3.3. Sekery, úderné zbraně, dřevcové zbraně

sekera

Různé úderné zbraně - kyje, sochory, palcáty a jedno i obouruční sekery představovaly v raném středověku rozšířenou a oblíbenou zbraň jak v rukou těžkooděných jezdců tak v rukou lehké pěchoty.

kyj

 

 

3.3.1. Úderné zbraně

palcát

Kyj, sochor, palice či různě dlouhá hůl - sukovice je zbraň bezesporu prastará, nejspíš podobně jako kámen nejjednodušší a nejstarší zbraň člověka vůbec. Takové sukovice se běžně používaly i v civilním životě - často je na výjevech nacházíme třeba v rukou pastevců, kteří jimi zaháněli vlky a chránili svá stáda. V této souvislosti bývá s holí v jedné a prakem v druhé ruce často zobrazován David v boji s Goliášem. Opatřit si takovou zbraň nevyžadovalo prakticky žádné prostředky a jen minimum práce.

Kyje
Kyje v rukou strážců zatýkajících Krista - Kodex Vyšehradský 11.st.

 

Používání těchto zbraní zmiňují písemné prameny prakticky po celý raný středověk. Kyje se kupříkladu objevují v rukou Prusů v legendě o sv. Vojtěchovi z 10.st. Ve Fuldských análech se k roku 872 můžeme dočíst o porážce Sasů, při vpádu na Velkou Moravu, jak "..některá hrabata byla za této výpravy na útěku zbita ženami z oné země a palicemi (fustibus) stržena z koní na zem" (MMFH 1. str. 106). Známe i dřevěné, železem a olovem zesílené kyje v rukou Sasů v 11.st. (Saxo Gramaticus, Carmen de bello Saxon). Sasští pěšáci zde pro změnu sráželi kupříkladu roku 1080 z koní kyji a sekerami rytíře římského krále Jindřicha IV.

kyj
Kyj - sochor - ze svídy (dřín). Vyrobil Hawkwind.

Kromě kyjů a sochorů známe z iluminací i dřevěné, zřejmě kovem pobité vyřezávané či snad i soustružené palice např. z rukopisu Hortus Deliciarum či Petra de Ebulo (obojí 12.st.) či z našich mladších pramenů např. kyje v rukou prostých bojovníků z Velislavovy bible 14.st. Z prostředí Západní Evropy máme doloženy také boží soudy - ordály vedené kyjem - viz. níže.

sochor Palice
Vlevo palice v rukou lapků - pravděpodobně dřevěná, pobitá hřeby - Hortus Deliciarum 12.st. Vpravo dole je vidět odložená palice, pravděpodobně také dřevěná - Petr de Ebulo, konec 12.st. Za povšimnutí stojí u obou ucho z koženého řemínku nebo provázku zabraňující vyklouznutí zbraně z rukou.

 

Už na Výšivce z Bayeux můžeme kromě prostých sochorů vidět i palcáty osazené malou kovovou hlavicí. Takové palcáty (palcát, mlat, bulava), či spíše už jen jejich hlavice máme doloženy v cizině už ve 12.st. (např. železné hlavice z Německa 12.st., Maďarska 12-13.st., Kyjeva 12-13.st. nebo hlavice tzv. diamantového palcátu v British Museu v Londýně).

palcát
Replika železného palcátu z Německa 12.st. Curia Vitkov.

 

Tvar hlavic byl dosti různorodý - vedle kompaktních kulovitých forem s drážkováním se objevují i formy vícerhranů; někdy hladké, jindy opatřené nevýraznými, tupými hroty či "bradavicemi". U litých hlavic někdy nacházíme stylizovaný vystouplý reliéf ve formě jakéhosi provazu ovinutého kolem hlavice. Od 13.st. se pak objevují i železné hlavice či masivní trubkovité objímky opatřené delšími ostrými hroty (viz. obr.).

