V období 11. a 12. století disponoval přemyslovský stát poměrně silnou (dokonce i na říšské poměry) vojenskou družinou – (milites) tvořenou jádrem elitních bojovníků – velmožů apod. tzv. bojovníků prvního řádu (milites primi) v případě potřeby doplňovanou o další, již méně kvalitní, ale stále ještě profesionální či poloprofesionální bojovníky druhého řádu (secundi ordinis).
Milites primi
Přímo při svém pražském dvoře (s částečnou dislokací na Vyšehradě) disponovali, kromě své osobní úzké družiny (sui milites), také elitními pohotovostními oddíly knížecí-státní družiny, schopnými podle potřeby kdekoli rychle a účinně zasáhnout (milites primi). Se svou osobní suitou (sui milites, suus comitatus) a částí těchto elitních bojovníků také kníže objížděl zemi při její správě. Zároveň tak vlastně mohl svou družinu snáze živit přímo na místě. V těchto oddílech sloužili „přední“ čeští bojovníci – předáci, velmoži, často také „urození“ mladíci (potomci velmožů), pro které byla vojenská služba příležitostí ke startu kariéry – získání slávy, pověsti, kořisti (např. při tažení Vladislava II. na Miláno 1158) a především osobního uznání knížete, buď v podobě nějaké jednorázové odměny či dokonce nějakého více či méně významného úřadu (beneficia) a s tím spojených požitků. Tito válečníci nastupovali do boje obvykle jako jezdci a těžkooděnci (loricati).
Secundi ordini
Tato vrstva bojovníků byla tvořena poměrně pestrou směsicí. Ne všichni milites-castellanis dislokovaní na knížecích hradech, kteří nastupovali do boje patřili postavením (a taky majetkem, výstrojí a výzbrojí) k urozeným nobiles. Při transformaci původní knížecí velkodružiny část přebytečných bojovníků sociálně upadala – často do nesvobodných služebných poměrů. V okolí hradských správních center se usazovali jako drobní knížecí či hradští vazalové – ministeriálové (svobodní i nesvobodní). Živili se jako zemědělci, ale místo dávek za užívání knížecí půdy (někdy) a daně z míru, kterou platili svobodní sedláci, byli povinni příležitostnou vojenskou službou. Také část svobodných sedláků byla pravděpodobně povinna příležitostnou vojenskou službou (někdy přímo vázanou k obraně nějaké pevnosti nebo zemské brány – přeseků apod.). Také níže postavení a hůře vybavení bojovníci z řad družin velmožů bojovali na těchto pozicích. Ti všichni pak tvořili secundi ordinis.
Členění
Členění a počty vojsk jsou u nás v raném středověku poněkud problematické a nejasné. V písemných pramenech kronikáři běžně používají různé termíny: legio, acies, agmen, cohors, phalanx, scara, turma, manipulus, series, caterva, turba, grex, manus apod. Tyto výrazy sice pochází z antického římského válečnictví, ale jejich význam (počty, členění, typologie) v raném středověku byl již jiný – kronikáři se těmito výrazy pouze vypomáhali při popisu vojsk. Kupříkladu římský manipul byl pevně daná jednotka pěchoty (dvě setniny), ale manipulus v podání Kosmy má význam spíše „zástupu“ bojovníků. Manus znamenal pak hrstku bojovníků. Výraz agmen se pak používal v různém významu – nejčastěji šlo o vojsko, větší oddíl či dav bojovníků (počet 500 mužů na agmen je doložen až ze 14. století a jde spíše o výjimku). Často uváděný termín v kronikách je legie. Podobně jako u ostatních termínů, ani zde se nejedná o starořímskou legii, ale o početně přesně nevymezený oddíl bojovníků. Počty mužů v těchto legiích se sice různí, ale zpravidla se uvádí kolem 1000 mužů. Římské jízdy roku 1112 se účastnila jedna česká legie a Kosmas zde uvádí 300 bojovníků – měl tím na mysli patrně pouze významné oděnce, ale ti byli doprovázeni svými zbrojnoši, takže celková síla legie se asi blížila k 1000 mužů. Bitvy na Lechu se účastnil český oddíl o síle 1000 bojovníků uváděný několikráte jako „legio Bohemorum„. Výraz scara užívají franské a německé prameny k označení královské družiny, Kosmas jím označuje pouze určitý oddíl jímž definuje sílu vojska, stejně tak mladší Mnich sázavský jej uvádí ve smyslu oddílu či skupiny (in tres scarras v souvislosti s Chlumcem 1126 apod.). Acies využívá Kosmas i Jarloch ve smyslu bojového šiku či vojska obecně, Kosmas navíc též ve významu politické strany. Termín scarra i acies tedy popisoval určitý menší oddíl bojovníků, početně slabší než legie – pravděpodobně mezi 250-300 bojovníky což byla nejmenší uváděná taktická jednotka. Ostatní termíny jako phalanx, cohors apod. jsou opět spíše obecným označením různých oddílů vojska, bez přesného vymezení počtu bojovníků v nich. Již v raném středověku se vyskytují po celé Evropě snahy o desítkové členění vojsk a oddílů (Visigoti, Anglosasové, Mongolové, Moldavci, Litevci apod.) – i u nás nacházíme podobné stopy, ale při členění podle rodů, územní příslušnosti, šlechtických vazalských svazků apod. se příliš přesné počty asi nedodržovaly.
