6.3. Stavební techniky

Malta a spojování kamene:

Základním prvkem všech zděných technik je malta, která vzájemně spojuje jednotlivé kameny, případně vyplňuje prostor mezi nimi. Malta se vyráběla z vody, vápna vypalovaného dřevěným uhlím a říčního či potočního písku (možná i těženého). Tato malta bývala velmi kvalitní. Vedle malty se již v raném středověku objevují železné svorky kamenných kvádrů - uplatňovaly se zejména na stavbách vyžadujících velkou pevnost a odolnost - použité byly např. na stavbě Juditina mostu.


Omítka:

Předpokládá se, že zdivo budované z nepravidelného lomového kamene se omítalo oboustranně. Zdivo budované z kvádříků se naopak ponechávalo na vnější straně neomítnuté, protože u staveb (zejména církevních) působilo monumentálním dojmem. Naproti tomu interiéry staveb se zpravidla omítaly bez ohledu na použité zdivo, už proto, že bývalo zvykem zdobit vnitřní prostory chrámů nástěnnou malbou (např. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě aj.). Omítky bývaly ve starším období tenčí, později šlo o silnější vrstvy (Syrový, Dějiny techniky v Československu, str.121).


Zdivo z lomového kamene:

Lomový kámen - obvykle šlo o žulu, rulu, čedič a další tvrdé horniny - tj. tvrdší kámen, který se nedal snadno otesat do vhodnějšího tvaru kvádříků se zpravidla štípal do plochých, nepravidelných kamenů různé velikosti. Stavební technika pak musela vycházet z technických možností práce s takovým kamenem. Zdilo se zpravidla "na římský způsob" - do dřevěného bednění, které jednak drželo linii zdi a jednak zajišťovalo, aby řídká malta nevytékala ven dříve než ztuhla. Kameny se skládaly na sebe nepravidelně, na ploché strany, nerovnosti se vyskládávaly menšími kameny a spáry se zalévaly maltou. Výška jednotlivých vrstev kamene byla samozřejmě také nepravidelná - dle velikosti použitého kamene a směrem k vrcholu stěny se výška vrstev obvykle zmenšovala, tak jak byly použité drobnější kameny. Jinou technikou byl starý římský způsob tzv. klasového zdiva (opus spicatum) - kameny se zde kladly na sebe na plocho, ale šikmo a to tak, že každá další vrstva byla pokládána opačně - výsledný efekt na líci zdi připomínal vzhledem obilný klas. nešlo tu však o estetické důvody - tento způsob zdiva se zpravidla omítal z obou stran, takže pod omítkou není vzor patrný. Kvalitnější a dobře opracovatelný kámen se hodil spíše pro kvádrové či kvádříkové zdivo, ale někdy (zejména u starších staveb z 9-11.st.) jej nacházíme i tam, kde byl jinak dostupný zdroj kvalitního a dobře opracovatelného materiálu jako opuka nebo pískovec. Dochované základy (staršího), Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském hradě z konce 9.st. jsou budovány z lomové opuky stylem klasového zdiva. Na opus spicatum byl budován také biskupský dům z 11.st. tamtéž nebo opěry mostu do knížecího paláce na Vyšehradě, zřejmě také již z konce 11.st.

klasove zdivo
Detail klasového zdiva (opus spicatum) z mostu do starého knížecího paláce na Vyšehradě. Asi konec 11.st.

 

Protože čelo zdi muselo lícovat, dosahovalo se toho jednak výběrem a umístěním vhodných kamenů ve stěně, jednak opracováním lícové strany kamene. Lícovaly pouze viditelné části stěn - základy ukryté pod zemí (obvykle 50-150cm, ale někdy i méně nebo více dle povahy podloží stavby) zpravidla příliš nelícovaly - naopak zdivo obvykle do základové drážky buď ustupuje (zužuje se až na skálu nebo maltou vylitý základ) nebo se naopak stupňovitě rozšiřuje. Stěna byla buď celá pečlivě vyskládána z lomového kamene, nebo byla postavena metodou tzv. "litého zdiva" - tzv. "opus caementitium" kdy se do předem připraveného dřevěného bednění zpevněného dřevěnými trámci lila řidší malta a různě velké kameny - při sejmutí bednění se přečnívající trámy odřízly a zůstaly ve zdivu. Stěnu pak prakticky tvoří směs kamene a velkého množství vesměs kvalitní malty, která zde neplní jen funkci pojiva, ale též přímo stavební hmoty. Jinou variantu litého zdiva, vycházející z antické stavební tradice (emplekton, opus implectum) představovala konstrukce s pláštěm (vnitřním i vnějším) pečlivě vyzděným z přitesaného kamene. Prostor mezi těmito stěnami se opět vyplnil směsí malty a neopracovaného lomového kamene (opus caementitium), popřípadě někdy i dusané hlíny či jílu. Antika znala dvě základní varianty tohoto typu zdiva - řecká (emplekton) se vyznačuje provázáním obou plášťů dlouhými příčnými kameny. Římané (opus implectum) tyto vazníky nepoužívali, zřejmě více důvěřovali výborné kvalitě své malty v samotném litém jádře stěny. Známý římský architekt Vitruvius dále rozlišuje další varianty opus implectum podle tvaru kamenů plášťových stěn z vnitřní strany (opus incertum, reticulatum, vittatum či testaceum - s pláštěm z cihel) aj. Raný středověk tu navazuje přímo na římskou stavební tradici, ale raně středověcí stavitelé samozřejmě postrádali zkušenosti, znalosti a mnohdy i materiál starých římských architektů, navíc na našem území neměli na co navazovat, protože zde chybí antické stavební památky a tradice. Stavebníci se s tím tedy museli vypořádat jak uměli. Statická pevnost podobných zdí vždy závisela na kvalitě použitého kamene, malty či další výplně. Stěny našich nejstarších, ale i mladších románských chrámů jsou často velmi silné, což lze samozřejmě přičíst jednak často útočištnému charakteru objektů, ale z velké části zřejmě i jednoduché snaze stavebníků zajistit prostou masou materiálu nosných zdí dostatečnou statickou rezervu v pevnosti celého objektu. Mnohé z románských zdí tak budou zřejmě staticky předimenzovány. Záleželo však  samozřejmě také na funkci konkrétní zdi v objektu, výšce stavby nebo třeba na tom, zda nesla zeď další patra či klenbu, která by se o ní opírala apod. U klášterních a kostelních stěn naměříme nezřídka 120-150cm, u fortifikací často i 3m a více.


