4.4. Tesařství - stavitelství ze dřeva

tesar

Ve středověku se v Čechách a na Moravě stavělo především ze dřeva. Zděných staveb bylo poměrně málo a šlo především o sakrální stavby nebo významná panovnická, či později i šlechtická sídla. Ze dřeva se stavěly obytné i hospodářské budovy, lehčí fortifikace panských sídel, mosty a lávky, ohrady, cesty přes mokřiny apod. Běžná obydlí rolníků i řemeslníků, drobnější stavby jako ploty, ohrady, kolny, žebříky atd. si lidé samozřejmě dělali většinou svépomocí, nešlo ostatně o nijak náročné konstrukce, rozsáhlejší a složitější stavební práce ale již většinou dělali odborníci - tesaři.

 

 

4.4.1. Nářadí naradi

Samotný kmen stromu bylo nutné před použitím zbavit pomocí speciálních nožů kůry, protože lýko a mrtvé dřevo pod kůrou rychle hnije a je rychleji napadáno škůdci. Základním nástrojem tesaře však nepochybně byla sekera. Specializovanější řemeslníci zřejmě používali několika dalších typů seker dle povahy práce, kterou vykonávali např. širočinu (sekera s dlouhým širokým břitem), kterou tesař osekával dřevo do rovných ploch a dotvarovával tak povrch trámů a fošen. Aby si tesař při bočním tesání nezranil ruce o trám a lépe se mu pracovalo, má tesařská širočina excentricky vyhnuté ostří nebo (častěji) toporo do strany tak, aby se ruce pohybovaly mimo tesaný trám. Jiné sekery tzv. teslice pak užíval tesař k dlabání. Teslice připomínají tvarem i natočením břitu proti toporu motyku - mohly být rovné i srpovitě prohnuté, podle povahy díla na které byly používány.

 

dlabacka
Teslice - dlabačka. Depozit Curie Vitkov.

 

K podélnému seřezávání dřeva sloužily tesaři různě tvarované pořízy, což byly vlastně nože opatřené úchopem na obou stranách. Jemnější zádlaby a tvarování, než mohl udělat sekerou, prováděl tesař dláty různých tvarů a velikostí s pomocí dřevěných paliček nebo nožem. Otvory pro spojovací čepy a osazení se buď dlabaly a pak bývají zpravidla čtverhranné - ty se velmi dobře dochovaly na slovanských hradištích Meklenburska, např. na zbytcích dřevěného dláždění cesty z hradiště Alte Burg u Sukowa (8-9.st.), nebo dřevěného mostu z hradiště Teterow (9.st.) či hradbě z hradiště Behren-Lübchin aj. Nebo se otvory mohly vrtat jednoduchým vrtákem - nebozezem, který můžete spatřit třeba na výjevu tesaře (Noe při stavbě Archy) z Maciejowské bible ze 13.st. v úvodu této sekce.

 

sekery
Sekerky - vrchní universální sekerka, spodní je teslice - dlabačka.

 

Tesař mohl mít k dispozici už i menší jednoduchou pilu. Pily a pilky máme doloženy ze slovanského prostředí různých tvarů i velikostí. Jednak šlo o pilky nožové - připomínající skutečně svým vzhledem i úchopem za rukojeť na jedné straně nůž. Bývaly různě dlouhé, síla listu se pohybovala soudě dle nálezů mezi 2.5-3mm (Kaván, 1980). Mezi takové patří například nález z Klučova datovaný do 9.st. s odlomeným listem a silným řapem rukojeti (Kundrnáč 1952, 397) či nález pilky z Oslavan na Moravě (Hrubý 1957, 191). Z ciziny pak známe další podobné nálezy - například nožová pilka z Novgorodu datovaná do 11.st. je 390mm dlouhá s listem silným 2.5mm (Kolčin 1953, 116). Z Novgorodu 10-11.st. však máme doloženy i větší pily, kde se list vypínal do dřevěného oblouku. Přesto, že raně středověký tesař pilu nepochybně znal, se v jeho řemesle prosazovala poměrně pomalu. Většinu práce kterou později pila zastala dělal v raném středověku tesař ještě zpravidla sekerou a dlátem. Dá se předpokládat, že pila nebo pilka našla v raném středověku větší uplatnění spíše u řezbářů pracujících se dřevem, kostí, rohovinou apod.

