2.4. Válečný kůň v 11. až poč. 13. stoletíJezdec

 

Úvodem:

Již Ibrahim ibn Jakob zmiňuje v 10. století velké rozšíření chovu koní v Čechách, dokonce v souvislosti s jejich exportem. Také velké rozšíření některých řemesel - sedlářství, uzdařství apod. svědčí o velké poptávce na trhu a tedy o značném rozšíření chovu a využití koní přímo v tuzemsku. Většina rytin z kamenů nalezených na Libušinském hradišti - pocházejících z přelomu 10. a 11. století - zobrazuje motivy koní, hříbat nebo jezdců. Koně byli chováni především pro potřeby nobility - k dopravě a válce. Knížata a později i samotní feudálové si často drželi větší stáda koní pro potřeby svých ozbrojených družin. Také rytířské řády (Johanité, Templáři aj.) cíleně chovaly a cvičily válečné koně pro své potřeby.

libusin
Nákres rytiny jezdce z kamene č.př.90/49 z Libušínského hradiště. 10.-11.st.

 


 

2.4.1. Válečný kůň:

jezdec 11.st.

 

V sedle válečného koně...

Kromě samotné užitné hodnoty bojového a dopravního prostředku kůň rytíři poskytoval také zjevnou demonstraci jeho vlastního postavení. Vysoko v sedle sledoval pán přezíravě pěší bojovníky pod kopyty svého koně - vlastní i cizí. Kůň jej demonstrativně odděloval od nižší třídy - pěších bojovníků a poddaných obecně, stejně jak jej oddělovalo jeho společenské postavení a podtrhoval tak jistý společenský antagonismus.

 

Pravděpodobný vzhled těžkooděného jezdce z poloviny 11.st.

Ačkoli byl těžkooděný bojovník (nobiles, comites, rytíř...) schopen účinné bojové akce i jako těžkooděný pěšák (např. při dobývání nebo obraně pevností aj.), jeho místo (i v intencích dobové kultury) bylo především v sedle koně a to z mnoha důvodů. V sedle těžkého bojového koně, chráněn kvalitní výstrojí, opatřen kvalitní výzbrojí a od dětství cvičený v jízdě i zacházení s různými zbraněmi, představoval rytíř jednu z nejstrašnějších zbraní středověkých bitevních polí. Kůň jezdci umožnil vyvinout vysokou rychlost pro čelní úder kopím, jímž těžká jízda zpravidla zahajovala střet. Přesnou rychlost nájezdu neznáme, ale dle názoru odborníků (oslovených jezdců a chovatelů) se mohla pohybovat u těžkých koní s krytím kolem 300-400m/min nebo i výrazně rychleji - dle zatížení, typu koně, povaze terénu apod. Těžkooděný jezdec v raném a vrcholném středověku při jízdě ještě nevysedával - konstrukce sedla a jeho těžká výstroj mu to neumožňovala.

Boj kopím:

Jak již bylo řečeno, střet obvykle zahajoval útok kopím. Do 11. století držel jezdec kopí při útoku obvykle v pravé ruce (v levé držel štít) a úder zasazoval bodem - soudě trochu opatrně, dle ikonografických pramenů (např. svatohavelský žaltář z 10.st., Výšivka z Bayeux - 11.st., kámen z rytinou jezdce z Libušína - přelom 10-11.st. aj.) držel kopí nejčastěji nahoře a bodal jím shora dolů.

Jezdci
Ukázky úchopu a bodu jezdeckým kopím v 10-11.st. Zleva: Svatohavelský žaltář, 10.st. Výšivka z Bayeux, 11.st. Rytina na kameni z Libušínského hradiště, přelom 10-11.st.

Ve 12. století ale již zakládal jezdec své dlouhé kopí pevně do podpaží a mířil jím šikmo přes hlavu koně tak, aby protivníka měl po levé straně, kde byl také zavěšen štít. Tak byl zároveň sám chráněn před kopím protivníka. Štít, kterým se chránil, sice sám o sobě kopí soupeře zastavit nemohl, ale zkušený bojovník mohl štítem hrot kopí srazit stranou. Při založení kopí do podpaží jezdec již neútočil bodem rukou jako dříve, ale nárazem pevně zapřeného kopí, kdy potřebnou sílu a rychlost mu dodal pouze rozjetý kůň. Založení kopí umožnilo jezdci přenést energii nárazu přes vysoké sedlo na hmotu koně, takže úder byl nesmírně silný - pokud zasáhl přesně svůj cíl a jeho kopí nebylo sraženo stranou či nesklouzlo po povrchu štítu nebo přilby, neexistovala už žádná zbroj, která by jej mohla zastavit, protože veškerá energie nárazu byla soustředěna na hrotu kopí.

jezdci
Ukázky útoku se založeným jezdeckým kopím do podpaždí ve 12-13.st. Zleva: Petr de Ebulo - 12.st. Maciejowská bible - 13.st.

