Morava, moravští údělníci a znojemská rotunda

Pavel Suchánek

 

Tento článek je stručným výtahem z příspěvku Barbary Krzemieńské, Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě, otištěné ve sborníku B. Krzemieńska - A. Merhautová - D. Třeštík, Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě. Praha, Set Out 2000.

Vznik "údělů"  1

V roce 1019 kníže Oldřich připojil Moravu k přemyslovským Čechám. Oldřich si dobře uvědomoval strategický význam země, oddělující vlastní Čechy od mocného Polska a Uher; zajištění exponovaného území bylo ovšem nutno řešit operativně na místě a nikoliv z pražského centra - proto Oldřich předal svou "východní marku" synovi Břetislavovi I.

V lednu 1055 stanovil Břetislav na hradě Chrudimi nástupnický řád, kterým chtěl zajistit pevnou vládu v Čechách a na Moravě a zabránit bojům o knížecí trůn. Konkrétně to znamenalo, že nejvyšší vládu v zemi měl mít nejstarší syn (Spytihněv II.), zatímco jeho mladším bratrům přidělil vládu nad Moravou (Vratislav držel největší olomouckou část). Poté, co se Vratislav po Spytihněvovi stal knížetem, provedl nové rozdělení moravského území - Ota I. dostal východní Moravu Olomoucko, Konrád západní Moravu (sídlil na brněnském hradě). Důležitější ovšem bylo, že tohoto roku (1061) se zároveň úděly staly dědičnými. 2 Šlo patrně o součást příbuzenské dohody, která Vratislavovi vojensky a politicky zajistila Moravu a údělníkům zase jistotu pro své syny. Byli pod vrchní mocí pražského knížete, ale měli zajištěno, že ten nemohl s úděly libovolně manipulovat. A pak - stejně jako synové Vratislava II. měli moravští údělníci a jejich potomci podle nástupnického řádu právo usednout na knížecí stolec, byli-li nejstaršími v přemyslovském rodě. Proto po Vratislavově smrti nastoupil vládu nejstarší žijící potomek Břetislava I. Konrád I. Brněnský. A také další údělníci se snažili toto své právo uplatnit. Po smrti Břetislava II. (1100) se tak pokoušel Konrádův syn Oldřich Brněnský, ovšem neuspěl proti Bořivojovi II., stejně tak neuspěl Ota II. Olomoucký po smrti Vladislava I. (1125) proti Soběslavovi - při hájení svých nároků dokonce zahynul v bitvě u Chlumce 1126. A ve druhé polovině 12. století dosáhl knížecího stolce Konrád Ota Znojemský. Jediným údělníkem, který se vlády v Čechách zmocnil násilím, nemaje na ni nárok byl olomoucký Svatopluk (1107-1109).

Tituly, vláda a vojsko moravských údělníků

Vláda moravských údělníků byla chápána jakožto podílnictví na vládě v jednotné Moravě, rozdělené na "části". Proto byl oficiální titul moravských knížat "kníže moravský", "kníže Moravy". (Krzemieńska 2000, s. 26). Morava tedy byla považována jako celek. O tom vypovídá o označení "moravské biskupství", až od dob Jindřicha Zdíka označované i jako "olomoucké", nikoliv ovšem výhradně. Titulatura podle částí údělů se objevuje až na konci 12. století - například Konrád Ota se označuje "princeps de Znogem", přesto ale vedle tohoto označení nadále používá titul "princeps Morauie".

Jednotné Moravě tedy dědičně vládla v několika "čtvrtích" moravská knížata, "duces moravie". Jejich důležitým atributem bylo vlastní vojsko. "Šlo o instituci mnohem staršího data, než byl vznik údělů. Bezpečně např. víme, že "Moravané" už v době polské okupace Moravy Boleslavem Chrabrým podporovali polské zájmy proti německému panovníkovi Jindřichu II., a ne bezvýznamně. Samostatným moravským vojskem zůstali Moravané i později. Zřejmě s ním podnikal Břetislav I. svá uherská tažení, konaná "de Moravia", jako např. r. 1031 na Ostřihom. Moravské posily použil pak i pro boje s Jindřichem III. S moravským vojskem se pak stále setkáváme v době existence údělů. Vždy jde o Moravany, vojsko "z Moravy", nikoliv o vojsko jednotlivých moravských údělníků. Vojsko českého státu bylo vždy "obojí", tj. z Čech i z Moravy, a i když spolu vystupovalo ve válečných akcích, bylo důsledně odlišováno. Bylo nesporně výhodou moravských údělníků, že disponovali brannou mocí, primárně samozřejmě určenou k obraně moravského území, avšak využívanou údělníky i jinak Moravské vojsko totiž vystupuje nejenom jako vojenský, ale i jako politický činitel, prosazuje své kandidáty na pražský trůn a v častých sporech o nástupnictví jedná jako jedna z pevně vyhraněných politických stran, např. v bojích o trůn mezi Konrádem II. Znojemským a Vladislavem II. roku 1142. Moravské vojsko bylo tedy zároveň - při neexistenci celomoravských sněmů - kolokvií - politickou reprezentací celé Moravy." (Krzemieńska 2000, s. 28-29)

