Raně středověká otopná zařízení a jejich rekonstrukce:

Ladislav Tomič

pec

V rámci výstavby skanzenu Curia Vitkov jsme dříve či později nutně museli narazit na problém s vytápěním obytných budov, popřípadě zařízení určených k přípravě jídla aj. Zde předkládám hrubý historický úvod do problematiky doplněný o naše vlastní pokusy s rekonstrukcí otopných zařízení pro objekty z 12-13.st.

Trocha nezbytné terminologie:

Přestože sama terminologie otopných zařízení není zcela jednotná, uvádíme pro snazší orientaci následující slovníček pojmů, používaných v odborné literatuře:

 

Historický úvod:

Různá raně středověká otopná zařízení známe z našich písemných (Kosmas, Kanovník Vyšehradský aj.) i cizích ikonografických (Hortus Deliciarum aj.) pramenů. Ale především díky archeologickým nálezům známe jejich podobu, konstrukci i použité materiály již od nejstarších dob. Pokud pomineme provizorní ohniště sloužící k zahřátí nebo přípravě pokrmu při práci venku, na vojenských či loveckých výpravách aj. šlo hlavně o zařízení budovaná uvnitř i vně objektů - domů a hospodářských přístřešků. Sloužila k vytápění, osvětlení, přípravě pokrmu nebo výrobě. Známé jsou různé druhy ohnišť i pecí a z mladších zděných objektů od 12.st. také krby.

Pec
Zděná pec v rukopisu Hortus Deliciarum, 12.st.

 

Druhy otopných zařízení:

 

Ohniště:

Prostá i upravená ohniště patří zřejmě k nejstarším a nejjednodušším otopným zařízením lidstva vůbec. Také ve slovanském prostředí nacházíme ohniště uvnitř i vně objektů již od starohradištní doby. Ohniště můžeme rozdělit podle umístění ve vztahu k terénu na zahloubená, zbudovaná na úrovni terénu a vyvýšená nad terén.

ohniště
Prosté venkovní ohniště se používalo například k vaření "ve velkém" pro vojenskou družinu aj. Curia Vitkov.

 

Zahloubená ohniště měla buď podobu prosté, více nebo méně zahloubené jámy - hluboké zpravidla 15-30cm, vzácně však i 110cm (jako ve starohradištním domě v Chlumu u Boleslavě). Jejich velikost a tvar se mohl také značně lišit - známe ohniště kruhová, oválná, čtvercová nebo obdélná. Čtverhranná mají strany obvykle o délce mezi 30cm až 160cm, vzácněji až 270cm; kruhová pak mají průměr od 60cm do 150cm (nejčastěji kolem jednoho metru). Vzácněji se však objevují i kruhová ohniště o průměru 2-3m (Skružný, 1963). Někdy mohla být ohniště vymazaná hlínou (Levý Hradec), nebo mohla být obložena či vyložena plochými kameny, keramickými střepy či oblázky.

 

ohniště

I. Ohniště zahloubená pod úroveň dna objektu: a) prosté mísovité, b) prosté kotlovitě zahloubené, c) mísovité s kamenným obložením, d) kotlovité s kamenným obložením, e) mísovité s kamenným vyložením, f) kotlovité s kamenným vyložením, g) mísovité s částečným vyložením, h) kotlovité s částečným vyložením.
II. Ohniště na úrovni dna objektu: a) prosté, b) obložené kameny, c) vyložené oblázky (kameny)
III. Ohniště vyvýšená nad úroveň dna objektu: a) prosté, b) vyložené oblázky (kameny), c) obložené kameny, d) ohraničené kamennou zídkou.

Převzato z článku L. Skružného - Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR. 1963.

 

Vyvýšená ohniště vystupovala mírně nad okolní terén či podlahu v podobě jakéhosi "soklu" z kamene či hlíny (v Děvínské Nové Vsi 15cm, v Bohaté 40cm, v Plzenci 14cm, ve Starém Městě 10-25cm aj.). Tvar ohniště mohl být různý - mohlo být kruhové, čtvercové nebo obdélné. Vyvýšená ohniště někdy byla zcela nebo částečně ohraničena nízkou "zídkou" zabraňující padání hořícího dřeva a žhavých uhlíků okolo. Vyvýšené ohniště, ze třech stran ohraničené nízkou zídkou ze Starého Města (Osada I. obj.č.65) mělo rozměry 95 x 75 x 10cm. Jiné ohniště z téhož místa (Osada I., obj.č.65) bez zídky bylo čtverhranné, o hraně cca 80cm. Tam kde byla jizba vybavena dřevěnou podlahou, musel být kolem ohniště ponechán dostatečně velký bezpečnostní prostor - pouze hliněný nebo vyložený kamením (Levý Hradec). Součástí ohnišť, zejména ve starším období, mohla být tzv. "popelová jáma" kam se shrnoval popel z ohniště (V.Hrubý, 1965).

ohniště
Vyvýšená ohniště ze Starého Města - 7: Osada I (obj.č.72); 8: Osada I (obj.č.69); 9: Osada I (obj.č.117); 10: Osada I (obj.č.81); 11: Osada I (obj.č.65); 12: Osada VI (obj.č.22). Převzato z V.Hrubý - Staré Město - Velkomoravský Velehrad, 1965.

 

Nepopiratelnou výhodou otevřeného ohniště bylo, že dávalo kromě tepla i poměrně dost světla a dalo se tak použít k osvětlení jinak celkem temných jizeb raně středověkých domů. Také se nad otevřené ohniště dal zavěsit kovový kotlík či postavit železný rošt. Ve většině venkovských domů (zejména v sociálně nižším prostředí) se však vařilo hlavně v levnějších keramických hrncích, rozmístěných kolem ohniště nebo přímo v něm a maso se také spíše vařilo než peklo.

