Vojenství ve 13. století

Přestože je náš projekt vymezen pouze ranným středověkem a jeho horní hranici tvoří počátek 13. století, rozhodli jsme se, pro větší komplexnost poskytovaných informací, připojit tento článek nastiňující další vývoj vojenství bezprostředně za touto hranicí. Následující článek však pouze doplňuje informace uvedené v článcích věnovaných raně středověkému vojenství v Projektu o změny a novinky, které přinesl překotný vývoj (nejen) vojenství v průběhu 13. století. Proto doporučujeme čtenáři, aby dříve než se pustí do tohoto článku, prošel si svrchu jmenované stati - viz kapitola věnovaná válečnictví.


BOJOVNÍCI VE 13. STOLETÍ

Již v předchozím období rostl význam pozemkové i beneficiární šlechty na úkor moci panovníka a to i ve sféře vojenské. Ve 13. století již tvoří šlechta ucelený a plně emancipovaný společenský stav. Z hlediska vojenství tvoří úhelný kámen bojové sestavy i nadále těžkooděný jezdec - feudál, rytíř a na významu stoupají i soukromé družiny významných velmožů. 

Význam druhořadé pěchoty poklesl již v minulém století na minimum a zemská hotovost všeho bojeschopného lidu se prakticky přestala svolávat. Ostatně ozbrojený poddaný neodpovídal ani antagonistickému modelu společnosti - nebyl prakticky vůbec žádoucí. 

Pěchota však samozřejmě zcela nezmizela - pěší zbrojnoši se udrželi ve vojsku i ve 13.st. Tvořili družiny feudálů, posádky jejich hradů, ozbrojené městské milice aj. S ohledem na fakt, že na bitevních polích hrála prim především těžká jízda a tomu byla podřízena také veškerá taktika, strategie i samotný způsob vedení války neměli ve 13.st. lehkoodění pěšáci takové uplatnění jako v raném středověku nebo později, přesto se na bitevních polích objevují a stejně jako v předchozím období patří mezi nejvýznamější z nich střelci z luků a stále častěji střelci z kuší. Také obsluha obléhací techniky. 

Neochota šlechty podřizovat se vojenským nárokům panovníka jej nutila často najímat pro válečná tažení rytířské žoldnéře (i zahraniční - viz například bavorští rytíři Přemysla Otakara II.) - profesionální, dobře vystrojené a vycvičené válečníky bojující již plně za úplatu (mercede condukti).


VÝSTROJ

Výstroj feudála

zbroj

Ochranné odění

Pokud bylo předchozí - 12. století obdobím hledání ideálního ochranného odění, ve smyslu rozumného kompromisu mezi kvalitou ochrany, vahou zbroje a především cenou, pak třináctému století již s převahou kraluje zbroj kroužková nad jinými dožívajícími typy. Výhody oproti jiným typům odění byly zřejmé již dříve, ale teprve masivnější rozšíření technologie výroby a jisté nasycení trhu umožnilo snížení ceny a větší dostupnost tohoto odění stále širším vrstvám těžkooděných bojovníků, takže ve 13. století již zcela převládalo nad jinými typy i když i nadále se některé levnější typy souběžně s ním po nějaký čas udržely (např. pletencová či šupinová zbroj). Žádná zbroj však není ideální - každá má své limity a stejně tak tomu bylo i s kroužkovým pletivem. Přestože ze všech dříve používaných typů skýtalo nejlepší ochranu nechránilo příliš dobře proti úderným zbraním jimž se poddávalo aniž by jej musely nutně poškodit a bodům. Vývoj na to logicky reagoval větším rozšířením zmíněných úderných zbraní - palcátů, bijáků aj. a samozřejmě také bodných zbraní. Meč sice zůstal i ve 13.st. spíše sečnou zbraní, ale jeho špice se výrazněji zahrotila a byla schopna při silném a dobře vedeném úderu probít i kroužkové pletivo. Stejně tak jej dokázalo prorazit i kopí jezdců či pěšáků, šipky z kuší a zřejmě i šípy z velmi silných vojenských luků. Vývoj ochranného odění na to zákonitě musel reagovat, ale reagoval poměrně zvolna - kroužkový komplet zůstal po celé 13.st. (a pletivo samotné i po celé 14.st.) základní součástí výstroje bojovníka, ale objevují se další zesilovací prvky zlepšující jeho ochrannou funkci. Podrobnější informace stran výroby kroužkových zbrojí najdete v článku zde.

Podobně jako v předchozím 12. století i ve století třináctém tvořila kroužková zbroj těžkooděnce uzavřený komplet s připojenou kapucou a pěstnicemi. Bližší popis takového kompletu naleznete zde. Již v průběhu 12. století se objevuje stále hojnější a kvalitnější ochrana nohou těžkooděnce, která umožnila zkrácení délky samotné zbroje ke kolenům a i ve 13. století tento trend nadále trval.

Ochrana nohou

Podobně jako u zbrojí se již ve 12. století stále více prosazovala ochrana nohou, řešená nejprve kroužkovou punčochou a později kompletními nohavicemi kryjícími i stehna bojovníka a uvazovanými k pasu. Nohy jezdce se v bitevní skrumáži ocitají nejvíce v dosahu zbraní pěšáků a patří tedy k nejdisponovanějším částem těla rytíře. To vedlo k pokusům stávající ochranu ještě vylepšit, případně zesílit. Proto se ve 13. století objevují další zesilovací části - např. kožený plát pošívaný falérami či lamelami, upínaný na holeně ještě svrchu kroužkového pletiva - např. na anglické miniatuře ze 13.st. (dle Freytaga) jsou takové falérové návleky zřetelně odlišené od kroužkového pletiva. Objevují se ale i kompaktní kožené (a později i kovové - v Maciejowské bibli již ve 13.st. viz obr.) holeně. Kroužkové pletivo chránilo tělo dostatečně proti ostří čepele, ale nijak zvlášť proti samotnému úderu, to se projevovalo zejména na tak citlivých částech těla jako jsou klouby, proto se objevují také první kožené nebo kovové chrániče kolen - takový můžeme najít např. na náhrobku Jana d´Aubernon ve Stoke d´Abernon z poloviny 13.st. Stehna bojovníka byla někdy také chráněna krátkými prošívanými nohavicemi oblékanými svrchu kroužkového pletiva. Kolenní štítek mohl být připevněn i k těmto nohavicím.

ochrana nohou
Jeden z nejstarších dokladů plátových doplňků nohou - Maciejowská bible, 13.st. Tyto pláty jsou ještě zjevně primitivní a kryjí pouze přední část nohy, ale v průběhu následujících staletí se z nich vyvine anatomicky dokonale tvarovaná plně uzavřená plátová ochrana nohy.

