V rámci kolokvia a edukativního workshopu budou diskutovány otázky:

• problematika určení životnosti klíčových přírodních materiálů
• naléhavost individuálního výběru dřeva z důvodu zajištění materiálové kompatibility
• materiálová skladba výplní dřevěných konstrukcí
• možností nástrojového vybavení při tradičním zpracování dřeva a hliněných výplní
• příklady dlouhodobé údržby
• spotřeba materiálu dle majetnosti/sociálních vrstev
• dostupnost stavebních materiálů – sociální versus lokální pro určení limitů výsledné konstrukce

Významným přínosem bude opět interdisciplinární pojetí – představení znalostí odborníků z různých vědních oblastí a zkušeností řemeslníků s tradičním opracováním dřeva, přípravou a aplikací hliněných směsí z již realizovaných staveb. Cílem kolokvia a workshopu bude rovněž dosažení maximálních poznatků pro další experimentální výzkum tradičních způsobů zpracování dřeva a hliněných výplní pro další konstrukce, či údržbu dochovaných památkových staveb.

Pro přihlášení se na kolokvium použijte přihlašovací formulář

Program ke stažení

Přednáška se uskuteční v rámci programu Strategie AV21 Epicentra civilizace – inteligentní domácnosti, technologie a společnost, výzkumného tématu Domácnosti, materialita a resilience a výzkumné aktivity Středověké nože jako technologický a kulturně historický fenomén

Akci pořádá Archeologický ústav AV ČR Brno, v. v. i., a archeoskanzen Curia Vitkov.

Pro přihlášení se na kolokvium použijte přihlašovací formulář

Akci pořádá Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Ústavem teoretické a aplikované mechaniky AV ČR a archeoskanzenem Curia Vitkov.

Pro přihlášení se na kolokvium použijte přihlašovací formulář

Program ke stažení

Prvním předpokladem je sehnání nějaké obrazové dokumentace. Naštěstí se s těmito artefakty poměrně čile obchoduje a proto není úplně nemožné najít fotografie na stránkách renomovaných aukčních síní západní Evropy. Ve spolupráci s panem docentem jsem sehnal fotografie následujících dochovaných domečkových relikviářů:

Nápad pokusit o výrobu repliky jednoho z nich byl předem odmítnut a rozhodl jsem se pro ideovou rekonstrukci, kdy různé vlastnosti (tvar, motiv výzdoby, materiály) budou převzaty z jednotlivých artefaktů. Rozměry byly použity přibližně podle originálu, pro přesný poměr půdorysných rozměrů jsem se pokusil použít teorii dokonalého obdélníku a je tedy 1:√2 .

Na všechny stěny jsem použil dubová prkénka tloušťky 5 mm, na obvodových stěnách a rámečku víka spojované na ozub, ostatní spoje natupo. Vše lepeno kostním klihem. Během lepení jsem využíval výdobytky moderní doby – plastové svorky a powertape.

Další fází byla výroba mosazných pantů. Použil jsem 0.5 mm mosazný plech z potřeb pro modeláře, sekáčem a jehlovým pilníkem udělal otvory podle „střihu“ z papíru. Na spojení dvou takových dílů jsem použil jako osu dřík z mosazného hřebíku.

Stejně tlustý mosazný plech jsem použil na pokrytí všech hran. Původní nápad byl ozdobit alespoň vodorovné pásky rytým/vyklepávaným ornamentem, ale realizace byla odložena na neurčito. Plech je přibit mosaznými hřebíčky. Bohužel nejmenší, které se nechají běžně koupit jsou v rozměru 1×10 mm, a tedy bylo nutné je zkracovat aby netrčely dovnitř.

Jako hlavní výzdobu jsem vybral obraz sedícího Krista obklopeného anděly. Originál byl proveden metodou emailu. Protože mým výsledkem neměla být přesná replika, ale pouhá ideová rekonstrukce a navíc nemám technické možnosti výroby emailu, použil jsem techniku olejové barvy na mosazný podklad. Použité barvy jsou běžně dostupné ve výtvarných potřebách, vybral jsem ty, kde byl deklarován obsah přírodních pigmentů.

Na snímcích je vidět postupné vybarvování jednotlivých barevných ploch. Mosazný plech je přibitý na dřevěné destičce – usnadňuje to manipulaci a zvyšuje tuhost.

Po vybarvení všech polí jsem proškrábl kontury až na lesklý podklad, což lehce připomíná dělící linie v originálním emailu.

Vnitřní dno a stěny jsem potáhl zeleným brokátem s drobnými ornamenty (zakoupeno v Sartoru).

Další postup by mohl být vytvoření dalších obrazových destiček na víko a ozdobení mosazných lišt vytepávaným ornamentem.

Fotografie autor (rekonstrukce) a aukční síň Sotheby’s (originály).

Připravte si následující materiál:

• Kůži o síle cca 2 mm. Silnější dělá problémy při řasení, slabší nechrání nohu a má malou výdrž. Použijte usni činěnou rostlinnými tříslovinami, ne odpornou šedivou chromovanou kůži. Barvu volíme hnědou, spíše světlejší. Ne černou, ne zelenou, ne červenou či jinou umělou barvu.
• Dvě silnější jehly , pokud možno s ouškem v síle jehly. Jelikož jehly rády praskají či se ohýbají, doporučuji pořídít si jich více.
• Lněnou sedlářskou dratev .
• Ševcovský pop, nebo včelí vosk . Dratev je v průběhu práce nutno bohatě voskovat kvůli impregnaci a zvýšení trvanlivosti. Více vosku či popu je lepší než méně!
• Velké nůžky nebo knejp či ostrý nůž na řezání kůže. Nůžky lépe kontrolujete, ale s knejpem jsou okraje hezčí a lépe se s nimi pracuje.
• Průbojník nebo děrovací kleště, otvor cca 4 mm 
• Dvakrát asi 1,5 m koženého řemenu 
• Pro výrobu „modelu“ kus silnější látky, nůžky a provázek.

1. Výroba modelu 

Model je krpec z látky, která je levnější než kůže a proto lze bez obav experimentovat. Vyrobíte jej tak, že se postavíte na látku, obalíte si jí nohu, vyznačíte, kam má krpec sahat a šev patě. Tvar vystřihněte, okraji provlékněte provázek a zkuste na noze. Proveďte případné úpravy.

2. Stříhání 

Vystřihněte levý a pravý krpec. Můžete zanedbat rozlišení nohou, naše choulostivé nohy to ale nenesou nejlépe.

​

Následně si okraje naděrujete na řemínek. Všimněte si řidších otvorů u zadní strany krpce – ulehčuje to přitažení k noze. Nezapomeňte, že otvorů musí být sudý počet, aby řemínek vyšel na konci na správné straně kůže.

​

3. Šití 

Šijte stehem skrytým z vnější strany, ať nedochází k prodření nitě. Ideální jsou jehly na kůži, předvedený steh je jednoduchý, jdou udělat i složitější s minimem odkryté nitě.

​

​

Všimněte si zajištění švu u okraje krpce prošitím skrz.

Protáhněte řemínek – a krpce jsou hotovy.

​

​

Vítáme vás mezi vesničany, už chybí jen vidle a sláma! (A něco malého na sebe pro puritány, střihy najdete zde).

Jak tedy podobnou botu, která bude zdobit nohu, bude historicky odpovídající a nebude nás stát mnoho peněz vyrobíte? Nejdříve zahoďte kanady obalené králičí kožkou, vysmějte se pověrám, že kožené podešvě kloužou více než guma mechovka (kloužou, co bychom neudělali pro historickou věrnost) a vyčleňte si několik hodin času. Pokračujte tím, že si seženete následující materiál:

• Kůži o síle do 2 mm na svršek . Použijte usni činěnou rostlinnými tříslovinami, ne odpornou šedivou chromovanou kůži. Barvu volíme hnědou, spíše světlejší. Ne černou, ne zelenou, ne červenou či jinou umělou barvu.
• Kůži o síle 3-5 mm na podešve . Pokud možno ne lisovanou, špatně se do ní dělají šídlem díry a trhá se.
• Dvě silnější jehly, pokud možno s ouškem v síle jehly. Jelikož jehly rády praskají či se ohýbají, doporučuji pořídít si jich více. Nedoporučuji jehly na kůži (pokud budete předem děrovat), protože trojúhelnikovité hroty řežou nitě.
• Lněnou sedlářskou dratev, případně předem voskovanou niť či umělou šlachu.
• Šídlo . V případě, že neplánujete šít více párů, či s kůží pracovat pravidelně, může šídlo nahradit silná jehla zaražená do korkové zátky nebo podobného držáku. Pracuje se s ní ale výrazně hůře. Pokud kupujete šídlo, doporučuji hrot s kosočtvererčným průřezem.
• Ševcovský pop, nebo včelí vosk . Dratev je v průběhu práce nutno bohatě voskovat kvůli impregnaci a zvýšení trvanlivosti. Více vosku či popu je lepší než méně!
• Velké nůžky nebo knejp či ostrý nůž na řezání kůže. Nůžky lépe kontrolujete, ale s knejpem jsou okraje hezčí a lépe se s nimi pracuje. Zvláště podešev je lepší vyříznout.
• Pro ulehčení práce byste ještě mohli potřebovat kleště kombinačky , náprstek a větší vařečku .
• Pro výrobu „modelu“ silnější čtvrtku nebo lepenku, lepicí pásku, sešívačku, fix, kus silnější látky, nůžky. Případně smršťovací folii​​​​​​.

1. Výběr vzoru 

Vzor si vyberte podle dostupné literatury. Hezké příklady jsou na stránce Marca Carlsona, inspirovat se můžete i na odkazu výše. Puristé si mohou sehnat knihu „Archaeological Footwear“ od Marquity Volken nebo podobnou monografii.

Když víte, jak by měla bota vypadat, pustíte se do výroby modelu, podle kterého pak budete stříhat kůži. Několik pravidel, které platí po celou dobu práce:

• Dvakrát měr, jednou stříhej!
• Každá minuta práce při přípravě mi ušetří pět minut při samotné práci.
• Nikdy neříkám „To stačí“, vždy vše dotáhnu do dokonalosti.
• Neexistuje nešikovný člověk, jsou jen lidé, kteří to nezkoušeli dostatečně dlouho.
• Co jednou ustřihnu, už nepřilepím. Proto stříhám pomalu, opatrně a po kouscích.

2. Výroba modelu 

Model je bota z papíru a látky, podle které pak nastříháte kůži. Při jejím vytváření pracujte pečlivě, když botu ušijete podle špatného vzoru, nebude vám sedět.

Začněte obkreslením chodidla na papír. Je důležité uvědomit si, jak budete botu nosit – na boso nebo jen s ponožkou, nebo budete používat onuce a vycpávání bot proti zimě? Podle toho si chodidlo obkreslete buď tužkou kolmo k papíru, nebo objedete linii dotyku zatíženého chodidla s podložkou. Modrá linie je tužkou kolmo k podložce, červená linie dotyku s podložkou.

​

Přidejte minimálně centimetr u prstů, dokreslete tvar podrážky dle libosti (jsou dokázány jak mírně zašpičatělé, tak zakulacené špičky) a vystřihněte ji z tvrdého papíru.

​

Podrážka nahoře je historičtější a patří na boty, které budou vycpány vlnou či senem, nebo do nich budete nosit onuce. Spodní podrážka je mladší, objevuje se na botách z vrcholného středověku, bota s touto podrážkou výrazně lépe sedí na noze bosé či s tenkou ponožkou.
Získáme ji tak, že kromě rozšíření i prstů odstříháme všechny části, které vyčnívají mezi zatíženou nohou a podložkou (tip: postavte se na podložku a požádejte někoho, ať jede prstem kolem nohy. Kde ucítí vyčnívající podrážku, udělá značku, tu část poté odstříhněte). Výsledná podrážka má extrémně úzkou patu. Tak to má být!

Postavte se na výslednou podrážku a omotejte látku kolem přední částí nohy:

​

Linii styku látky s podrážkou označte fixem, zvýrazněte místo, kde máte palec:

​

Získali jste střih přední části svršku. Nezapomeňte si jej popsat, později můžete snadno ztratit přehled, která část to je!