Naše rekonstrukce:

Během výstavby a experimentování jsme otevřené ohniště, jako otopné zařízení uvnitř objektů vybudovali několikrát, v různé podobě. Většinou šlo o vyvýšená ohniště na čtvercovém nebo obdélném soklu v rohu místnosti, někdy opatřeném nízkou ochrannou zídkou ve směru ke stěně. Protože některá ohniště byla v průběhu času přebudována na pece, máme v současné době pouze jedno otevřené vyvýšené ohniště - v "domě tesaře" v řemeslnické osadě na předhradí. Na fotografiích ale ukazujeme i starší otevřená ohniště, nyní zrušená nebo přebudovaná na pece.

ohniště
Vlevo pokus o rekonstrukci nízkého vyvýšeného ohniště ohrazeného ze dvou stran hliněnou zídkou. Hliněná zídka přistavěná hned na roubenou stěnu může časem popraskat a oheň pak může proniknout až na dřevo, které pak začne skrytě doutnat. Proto jsme další ohniště a pece již nestavěli přímo ke stěně, ale tak aby mezi soklem a zídkou zůstala vždy malá bezpečnostní mezera - viz vpravo. Jiná možnost by byla tuto mezeru vyplnit jemným pískem aj. Curia Vitkov.

 

Pece:

Pec tvoří ohniště zaklenuté klenbou různého tvaru a konstrukce z kamene nebo hlíny. Pece mohly sloužit k různým účelům - jako otopná zařízení, k přípravě pokrmů nebo jako výrobní zařízení (tavba železa, bronzu, výpal keramiky aj.). Pece využívané k výrobě se budovaly zpravidla mimo obytné objekty, mohly však být umístěné v k tomu určené hospodářské stavbě nebo chráněné prostým přístřeškem proti nepříznivému vlivu počasí o čemž svědčí časté nálezy kůlových jamek v okolí pecí. Někdy nacházíme mimo obytné objekty i chlebové-pekařské pece, které pak mohly sloužit více rodinám nebo celé osadě (Klučov, Kudlovice, Levý Hradec, Staré Zámky u Líšně aj.). Pekařskou pec zmiňuje též Kosmas: "...když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu pražského, přihodilo se....že stavěl se svými lidmi zeď u kláštera svatého Jiří. Protože nebylo nikterak možná správně ji postaviti, leč by se zbořila právě tam stojící pec té abatyše, obhodili již kolem ní provaz, a když se druzí rozpakovali to učiniti, přistoupil kněžic a jako na posměch s hlasitým smíchem poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice řka: "Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích."...". Tato zmínka hezky dokládá existenci (zřejmě větší) pekařské pece stojící volně mimo objekt, neboť se zde mluví pouze o bourání pece a jejím stržení dolů do potoka, nikoli o bourání dalších staveb. Přestože Kosmas hovoří o "peci té abatyše", šlo zřejmě o společné zařízení sloužící celému klášteru sv. Jiří, protože z architektury konventů (např. Benediktýnů) známe společné "kuchyně" a "pekárny" aj.

pec - stavba chlebová pec
Chlebová pec v samostatném hospodářském přístřešku. Vlevo při stavbě, vpravo hotová při roztápění. Curia Vitkov.

 

Raně středověká pec byla prosté zařízení, které si zvládla většina lidí vybudovat snadno sama, jen z místních volně dostupných materiálů (kámen, hlína). Teprve mnohem později, ve vrcholném a pozdním středověku se stala stavba pecí zaměstnáním specializovaných řemeslníků (pecaři, kamnáři). Tvar i velikost pecí se mohla lišit v závislosti na použité konstrukci, materiálu a účelu ke kterému pec sloužila. Vstupní otvor sloužící k přikládání a někdy i k odvodu dýmu (pekelec, čelesna, ústa, hůsta aj.) mohl být také různě veliký a mohl mít různý tvar - půlkruhový či hranatý aj. Stejně jako u ohnišť i před pecí můžeme někdy najít různě hluboké popelové jámy, kam se z pece vyhrnoval horký popel (V.Hrubý, 1965).

Kamenné pece (z nasucho kladených kamenů) jsou zřejmě vývojově starší, nacházíme je u nás každopádně už u pravěkých kultur (Březno, Dolní Věstonice, Pohansko u Nejdku, Přítluky). Na slovanských sídlištích je pak nacházíme již od starohradištní doby, ale i později souběžně s mladšími pecemi hliněnými. Mladší kamenná pec byla například nalezena v jednom z obytných domů v Kouřimi - na ostrožně sv. Jiří z 11-12.st. (Šolle, 1981). Tyto pece měly zpravidla podobnou jednoduchou konstrukci, obvykle čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Bývaly postaveny z různě velkých kamenů kladených na sucho na sebe, bez použití malty - známe pece vyskládané z drobnějších kamenů (Klučov, Pohansko u Nejdku, Rokytná aj.) i pece postavené z velkých kamenných desek (Staré Zámky u Líšně, Zlechov).

 

pece kamenné

I. Klučov (Kolín). Kamenná pec s mísovitě zahloubeným ohništěm (podle J. Kudrnáče).
II. Staré Zámky u Líšně (Brno). Kamenná pec s ohništěm na úrovni (podle J. Kudrnáče).
III. Zlechov (Uh. Hradiště). Půdorys a profily kamenné pece s mísovitě zahloubeným ohništěm (podle V.Hrubého).
Převzato z článku L. Skružného - Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR. 1963.

 

Hliněné pece od nás známe od doby středohradištní (Klučov, Levý Hradec, Podbřenice, Pohansko u Břeclavi a u Nejdku, Mikulčice a Staré Zámky u Líšně), ale v různé podobě byly u nás budovány i později v mladohradištní době a ve vrcholném středověku (Bohatá, Hurbanovo, Chotín, Kersko, Kozojedy, Kroměříž, Kudlovice, Řečany, Plzenec, Staré Město, Zalužany). Mohly být konstruované různým způsobem - nejjednodužší způsob zřejmě představovaly pece dlabané přímo do terénu - do spraše či štěrku (Kudlovice, Jindřichův Hradec, Strakonice). Stejným způsobem pak bylo možné vydlabat i komínek z pece na povrch (Kudlovice - "Zámeza").

pecpec
Vlevo: Kudlovice "Zámeza" (Uherský Brod). Půdorys a profil pece, vyhloubené do vrstev spraše (podle .Hrubého). Vpravo: Pec obdélníkového půdorysu, vydlabaná do sprašového bloku. Převzato z článku L. Skružného - Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR. 1963.

