Jako základ pro rekonstrukci této přilby byl použit nález z Olomouce (11.-12. st. – viz obr. nahoře). Protože však nešlo o výrobu kopie, ale o funkční přilbu použitelnou při rekonstrukci hist. vojenství, rozhodli jsme se při zadání dodržet pokud možno originální technologii výroby a konstrukci, nikoli však přesně rozměry původní přilby. Ty bylo třeba přizpůsobit hlavě konkrétního nositele. Původní přilba je po obvodu poměrně úzká, navíc musíme ještě počítat s nějakým polstrováním (buď přímo v přilbě nebo ve formě nějaké plstěné či prošívané čapky), které její vnitřní prostor dále zmenší. Pro naše účely bylo nutné zvětšit obvod u spodního lemu, což si ovšem vyžádalo i menší změnu tvaru přilby. Původní zvon je poměrně strmý. Při zachování původního tvaru zvonu a větší základně by byla přilba neúnosně vysoká. Proto byl zvon o něco snížen a na replice není při pohledu z boku už tak strmý. Není ovšem ani zdaleka tak nízký a oblý jako na přilbě z Ostrowa Lednicki (obr. dole) aj.

Následující fotografie dokumentují postup výroby této přilby tak jak jej pro nás postupně zdokumentoval při práci platnéř Jiří Klepač:

Téměř hotový zvon přilby před broušením:

A zde pak můžete vidět konečný produkt po vybroušení a vyleštění:

Výsledná přilba má rozměry:

Vnější obvod u spodního okraje: 750mm
Výška zvonu bez nánosníku: 195mm
Délka nánosníku: 73mm
Šířka nánosníku: 45mm
Síla plechu u spodního okraje: 1,84-2,02mm
Váha (včetně řemínků): 1910g

Přilbu pro Curii Vitkov vyrobil a výrobní postup průběžně zdokumentoval Jiří Klepač – The Armoury of Jiří Klepač.

Začneme seznamem použitých věcí. Kromě takových zřejmých věcí jako je samotný korpus štítu a surová kůže dostatečných rozměrů je vhodné mít k dispozici i nějakou nádobu na máčení kůže – v mém případě jsem měl kůži napřekládanou a ztvrdlou do rozměru cca 1 x 0,5 m takže jsem pro její namočení zvolil sud odpovídající velikosti, popřípadě je možné kůži navlhčit a poté co jde už částečně tvarovat, vejde se i do rozměrů podstatně menších. Rozhodně bych byl opatrný při tvarování dosud tvrdé a suché kůže – mohla by vám v místě ostrého ohybu prasknout.

​

Korpusu štítu se nebudu nijak podrobněji věnovat – jeho výroba by mohla být materiálem na další samostatný článek. Místo mandlového štítu, jehož potažením se zabývá tento popis, si podle mého lze poměrně jednoduše dosadit i štít kruhový, případně i jiný povrch než je štít.

Jako materiál, jímž jsem štít potahoval, mi posloužila surová hovězí kůže o síle 1 – 2 mm. Z diskuze vyplynul tento materiál jako nejvhodnější pro dané účely – vytvrzení a zpevnění dřevěného korpusu a zvýšení jeho odolnosti vůči ranám. Zdrojem této kůže byla v mém případě firma NOBYKO, cena 200,- Kč/kus. Dále je v diskuzi uváděna firma KUMO s.r.o. od Valašského Meziříčí za 350,- Kč. Jako další varianty jsou zmiňovány hovězí kůže získaná přímo z jatek, následně zbavená chlupu a oškrábaná, kůže z různých dalších divokých zvířat jako například divočák, jelen atd. zpracované podobným způsobem jako hovězina.

Z použitých nástrojů je vhodné zmínit řezák (klasický na koberce nebo linoleum) popřípadě jiný dostatečně ostrý předmět – v rámci Slunovratu na Wothanburgu, kdy jsem potahoval další štít, jsem použil ručně kovaná a zakalená krojidla na kůži a byl jsem překvapen jak dobře se s nimi pracuje. Připravíme si klubko provázku na vypnutí kůže. Je uváděno, že k vypnutí kůže lze použít i samotnou kůži – z máčené kůže nařežete řemeny, kterými pak „potah“ vypnete – řemeny pak vysychají rovnoměrně s „potahem“ a vypnutí je tak lepší a nemělo by hrozit rozlámání štítu vlivem smršťování. A nakonec aku vrtačku s vrtákem do dřeva. Průměr vrtáku jsem zvolil s ohledem na velikost štítu a šířku koženého řemínku, kterým jsem hodlal kůži na štítu upevnit. Vzhledem k tomu, že jsem si kožený řemínek vyřízl také ze surové hověziny cca o šířce 4 – 5 mm zvolil jsem průměr vrtáku 5mm.

Teď už máme vše potřebné pro výrobu tak se do ní můžeme pustit. Začneme namočením kůže, abychom s ní mohli vůbec pracovat. Jak již bylo zmíněno, v mém případě mi jako nádoba na máčení posloužil dostatečně veliký plastový sud. V diskuzi se část pozornosti věnuje i samotné době potřebné k máčení kůže. Jsou zmiňovány dva časové úseky a to 2 – 3 hodiny – doba potřebná k tomu aby kůže změkla a byla tvárná a 5 – 8 hodin aby se kůže dala i částečně natahovat. Já osobně jsem sáhl po spodní hranici druhého časového rozmezí – tj. 5 hodin. Kůži jsem průběžně kontroloval, takže mohu potvrdit, že po cca 2 – 3 hodinách je již dostatečně tvárná pro práci, ale chtěl jsem pracovat s opravdu pružnou kůží takže jsem vydržel 5 hodin.

Následně po vytažení kůže jsem jednoduchým přiložením kůže na dřevěný korpus odhadl minimální nutný přesah – pokud máte materiálu dostatek, je asi vhodnější dát o nějaký centimetr více a oříznout než následně zjistit, že je kůže malá – musíte počítat s tím, že nějakou šířku bude mít samotné kožené obšití + část materiálu, kterou perforujete pro protažení provázku, s nímž budete kůži napínat a kterou po obšití odříznete. Pokud máte kůži rozměřenou, raději ověříme, že všechno sedí (dvakrát měř…..) a pak řežeme. Uříznutou část kůže po okrajích perforujeme řezákem a vzniklými otvory protáhneme provázek, kterým se snažíme kůži co nejvíce a co možná nejrovnoměrněji vypnout. Pochopení usnadní ilustrační foto. Trochu problematické je vypnutí samotné „špice“ štítu, které jsem řešil fixací napnuté kůže prostým omotáním jak je rovněž patrno z fotografie. Tento problém však u kulatého štítu odpadá ;-).

​

​

Zatímco nám tedy bude korpus s napnutým „potahem“ pomalu (z počátku určitě není vhodné nechat kůži usychat příliš prudce) schnout, můžeme si připravit ze zbytku kůže pásy na lemování okrajů a řemeny na upevnění. Pásy kůže jimiž budeme zpevňovat okraje štítu jsem řezal cca 10cm široké – přesah 4cm na každé straně štítu + cca 1,5cm na bok a ohyby. Řemeny jsem se snažil řezat přibližně o šířce 4 – 5mm. Slabší se jednak hůř řežou a jednak bych se bál přetržení. Obojí jsem po uříznutí opět dal máčet aby kůže zůstala měkká a tvárná.

Pak jsem přistoupil k obšívání hran štítu pomocí připravených pásů a řemenů. Horní zaoblenou část mandlového štítu, která je nejvíce vystavena sekům jsem vyztužil dokonce zdvojenou obšívkou. Obšívání spočívá v usazení pásu kůže rovnoměrně přes okraj a provrtání díry skrz obšití, potah i štít, nejlépe proti dřevěnému špalíku, aby kůže na druhé straně před vrtákem neuhnula. Provrtanou dírou protáhneme dva řemínky kůže pomocí očka ze slabého vázacího drátu. Očko provlékneme předvrtanou dírou, protáhneme jím konec řemínku a silou vtáhneme řemínek za pomoci drátu na druhou stranou. Prošívání obšití provádíme tak, že se ve vyvrtané díře kříží oba řemínky (princip sedlářského stehu – schéma je k vidění v článku „Proč (ne)šít na stroji? na www.livinghistory.cz„). Celý postup od vrtání po prošívání obšití opakujeme po celém obvodu štítu. Dbáme přitom abychom zbytečně neoslabovali štít vyvrtanými otvory, takže vhodně přizpůsobíme rozteč mezi dírami velikosti štítu (v mém případě jsem volil rozteč cca 10 cm) a snažíme se děla díry co nejblíže k okraji obšívaného pásu kůže, tedy co nejdále okraji samotného štítu. Pokud ze zbývajícího materiálu nemáme dostatečně dlouhý kus k obšití celého štítu z jednoho kusu, není problém pás přesadit přes sebe a prošít. Zrovna tak řemínky je možné bez problémů navázat. Před finálním zakončením a svázáním řemínků z obou stran štítu je vhodné ještě řemínky po obvodu jednou utáhnout – vždy obě strany proti sobě (podobně jako se zavazují brusle).

​

​

Pak můžeme nechat štít ještě trochu zaschnout a před úplným vytvrdnutím kůže oříznout přesahující vnitřní okraj včetně perforované části a provázků. Dle mého názoru by kůže neměla v žádném případě zasychat prudce na slunci, ale spíš ve stínu nebo v místnosti.

​

​Tak a dílo je hotovo. Bez kousku kovu a bez nutnosti použít ke zpevnění okrajů kováni. Štít je ve finále díky tomu výrazně lehčí. Závěrem bych sebekriticky podotkl, že při potahování svého dalšího štítu bych se asi pokusil kůži ještě o něco více vypnout, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o mou první práci s podobným materiálem, bál jsem se aby schnoucí kůže korpus štítu nerozdrtila. K úplnému dokončení zbývá dodělat řemeny na uchopení a štít nějak vhodně a dobově pomalovat. Až to budu mít za sebou, rád se podělím o své zkušenosti formou dalšího článku. Děkuji všem, kteří se zapojili do diskuze na téma „štíty“ a přispěli tak k vytvoření tohoto článku.

Potahování mandlového štítu trochu jinak 

Po mé relativně úspěšné zkušenosti s potažením svého štítu jsem byl požádán o pomoc při potahování dalšího korpusu. Ten se od mého lišil hlavně tím, že je ještě lehčí než můj štít a to hlavně díky absenci jakýchkoliv „nosných“ žeber. Celý korpus drží de facto jen slepením jednotlivých prkýnek. Konstrukce se ukázala jako relativně pružná (zejména při vysychání surovky) a tudíž použitelná. Nedokážu zatím dát dohromady nějaké srovnání odolnosti obou korpusů, neboť v akci byl zatím „nasazen“ jen můj štít.

​

První rozdíl v pracovním postupu při potahování štítu byl v tomto případě v tom, že byl štít dělán „na dvakrát“. Poprvé jsem jen napnul kůži na ploše štítu a kvůli nedostatku času jsem nestihl dodělat obšití. Před doděláváním jsem se pokoušel rozmočit opakovaným zvlhčováním jen okraje štítu, kde jsem měl následně dodělávat obšití. Důvod byl jednoduchý, kůže byla na štítu už napnutá a nechtěl jsem tuto operaci opakovat. Celý tento postup se ukázal jako dosti neefektivní. Určitě se vyplatí udělat celý štít „na jeden zátah“ dokud je materiál tvárný. Zvlhčování se ukázalo jako relativně málo účinné, buď bych musel štít zvlhčovat po okrajích déle, nebo by se asi vyplatilo při dostatečně velké nádrži namočit štít i se suchou kůží. Tím ale riskujete, že vám na vodu bude reagovat i dřevo, případně lepené spoje.

Také mám empiricky ověřeno, že je lepší na tyto práce méně parné počasí. Určitě to není žádný překvapivý objev, ale vyplatí se s tím počítat. Pracovat s mokrou kůží ve dnech kdy se teplota blížila maximu letošního léta se ukázalo jako nepříliš vhodná volba a kůže nám usychala skoro pod rukama. Bylo potřeba ji neustále zvlhčovat. Je určitě vhodnější i pro korpus, když kůže vysychá pomalu, než na prudkém slunci. Naopak tohoto lze úspěšně využít v momentě kdy po napnutí a vyschnutí na ploše štítu kůže zaschla do různých záhybů a zvlnění. Zkuste ji znovu rozmočit a nechat prudce seschnout (od našich indiánských kolegů mám informaci, že dosušují kůži prudce nad ohněm za podobným účelem, tuším na bubny), je třeba však najít rozumnou míru rychlosti schnutí vzhledem k vůli kůže – prostě to nepřehnat. Upozorňuji, že to nemám vyzkoušeno, nicméně tato technologie je myslím popsána někde na fóru.

​

Další použitelný poznatek mám rovněž z fóra, kde někdo zmiňoval jakým způsobem zabránit zdeformování štítu při zasychání kůže. Do jisté míry se mu dá předejít vhodným předepnutím a délkou máčení kůže, ale opět je to závislé na vlastnostech té dané kůže, rychlosti schnutí a dalších faktorech, které po pár rozlámaných korpusech jistě vychytáte. Ale prohnutí rovného kulatého štítu nebo naopak narovnání prohnutého mandlového štítu předejdete tím, že kůži na štítu vážete silnějšími popruhy nařezanými z té samé kůže, kterou napínáte. Kůže tak má na obou stranách štítu přibližně stejné pnutí a vysychá rovněž stejně na obou stranách. Je to odzkoušeno jako účinné, nicméně pokud to i tady s předepnutím přeženete, máte po korpusu.

Dalším rozdílem je způsob potažení. Majitel nechtěl abych štít navrtával kvůli prošívání obšití řemenem, obával se o přílišné zeslabení okrajů. To znamenalo prošít obšití samostatně na každé straně štítu – na vnitřní i vnější straně a to tzv. sedlářským stehem. Původně jsem si myslel, že to bude trochu problém, nicméně ukázalo se, že to zas tak obtížné není. Oproti dírám vrtaným skrz korpus je tento způsob pracnější, mimo jiné i proto, že se obšití po hraně neustále posouvá a dokud nemáte protažené řemeny po celé délce obšití, nejde to celé stáhnout a tím obšití na štítu „zafixovat“. Nejvíce na sek namáhané hrany (zhruba celý horní oblouk) byly opět vyztuženy zdvojením obšití, což celou operaci opět trochu komplikuje, protože vzájemně se posouvajících vrstev je o jednu více.

​

Řemínky se mi osvědčilo provlékat do předem připravených děr kruhového průřezu, vyrážených naostřenou kovovou trubičkou (vnější průměr cca 5mm) v pravidelné rozteči mezi otvory. K provlékáni se jako nejrychlejší osvědčilo použít kousek slabého ale pevného drátu – očko drátu provlečete proraženou dírou na druhou stranu, prostrčíte jím řemínek, kterým obšíváte a buď rukou nebo kombinačkami protáhnete na druhou stranu (na podobném principu fungují navlékače nití do jehel).

Ve chvíli kdy jsou provlečeny řemínky po celém obvodu obšití zevnitř i zvenku, můžete začít utahovat podobným způsobem jako se vážou brusle, vždy jednu část stehu po druhé oba řemínky proti sobě. Stalo se mi několikrát, že nekvalitní nebo poškozená kůže řemínků praskla, ale není to vůbec problém, kůže se dá navázat a po zaschnutí s uzlíkem už nikdo nic neudělá (kromě opětovného rozmočení). Je jen třeba umísťovat uzlíky tak, aby nevadily při dodatečném utahováni, případně utahovat na druhou stranu, kde je na řemínku vůle.

​

Po dokonalém utažení veškerých vůlí a dostatečném předepnutí řemínků lze obšití ukončit svázáním všech částí tak, aby nemohlo dojít k dodatečnému povolení. Pokud tuto část provedete správně, nenechte se odradit v první části poměrně odstávajícím obšitím (v první chvíli jsem sám nebyl se svým dílem spokojen), ale postupným vysycháním došlo k pevnějšímu a užšímu přilnutí obšití ke zbytku štítu. Vzhledem tomu, že kůže drží po zaschnutí tvar, je možné ji dát na vysychání mezi dvě laťky a ty stáhnout nějakou svorkou (u mandle rovné části na bocích štítu, kruhový štít stačí položit na rovnou desku a něčím zatížit).

Držení štítu – popruhy a řemeny 

Při hledání způsobů, jakým byly mandlové štíty drženy a z toho vyplývající způsob uchycení jsem vycházel z různých zdrojů… ať už to byl Osprey, zobrazeni z Bayeux tapiserie a další. Výsledkem mého malého pátrání bylo, že se nejčastěji objevují dva způsoby umístění řemenů, které pro naše účely nazvěme pracovně „do čtverce“ a „do kříže“. Oba tyto způsoby umožňují dva způsoby držení štítu: držení kolmé na podélnou osu štítu a držení v podélné ose štítu. Není účelem článku rozebrat na co se hodilo které držení, nicméně je už jednoduchým vyzkoušením jasné, že každé se hodilo ke svému účelu – chránit majitele štítu, za rozdílných podmínek. Pustím-li se do spekulací, držení v ose štítu činí štít lépe ovladatelný, štít je jakoby blíže k tělu, ale zřejmě jej nešlo použít při útoku v sedle koně, k tomu se zase nabízí druhý způsob držení.

​

Já se rozhodl pro umístění řemenů do čtverce a jeho konstrukce je asi nejlépe patrná z obrázků, kde je k vidění i poloha ruky při obou výše zmíněných způsobech uchopení. Celé práci předcházelo pečlivé rozměření, pomoci si můžete připínáčkem a kouskem provázku, kdy si vyzkoušíte nejvhodnější umístění a potřebnou vůli a vzájemnou polohu řemenů. Následovalo nařezání řemenů, znovu zkouška (opět si řemeny improvizovaně přichytíme připínáčkem nebo malým hřebíčkem), pak už jen vyvrtat díru a řemeny přinýtovat. Stejný postup bych pravděpodobně volil při druhém způsobu s řemeny do kříže. Je ale asi vhodné upozornit na polohu dlaně (pěsti) v obou způsobech držení. Zatímco u čtverce je vždy pod jedním řemenem ruka podstrčená a druhý (pravý nebo horní popruh) je svírán v pěsti, u křížového držení je sevřená pěst v místě křížení řemenů (+/- vůle řemenů) – s tím je třeba počítat a podle toho umístit řemeny na štít. Je také možné tuto operaci předřadit potahování a tím zcela schovat hlavičky štítu po kůži.

Potahování kruhového štítu 

Jelikož o potahování štítu obecně už bylo napsáno dost a tvar štítu nemá na pracovní postup prakticky žádný vliv, zmíním se jen velmi stručně o hlavních rozdílech při potahování tohoto tvaru štítů. Potažení plochy štítu je stejné jako u „mandle“, namočená kůže se napíná na štít, doporučuji utahovat řemeny z téhož materiálu, protože tento tvar je náchylnější k prohnutí (obzvláště v ose kolmé na žebra, která drží prkénka pospolu) než „mandle“. Kůži, v místech kde vznikají po obvodu „faldy“ přebývající kůže, nařízneme a přeložíme přes sebe, tím docílíme většího přilnutí kůže a usnadníme si tak připevnění obšití. Obšití vzhledem k způsobu užívání štítu (není zde jasné poloha „nahoře“, která bývá více vystavena sekům) buď zdvojíme po celém obvodu, nebo dáme jen jednoduché. Můžeme ho zkusit i něčím vycpat (neviděl jsem, nemám odzkoušené, ale zaslechl jsem, že to je „snad“ někde doloženo .. fungovat by to mohlo, chce to vyzkoušet). Podobně jako u „mandle“ jde štít navrtat, ale myslím si, že to není vhodné vzhledem k menší ploše štítu a doporučil bych spíše nevrtat. Štít při použití obšití bez vrtání vypadá docela dobře a po zatížení a zaschnutí je obšití opravdu těsně přimknuté ke štítu a funkční.

​

​

Způsob držení kruhového štítu záměrně přejdu bez komentáře, vzhledem k debatám na téma doložitelnosti puklic z našeho prostředí. Způsobů je rovněž několik a jsou patrné z obrázku, způsob výroby se ale nebude lišit od „mandle“.

Závěr 

Jak bylo zmíněno v úvodu, pokud jste četli můj první článek, nepřináší tento druhý díl nic příliš objevného. Jeho účelem je spíš zachytit největší chyby, kterých sem se dopustil a rád bych se jich příště vyvaroval. Proto doufám, že vám jeho přečtení pomůže ušetřit nervy, čas a materiál pokud se do výroby štítu pustíte sami.

Tím bychom měli snad kompletně pokrytou výrobu štítů a v dalším díle se budeme věnovat barvení štítu. Tedy spíše tomu, kudy cesta nevede, ale jak bylo již někde řečeno, i hledání slepých cest může být cestou kupředu.

Správný způsob pletení kroužkové zbroje se od Antiky či středověku prakticky nezměnil, takže většina zbrojí, se kterými se setkáte v historickém šermu (film a divadlo je kategorie sama pro sebe) je pletena stejně. Od originálů se však často liší použitým materiálem, jeho povrchovou úpravou a faktem, že dosud jen malá část z nich má kroužky spojené nýtkem, háčkem, kovářsky svařené nebo kombinované s kroužky vyseknutými z plechu.

Většina zbrojí v hist. šermu je zatím pouze zavíraná a dlužno dodat, že i taková zbroj skýtá slušnou ochranu proti otupeným sečným zbraním, které se při šermu obvykle používají. Skutečně kvalitní repliky původních kroužkových brní už ale bývají vyrobené jinak – z materiálů blížících se vlastnostmi originálům (přinejmenším vzhledem), nýtované, kovářsky vařené aj. Ať už jde o zakázková díla nemnohých šikovných tuzemských brnířů nebo výrazně levnější práce, importované stále častěji z Asie. To naznačuje kudy se bude ubírat další vývoj nejen v oblasti Living history, ale i hist. šermu.

Pokud jste se někteří z vás přesto rozhodli vyrobit si kroužkovou zbroj sami – ať už jako skutečnou nýtovanou repliku nebo jen jednodužší zavíranou zbroj, pro vás je určen tento návod. Záměrně jsem jej pojal tak, aby podle něj dokázal zbroj vyrobit úplně každý – tedy i laik bez sebemenších zkušeností a kvalitního vybavení, doma na koleně. Jedinou výjimku představuje nýtování, budete-li nýtovat, pro které si budete muset nechat udělat vlastní specializované nástroje.

UPOZORNĚNÍ:

Berte prosím v potaz, že se nám toho z řemesla brnířů, s výjimkou samotných výrobků, dochovalo jen nesmírně málo. Takže mnohé nástroje a postupy jsou výsledkem experimentů, na kterých se stále pracuje. Také teoretická stránka historie tohoto oboru není bohužel jednoduchá – o mnoha věcech se v odborných kruzích stále ještě diskutuje, objevují se nové hypotézy a teorie. Proto tento článek odráží pouze momentální stav mého osobního poznání v oboru, které se pochopitelně stále vyvíjí. Proto se mění i tento článek – o nové testované nástroje, postupy i znalosti. Z tohoto důvodu bych vás rád požádal, aby jste tento článek nekopírovali na své weby, jak se to mnohdy děje a to ani s poctivým uvedením zdroje (jako je to možné u jiných našich článků) ale spokojili se pouze s aktivním odkazem na tuto stránku. Jinak nemůžu pochopitelně zajistit, že vaše staré kopie článku budou obsahovat aktuální informace, změny, nové fotografie apod. Berte to prosím na vědomí. 

MATERIÁL

Historie

Nemáme bohužel k dispozici dostatečně velký statistický vzorek metalurgického složení ocelí používaných na kroužkové zbroje, protože metalografické testy se na nich běžně nedělají. Z těch které se dělaly (a pohříchu hlavně v cizině) můžeme opatrně usoudit, že šlo častěji o oceli nízkouhlíkové, často jsou kroužky nauhličené jen místy a nerovnoměrně. Dá se tedy říci, že šlo častěji o oceli měkčí a méně kvalitní. Na druhou stranu se objevují i oceli kvalitnější a někdy i stěží uvěřitelné případy – např. materiál kroužkové zbroje uložené v depozitu NM vykázal při spektrální analýze jednak vysoké procento uhlíku – 1.44%, dále 1.46% Niklu, ale především unikátních 8% kobaltu. Zbývajících prvků bylo pod 1% a lze je asi považovat za běžnou kontaminaci. O takové oceli lze bez nadsázky prohlásit, že je velmi kvalitní. V moderní terminologii metalurgie jde o tzv. vysokouhlíkovou výše legovanou ocel. Velmi zvláštní je totiž právě přítomnost Co – kobalt totiž nebyl ve středověku známý a používaný prvek a v takhle vysokém obsahu se ani v železných rudách běžně nevyskytuje. Kobalt mimo jiné zvyšuje tvrdost oceli a do jisté míry i odolnost proti korozi i když ne v takové míře jako Ni nebo Cr. Jak se dostal do oceli zbroje – zda náhodně nebo úmyslem zůstane ale už asi záhadou.

Současnost

Někteří výrobci a historičtí šermíři se mnou asi nebudou souhlasit, ale zbroje vyráběné z pérových podložek jsou již i v historickém šermu vývojově překonané stádium, díky řadě nevýhod (horší vzhled, vyšší váha, nižší elastičnost) a také stále více vzrůstající ceně podložek. Další argument zastánců těchto zbrojí – že se podobají více originálům je také naprosto zcestný. Vychází z faktu, že některé originální zbroje mají kroužky zploštělé celé – což je ovšem důsledek výroby nýtované brně, kdy přípravky brníře někdy nezploštily pouze místo pro nýt ale celý kroužek, případně se kroužek roztepal při nýtování. I tyto zbroje byly ale vyráběny z drátu. Většina nových kvalitních kroužkových zbrojí je tedy rovněž vyráběna z drátu – používají se nejrůznější materiály od poměrně levných „železných“ černěných drátů, přes pozinkované, mosazné, svářecí, až po drahé ocelové. Také průměr kroužků se různí. Na dochovaných originálech můžeme vzácněji najít i kroužky s vnitřním průměrem pod 4mm (např. fragment zbroje inv.č. I-3056 v depozitu Voj. muzea v Praze má vnitřní průměr pouhých 3,86mm!) ale i kroužky s vnitřním průměrem přes 10mm. Obvyklý průměr se tak pohyboval někde mezi 6-8mm. Také dnes jsou nejpoužívanější průměry kroužků replik zbrojí zpravidla 6mm, 7mm a 8mm. Menší kroužky jsou pro většinu výrobců příliš pracné a větší ztrácí při prostém zavírání pevnost a nevypadají moc dobře.

Průměr použitého drátu v historii také velmi kolísal – výše popsaná zbroj č. I-3056 z depozitu Voj. Muzea v Praze má kroužky vyrobené z drátu o síle dosahující místy jen 0,62mm(!), velmi často se průměr drátu dochovaných zbrojí pohybuje kolem 1mm (např. 3 další zbroje z téhož zdroje mají sílu drátu mezi 0,92mm a 1,36mm) byť je třeba brát v potaz i možnost úbytku materiálu vlivem koroze. Máme ovšem doloženy i památky vyrobené z velmi silného drátu o síle dosahujícího až 2mm. Tyto silné kroužky jsou ale poměrně vzácné a využívalo se jich občas jen na některé části zbrojí – např. na límec apod. Dnes se obvykle používá drát od 1,2mm (výjimečně i 1mm) po extrémní 2mm. Nejběžnější používaná kombinace dnes bude pravděpodobně černý nebo pozinkový drát o síle 1,4-1.6mm  a průměr kroužku 6-8mm. Je samozřejmě nutné poznamenat, že použití chromniklových ocelí (nerez), pozinkovaných drátů aj. neodpovídá složení původních materiálů ani jejich povrchové úpravě – po lopatě řečeno, vzhled replik z těchto materiálů neodpovídá vzhledu originálů ani ve stavu v jakém byly když je brníř prodal zákazníku. Dnes se tyto moderní materiály používají pro snadnější údržbu apod. ale chcete-li se přiblížit co možná nejvíc původním zbrojím, jak co do vzhledu, tak i vlastností, nezbude než podobné materiály prostě nepoužívat.

Je dokonce možné volit na jediné zbroji různé průměry kroužků a sílu drátu. Výsledek sice nebude mít kompaktní vzhled a mezi jednotlivými typy kroužků budou patrné rozdíly (pouze pokud by se přechod udělal sérií nepatrně se zvětšujících kroužků síly drátu, nemusel by být okem patrný – to by však bylo nesmírně pracné a v případě nýtování náročné také na přípravky), neodporuje to však historii. Zbroje konstruované z několika různých průměrů kroužků a síly drátu máme doložené i z našeho prostředí (zbroj inv. č. 475 v depozitu NM v Praze, pláštík a zbroj sv. Václava apod.).

Pozink má nespornou výhodu v tom, že nevyžaduje údržbu, ale pokud chcete zbroj co možná nejpodobnější originálům budete muset sáhnout po poměrně nekvalitní oceli – např. vázacího drátu (pozor – původní zbroje jsou nýtované a tak i méně kvalitní měkčí materiál má pak větší pevnost) a černěného, tedy běžně korodujícího materiálu vyžadujícího neustálou údržbu. Zpravidla platí, že čím menší kroužky, tím je zbroj elastičtější, ale také těžší, pracnější a dražší. Cenový rozdíl mezi kilogramem železného pozinkového drátu a stejného množství chromniklové oceli činí přibližně desetinásobek. Doporučuji nakupovat ve velkoskladech – např. Feroně.

VÝROBA KROUŽKŮ

Prozatím nechám stranou kroužky vyráběné vysekáváním a odštípáváním z předem vytepaného plechu a budu se věnovat pouze kroužkům vyráběným z hotového drátu coby výchozího polotovaru. Další postupy výroby kroužku doplním později.

Nejprve je tedy nutné si drát natočit na kulatinu o požadovaném průměru. U nýtovaných kroužků je třeba vzít ještě v úvahu, že výsledný kroužek bude výrazně menší než navíjený průměr, díky přeložení konců kroužku přes sebe. Pokud chcete z nějakého důvodu dosáhnout určitého přesného výsledného průměru, musíte si zpětně dopočítat výchozí průměr navíjecí kulatinky nebo naopak vycházet z pevně daného navíjecího průměru s tím, že výsledek vyjde jak vyjde. Obvykle na tom příliš nezáleží, pokud nepotřebujete vyrobit kroužek o přesně dané velikosti – například jako repliku konkrétního nálezu aj.