​

Vystřiženou část svršku pomocí lepicí pásky přichytněte k podrážce. Doporučuji přicvaknout svršek sešívačkou na místě, kde je palec. Z tohoto místa pak budete vždy vycházet při stříhání i šití. Vznikne nám tak hezký pantofel:

​

Jak je vidět, po zasunutí nohy tak, jak bude v botě, vznikly na svršku faldy. Ty je nutno odstranit úpravami svršku. Stejně tak můžeme upravit podrážku, pokud je příliš široká či úzká, nebo vytváří „kachní nohu“. Konečný výsledek musí být hezky rovný: ​​​​​​​

​

Dalším krokem je dotvoření celého svršku tak, jak má vypadat, včetně případného zapínání, slepení dohromady pomocí pásky a případně sešívačky: ​​​​​​​

​

Na místech, kde je třeba úpravy svršku, si potřebné označte fixem. Po provedení úprav a opětovném vyzkoušení botu sundejte a oddělte svršek od podrážky. ​​​​​​​

​

Svršek býval většinou z jednoho kusu, spojující šev na vnější straně chodidla. Postupujeme v souladu s tím. Výsledek je následující: ​​​​​​​

​

Jak je vidět, tento tvar byste z jednoho kusu kůže nevystřihli. Proto jej upravte, v tomto případě mírný zastříhnutím přední části svršku a změnou úhlu pásku zapínání. Takhle už by to šlo. ​​​​​​​

​

Musíte ale znovu vyzkoušet, jestli bota sedne na nohu i v novém tvaru. Pokud si věříte, stačí zkusit jen svršek, ideálně ale znovu slepte celý model včetně podrážky. Pomocí lepicí pásky můžete dodat chybějící části svršku tam, kde jste stříhali příliš horlivě: ​​​​​​​

​

Je to v pořádku, máte tedy střih. Nahoře je nově vytvořený střih, dole střih na stejnou velikost nohy, ale jiný typ obuvi. ​​​​​​​

​

Můžete se tedy dát do stříhání kůže.

Model je možné vytvořit podobným postupem s využitím smrštovací fólie. Prostě obalíte podrážku s nohou folií a vystřihnete svršek. Je nutné pamatovat na změny rozměru svršku po rozstřihnutí (smršťovací folie, že ano) a problémy s designem, pokud nohu obalíte příliš velkým množstvím plastu.

3. Stříhání 

Začněte podrážkou. ​​​​​​​

​

Na kus silné kůže si obkreslíte z obou stran střih podrážky. Doporučuji označit si obkreslenou stranu a pak dělat druhou. ​​​​​​​

​

S úspěšně získanými dvěma podrážkami se pustíte do svršku.

Jedna rada hned na začátek: pokud jsou na svršku nástřihy či ostré úhly, dělejte je vždy tak, že vyrazíte do kůže dírku a stříháte k ní. ​​​​​​​

​

Zabráníte tím tomu, aby se kůže při namáhání trhala. Na konci svršku nechejte vždy o cca 5 cm kůže více, pro případ, že by šití nevyšlo zcela přesně.

​

Dalším krokem je naděrování podrážky pro šití. Nejpraktičtější je vytlačit se rýhu asi 0,5 cm od okraje ​​​​​​​

​

pak na ní udělat po opět cca 0,5 cm čárky ​​​​​​​

​

Můžete použít i propisku, vevnitř boty to většinou nebude vidět. ​​​​​​​

​

Následně podrážku kolem dokola naděrujeme, a to tak, aby díra šla od značky do přibližně středu okraje kůže. ​​​​​​​

​

Pak už můžeme začít našívat svršek.

4. Šití 

Správným postupem je nejdříve sešít svršek, a následně jej našít na podrážku. Pokud jste schopni měřit přesně, udělejte to. Pokud si nejste jisti, použijte postup, který dále popisuji – svršek můžete v průběhu práce upravovat.

Začněte od značky u palce, kde slícujete svršek a podrážku. Doporučuji jedincům se slabšími prsty postupovat následovně:

Udělejte šídlem skrze podrážku díru do svršku (siláci mohou vynechat a rvát tam rovnou jehlu). ​​​​​​​

​

Protáhněte první nit. Nit neustále silně voskujte, pokud to dělat nebudete, rozpadne se vám za nepříjemně krátkou chvíli. ​​​​​​​

​

Protáhněte druhou nit, udělejte na nitích jednoduchý uzel. ​​​​​​​

​

A řádně utáhneme. ​​​​​​​

​

Pokračujte, dokud nemáte hotový celý šev. Pozor na místo, kde se svršek spojuje. Jen konec nastřihněte, neoddělujte jej celý! ​​​​​​​

​

Hotový šev vypadá následovně: ​​​​​​​

​

Jak je ale vidět, podrážka je nerovná a okraje svršku přečnívají. ​​​​​​​

​

Jelikož tato část boty bude ve styku s chodidlem, je třeba udělat ji co nejhladší. Proto přečnívající okraje kůže ořežte (pozor na švy!) a nerovnosti zahlaďte poklepáním paličkou s hladkým čelem, nebo zatlačením lžící. Ševci používají kladívko a kostěné hladítko.​​​​​​​

​

Celá boty je teď naruby a téměř hotová. ​​​​​​​

​

Botu tedy obraťte. Není to složité. Začněte špičkou, kterou ale obracíte od otvoru boty směrem ke špici. Pokud obrátit nejde, namočte ji do vody, popřípadě použijte vařečku na protlačení vzpurných částí. ​​​​​​​

​

Poté si botu vyzkoušejte a případně upravte. Hlavně si ověřte, že dovnitř snadno dostanete nohu. Poslední krokem v šití hrubého tvaru boty je spojení svršku. Použijte skrytý šev, který není vidět ani z jedné strany boty a díky tomu je chráněn před předřením. ​​​​​​​

​

​

​

5. Dokončení 

Okraje boty můžete následně olemovat. Vypadá to lépe a také zabraňuje vytahování kůže při nošení. Používal se kožený řemínek nebo obšití. ​​​​​​​

​

Je možné použít různé dekorativní oplety a švy, například tzv. přikrývkový. ​​​​​​​

​

Zcela obšité botě chybí už jen zapínání. ​​​​​​​

​

Nezapomeňte, že knoflíky není možno regulovat, a proto, když si do boty vezmete v zimě dvoje onuce, nemusíte ji zapnout. U těchto bot jsem proto zvolil vázání. ​​​​​​​

​

​

Bota je hotová, směle do druhé a pak vzhůru do lesů či boje! ​​​​​​​

​

​

​

Jako základ pro rekonstrukci této přilby byl použit nález z Olomouce (11.-12. st. – viz obr. nahoře). Protože však nešlo o výrobu kopie, ale o funkční přilbu použitelnou při rekonstrukci hist. vojenství, rozhodli jsme se při zadání dodržet pokud možno originální technologii výroby a konstrukci, nikoli však přesně rozměry původní přilby. Ty bylo třeba přizpůsobit hlavě konkrétního nositele. Původní přilba je po obvodu poměrně úzká, navíc musíme ještě počítat s nějakým polstrováním (buď přímo v přilbě nebo ve formě nějaké plstěné či prošívané čapky), které její vnitřní prostor dále zmenší. Pro naše účely bylo nutné zvětšit obvod u spodního lemu, což si ovšem vyžádalo i menší změnu tvaru přilby. Původní zvon je poměrně strmý. Při zachování původního tvaru zvonu a větší základně by byla přilba neúnosně vysoká. Proto byl zvon o něco snížen a na replice není při pohledu z boku už tak strmý. Není ovšem ani zdaleka tak nízký a oblý jako na přilbě z Ostrowa Lednicki (obr. dole) aj.

Následující fotografie dokumentují postup výroby této přilby tak jak jej pro nás postupně zdokumentoval při práci platnéř Jiří Klepač:

Téměř hotový zvon přilby před broušením:

A zde pak můžete vidět konečný produkt po vybroušení a vyleštění:

Výsledná přilba má rozměry:

Vnější obvod u spodního okraje: 750mm
Výška zvonu bez nánosníku: 195mm
Délka nánosníku: 73mm
Šířka nánosníku: 45mm
Síla plechu u spodního okraje: 1,84-2,02mm
Váha (včetně řemínků): 1910g

Přilbu pro Curii Vitkov vyrobil a výrobní postup průběžně zdokumentoval Jiří Klepač – The Armoury of Jiří Klepač.

Začneme seznamem použitých věcí. Kromě takových zřejmých věcí jako je samotný korpus štítu a surová kůže dostatečných rozměrů je vhodné mít k dispozici i nějakou nádobu na máčení kůže – v mém případě jsem měl kůži napřekládanou a ztvrdlou do rozměru cca 1 x 0,5 m takže jsem pro její namočení zvolil sud odpovídající velikosti, popřípadě je možné kůži navlhčit a poté co jde už částečně tvarovat, vejde se i do rozměrů podstatně menších. Rozhodně bych byl opatrný při tvarování dosud tvrdé a suché kůže – mohla by vám v místě ostrého ohybu prasknout.

​

Korpusu štítu se nebudu nijak podrobněji věnovat – jeho výroba by mohla být materiálem na další samostatný článek. Místo mandlového štítu, jehož potažením se zabývá tento popis, si podle mého lze poměrně jednoduše dosadit i štít kruhový, případně i jiný povrch než je štít.

Jako materiál, jímž jsem štít potahoval, mi posloužila surová hovězí kůže o síle 1 – 2 mm. Z diskuze vyplynul tento materiál jako nejvhodnější pro dané účely – vytvrzení a zpevnění dřevěného korpusu a zvýšení jeho odolnosti vůči ranám. Zdrojem této kůže byla v mém případě firma NOBYKO, cena 200,- Kč/kus. Dále je v diskuzi uváděna firma KUMO s.r.o. od Valašského Meziříčí za 350,- Kč. Jako další varianty jsou zmiňovány hovězí kůže získaná přímo z jatek, následně zbavená chlupu a oškrábaná, kůže z různých dalších divokých zvířat jako například divočák, jelen atd. zpracované podobným způsobem jako hovězina.

Z použitých nástrojů je vhodné zmínit řezák (klasický na koberce nebo linoleum) popřípadě jiný dostatečně ostrý předmět – v rámci Slunovratu na Wothanburgu, kdy jsem potahoval další štít, jsem použil ručně kovaná a zakalená krojidla na kůži a byl jsem překvapen jak dobře se s nimi pracuje. Připravíme si klubko provázku na vypnutí kůže. Je uváděno, že k vypnutí kůže lze použít i samotnou kůži – z máčené kůže nařežete řemeny, kterými pak „potah“ vypnete – řemeny pak vysychají rovnoměrně s „potahem“ a vypnutí je tak lepší a nemělo by hrozit rozlámání štítu vlivem smršťování. A nakonec aku vrtačku s vrtákem do dřeva. Průměr vrtáku jsem zvolil s ohledem na velikost štítu a šířku koženého řemínku, kterým jsem hodlal kůži na štítu upevnit. Vzhledem k tomu, že jsem si kožený řemínek vyřízl také ze surové hověziny cca o šířce 4 – 5 mm zvolil jsem průměr vrtáku 5mm.

Teď už máme vše potřebné pro výrobu tak se do ní můžeme pustit. Začneme namočením kůže, abychom s ní mohli vůbec pracovat. Jak již bylo zmíněno, v mém případě mi jako nádoba na máčení posloužil dostatečně veliký plastový sud. V diskuzi se část pozornosti věnuje i samotné době potřebné k máčení kůže. Jsou zmiňovány dva časové úseky a to 2 – 3 hodiny – doba potřebná k tomu aby kůže změkla a byla tvárná a 5 – 8 hodin aby se kůže dala i částečně natahovat. Já osobně jsem sáhl po spodní hranici druhého časového rozmezí – tj. 5 hodin. Kůži jsem průběžně kontroloval, takže mohu potvrdit, že po cca 2 – 3 hodinách je již dostatečně tvárná pro práci, ale chtěl jsem pracovat s opravdu pružnou kůží takže jsem vydržel 5 hodin.

Následně po vytažení kůže jsem jednoduchým přiložením kůže na dřevěný korpus odhadl minimální nutný přesah – pokud máte materiálu dostatek, je asi vhodnější dát o nějaký centimetr více a oříznout než následně zjistit, že je kůže malá – musíte počítat s tím, že nějakou šířku bude mít samotné kožené obšití + část materiálu, kterou perforujete pro protažení provázku, s nímž budete kůži napínat a kterou po obšití odříznete. Pokud máte kůži rozměřenou, raději ověříme, že všechno sedí (dvakrát měř…..) a pak řežeme. Uříznutou část kůže po okrajích perforujeme řezákem a vzniklými otvory protáhneme provázek, kterým se snažíme kůži co nejvíce a co možná nejrovnoměrněji vypnout. Pochopení usnadní ilustrační foto. Trochu problematické je vypnutí samotné „špice“ štítu, které jsem řešil fixací napnuté kůže prostým omotáním jak je rovněž patrno z fotografie. Tento problém však u kulatého štítu odpadá ;-).