Při nájezdu měl bojovník nohy natažené kupředu, zároveň byl však mírně předkloněný, aby se mohl při nárazu lépe zapřít o zadní rozsochu sedla. Jeho hlava tak byla mírně skloněná a kónická přilba poskytovala jeho protivníkům horší cíl. Tento faktor fungoval i později, kdy se (od konce 12.st.) začaly používat těžké "hrncové" jezdecké přilby s plochým vrchlíkem. Tato přilba poskytuje (oproti kónické) pro kopí zdánlivě lepší cíl, ale když rytíř útočil v mírném předklonu, nabízel protivníku vlastně horní zpevněnou hranu své přilby a šikmý vrchlík i hledí, po kterém mohl hrot snadno sklouznout. V takové podobě nacházíme útočící bojovníky (či panovníky) na četných výjevech v rukopisech, na mincích či pečetích.

 

 

Druhy koní:

Jako bojové koně se používala zvláštní silná plemena - kůň musel být silné zvíře, aby dokázal bez problémů nést rytíře v plné zbroji, jeho výstroj, těžké rytířské sedlo s pokrývkami či později i svou vlastní zbroj a zároveň musel být stále dostatečně rychlý. Plemena starověkých a raně středověkých koní byla menší - nižší, než je tomu dnes. Od cca 12.st. dále se však průměrná výška koně v kohoutku postupně zvyšovala.

jezdec

Samotný bojový kůň (dextrarius, equus ad pugnandum) představoval značný majetek - starý franský Ripuarský zákon z 8.st. uvádí cenu jednoho takového bojového koně na 7-12 solidů, tedy asi stejný počet krav (pro srovnání cena těžké zbroje byla také 12 solidů), víme že král Přemysl Otakar I. si vypůjčil dva koně v ceně 30-ti hřiven stříbra aj. (Choc1967, 199). Výcvik takového koně byl náročný a trval dlouho, proto se jej oděnec snažil co možná nejvíce chránit a šetřit. Mohl-li si to dovolit, používal bojového koně výhradně do bitev a turnajů (pokud i na turnajové klání neměl jiného koně), při přesunech, pokud nehrozilo bezprostřední nebezpečí jezdil na jiném lehčím koni (palafridus, equus ad currendum) a zbroj vezl jiný kůň či mula (na mule jezdil po táboře kníže Svatopluk) nebo společná kára v trénu. Na šetření koní pro čas útoku myslí i templářské regule. Chudší bojovníci (např. i družiny feudálů aj.) museli vystačit pouze s jediným levnějším, lehčím a méně kvalitním koněm - sloužícím jak k přesunu, převozu výstroje, tak i k boji. V boji samotném byli tito lehčí a po přesunu méně odpočatí koně nasazováni až v zadních řadách.

osel
Jako levnějších cestovních zvířat se užívalo také oslů, mezků a mul. Na mule jezdil po vojenském táboře i kníže Svatopluk. Výjev z rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st.

 

Výcvik, hry a turnaje:

Umění jízdy na koni patřilo, stejně jako ovládání zbraní, do základního výcviku urozených bojovníků (ale i jejich jízdních družiníků). Učili se tomuto umění prakticky od dětství, ostatně kůň byl pro ně také nebytný dopravní prostředek. Kromě individuálního výcviku a samozřejmě boje však již poměrně staré písemné prameny naznačují, že se u nás v raném středověku praktikovaly také jakési jízdní hry. Něco podobného naznačuje např. už První staroslověnská legenda o sv. Václavu "On tedy (Václav) bratru neodřekl, nejel domů. A vsednuv na koně, zahájil hru a veselil se se svou družinou na Boleslavově dvoře" (Hošna, 1997, 208). Něco vzdáleně podobného naznačuje i Kosmas, když popisuje jak Vršovci přepadli a svázali kněžice Jaromíra a "skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána..." (1950, 59). Bohužel nevíme nic o formě takových jezdeckých her a hromadných tréningů i když je možné je v rámci výcviku předpokládat. Je pravděpodobné, že tyto hry představovaly u nás do jisté míry předchůdce pozdějších velmi oblíbených turnajů. Ty se u nás, s již pevně danou formou, rozšířily až ve 13.st. za vlády krále Václava I. - oficiálně letopisec praví, že "Také za jeho (Václavových) časů byla v Čechách vynalezena hra v turnaje" (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 102). Tím zjevně nemá na mysli, že by Čechy byly kolébkou turnajů, spíše lze říci, že za vlády zmíněného krále k nám (jistě s jeho nemalým přispěním) dorazila ze západu móda rytířských turnajů, se vší svou obřadností, pravidly, pompou a nádherou rytířské kultury.

 


 

2.4.2. Výstroj bojového koně:
kun - ebulo

Sedlo:

S ohledem na používané materiály se nám bohužel žádné raně středověké sedlo nedochovalo neporušené v původní podobě. Z 10. až počátku 11.st. však máme dochované alespoň zbytky dřevěných koster sedel (např. v Polsku či v Rusku), fragmenty kůže a ozdobného kování, kovové přezky, faléry aj. Když se však sedla přestala ukládat do hrobů, mizí nakonec i tyto artefakty. Nálezy dochovaných koster sedel od nás bohužel chybí a při rekonstrukci sedel z 11-13.st. jsme odkázáni pouze na písemné prameny (které ovšem prakticky neuvádějí konstrukční detaily), tuzemskou či zahraniční ikonografii a nemnohé archeologické nálezy, rovněž z ciziny.