Nástrojů, které mohli použít k této práci naši předkové bychom zřejmě dokázali vymyslet více. Z výjevů zobrazujících řemeslníky při tažení drátu ve vrcholném nebo pozdním středověku známe třeba jednoduché navíjecí kliky. Asi nejjednodušší navíjecí zařízení, které mohli naši předkové použít je kovová tyčka o vhodném průměru, zasazená pro snazší uchopení do dřevěné rukojeti. U rukojeti nebo na konci musí být tyčka opatřena buď otvorem nebo zářezem, do kterého se zasadí jeden konec drátu. Pak otáčíte jednou rukou navíječkou a druhou přidržujete a vedete drát. Nevýhodou podobného zařízení je, že se dá využít pouze k navinutí poměrně krátké pružiny z relativně měkkého drátu, což ale starým brnířům zřejmě příliš nevadilo. Vyrobit podobné zařízení nebylo příliš složité, jen náročné na čas a přesnost – vykove se základní polotovar, který se následně dobrousí na požadovaný průměr a vyrazí vhodný otvor nebo zářez:

Pokud si podobné zařízení budete chtít udělat dnes a nebudete trvat na dobové technologii nebo vzhledu, můžete použít jakoukoli vhodnou kovovou tyčku (nebo pokud seženete třeba velký šroubovák o v hodném průměru dříku) nebo si jí nechat někde vysoustružit a ani sehnat vhodnou dřevěnou rukojeť vám nebude činit zvláštní potíže. Ovšem znovu opakuji – nehodí se to příliš k navíjení delších pružin nebo pružin z tvrdší oceli.

Pokud potřebujete natočit větší množství kroužků naráz nebo zápasíte s tvrdším materiálem, budete muset zvolit jiný postup. Máte-li možnost udělat to strojově, ušetříte si dost práce i času – ideální zařízení pro natáčení je tzv. stáčečka pružin, ale lze použít i soustruhu nebo vrtačky s pevným usazením a pomalými otáčkami. Pokud nemáte možnost strojního natáčení nebo potřebujete natočit menší množství drátu a nevyhovuje vám výše popsané jednoduché navíjecí zařízení, je možné si postavit složitější ruční stáčečku. Samozřejmě může mít taková stáčečka různý tvar, design i provedení – výhodné je usazení hlavní kliky vrátku do dřevěného přenosného rámu nebo jakési skříňky a jistě přijdete sami na spoustu dalších lepších řešení nebo je již znáte a používáte, ale rozhodl jsem se úmyslně ukázat práci na naprosto primitivním improvizovaném stáčecím zařízení, které je schopen s minimálními náklady a úsilím vyrobit snad úplně každý, z doma vesměs běžně dostupných nebo snadno sehnatelných komponent:

Primitivní improvizovaná ruční stáčečka drátu:

Budete potřebovat především natáčecí kliku – v podstatě jen zohýbaná kulatina o průměru na jaký chcete kroužky natáčet. Na delší rovné části kousek za klikou kulatinu provrtáte – otvor musí být dost velký aby jím prošel lehce natáčený drát ale nesmí příliš zeslabit kulatinu aby se v něm neulomila. Dále budete potřebovat trubku, svěrák a svěrku kterou přichytíte svěrák ke stolu pokud ji nemá už na sobě.

Svěrák připevníte na ponk nebo nejmasivnější stůl jaký doma seženete. Do svěráku upnete trubku a protáhnete tyč. Trubka svou délkou zajistí, že vám klika nebude při natáčení „lítat“ (u pevných stáčeček to zajišťuje rám). Pokud nemáte svěrák lze svorkou chytit trubku k hraně stolu přímo. Kousek drátu na konci ohnete a  zasunete do otvoru v kulatině za klikou.

Jednou rukou otáčíte klikou a druhou napínáte a povolujete drát odmotávaný z kluba. Máte-li kliku tak, jak je to na obrázku, musíte jí točit směrem od sebe, aby se na kulatinu drát navíjel shora a zprava od kliky směrem doleva. Při natáčení se klika z trubky vysouvá, takže lze dělat jen tak dlouhé pružiny jak dlouhá je klika, navíc příliš dlouhé pružiny se špatně zpracovávají. Když domotáte pružinu, musíte konec zasazený do otvoru v kulatině odštípnout aby šla pružina stáhnout dolů. Drát na následujících fotografiích je mosazný, ale jen pro názornost na černém pozadí, jinak se mosaz používá zpravidla pouze k zdobení – lemování apod.

Namotanou pružinu je třeba rozdělit na jednotlivé kroužky – opět pokud máte tu možnost, lze použít strojní řešení a pružinu podélně rozříznout např. rozbrušovačkou nebo i pilkou. Je ale třeba si uvědomit, že při řezání se část materiálu ztrácí a průměr kroužku zmenšuje.

Jiná možnost je kroužky rozštípat. Tento postup je pracnější, zdlouhavější a řez není zdaleka tak čistý, přesto pokud se štípe pomocí ostrých kleští a správně, vzniká šikmý a poměrně neomačkaný „řez“. Při zavření takového kroužku se šikmé konce přes sebe přeloží a smáčknou a tak drží lépe u sebe a méně se pak vyvlékají. Někdo dává přednost čelním štípacím kleštím, mně se osvědčily kleště boční, v každém případě doporučuji dlouhou rukojeť nebo jinak vyřešenou páku co vám usnadní práci. Nemá smysl pokoušet se štípat vícero kroužků naráz – ničíte si kleště i ruce, zbytečně se unavujete a kroužky, které naštípáte jsou zavřené – málo na to aby se daly rovnou použít a dost těsně na to, aby se na ně nedalo nic navléknout. Mnohem vhodnější je pružinu před naštípáním natáhnout a štípat každý kroužek samostatně. Naštípané kroužky budou pak již otevřené.

NÝTOVÁNÍ KROUŽKŮ

Nýtování bylo základní součástí výroby zbrojí. Prakticky všechny zbroje používané ve středověku (nebo i v Antice – viz. lorica hamata) byly snýtované, případně tvořené kombinací vysekávaných či kovářsky svařovaných kroužků s kroužky nýtovanými (vyrobit celou zbroj z vysekávaných kroužků nejde a kovářsky svařovat – skovávat – lze jen samotné kroužky). Až později v novověku se objevují i zbroje pouze zavírané, které se ovšem zpravidla objevují už jen jako doplněk plátových zbrojí apod. Samo nýtování společně s výrobou drátu činilo technologii výroby nesmírně náročnou, takže se z počátku ujímala jen pomalu a cena zbrojí byla především kvůli pracnosti a složitosti výroby velmi vysoká. Právě s ohledem na velmi vysokou pracnost/cenu najdete poctivě nýtované kroužky na moderních replikách kroužkových zbrojí (např. v hist. šermu) jen výjimečně. Koneckonců většina nástrojů se dodnes principielně příliš nezměnila a tak jde o stále stejnou ruční práci.

Klasický používaný postup nýtování kroužků byl následující – brníř vzal předem vyrobený kroužek, který odsekl z navinuté pružiny (obr.č.1-2). Pomocí zvláštní kalibrační desky (nebo prostě kleštěma, případně už při štípání z pružiny kdy se štípe až následující kroužek) s kónickým otvorem se kroužek zmenšil a oba jeho konce se mírně přeložily přes sebe (obr.č.3). Následně se kroužek buď kladivem nebo v nějakém razícím přípravku zploštil (obr.č.4). Z archeologických nálezů nebo zbrojí dochovaných v depozitech muzeí či nejrůznějších sbírkách po celé Evropě máme doloženy v zásadě dva druhy kroužků – kulaté a ploché. V obou případech se drát vytahoval přes průvlakovou desku a měl tak původně kruhový či oválný tvar (výjimku tvoří nepřerušené kroužky vyseknuté z plechu používaně na některých typech zbrojí). Po přeložení konců kroužku přes sebe došlo ke zploštění a buď se zploštil pouze přeložený konec a zbytek kroužku zůstal neporušený (tak tomu je obvykle u kroužků z tenkého drátu), nebo došlo v jakési raznici ke zploštění nejen přeloženého místa, ale celého kroužku. Oba příklady najdeme i na dochovaných zbrojí od nás.

V místě přeložení pak vznikla vetší ploška, do které následně kalenou jehlou (nebo kleštěmi i když ty se spíše používají k dotvarování a zvětšení otvoru – obecně se otvor neprostřihuje, materiál neubývá, jen tvaruje) prosekl drobný otvor (obr.č.5) – postupně z jedné a druhé strany napříč oběma přeloženými konci naráz. Prosekávání otvoru se mohlo dít za studena i za tepla, případně mohl brníř pracovat za studena ale kroužky si ohřátím ve výhni a pomalým ochlazením popustit a změkčit si tak materiál. Experimentálně máme ověřeny oba dva postupy, ale při práci zcela za studena je třeba používat relativně měkké materiály. Ovšem je třeba brát v potaz že i zbroj vyrobená z měkkého drátu bude díky snýtování velmi odolná. Více k materiálům najdete v předchozí kapitole.

Poslední fázi představoval samotný nýtek, který brníř vložil do otvoru a rozklepl či rozmáčkl (obr.č.6). Z archeologických nálezů a dochovaných památek známe celkem dva základní druhy nýtků – nýtky válcové, vyrobené z drátu a nýtky čtverhranné – tedy v podstatě jakési klínky.

Klínkové nýtky

Čtverhranné nýtky se vyráběly poměrně jednoduchým postupem – buď se odstřihl pásek z předem vytepaného plechu nebo se vzal silnější drát, který se roztepal do pásku obdélného průřezu. Tento plochý pásek se postupně šikmo – sekáčem nebo nůžkami na plech rozsekal na miniaturní trojúhelníčky – klínky. Tyto klínky pak vsunul brníř do čtverhranného otvoru (takže otvor se prorážel zploštělou čtverhrannou jehlou) a rozklepl proti podložce s důlkem nebo smáčkl kleštěmi které měly jednu stranu kleštin rovnou a druhou s důlkem. Tím vznikla na jedné straně oblá hlavička, podobně jako u nýtku z drátu, zatímco druhá strana klínku lícovala s povrchem nýtované plochy. Technicky vzato je takový obdélný tvar nýtku velmi výhodný, protože kroužek bývá zpravidla namáhán roztahováním, takže nýtek sám bývá namáhán (v ideálním případě) především střihem, popřípadě i na otlak. Obdélník střihaný přes svou delší stranu pak vydrží více než kruh. Další výhoda tkví v tom že obdélný otvor nevyžaduje tolik prostoru a snáze se prorazí i do relativně úzké plošky roztepané z tenkého drátu kroužku.

Zmíním tu v této souvislosti ještě jeden zajímavý postřeh – pokud nemáte skutečnou možnost prozkoumat kroužkové pletivo do detailu a z obou stran, vidíte ve vitrínách muzeí obvykle pouze jednu jeho stranu. Protože oba typy nýtků mohou mít na jedné straně vystouplou oblou hlavičku – zejména z „vnější“ strany pletiva, je jen na základě pohledu do vitríny často velice obtížné ne-li rovnou nemožné je od sebe rozlišit. Klínkové nýtky v sobě ale skrývají další záludnost – zanýtování bývá ze strany kde není hlavička velice precizní a klínek je obvykle zcela zapuštěn do nýtované plochy. Pod následnou vrstvou koroze a konzervačních látek se pak může obrys klínku zcela ztrácet a je viditelný jen při velkém zvětšení nebo dokonce až pod rtg. Tak může pohled na spodní stranu takto nýtovaného kroužku vést k mylné domněnce, že se jedná o kroužek skovaný (kovářsky svařený) nebo nýtovaný „na háček“.

Není bez zajímavosti ani fakt, že přestože bychom logicky očekávali, že hlavičky klínkových nýtků budou všechny na jedné straně pletiva a to té vnější, tak aby spodní strana dosedající na krzno zůstala maximálně hladká, není tomu tak. I tam kde drtivě převažují hlavičky na jedné straně, najdeme často kroužky s nýtkem otočeným hlavičkou na druhou stranu. Buď to bylo dáno tím, že starým brnířům a jejich zákazníkům na tom příliš nezáleželo nebo tím, že je to jednoduše „zfušované“ – výroba přípravných dílů pletiva se v „manufakturách“ brnířských dílen zřejmě zadávala tovaryšům a učedníkům, navíc při velkém množství výroby je velice těžké udržet pozornost a nedopustit se chyby. Výsledkem je ale pletivo, které může zdánlivě budit dojem, že se tu střídají dva různé druhy kroužků – kroužky nýtované s hlavičkou s kroužky zdánlivě skovanými či nýtovanými na háček apod.

Válcové nýtky

Také válcové nýtky z drátku byly velice prosté – takový nýtek se vyrobil jednoduše z dalšího drátu o průměru odpovídajícím otvoru proraženém ve zploštělém konci kroužku. Drát se nasunul do otvoru a pomocí jednoduchých nýtovacích kleští (s důlky v kleštinách) stiskl – vytvořily se tak vlastně zároveň hlavičky na obou koncích nýtu. S pomocí dalších přípravků lze vyrobit nýtky i samostatně, což jak jsme experimentálně ověřili následně může usnadnit práci při vkládání nýtků do kroužků a nýtování, ale vyžaduje to poměrně jemnou a náročnou techniku, zejména u hodně jemných nýtků a celkově to práci činí zbytečně složitější. Jeví se mi tedy jako málo pravděpodobné, že by staří brníři skutečně volili tento postup.

Někdy se dočteme – zvláště v literatuře z anglosaského okruhu – že tyto kruhové nýtky s vystouplou hlavičkou po obou stranách kroužku jsou spíše východního nebo dokonce orientálního původu a nýtky klínkové pocházejí ze Západní Evropy. Je možné, že se technologie nýtování klínkem skutečně objevila na Západě jako původní, ovšem i zde se objevují nálezy kroužkového pletiva spojeného kruhovým nýtkem s hlavičkou, stejně jako se u nás objevují případy kroužků nýtovaných klínkem. V případě starších nálezů může skutečně jít o práci orientální, importovanou přes středomoří nebo Skandinávii, podobně jako v případě stejných nálezů u nás. Například u tzv. zbroje sv. Václava se také usuzuje na možný orientální původ (byť máme i teorie o tuzemském původu zbroje – viz. D. Třeštík). Ovšem kruhové nýtky s víceméně kulatou hlavičkou po obou stranách nacházíme po celé Evropě i později, stejně jako nýtky klínkové, tudíž nelze jednoznačně tvrdit, že tam kde máme nýtek z drátku musí jít automaticky o orientální import.

Brníř při práci

Rekonstrukce možných hypotetických způsobů výroby polotovaru kroužků a jejich nýtování. Protože za dobu co se brnířinou po praktické stránce zabývám jsem vyzkoušel množství různých postupů, vybral jsem ty nejzajímavější a dle mého názoru nejpravděpodobnější postupy a nástroje a postupně je zde budu prezentovat:

Způsob 1: 

1. 2.

1. – navíjení drátu do pružiny 2. sekání pružina na jednotlivé kroužky

3. 4.

3. přeložení konců přes sebe 4. zploštění kroužku a vytvoření plošky pro otvor

5. 6.

5. Prorážení otvoru se dělá jehlou a následně se otvor dotvaruje kleštěmi 6. nýtování – zde zaklepáváním klínku proti důlku v kovadlince, ale lze i spec. kleštěmi). 

Způsob 2:

Tento postup má některé společné kroky s předchozím, ale použil jsem u něj zase o trochu jednodušší nástroje a spojil některé kroky dohromady. V čem se postup liší můžete posoudit na následujících fotografiích:

Základ přípravku tvoří jednoduchá kostka s průchozím otvorem. Ten je z jedné strany kónický a přechází do válcového otvoru. Dále pak razníček zapadající do válcového otvoru, kovadlina a samozřejmě kladivo.

Položíte „kostku“ s otvorem na kovadlinu. Předem odstřižený kroužek vhodného průměru který vyrobíte stejně jako v předchozím případě vsunete do kónického otvoru (nesmí být zavřený – oba konce jsou v různé výšce, tak jak je odstřihnete z pružiny). Pomalu jej tlačíte razníčkem dolů a zužující se kónus kroužek uzavře na nový menší průměr s přeloženými konci přes sebe. Jakmile stlačíte kroužek až na dno, udeříte opatrně kladivem do razníku (osvědčilo se mi raději méně dvakrát, než jednou silně). Tím dojde ke stlačení konců a zalisování do sebe.

Následně hotový kroužek razníčkem vymáčknete z „formy“ v kostce ven. Někdy se podaří vytvořit rozšířený prostor pro nýtek už v této fázi, ale většinou je místo překryvu stále poměrně úzké. V této fázi však už nehrozí deformace kroužku ani to že konce ze sebe sjedou a tak stačí stejným razníčkem klepnout do místa překryvu znovu a vznikne ideální ploška pro nýt. Pokud chcete celý kroužek plochý, tak jej v této fázi položíte na kovadlinu, přiklopíte vhodným kovovým razníkem (lze použít cokoli dostatečně tvrdého a hladkého) a udeříte kladivem.

A zde můžete vidět ukázku hotových kroužků – tyto nejsou zploštěné celé, ale pouze v oblasti určené pro nýt. Síla drátu byla v tomto případě 1mm, síla obou vrstev v místě zploštění a přeložení konců je cca 0,7mm . Vnitřní průměr kroužku se pohybuje kolem 5,6mm. Výroba Curia Vítkov.

Spojení „na háček“

Alternativní metoda spojení kroužků spočívala v tom, že se roztepal do plošky pouze jeden konec kroužku. Na tomto konci se opět prosekl otvor. Druhý konec kroužku se zmáčkl do špičky nebo se na něm vytlačil speciálním přípravkem výstupek – čep nebo tzv. „háček“. Tento konec se protáhl otvorem v první části a roztepal. Takový spoj sice nevyžadoval žádný nýt, ale s ohledem na to, že háček nebyl vždy dostatečně dlouhý k roznýtování, byla asi celková pevnost spoje nižší než u klasického nýtu. Někdy se dokonce otvor v zploštělé části kroužku vůbec neprosekl, ale spíše vytlačil důlek do kterého pak zapadl háček a celek se roztepal (k vidění např. na fragmentu závěsu gotického šlapu v Městském muzeu v Nymburku).

Takový spoj byl docela určitě slabší než nýt a háček se mohl z důlku vyvléknout – protože je však kroužek při úderu nebo bodu namáhán spíše na roztažení a nýt tedy na střih (a částečně otlak), mohl i tento spoj prokázat cenné služby a dozajista byl mnohem pevnější než prosté zavírané kroužky.

PLETENÍ

V historii i dnes sice existovalo vícero řešení – např. tzv. „křížové“ neboli také „řídké“ pletení, ale toto použití je známé spíše z Orientu (např. Japonsko), ale zde se vesměs nepoužívalo ve formě kompaktní zbroje – spíše šlo o ochranu některých konkrétních partií – části rukou aj. Ve srovnání s klasickým hustým kroužkovým pletivem je to při prostém zavírání způsob poměrně nekvalitní a pro Evropu a sledované období neautentický, proto se jím ani nebudu zabývat – následující popis se tedy vztahuje k nejpoužívanější, nejběžnější a nejkvalitnější provedení kroužkové zbroje. Podobně jako u natáčení a štípání existuje i u pletení zbrojí mnoho různých postupů, mnemotechnických pomůcek i stylů. Každý výrobce, byť i příležitostný, má svůj oblíbený postup a styl. Někdo plete po jednom kroužku nebo dvě či tři řady naráz a jiný zase dává přednost skládání z pětic kroužků nebo skládáním z řetízků apod. Vždy ale musíte každý kroužek zavřít zvlášť – každý jednotlivý kroužek vám nakonec projde rukama a každý musíte s pomocí kleští zavřít, takže jediný rozdíl v různých technikách a jejich veškerý „fígl“ je v tom, že vždy nějaký čas děláte stejnou práci (např. jenom zavíráte kroužky, navlékáte apod.) a tím svou práci poněkud zefektivníte a zrychlíte. Na pletení budete potřebovat dvojici plochých kleští. Následující postup používám např. já, ale je dobré různé postupy střídat – je to úmorná a zdlouhavá práce, takže střídání postupů trošku oživí její ubíjející monotónnost.

1. Způsob propojení kroužků – na každý kroužek navazují 4 další – stylem „olympijských kruhů“.

2. Polovinu kroužků necháte otevřenou tak jak jste je naštípali, druhou polovinu zavřete.

3. Upletete základní dvojitou řadu spojením již zavřených kroužků těmi nezavřenými.

4. Navléknete dva zavřené kroužky na jeden otevřený – držíte za zavřené v ruce.

5. Připevníte k základní řadě.

6. Déle již na otevřený přidáváte jen jeden zavřený.

7. Takhle postupujete v celé řadě a pletete tak dvě řady naráz.

8. Jiný postup je přidávat kroužky vždy po dvou a pak je spojovat.

A výsledný efekt.

Skládání z řetízků:

Skládání z řetízků je jiný styl, kterým se dostat ke stejnému výsledku. Není to jako ostatně většina popsaných postupů můj „vynález“, ale z dosavadních zkušeností mohu prohlásit, že je to zatím asi nejproduktivnější styl pletení. Fotodokumentaci doplním časem. Celý postup je v podstatě podobný předchozím. Liší se v tom že místo poloviny otevřené a poloviny zavřené si připravíme po rozštípání pružiny jen hromádku otevřených kroužků. Z těchto pak pleteme jednoduché krátké řetízky – např. 12 ok aj. Počet ok není dogma, jenže s dlouhými řetízky se zkrátka hůř pracuje, ale jejich délku si uzpůsobte čistě podle toho co vám bude vyhovovat. Pak poskládáte řetízky vedle sebe (první doporučuji dvojitý) a spojujete je. Když si vytvoříte např. obdélníky z 10-ti řetízků po 12-cti okách – následně je pospojujete do plochy. Princip zůstává stejný – opět vezmete do rukou nakonec každý kroužek, opět jich zavřete stejný počet jako při použití jiných metod, ale protože odpadá fáze, kdy si polovinu kroužků zavíráte a místo toho rovnou pletete kroužky celá procedura se po ergonomické stránce o něco zrychluje.

KOMPLETACE

Existuje množství nejrůznějších střihů i postupů kompletace samotných zbrojí. Je to dáno jednak vývojem zbrojí jako takových i požadavky na jejich funkci. Proto zde nenajdete vyčerpávající přehled, ale jen některé ze způsobů konstrukce a kompletace zbrojí. Základní pravidla skládání řad, se ale většinou řídí čistě účelovou funkcí:

Rozměry:

Je třeba si uvědomit, že pod zbroj se obléká ještě šat a ochranné krzno – koženice nebo prošívanice, navíc zbroj nesmí být na těle ani na prošívanici napnutá. Kroužky musí být volné, jinak by zbroj omezovala pohyb a napnuté kroužky by se při nárazu čepelí povolovaly, zatímco pokud je zbroj volná a na měkkém podkladu prošívanice, má tendenci se při nárazu čepele v tom místě spíše zhustit a stáhnout. Proto je nutné zbroj hodně předimenzovat – dělejte ji opravdu hodně širokou. Podobně pak rukávy je třeba dělat delší (na připažené ruce musí rukáv viset až ke konečkům prstů), protože ať už jsou ukončeny pevně pěstnicí, nebo se u gotických zbrojí pouze přivazují k zápěstí, budou-li krátké, budete mít potíže při pohybu rukou – ohýbání v lokti, rameni apod. V dobře udělané zbroji si musíte dokázat sáhnout přes opačné rameno na vlastní lopatku aniž by se rukáv vyhrnul nebo vás tahal. Další slabé místo je podpaždí – buď musíte dělat rukávy celé široké, ale pak budete mít na ruce zbytečnou váhu, nebo jako na starých kompletech se rukáv dělá v podpaždí široký a k zápěstí se zužuje. Poslední varianta je úzký rukáv a otvor v podpaždí umožňující pohyb ruky – toto řešení má slabé místo právě tím otvorem a používalo se ke konci, když bylo nutné rukáv kroužkové zbroje dostat i pod kabátky kostýmů apod. a tedy musely být dostatečně úzké.

Směrování řad kroužků:

Tento názorný schématický model kroužkové zbroje ukazuje obvyklé směrování řad (zvolil jsem záměrně model aby byla zbroj vidět celá a zároveň jednotlivé kroužky). Směrování řad na rukávech může být i jiné než na tomto modelu v závislosti na celkovém typu zbroje – vyobrazený směr je z praktického hlediska nejvýhodnější – při ohýbání ruky se řady kroužků skládají do sebe a zbroj pak méně omezuje pohyb – používal se jak na některých starých kompletech tak především na gotických zbrojích. Skládání řad na trupu, tak jak je tu vyobrazeno je naopak jediný správný způsob na všech typech zbrojí bez ohledu na období nebo způsob výroby!

Trup:

A) B)

Názorná ukázka chování zbroje při prověšení vlastní vahou a skládání kroužků do sebe – pokud je zbroj na trupu sesazena správně – tj. řadami vertikálně (viz. A) stahuje a pasuje se k tělu vlastní vahou a následnému stažení opaskem se nebrání, protože se kroužky skládají do sebe. Pokud je udělaná na trupu špatně – tj. horizontálně (viz. B) nestahuje se a brání se stažení opaskem – vytváří pod ním vlny – „faldy“ a nepřizpůsobuje se ani tak dobře postavě bojovníka, zvláště je-li širší než jeho postava. Jediný argument hovořící pro toto řešení – tj. podobně jako u rukávů by se kroužky skládaly do sebe při ohybu v pase v porovnání s nevýhodami zpravidla neobstál na historických zbrojích a neobstojí ani dnes.

Základní prostorové rozvržení dílců kroužkové zbroje, konstrukčně (položením řad) společné jak typickým gotickým zbrojím, tak některým typům starých románských kompletů (viz. níže varianta kompletů A), ke kterým se ovšem ještě navíc připlétala kukla a pěstnice. Rukáv může být takto zužovaný, opačně pletený, popřípadě nezužovaný rovný, krátký apod. Ačkoli je zde zbroj rozvržena do řady dílců – A- přední a zadní díl trupu, B – rukávy, C – boční dílce a D – vsazované klíny doplňující rozbíhavé rozparky většina dílců na sebe plynule navazuje bez jakýchkoli švů a je to z obrázku i patrné – skutečné švy jsou pouze a jedině taková místa, kde jdou řady kroužků nesouhlasně „proti sobě“ a jsou na nákresu označené červenou barvou. Boční dílec (viz. C) je na zbroji praktickou záležitostí, jinak by zbroj v podpaždí dobře neseděla a tahala by ruku. Tento problém by se dal řešit i bez vsazení podobného dílu – tak že se zbroj celkově rozšíří a rozšíří se i rukávy, zejména v místě podpaždí, ale cenou jsou větší rozměry, větší počet kroužků a vyšší váha zbroje. Zmiňovaný „díl C“ se dělá tak, že se k přednímu a zadnímu dílci dodatečně vsadí boční dílce tak jako na obrázku nebo se přední i zadní díl dělají širší s tzv. průramky – vybráním od podpaží k rameni tak jako je tomu při šití kostýmů. Znovu opakuji – způsobů kompletace existovalo v historii více druhů a švy i jejich způsob řešení se mohou lišit. Zde uvádíme jen některé z používaných typů.

Díl D je kupříkladu spíše spekulativní záležitostí vycházející z praktických zkušeností a z ikonografických pramenů – proto si asi zaslouží trochu obsáhlejší vysvětlení. U dlouhých románských zbrojích dosahujících pod kolena dochází často k jevu, že se přední rozparek zbroje samovolně rozevírá a špatně chrání nohy a kolena bojovníka. Zadní rozparek to obvykle nedělá, což je dáno tím, že lidské tělo není symetrické. Pokud ale máme dlouhou románskou zbroj a chceme se výše popsanému jevu vyhnout (tj. chceme aby u stojící postavy byl rozparek uzavřený, tak jako to obvykle známe z ikonografie, máme na výběr buď celkové rozšíření zbroje – to je z konstrukčního hlediska nejjednodužší (a rozhodně nejméně spekulativní) řešení, ale celkový počet použitých kroužků a celková váha zbroje může citelně vzrůst. Můžeme také rozšiřovat suknici symetricky, přidáváním kroužků do řad, při pletení, aby se mírně rozšiřovala směrem dolů. Nebo můžeme přidávat kroužky asymetricky, pouze tam kde je potřebujeme – jak už jsem psal, není potřeba přidávat zpravidla v zadní části, ale pouze vepředu – kolem rozparku. To má oproti předchozím postupům výhodu zvýšení váhy jen o nezbytné množství přidaných kroužků. Protože se ale zbroje stejně dělají obvykle dost široké (aby se pod ně vešlo ochrané krzno, byly volné, elastické apod.), není potřeba rozšiřovat suknici nijak výrazně. Faktem je, že dlouhých zbrojí se nám z raného středověku dochovalo jen velmi málo, většinu známe tak už jen z ikonografie. Protože trend směřoval k postupnému zkracování zbrojí a i staré zbroje měly relativně vysokou životnost, docházelo tedy zřejmě spolu s výrobou nových i k modernizaci – zkracování – starších zbrojí a odstraňování dlouhých (a se zlepšenou ochranou nohou už zbytečných) spodních částí suknic. U kratších zbrojí (například gotických, ale i starších antických apod.) k tomuto jevu nedocházelo a nebyl tedy žádný důvod suknice nějak rozšiřovat a řešit rozparky. Je nutné dodat, že jedna z mála dochovaných raně středověkých dlouhých zbrojí – tzv. zbroj sv. Václava má střih prostý, válcový, ovšem má zase rozparek pouze vepředu, což je svého druhu také zvláštnost.

Románské a raně gotické komplety

Až do konce 13. století (Náhrobek v Norton Church v Durhamu, Sochy bojovníka z Kostnického dómu aj.) a nezřídka ještě v první polovině 14. století (nálezy z  Visby jsou dokonce až 1361, Velislavova bible aj.) mají kroužkové brně těžkooděnců pevně připojenou kapucu a rukáv stále ještě zakončuje pevně připojená kroužková ochrana ruky ve formě pěstnice, řidčeji i prstové rukavice (teprve od konce 13. st. a v průběhu 14. st. se ochrana rukou a kapuca odděluje).

Varianta A:

Vzniká vpletením do kruhu pletené kapuce zbroje do klasického pravoúhlého křížového systému řad těla zbroje (zbroj sv. Václava 10. století, výjevy v Maciejowské bibli ze 13.st. aj.). Když vložíte kruh kukly do čtvercového otvoru zbroje a připevníte na stranách, vzniknou celkem 4 cípové otvory, které je třeba vyplnit pletivem a na ramennou, kde jdou proti sobě dva směry řad, pak vzniká šev. Další šev je na spodní straně rukávu a vede od podpaží k zápěstí. Je zde pro to, že rukávy románských a ranně gotických kompletů jsou široké, aby neomezovaly pohyb a od trupu k zápěstí se zužují. Při tomto sesazení řad není možné rukáv rozšiřovat bez švu, takže jej alespoň situujeme na spodní stranu paže. Další malý horizontální šev je přímo v podpaždí – je zde pro to, že zbroj nemá jen přední a zadní díl, ale také dva rozšiřující pruhy po bocích (po sesazení není mezi nimi, předním a zadním dílem žádný šev – je to jen rozšíření)  – jinak rukávy táhnou a omezují pohyb. Zbroj je třeba doplnit o dlouhé rozparky umožňující jízdu na koni, šerm a pohyb vůbec.  Protože má zbroj tendenci se v rozparcích roztahovat, je třeba tomu zamezit rozšířením její spodní části – suknice a to buď plynulým rozšiřováním, nebo přidáním klínů na boky či po stranách rozparku podle tvaru vaší postavy – zpravidla je zadní rozparek stažený a je třeba doplnit jen přední. Zobrazená ochrana krku a obličeje je jen jedním z mnoha různých řešení.