​

​

Zatímco nám tedy bude korpus s napnutým „potahem“ pomalu (z počátku určitě není vhodné nechat kůži usychat příliš prudce) schnout, můžeme si připravit ze zbytku kůže pásy na lemování okrajů a řemeny na upevnění. Pásy kůže jimiž budeme zpevňovat okraje štítu jsem řezal cca 10cm široké – přesah 4cm na každé straně štítu + cca 1,5cm na bok a ohyby. Řemeny jsem se snažil řezat přibližně o šířce 4 – 5mm. Slabší se jednak hůř řežou a jednak bych se bál přetržení. Obojí jsem po uříznutí opět dal máčet aby kůže zůstala měkká a tvárná.

Pak jsem přistoupil k obšívání hran štítu pomocí připravených pásů a řemenů. Horní zaoblenou část mandlového štítu, která je nejvíce vystavena sekům jsem vyztužil dokonce zdvojenou obšívkou. Obšívání spočívá v usazení pásu kůže rovnoměrně přes okraj a provrtání díry skrz obšití, potah i štít, nejlépe proti dřevěnému špalíku, aby kůže na druhé straně před vrtákem neuhnula. Provrtanou dírou protáhneme dva řemínky kůže pomocí očka ze slabého vázacího drátu. Očko provlékneme předvrtanou dírou, protáhneme jím konec řemínku a silou vtáhneme řemínek za pomoci drátu na druhou stranou. Prošívání obšití provádíme tak, že se ve vyvrtané díře kříží oba řemínky (princip sedlářského stehu – schéma je k vidění v článku „Proč (ne)šít na stroji? na www.livinghistory.cz„). Celý postup od vrtání po prošívání obšití opakujeme po celém obvodu štítu. Dbáme přitom abychom zbytečně neoslabovali štít vyvrtanými otvory, takže vhodně přizpůsobíme rozteč mezi dírami velikosti štítu (v mém případě jsem volil rozteč cca 10 cm) a snažíme se děla díry co nejblíže k okraji obšívaného pásu kůže, tedy co nejdále okraji samotného štítu. Pokud ze zbývajícího materiálu nemáme dostatečně dlouhý kus k obšití celého štítu z jednoho kusu, není problém pás přesadit přes sebe a prošít. Zrovna tak řemínky je možné bez problémů navázat. Před finálním zakončením a svázáním řemínků z obou stran štítu je vhodné ještě řemínky po obvodu jednou utáhnout – vždy obě strany proti sobě (podobně jako se zavazují brusle).

​

​

Pak můžeme nechat štít ještě trochu zaschnout a před úplným vytvrdnutím kůže oříznout přesahující vnitřní okraj včetně perforované části a provázků. Dle mého názoru by kůže neměla v žádném případě zasychat prudce na slunci, ale spíš ve stínu nebo v místnosti.

​

​Tak a dílo je hotovo. Bez kousku kovu a bez nutnosti použít ke zpevnění okrajů kováni. Štít je ve finále díky tomu výrazně lehčí. Závěrem bych sebekriticky podotkl, že při potahování svého dalšího štítu bych se asi pokusil kůži ještě o něco více vypnout, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o mou první práci s podobným materiálem, bál jsem se aby schnoucí kůže korpus štítu nerozdrtila. K úplnému dokončení zbývá dodělat řemeny na uchopení a štít nějak vhodně a dobově pomalovat. Až to budu mít za sebou, rád se podělím o své zkušenosti formou dalšího článku. Děkuji všem, kteří se zapojili do diskuze na téma „štíty“ a přispěli tak k vytvoření tohoto článku.

Potahování mandlového štítu trochu jinak 

Po mé relativně úspěšné zkušenosti s potažením svého štítu jsem byl požádán o pomoc při potahování dalšího korpusu. Ten se od mého lišil hlavně tím, že je ještě lehčí než můj štít a to hlavně díky absenci jakýchkoliv „nosných“ žeber. Celý korpus drží de facto jen slepením jednotlivých prkýnek. Konstrukce se ukázala jako relativně pružná (zejména při vysychání surovky) a tudíž použitelná. Nedokážu zatím dát dohromady nějaké srovnání odolnosti obou korpusů, neboť v akci byl zatím „nasazen“ jen můj štít.

​

První rozdíl v pracovním postupu při potahování štítu byl v tomto případě v tom, že byl štít dělán „na dvakrát“. Poprvé jsem jen napnul kůži na ploše štítu a kvůli nedostatku času jsem nestihl dodělat obšití. Před doděláváním jsem se pokoušel rozmočit opakovaným zvlhčováním jen okraje štítu, kde jsem měl následně dodělávat obšití. Důvod byl jednoduchý, kůže byla na štítu už napnutá a nechtěl jsem tuto operaci opakovat. Celý tento postup se ukázal jako dosti neefektivní. Určitě se vyplatí udělat celý štít „na jeden zátah“ dokud je materiál tvárný. Zvlhčování se ukázalo jako relativně málo účinné, buď bych musel štít zvlhčovat po okrajích déle, nebo by se asi vyplatilo při dostatečně velké nádrži namočit štít i se suchou kůží. Tím ale riskujete, že vám na vodu bude reagovat i dřevo, případně lepené spoje.

Také mám empiricky ověřeno, že je lepší na tyto práce méně parné počasí. Určitě to není žádný překvapivý objev, ale vyplatí se s tím počítat. Pracovat s mokrou kůží ve dnech kdy se teplota blížila maximu letošního léta se ukázalo jako nepříliš vhodná volba a kůže nám usychala skoro pod rukama. Bylo potřeba ji neustále zvlhčovat. Je určitě vhodnější i pro korpus, když kůže vysychá pomalu, než na prudkém slunci. Naopak tohoto lze úspěšně využít v momentě kdy po napnutí a vyschnutí na ploše štítu kůže zaschla do různých záhybů a zvlnění. Zkuste ji znovu rozmočit a nechat prudce seschnout (od našich indiánských kolegů mám informaci, že dosušují kůži prudce nad ohněm za podobným účelem, tuším na bubny), je třeba však najít rozumnou míru rychlosti schnutí vzhledem k vůli kůže – prostě to nepřehnat. Upozorňuji, že to nemám vyzkoušeno, nicméně tato technologie je myslím popsána někde na fóru.

​

Další použitelný poznatek mám rovněž z fóra, kde někdo zmiňoval jakým způsobem zabránit zdeformování štítu při zasychání kůže. Do jisté míry se mu dá předejít vhodným předepnutím a délkou máčení kůže, ale opět je to závislé na vlastnostech té dané kůže, rychlosti schnutí a dalších faktorech, které po pár rozlámaných korpusech jistě vychytáte. Ale prohnutí rovného kulatého štítu nebo naopak narovnání prohnutého mandlového štítu předejdete tím, že kůži na štítu vážete silnějšími popruhy nařezanými z té samé kůže, kterou napínáte. Kůže tak má na obou stranách štítu přibližně stejné pnutí a vysychá rovněž stejně na obou stranách. Je to odzkoušeno jako účinné, nicméně pokud to i tady s předepnutím přeženete, máte po korpusu.

Dalším rozdílem je způsob potažení. Majitel nechtěl abych štít navrtával kvůli prošívání obšití řemenem, obával se o přílišné zeslabení okrajů. To znamenalo prošít obšití samostatně na každé straně štítu – na vnitřní i vnější straně a to tzv. sedlářským stehem. Původně jsem si myslel, že to bude trochu problém, nicméně ukázalo se, že to zas tak obtížné není. Oproti dírám vrtaným skrz korpus je tento způsob pracnější, mimo jiné i proto, že se obšití po hraně neustále posouvá a dokud nemáte protažené řemeny po celé délce obšití, nejde to celé stáhnout a tím obšití na štítu „zafixovat“. Nejvíce na sek namáhané hrany (zhruba celý horní oblouk) byly opět vyztuženy zdvojením obšití, což celou operaci opět trochu komplikuje, protože vzájemně se posouvajících vrstev je o jednu více.

​

Řemínky se mi osvědčilo provlékat do předem připravených děr kruhového průřezu, vyrážených naostřenou kovovou trubičkou (vnější průměr cca 5mm) v pravidelné rozteči mezi otvory. K provlékáni se jako nejrychlejší osvědčilo použít kousek slabého ale pevného drátu – očko drátu provlečete proraženou dírou na druhou stranu, prostrčíte jím řemínek, kterým obšíváte a buď rukou nebo kombinačkami protáhnete na druhou stranu (na podobném principu fungují navlékače nití do jehel).

Ve chvíli kdy jsou provlečeny řemínky po celém obvodu obšití zevnitř i zvenku, můžete začít utahovat podobným způsobem jako se vážou brusle, vždy jednu část stehu po druhé oba řemínky proti sobě. Stalo se mi několikrát, že nekvalitní nebo poškozená kůže řemínků praskla, ale není to vůbec problém, kůže se dá navázat a po zaschnutí s uzlíkem už nikdo nic neudělá (kromě opětovného rozmočení). Je jen třeba umísťovat uzlíky tak, aby nevadily při dodatečném utahováni, případně utahovat na druhou stranu, kde je na řemínku vůle.

​

Po dokonalém utažení veškerých vůlí a dostatečném předepnutí řemínků lze obšití ukončit svázáním všech částí tak, aby nemohlo dojít k dodatečnému povolení. Pokud tuto část provedete správně, nenechte se odradit v první části poměrně odstávajícím obšitím (v první chvíli jsem sám nebyl se svým dílem spokojen), ale postupným vysycháním došlo k pevnějšímu a užšímu přilnutí obšití ke zbytku štítu. Vzhledem tomu, že kůže drží po zaschnutí tvar, je možné ji dát na vysychání mezi dvě laťky a ty stáhnout nějakou svorkou (u mandle rovné části na bocích štítu, kruhový štít stačí položit na rovnou desku a něčím zatížit).

Držení štítu – popruhy a řemeny 

Při hledání způsobů, jakým byly mandlové štíty drženy a z toho vyplývající způsob uchycení jsem vycházel z různých zdrojů… ať už to byl Osprey, zobrazeni z Bayeux tapiserie a další. Výsledkem mého malého pátrání bylo, že se nejčastěji objevují dva způsoby umístění řemenů, které pro naše účely nazvěme pracovně „do čtverce“ a „do kříže“. Oba tyto způsoby umožňují dva způsoby držení štítu: držení kolmé na podélnou osu štítu a držení v podélné ose štítu. Není účelem článku rozebrat na co se hodilo které držení, nicméně je už jednoduchým vyzkoušením jasné, že každé se hodilo ke svému účelu – chránit majitele štítu, za rozdílných podmínek. Pustím-li se do spekulací, držení v ose štítu činí štít lépe ovladatelný, štít je jakoby blíže k tělu, ale zřejmě jej nešlo použít při útoku v sedle koně, k tomu se zase nabízí druhý způsob držení.

​

Já se rozhodl pro umístění řemenů do čtverce a jeho konstrukce je asi nejlépe patrná z obrázků, kde je k vidění i poloha ruky při obou výše zmíněných způsobech uchopení. Celé práci předcházelo pečlivé rozměření, pomoci si můžete připínáčkem a kouskem provázku, kdy si vyzkoušíte nejvhodnější umístění a potřebnou vůli a vzájemnou polohu řemenů. Následovalo nařezání řemenů, znovu zkouška (opět si řemeny improvizovaně přichytíme připínáčkem nebo malým hřebíčkem), pak už jen vyvrtat díru a řemeny přinýtovat. Stejný postup bych pravděpodobně volil při druhém způsobu s řemeny do kříže. Je ale asi vhodné upozornit na polohu dlaně (pěsti) v obou způsobech držení. Zatímco u čtverce je vždy pod jedním řemenem ruka podstrčená a druhý (pravý nebo horní popruh) je svírán v pěsti, u křížového držení je sevřená pěst v místě křížení řemenů (+/- vůle řemenů) – s tím je třeba počítat a podle toho umístit řemeny na štít. Je také možné tuto operaci předřadit potahování a tím zcela schovat hlavičky štítu po kůži.