Počty našich vojsk v 11. až 13. století
K počtům vojsk uvádíme výpočty a odhady P. Choce. Je nutné podotknout, že jde o pramen poměrně starý , místy překonaný a údaje tedy nemusí být přesné. Bohužel se dosud nikdo jiný o podobné výpočty a odhady nepokusil, takže zatím musíme vycházet pouze z uvedeného a údaje brát s určitou rezervou.
11. století:
Základem českého vojska byla stále ještě velmi početná knížecí velkodružina. Když roku 1091 táhl Břetislav proti svému otci s družinou čítající na 3000 bojovníků, Vratislav mu patrně čelil stejnou silou (dohromady tedy kolem 6000 družiníků) a jen při následném odchodu do emigrace (Uher) provázela pak Břetislava družina čítající 2000 bojovníků. Roku 1105 měl před Prahou kníže Svatopluk 6000 bojovníků z Čech a Moravy (údajných 6 legií). Celková síla českého vojska je odhadována v 11. st. tedy přibližně na 6-7000 družiníků dislokovaných v knížecích oddílech i hradských posádkách po celé zemi (v Čechách i na Moravě) s možností rozšíření o další bojovníky zemské hotovosti (snad až 16-18 000 lidí). Tyto počty a zároveň staré pojímání vojska jako souhrnné knížecí velkodružiny však špatně postihují poměr prvořadých (oděnců, jezdců) a druhořadých bojovníků (stále však profesionálních bojovníků – tedy milites, nikoli hotovosti) – takže když nechal kníže Spytihněv roku 1055 zatknout na 300 předních velmožů Moravy, představovali tito velmoži i při „pouhých“ třech stovkách mužů, významnou sílu (vojenskou i politickou), ze všech velkých moravských hradů. Také jejich výzbroj byla jistě kvalitní, protože ji kníže nechal zabavit a kázal rozdělit svým vlastním lidem. Starší římské jízdy uvádí jednu legii – tedy kolem 300 oděnců a asi 700 bojovníků doprovodu.
12. století:
Od 12. století se původní velkodružina silně ztenčuje – vytváří se privilegovaná a stále více uzavřená vrstva prvořadých elitních bojovníků (milites primi, comites, barones), základ rané šlechty. Zbytek velkodružiny sociálně upadá do postavení rolníků, řemeslníků – svobodných i nesvobodných (rustici) z části ještě vázaných vojenskou službou v případě potřeby (secundi ordinis, ministerials). Kanovník vyšehradský zmiňuje 3000 bojovníků – předních velmožů, shromážděných na Vyšehradě roku 1130. Výpravy Friedricha Barbarossy se účastnilo celkem 15000 jezdců a 50-100 000 pěšáků – z toho jen český kontingent pod králem Vladislavem II. tvořil oddíl o síle 10 000 bojovníků (Z toho 1500 tvořili elitní těžkooděnci a 8500 ostatní druhy vojsk – lehká jízda a pěchota). K Vídni (1181) jelo na 5000 českých rytířů a k Mohuči (1184) na 2000 jezdců – doprovody panovníků na říšské sjezdy se pohybují od 2000 do 5000 jezdců.
Demografický rozbor:
„Podle toho by stavy vojsk kolem roku 1100 mohly při 500 000 až 550 000 obyvatel v Čechách (s přihlédnutím k epidemiím, hladomorům atd.) dosáhnout maximálně 22 000-25 000 mužů z Čech i Moravy, obvykle však jen 15 000-18 000 bojovníků. Protože však v té době žilo v zemi ještě určité množství svobodných sedláků, mohlo být vojsko o něco početnější a v poněkud jiném složení: těžkooděnců kolem 6000-7000, snad stejný počet lehkého jezdectva, 7000-10 000 pěchoty ze svobodných sedláků a zbrojnošů a několik tisíc poddaného doprovodného lidu“ (Choc 1967, 78).