Nejstarší písemné doklady sedel českých bojovníků se váží k 9. století (Fuldské anály), kdy roku 871 získali Němci při přepadu českého průvodu knížecí nevěsty v pomezním hvozdu na 644 sedel a uzd. O rozvinutém sedlářství a uzdařství se též zmiňuje Ibrahim ibn Jakob, když v 10. st. navštívil Prahu.

Představu o tom jak vypadala sedla v období 11. až 13.st. si můžeme udělat na základě výše zmíněných koster sedel a ikonografie. Šlo o konstrukčně jednoduchá, tzv. "kozlíková" sedla tvořená původně jen dřevěnou kostrou a polstry. Kostra byla tvořena přední a zadní "rozsochou" a "lyžinami" dosedajícími ze stran na hřbet koně (viz.obr). Kostra sedla zřejmě ještě nebývala běžně potažená kůží (ačkoli třeba nalezené zbytky sedla z Lutomierska naznačují, že toto sedlo mělo kůží minimálně potažené rozsochy) a pro příjemější posez byl mezi rozsochy umístěn buď vycpávaný "polštář" nebo kožešiny aj. Aby sedlo koně na hřbetě netlačilo, vypodkládalo se silnou houní, která zřejmě mohla i nahrazovat vycpávané polštáře pod lyžinami. Rozsochy, mezi kterými jezdec seděl mohly mít různý tvar i sklon. Na některých sedlech byly rozsochy symetrické - obě podobného tvaru, přímé či vykloněné směrem ven od jezdce (viz. obr.), někde jsou asymetrické - mají různý tvar, přičemž přední je přímá a zadní je vykloněná vzad pro pohodlnější posez aj.

rekonstrukcežaltář
Vlevo - hypotetická rekonstrukce původní podoby sedla z Lutomierska (Polsko) - 10-11.st. Dle A. Nadolskiego kreslil H. Grocholski. Dobře patrná dřevěná kostra s uchycením sedacího polštáře mezi rozsochy. Vpravo - jezdec v podobném typu otevřeného sedla. Za povšimnutí stojí i uchycení sedla jednoduchými svázanými řemeny přes plece a zadek koně zároveň. Svatohavelský žaltář - 10.st.

 

Rozsochy mohly být různě vysoké, ale v ikonografii od 11.st. převažují vyšší a masivnější, což zřejmě mohlo souviset i se sekundární funkcí sedla - chránit částečně slabiny a břicho bojovníka. Jak naznačují nálezy raně středověkých sedel, nebo spíše jejich fragmentů, mohly být rozsochy honosnějších sedel zdobeny řezbou (nález sedla z Alskoga Churg - Gotland, 11.st.), případně kováním, které plnilo funkci dekorativní nebo zpevňovalo konstrukci rozsoch (bronzové kování vršku rozsoh má kupříkladu sedlo z polského Lutomierska - spekuluje se o tom že mohlo jít o druhotně použité třmeny ostruh).

nákres
sedlo gotland


Rekonstrukce sedla z 11.st. dle nálezu z Alskoga Churg na ostrově Gotland ve Švédsku. Nahoře kresebná rekonstrukce - protože se ze sedla dochovala v kuse pouze bohatě vyřezávaná zadní rozsocha, představuje výjev vlevo spíše hypotetickou archeologickou rekonstrukci možné původní podoby sedla, vycházející z jiných nálezů a analogií. Dole je plně funkční replika sedla s doplňenými částmi. Curia Vitkov.

 

 

saddletreesaddle
Rekonstrukce sedla z 11.st. a počátku 12.st. Základem sedla je vysoká masivní dřevěná kostra, na kterou dosedají polstry. Základem pro tuto rekonstrukci byly dochované dřevěné kostry z Polska 10-11.st. a ikonografie 11-12.st. Curia Vitkov.

Ve 12.st. (spíše v jeho druhé polovině) se tvar sedel dále postupně mění - zadní rozsocha se prohýbá a v horní části se více nebo méně stáčí kolem boků jezdce vpřed, aby jej lépe chránila a poskytla mu větší stabilitu v sedle. Soudě dle některých výjevů z 12.st. mohla mít zadní rozsocha v horní části oblý tvar, prohnutý směrem k jezdci (např. ilustrace v rukopisu Geofreye of Manmouth - History of the Kings of Britain z roku 1150 nebo Winchesterské bible 1160-1175).


sedlo 12.st. sedlo 12.st.
Jedna z tehdy používaných forem rozsoh a polstrů. Za zmínku stojí i dvojitý podbřišník zvyšující stabilitu sedla na koni v boji. Winchesterská bible, 12.st.