 

palcat
Replika palcátu s kovovou objímkou a hřeby dle rukopisu Roumans d´Alixandre, 1280

 

Hlavice se buď odlévaly z měděné slitiny (bronz) nebo se kovaly železné. Složitější a esteticky výraznější hlavice jsou ale odlévané. Také způsobů nasazení hlavice na toporo mohlo být vícero - některé typy nemají průchozí otvor, zato mají krátkou tulejku opatřenou otvorem pro pojistný hřeb. Jiné typy jsou průchozí, ale liší se tvarem otvoru - někdy je stejně široký, jindy je kónický. Z toho lze usuzovat, že se hlavice dala na toporo nasadit buď jako běžná pracovní sekera (narazit a pojistit klínkem do čela topora) nebo opačně, kdy se tenčí toporo protáhlo skrz hlavici a rozšířená strana na čele zabraňovala vyklouznutí hlavice při rozmachu a úderu. S podobným systémem nasazení se setkáváme u některých slovanských seker nebo motyk. Také průchozí palcáty mohou (ale nutně nemusejí) mít různě dlouhou tulejku.

bulavy

Palcáty datované do 12-13.st. Tóth Sándor fegyvergujteményébol – Sándor Tóths collection. Eger. Maďarsko. Fotografie pro Curii Vitkov poskytl Dalibor Žáček.

 

 

Toporo se mohlo opatřit koženým řemením a uchem proti vyklouznutí zbraně z ruky (podobně jako bojové sekery či meče) nebo zavěšení u sedla. Ucha na toporech palcátů nebo palicí vídáme i v ikonografických pramenech (např. Petr de Ebulo).

 


Další úderné zbraně:

Jen řídce se vedle kyjů a seker vyskytují již v raném středověku také zbraně složené z několika pohyblivých součástí - nejčastěji v podobě kovového, kostěného aj. závaží upevněného koženým řemenem, provazem nebo řetězem k jednoručnímu toporu. Náznakem používání těchto zbraní mohou být sporné glosy v Mater verborum již z 11.st. ale éra kovových, trny opatřených koulí na řetězu - tzv. řemdihů (německy poeticky morgenstern - jitřenka) přišla až ve vrcholném středověku.


Účinek úderných zbraní:

Obliba úderných zbraní i mezi nobilitou obecně stoupala úměrně s rozšířením kvalitního ochranného odění bojovníků. Kvalitní těžká zbroj odolávala téměř spolehlivě ostří (s výjimkou hrotů bodných zbraní a do jisté míry i seker), ale tělu uvnitř škodily následky samotných úderů. Čistě úderné zbraně sice zpravidla zbroj přímo poškodit nedokázaly, ale silné rány navzdory vycpávaným či koženým krznům, které nosili bojovníci pod zbrojí, lámaly kosti a způsobovaly nezřídka těžká vnitřní zranění. Při zásahu do přilby pak mohly způsobit její deformaci a vážné zranění hlavy (a to i vlivem prostého otřesu), což dokládají mnohá smrtelná nebo naopak zhojená zranění na lebkách z hrobů bojovníků.

bulavy
Tato fotografie z pěšího volného turnaje zachycuje vzácně okamžik dopadu nebržděného úderu bulavou na přilbu soupeře. Fotografii pro Curii Vitkov poskytl Petr Tarčinec.

 

Na závěr bychom se ještě rádi zmínili o jedné zvláštní funkci kyje. Z prostředí západní Evropy máme doloženy kyje či sochory také jako zvláštní zbraně pro provádění takzvaných božích soudů - ordálů. Způsobů provedení ordálu existovalo ve skutečnosti vícero a jen část z nich se skutečně odbývala bojem. Takové souboje bojovníků beze zbrojí, bojujících pouze štítem a kyjem máme doloženy z raného středověku jak ikonograficky tak v různých písemných pramenech. Od nás bohužel taková vyobrazení nebo zprávy z raného středověku dosud chybí. Abychom si mohli udělat představu o tom jak takový souboj se štítem a kyjem vypadal, můžeme si pomoci citací z cizích pramenů - arabský diplomat, válečník a spisovatel Usáma ibn Munkíz popsal jak vypadal takový souboj v prostředí franských křižáků ve 12.st. Tak tedy na závěr této stati necháme promluvit pro zajímavost samotného Usámu:

"Viděl jsem toho kováře, byl to silný muž, ale mnoho nevydržel. Kousek ušel a už si musel sednout a žádat o pití. Onen druhý muž, který žádal souboj, byl starý, ale nebojácný, luskal prsty a nedbal na souboj. Pak přišel vikomt, starosta obce a dal každému z nich kyj a štít a nechal lidi utvořit kolem nich kruh. A srazili se, starý muž dotíral na kováře a ten ustupoval až dostal svého soka na okraj kruhu. Pak se vrátili do středu. A tak se bili až byli oba jak zkrvavené sloupy. Začalo se to protahovat a vikomt je vybízel ke spěchu volaje na ně "Rychleji!". Kovář uměl využít cviku v zacházení s kladivem. Stařec začínal být unaven a tu ho ten kovář udeřil až padl na zem a jeho kyj se mu ocitl pod zády. Pak na něj kovář klekl aby mu vrazil prsty do očí, ale nepodařilo se mu to pro množství krve řinoucí se z očí. Vstal tedy s něho a udeřil ho kyjem do hlavy, až ho zabil. Hned mu hodili na krk provaz, odtáhli ho a pověsili. Přišel kovářův pán, dal mu svou pláštěnku, posadil ho za sebe na koně a společně s ním opustil to místo." (Usáma ibn Munkiz, 1972, str. 87).


 

3.3.2. Bojové sekery

sekera



Sekera patřila ve slovanském prostředí už od nejstarších dob k velmi oblíbeným a rozšířeným nástrojům, ale také k nesmírně účinným zbraním. Používaly se sekery různých tvarů i profilu ostří. Od 10.století se již u nás neobjevují velkomoravské bradatice, nicméně také podíl seker v nálezech z 11-12.st. výrazně klesá což nás nutí poohlížet se po nálezech ze sousedních zemí (např. Polsko). Dá se však důvodně předpokládat, že sekery používané u nás měly obdobné formy. Používaly se sekery štíhlé, úzké, ale i široké, srpovitě prohnuté, symetrické i asymetrických tvarů. Sekera mohla mít v týlu kulaté oko, nebo mohla být naopak opatřena malým kladívkem aj. Některé sekery byly zřejmě přímo určeny jako specializované zbraně (mají např. dlouhé úzké listy s krátkým břitem umožňujícím proseknout i zbroj), jiné sloužily v době míru jako universální pracovní nástroje, kterými se lidé vyzbrojovali jen v případě nutnosti (obrana, svolání zemské hotovosti aj.).

Objevují se malé a obratné sekerky jednoruční (určené spíše do páru ke štítu) i dlouhé sekery obouruční, vhodné i k boji s jezdci (dobře k vidění je takový boj na normanské výšivce z Bayeux) či v šiku pěchoty. V raném středověku šlo o poměrně oblíbenou zbraň například ve Skandinávii a obecně ve vikingském prostředí. Těmito sekerami byla vyzbrojena například dánská garda anglosasského krále - tzv. huscarlové (odtud běžný název v anglosasském prostředí "danax") a můžeme je vidět na známé výšivce z Bayeux (11.st.), ale našli bychom je i ve výzbroji severské či varjažské gardy byzantského císaře atd. Objevují se však i v mnoha jiných evropských ikonografických pramenech - například Aberdenském bestiáři, rukopisu Hortus Deliciarum či díle Petra de Ebulo z 12.st. aj.

sekerasekera
Obouruční sekery. Aberden Bestiary - 12.st.