 

To však zdaleka nebylo možné všude, proto se pece většinou musely v objektech stavět. Častý způsob zřejmě představovalo vybudování jakési podpůrné konstrukce ze dřeva či proutí, které se následně postupně omazávalo silnou vrstvou hlíny. Poté co mazanice dokonale vyschla, aby při výpalu nepopraskala, se dřevěná výplň zapálila. Tím se odstranilo dřevo a zároveň došlo k vypálení klenby pece. Důkazem těchto postupů jsou otisky původní kostry nalezené na vnitřní straně hliněných fragmentů raně středověkých pecí (Klučov, Chotín, Paračov, Pohansko u Nejdku). Pece mohly mít různý tvar i vzhled - samo ohniště mohlo být umístěné v úrovni vstupního otvoru nebo mohlo být mírně zahloubené, prosté hliněné, vyložené oblázky nebo oblázky přemazanými hlínou aj. Pec mohla být založena přímo na úrovni podlahy, nebo mohla stát na nízkém soklu. Půdorys hliněných pecí býval nejčastěji kruhový nebo oválný, řidčeji čtverhranný (zejména ty dlabané). Rozměry kruhových a oválných pecí se obvykle pohybují od 50cm do 150 x 200cm (Plzenec). Tvar klenby se také mohl lišit - mohla být polokulovitá nebo ve tvaru širokého komolého kužele aj. Odvod dýmu mohl být vyřešen prostým otvorem v klenbě pece, někdy obloženým plochými kameny (Skružný 1963) a někdy možná opatřeným i nízkým "komínkem" který peci dodával lehce "lahvovitý" tvar. Nebo takový výstup pro odvod dýmu chyběl úplně a dým vycházel z pece ven přímo vstupním otvorem, kterým se do pece zároveň i přikládalo. Toto řešení bylo běžné i později a v některých oblastech Karpat aj. se takové pece používaly ještě počátkem 20.st.

pec
Pokud se pec měla použít na vaření, přikládaly se hrnce k ústí. Curia Vitkov.

Hlavní nevýhodu pece, oproti otevřenému ohništi představuje fakt, že se dá jen omezeně použít k osvětlení místnosti (vlastně jen vstupním otvorem - pekelcem, za předpokladu že se právě nepeče). Nedá se prakticky využít k pečení masa na roštu, což ovšem ve venkovských domech nepředstavovalo velký problém. Nad pec se obtížněji zavěšuje kovový kotlík i když máme mladší etnografické analogie dokazující zavěšení kotlíků na řetěz či prostý dřevěný hák před a mírně nad vstupní otvor pece (tam kde byl otvor pro přikládání i výstupní otvor dýmu totožný). Hliněné hrnce na vaření se tak zpravidla umísťovaly hned u vstupního otvoru pece, odkud sálalo největší teplo. Pec však měla také spoustu nesporných výhod - především se klenba pece při topení rozpálila a vydávala naakumulované teplo i dlouho poté co se topit přestalo nebo se topení omezilo na prosté udržování ohně. Rozpálená pec se dala použít k pomalému pečení kynutého chleba nebo masa. Oheň uzavřený uvnitř pece pak také představoval menší požární riziko v dřevěném domě než otevřené ohniště.

Naše rekonstrukce:

S ohledem na období, kterým se náš projekt zabývá jsme zvolili pece hliněné, postavené na nevysokém čtverhranném soklu z jílu a kamene. Sokl je postaven blízko stěny, ale nenavazuje na ni - mezi soklem, pecí a stěnou zůstává vždy menší bezpečnostní mezera. Celkem jsme zatím postavili pět funkčních pecí. Tři větší oválné, jednu menší obdélnou, sloužící jako otopné zařízení v čeledníku a jednu kruhovou "chlebovou pec" v samostatném hospodářském přístřešku (dnes využívanou již jen zřídka). Obě pece s dýmníky, umístěné v tzv. "domech nobility" mají odvod dýmu vyřešen nízkým komínkem v zadní části kopule. Větší pec v "domě kováře" má odvod dýmu vyřešen přímo vstupním otvorem. Pec v čeledníku má v zadní části klenby kruhový otvor a odvod dýmu je možný jak tímto otvorem nebo vstupním přikládacím otvorem. Chlebová pec pak má odvod dýmu vyřešen otvorem na vrcholu klenby.

pecpec
Pokus o rekonstrukci pecí - vlevo "Dům šafáře" a vpravo "Dům nobility I." na Akropoli. Vývod dýmu od obou pecí je vyústěn do dýmníku a odveden nad poval (strop) do podstřeší. Curia Vitkov.

 

pecpec
Vlevo jednoduchá pec s jediným vstupním otvorem pro přikládání i vývod dýmu ("dům kováře" v řemeslnické osadě na předhradí). Vpravo jednoduchá pec s malým otvorem v klenbě pro odvod dýmu (čeledník I. na Akropoli). Obě pece jsou umístěné v nezastropené dýmné jizbě, bez dýmníku. Curia Vitkov.

 

Krb: (cammin, caminus)