Postupně se však její okraje protahují a získává tak tvar jakéhosi "T" se zaoblenými rameny, ohnutými podél boků jezdce s vykrojenou spodní částí tak, aby sedlo nebránilo noze v pohybu vzad a ovládání koně. Toto řešení poskytovalo jezdci jistější posez a větší stabilitu - především v boji, proto taková sedla nacházíme na výjevech válečných, turnajových a dokonce i loveckých scén, bez větších změn, přinejmenším další dvě staletí. Šlo ovšem o postupný vývoj, k této změně samozřejmě nedošlo naráz. Nakolik nám ikonografické prameny (často stylizované, nezřetelné a bez skrytých konstrukčních prvků sedla, takže je k nim třeba přistupovat obezřetně) dovolí usoudit, používalo se ještě ve 12.st. souběžně různých forem sedel, ke konci 12.st. však už na výjevech převažuje výše popsaný typ. Je teoreticky možné, že se v této době již používalo různých typů sedel k boji a pro dopravu (jak to známe z mladších dob) ovšem písemné prameny, hovoří-li vůbec o sedlech, je nijak nerozlišují. Také ikononografie nám v tomto příliš nepomůže, protože i když známe z 12.st. různé formy sedel na výjevech jezdců v boji, na cestách či na lovu, žádná zřetelná zákonitost, která by nám umožnila rozlišovat "civilní" a "vojenské" sedlo tu ještě patrná není.


Ikonografie nám sedla z 12-13.st. ukazuje často barevná a i když připustíme, že mohlo jít o polychromované dřevo (což se používalo například u luxusnějšího nábytku), pravděpodobnější je, že se tato sedla polstrovala a potahovala kůží, případně drahými tkaninami u velmi honosných kusů. Rovněž podkladové tkaniny a čabraky byly často zdobené.

Kůň 11.st.
Rekonstrukce možné podoby sedla a postroje koně v 11.st. Rekonstrukce vychází dílem z archeologických nálezů a z ikonografických pramenů. Kůň ještě nemá pákové udidlo a na výjevu je dobře patrný náprsní řemen jistící sedlo proti posunu vzad při nárazu. Curia Vitkov.

 

Podbřišníky či podbřišáky (řemeny, které vedou pod břichem koně a drží sedlo na místě) bývaly ukotvené přímo na dřevěnou kostru sedla - na lyžiny. Výjevy nám ukazují jak variantu s jedním podbřišníkem, umístěným blíže k přední rozsoše, tak se dvěma řemeny umístěnými na sedle symetricky, dál od sebe. Předpokládáme, že šlo obvykle o kožené řemeny, ale některé výjevy umožňují i úvahy o tkaných popruzích. Podbřišníky dále doplňuje řemen procházející přes plece koně. Přestože sedlo udrží na místě samotné podbřišníky, tento řemen měl zřejmě původně zabránit posunu sedla vzad - při nárazu apod. Původně funkční řemen se časem stal také výrazným dekorativním prvkem - býval pobíjen, vykrajován nebo na něj bývaly zavěšovány ozdobné faléry aj. Přestože jako ochranný prvek na plecích koně nehrál zřejmě nijak zásadní roli nelze pominout ani tento aspekt. Podobnou funkci měl zřejmě i řemen procházající od sedla přes zadek koně. Ten však na spoustě výjevů chybí, takže jeho funkce zřejmě nebyla až tak důležitá. Oba řemeny jsou dobře patrné třeba na výjevech ze svatohavelského žaltáře z 10.st. (viz. obr.).

Sedlo také mohlo být opatřené úchyty - zpravidla na přední rozsoše, na které rytíř zavěsil další poboční zbraně, měl-li nějaké.

 

Třmen:

Nohy bojovníka jsou pevně usazeny ve zvláštních stupačkách - tzv. třmenech. Vynález třmene v raném středověku (antika třmen neznala) poněkud změnil způsob jízdy a celkové posazení jezdce na koni. Ačkoli některé nomádské asijské národy (např. Avaři) znaly třmen již dříve (zpravidla v podobě prostých kožených či kovových ok) a s jejich expanzí se dostal v raném středověku do Evropy, větší rozšíření a využití v evropském vojenství nastalo zřejmě až v době karolinské. Se zavedením třmenů se zvýšila stabilita jezdce v sedle. Dále třmen pomáhá jezdci při ovládání koně. Přesto se domnívám, že se obecně uváděný účinek zavedení třmene na údernost těžké jízdy v době karolinské neprávem přeceňuje, protože tehdy se ještě používala poměrně nízká otevřená sedla a především se jezdecké kopí nezakládalo do podpaží, ale bodalo se jím při nájezdu pohybem ruky. Třmen nepochybně k stabilitě jezdce napomáhal, ale k razantnímu zvýšení "údernosti" nájezdu těžké jízdy přispěly až všechny zmiňované faktory zároveň (hluboké sedlo, třmen i založení kopí) a to až koncem 11. století. Potřeba vzepřít se ve třmeni bez obav z vyklouznutí nohy vedla postupně i k vynálezu dlouhých špičatých bot - v boji kovových (kroužkové nohavice byly na přelomu 13.-14. st. někdy opatřeny odnímatelnou kovovou špicí a později je nahradila kovová obuv z profilovaných lamel a plátů).

třmenytřmen
Replika páru raně středověkých třmenů. Třmeny jsou ocelové, zdobené na povrchu rytím a tausováním mosazí. Rekonstrukce vychází tvarově z podobného třmene z 11.st. nalezeného v řece Havole u Pritzerbe u Brandenburgu. Originál byl ovšem zdobený stříbrnou tausií, vykládaný zlatem a řemen byl k svrchnímu plátu zřejmě napevno přinýtován. Tady jsme zvolili průvlak (jaký známe z jiných třmenů) pro snazší nastavování délky třmenů.

