Historie

banner5.jpg

Chcete-li se dozvědět více o raně středověkých šlechtických dvorech, jste na správném místě. V tomto textu najdete všechny podstatné informace o historii a předpokládané podobě prvních šlechtických sídel, včetně ukázek archeologických nálezů, kterými jsme se inspirovali v rámci našeho projektu.


ÚVOD

V raně středověkých Čechách sídlili dřívější družiníci a budoucí šlechtici nejdříve na knížecích hradech, které tvořily tzv. hradskou správu, správní síť země, kde vykonávali své povinnosti jako knížecí úředníci. Ve 12. století však původně svobodná nebo knížecí půda začala darováním, odměnami, nebo výsluhami přecházet do jejich osobního a rodového vlastnictví a tito lidé začínali budovat svá rodová dominia. Vedle dvorů v zázemí velkých správních hradišť proto začala vznikat nová malá centra rovněž v těchto nových državách. Tyto areály plnily celou řadu funkcí - hospodářské, správní, ale také rezidenční. Curia Vitkov je právě tímto typem raného šlechtického sídla, spojující sídlo velmože se střediskem řemeslné výroby a hospodářské správy. 


POČÁTKY ŠLECHTY A VNITŘNÍ KOLONIZACE

Prvotní kořistná etapa přemyslovského státu v 10. století byla založena na výbojích a nutnosti zajištění trvalého přísunu příjmů z podmaněných krajin (například i z lovu lidí ve východních zemích a jejich následného prodeje jako otroků). Po krizi na přelomu tisíciletí vybudoval kníže Břetislav I. nový státní model, fungující na základě daní, dávek, platů a na fungující služebné organizaci. Tento stát byl organizačně postaven na takzvané hradské soustavě, síti center, ze kterých „úřední aparát“ - knížecí a královští družiníci, hodnostáři i kněží - zajišťovali fungování tohoto systému a stabilní příjem státu i jeho elit, bez nutnosti spoléhat na výboje a nepravidelné zdroje. Tento Břetislavův systém úspěšně fungoval necelá dvě století.

Od poloviny 12. století však hradská organizace začínala stále viditelněji svou organizační roli ztrácet a postupně ji nahradily nové vrchnostenské vazby. Dřívější družiníci (v pramenech označovaní nobiles, primates, comites či milites primi) se totiž namísto pozic ve službě přemyslovským panovníkům začali opírat o vlastní pozemkové majetky. „To byl zlom, který likvidoval starou hradskou soustavu, na jejíchž bedrech do té doby spočívala hmotná existence přemyslovských Čech. „Nová“ šlechta opouštěla své pozice v okolí knížete i v dosavadních hradských centrech a budovala svá sídla na venkově, přímo u svých pozemkových držav. Demografická exploze přiváděla do čerstvě osazovaných českomoravských pahorkatin nejen skupiny svobodných knížecích sedláků ze starého sídelního území, ale i nesvobodné čeledi a služebnictva rozmanitého postavení, (...) a tak vznikaly nové a staršími břemeny nezatížené vztahy mezi uživateli půdy a nastupujícími pozemkovými vrchnostmi. Tvořil se prototyp klasických středověkých poddaných, jenž se posléze šířil i do starého územního jádra Čech a Moravy (...). S rozkladem hradské soustavy se pak tato místa stávala přirozenými středisky místního trhu, řemeslné výroby a obchodu.“ (Žemlička 1999, 106-107).

" "

Raně středověký velmož


POSTUP OSÍDLENÍ NOVÉHO ÚZEMÍ

V českém státě raného středověku se osídlení země soustřeďovalo do prostoru starých sídelních komor, osidlovaných od pravěku. Velkou část území Čech i nadále představovaly neobydlené plochy, zpravidla zcela pokryté neprostupnými lesy. Veškerá země patřila panovníkovi, který však jako odměny vázané na výkon služeb ve státní správě (beneficia) dočasně propůjčoval pozemkový fond svým lidem. Ti se snažili zvláště v dobách nestability a vlády slabých panovníků vynucovat si darování beneficií do trvalého držení, zřejmě po vzoru církevních institucí, kde se tak již dělo dříve.