Ruce chrání kožené palcové rukavice – pěstnice. Rukáv zbroje se protahuje a přišívá ke koženým pěstnicím (palcovým rukavicím) takže pletivo chrání hřbet ruky a vnější část palce. Je třeba brát v potaz, že podobná úprava kompletu vyžaduje dlouhé rukávy (před připevněním samotné pěstnice musí konec rukávu – tj. pozdější zápěstí – dosahovat na připažené ruce konců prstů), jinak by zbroj omezovala pohyb – část rukávu navíc se podvazuje k ruce. Vedle palcových pěstnic se později v menší míře vyskytují i prstové rukavice (poprvé koncem 12. století, častěji až ve 13. a 14. století). Aby člověk mohl používat prsty (jíst apod.) aniž by odložil zbroj, je v dlani vystřižen podélný otvor jen tak velký, aby šlo vyjmout ruku ven – není nijak šněrovaný, zatahuje se sám, ale je třeba jej obšít, aby se kůže dále netrhala. V zápěstí býval protažený stahovací řemínek kterým se rukáv upnul více k ruce. U prstových rukavic není podobný otvor možný, ale lze jej nahradit otvorem na zápěstí – vyjmutí ruky umožňuje větší délka rukávu.

Výhody: skládání řad na rukávech, kukle i trupu je zcela přirozené, kroužky do sebe dobře zapadají.
Nevýhody: šev na rameni, šev na spodní straně paže, čtyři vplétané otvory. Při malých kroužcích se švy téměř ztrácejí.

Varianta B:

Jiný způsob výroby kompletu (Hortus Deliciarum 1185, Mistr vyšebrodského oltáře, Velislavova bible aj.) byl dle ikonografických pramenů zřejmě častější. Postupujete od kukly – podobně jako u široké kukly spadající na ramena – jakmile dosáhnete šíře ramen, pletete směrem dolů a vytváříte tak kolem těla jakýsi válec. Od pasu dolů zbroj opatříte rozparkem a rozšíříte stejně jako v případě varianty A. Na příslušných místech vytvoříte čtvercové otvory a připojíte rukávy. V tomto případě jdou rukávy opačným směrem než u předchozí varianty a modelu. Takto udělaný rukáv se hůře skládá do sebe (falduje), ale při použití vhodného rozměru kroužků a síly drátu je stále ještě dost elastický, aby příliš neomezoval pohyb. Podobný rukáv nemusí mít podélný šev na spodní straně paže – je zbytečný – rukáv lze plynule rozšiřovat i zužovat beze švu podobně jako při výrobě kukly. Při připojení k tělu má rukáv švy v předu a v zadu, zatímco shora a v podpaží jdou řady narozdíl od předchozí varianty správně a šev tam není. Řešení ochrany rukou pomocí pěstnic je stejné jako u varianty A.

Výhody: nemá žádné dodatečně řešené otvory a celkově málo švů.
Nevýhody: rukáv se hůře skládá – není tak dobře pohyblivý, což se dá eliminovat jeho větší šíří.

Příprava před bojem: na tomto výjevu z Maciejowské bible ze 13. st. můžete vidět hned několik zajímavostí. Bojovník sedící na zemi nemá nohy chráněné kroužkovým pletivem, ale natahuje si prošívané krátké nohavice zesilující ochranu stehen a kolenou, hlavu mu chrání jednoduchá čapka. Bojovník vlevo se právě charakteristickým stylem obléká do kroužkového kompletu a jeho kolega napravo má přes rameno přehozenu poměrně unikátní prošívanici ve formě kompletu s palcovými rukavicemi.

„Gotická zbroj“

Gotické zbroje jsou oproti románským kompletům již opět kratší – sahají zpravidla pouze na stehna bojovníka. Nemají již pěstnice, protože ruka byla již zpravidla chráněna jinak řešenou rukavicí (plátovou lamelovou nebo kombinovanou) – rukáv končí v zápěstí, kde se uvazoval k ruce řemínkem. Vyskytují se i zbroje s krátkým rukávem k lokti, popřípadě rukávem nezužovaným apod. Stejně tak zbroj již nemá pevně připojenou kapucu (v průběhu 14. st. se oddělila – u většiny kompletů již počátkem, ale v nálezech z Visby 1361 a na vyobrazeních se vyskytují podobné komplety i později) a končí u krku – buď jednoduchým otvorem, nebo je opatřena kroužkovým límcem – stojáčkem (Bojovník z tympanonu kostela P. Marie v Praze – 1380-1390, socha sv. Václava od P. Parléře 1373, Tumba Přemysla Otakara II. – druhá pol. 14. st. Praha, Kroužková zbroj ve Vojenském muzeu v Praze 15. st., Kroužková zbroj v depozitu NM č. 475 apod.). Gotické zbroje buď nemají žádné rozparky nebo jen krátké v předu a vzadu, případně po bocích. Vedle rovných lemů se gotické zbroje zdobily lemováním z cípů nebo hradbiček.

Od 12. až po 14. století je rukáv zbroje zakončen pevně pěstnicí (Petr de Ebulo, Hortus Deliciarum, Velislavova bible, Mistr vyšebrodského oltáře, Maciejowská bible aj.) později se (méně často) objevuje           i prstová rukavice. Princip je prostý – rukáv se plynule protahuje na palec a hřbet ruky a našívá se na vnější stranu kožených palcových rukavic (takže dlaň zůstává kožená). Je nezbytné, aby rukáv byl dostatečně dlouhý (ještě před připojením pěstnice by měl dosahovat při připažení ke konečkům prstů), jinak by s připojenou pěstnicí silně znemožňoval pohyb paží. Protože pěstnice neumožňuje příliš jemnou manipulaci s rukou a je nepohodlná, bývala na dlani rozstřižena a tímto otvorem mohl rytíř ruku vysunout ven. Otvor se neprostřihával až ke konci prstů, aby z pěstnice ruka nevyklouzávala, protože nebyl ani šněrován ani jinak utahován. Pokud bojovník sevřel dlaň nebo v ní sevřel meč, prostřih nevadil. (otvor doporučuji olemovat a pevně obšít – zvláště na krajích aby se kůže dále netrhala). Jak toto bylo vyřešeno u prstových rukavic mi není známo, ale s ohledem na nutnou délku rukávu lze udělat podobný otvor přímo na rukávu – na zápěstí (šněrovaný) – nevýhodou je vyšší váha rukavic visících nepohodlně na ruce              a ztěžujících tak manipulaci s rukou.

KUKLY A KAPUCE

Jeden z nejobvyklejších způsobů pletení kukly. Nejprve se uplete svrchní část kukly – A) polokulovitý zvon tzv. pletením do kruhu (viz. obr níže). Jakmile se dostanete na úroveň čela, pokračujete dále válcovitou částí – B) až na ramena. Od ramennou dolů se kukla musí opět rozšiřovat částí C) podobným stylem jako její horní část.

Způsob pletení kapuce a přidávání kroužků při výrobě dílce A:

1. Na základní kroužek, který je dobré dělat silnější nebo jej snýtovat či sletovat, se navlékne první řada kroužků. Počet kroužků závisí na velikosti a tvaru hlavy nositele kapuce.

2. Na první řadu se připojí druhá protilehlá řada – běžný kroužek druhé řady spojuje dva z předchozí řady.

3. Rozšiřování vlastní kapuce se provádí vkládáním kroužků. Mezi dva kroužky následující řady se vloží navíc ještě jeden další a zavěsí se za jeden kroužek z předchozí řady (jen za jeden, nespojuje dva jako běžný kroužek druhé řady)

4. Přes rozšířenou (v tomto případě druhou) řadu se přidá následující (v tomto případě třetí) řada. Postupně, tak jak se kruh rozšiřuje přidáváme stejným způsobem do každé liché řady vložené kroužky a sudou je překrýváme (zarovnáváme). Při dalším vkládání již nedáváme vložené kroužky mezi každé dva z řady, ale vkládáme již jen např. ob jeden, pak ob dva apod. tak aby pletivo nebylo zbytečně husté (dělalo by na vrcholu hlavy faldy a vlny) a kopírovalo polokulovitý tvar hlavy – je třeba to průběžně zkoušet a poměřovat. Stále je ale třeba vkládat kroužky rovnoměrně a pravidelně, aby nedocházelo k deformacím tvaru.

5. Větší část výsledného kruhu – položený na rovinu zachovává tvar pouze díky volnosti mezi jednotlivými kroužky, jinak by měl mít v prostoru již náznak polokulovitého tvaru.

Dílec B je v podstatě obdélník obtáčející zadní a boční části hlavy – způsob pletení je stejný jako u čtvercového pletení dílců kroužkové zbroje (viz. zbroj). Je možné pokračovat v pletení načatého horního dílce jednoduše tak že od určitého místa (kdy dosáhnete spánků a čela) přestanete horní díl rozšiřovat vkládáním dalších kroužků a pletete dál bez toho s tím že vynecháte část pro obličej. V praxi ale doporučuji plést svrchní (A) a střední (B) díl zvlášť a spojit až dodatečně, čistě pro to, že se vám to bude plást lépe a nebude vám v rukou překážet zbytečný kus zbroje. Po dosažení ramen je třeba pokračovat v opětovném rozšíření kapuce v límec dílcem C. Dostatečné zkušenosti s rozšiřováním do kruhu jste již získali při výrobě svrchní části. Spodní část (C) se rozšiřuje obdobným způsobem, ale doporučuji přidávat záměrně nepravidelně – více ve směru ramennou a méně či postupně vůbec na přední a zadní části – tím místo kruhu vzniká jakási elipsa, která se lépe spasuje s postavou. Dnes nejobvyklejší způsob pletení kukel situuje základní středové oko přímo na vrchol hlavy, ale v historii existovaly i způsoby pletení, které situovaly středové oko až na zadní část temene odkud se kukla pletla směrem k obličeji a dolů – časem tento postup také zdokumentuji, zatím jej ale nemám prakticky vyzkoušený.

Pokud vyrábíte románský komplet, pokračujete dále na trupu nebo kapucu k trupu připevňujete (viz. střihy kompletů), pokud děláte samotnou gotickou kuklu, rozšiřujete a protahujete spodní dílec dle potřeby.

A) B)

Dva typy oddělených kapucí – kukel. A) starší typ – tzv. náprsenková kapuca již byla od trupu zbroje oddělena a pro lepší ochranu těla byla v předu protažena do čtvercového nebo obdélníkového dílce zesilujícího ochranu trupu. B) mladší typ – klasická gotická kukla – spodní dílec je rozšířen v široký límec spadající hluboko přes ramena bojovníka a chránící i část jeho hrudi a zad. V této podobě se pak udržela od počátku 14. století (nejstarší oddělené kukly jsou z konce 13. st.) až do počátku 16. století. Pod vlivem módy se spodní část zbroje někdy zakončovala zdobením z gotických cípů nebo hradbiček.

Aby kukla lépe seděla na hlavě bojovníka, utahovala se často pomocí kožených řemínků. Byla-li volnější, umožňovala podobně jako u kompletů po povolení těchto řemínků stažení z čela dozadu jako kapuce aniž by ji bojovník musel celou odkládat chtě-li si udělat pohodlí.

Ochrana krku a obličeje:

Protože pevné připojení kapuce je nepohodlné, dala se stáhnout vzad. Aby toto bylo možné, musela být kapuce buď hodně široká a pletena tak, aby obličejová část byla otevřená do kruhu a k hlavě se přitahovala řemínkem (Viollet le Duc, Socha bojovníka z Kostnického dómu). Jiná velmi častá varianta byla (viz. obr. kompletů) bylo krytí krku, brady a někdy i části obličeje cípem kroužkového pletiva (podšitého kůží nebo tkaninou) uvazovaného zpravidla na levé straně hlavy (Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. – British Library Londýn). Jiná starší varianta (např. Tapiserie z Baeyoux) krytu krku, brady a části obličeje je formou čtverce uvazovaného na obou stranách hlavy i krku, který byl rovněž podšíván kůží či suknem.

OCHRANA NOHOU

Od 12. století se objevují snahy chránit pomocí kroužkového pletiva i nohy jezdce. Zpočátku šlo pouze o punčochy pod kolena, protože až ke kolenům včetně, chránila jezdce samotná zbroj. Později se ochrana nohou protahuje až na stehna a uvazuje k opasku (Mistr vyšebrodského oltáře, Zmrtvýchvstání. Nár. galerie Praha, Socha sv. Jiří Pražská hrad, Biblia Wenceslai regis 14. st., Velislavova bible 14. st., mezi nejstaršími pak iluminace rukopisů Petra de Ebulo – konec 12. st.).

Ochrana může být řešena buď úplnou uzavřenou kroužkovou punčochou, takže pak máte kroužkové        i chodidlo nebo je chodidlo pevné kožené jako u boty a punčocha kryje jen svrchní část nohy, přičemž     k chodidlu je pevně přišita. Měl-li člověk úplné uzavřené punčochy s kroužkovým chodidlem, nosil do nich speciální kožené střevíce. Výhodou tohoto řešení je kovová, dokonale protiskluzová podrážka.

Nelze dost dobře popisovat způsob výroby nohavic, pokud nebudete ovládat „kruhové“ ani „pravoúhlé“ pletení – pokud je zatím ještě neovládáte, prostudujte si prosím pečlivě příslušné pasáže (výroba zbroje, kukly) na této stránce a doporučuji si je i prakticky vyzkoušet, než se pustíte do těchto, konstrukčně náročných nohavic. Proč je nutné znát postup výroby kukly a mít jej prakticky vyzkoušený pochopíte při čtení následujícího návodu:

Základní postup výroby uzavřené punčochy je velmi blízký postupům při výrobě kukel. Začnete podobně jako u kukel středovým kroužkem umístěným na špičce nohy, pletete do kruhu s tím, že přidáváte méně rozšiřovacích kroužků než u kukly, aby tak vznikl těsnější a uzavřenější tvar. Je dobré nepřidávat kroužky rovnoměrně (do kruhu), ale více nebo pouze na dvou protilehlých místech, aby tak nevznikl kruhový průřez, ale ovál či elipsa, která na plochou nohu lépe pasuje. V místě nártu začnete přidávat více vložených kroužků, aby punčocha lépe kopírovala vaši nohu. Podobnou technikou vytvoříte jakési nízké „střevíce“ a začnete s výrobou ochrany holeně. Pokud máte možnost kroužky na chodidle sletovat, snýtovat nebo použít silnější drát (ne výrazně jinak se vám bude chodidlo deformovat proti zbytku nohy – lépe pevnějším materiálem) chodidla více vydrží, ale i pokud to neuděláte a použijete obyčejný železný drát, vydrží takové chodidlo poměrně tvrdé zacházení (občas je samozřejmě třeba oprav). Nechcete-li mít chodidlo kroužkové, pletete v podstatě stejně, ale pouze půlkruh. Chodidlo vyrobíte kožené a svrchní část k němu přišijete.

Holeň je v podstatě pletena klasickým pravoúhlým způsobem s tím, že ubíráme a přidáváme kroužky (zejména na lýtku) podle potřeby, aby punčocha kopírovala tvar vaší nohy. Nesmíte zapomenout na rozparky na příslušných místech (viz. obr.) jinak punčochu nenazujete přes patu nebo naopak bude někde zbytečně přečnívat. Jakmile máte hotovou holení část, připevníte ji k dříve vyrobeným „střevícům“            a zkompletujete – na nártu šev nebude, protože tam jdou řady souhlasně, po stranách nohy budou dva švy, tomu se nevyhnete, protože tam jdou řady proti sobě. Buď můžete použít šev vodorovný, tak jak je tomu na průvodním vyobrazení, nebo můžete šev posunout až na hranu chodidla, ale pak vám přibude ještě vertikální šev po stranách nohy – od nártu dolů k chodidlu.

Návaznost řad spodní části nohy a ochrany holeně je řešena pomocí švu (vždy tam kde jsou řady proti sobě je šev) po stranách nohy. Vpředu na nártu jdou řady souhlasně s ochranou holeně, takže tam šev není. Přechody po stranách nártu je třeba dořešit pletením části kruhové výseče (pletení do kruhu – vkládání kroužků). Pokud přesto nevíte jak na to, budete muset experimentovat. Středem lýtka je veden rozparek, který je spojený pouze v nejširším místě lýtkového svalu. Nejedná se však pouze o rozparek, ale střihové ubrání pletiva, protože pokud by jste to neudělali, nebude zbroj sedět přesně na noze a buď ji na nohu vůbec neobujete nebo vám naopak bude na lýtku plandat zbytečný kus pletiva. Kolik máte přidat nebo ubrat závisí na tvaru a rozměrech vaší nohy. Je třeba také počítat s tím, že pod pletivem budete mít nohavice, případně ještě jedny zesilovací bojové nohavice. Místa kde je rozparek se šněrují.

Jeden ze způsobů výroby úplné kroužkové punčochy – v tomto případě je přidán šev navíc z boku paty, ale není to nutné – podobných způsobů zakončení paty existuje vícero – důležité však je toto:  punčocha musí sedět na vaši nohu, musí se dát obout, nikde nesmí chybět ani přečnívat zbytečný kus pletiva, pokud toto dodržíte a dodržíte i základní směrování řad na noze i holeni a použijete např. jiný způsob švů nebo zakončení paty nebude to na škodu.

Dva způsoby možného zakončení paty. S ohledem na to, že se nám nepodařilo spolehlivě doložit tuto část, jedná se v obou případech o více nebo méně pravděpodobnou spekulaci. V první případě je šněrovaný rozparek protažen až tak hluboko k patě, aby šla noha nazout – neměl by být protažen až         k chodidlu. V druhém případě je chodidlo protaženo do zadního dílce, který se přes patu přehne a uváže k noze. V prvním případě noha sedí k patě lépe, ale musí být vyrobena přímo na konkrétní velikost nohy. V druhém případě nevypadá ochrana paty tak elegantně, ale umožňuje obout kroužkovou punčochu na nohy různé velikosti (samozřejmě v jistém rozsahu daném velikostí a rozměry zbytku punčochy).

Koncem 12. a zejména během 13. století dochází k protahování původních punčoch v dlouhé nohavice kryjící kolena a nohu bojovníka včetně stehen, což umožnilo další zkracování samotné zbroje. Těžká kroužková nohavice bývala lemována kůží a uvazována řemínkem k opasku.

POUŽITÁ LITERATURA

Hošek, J. 2003: Metalografie ve službách archeologie. Praha
Choc, P. 1967: S mečem i štítem. Praha
Klučina, Romaňák 1983: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby 5-17. st. Praha
Klučina, Romaňák, Marsina 1985: Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha
Thordeman B. 1939: Armour from the battle of Wisby 1361. Uppsala
Tweddle D. 1992: The Anglian Helmet from Coppergate, London
Viollet le Duc M. 1858-1875: Discionnaire raisonne du mobilier francais. Paris

Z raného středověku se nám bohužel nedochovaly žádné prošívané zbroje – ať už ve formě primární zbroje lehkooděných bojovníků nebo ve formě krzna – odění nošeného pod těžkou zbrojí pro zmírnění účinku úderů, které zachytila zbroj. Písemné prameny jsou bohužel v tomto ohledu také velmi skoupé a ani ikonografie nám neposkytuje dostatečná vodítka – lehkooděnci bývají vyobrazeni obvykle jen v civilním oděvu. Můžeme jen důvodně předpokládat, že se i méně movití lehkoodění bojovníci snažili chránit silným oděvem, aby alespoň zmírnili účinek zbraní protivníka. Také je vysoce nepravděpodobné, že se těžkooděnci chránili pouze kovovou zbrojí, protože kupříkladu jemné kroužkové pletivo je natolik elastické, že sice zastaví ostří, ale silný úder mečem nebo hůř sekerou či nějakou údernou zbraní jako je kyj či palcát by byl většinou stejně fatální. Z písemných pramenů však víme, že bojovník mohl ustát mnoho ran, které zachytila jeho zbroj. Z mladšího období pak máme krzna nošená pod zbrojí doložena, takže otázka nezní jestli se něco takového nosilo, jako spíš jak takové krzno vypadalo, jak bylo vyrobeno a z čeho. Protože máme z písemných pramenů 11-12.st. doloženy plstěné tuniky (byť v jiné souvislosti) je možné uvažovat i o tomto řešení. Jiné – pro toto období zatím bohužel spíše spekulativní řešení – představuje prošívanice nebo vycpávanice. Rozdíl mezi nimi je v tom, že zatímco prošívanice je vyrobena z mnoha vrstev plátna či sukna různým způsobem prošitého, vycpávanice má nejméně dvě vrstvy mezi které se napěchován vhodný materiál (vlny, konopná nebo lněná koudel, seno apod.). Písemné popisy konstrukcí prošívaných kabátců máme bohužel doloženy až z vrcholného a pozdního středověku, ale lze se jich držet i zpětně, tam kde již máme prošívanice prokazatelně doložené. Bohužel ani Maciejowská bible nám neukazuje použití prošívanice pod těžkou kroužkovou zbrojí – s jedinou výjimkou, kdy si jeden z bojovníků oděný v kroužkovém kompletu obléká prošívané nohavice. Skeptici rádi namítají, že ani v Maciejowské bibli nejsou ještě vidět prošívanice pod zbrojí a upozorňují zejména na výjev bojovníka, který zjevně obléká zbroj přímo na tuniku, bez jakéhokoli ochranného krzna. S ohledem na provedení celého díla a cit pro funkční detaily, je nepravděpodobné, že by si autor pouze zjednodušil práci a ani stylizací kresby tuto námitku odbýt nemůžeme. Co je ale zajímavé je celkový kontext výjevu – bojovníci se zjevně oblékají ve spěchu, mnozí nesou zbroj jen přehozenou přes rameno a prchají, protože nepřítel už z druhé strany útočí, ničí tábor a zabíjí jejich druhy. Za úvahu možná stojí i spekulace o tom, že autor tu naopak úmyslně zobrazil bojovníka, který si obléká zbroj sám, bez pomoci, přímo na oděv, aby tak graficky zdůraznil spěch a paniku.

Podklady pro rekonstrukci

Pomineme-li starší problematické výjevy (např. Velkomoravský terčík s vyobrazením sokolníka) tak první prakticky použitelný ikonografický pramen představuje Maciejowská bible ze 13.st., kde najdeme na mnoha výjevech bojovníky oděné v prošívaných zbrojích. Ani zde nejde o realistické výjevy – něco takového nikdy nebylo cílem raně nebo vrcholně středověkých autorů. Nicméně iluminátor projevil až nebývalý cit pro detail a tak lze z jeho práce při rekonstruování hypotetické podoby takové zbroje v základech vycházet.

Zbroje, které tu vidíme jsou zhruba stejně dlouhé, ale objevují se v několika modifikacích:

1. Rukávy – najdeme tu jak krátké rukávy nad i pod loket, tak i dlouhé rukávy zakončené pěstnicí
2. Spodní lem – většina zbrojí má spodní lem vykrajovaný, ale najdeme tu i zbroje s rovným zakončením
3. Límec – některé vyobrazené zbroje zjevně nemají límec, jinde mají bojovníci zbroj i s límcem

Zbroj kterou jsem se rozhodl rekonstruovat má plnit více funkcí – v první řadě má být schopna fungovat jako krzno oblékané pod kroužkový komplet. Jako podružná funkce je možnost použití jako samostatné zbroje pro lehkooděnce. Z tohoto důvodu jsem volil zbroj s rovným spodním okrajem a dlouhým rukávem zakončeným pěstnicí. Ohledně límců – z výjevů není zřejmé, zda je límec vždy pevnou součástí zbroje nebo zda tvoří samostatný prvek. Protože je ale často límec vyveden v odlišné barvě než zbytek zbroje, rekonstruoval jsem jej jako samostatný prvek. Takto řešený límec je plně funkční a nakolik výsledek odpovídá podkladům můžete posoudit sami.

MATERIÁL A KONSTRUKCE

Použitým materiálem je v tomto případě vlněné sukno (použil jsem silné staré čistě vlněné „žravé“ deky) a lněné plátno o různé gramáži. Pevnější a bytelnější plátno jsem dal navrch, jemnější dovnitř. Vnitřek tvoří v tomto konkrétním případě celkem čtyři silné vrstvy vlny na trupu a dvě vrstvy na pažích a rukách. Na zvláště ohrožených místech jako je páteř, lopatky a zadní strana ramen je navíc zbroj zesílena vložením silných, asi 5mm silných kožených řemenů mezi prošití. Pokud by se zbroj nosila jako primární ochrana, snesla by ještě nějaké zesílení na trupu, ale na rukou už jen v některých partiích pokud by nemělo dojít k výraznému omezení pohybu. U krzna určeného pod zbroj je možné o něco ubrat na síle, aby nebránilo spolu s kovovou zbrojí v pohybu. Můžete samozřejmě volit i jiné materiály, ale já doporučuji držet se těchto původních – vlna, len, popřípadě konopí, kopřiva apod.

Dělená nebo nedělená zbroj? 

Pokoušel jsem se držet podkladů jak jen to šlo – přesto jsem narazil na jeden zásadní konstrukční problém – dělená nebo nedělená zbroj? Podle výjevů z Maciejowské bible se zdá, že šlo o střih tuniky, nikde vertikálně nedělený. Teoreticky je také možné, že jde o kabátce s dělením a nějakým zapínáním na zádech. Bohužel na žádném z výjevů není vidět nikdo v podobném oděvu čistě zezadu, aby tuto hypotézu potvrdil nebo vyvrátil. V podstatě jediný náznak zapínání, který tu najdeme je až u límců. Je samozřejmě možné vyrobit zbroj vcelku – stejně jako tuniku. U zbrojí lehkooděnců, kde jde v podstatě o svrchník to není až takový problém, když se kvůli oblékání udělá zbroj o něco volnější. Tam kde plní tato zbroj funkci krzna nošeného pod kroužkovou zbrojí jako vycpávka tlumící rázy dopadajících ran to ale představuje určitý problém – potřebujete vypasovanou na tělo padnoucí zbroj, bez zbytečného materiálu navíc, který by se řasil a vytvářel záhyby. V případě, že uděláte prošívanici dělenou, tento problém odpadá, protože jí lze pohodlně oblékat i svlékat a zároveň pevně utáhnout na těle (zapínání není ani nutné – stačí stáhnout opaskem). Bohužel ale výjevy v Maciejowské bibli ani v jiném geograficky a časově srovnatelném prameni žádné takové dělení vpředu neukazují. Proto je třeba brát v potaz i možnost nedělené prošívanice coby krzna pod zbrojí a hledat funkční kompromis, kdy by se dosáhlo dostatečné šíře pro oblékání a svlékání zbroje (dané šíří ramen a hrudníku) a zároveň bylo krzno ještě natolik úzké, aby se v něm člověk vešel pohodlně do zbroje a nikde nevznikalo nežádoucí přehrnutí a záhyby. Já jsem zkoušel obě varianty a obě vám tu nabízím k posouzení. Varianta dělená byla rozdělena vpředu a sestavena tak, aby jedna strana přesahovala přes druhou. Místo zapínání jsem použil jen opasku. Lze samozřejmě zkusit totéž s dělením na zádech. Varianta bez dělení vznikla následným odkrojením přebytečného materiálu a sešitím té původní. Dolní část není sešita, protože tvoří rozparek – pouze bylo nutné ji znovu po ubrání materiálu začistit a olemovat. Další malý rozparek vznikl u krku – na původních výjevech žádný viditelný rozparek nenajdeme, ovšem pak by se buď nedala otvorem prostrčit hlava, nebo by musel být otvor pro hlavu opravdu příliš velký. Je také možné, že nějaký malý rozparek je vzadu pod krkem. Rozparek na rameni výjevy nepotvrzují – navíc na takovém nepraktickém místě by to vyžadovalo nějaké spínací zařízení, které tu ale nevidíme. Protože zbroje mají poměrně rozměrné límce, je také možné, že se malý rozparek prostě skrývá pod nimi nebo jej iluminátor z nějakého důvodu vynechal. Já jsem tedy zvolil z praktických důvodů krátký rozparek vpředu pod krkem, který však z větší části kryje límec.

Dělená varianta:

Nedělená varianta:

Vrstvená zbroj?

Vedle již zmíněné konstrukce je třeba brát v potaz ještě jedno hypotetické konstrukční řešení, které sledované výjevy rovněž nabízí – vrstvené odění. Způsob sesazení rukávů, jakoby vložených dovnitř pod svrchní vrstvu, tak jak je tu vyobrazen, připouští i možnost výkladu coby dvou na sobě navrstvených samostatných kusů odění. Spodní oděv by pak byl o něco slabší a tvořil by jej komplet s připojenými rukávy, případně i pěstnicemi. Ten by mohl být dělený nebo nedělený. Přes tento oděv pak bojovník oblékl další zesilovací vrstvu ve formě jakési vesty či prošívaného varkoče, která už ovšem kryla pouze trup, s širokými průramky pro ruce. Tato horní vrstva může být samozřejmě také dělená – na zádech či ve předu, ale pokud se udělá trochu volnější, není to vůbec nutné. Tato varianta odění by se asi hodila více pro lehkooděnce (ostatně v Maciejowské bibli jí také nosí), kteří jí nosí jako svou jedinou primární ochranu těla, nikoli jen pro vyměkčení úderů. Ti pak mohou svrchní vrstvu libovolně zesílit a udělat tužší.

POSTUP VÝROBY

Nejprve si vystřihnete jednotlivé díly, navrstvíte je na sebe a dospodu a svrchu dáte vhodné plátno. Doporučuji celý díl hrubě sestehovat po obvodu i v ploše – pouhé sešpendlení se mi neosvědčilo, protože špendlíky se uvolňují, vrstvy po sobě kloužou, rozjíždí se a vlní. Následně si na svrchní vrstvu dílů vyznačíte linie prošívání a prošijete. Zda budete šít na stroji nebo v ruce záleží na vás a hlavně na funkci a důvodech proč to šijete. Popisovaná prošívanice byla kompletně šita v ruce. Jak dobře se vám bude šít záleží na počtu vrstev, zejména plátna, protože sukno se prošívá dobře. Pro šití jsem zvolil klasickou sedlářskou lněnou dratev – silnější, určenou pro ruční šití. Způsob stehu je čistě na vás – můžete zvolit zpětný steh nebo sedlářský apod. podle toho co vám vyhovuje. Doporučuji začít prošívat jednotlivé linie od středu dílu směrem k okrajům, aby se vám nestalo, že se vám uprostřed materiál nahrne a začne vytvářet nežádoucí řasení, záhyby apod.