 

Ostruhy:

Jedním ze základních atributů jezdce byly jezdecké ostruhy. Ostruhy samy měly kromě praktické funkce coby jezdecké pomůcky také nemalý společenský význam - v raném a vrcholném feudalismu bývaly znakem společenského postavení svého nositele, jeho příslušnosti k jezdeckému - rytířskému stavu. Například novopečený rytíř je často přijímal spolu s mečem při pasování, případně jako zvláštní čestnou odměnu za vykonané hrdinské činy po bitvě aj. Odtud pramení i známý výraz "vysloužit si ostruhy".

Protože i mezi jezdci byly velké rozdíly stran sociálního postavení a majetku, známe z nálezů nejen prosté železné ostruhy (těch je samozřejmě většina), ale také nákladné ostruhy vyrobené z bronzu nebo železa a následně plátované nebo tausované zlatem či stříbrem aj. Ostruhy z hrobu Filipa Švábského byly například plátované stříbrem a ostruhy nalezené v polské Wroclawi (Ostrov Tumski) byly plátované zlatem. Pokud jezdec sesedl z koně a nechtěl chodit v ostruhách, mohl své nákladně zdobené ostruhy zavěsit k pasu.

ostruhy
Uchycení ostruh k noze pomocí řemení a kovových sponek. Curia Vitkov.

 

Bohužel od nás dosud chybí rozsáhlejší komplexní studie zaměřená čistě na vývoj ostruh, jejich třídění a typologie. Jsme tedy většinou odkázáni na jednotlivé dílčí výzkumy (vázané na konkrétní nález, období nebo zkoumanou lokalitu) popřípadě na cizí studie a typologie (např. A.N.Kirpičnikov, A. Ruttkay aj.). Dá se však říct, že ostruhy používané v raném a na počátku vrcholného středověku po celé Evropě se od sebe v hrubých rysech příliš neliší. Podobné typy najdeme v Anglii, Německu u nás nebo v Rusku.

Ostruhy se u nás již v raných nálezech vyskytují v párech, narozdíl od zvyku Avarů a Bavorů, kteří nosili v 8. století vždy jen po jedné ostruze. Nejvíce ostruh v archeologických nálezech máme k dispozici ze staršího období, zhruba do 10.st. Ostruh z mladších období již známe z nálezů výrazně méně, což však souvisí hlavně s tím, že se postupně vytrácí zvyk ukládat do hrobů milodary. V hrobech vysoké nobility však můžeme někdy najít honosné ostruhy ještě i na prahu vrcholného středověku - například v hrobě krále Filipa Švábského v císařské hrobce ve Špýru, kerý byl pohřben r. 1213. Většinou jsme však odkázáni na ostruhy poztrácené původními majiteli například při bojích, obléhání, na cestách apod.

ostruhaostruha

Replika ostruh vycházejících volně z nálezu z 11.století - Wroclaw-Ostrov Tumski, Polsko. Originál byl plátován zlatem.

Dochované ostruhy bychom mohli velmi hrubě rozdělit na prosté ostruhy s bodcem (v něm. Stachelsporen) a ostruhy s kolečkem - hvězdicí (v něm. Radsporen). Ostruhy s bodcem jsou vývojově starší typ, který se objevuje již ve starověku a používá se ještě hluboko do vrcholného středověku, než je přibližně od poloviny 13.st. postupně nahrazován typem s pohyblivým kolečkem. Ještě však po celé 13.st. byl typ s bodcem hojně rozšířený a běžně používaný, často souběžně s novějším kolečkovým typem. Jedno z nejmladších vyobrazení ostruh s bodcem pochází z Anglie, dokonce až z roku 1347 (Koch 1982). Přestože se tvar ostruh s bodcem používal prakticky stovky let, prošel mnohými změnami. Samotný třmen býval ve starším období při bočním pohledu rovný a teprve v průběhu 12.st. a 13.st. dochází k jeho prohnutí nebo zalomení a vyklonění bodce směrem dolů. Také samotný bodec procházel vývojem. Nejstarší bodce u nás nalezených ostruh bývají poměrně krátké a masivní. Z 10-11.st. však známe i bodce delší a tenčí. Naopak ve 12-13.st. bývají opět kratší a masivnější, ale jiných tvarů. U starších ostruh vycházel bodec přímo ze třmenu a směrem ke konci se zužoval, jak můžeme vidět na nálezu z Wroclawi (Ostrov Tumski) z 11.st. U mladších typů používaných ve 12-13.st. bývá bodec kratší, masivnější - tvaru kužele nebo jehlanu, nasazený na třmen pomocí zůženého subtilnějšího krčku. Někdy bývá bodec u základny rozšířen do jakéhosi kruhové či kvadratické ploténky. Terčík mohl být menší, nevýrazný ale také poměrně široký, což můžeme najít i v ikonografii 13.st. Až v průběhu 13.st. se objevují první typy ostruh s kolečkem - hvězdicí, které bylo zasazeno pomocí otočného čepu do rozštěpu dříku, uchyceného ke třmeni. Dřík mohl mít různou délku, mohl být rovný nebo mírně prohnutý, hladký či zdobený. Tento typ ostruh se pak užíval až do současnosti.