Přestože se jako "krb" někdy v literatuře označuje i vyvýšené a kamennou zídkou (i na sucho kladenou) ohrazené ohniště (V.Hrubý, 1965), přidržíme se tu pro větší přehlednost terminologie, která rozlišuje tato v podstatě ještě jednoduchá ohniště od skutečných krbů "moderního" typu. Krb ve své podstatě je také částečně uzavřené ohniště, ovšem už spojené s komínem - buď zděným nebo dřevěným. Toto spojení nepřímo dokládá i fakt, že právě z latinského pojmenování krbu (či ohniště) "caminus" či "camin" je také odvozeno české slovo "komín". Místnost vytápěná krbem pak byla nazývána "caminata" - odtud české "komnata". Protože existenci dřevěných komínů u nás v raném středověku nemáme doloženu, můžeme zatím krby důvodně předpokládat pouze ve zděných stavbách, až na výjimky profánní povahy - jako byly hrady, paláce nebo zděné románské domy kupců aj. Mezi nejstarší doklad existence krbu u nás patří hrad Přimda (počátek 12.st.) kde se zřejmě uplatnila německá stavební tradice a Soběslavův palác (falce) na Pražském hradě (12.st.) kde byla také prokázána existence krbu. Téměř s jistotou můžeme předpokládat krb s komínem i v císařské falci v Chebu (12.st.), kde se však již bohužel nezachoval. Stejně tak bychom jej zřejmě mohli očekávat v mladším knížecím paláci na Vyšehradě, patrovém biskupském paláci na Pražském hradě (12.st.) nebo výstavných zděných románských domech v Praze (J.Čarek, 1947). Krb mohl stát u stěny nebo v rohu místnosti. Plášťový krb bychom našli právě na Přimdě. V Soběslavově paláci pak stával rohový čtvrtkruhový krb. V románských i raně gotických stavbách někdy můžeme najít i malé "krby" v podobě prostého výklenku ve stěně s vlastním odvodem dýmu krátkým "komínkem" či spíše ještě "dýmníkem" (s volným odvodem dýmu) skrz stěnu. Poměrně vzácný doklad existence podobného druhu krbu, zapuštěného do stěny, s vlastním odvodem dýmu "dýmníkem" v síle zdi můžeme najít ve věži emporového kostela sv. Jakuba Většího ve Vroutku (12/13.st.). V prvním podlaží věže se skrývá menší místnost (asi 2 x 2m) vybavená při severní stěně tímto otopným zařízením. Takový krb v kostele najdeme u nás jen zcela výjimečně, protože samotný interiér kostelů se obvykle vůbec nevytápěl. Malý krb sloužil tedy pouze k vytopení a osvětlení malé místnosti ve věži a má zřejmě souvislost s útočištným charakterem románského kostela. Malé krby umístěné ve výklencích románských domů sice mohly sloužit částečně i k vytápění místnosti, ale má se za to, že sloužily zřejmě hlavně k osvětlení. Není bez zajímavosti, že tato praxe se udržela později i ve venkovském prostředí, kde takový malý krb (krbeček, krbík, komínek, pjecak aj.) sloužil k osvětlení obytných místností, ale i hospodářských objektů, jako byly stáje a chlévy. Zpravidla šlo o výklenky ve stěně, někdy vystupující mírně do místnosti, opatřené vlastním volným odvodem dýmu. Protože šlo o nebezpečná zařízení (zejména pokud byl dýmník dřevěný), objevují se opakované pokusy vrchnosti taková zařízení (přinejmenším v hospodářských objektech) buď zcela zakázat, nebo alespoň opatřit bezpečnějším zděným komínem. Tyto malé krby bychom mohli najít v některých památkových objektech ještě dnes, většinou však byly přestavěny k jiným účelům.

Krb, stejně jako otevřené ohniště, umožňoval kromě vytápění místnosti i její osvětlení. Díky komínu pak docházelo k dokonalejšímu odvodu dýmu z místnosti. Přestože krb technicky umožňoval využití k vaření a pečení, v praxi k těmto účelům obvykle využíván nebyl - šlo především o otopné zařízení. Nevýhodou krbu byla poměrně malá tepelná účinnost. Studený krb vyžadoval poměrně dlouhé a intenzivní topení, než hmota kamene naakumulovala dostatek tepla, které pak mohla dále sálat. Ani pak to nemuselo pro vytopení studených silných zdí stačit, proto se vnitřní prostory zděných staveb obkládaly dřevem, později gobelíny aj.

 

Kachlová kamna:

Kachlová kamna od nás z raného středověku dosud neznáme, ale známe je například z Německa, z prostředí nám díky kulturním a politickým vazbám poměrně blízkému. Mezi nejstarší nálezy patří kachle z Ketzelburgu z konce 12.st. nebo kachle z Großostheimu z přelomu 12.-13.st. Další známe z Grojče (dnešní Lipsko) z pozůstatků hrázděného domu z přelomu 12.st. či počátku 13.st. Mimo to známe kachle z alpských zemí i z prostředí klášterů. Větší počet nálezů pak již pochází ze 13.st. odkud se nám také zachovalo jedno z nejstarších vyobrazení kachlových kamen - ve Würzburském rukopisu z roku 1250. Nejstarší fragmenty kachlových kamen od nás pochází ze 13.st. z Českého Krumlova (Hazlbauer 1998) a tvrze v Konůvkách na Vyškovsku. Písemné doklady o stavbě kachlových kamen pak máme od nás až ze 14.st. - např. Házmburk.

Představu o tom jak asi vypadala tato nejstarší kachlová kamna si můžeme udělat jednak na základě mladších výjevů, ale také na základě tvaru nalezených kachlů. Tyto nejstarší kachle měly tvar podlouhlých keramických "pohárů" či "hrnků" válcového, nálevkovitého nebo kónického tvaru s úzkým nebo přímo zašpičatělým dnem. Vyráběly se podobně jako hrnce na hrnčířském kruhu. Vnější povrch kachlů byl často hrubý či vrubovaný, aby lépe držely v pojivu. Starší kachle bývají silnostěnné, mladší pak mají stěny tenčí. Kachle se při stavbě kamen skládaly tak, aby zužující se dno mířilo vždy směrem dovnitř k ohni a nezakryté hrdlo směrem ven. Nedotýkaly se - spíše byly ještě zasazené do hliněné klenby. Kachle zůstávaly otevřené, takže vytvářely na povrchu kamen jakési slepé otvory směřující dovnitř kamen. Použitím dutých kachlů se celkově snížila váha kamen oproti stejně silné a velké klenbě z hlíny nebo cihel - ovšem narozdíl od pece tu nebyla masa klenby potřebná k naakumulování tepla pro pečení. Zároveň se s použitím kachlů prakticky rozšířila plocha, která pak mohla lépe předávat teplo okolnímu vzduchu. Teprve zhruba od 14.st. se k vnitřním kachlům přidává (obvykle čtverhranný) komorový nástavec (zpravidla ručně vymačkávaný do formy), který kachel úplně uzavřel. Vzniklá vnější plocha nástavce mohla být často bohatě plasticky zdobena a reliéf opět pomáhal zvětšit plochu kachle k předávání tepla (u nás nejméně od 15.st.). Tyto mladší kachle pak sloužily již jako nosná konstrukce kamen oproti starší románské formě, kde nosnou konstrukci stále ještě tvořila z velké části hliněná kopule, proložená kachlemi.