Trup

Korpus je v tomto případě ušitý z jediného dílu, kde švy jsou v podstatě jen na ramenou. Šev je tu „na tupo“, aby netlačil na rameno, překrytý uvnitř poslední vrstvou plátna. Je možné do boků jako u tuniky vsadit klíny, mě se to však neosvědčilo, protože narozdíl od tuniky se prošívanice volně neřasí, ale materiál po bocích spíše trčí ven, pod zbrojí se mačká nebo má při chůzi tendenci se hrnout k přednímu rozparku kroužkové zbroje. Pro snazší pohyb tedy musíte udělat rozparky. U nedělené prošívanice musí být vpředu i vzadu a dostatečně vysoké – k rozkroku. U dělené zbroje pochopitelně stačí jen vzadu nebo vepředu, podle toho kde máte dělení. Pro zesílení jsem vložil doprostřed mezi vrstvy na záda, směrem od ramenního švu dolů přes lopatky a uprostřed na páteři až ke kříži asi 5-6mm silné kožené řemeny z vepřovice. Tam kde řemeny končí jsem pruhy prošil, ale vždy jen bodově, abych nevytvářel dojem příčného prošití, které na původních výjevech nenajdeme. Připomínám, že toto není z tohoto období nijak doložená a běžně používaná metoda – je to pouze hypotetické řešení, jak zesílit zbroj s použitím tehdy dostupných materiálů v místech kde hrozí vážné zranění, aniž by došlo k omezení pohybu v jiných částech. Okraje dílu pečlivě obšijete – pokud necháte svrchní nebo spodní plátno delší, přehnete přes okraj a prošijete (doporučuji – je to nejjednodužší) – pokud to z nejakého důvodu udělat nemůžete nebo vám chybí materiál, musíte vystřihnout z jiného plátna pruh, ohnout přes okraj a prošít – to jsem volil já a je to na fotografiích vidět.

Rukávy

Rukávy jsem dělal tak, že jde o dva samostatné díly, podobně jako u tuniky, jen spodní a svrchní plátno jsem nechal na konci výrazně delší než vnitřní vlněné díly. Následně je prošijete. Prošívat můžete různě – soudě dle výjevů běží linie prošití na rukou směrem od ramen k prstům. Můžete vést linie rovnoběžně ve stejné vzdálenosti nebo se mohou směrem k prstům zužovat tak jak se zužuje celý rukáv. Já zvolil první možnost. Po prošití rukávy sešijete a obrátíte naruby, tak aby jste měli steh pěkně uvnitř (okraj doporučuji ovšem před obrácením začistit – obšít apod.). Pokud jste opravdu hodně pečliví a pokud vedete linie prošití rovnoběžně, můžete dbát i na to, aby se vám v místě švu sbíhající se linie přesně potkaly, ale ujišťuji vás, že na funkci to nemá žádný vliv.

Rukavice

Zvlášť jsem také ušil rukavice – pěstnice. Ty tvoří několik vrstev – vnitřní podšívka z jemného plátna, vnější plášť rukavice kryjící hřbet ruky a palec z jedné vrstvy silného sukna a další vrstva sukna zesilující jen hřbet ruky. Dlaň kryje silnější hrubší plátno a je tak jako u kompletů kroužkových zbrojí rozstřiženo, aby bylo možné vyjmout ven prsty nebo celou ruku, aniž by člověk musel zbroj odložit třeba při jídle apod. Rukavice jsou šité podle standardního střihu rukavic – nikoli jako kuchyňské chňapky – takže palec musíte postavit proti ostatním prstům! Způsobů jak toho docílit existuje vícero – např. viz. obr. Po dokončení jsem rukavice připojil k rukávům. Svrchní „plášťové“ plátno jsem pak přetáhl přes rukavice a pečlivě obšil po jejich obvodu. Následně jsem protáhl linie prošití rukávu až k prstům, takže rukavice a rukávy tvoří i na pohled kompaktní celek, tak jako je tomu vidět na původních výjevech. Tento postup bych volil i v případě, že bych šil slabší kompaktní oděv pod zbroj, nedělený.

Kompletace

Aby celek vypadal tak jako na výjevech, vsadil jsem dokončené rukávy dovnitř a přišil rukáv jen ve svrchní části k trupu. Tím zároveň došlo k zesílení ramen. Protože jsem nechal na rukávech delší kus spodního a svrchního plátna přečnívat – na jedné straně k překrytí rukavic a na druhé straně k přišití k okraji průramku, takže zbroj je uzavřena tak jako na výjevech, spodní oděv nikde v podpaždí neprosvítá, ale zároveň neomezuje pohyb při zdvižení rukou nad hlavu. Taky nemáte problém trefit se rukama do rukávů.

Límec

Límec vyrobíte podobně jako zbytek zbroje – já jsem zvolil 2-4 vrstvy sukna dovnitř a 4 vrstvy lněného plátna. Celek prošijete a obšijete. Jak už jsem psal výše – je možné límec přišít přímo ke zbroji i když v takovém případě by asi bylo dobré vsadit za krk jakési sedlo. Nejsem si zcela jist zda se něco takového používalo už v první polovině 13.st. a jak už jsem říkal – nemáme výjevy těchto prošívanic zezadu. Dalo by se to přišít natupo k okraji krku, ale v takovém případě doporučuji nepřišívat po celém obvodu ale jen vzadu a částečně po stranách. Já jsem zvolil límec oddělený – funguje spolehlivě a jak odpovídá předloze můžete posoudit sami dle přiložených fotografií. Na fotografii níže pak můžete vidět i zbroj bez límce:

Límec může mít samozřejmě tvar prostého obdélníku, já jsem zvolil trochu jiný tvar (viz. obr.) který lépe odpovídá anatomii, lépe kryje a dosedá na krk. Límec pochopitelně dělený být musí (což zakládá na spekulaci zda nebyla dělená i zbroj). Na výjevech vidíme dělení zpravidla na boku krku. Jsou tu zřetelně vidět dva body, které budou nejspíš zapínáním. Protože na základě výjevů nelze přesně říct o jaké zapínání jde, zvolil jsem to nejprimitivnější co mne napadlo a co vzhledově odpovídá předloze – dva jednoduché kožené knoflíky provlečené obšitou dírkou.

Čapka

V Maciejowské bibli stejně jako v jiných pramenech 13.st. můžeme najít také četné výjevy ochranných pokrývek hlavy. Zatímco někteří bojovníci mají na hlavě zjevně pouze jednoduchou „civilní“ pokrývku hlavy, mnozí mají nasazenu silnou a zjevně prošívanou čapku. Někdy se tento kus ochranného oděvu nazývá batvat, či batwat apod. což je lehce nepřesné, protože takto se nazývalo celé ochranné odění. Protože opět nemáme v ruce dochovaný originál takové čapky z tohoto období, musíme vycházet při konstrukci, vzhledu a způsobu prošití pouze z dostupné ikonografie. Zdá se, že střih této čapky byl odvozený od jednovrstvé prosté civilní čapky – často je tu patrný výrazný šev procházející středem hlavy od čela přes temeno do týla. Takovou čapku lze ušít ze dvou dílů, případně lze mezi ně vložit další pruh. Já jsem šil ze dvou dílů. Celkem je čapka sestavena ze 3 vrstev sukna všude a ze 4 vrstev nahoře. Svrchní plášť tvoří silné plátno, spodní podšívku plátno jemnější. Prošíval jsem sukno a svrchní plášť, podšívku jsem došil dodatečně. Z výjevů je patrné, že styl prošití není nijak kodifikován – prostě se pokuste napodobit některý z těch zřetelnějších, které najdete například v Maciejowské bibli. Já to tak udělal. Nakolik odpovídá výsledek originálům, které byly předlohou iluminátorům je otázka.

Čapku lze vytvarovat různě – možná by se zdálo praktické jí vzadu protáhnout až na krk, ale je zajímavé, že prakticky na všech výjevech bývá tato čapka vzadu relativně krátká, takže odkrývá krk a často z pod ní vyčnívají vlasy. Odpovědí na to, přinejmenším v Maciejowské bibli, je fakt že tu téměř všichni nosí vysoké prošívané límce, které kryjí dobře tuto část těla a kdyby byla čapka delší, límec a čapka by si vzájemně překážely.

Někteří bojovníci mají na hlavě nasazenu pouze tuto čapku jako jedinou ochranu hlavy (podobně jako nosí prošívanici jako primární ochranu), jiní na ní mají nasazenu přilbu. V tomto případě tedy máme existenci takové ochrané čapky pod zbrojí (vedle možného polstru) dobře doloženu.

Nohavice

Na jednom z výjevů (viz. obr.) můžeme také najít bojovníka, který si obléká prošívané nohavice. V tomto případě jde zjevně o část oděvu doplňující ochranu jeho těžké zbroje. Je to také asi nejstarší zjevný doklad prošívané ochrany užívané těžkooděnci, ktarý máme k dispozici a který nepřímo umožňuje důvodné spekulace o podobných prošívaných oděvech pod samotnou zbrojí i když jej tu ještě nevidíme. Vyobrazený bojovník v Maciejowské bibli obléká kratší prošívané nohavice dosahující pod kolena. Obléká je přímo přes civilní nohavice, ale v mladších vrcholně středověkých pramenech (iluminace, plastiky) můžeme najít podobné nohavice oblékané svrchu kroužkových punčoch jako zesílení ochrany nohou. Někdy opatřené ještě našitou koženou či kovovou myskou zesilující ochranu kolena. Tu ovšem tady ještě nevidíme.

Nohavice jsou v tomto případě ušité podobně jako zbroj – sílu jsem však zvolil někde mezi silou trupu a rukávů, takže jej tvoří jen 3 vrstvy silného sukna (3 silné vojenské vlněné deky) a dvě vrstvy silnějšího lněného plátna, které pokrývá vnější povrch a vytváří podšívku. Střih je v podstatě primitivní a tvoří jej „trubka“, směrem dolů se mírně zužující. Spodní část pod kolenem je zakrojena rovně, horní může být buď rovná nebo v přední části vyšší (viz. obr.). Šířku nohavic volte podle účelu – pokud je budete oblékat rovnou na nohu, přes civilní nohavice, pak je můžete dělat užší. Pokud plánujete že je budete oblékat přes kroužkové punčochy, nechte je volnější. Délka by měla končit pod kolenem, aby ani při ohnutí nohy spodní okraj neodhaloval koleno. Doporučuji tak jako u zbroje jednotlivé vrstvy na sebe položit a prostehovat, sešpendlení nestačí. Následně povrch rozkreslíte, prošijete, sešiteje k sobě (šev jsem volil jako u nohavic v zadní části nohy). Pro okraje doporučuji nechat svrchní plátno o něco větší, aby se dalo přehnout přes okraj, ještě jednou ohnout (aby se netřepilo) a přišít. Plátno podšívky o tolik přečnívat nemusí, ale snadno se ohne dovnitř.

Na dalších fotografiích je vidět způsob uvázání nohavic. V přední horní části prošívaných nohavic jsou dvě obšité dírky, sloužící k protažení a uvázání tkanice (buď koženého řemínku nebo tkanice). Sama tkanice se dá buď uvázat na tkanici bruch, jako je to vidět na obrázku vpravo, ale taková zátěž na tkanici která drží bruchy i civilní nohavice je už přece jen příliš. Proto je lepší opatřit si další – kožený nebo tkaný opasek a uchytit nohavice na něj. Zejména pokud budete řešit i uchycení kroužkových punčoch, které samozřejmě také nemůžete zavěsit na tkanici bruch. Samotné uvázání prošívaných nohavic nebo kroužkových punčoch k opasku určitě není ideální řešení, protože váha ochrany táhne opasek dolů. Proto se později objevuje uvázání ochrany nohou ke kabátci, to však my ještě pro 12-13.st. bohužel použít nemůžeme.

Asi nejznámější raně středověká přilba u nás se nalézá v korunovačním pokladu chrámu sv. Víta v Praze. Její tvar se blíží nízkému kuželu (její výška je 17 cm), rozměry oválné základny jsou 24×21 cm. Tupá hrana v podélné ose pravděpodobně netvořila na vrcholu hrot, ale plynulou křivku. K přilbě je po jejím obvodu přinýtována zdobená železná obroučka a nánosek ve tvaru kříže (výška 15 cm, šířka 19 cm).

Přilbu tvoří dvě samostatné části vzniklé zřejmě nezávisle na sobě v různých obdobích a na různých místech – zdobený nánosník se spodním lemem přilby a samotný zvon. Zvon přilby byl původně vykován z jednoho kusu, bez svárů a nýtovaných spojů, později byl zřejmě poškozen a opravován. O jeho původu mnoho říct nemůžeme, ale podobných typů přileb se nám dochovalo jen ze střední Evropy z období 9 -12. st. několik (Hradsko u Mělníka – zřejmě 9. st., Olomouc – 11. st., Ostrow Lednicki 11-12 .st. aj.). Některé mají zvon strmější a více zahrocený (např. Olomouc), jiné mají vrchol zvonu v podstatě oblý (Ostrow Lednicki) tak jak asi vypadal i zvon tzv. svatováclavské přilby po doplnění chybějící vrcholové části. Poměrně značná část přilby bohužel už dnes chybí – viz. obr.

Více se toho dá říct o dalších částech přilby – nánosníku a spodním lemu přilby. Výzdoba nánosníku a obroučku je tvořena připlátováním stříbrné fólie na zdrsněný železný základ; obroučka je zdobena pletencovým dekorem, nánosník pak stylizovanou postavou ukřižovaného Krista, oblečeného v roušce – suknici a připoutaného za zápěstí a podpaždí ke kříži.

Technika plátování stříbra na železo byla zvláště rozšířena v jutských a gotlandských dílnách zejména ve 2. polovině 11. a 1. polovině 12. století. Zvláště důležitý je pak také motiv Krista nikoliv přibitého ke kříži, nýbrž upoutaného provazy, známý spolehlivě pouze ze skandinávského prostředí raně křesťanského období (nejdříve v Dánsku, od 70. let 10. století). Rovněž pletencový ornament nad Kristovou hlavou známe jako tzv. řetězcový motiv typu Borre např. z mnohých vikingských opaskových nákončí; byl oblíben zvláště u Varjagů. Stylizovaná postava Krista vychází z byzantských závěsných litých křížků, oblíbených zvláště v jihovýchodní a severní Evropě. Naopak znázornění Kristových otevřených úst je zde prvek veskrze pohanský (připomínající prvky ornamentů ve stylu Jellinge či Mammen) – hrozivou lidskou tvář nebo dračí hlavu s otevřenými ústy známe z výzdoby severských přileb 8. století. Jejich funkcí bylo děsit démony a tak odvracet od bojovníka nebezpečí. Kristus zde tuto úlohu vlastně převzal od starých germánských božstev (Odin, Thor). Někdy se také předpokládá, že by zde nemusel být zobrazen nutně Ježíš Kristus, ale právě nejvyšší bůh germánského severského pantheonu Odin – připoután nikoli na kříži, ale na posvátném stromu Yggdrasilu sám sobě za oběť a odkazujíce se na jeden ze stěžejních příběhů germánské mythologie.

Nánosník stávající přilby a její lem byly tedy vytvořeny zřejmě v jutských nebo gotlanských dílnách v době kolem roku 1000. Do Čech se dostaly buď darem nebo koupí o něco později, pravděpodobně až za vlády knížete Boleslava II. V této souvislosti bývá zvláště upozorňováno na osobu kněžny Emmy, anglosaské manželky Boleslava II. Právě ona byla největší propagátorkou vznikajícího kultu sv. Václava. Z jejího podnětu vznikl například nádherný iluminovaný rukopis s Gumpoldovou legendou o sv. Václavu. Mohla to být tedy ona, kdo získal tyto části přilby (které byly následně osazeny na jiný zvon) a založila tak cíleně její svatováclavskou tradici.

Zvon přilbice vykazuje poškození a opravu, ke které došlo ještě před vznikem otvorů vlivem pozdější koroze. Je nepravděpodobné, že by český kníže nechal opravovat zvon své přilbice, když si mohl dovolit pořídit přilbu novou a na ni nákladně zdobený lem a nánosník nechat z původní přilby přesadit. Nánosník však ani k původní přilbici nepatří a byl k ní dán dodatečně později (když i poškozená přilba byla už dostatečně stará, aby mohla být vhodnou relikvií), pravděpodobně účelově pro potřeby legendy. Nánosník i lem totiž nedosedá přesně k plášti zvonu a obě části – tedy zvon i nánosník byly vyrobeny v různém období. Zvon přilby má navíc jiný tvar než Václavova lebka. Kníže Václav by tak sice přilbu na hlavu dát mohl i včetně vycpávek nebo čapky, ale zatímco jeho lebka je výrazně protáhlá, přilba je mnohem více kruhovitá a tak by knížeti v této podobě na hlavě dobře neseděla. Zvláštní na tom je fakt, že by si kníže český nenechal udělat přilbici rovnou na míru nebo alespoň nenechal dovezený výrobek domácími řemeslníky upravit tak, aby mu na hlavě lépe seděl.

„Zbroj svatého Václava“

Součástí svatovítského pokladu je také tzv. „zbroj svatého Václava„. Unikátní zbroj se skládá ze dvou kusů – zbroje samotné a pláštíku zajišťujícího ochranu krku a zesilujícího ochranu ramen bojovníka. Celý komplet pochází zřejmě již z počátku 10. století. Starší prameny uvádí, že jde pravděpodobně o export z Orientu nebo Franské říše aj. Někteří badatelé (např. D. Třeštík) dnes usuzují, že technologie výroby kroužkového pletiva mohla být známa už velkomoravským zbrojířům a zbroj sv. Václava by mohla být hypoteticky i tuzemským výrobkem.

Technologií použitou na tuto zbroj je klasické standardní řetězení kroužků stylem „čtyři na jeden“. Každý kroužek byl nýtován – více o této technologii se dozvíte v článku věnovaném brni. Podobná brň měla v této době stále ještě téměř astronomickou cenu a dovolit si ji tedy mohl zřejmě pouze příslušník vládnoucího rodu. To, výše uvedená datace a fakt, že zbroj má na rozdíl od přilby poměrně universální velikost přinejmenším připouští, že tuto zbroj opravdu mohl skutečný kníže Václav nosit.

Zbroj samotná je dlouhá pod kolena bojovníka, má dlouhý, široký, nezužovaný rukáv (ten se mohl uvazovat k zápěstí koženým řemínkem aj. ) a váží kolem 10 kg. Není bez zajímavosti, že je opatřena rozparkem pouze vepředu, vzadu nikoli – v takové zbroji se poměrně obtížně usedá do sedla, protože se v zadní části bude hrnout a tlačit mezi jezdce a zadní rozsochu sedla. Proto mají mladší jezdecké zbroje obvykle rozparky dva – vepředu i vzadu. Dalo by se tedy opatrně usuzovat, že ten kdo nosil tuto zbroj bojoval spíše jako pěšák a rozparek mu měl pouze usnadňovat pohyb, neboť zbroj dosahovala pod kolena. Je to poměrně zvláštní, protože v 10. st. už český kníže nepochybně disponoval silným jízdním oddílem a sám tedy také nejspíš bojoval v sedle.

Pláštík zesilující ochranu ramen a krku je vyroben stejným postupem, váží přibližně 1 kg a jeho obvod měří 126 cm. Na pravém rameni byl dělený a spínaný zřejmě šněrováním. Je lemován zlatými či pozlacenými kroužky. Také o pláštíku, jeho původu a původní funkci se vedou spory – je možné, že jeho současná podoba je totiž až mladšího data. Některé teorie považují pláštík za dodatečně upravenou barmici (kroužkový závěs přilby).

Použitá literatura:

K. Benda, Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. čas. Umění 1972, s. 114
K. Benda, Románská umělecká řemesla, v: Dějiny českého výtvarného umění 1/I. Praha 1984, s. 129
K. Benda, Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích. Praha, 1999
Petr Klučina, Andrej Romaňák, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby I. díl (5-17. století). Praha, Naše vojsko, 1983

Častým způsobem konfrontace vojsk protivníků (prakticky celého středověku) byl polní střet – bitva. K bitvě mohlo dojít rozličným způsobem, mohla mít různý začátek, průběh i konec. Boj mohl být dopředu dohodnut – když se vojevůdci obou stran dohodli předem na určitých podmínkách, vyhovujícímu místu i přibližném času bitvy (někdy dokonce k určenému místu táhla nepřátelská vojska společně). Jiný případ byla bitva vynucená, kdy se jedno vojsko položilo do cesty postupujícímu vojsku nepřítele, případně se v terénu i provizorně opevnilo (záseky na Brůdku 1040) nebo protivníka napadlo přímo na pochodu. Měl-li mít tento přepad smysl, bylo třeba mít zajištěn dobrý průzkum terénu, pomocí předsunutých hlídek (Chlumec 1126) i zpráv domorodců kontrolovat pohyb protivníka a zároveň bezpečně likvidovat nebo klamat jeho hlídky a zvědy (Brůdek 1040, Loděnice Berouna 1179).

Existují však i případy kdy došlo k bitvě neplánovaně – např. když se nečekaně srazila dvě postupující vojska, která o sobě vůbec nevěděla nebo narazil oddělený či ztracený oddíl na vojsko protivníka (např. díky mlze, tmě, členitému či neznámému terénu, špatnému průzkumu aj.). Nejkurióznější jsou asi případy, kdy došlo k bitvě původně vůbec nezamýšlené, prakticky nechtěně. Tak se například podařilo Uhrům vyprovokovat původně nezamýšlenou bitvu na Moravsko-Uherské hranici roku 1116, když se český kníže Vladislav setkal k rokování s novým mladým uherským králem Štěpánem. Nedůvěřiví Uhři předsunuli dost nešťastně tři žoldnéřské jezdecké pluky na obranu přímo proti českému táboru, ale Češi si jejich pohyb v napjaté a ne zrovna přátelské atmosféře rokování vyložili jako útok. Vypukla krvavá bitva, ve které sice uherští žoldnéři zvítězili, ale oddílům moravských údělných knížat Soběslava a Oty II. se podařilo obchvatem napadnout uherský tábor a v nastalém zmatku, panice a masakru prohranou bitvu otočit.

Nejčastější průběh ideální smluvené bitvy dvou podobných typů vojsk nebo bitvy, kdy měli oba soupeři čas na přípravu boje, byl následující – bitvu zpravidla zahájili lučištníci či kušečníci obou stran střelbou (do houfu) na pozice nepřítele (nebylo to ale vždy nutné nebo povinné, často bitvu zahájila již přímo jízda).

Následoval hlavní útok – tzv. čelní ataka těžké jízdy proti rozjeté těžké jízdě protivníka. Plná síla těžké jízdy vynikla až od 11. století, když se prosadilo stabilnější založení kopí do podpaží, což teprve umožnilo spolu se třmeny a vysokým pevným sedlem plné využití váhy a rychlosti koně s jezdcem k úderu. Těžká jízda útočila cvalem, rychlostí přibližně mezi 300-400m/min dle povahy terénu, počasí, váhy jezdců i koní apod. Pro dosažení optimální rychlosti a plné bojové síly potřebovala středověká těžká jízda vhodný terén – rovnou a tvrdou zemi, minimálně kolem 300 metrů rozjezdové dráhy a vhodný prostor k rozvinutí sestavy, proto se místo bitvy často předem smlouvalo, aby se zajistily rovné podmínky oběma stranám, což odpovídalo také feudálnímu pojetí boje. Nicméně v případě nutnosti bojovali těžcí jezdci i v pro ně nepříznivém terénu (bláto, svah, údolí aj.) a v případě opravdu neschůdného terénu byli dokonce nuceni sesednout a bojovat pěšky (Brůdek 1040). Takový příklad, kdy těžkooděnci na povel sesedli z koní a bojovali opěšalí představuje též bitva u Mailberku roku 1082, kde český kníže Vratislav II. (pozdější král) „Sám pak stoje v samém čele boje, kde nejhustší šik nepřátel, kázal svému vojsku sesednouti s koní a v pěším utkání bojovati s protivníky. Ti, než to dořekl, seskočili s koní a povzbudili se křikem; a jako zuří oheň, zapálí-li se suché strniště, a v okamžení všecko sežehne, tak oni mečem potřeli síly nepřátel a odpůrce skláli k zemi.“ (Kosmas 1950, 120).

Podle situace a terénu se útočící těžká jízda rozvinula do jedné ze dvou základních bojových formací:

• Šik – formace, kdy se jako první řadili těžkooděnci vedle sebe. Šik mohl mít různou hloubku podle toho, kolik bylo těžkooděnců – bylo-li jich více, první čestné řady zaujali nejvýznačnější velmoži, za nimi další milites primi následovaní jízdními zbrojnoši, lehkou jízdou a celek uzavírala pěchota. Bylo-li elitních těžkooděnců málo, řadili se vedle sebe v první řadě šiku s rozestupy, pak následoval zbytek vojska – polotěžká jízda a pěchota – tomuto zvláštnímu typu šiku se říká plot.
• Proudy (klíny) – Vojsko se řadilo do několika proudů – klínů kdy vnější řady klínu tvořili elitní těžkooděnci a uvnitř klínů byla slabší část vojska – středně těžká a lehká jízda a za nimi pěchota. Jednotlivé klíny často tvořili družiny jednotlivých hradských obvodů či později také družiny jednotlivých mocných feudálů (korouhevních pánů) a při rozsáhlejších akcích s mezinárodní účastí, při tomto způsobu formování bylo dělení v proudech často záležitostí jednotlivých národních kontingentů.

Klín popisuje například Kosmas k bitvě u Mailberku na rakouské straně, kdy markrabě Leopold „…seřadil své vojsko na způsob dřevěného klínu.“ (1950, 119). Tyto základní formace ale sloužily pouze jako výchozí bojové postavení – účelem bylo co nejvhodnějším způsobem rozrazit nebo rozdrtit postavení nepřítele a proto byla před bitvou společně s bojovým plánem (a heslem či označením) zvolena i vhodná formace. Bojovníci se také jistě dokázali poměrně rychle zformovat do některé obranné sestavy v případě vlastního ohrožení – napadení. Po srážce se formace automaticky rozpadla a každý z bojovníků bojoval již sám za sebe (ideální bylo probíjet se napříč sestavou nepřítele a zpět), nicméně soudě podle dobových předpisů a nařízení se útočící šik nebo klín často rozpadal už při nájezdu. Zmíněná nařízení výslovně zakazují těm kdo mají rychlejší koně předjíždět ostatní – je to opatření logické, aby formace udeřila co největší silou a pokud možno jednotně, ale při nedisciplinovanosti šlechty, snaze vyniknout a vyznamenat se, to bylo jen stěží udržitelné. V částečném rozporu s tímto nařízením je také fakt, že s rozvojem heraldiky (a tedy možností orientace) si někteří bojovníci vybírali v řadách protivníka svého konkrétního soupeře což by při zachování pevné formace nebylo možné.

Přesně dané konkrétní místo ve formaci tedy žádný bojovník neměl, ale prestižní čelo těžké jízdy tvořili vždy přední velmoži  – tzv. bojovníci prvního řádu (milites primi, nobiles). Kromě výsadního čestného postavení měla z hlediska taktiky velký význam také jejich obecně kvalitní výstroj, výzbroj, výcvik, těžcí koně apod.

Teprve po nich se do boje v zadních řadách zapojovali také tzv. bojovníci druhého řádu (secundi ordinis, ministeriales) a to nejdříve jízdní (lehká jízda), ale většina z nich již v řadách pěchoty.

Pokud to umožnila situace, vyčlenil vojevůdce zálohu (zpravidla jízdních bojovníků) – tak velkou, aby měla vliv na změnu průběhu bitvy a ne příliš velkou, aby měl dost oděnců na čelní úder. Vytvoření zálohy se většinou ale potýkalo s problémy, protože přední urození bojovníci (nobiles, comites aj.) chtěli bojovat vždy v prvních „čestných“ řadách a začlenění do zálohy považovali za postavení sobě nedůstojné. Velitel zálohy musel být navíc sám velmi zkušený bojovník, protože většinou na něm pak záleželo, kdy a jak záloha do boje zasáhla; vojevůdce zpravidla již neměl možnost z prvních řad ovlivnit průběh bitvy vyjma základního plánu, formací a postavení v terénu před bitvou. Následoval čelní úder těžkooděnců „na kopí“, promísení vojska a boj muže proti muži. Těžkooděnec použil nejprve kopí na čelní útok, po srážce kopí odhodil, neboť v nastalé skrumáži už na jeho použití neměl místo a většinou jej při prvním střetu stejně zlomil nebo zanechal v těle nepřítele. Tasil tedy zpravidla meč, výjimečně jinou poboční zbraň jako bojovou sekeru apod. a probíjel se skrumáží bojovníků. O tom jak vypadala bitevní skrumáž podává výstižné a nejspíš očité svědectví Vincencius, když popisuje bitvu, ve kterou přerostl výpad obránců obleženého Milána roku 1158 „Druzí bojovníci pak, jak z Čech, tak z Němec, vrážejí do nepřátel, kudy kdo mohl. Břicho se dotýká břicha, noha šlape nohu, rozléhají se udatných mužů přeudatné rány„.

Často si už při prvním střetu vybíral jezdec v řadách nepřítele sobě hodného protivníka. Bojový pokřik a heslo či později (od 13. st.) také heraldické znamení na varkočích, čabrakách, přilbách, štítech a dalších vhodných místech bylo často jedinou možností jak rozeznat v bitevní vřavě nepřítele od spolubojovníků.

Pokud nezasáhly další vnější vlivy, další průběh bitvy pak už závisel pouze na osobních kvalitách jednotlivých bojovníků, jejich morálce, vůli po vítězství a někdy také válečné štěstěně, protože rytíři bojovali prakticky každý sám za sebe – o nějaké spolupráci, formacích nebo společném postupu v průběhu bitvy již nemohlo být ani řeči. Průběh bitvy mohl vážně ovlivnit například příjezd spojenců, posil nebo nasazení zálohy.  Nasazení zálohy ve vhodný okamžik mohlo zvrátit nepříznivý průběh bitvy nebo strhnout nerozhodný stav jak o tom svědčí mladší příklad – v bitvě na Moravském poli 1278 rozhodl zásah rakouské zálohy pouhých 60 těžkooděnců vedených Ulrichem von Kapellen. Záloha Přemysla Otakara II. vedená Milotou z Dědic se už do boje nezapojila a tak se nerozhodný stav přiklonil nakonec na stranu Rudolfa Habsburského.

V některých zvláštních případech se bitva nevedla obvyklým způsobem srážkou těžkooděných jezdců, ale bpjovníci ze svých koní sesedli a bojovali v poli pěšmo po boku lehkooděnců. Velké mandlové štíty pak mohly posloužit jako kvalitní mobilní štítová hradba. Příkladem, kde bojovala a zvítězila pěchota je např. bitva u Loděnic 1179 (u Berouna), nebo bitva u Chlumce 1126. V případě Loděnic však k vítězství přispěl dobrý průzkum terénu, likvidace hlídek protivníka a moment překvapení. Hustý sníh v těsném údolí u Chlumce 1126 pro změnu neumožňoval německému králi Lotharovi použít k boji těžké jízdy.