 

tesar
Tesař a jeho základní vybavení. Výjev z Maciejowské bible, 13.st.

 

S ohledem na nedostatek kvalitních materiálů byla u raně středověkých nástrojů (stejně jako u zbraní) běžná praxe nakovávání kvalitnějších funkčních částí na méně kvalitní základy. Tak třeba u seker bývalo běžné navařovat na méně kvalitní jádra kvalitní ocelové kalené břity. Dělo se tak kovářským vařením - nakováváním. U seker se kalený břit usazoval buď do rozštěpu jádra nebo se jádro ohnulo, tím vzniklo oko pro toporo a mezi dvě plochy jádra se vevařil kvalitní břit (R. Pleiner). Tak z celkové nutné hmoty sekery tvoří skutečně kvalitní cenný materiál jen nezbytné minimum. Tuto techniku zřejmě ovládal každý zkušenější kovář, přesto bylo specializované nářadí tesařů nepochybně velmi nákladnou záležitostí. Máme doloženy z ciziny dřevěné skříňky na uchovávání tesařského a řezbářského náčiní, ale i kovářské opravy poškozených seker ještě i z mladšího období kdy již bylo kvalitního materiálu dostatek.

 

sirocina
Tato širočina je mladší - asi 18-19.st. (typově se však stále velmi podobá širočinám, které známe třeba z 15.st.) ale názorně demonstruje, jak cenné takové specializované tesařské náčiní bylo ještě v této době. Sekera ještě není homogenní - na měkčím jádru je nakovaný kalený ocelový břit. Sekera však kdysi dávno praskla. Řemeslník jí však nevyhodil, ale stálo mu za to jí nechat u kováře opravit, tak se nám dochoval zajímavá ukázka techniky vyspravení ostří. Kovář na sekeru nakoval (kovářska navařil) plát železa a ten k původnímu ostří upevnil dvěma železnými nýty. Záplata je na vnější části širočiny - vnitřní, pro práci důležitější část sekery zůstala hladká. Depozit Curie Vitkov.

 


 

4.4.2. Základní typy konstrukce tesařských staveb

 

Ve sledovaném období rozeznáváme několik základních konstrukcí stěn budov užívaných především dle povahy a funkce stavby. Na stavbách obytných budov se uplatňovala především konstrukce srubová, protože byla dostatečně pevná, masivní a zároveň spolu s dobrým výmazem poskytovala též dobré tepelně izolační vlastnosti. Ve starším období se objevují v rozích srubů vertikální kůly - sloupy zpevňující konstrukci. Roubilo se z kuláčů, půlkuláčů (povalů) nebo sekerou tesaných různě hraněných trámků. Kulány se pohybovaly nejčastěji u hospodářských staveb mezi 10-16cm a u obytných mezi 20 až 25cm (Beranová 1988).

tesari
Tesaři při stavbě domu z kulánů opracovaných částečně na trámky tzv. "polštáře". Curia Vitkov.

Zámkování se provádělo nejstarším používaným způsobem - tzv. "se zhlavím" - kus od konce trámu se vydlabal výřez (zámek) do jedné třetiny trámu. Na opačném trámu se vydlabal stejný zámek, opět do jedné třetiny síly trámu (z každé strany) a usadil se do prvního, v ostrém úhlu, dle povahy stavby (ideální je pravý úhel, ale doloženy jsou četné stavby na různém, často velmi nepravidelném půdorysu). Vyklouznutí trámu z roubené stěny zabraňovala část dřeva přesahující za zámkem - tzv. zhlaví.