Tvar kamen mohl být různý - z mladších výjevů známe kamna kopulovitá, na hranaté kachlové základně nebo zděném hraněném soklu aj. Kopule zřejmě vývojově navazovala na klenby původních hliněných pecí. Známe však i jiné tvary, například komolého kužele, válce aj. Ve Würzburském rukopisu jsou kamna stupňovitá - tři zužující se stupně posazené na sobě. Bohužel z výjevu není možné poznat jaký tvar měla tato kamna v půdorysu.

kamna
Rekonstrukce mladších kamen z 15.st. v roubeném domě na tvrzi Malešov. Použité kachle mají už jiný tvar než ty, které známe z přelomu 12-13.st. a také konstrukce kamen je už trochu jiná, ale lze si z nich (zejména jejich svrchní části) udělat dobrou představu o tom jak asi mohla vypadat starší kamna na konci 12.st. nebo ve 13.st. Za poskytnuté fotografie děkujeme kamnáři P.Mlazovskému a majiteli tvrze O.Slačálkovi.

 

Přikládací otvor kamen mohl být přímo v místnosti, kde byla umístěna kamna (jak naznačuje též výjev ve Würzburském rukopisu), ale často býval umístěn za stěnou, ve vedlejší místnosti (chodbě, černé kuchyni aj.) kam mohl ústit i odvod dýmu (klidně i stejným otvorem jako u pece) pokud neústil již do zděného komína. Takto byla pravděpodobně vyřešena už kamna z Ketzelburgu z 12.st. ale i v mladších stavbách bylo toto řešené poměrně běžné.

kamna
Rekonstrukce mladších kamen z 15.st. v roubeném domě na tvrzi Malešov. Dobře vidět je tu systém přikládání z vedlejší místnosti s využitím topeniště pro vaření. Dým odchází volně do podstřeší. Za poskytnuté fotografie děkujeme kamnáři P.Mlazovskému a majiteli tvrze O.Slačálkovi.

Jestliže menší prostou hliněnou pec si byla většina lidí schopna postavit v podstatě svépomocí, kvalitní kachlová kamna již představovala poměrně složité dílo, vyžadující práci profesionálních odborníků. Je možné, že klášterní stavební hutě měly své vlastní specialisty na stavbu pecí nebo kamen už dříve, ale výrobou kamen se po celý středověk zabývali zejména hrnčíři. Je to logické, protože právě oni vyráběli kromě jiných výrobků také samotné kachle. Už někdy v pozdním středověku se sice někteří hrnčíři přímo specializovali na výrobu kachlí, ale až v průběhu 16.st. se začali kamnáři jako výrobní specialisté od hrnčířů odštěpovat a zakládat si vlastní cechovní organizace.

Naše rekonstrukce:

Tento typ kamen jsme se rozhodli rekonstruovat i v našem paláci. Jednak z reprezentativních důvodů, ale především z důvodu, že palác je patrovou stavbou a bylo potřeba vyřešit bezdýmné vytápění spodní "panské" síně i ložnice nad ní. Protože palác je dřevěný a nemá zděný komín, je vyřešeno přikládání i odvod dýmu stejným otvorem z vedlejší místnosti - z černé kuchyně, která má vlastní volný odvod dýmu. Z tohoto důvodu byl do roubené stěny mezi síní a černou kuchyní prolomen dostatečně velký otvor, aby bylo dřevo kolem vstupního "tunelu" dostatečně izolováno. Ložnice nad síní bude vytápěna otvory (nebo větším uzavíratelným otvorem) ve stropu a podlaze nad kamny na principu jakéhosi nepravého hypocaustu.

palác
Model velmožského paláce na Curii Vitkov v řezu se znázorněním umístění kamen a vyřešení odvodu dýmu v horním patře. Dýmník je tvořen v horním patře v podstatě uzavřenou obdélnou prostorou, jejíž čelní stěna oddělující dýmník od místnosti je na modelu pro názornost částečně zprůhledněna. Vizualizaci pro tento článek zpracoval Ing. Jaromír Kučera.

 

Dýmníky a komíny:

"Dýmník", nářečně nazývaný též "koch" nebo "kozub" aj. je zařízení odvádějící dým od ohniště nebo pece vzhůru ke střeše. Narozdíl od komínu se zde neuplatňuje tzv. "komínový efekt" - dýmník pouze usměrňuje a volně odvádí dým stoupající přirozeně vzhůru. Dýmník lze postavit i v otevřené nezastropené jizbě, kde může plnit zároveň funkci jakéhosi bezpečnostního lapače jisker a dým směrovat vzhůru ke střeše, odkud pak odchází volně otvory ve štítech či ve střeše (nebo přímo střechou) ven. Ve výstavnějších zastropených jizbách pak odváděl dým otvorem nad strop (nad poval) odkud dále unikal ven skrz štíty a střechu.

dýmník

Pokus o rekonstrukci dýmníku na základě nálezů z Pohanska na Břeclavsku z 9.st. dle B. Dostála. Jde samozřejmě pouze o hypotetickou rekonstrukci možné podoby dýmníku vycházející pouze z nálezu kamení za ohništěm v rohu objektu, které mohlo být pozůstatkem kamenného, na sucho kladeného nároží. Sama možnost usazení proutěného omazaného dýmníku přímo na kamenné ostění, případně ukotvení do stěn je také pouze hypotetická, vycházející z jiných analogií. Převzato z M. Beranová - Slované, 1988.

 

Za nejstarší doklady existence dýmníků bývají považovány kůlové jamky rozmístěné kolem pecí nebo ohnišť, o kterých se předpokládá, že podpíraly samotnou konstrukci dýmníku. Takové kůlové jamky kolem ohniště máme doloženy například z víceprostorového domu z Levého Hradce - z druhé poloviny 9.st. nebo z domu v Kútech. V jižní místnosti levohradeckého domu se poblíž ohniště nacházela jedna a v severní místnosti čtyři jamky, symetricky rozmístěné kolem ohniště. Tam kde tyto jamky po kůlech chybí však mohl být dýmník zřejmě vyřešen i jinak - např. zavěšením přímo na strop, zapřený o stěny aj. (viz. naše rekonstrukce). Představu o vzhledu a funkci dýmníku si pak ale můžeme utvořit i z mladších písemných pramenů (dýmníky a jejich konstrukci u nás v 15.st. se zmiňuje např. Johann Butzbach), nálezů a etnografických analogií (dýmníků se u nás prokazatelně využívalo v některých krajích jako je Chodsko, Chebsko, Polabí aj. ještě v 19.st.). Samotný dýmník si můžeme představit jako jakýsi kuželový nebo jehlancový trychtýř, zužující se směrem vzhůru. Mohl být vyroben z proutí nebo štípaných dřevěných prken aj. Pro ilustraci například mladší koch v Banské Bystrici - Šumiac měl konstrukci z tyčoviny sesazené do sebe na čepy a výplně z hliněné mazanice se slámou. Z bezpečnostních důvodů býval dýmník, jinak vyrobený z hořlavých materiálů, zevnitř i zvenku omazaný mazanicí.

