Hagiografie, legenda

Mgr. Jitka Chvastková

Hagiografieje slovo řeckého původu a je doslova označením pro svaté psaní, tedy "psaní o svatých". Je složeno ze slova hagios, což znamená svatý, posvátný a grafein, což znamená psát, popisovat.

Hagiografická literatura zahrnuje více žánrů jako například legendu, dále žánr s legendou velmi příbuzný a od ní takřka nerozlišitelný označovaný vita dále kázání (což je derivát legendy) a žánr popisující utrpení, latinsky passio.

Nejznámějším a nejoblíbenějším žánrem hagiografické středověké literatury všeobecně je legenda (v překladu doslova to, co má být čteno). Její počátky sahají do 2. stol. po Kr., kdy vznikla z vyprávění o osudech mučedníků a životopisů svatých a souvisela již s biografickými tendencemi antické, zejména římské literatury, dále pak také s aretalogickými výtvory (vyprávění o ctnostech projevujících se konáním zázraků; řec. areté - ctnost) pozdní antiky. Legenda se může jevit jako autobiografie konkrétního světce, ovšem při podrobnějším zkoumání zákonitostí legendy pochopíme, že to tak vždy není a že v ní ani nejde o přesný a pravdivý popis života světce s uvedením všech faktografických údajů. Autor legendy nechce jen popsat život svatého od narození do smrti, důležitější je posílit kult duchovní osobnosti, zvýraznit mimořádné činy, vzbudit ve čtenářích úctu a obdiv, a také naději a povzbuzení. I když legenda vycházela vstříc lidovému vkusu, byla literaturou oficiální a bylo by mylné ji považovat za druh lidového čtení už proto, že až do vrcholného středověku byla vesměs psána latinsky.

Je pochopitelné, že legendy nabyly psány jen o svatých, ale také o králích (a to zvláště v 11. a 12. století), kteří potřebovali upevnit svou moc, potvrdit oprávněnost své vlády a získat větší úctu a vážnost. A tak jsou tyto královské legendy líčením slavných rodů, předků atd.

Vzhledem k celkovému rázu středověké literatury[1] jsou autoři legend až na výjimky neznámí. Jednou takovou známou výjimkou je Řehoř Veliký, autor legendy o Benediktovi.

Dále také - v souladu scelkovým rázem středověké literatury - je legenda vyprávěním více méně schematickým a modelovým vykazujícím určité typické prvky podobné ve všech legendách. Často se vyskytujícím prvkem je výčet významných a známých osobností jakožto svědků zázraků a velkých činů konkrétního světce. Takto se autor snažil získat důvěru čtenářů a dodat svému vyprávění větší vážnost.

Autor nebo autoři s také příliš nezaměřovali na dětství světce, ale spíš na období, ve kterém vykonával zázraky, založil řád apod. Obvyklé také je, že se zde zcela podle pravidel středověké literatury používá symbolů a alegorií.

Typickým a opakujícím se prvkem v legendách jsou tzv. topoi. Je to řecký výraz pro určitá místa v textu, která jsou jakýmsi společným jmenovatelem všech legend a jsou natolik obecná a vlegendách častá, že by nemělo být možno rozpoznat, kde se objevily poprvé. Asi nejznámější topos je puer senex (puer=mladík, mladý; senex=stařec, starý; v překladu něco jako "mladý stařec", "mladík jako stařec"), který má svůj původ v pozdní antice.Curtius uvádí: "Všechny rané i vrcholné fáze určité kultury oslavují jinocha a zároveň prokazují úctu stáří. Ale pouze pozdní období vypracovávají ideál člověka, v němž polarita mládí a stáří tíhne k vyrovnání". Už u Cicerona, Vergilia a Ovidia najdeme obdiv k těm, kteří jsou mladí tělem, ale staří - ovšem stáří je zde symbolem moudrosti - duchem.

Také u druhé sofistiky se setkáváme s tímto topem a to dokonce v inverzní podobě, tedy "stařec jako chlapec". Zde se mluví o starcích, kteří si uchovali krásu a svěžest mládí.

Puer senex je tedy topos oblíbený už v době klasické, vrcholu dosáhl v období pozdním. Zajímavé je, že analogické formule se objevují i v Bibli. Tady se hodně setkáváme s motivem stařeckých šedin jakožto symbolem moudrosti, která patří ke stáří.Výrazy "šedivý" a "šediny" přecházejí ve svém metaforickém významu do řeči církevních otců a jsou vždy symbolem moudrosti. Tento topos, který je pochvalným označením, zůstává živý jak v laickém, tak církevním kontextu až do 17. století. I v legendách je nejčastějším topem právě puer senex upozorňujícím na světcův raný věk a přitom moudrost, které obyčejní lidé dosáhnou jako starci.

Středověká legenda v českém prostředí

V období, kdy legendy už jako hotové útvary vnikly do česko-latinského prostředí, byla již jejich osnova ustálena: vyprávějí o světcově původu, líčí jeho ctnosti a zásluhy, u mučedníků umučení a smrt, často doprovázenou zázračnými ději. Zvláštní část legendy tvoří translatio, přenesení světcova těla, další víceméně samostatnou pasáží bývají miracula, zázraky. Některé legendy bývaly součástí liturgie, některé vznikaly účelově za účelem kanonizace atd.

Legenda se ve středověku a pak až do barokní doby výrazně proměňuje. Bývá sice považována za daný a nadčasově ustrnulý literární druh, ovšem od pozdní antiky a zejména pak od dob, kdy se zakladatelem středověké legendy stal Řehoř Veliký, prodělala značný vývoj. Dobře se dají tyto proměny pozorovat na legendách vzniklých v českém prostředí, např. na václavských: v 10. století vyhovuje Václav mnišskému asketickému ideálu, ve 12. a 13. století se proměňuje v křesťanského rytíře a v době Karla IV. už je vzorem křesťanského panovníka. V českém prostředí vznikají vedle václavských legend také ludmilské, cyrilometodějské, vojtěšské a prokopské legendy[2].

Pro část Hagiografie bylo použito:

Využití poznatků z kursu Legendistické texty (na FF MU v Brně) a z četby latinského textu legendy o sv. Benediktovi
Curtius, E. R.:Evropská literatura a latinský středověk. Triáda,1998
Nechutová, J.: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Vyšehrad,2000

[1] podrobněji o znacích středověké literatury In Nechutová, J., str. 25
[2] podrobněji In Nechutová, J., str. 39 - 64

 

Úvod

TOPlist