Potahování kruhového štítu 

Jelikož o potahování štítu obecně už bylo napsáno dost a tvar štítu nemá na pracovní postup prakticky žádný vliv, zmíním se jen velmi stručně o hlavních rozdílech při potahování tohoto tvaru štítů. Potažení plochy štítu je stejné jako u „mandle“, namočená kůže se napíná na štít, doporučuji utahovat řemeny z téhož materiálu, protože tento tvar je náchylnější k prohnutí (obzvláště v ose kolmé na žebra, která drží prkénka pospolu) než „mandle“. Kůži, v místech kde vznikají po obvodu „faldy“ přebývající kůže, nařízneme a přeložíme přes sebe, tím docílíme většího přilnutí kůže a usnadníme si tak připevnění obšití. Obšití vzhledem k způsobu užívání štítu (není zde jasné poloha „nahoře“, která bývá více vystavena sekům) buď zdvojíme po celém obvodu, nebo dáme jen jednoduché. Můžeme ho zkusit i něčím vycpat (neviděl jsem, nemám odzkoušené, ale zaslechl jsem, že to je „snad“ někde doloženo .. fungovat by to mohlo, chce to vyzkoušet). Podobně jako u „mandle“ jde štít navrtat, ale myslím si, že to není vhodné vzhledem k menší ploše štítu a doporučil bych spíše nevrtat. Štít při použití obšití bez vrtání vypadá docela dobře a po zatížení a zaschnutí je obšití opravdu těsně přimknuté ke štítu a funkční.

​

​

Způsob držení kruhového štítu záměrně přejdu bez komentáře, vzhledem k debatám na téma doložitelnosti puklic z našeho prostředí. Způsobů je rovněž několik a jsou patrné z obrázku, způsob výroby se ale nebude lišit od „mandle“.

Závěr 

Jak bylo zmíněno v úvodu, pokud jste četli můj první článek, nepřináší tento druhý díl nic příliš objevného. Jeho účelem je spíš zachytit největší chyby, kterých sem se dopustil a rád bych se jich příště vyvaroval. Proto doufám, že vám jeho přečtení pomůže ušetřit nervy, čas a materiál pokud se do výroby štítu pustíte sami.

Tím bychom měli snad kompletně pokrytou výrobu štítů a v dalším díle se budeme věnovat barvení štítu. Tedy spíše tomu, kudy cesta nevede, ale jak bylo již někde řečeno, i hledání slepých cest může být cestou kupředu.

Správný způsob pletení kroužkové zbroje se od Antiky či středověku prakticky nezměnil, takže většina zbrojí, se kterými se setkáte v historickém šermu (film a divadlo je kategorie sama pro sebe) je pletena stejně. Od originálů se však často liší použitým materiálem, jeho povrchovou úpravou a faktem, že dosud jen malá část z nich má kroužky spojené nýtkem, háčkem, kovářsky svařené nebo kombinované s kroužky vyseknutými z plechu.

Většina zbrojí v hist. šermu je zatím pouze zavíraná a dlužno dodat, že i taková zbroj skýtá slušnou ochranu proti otupeným sečným zbraním, které se při šermu obvykle používají. Skutečně kvalitní repliky původních kroužkových brní už ale bývají vyrobené jinak – z materiálů blížících se vlastnostmi originálům (přinejmenším vzhledem), nýtované, kovářsky vařené aj. Ať už jde o zakázková díla nemnohých šikovných tuzemských brnířů nebo výrazně levnější práce, importované stále častěji z Asie. To naznačuje kudy se bude ubírat další vývoj nejen v oblasti Living history, ale i hist. šermu.

Pokud jste se někteří z vás přesto rozhodli vyrobit si kroužkovou zbroj sami – ať už jako skutečnou nýtovanou repliku nebo jen jednodužší zavíranou zbroj, pro vás je určen tento návod. Záměrně jsem jej pojal tak, aby podle něj dokázal zbroj vyrobit úplně každý – tedy i laik bez sebemenších zkušeností a kvalitního vybavení, doma na koleně. Jedinou výjimku představuje nýtování, budete-li nýtovat, pro které si budete muset nechat udělat vlastní specializované nástroje.

UPOZORNĚNÍ:

Berte prosím v potaz, že se nám toho z řemesla brnířů, s výjimkou samotných výrobků, dochovalo jen nesmírně málo. Takže mnohé nástroje a postupy jsou výsledkem experimentů, na kterých se stále pracuje. Také teoretická stránka historie tohoto oboru není bohužel jednoduchá – o mnoha věcech se v odborných kruzích stále ještě diskutuje, objevují se nové hypotézy a teorie. Proto tento článek odráží pouze momentální stav mého osobního poznání v oboru, které se pochopitelně stále vyvíjí. Proto se mění i tento článek – o nové testované nástroje, postupy i znalosti. Z tohoto důvodu bych vás rád požádal, aby jste tento článek nekopírovali na své weby, jak se to mnohdy děje a to ani s poctivým uvedením zdroje (jako je to možné u jiných našich článků) ale spokojili se pouze s aktivním odkazem na tuto stránku. Jinak nemůžu pochopitelně zajistit, že vaše staré kopie článku budou obsahovat aktuální informace, změny, nové fotografie apod. Berte to prosím na vědomí. 

MATERIÁL

Historie

Nemáme bohužel k dispozici dostatečně velký statistický vzorek metalurgického složení ocelí používaných na kroužkové zbroje, protože metalografické testy se na nich běžně nedělají. Z těch které se dělaly (a pohříchu hlavně v cizině) můžeme opatrně usoudit, že šlo častěji o oceli nízkouhlíkové, často jsou kroužky nauhličené jen místy a nerovnoměrně. Dá se tedy říci, že šlo častěji o oceli měkčí a méně kvalitní. Na druhou stranu se objevují i oceli kvalitnější a někdy i stěží uvěřitelné případy – např. materiál kroužkové zbroje uložené v depozitu NM vykázal při spektrální analýze jednak vysoké procento uhlíku – 1.44%, dále 1.46% Niklu, ale především unikátních 8% kobaltu. Zbývajících prvků bylo pod 1% a lze je asi považovat za běžnou kontaminaci. O takové oceli lze bez nadsázky prohlásit, že je velmi kvalitní. V moderní terminologii metalurgie jde o tzv. vysokouhlíkovou výše legovanou ocel. Velmi zvláštní je totiž právě přítomnost Co – kobalt totiž nebyl ve středověku známý a používaný prvek a v takhle vysokém obsahu se ani v železných rudách běžně nevyskytuje. Kobalt mimo jiné zvyšuje tvrdost oceli a do jisté míry i odolnost proti korozi i když ne v takové míře jako Ni nebo Cr. Jak se dostal do oceli zbroje – zda náhodně nebo úmyslem zůstane ale už asi záhadou.

Současnost

Někteří výrobci a historičtí šermíři se mnou asi nebudou souhlasit, ale zbroje vyráběné z pérových podložek jsou již i v historickém šermu vývojově překonané stádium, díky řadě nevýhod (horší vzhled, vyšší váha, nižší elastičnost) a také stále více vzrůstající ceně podložek. Další argument zastánců těchto zbrojí – že se podobají více originálům je také naprosto zcestný. Vychází z faktu, že některé originální zbroje mají kroužky zploštělé celé – což je ovšem důsledek výroby nýtované brně, kdy přípravky brníře někdy nezploštily pouze místo pro nýt ale celý kroužek, případně se kroužek roztepal při nýtování. I tyto zbroje byly ale vyráběny z drátu. Většina nových kvalitních kroužkových zbrojí je tedy rovněž vyráběna z drátu – používají se nejrůznější materiály od poměrně levných „železných“ černěných drátů, přes pozinkované, mosazné, svářecí, až po drahé ocelové. Také průměr kroužků se různí. Na dochovaných originálech můžeme vzácněji najít i kroužky s vnitřním průměrem pod 4mm (např. fragment zbroje inv.č. I-3056 v depozitu Voj. muzea v Praze má vnitřní průměr pouhých 3,86mm!) ale i kroužky s vnitřním průměrem přes 10mm. Obvyklý průměr se tak pohyboval někde mezi 6-8mm. Také dnes jsou nejpoužívanější průměry kroužků replik zbrojí zpravidla 6mm, 7mm a 8mm. Menší kroužky jsou pro většinu výrobců příliš pracné a větší ztrácí při prostém zavírání pevnost a nevypadají moc dobře.

Průměr použitého drátu v historii také velmi kolísal – výše popsaná zbroj č. I-3056 z depozitu Voj. Muzea v Praze má kroužky vyrobené z drátu o síle dosahující místy jen 0,62mm(!), velmi často se průměr drátu dochovaných zbrojí pohybuje kolem 1mm (např. 3 další zbroje z téhož zdroje mají sílu drátu mezi 0,92mm a 1,36mm) byť je třeba brát v potaz i možnost úbytku materiálu vlivem koroze. Máme ovšem doloženy i památky vyrobené z velmi silného drátu o síle dosahujícího až 2mm. Tyto silné kroužky jsou ale poměrně vzácné a využívalo se jich občas jen na některé části zbrojí – např. na límec apod. Dnes se obvykle používá drát od 1,2mm (výjimečně i 1mm) po extrémní 2mm. Nejběžnější používaná kombinace dnes bude pravděpodobně černý nebo pozinkový drát o síle 1,4-1.6mm  a průměr kroužku 6-8mm. Je samozřejmě nutné poznamenat, že použití chromniklových ocelí (nerez), pozinkovaných drátů aj. neodpovídá složení původních materiálů ani jejich povrchové úpravě – po lopatě řečeno, vzhled replik z těchto materiálů neodpovídá vzhledu originálů ani ve stavu v jakém byly když je brníř prodal zákazníku. Dnes se tyto moderní materiály používají pro snadnější údržbu apod. ale chcete-li se přiblížit co možná nejvíc původním zbrojím, jak co do vzhledu, tak i vlastností, nezbude než podobné materiály prostě nepoužívat.

Je dokonce možné volit na jediné zbroji různé průměry kroužků a sílu drátu. Výsledek sice nebude mít kompaktní vzhled a mezi jednotlivými typy kroužků budou patrné rozdíly (pouze pokud by se přechod udělal sérií nepatrně se zvětšujících kroužků síly drátu, nemusel by být okem patrný – to by však bylo nesmírně pracné a v případě nýtování náročné také na přípravky), neodporuje to však historii. Zbroje konstruované z několika různých průměrů kroužků a síly drátu máme doložené i z našeho prostředí (zbroj inv. č. 475 v depozitu NM v Praze, pláštík a zbroj sv. Václava apod.).

Pozink má nespornou výhodu v tom, že nevyžaduje údržbu, ale pokud chcete zbroj co možná nejpodobnější originálům budete muset sáhnout po poměrně nekvalitní oceli – např. vázacího drátu (pozor – původní zbroje jsou nýtované a tak i méně kvalitní měkčí materiál má pak větší pevnost) a černěného, tedy běžně korodujícího materiálu vyžadujícího neustálou údržbu. Zpravidla platí, že čím menší kroužky, tím je zbroj elastičtější, ale také těžší, pracnější a dražší. Cenový rozdíl mezi kilogramem železného pozinkového drátu a stejného množství chromniklové oceli činí přibližně desetinásobek. Doporučuji nakupovat ve velkoskladech – např. Feroně.

VÝROBA KROUŽKŮ

Prozatím nechám stranou kroužky vyráběné vysekáváním a odštípáváním z předem vytepaného plechu a budu se věnovat pouze kroužkům vyráběným z hotového drátu coby výchozího polotovaru. Další postupy výroby kroužku doplním později.

Nejprve je tedy nutné si drát natočit na kulatinu o požadovaném průměru. U nýtovaných kroužků je třeba vzít ještě v úvahu, že výsledný kroužek bude výrazně menší než navíjený průměr, díky přeložení konců kroužku přes sebe. Pokud chcete z nějakého důvodu dosáhnout určitého přesného výsledného průměru, musíte si zpětně dopočítat výchozí průměr navíjecí kulatinky nebo naopak vycházet z pevně daného navíjecího průměru s tím, že výsledek vyjde jak vyjde. Obvykle na tom příliš nezáleží, pokud nepotřebujete vyrobit kroužek o přesně dané velikosti – například jako repliku konkrétního nálezu aj.

Nástrojů, které mohli použít k této práci naši předkové bychom zřejmě dokázali vymyslet více. Z výjevů zobrazujících řemeslníky při tažení drátu ve vrcholném nebo pozdním středověku známe třeba jednoduché navíjecí kliky. Asi nejjednodušší navíjecí zařízení, které mohli naši předkové použít je kovová tyčka o vhodném průměru, zasazená pro snazší uchopení do dřevěné rukojeti. U rukojeti nebo na konci musí být tyčka opatřena buď otvorem nebo zářezem, do kterého se zasadí jeden konec drátu. Pak otáčíte jednou rukou navíječkou a druhou přidržujete a vedete drát. Nevýhodou podobného zařízení je, že se dá využít pouze k navinutí poměrně krátké pružiny z relativně měkkého drátu, což ale starým brnířům zřejmě příliš nevadilo. Vyrobit podobné zařízení nebylo příliš složité, jen náročné na čas a přesnost – vykove se základní polotovar, který se následně dobrousí na požadovaný průměr a vyrazí vhodný otvor nebo zářez:

Pokud si podobné zařízení budete chtít udělat dnes a nebudete trvat na dobové technologii nebo vzhledu, můžete použít jakoukoli vhodnou kovovou tyčku (nebo pokud seženete třeba velký šroubovák o v hodném průměru dříku) nebo si jí nechat někde vysoustružit a ani sehnat vhodnou dřevěnou rukojeť vám nebude činit zvláštní potíže. Ovšem znovu opakuji – nehodí se to příliš k navíjení delších pružin nebo pružin z tvrdší oceli.