Bitva končila vítězstvím nebo porážkou jedné z bojujících stran, zřídka kdy přímo na bojišti nerozhodně – to je logické, protože přímo v rozpoutané bitvě už nebylo možné sjednat příměří a bilancovat bylo možné až po jejím skončení. S odstupem času pak bylo samozřejmě možné říci, že ta a ta válečná akce nepřinesla v strategickém kontextu žádné straně vítězství. Taktický ústup z boje stejně jako odpoutání od protivníka už prakticky nebyl (až na řídké výjimky) možný, protože disciplína bojovníků nebyla příliš vysoká a jakýkoliv pokus o ústup zpravidla končil špatně. V případě ústupu se začaly stahovat nejprve zadní řady a bojovníci vpředu k nimž se příslušný signál nedostal se často domnívali, že je jejich spolubojovníci (případně záloha) zradili a prchají z bojiště, proto zanechali, z jejich pohledu ztracené, bitvy a jali se prchat taky. V panickém úprku pak s sebou strhli i zadní řady a ústup zpravidla skončil naprostou katastrofou. Poražený zpravidla prchal z bojiště a vítěz plenil jeho tábor. Bylo možné využít porážky protivníka a neměl-li vítěz velkých ztrát, někdy se nespokojit s vydrancováním protivníkova tábora, ale pronásledoval jej dále ve snaze vydobýt dalších výsledků výpravy nebo jej úplně zničit, ale s ohledem na na špatnou disciplínu bojovníků se to jen málo kdy skutečně důsledně podařilo. Někdy se stalo, že se poražený ale nepronásledovaný nepřítel stačil zformovat, posílit z rezerv nebo o oddíly spojenců a znovu udeřil. Například v bitvě u Loděnic 1179 porazil Soběslav knížete Bedřicha a rozprášil jeho vojsko, Bedřich však vojsko u Prčic opět zformoval, spojil se s moravskými posilami Konráda Oty a o 4 dny později u Prahy Soběslava v další rozhodující bitvě Na bojišti u Prahy porazil. Podařilo-li se soupeře v bitvě obklíčit a sevřít, obvykle byl donucen se vzdát nebo byl zcela rozdrcen, tento případ ale nebyl s ohledem na používanou taktiku příliš častý. V některých případech se však obklíčenému ještě mohlo podařit probít. Roku 1142 u Vysoké padl zradou vlastní šlechty do obklíčení pozdější král Vladislav II. ale podařilo se mu se bratrem Děpoltem a zbytky svých sil probít ze sevření a prchnout ku Praze, navíc v bitvě zabili přední ze zrádců.

Ztráty

Největší ztráty měla zpravidla řadová pěchota (milites secundi ordinis). Těžké ztráty, prakticky fatální, způsobovala řadové pěchotě samotná jízda protivníka, protože té nebyl raně středověký pěšák v poli absolutně schopen čelit (např. úder Konrádovy jízdy do boku Soběslavova, převážně pěšího, vojska prakticky rozhodl bitvu Na bojišti 1179).

Hodně pěších bojovníků padlo také při srážce pěchoty obou bojujících stran, díky nedostatečné ochranné výstroji i tvrdosti s jakou tyto složky vojska bojovaly (pro ně feudální-rytířské pojetí boje neplatilo). Těžkooděnci měli zpravidla ztráty nižší, což bylo dáno jednak určitými čestnými pravidly pojetí feudálního-rytířského boje, navíc je chránila dobrá zbroj, výcvik a vítěz s nimi zacházel mnohem ohleduplněji, protože za živého urozeného zajatce dostal kromě jeho výzbroje a výstroje i výkupné, případně jej vítězná strana po bitvě vyměnila za vlastní zajaté bojovníky. Také vědomí stejné stavovské příslušnosti bránilo rytířům pobíjet poražené prchající šlechtice. Ani přeživší raněný bojovník však neměl ještě vyhráno, při primitivní úrovni medicíny a hygieny stále hrozilo velké nebezpečí následné infekce. Po zimních bitvách často i méně vážněji ranění, avšak znehybnění bojovníci, mrzli dříve, než jim mohl někdo pomoci – v bitvě u Loděnic 1179 způsobil velké ztráty mezi raněnými právě silný mráz. Mnoho bojovníků se také obvykle utopilo při rychlém či improvizovaném přechodu velkých říčních toků – zpravidla mimo brod nebo rozvodněných. Při tažení na Milán roku 1158 se utopilo při dramatickém přechodu rozvodněné řeky Aady (milánští strhli mosty) na 60-200 českých jezdců. Kosmas uvádí jak se vlivem paniky po prohrané bitvě s českým vojskem roku 1116 při útěku utopilo mnoho uherských bojovníků v řece Váhu apod.

PŘILBY V RANÉM STŘEDOVĚKU

Ochrana hlavy

Kvalitní ochrana hlavy představovala základ ochranného odění bojovníka. Proto někdy nacházíme v ikonografických pramenech raného středověku bojovníky sice bez ochranných zbrojí, ale s nasazenými přilbicemi (např. Kodex Vyšehradský – 11.st., Petr de Ebulo – 12.st. aj.).

Kvalitní kovová přilba však představovala značně cenný majetek, který si bez větších obtíží mohli dovolit jen prvořadí válečníci (milites primi). Z ostatních bojovníků druhého řádu se dostalo jen na ty lépe situované. Proto asi ani příliš nepřekvapí, že i na výjevech z 11-12.st. nacházíme prosté bojovníky (jsou-li tam nějací) vesměs prostovlasé, nebo s jinou pokrývkou hlavy, ale bez přileb. Čeští lučištníci v rukopisu Petra de Ebulo (konec 12.st.) nemají kupříkladu hlavy chráněné vůbec. O něco lépe jsou na tom (na stejném výjevu) zřejmě lépe situovaní bavorští kušiníci, kteří sice také nemají žádné zbroje, ale někteří z nich již mají hlavy chráněné přilbou. Fakt, že ne každý bojovník chránil svou hlavu přilbou je zřejmý i z povahy smrtelných nebo naopak zhojených zranění, které můžeme sledovat na lebkách v hrobech bojovníků.

To že si většina lehkooděnců nemohla dovolit kovovou přilbu ovšem neznamená, že se mnozí z nich nesnažili svou hlavu chránit jinak. Z již zmíněného rukopisu Petra de Ebulo máme kupříkladu doloženo vyobrazení kušiníka ve skupince Čechů (označeni jako Boemii) útočících na hradby Neapole. Můžeme tu najít jak těžkooděnce, tak lučištníky a jednoho kušiníka. Ani tento kušiník nemá na sobě zbroj, ale na rozdíl od lučištníků má hlavu chráněnu něčím, co může být přilba, ale spíše půjde o klobouk nebo čapku. Různě tvarované čapky pak nacházíme i na hlavách jiných bojovníků z výjevů raně středověkých rukopisů. Takovou ochranu hlavy jistě můžeme považovat za chatrnou, ovšem za určitých okolností mohla i silná vlněná čapka nebo plstěný klobouk zmírnit úder.

Ve Vyšehradském Kodexu z 11.st. jsou k vidění bojovníci odění pouze do tunik, ale s kónickými přilbami na hlavách. Podle barvy přileb by se dalo opatrně usuzovat, že některé asi nemusely být nutně železné, ale mohly být možná i kožené. To je ovšem, zvláště bereme-li v potaz možnou barevnou licenci iluminátora a stylizaci, jen spekulace. Jisté je, že zobrazené přilby nemají obvodový zpevňující lem ani nánosník a jsou tedy konstrukčně a tvarově poměrně prosté. Bojovníci vyobrazení v Kodexu sice nemají na sobě s výjimkou přilby žádnou zbroj, zároveň však mají výzbroj typickou jinak spíše pro prvořadé bojovníky – jezdecký mandlový štít, dlouhé kopí a meč, takže zřejmě nepůjde o typické lehkooděnce.

Vedle kovových přilbic nejspíš existovaly i levnější, nekovové varianty ochrany hlavy, případně různé kombinace kovu, kůže, rohoviny, textilií, plsti apod. Přesto, že se nějaká ochrana hlavy i u chudších bojovníků dá celkem důvodně předpokládat, chybí nám bohužel od nás dosud pro takové tvrzení hmotné důkazy. To však může být lehce způsobeno tím, že kůže či tkaniny podléhají narozdíl od kovu mnohem snadněji zkáze. Z našeho prostředí jsou dosud doloženy jen dvě kožené památky tohoto typu. První je nákladná zdobená čapka z 9.st. z hrobu velkomoravského velmože č.291/51 ve Starém Městě, ze které se ovšem dochovaly jen fragmenty kůže a kování. Díly kůže byly původně zdobené nebo snad spojené stříbrným kováním, které se z části dochovalo. Jde o tři prohnuté čtverhranné plíšky o rozměrech 17, 20 a 6mm, vždy s párem nýtků a kruhový terčík o průměru 30mm se čtyřmi otvory, pravděpodobně rovněž po nýtech. Druhý unikátní nález pochází z Pražského hradu. Jde o tzv. „Podivenovu přilbu“ jíž tradice přičítá s ohledem na místo nálezu věrnému družiníku a mstiteli sv. Václava Podivenovi (žil v 10.st.); samotný nález je však o něco mladší, datovaný asi do 11-12.st. Tento kožený předmět má lehce kónický tvar s plochým dnem, není však jisté, zda vůbec někdy sloužil jako kožená přilba bojovníka. Mohlo jít třeba o civilní čapku nebo stejně dobře o nějakou koženou nádobu apod.

Přilby

V raném středověku se používalo několik základních typů přileb v mnoha různých obměnách. Často se vedle sebe mohly vyskytovat přilby různých tvarů i konstrukce. Modernější, technologicky vyspělejší řešení vedle vývojově starších, výrobně jednodužších a levnějších variant. Převažující typ přilby byla oblá nebo kónická přilba, často opatřená nánosníkem. Koncem raného středověku pak doplněná o další typy těžkých přileb s maskovým hledím, směřující k uzavřené přilbě vrcholného středověku.

Kónické přilby

Asi nejtypičtější přilbou raného středověku byla přilba s různě vysokým, oblým ale hlavně kónickým zvonem. Protože zvon této přilby chrání pouze svrchní část hlavy, bývala ochrana obličeje často řešena tzv. nánosníkem – páskem vybíhajícím ze zvonu přilby dolů před obličej. Někdy se podobným typům přileb nepřesně říká též „normanské“ – zejména díky bojovníkům normanského vévody Viléma, zobrazených v těchto přilbách na světoznámé výšivce z Bayeux při invazi do Anglie (1066). Pravdou však je, že se tento typ přileb používal prakticky po celé Evropě. Byla to také nejtypičtější přilba rytířů první křížové výpravy. Jen od nás pochází nejméně pět nálezů podobných raně středověkých přileb (viz. obr.). Vedle klasických tvarů kónických přileb máme však doloženy (archeologicky vzácně, ikonograficky, zejména z 12.st. poměrně často) i přilby s asymetrickým, vyšším a v horní části mírně dopředu nakloněným zvonem, připomínající svým vzhledem frygickou čapku.

Samotný zvon přilby mohl být konstruován různě – z většího počtu menších dílů, nebo mohl být vykován z jediného kusu, někdy včetně nánosníku. Nánosník, pokud jej přilba měla, býval různě dlouhý – někdy dosahoval jen na úroveň nosu, jindy mohl dosahovat až k bradě bojovníka. Také tvarově se mohl lišit – mohl mít tvar obdélníku, nebo se mohl směrem dolů rozšiřovat, aby lépe chránil nos a líce bojovníka před údery dopadajícími šikmo na obličej. Protože obličej kromě nánosníku částečně kryla i zbroj či závěs přilby, uvažuje se že už v tomto období mohl být někdy závěsník opatřen na vnitřní straně háčkem určeným k zavěšení pletiva. V literatuře se někdy uvádí možné zbytky takového háčku na spodním okraji nánosníku přilby nalezené v Olomouci, tuto hypotézu však nelze jednoznačně potvrdit. U honosných přileb měl nánosník kromě funkce praktické i funkci dekorativní – mohl být vyroben z bronzu či povrchově plátován drahými kovy (např. nánosník přilby sv. Václava), zdoben tausií apod. Protože nánosník sám skýtal jen omezenou ochranu obličeje, objevují se i u kónických přileb ve 12.st. (spíše v jeho druhé polovině) také maskové kryty obličeje. Spodní okraj přilby mohl být opatřen také obrubou – ta mohla spoužit jednak k zesílení, jednak k uchycení kroužkového závěsu a jednak k dekoraci.

Zvon sestavený z více dílů

Mezi konstrukčně nejstarší a výrobně nejjednodužší řešení patří přilby sestavené a snýtováné z většího počtu dílů, jako například dvě přilby nalezené v Královské oboře v Praze (inv.č. 60 751 a 60 752, depozit NM Praha). Jejich přesná datace však již není možná, protože unikátní nález obsahoval pouze tyto dvě poškozené přilby, oddělený fragment nánosníku a zbytek kroužkové zbroje nacpaný uvnitř jedné z přileb. Nález byl bohužel bez jakýchkoli dalších souvislostí, které by upřesnily dobu a okolnosti, za jakých se přilby na místo dostaly. Proto se uváděná datace pohybuje velmi široce – od 7 do 12.st. V původním katalogu NM je sice uvedena přibližná datace 11-12.st. (stejně tak Vojenské dějiny Československa I. str. 70), ale zřejmě půjde o mnohem starší výrobky. Konstrukce a vzhled těchto přileb odkazuje ještě na pozdně antickou tradici, zde již ovšem chybí původní lícnice a jsou nahrazeny kroužkovým pletivem závěsu, jehož korozí spojené zbytky se na spodním okraji přilby našly (viz. foto). Skutečné stáří těchto přileb může tedy sahat docela dobře až do 7.st.

Způsobů sestavení dílů u těchto nýtovaných přileb existuje celá řada – buď se jednotlivé dílce spojovaly nýty přímo samy k sobě (přesazením a snýtováním) nebo se dva sousední dílce spojily pomocí dalšího přinýtovaného dílu – pásku kovu. Podobně je tomu i u žebrových přileb i když tady základ přilby tvoří rám z žeber a spodní obruby na kterou se někdy též připojil nánosník nebo lícnice. Někdy se žebra ve vrcholu pouze kříží a překrývají, jindy končí ve středu a jsou spojené vrcholovým terčíkem. Prostor mezi žebry se pak vyplňoval buď kovovými dílci nebo u levnějších přileb možná i kůží, rohovinou apod. Počet žeber nebyl nijak dán, obvykle šlo o čtyři nebo více žeber a ne vždy je jejich počet sudý. Žebrové přilby s výplní jsou vývojově starší typ – jejich konstrukci třeba velmi dobře dokládá honosná přilba z Dolních Smerovců (Slovensko) ze 6.st. Normanská přilbice většinou měla zesilovací lem a nánosník, který částečně kryl obličej bojovníka proti úderům meče. Starší – žebrové přilby však nánosník často postrádají a ani všechny mladší přilby jej zdá se neměly.

Zvon vykovaný z jednoho kusu

Konstrukčně jednodužší ale technologicky náročnější a nepochybně dražší řešení představoval zvon vykovaný z jednoho kusu plechu – beze švů, svárů a nýtování. Náročnější tato technologie byla především pro to, že narozdíl od nýtovaných přileb se nejdříve musel vykovat podstatně větší silný železný plát, ze kterého se následně postupně za tepla vytahoval zvon přilby. Mezi nejstarší doklady takové technologie u nás patří přilba pocházející z Hradska u Mělníka (viz. obr.). Její přesná datace je s ohledem na okolnosti nálezu problematická, ale uvádí se že pochází pravděpodobně již z 9.st. Přilba je mírně kónická, s nánosníkem vytaženým přímo ze zvonu. Nánosník je poměrně krátký, ale poškozený a deformovaný a je možné, že jeho původní délka byla jiná.

Další obecně známý příklad přilby, která má zvon vykovaný z jednoho kusu, představuje tzv. „svatováclavská přilba“. Tato přilba, která je součástí tzv. svatováclavského pokladu je tradicí připisována svatému Václavu i když není doloženo, že jí někdy nosil. Také datace jednotlivých částí zvonu i místo původu je sporná a předmětem dohadů – bývá datován zpravidla do 10.st. nebo poč. 11.st. Přilba má mírně kónický zvon a přestože podstatná část svrchní části už chybí, dá se říct že zřejmě nebyla ostře zahrocena – navíc při pohledu z čela je kónus ostřejší, při pohledu z boku byla přilba zřejmě oblejší. Zvon přilby byl poškozen a opravován. Bohatě zdobený nánosník nebyl integrovanou součástí zvonu – spolu se zdobenou obroučkou byl na zvon nanýtován zvlášť.

Z jediného kusu plátu včetně nánosníku byla vykována také poměrně vysoká kónická přilba z 11.st. nalezená v Olomouci (dnes uložena v Waffensammlung, ve Vídni). Na spodním okraji této přilby můžeme najít řadu otvorů a můžeme se jen dohadovat zda sloužily k uchycení vnitřního polstru nebo kroužkového závěsu (protože přilba je poměrně malá a neskýtá moc prostoru k usazení na kroužkovou kapucu kompletu). Velmi podobná je pak přilba z nálezu z nedaleko polského Hnězdna (Ostrów Lednicki) datovaná do 11-12.st. Její zvon je rovněž vykovaný z jednoho kusu, včetně nánosníku, ale je o něco nižší a její vrchol oblejší než u přilby z Olomouce (viz. obr.).

Představu o tom jak asi mohly vypadat tyto přilby nové si můžeme udělat na novodobých replikách. Dnes, stejně jako v 11-12.st. platí, že je mnohem jednodužší a levnější vyrobit přilby snýtované z většího počtu menších segmentů – například žebrové aj. Přilby vyrobené z jediného kusu plátu jsou samozřejmě dokonalejší a nákladnější, ale i dnes existují zruční řemeslníci, kteří tuto technologii ovládají a umí vykovat takovou přilbu. Nevíme bohužel přesně do jaké míry byl povrch přileb leštěn a vyhlazován, ale protože víme že naši předkové byli schopni vyhladit ocelový povrch velmi slušně a protože hladký a leštěný povrch se snadněji udržuje, nemáme důvod domnívat se, že šlo o hrubé výkovky. Nejspíše se jim nepodařilo zcela zahladit stopy po kování, ale zcela jistě se snažili povrch vyhladit co to šlo. Při pohledu do vnitřní strany přilby (viz. níže) je dobře vidět stav po kování:

Více k postupu výroby najdete v samostatném článku.

Kaloty

Už ve 12.st. se vedle kónických přileb vyskytují jiné typy s odlišně tvarovaným zvonem. Jde především o různě vysoké přilby s válcovým zvonem, zakončeným buď oblým polokulovitým vrchlíkem, nebo naopak rovným dnem. Tyto přilby, hojně zastoupené v ikonografii, se objevují častěji až ve druhé polovině a zejména pak na konci 12.st. V odborné literatuře se tento typ přileb často označuje jako „kalota“, ale toto označení se též často používá i k obecnému označení vrchlíku či zvonu přilby. Ostatně třeba ve francouzštině výraz „calotte“ označuje mimo jiné čapku (a to často oblou církevní čapku). Výraz kalota tedy neoznačuje nějaký jasně definovaný konkrétní typ přilby, proto – pro snazší orientaci budeme dále hovořit o „oblé kalotě“ nebo „hrncové kalotě“ což je popis vycházející zejména z tvaru a konstrukce té které přilby.

Většinu těchto ranějších přileb z 12.st. známe především z ikonografie. Objevují se v mnoha různých podobách. Vrchlík vysokých oblých kalot býval někdy vertikálně profilován – cílem zřejmě nebyla jen estetika, ale i snaha profilováním zesílit svrchní, při svislém seku nejohroženejší část zvonu. S ohledem na tvar a rozměry bývaly tyto typy přileb nýtovány z několika kusů. Obličej nemusel být chráněn vůbec, nebo mohly být opatřené nánosníkem stejně jako přilby kónické (bližší popis nánosníku najdete tam). Protože nánosník nechrání dostatečně, najdeme na vyobrazeních z konce 12.st. i tyto přilby s připojeným maskovým krytem obličeje. Takto upravená „hrncová kalota“ se pak stala základem těžké rytířské přilby následujíhího období. Samotné přinýtování maskového krytu neřešilo ochranu zátylku a krku bojovníka – tuto funkci nadále plnila pouze kroužková kapuce zbroje na měkkém batwatu a její ochrané možnosti byly omezené. Proto se už na výjevech z přelomu 12-13.st. objevují přilby s protaženou týlní částí, které tak uzavírají mezi pláty postupně celou hlavu bojovníka.

Tyto přilby a v podstatě i „hrncové kaloty“ z konce 12.st. lze tedy přímo považovat za jakousi archaickou podobu klasické uzavřené těžké rytířské – tzv. „hrncové přilby“ 13.st. Jeden z nejstarších dokladů existence takové přilby představuje pečeť anglického krále Richarda Lvího srdce datovaná už před rok 1199. Přechod od „hrncové kaloty“ s maskovým krytem obličeje ke klasické „hrncové přilbě“ dobře dokumentují i plastické výjevy na schránce s ostatky císaře Karla Velikého z počátku 13.st. Archeologicky máme nejstarší klasické, již plně uzavřené hrncové přilby doloženy po roce 1200, ale běžnou součástí výstroje těžkooděnců se tato přilba stala až v průběhu 13.st. Výhoda téměř dokonale chráněné hlavy a obličeje u přileb s maskou nebo přileb hrncových však byla zaplacena omezeným výhledem ztěžujícím orientaci v boji a obtížnějším dýcháním (a to přesto, že v masce byly z tohoto důvodu dýchací otvory). Další nevýhodu pak představovala vyšší váha přilby a poměrně vysoká cena (takže si jí zdaleka ne všichni rytíři mohli dovolit).

Povrch přilby

Na tomto místě bude dobré se zmínit také o povrchnu zvonu. Kov zvonu mohl zůstat na povrchu holý, potom se zřejmě podle možností výrobce vyhlazoval a leštil. U některých honosných starších přileb nacházíme i zlacení a stříbření povrchu podkladového kovu žeber, obruby i výplní jako tomu je např. na dvou přilbách z Dolních Smerovců na Slovensku pocházejících ze 6.st. V případě žebrových přileb se setkáváme i s kombinací různých druhů kovu, např. železa, mědi, bronzu apod. V ikonografických pramenech se setkáváme i s ozdobně vykrajovanými žebry (např. Hortus Deliciarum) nebo ozdobnými díly, zřejmě uchycenými svrchu přilbice. Takovou přilbu máme doloženu např. z Ruska z počátku 13.st. – vysoká kónická přilba s nánosníkem, připisovaná tradicí kyjevskému knížeti Jaroslavu Vsevolodoviči má na čele zvonu přinýtovaný stříbrný zlacený plát s plastickým reliéfem archanděla Michaela a nahoře vrchlík s vyobrazením Krista Pantokratora, sv. Jiří, sv. Basilea a sv. Theodora.

V ikonografických pramenech se však také často setkáváme s přilbicemi jejichž zvon je výrazně barevný – buď jednobarevný nebo i vícebarevný, řidčeji dokonce zdobený nějakou figurou. V rukopisu Petra de Ebulo tak můžeme najít všechny výše popsané kombinace – jednobarevné kónické přilby, přilby v jedné barvě, kterou kříží kontrastní pruh i přilbu s výjevem kance shodného s kancem na štítě bojovníka aj. Ze zajímavých výjevů z ciziny je asi nutné úvést výjev na náhrobku Geoffreye Plantageneta, hraběte z Anjou z 12.st. – jde o postavu, která má na hlavě vysokou kónickou přilbu nebo čapku zdobenou motivem lva. Zda jde o čapku nebo přilbu není z náhrobku možné poznat, ale protože postava je vyzbrojena štítem a v ruce třímá meč, dá se předpokládat, že jde o přilbici. Bohužel u konkrétních barev nebo figurální výzdoby, kterou vidíme na výjevech nelze dnes již s jistotou rozeznat potenciální licenci iluminátora od tehdejší skutečnosti. Například v případě zmíněného Ebulova motivu kance mohlo jít buď skutečně o výjev na přilbě bojovníka, usnadňující jemu a jeho spolubojovníkům orientaci v bitvě, stejně jako mohlo jít o záměrnou snahu iluminátora označit čtenáři konkrétní bojovníky a jejich příslušnost na stránkách rukopisu. Tato druhá možnost se zdá pravděpodobnější, jak naznačuje další podobný výjev, kde všichni bojovníci v družině císaře Fridricha Barbarossy táhnoucí do Svaté země mají přilby označené bez výjimky stále stejným křížem. Ani tady nemůžeme vyloučit, že iluminátor zachytil skutečnost, ale taková dokonalá uniformita je silně nepravděpodobná, navíc na dalších navazujících výjevech už kříže na přilbách chybí. Je zjevné, že se tu iluminátor nepokoušel zachytit striktně skutečnost, ale spíše obrazně vyjádřit určité sdělení – např. jasně označit křižáky táhnoucí s císařem do Palestiny. S kancem tomu bude nejspíš podobně. Rozhodně ale nelze zavrhnout všechny malované přilby jako výplody fantasie iluminátorů – v ikonografických pramenech se objevují celkem často a to nezávisle na sobě. Z mladších pramenů pak máme takové přilby již bezpečně doloženy. Protože pro naše předky bylo obtížné nanést jakoukoli tehdy dostupnou barvu přímo na povrch kovu, aby se jednak pevně chytila a jednak během používání rychle neoloupala, povrch přilby se nejspíš potahoval jemnou kůží – pergamenem, který se dále křídoval a barvil.

Je ovšem docela dobře možné, že barevné pruhy které vidíme na přilbách bojovníků např. právě v rukopisu Petra de Ebulo nejsou na přilbě namalované, ale tvoří je pestré pruhy kůže či tkaniny upevněné svrchu zvonu (případně přes základní potah), buď pro ozdobu nebo pro snazší orientaci a rozlišení bojovníků v bitvě. S ovíjením nebo pokrýváním přileb tkaninou se setkáváme už na křížových výpravách do Palestiny, kde ovšem krydla plnila také funkci ochrany před všudypřítomným žárem slunce. Později se z těchto krydel vyvinul fafrnoch – ozdobně vykrajované krydlo rytířských přileb. Na některých vyobrazených přilbách visí vzadu jakési kusy tkanic, které dovolují spekulovat jednak právě o možnosti uvázání ozdobných barevných pruhů na přilbě a nebo dokonce o jakémsi celém barevném návleku z kůže či tkaniny, to je ovšem již jen pouhá doměnka.

Závěs přilby – barmice

Kónická přilba sice dobře chránila před údery shora, ale nechránila týl, uši, líce ani krk bojovníka. Starší přilby vycházející z pozdně antické tradice měly protažený týl a po stranách na pantech zavěšené lícnice. Tento typ se již u nás ve sledovaném období nevyskytoval. Poměrně záhy se však objevuje závěs, který problematická místa řeší. V levnější variantě byl nejspíš podobně jako zbroje tvořen nějakým podkladem z kůže či sukna, případně pošitým nebo pobitým kovem (faléry, šupiny, lamely, nýty aj.). Již v raném středověku se ale objevuje i závěs kroužkový – zbytky takového silně zkorodovaného kroužkového závěsu se nám dochovaly například právě na přilbě z nálezu z Královské obory (viz. obr.).

Z raného středověku z ciziny (prakticky z celé Evropy) máme podobných přileb se závěsem doloženu celou řadu. Odtud také víme, jak býval řešen způsob připevnění kroužkového pletiva k samotné přilbě. V nejjednodušší podobě se kroužky připojily rovnou k přilbě do řady otvorů v dolní obrubě. Jiný způsob představoval kožený pásek přinýtovaný zevnitř k obrubě, ke kterému pak bylo následně připojeno kroužkové pletivo. Další způsob představoval drát či kožený řemínek, na který se pletivo navléklo a který byl pomocí více nebo méně hustých kovových oček či pásků uchycen k přilbě (buď ke spodnímu lemu nebo svrchu přilby). Někdy tvoří tato očka jakési packy vybíhající z jednoho „hřebenovitého“ dílce přinýtovaného k spodnímu okraji obruby (např. na nálezech raně středověkých přileb z Coppergate v Anglii). Kroužkový závěs zvaný též barmice měl různou délku – mohl dosahovat jen na ramena bojovníka nebo mohl přesahovat ramena a spadat i hluboko na hruď a zesilovat tak v těchto partiích ochranu poskytovanou samotnou zbrojí.

Výplň přilby

O tom jak vypadala výplň přilby toho narozdíl od její konstrukce nebo tvaru mnoho nevíme, protože materiály používané uvnitř podléhají zubu času rychleji než samotný zvon a na výjevech se vnitřky přileb neobjevují. Přilba nutně nemusela mít žádnou výplň – nosila se pak holým kovem naražená buď na kapuci zbroje, případně na ochranné kožené nebo vycpávané čapce. Výplň však zajišťuje, aby přilba lépe dosedala na hlavu, neklouzala po ní a u některých typů – zvláště vysokých přileb (vysoký kónus, kalota s vysokým zvonem aj.) byla výplň vlastně i nezbytně nutná. Můžeme spekulovat o nějakém vycpání zvonu podobně, jako se vycpávaly puklice štítů, ale z archeologických nálezů máme místy doloženy zbytky kůže nanýtované z vnitřní strany přilby. Bohužel z těchto kousků kůže nelze zcela přesně rekonstruovat původní vzhled. Kůže mohla sloužit dílem k uchycení závěsu a nebo mohla tvořit jakousi koženou čapku vnýtovanou dovnitř zvonu. Má se za to, že ve starším období šlo právě o takovou koženou čapku (viz. obr.). Na sklonku raného středověku se pak nejspíš objevuje i klasický kožený vývaz – výplň tvořená několika koženými chlopněmi sešněrovanými tkanicí, umožňující úpravu přilby podle hlavy nositele. Podobný vývaz se na vojenských nebo pracovních přilbách používá prakticky dodnes.

Ochranná čapka

Protože žádná kovová kapuce ani sama přilbice nechrání proti samotnému úderu při dopadu zbraní, nosil bojovník pod ní zvláštní čapku chránící jeho hlavu a někdy i líce a zátylek. Tato čapka bývá zpravidla označována jako batvat či batwat i když toto slovo mohlo označovat rovněž celé měkké ochranné odění pod zbrojí, ne jen samotnou čapku. Samu existenci takové ochranné čapky máme z ikonografických pramenů doloženu až od 13.st. (Maciejowská bible aj.). Dá se ale celkem důvodně předpokládat, že se pod kapucu zbroje nebo do přilby, pokud neměla pevný polstr nosila nějaká čapka i třeba jen obyčejná civilní už v raném středověku.

Nosil-li bojovník do boje pouze kapucu, používal někdy zřejmě čapku zesílenou zvláštním horizontálním kroužkem kolem čela a spánků – hlava v kukle má pak zřetelně charakteristický „hranatý“ tvar, který poměrně dobře známe z ikonografických pramenů z 12-14.st.

Písemné prameny se až na vzácné výjimky nezabývají samotnou konstrukcí zbrojí, v tomto ohledu jsme odkázáni na prameny ikonografické (výjevy v iluminacích rukopisů, fresky, plastiky, výšivky aj.) a samozřejmě archeologické nálezy, často bohužel již jen ve formě fragmentů. Dá se říci, že se v raném středověku vyskytovala vedle sebe celá řada různých konstrukcí zbrojí, případně i kombinace různých konstrukčních prvků. Celá historie zbrojí je vlastně hledáním jakéhosi optimálního kompromisu mezi kvalitní ochranou na jedné straně a vahou, pohyblivostí a cenou na straně druhé. Tento vývoj byl završen koncem raného středověku prosazením kroužkového brnění, jež postupně vytlačilo díky svým přednostem a klesající ceně starší typy odění.

