10.3. Vodní doprava

 

Vodní toky představovaly odedávna vedle cest další důležité dopravní tepny. Nákladní říční doprava je u nás však doložena pouze na dolním toku řeky Labe. Šlo zároveň i o dopravu mezistátní, jak dokládají záznamy o placení cel (theloneum, theloneum portae) z Ústí nad Labem (1075), Děčína či Litoměřic. Doloženo je též využití lodí pro účely válečných výprav. Ostatní řeky sice nebyly využívány pro říční dopravu, ale některé toky se již v raném feudalismu využívaly k plavení dřeva.


Lodě:

Nejjednodušší plavidla byly prosté vory-prámy, užívané spíše provizorně a prosté dlabané čluny z jednoho kusu kmene (monoxyly). Menší rybářské monoxyly se objevují již od 3.6m, ale známe i čluny 8-10m dlouhé - např. velkomoravské lodě nalezené v Mikulčicích.

cluny
Velkomoravské monoxyly. Jsou vyrobené z dubu. Byly nalezeny u pilířů mostu před Mikulčickým předhradím. Fotografie poskytl Roman Abušinov.

cluny
Profily nalezených člunů. Převzato z: Studien zum Burgwall von Mikulčice, ARÚ AVČR Brno

Technicky složitější pak již byly lodě stavěné z jednotlivých dřevěných částí. Šlo dle dobových vyobrazení i o některé menší čluny rybářů a loďky přívozů, určené zpravidla pouze pro 2-3 lidi, ale i lodě daleko větší. Ze zakládající listiny litoměřické kapituly (asi 1057) se zachoval celní sazebník, rozlišující lodě malé (po 15 denárech) i velké (největší cizí lodě po dvou měřicích soli, nebyl-li náklad určen knížeti), patřící cizím i domácím kupcům (Žemlička 1999, 168). Neznáme bohužel přesné rozměry těchto říčních obchodních lodí a i jejich nosnost odhadujeme pouze podle výše uvedených celních poplatků, objemu dávek či počtu pasažérů. Velké lodě pro dálkové říční plavby a lodě válečné mohly unést asi i početnější posádku - snad 20-30 lidí (Choc 1967, 224-226). Velké válečné říční lodě jsou vedle dopravních doloženy i na Dunaji již od 10.st. Rozměry a konstrukce našich říčních lodí sice neznáme, ale můžeme si částečně vypomoci analogiemi z ciziny - ze západu (Anglie, Francie), severu (Polsko, Skandinávie) nebo východu (Rusko).

Pro srovnání, velké ruské říční lodě byly až 16m dlouhé, 3.6m široké a i při nosnosti 7.5-10t měly poměrně nízký ponor - jen asi 0.5m. Největší pak dosahovaly až 24m délky, 5m šířky a nosnosti až 30t. Při stavbě těchto člunů se nepochybně prosadil skandinávský vliv a zkušenosti švédských Vikingů. Z prostředí v raném středověku obývaném Slovany známe i námořní lodě a čluny. Tyto čluny sice představují pro nás a říční dopravu jen nepřímou analogii, ale poskytují nám podobně jako ruské čluny cenné informace o konstrukci lodí a člunů v nám blízkém slovanském prostředí, proto se o nich zmíníme. Známe rychlé a štíhlé lodi válečné (naves longae) užívané válečníky i piráty na Baltu, širší lodi obchodní i menší rybářské čluny a monoxyly podobné těm říčním. O válečných lodích víme, že bývaly menší než velké lodě Vikingů, ale měly nižší ponor a plošší dno. Dvě takové lodi z Oruni u Gdaňska nalezené roku 1931 byly 12-13m dlouhé, určené až pro 20 veslařů. Z písemných pramenů však známe i lodě větší - Saxon Gramaticus popisuje ve 12.st. plavidlo pro 44 mužů a jednoho koně (Váňa 1977,130). Obchodní lodě mohly být větší i menší, obvykle však širší, pomalejší a s větším ponorem než lodice válečné - příkladem mohou být lodě z Ralswieku na Rujaně (Německo), Štětíně, Žarnowsku, Chabrowě (Polsko) aj. Z těchto vraků známe rozměry i konstrukci plavidel - loď z Rujany (9-10.st.) byla 13-14m dlouhá, 3.4m široká. Tyto lodě měly podélný kýl, na obou koncích zakončený obrubním vazem. Ke kýlu byla připevněna příčná žebra a na ně pak plášť - obšívka.Vyrobena byla klinkrováním (střechovitým překládáním prken) z dubových planěk spojených železnými nýty. Plášť byl s žebrovím člunu spojen dřevěnými kolíčky. Těsnění pláště se provádělo koudelí a smolou. Tyto lodě ještě neměly žádný uzavřený prostor v podpalubí - lidé i náklad byl složen přímo na palubě. Lodní stěžeň byl připevněn na hlavní lodní žebro dřevěnou spojnicí a ukotven k přednímu a zadnímu vazu stěhy (lany). Jako kotvy se používalo různě velkých provrtaných kamenů. Loď byla poháněna pomocí jednoduché čtverhranné plátěné plachty na jediném stěžni (válečné lodi ji mít vůbec nemusely) a vesel. Kormidelník jí ovládal pomocí jediného kormidelního vesla zavěšeného na boku zádi lodě. Lodě které známe z Vikingského prostředí (např. z archologických nálezů v Osebergu a Gokstadu) jsou velmi podobné - žebra i obšívka byly v zásadě stejné, plaňky se k žebrům upevňovaly buď lýkovými provazy nebo (později) pomocí kovových hřebů. Spáry a vnější strana lodě byly vymazány dehtem. Také pohon a ovládání lodě bylo stejné. Charakteristické bylo stylizované symbolické zdobení zvýšených předních a zadních vazů válečných lodí (dračí a hadí hlavy aj.), někdy zdá se odnímatelné. Dá se říci, že tyto lodě s vysokou pravděpodobností sloužily pobaltským Slovanům za vzor, který si podle svých potřeb upravili.