Pokud potřebujete natočit větší množství kroužků naráz nebo zápasíte s tvrdším materiálem, budete muset zvolit jiný postup. Máte-li možnost udělat to strojově, ušetříte si dost práce i času – ideální zařízení pro natáčení je tzv. stáčečka pružin, ale lze použít i soustruhu nebo vrtačky s pevným usazením a pomalými otáčkami. Pokud nemáte možnost strojního natáčení nebo potřebujete natočit menší množství drátu a nevyhovuje vám výše popsané jednoduché navíjecí zařízení, je možné si postavit složitější ruční stáčečku. Samozřejmě může mít taková stáčečka různý tvar, design i provedení – výhodné je usazení hlavní kliky vrátku do dřevěného přenosného rámu nebo jakési skříňky a jistě přijdete sami na spoustu dalších lepších řešení nebo je již znáte a používáte, ale rozhodl jsem se úmyslně ukázat práci na naprosto primitivním improvizovaném stáčecím zařízení, které je schopen s minimálními náklady a úsilím vyrobit snad úplně každý, z doma vesměs běžně dostupných nebo snadno sehnatelných komponent:

Primitivní improvizovaná ruční stáčečka drátu:

Budete potřebovat především natáčecí kliku – v podstatě jen zohýbaná kulatina o průměru na jaký chcete kroužky natáčet. Na delší rovné části kousek za klikou kulatinu provrtáte – otvor musí být dost velký aby jím prošel lehce natáčený drát ale nesmí příliš zeslabit kulatinu aby se v něm neulomila. Dále budete potřebovat trubku, svěrák a svěrku kterou přichytíte svěrák ke stolu pokud ji nemá už na sobě.

Svěrák připevníte na ponk nebo nejmasivnější stůl jaký doma seženete. Do svěráku upnete trubku a protáhnete tyč. Trubka svou délkou zajistí, že vám klika nebude při natáčení „lítat“ (u pevných stáčeček to zajišťuje rám). Pokud nemáte svěrák lze svorkou chytit trubku k hraně stolu přímo. Kousek drátu na konci ohnete a  zasunete do otvoru v kulatině za klikou.

Jednou rukou otáčíte klikou a druhou napínáte a povolujete drát odmotávaný z kluba. Máte-li kliku tak, jak je to na obrázku, musíte jí točit směrem od sebe, aby se na kulatinu drát navíjel shora a zprava od kliky směrem doleva. Při natáčení se klika z trubky vysouvá, takže lze dělat jen tak dlouhé pružiny jak dlouhá je klika, navíc příliš dlouhé pružiny se špatně zpracovávají. Když domotáte pružinu, musíte konec zasazený do otvoru v kulatině odštípnout aby šla pružina stáhnout dolů. Drát na následujících fotografiích je mosazný, ale jen pro názornost na černém pozadí, jinak se mosaz používá zpravidla pouze k zdobení – lemování apod.

Namotanou pružinu je třeba rozdělit na jednotlivé kroužky – opět pokud máte tu možnost, lze použít strojní řešení a pružinu podélně rozříznout např. rozbrušovačkou nebo i pilkou. Je ale třeba si uvědomit, že při řezání se část materiálu ztrácí a průměr kroužku zmenšuje.

Jiná možnost je kroužky rozštípat. Tento postup je pracnější, zdlouhavější a řez není zdaleka tak čistý, přesto pokud se štípe pomocí ostrých kleští a správně, vzniká šikmý a poměrně neomačkaný „řez“. Při zavření takového kroužku se šikmé konce přes sebe přeloží a smáčknou a tak drží lépe u sebe a méně se pak vyvlékají. Někdo dává přednost čelním štípacím kleštím, mně se osvědčily kleště boční, v každém případě doporučuji dlouhou rukojeť nebo jinak vyřešenou páku co vám usnadní práci. Nemá smysl pokoušet se štípat vícero kroužků naráz – ničíte si kleště i ruce, zbytečně se unavujete a kroužky, které naštípáte jsou zavřené – málo na to aby se daly rovnou použít a dost těsně na to, aby se na ně nedalo nic navléknout. Mnohem vhodnější je pružinu před naštípáním natáhnout a štípat každý kroužek samostatně. Naštípané kroužky budou pak již otevřené.

NÝTOVÁNÍ KROUŽKŮ

Nýtování bylo základní součástí výroby zbrojí. Prakticky všechny zbroje používané ve středověku (nebo i v Antice – viz. lorica hamata) byly snýtované, případně tvořené kombinací vysekávaných či kovářsky svařovaných kroužků s kroužky nýtovanými (vyrobit celou zbroj z vysekávaných kroužků nejde a kovářsky svařovat – skovávat – lze jen samotné kroužky). Až později v novověku se objevují i zbroje pouze zavírané, které se ovšem zpravidla objevují už jen jako doplněk plátových zbrojí apod. Samo nýtování společně s výrobou drátu činilo technologii výroby nesmírně náročnou, takže se z počátku ujímala jen pomalu a cena zbrojí byla především kvůli pracnosti a složitosti výroby velmi vysoká. Právě s ohledem na velmi vysokou pracnost/cenu najdete poctivě nýtované kroužky na moderních replikách kroužkových zbrojí (např. v hist. šermu) jen výjimečně. Koneckonců většina nástrojů se dodnes principielně příliš nezměnila a tak jde o stále stejnou ruční práci.

Klasický používaný postup nýtování kroužků byl následující – brníř vzal předem vyrobený kroužek, který odsekl z navinuté pružiny (obr.č.1-2). Pomocí zvláštní kalibrační desky (nebo prostě kleštěma, případně už při štípání z pružiny kdy se štípe až následující kroužek) s kónickým otvorem se kroužek zmenšil a oba jeho konce se mírně přeložily přes sebe (obr.č.3). Následně se kroužek buď kladivem nebo v nějakém razícím přípravku zploštil (obr.č.4). Z archeologických nálezů nebo zbrojí dochovaných v depozitech muzeí či nejrůznějších sbírkách po celé Evropě máme doloženy v zásadě dva druhy kroužků – kulaté a ploché. V obou případech se drát vytahoval přes průvlakovou desku a měl tak původně kruhový či oválný tvar (výjimku tvoří nepřerušené kroužky vyseknuté z plechu používaně na některých typech zbrojí). Po přeložení konců kroužku přes sebe došlo ke zploštění a buď se zploštil pouze přeložený konec a zbytek kroužku zůstal neporušený (tak tomu je obvykle u kroužků z tenkého drátu), nebo došlo v jakési raznici ke zploštění nejen přeloženého místa, ale celého kroužku. Oba příklady najdeme i na dochovaných zbrojí od nás.

V místě přeložení pak vznikla vetší ploška, do které následně kalenou jehlou (nebo kleštěmi i když ty se spíše používají k dotvarování a zvětšení otvoru – obecně se otvor neprostřihuje, materiál neubývá, jen tvaruje) prosekl drobný otvor (obr.č.5) – postupně z jedné a druhé strany napříč oběma přeloženými konci naráz. Prosekávání otvoru se mohlo dít za studena i za tepla, případně mohl brníř pracovat za studena ale kroužky si ohřátím ve výhni a pomalým ochlazením popustit a změkčit si tak materiál. Experimentálně máme ověřeny oba dva postupy, ale při práci zcela za studena je třeba používat relativně měkké materiály. Ovšem je třeba brát v potaz že i zbroj vyrobená z měkkého drátu bude díky snýtování velmi odolná. Více k materiálům najdete v předchozí kapitole.

Poslední fázi představoval samotný nýtek, který brníř vložil do otvoru a rozklepl či rozmáčkl (obr.č.6). Z archeologických nálezů a dochovaných památek známe celkem dva základní druhy nýtků – nýtky válcové, vyrobené z drátu a nýtky čtverhranné – tedy v podstatě jakési klínky.

Klínkové nýtky

Čtverhranné nýtky se vyráběly poměrně jednoduchým postupem – buď se odstřihl pásek z předem vytepaného plechu nebo se vzal silnější drát, který se roztepal do pásku obdélného průřezu. Tento plochý pásek se postupně šikmo – sekáčem nebo nůžkami na plech rozsekal na miniaturní trojúhelníčky – klínky. Tyto klínky pak vsunul brníř do čtverhranného otvoru (takže otvor se prorážel zploštělou čtverhrannou jehlou) a rozklepl proti podložce s důlkem nebo smáčkl kleštěmi které měly jednu stranu kleštin rovnou a druhou s důlkem. Tím vznikla na jedné straně oblá hlavička, podobně jako u nýtku z drátu, zatímco druhá strana klínku lícovala s povrchem nýtované plochy. Technicky vzato je takový obdélný tvar nýtku velmi výhodný, protože kroužek bývá zpravidla namáhán roztahováním, takže nýtek sám bývá namáhán (v ideálním případě) především střihem, popřípadě i na otlak. Obdélník střihaný přes svou delší stranu pak vydrží více než kruh. Další výhoda tkví v tom že obdélný otvor nevyžaduje tolik prostoru a snáze se prorazí i do relativně úzké plošky roztepané z tenkého drátu kroužku.

Zmíním tu v této souvislosti ještě jeden zajímavý postřeh – pokud nemáte skutečnou možnost prozkoumat kroužkové pletivo do detailu a z obou stran, vidíte ve vitrínách muzeí obvykle pouze jednu jeho stranu. Protože oba typy nýtků mohou mít na jedné straně vystouplou oblou hlavičku – zejména z „vnější“ strany pletiva, je jen na základě pohledu do vitríny často velice obtížné ne-li rovnou nemožné je od sebe rozlišit. Klínkové nýtky v sobě ale skrývají další záludnost – zanýtování bývá ze strany kde není hlavička velice precizní a klínek je obvykle zcela zapuštěn do nýtované plochy. Pod následnou vrstvou koroze a konzervačních látek se pak může obrys klínku zcela ztrácet a je viditelný jen při velkém zvětšení nebo dokonce až pod rtg. Tak může pohled na spodní stranu takto nýtovaného kroužku vést k mylné domněnce, že se jedná o kroužek skovaný (kovářsky svařený) nebo nýtovaný „na háček“.

Není bez zajímavosti ani fakt, že přestože bychom logicky očekávali, že hlavičky klínkových nýtků budou všechny na jedné straně pletiva a to té vnější, tak aby spodní strana dosedající na krzno zůstala maximálně hladká, není tomu tak. I tam kde drtivě převažují hlavičky na jedné straně, najdeme často kroužky s nýtkem otočeným hlavičkou na druhou stranu. Buď to bylo dáno tím, že starým brnířům a jejich zákazníkům na tom příliš nezáleželo nebo tím, že je to jednoduše „zfušované“ – výroba přípravných dílů pletiva se v „manufakturách“ brnířských dílen zřejmě zadávala tovaryšům a učedníkům, navíc při velkém množství výroby je velice těžké udržet pozornost a nedopustit se chyby. Výsledkem je ale pletivo, které může zdánlivě budit dojem, že se tu střídají dva různé druhy kroužků – kroužky nýtované s hlavičkou s kroužky zdánlivě skovanými či nýtovanými na háček apod.

Válcové nýtky

Také válcové nýtky z drátku byly velice prosté – takový nýtek se vyrobil jednoduše z dalšího drátu o průměru odpovídajícím otvoru proraženém ve zploštělém konci kroužku. Drát se nasunul do otvoru a pomocí jednoduchých nýtovacích kleští (s důlky v kleštinách) stiskl – vytvořily se tak vlastně zároveň hlavičky na obou koncích nýtu. S pomocí dalších přípravků lze vyrobit nýtky i samostatně, což jak jsme experimentálně ověřili následně může usnadnit práci při vkládání nýtků do kroužků a nýtování, ale vyžaduje to poměrně jemnou a náročnou techniku, zejména u hodně jemných nýtků a celkově to práci činí zbytečně složitější. Jeví se mi tedy jako málo pravděpodobné, že by staří brníři skutečně volili tento postup.