Přemyslovští vládci si zjevně uvědomovali mnohá rizika, plynoucí z tohoto procesu a proto v druhé polovině 12. století (zejména za Vladislava II.) vyvinuli cílevědomé úsilí o organizaci jakési „vnitřní“ kolonizace, osídlení výše položených území porostlých dosud pralesy, a směřování šlechtické expanze právě tam. Panovník zpravidla listinou ztvrdil propůjčení nebo darování pečlivě označeného, dosud neosídleného území, zvaného újezd (ambitus, circuitus). Újezd byl napojen na staré sídelní území, sloužícím zpočátku jako základna, a pokračoval od nižších poloh, často řeky nebo potoka, směrem do kopců a hor, například podél dálkových cest či drobnějších vodních toků.

zakladani.jpg

Ukázka zakládání a budování nové vesnice. Heidelberský rukopis tzv. „Sachsenspiegelu“, 14. století

Ukázkovým příkladem může být průběh osidlování mašťovského újezdu v Doupovských horách, analyzovaná Tomášem Velímským (Velímský, 1998) . Újezd nazvaný podle vsi Mašťov zřejmě získal v roce 1140 velmož jménem Milhost od knížete Soběslava I. Když pak v roce 1196 jeho syn stejného jména daroval újezd cisterciáckému klášteru ve Waldsasech, rozkládalo se již na tomto území 15 vsí a 2 hospodářské dvory. Každá ze vsí měla zhruba 8 až 10 usedlostí, což představovalo asi 120 až 150 rodin osadníků. Tyto údaje vypovídají o tom, že kolonizace byla postupný a pomalý proces. Kdyby totiž Milhost chtěl okamžitě osadit na svém panství takový počet nových lidí, potřeboval by vlastnit nějakých 50 až 70 vsí na starém sídelním území, neboť samozřejmě mohl použít jen ty sedláky či spíše jejich potomky, kteří by zde v budoucnu nescházeli. Noví osadníci (hospités neboli hosté, tedy ti, co dostali statky k doživotnímu, nikoliv dědičnému užívání) by kromě toho museli disponovat také slušným hospodářským zázemím pro začátek, což by při jednorázové akci mohlo opět vážně narušit křehkou ekonomickou stabilitu starého území. Proces kolonizace tedy postupoval směrem k hřebenům hor pomaleji, minimálně dvě desetiletí; během 40 až 50 let pak kolonizace v Doupovských horách dosáhla až k jejich hřebeni. Z prvních zisků z této neobyčejně náročné akce, do níž bylo nutno investovat výnosy ze starých území a kde bylo nutno osadníky zpočátku osvobozovat od poplatků a poskytovat jim nezbytnou materiální podporu, se tedy nejspíše mohly těšit až děti těch, kteří kolonizaci území zahájili. Z tohoto výkladu je tedy zřejmé, že takové náročné akce se mohly vyplatit jen v dlouhodobé perspektivě, což zřejmě bylo oním důležitým momentem pro právní průlom do vlastnických vztahů a k prosazení dědičné držby.


OSADNÍCI A NOVÉ VSI

Újezdy tvořily jen minimálně osídlené rozsáhlé lesnaté oblasti. Jednalo se převážně o bučinaté porosty, výše položené (nad 300 m) a s nízkou kvalitou půdy, neumožňující pěstovat náročnější obiloviny jako je ječmen či pšenice. Žně zde také začínaly výrazně později, až o několik týdnů oproti níže položeným oblastem a zkrácení vegetačního cyklu pochopitelně znamenalo značná rizika pro křehkou ekonomickou stabilitu. Hospodářství se proto orientovalo na pěstování méně náročných obilnin (žito, oves a také len), pastevectví a chov dobytka, brtnictví a zejména výrobní činnosti, zaměřené na zužitkování přírodního bohatství. Les byl využíván k pastvě dobytka, dřevo bylo základním materiálem pro stavbu obydlí a výrobu celé řady výrobků, jakož i zdrojem energie; les byl zdrojem i pro výrobu surovin jako bylo dřevěné uhlí, vznikající v milířích uhlířů či potaš používaná na výrobu skla. Z popela byly připravovány roztoky potřebné pro koželužskou a soukenickou výrobu, smůla a dehet byly důležitými surovinami pro tesaře, bednáře a další řemeslníky, u vodních toků v hornaté krajině vznikaly mlýny a později také pily a hamry.

tesari.jpg

Velmi aktivní v kolonizaci a osidlování pustin byly také mnišské řády, především cisterciáci. Rukopis z Citeaux, začátek 12. století

Vsi, které vznikaly v újezdech ve 12. století, lze od pozdějších sídlišť z doby velké kolonizace v 13. století rozpoznat podle půdorysu, který ovlivňovaly možnosti prvních osadníků: vsi měly nepravidelný návesní půdorys, obklopený po obvodu nepříliš velkými polnostmi, které vznikly v první fázi, kdy nově příchozí museli klučením a žďářením získat na úkor lesa prostor pro stavbu obydlí a první zemědělskou půdu. Další plužiny pak byly připojovány postupně, tak jak osadníci rozšiřovali na úkor lesa získanou ornou půdu. Inovace ve 13. století spočívala v tom, že dobře propracované německé právo a efektivnější formy kolonizace vytvářely větší vsi na pravidelném lánovém záhumenicovém půdorysu.