 

lod člun
Vlevo člun z trevírského Codexu Edgberti - r. 977-993. Člun vpravo pochází z 12.st. - za povšimnutí stojí zejména složitější konstrukce pákového kormidla, která se liší od prostého kormidelního vesla, jaké můžeme vidět vlevo. Člun je vybaven stěžněm s plachtou. (Paris - Bibl. Sainte-Geneviève - 1185-1195).

 

Konstrukci složitějších lodí od nás sice neznáme, ale můžeme jí částečně odvodit např. z nástěnné malby v kostele sv. Klimenta z konce 11.st. - zde vyobrazená loď má již kýl, žebrovou konstrukci a obšívku - tj. vnější plášť z planěk, pravděpodobně osazené klinkrovou konstrukcí. Příď i záď jsou stejně tvarované a vyvýšené. Vyobrazené plavidlo je vybaveno jedním středovým stěžněm ukotveným stěhy (pevnými lany) k přídi a zádi a čtyřhrannou ráhnovou plachtou - zde svinutou. Dále je na malbě vidět pár širokých vesel prostrčených nejspíše pod lanem horního pásu obšívky. Pro ukotvení lodi tu už nesloužil provrtaný kámen, ale již klasická třímenná kotva. Tento výjev ovšem může představovat jak velký říční člun, tak námořní loď, protože se váže k námětu, nikoli nutně k místu vytvoření díla. Pro samu konstrukci lodě to však zřejmě nebude příliš důležité - snad jen, že říční čluny měly nižší ponor a pohon plachtou mohly využít jen na největších řekách, což u nás představuje asi pouze dolní tok Labe, popřípadě cesta dál po Labi do Německa.

 

Námořní lodě a další plavidla ve 12.st.

Přestože nejsme přímořský stát a ani v raném středověku nedosahovala naše území k žádnému z evropských moří, ba dokonce na našem území neleželo žádné velké jezero ani velká řeka typu Dunaje, naši předkové měli příležitost se setkávat i s většími plavidly, než jakých se užívalo u nás pro říční dopravu. O člunech používaných na Baltu jsme již psali, ale naši předkové měli příležitost se setkat i s námořními plavidly, kterých se používalo ve středomoří - v Itálii nebo Byzanci - například za válečných výprav císaře Barbarossy nebo za účasti na křížových výpravách.

Boemy

Čeští bojovníci (Boemy) útočí na nepřátelskou veslici při tažení do Itálie. Petr de Ebulo - konec 12.st.

