5. Liturgie  knez

Život člověka, a ten náboženský obzvláště, je svázán řadou různých zvyklostí, práv, apod., má určitý řád. V křesťanské Evropě je určujícím prvkem tohoto řádu připomínka života a vykupitelského díla Ježíše Krista. Toto zpřítomňování probíhá v určitých podobách (prostřednictvím liturgie) po celý rok. A protože se vždy jedná o zvláštní událost používají se speciální náčiní, roucha, knihy, etc., která mají umocnit zážitek všech účastníků. Tyto tradice se během uplynulých tisíciletí postupně vyvíjely až do podoby v jaké je známe dnes. Poslední úpravy přinesl 2. vatikánský koncil. Vzhledem k existenci slovanské liturgie ve středověkých Čechách připomeneme jak západní - katolickou, tak východní - pravoslavnou podobu křesťanství.

Liturgie:

Liturgie - z řec. leitos - veřejný a ergon - čin. Dnes se tak označují v římskokatolické církvi všechny předepsané služby Boží, a v užším smyslu pořádek modliteb a obřadů závazných pro bohoslužbu. Během vývoje se v jednotlivých geografických oblastech objevily určité rozdíly, a tak rozeznáváme liturg. římskou, ambroziánskou, antiochejskou, alexandrijskou, arménskou, etc.

V pravoslaví se označení svatá liturgie používá pouze pro bohoslužbu, kdy se podává tajina( svátost ) Těla a Krve Kristovy. Desetkrát v roce a o některých velkých svátcích a o nedělích velkého půstu (před velikonocemi) se slouží sv. l.Basilia Velikého, jinak běžněji sv. l. Jana Zlatoústého. Od sebe se liší jen formulací a délkou některých modliteb a zpěvů. Sv. l. se dělí na tři části, první je tzv. proskomidie (příprava prosfor, tj. kvašených chlebů, a vína). druhou částí je liturg. katechumenů, která začíná oslavou Boží trojice, pak pokračuje přímluvou za celý svět, zpěvy žalmů a novozákonních blahoslavenství. Při nich se koná průvod s knihou evangelia a následuje čtení z listů nebo Skutků apoštolských, evangelia a kázání. Následuje propuštění katechumenů, kteří nesmí být dále přítomni. Závěrečná, třetí část, sv. liturg. věřících, tvoří vlastní jádro liturgie. Ta se skládá z těchto úkonů: přinesení posvěcených darů ( chleba a vína ) zpoza ikonostasu, vyznání víry, připomenutí činů Ježíše Krista, prosebné přímluvy, modlitby, přijímání a na závěr poděkování. Zbude-li prosfora, rozdá se věřícím. Tento akt má připomenou společné hostiny lásky - agapé - raných křesťanů. Pro naše prostředí byla používaným jazykem staroslověnština.

 

tonzura
Holení tonzury na hlavě kněze.

 

Liturgické barvy:

Zpočátku nebylo používání barev nijak ustáleno, ale převažovala barva bílá. Teprve od 12. století je doloženo širší spektrum barev. Římskokatolická, anglikánská církev a církve protestantské užívají pět barev, jejichž použití se vztahuje k různým obdobím církevního roku ( více níže ). Bílá barva je barvou radosti a znamená světlo, nevinnost a čistotu. Je obrazem Krista. Používá se ve všechny svátky Páně ( pokud nepřipomínají umučení) a ve svátky Panny Marie, andělů a některých svatých. Červená barva je barvou ohně a krve. Používá se o svatodušních svátcích ( Duch svatý sestoupil v podobě plamenů ), o svátcích připomínající mučedníky a mučednice a na Velký pátek. O 4. neděli postní a o 3. adventní si kněz obléká roucho barvy růžové ( doloženo od 16. století, ale popisující tradici nejméně 400 let starou). Zelená je barvou naděje a používá se v liturg. mezidobí. Fialová barva znamená pokání a je používána v době postů, např. během adventu. Poslední používanou barvou, od které se však ustupuje, je černá. Značí smutek a smrt a můžeme ji vidět jen na pohřbech a mších za zesnulé.