VELMOŽSKÁ SÍDLA 

Vznik a počátky raných šlechtických sídel na konci 12. a na začátku 13. století nejsou zatím zcela objasněny. Podle současného stavu výzkumu je jejich síť u nás značně nerovnoměrná - konkrétní doklady o raných sídlech scházejí například i tam, kde písemné prameny potvrzují trvalejší přítomnost rané šlechty. Často se hledají souvislosti mezi tzv. mladými hradišti a sítí vlastnických kostelů. Jak uvádí J. Klápště, „distribuce obou typů objektů se ovšem v měřítku české země překrývá spíše vzácně.“ (Klápště 1994, s. 141).

Archeologicky zjištěných dokladů venkovských sídel/dvorců z 12. století existuje celá řada. Na návrší nad vsí Chvojen (o. Benešov) byl v 70. letech 20. století prozkoumán opevněný areál s původně románským tribunovým kostelem sv. Filipa a Jakuba. Výzkum potvrdil vnější valové opevnění, velký obytný objekt a dále menší obytné budovy. Valy chvojenského dvorce byly sypané, hlinitokamenité konstrukce, s příkopem vyhloubeným v terénu, jejich stáří je sice nejasné, byly však zcela jistě vybudovány v neosídleném terénu a je pravděpodobné, že tomu tak bylo současně s budováním vnitřního areálu. Svah jižně od kostela byl zřejmě terasovitě upraven a na jednotlivých teráskách stály obytné objekty s kůlovou konstrukcí. Západně od kostela na temeni návrší pak byly objeveny základy obdélného objektu (orientované ve směru V-Z), který byl patrně vázán na sousední tribunový kostel. Tento objekt měl z části kamennou a částečně dřevěnou (dvěvěnohlinitou) konstrukci, zvnějšku k němu pak přiléhaly mírně zahloubené objekty s lehčí kůlovou konstrukcí. Rozměry velkého stavení byly 20 x 9-10 m. Autor výzkumu Z. Hejna vyslovil závěr, že nejdříve, zřejmě v 2. polovině 12. století, vznikla obdélná obytná stavba s přilehlými objekty s kůlovou konstrukcí a valové opevnění a příkop (existenci církevní stavby v této fázi nebylo možno potvrdit). V 1. třetině 13. století byl postaven tribunový kostel, který mohl mít částečně obytnou funkci (viz mohutnou západní část), nadále také existovala velká obytná budova západně od kostela a také větší část přilehlých lehkých přístřešků a objektů na jih od kostela. Mezi kostelem a obytnými stavbami na akropoli se předpokládá předěl v podobě příkopu. V průběhu 1. poloviny 14. století lokalita kromě kostela zanikla (buď násilně, nebo v souvislosti se založením blízkého hradu Kožlí, tribunový kostel se stal od 2. poloviny 14. století součástí panství hradu Kožlí a jihozápadně od něj vznikl zahloubený kamenný objekt z lomového kamene, pravděpodobně fara.

V nedalekém v Týnci nad Sázavou (o. Benešov) vznikla již někdy od 2. poloviny 12. století románská rotunda s pohřebištěm a v severním sousedství obytný objekt s kůlovou konstrukcí. Na tuto starší budovu kolem r. 1200 (anebo na počátku 13. století) navázal nový, velký kamenný palác se třemi prostorami v přízemí, přístupný od severu kamenným portálem, jehož vnější rozměry byly 19 x 10-11 m. Současně byla k severozápadnímu boku rotundy přistavěna mohutná hranolovitá věž, spojená v přízemí s rotundou portálem a v patře dřevěným můstkem s palácem; v patře věže byla klenutá síň, přístupná z přízemí schodištěm v síle zdi. Celý areál byl nově obehnán příkopem, vylámaným v žulovém podloží, na vnitřní straně vybavený navíc plotem, tvořeným vyplétanými stěnami nebo podélně kladenými břevny mezi mohutnými nosnými kůly; zřejmě pro nedostatek prostoru uvnitř areálu nebyl nasypán vnitřní val. Zatímco ve starší fázi plnila rotunda funkci farního kostela, u kterého se rovněž pohřbívalo, vybudováním obytné věže a paláce se však stala výhradně soukromým svatostánkem velmože, pohřebiště bylo zrušeno a celý areál byl od okolí oddělen příkopem. V 14. a 15. století zde přibyly některé nové hospodářské objekty a někdy v polovině 15. století došlo k zániku románského kamenného paláce a postupně byl na jeho místě budován týnecký hrad zhruba ve své dnešní podobě.

cur4.jpg

Vroutek, pozdně románský kostel sv. Jakuba Většího a situace archeologického výzkumu v r. 1973. Jádro časného šlechtického sídla tvořila rozlehlá, částečně zahloubená stavba (objekt 1). Kulatou pečetí se zkříženými hráběmi potvrdil r. 1227 Hrabišic Kojata svůj testament, odkazující mj. Vroutek u Podbořan. Převzato z: Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.