 

kirpicnikov

Typologická tabulka ostruh X.-XIII. století na Rusi podle A.N.Kirpičnikova. Převzato z Z.Měchurová: Starobylé středověké ostruhy z Krumlovského lesa, Acta Mus. Moraviae, Sci. soc. XCI: 2006.

ostruhy - Ruttkay
Typologická tabulka ostruh 9. - pol. 14.st. v Karpatské kotlině podle A.Ruttkaye. Převzato z Z.Měchurová: Starobylé středověké ostruhy z Krumlovského lesa, Acta Mus. Moraviae, Sci. soc. XCI: 2006.

 

Konstrukce ostruh mohla být různá, stejně jako jejich kvalita a provedení. Lepší ostruhy vyráběli zřejmě mistři ve velkých správních a obchodních centrech (později městech) nebo byly předmětem obchodu s luxusním zbožím, vzácných darů či válečné kořisti. Jezdců však bylo mnoho, roztroušených po celé zemi, všichni potřebovali ostruhy, ale zdaleka ne všichni byli tak bohatí, aby si mohli dovolit luxusní výrobky zdobené drahými kovy aj. Jejich potřeby tak museli uspokojit i další výrobci, výrobky různé kvality a provedení. Tak vedle jednoduchých, ale poměrně kvalitních ostruh nacházíme po celý středověk i prosté, méně propracované výrobky, možná i venkovské provenience.

Sama konstrukce a postup výroby se mohly poměrně dost lišit. Bronzové ostruhy se odlévaly a případně následně ryly, plátovaly stříbrem či zlatem aj. (např. Velkomoravské ostruhy z Mikulčic z 9.st.). Železné ostruhy se kovaly a nákladnější z nich následně opět zdobily rytím, tausováním drátem nebo plátováním drahými kovy. Třmen se dal vykovat celkem jednoduše, zato způsobů uchycení dříku bodce či kolečka ke třmeni bylo více. Někdy se bodec vykoval souběžně se třmenem z jednoho kusu (třmen se vytvořil rozseknutím a ohnutím ramen výchozího polotovaru), jindy mohl být ke třmeni kovářsky navařen nebo přinýtován. Výběr konstrukce zřejmě závisel na zkušenosti a praxi jednotlivých výrobců či možná i nějaké lokální tradici.

ostruhy
Ostruhy s kolečkem ze 13-15.st. Různé způsoby ukončení ramen. Soukromá sbírka. Curia Vitkov.

 

Ostruhy se k botě upínaly pomocí kožených řemínků, které se však většinou nedochovaly nebo z nich zůstaly pouze přezky či kovové háčkové sponky. Na způsoby uchycení těchto řemínků k ostruhám tak můžeme obvykle soudit pouze podle tvaru ostruh či umístění otvorů na konci ramen třmene. Pokud pomineme staré antické ostruhy, které mají na konci ramen jakési vystouplé "knoflíky", tak nejstarší ostruhy z našich nálezů ze 6-7.st. mají ramena třmene ukončena háčky, které se přibližně v 8.st. mění v očka (Kavánová 1976). Z velkomoravského období pak známe ostruhy ukončené ploténkami a nýty. Mladší ostruhy pak mají konce ramen opatřeny jedním nebo párem otvorů různých tvarů - kruhových, obdélných, oválných, elipsovitých aj. Ve starším období se řemínky k ostruhám zřejmě přímo nýtovaly. Jiný způsob představoval provléknutí řemínků skrz větší podlouhlé otvory na konci třmenů; často je obdélný průvlečný otvor jen na jednom rameni (nezřídka natočený kolmo k rovině třmene - např. nákladně zdobené ostruhy z muzea ve Schwäbisch-Hallu) - na druhém býval řemen buď pevně přinýtován nebo uchycen sponkou.

 

ostruha - 12.st.
Replika raně středověké ostruhy. Ostruha je ocelová, zdobená na povrchu rytím a vykládaná mosazí. Tvarově vychází z typu IV. a IV.a dle Kirpičnikovy nebo B2 a B3 dle Ruttkayovy typologie. Podobné ostruhy jsou celkem běžné v nálezech po celé Evropě. Tyto byly inspirovány nálezy z Německa i od nás z 12-13.st. Způsob uchycení řemínků k ostruhám pomocí kovové sponky vychází z nálezu v Krumlovském lese a dalších lokalitách.