Někdy se dočteme – zvláště v literatuře z anglosaského okruhu – že tyto kruhové nýtky s vystouplou hlavičkou po obou stranách kroužku jsou spíše východního nebo dokonce orientálního původu a nýtky klínkové pocházejí ze Západní Evropy. Je možné, že se technologie nýtování klínkem skutečně objevila na Západě jako původní, ovšem i zde se objevují nálezy kroužkového pletiva spojeného kruhovým nýtkem s hlavičkou, stejně jako se u nás objevují případy kroužků nýtovaných klínkem. V případě starších nálezů může skutečně jít o práci orientální, importovanou přes středomoří nebo Skandinávii, podobně jako v případě stejných nálezů u nás. Například u tzv. zbroje sv. Václava se také usuzuje na možný orientální původ (byť máme i teorie o tuzemském původu zbroje – viz. D. Třeštík). Ovšem kruhové nýtky s víceméně kulatou hlavičkou po obou stranách nacházíme po celé Evropě i později, stejně jako nýtky klínkové, tudíž nelze jednoznačně tvrdit, že tam kde máme nýtek z drátku musí jít automaticky o orientální import.

Brníř při práci

Rekonstrukce možných hypotetických způsobů výroby polotovaru kroužků a jejich nýtování. Protože za dobu co se brnířinou po praktické stránce zabývám jsem vyzkoušel množství různých postupů, vybral jsem ty nejzajímavější a dle mého názoru nejpravděpodobnější postupy a nástroje a postupně je zde budu prezentovat:

Způsob 1: 

1. 2.

1. – navíjení drátu do pružiny 2. sekání pružina na jednotlivé kroužky

3. 4.

3. přeložení konců přes sebe 4. zploštění kroužku a vytvoření plošky pro otvor

5. 6.

5. Prorážení otvoru se dělá jehlou a následně se otvor dotvaruje kleštěmi 6. nýtování – zde zaklepáváním klínku proti důlku v kovadlince, ale lze i spec. kleštěmi). 

Způsob 2:

Tento postup má některé společné kroky s předchozím, ale použil jsem u něj zase o trochu jednodušší nástroje a spojil některé kroky dohromady. V čem se postup liší můžete posoudit na následujících fotografiích:

Základ přípravku tvoří jednoduchá kostka s průchozím otvorem. Ten je z jedné strany kónický a přechází do válcového otvoru. Dále pak razníček zapadající do válcového otvoru, kovadlina a samozřejmě kladivo.

Položíte „kostku“ s otvorem na kovadlinu. Předem odstřižený kroužek vhodného průměru který vyrobíte stejně jako v předchozím případě vsunete do kónického otvoru (nesmí být zavřený – oba konce jsou v různé výšce, tak jak je odstřihnete z pružiny). Pomalu jej tlačíte razníčkem dolů a zužující se kónus kroužek uzavře na nový menší průměr s přeloženými konci přes sebe. Jakmile stlačíte kroužek až na dno, udeříte opatrně kladivem do razníku (osvědčilo se mi raději méně dvakrát, než jednou silně). Tím dojde ke stlačení konců a zalisování do sebe.

Následně hotový kroužek razníčkem vymáčknete z „formy“ v kostce ven. Někdy se podaří vytvořit rozšířený prostor pro nýtek už v této fázi, ale většinou je místo překryvu stále poměrně úzké. V této fázi však už nehrozí deformace kroužku ani to že konce ze sebe sjedou a tak stačí stejným razníčkem klepnout do místa překryvu znovu a vznikne ideální ploška pro nýt. Pokud chcete celý kroužek plochý, tak jej v této fázi položíte na kovadlinu, přiklopíte vhodným kovovým razníkem (lze použít cokoli dostatečně tvrdého a hladkého) a udeříte kladivem.

A zde můžete vidět ukázku hotových kroužků – tyto nejsou zploštěné celé, ale pouze v oblasti určené pro nýt. Síla drátu byla v tomto případě 1mm, síla obou vrstev v místě zploštění a přeložení konců je cca 0,7mm . Vnitřní průměr kroužku se pohybuje kolem 5,6mm. Výroba Curia Vítkov.

Spojení „na háček“

Alternativní metoda spojení kroužků spočívala v tom, že se roztepal do plošky pouze jeden konec kroužku. Na tomto konci se opět prosekl otvor. Druhý konec kroužku se zmáčkl do špičky nebo se na něm vytlačil speciálním přípravkem výstupek – čep nebo tzv. „háček“. Tento konec se protáhl otvorem v první části a roztepal. Takový spoj sice nevyžadoval žádný nýt, ale s ohledem na to, že háček nebyl vždy dostatečně dlouhý k roznýtování, byla asi celková pevnost spoje nižší než u klasického nýtu. Někdy se dokonce otvor v zploštělé části kroužku vůbec neprosekl, ale spíše vytlačil důlek do kterého pak zapadl háček a celek se roztepal (k vidění např. na fragmentu závěsu gotického šlapu v Městském muzeu v Nymburku).

Takový spoj byl docela určitě slabší než nýt a háček se mohl z důlku vyvléknout – protože je však kroužek při úderu nebo bodu namáhán spíše na roztažení a nýt tedy na střih (a částečně otlak), mohl i tento spoj prokázat cenné služby a dozajista byl mnohem pevnější než prosté zavírané kroužky.

PLETENÍ

V historii i dnes sice existovalo vícero řešení – např. tzv. „křížové“ neboli také „řídké“ pletení, ale toto použití je známé spíše z Orientu (např. Japonsko), ale zde se vesměs nepoužívalo ve formě kompaktní zbroje – spíše šlo o ochranu některých konkrétních partií – části rukou aj. Ve srovnání s klasickým hustým kroužkovým pletivem je to při prostém zavírání způsob poměrně nekvalitní a pro Evropu a sledované období neautentický, proto se jím ani nebudu zabývat – následující popis se tedy vztahuje k nejpoužívanější, nejběžnější a nejkvalitnější provedení kroužkové zbroje. Podobně jako u natáčení a štípání existuje i u pletení zbrojí mnoho různých postupů, mnemotechnických pomůcek i stylů. Každý výrobce, byť i příležitostný, má svůj oblíbený postup a styl. Někdo plete po jednom kroužku nebo dvě či tři řady naráz a jiný zase dává přednost skládání z pětic kroužků nebo skládáním z řetízků apod. Vždy ale musíte každý kroužek zavřít zvlášť – každý jednotlivý kroužek vám nakonec projde rukama a každý musíte s pomocí kleští zavřít, takže jediný rozdíl v různých technikách a jejich veškerý „fígl“ je v tom, že vždy nějaký čas děláte stejnou práci (např. jenom zavíráte kroužky, navlékáte apod.) a tím svou práci poněkud zefektivníte a zrychlíte. Na pletení budete potřebovat dvojici plochých kleští. Následující postup používám např. já, ale je dobré různé postupy střídat – je to úmorná a zdlouhavá práce, takže střídání postupů trošku oživí její ubíjející monotónnost.

1. Způsob propojení kroužků – na každý kroužek navazují 4 další – stylem „olympijských kruhů“.

2. Polovinu kroužků necháte otevřenou tak jak jste je naštípali, druhou polovinu zavřete.

3. Upletete základní dvojitou řadu spojením již zavřených kroužků těmi nezavřenými.

4. Navléknete dva zavřené kroužky na jeden otevřený – držíte za zavřené v ruce.

5. Připevníte k základní řadě.

6. Déle již na otevřený přidáváte jen jeden zavřený.

7. Takhle postupujete v celé řadě a pletete tak dvě řady naráz.

8. Jiný postup je přidávat kroužky vždy po dvou a pak je spojovat.

A výsledný efekt.

Skládání z řetízků:

Skládání z řetízků je jiný styl, kterým se dostat ke stejnému výsledku. Není to jako ostatně většina popsaných postupů můj „vynález“, ale z dosavadních zkušeností mohu prohlásit, že je to zatím asi nejproduktivnější styl pletení. Fotodokumentaci doplním časem. Celý postup je v podstatě podobný předchozím. Liší se v tom že místo poloviny otevřené a poloviny zavřené si připravíme po rozštípání pružiny jen hromádku otevřených kroužků. Z těchto pak pleteme jednoduché krátké řetízky – např. 12 ok aj. Počet ok není dogma, jenže s dlouhými řetízky se zkrátka hůř pracuje, ale jejich délku si uzpůsobte čistě podle toho co vám bude vyhovovat. Pak poskládáte řetízky vedle sebe (první doporučuji dvojitý) a spojujete je. Když si vytvoříte např. obdélníky z 10-ti řetízků po 12-cti okách – následně je pospojujete do plochy. Princip zůstává stejný – opět vezmete do rukou nakonec každý kroužek, opět jich zavřete stejný počet jako při použití jiných metod, ale protože odpadá fáze, kdy si polovinu kroužků zavíráte a místo toho rovnou pletete kroužky celá procedura se po ergonomické stránce o něco zrychluje.

KOMPLETACE

Existuje množství nejrůznějších střihů i postupů kompletace samotných zbrojí. Je to dáno jednak vývojem zbrojí jako takových i požadavky na jejich funkci. Proto zde nenajdete vyčerpávající přehled, ale jen některé ze způsobů konstrukce a kompletace zbrojí. Základní pravidla skládání řad, se ale většinou řídí čistě účelovou funkcí:

Rozměry:

Je třeba si uvědomit, že pod zbroj se obléká ještě šat a ochranné krzno – koženice nebo prošívanice, navíc zbroj nesmí být na těle ani na prošívanici napnutá. Kroužky musí být volné, jinak by zbroj omezovala pohyb a napnuté kroužky by se při nárazu čepelí povolovaly, zatímco pokud je zbroj volná a na měkkém podkladu prošívanice, má tendenci se při nárazu čepele v tom místě spíše zhustit a stáhnout. Proto je nutné zbroj hodně předimenzovat – dělejte ji opravdu hodně širokou. Podobně pak rukávy je třeba dělat delší (na připažené ruce musí rukáv viset až ke konečkům prstů), protože ať už jsou ukončeny pevně pěstnicí, nebo se u gotických zbrojí pouze přivazují k zápěstí, budou-li krátké, budete mít potíže při pohybu rukou – ohýbání v lokti, rameni apod. V dobře udělané zbroji si musíte dokázat sáhnout přes opačné rameno na vlastní lopatku aniž by se rukáv vyhrnul nebo vás tahal. Další slabé místo je podpaždí – buď musíte dělat rukávy celé široké, ale pak budete mít na ruce zbytečnou váhu, nebo jako na starých kompletech se rukáv dělá v podpaždí široký a k zápěstí se zužuje. Poslední varianta je úzký rukáv a otvor v podpaždí umožňující pohyb ruky – toto řešení má slabé místo právě tím otvorem a používalo se ke konci, když bylo nutné rukáv kroužkové zbroje dostat i pod kabátky kostýmů apod. a tedy musely být dostatečně úzké.

Směrování řad kroužků:

Tento názorný schématický model kroužkové zbroje ukazuje obvyklé směrování řad (zvolil jsem záměrně model aby byla zbroj vidět celá a zároveň jednotlivé kroužky). Směrování řad na rukávech může být i jiné než na tomto modelu v závislosti na celkovém typu zbroje – vyobrazený směr je z praktického hlediska nejvýhodnější – při ohýbání ruky se řady kroužků skládají do sebe a zbroj pak méně omezuje pohyb – používal se jak na některých starých kompletech tak především na gotických zbrojích. Skládání řad na trupu, tak jak je tu vyobrazeno je naopak jediný správný způsob na všech typech zbrojí bez ohledu na období nebo způsob výroby!

Trup:

A) B)

Názorná ukázka chování zbroje při prověšení vlastní vahou a skládání kroužků do sebe – pokud je zbroj na trupu sesazena správně – tj. řadami vertikálně (viz. A) stahuje a pasuje se k tělu vlastní vahou a následnému stažení opaskem se nebrání, protože se kroužky skládají do sebe. Pokud je udělaná na trupu špatně – tj. horizontálně (viz. B) nestahuje se a brání se stažení opaskem – vytváří pod ním vlny – „faldy“ a nepřizpůsobuje se ani tak dobře postavě bojovníka, zvláště je-li širší než jeho postava. Jediný argument hovořící pro toto řešení – tj. podobně jako u rukávů by se kroužky skládaly do sebe při ohybu v pase v porovnání s nevýhodami zpravidla neobstál na historických zbrojích a neobstojí ani dnes.