Příklady se severozápadních Čech naznačují též určitou stratifikaci mezi těmito ranými sídly, danou zřejmě sociálním postavením majitelů. Ve Vroutku (o. Most) byl v 70. letech 20. století v blízkosti honosného románského kostela sv. Jakuba Většího proveden výzkum, který SZ směrem od svatyně ve vzdálenosti 10 metrů zachytil zbytky zahloubeného objektu s kamenným základem (jeho šíře byla 90 cm, líc byl pečlivě seskládán z pískovce, zatímco jádro tvořily amorfní kameny; kameny byly spojovány jílem). Jeden z rozměrů objektu byl cca 10 metrů, druhý rozměr se nepodařilo zachytit; protože se výzkum musel omezit jen na malou plochu, nepodařilo se zjistit ani pozůstatky hospodářského zázemí a rovněž nevíme nic o ohrazení areálu. Z písemných pramenů nicméně vyplývá, že dvorec patřil bezdětnému Hrabišici Kojatovi, který jej v roce 1227 prodal křižovníkům na pražském Zderaze. Ve své době nepochybně významné sídlo tedy zřejmě tvořila kamenná spodní část a dřevěné obytné patro, spojené lávkou s kostelem, který nepochybně v době změny majitele dvora již stál. Kostel je nejen skutečně velmi reprezentativní stavbou, ale též je uváděn jako doklad, že takovýto typ kostelů mohl poskytovat svému okolí též bezpečné útočiště: zdi u dveří mají tloušťku až 130 cm, takže zde mohly být zapřeny velmi masivní zásuvné závory, obranyschopnost podporovalo i promyšlené umístění vstupů, kdy oba vedly do částí spolu komunikačně navzájem nepropojených.

cur3.jpg

Bedřichův Světec, výsledky archeologického výzkumu ve vztahu k terénní situaci. Vyznačen rekonstruovaný půdorys raně středověkého kostela a objekty dvou etap feudálního sídla.

Příkladem sídla zřejmě příslušníka klientské organizace severočeských Hrabišiců je Bedřichův Světec (o. Most). Ve 30. letech 13. století zde zřejmě současně s kostelem opět zasvěcenému sv. Jakubu Většímu vznikl obytný areál, skládající se ze dvou do kamenného podkladu zahloubených objektů. Jeden z nich měl patrně hospodářskou funkci, druhá budova byla obytná. Tvořil ji mohutný skelet s 8 obvodovými dvojicemi dřevěných sloupů o průměru cca 25 cm a jedním ve středu objektu. Zhruba 1 m zahloubené stěny tvořila dřevohlinitá konstrukce, břevna či prkna zasazená buď do drážek ve sloupech, anebo zakleslá za nimi; prostor mezi stěnami a jámou byl vyplněn písčitým zásypem. Rozměry do skály vylámané jámy byly 4,5 m x 5 m, ale vnitřní prostor měl rozměry jen 3,2 x 3,5 m, tedy méně než dvě třetiny. Vzhledem k této masivní vertikální konstrukci vyslovil autor výzkumu J. Klápště hypotézu, že budova byla vícepodlažní, horní dřevěné patro například mohlo spočívat na roštu, položeném na soustavu nosných sloupů a půdorysně mohlo výrazně přesahovat přízemní část. Sídlo ohrazoval jednoduchý plot, po němž zůstaly kůlové jamky a žlábky, částečně zřejmě palisáda, částečně plot či ohrada kombinující vertikální a horizontální články. Nedaleký kostelík sv. Jakuba Většího stál mimo ohrazení dvora, stejně jako hospodářské zázemí dvorce.

cur9.jpg

Bedřichův světec, půdorys "paláce" s patrnými stopami po dřevěných pilotech po odkrytí zásypů. Převzato z Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.

Nálezy drobných artefaktů ze dvora v Bedřichově Světci nabízejí pohled do vybavení takovéhoto drobného sídla: kromě zlomků keramiky, pískovcových žernovů, přeslenů a brousků zde byly zaznamenány i fragmenty nožů, pružinových nůžek, ale též podkov, částí udidel a ostruh, bronzová přezka atd. Pozoruhodné jsou ovšem zejména dva fragmenty skleněných picích nádob s natavovanými vlákny, výmluvný doklad vyšší sociální úrovně obyvatele (obyvatelů) dvorce. Přesto ve srovnání s výstavným dvorcem ve Vroutku se jednalo o sídlo o poznání skromnější. Nálezy kostí také vypovídají o chovu hospodářských zvířat - krav, slepic a hus, a také malého plemene koní (v kohoutku vysokého cca 130 cm). Jen ojedinělé jsou nálezy kostí zajíce, jelena a koroptve.

cur2.jpg

Bedřichův Světec, kostel sv. Jakuba Většího s půdorysem rekonstruovaným podle archeologických výsledků a situace archeologického výzkumu v západním sousedství kostela. Starší etapa feudálního sídla: 1 - relikt ohrazení se vstupní partií; 2,3 - zahloubené objekty s vysunutými vstupy; 4 - stopy kůlové konstrukce snad nějaké jednoduché hospodářské stavby. Mladší etapa feudálního sídla: 5 - příkop; 6,7 - zahloubené objekty ve vnitřní zástavbě. 8 - zemnice ze 16.stol. Převzato z Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.

