Fridrich I. Barbarossa

Ladislav Tomič

barbarosa

Když roku 1152 zemřel římský král Konrád III. (nikdy nedosáhl císařské koruny) byl jeho starší syn Jindřich už dva roky po smrti a mladší syn Fridrich nezletilý. Volba tedy padla na Konrádova synovce Fridricha. Fridrich I. v italštině nazývaný pro své rusé vlasy a vousy "Barbarossa" (neboli "Rudovous") se narodil roku 1122. Po otci pocházel z dynastie Štaufů a po matce z významného rodu Welfů. Od roku 1147 byl Fridrich Barbarossa švábský vévoda a roku 1152 byl říšskými knížaty zvolen římským a německým králem. V červnu 1155 jej papež Hadrián IV. korunoval v Římě císařem.

Fridrich I. Barbarossa byl jedním z nejvýraznějších vládců své doby. I on se, stejně jako někteří jeho předchůdci dostal do křížku s papežstvím v zápase o investituru. Aby formálně podpořil svrchovanost císařství a císaře nad celým západním křesťanstvím, razil stejně jako jeho předchůdci myšlenku posvěcení císařství přímou mocí boží. Z politických, ale i ekonomických důvodů se pokoušel obnovit svrchovanou moc římských císařů (a vlastní dynastie) nad územím severní Itálie. Severoitalská města císařské nároky sice uznávala, ale pojímala je jako čistou formalitu s čímž se Barbarossa nehodlal smířit. Někdy navíc bohatá a sebevědomá města vystupovala s takovou suverenitou, že to Fridrich nemohl vnímat jinak než jako zpupnost. Při cestě do Říma na císařskou korunovaci vyžadovali kupříkladu Veronští zaplacení běžného poplatku za přechod s tím, že ještě není císařem a tedy nemá nárok na povinné pocty a volný průchod. Fridrich slíbil zaplatit, ale když se svým vojskem prošel, bezpečně se utábořil a Veronští si přišli pro odměnu, "Král však, přijav je s tváří veselou...kázal je zajmouti a mnohé z nich usmrtiv, třináct urozenějších poručil oběsiti. A když jeden z nich pravil, že je jeho příbuzným z bližší linie a prokázal to svědectvím, poručil ho proto pověsiti výše jakožto urozenějšího, aby zanechal svým potomkům takový příklad..." (Vincensius) což poměrně věrně vystihuje jeho povahu. Také samotná korunovace se neobešla bez problémů - přímo v Římě se tak musel vypořádat s ozbrojeným odporem místních obyvatel. Mezi jeho zarputilé protivníky patřila i další města - Spoleto, Terdona, Alessandrie, ale hlavně mocný Milán. Právě proti němu roku 1158 císař vytáhl, aby zpupné město pokořil. Velké výpravy se zúčastnil v císařově vojsku také český kníže Vladislav II. se silným kontingentem českých bojovníků (zvláště mladší částí družiny) a výrazným způsobem se zasloužil o zdar této výpravy - vojensky i diplomaticky, protože Vladislav i vzdělaný pražský biskup Daniel I. sehráli významnou úlohu při sjednávání kapitulace obleženého města. Závdavkem za pomoc na této výpravě obdržel český panovník z rukou císaře Barbarossy královský titul a korunu (jako král Vladislav I.). Český kontingent podpořil také Barbarossovo tažení do Polska. Císař nakonec podnikl celkem šest italských výprav, během kterých například Milán oblehl dvakrát a podruhé zcela vydrancoval a zničil. Roku 1167 se ale severoitalská města spojila v tzv. Lombardský spolek a za pomoci papežů (Hadrián IV., Alexandr III.) se zdárně bránila císařovu náporu. Roku 1176 byl nakonec Fridrich Barbarossa v bitvě u Legnana poražen (v této bitvě bojoval bez jindy celkem obvyklé české pomoci) a nucen uznat samosprávu Lombardských měst. Mírem v Kostnici 1186 tato města sice přiznala císařskou svrchovanost, nicméně pouze formální, nikoli faktickou. Císař tím tak prakticky ztratil moc nad Itálií, ale sňatkem svého syna Jindřicha VI. s Konstancií Sicilskou si pojistil alespoň Sicílii, bohužel pouze dočasně.

Jako římský císař a zároveň čelní představitel mocného rodu Štaufů byl Barbarossa nucen zasahovat proti rostoucí moci říšské šlechty (a konkurenčních rodů) a ráznými kroky podlamovat její sílu a pozice - zejména v Bavorsku a Sasku. Německá říše (regnum Teutonicum) nebyla jednolitým státním útvarem, byla rozdrobena na množství samostatných vévodství, hrabství, markrabství apod. Také území říšských biskupů vystupovala jako samostatná říšská léna s vlastní vojenskou silou. Oproti tomu byl sousední český stát velký celistvý útvar s prakticky centralizovanou mocí, značnou vojenskou silou. Vztahy Čech k říši byly velmi volné, značně proměnlivé a lénní závislost prakticky pouze formální. Podobně jako jeho předchůdci (s výjimkou Oty III. a jeho pojetí říše) se i Barbarossa pokoušel prosadit v Čechách více než pouze formálně (císař tu neměl, s výjimkou Chebska, žádné vlastní území ani pravomoc), ale aktivně zasahovat i do vnitřních záležitostí země, popřípadě eliminovat a usměrňovat sílu českého státu dle vlastních potřeb a cílů. Obratně využíval sporů knížete Bedřicha s moravským údělníkem Konrádem II. Otou a občanské války, která je provázela. Roku 1182 v Řezně "smířil" víceméně násilně (v aule vyzdobené řadou katovských seker) obě strany vpravdě šalamounským řešením, při kterém české země rozdělil - Čechy svěřil v léno Bedřichovi, kterého dosadil zpět na český stolec i proti vůli českých předáků. Moravu udělil Barbarossa v držení Konrádu II. Otovi jako tzv. Markrabství moravské, údajně snad vydělené a podřízené přímo císaři (tato záležitost je dodnes poněkud sporná a nejasná). Další hřebík, jímž se Rudovous pokusil dorazit český stát, bylo vyjmutí statků pražského biskupa Jindřicha Břetislava z výlučné pravomoci českých knížat (imunita). Pražské i olomoucké biskupy si vybíral tradičně sám český kníže (pokud je nedědil po předchůdci) a jejich investitura (formální biskupské jmenování) z rukou císaře byla v Čechách považována za pouhou formalitu, neboť kdo byl vyslán k císaři, byl také většinou bez problémů investován. Barbarossa ale vycházel z předpokladu (podporovaném říšskými biskupy), že investiturou z rukou císaře patří vlastně i pražský biskup, po vzoru německých, k regulérním říšským knížatům podřízeným pouze císaři a biskupovy statky tedy k říšským lénům. I když se kupříkladu Markrabství moravské stalo trvalým pojmem českého práva až do roku 1918, tři císařem původně oddělené celky byly nedlouho poté prakticky opět spojeny pod svrchovanou mocí českého panovníka.