V následující části bychom vám chtěli jednak přiblížit různé konstrukce zbrojí těžkooděnců raného středověku a na závěr se zmíníme také o ochranném odění prostých bojovníků.

OCHRANNÉ ODĚNÍ TĚŽKOODĚNCŮ

1) KROUŽKOVÁ ZBROJ

Brnění (brň, též pancíř) – ačkoli se tohoto slova dnes nepřesně používá pro každou ochrannou zbroj, ve skutečnosti se toto označení vztahovalo pouze k jedinému typu – tzv. zbroji kroužkové. Její princip – vzájemně zřetězené kroužky – byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2.-3. st. n. l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.

Z našich nejstarších památek tohoto typu z raného středověku lze uvést např. nálezy fragmentů kroužkového pletiva z Libně (8. st.), Rubína u Podbořan, Pohanska aj. Zbytek kroužkového pletiva přinýtovaného na kovový pásek z okraje přilby z Královské Obory v Praze (inv.č. 60 752, depozit NM Praha) a zatím blíže neidentifikovatelný kus kroužkového pletiva nalezený uvnitř podobné přilby (inv.č. 60 751) nalezené tamtéž. Není zatím jisté zda jde jen o závěs nebo o větší kus, protože je nález spečený rzí do jednoho kusu tvarovaného podle původního tvaru přilby. Protože neznáme přesnou dataci přileb nalezených v Královské oboře (byly nalezeny samotné bez dalších nálezových souvislostí) neznáme bohužel ani dataci s nimi nalezeného pletiva. Rozsah udávané datace se pohybuje mezi 7. st. až 12. st. ale jako pravděpodobnější se jeví spíše spodní hranice.

Nejstarší dochovanou kompletní kroužkovou zbrojí u nás je pak tzv. „zbroj sv. Václava“ datovaná do počátku 10. st. Starší prameny věnující se vojenské historii obvykle uvádí, že tyto nejstarší památky z kroužkového pletiva ještě nebyly domácího původu, ale šlo pouze o import zbrojí nebo ochranných součástí z ciziny. Svatováclavskou zbroj pak zpravidla uvádí jako výrobek importovaný pravděpodobně z orientu. Někteří historici (např. D. Třeštík) ale dnes také předpokládají výrobu kroužkových zbrojí i u nás – na Velké Moravě, s tím že i zmíněná zbroj sv. Václava by hypoteticky mohla být výrobkem domácím, právě z rukou bývalých velkomoravských brnířů. Je docela dobře možné, že Svatoplukovo přepevné a drahocenné brnění, které známe z arabských pramenů bylo právě z kroužkového pletiva. V každém případě šlo o zbroje veliké ceny, takže se zpočátku nejspíš dostalo pouze na bojovníky nejvyšší vládnoucí třídy a jejich družin. Technologie výroby kroužkového pletiva byla náročná, protože brníř musel nejprve vykovat polotovar drátu, poté jej protáhl sérií průvlakových oček v ocelové desce až na požadovaný průměr drátu (vždy po protažení se musel drát vyžíhat aby nepraskal), natočit na kulatinu, rozštípat či rozsekat na jednotlivé kroužky, roztepat přesah, proseknout otvor a jemně pronýtovat. I když k této práci měl brníř zřejmě k dispozici celou řadu jednoduchých přípravků usnadňujících práci, šlo stále o velmi pracnou, jemnou, zdlouhavou a precizní práci, čemuž následně odpovídala i cena výrobku.

Při pohledu na desítky tisíc miniaturních kroužků z tenkého drátku spojené stejně miniaturními nýtky na výše jmenované zbroji sv. Václava se člověk neubrání obdivu nad skutečným mistrovstvím raně středověkých brnířů. Někdy se na jediné zbroji objevují kroužky různých průměrů a síly drátu. Tato konstrukce zjevně vychází z předpokladu, že různé části zbroje mají různé požadavky na pevnost, odolnost nebo elasticitu. Tak třeba je pláštík a límec pláštíku tzv. zbroje sv. Václava z jiných kroužků a drátu než samotná zbroj. V depozitu Národního Muzea v Praze je uložena zbroj inv.č. 475, vyrobená dokonce ze třech různých typů kroužků o různé síle drátu, která velmi dobře demonstruje výše popsaný princip. Hruď, záda, ramena a část rukávů jsou řešeny středně velkými kroužky, zatímco boky, spodní část zbroje a zbytek rukávu jsou řešeny velmi jemnými kroužky. Zbroj doplňuje stojací límec („obojek“) z ohromných masivních kroužků a k němu připojený pláštík opět z jemných kroužků.

Později, ve 12. a zejména ve 13. století se již doslova masově rozšířila sama technologie výroby těchto zbrojí. Zároveň se ale tyto odolné zbroje zřejmě příliš neničily a předávaly dál – dědicům či jako kořist, popřípadě se pak podle požadavků upravovaly, zkracovaly apod. Tím začalo zbrojí přibývat, což muselo vést k postupnému snížení cen a zvýšení dostupnosti tohoto typu odění, takže se jí mohlo pyšnit stále více bojovníků z řad nobility. Ještě v 11. st. a počátkem 12. století si mohl podobnou zbroj dovolit pouze kníže či movitý feudál, případně jeho nejužší družina. Nicméně v rukopisech Petra de Ebulo z konce 12. století jsou již vyobrazeni i čeští bojovníci v hojných kroužkových kompletech, jak při obléhání města tak jako jízda. V průběhu 13. st. pak již tato zbroj zcela převládla a stala se pro těžkooděnce jakýmsi standardem.

Zbroj se vyskytovala v nejrůznějších modifikacích – od krátkých rukávů a krátkých zbrojí se postupným vývojem dospělo k uzavřeným jezdeckým kompletům. Tento vývoj byl ovšem pozvolný, neudál se naráz a rozhodně se neudál plošně. Zdá se, že se vedle sebe vyskytovaly různé varianty kroužkových zbrojí souběžně. Poměrně dlouho dosluhovala starší řešení vedle modernějších a dokonalejších, což dokládají i různé typy kroužkových zbrojích v jediném rukopisu. Můžeme tedy sledovat spíše jen jakési hlavní trendy a přibližné počátky, kdy se objevují různé modifikace ve výzbroji, odkázáni většinou jen poměrně málo spolehlivou ikonografii. Zdá se, že nejprve se ke zbroji pevně připojila v 11. st. kapuce (alternativou v ochraně byl závěs na přilbě) a v průběhu 12. st. došlo k dále k protažení a zúžení rukávů směrem k zápěstí a nakonec jejich zakončení ochrannou rukavicí. Tím byl završen vývoj nového typu zbroje – tzv. kroužkového kompletu.

Komplety

Zbroje bývaly počátkem 12. století ještě poměrně dlouhé – dosahovaly ke kolenům či pod ně, v průběhu století se však jejich délka postupně zkracovala, protože nohy bojovníka již také kryla kvalitní kroužková ochrana. Nedošlo k tomu ovšem naráz – na výjevech najdeme i později poměrně dlouhé zbroje vedle zbrojí kratších. Hlavu těžkooděnce mohla již od druhé poloviny 11. st. chránit pevně připojená kapuce a tento trend pokračoval i v 12.-13. st. Vývojem prošel i rukáv zbroje – původní široký nezužovaný rukáv dosahující zpravidla k lokti či pod loket, jaký známe z výjevů z 11. st. a který se zřejmě (jak naznačují některé výjevy) mohl vyskytovat ještě i hluboko do 12. st. (Výšivka z Bayeux 11. st, Sant Barthelemy – 1110, Otto Bauren Collectar – poslední čtvrtina 12. st., Winchesterská bible – 1150-75, Siegburg Lectionary – druhá čtvrtina 12. st. aj.) nakonec postupně nahradil dlouhý rukáv zužovaný směrem k zápěstí (Codex Calixtinus, 1135-1139, Cîteaux Bible aj.), zakončený od druhé poloviny 12. st. někdy také ochranou hřbetu ruky (viz níže) a nakonec nějakou formou kroužkové rukavice (Petr de Ebulo a Hortus Deliciarum z konce 12. st. a ze vzdálenějších pak třeba Kronika Johna de Worcester 1140, Winchesterská bible – 1150-75, Great Canterbury psalter – 1180-90, Trevírský rukopis z konce 12. st. a mnohé další i mladší ikonografické prameny).

Je to vlastně první skutečně doložená kovová ochrana ruky středověkých zbrojí a udrží se, vedle novějších řešení, až do počátku 14. st. (místy i hluboko do 14. st. např. nálezy z Visby na Gotlandu však již představují i v kontextu své doby zjevné archaismy). Původní pěstnice se, jak napovídá doložená ikonografie, v průběhu 12-13. st. rozšiřují i o tříprsté nebo zcela prstové varianty rukavic. Ochranou ruky se se vývoj kroužkové zbroje završil a dospěl tak k asi nejkomplexnější formě kroužkové ochrany – tzv. „kompletům“. Uzavřené kompletní kroužkové „kombinézy“ se pak po více než 100 let prakticky nemění, pouze se podle potřeby doby zkracují.

Soudě dle vyobrazení se v některých případech, zvláště u starších zbrojí, nosil opasek s mečem pod zbrojí. Zbroj pak musela mít na levé straně u pasu otvor na prostrčení čepele meče do pochvy na opasku nebo měla na sobě zvenku připevněné jakési oko k zavěšení meče. Častěji se však opasek utahoval přes zbroj. Řemen zbroj v pase pevně přitiskl k tělu a rozložil její váhu tak, že ji bojovník již nenesl celou pouze v ramennou. Váha podobného kompletu se pohybovala přibližně od 10 do 15 kg (zbroj. sv. Václava, praktické pokusy s rekonstrukcí). Postup výroby zbroje a další detailní informace ke konstrukci naleznete zde.

Ochrana hlavy

Ochranu hlavy řešila, jak už jsme naznačili kroužková kapuce pevně spojená se zbrojí, přetažená přes hlavu bojovníka, ale ta sama o sobě nechránila dobře obličej (ten chránil jen nánosník a později maska přilbice), proto se objevují kapuce opatřené odnímatelnou ochranou brady či úst pomocí trojúhelníkového cípu či čtvercového dílce připojeného na zbroj – tzv. „aventailu“ (tento výraz však může označovat i jiné věci – např. kroužkový závěs přilby, kroužkový pláštík apod.). Některé typy těchto ochranných dílců po nasazení zakrývaly obličej až po oči (viz obr.). Zasahovala-li kroužková ochrana kapuce do obličeje, bývala zpravidla podšívána kůží či tkaninou jak naznačují výjevy s aventailem obráceným naruby. Kapucu na hlavě přidržovaly kožené řemínky.

Pevnou kapucu zbroje nebylo možné odložit, ale v případě potřeby se dala z hlavy stáhnout dozadu na krk. Aby toho bylo možné docílit bylo nutné udělat kapucu vpředu volnou (aby se dala protáhnout hlava) a pak zase chránila nedostatečně krk a hlavu. Tento nedostatek se odstraňoval nejrůznějším řešením – nejjednodušší je prosté stažení volnější kapuce k hlavě a obličeji koženými řemínky, složitější ale rovněž rozšířené řešení je vidět na vyobrazení výše, kde je ochrana krku a brady vyřešena pomocí cípu zbroje, připojeného ke kapuci. Tento cíp mohl chránit buď jen krk, častěji však bradu a někdy celou tvář až po nos nebo po oči – na jedné straně byl pevně uchycen ke zbroji, na druhé se uvazoval k oku na kapuce. (zřetelně vidět v Hortus Deliciarum 1185, Maciejowská bible 13. st., Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. – British Library Londýn).

Jinou variantou ochrany krku a tváře je čtverec upevněný pod krkem a uvazovaný po obou stranách kapuce. Aby ochrana nedosedala přímo na krk a tvář bývala podšitá kůží nebo vycpávanou prošívanou látkou. V tomto případě pokrývá kroužková ochrana téměř celou tvář bojovníka. O ochraně obličeje kroužkovým pletivem máme doloženy i řídké písemné zprávy – například Usáma ibn Munkíz, který bojoval ve Svaté zemi s křižáky ve 12. st. poznamenal: „…rolník mu odpověděl: „Pane můj, pral jsem se s jedním Frankem a neměl jsem žádnou zbraň, ani meč. Srazil jsem ho k zemi a dal jsem mu pěstí do obličeje, a třebaže měl na něm kroužkovou roušku, omráčil jsem ho. Kůže na kloubech prstů se mi ale sedřela a ruka mi opuchla a nemohu s ní nic dělat“. Ukázal nám ji a byla skutečně tak, jak řekl. Celé kosti prstů byly obnaženy…“. (Usáma ibn Munkiz, 1972, str. 95).

Ochrana rukou

Tam kde mají bojovníci na výjevech zbroj s krátkým rukávem, nemají předloktí chráněné vůbec nebo jen ovinkami (Výšivka z Bayeux, 11. st.) a samotné prsty a hřbet ruky nechrání vůbec nic. V průběhu 12. st. došlo k protažení rukávů směrem k zápěstí, což vyřešilo ochranu předloktí. Přesto, že na dlouhé rukávy narazíme i dříve (tzv. zbroj sv. Václava z 10. st.), jedná se spíše o unikát a protože rukávy svatováclavské zbroje nejsou zužované, musely se ještě k zápěstí nejspíše uvazovat řemínkem. Ale ani dlouhý rukáv jaký známe z mnoha výjevů ještě nechránil samotnou ruku. Ohrožena byla zejména pravá ruka svírající meč, protože levá ruka obvykle držela štít a byla jím tedy chráněna – přinejmenším pokud o něj bojovník nepřišel. Vzácněji tedy narazíme i na výjevy, kde má bojovník rukáv levé ruky ve štítě zakončený jen na zápěstí a prsty svírají úchop štítu, kdežto pravou ruku již chrání nějaká forma rukavice (Becketův Martyrdom, 12. st.).

Ohrožení rukou a nejspíš i změna stylu boje v průběhu 11.-12. st. si ale vyžádaly řešit i ochranu hřbetu ruky a prstů. To nakonec vyřešily kroužkové rukavice. Objevuje se však i typ ochrany rukou které bychom asi mohli označit za „přechodný typ“ kdy je rukáv protažen tak aby chránil hřbet ruky, někdy vnější část palce ale samotné prsty ponechává volné. Důvodem k tomuto řešení mohla být i snaha zachovat volné prsty pro snazší manipulaci (Winchesterská bible – 1160-75, Bible Judy Maccabejského – 1150-75).

Nakonec jak se zdá zvítězila snaha o kompletní ochranu rukou včetně prstů. Nejčastěji formou tzv. pěstnic, čili palcových rukavic, kde kroužkové pletivo krylo hřbet ruky a vnější část prstů, kdežto dlaň byla kryta obvykle kůží či textilem. Protože jsou pěstnice pevně spojené s rukávem, není je možné snadno odložit aniž by bojovník svlékl celou zbroj. To neumožňuje jemnou manipulaci s prsty. Proto se na dlani dělal otvor, kterým bojovník mohl vytáhnout ven prsty nebo celou ruku. Tento otvor nebýval nijak šněrován ani spínán – jednak to není potřeba a jednak by cokoli takového v dlani překáželo. Vedle pěstnic, které zřejmě byly nejoblíbenějším řešení ochrany rukou na kompletech od konce 12. st. až po počátek 14. st. se řidčeji objevují i rukavice prstové, případně tříprsté aj.

V některých případech se vyskytuje zvláštní zesílení zbroje na hrudi. S ohledem na to že břicho částečně chránila vysoká rozsocha sedla, byla hruď největším cílem na těle bojovníka. Už na falérových zbrojích (např. Výšivka z Bayeux) se proto vyskytují případy zesílení hrudní části o další dílce a tato záležitost se mohla uplatnit i na zbrojích kroužkových. Mohlo jít buď o vodorovné kovové pásky nebo faléry či kroužkové pletivo upevněné na koženém podkladu a následně na samotné zbroji (viz. obr. nahoře).

Zdobení zbrojí nebývalo běžnou záležitostí, přesto jsou doložená různá lemování okrajů a předělů kroužkových brní kroužky z jiných kovů, případně i zlacenými apod.

Ochrana nohou

Do 11. století i těžkooděný bojovník běžně chránil své nohy pouze samotnou zbrojí dlouhou po kolena a lýtka buď obtáčel zhusta koženým řemením, popřípadě oblékal vycpávané nohavice zesílené koženým šněrováním.

Na výšivce z Bayeux z 11. století již někteří bojovníci mají nohy chráněné celé kovovou zbrojí – falérovou či kroužkovým pletivem (viz. obr.). Sama výšivka z Bayeux nám ukazuje několik různých typů zbrojí, ale s ohledem na technické možnosti zobrazení a jistou schematičnost tohoto velkolepého díla není dost dobře možné rozlišovat detaily typu, zda jde v případě vyšitých „kroužků“ o věrné zobrazení kruhových falér našitých či nýtovaných na podkladu nebo schematické zobrazení kroužkového pletiva. S ohledem na to, že ve stejných zbrojích je tu zobrazena také elita obou bojujících stran (včetně normanského vévody Viléma Dobyvatele a anglosasského krále Harolda Godwisona), která si jistě mohla dovolit to nejkvalitnější dostupné odění a fakt, že kroužkové pletivo sice bylo nákladné, ale v této době již hojně rozšířené a používané, kloníme se spíše k variantě že jde ve většině případů o kroužkové pletivo. Pokud se mezi tím vyskytovaly falérové zbroje, pak asi spíše menšinově (případně falérové doplňky typu ochrany nohou, jaké známe z pozdějších výjevů), ale nejsme to schopni rozlišit. Běžně rozšířenou se ale asi stala kovová ochrana nohy až po polovině 12. století. Drahé kroužkové komplety tohoto období doplňovala z počátku pouze jakási kroužková punčocha, šněrovaná na lýtku a sahající pod kolena. Ochranu stehen a kolen nadále řešila u krátkých punčoch samotná zbroj, která se někdy podvazovala nad kolenem k noze a vytvářela tak jakési krátké široké kalhoty. Později kryly punčochy nohu celou, což umožnilo další zkracování samotných zbrojí.

Chodidla těchto punčoch bývala buď řešena zvláštní koženou podrážkou, ke které bylo uchyceno pletivo nebo mohla být i celokroužková a natahovala se zřejmě přes koženou obuv, jak naznačují některé výjevy nebo plastiky (např. náhrobek rytíře z Dorchesterského opatství v Oxfordshire). Na zadní straně lýtka pak byla zbroj více nebo méně utažena a sešněrována, což je dobře vidět např. na výjevech z rukopisu Hortus Deliciarum – viz. obr. (Punčochy kompletů jsou k vidění v Petru de Ebulo – 12. st., Hortus Deliciarum abatyše Herrady z Landsberka – 12. st. a nebo pak také v mnohých dalších mladších ikonografických pramenech jako je Maciejowská bible – 13. st., Biblia Wenceslai regis – 14. st., Velislavova bible – 14. st. apod. a samozřejmě také na mnohých plastikách)

Části odění doplňující zbroj

Pod samotnou zbroj se oblékala dlouhá bojová tunika – tzv. spalnieř – vyčnívající dole někdy ozdobným lemem z pod zbroje (někdy se zaměňuje přímo s krznem). Na tuniku bojovník oblékl tzv. krzno – silnou vlněnou, plstěnou, nebo možná i koženou či vycpávanou a prošívanou suknici, která jej chránila před dopadem ran. Je možné, že někdy bylo kroužkové pletivo přímo našito na podkladovém tlumícím krznu, tak jak to známe z vrcholného a pozdního středověku, ale přímý doklad pro to z raného středověku ještě nemáme. V arabských pramenech však můžeme najít kroužkové pletivo našité nebo všité mezi další vrstvy z tkaniny či plsti (Ibn Munkiz). Tlumící krzna nejsou bohužel na raně středověkých vyobrazení pod zbrojí oděnců patrná a přímý doklad o jejich používání tak máme v ikonografii až ze 13. st. ale existence podobného ochranného oděvu se dá celkem důvodně předpokládat i ve starším období. Důvodem je fakt, že poddajné kroužkové pletivo sice dobře zastaví ostří meče a do určité míry i bod, ale špatně chrání proti následkům silných úderů, které tak mohou způsobit pohmožděniny nebo i vnitřní zranění. Další důvod je že podobná ochranná krzna pod kroužkovou zbrojí máme doloženy z mladšího období, kdy bojovníci museli řešit stejný problém (jen máme více ikonografických podkladů). Na druhou stranu ale ještě nemáme z raného středověku ani žádný bezpečný doklad existence prošívaných suknic nebo kabátců. Na vině může být jistě nedostatek pramenů (písemné, ikonografické aj.), ale je také docela dobře možné, že se bojovníci v této době ještě spokojovali s ochranou složenou z jedné nebo i více vrstev silných vlněných (tkaných či plstěných) tunik. Z písemných pramenů víme, že i přes tuto ochranu bojovníci často utrpěli pod neporušenou zbrojí těžká zranění – je možné, že naši předkové zkrátka obětovali část pohodlí a bezpečné ochrany za vyšší pohyblivost, nižší váhu a menší přehřívání pod zbrojí.

Při hypotetické rekonstrukci krzna musíme vycházet asi jen ze zvyklostí známých při šití běžných civilních oděvů. Měla tedy nejspíše podobný vzhled a střih jako tunika – možná šlo někdy i o praktičtější dělené kabátce, ale takové střihy máme od nás ze sledovaného období jen špatně doloženy. Ať už šlo jen o silnou vrstvenou vlnu, plsť nebo byla krzna skutečně vycpávaná a prošívaná, zřejmě byla slabší než „měkká“ ochraná zbroj lehkooděnců, protože nesměla pod zbrojí omezovat nijak výrazně pohyb těžkooděnce ani nebylo třeba aby zastavila ostří, pouze tlumila energii dopadu ran. Více o rekonstrukci prošívaného odění dle podkladů ze 13. st. najdete v samostatných článcích – zde.

Podobně jako tělo pak chránil bojovník i svou hlavu – prošívanou, koženou nebo plstěnou čapkou – tzv. batvatem (či batwatem, což je ovšem výraz označující i celé ochranné odění nošené pod zbrojí) nošenou pod kapucou tak, aby tlumila razanci úderů dopadajících na přilbu nebo kapuci. Také tuto čapku nemáme ve starším období dosud jednoznačně doloženu, protože se v ikonografii objevuje až od 13. st. (Maciejowská bible aj.). Přesto její existenci můžeme důvodně předpokládat i ve starším období, protože kroužková kapuca stěží mohla dosedat na holou hlavu. Samotné kroužky přímo na lebce by totiž poskytovaly proti úderu zbraní jen chabou ochranu – místo čistému rozetnutí lebky by došlo k jejímu rozdrcení.

Výjevy bojovníků bojujících pouze v kroužkové kapuci máme doloženy již z 12. st. – buď neměli přilbu nebo o ni v boji přišli a pak je musela ochránit pouze kapuce. Fakt, že se pod kapucí nosila nějaká ochranná čapka nepřímo naznačuje tvar hlavy některých bojovníků oděných v kroužkový komplet s kapucí, jak je známe z vyobrazení nebo plastik – náhrobků aj. z konce 12. st. a 13. st. Například hlava postavy Williema de Longespee (William I. Longsword – 1176-1226) na náhrobku v katedrále v Salisbury z roku 1226 je nápadně „hranatá“ což naznačuje, že prostor pod kapucou byl vycpán nějakou čapkou apod.

Již koncem 12. století se také objevuje suknice nošená svrchu zbroje – varkoč (gambesson, kuršit aj.). Jeho zavedení v Evropě úzce souvisí se zvyky a zkušenostmi prvních křižáků, bojujících ve Svaté zemi. Ti si totiž oblékali spodní tuniky přes odění, aby oděv pomáhal chránit jejich zbroje před žhavým místním sluncem. A to buď i s širokými rukávy nebo je úplně odstranili aby neomezovaly pohyb rukou v boji. Vracející se křižáci si přinesli tento zvyk také domů do Evropy. U rytířských řádů se pak stala suknice nošená svrchu zbroje (v řády předepsané barvě, materiálu či značení) běžnou součástí jejich výstroje. Až později se stal varkoč nezbytným módním doplňkem a především nositelem heraldického znaku a barev majitele (či jeho pána). Zavádění tohoto, později tak populárního, výstrojního doplňku však probíhalo poměrně dlouho a nerovnoměrně – přestože máme ikonografické doklady oděnců ve zbroji kryté varkočem již z osmdesátých či devadesátých let 12. st. (např. z Berlínského rukopisu Eneidy, Winchesterské bible aj. – viz. obr.), z množství jiných vyobrazení z celé Evropy je zřejmé, že ještě ani v druhé polovině 12. st. nešlo o zcela běžnou součást výstroje. V rukopisu Petra de Ebulo z devadesátých let 12. st. tak sice nenajdeme jediného bojovníka ve varkoči, včetně samotného císaře, který už ovšem sedí na koni krytém heraldicky značeným kropířem (čabraka / kropíř – viz. válečný kůň). Ještě na mnoha vyobrazení z první čtvrtiny 13. st. tak nacházíme i rytíře v holé, varkočem nezakryté zbroji.

Naše nejstarší zmínky o oděvu nataženém přes zbroj pochází už z 10. st. z tzv. Kristiánovy svatováclavské legendy „…a tak tito obléknuvše si pod šatem krunýře (zbroje), vyjdou na sněmovní pole….straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem…“ (Hošna1997, 224), ale tehdy šlo zjevně o snahu zbroj stejně jako zbraně záměrně ukrýt před zraky protivníka (což ovšem učinily obě strany), nikoli o bojový oděv nošený přes zbroj. Z pera polského kronikáře Galla Anonyma máme doloženu také velmi unikátní zmínku o tom, jak polský panovník Boleslav Chrabrý „ukázal při císařově příchodu pozoruhodné věci: předně uspořádal mnohotvárné šiky vojska a také velmožů na rozlehlé planině jako chóry a jednotlivé šiky od sebe rozlišovala různá barva jejich šatu“ (Slavníkovci ve středověkém písemnictví, 1987, 282). Zmínka se sice váže k roku 1000, ale i když uvážíme, že Gall psal své letopisy počátkem 12. st. jde zřejmě o jednu z nejstarších zpráv o barevně jednotné „uniformě“ z raného středověku vůbec. Gall ale sám jedním dechem připouští, že šlo o věc neobvyklou – „pozoruhodnou“ mající za cíl ohromit císaře. Jarloch popisuje jak velmož Vilém z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185 oblékal přes svou zbroj liščí kožich, což mohla být věc nejen dekorativní, ale v zimě především praktická. Přesto lze říci, že se zvyk nosit varkoč jako bojový oděv svrchu zbroje v našich zemích (a ve střední Evropě obecně) ustálil až s příchodem 13. století.

Účinnost a odolnost

Na závěr uvedeme něco k účinnosti a odolnosti této zbroje. Až do nástupu plátových zbrojí se jednalo o jedno z nejdokonalejších a nejlepších řešení ochrany bojovníka vůbec. V líčení kronikářů sice nacházíme popisy a výjevy údů uťatých navzdory kroužkové ochraně, což bylo dáno skutečně velkou razancí úderu románského meče, ale především tím, že čepel dopadla na poměrně úzkou část kroužkového pletiva. Takže se úder neměl kde rozložit a ruku či nohu mohl utnout. Ve Visby (14. st.) byla nalezena vedle těla uťatá ruka v kroužkovém pletivu, polský velitel Želislav přišel o ruku navzdory kvalitní brni, v rukopisu Petra de Ebulo (12. st.) i jinde nacházíme výjevy uťatých hlav v kroužkových kapucách či rukou nebo nohou navlečených v kroužkové zbroji apod. V drtivé většině případů ale zbroj ostří nejspíš zastavila, bohužel však rytíř často utrpěl vážná vnitřní zranění a zlomeniny způsobené otřesy a údery dopadajících zbraní. Jsou známy případy, kdy odnášeli z bojiště či kolbiště zraněné nebo i mrtvé rytíře, aniž by jejich zbroj jevila jakékoli viditelné známky poškození. Takto musel být roku 1075 s četnými pohmožděninami vyveden svými lidmi z boje zraněný saský vévoda aniž byla jeho zbroj poškozena. Kronikář Jarloch popisuje případ velmože Viléma z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185: „…Vilém, zakladatel téhož kostela, liščí krzno oblekl přes krunýř svůj, kteréž roztrháno bylo a mělo více než tisíc děr, sám však vyvázl živ a zdráv…“ (FRB II. str. 507). Proto vedle samotné zbroje velmi záleželo na jejím podkladu.Ve spojením s kvalitním krznem pak zbroj poskytovala vcelku dostatečnou ochranu proti (tehdy ještě převážně sečným) mečům, méně už chránila proti dopadu seker a úderných zbraní a nejslabší ochranu pak skýtala proti zbraním bodným, jako byla kopí jezdců i pěšáků, případně kopí vrhací. O probodnutí jezdce kopím skrz naskrz, navzdory jistě kvalitní kroužkové zbroji hovoří kromě četné ikonografie také mnohé písemné prameny (např. z období křížových výprav jako ibn Munkiz aj.).

Ochrana, kterou kroužková zbroj skýtala proti šípům pak do značné míry závisela na síle používaných luků, potažmo váze šípů a používaných hrotů. A samozřejmě vzdálenosti. Byzantská princezna-historička popisující střety Byzantinců se západními křižáky na sklonku 11. st. a na počátku 12. st. zaznamenala obtíže byzantských lučištníků při snaze zastavit útočící obrněnce. Zanechala nám také krásný popis kroužkové zbroje: „Císař vybavil lučištníky velkou zásobou šípů a přikázal jim, aby nešetřili, nechť je ovšem vystřelují spíše na koně než na Kelty. Věděl, že Keltové jsou díky svým pancířům a drátěným košilím velmi nesnadno zranitelní , nebo spíše vůbec nezranitelní. Proto myslel, že střílet na ně je zbytečné a zcela nesmyslné. Obrannou zbraní Keltů je drátěná košile pletená z jednotlivých oček a železný pancíř, který je udělán z tak dobrého železa, že šíp se od něho odráží a pancíř dokonale chrání tělo bojovníka.“ (1996, str. 396). Bohužel nevíme co přesně znamená označení „pancíř“ – obvykle se tím míní sama kroužková zbroj, zde mohlo jít o nějaké další zesílení zbroje na trupu – šupinové či lamelové aj. Víme však že většina křižáků (zde označovaných souhrnně jako „Kelti“ bez ohledu na jejich skutečný původ) se spokojovala pouze s ochranou kroužkového pletiva, případně na trupu zdvojeného. Je tedy možné, že zbroj spolu s měkkým krznem šípy vystřelované z byzantských luků zastavila nebo natolik zmírnila, že nebyly bojovníkům bezprostředně nebezpečné. Opravdu silný luk ovšem umožní vystřelit těžký šíp, který spolu s vhodně zvoleným průbojným hrotem (v anglickém jazyce označovaný jako tzv. „bodkin“) dokázal zbroj prorazit. Stejně tak jí dokázala prorazit i střela z válečné kuše. Proto se i těžce obrněný bojovník musel před šípy krýt velkým štítem.