Vedle těchto různých typů dvorců se také ve sledovaném období začal uplatňovat specifický typ motte - příkopem ohrazená věžovitá stavba, stojící na navýšené terase. Pozoruhodná je například mazanicí omazaná celodřevěná věž na vyvýšenině v Kundraticích (o. Most), jejíž mezní výšku odhadl autor průzkumu T. Durdík na 18 metrů! Předpokládá zde tedy čtyřpodlažní objekt s obranným polopatrem - podsebitím (Durdík, 1975).

cur8.jpg

Kundratice (okr. Chomutov). Situace tvrze s vyznačenými fázemi. Převzato z Durdík, T. 1975: Stavební podoba zaniklé středověké tvrze v Kundraticích na Mostecku. Archeologické rozhledy, 27, 677-681.

PANSKÉ KOSTELY 

Diskutovaným znamením panských neboli vlastnických kostelů jsou tribuny čili empory (odtud též jejich označení „tribunové“ nebo „emporové“). Velký rozmach zaznamenaly právě od 12. století a jsou spojovány právě s románskými kuriemi velmožů. J. Žemlička v této souvislosti hovoří přímo o sepjetí dvorce s kostelem jako charakterické emancipační formě „nové“ pozemkové šlechty (Žemlička 2002, s. 368). Přesto - jak bylo řečeno - současný výskyt obou typů objektů lze doložit spíše výjimečně. U některých dvorců navíc kostely nemusely vůbec vzniknout, a naopak, u mnohých kostelů nemáme ani po archeologickém průzkumu doklady o dvorcích. Vzhled a formy vlastnických kostelů jsou každopádně dalším dokladem rozdílů mezi sídly předních velmožů a mezi skromnějším prostředím nižší šlechtické vrstvy (např. již zmíněný hrabišický Vroutek a Bedřichův Světec hrabišického klienta).

jakub.jpg

Kostel sv. Jakuba v Jakubu u Kutné Hory. Podle některých interpretací se vlevo nachází postava velmože, zakladatele kostela.

Možností architektonického řešení empor i celého svatostánku byla celá řada. Tribuny bývaly umístěné v západní části kostela buď přímo v lodi, nebo byly ve věži a do lodě se otvíraly arkádou; vystupovalo se na ně schodištěm v síle zdiva z kostela, případně z věže, spojené portálem v patře s panským sídlem. Náročná a velmi nákladná stavba věže, případně mohutné západní části s dalšími prostorami na způsob karolinského a otonského westwerku, mohutné západní věžovité přístavby kostela (Milevsko, Praha-Kyje, a d.), činila celou stavbu výrazně honosnější a reprezentativnější. Byť máme ze západní Evropy doklady o přípravných kresbách na voskových tabulkách a voskových a dřevěných modelech a stavitelé byli vysílání studovat jiné stavby, neexistovaly žádné matematické výpočty statiky a konstrukce a hlavním předpokladem byla praktická zkušenost. O prestižním a reprezentačním významu věží vypovídá i skutečnost, že románští stavitelé a jejich zákazníci byli kvůli ambiciózním projektům ochotni riskovat a pouštět se metodou pokus-omyl do nevyzkoušených experimentů, což nezřídka přinášelo fatální selhání. Tato skutečnost je nepochybně podivuhodným dokladem praktických významů forem architektury - věž byla známkou statutu a postavení stavebníka, a to jak u kostelů, tak pozdějších i hradů. Rovněž ve funkci věže jako zvonice je přítomný moment reprezentace, dávající na vědomí svou přítomnost na velké vzdálenosti; věž také době obsahovala významné symbolické konotace. Dá se říci, že věže a také klenby vůbec byly hlavními tématy architektonických experimentů a inovací v románské době.

cur1.jpg

Vnitřní dispozice románského kostela s emporou.