Z archeologických nálezů známe bohužel jen samotné hlavy seker, protože dřevěná topora se nám zpravidla vcelku nedochovala. Jejich délku tedy můžeme posuzovat pouze z písemných, ale častěji jen ikonografických pramenů (s jistou mírou opatrnosti s přihlédnutím k nutné stylizaci výjevu aj.). Naprostá většina z nich je sice cizího původu, dá se však předpokládat, že situace u nás v 11-12.st. už byla víceméně obdobná západní Evropě (přinejmenším sousední Říši). Většina zobrazovaných obouručních seker na výjevech z 11-12.st. má toporo délky přibližně od jednoho metru až po hruď bojovníka. Tedy maximálně nějakých 150-160cm. Nejedná se tedy v žádném případě o klasickou dřevcovou zbraň a nebyla tak nejspíš ani přímo používána (soudě dle výjevů nebo písemných pramenů, které máme k dispozici). Hlavice obouruční sekery nemusela být nutně příliš těžká, jak by mohly naznačovat vnější rozměry - to bylo dáno zejména zůženým profilem listu sekery (v řezu). Známe i hlavice s vykrojeným otvorem v listu, který však zřejmě plnil více dekorativní roli než funkci odlehčení (sekery s otvorem v hlavě tvoří i mezi vikingskými nálezy výraznou menšinu a otvory jsou často silně poškozené korozí, takže nevíme jaký tvar a velikost mohly mít nové nebo zda do nich nebyl původně vložen nějaký další ozdobný prvek z jiného kovu atd. Výraznější a zdobnější vykrajování známe jen z menších jednoručních vikingských seker.

sekery
Obouruční sekery v rukou bojovníků, kteří klestí vojsku cestu lesem. Petr de Ebulo - 12.st.

 

Reprezentativní sekery:

Přestože sekera byla spíše zbraní pěchoty a chudších bojovníků, zdá se, že ani nobilita touto zbraní často nepohrdla, jak o tom svědčí mnohé písemné či ikonografické prameny od nás i z ciziny. Bohatě zdobené válečné sekery se sice neobjevují tak často jako nákladně zdobené meče, ale i takové existují. Většinu z nich známe spíše z ciziny, např. ze Skandinávie a z trochu staršího období. Například mezi nejkrásnější a nejčastěji zobrazované sekery patří nález z velmožského hrobu v Mammenu v Jutsku z konce 10.st. Povrch této honosné vikingské sekery je zdoben stříbrnými ornamenty.

Nálezy podobných raně středověkých památek z našeho území jsou poměrně skromné - např. stříbrem plátovaný čakan z hrobu (č.120) kouřimského knížete, který je východního původu a který zřejmě plnil roli symbolu či nejakého odznaku moci. Přestože se našlo na našem území více různě zdobených seker, jejich datace je s ohledem na místo a situaci nálezu zpravidla nejistá a velmi problematická. Jedná se zejména o nález tří zdobených seker, které byly nalezeny na počátku 20.st. na pravém břehu Vltavy nedaleko Palackého mostu v Praze-Podskalí (dnes MM Praha) a jedné sekery nalezené při regulačních pracech na řece Labi v Nymburce (dnes Městské muzeum Nymburk). Literatura, zejména starší, je někdy uvádí jako raně středověkou práci, pravděpodobně Skandinávského (L.Píč, J.Schránil aj.) nebo Ruského původu, datované různě - např. do 10-11.st. Ve starší literatuře se také někdy dočteme že sekery byly zdobené zlatem nebo stříbrem (J.Filip aj.). Skutečnost je taková, že ani na jednom z nálezů nebyl použit žádný drahý kov - ani stříbro, ani zlato. Tam kde se původně předpokládalo plátování stříbrnou fólií, jde jen o nezvyklý lesk ocelového podkladu, tam kde se předpokládalo, že jde o zlatý plech jde ve skutečnosti o velmi dobře zachovalý plech mosazný (zatepávaný do podryté drážky) - s obsahem Cu od 76-83%, Zn od 17-24%, nepatrným množstvím Fe a velmi malým nebo žádným množstvím Sn. Sekery tedy nejsou zdobené drahým kovem jak se dříve soudilo a i jejich datace je problematická, protože místo a situace nálezu jí nijak nepomáhá. S ohledem na tvar seker, jejich výzdobu a především analízu značek výrobců nalezených na některých ze seker - jejich motiv a tvar - došel B. Novotný (B. Novotný, Pam. arch. 1956, 335-347) k závěru, že jde o sekery datované nejdále do 14.st. či mladší. Můžeme je tedy brát spíše jako doklad technologie zdobení, pro kterou bychom našli různé analogie i v raném středověku.