Základní prostorové rozvržení dílců kroužkové zbroje, konstrukčně (položením řad) společné jak typickým gotickým zbrojím, tak některým typům starých románských kompletů (viz. níže varianta kompletů A), ke kterým se ovšem ještě navíc připlétala kukla a pěstnice. Rukáv může být takto zužovaný, opačně pletený, popřípadě nezužovaný rovný, krátký apod. Ačkoli je zde zbroj rozvržena do řady dílců – A- přední a zadní díl trupu, B – rukávy, C – boční dílce a D – vsazované klíny doplňující rozbíhavé rozparky většina dílců na sebe plynule navazuje bez jakýchkoli švů a je to z obrázku i patrné – skutečné švy jsou pouze a jedině taková místa, kde jdou řady kroužků nesouhlasně „proti sobě“ a jsou na nákresu označené červenou barvou. Boční dílec (viz. C) je na zbroji praktickou záležitostí, jinak by zbroj v podpaždí dobře neseděla a tahala by ruku. Tento problém by se dal řešit i bez vsazení podobného dílu – tak že se zbroj celkově rozšíří a rozšíří se i rukávy, zejména v místě podpaždí, ale cenou jsou větší rozměry, větší počet kroužků a vyšší váha zbroje. Zmiňovaný „díl C“ se dělá tak, že se k přednímu a zadnímu dílci dodatečně vsadí boční dílce tak jako na obrázku nebo se přední i zadní díl dělají širší s tzv. průramky – vybráním od podpaží k rameni tak jako je tomu při šití kostýmů. Znovu opakuji – způsobů kompletace existovalo v historii více druhů a švy i jejich způsob řešení se mohou lišit. Zde uvádíme jen některé z používaných typů.

Díl D je kupříkladu spíše spekulativní záležitostí vycházející z praktických zkušeností a z ikonografických pramenů – proto si asi zaslouží trochu obsáhlejší vysvětlení. U dlouhých románských zbrojích dosahujících pod kolena dochází často k jevu, že se přední rozparek zbroje samovolně rozevírá a špatně chrání nohy a kolena bojovníka. Zadní rozparek to obvykle nedělá, což je dáno tím, že lidské tělo není symetrické. Pokud ale máme dlouhou románskou zbroj a chceme se výše popsanému jevu vyhnout (tj. chceme aby u stojící postavy byl rozparek uzavřený, tak jako to obvykle známe z ikonografie, máme na výběr buď celkové rozšíření zbroje – to je z konstrukčního hlediska nejjednodužší (a rozhodně nejméně spekulativní) řešení, ale celkový počet použitých kroužků a celková váha zbroje může citelně vzrůst. Můžeme také rozšiřovat suknici symetricky, přidáváním kroužků do řad, při pletení, aby se mírně rozšiřovala směrem dolů. Nebo můžeme přidávat kroužky asymetricky, pouze tam kde je potřebujeme – jak už jsem psal, není potřeba přidávat zpravidla v zadní části, ale pouze vepředu – kolem rozparku. To má oproti předchozím postupům výhodu zvýšení váhy jen o nezbytné množství přidaných kroužků. Protože se ale zbroje stejně dělají obvykle dost široké (aby se pod ně vešlo ochrané krzno, byly volné, elastické apod.), není potřeba rozšiřovat suknici nijak výrazně. Faktem je, že dlouhých zbrojí se nám z raného středověku dochovalo jen velmi málo, většinu známe tak už jen z ikonografie. Protože trend směřoval k postupnému zkracování zbrojí a i staré zbroje měly relativně vysokou životnost, docházelo tedy zřejmě spolu s výrobou nových i k modernizaci – zkracování – starších zbrojí a odstraňování dlouhých (a se zlepšenou ochranou nohou už zbytečných) spodních částí suknic. U kratších zbrojí (například gotických, ale i starších antických apod.) k tomuto jevu nedocházelo a nebyl tedy žádný důvod suknice nějak rozšiřovat a řešit rozparky. Je nutné dodat, že jedna z mála dochovaných raně středověkých dlouhých zbrojí – tzv. zbroj sv. Václava má střih prostý, válcový, ovšem má zase rozparek pouze vepředu, což je svého druhu také zvláštnost.

Románské a raně gotické komplety

Až do konce 13. století (Náhrobek v Norton Church v Durhamu, Sochy bojovníka z Kostnického dómu aj.) a nezřídka ještě v první polovině 14. století (nálezy z  Visby jsou dokonce až 1361, Velislavova bible aj.) mají kroužkové brně těžkooděnců pevně připojenou kapucu a rukáv stále ještě zakončuje pevně připojená kroužková ochrana ruky ve formě pěstnice, řidčeji i prstové rukavice (teprve od konce 13. st. a v průběhu 14. st. se ochrana rukou a kapuca odděluje).

Varianta A:

Vzniká vpletením do kruhu pletené kapuce zbroje do klasického pravoúhlého křížového systému řad těla zbroje (zbroj sv. Václava 10. století, výjevy v Maciejowské bibli ze 13.st. aj.). Když vložíte kruh kukly do čtvercového otvoru zbroje a připevníte na stranách, vzniknou celkem 4 cípové otvory, které je třeba vyplnit pletivem a na ramennou, kde jdou proti sobě dva směry řad, pak vzniká šev. Další šev je na spodní straně rukávu a vede od podpaží k zápěstí. Je zde pro to, že rukávy románských a ranně gotických kompletů jsou široké, aby neomezovaly pohyb a od trupu k zápěstí se zužují. Při tomto sesazení řad není možné rukáv rozšiřovat bez švu, takže jej alespoň situujeme na spodní stranu paže. Další malý horizontální šev je přímo v podpaždí – je zde pro to, že zbroj nemá jen přední a zadní díl, ale také dva rozšiřující pruhy po bocích (po sesazení není mezi nimi, předním a zadním dílem žádný šev – je to jen rozšíření)  – jinak rukávy táhnou a omezují pohyb. Zbroj je třeba doplnit o dlouhé rozparky umožňující jízdu na koni, šerm a pohyb vůbec.  Protože má zbroj tendenci se v rozparcích roztahovat, je třeba tomu zamezit rozšířením její spodní části – suknice a to buď plynulým rozšiřováním, nebo přidáním klínů na boky či po stranách rozparku podle tvaru vaší postavy – zpravidla je zadní rozparek stažený a je třeba doplnit jen přední. Zobrazená ochrana krku a obličeje je jen jedním z mnoha různých řešení.

Ruce chrání kožené palcové rukavice – pěstnice. Rukáv zbroje se protahuje a přišívá ke koženým pěstnicím (palcovým rukavicím) takže pletivo chrání hřbet ruky a vnější část palce. Je třeba brát v potaz, že podobná úprava kompletu vyžaduje dlouhé rukávy (před připevněním samotné pěstnice musí konec rukávu – tj. pozdější zápěstí – dosahovat na připažené ruce konců prstů), jinak by zbroj omezovala pohyb – část rukávu navíc se podvazuje k ruce. Vedle palcových pěstnic se později v menší míře vyskytují i prstové rukavice (poprvé koncem 12. století, častěji až ve 13. a 14. století). Aby člověk mohl používat prsty (jíst apod.) aniž by odložil zbroj, je v dlani vystřižen podélný otvor jen tak velký, aby šlo vyjmout ruku ven – není nijak šněrovaný, zatahuje se sám, ale je třeba jej obšít, aby se kůže dále netrhala. V zápěstí býval protažený stahovací řemínek kterým se rukáv upnul více k ruce. U prstových rukavic není podobný otvor možný, ale lze jej nahradit otvorem na zápěstí – vyjmutí ruky umožňuje větší délka rukávu.

Výhody: skládání řad na rukávech, kukle i trupu je zcela přirozené, kroužky do sebe dobře zapadají.
Nevýhody: šev na rameni, šev na spodní straně paže, čtyři vplétané otvory. Při malých kroužcích se švy téměř ztrácejí.

Varianta B:

Jiný způsob výroby kompletu (Hortus Deliciarum 1185, Mistr vyšebrodského oltáře, Velislavova bible aj.) byl dle ikonografických pramenů zřejmě častější. Postupujete od kukly – podobně jako u široké kukly spadající na ramena – jakmile dosáhnete šíře ramen, pletete směrem dolů a vytváříte tak kolem těla jakýsi válec. Od pasu dolů zbroj opatříte rozparkem a rozšíříte stejně jako v případě varianty A. Na příslušných místech vytvoříte čtvercové otvory a připojíte rukávy. V tomto případě jdou rukávy opačným směrem než u předchozí varianty a modelu. Takto udělaný rukáv se hůře skládá do sebe (falduje), ale při použití vhodného rozměru kroužků a síly drátu je stále ještě dost elastický, aby příliš neomezoval pohyb. Podobný rukáv nemusí mít podélný šev na spodní straně paže – je zbytečný – rukáv lze plynule rozšiřovat i zužovat beze švu podobně jako při výrobě kukly. Při připojení k tělu má rukáv švy v předu a v zadu, zatímco shora a v podpaží jdou řady narozdíl od předchozí varianty správně a šev tam není. Řešení ochrany rukou pomocí pěstnic je stejné jako u varianty A.

Výhody: nemá žádné dodatečně řešené otvory a celkově málo švů.
Nevýhody: rukáv se hůře skládá – není tak dobře pohyblivý, což se dá eliminovat jeho větší šíří.

Příprava před bojem: na tomto výjevu z Maciejowské bible ze 13. st. můžete vidět hned několik zajímavostí. Bojovník sedící na zemi nemá nohy chráněné kroužkovým pletivem, ale natahuje si prošívané krátké nohavice zesilující ochranu stehen a kolenou, hlavu mu chrání jednoduchá čapka. Bojovník vlevo se právě charakteristickým stylem obléká do kroužkového kompletu a jeho kolega napravo má přes rameno přehozenu poměrně unikátní prošívanici ve formě kompletu s palcovými rukavicemi.

„Gotická zbroj“

Gotické zbroje jsou oproti románským kompletům již opět kratší – sahají zpravidla pouze na stehna bojovníka. Nemají již pěstnice, protože ruka byla již zpravidla chráněna jinak řešenou rukavicí (plátovou lamelovou nebo kombinovanou) – rukáv končí v zápěstí, kde se uvazoval k ruce řemínkem. Vyskytují se i zbroje s krátkým rukávem k lokti, popřípadě rukávem nezužovaným apod. Stejně tak zbroj již nemá pevně připojenou kapucu (v průběhu 14. st. se oddělila – u většiny kompletů již počátkem, ale v nálezech z Visby 1361 a na vyobrazeních se vyskytují podobné komplety i později) a končí u krku – buď jednoduchým otvorem, nebo je opatřena kroužkovým límcem – stojáčkem (Bojovník z tympanonu kostela P. Marie v Praze – 1380-1390, socha sv. Václava od P. Parléře 1373, Tumba Přemysla Otakara II. – druhá pol. 14. st. Praha, Kroužková zbroj ve Vojenském muzeu v Praze 15. st., Kroužková zbroj v depozitu NM č. 475 apod.). Gotické zbroje buď nemají žádné rozparky nebo jen krátké v předu a vzadu, případně po bocích. Vedle rovných lemů se gotické zbroje zdobily lemováním z cípů nebo hradbiček.

Od 12. až po 14. století je rukáv zbroje zakončen pevně pěstnicí (Petr de Ebulo, Hortus Deliciarum, Velislavova bible, Mistr vyšebrodského oltáře, Maciejowská bible aj.) později se (méně často) objevuje           i prstová rukavice. Princip je prostý – rukáv se plynule protahuje na palec a hřbet ruky a našívá se na vnější stranu kožených palcových rukavic (takže dlaň zůstává kožená). Je nezbytné, aby rukáv byl dostatečně dlouhý (ještě před připojením pěstnice by měl dosahovat při připažení ke konečkům prstů), jinak by s připojenou pěstnicí silně znemožňoval pohyb paží. Protože pěstnice neumožňuje příliš jemnou manipulaci s rukou a je nepohodlná, bývala na dlani rozstřižena a tímto otvorem mohl rytíř ruku vysunout ven. Otvor se neprostřihával až ke konci prstů, aby z pěstnice ruka nevyklouzávala, protože nebyl ani šněrován ani jinak utahován. Pokud bojovník sevřel dlaň nebo v ní sevřel meč, prostřih nevadil. (otvor doporučuji olemovat a pevně obšít – zvláště na krajích aby se kůže dále netrhala). Jak toto bylo vyřešeno u prstových rukavic mi není známo, ale s ohledem na nutnou délku rukávu lze udělat podobný otvor přímo na rukávu – na zápěstí (šněrovaný) – nevýhodou je vyšší váha rukavic visících nepohodlně na ruce              a ztěžujících tak manipulaci s rukou.