Románské kostely byly stavěny na zahloubené základy, seskládané z neopracovaného kamene a spojovaného často jen jílem. Nadzemní části pak byly budovány z různých typů kamene a různými způsoby zdění, vždy však bylo stavěno pečlivě lícované zdivo. Odhad spotřeby kamene na stavbě malého kostelíka bez věže v Bedřichově Světci činil cca 200 m 3, což představuje zhruba 450 tun kamene (Klápště 1994). Ideální byly zejména pravidelné opukové či pískovcové kvádříky (používala se ale i žula a čedič), které tvořily lícové stěny - směrem dovnitř klínovitě zužovaly a jádro tvořily amorfní kameny a lité zdivo, tedy směs malty s velkým obsahem vápna a kamenné drti. Vždy bylo dbáno na to, aby stěna byla hladká a měla lícovou plochu z pravidelných kvádříků s upravenými úzkými spárami; pokud nebyl k dispozici dostatečně kvalitní kámen bylo nutno vystačit lícovým zdivem vyrovnávaným rozetřenou maltou, do níž byly vyryty pravidelné vertikální a horizontální linie, které napodobovaly spáry mezi kvádříky. Pokud ani tak nebylo možno dosáhnout pravidelného zdiva, mohla být stavba omítnuta (např. panský kostel s tribunou v Újezdci, postavený z lomové žuly). Omítka vhodná jako podklad pro nástěnné malby naopak byla obvyklá v interiéru.

Z pískovce, často dováženého ze značné dálky, bylo vytvářeno také armování nároží a kamenické články (portály, okna, obloučkové vlysy, vkládaná reliéfní sochařská výzdoba). Skromněji vybavené kostely měly obyčejný trámový strop, honosnější stavby disponovaly valenými a křížovými klenbami dosud bez kamenných žeber, nesenými zděnými pasy. Apsidy byly završeny čtvrtkulovými klenbami - konchami. Střechy byly kryty šindelem a také keramickou krytinou, v interiéru se pokládaly keramické dlaždice a stěny bývaly vymalovány celými cykly nástěnných maleb.

babylon11.jpg

Představu o čilém stavebních ruchu na stavbě románského kostela si můžeme udělat například při pohledu na výjev z anglické bible z 11.st. (zde stavba Babylónské veže)

Dnes minimálně uchopitelné jsou dřevěné chrámové stavby, které se do dnešních dob nedochovaly; z celkového počtu kostelů v Čechách a na Moravě lze přitom předpokládat jejich značný podíl. Jeden z příkladů tohoto méně náročného kostela byl odhalen v Nesvěticích (o. Most), o nichž je první písemná zmínka v roce 1238. Výzkum odhalil mělký základový žlab, vyplněný skládanými kameny, které byly zřejmě na nebo kousek nad úrovní terénu překryté kamennými deskami. Z nich pak vyrůstala dřevěná jednolodní stavba s pravoúhlým závěrem (Klápště 1994).

Románské stavby nebyly dílem jednoho „architekta“ v dnešním pojetí, ale mnohdy několika stavitelů. Iniciativa navíc byla zjevně především záležitostí stavebníka a patrona, který rozhodoval o podobě stavby a často ji i přímo vedl a koordinoval. V tomto vynikli zejména církevní představitelé, biskupové a opati, z nichž mnozí požívali pověsti velkých stavitelů, disponujících často potřebnými praktickými architektonickými vědomostmi; v klášterech ostatně byly opisovány i antické příručky o stavitelství, například Vitruviových Deset knih o architektuře. Jako vyhlášení specialisté pak mohli pracovat i pro jiné stavebníky. Současně však nepochybně románská doba znamenala nepochybný vzestup profesionálních stavitelů a stabilní zdokonalování technické úrovně a přinášení stále nových inovací. Narůstala také mobilita stavebních hutí, stále častěji se objevují doklady používání geometrických pomůcek, kamenické značky používané za účelem plateb a doklady systematičnosti a standardizace práce.

Románskou architekturu nelze ani z obecného pohledu považovat za unifikovaný styl, ve skutečnosti se jednalo o velice variabilní stavitelství, kde hrály významnou úlohu jak různé regionální a místní tradice a inovace, tak také specifický výběr forem, který byl diktován různými funkcemi a (řečeno moderním termínem) estetickými ideály - ostatně i první použití žeber v románské architektuře zjevně nebylo motivováno jejich konstrukčními a statickými vlastnostmi jako v gotickém stavitelství, ale zjevně bylo používáno především jako vizuální zvláštnost bez vztahu ke konstrukci. Stavitelé řešili také různé odlišné modely chrámových staveb například podle funkce těchto objektů (poutní kostely se mohly lišit od farních, vlastnické od klášterních atd.). Šlechtickému stavebníkovi se tedy nabízely možnosti vybírat z celé řady alternativních přístupů a tato volba byla ovlivněna postavením a „strategiemi“ patronů i celých rodů v souvislosti s konkurencí a vymezování se proti ostatním velmožům a rodinám. Stejně tak hrály významnou úlohu i jejich kulturními styky, rozhled, ale i aktuálně dostupné stavební hutě atd. Výsledkem soupeření a úsilí o překonání sousedů, konkurentů a protivníků, stejně jako vymezení vlastního statutu proti níže postaveným tedy na znamenalo neustálé architektonické a umělecké inovace.