S postupným vývojem nových zbraní a stylu boje bylo nutné hledat nové způsoby ochrany – od zesilování stávající kroužkové ochrany o další části (například již zmíněný „pancíř“), až k plátovým kabátcům oblékaným svrchu zbroje, chránícím lépe proti bodům a novým zbraním. Ze 13. st. již máme doloženy v ikonografických pramenech četné výjevy bojovníků bodajících úspěšně i mečem (od 13. st. stále lépe uzpůsobeným k bodu) do kroužkového pletiva.

Další vývoj kroužkového ochranného odění a jeho doplňků můžete najít v samostatném článku věnovaném vojenství ve 13. století.

2) ŠUPINOVÁ ZBROJ

Základem jsou, z kovového plechu vykované destičky, našívané nebo nýtované na kožený či pevný textilní podklad tak, aby se vzájemně překrývaly. Také tento typ zbrojí je prastarý – byl známý již válečníkům starověkého světa – známe ji od Asyřanů, Egypťanů, Řeků a dalších. Římané jí nazývali lorica squamata. Na rozdíl od kroužkové zbroje však technologie výroby šupinové a jí příbuzných zbrojí (např. lamelové) ani na západě nezmizela s rozpadem Římského impéria. Vykovat malé plíšky a vysekat šupiny dokázal každý šikovnější provinční zbrojíř. Tato zbroj byla soudě dle ikonografických pramenů (Svatohavelský Žaltář, Bible Karla Holého apod.) zřejmě velmi oblíbena ve Franském či Byzantském vojsku a obecně v oblasti středomoří. Až do masivního nástupu dokonalejších kroužkových zbrojí během 12. a 13. století byla šupinová zbroj, jak naznačují četné výjevy zřejmě hojně používanou a celkem populární ochranou. I když je v této souvislosti nutno upozornit na poněkud zarážející fakt, že nálezy šupin a lamel z raného středověku, které máme dosud k dispozici neodpovídají co do četnosti výjevům těchto zbrojí, tak jak je známe z ikonografických pramenů. Tento rozpor může mít různá vysvětlení – šupiny se upevňovaly na organický podklad, který snadno podléhal zkáze, takže šance najít kompletní neporušenou zbroj je jen velmi malá (i u kompaktního celokovového kroužkového pletiva nacházíme po několika staletích pobytu v zemi již jen fragmenty) a častěji se tedy nachází jen zbytky šupinových zbrojí. Křesťanství zakazuje ukládat milodary do hrobů a tak z hrobů bojovníků postupně mizí i zbraně a zbroj. Zbroj se tedy zřejmě dědila, upravovala a předávala dál, dokud nedosloužila, buď pro svůj špatný stav nebo nebyla nahrazena modernější – třeba kroužkovou. V potaz je samozřejmě třeba brát i možnost stylizace autorů výjevů.

Šupinová zbroj poskytovala dobrou ochranu proti sečným ranám i šípům a její cena byla, oproti drahému kroužkovému brnění, dostupnější pro širší vrstvu bojovníků. Zbroj tohoto typu ale měla i své nevýhody – zpravidla vyšší váhu a horší pohyblivost (ve srovnání s kroužkovou brní). Další nevýhodou byla ochrana rukou – pokud zbroj vůbec měla rukávy, konstrukce šupin je většinou nedovolovala udělat delší než k loktům, takže ochrana předloktí a rukou musela být řešena samostatně. Postavení šupin také příliš nedovoluje stažení zbroje opaskem v pase. Je to samozřejmě možné (což dokládají i četné výjevy), ale pouze u drobnějších šupinek. Větší šupiny se zpravidla vzpříčí a brání stažení opasku. Takže bojovník nese pak celou váhu zbroje pouze na ramenou. Zbraň se v takovém případě musela nosit buď na řemeni přes rameno nebo mohl mít bojovník přímo na zbroji připevněno jakési oko na zavěšení pochvy s mečem. Zbroj také asi z praktických důvodů nebyla kompaktní – byla nejspíš na zádech či na bocích dělená pro snazší oblékání. Během 12.-13. století i u nás nakonec tuto zbroj definitivně vytlačilo stále dostupnější kroužkové odění, které většinu popsaných nevýhod nemá.

Také šupinová zbroj nebyla nijak unifikována. Velikost i tvar jednotlivých šupin závisela na umu a technických možnostech zbrojíře, ceně, jakou byl zákazník ochoten zaplatit (čím drobnější – tím byla pohyblivější a samozřejmě také dražší) apod. Na nejlepších šupinových zbrojích mohlo být použito hned několik velikostí šupin, podle toho, kde jsou na zbroji umístěné, jaká je v daném místě potřeba pohybu a ochrany.

Střihy těchto zbrojí jsou též velice rozmanité. Existovaly zbroje s krátkým rukávem i zbroje bez rukávů. Ochrana mohla být řešena buď též pomocí šupin nebo samostatně jiným způsobem (kůží či kroužkovým závěsem přilbice aj.). Byla-li řešena ochrana krku také šupinou, pak existovaly nejspíš, soudě dle dochovaných vyobrazení dva způsoby:

a) Odděleně:

Samotná zbroj neměla připevněnu ochranu krku a hlavy, případně tyto části nebyly zbrojí řešeny vůbec (např. iluminace ve Svatohavelském žaltáři z 10. st., nástěnná malba v Bochumi – kolem r. 1200 aj.). Bojovník pak mohl na ni následně obléknout jakousi kuklu nebo závěs přilby, pošitý menšími šupinami spadající na ramena a prsa, nebo jen límec (šněrovaná na krku nebo vzadu) kryjící krk, ramena a prsa. Zároveň pak takový límec zesiloval ochranu ramen.

b) Spojené:

Bojovník oblékal jakýsi komplet, kdy zbroj přecházela plynule od krku, přes ramena na tělo a ochrana hlavy, krku a ramen byla se zbytkem zbroje pevně spojena podobně jako u kroužkových kompletů. Jedná se však pouze o hypotézu, protože zatímco šupinové zbroje bez ochrany hlavy z ikonografických pramenů doloženy máme, u kompletních zbrojí, které vypadají kompaktně (např. kostěné figurky bojovníků z tzv. „šachovnice Karla Velikého“ – 11. st. Paříž) není možné, jen na základě samotného výjevu s jistotou určit, zda je límec a případně ochrana krku a hlavy přímo součástí zbroje nebo je oddělitelná.

3) LAMELOVÁ/DESTIČKOVÁ ZBROJ

Konstrukce tzv. „lamelové zbroje“ byla známa a využívána už od starověku. Její původ leží zřejmě v orientálním prostředí. Má se za to, že lamelové zbroje se do středověké Evropy mohly dostat spolu s Avary (Schlette 1977, 156; Tweddle 1992, 1083 – Stauer 1987,197). V takovém případě by s nimi mohli přijít přímo do styku i naši slovanští předkové, přesto však dosud není žádný nález takové zbroje z našeho území známý. Z ciziny známe v Evropě několik nálezů podobných zbrojí z období raného středověku – např. Krefeld-Gellup – Německo 6. st.; Castel Trosino – Lombardie, Itálie, 7. st.; Niederstotzingen – Německo, 7. st.; Homokmégy-Halom – Maďarsko 7.-8. st. nebo z Birky – Švédsko, 10. st. Tyto zbroje zřejmě měly různý původ i vztah k těm kdo je používali (některé známe z hrobů Avarů, Alamanů, starých Maďarů, jiné budou mít zřejmě byzantský původ aj.). Nejmladší z uvedených zbrojí – nález z Birky ve Švédsku patří (asi i s ohledem na reenactment) k jedněm z nejznámějším kusům. Přesto se jedná i v kontextu vikingské Skandinávie o ojedinělý nález a s vysokou pravděpodobností import (z Východu, Byzance aj.). Ze staršího období máme doloženy dokonce i celé přilby složené ze vzájemně spojených lamel – např. krásná lamelová přilba z hrobu alamanského velmože nalezená v Niederstozingenu u Heidenheimu (SRN), či přilby z dalších nálezů (Dunapentele, Lagrad-Švoderica, Kertsch).

Sama „lamelová zbroj“ je ovšem poměrně široký pojem a zahrnuje pod sebou několik různých rozdílných konstrukcí. Proto se někdy rozlišují tzv. „lamelové zbroje“ a zbroje „destičkové“ (v obou případech se ovšem technicky jedná o lamely). Lamelovou zbrojí se nejčastěji označuje konstrukce z podélných vertikálně postavených lamel, vzájemně se překrývajících a spojených koženými řemínky. Na jediné zbroji mohlo být použito více lamel různých tvarů a velikosti (Schlette). Taková zbroj v podstatě nepotřebuje žádný podklad k uchycení jednotlivých lamel, je velmi pevná a dokáže do jisté míry i absorbovat a roznést energii dopadající zbraně (na rozdíl od kroužkového pletiva). Nevýhodou je poměrně vysoká hmotnost a tuhost konstrukce, kdy se poměrně složitě řeší pohyblivé části nebo je třeba kombinovat lamely s jiným typem ochrany. Přestože známe z Východu tyto zbroje konstruované i z organických materiálů (kožené, kostěné), žádná taková zbroj nebyla dosud v Evropě doložena a všechny známé kusy (i tak relativně vzácné) jsou výhradně kovové.

Další konstrukce označovaná někdy také jako „destičková“ počítá s organickým podkladem (kůže či textil), na který jsou našité či nanýtované jednotlivé destičky, které se ovšem zpravidla nepřekrývají jako u šupin ani nejsou spojené navzájem jako u předchozí konstrukce. Tvar destiček mohl být různý – čtverce, kosočtverce, obdélníky aj. Zbroj mohla být na prsou zesílena další vrstvou lamel, nebo příčných pásů, aby se tak zmírnila možnost přímého proražení bodnou zbraní na hrudi.

Na rozdíl od lamel spojených vzájemně k sobě (které máme, byť poměrně vzácně, doloženy i z archeologických nálezů raného středověku) tak lamely-destičky nýtované nebo našívané na organickém podkladu archeologicky doloženy z raného středověku nemáme. Nemáme ani žádný hromadný nález samotných lamel/destiček, který by se dal považovat za důkaz existence takové zbroje u nás či v Evropě ve sledovaném období. Na hypotetickou existenci takové zbroje tak můžeme zatím usuzovat pouze z poměrně nespolehlivé ikonografie a nepřímo též z písemných pramenů – například slavný francouzský básník 12. st. Chrétien de Troyes ve svém rytířském románu Cliges opakovaně popisuje, jak hlavní hrdina obléká zbroj z barvených plátů a protože celoplátová zbroj v tomto období ještě neexistovala svádí to k myšlence, že se mohlo jednat o nějaké formy menších plátů-destiček upevněných na podkladu. Mnohé výjevy (plastiky, výšivky, iluminace, fresky aj.) ukazují bojovníky ve zbroji tvořené čtverhrannými segmenty, které nepřipomínají přímo šupiny či překládané lamely. Někdy se zdá být povrch těchto destiček profilovaný, nebo může jít o hlavy nýtů aj. S ohledem na schematičnost výjevů jsou nám bohužel detaily konstrukce takové zbroje odepřeny a jakákoli rekonstrukce je tak nutně do značné míry spekulativní záležitost. U některých výjevů se tak vedou i spory zda se nejedná o prošívané/vycpávané lehké zbroje atd.

4) FALÉROVÁ ZBROJ

Konstrukci této zbroje tvoří kožený či textilní podklad různě hustě pošitý či ponýtovaný dutými nebo plnými plochými kroužky – tzv. „falérami„. Faléry se mohly buď stočit ze silného drátu a následně zploštit, nebo mohly být (podobně jako kroužky některých brní) vysekány z předem vytepaného plechu.

Základní problém této zbroje však spočívá v tom, že kov byl uchycen na podkladu z organických materiálů, lněnou dratví nebo koženým řemínkem a tudíž se nám na rozdíl od kroužkového pletiva žádná taková kompletní zbroj nedochovala a z jednotlivých nálezů falér nelze bohužel určit jejich případné využití coby součásti zbroje. Ikonografické prameny pak v sobě skrývají jistou záludnost spojenou se stylizací výjevu – nevíme většinou jistě, zda se umělec skutečně pokusil zachytit reálný vzhled falérové zbroje nebo zda jde o zjednodušenou stylizovanou podobu kroužkového pletiva. Podobné otázky představuje například známá Výšivka z Bayeux – zde se právě může často jednat jak o zbroje falérové tak o stylizované zjednodušené kroužkové pletivo. Podobných výjevů máme doloženo více – představuje je například velká pečeť anglického krále Jindřicha I. (viz. obr. rekonstrukce Violleta le Duc), reliéf jezdce v Angoulémské katedrále nebo od nás kupříkladu pečeť knížete Konráda Oty.

Jen výjimečně nám ikonografické prameny poskytují přesvědčivější doklad existence této konstrukce – několik takových známe např. z anglických rukopisů z 12.-13. st. Zobrazené postavy těžkooděnců (např. Goliáš, klečící rytíř aj.) zde sice na sobě mají kroužkové zbroje, ale ochranu nohou tvoří zřetelně oddělené a zjevně záměrně jinak zobrazené falérové nohavice.

Tato zbroj byla zřejmě oblíbená ještě i v 11.-12. století. Od 12. st. však byla postupně vytlačována kroužkovou brní stejně jako jiné v té době již zastaralé typy zbrojí. Přesto se však tato konstrukce zřejmě udržela i později, alespoň na některých součástech odění bojovníka nebo jako prvek zpevňující kroužkové pletivo na některých partiích těla (viz. obr.).

Mohla se ale zřejmě vyskytovat i v podobě kompletů s pevně připojenou kapucí. Rukávy měla asi častěji krátké a široké, ale na některých výjevech nalézáme i rukávy dlouhé, dokonce zakončené pěstnicí.

Tato zbroj byla navržena tak, aby svého nositele chránila především proti sečným ranám. Váha této zbroje závisí na velikosti falér a jejich tvaru (duté/plné), je ale nižší než u šupin a lamel a nepochybně byla tedy i levnější. I tato zbroj se někdy zřejmě zesilovala na hrudi obdélníkem pošitým lamelami (viz. obr.) nebo horizontálními kovovými pásy.

5) PLETENCOVÁ ZBROJ

I tuto zbroj známe především z ikonografie a prameny nám zde skýtají velmi podobnou záludnost jako v případě zbrojí falérových – opět nemůžeme s jistotou říct zda jde o zvláštní případ stylizace kroužkového pletiva nebo zbroj „pletencovou“.

Na pevný kožený nebo textilní podklad se těsně nad sebe našívaly nebo nýtovaly kožené řemínky, na které předtím zbrojíř navlékl a našil různě velké duté nebo plné faléry, vždy tak, aby si na podklad „lehly“ jedním směrem. Následující řada pak byla „položena“ opačně. Pro odlehčení této poměrně dost těžké zbroje se někdy vynechala řada a do ní se našil či nanýtoval pouze samotný kožený řemínek, což by mohlo naznačovat, že se nejedná o stylizované kroužkové pletivo, nicméně i tato úvaha je spíše z říše spekulací a hypotéz. Střih této zbroje je soudě dle ikonografie v zásadě hodně podobný kroužkovým brním – používaly se jednak celé komplety s ochranou hlavy, krku, těla, celých rukou, tak dokonce i nohou. Tato zbroj by chránila poměrně dobře proti sečným ranám, méně už proti šípům, střelám z kuše a bodům. Ve srovnání s kroužkovou brní pak byla nepochybně levnější.

OCHRANNÉ ODĚNÍ LEHKOODĚNCŮ

Vzhledem ke svým materiálním možnostem si prostý pěšák nemohl dovolit kvalitní těžkou kovovou zbroj (movitější si zřejmě mohli dovolit alespoň částečnou ochranu), což ale automaticky neznamená, že by se nesnažil své tělo nějak ochránit pomocí jemu dostupných materiálů. Bohužel nám pro raný středověk dosud chybí jakékoli důkazy takové ochrany a to nejen od nás ale i ze západní či severní Evropy – ať již v archeologické podobě (organické materiály se jen zřídka zachovají v dobrém stavu), ale postrádáme je i v podobě písemných pramenů a ani dochovaná ikonografie nepůsobí zcela jednoznačně a přesvědčivě (viz. spekulace nad výjevy ze známé Výšivky z Bayeux). Za zmínku stojí ještě známý velkomoravský terčík s vyobrazením „sokolníka“, který má na sobě jakýsi kabátec či kaftan připomínající vzhledem pozdější prošívanice. Jde ovšem o relativně jednoduchou plastiku, kde vertikální pruhy na kabátci mohou s ohledem na formu zobrazení znázorňovat i řasení oděvu, vzorování apod. Taky původ terčíku a jeho vztah (obsah) k našemu území je nejasný. Naše úvahy o tom jak asi mohla vypadat taková ochranná zbroj lehkooděnců tak vychází zatím spíše z mladších písemných a ikonografických analogií (vesměs 13. st.).

Nejprostší ochranu, zejména u příležitostných „neprofesionálních“ bojovníků (např. při svolání tzv. „zemské hotovosti“ všeho bojeschopného lidu aj.) zřejmě skýtalo už odnepaměti prosté vrstvení oděvu – několik vrstev tunik ze lnu a bytelného sukna či vlněné plsti nebo ovčího rouna, popřípadě rukávy omotané na předloktí ještě ovinkami z vlny nebo kožených řemenů (podobně jako na nohou) aj. zcela jistě mohlo snížit následky z některých (slabších, špatně vedených nebo sražených aj.) utržených sečných nebo řezných ran nebo omezit trochu účinky lukostřelby a zvýšit tak alespoň trochu vyhlídky bojovníka na přežití.

Movitější bojovníci mohli zřejmě také oblékat nějakou formu vycpávaných či prošívaných kabátců i když bezpečné zprávy o takovém druhu odění máme až ze 13. st. a je otázka do jaké míry a jak hluboko do minulosti jsou tyto informace pro nás relevantní. Jedna z nejstarších zmínek o použití takového druhu ochrany pochází z pera francouzského křižáka a kronikáře Geoffroye de Villehardouina a váže se k roku 1203 (obléhání Konstantinopole Benátčany a křižáky IV. výpravy): „…doběhl do vřavy rytíř z čeledi Jindřicha, bratra hraběte Baldvina Flanderského a Henegavského, jménem Eustach z Marchais, a měl na sobě jen vycpávaný kabátec, na hlavě pouhý šišák, na šíji zavěšený štít; a přece se velmi vyznamenal při zahánění nepřítele do města, takže ho velmi vychvalovali“ (V.Černý, str. 65, 2009). Geoffroy zemřel o deset let později a jeho dílo nebylo dokončeno, takže zpráva byla zapsána relativně krátce poté, navíc byl autor přímým účastníkem a bojovníkem výpravy, tudíž věděl o čem píše i po technicko-vojenské stránce. Ze zmínky je patrné, že kronikář zmiňuje takovou ochranu jako nedostatečnou (doběhl do boje narychlo) a o to více vyzdvihuje statečnost rytíře Eustacha. Dá se důvodně předpokládat že pokud se podobný typ ochrany vyskytoval již na počátku 13. st. mohli jej používat bojovníci přinejmenším již koncem 12. st. Další bezpečný doklad použití podobné ochrany nám poskytují až výjevy v Maciejowské bibli z poloviny 13. st. Zde již můžeme najít bojovníky v prošívaných kabátcích, popřípadě oblékající prošívané nohavice aj. (více o nich v kapitole věnované střihům).

Konstrukci prošívaných nebo vycpávaných zbrojí pak můžeme vůbec odvozovat až z mladších dochovaných kusů z vrcholného a pozdního středověku. Vycpávané mohly být koudelí, žíněmi, konopím, senem, vlnou nebo jiným vhodným materiálem. Mohly být též prosmolené, což jim dodávalo vysokou tvrdost. Nebo mohl oblékat kabátce ze silné kůže, plsti či tkaniny zesilované možná na zvláště ohrožených místech další vrstvou, koženými řemínky, konopnými provazy, rohovinou nebo snad i částmi kovu. Protože většina těchto materiálů jak již bylo řečeno podléhá zkáze, chybí nám zpravidla přímé archeologické důkazy – jeden z mála nálezů, který by snad mohl být zbytkem takové kožené zbroje jsou fragmenty kůže a bronzového kování z hrobu č. 524 z Děvínské Nové vsi na Slovensku datované do 7.-8. st. (Choc 1967, 180). Další doklady podobného typu odění se pak přímo nebo nepřímo objevují v písemných pramenech nebo v mladších ikonografických pramenech.

Na některých dochovaných výjevech je možné spatřit i různě velké šupiny vyvedené v hnědé nebo žlutohnědé barvě – když zcela pomineme možnost určité stylizace nebo barevné licence iluminátora, mohlo by se skutečně jednat i o šupiny nebo lamely ze silné kůže. Ovšem stejně tak to může být korodované železo nebo bronz či měď. Nicméně každý, kdo by se pokusil vyrobit zbroj ze silné kůže nakonec dospěje k problému s omezenou pohyblivostí. I relativně slabá kůže o síle 2-3mm ve větším kuse ztrácí elasticitu, tím spíše je-li pro větší odolnost vytvrzena (např. vařením). Pokud tedy chce využít silnou tvrzenou kůži logicky dospěje buď k pevnému a nepohyblivému lisovanému krunýři ve formě antického thoraxu, ten však chránil jen trup a v raném středověku jej asi navzdory poměrně vzácným archaizujícím franským výjevům např. v Bibli Karla Holého nemůžeme příliš předpokládat. Pravděpodobnější a schůdnější by asi bylo právě rozřezání kůže na menší segmenty (šupiny, lamely, faléry), které jsou pak buď vzájemně spojené šitím, koženým řemínkem nebo se upevní našitím či nýtováním na elastičtější podklad. Nutno však dodat, že jde pouze o spekulaci postavenou na základě několika sporných výjevů a praktických zkušenostech.

Štít patřil vždy k nejlevnějším součástem pasivní ochrany bojovníka a proto si jej mohly zřejmě i v nestarších dobách dovolit široké vrstvy bojovníků a i později nemajetní pěšáci zemských hotovostí aj. Bohužel v ikonografických pramenech (a ty jsou zpravidla až mladšího data) se štíty lehkooděnců prakticky nevyskytují a ani s archeologickými nálezy štítů od nás to není o mnoho lepší. Častěji se ale štíty vyskytují v pramenech písemných.

ŠTÍTY RANÉHO STŘEDOVĚKU

Slovanské štíty v písemných pramenech od 6. do 12.st.

V písemných pramenech se sice štíty objevují poměrně často, bohužel se však autoři až na výjimky – ve formě určitých náznaků – příliš nezabývají jejich konstrukcí nebo stylem boje. V každém případě ale dokládají existenci štítů ve slovanském prostředí již od nejstarších dob:

6.st.

Jedna z nejstarších zpráv o štítech Slovanů v raném středověku pochází z pera byzantského historika Prokopia z Cesareie, který popisuje ve své Historie o válce Gótské mimo jiné výzbroj Slovanů na Dunaji v 6.st. takto „Jdou-li do boje, postupují nejvíce na nepřítele pěšky, držíce v rukou malé štíty a oštěpy„.

6.st.

Další byzantský historik Pseudo-Maurikios se v 6.st. zmiňuje o výzbroji Slovanů na sever od dolního Dunaje takto: „Ozbrojen bývá každý muž dvěma krátkými oštěpy, někteří též pěknými štíty, ale těžko přenosnými.“ (Havlík 1987, 43). Tato podivná zmínka o štítech kontrastuje s předchozí zprávou Prokopiovou. Zdá se, jako by se mezi Slovany, které popisuje vyskytovaly i štíty skutečně velké a těžké, ale není zcela jasné jak to autor myslel.

9.st.

Zmínky o štítech Čechů a Moravanů uvádí k roku 871 Fuldské anály v souvislosti s přepadem svatebního průvodu Čechů na Moravu. Ani zde nenajdeme podrobnější popis štítů, zato se tu ale objevují doslova v masovém měřítku, což dokládá jejich všední výskyt ve vojsku našich předků: „Mezitím moravští Slované strojili svatbu a přiváděli dceru kteréhosi vévody z Čechů. Když se to dověděli výše uvedení mužové, to jest Arno (Würsburský biskup) a jiní, kteří s ním byli, ihned ozbrojeni pronásledovali nepřátele. Ti prchajíce, přišli však z neznalosti ke vzpomenuté hradbě a tam pro těsnost místa (museli) zanechat koně a výzbroj a zachránili holý život. Když tam naši přišli, našli 644 koní s otěžemi a sedly a stejný počet štítů, které tam prchající zanechali a bez odporu to sebrali a vrátili se radostně do tábora„. (Havlík 1987, 140).

9.st.

Z osmdesátých a počátku devadesátých let devátého století pak pochází zprávy z prostředí bagdádského chalífátu, které se zmiňují o zemích Slovanů. Ibn Rusta ve své „Knize vzácných drahokamů“ zmiňuje v souvislosti se Slovany toto „Jako zbraně používají krátké oštěpy, štíty a kopí a kromě nich jiné nemají“ (Havlík 1987, 193). Proto že se dále zmiňuje o zemi Svatoplukově, tedy Velké Moravě, je tento údaj relevantní i pro nás. Údaj není zcela přesný, proto že my známe z výzbroje bojovníků Velké Moravy také meče a sekery, nicméně uvádí zde štíty v souladu s jinými prameny jako běžnou věc. Ibn Mahmúd Gardízí ve své „Okrase historie“ píše: „…zbraně jimiž válčí jsou oštěpy, štíty a kopí“ (Havlík 1987, 195). V Perské kronice „Země světa“ se mimo jiné praví „Jejich zbraněmi jsou štíty, krátké oštěpy a kopí. Císař (Slovanů) se nazývá Svatopluk“ (Havlík 1987, 196). Poslední dva uvedené prameny ale zřejmě vychází z Ibn Rusty, pouze jej doplňují a upravují.

10.st.

O výrobě štítů u nás v 10.st. se také zmiňuje Ibrahim ibn Jákúb (Jákob) při popisu Prahy „V městě Frága vyrábějí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích“ (Státní ústřední archiv v Praze 1971, 27), bohužel pro nás zmínku o „tlustých štítech“ nebo jejich konstrukci dále nerozvádí.

10.st.

Zmínku o štítech najdeme i v Kristiánově legendě (10.st.) kde se praví k umučení sv. Ludmily „Když pak nastal večer, napadli řečení násilníci její dům a vylomivše bránu, ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku...“ (Hošna1997, 226).

11-12.st.

O štítech v rukou bojovníků hovoří také Kosmas na mnoha místech své kroniky – např. „I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů…“ nebo „A než to dořekl, chytiv štít, první (kníže Vladislav) daleko vyběhl ze zástupu, první blýskal v nepřátelském šiku…„. (Kosmas 1950, str.199, 177). Dále pak Vincencius „…zbrojili štíty, kopími a jinými náčiními vojenskými“ a další.

12.st.

Existenci a výrobu štítů dokládají též místní jména některých původních služebných osad a z listin z 12.st. máme přímo doloženy i výrobce štítů.

1) KRUHOVÉ A OVÁLNÉ ŠTÍTY

Do 10. století pěšáci i jezdci používali zřejmě stejně jako v celé Evropě štíty kruhové nebo oválné. Takový štít má v ruce například ještě jezdec na rytině z Libušínského hradiště z přelomu 10-11.st. Jen výjimečně se možná kruhový štít udržel mezi těžkooděnci i v 11. a 12.st. jak by mohly naznačovat některé ikonografické prameny – kruhový štít tak můžeme najít například na denárech Vladislava I., Soběslava I., Oty II. Olomouckého nebo na jednom z výjevů v rukopise Hortus Deliciarum z konce 12.st. (viz. obr.) aj. Je ovšem otázka do jaké míry tyto výjevy odráží skutečnou soudobou realitu – v případě výjevů na mincích může jít o nějakou formu přežívající výtvarné tradice a stylizace. Pokud se týče iluminací, tak v rukopisech z 12.st. jsou výjevy těžkooděnců s kruhovým štítem oproti mandlovým štítům poměrně vzácné a často se jedná o stejnou biblickou scénu – boj Davida s Goliášem popřípadě i některé další Starozákonní scény. Samozřejmě že ne vždy má Goliáš kruhový štít, zato jej občas mívá kruhový i tam, kde se jinak v celém rukopisu objevují běžně štíty mandlové – to by mohlo naznačovat, že se opět jedná o nějakou nám už dnes neznámou ustálenou (či módní) formu stylizace zobrazování konkrétních biblických scén. Čili nemůžeme popřít možnost používání kruhového štítu mezi těžkooděnci ještě ve 12.st. ale bylo-li tomu skutečně tak, šlo zřejmě už jen o výjimečné případy, protože i s ohledem na styl boje jezdce té doby byl všeobecně rozšířený mandlový štít jistě vhodnější.

Vyobrazení kruhových nebo oválných štítů v rukou řadové pěchoty či obecně lehkooděnců je z daného období relativně málo a najdeme je prakticky jen v cizích pramenech. Mnohé z nich se netýkají přímo boje ale zobrazují například soudní souboje (ordál bojem).

Konstrukce štítů

Štíty se pravděpodobně vyráběly v různém provedení i kvalitě – prosté dřevěné, potažené kůží či plátnem apod. Je ovšem zarážející překvapivě malý počet nálezů štítů se zachovalým kováním a puklicí (umbo) ve slovanském prostředí. Přestože nějaké nálezy máme, nemáme dosud kupříkladu od nás dochovaný žádný štít se zachovalým kompletním kováním a tam kde máme podobné nálezy ve slovanském prostředí doloženy v zahraničí, nemůžeme bohužel obvykle vyloučit germánský vliv (místa se silným prolínáním etnik).

Za jeden z mála, navíc sporných dokladů bývají uváděny nálezy zbytků štítů z 9.st. z velkomoravského pohřebiště ve Starém Městě. „Jeho zbytky jsou pravděpodobně ve čtyřech hrobech: nejzachovalejší je v hrobě č. 223/51, kde pokrývají kostru od pánve ke kolenům stopy dřeva a kůže o rozměrech asi 60x45cm. Podobný zbytek dřeva a širokého pásového kování se dvěma hřeby a prstencovitým kováním je od ramene k lokti levé ruky v hrobě č. 199/51, zbytky dřeva a kůže pokrývají levý bok kostry v hrobě č. 224/51; konečně kousek prohnutého železného plechu, asi ze štítu, leží i v hrobě 119´AZ.“ (Choc str. 175). Potíž je, že přesné určení skutečné funkce těchto nalezených kovových fragmentů, jejich vzájemný vztah a vztah ke zbytkům štítů dnes již bohužel neznáme.