Ochrana hlavy

Koncem 13. století se objevuje první výraznější změna původní kroužkové zbroje - oddělení kapuce. Tato změna ale neproběhla naráz a plošně - s pevnými komplety se setkáváme ještě počátkem 14. století a řidčeji i později (viz nálezy z Visby z roku 1361). Oddělením od zbroje vznikla tzv. náprsenková kapuca, která chrání hlavu, krk a vpředu vybíhá do čtverce či obdélníku spadajícího různě hluboko na prsa bojovníka, čímž zesiluje ochranu hrudi. Jiným populárním typem byla tzv.  kukla - podobně jako náprsenková kapuce chrání hlavu a krk bojovníka, ale nesahá tak hluboko na prsa a po celém obvodu se elipsovitě rozšiřuje, takže podobně jako starší pláštík, zesiluje ochranu části hrudi, zad a ramen bojovníka. Kapucu na hlavě často přidržovaly tkanice nebo kožené řemínky udržující ji na svém místě a zabraňující sklouznutí z hlavy nebo do výhledu bojovníka. Tak jako dříve i nyní musel bojovník pod kapucu na hlavu nasazovat ochrannou koženou nebo prošívanou čapku - batvat či batwat, chránící jej před účinky dopadajících ran. Na dobových vyobrazení nebo plastikách z konce 12.st. ale zejména ze 13.st. je nezřídka vidět bojovník v kapuce bez přílby s výrazně hranatým tvarem hlavy - některé batvaty byly zřejmě ušity tak, že zesilovaly místa kolem čela, spánků a týla; pokud bojovník nenosil přilbu byla tak jeho kukla alespoň zesílena (viz obr.) a pokud nosil přilbu hrncovou, lépe seděla na hlavě. Podobné tvary kapuc můžeme najít například na náhrobku Williema de Longespee (William I. Longsword) v katedrále v Salisbury z roku 1226 aj. Někdy se ještě přes kuklu z tohoto důvodu nosila další vycpávaná čapka (viz obr. níže), kterou rovněž můžeme najít na mnohých náhrobcích ze 13.st. buď ve formě jakési čapky se zesilující obrubou kolem čela a spánků nebo jen ve formě této obruby. 

ochrana hlavy
Kroužkové kukly

Ochrana ramen - ailettes

Od poloviny 13. století se objevuje další doplněk zesilující ochranu zbroje - tzv. ailettes. Šlo o plátové destičky různé velikosti i tvarů (čtverce, trojůhelníky apod.) zesilující ochranu ramen bojovníka. Buď se tyto desky připevňovaly na zadní stranu ramen tak aby dosedaly na lopatky a vyčnívaly po stranách a nad ramena (francouzské ikonografické prameny) nebo pak častěji přímo z boku ramen. Ailettes byl buď plochý nebo mírně vyhnutý směrem ven od ramene, teprve ve 14. století dostal anatomický tvar přiléhající shora k rameni. Velikost ailettes nebyla přesně dána - zvláštností nejsou ani desky chránící ruku od ramene až téměř k lokti. K pažím se ailettes připevňovaly zpravidla pomocí kožených řemínků uvazovaných na jeho vnější straně. Jak už název této části zbroje napovídá pochází z Francie a rozšířena byla především tam a v románském kulturním okruhu. V našich zemích se ailettes vyskytovaly jen zřídka (nejstarší doklady používání těchto destiček u nás nacházíme např. na náhrobku Hrona z Pacova).

ochrana ramen
Bojovník ze 13.st. vybaven ramenními štíty - ailetty. Na hlavě bojovníka je vidět další vycpávaná čapka pro usazení hrncové přilby.

Ramenní štítek - ailettes se připevňoval k rameni několika různými způsoby - buď koženým řemínkem šněrovaným na dva nebo čtyři otvory uchyceným k ruce a ke zbroji, případně koženým řemínkem nýtovaným k samotnému štítku a kolem ruky uchyceným na přezku. Bývalo zvykem ramenní štítky zdobit buď ornamenty, kříži apod. nebo rodovou barvou či znakem nositele, protože vedle štítu, varkoče a přilby šlo o další výraznou plochu, na které se mohla uplatnit heraldika.

Hron

Náhrobní kámen Hrona z Pacova - přelom 13/14.st. Není zcela jisté zda jde o ailetty nebo stylizované predimenzované plášťové spony, nicméně vyobrazené štítky svou velikostí, umístěním i heraldickou výzdobou shodnou s bojovým štítem postavy plně umožňují funkci ailettů. Není tedy důvod je nepovažovat za unikátní důkaz vyobrazení ailettů v našem prostředí. Převzato z: Choc, P. 1967: S mečem i štítem - české raně feudální vojenství. Praha. 