Liturgické knihy:

V římskokatolické církvi se rozlišují čtyři typy l. k.,které se dále člení na další knihy, jež danému typu předcházely, jsou mu podřízeny, nebo se oddělily.

  1. Misál - s ním souvisí sakramentář ( prvotní sbírka mešních modliteb kněze), antifonář ( zpěvné části liturgie - antifony a responsoria), lekcionář (výňatky z bible - perikopy, od 4. stol. se začínají určité úryvky spojovat s konkrétním dnem), evangeliář (soubor všech čtyř evangelií). Všechny tyto knihy byly od 9. stol. spojeny v jeden svazek a tvořily tzv. plný misál. Roku 1969 byl opětovně oddělen lekcionář.
  2. Breviář - (soubor modliteb, které jsou povinni se modlit všichni kněží a řeholníci v římskokatolické církvi, nazývají se i hodinky. V 11. stol. se začal konstituovat i b. obsahující příslušné modlitby pro celý rok), jeho součástí jsou i žaltář (žalmy určené k recitaci při bohoslužbě), antyfonář, hymnář (písně k chvále Boží), lekcionář, homiliář ( sbírka kázání a výkladů perikop od círk. autorit), sermologus ( kázání círk. otců), pasionál (soubor svědectví o círk. mučednících) a legendář (ukázky ze života světců).
  3. Ordinales - ( tyto knihy obsahují pravidla bohoslužebného pořádku a liturg. obřadů). Příkladem jsou pontifikál, který obsahuje předpisy a modlitby závazné pro biskupy při udělování svátostí a svátostin - např. svěcení kněží, biřmování, korunovaci panovníka, posvěcení kostela a hřbitova, při požehnání liturg. náčiní a roucha, při svěcení vína, oleje, křižma, a rituál, ten obsahuje pravidla a modlitby pro udělování svátostí a blahoslavenství knězem (křest, pomazání nemocného, uzavření sňatku, pohřbu, svěcení vody, procesí), penitenciály obsahují pravidla pro uložení pokání (posty, almužny, apod.). Tyto předpisy se v jednotlivých diecézích odlišovaly.
  4. Martyrologia - seznamy křesť. mučedníků, původně vznikaly u jednotlivých kostelů a jsou uspořádány podle kalendáře. Postupně se vztahovaly na větší oblasti a v 16. stol. vznikl závazný seznam pro celou církev.

V pravoslaví vznikly pro potřeby duchovenstva služebník (řec. leitúrgikon - texty k eucharistii), trebnik (ř. euchólogion - texty k vysluhování ostatních tajin a příležitostných obřadů a modliteb. Pro potřeby laiků a zpěváků jsou časoslov (řec. hórologion - neměnné texty bohoslužeb), osmihlasník (ř. oktoich - texty k osmi nápěvům, opakované po týdnech), mineje (řec. ménaion - zpěvy na svátky a ostatní dny v roce, triod (řec. triódion - pro dobu postní, velikonoční a letnic) a různé sbírky modliteb a zpěvů. Řád pravoslav. bohoslužby je zaznamenán v typikonu. Kvůli větší praktičnosti vznikají různé typy sborníků.

Liturgické roucho:

Kněží i asistující laici bývají při bohoslužbě odlišení od ostatních účastníků svým oděvem. Jeho bohatost a pestrost závisí na postavení a úloze jeho nositele. V římskokatolické církvi laici nosívají pouze albu (dlouhé lněné roucho s rukávy). Jáhen mívá přes albu přehozenou štolu (dlouhý úzký pás látky splývající kolen krku) a eventuelně ještě dalmatiku. Kněží mají na sobě kleriku (též talár - jde o tuniku sahající až ke kotníkům) většinou černé barvy a kolárek (dnes jen límeček, dříve zakrýval celou horní část těla), na hlavě biret. Biskupové, kardinálové a papež mají toto oblečení v barvě, která přísluší jejich hodnostem, tedy fialovou, červenou a bílou a na hlavě mají malou čepičku - solideo. Řeholní kněží mají oděv předepsaný svými řádovými regulemi. Při mši svaté má kněz na sobě mít, dle potřeby, humerál (bílý lněný obdélníkový šátek, znamená naději věčné spásy), albu, ta může být přepásaná cingulem ( bílý provaz se střapci, značí zdrženlivost), štolu a kasuli (též ornát - plášť pokrývající takřka celé tělo, a často zdobený křížem). Při jiných bohoslužebných úkonech (kázání, procesí a některých svátostech) má kněz přes kleriku rochetu (zkrácená alba sahající jen po kolena, má krátké široké rukávy) a štolu. Při procesích se ještě užívá pluviál (dlouhý široký plášť sepnutý na prsou kovovou sponou).

