1. Církevní organizace v Čechách 12. století:

 

V české kotlině se boj o investituru (zápas papežství s císařstvím, s nímž souvisela postupná všeobecná církevní reforma) přímo nijak zvlášť neprojevil. Zemská církev byla tradičně pod silným dohledem a kontrolou vládnoucích knížat. Opaty i biskupy dosazoval kníže sám, moc pražského biskupa (kromě jeho sakrální role) byla značně okleštěna a vládnoucí vrstvy na něj hleděly v podstatě jako na lepšího kaplana z knížecího dvora. Olomoucký biskup pak naopak byl prodlouženou knížecí paží proti moravským údělníkům. Hradské, ale zpočátku i nečetné venkovské velmožské kostely byly státním, resp. soukromým zařízením, chápaným jako součást majetku vrchnosti, která si nárokovala právo na jejich jmění (kostely byly svými zakladateli pochopitelně nadány jistými statky a dušemi), důchody a vlastní obsazování svých kostelů klérem. Totéž lze říci i o klášterech a kapitulách. Církev byla vlastně jen uživatelem zapůjčené půdy a lidí.

rotunda
Rotunda sv. Petra ve Starém Plzenci, dříve datovaná do 10.st. dnes nově předatovaná až do 12.st.

Je nutno si uvědomit, že církev raného středověku nebyla oním bezchybně fungujícím složitým strojem, jak ji známe od vrcholného středověku. Nebyly to přitom záležitosti výlučně ovlivňované jen vnějšími faktory, ale i vnitřním stavem tehdejšího kléru - kupříkladu nejen v Čechách bylo běžné manželství kněží (viz např. Kosmova žena Božetěcha a syn Jindřich, otec biskupa Daniela byl pražským kanovníkem atd.), církevní hodnosti také běžně vykonávali jedinci bez kněžského svěcení, rovněž vojenská služba kléru nikoho nijak zvlášť nepohoršovala.

Významným mezníkem v emancipačních snahách české církve byl pobyt papežského legáta Guida v roce 1143. Formálně byl jeho příjezd dáván do spojitosti s urovnáním sporu olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka s moravskými údělníky, prakticky se ale jednalo o snahu papežské kurie napravit nepořádky v české církvi. Leitmotivem byla Guidova snaha zasadit se razantněji o dodržování celibátu a kanonické volby církevních hodnostářů, a dále to byl požadavek svěcení duchovních a ustálení farních obvodů. Papežský legát shledal daný stav zcela nevyhovujícím a sáhl k dosti razantním krokům - prosadil sesazení probošta pražské kapituly (který byl laik a k tomu ženatý) a děkana téže kapituly (který sice byl vysvěcený, ale měl tři manželky). Ve vyšehradské kapitule byl sesazen rovněž probošt (ženatý laik) a také jeden kanovník (který se oženil až poté, co se stal mnichem). Podobně Guido zakročil v olomoucké kapitule, kde byl zbaven svého úřadu děkan a jeden kanovník pro nemravnost. Dále musel v Čechách i na Moravě legát napravovat nekanonické obsazení opatských úřadů.

knez
Raně středověký kněz.

Další papežský legát, který navštívil Čechy, byl v roce 1197 Petr z Capuy. Půl století po svém předchůdci musel konstatovat, že od návštěvy Guida se v Čechách stav církve příliš nezměnil. Manželství kněží bylo i nadále běžnou záležitostí a když Petr při svěcení nových kněží od nich žádal slib čistoty, byl údajně rozhořčenými kněžími málem zabit. A tak za své mise musel Petr sáhnout po obvyklých krocích - sesazování hodnostářů a jejich nové svěcení.

Nejvlivnějším z církevních hodnostářů, kteří ve shodě s emancipačními trendy v zahraničí a využívaje upadající moci knížat (a jejich hradské správy) hodlali zemskou církev a klérus osamostatnit ze světského područí, byl olomoucký biskup Jindřich Zdík. Vydatně podpořen rovněž nedávnou misí legáta Guida začal Zdík (údajně syn kronikáře Kosmy) pro hradské kostely na Moravě zakupovat majetky, čímž umožnil jejich postupnou menší závislost na podílech ze státních příjmů a naopak začleněním jejich představených do nově vzniklé olomoucké kapituly posílil nad nimi svou pravomoc. V Čechách vzrostla emancipační aktivita církve o něco později, za Zdíkova synovce biskupa Daniela. Zvýšenou pozornost oba biskupové rovněž věnovali cílevědomému budování farní sítě. Dalším reformním krokem byla snaha prosadit uplatňování římsko-kanonického práva (členové církve byli dosud souzeni před běžnými hradskými a knížecími soudy).

Do Čech také přicházejí nové řády (premonstráti, cisterciáci, rytířské řády), které se věnují velkorysé kolonizační politice, samozřejmě s ohledem a důrazem na emancipační snahy církve. Ty především trvale získávaly do svého držení vlastní klášterní půdu a čeleď, řemeslníky a specializované služebníky. Stávalo se tak za pomoci tzv. imunit, které vyjímaly lidi a držbu soukromých a právních osob z knížecích práv a soudů. Šlo nejprve o dílčí, ale s narůstajícím sebevědomím církevních orgánů stále častěji o rozsáhlé ústupky vládnoucí moci ze svých dříve výlučných práv. Tak například učinil poprvé v případě Zdíka a jeho snahy vyvázat své lidi z moci  údělníků Vladislav II. (1144, víceméně pod nátlakem císaře Konráda III.), stejně jako Soběslav II. v případě kladrubských benediktinů (1177), kníže Bedřich pro vyšehradskou kapitulu (1187), a "velkou svobodou" Přemysla Otakara I. z počátku 13. století pro pražské biskupství konče. Celou tuto etapu církevní reformy a jejích imunizačních snah završilo tzv. "velké privilegium české církve" z 10. března 1222. Podle rozhodnutí krále Přemysla Otakara I. bylo tehdy právně uznáno vyčlenění církevních poddaných z veřejné zemské jurisdikce. V případě získávání výsad a privilegií v průběhu 13. století i později se církevní instituce staraly nadále samy o sebe.

Podobné úspěchy neměla církev ve všech oblastech svého snažení. Kupříkladu volby biskupů, opatů a dosazování kněží do kostelů i nadále výrazně ovlivňovala knížata a jiní světští představitelé. Až počátkem 13. století se v Praze postupně začínala prosazovat (panovníkem ale i nadále ovlivňovaná) volba biskupů biskupskou kapitulou, v Olomouci biskupem kníže (král) i nadále otevřeně jmenoval jednoho ze svých kaplanů.

kriz

 

ÚvodÚvodCírkevní řády

Další související články: Hagiografie - legenda

TOPlist