 

HOSPODÁŘSKÉ ZÁZEMÍ

O hospodářském zázemí raných sídel šlechty mnohé vypovídají písemné i hmotné prameny. Vznikala zpravidla přímo v nebo poblíž center vznikajících panství. V Bedřichově Světci leželo hospodářské zázemí bezprostředně vedle dvorce, poblíž plotu ohrazujícího sídlo šlechtice. Celé osady řemeslníků známe spíše z písemných pramenů. Například v Zásadě pod hradem Litoměřice žil již v  11. století kromě zemědělců také zvoník (camparius), tři vinaři, kteří disponoval vlastní půdou (vinitores Kozel, Ztovan a Zvan) a dále jménem nezmiňovaní ševci, koželuzi a jircháři (pellifices albi et nigri), kováři, tesaři a dokonce lazebník, provozující parní lázeň (calefactores stube) (CDB I, č. 55). Falzum hlásící se do roku 1046 hovoří v jedné vsi mimojiné o soustružníkovi (tornarium scutellarum) Božatovi s třemi syny a společníkem Nemou, který vyrábí soustruhy, štítaře Stacha a obchodník se solí (salsamentarios) (CDB I, s. 360). Listina knížete Bedřicha, stvrzující v roce 1186 donace kladrubskému klášteru zase zmiňuje v některých střediscích nového panství celou řadu řemeslných a hospodářských profesí - rybáře, vinaře, barvíře, ševce a koželuhy, kováře, bečváře, soustružníky a objevuje se opět lazebník („calefactorem stubae“) (CDB I., č. 405).

Archeologicky prozkoumán byl dvůr Radonice nad Ohří, u něhož se nacházela přilehlá stejnojmenná vesnice. Obé vzniklo zřejmě na konci 10. nebo v 11. století jako knížecí majetek; dvorec nebyl zřejmě opevněn, zato zde byl vystavěn kostel. Archeologický výzkum také zde doložil zvýšený podíl kovářské výroby. Někdy mezi léty 1143-1148 pak „svůj dvůr Radonice“ („curiam suam Radunice“) věnoval Vladislav II. a královna Judita strahovské kanonii premonstrátů „i s celým příslušenstvím“. V darovací listině byli také vyjmenováni obyvatelé dvora včetně svých zaměstnání: pracoval zde kovář jménem Radosta, švec Celek , soustružníci Deton a Ztras , pastevec kobyl Ostoj a další lidé bez uvedení zaměstnání. Zmiňováni jsou též obyvatelé stejnojmenné vsi včetně rodinných příslušníků, kteří při převodu majetku dobrovolně vstoupili do poddanství (m. j. zahradník (hortunatus) Gogol a skupina pastevců dobytka) (CDB I., č. 156).

cur7.jpg

Obr. A: - Schematický plán okolí Radonic, zakreslena současná komunikační síť. A - přibližný rozsah sídelní situace časně slovanského období - 10.stol., B1 - rozsah knížecího dvora 10.-12.stol., B2 - zachycené stopy vesnice 10.-13.stol., B3 - stopy mladšího rozšíření vesnice 12.-13.stol. C1 - pohřebiště 10.-11.stol., C2 - pohřebiště 12.stol., D - část areálu klášterního dvora z přelomu 12. - 13.stol.
Obr. B: 1 - Zachycený průběh příkopu klášterního dvora, zakreslen půdorys románské fáze kostela Povýšení sv. Kříže, 2 - část půdorysu stavby se stopami kovářské výroby, 3 - část půdorysu srubové stavby, porušené příkopem, 4 - rozsah baterie pecí na pálení vápna. Převzato z: Meduna, P. 1997: Curia Radunice., Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 3, s. 31-33

Premonstráti na konci 12. století svůj nově nabytý dvůr dokonce opevnili - nechali vyhloubit kruhový příkop široký zřejmě až 6 m a hluboký 3 m, zemina patrně posloužila jako vyrovnání terénu pod nově postaveným románským kostelem. V hospodářském zázemí nového areálu byla nalezena baterie pecí na pálení vápna (zřejmě fungovala v souvislosti se stavbou kostela) a dále kovárna, nacházející se vně dvorce těsně vedle příkopu, a zřejmě zde byly i další objekty. Dvůr patrně fungoval až do konce 13. století, kdy bylo hospodářské centrum panství definitivně přeneseno do sousední vesnice (po roce 1273). Mezitím se příkop pomalu zanášel, a již ve vrcholném středověku vznikl na jeho místě kolem kostela hřbitov.