13. století:
Z údajů které máme z období vlády Přemysla I. a Václava I. k dispozici, se odhad síly českého vojska i se spojenci pohybuje mezi 20 a 60000 bojovníky. První údaj se váže k roku 1203 a Přemyslovu vpádu do Durynska s vojskem čítajícím údajných 60 000 bojovníků zahrnujících jak české oddíly tak pomocné oddíly uherských Kumánů. Druhý údaj se vztahuje k Václavu I. který shromáždil roku 1241 na obranu proti vpádu Mongolů (původně na pomoc Legnickému Jindřichu Pobožnému, po jeho porážce na obranu pohraničních pevností) vojsko o údajné síle 40 000 českých bojovníků a 6000 Němců. Protože uváděné údaje nemusí být přesné a protože zahrnují různé spojence apod. je přesnější odhad z demografického přehledu početního růstu obyvatelstva:
Demografický rozbor:
„…kolem r. 1250 bylo v Čechách asi kolem 830 000 lidí, takže ozbrojené síly mohly dosahovat maximálně 22 000-25 000 bojovníků, z toho asi 5600 až 6000 těžkooděných jezdců, příslušníků feudální třídy, 10 000 až 11 000 drobných vazalů a zbrojnošů, kteří bojovali většinou jako lehké jezdectvo, kolem 5000-8000 svobodných strážců hranic, posádek hradů atd. velkou většinou pěších. Tento nejvyšší stav nemohl být ovšem povolán do boje; počet vojsk z Čech se mohl obvykle pohybovat kolem 15 000-17 000, možná i do 20 000 mužů, víc jen naprosto výjimečně. Vojsko bylo ještě doprovázeno značným počtem nebojového poddaného lidu, vozky, sluhy, atd. Morava měla v té době zhruba polovinu obyvatelstva Čech, mohla tedy postavit asi poloviční vojsko, takže síla obou zemí dosahovala až 33 000-38 000 bojovníků, obvykle však jen 22 000-26 000, v největších válkách možná i na 30 000 mužů kromě nebojového, dosti početného doprovodu (svobodná lidová pěchota už vymizela).“ (Choc 1967, 78).
Žoldnéřská vojska
Už v knížecím období využívali čeští panovníci také služeb cizích námezdných bojovníků, nešlo však o obvyklé žoldnéře najaté ve smluvním vztahu za úplatu (mercede condukti) ale o pomoc spojenců (a jejich bojovníků – vazalů) za předem domluvenou odměnu. Tuto odměnu dostal ovšem spojenec, jeho bojovníci pak bojovali pro něj dle obvyklé feudální vojenské služby, nikoli za přímou úplatu-žold. Kronikář Kosmas uvádí v souvislosti s knížetem Vratislavem II. a jeho bojem s markrabětem rakouským, Leopoldem, roku 1082, že kníže Vratislav „…ač mohl spoléhati na své síly, najal si přece za žold jeden voj z vybraných bojovníků biskupa řezenského ku pomoci.“ (1972, 118). Podobně se pak zmiňuje o žoldnéřích uherského krále v bitvě, kterou s ním roku 1116 svedl kníže Vladislav I. „Oni však, těžce to nesouce a něco jiného v tom tušíce, kázali třem branným plukům, jež nazývají žoldnéřské, aby vytáhly ven z ležení a na svou obranu se postavily na protějším břehu řeky“ (1950, 187).
Mezi námezdné vojenské služby by se vzdáleně dala zařadit i říšská vojenská výpomoc. O tu nezřídka žádali vládnoucí Přemyslovci, stejně jako protikandidáti českého trůnu v Říši (u římského krále či císaře) za občanských válek a museli za ní zpravidla následně tvrdě zaplatit. Praxe najímaní si celých vojenských oddílů spojenců v zahraničí se stávala později stále obvyklejší, protože jak rostla moc emancipované (od 13. st. již převážně pozemkové) šlechty, vzrůstala i její neochota podílet se na panovníkových vojenských akcích. Již Vladislav II. narazil při vyhlášení Milánského tažení roku 1158 na odpor zejména starších velmožů, kteří akci prostě bojkotovali a kníže se je neodvážil nutit (což nakonec ani nepotřeboval).
Skuteční profesionální žoldnéři – vojáci najímaní na smlouvu za daný plat (žold) se vyskytují na západě již asi od poloviny 12. století. Proti boji za úplatu zpočátku rázně vystupovala církev (důvod je nasnadě) – koncil v Lateráně zakazoval žoldnéřství dokonce již v roce 1179 a roku 1215 byl vydán zákaz žoldnéřství v Anglii. Přes popsané církevní zákazy se rozšíření žoldnéřství nepodařilo potlačit (podobně tomu bylo se zákazem používání kuší proti křesťanům). U nás se tento způsob vojenské služby více rozšiřuje až ve službách měst, od poloviny 13. století.