Odění kryjící zbroj - varkoč

Během 13. století se i u nás prosadil zvyk oblékat přes zbroj heraldicky zdobené a označené suknice - varkoče. České slovo varkoč zřejmě pochází z německého označení bojové suknice - Waffenrock. Francouzsky surcoat. Tento zvyk přinesli křižáci ze Svaté země, kde horké slunce Palestiny neúnosně rozpalovalo kovové zbroje rytířů. Varkoče se sice objevují na vyobrazení již v druhé polovině 12.st. (např. iluminace Winchesterské bible) ale v masovém měřítku se prosadily až ve století třináctém. Zdá se ale, že se tento zvyk neprosadil plošně a naráz, protože podobně jako máme řidší výjevy bojovníků oděných v kroužkovou zbroj a varkoč z konce 12.st. máme ještě i ze 13.st. doloženy výjevy těžkooděnců oděných jen v holou kroužkovou brň (některé výjevy v Codexu Manesse aj.). Střihově varkoč připomíná jeden z typů tuniky bez rukávů nebo s krátkým rukávem. V mírném podnebí Evropy varkoč (též gambeson) svou původní funkci ochrany před žárem ztratil, ale stal se oblíbeným módním doplňkem zbrojí, demonstrující často svou drahou látkou okázalost feudála a erbem jeho rod v bitvách a turnajích. Důležitějším přínosem varkoče byl fakt, že náležitě heraldicky a barevně vyveden, pomáhal bojujícím feudálům v lepší orientaci v boji a v rozlišování spolubojovníků od soupeřů. Rytíř musel tedy do jisté míry znát i znaky a barvy svých soupeřů. Někdy se pro zjednodušení orientace věc řešila přidáním výrazného orientačního znamení (např. našitý barevný kříž) a pokřikem bojových hesel (např. na Moravském poli byl údajně válečný pokřik českých bojovníků "Praga!"). Zvláštností pak byli řádoví rytíři. Jejich poněkud prosté, ale pevné plátěné varkoče bývaly buď čistě bílé, nebo častěji s našitým znakem řádu (templáři - červený kříž, němečtí rytíři - černý kříž, mečoví bratři - rudé zkřížené meče apod.). Na konci 13. a v první polovině 14. st. se objevují pokusy zesílit ochranu bojovníka (zejména proti stále častějším bodům) podšitím varkoče kůží a podnýtováním kovovými lamelami zpravidla na prsou, někdy i zádech. Tyto pokusy se dělaly na všech typech varkočů a předcházely tak plátové kabátce a brigantiny.

varkoc  varkoc

Rytíř z druhé poloviny 13. století v plné zbroji s varkočem, ochranou ramen ailetty a těžkou hrncovou přilbou. Bojovníci ve varkočích z Maciejowské bible - 13.st.

Přilba

Přilby kónického tvaru známé z předchozího období si svou oblibu v nejrůznějších modifikacích udržely prakticky po celé 13. století - postupně se ale ztrácí pevný nánosník, přilba se po stranách protahuje přes uši a vzadu na krk (Velislavova bible) - tak se postupně vyvinul populární typ gotické přilby - tzv. šlap. Na konci 12.století se objevuje nový typ přilby -  hrncová přilba. Šlo o úplně uzavřený typ přilby chránící celou hlavu i většinu krku. Byla snýtována z několika kusů plechu. Jeden z nejstarších dokladů existence takové přilby obecně najdeme v cizině - představuje ho pečeť anglického krále Richarda I. Lvího srdce datovaná 1194.

pecet

Hrncová přilba z pečeti anglického krále Richarda I. Lvího srdce 1194.

Archeologicky máme nejstarší hrncové přilby doloženy po roce 1200 a běžnou součástí výstroje těžkooděnců se tato přilba stala v průběhu 13.st. Zdá se, že se hrncová přilba přímo vyvinula z přileb s maskovým krytem obličeje, jaké známe z konce 12.st. Tyto masky měly různý tvar, někdy byly hladké, jindy ve tváři zřetelně vyboulené směrem ven.

kaloty

Různě vysoké kaloty s maskovým krytem. Přilba ještě nekryje celou hlavu ale na prostřední z nich je vidět počínající protažení ochrany zátylku. Tepaný reliéf z ostatkové schránky Karla Velikého - poč. 13.st.

Hrncové přilby mají sice podobnou základní konstrukci, mohly se však mírně lišit ve svém vnějším tvaru jak dokládají četné výjevy nebo dochované přilby. Některé měly prostý válcovitý tvar, jiné se dokonce mírně kónicky rozšiřují směrem k vrcholu, takový tvar nacházímě zvláště u starších typů, ale není to pravidlo. Jiný typ se naopak směrem od očních průzorů k vrcholu i dolů ke spodnímu okraji přilby mírně zužoval. Oblast kolem průzoru byla často lemována dalším kovem (často v kontrastu s podkladem - mohlo jít o bronz, mosaz, nebo i drahé kovy) který spolu s příčným plátem vedoucím od vrcholu přilby přes nos směrem k dolnímu okraji vytvářel zřetelný tvar kříže. Tento prvek jednak zesiloval oblast kolem průzoru, jednak překrýval a zesiloval čelní spoj plátů přilby. Jako výrazný dekorační prvek mohl být tento kříž, kromě použitého materiálu, dále zdoben - vykrajovaným zakončením ramen kříže, plastickými vzory, citáty z bible aj.

hrncové přilbice

Hrncové přilbice na výjevech bojovníků z Maciejowské bible - 13.st.

Výhoda téměř dokonale chráněné hlavy a obličeje však byla zaplacena omezeným výhledem ztěžujícím orientaci v boji a obtížnějším dýcháním (a to přes to že v masce i v hrncové přilbě byly z tohoto důvodu dýchací otvory - buď posté dírky nebo různé dekorační průřezy, např. ve tvaru kříže aj.). Další nevýhodu představovala relativně velká váha přilby a poměrně vysoká cena. Proto tuto přilbu využívali pouze lépe situovaní těžkoodění jezdci a nezřídka pouze na úvodní střet kopím. Na počátku 14. století se pak z přilby hrncové nevelkou úpravou vyvinula přilba kbelcová (Velislavova bible aj.). Na rozdíl od hrncové má kbelcová přilba vyduté zaoblené temeno, je větší a dosedá až na ramena bojovníka, která tak pomáhají lépe nést velkou váhu přilbice. Kbelcová přilba bývá často vpředu na spodní části opatřena párem otvorů pro uchycení řetězu, kterým byla přichycena na přední část zbroje, aby ji mohl rytíř po střetu na kopí odhodit na záda. Dál pak bojoval jen v kroužkové kapuce nebo další přilbě - anatomické lebce, kterou nosil pod kbelcovou.

hrncova prilba

Rekonstrukce hrncové přilby s točenicí a pokrývkou a přilby s klenotem ve tvaru koruny.