 

Ve středomoří nadále přežívala v podstatě antická tradice různě velkých válečných galér a větších obchodních lodí (využívaných k přepravě zboží ale i lidí - například poutníků nebo křižáků do Svaté země aj.) poháněných pomocí vesel a plachet. Taková plavidla můžeme najít třeba v iluminacích díla Petra de Ebulo z konce 12.st. Některá z vyobrazených plavidel jsou poháněna pouze vesly, jiná mají jednoduché oplachtění. Vyobrazené lodě mají obvykle pouze jeden stěžeň umístěný zpravidla ve středu nebo poblíž středu lodi a na něm jedinou plachtu. Šlo jednak o klasickou čtverhrannou ráhnovou plachtou, ale ve středomoří se již používá i trojcípá plachta latinská. Lodě byly ovládány pomocí kormidelního vesla umístěného na jednom nebo dokonce na obou bocích zádě galéry. Z 12.st. však už máme doložena i pevná kormidla ovládaná pákou, byť ještě většinou asymetricky na boku lodi (viz. obr. nahoře). Není bez zajímavosti ani to, že vyobrazené galéry z 12.st. mají často vpředu umístěný útočný kloun, stejně jako měly staré antické lodě, určený k proražení trupu nepřátelského plavidla. Víme jen málo o tom jak byly tyto válečné lodě dál vyzbrojeny - byzantské prameny při popisu námořních bitev (s Rusy ale i se západními křižáky) obvykle zmiňují lučištnickou přestřelku, střelbu z kuší (u křižáků) nebo metání kamení, které předcházelo pokusům o klounování nebo zahákování nepřátelského plavidla a boji muži proti muži.

Byzantské válečné loďstvo však disponovalo také jednou z nejděsivějších zbraní středověku - řeckým ohněm. Měl být vynalezen někdy v 7.st.n.l., protože starší prameny ze 6.st.n.l. o něm ještě nehovoří. Dle tradice bývá za jeho objevitele považován Kallinikos (Callinicus) z Heliopole, ale víme že se různých zápalných směsí na bázi olejů a pryskyřic používalo už ve starověkém Řecku. Podle kronik mělo jít o zvláštní substanci, která na vzduchu velmi snadno a ochotně vzplanula a hořela, navíc jí nebylo možné hasit vodou, protože voda hořící oheň ještě více rozněcovala. Hasit se prý dal jen octem nebo močí. Přestože se dochovalo několik popisů složení řeckého ohně, žádná popsaná substance nemá tyto vlastnosti a dodnes neumíme rekonstruovat směs, která by se přesně takto chovala. Je tedy také možné, že v kronikách jsou neúmyslné i záměrné chyby, zveličování, zkreslování fakt a k dalšímu zkomolení mohlo docházet i při překladu děl z řečtiny do latiny a dalších jazyků. Zdá se, že šlo o směs složenou z různých pryskyřic, olejů případně ropy, která snadno ulpívala na zasažených předmětech a hořela i na hladině vody. Na palubu nepřátelského plavidla byla směs vrhána buď pomocí metacích strojů v hliněných džbánech, nebo byly některé lodě vybaveny zvláštními "plamenomety" z měděných trub a měchů. Ústí trub bylo vytvarováno do podoby tlam bájných zvířat a vypouštění plamenů prý bylo provázeno hlasitým burácením, což znásobovalo paniku nepřátel. Tyto zbraně mohly být osazeny zřejmě na libovolnou válečnou loď ale byzantské prameny výslovně hovoří o zvláštních "plamenometných lodích". Jen málo co způsobí na moři, na palubě dřevěné lodi takový strach a paniku jako je požár. Proto šlo o velmi účinné zbraně - fakticky i psychologicky. To si uvědomovali i na Západě a protože si Řekové své tajemství žárlivě střežili, pokoušeli se proti nim zakročit jinak - lateránský koncil roku 1139 se pokusil, mimo jiné, zakázat používání řeckého ohně proti křesťanům. Byzantinci však museli často čelit proti útočícím Rusům nebo Západním křižákům a proto toto nařízení pochopitelně ignorovali a oheň používali dál. Tajemství řeckého ohně pak zemřelo s Byzantskou říší pádem Konstantinopole dobyté Turky v polovině 15.st.

lodě

lodě

Detailní ukázka dvou středomořských lodí. Zatímco první je poháněna pouze vesly, druhá je poháněna pomocí plachty (zde se jeví jako latinská ale většina ostatních plachet v tomto rukopisu je ráhnová a může jít jen o zkreslení při naklonění ráhna). Petr de Ebulo - konec 12.st.

 



Dopravní prostředky
Úvod

TOPlist