Určitou alternativou ke kovové puklici mohla zřejmě představovat i puklice dřevěná. Takové řešení můžeme najít třeba na štítě pocházejícím ze slovanského hradiště Gross Raden (SRN). Konstrukci a fotografii štítu najdete níže. Celý štítek je dřevěný, včetně vloženého zesílení středu. Velký je jen asi 30cm v průměru. Byl ovšem nalezen nedaleko místní kultovní stavby, takže se možná (i s ohledem na jeho velikost) jedná jen o původní atribut některého ze zdejších božstev. Kromě tohoto štítu známe ještě jeden štít s dřevěným umbem – byl nalezen v Tirském rašeliništi na jihozápadě Lotyšska a je datován do 9.st. Tento štít už je podstatně větší než štítek z Gross Radenu – měří 85,5cm, je vyroben z jedlových prkýnek o síle 6mm, potažených z obou stran kůží, která byla na povrch štítu přišita. K tlumení razance úderů tu navíc sloužila i vrstva slisované trávy napěchovaná mezi prkénka a kůži. Samotné dřevěné umbo má tvar polokoule s obrubou o průměru 13,1cm a výšku 10,5cm. Ke štítu bylo zřejmě připevněno nýty, po kterých ovšem už zbylo v obrubě jen 14 otvorů. Otvor pro úchop ve štítě, který puklice kryje má průměr 11,5cm. Povrch umba nese stopy poškození údery, takže zřejmě byl skutečně používán v boji. Ve spojitosti s nimi nicméně stojí za to připomenout si relaci Ibn Jakoba o „tlustých štítech“.

Protože jsou nálezy štítů s kováním ze slovanského prostředí více než skromné a interpretace nálezů kování často dost sporná, musíme brát vážně v potaz i možnost, že se kování nebo kovové puklice u nás nebo obecně ve slovanském prostředí příliš nevyskytovaly (s výjimkou míst kde docházelo k většímu mísení kultur a vlivů) a úchop štítu byl řešen jinak. Středovou puklici ostatně nemá ani kruhový štít na rytině bojovníka z Libušínského hradiště. V germánském prostředí byla puklice naopak naprosto běžnou věcí, což dokládají jak archeologické nálezy, tak četné ikonografické prameny, přesto i zde se někdy objevují výjimky – např. v iluminacích Kodexu Langobardského práva z 11.st. se objevují bojovníci vyzbrojení kopím a poměrně malým štítem bez středové puklice. Štíty používané u nás tak tedy mohly být i jen pouze dřevěné, případně potažené kůží, suknem, plátnem aj.

O úchopu takto řešeného štítu ale mnoho nevíme. Z našeho prostředí máme dosud doložen pouze jediný nález, který bývá interpretován jako kovové madlo štítu. Pás plechu s hřeby byl nalezen v hrobu č. 93 ve svatojiřské bazilice na Pražské Hradě. Na spodní straně pásu byly nalezeny zbytky dřeva, ke kterému byl původně upěvněn. Je dlouhý 22 cm, široký uprostřed 5 cm a na krajích 6 cm. Zbytky několika kovových předmětů, včetně „madla“, byly nalezeny na dně rakve vydlabané z jednoho kusu jasanového kmene. Přesná datace pohřbu není bohužel možná, původní hrob byl ale narušen stavbou hrobky knížete Oldřicha a je tedy prokazatelně starší. Jedná-li se skutečně o madlo štítu, což už bohužel s naprostou jistotou říci nemůžeme, bude se zřejmě týkat štítů starších, snad kruhových nebo oválných spíše než mandlových.

Výše popsané kovové madlo je bohužel jediné, jaké bylo dosud u nás nalezeno. Protože ale počet štítů knížecích družiníků všech vrstev musel být už od nejstarších dob veliký, vnucuje se logicky otázka, zda nemohl být úchop vyřešen i jinak, levněji, například pomocí organických materiálů, které se nám nedochovaly. Můžeme se tedy jen domnívat, že se nejspíš štíty držely i za nějaká dřevěná madla nebo kožené řemeny upevněné na jejich vnitřní straně, podobně jako je tomu u štítů mandlových.

Stejně tak nevíme jistě, zda se štít nutně držel ve střední části jako kovová umba štítů germánských nebo zda byl úchop vyřešen jinak – např. asymetricky, upevněním za předloktí (viz. obr.) apod. Tím se otevírá poměrně velký prostor k experimentování a různým spekulacím, ale jistota zatím chybí.

Neokované štíty sice asi v boji nevydržely tolik co okované, ale v první fázi bitvy mohly pomoci chránit bojovníka před dopadajícími šípy, kameny z praků aj. I v boji mohl takový štít něco vydržet, ale bojovník jej musel používat aktivně – nenastavovat trpně štít dopadajícím úderům mečů, seker a kopí, ale snažit se sečné nebo bodné rány spíše srážet a odklánět stranou, což docela určitě také dělal. To nás ale opět vede zpátky ke spekulacím o řešení úchopu. Vedle kruhových a oválných štítů známe pro zajímavost ze starší cizí ikonografie řidčeji i jiné typy – čtverhranné, kosočtvercové aj.

Přesná velikost těchto štítů užívaných u nás či obecně ve slovanském prostředí nám bohužel není známa i když nějaké kusé indicie přece jen máme. Písemné prameny až na výjimky běžně velikost štítů neuvádí, ikonografické prameny jsou na štíty lehkooděnců skoupé a nálezy raně středověkých štítů od nás příliš sporé na nějaké obecnější závěry. Přesto lze říct s odvoláním na starší citovanou zprávu Prokopiovu a rozměry výše popsaných štítů nalezených na Starém Městě, že lépe máme doložené štíty menší či vysloveně malé (štít z hrobu č. 223/51 je jen 60x40cm velký) než štíty veliké. Zpráva Pseudo-Maurikia by však mohla naznačovat i existenci velkých štítů, snad využívaných jako pozdější tarasy, bohužel zpráva sama o sobě je velmi nejasná a podobné úvahy jsou tak čistě spekulativní.

Naproti tomu bojovník vyzbrojený dlouhým kopím s praporcem a štítem na jednom z kamenů z opevnění Libušínského hradiště má skutečně velký kruhový štít – nelze však odhadnout do jaké míry je to dané stylizací technicky primitivní rytiny a faktem, že jde o jezdce. Celkem se na Libušínském hradišti našlo 21 kamenů obsahujících unikátní rytiny. 18 kamenů pochází z jihozápadního nároží opěrné zdi vnitřní hradby a tři kameny z bašty jihovýchodní brány. Anonymní autor nebo autoři zde zanechali rytiny zachycující vyjma různých čar a šraf především motivy koní, hříbat a jezdců. Na dvou výjevech z kamenů č.př.85/49 a č.př.75/49 můžeme najít jezdce ozbrojené kopím. Zatímco na prvním výjevu je kromě dlouhého kopí s praporcem zřetelně poznat velký kruhovitý štít (viz.obr.), zakrývající téměř celého sedícího jezdce, bojovník z druhého kamene je ozbrojen pouze kopím a štít nemá. Jezdce můžeme najít ještě na kameni č.př.90/49, tentokrát ovšem není ozbrojen kopím, ale stylizovaná a technicky primitivní rytina neumožňuje rozpoznat a jednoznačně určit, zda je vybaven menším kruhovým štítem nebo zda jde o samotný trup jezdce (viz. obr.).

Taktika

Obecně lze říci, že velké štíty lépe chrání před šípy a snáze se s jejich pomocí budují „štítové hradby„, jaké známe z germánských oblastí, odkud je možné také použít určité analogie z tam nalezených a lépe dochovaných štítů. Bohužel o stylu boje pěších slovanských bojovníků toho víme jen velmi málo a můžeme se tedy jen domnívat, že se k podobné taktice také uchylovali neboť i oni museli řešit stejný problém jako jejich germánské protějšky a koneckonců často se i s nimi v boji střetávali.

Byzantský historik Pseudo-Maurikios sice popisuje, že Slované v 6.st. „…neznají bojový šik a nesnaží se bojovat v hustých oddílech nebo se objevovat na místech holých a rovinatých„. Naproti tomu ale mladší zpráva Fredegarova již popisuje pěší Slovany bojující v Hunském (Avarském) vojsku v dvojitém šiku „Slované se již začali bouřit proti Avarům zvaným Hunové…Vinidé byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti některému národu a stáli s celým vojskem před táborem, Vinidé bojovali: jestli se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidé byli přemáháni, nabývali nových sil opřeni o pomoc Hunů. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny“ (Havlík 1987, 47). Tuto zprávu podporuje i zmínka z byzantské „Velikonoční kroniky“ popisující jak při obléhání Konstantinopole roku 626 podobný dvojitý šik kde první šik tvořili lehkooděnci a druhý těžkooděnci. To dovoluje přinejmenším předpoklad, že bojovali podobně jako Germáni – organizovaně, v nějaké formě šiku. Zvolená taktika je ovšem do určité míry závislá právě na velikosti použitých štítů, jejich váze i stylu úchopu, což bude s ohledem na skoupé podklady opět spíše věcí dohadů či experimentů, popřípadě nálezů které nás možná ještě čekají.

Štít se, jak jsme již uvedli, nejspíš držel za kožené nebo dřevěné madlo, pokud šlo o okovaný štít s puklicí pak se držel rukou uvnitř puklice (umba), tak jako to dobře známe ze staršího období nebo ze sousedních germánských oblastí. Zdobení a předheraldické značení štítů bylo vždy především výsadou nobility – o zdobení povrchu podobných štítů pěšáků v raném středověku u nás či ve slovanských oblastech prakticky nic nevíme. Můžeme se jen domnívat, že prostí bojovníci své levné štíty buď vůbec nezdobili nebo jen prostě barvili hlinkou (případně potahovali barvenou tkaninou) aj. Barvené štíty lehkooděných pěšáků můžeme najít pouze v cizích pramenech, kterých je obecně poměrně málo a vyobrazované motivy jsou vesměs jednoduché.

2) MANDLOVÝ ŠTÍT

Od konce 10.st. a především od počátku 11. století používali válečníci stále více velký tzv. mandlový štít. Takový štít nepochybně svíral v pěsti i kníže Vladislav I. když jak praví Kosmas „…chytiv štít, první daleko vyběhl ze zástupu, první blýskal v nepřátelském šiku…“ (1950, 177). Tento typ štítu se stal jakýmsi universálním modelem a setkáváme se s ním prakticky po celé tehdejší Evropě. Nacházíme ho především v rukou jezdců, ale máme i výjevy opěšalých těžkooděnců a dokonce i lehkooděnců vyzbrojených tímto štítem. Z pera byzantské princezny-historičky Anny Komneny se nám dochoval výstižný popis vzhledu mandlového štítu, používaného křižáky na konci 11.st. a počátku 12.st.: „Další ochranu poskytuje štít. Není kulatý, ale nahoře velmi široký, směrem dolů se zužuje do špičky. Vnitřní strana je mírně vydutá, vnější strana je hladká, lesklá a skví se na ní bronzová puklice. Od tohoto štítu se odráží a vrací se zpět ke střelci každý šíp, skytský i perský i kdyby jej vypustila obří paže. Myslím, že císař dobře znal keltské zbraně a způsob naší lukostřelby, a proto poroučel našim, aby se nezabývali muži, ale mířili na koně a zasypávali je šípy.“. (1996, str. 396). Anna tu jako „Kelty“ označuje právě západní křižácké rytíře a často nerozlišuje jednotlivé národnosti (Francouzi, Němci, Normané aj.) a i když zjevně přehání při popisu odrážených šípů, je jisté že bytelný dřevěný štít, potažený dobrou kůží dokázal šípy užívané v Byzanci spolehlivě zastavit.

Počet vyobrazení mandlových štítů v ikonografických pramenech z 11.st. až počátku 13.st. od nás a z ciziny jde bez nadsázky do stovek, ne-li tisíců, počítáme-li jednotlivé kusy na hromadných výjevech. Setkáváme se s ním na plastikách, reliéfech, iluminacích rukopisů, freskách, nebo výšivkách. Krásný a asi nejznámější příklad vyobrazení mandlových štítů přímo v boji představuje tzv. Výšivka z Bayeux, zobrazující dobytí Anglie normanským vévodou Vilémem. I díky této unikátní památce se mandlovému štítu někdy nepřesně říká též „normanský“ ačkoli se používal jak už jsme psali po celé Evropě. Výjevy jiných typů štítů u nás i v Západní Evropě již od 11.st. z ikonografie postupně mizí a ve 12.st. již jednoznačně převažují výjevy štítů mandlových (jak v rukou jízdy tak pěchoty) nad štíty jiných tvarů a konstrukcí.

Konstrukce štítů

Mandlový štít býval vysoký asi 100 – 150cm. Koncem 12. století se štíty, pravděpodobně i díky stále lepší ochraně bojovníka samotnou zbrojí o něco zmenšují a postupně ztrácí charakteristické zaoblení horní hrany. K tomu ovšem nedošlo naráz, protože na výjevech z 12.st. a ještě i počátku 13.st. nacházíme jak staré štíty s oblou horní hranou, tak štíty nahoře seříznuté. Objevují se i štíty zařaditelné někam mezi oba předchozí typy – kdy je horní hrana už rovná nebo jen mírně prohnutá, ale výrazně zaoblené jsou oba horní rohy štítu (viz. Hortus Deliciarum), popřípadě štíty se zahrocenou horní částí. Takový štít známe jednak z tzv. šachových figur Karla Velikého ale máme jej podložen i nálezem z polského Štětína – tento štít byl po doplnění chybějících částí vysoký asi 135cm s maximální šířkou kolem 86cm. V textu se k němu budeme ještě nekolikrát vracet.

Ještě počátkem 13. století jsou ale jezdecké štíty stále poměrně velké (až cca 100cm) jak naznačují mnohé plastiky nebo výjevy z té doby. Dá se ovšem také říct, že během 12.st. a počátku 13.st. se vedle sebe souběžně objevují štíty různé velikosti – od štítů skutečně ohromných po relativně malé mandlové štítky, jaké známe např. z některých výjevů v rukopise Petra de Ebulo. Teorii o zmenšování štítů pod vlivem stále kvalitnější ochrany těla trochu zdá se jako by podkopával fakt, že s velkým štítem bývají nezřídka zobrazováni i vysoce postavení jedinci či panovníci, kteří si nesporně mohli dovolit tu nejkvalitnější tehdy dostupnou zbroj. Také zbroje zobrazovaných bojovníků svírajících velké nebo malé štíty co do vzhledu a technologie (nakolik výjev a případná stylizace dovolí poznat) s velikostí štítu zjevně příliš nesouvisí. To ovšem může být také důsledek jisté stylizace výjevů. Ve 13.st. se štíty nadále zkracují, jejich tvar se od původní mandle či kapky postupně blíží sférickému trojúhelníku a jejich celková velikost se zmenšuje (přibližně mezi 50-100cm). Jeden z nejstarších takových štítů můžeme najít na pečeti Vítka z Prčice. Pokud se spodní hrot štítu ztrácí úplně (až ve 14. st.) a štít je v dolní části oblý, mluvíme pak o tzv. štítu španělském.

Korpus mandlového štítu se vyráběl ze dřeva (bříza, lípa, olše aj.). Býval pravděpodobně vyskládán z jednotlivých prkýnek, desek nebo snad z části i dlabán tak, aby se docílilo charakteristického prohnutí směrem ven. Takto konstruovaný štít lépe chrání svého nositele než štít plochý, neboť po něm údery lépe sklouznou a zavěšený na rameni více obepíná svého nositele, což je užitečné zejména na koni. Přesto se zdá z některých cizích, hlavně ikonografických pramenů, že se vedle častějšího prohnutého používal i štít plochý – na Výšivce z Bayeux slouží některé mandlové štíty dokonce i jako improvizované stoly. Mandlový štít ze Štětína je rovněž plochý.

Při skládání prkýnek bylo nutné je zklížit a spojit navzájem (v případě prohnutí s hranou seříznutou pod úhlem) – klihem nebo jiným přírodním lepidlem, popřípadě pojistit ještě i dřevěnými kolíčky. Je experimentálně ověřeno, že takto konstruovaný štít drží pohromadě i bez dalších vnitřních konstrukcí – žeber, kování apod. zejména pokud je zároveň stažený a potažený kůží. Další zpevňující konstrukce ve formě vnitřních vložených žeber nebo vnějšího obvodového kování není na dochovaných štítech patrná a není patrná ani z většiny dochovaných výjevů. Dochovaných štítů tohoto typu máme ovšem pro nějaké důsledné statistické závěry jen velmi málo a ikonografie je často značně schematická, takže nemůžeme podobné konstrukce zcela zavrhnout. Faktem ale je, že zcela nezbytné tyto konstrukce pro dobrou funkci štítu skutečně nejsou.

Síla štítu mohla být různá, je ale při jeho poměrně velkých rozměrech (zvláště ve starším období) málo pravděpodobné, že by byl příliš silný, neboť pak by se jeho váha spolu s kováním stala i pro jezdce obtížnou. Síla dochovaného, původně mandlového (následně seříznutého) štítu z kláštera Seedorf ve Švýcarsku (dnes v Schweizerisches Landsmuseum v Zürichu) pocházejícího asi z konce 12.st. nebo počátku 13.st. byla jen 15mm. Již zmiňovaný štít z polského Štětína (byl nalezen v komoře valu – datován do konce 12.st. nebo přelomu 12-13.st.) byl seskládán z olšových prkýnek o síle pouhých 5mm, ovšem není s ohledem na okolnosti nálezu a fakt, že štít zřejmě nikdy nebyl potažen kůží (malba je přímo na povrchu dřeva) a zřejmě ani používán v boji jisté, zda představuje skutečný bojový štít.

Samotný dřevěný štít asi mnoho nevydržel, takže se potahoval kůží, plátnem či suknem což zvyšovalo jeho odolnost a životnost, neboť se dřevo štítu po dopadu ran tak snadno neštípalo a nepraskalo. Pokud se potahoval kůží, tak asi většinou hovězinou a to surovou či máčenou, aby se po vyschnutí na štítě lépe vypjala a přimkla ke dřevu. Štít ze Seedorfu je kupříkladu potažen pergamenem dokonce z obou stran. Po potažení štítař štítu zpevnil hrany kůží popřípadě zřejmě někdy i kovem.

Povrch štítu mohl osadit puklicí nebo kováním. Nakonec opatřil štít řemenem pro zavěšení přes rameno bojovníka a úchopy pro ruku. Hypotetickou alternativou ke koženému uchu je kovové nebo dřevěné madlo. Dřevěné horizontální madlo tvořící zároveň horní žebro štítu (experimentálně testované) při pěším boji umožňuje dobrou manipulaci se štítem, je ale prakticky nepoužitelné pro jízdu na koni. Kolik práce zabrala výroba takového štítu nepřímo dokládají záznamy z 12.st. ukládající řemeslníku odevzdávat svému pánu vždy šest štítů ročně. Protože se záznam týká 12.st. a protože jde o štíty odevzdávané pánu, což byl beze všech pochybností těžký jezdec, půjde nejspíš o velké štíty mandlové. Je asi nepravděpodobné, že by jeden bojovník zničil během každého roku celých šest štítů (byť to není nemožné), takže štítař nejspíš částečně pokrýval i spotřebu pánovy družiny. Ze záznamu není sice patrné zda šlo již o štítaře profesionála, nebo zda štíty vyráběl a jako povinnou dávku odevzdával vedle své obvyklé obživy což bude i s ohledem na jejich počet pravděpodobnější.

Puklice a zesilovací žebra

U klasického mandlového štítu nemá středová puklice stejnou funkci jakou měla na starších kruhových štítech, které známe z germánských oblastí. Štít se již nedrží uvnitř, ale za zcela jiný úchop. Zdá se, že jde tedy o jakýsi archaický pozůstatek, který na ploše štítu přetrval i když už se změnil jeho úchop i tvar. Puklice však zdaleka nemá jen ozdobnou funkci. Výrazně vystupující nad povrch, umístěna ve středu plochy horní části štítu chrání jeho velkou část před dopadem ran jdoucích napříč štítem. To by mohl být praktický důvod, proč se puklice udržely i nadále. Zdaleka ne všechny vyobrazené a dochované mandlové štíty však puklici mají. Dá se s jistou opatrností říci, že štíty s puklicí bývají zobrazovány častěji na starších, kdežto štíty bez puklic na mladších výjevech (např. v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st. nemá puklici ani jediný z necelých stočtyřiceti zobrazených štítů). Může však samozřejmě jít jen o stylizaci. Na druhou stranu ale existují i výjevy, kde se na jediném vyobrazení objevují jak štíty s puklicí tak štíty bez nich (např. Znojemská rotunda sv. Kateřiny).

Mandlový štít. Nazývá se tak (samozřejmě až dnes) díky charakteristickému tvaru připomínajícímu mandli. Jiné nepřesné označení je „štít normanský“ odkazující se na známou Výšivku z Bayeux. Tento tvar se objevuje již na počátku 11.st. a udržel se místy ještě na počátku 13.st. V průběhu 12.st. – zejména k jeho konci se však štíty tvarově mění – dochází k seříznutí horní hrany (takže došlo i ke zmenšení štítu), ale štít má stále ještě zřetelně zaoblené oba horní rohy (Hortus deliciarum – konec 12.st.). V průběhu 13.st. však i toto zaoblení nakonec mizí a štít nabývá tvaru ostře řezaného, protaženého sférického trojúhelníku. Délka štítu i jeho profil a proporce se ale mění zřejmě i pod vlivem jeho určení – tak je pěchota obléhající opevnění v Maciejowské bibli vyzbrojena dlouhými trojůhelníkovými štíty, ale těžkooděný rytíř – jezdec – má již široký a kratší štít. Nutno připomenout, že popsaný vývoj tvaru štítů rozhodně neprobíhal rovnoměrně a postihuje spíše hlavní vývojové trendy – tak vedle sebe mohly existovat štíty staršího typu vedle mladších typů. 

Puklice sama však také představovala zajímavý dekorativní prvek doplňující plochu i celkový vzhled mandlového štítu. Proto v ikonografii nacházíme občas vedle puklic prostých i puklice bohatě profilované a tvarované. Honosné puklice známe řidčeji i z archeologických nálezů – např. puklice z Füllingsdorfu, Švýcarsko, 11.st. je dlouhá 7,2 cm, je bronzová a zlacená (viz. obr).

Vedle puklic a příčných či vodorovných kování – žeber pak nacházíme také pokusy o zpevnění plochy samotného štítu pomocí kovových pásků a prutů, někdy vybíhajících paprskovitě od středu štítu a upevňovaných na podklad nýtky či hřeby. Fragment takového kování štítu z 12.st. známe například z Porýní (Thaleischweiler-Fröschen bei Pirmasens). Je velké 13,9 cm a tvoří jej zbytky tří větších a tří menších paprsků. Bylo vyrobeno z bronzu a zlaceno.

Povrch štítu

Štíty mohly pro svou funkci asi zůstat pouze potažené kůží s chlupem, je ale pravděpodobnější, že se kůže sedřela (pergamen), následně křídovala (není nezbytně nutné) a štíty se barvily nějakým přírodním barvivem* a případně také zdobily vhodným motivem. Ve skutečnosti jsou prakticky všechny štíty, které známe z ikonografie buď barevné/zdobené nebo mají výzdobu alespoň schematicky naznačenu (v případě plastik, reliéfů apod.). Byly-li nějaké štíty nezdobené a nebarvené, ikonografie si jich bohužel prakticky nevšímá.

Už Kosmas uvádí výhrůžku císaře Jindřicha Čechům roku 1040: „…ale neučiníte-li vy co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů anebo co zmohu ve válce.“ (1950, 89). Štětínský štít byl na povrchu malován – „Štít je vyroben z olšového dřeva a na povrchu pomalován žlutou, červenou a černou barvou. Po obvodu jsou namalovány kruhové a oválné tvary, některé s rozetami uvnitř, uprostřed štítu je patrná část kříže…“ (Petr Luňák, 2007). V tomto případě byla výzdoba přímo na povrchu dřeva, protože štít nebyl potažen.

K výzdobě štítů se používaly různé motivy – zoomorfní (např. kanec, orel, lev), mytologické (drak, gryf) nebo geometrické (šrafy, kosá, lomená a křížená břevna aj.). Lze říci, že v našich nebo souvisejících ikonografických premenech (Kodex Vyšehradský, Znojemská rotunda, Hortus Deliciarum, Petr de Ebulo) převažují motivy geometrické, figurální motivy jsou vzácnější. Až později se s rozvojem heraldiky objevil skutečný erb jako např. na pečeti Vítka z Prčice z r. 1220.

* Experimentálně jsme testovali kombinaci různých přírodních pigmentů (hlinky, rzi aj.) ve spojení s vaječným žloudkem, bílkem nebo lněným olejem. Lze konstatovat, že nejlepších výsledků co do odolnosti vůči vlhkosti a otěru a barevné stálosti se dosáhlo při kombinaci hlinky a lněného oleje. 

Úchop

Jezdec držel štít zpravidla za kožené ucho a ve stejné ruce svíral i otěže svého koně, ty by s masivnějším dřevěným nebo kovovým madlem mohl uchopit jen obtížně. Úchop mohl být řešen jako prosté kožené ucho nebo jako pár krátkých zkřížených řemenů, které bojovník svíral v pěsti. Tyto úchopy máme bohatě doloženy z ikonografických pramenů, většinou však z ciziny (Výšivka z Bayeux 11.st., Bible sv. Etienna aj.). Na Výšivce z Bayeux (11.st.) můžeme vidět nejen oba dva typy výše popsaných úchopů, ale na některých výjevech i další řemeny, kterými si bojovník mohl upevnit štít k předloktí, zpevnit tak úchop a ulehčit pěsti. Na vnější straně zobrazovaných štítů jsou někdy zřetelně vidět hlavice nýtů, které uvnitř drží tyto řemeny úchopu. Kromě úchopu samotného byl na štítě upevněn ještě další řemen, pomocí kterého se štít zavěšoval přes krk a pravé rameno. Tento řemen pomáhal nést váhu štítu.

Držet ruku pěstí vzhůru nebo přišněrovanou v úchopu štítu po delší čas je poměrně nepohodlné, proto jej jezdec zdá se při jízdě mimo boj za úchop často vůbec nedržel. Na některých dochovaných výjevech je zřetelně vidět, že bojovník svírá uzdu levou rukou (nebo oběma) u hrušky sedla zatímco štít visí na levém rameni nebo na zádech. V boji pak svíral jezdec v levé pěsti jak ucho úchopu tak i uzdu, ale vycvičeného koně musel do jisté míry ovládat i nohama.

Při experimentální rekonstrukci mandlových štítů podle dochovaných ikonografických pramenů jsme zjistili, že pokud závěsný řemen začíná a končí ve stejné výšce na štítě, případně ve stejných bodech kde je uchyceno madlo úchopu (viz. Výšivka z Bayeux aj.), je tento závěs poměrně nepohodlný, řemen někdy tlačí na krk a v boji škrtí. Pokud ale nejsou body uchycení tohoto řemene ve stejné výšce a levá část řemene (při pohledu do rubu štítu) je o něco málo níž, než pravá, řemen jde pak mírně přes záda, netlačí tolik na krk a štít se nese pohodlněji.

Boj se štítem

Štít tohoto typu vážil zpravidla kolem 4-7 kg (soudě dle našich rekonstrukcí). Celková váha štítu sice nepředstavovala pro trénovaného válečníka velký problém, ale bylo obtížné držet jej dlouhodobě pouze levou rukou, bez další opory. Proto se štít zavěšoval na výše popsaný řemen přes pravé rameno bojovníka, což máme podobně jako úchop doloženo z ikonografických pramenů – viz. obr. Takový závěs ale neumožňoval příliš velkou aktivní manipulaci se štítem. S ohledem na jeho váhu a rozměry se však s větším pohybem ani nepočítalo – mandlový štít byl převážně pasivní ochranná pomůcka.

Situace se začala měnit až později, se zmenšením a odlehčením štítů, které umožnilo jeho aktivnější zapojení do boje. Jezdec mandlovým štítem kryl prakticky pouze údery přicházející zleva. Přehodit celý dlouhý mandlový štít v boji z levé strany koně na pravou je z mnoha důvodů (délka štítu, směr úchopu, řemen přes rameno atd.) prakticky neproveditelný manévr, v nejlepším případě je možné dostat na pravou stranu jen horní část štítu. Proto se jezdec snažil, pokud mu to situace v boji dovolovala, dostat protivníka na levou stranu svého koně. Údery přicházející z pravé strany mohl krýt štítem jen ve velmi omezené míře , spíše jim musel čelit mečem nebo se jim, v mezích možností, snažit uhýbat.

Pokud byli jezdci donuceni sesednout z koní ať už na rozkaz svého velitele nebo kvůli terénu nevhodnému pro jízdu a bojovat pěšky (např. Brůdek 1040, Mailberk 1087, Chlumec 1126 aj.) byli schopni vytvořit ze svých štítů, sražených k sobě jakousi štítovou hradbu. Podobnou taktiku máme doloženu jen z cizích pramenů, od nás takové zmínky bohužel chybí, dá se však důvodně předpokládat, že při použití prakticky stejného štítu se u nás mohla používat také. Pod ochranou pevně semknutých štítů mohli totiž postupující bojovníci snáze čelit přívalu střel z luků, kuší nebo praků a následně i bojovat při srážce s protivníkem. V případě potřeby se mohl štít sám o sobě stát pádnou zbraní.

Mandlové štíty v rukou lehkooděnců

Mandlový štít patří už prakticky neodmyslitelně do výzbroje těžkooděnce z 11-12.st. a to především jezdce. Je pravdou že jej na dochovaných výjevech vidíme nejčastěji právě v rukou jezdců nebo opěšalých těžkooděnců. Tam kde jej svírají opěšalí bojovníci bez zbrojí často asi nejde o typické lěhkooděné pěšáky neboť bývají jako v případě strážců Božího hrobu z Kodexu Vyšehradského chráněni přilbami a vyzbrojeni kopím a mečem. Přesto jak se zdá máme už od 11.st. ale především z 12.st. a počátku 13.st. i nesporná vyobrazení vojáků chráněných mandlovým štítem, které bychom za lehkooděné pěšáky s jistotou označit mohli. Zdá se tedy, že během 11.st. a hlavně 12.st. mandlový štít stále více pronikal i do výzbroje pěchoty, kde postupně nahrazoval starší ploché či vyduté okrouhlé štíty.

Mandlové štíty v rukou pěšáků mají různý tvar i velikost. Nacházíme tu štíty skutečně veliké, velikostí zcela srovnatelné s jezdeckými štíty, resp. se štíty opěšalých těžkooděnců vyobrazených tamtéž, ale i štíty nápadně malé – zejména z konce 12.st. (viz. Petr de Ebulo).

Protože se na dochovaných vyobrazeních objevují mandlové štíty obecně prakticky vždy barvené – alespoň v jedné nebo dvou barvách a často i zdobené nějakým, byť i jednoduchým geometrickým motivem, lze s určitou opatrností, danou nezbytnými ohledy k možné stylizaci výjevu říci, že i štíty lehkooděnců byly pravděpodobně nějakým jednoduchým způsobem zdobené nebo aspoň plošně barvené.