 

Levy hradec
Srub č.I. na Levém Hradci. Na vyobrazení je jasně vidět umístění ohnišť v rozích u vnitřních stěn domu. V jižní místnosti je patrná jedna kůlová jamka poblíž ohniště a v severní čtyři jamky kolem ohniště. Ty bývají vykládány jako pozůstatky podpůrné konstrukce dýmníku. Převzato z R.Turek - Čechy na úsvitě dějin, 1963.

 

Tam kde dýmník odvádí dým nad strop jizby (nad poval) do podstřeší, pokračoval často ještě dál jakýmsi nízkým vyústěním; často shora zastřešeným hliněnou klenbou nebo plochými kameny, které dým musel "obtékat". Toto zařízení a jeho konstrukci známe z mladších etnografických dokladů, tam kde se stále ještě používalo dýmníků (Vápenice č.p.45 - okr. Uherské hradiště, Heľpa - Banská Bystrica). Nazývalo se nářečně třeba pícka nebo piecka aj. a sloužilo jako bezpečnostní omezovač žáru a lapač jisker, popřípadě zabraňovalo přímému vyšlehnutí plamene vzhůru do střechy při vznícení sazí aj.

pícka
Pícka - vyústění dýmníku v podstřeší v "domě nobility" I. na akropoli. Pícka je vystavěna z plochých kamenů a jílu. Překlad tvoří ploché kameny ve funkci lapače jisker. Curia Vitkov.

pícka dýmníku
Další příklad řešení vyústění dýmníku do prostoru podstřeší. Tentokrát řešený roubením a omazáváním. Vlevo pohled odkrytou "píckou" shora do dýmníku - dole je vidět část soklu a klenby pece. Vlevo pohled z boku na pícku - chybí svrchní překrytí plochými kameny. tzv. "dům šafáře" na akropoli. Curia Vitkov.

 

Komín je zařízení odvádějící dým z ohniště vzhůru ven nad střechu objektu. Využívá tzv. "komínového efektu" kdy na základě rozdílných tlaků u paty a vrcholu komínu a proudění vzduchu je dým z komínu doslova vysáván vzhůru. Komíny mohly být dřevěné nebo zděné. Mezi nejstaršími doklady existence komínů u nás, dokonce ve venkovském prostředí, bývá uváděna zmínka Kanovníka Vyšehradského vázaná k roku 1132: "Dne 19. ledna dlel pan Menhart v jakési vsi Chuchli a jednoho dne za soumraku stal se div neslýchaný a velmi hrozný. Když totiž, zmožen jsa již dřímotou, vstoupil na lože a jeho sluhové stáli u něho, najednou zazněl jim v sluch strašný hřmot, jako by vycházel z jeskyně, a blížil se k domu, němž byl. Tím hřmotem postrašeni utekli (sluhové) a pána samotného tam nechali. On, nevěda si rady, seskočil z lůžka a jako u vidění se postavil ke zdi komína. A hle! kámen nápadné velikosti, valící se s hory, porazil dvě stěny i lože biskupovo a tam se zastavil. Tak vyvázl pan biskup bez úrazu." Ze zprávy však není zřejmé o jaký druh komína vlastně šlo. Protože zděné komíny se ve venkovském prostředí prakticky nevyskytovaly a ani dřevěné komíny nebývaly běžné ještě i mnohem později, je tato zmínka poněkud záhadná a je dost dobře možné, že se jednalo pouze o nějaký druh masivnějšího dýmníku (viz. obr. rekonstrukce B. Dostála).

Dřevěné komíny bývaly buď roubené nebo složené z dřevěných desek a uvnitř kvůli bezpečnosti vymazané mazanicí. Z písemných pramenů ze sklonku 16.st. známe dřevěné omazávané komíny uváděné jako tzv. "mistrovská díla" tesařů (Petráň, 1985). Přesto šlo stále o poměrně nebezpečná zařízení, protože v případě vznícení sazí docházelo k častým požárům. Proto se již od 16.st. (zprvu jen lokálně) objevují pokusy dřevěné komíny na venkově zakázat a donutit sedláky, aby je nahrazovali zděnými komíny z kamene nebo cihel (např. r. 1586 dostal Blažej, sedlák v Kojeticích, příkaz postavit si cihlový komín). Šlo zejména o venkov, neboť ve větších městech bychom na ně v pozdním středověku a v novověku už téměř nenarazili. Tyto zákazy však byly jen málo účinné a příliš se jim nedařilo zlomit zažitou lidovou tradici, protože dřevěné komíny znovu opakovaně zakazuje například tereziánský požární řád a ještě stavební řád vydaný roku 1833 pro Čechy opět nařizuje: "Krby někde obyčejné s dýmníkem buď z prken sbitým, buď zděným, obyčejně jen na 6 až 8 palců volným, v chlívech nemají být trpěny, i mají býti rozbourány. Krby ve světnicích však, kdež obyčejně na nich se vařívá, mají tam dále se ponechati, když mají zvláštní, dle předpisů vystavěný zděný a do jiného komína nezapuštěný komín a když k tomu komínu železná klapka k zavírání se přidělá" (Vařeka-Frolec, 1983). Existence dřevěných komínů u nás v raném středověku však není prakticky doložena a i mnohem později se ve venkovském prostředí využívalo pouze prostých dýmníku a volného odvodu dýmu do podstřeší a střechou ven.

komín
Mladší názorná ukázka dřevěného komína z Kamenice č.p.44 - okr. Prešov. SR. Na tomto jediném komínu můžete vidět názorně různé způsoby konstrukce - roubení, pletení proutí i bednění z dřevěných prken. Převzato z J.Vařeka-V.Frolec: Lidová Architektura, 1983.