Zvyk pokrývat hrncovou přilbu bohatě vykrajovanou dekorativní pokrývkou přinesli do Evropy spolu s varkočem křižáci ze svých tažení do Svaté země. Žhavé slunce Palestiny neúnosně rozpalovalo jejich zbroje a přilby, proto je rytíři pokrývali látkou. V mírnějších klimatických podmínkách Evropy se z nezbytného opatření stal módní doplněk vyvedený v heraldických barvách - pokud byla pokrývka dvoubarevná, podle zásad heraldiky byla svrchní barva libovolnou heraldickou "barvou" a spodní pak "kovem", tak jak je to k vidění na ilustraci, kde svrchní je modrá "barva" a spodní zlatý "kov". Pokrývku doplňoval často klenot umístěný na vrcholu přilby (klenot mohl mít nejrůznější podobu - tvar korunky, tvarované kovové či kožené desky, praporků, plastické figury, lišty osazené peřím, křídla apod. býval též často barven v heraldických barvách). V našich zemích se tato pokrývka nazývala fafrnoch a často bývala na přilbě přichycena věncem zvaným točenice. Velkou zásluhu na rozšíření a oblibě těchto doplňků měly i u nás rychle populární rytířská klání - turnaje. Pověst praví, že bohatě vykrajované tvary fafrnochů vznikly z původních prostých křižáckých pokrývek v bojích rozsekaných a potrhaných šavlemi muslimů. Do jaké míry jde jen o pověst nevíme, jisté ale je, že nejstarší pokrývky bývaly jen prosté a rovné a více než šavle muslimů se na jejich pozdějším bohatém vykrajování podepsala nastupující gotika a její záliba v podobných tvarech. Točenice, fáfrnochy i klenoty později převzala i přilba kbelcová.

hrncovka

Hrncová přila s klenotem - Codex Manesse 13.st.

Dalším typem přilby používaným na sklonku 13. a počátkem 14. století je tzv. lebka - malá přilba kopírující anatomicky tvar hlavy (Toulouské zvyky 1296, Velislavova bible aj.) nebo poměrně oblíbený železný klobouk (Maciejowská bible 1250, Vita Caroli Magni - konec 13. st. aj.). 

klobouky
Různé typy železných klobouků. Maciejowská bible 13.st.

Pro klobouk mluvila nižší cena a lepší výhled ve srovnání s přilbou hrncovou a zároveň dobrá ochrana proti sečným ranám, kterou poskytoval klobouk svou širokou skosenou střechou.  V následujících stoletích sice klobouky z hlav předních těžkooděných jezdců mizí, ale stávají se spolu se stále nižšími výrobními náklady oblíbenou přilbou pěchoty, nebo polotěžké jízdy a udrží se až do 15. století. Než úplně zmizí ze scény, poslouží nakonec klobouk jako základ jedné z nejdokonalejších gotických přileb - německému šalíři.

klobouk
Rekonstrukce železných klobouků.

Klobouk, který mohl mít různý tvar, zpravidla dosedal na kroužkovou nebo koženou kapucu zbrojí, jen opravdu výjimečně mohl být opatřen kroužkovým závěsem uchyceným pravděpodobně na zevnitř nanýtovaném koženém lemu. 

Štít

Jezdecké štíty vycházející typově z původního mandlového štítu byly na počátku 13. století stále ještě poměrně rozměrné. V průběhu 13. století se však zkracují (stále ale dosahují 50-100cm délky) a jejich tvar se od původní mandle či kapky blíží spíše sférickému trojúhelníku. Pokud se spodní hrot štítu ztrácí úplně a štít je v dolní části oblý, mluvíme pak o tzv. štítu španělském. (např. jezdec na sarkofágu uloženém v Musée des Augustins v Toulouse, kolem roku 1292). 

stity  stity
Štít z počátku a z konce 13. století
stity 
Vývoj štítů od konce 12. století do konce 13. století.

Stejně jako v předchozím období i štít 13. století byl dřevěný, potažený kůží nebo suknem, zpevněný obvodovým kováním, opatřený madlem či řemením (též řemenem pro zavěšení na krk, pro snazší souběžné ovládání štítu i držení uzdy) a bohatě zdobený. Již mandlové štíty bývaly pestře zdobeny, ale až od 13. století se uplatňuje ve zdobení štítů nový prvek - heraldika. Pevně daná heraldická pravidla určovala celkový vzhled výzdoby štítu, barvy i výjevy - tzv. figury (za figuru se v heraldice považují i geometrické vzory). Heraldické zdobení štítu pomáhalo (podobně jako heraldické barvy a označení přileb a varkočů) snazší orientaci v boji.

Vedle klasických jezdeckých štítů se ve 13.st. používal a to zvláště pěchotou i malý pěstní štítek, tzv. pukléř. Nosil se zavěšený u boku na pochvě s mečem. Právě boj s takovým štítem se objevuje také v jednom z nejstarších pojednání o šermu ze 13.st. Pukléře bývaly dřevěné, potažené kůží, případně zpevněné kovem či později také celokovové.

pukler
Pukléř zavěšený u pasu. Codex Manesse 13.st.

Výstroj dalších bojovníků

Ačkoli byla co do významu ve vojenství 13. století stěžejní těžká feudální jízda, ani ostatní složky vojska, jakkoli zatlačené do pozadí zcela nevymizely. Šlo především o ozbrojené družiny samotných feudálů, vesnické rychtáře a nápravníky (sloužící často také jako středně těžká nebo lehká jízda), k nimž se později připojily i milice a žoldnéřské oddíly rostoucích měst. Dá se říct, že jejich výstroj a výzbroj byla prakticky odvislá od postavení a zámožnosti jejich živitele - ať již feudála nebo města. Význam pěchoty v poli byl ve 13. století prakticky zanedbatelný (první známky renesance pěchoty byly ještě příliš sporadické), proto se pěšáci uplatňovali spíše při obléhání nebo dobývání opevněných míst a v hojné míře také jako střelci z luků, kuší a obsluha mechanických obléhacích strojů (později i palných zbraní).

