7.3. Švec

Nejstarší doklady, naznačující nošení jednoduché obuvi nacházíme již na pravěkých skalních a jeskynních kresbách. Zbytky primitivní obuvi se nacházejí též na nohou mumifikovaných těl v bažinách. Antika znala obuv nejrůznějších tvarů - převážně však jednoduchou a zpravidla otevřenou (caligae, carpatina, sandalion aj.). Podobnou otevřenou obuv bychom ještě v raném středověku mohli najít na nohou řeholníků. Z germánského prostředí máme doloženy nízké opánky z jednoho kusu kůže (F. Schlette), ale ve Velké bažině u Huntenburgu (SRN) byla také nalezena noha obutá ve vyšší holínce z hověziny. Holínka byla vysoká 25cm, sešita lněnou dratví z několika dílů s podrážkou silnou 4 až 5mm. Podobné typy obuvi znali i staří Slované.

krpce
Nejjednodušší kožená obuv - krpce, opánky sešité z jediného kusu. Výroba Curia Vitkov.

 

Z Velkomoravského období jsou však zatím archeologicky doloženy pouze skromné zbytky obuvi (kůže) a stylizovaná vyobrazení. V nálezech se občas setkáváme s dvojí vrstvou různé tkaniny uchycené k fragmentům kůže, kdysi tvořícím obuv. Protože se nosily tkané onuce je možné, že druhá vrstva tkaniny pochází z nějakého vyložení boty textilem. Z 11.st. pak pochází nález většího fragmentu svršku složitější kožené boty z Opavy.

Větší rozmach evropského obuvnictví nastal až v románském období. Nejstarší ševcovské cechy se v západní Evropě zakládaly již koncem 11. století, u nás až mnohem později. Podobně jako jiná řemesla se i obuvnictví rozvíjelo především v podhradí správních hradských (župních) center v blízkosti trhů. V našich písemných pramenech se zmínky o ševcích objevují již v 11-12.st. V zakládající listině litoměřické kapituly (B) je dokonce jmenován švec Plativoj žijící v Lukavci (CDB I, č. 55). Nevíme toho o něm mnoho (stejně jako o poměrech jiných ševců a dalších kožedělných řemeslníků v raném středověku), snad jen že byl ve služebném poměru k litoměřické kapitule a nepatřil zřejmě k nejchudším, protože vlastnil i další zemědělskou půdu v několik kilometrů vzdálené Radouni. Z toho se dá odvodit, že pro svou obživu Plativoj či jeho rodina kombinovali ještě řemeslo ševce a práci sedláka.

bota


Nejrůznější archaické, splétané, líčené a slaměné střevíce či dřeváky užívané především v sociálně slabším (a venkovském) prostředí se většinou vyráběly podomácku svépomocí, stejně jako primitivní kožené opánky - krpce, známé již ve starším období. Složitější a kvalitnější obuv z plsti nebo častěji z vyčiněné kůže - usně, již ale vyráběl specializovaný řemeslník - švec. Obuv se zhotovovala z usně ovčí, kozí, hovězí, teletiny a ke kvalitním patřila též useň koňská (obuv nobility se zhotovovala též z drahých tkanin - hedvábí, aksamitu či brokátu). Nejkvalitnější jemné usně pro obuv nobility se dovážely z Orientu - např. "safián" či "kordofán" (jemně činěná jehněčí kůže či kozinka). Honosnější obuv se též barvila a zdobila vyšíváním, ozdobným prostřihováním (např. nálezy krpců z Opole v Polsku), perlami a korálky či kovovým vbíjením.

Ve starším období (a často i později) si obuvník kůži většinou připravoval a činil sám, takže musel ovládat i práci koželuha. Švec (podobně jako sedlář apod.) se také nemusel věnovat výhradně výrobě nebo opravám obuvi; zvláště v raném období do náplně jeho práce mnohdy jistě spadaly i další jemnější kožedělné práce - rukavice, váčky, brašny, měchy, opasky, pochvy nožů apod. jejichž oddělení přinesla až pozdější specializace výroby (dokonce se později oddělili i výrobci nové obuvi - tzv. noviníci či nováci, od těch kdo ji zpravidla pouze opravovali - vetešníků, prťavců aj.).