 

Další způsob uchycení představovaly jakési kovové sponky uchycené na jedné straně k řemínku a na druhé kovovým háčkem k ostruhám (viz. obr.). Takové sponky se zřejmě používaly i tam kde na ostruhách nacházíme drobné oválné nebo elipsovité otvory. Příklad takového uchycení na háček představuje nález ostruh z Krumlovského lesa z 12-13.st.

sponkysponky
Vlevo - sponka k upnutí ostruhy řemínkem z ostruh z Krumlovského lesa (12-13.st.) a) před, b) po konzervaci. Foto S.Doležalová. Převzato z Z.Měchurová: Starobylé středověké ostruhy z Krumlovského lesa, 2006. Vpravo detaily tří podobných sponek z ostruh ze 13-14.st. Soukromá sbírka. Curia Vitkov.

 

Uzdění:

Nejdůležitějšími součástmi "uzdečky" jsou "udidlo" a "otěže". Nejprimitivnější uzdečku a udidlo tvořil prostý provaz, jak dokládá například zmínka v Canapariově Vojtěšské legendě "Est locus" (přelom 10-11.st.) "...kůň na jehož hřbet nasedl...ani nenesl otěže zářící zlatem a stříbrem, ale maje po venkovském způsobu hubu staženou konopným provazem, kráčel podle vůle jezdce." (Nový, Sláma, 1987, 127). Udidlo se nazývá ta část uzdečky, kterou má kůň v hubě. Na místě jej drží řemení uzdečky. Nejstarší verze uzdeček bývají poměrně jednoduché, později se řemeny zdvojují, přidávají další aj. K udidlu jsou pak připevněny otěže, kterými jezdec koně ovládá.

ohlávky
Různé příklady uzdeček a udidel v ikonografii. 1. - Svatohavelský žaltář - 10.st. 2. - Hortus Deliciarum - 12.st. 3. Fecampský žaltář - 12.st. 4. - Petr de Ebulo - 12.st. 5-6. Apocalypsa - 13.st. 7. - Maciejowská bible - 13.st.

Přestože u nás byla ve starším období známa i nomádská avarská udidla s rovnými postranicemi, užívala se spíše, pro slovany typičtější, varianta "stíhlového udidla" s kroužky. Tento typ jednoduchého dvoudílného udidla je znám prakticky od starověku a udržel se v malých obměnách i mnohem později. Na výjevech od 12.st. však stále častěji vídáme důmyslnější "udidla páková". Páka umožnila snadnější ovládání koně, popřípadě silové zvládnutí koně v boji, pokud to bylo nutné. Přestože samotná páková udidla budou starší vynález, v evropské ikonografii je běžně nacházíme až od 12.st. což zřejmě souvisí s jejich větším rozšířením. Pákové udidlo muselo vyhovovat zejména bojovníkům, ale objevuje se vedle jednoduchých udidel i na výjevech "civilních" jezdců.

udidloohlávka
Jednoduché dvoudílné stíhlové udidlo s kroužky. Typ, který se používal už od starověku, ale v ikonografii jej nacházíme i později vedle pákových udidel na "civilních" postrojích. Vlevo ukázka jednoduchého typu uzdečky s otěžemi, který se zřejmě používal už ve starověku a který nacházíme v ikonografii v raném i vrcholném středověku. Curia Vitkov.

 

Dobrý jezdec však musel umět ovládat svého cvičeného koně i bez otěží - pouze nohama, protože v levé ruce kde obvykle svíral otěže v boji držel zároveň i štít, kterým se musel krýt.

svatý Martin
Dobře patrný jezdecký postroj na reliéfu francouzské katedrály Saint Pierre d'Angoulême, 12.st.

Hojné výrobce sedel a výstroje zmiňuje v Praze již Ibrahim ibn Jákob v 10 století. Nákladné postroje nobility bývaly jak naznačují nálezy nebo písemné prameny často zdobeny vbíjením z drahých kovů apod.

 

Podkovy:

Podkovy byly známé již ve starším období, ale protože železo bylo poměrně vzácné a zatížení koní nebylo v raném středověku příliš vysoké (v zemědělství se jako tažného zvířete užívalo spíše dobytka) koně se kovali spíše výjimečně. Jedna z nejstarších písemných zmínek o kování válečných koní pochází z pera kronikáře Kosmy a váže se k bitvě u Brůdku roku 1040. S větším rozšířením dostupnosti železa (a tedy i nižší cenou) ve 12. a zejména 13. století a se stále větším zatížením koní (v boji i v tahu) se podkova postupně stává zcela běžnou součástí výstroje koně. Stále více namáhané kopyto těžkého bojového koně bylo podkovou jednak lépe chráněno před zraněním, štípáním apod. a zároveň umožnilo lepší vzepření nohy koně ve špatném terénu.