Písemné prameny naznačují různé strategie v organizaci hospodářského a zejména řemeslného zázemí. Někdy byli řemeslníci různých profesí rozmístěni po okolních vsích, nepochybně proto, že vedle svého řemesla měli půdu, kterou současně obdělávali. Jinde ale byli naopak více soustředěni na jedno místo, do jedné osady a zabývali se výhradně řemeslnou činností a zřejmě ani nevlastnili půdu. Na konci 12. století také začaly vznikat specializované hospodářské dvory, zaměstnávající řemeslníky a další zaměstnance. Ve Velebudicích (o. Most), nedaleko Vroutku se zmiňovaným hrabišickým sídlem s honosným kostelem, vznikla někdy na konci 12. či na začátku 13. století ohrada, vymezená příkopem s přístupovým koridorem po straně, který mohl lemovat plot i val. Vzhledem k tomu, že zde nestojí kostel, ani zde nebyly nalezeny stopy po sídle se předpokládá, že v tomto případě se v rámci sítě hrabišických dvorů mohlo jednat spíše o hospodářský dvůr bez rezidenční funkce. V mašťovském újezdu Milhosticů vznikly podobné vrchnostenské dvory (označované v pramenech jako „curtile“ - „curtile in Tripschiz et Grazt“) na okraji starého sídelního území, kde byly z celého újezdu zdaleka nejvýhodnější podmínky pro zemědělství. Další rozvoj šlechtického hospodaření ve 13. století se ubíral právě tímto směrem a v první polovině 13. století se už mohlo jednat o skutečně rozsáhlé specializované statky - např. v roce 1255 daroval znojemský kastelán Boček žďárským cisterciákům několik statků včetně stáda 58 koní, kteří byli chováni v jednom z jeho dvorů.

Centra dvorcového typu tedy řečeno s J. Žemličkou umožňovala kromě rezidenční a reprezentativní funkce především vrchnostenský dohled nad původně dosti rozptýlenými částmi pozemkového vlastnictví a soustřeďovaly se sem též platy a dávky z vesnic, lidí, práv, důchodů. Nechyběla zde ani režijní složka hospodaření, chod dvorského hospodářství pak pomáhala zajišťovat práce závislých lidí usazených ve vsích. Prostřednictvím pak byl rovněž navazován kontakt s trhem a peněžní směnou (Žemlička 2002, s. 413-414).


POUŽITÁ LITERATURA

Breuers, D. 1999: Na hradech, v klášterech, v podhradí., Praha.
Donat, P. 1980: Haus, Hof und Dorf in Mittleuropa vom 7.-12. Jahrhundert., Berlin.
Chotěbor, P. – Smetánka, Z. 1985: Panské dvory na české středověké vesnici. Archaeologia historica 10, s. 47-56
Hejna, A. 1978: Venkovská opevněná sídla 10.-13. století v Čechách. Problematika jejich studia a výsledky dosavadního výzkumu., Archeologické rozhledy 28, 279-290.
Hejna, A. 1983: Příspěvek ke studiu malých opevněných sídel doby přemyslovské v Čechách., Památky archeologické LXXIV/2, 366-436.
Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku., Praha.
Kováčik P. 1999, Záblacany, jejich ekonomika a služební organizace aneb odpovědi a otázky, Archaeologia historica 24, s. 81-89
Meduna, P. 1997: Curia Radunice., Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 3, s. 31-33.
Mencl, V. 1965: Panské tribuny v naší románské architektuře. Umění 13, s. 29-62.
Merhautová, A. 1971: Raně středověká architektura v Čechách. Praha
Nekuda, V. 2000: Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Sv. 3. Brno
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2., Praha.
Richter, M. 1982: Hradišťko u Davle, městečko ostrovského kláštera., Praha
Sláma, J. 1986: Střední Čechy v raném středověku II. Hradiště, příspěvek k jejich dějinám a významu., Praha
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi., Praha.
Štěpánek, M. 1965: Opevněná sídliště 8.-12. století ve střední Evropě., Praha
Tomas, J. 1983: Řemeslníci 11.-13. století v českých zemích v písemných pramenech., Archaeologia historica 8, s. 73-84.
Varhaník, J. 1999: Středověký vesnický kostel jako refugium. Archaeologia historica 24, s. 213-317
Velímský, T. 1998: Trans montes, ad fontes! K roli újezdů při středověké kolonizaci středních a vyšších poloh na území severozápadních Čech., Most.
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí. Praha.
Žemlička, J. 1999: Středověká kolonizace v pojetí Františka Palackého a současný stav výzkumu., in: František Palacký 1798/1998. Dějiny a dnešek. Praha, s. 106-108
Žemlička, J. 2002: Počátky Čech královských 1198-1253. Proměna státu a společnosti. Praha