Výstroj těchto bojovníků byla ve 13. století velmi různorodá. Dá se říci, že ochranné odění, minimálně levnějších typů se stalo hojnější a dostupnější většině bojovníků jak dokládají od 13.st. stále častější výjevy v ikonografických pramenech. Oblíbenou a rozšířenou ochranou tak byla i nadále kožená krzna nebo prošívané - vycpávané kabátce, poskytující slušnou ochranu alespoň proti odraženým, nepřímým, nebo řezným ranám a do jisté míry i lukostřelbě (viz výjevy v Maciejowské bibli aj.). Kožená krzna, kabátce a vesty se postupně zesilovaly o další podbíjené nebo našívané kovové dílce, lamely, terčíky, řetězy, nýty apod. Přilba byla i nadále velmi drahou součástí ochranného odění, proto byla často nahrazována koženou nebo prošívanou čapkou, později též kroužkovou kuklou. Přesto se i některé levnější typy přileb (kónické či později klobouky aj.) objevují ve výstroji pěchoty stále častěji - zpravidla v městských milicích a žoldnéřských oddílech neboť ekonomicky sílící města byla sto podobnou výstroj pro své oddíly zajistit. Také družiny předních feudálů bývaly stále kvalitněji vystrojeny a vyzbrojeny. Se stále rostoucí oblibou dlouhých dřevcových zbraní se z řad pěchoty postupně prakticky vytrácí štíty. Výjimkou byly velké štíty kryjící střelce z luků a kuší, ze kterých se později vyvinuly známé gotické pavézy.

prosivanice
Dva bojovníci odění v prošívanicích - Maciejowská bible, 13.st.

VÝZBROJ

Výzbroj feudála

Kopí

První zbraní jízdního těžkooděnce, kterou v boji zpravidla použil bylo kopí. Kopí ve 13. století se od zbraní které známe z předchozího století příliš nezměnila. Délka kopí se pohybovala kolem 2.5-3m, síla ratiště do 5cm. Hrot kopí býval listový, na ratiště nasazovaný krátkou tulejí, často opatřenou menší příčkou a zdobila jej nezřídka drobná vlaječka v heraldických barvách nositele, popřípadě i s drobnou kopií jeho erbu.

Meč

I ve 13. století představoval meč pro svého nositele nejen zbraň, ale také odznak jeho společenského postavení. Po většinu 13. století si svou oblibu udržel jednoruční meč vycházející konstrukčně ze starších románských vzorů, vyznačující se značnou pádností danou předsunutým těžištěm a tupou nebo dokonce oblou špicí. Při útoku takovým mečem bylo, tak jako dříve, soupeře zničit především hrubou silou, poškodit mu zbroj nebo jej pod ní silou úderů umořit. Teprve koncem 13. století se objevují významnější změny v konstrukci mečů, reagující na dokonalé a doposud jen obtížně poškoditelné kroužkové brně, zesilované navíc o další ochranné prvky. Objevují se tak krátké, čistě bodné meče i první typy těžkých obouručních mečů. Počátkem 14. století se pak z přínosu obou těchto typů vyvinul meč jediný, s čepelí schopnou sečné i bodné rány.

mec

Příčka meče zůstala stejná jako koncem 12. století - rovná nebo mírně zahnutá směrem k čepeli. Sloupek jílce byl dřevěný, potažený kůží, aksamitem, hadí či úhoří kůží nebo obtáčený drátem. Meč se někdy upevňoval koženým poutkem na ruku bojovníka - protože pokud mu byla zbraň z ruky vyražena, byl by v sedle koně bezbranný.

O hlavici meče se dá říct, že se ve 13.st. vedle sebe objevuje opět několik různých typů. Prakticky po celé 13.st. se vyskytoval paraořechový typ, který se poprvé objevil již na počátku 11.st. Stále oblíbenější ale byla hlavice mincová, která se také objevuje již v předchozím století. Vedle těchto typů se však objevují i další.

hlavice hlavice

Tak jako v předchozím období se meč nosil a chránil v dřevěné, kůží, suknem nebo drahým aksamitem potažené pochvě opatřené kováním. Na opasek se pochva zavěšovala zpravidla již dvojitým opaskem - zatímco jeden opasek obemknul boky, druhý o něco níž přidržoval pochvu, většinou v mírném náklonu vpřed - oba opasky mohly, ale ještě ani zdaleka nemusely být spojeny na pravém boku v jeden celek. Meč se zpravidla nosil na straně levé, na stranu pravou se zavěšovala dýka. Opasek mohl být opatřen buď jednoduchou kovovou přezkou a případně nákončíkem na opačné straně řemene nebo mohlo jít o opasek šněrovaný, jaký známe již z předchozího období. Zdá se, že tento typ byl stále ještě velmi populární i ve 13.st. a na počátku 14.st. Je zajímavé, že takový opasek vídáme v ikonografických pramenech i na bedrech knížat a králů, takže fakt, že šlo o relativně levnou a výrobně nenáročnou věc nijak nesouvisí s movitostí nositele, ale spíš s módními trendy.

mec
Meč v pochvě zavěšené na vázacím opasku, Codex Manesse 13.st.

Dýka

Pokud bojovník přišel o další zbraně nebo je nemohl použít, visela mu zpravidla u levého boku ještě pochva s dýkou. Dýkou bylo též možné dobít raněného soupeře, bylo-li to opravdu nezbytné (jinak býval brán na urozeného protivníka zpravidla ohled - vedl k tomu jednak pocit stejné stavovské příslušnosti, vžitá tradice a pravidla a také fakt, že urozený zajatec měl větší cenu než mrtvý, který měl pouze hodnotu své výstroje a výzbroje). 

dyka

Palcát, sekera

Již v předchozím období se používaly v hojné míře nejrůznější okované kyje a to i těžkooděnci. Kvalitní ochranné odění používané v tomto období chránilo dostatečně proti ostří čepele, ale nevzdorovalo náporu svým tvarem - poddávalo se úderu. Proto bylo výhodné nepokoušet se zbroj proseknout, ale nepokrytě se pokusit rozdrtit protivníka pod jeho zbrojí. K tomuto účelu se výborně hodily právě zmíněné okované kyje. Palcáty ve 13. století vycházející prakticky ještě přímo z  původních okovaných sochorů - dřevěné toporo bylo opatřeno kovanými objímkami a hřeby. Vedle kyje či palcátu se objevuje též jednoruční bojová sekera. Sekera v sobě spojuje výhody úderné i sečné zbraně, ale také nevýhody velké setrvačnosti a obtížného ovládání z toho vyplývajícího, proto nedoznala vedle meče přílišné popularity. Pro zajímavost - svou oblibou v bojové sekeře byl znám například anglický král Richard "Lví Srdce".

palcat

Replika palcátu s kovovou objímkou a hřeby dle rukopisu Roumans d´Alixandre, 1280

Výzbroj ostatních bojovníků

Výzbroj ostatních bojovníků doznala oproti 12. století také jistých změn - vedle kopí, seker, nožů a různých okovaných kyjů se také zde, ve stále větší míře, objevují i meče a tesáky. Již od 13. století se ve výzbroji pěchoty objevují kromě kopí také další dřevcové zbraně, jako halapartny, šídla a sudlice i když na své "masové" nasazení musely tyto zbraně ještě počkat, až do 14. století, podobně jako bijáky, řemdihy, kropáče a další zbraně, které sice byly známé v nějaké podobě již dříve (Mater verborum), ale jejich epocha měla teprve přijít.


