2.5. Krčmy a útulky


Krčmy a úřady

Na závěr připojíme krátké pojednání o těchto zařízeních. Bohužel musíme přiznat, že toho o krčmách (tabernae - odtud slovo taverna - či německé herberk označující i noclehárnu) v Čechách raného středověku příliš mnoho nevíme. Samotnou jejich existenci dokládají v různých souvislostech písemné prameny, ale prakticky nic nám neříkají o jejich počtu, vybavení, o cenách nebo podmínkách provozu. Takové detailní informace známe bohužel až z gotiky. Víme, že tato zařízení bývala většinou zřizována v místech, kde se konal trh (forum), vybíralo clo, mýto či jiné poplatky (theloneum, tributum...) a kde se více nebo méně dobrovolně shromažďovalo větší množství lidí - ať už putujících kupců nebo jejich zákazníků. Často byla krčma součástí týnu či týnce - ohrazeného místa, kde kupci mohli bezpečně složit své zboží a kde také docházelo často k jeho proclení. Proto v těchto místech sídlili knížecí úřednící (thelonarii) vybírající poplatky, ale také knížecí mincíři (monetarii) zajišťující směnu mincí (a jejich obměnu). Snaha postarat se o kupce, nabídnout jim za úplatu nocleh a pohoštění je tu celkem pochopitelná.


Klášterní útulky - xenodochia

Podobné služby ale poskytovala vedle špitálů také církev - především kláštery, kde hledali a nacházeli v zařízeních zvaných od Antiky xenodochia (či hospicium, které ale může označovat jak špitál, tak hostinec a útulek) nocleh a pohoštění především poutníci, ale i chudáci, žebráci aj. Kosmas vzpomíná biskupa Hyzu, který prý každý den takto nechával zdarma vyvařovat pro čtyřicet lidí (1950, 71). Chudí v těchto zařízeních bývali hoštěni levně nebo zdarma, bohatí pak platili. Kláštery ovšem také také disponovaly vlastními vinicemi a později i pivovary. Tak jako křesťanská xenodochia budovaná při klášterech a kostelích budovali také Židé pro své souvěrce podobná zařízení při synagogách.


Pohostinství v cizině

Pokud lidé mohli, vyhledávali na cestách v cizině přednostně ubytování buď u svých příbuzných nebo dávali přednost pohostinství svých krajanů tam usazených či alespoň souvěrců. Z pozdějšího období známe i krčmy určené právě pro konkrétní skupiny lidí - buď podle národnosti, náboženství nebo povolání (cechu). Pokud se nám nedostává detailnějších informací o provozu krčem u nás v raném středověku, máme z ciziny přece jen více informací. Víme tak třeba, že kromě občerstvení bylo běžné, že si hosté v noclehárnách sami připravovali pokrm z donesených zásob. Noclehárny bývaly (stejně jako v případě klášterů) hromadné - v jedné místnosti tak spalo naráz větší množství cizích lidí. Zprvu se spalo nejspíš na zemi či lavicích, později se objevují i v krčmách jako součást vybavení postele. Ale i zde platila zásada, že v jedné posteli spalo naráz více úplně cizích lidí. Ani bohatší cestující nepožívali výrazně větší luxus.


Krčmy jako "kořeny všech špatností"

Je zajímavé, že již od počátku provázela existenci a provoz krčem také špatná pověst - na jedné straně potřebná zařízení, kde se mohl cestující občerstvit nebo vyspat bývala zdá se už v raném středověku nezřídka také centry kriminality, prostituce a veřejného pohoršení spojeného s opilstvím, výtržnostmi atd. To dokládají přímo nebo nepřímo různé písemné prameny - mezi nejstaršími třeba Svatováclavská legenda Crescente fide christiani (10.st.), kde se o sv. Václavu praví, že "Mírné lidi oslovoval vlídně o kterých se však dozvěděl, že jsou surovci nebo bezdůvodně se toulají, popíjejí v krčmách a odpadají od křesťanství, hned je dával přivazovat břichem ke stolu a přísně mrskat mnoha biči" (Hošna 1977, 213). V podobném duchu vyznívají pak příslušné části vzpomínaných Dekret knížete Břetislava z roku 1039: "...krčmu, která jest kořen všech špatností, odkud krádeže, vraždy, smilstva a všechny špatnosti pocházejí, kdo zřídí nebo zřízenou za plat převezme: krčmář, jestliže bude postižen, ať je veden do středu tržiště, přivázán ke sloupu a mrskán pruty, jak dlouho by biřic chtěl, avšak jeho věcí ať nezabírá fiskus, ať nepropadají komoře knížecí, nýbrž ať jsou pod zemí pohřbeny, aby se nikdo neposkvrnil napitím tak prokletým. Pijáci pak, kdyby byli přistiženi v krčmě, ať nevyjdou z vězení, dokud by nesložili 300 denárů pro knížecí komoru.".

Piják

Kníže Břetislav vyhlásil citovaná statuta přímo nad hrobem sv. Vojtěcha v dobytém polském Hnězdně. Slavnostně nad hrobem světce, který opustil Čechy mimo jiné i pro jejich morální zpustlost, sliboval nápravu. To je patrné i z jiných ustanovení těchto dekret, je ale velmi nepravděpodobné, že by byly v 11.st. skutečně zrušeny všechny krčmy v Čechách. Už pro to, že krčmy v této době ještě podléhaly knížecí komoře a byly, jak jsme již uvedli spojeny také s jinými úřady. Připravil by se tím asi o nemalý zisk, což není pravděpodobné. Nabízí se spíše myšlenka, že kníže svým zákazem směřoval proti krčmám zakladaným a provozovaným soukromníky, mimo síť zařízení podléhajících knížecí komoře.


Táboroví obchodníci a taverny

Krčmy - taverny také mohly být v nějaké mobilní podobě součástí vojenských táborů. Víme, že vojsko se na válečné výpravě zásobovalo (pokud pomineme plenění a spížování na nepřátelském území) jednak nákupem potravin, nápojů a píce na místních tržištích (z čehož pocházely mnohé půtky a rozbroje mezi vojáky a místními) a jednak právě nákupem od kupců, kteří s vojskem z těchto důvodů přímo putovali. Existenci těchto obchodníků dokládají mnohé písemné prameny - např. Lex pacis castrensis Fridricha I. z roku 1158. Do jaké míry tyto mobilní obchody ale sloužily i za skutečné krčmy (s vařením a čepováním nápojů) lze z pramenů jen těžko soudit - prostí vojáci se nejspíš stravovali sami a o urozené se starali jejich vlastní lidé. Existenci skutečných "vojenských táborových krčem" máme opět detailně doloženu až z mladších pramenů.


 

Příprava jídlaÚvod

TOPlist