V pokročilém věku 65 let se císař rozhodl zapojit do křižáckého dobrodružství na blízkém východě. Věk 65 let byl tehdy považován již za stařecký - císař sám byl ale zjevně v natolik dobré kondici, aby zvládl následující události a to je nesporně obdivuhodné. Roku 1188 započal s přípravami a o rok později vyrazil v čele výkvětu říšské šlechty na svou poslední výpravu. Český Kníže Konrád II. Ota se křížové výpravy nezúčastnil, ale vyslal početný oddíl v čele s knížetem Děpoltem. Císař ještě roku 1190 vybojoval své poslední vítězství v bitvě u Ikonionu, kde křižáci porazili vojsko seldžuckých Turků, ale brzo na to umírá ve vlnách řeky Salef (Calycadnus, Kalykadnos) v Kilikii u města Seleukie (Seleucia). Podle doložených zpráv se císař při plavání v řece utopil. (spekuluje se i o možnosti infarktu myokardu následkem ledové horské vody a již pokročilého věku císaře).

barbarossa
Císař Fridrich Barbarossa utonul a anděl nese jeho duši Pánu.
Výjev z iluminací rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.

Císařův syn Fridrich se rozhodl splnit Barbarossův sen o dobytí Jeruzaléma a dal tedy jeho tělo konzervovat v sudu s octem, aby je mohl dovézt do Svatého města. Konzervace octem se ukázala v daných klimatických podmínkách neúčinná a tak byli křižáci nuceni v Antiochii tělo císaře z octa vyjmout, oddělit maso od kostí a pohřbít je ve schránce v katedrále sv. Petra. Kostru zemřelého císaře pak vezli dále. Na půdě Jeruzaléma však nikdy nespočinul ani císař sám ani jeho kosti. Výprava skončila naprostým neúspěchem; po smrti císaře Barbarossy demoralizované vojsko dále řídlo v bojích se Seldžuky, Byzantinci a svou daň si vybíraly také časté nemoci a epidemie. Poslední zmínky o stále slábnoucím oddíle křižáků jsou z roku 1191, kdy u Akkonu zemřel také Barbarossův syn Fridrich a tak kosti velikého císaře jsou nakonec uloženy v hrobce v Tyru.

 

Chebská falce:

Na císaře Barbarossu se u nás zachovala také unikátní architektonická památka v podobě Chebské falce.  Podobná reprezentativní sídla - falce budovali franští a později i němečtí císaři v 9.-12. století např. v Ingelheimu, Forcheimu, Aachenu, Nijmegenu či Goslaru nebo Gelnhausenu a sloužila jim k přechodnému pobytu.

Na místě původního slovanského hradiště vybudovali počátkem 12. století bavorští Vohburgové, tehdejší vládci Chebska, svůj hrad. V roce 1167 získal Chebsko i s hradem Vohburgů císař Friedrich I. Barbarossa a nechal zde vzoru štaufských falcí vybudovat svou reprezentativní rezidenci. Jádro Chebské falce tvořil patrový císařský palác. V přízemí byly umístěny zásobárny a pokoje služebnictva. Východní polovinu patra pak zabíral prostorný slavnostní sál - tzv. aula regia, určený k jednání a slavnostním příležitostem. Sál osvětlovala sdružená dvou až pětidílná okna s žulovými sloupky a hlavicemi zdobenými reliéfy. Z paláce se dodnes zachovala pouze severní a část východní zdi se zmiňovanými okny.

chebska falce  chebska falce
Barokní opevnění Chebského hradu s románskou Černou věží v pozadí (9x9x18m) a detail okna paláce.

chebska falce
Vnitřek paláce v pohledu od západu.

V jihovýchodní části Chebského hradu se pak nachází další významná část falce - zachovalá románská kaple. Kaple je tvarově jednoduchá kompaktní bloková stavba, ale její vnitřní patrové členění a sochařská a kamenická výzdoba ji činí velmi významnou architektonickou památkou.

chebska falce
Pohled na kapli z východu, vlevo v pozadí zbytky paláce.

Použitá literatura:

Encyklopedický institut ČSAV 1984: Malá Československá encyklopedie. Praha
Hrochová, V. - Hroch, M. 1996: Křižáci ve Svaté zemi. Praha
Petrus de Ebulo 1994: Liber ad honorem Augusti; sive rebus Siculis - Eine Bilderchronik de Stauferzeit aus der Burgerbibliothek Bern. Sigmaringen
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí. Praha

 


TOPlist