FORTIFIKACE

13. století, zvláště jeho druhá polovina, přineslo ohromný rozmach - kulturní, ekonomický i vojenský. Nové způsoby vedení války vyžadovaly stále dokonalejší obranné zařízení. Již dříve byl z jižní a západní "románské" Evropy znám nový typ opevnění, který zde navázal na Antické tradice - zděná hradební zeď doplněná o zděné věže a další stavby, ale k rozšíření této náročné, u nás vedle tradičních valů neobvyklé a nepochybně též nákladné technologie docházelo jen pozvolna. Ještě v první polovině 13. století se u nás kamenné pevnosti vyskytovaly jen ojediněle a zpravidla šlo o královské sídelní či správní hrady, teprve později s rozšířením technologie (ta vyžadovala též znalé a zkušené řemeslníky) a s rostoucí mocí i ekonomickým zázemím šlechty ve stále větší míře následovaly královské i první zděné hrady feudálů.

Typy opevnění

Vedle nové plně zděné formy opevněných sídel se vyskytoval ještě tzv. přechodný typ opevnění, kde byla fortifikace řešena kombinací starého valového typu s novými zděnými prvky (např. Angerbach). Nejstarší typ zděného hradu známe ze západní Evropy - tzv. donjon, zde jádro hradu tvořila (často jediná) obytná a zároveň útočištná věž - tzv. "donjon". Tento typ hradu je však u nás spíše výjimkou (např. Přimda, kterou postavili "nějací Němci" či biskupský hrad v Roudnici). Podobným typem jsou malé sasské mottové hrádky (u nás budované ve 12.-13.st. zvláště na Moravě). Z nových typů hradů uplatňujících se na našem území šlo především o typ s obvodovou zástavbou, kde vnější stěny budov tvořily zároveň i hradbu, většinou zároveň kombinovaný s typem begfritovým, kde proti nejsnáze přístupnému místu stála obranná věž - tzv. "begfrit" a na nejbezpečnějším místě stál palác (např. Křivoklát). Begfrit býval také místem posledního útočiště obránců a proto vchod do věže býval ve vyšších patrech, často přímo z hradebního ochozu, aby po odstranění můstku nebo dřevěného schodiště byl vchod nepřístupný. Poslední a nejmladší typ hradů - tzv. typ kastelový se u nás objevuje až mnohem později (např. Konopiště). Nejslabším prvkem opevnění byla brána a proto bývala často kryta obrannou věží - někdy stála věž vedle brány, jindy šlo přímo o věž nad bránou.

Obléhání

Obrana i útok na opevnění (i zděného typu) v raném středověku je popsána v kapitole Válečné umění a od sklonku 12. století nedoznala ani v průběhu 13. století zásadních změn. I nadále se ke zdolávání hradeb užívalo především dlouhých žebříků a ostrví s tím že mezi prvními se na hradby drali přední feudálové aby uplatnili svou lepší výstroj, profesionální výcvik v udržení dobytého "předmostí" do doby než se na hradby dostanou další bojovníci. Urození rytíři tak dali vyniknout nejen svému bojovému umění, ale motivovala je též sláva, pověst a v neposlední řadě i touha po kořisti. Stále větší rozšíření zděné fortifikace na úkor starého valového opevnění umožnilo také stále širší použití mechanických válečných strojů. Zatímco u starších valových opevnění se válečné stroje zpravidla omezovaly na likvidaci živé síly obránců na valech, zapalování opevnění a budov uvnitř, otravování životního prostředí obránců pomocí zdechlin a dalších "biologicko-chemických" střel nebo ohrožování bran, u nového zděného opevnění se uplatňovaly vedle toho také bořící stroje, dosud proti vršenému valu prakticky neúčinné - balisty, velké praky, berany. Pro obvykle již značnou výšku hradeb i jejich konstrukci se také stále více uplatňovala nejrůznější lešení a obléhací věže. Podrobnější informace o obléhacích strojích naleznete v samostatném článku. Jiný způsob jak narušit hradby byly také již z minulosti známé podkopy, kdy se obléhatelé podzemní štolou podkopali k hradbám a narušili jejich základy - odstraněné zdivo nebo zemina se nahrazovala výdřevou, které se poté zapálilo a zeď se v daném místě nad zemí sesunula (od 14. století zesiloval účinek této metody také střelný prach). Podkopy většinou budovali specialisté - horníci, takže masivnější nasazení této techniky souvisí kromě rozmachu zděných fortifikací také s rozvojem hornictví (při obléhání Pražského Hradu 1248 povolal král Václav I. k budování podkopů jihlavské horníky).

Obrana

Obránci se naproti tomu snažili své opevnění zdokonalit a co možná nejvíce ztížit útočníkům přístup k hradu i samotné dobývání - tak jako dříve hloubili před hlavní hradbou příkopy, valy či předsunutá lehčí opevnění. Samotné hradby rostly do výšky i do šíře. Původně jen prostá zeď bývala osazena ochrannou předprsní ochozu, opatřenou často cimbuřím chránícím obránce před střelami obléhatelů. Protože slepý prostor u paty hradeb nemohl být ostřelován z prosté hradební zdi, aniž by byli obránci nuceni se vyklonit a vystavit nebezpečí ostřelování, objevuje se řešení  - jednak ve formě flankování - kdy se přímá linie hradby prolomí vysunutými věžemi či věžicemi ze kterých obránci mohou bezpečně bočně postřelovat prostor u paty hradeb aniž by byli nuceni se vyklánět (toto ostřelování se nazývá flankování). Jinou formou jak postihnout slepý prostor u paty hradeb bylo tzv. podsebití - kdy se vrchol hradeb osadil vpřed vysunutými kamennými či dřevěnými nosníky - krakorci, na které se usadila dřevěná krytá lávka. Střílnami v čele i v podlaze této lávky mohli obránci postřelovat obléhající vojáky nebo na ně shora přesněji lít žhavou smolu, vodu či olej a tak je vypudit dále od hradby. Obě metody - flankování i podsebití se sice vyskytují ojediněle již ve 12. století, ale jejich větší použití přinesla až následující staletí. Nejslabším místem opevnění byla stejně jako dříve u hradišť brána. Pokud to bylo možné byl přístup k bráně omezen příkopem. Původně pevný most přes příkop, který bylo možné v případě ohrožení strhnout nebo spálit se objevuje praktičtější "padací" most. Most byl ve spodní části brány ukotven na panty a sklápěl se do výklenku ve stěně brány tak, že v případě potřeby uzavřel bránu jako další vrata. Pro zdvíhání těžkých mostů se používalo zpravidla navijáku, popřípadě různých protizávaží.