Spiknutí proti Soběslavovi I. aneb co předcházelo výzdobě znojemské rotundy

Z předchozího textu vyplývá, že správa Moravy mohla nastat v případě, kdy oprávněný dědic údělu nedosáhl plnoletosti (což se také několikrát stalo) 3. Ovšem tak jako docházelo k bojům o moc přes ustanovení nástupnického řádu, docházelo k násilným zvratům i v případě Moravy. Události kolem spiknutí velmožů proti Soběslavovi jsou případem snad nejzajímavějším. Souvisí navíc se zřízením významné památky románského umění, výmalby znojemské rotundy.

Příběh začíná za vlády knížete Vladislava I. ten se ujal vlády po dohodě s knížetem Svatoplukem jako jeho nástupce. Tuto dohodu také potvrdili čeští předáci, i když šlo o porušení nástupnického řádu, na jehož dodržování měli sami dohlížet (starší byl Vladislavův bratr Bořivoj II., ale i údělníci Oldřich Brněnský a Litold Znojemský). Vladislav ovšem začal brzy pociťovat hrozbu ze strany svého mladšího ctižádostivého bratra Soběslava, a sblížil se proto s Otou II. Olomouckým, který byl po smrti Bořivojově po Vladislavovi nejstarším Přemyslovcem. Ota byl nejen proto ideálním nástupcem - jeho děti byly maličké, neměly tedy šanci dosáhnout po Otovi na trůn, zato ji měli potomci Vladislavovi; z tohoto pohledu byl Ota i ideálním poručníkem a ochráncem po dobu jejich nezletilosti. Vladislav navíc Soběslava evidentně neměl rád a nedůvěřoval mu.

Když o vánocích 1126 Vladislav v Praze umíral, byla to jeho stará matka Svatava, manželka krále Vratislava II., která na něj činila nátlak, aby za svého nástupce označil jejího nejmladšího syna Soběslava. Svatava se snažila o to co kdysi i Vratislav, a sice dědičnost pražského trůnu pro českou větev Přemyslovců. Vzrůstajícímu tlaku (mimo jiné i pražského biskupa) nakonec Vladislav před smrtí ustoupil a designoval Soběslava.

S tím se ovšem nehodlal smířit nejstarší Přemyslovec, Ota II. Ovšem neuspěl ani s pomocí římského krále a padl r. 1126 v bitvě u Chlumce. Ovšem tím nic neskončilo. Zdá se, že předáci se nesmířili ani se smrtí Oty II., ani se způsobem, jakým se Soběslav k moci dostal. Soběslav si toho byl patrně dobře vědom a také svou opozici programově likvidoval - v r. 1128 dal zatknout Konráda II. Znojemského a "mnoho českých velmožů" a v r. 1129 i Vratislava Brněnského. Rovněž dal zatknout Břetislava III., Přemyslovce který se sice nijak neangažoval, ale byl po Soběslavovi nejstarším v rodě. Do olomouckého údělu uvedl syna Svatopluka Olomouckého Václava. Ten se kupodivu i přesto hlásil k památce svého strýce Oty II. V r. 1129 ho raději Soběslav vyslal v čele vojska do Uher, kde Václav onemocněl a r. 1130 zemřel. 4 Soběslav se tedy zbavil údělníků, uvěznil opozici z řad vlastních příbuzných i z řad velmožů a soustředil ve svých rukou veškerou moc.

Reakce se záhy dostavila. Nyní nebojovali o moc Přemyslovci mezi sebou, šlo o spor a zápas mezi knížetem a vlivnou skupinou předáků, kteří se dožadovali většího podílu na správě země. Opozice se rozhodla pod záminkou hájení práv nejstaršího Přemyslovce Břetislava III. na pražský trůn zbavit se Soběslava vraždou. 15. června 1130 byl chycen zbrojnoš s oštěpem a dýkou napuštěnými jedem a krátce poté další, tentokrát s mečem napuštěným jedem. Oba byli bojovníky významných předáků Miroslava a jeho bratra Střezimíra.