Zdivo z opracovaných kvádříků:

Jde o kámen předem opracovaný do pravidelných tvarů - obvykle kvádříků, které na sebe dosedají přesně, hladkou stranou ve všech směrech a jsou kromě samotného pojiva - malty, také provázány zednicky. Jde o tzv. zdivo kvádříkové. Nejstarší kvádříky byly opracovány pouze hrubě, ale již od 11.st. se kámen pečlivě opracovává špičákem, někdy se opatřuje i lemem. Opracování na sebe dosedajících ploch bylo již velmi kvalitní - takže vrstva malty mezi kvádříky nebyla obvykle příliš velká a zdivo bylo pečlivě vyspárováno. Románské kvádříky se dělaly v různé velikosti - na nejstarších stavbách jsou nejmenší - jen kolem 8-14cm, od 12.st. pak i mnohem větší - 24cm a více.

rotunda
Rotunda sv. Petra ve Starém Plzenci zbudovaná z kvádříků. Původně datovaná do 10.st. nově předatovaná do 12.st.

Vedle kvádříků se používalo také tzv. zdivo kvádrové - kde poměr výšky ku délce kvádru je přibližně 2:3 a celkově jsou kvádry také větší - objevují se i kvádry o hraně 50cm při délce kusu 160cm (Osek). Kvádrové zdivo bylo použito např. i na našem nejstarším kamenném hradě - Přimdě (postavený před r. 1121, pravděpodobně konec 11.st.). Kvádry a kvádříky se s ohledem na svou velikost ve stěně umisťovaly podle potřeby - větší kusy na spodní vyšší řady nebo na nároží či další místa vyžadující vyšší pevnost. Tímto se často porušila plynulost vazby zdiva, takže linie nesedí tak jako u jednotné velikosti kamene/cihel, ale i zde byla dodržena zásada zednické vazby určující pevnost stěny. Také stěny z kvádříků bývaly velmi silné a nezřídka se používalo stejné techniky jako u litého zdiva - t.j. mezi dvě pečlivě vyskládané a vyspárované stěny z kvádříků se vložila výplň ze směsi malty, neopracovaného lomového kamene, drti, hlíny apod. Kvádříky se také uplatňovaly na technické stavební prvky jako byly větší sloupy, klenby, okna, dveře apod.

kvadrove zdivo
Kvádrové zdivo se zřetelným zpevnění nároží armaturou. Bazilika sv. Jiří. Pražský hrad.



Zdivo cihelné:

Cihly byly známé již v románském období a to jak cihly nepálené - vepřovice (pouze lisované a vysoušené) tak cihly pálené. Stavělo se z nich zvláště v oblastech kde byl nedostatek jiného vhodnějšího stavebního materiálu - kamene či kvalitního dřeva a kde zároveň byl dostatek vhodné cihlářské hlíny. Větší rozšíření této techniky přišlo však až ve vrcholném středověku. Podrobnější informace můžete najít v článku věnovaném stavební keramice.


Zdivo smíšené:

Prakticky se jedná o spojení různého typu konstrukce - například spojení lomového kamene s prvky z tesaných kvádříků či cihel. Důvodem pro toto opatření byla jednak estetika, ale častěji praktická stránka věci - obvykle se takové kvádry používaly na nároží budov pro zpevnění celé stavby, na překlady, na ostění oken, dveří apod.


Podlahy:

Chrámy i honosnější knížecí paláce, řidčeji i další domy bývaly opatřovány také kvalitní podlahou. Podlaha se dělala prostým litím z malty, nebo se vyskládávala z drobnějších kamínků do malty (např. rotunda sv. Víta na Pražském Hradě, ale tato technika byla používaná již ve Velkomoravském období). Jinou technikou bylo použití různě velkých kamenných desek či cihelných pálených dlaždic. Nejstarší nálezy keramických dlaždic v Čechách pochází z knížecího paláce na Pražském hradě (10. -11.st.) - jsou hladké, trojůhelníkové. Z 11-13.st. pak máme doloženy další typy dlaždic různých tvarů, často s reliéfní výzdobou (kostel sv. vavřince na Vyšehradě, benediktýnský klášter v Ostrově u Davle, Sázavský klášter, rotunda sv. Petra a kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci, Hradiště u Olomouce, Sezimovo Ústí nebo Brozany u Doksan, kde zřejmě pracovala i keramická dílna vyrábějící tyto dlaždice). Prostší podlahy ostatních domů se dělávaly též z pálené hlíny, vápenohlinité nebo jen jednoduše dusané.

Podrobnosti ke keramické dlažbě, jejímu provedení, výzdobě a symbolice používaných motivů můžete najít v samostatném článku, věnovaném stavební keramice.


Stavitelství
ÚvodStavební konstrukce

Další související články: Stavební keramika

TOPlist