 

Kamenné komíny se u nás prokazatelně objevují až s prvními zděnými objekty světské povahy. Zde byl komín spojen s dalším zařízením typickým hlavně pro zděné objekty - krbem (viz. krb). Mezi nejstarší doklady existence zděných komínů s krbem patří hrad Přimda (12.st.) a Soběslavův knížecí palác na Pražském hradě (12.st.). Komín sám mohl být konstruován jako průduch vedený v síle zdi nebo mohl být přistavěn z vnitřní strany stěny o kterou se opíral. V takovém případě pak mohl sám také lépe sloužit k vytápění místností. Případně mohl být komín do zdi zapuštěn jen částečně a větší část zasahovala do místnosti, jak dokládají mnohé pozůstatky komínů v mladších středověkých objektech jako jsou hradní paláce aj. (např. donjon na Cornštejnu).

Naše rekonstrukce:

Protože se v našem dvorci nevyskytuje žádný zděný komín ani stavba, která by jej vyžadovala či umožňovala a komín dřevěný jsme stavět nechtěli (v paláci bude odvod dýmu vyřešen černou kuchyní), omezuje se naše rekonstrukce zatím pouze na různé druhy dýmníků. Dýmníky jsme dosud vybudovali pouze ve dvou honosnějších domech - v zastropených jizbách, kde mají za cíl odvádět dým nad poval. Z bezpečnostních důvodů jsme pak nad stropem vybudovali ještě "pícky" - malé cca 1m vysoké "komínky" sloužící k lepšímu odvodu dýmu ke střešním otvorům a jako lapače jisker. Oba dýmníky jsou vytvořené z tenkých dřevěných desek a tyčí, přesto ani jeden z nich nevyžadoval podpůrné kůlové konstrukce ani na sucho kladené zídky aj. To přinejmenším připouští možnou existenci dýmníků i tam, kde kůlové jamky v nálezech zcela chybí. Jeden z dýmníků je upevněn nad rohovým ohništěm a je ukotven do přilehlých stěn a do stropu. Jeho zadní část je tvořena samotnými stěnami domu. Nad stropem pak pokračuje nízkých "komínkem" zděným z kamene na sucho a na jíl. Druhý je vybudován nad pecí umístěnou v prostředku kratší stěny, vedle vstupu. Dýmník má tedy tři stěny a opírá se pouze o strop a přilehlou zeď, která tvoří zároveň i jeho zadní stěnu. Nad stropem pak pokračuje nízkou, roubenou a silně vymazanou "píckou".

dýmníky
Vlevo pokus o rekonstrukci dýmníku ukotveného do stropu a přilehlé stěny nad pecí. "Dům šafáře" II. Akropole. Vpravo jednoduchý dýmník tvořený jedinou dřevěnou příčkou, ukotvenou přes roh mezi dvě sousedící stěny domu. "Dům nobility" I. Akropole. Na fotce je zachyceno otopné zařízení při přestavbě z otevřeného ohniště na zaklenutou pec. Dýmník je původní a spolu s pecí se již nepřestavoval. Curia Vitkov.

 

Umístění otopných zařízení uvnitř objektů:

Pece i ohniště mohla být uvnitř objektů umístěna prakticky kdekoli, v jakémkoli rohu, u stěny nebo i uprostřed místnosti. V závislosti na funkci otopného zařízení v objektu, klimatických podmínkách (převládající směr větru) atd. Nejčastěji byla zřejmě otopná zařízení umístěna v rohu. L. Skružný (1963) uvádí, že ze 131 zkoumaných raně středověkých otopných zařízení z území České a Slovenské republiky bylo 91 umístěno v rohu a 30 u stěn. Ohniště budovaná v rohu bývala nejčastěji umístěna proti dveřím, což má možná souvislost s lepším tahem ohnišť a pecí. Protože tam kde to bylo možné, se vchod často umisťoval proti teplým jižním větrům a otopné zařízení pak proti severu. Není to však nutně pravidlem, protože na umístění vchodu a otopných zařízení v objektech měly vliv i další faktory. Otopná zařízení můžeme tak najít po celý středověk (zejména u jednoprostorových objektů) také v rohu vedle vchodu do objektu - např. ještě Bystřec, usedlost IV. - poč. 15.st.

ohniště
Tři jednoduché jednoprostorové domy na hradišti v Klučově. V půdorysu je dobře patrné umístění otopných zařízení v různých rozích objektů. Převzato z R.Turek - Čechy na úsvitě dějin, 1963.

 

U víceprostorových objektů se otopná zařízení mohla vyskytovat také v podstatě kdekoli, ale často je nacházíme ve vnitřních rozích nebo u vnitřních stěn. Dvě ohniště umístěná v rohu u vnitřních příček můžeme najít už v domě z Levého Hradce z druhé pol. 9.st. Praxe stavění otopných zařízení u vnitřní stěny síně, hned vedle vchodu z předsíně, se pak ve venkovském prostředí udržela hluboko do novověku.

Libice
Půdorys mladšího - přemyslovského paláce na Libickém hradišti z 11.st. s vyznačeným ohništěm. Ve větším sále bylo zřejmě otevřené ohniště, situované sice mírně v severo-západním rohu, ale poměrně daleko od stěn - asi 1,5m od severní a skoro 3m od západní stěny. Převzato z LIVBVZ METROPOLIS, 1981.

 

Černá kuchyně:

Defakto místnost, jejíž strop nebo jeho část přechází zužujícím se sopouchem přímo do otevřeného komína, kam odchází dým z ohnišť a pecí. Stěny místnosti jsou zčernalé od odcházejícího dýmu - odtud název "černá kuchyně" (nářečně z mladších období též černý krb, ohnisko, kútek, kuchyňka, nothert, podkoch aj.). Základní společné rysy bychom mohli najít už u dýmníků umístěných nad otevřenými ohništi raně středověkých domů (Levý Hradec), ale černá kuchyně představuje již samostatnou a od ostatních částí domu více nebo méně oddělenou prostoru. Odvod dýmu mohl být vyřešen přirozeně vzhůru do podstřeší, ale zpravidla již byl vyústěn do zděného komína, protože černé kuchyně nacházíme zejména na hradech, v palácích a měšťanských domech. Do venkovského prostředí černá kuchyně proniká až v průběhu 16-17.st. Do prostoru černé kuchyně mohl ústit i přikládací otvor a dýmové vyústění kamen umístěných v jizbě.