KUKLY A KAPUCE

Jeden z nejobvyklejších způsobů pletení kukly. Nejprve se uplete svrchní část kukly – A) polokulovitý zvon tzv. pletením do kruhu (viz. obr níže). Jakmile se dostanete na úroveň čela, pokračujete dále válcovitou částí – B) až na ramena. Od ramennou dolů se kukla musí opět rozšiřovat částí C) podobným stylem jako její horní část.

Způsob pletení kapuce a přidávání kroužků při výrobě dílce A:

1. Na základní kroužek, který je dobré dělat silnější nebo jej snýtovat či sletovat, se navlékne první řada kroužků. Počet kroužků závisí na velikosti a tvaru hlavy nositele kapuce.

2. Na první řadu se připojí druhá protilehlá řada – běžný kroužek druhé řady spojuje dva z předchozí řady.

3. Rozšiřování vlastní kapuce se provádí vkládáním kroužků. Mezi dva kroužky následující řady se vloží navíc ještě jeden další a zavěsí se za jeden kroužek z předchozí řady (jen za jeden, nespojuje dva jako běžný kroužek druhé řady)

4. Přes rozšířenou (v tomto případě druhou) řadu se přidá následující (v tomto případě třetí) řada. Postupně, tak jak se kruh rozšiřuje přidáváme stejným způsobem do každé liché řady vložené kroužky a sudou je překrýváme (zarovnáváme). Při dalším vkládání již nedáváme vložené kroužky mezi každé dva z řady, ale vkládáme již jen např. ob jeden, pak ob dva apod. tak aby pletivo nebylo zbytečně husté (dělalo by na vrcholu hlavy faldy a vlny) a kopírovalo polokulovitý tvar hlavy – je třeba to průběžně zkoušet a poměřovat. Stále je ale třeba vkládat kroužky rovnoměrně a pravidelně, aby nedocházelo k deformacím tvaru.

5. Větší část výsledného kruhu – položený na rovinu zachovává tvar pouze díky volnosti mezi jednotlivými kroužky, jinak by měl mít v prostoru již náznak polokulovitého tvaru.

Dílec B je v podstatě obdélník obtáčející zadní a boční části hlavy – způsob pletení je stejný jako u čtvercového pletení dílců kroužkové zbroje (viz. zbroj). Je možné pokračovat v pletení načatého horního dílce jednoduše tak že od určitého místa (kdy dosáhnete spánků a čela) přestanete horní díl rozšiřovat vkládáním dalších kroužků a pletete dál bez toho s tím že vynecháte část pro obličej. V praxi ale doporučuji plést svrchní (A) a střední (B) díl zvlášť a spojit až dodatečně, čistě pro to, že se vám to bude plást lépe a nebude vám v rukou překážet zbytečný kus zbroje. Po dosažení ramen je třeba pokračovat v opětovném rozšíření kapuce v límec dílcem C. Dostatečné zkušenosti s rozšiřováním do kruhu jste již získali při výrobě svrchní části. Spodní část (C) se rozšiřuje obdobným způsobem, ale doporučuji přidávat záměrně nepravidelně – více ve směru ramennou a méně či postupně vůbec na přední a zadní části – tím místo kruhu vzniká jakási elipsa, která se lépe spasuje s postavou. Dnes nejobvyklejší způsob pletení kukel situuje základní středové oko přímo na vrchol hlavy, ale v historii existovaly i způsoby pletení, které situovaly středové oko až na zadní část temene odkud se kukla pletla směrem k obličeji a dolů – časem tento postup také zdokumentuji, zatím jej ale nemám prakticky vyzkoušený.

Pokud vyrábíte románský komplet, pokračujete dále na trupu nebo kapucu k trupu připevňujete (viz. střihy kompletů), pokud děláte samotnou gotickou kuklu, rozšiřujete a protahujete spodní dílec dle potřeby.

A) B)

Dva typy oddělených kapucí – kukel. A) starší typ – tzv. náprsenková kapuca již byla od trupu zbroje oddělena a pro lepší ochranu těla byla v předu protažena do čtvercového nebo obdélníkového dílce zesilujícího ochranu trupu. B) mladší typ – klasická gotická kukla – spodní dílec je rozšířen v široký límec spadající hluboko přes ramena bojovníka a chránící i část jeho hrudi a zad. V této podobě se pak udržela od počátku 14. století (nejstarší oddělené kukly jsou z konce 13. st.) až do počátku 16. století. Pod vlivem módy se spodní část zbroje někdy zakončovala zdobením z gotických cípů nebo hradbiček.

Aby kukla lépe seděla na hlavě bojovníka, utahovala se často pomocí kožených řemínků. Byla-li volnější, umožňovala podobně jako u kompletů po povolení těchto řemínků stažení z čela dozadu jako kapuce aniž by ji bojovník musel celou odkládat chtě-li si udělat pohodlí.

Ochrana krku a obličeje:

Protože pevné připojení kapuce je nepohodlné, dala se stáhnout vzad. Aby toto bylo možné, musela být kapuce buď hodně široká a pletena tak, aby obličejová část byla otevřená do kruhu a k hlavě se přitahovala řemínkem (Viollet le Duc, Socha bojovníka z Kostnického dómu). Jiná velmi častá varianta byla (viz. obr. kompletů) bylo krytí krku, brady a někdy i části obličeje cípem kroužkového pletiva (podšitého kůží nebo tkaninou) uvazovaného zpravidla na levé straně hlavy (Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. – British Library Londýn). Jiná starší varianta (např. Tapiserie z Baeyoux) krytu krku, brady a části obličeje je formou čtverce uvazovaného na obou stranách hlavy i krku, který byl rovněž podšíván kůží či suknem.

OCHRANA NOHOU

Od 12. století se objevují snahy chránit pomocí kroužkového pletiva i nohy jezdce. Zpočátku šlo pouze o punčochy pod kolena, protože až ke kolenům včetně, chránila jezdce samotná zbroj. Později se ochrana nohou protahuje až na stehna a uvazuje k opasku (Mistr vyšebrodského oltáře, Zmrtvýchvstání. Nár. galerie Praha, Socha sv. Jiří Pražská hrad, Biblia Wenceslai regis 14. st., Velislavova bible 14. st., mezi nejstaršími pak iluminace rukopisů Petra de Ebulo – konec 12. st.).

Ochrana může být řešena buď úplnou uzavřenou kroužkovou punčochou, takže pak máte kroužkové        i chodidlo nebo je chodidlo pevné kožené jako u boty a punčocha kryje jen svrchní část nohy, přičemž     k chodidlu je pevně přišita. Měl-li člověk úplné uzavřené punčochy s kroužkovým chodidlem, nosil do nich speciální kožené střevíce. Výhodou tohoto řešení je kovová, dokonale protiskluzová podrážka.

Nelze dost dobře popisovat způsob výroby nohavic, pokud nebudete ovládat „kruhové“ ani „pravoúhlé“ pletení – pokud je zatím ještě neovládáte, prostudujte si prosím pečlivě příslušné pasáže (výroba zbroje, kukly) na této stránce a doporučuji si je i prakticky vyzkoušet, než se pustíte do těchto, konstrukčně náročných nohavic. Proč je nutné znát postup výroby kukly a mít jej prakticky vyzkoušený pochopíte při čtení následujícího návodu:

Základní postup výroby uzavřené punčochy je velmi blízký postupům při výrobě kukel. Začnete podobně jako u kukel středovým kroužkem umístěným na špičce nohy, pletete do kruhu s tím, že přidáváte méně rozšiřovacích kroužků než u kukly, aby tak vznikl těsnější a uzavřenější tvar. Je dobré nepřidávat kroužky rovnoměrně (do kruhu), ale více nebo pouze na dvou protilehlých místech, aby tak nevznikl kruhový průřez, ale ovál či elipsa, která na plochou nohu lépe pasuje. V místě nártu začnete přidávat více vložených kroužků, aby punčocha lépe kopírovala vaši nohu. Podobnou technikou vytvoříte jakési nízké „střevíce“ a začnete s výrobou ochrany holeně. Pokud máte možnost kroužky na chodidle sletovat, snýtovat nebo použít silnější drát (ne výrazně jinak se vám bude chodidlo deformovat proti zbytku nohy – lépe pevnějším materiálem) chodidla více vydrží, ale i pokud to neuděláte a použijete obyčejný železný drát, vydrží takové chodidlo poměrně tvrdé zacházení (občas je samozřejmě třeba oprav). Nechcete-li mít chodidlo kroužkové, pletete v podstatě stejně, ale pouze půlkruh. Chodidlo vyrobíte kožené a svrchní část k němu přišijete.

Holeň je v podstatě pletena klasickým pravoúhlým způsobem s tím, že ubíráme a přidáváme kroužky (zejména na lýtku) podle potřeby, aby punčocha kopírovala tvar vaší nohy. Nesmíte zapomenout na rozparky na příslušných místech (viz. obr.) jinak punčochu nenazujete přes patu nebo naopak bude někde zbytečně přečnívat. Jakmile máte hotovou holení část, připevníte ji k dříve vyrobeným „střevícům“            a zkompletujete – na nártu šev nebude, protože tam jdou řady souhlasně, po stranách nohy budou dva švy, tomu se nevyhnete, protože tam jdou řady proti sobě. Buď můžete použít šev vodorovný, tak jak je tomu na průvodním vyobrazení, nebo můžete šev posunout až na hranu chodidla, ale pak vám přibude ještě vertikální šev po stranách nohy – od nártu dolů k chodidlu.

Návaznost řad spodní části nohy a ochrany holeně je řešena pomocí švu (vždy tam kde jsou řady proti sobě je šev) po stranách nohy. Vpředu na nártu jdou řady souhlasně s ochranou holeně, takže tam šev není. Přechody po stranách nártu je třeba dořešit pletením části kruhové výseče (pletení do kruhu – vkládání kroužků). Pokud přesto nevíte jak na to, budete muset experimentovat. Středem lýtka je veden rozparek, který je spojený pouze v nejširším místě lýtkového svalu. Nejedná se však pouze o rozparek, ale střihové ubrání pletiva, protože pokud by jste to neudělali, nebude zbroj sedět přesně na noze a buď ji na nohu vůbec neobujete nebo vám naopak bude na lýtku plandat zbytečný kus pletiva. Kolik máte přidat nebo ubrat závisí na tvaru a rozměrech vaší nohy. Je třeba také počítat s tím, že pod pletivem budete mít nohavice, případně ještě jedny zesilovací bojové nohavice. Místa kde je rozparek se šněrují.

Jeden ze způsobů výroby úplné kroužkové punčochy – v tomto případě je přidán šev navíc z boku paty, ale není to nutné – podobných způsobů zakončení paty existuje vícero – důležité však je toto:  punčocha musí sedět na vaši nohu, musí se dát obout, nikde nesmí chybět ani přečnívat zbytečný kus pletiva, pokud toto dodržíte a dodržíte i základní směrování řad na noze i holeni a použijete např. jiný způsob švů nebo zakončení paty nebude to na škodu.

Dva způsoby možného zakončení paty. S ohledem na to, že se nám nepodařilo spolehlivě doložit tuto část, jedná se v obou případech o více nebo méně pravděpodobnou spekulaci. V první případě je šněrovaný rozparek protažen až tak hluboko k patě, aby šla noha nazout – neměl by být protažen až         k chodidlu. V druhém případě je chodidlo protaženo do zadního dílce, který se přes patu přehne a uváže k noze. V prvním případě noha sedí k patě lépe, ale musí být vyrobena přímo na konkrétní velikost nohy. V druhém případě nevypadá ochrana paty tak elegantně, ale umožňuje obout kroužkovou punčochu na nohy různé velikosti (samozřejmě v jistém rozsahu daném velikostí a rozměry zbytku punčochy).

Koncem 12. a zejména během 13. století dochází k protahování původních punčoch v dlouhé nohavice kryjící kolena a nohu bojovníka včetně stehen, což umožnilo další zkracování samotné zbroje. Těžká kroužková nohavice bývala lemována kůží a uvazována řemínkem k opasku.

POUŽITÁ LITERATURA

Hošek, J. 2003: Metalografie ve službách archeologie. Praha
Choc, P. 1967: S mečem i štítem. Praha
Klučina, Romaňák 1983: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby 5-17. st. Praha
Klučina, Romaňák, Marsina 1985: Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha
Thordeman B. 1939: Armour from the battle of Wisby 1361. Uppsala
Tweddle D. 1992: The Anglian Helmet from Coppergate, London
Viollet le Duc M. 1858-1875: Discionnaire raisonne du mobilier francais. Paris