Významnější válečné akce českých vojsk ve 13. století

1241

 

 

Vpád mongolských vojsk pod vedením Batu-chana do Polska, dobytí Krakova. Ve Slezsku se Mongolům (tehdy zvaným v Evropě "Tataři") postavil Lehnický (Legnický) kníže Jindřich Pobožný za pomoci Templářských rytířů. Český král Václav I. vyslal na pomoc silné vojsko. Dříve, než se mohl Jindřich spojit s posily z Čech a Německa, které mu táhly vstříc, byl 9. dubna 1241 u Lehnice donucen Mongoly k bitvě, padl a jeho vojsko bylo zničeno. Král Václav I. se rozhodl neriskovat za této krajně nepříznivé situace polní střet s Mongoly a stáhl své vojsko k obraně hraničních pevností a důležitých přechodů - zemských bran. Mongolské vojsko, tvořené převážně lehkou jízdou, však dobře bráněné pevnosti nenapadlo, ale obcházelo. Stáhlo se směrem přes Moravu do Uher na pomoc jiné části Mongloské armády, která zde bojovala s Uhry. Společně pak uherské vojsko Mongolové porazili a chystali se na úder proti Rakousku, bráněnému Fridrichem Bojovným. Za této situace Václav I. posílil obranu zvláště ohrožené jižní Moravy. Krátce na to však zemřel mongolský vládce - chán Ogodaj a celé Batu-chanovo vojsko se z Evropy stáhlo zpět do Ásie. Výboj takového rozsahu, směrem do Evropy, mongolská vojska již nikdy nezopakovala.

ohen
Legnice, Polsko 2001
1248

pozdější král Přemysl Otakar II. se zmocnil za podpory části české šlechty vlády v zemi jako tzv. "mladší král" (defakto spoluvladař), ale král Václav I. (Přemyslův otec) sebral na Moravě vojsko, posílil jej o Uherské a Rakouské oddíly a vytrhl ku Praze. Praha se však nevzdala a neotevřela brány, takže byl nucen se se svým vojskem stáhnout k Mostu, kde měl zázemí svých věrných. Přemysl Otakar se svým vojskem vytáhl k Mostu a dobyl jej. Václav I. zatím získal podporu Papeže a římského krále a 1249 přitáhl s velkým vojskem zpátky do Čech. 5. srpna dorazil s armádou k Praze, která mu zradou části měšťanstva tentokrát brány již otevřela. Přemysl stáhl své vojsko na Malou stranu a sám z Prahy odjel. Den na to dobyly Václavovy oddíly Mosteckou věž (opevnění Juditina mostu) a oblehly Pražský hrad. Několik pokusů o steč s masivním nasazením těžkých dobývacích strojů, podkopů (budovaných jihlavskými horníky) apod. selhalo, ale Hrad nebyl dobře zásoben jídlem, pící ani vodou, protože obležení nastalo poměrně nečekaně. 16. srpna byl mezi Přemyslem a Václavem sjednán mír a Přemysl Hrad vydal. Přes podmínky úmluvy, která zaručovala  Přemyslovým vzbouřencům milost, nechal Václav  hlavní vůdce vzpoury popravit a Přemysla uvěznil na hradě Týřov.

1254-1255

Úspěšná křížová výprava do Pruska. Král Přemysl Otakar II. byl jedním z jejích předních vůdců.

1257

České vojsko pod vedením Přemysla Otakara II. napadlo Bavorsko. 24. srpna však narazil Přemysl u Landhutu na silné bavorské vojsko Jindřicha Dolnobavorského posílené o oddíly falckraběte Ludvíka. Přemysl dojednal příměří a utupoval se svou armádou zpět, ale u Mühldorfu došlo k potyčce a při následném překračování řeky Inny se most pod částí vojska probořil. Přemysl s částí, která již přešla se zachránil, zbytek vojska se pod vedením Voka z Rožmberka v Mühldorfu ještě 9 dní bránil přesile, než se za slib volného odchodu vzdal. Následným mírem akce bez valných zisků skončila.

1260

Došlo ke srážce mezi Přemyslem Otakarem II. a uherským králem Bélou IV. Po odkládání střetu byla sjednáno místo a datum střetu - 24. června na řece Moravě na moravsko-rakouských hranicích. Na straně Přemysla Otakara II. stálo české vojsko, moravské vojsko slezských knížat, rakouské oddíly a oddíly Oty Braniborského. Na straně Bély IV. pak početná uherská jízda posílená o jízdní Kumány vedená mladším uherským králem Štěpánem. 26. června se část kumánských a uherských oddílů dostala omylem až k rakouskému ležení. Uherská jízda vylákala Rakušany, kteří ji považovali za pouhý výzvědný oddíl, z tábora a v údolí Ameisu je pobila. Poraženeckou náladu v táboře zlepšil až příchod posil z Korutan a Salcburku.České vojsko přitáhlo k řece Moravě severně od jejího soutoku s Dunajem a utábořilo se naproti táboru Uhrů, který stál za Dunajem. Několik dní vázla situace na mrtvém bodě, poté byly sjednány podmínky příměří, které měly umožnit Uhrům volný přechod Dunaje, zatímco se Přemyslovo vojsko stáhne zpět. Ráno 12. července přešel silný uherský oddíl vedený Štěpánem řeku. Na přechod dohlížel pouze vybraný oddíl českých těžkooděnců, zbytek vojska byl v táboře a na spížování. Štěpán se údajně rozhodl využít momentu překvapení a napadnout české vojsko nepřipravené, proto jeho jízda napadla vší silou dohlížející český oddíl. Těžkooděnci však útok ustáli a podařilo se jim vojsko v táboře včas varovat. Na bojiště pak postupně dojížděly z tábora další a další kontingenty českého vojska. Převážně lehká uherská jízda pak již nedokázala čelit drtivému úderu těžkooděných rytířů a ve zmatku prchala zpátky přes řeku, kde se srážela s jinými oddíly, které se přes řeku teprve brodily. České vojsko z chodu přebrodilo Moravu a napadlo a obsadilo uherský tábor. Rozprášené uherské vojsko prchalo až za Váh. Den poté dorazil Přemysl Otakar bez vážnějších překážek až k Bratislavě. Dle jiné verze zaútočilo Přemyslovo vojsko na brodící se Uhry nečekaně a záměrně, když bylo rozděleno řekou. Pravdu se dozvíme už asi s těží. Řež vešla ve známost jako bitva u Kressenbrunu, u kterého České vojsko tábořilo a nedaleko kterého bitva proběhla.

