2. Počátky šlechty a vnitřní kolonizace

Nezbytné základní údaje na úvod

Prvotní kořistná etapa přemyslovského státu v 10. století byla založena na výbojích a nutnosti zajištění trvalého přísunu příjmů z podmaněných krajin (například i z lovu lidí ve východních zemích a jejich následného prodeje jako otroků). Po krizi na přelomu tisíciletí vybudoval kníže Břetislav I. nový státní model, fungující na základě daní, dávek, platů a na fungující služebné organizaci. Tento stát byl organizačně postaven na takzvané hradské soustavě, síti center, ze kterých "úřední aparát" - knížecí a královští družiníci, hodnostáři i kněží - zajišťovali fungování tohoto systému a stabilní příjem státu i jeho elit, bez nutnosti spoléhat na výboje a nepravidelné zdroje. Tento Břetislavův systém úspěšně fungoval necelá dvě století.

Od poloviny 12. století však hradská organizace začínala stále viditelněji svou organizační roli ztrácet a postupně ji nahradily nové vrchnostenské vazby. Dřívější družiníci (v pramenech označovaní nobiles, primates, comites či milites primi) se totiž namísto pozic ve službě přemyslovským panovníkům začali opírat o vlastní pozemkové majetky. "To byl zlom, který likvidoval starou hradskou soustavu, na jejíchž bedrech do té doby spočívala hmotná existence přemyslovských Čech. "Nová" šlechta opouštěla své pozice v okolí knížete i v dosavadních hradských centrech a budovala svá sídla na venkově, přímo u svých pozemkových držav. Demografická exploze přiváděla do čerstvě osazovaných českomoravských pahorkatin nejen skupiny svobodných knížecích sedláků ze starého sídelního území, ale i nesvobodné čeledi a služebnictva rozmanitého postavení, ( ...) a tak vznikaly nové a staršími břemeny nezatížené vztahy mezi uživateli půdy a nastupujícími pozemkovými vrchnostmi. Tvořil se prototyp klasických středověkých poddaných, jenž se posléze šířil i do starého územního jádra Čech a Moravy (...). S rozkladem hradské soustavy se pak tato místa stávala přirozenými středisky místního trhu, řemeslné výroby a obchodu." (Žemlička 1999, 106-107).

Velmož
Raně středověký velmož


Postup osídlení nového území

V českém státě raného středověku se osídlení země soustřeďovalo do prostoru starých sídelních komor, osidlovaných od pravěku. Velkou část území Čech i nadále představovaly neobydlené plochy, zpravidla zcela pokryté neprostupnými lesy. Veškerá země patřila panovníkovi, který však jako odměny vázané na výkon služeb ve státní správě (beneficia) dočasně propůjčoval pozemkový fond svým lidem. Ti se snažili zvláště v dobách nestability a vlády slabých panovníků vynucovat si darování beneficií do trvalého držení, zřejmě po vzoru církevních institucí, kde se tak již dělo dříve.

Přemyslovští vládci si zjevně uvědomovali mnohá rizika, plynoucí z tohoto procesu a proto v druhé polovině 12. století (zejména za Vladislava II.) vyvinuli cílevědomé úsilí o organizaci jakési "vnitřní" kolonizace, osídlení výše položených území porostlých dosud pralesy, a směřování šlechtické expanze právě tam. Panovník zpravidla listinou ztvrdil propůjčení nebo darování pečlivě označeného, dosud neosídleného území, zvaného újezd (ambitus, circuitus). Újezd byl napojen na staré sídelní území, sloužícím zpočátku jako základna, a pokračoval od nižších poloh, často řeky nebo potoka, směrem do kopců a hor, například podél dálkových cest či drobnějších vodních toků.

Zakládání vesnice ve 14.st.
Ukázka zakládání a budování nové vesnice. Heidelberský rukopis tzv. "Sachsenspiegelu", 14.st.