Soběslav nezaváhal a uspořádal za přítomnosti obrovského počtu (3000) přihlížejících na Vyšehradě soud nad spiklenci a několik jich bylo potrestáno (byly jim useknuty údy, museli kráčet přes žhavé železo, byly jim vyloupnuty oči, uříznut jazyk nebo zlomeny kosti). Šlo ovšem jen o několik jedinců, Soběslav si evidentně netroufal celou záležitost vyhrotit, neboť ve spiknutí bylo zapleteno rozhodně víc lidí, než jen oněch sedm, mučených na Vyšehradě. 5

Po této aféře Soběslav na svou dosavadní politiku rezignoval. Ještě toho roku vrátil Vratislavu Brněnskému jeho úděl a r. 1132 ho oženil s "krásnou Ruskou" neznámého jména a původu. Před červnem 1134 pak vrátil Znojemsko Konrádu II. a zprostředkoval jeho sňatek s dcerou srbského krále Uroše I. Stalo se tak něco podobného, co několik let před tím v případě Vladislava I. a Oty II. Tímto sňatkem si Soběslav Konráda ještě víc připoutal, neboť se z nich stali švagři. V dosud bezdětném Konrádovi, který byl po Soběslavovi nejstarším Přemyslovcem našel ideálního ochránce a poručníka svých synů, kteří byli mladší než synové Bořivojovi a Vladislavovi. Dohoda mezi oběma Přemyslovci byla uzavřena nepochybně ve Znojmě u příležitosti Konrádovy svatby. Soběslav Konrádovi slíbil, že se stane jeho nástupcem na pražském knížecím stolci a Konrád se zavázal hájit zájmy Soběslavových synů.

Pravdou je, že Soběslav se tohoto plánu v roce 1138 vzdal; pokusil se za pomoci římského krále Konráda II. prosadit za svého nástupce syna Vladislava, a všichni čeští velmoži to museli odpřísáhnout na ostatky svatých. Vše dopadlo nakonec jinak - velmoži nebrali ohled ani na svůj slib, ani na dohody ve Znojmě a zvolili syna Vladislava I. stejného jména. Záhy ovšem své volby litovali a uchýlili se na Moravu ke Konrádovi II. Znojemskému, kterého (podle Vincentia) zvolili novým knížetem. Konrád ovšem musel dobýt Prahy, protože bez nastolení na knížecí stolec nemohl být právoplatným vládcem. Vítězstvím v bitvě na Vysoké si otevřel cestu k Praze, oblehl ji, ale musel ustoupit před říšským vojskem Vladislavova příbuzného, římského krále Konráda III., což znamenalo konec jeho aspiracím na trůn.

Onoho léta 1134 ve Znojmě tedy došlo během svatebních oslav k dohodě Soběslava I. a Konráda II. o následnictví. Tato událost se stala pozadím pro opravu stávající rotundy na znojemském hradě a především stála za programem její malířské výzdoby. "Konrád se stal předurčeným panovníkem českého státu a tuto skutečnost měly vyjadřovat malby v obnovené rotundě. ... Program maleb odrážel státoprávní názory jak pražské, tak moravské - ty, které obecně platily a byly "oficiální". ... Znázorňuje povolání prvního knížete ke vládě, vznik státu. Zda tu byla vzorem pouze Kosmova verze přemyslovské pověsti, je těžko říci. Některé detaily svědčí spíše pro to, že se malíř opíral také o ústní tradici. její výklad byl však nejspíše podobný jako u Kosmy: to že si kdysi lid zvolil prvního knížete a povolal ho od pluhu, bylo aktem definitivním a neodvolatelným, znamenalo to založení státu, který má trvat věčně. Potomci prvního knížete Přemysla tehdy zároveň získali výhradní právo na vládu v českém státě. Zdá se však, že autor programu neuznával pohanská knížata jako knížata skutečná, těmi se stali až přijetím křesťanství. Proto řada knížat začíná Bořivojem I. a proto jsou také všichni panovníci vkomponováni do arkád architektury, která podle výkladu A. Merhautové představuje Město boží, tj. v Augustinově pojetí společenství věřících, svatých a andělů.