knez

Biskup obléká stejná roucha jako kněz, navíc má jen mitru (špičatá pokrývka hlavy, vzadu má dvě stužky padající až na ramena, používá se až od 11. stol., sundává se při modlitbách a mešním kánonu, kdy musí být hlava nepokrytá), a další odznaky svého úřadu - prsten, berlu a pektorál (náprsní kříž, zavěšený na řetězu, obsahující relikvie a je vyroben ze zlata či stříbra). Stejný oděv mohou nosit i opati. Arcibiskup nosí ještě kolem krku pallium (bílá vlněná páska se dvěma svislými výběžky vpředu a vzadu, do kterých je vetkáno hedvábím šest černých křížků, značí plnost moci). Stejně bývá při bohoslužbě oděn papež. Tiáru nosili papežové při slavnostních neliturgických příležitostech. Ve 12. stol. měla podobu vysoké bílé čepice zdobené jednou šlechtickou korunkou. Její nošení bylo zavrhnuto Janem XXIII.

knezi
Nákladná liturgická roucha vysoké církevní nobility. Hortus Deliciarum 12.st.

V pravoslaví je použití liturg. oděvu strukturováno podobně. Začíná se stichorionem (dlouhé světlé roucho) a epimanikem (nárukávníky symbolizující Kristova pouta), jáhni (diákoni) pak nosí orárion (dlouhá stuha přes ramena zdobená třemi kříži, dává se jí znamení k modlitbám). Kněží nosí epitrachilion (stuha se sedmi kříži, bez ní se nesmí přistoupit k oltáři) a zóne (pás kolem boků, značí pohotovost sloužit) a felónion (široký plášť). Někdy mají na hlavě skufos. Biskup má své obvyklé insignie (kříž je doplněn ikonou - panagya), stichorion, epimanikyen, epitrachilion, sakkos (svrchní zkrácený stichorion) a navíc hypogonation (široký pás přes bedra zdobený křížem a mečem) a homofórion (třímetrová stuha sepnutá na ramenou a splývající, vpředu i vzadu, do výšky 1 metr nad zem a zdobená kříži, jež symbolizuje do hříchu spadlého člověka jakožto ovečku, kterou pastýř - Kristus - vynese na svých ramennou).

strevic
Pontifikální střevíc - tzv. Svatováclavský - výšivka na kůži, Čechy po r. 1200. Převzato z K, Benda a kol. 1999: Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v Českých zemích.

 

Liturgické náčiní:

Základní bohoslužebnou pomůckou je oltář. V římskokatolické církvi se jím rozumí kamenný nebo dřevěný stůl, který je při mši svaté přikryt plátnem a na něm jsou nejméně dva svícny a ne něm nebo vedle něj je umístěn kříž s tělem ukřižovaného. Oltáře rozlišujeme na stálé nebo přenosné ( používané na cestách - poutích, válečných výpravách, stěhování, nebo dokud není vybudován kostel, apod.) a v kostelech oltáře hlavní a vedlejší.

otar
Oltář. Výjev na slonovinové destičce lotrinského původu z konce 10. století ze sbírek Stadt- und Universitatbibliothek, Frankfurt nad Mohanem.

Nad hlavním oltářem, ve významných kostelech, mohla být zavěšená tzv. rota (též corona - ozdobný prvek sloužící i jako lustr). Dalšími součástmi liturgické oltářní výbavy byly kalich (pro přijímání laiků dvouuchý - calix ansatus, a "jednoduchý" kněžský - calix quottidianus, pokud možno zlatý nebo stříbrný), calami (též fistula, pipa, pugillaris - tenká trubička s ouškem určená k přijímání Krve Páně laiky a vyrobená ze zlata či stříbra či slonoviny nebo skla), eventuelně malé lžičky a paténa (talířek na hostie). Hostie (Tělo Páně) byly uchovávány v ciboriích (kalichy s víkem, které je zdobeno křížkem nebo beránkem, a které je zahaleno bílým hedvábným pláštíkem), a která jsou od 12. století částečně nahrazována monstrancemi.

kalich
Bronzový kalich s patenou, nalezený v hrobce u kostela sv. Bartoloměje na Pražském Hradě - 12.-13.st. Převzato z: I, Borkovský 1969: Pražský hrad v době přemyslovských knížat.