 

Čabraka, kropíř:

Do konce 12. století byl kůň prakticky nechráněný, vyjma částečné ochrany poskytované řemením postrojů. Již od konce 12. století se objevují (a to i v ikonografických pramenech) stále častější pokusy opatřit nákladného bojového koně nějakou ochranou, chránící proti šípům a tlumící sečné a bodné rány utržené v bitevní skrumáži. Již Avaři používali různá kožená řemení opatřená kovovými falérami, chránící zřejmě některé zvláště ohrožené partie koně a tato praxe se uplatňovala i v evropském vojenství 11-12. století. Vedle této jednoduché a málo účinné ochrany se objevuje také pokrývka pod sedlem chránící částečně též boky koně a ve 13. století také kožená nebo vycpávaná prošívaná pokrývka - čabraka. Tato ochrana bývala někdy zesilována ještě hustým nýtováním nebo křížově pobíjena řemením. S rozvojem heraldiky se na původní ochrannou čabraku přidává další, tentokrát ale pouze reprezentační, tenčí z drahé látky (sukna, hedvábí, brokáty apod.) často v barvách rodu jezdce, případně opatřená již jeho heraldickým znakem. Nejstarší takové zdobené pokrývky máme doloženy v ikonografických pramenech již na konci 12.st. (např. rukopis Petra de Ebulo) proto se tu o nich zmíníme, ale i na iluminacích zmíněného rukopisu jde ještě o poměrně vzácný prvek, většina koní pokrývku nemá.

turnaj
Jeden z nejstarších výjevů koně krytého kropířem v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st.

Praxe pokrývat koně zdobenou pokrývkou se však zřejmě v masovém měřítku rozšířila až v průběhu 13.st. Takto heraldicky zdobená čabraka se u nás nazývala - kropíř. Jedna z prvních a to poměrně unikátních písemných zmínek o používání pokrývek koní u nás se váže k záznamům o přepadení Míšně českými bojovníky, roku 1203, kdy jako ozdobné pokrývky svých koní užívali i ukořistěná kostelní roucha - pravděpodobně ale ještě ve formě prostého přehozu. Podobně jako u varkočů se tento zvyk zřejmě prosazoval pozvolna a nikoli plošně, protože jěště na mnohých výjevech ze 13.st. běžně vídáme i koně těžkooděné nobility nepokryté vedle jiných koní pokrytých kropířem. Po polovině 13.st. však byla tato pokrývka zřejmě i u nás, přinejmenším v prostředí vyšší nobility, běžnou záležitostí, neboť kronikář k roku 1260 mohl již napsat k přepadu vojska Kumány v údolí Ameisu, že: "Ihned vstávají od stolů knížata, zbraně spěšně popadnou rytíři a zbrojnoši a v brnění se štíty a v přilbách, někteří na nekrytých koních, spěchají v nepořádku vstříc nepřátelům" (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 124). Rozvoji kropířů však výrazně napomohla nákladná móda turnajů šířící se k nám ze západu v první polovině 13.st. Kropíře užívané v těchto turnajích (i na bitevních polích) již ale měly střihově propracovaný tvar pokrývající tělo i hlavu koně (viz. obr.). Přestože především církev brojila proti přílišnému přepychu provázející tyto zábavy (leckterého předního velmože dokázaly turnaje i finančně zruinovat), podobně jako u štítů, přileb a varkočů, měla ale tato móda i praktické přínosy - pomáhala bojovníkům orientovat se v boji a rozlišovat snadněji spojence od nepřítele apod.

rytir
Rytíř z druhé poloviny 13. století s heraldicky zdobeným kropířem. Codex Manesse - poč. 14.st.

 

Těžká kroužková zbroj:

Během 13. století se objevují také první skutečné těžké zbroje chránící koně. Jedná se o kroužkové zbroje stejného typu, jaký používal samotný jezdec. Někdy kroužkové pletivo chránilo pouze některé zvláště zranitelné partie koňského těla - např. plece, jindy tvořilo ochranné odění plně uzavřený komplet kryjící tělo koně a částečně také jeho nohy. Nohy však musely i nadále zůstat z velké části nekryté, jinak by zbroj koním bránila v běhu. Kroužkové odění, jakkoli dobře chránící koně, bylo ale nesmírně nákladnou záležitostí a znamenalo další podstatnou zátěž omezující pohyb a rychlost koně (vyžadovalo také obzvláště silné zvíře), takže se s podobnými komplety setkáváme jen zřídka a pouze u některých významnějších bojovníků. Podobně jako bojovník oblékal na kroužkovou zbroj suknici-varkoč, odíval na kroužkovou zbroj svého koně další nákladně zdobené čabraky-kropíře ve svých heraldických barvách a znacích.

 

Vědérko a srp:

Již od velkomoravského období nacházíme v hrobech bojovníků občas také dřevěné okované (řidčeji celokovové) vědérko na vodu. Má se za to (P. Choc), že jej jezdci mohli vozit s sebou na válečné výpravy a používat například pro napájení koně tam, kde se kůň nemohl z různých důvodů napájet sám apod. Vědérka byla různých tvarů (válcová, oválná, kónická apod.), prostá i zdobená, o obsahu kolem 2-3.5 litrů. K vědérku někdy patřil, zřejmě ze stejných důvodů, také srp na trávu či obilí. Méně movití jezdci se museli o své koně starat sami, takže i tuto součást výstroje vezli s sebou. O koně nobility se starali služebníci z družiny doprovázející bojovníka na výpravě.

 

ZbrojÚvod

TOPlist