roubení

V pozdějším období se od zhlaví upustilo (zhlaví se mohou časem odštípat a je to také, svého druhu, plýtvání materiálem i prostorem, protože o přesahy musí být stavba menší) a vznikly různé konstrukce koncových zámků - např. šikmý zámek "na rybinu" apod. Jiná konstrukce byla tzv. sloupková či rámová, této konstrukce se užívalo většinou u hospodářských budov. Základem jsou sloupky se zadlabanou drážkou, do které zapadají příslušně upravené (falcované) vodorovné trámy (kuláče, povaly, fošny, hraněné trámky apod.). Váhu krovu nesou především sloupky, vodorovné trámy plní spíše funkci výplně. Poslední konstrukce je tzv. vyplétaná - zde opět tvoří rám konstrukce vertikální sloupky, ale plocha stěny je tvořena proplétaným proutím, silně pomazaným mazanicí. Někdy se dělal pomazaný výplet dvojitý a volný prostor mezi se vyplňoval hlínou nebo pěchoval suchým listím kvůli lepší tepelné izolaci. Mazanice (či lepenice) byla tvořena směsí jílu a plev, popřípadě ovčí vlny, srsti apod. Používala se jednak k pomazávání vyplétaných proutěných stěn, či štítů některých budov, ale také k utěsnění mezer mezi trámy srubů a pro lepší izolaci se jí často pomazávaly celé srubové stěny z vnitřní i vnější strany.


Okna a dveře:

Okna dřevěných raně středověkých domů bývala zpravidla pouze malá, drobná, protože při nedokonalé tepelné izolaci představoval každý otvor únik důležitého tepla. U srubových konstrukcí byla okna tvořena dvěma způsoby - buď se udělal ve vhodné výšce zádlab z poloviny do spodního a z poloviny do svrchního trámu (což je nejjednodušší a patrně také nejstarší metoda vůbec) nebo se přerušil jeden či více trámů a po bocích se vzniklý otvor osadil sloupky, tak jako u dveří. Sloupky se zadlabaly do spodního a svrchního průběžného trámu a zároveň se pomocí zádlabu spojily s trámy přerušenými, takže se celkově přerušená stěna opět spojila a nehroutila ven či dovnitř. Dveře se stavěly prakticky stejným způsobem a i u nich platilo pravidlo o malé ploše otvoru. Výplně oken tvořily jemně roztepané kožené blány nebo pouze dřevěné okenice na kovaných nebo kožených závěsech apod. Zasklená (malými tabulkami spíše průsvitnými než průhlednými) bývala pouze okna paláců nobility. Dveře samotné se usazovaly do veřejí zpravidla na otočný čep - točnici zadlabanou do svrchního (překladu) a spodního trámu (prahu), řidčeji na kožené nebo kované závěsy a dosedaly do zádlabu ve veřejích. Zádlab rámu dveří umožňoval, aby se daly otevřít pouze jedním směrem a zároveň lépe těsnily. Již v raném středověku se některé objekty opatřovaly dveřmi s kováním, kovovou petlicí a visacím zámkem s pružinovým nebo otočným mechanismem. Vedle kovových zámků ale známe i jednoduché dřevěné závory a zasouvací závorové zámky (viz. obr.). Vchod do nejchudších zemnic tvořil pravděpodobně pouze kožený závěs.

dveřečep
Ukázka vroubení dveří do stěny při stavbě nového domu. Zárubně jsou začepované do prahového a svrchního trámu. Z vnějších boků mají hlubokou drážku ve tvaru V do které jsou zasazené díly stěn. Na obrázku jsou vidět dvoje dveře - vnější vstupové a vnitřní z předsíně do jizby. Curia Vitkov.

 

Vchod býval často umístěn výše než okolní terén - min. na prvním trámu (kvůli nutnosti prahu k zadlabání veřejí a zpevnění konstrukce), někdy dokonce až na 2-3 trámu, takže se do domu vcházelo po schodech, jindy ale prochází vchod i kamennou podezdívkou domu, která tak tvoří i práh.

dveře zamek
Dveře z dubových fošen, spojených kovanými hřeby. Usazené na točnici. Vpravo dřevěný posuvný zámek. Kovový klíč ve formě zahnutého háku se prostrčil otvorem ve dveřích a při otáčení posouval závoru jedním nebo druhým směrem. Curia Vitkov.