K této řadě pražských knížat jsou následně a bez přerušení přiřazena i knížata moravská. I ona tedy odvozují svou moc od prvního knížete Přemysla, i když je to moc nižší než knížat pražských (je to naznačeno absencí pláště v jejich úboru a i tím, že jsou zařazeni za pražská knížata), není však kvalitativně odlišná, je to stále stejná moc, lišící se pouze rozsahem. Vystihuje to přesně postavení Moravy v českém státě. Důležité dále je, že na malbách jsou zobrazena knížata Moravy a ne jednotlivých údělů. Vyplývá to již ze skutečnosti, že jako první je počítán Břetislav I., který přece vládl celé Moravě. Morava je tedy chápána jako jednotná, i když podřízená vládě několika knížat současně. Konečně sám výběr postav prozrazuje mnoho z toho, kým byla moravská knížata a jaké bylo jejich postavení v českém státě.

Program znojemských maleb můžeme plným právem považovat za obrazovou ústavu českého státu, jakousi "ústavu pro chudé", jako existovaly bible "pro chudé". Jako má každá ústava preambuli, v níž se vykládají základní principy státu, má zde přemyslovská řada předeslánu scénu volby prvního knížete, základní akt, jímž se Čechové navěky zavázali poslušností panovníkům z Přemyslova rodu. Řada pražských panovníků dokumentuje tuto věčnou vládu, k níž jsou ale bez přerušení přiřazena knížata moravská, tak jako byla přiřazena k českému státu Morava, sice jako jeho součást,a avšak žijící vlastním politickým životem. Tato Morava je jednotná, i když má více knížat současně. V tom je hlavní smysl znojemských maleb a jejich naprostá výjimečnost v současné Evropě." (Krzemieńska 2000, s. 49-50)

Poznámky

1) Je nutno poznamenat, že "úděl" není dobový termín, nýbrž novotvar Josefa Jungmanna. Morava byla ve středověku chápána jako jednotné území, které vládla v několika (konkrétně třech) částech ("čtvrtích") moravská knížata.

2) Krátce nato (1063) došlo ještě k jedné úpravě - Vratislav založil moravské (olomoucké) biskupství, jako protiváhu nejen k moci svého bratra Jaromíra, předurčeného pražského biskupa, ale i moravských údělníků. Biskupství se stalo jakýmsi dalším údělem, ovšem velmi těsně připoutaným k pražskému knížeti.

3) Viz stručný přehled historie správ údělů, které předcházely událostem ve 20. letech 12. století:

  1. Spytihněv II. se pokusil vypudit své bratry z Moravy ve snaze soustředit ve svých rukou moc nad Čechami i Moravou. Vratislav se oženil s dcerou uherského krále a pod nátlakem uherského vpádu Spytihněv bratrovi vrátil olomouckou východní část; západní i nadále spravoval sám. Po jeho smrti Vratislav udělil východní část dědičně Otovi, západní Konrádovi.
  2. 1087 zemřel Ota Olomoucký a zanechal nezletilé syny Svatopluka a Otu. Vratislav pověřil svého syna Boleslava správou jeho dílu. Kolem roku 1097 vrátil kníže Břetislav vládu v Olomouci Svatoplukovi.
  3. Nepřátelství mezi Břetislavem II. a Oldřichem Brněnským a Litoldem Znojemským skončilo jejich vypuzením a dosazení Bořivoje II. jako správce na západní Moravě. Poprvé tedy šlo o nelegální krok, protože oba údělníci byli oprávněnými dědici a byli již dospělí. Břetislav se takto pokusil prosadit svého syna Bořivoje II. na pražský stolec a pominout tak nárok nejstaršího Přemyslovce Oldřicha Brněnského. Po smrti Břetislavově se také Bořivoj vládnoucím knížetem stal, a na Moravu se vrátili oba vyhnaní údělníci.
  4. Po smrti Oldřicha Brněnského a Litolda Znojemského (1113 a 1112; oba zanechali nezletilé dědice) dosadil kníže Vladislav I. svého bratra Soběslava jako správce obou částí západní Moravy. V roce 1123 však Vladislav Soběslava za pomoci vojska vyhnal, Znojemsko vrátil oprávněnému dědici Konrádu II. Brněnsko pak svěřil do správy Otovi II. Olomouckému. Až r. 1126 přešla vláda v Brně do rukou syna Oldřicha Brněnského, Vratislava.

4) V Olomouci bezprecedentně a navzdory nárokům syna Oty II. stejného jména (ten byl příbuznými raději odvezen na Rus) dosadil nikoliv jako správce, ale nastolil jako údělníka svého (navíc ještě nezletilého) syna Vladislava. Z toho vyplývá, že chtěl v Olomouci založit novou údělnickou "dynastii" pro vlastní potomky.

5) Nejsmutnější postavou byl nepochybně Břetislav III., jehož jménem se velmoži ve své vzpouře zaštiťovali. Ve vězení byl oslepen a krátce na to zemřel.

 

články



TOPlist