V pravoslaví se oltářem rozumí omezený prostor, do kterého má přístup pouze duchovní a přísluha, a kde se nachází stůl - prestol, na němž se koná liturgie.

Církevní rok:

Na rozdíl od roku kalendářního se ten církevní dělí na tři období: 1. vánoční, 2. velikonoční a 3. na liturg. mezidobí. Tato časová údobí jsou vymezena svátky Páně. Svátky jsou v obecném významu chápány všechny dny roku, ale mají rozličnou důležitost, člení se na slavnosti, svátky, závazné a nezávazné památky, a jsou vyznačeny v liturg. kalendáři.

  1. Doba vánoční - začíná obdobím příprav (advent)a trvá 4 týdny a vrcholí svátkem narození Páně (Štědrým dnem - resp. večerem) 24. 12.. Dalším dnem je Boží hod vánoční a následují: sv. Štěpán (26. 12.), sv. Jan Evangelista (27. 12), svátek Mláďátek (28. 12. - připomenutí dětí povražděných na rozkaz Heroda), památka sv. Silvestra (31.12.), slavnost Panny Marie Matky Páně (1. 1.) a Zjevení Páně (6. 1. - Tři králové). Následující neděli je připomenut křest Páně (Jan Křtitel jej pokřtil v Jordánu).
  2. Doba velikonoční. - jedná o svátky tzv. pohyblivé, vrcholí v období mezi 22. 3. - 25.4., tj. v první neděli po prvním jarním úplňku, kdy se slaví Boží hod velikonoční. Této oslavě předchází kající půst, původně začínal 9 týdnů před Božím hodem (tzv. devítník), dnes se začíná ve středu - Popeleční - před 6. nedělí před velikonocemi. Světí se popel z ratolestí posvěcených minulý rok o Květné neděli a kněz jím dělá na čela věřících křížky. Ty připomínají lidskou pomíjejícnost. Půst trvá 40 dní (stejně jako se postil Kristu s na poušti) a v pátky se konají zvláštní pobožnosti (křížové cesty). Poslední neděli před velikonocemi - Květnou - se připomíná vjezd Krista do Jeruzaléma a počíná tzv. pašijový týden. Ráz všech obřadů je smutný. Výjimkou je Zelený čtvrtek - výroční den ustanovení Večeře Páně. Místo mešního zvonku a zvonů se při bohoslužbě používají klapačky a řehtačky. Na Velký pátek se připomíná ukřižování a smrt Ježíše Krista, na Bílou sobotu se nekonají žádné obřady a je to poslední den půstu. V noci ze soboty na neděli začínají obřady Zmrtvýchvstání, světí se ohně, velikonoční svíce, pokrmy, křestní voda a křtí se (zejména dospělí). Boží hodvelikonoční je největším svátkem celého roku. Následujících 40 radostných dní připomíná dny, po které ještě Kristus zůstal na zemi a vrcholí svátkem Nanebevstoupení Páně. Dalších devět dní se věřící chystají na svatodušní svátky - sestoupení Ducha svatého na apoštoly, ty jsou padesátý den po Božím hodu (pentékosté). V květnu jsou svátky zasvěcené Panně Marii.
  3. Liturgické mezidobí je během zbytku roku, tzn. v zimě, kdy se slaví svátek Přinesení Páně do chrámu (2. 2. - Hromnice) a v létě a na podzim.

Během celého roku se také slaví svátky světců, v případě českých zemí se jednalo zejména o sv. Václava, sv. Víta, sv. Ludmilu, sv. Prokopa a sv. Konstantina a Metoděje.

 

BiskupovéÚvod

Další související články: Hagiografie - legenda

TOPlist