Naše rekonstrukce:

Při rekonstrukci našeho paláce jsme byli nuceni vyřešit jednak vytápění hlavní obytné jizby, panské ložnice nad ní a jednak také prostory pro vaření. Zadání poněkud komplikoval fakt, že palác je patrový, celodřevěný a není ještě vybaven zděným komínem. Vaření se sice dalo vyřešit i pomocí kuchyně umístěné do samostatného přístřešku venku, ale stále zůstával problém s topením. Optimálním řešením se tak stala černá kuchyně, umístěná v severozápadní části paláce, sousedící s obytnou jizbou. Kachlová kamna, která budou umístěna v jizbě ústí otvorem ve stěně právě do černé kuchyně, odkud do nich bude přikládáno a kudy bude odcházet ven dým. Protože nemáme k dispozici zděný komín a nechtěli jsme riskovat s hypotetickým komínem dřevěným (viz. komíny), museli jsme zůstat u staršího řešení na principu dýmníku s přirozeným odvodem dýmu (viz. dýmník). Z tohoto důvodu byla při návrhu horního obytného podlaží paláce vynechána nad částí černé kuchyně (nad budoucím ohništěm a pecí) dostatečně velká hrazená prostora, umožňující volné stoupání dýmu vzhůru až do podstřeší a odtud otvory ve střeše ven. Naše řešení je samozřejmě pouze hypotetické, protože existenci černých kuchyní v dřevěných venkovských palácích raného středověku můžeme dnes již doložit jen obtížně. Nicméně při rekonstrukci možné podoby našeho paláce z přelomu 12/13.st. se můžeme již opřít alespoň o mladší analogie ze 13.st. a nálezy kachlových kamen (které také nepřímo odkazují na exitenci č.k.) z 12/13.st. z Německa.

 

Hypocaustum:

Velmi zvláštní způsob vytápění představovalo tzv. hypocaustum. Principem je větší (obvykle již zděné - např. z cihel) otopné zařízení na způsob pece, umístěné zpravidla přímo pod vytápěnými prostorami. Odtud pak byla pomocí teplovzdušných kanálů vytápěna horní místnost. Je zřejmé, že hypocaustum bylo budováno prakticky pouze v patrových (nebo suterénem vybavených) zděných stavbách. K vytápění se využívalo buď přímo horkého dýmu z ohniště, vedeného kanály pod podlahou a ve stěnách do komína. Nebo bylo hypocaustum konstruováno tak, aby ohřívalo vzduch sekundárně - nad pec se navrstvily masivní valouny, ty pak po rozpálení ohřívaly vzduch, který stoupal kanály vzhůru a ohříval místnost. U tohoto typu vytápění někdy ústily teplovodné kanály přímo do podlahy vytápěné místnosti, kudy jimi proudil čistý teplý vzduch do síně. Jejich otevíráním nebo zaslepováním pak bylo možné ovlivnit atmosféru v místnosti. Hypocaustum je prastarý římský vynález (používaný v palácích a vilách nobility, ale také například v lázních), jehož znalost se po raně a vrcholně středověké Evropě šířila zejména pomocí klášterů, kde se také toto vytápění zavádělo nejdříve. Ani v klášterech však takto nebyly vytápěné zdaleka všechny prostory - obvykle pouze jediná zvláštní místnost, kam se mniši mohli chodit za velkých mrazů ohřát tzv. calefactorium, případně přímo sousedící prostory, které mohly ještě vytopit teplovzdušné kanály či komín ve stěnách aj. Taková zařízení se u nás objevují již v románském období - hypocaustum vyhřívající calefactorium sloužilo například benediktýnským mnichům Sázavského kláštera již ve druhé polovině 12.st. Také kronikář Jarloch popisuje existenci takového zařízení v Želivském klášteře již koncem 12.st. Jarloch ovšem také naznačuje, že i cela kterou obýval spolu s dalšími premonstrátskými mnichy mohla být snad nějakým způsobem vytápěna: "...qui habentes stubam tota nocte calidam, sicut est moris Syloe. Insuper et melius uestiti nichilominus tamen nocte sicu die, quotiens libuit, calefactorium intrabamus... / ...poněvadž majíce jizbu po celou noc teplou, jakož zvykem jest v Želivě, nad to i lépe oděni, jsouce předce v noci jako ve dne, kdykoli se nám zlíbilo, ke kamnům jsme přistupovali." - FRB II. Letopis Jarlochův. V překladu, který jsem použil je sice uvedeno "kamna" ale v originále stojí "calefactorium" tudíž ani zde nešlo o kachlová kamna, ale o místnost vytápěnou horkovzdušným systémem. Teprve o dost později pronikalo hypocaustum i do některých profánních staveb vysoké nobility - hradních paláců aj.

Naše rekonstrukce:

Z pochopitelných důvodů na našem dvorci žádné skutečné hypocaustum nemáme. Nicméně alespoň samotný princip teplovzdušného vytápění podlahou jsme se rozhodli použít v paláci, kdy pomocí průduchů umístěných ve stropě nad kachlovými kamny v přízemí chceme vytápět ložnici v patře.

 


Použitá literatura:


Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
Borkovský, I. 1969: Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha
Čarek, J. 1947: Románská Praha, Praha.
Hrdina, K. - Bláhová, M. 1972: Kosmova kronika česká. Praha
Hrdina, K. - Bláhová, M. - Tomek, V.V. 1974: Pokračovatelé Kosmovi. Praha
Hrubý, V. 1965: Staré město - Velkomoravský Velehrad, Praha.
Janotka,M - Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha.
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Skružný, L. 1963: Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR - Památky Archeologické 1963 - II.
Škabrada, J. 2009: Historické stavební konstrukce a materiály, Praha.
Šolle, M. 1981: Kouřim v průběhu věků. Praha.
Turek, R. 1963: Čechy na úsvitě dějin, Praha.
Vařeka, J. - Frolec, V. 1983: Lidová architektura, Praha.
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu I., Plzeň.

 

Úvod

TOPlist