1271

Válečná výprava Přemysla Otakara II. do Uher. Dvakrát porazil Uhry v bitvě a výprava skončila smírem.

1273

Vpád Uhrů do Korutan. 5. srpna 1273 u Lavy bylo uherské vojsko armádou Přemysla Otakara II. poraženo.

1276

Vpád císaře Rudolfa Habsburského do Korutan, Kraňska, Štýrska a Rakouska. Přemysl vytáhl k Vídni, ale domácí vzpourou Vítkovců byl zaskočen a donucen sjednat s Rudolfem mír.

1278

Bitva na Moravském poli. 26. srpna se na tzv. Krutském poli srazila vojska Přemysla Otakara II. tvořená především dolnoněmeckou a českou těžkou jízdou s vojsky Rudolfa Habsburského, tvořenými oddíly z Rakouska, Uher a nevelkým oddílem basilejského biskupa. Akci zahájil Rudolf a Přemyslovo vojsko poněkud zaskočil, když byla jeho část na spížování po dvoudenní nečinnosti. Přemysl vyčlenil zálohu pod vedením Miloty z Dědic a sám vedl střed bojové sestavy. Rudolf vyčlenil jen nevelkou zálohu asi 60 těžkooděnců pod velením Ulricha von Kapellen, sám velel čelu sestavy a uherská lehká jízda zaujala pravděpodobně levé křídlo. Boj zahájila uherská jízda, která napadla pravé křídlo Přemyslovy sestavy a následovala srážka samotného železného jádra středu sestav obou vojsk. Levé křídlo Přemyslovo tlačilo protivníka i střed jeho sestavy ustupoval. Sám Rudolf byl sražen s koněm do koryta potoku a zachránila jej pouze včasná pomoc rytíře Waltera von Ramswag. Pravé křídlo Přemyslovy sestavy bylo ale tísněno terénem a tlačeno k řece Moravě. Bitva byla téměř nerozhodná, dokud nezasáhla Rudlofova malá záloha a  zvrátila tak definitivně průběh bitvy. Česká záloha Miloty z Dědic na bojiště vůbec nedorazila a tak zůstal střed Přemyslova vojska v obklíčení nepřítele. Český král v boji padl. Verzí proč nedorazila záloha Miloty z Dědic je více, podle jedné verze zradil, podle jiné byla záloha napadena uherskou jízdou, která obešla pravé křídlo Čechů, dle další byla stržena prchající částí Přemyslova vojska a poslední verze má za to, že Milota nechtěl nasadit zálohu přímo na střed bojiště, ale pokusil se jej objet a napadnout bok, ale přesun jeho oddílu byl zadními voji Přemyslova vojska považován za zradu a útěk, strhl tak s sebou nechtíc velkou část zadních vojů a než mohl zasáhnout byla bitva ztracena. I smrt Přemysla Otakara zůstává záhadou - dle jedné z verzí a s ohledem na utržená zranění, vůbec nepadl v boji, ale sesedl, vzdal se, odložil přilbu, odhodil zbraň a očekával na zemi zajetí, což bylo logické, neboť byl velmi cenným rukojmím a přirozeně spoléhal na feudální zásady vedení boje. Přesto jej ale někdo zabil. V následném rabování byla mrtvola krále vysvlečena donaha a dokonale oloupena.

1290

Král Václav II. potlačil vzpouru rodu Vítkovců a nechal popravit Záviše z Falkenštějna.

1290

Vpád českého vojska do Slezska. Vpád byl knížetem Vladislavem Lokýtkem za pomoci uherského krále odražen.

1292

Vladislav Lokýtek je v Krakovsku poražen vojskem Václava II.

1298

Václav II. vysílá vojenskou pomoc Albrechtovi Habsburskému do boje proti římskému králi.

1300

Václav II. posilněn o námezdné oddíly a Krakovskou a Sandoměrskou šlechtu napadl Polsko, když 
uplatňoval nárok na polskou korunu, získaný před tím sňatkem s dcerou Přemysla Velkopolského. Lokýtek nemohl takovému vojsku čelit v poli a  diverzní akce jeho spojenců v Krakovsku a Sandoměrsku měly jen zanedbatelný význam. Lokýtkovy hrady se vzdaly nebo je Václav dobyl silou, takže byl nakonec nucen uprchnout do ciziny. Václav II. byl v září roku 1300 v Hnězdně korunován polským králem.

Sepsal Ladislav Tomič


POUŽITÁ LITERATURA

Hrochová, V. - Hroch, M. 1996: Křižáci ve Svaté zemi. Praha
Choc, P. 1967:  S mečem i štítem. Praha
Choc, P. 1957: Boje o Prahu za feudalismu. Praha
Tate, G. 1996: Křižáci v Orientu. Bratislava (org. 1991, Paris)
Klučina, P. - Romaňák, A, 1983: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby. I. díl (5-17. století). Praha
Klučina, P. - Romaňák, A. - Marsina, R. 1985: Vojenské dějiny Československa. I. díl (Od pravěku do roku 1526). Praha