 

Schody:

Přízemní stavby obvykle nevyžadovaly schodiště - pokud byl vchod o něco výše nad úrovní nebo zahlouben pod úroveň terénu postačily i jednoduché stupně z kamene nebo dřeva. Používalo se také jednoduchých žebříků. Patrové budovy jako byly domy nobility či věže atd. již ale potřebovaly pevné a stabilní schodiště. Stejně tak se dřevěná schodiště z části uplatnila i ve stavbách zděných, kde se jinak uplatňovaly spíše schody kamenné (např. v síle zdi aj.).

schodiště   
Schodiště z půlených a otesaných borových klád - při stavbě a na místě ve vstupní věži. Pro Curii Vitkov postavil Jaroslav "Hawkwind" Petřina.

 

Konstrukce střechy:

Konstrukci střechy menších chat i větších obytných srubů tvořily zpravidla dva sloupy - tzv. sochy, umístěné obvykle ve středu štítových stěn (nebo uvnitř prostoru u valbových střech) a zahloubené do země. Někdy se místo plných soch používaly pouze tzv. polosochy - ty nejsou ukotvené v zemi, ale pouze v trámu na vrcholu roubení a proto musí být podepřeny dalšími prvky.

sochy

          1. socha umístěná uvnitř domu
          2. socha umístěná vně domu
          3. polosocha
          4. socha valbové střechy uvnitř prostoru domu

 

Na sochách, zakončených vidlicí (případně čepem), byla položena hřebenová vaznice, tvořící samotný hřeben střechy. K hřebenové vaznici se upevňovaly krokve vedoucí kolmo k vaznici a směřující od štítu dolů ke stěnám, které přesahovaly, aby voda stékala dál od domu a stěn. U chat ve starším období a i později u některých hospodářských objektů či provizorních zemnic a polozemnic někdy dosahovala střecha až k zemi, kde se krokve upevňovaly. Konstrukce větších či patrových obytných budov bývala nejspíše i složitější a vyžadovala práci zkušeného řemeslníka - tesaře. Používaly se konstrukce střech valbové, sedlové a stanové. Rozdíl mezi nimi je patrný na první pohled, protože sedlová střecha má štíty, kdežto valbová je skosená na všechny strany a štíty postrádá. Stanová střecha je podobná valbové, ale má tvar bližší pravidelnému jehlanu - tento typ střechy bychom našli spíše u drobnějších hospodářských staveb (např. oboroh) nebo u věží a věžiček stejně jako střechu pultovou - viz. obr.

střechy
Příklady různých typů konstrukce střech na Curii Vitkov: 1. střecha sedlová, 2. střecha valbová. 3. střecha stanová

střechy

1. stanová střecha věžičky - bez středové podpory, 2. stanová střecha věže se středovou sochou. 3. pultová střecha kovárny. Curia Vitkov.


Spojovací materiály:

V raném středověku i později bylo železo a další kovy vzácné, takže se jich jako stavebního prvku (hřeby aj.) užívalo pouze výjimečně (spíše na petlice, zámky a někdy také závěsy dveří, mříže apod.). Stěny dřevěných budov, trámy, krovy, schody apod. byly spojovány tesařským způsobem s pomocí různých zádlabů, dřevěných kolíků a čepů. Častým spojovacím prvkem užívaným zejména u lehčích konstrukcí a střech bylo vázání. Vázalo se buď s pomocí vrbového proutí (lehčí konstrukce) nebo s pomocí tzv. houžví. Houžve se vyráběly například z mladých smrčků, namáčených dlouhodobě ve vodě a následně rozklepaných na vlákna. Vlákna se rozdělovala a splétala v provazy. Spoje se vázaly houžvemi za mokra, protože po vyschnutí se houžve stáhly a spoj zpevnil. Jako alternativu k houžvím lze použít řemínlů ze surové kůže - surová či spíše hrubě vyčiněná kůže se máčí dokud nezměkne, pak se rozřeže na řemínky, které je nutné pořádně roztáhnout (např. napínáním přes bidlo). Po uvázání latí kůže vyschne, zkrátí se a ztvrdne. Spojení je velmi pevné. Tento druh spoje ale nemá tak dlouhodobou odolnost vůči nepříznivým vlivům počasí a tak se hodí spíše tam kde kůži kryje další vrstva krytiny (šindele, došky aj.).

hrebiky
Kovanými hřeby se velmi šetřilo.

 

ŘezbářstvíÚvodPráce s proutím

TOPlist