Ukázkovým příkladem může být průběh osidlování mašťovského újezdu v Doupovských horách, analyzovaná v poslední době T. Velímským (Velímský, 1998) . Újezd nazvaný podle vsi Mašťov zřejmě získal v roce 1140 velmož jménem Milhost od knížete Soběslava I. Když pak v roce 1196 jeho syn stejného jména daroval újezd cisterciáckému klášteru ve Waldsasech, rozkládalo se již na tomto území 15 vsí a 2 hospodářské dvory. Každá ze vsí měla zhruba 8 až 10 usedlostí, což představovalo asi 120 až 150 rodin osadníků. Tyto údaje vypovídají o tom, že kolonizace byla postupný a pomalý proces. Kdyby totiž Milhost chtěl okamžitě osadit na svém panství takový počet nových lidí, potřeboval by vlastnit nějakých 50 až 70 vsí na starém sídelním území, neboť samozřejmě mohl použít jen ty sedláky či spíše jejich potomky, kteří by zde v budoucnu nescházeli. Noví osadníci (hospités neboli hosté, tedy ti, co dostali statky k doživotnímu, nikoliv dědičnému užívání) by kromě toho museli disponovat také slušným hospodářským zázemím pro začátek, což by při jednorázové akci mohlo opět vážně narušit křehkou ekonomickou stabilitu starého území. Proces kolonizace tedy postupoval směrem k hřebenům hor pomaleji, minimálně dvě desetiletí; během 40 až 50 let pak kolonizace v Doupovských horách dosáhla až k jejich hřebeni. Z prvních zisků z této neobyčejně náročné akce, do níž bylo nutno investovat výnosy ze starých území a kde bylo nutno osadníky zpočátku osvobozovat od poplatků a poskytovat jim nezbytnou materiální podporu, se tedy nejspíše mohly těšit až děti těch, kteří kolonizaci území zahájili. Z tohoto výkladu je tedy zřejmé, že takové náročné akce se mohly vyplatit jen v dlouhodobé perspektivě, což zřejmě bylo oním důležitým momentem pro právní průlom do vlastnických vztahů a k prosazení dědičné držby.

Osadníci a nové vsi

Újezdy tvořily jen minimálně osídlené rozsáhlé lesnaté oblasti. Jednalo se převážně o bučinaté porosty, výše položené (nad 300 m) a s nízkou kvalitou půdy, neumožňující pěstovat náročnější obiloviny jako je ječmen či pšenice. Žně zde také začínaly výrazně později, až o několik týdnů oproti níže položeným oblastem a zkrácení vegetačního cyklu pochopitelně znamenalo značná rizika pro křehkou ekonomickou stabilitu. Hospodářství se proto orientovalo na pěstování méně náročných obilnin (žito, oves a také len), pastevectví a chov dobytka, brtnictví a zejména výrobní činnosti, zaměřené na zužitkování přírodního bohatství. Les byl využíván k pastvě dobytka, dřevo bylo základním materiálem pro stavbu obydlí a výrobu celé řady výrobků, jakož i zdrojem energie; les byl zdrojem i pro výrobu surovin jako bylo dřevěné uhlí, vznikající v milířích uhlířů či potaš používaná na výrobu skla. Z popela byly připravovány roztoky potřebné pro koželužskou a soukenickou výrobu, smůla a dehet byly důležitými surovinami pro tesaře, bednáře a další řemeslníky, u vodních toků v hornaté krajině vznikaly mlýny a později také pily a hamry.

Tesaři
Velmi aktivní v kolonizaci a osidlování pustin byly také mnišské řády, především cisterciáci. Rukopis z Citeaux, začátek 12.st.

Vsi, které vznikaly v újezdech ve 12. století, lze od pozdějších sídlišť z doby velké kolonizace v 13. století rozpoznat podle půdorysu, který ovlivňovaly možnosti prvních osadníků: vsi měly nepravidelný návesní půdorys, obklopený po obvodu nepříliš velkými polnostmi, které vznikly v první fázi, kdy nově příchozí museli klučením a žďářením získat na úkor lesa prostor pro stavbu obydlí a první zemědělskou půdu. Další plužiny pak byly připojovány postupně, tak jak osadníci rozšiřovali na úkor lesa získanou ornou půdu. Inovace ve 13. století spočívala v tom, že dobře propracované německé právo a efektivnější formy kolonizace vytvářely větší vsi na pravidelném lánovém záhumenicovém půdorysu.

 

ÚvodÚvodVelmožská sídla

TOPlist