Za typickou románskou obuv by se daly označit jednoduché, nízké otevřené střevíce, které můžeme vidět v hojných ikonografických pramenech - např. freskách v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Šlo o poměrně jednoduchou obuv, vycházející stylově ze starších kožených opánků. Střevíce jsou tvořené podešví a svrchní částí z jednoho nebo více dílů (Opava, Opole aj.). Podešev byla ještě zpravidla měkká, řidčeji mohla být i ze silnější a odolnější kůže (např. vepřovice, hovězina) ale podpatek ještě znám nebyl. K noze se střevíce upevňovaly pomocí řemínků nebo jednoduchých kostěných, dřevěných či kožených knoflíčků - olivek.

krpce krpce
krpce
Ukázka jednoduchých kožených střevíců upevněných k noze řemínky. Jsou vyrobeny z hověziny s hladkou podrážkou o rovnoměrné síle (4mm). Svrchní část tvoří v tomto případě 3 díly (o síle 3mm), ale jak víme z nálezů, je možné konstruovat svrchní část i jen ze 2 či dokonce jediného dílu. Svrchní část je k podrážce přišita (lněnou dratví) švem dovnitř (bota se šije naruby a následně se otočí) , takže i bez podlepení a zesílení podešve není šev na chodidle vystaven prošoupání. Výroba Curia Vitkov.


Vedle krpců a střevíců se vyskytovaly i jednoduché kožené holínky (Beranová 1988) rovněž s měkkou podešví (kotníčkové či o něco vyšší do půl lýtek), známé již ve starším období (Germáni, Velká Morava aj.). Od 13. století se pak i u nás rozmáhá bytelnější obuv, již většinou s pevnou tuhou podešví, nazývaná  škorně (slovo "boty" se u nás užívalo až od 15.st.). Obuv raného středověku ještě nerespektovala přirozenou klenbu nohy - podrážka byla směrem ven i dovnitř plochá, případně se bota vycpávala mechem (spíše asi ale kvůli tepelné izolaci v zimě apod.). Bota často ani tvarově nerozlišovala mezi nohou pravou a levou, takže se k noze přizpůsobovala až při následném nošení (asymetrická obuv byla známa již v Antice a některá ševcovská kopyta ze 14. století již mají asymetrický tvar). Soudě dle ikonografických pramenů mohly být boty románského a raně gotického období ve špici buď oblé (řidčeji) ale častěji se již prosazuje mírné zahrocení (teprve 14. a zejména 15. století ale přineslo dlouhé gotické špice známé např. jako čapí zobáky, nosy apod.).


boty
Vysoká obuv nobility. K noze se upínala pomocí kožených pásků a olivek vyrobených ze dřeva, kosti nebo kůže. Výroba Curia Vitkov.

    

K nástrojům ševce patřily (podobně jako u sedláře) nejrůznější nože na krájení kůží a usní, nůžky, ševcovská šídla, nitě-dratve (běžně lněné, ale honosná obuv mohla být šita i hedvábím aj.), jehly, pravítka, kružidla, verpánek, ševcovské klihy aj. Je otázkou, zda se v raném středověku vůbec používal jeden z nejtypičtějších ševcovských nástrojů - dřevěné kopyto. Kopyto totiž při výrobě boty šitím tak jak to popíšeme dále není nutně potřeba, naopak bota se dá šít snadno i bez něj. Kopyto je potřeba jednak při přibíjení - flokování podešve což se při přišívání podrážky nepoužívá a jednak k tvarování a modelování svrchního dílu což u tak primitivního typu obuvi jakou byly láptě nebo krpce nebylo většinou potřeba. Na druhou stranu nelze existenci dřevěného ševcovského kopyta zcela vyloučit už v raném středověku, protože skutečně mohlo pomoci při tvarování některých částí boty a obecně jako forma k tvarování bylo již tehdy známo. Dokonce se dostalo i do písemných pramenů, byť již v přenesené formě, když Kosmas aby s nadsázkou popsal fakt, že mají dva lidé stejnou povahu pravil, že "jsou uděláni na jedno kopyto" (1950).


Šití:

Při výrobě boty švec nejprve nastřihl či vykrojil kůži, poté si ji předem naděroval šídlem a následně sešil - zpravidla voskovanou lněnou dratví. Svrchní díl se k podešvi přišíval vnitřním švem, takže švec musel šít botu převrácenou naruby - přišil svrchní díl k podešvi (nebo prostřednictvím dalšího vloženého proužku kůže, který usnadňoval výměnu prochozené podešve) a následně botu obrátil. Proto se pro tento typ obuvi vžil i v cizině název "převracené boty" (anglicky "turned shoe"). Rekonstrukci postupu výroby takové obuvi najdete v samostatném článku.

sidla
šídla


Sedlář
ÚvodKnihař

Další související články: Prosté krpce Převracené boty

TOPlist