 

Konstrukce a výroba seker:

Výroba bojových seker, narozdíl od mečů, nevyžadovala vysloveně náročné specializované řemeslníky - stejně jako jiné nástroje, třeba běžné sekery užívané v domácnostech, dřevorubci nebo tesaři, je dokázal vykovat každý zkušenější kovář. V raném středověku se používala technika s kaleným ocelovým břitem navařeným na měkčí a méně kvalitní jádro. Nevelký klínek ocelového břitu se vkládal do rozštěpu jádra a následně se s ním kovářsky svařil - skoval (R. Pleiner).

sekera
Sekera. Konskie Grab, Polsko. 11. st. - počátek 12.st.

 

Jiný postup vypadal tak, že se celá sekera vytvořila přehnutím jádra - tím vzniklo jednak oko pro usazení topora a jednak mezi dvěma díly přehnutého jádra dostatečný prostor k usazení kvalitního kaleného ocelového břitu. Někdy tento vevařený břit dosahoval až téměř k toporu (takže řez sekerou připomíná trojitý sendvič), což oproti předchozímu postupu nepředstavovalo tak velkou úsporu cenného materiálu břitu, ale sekera byla o něco pevnější a i při postupném odbroušení ostří byla stále stejně funkční. Více viz. kovářství v sekci řemesla. Tyto postupy výroby umožnily šetřit drahou kvalitní ocelí jen na nezbytné funkční plochy nástroje či zbraně - na ostří, kdežto na zbytku sekery mohla být použita méně kvalitní a drahá ocel aniž by to mělo vliv na funkci. Na venkově se obdobná technika udržela prakticky až do nedávné doby.

Sekery
Postup výroby raně středověké sekery s vloženým ocelovým břitem dle R. Plainera.

 

Topora se na staré raně středověké slovanské sekery nasazovala obráceně, tak jako třeba násada na motyku či moderní krumpáč. Celé toporo se prostrčilo uchem v sekeře a jeho rozšířený konec vpředu zabraňoval sesmeknutí sekery při nápřahu a úderu. Vedle těchto seker se však objevují v nálezech i v ikonografii sekery nasazované na toporo "klasickým" způsobem zepředu a zajištěné kovovým či dřevěným klínkem. Topora se dělala z různých materiálů - např. dubová, jak dokládají dochované zbytky dřeva uvnitř uch některých nalezených seker.

 

sekera
Dobře patrný svar vnějšího pláště a ocelového jádra vsazeného dovnitř sekery. Depozit Městského muzea Nymburk.

 

Účinek seker a boj s nimi:

Sekera v sobě spojovala neocenitelnou schopnost vést sečné i drtivé údery zároveň. Úder sekerou (oběma konci hlavy) dokázal nejen lámat a drtit kosti jako kyj, ale ostří dokázalo také vážně poškodit i poměrně kvalitní zbroj. To je dáno jednak tím, že ostří sekery je kratší než ostří meče a naopak těžiště je posunuto výrazně ke konci zbraně - to dává úderu velkou razanci a zároveň se veškerá síla úderu soustředí do poměrně úzkého místa, kde působí škodu. Více roztíná a drtí než řeže.

Jednoruční sekera:

Některé jednoruční sekerky byly zřejmě určené primárně jako zbraně - zejména starší slovanské sekerky s dlouhým úzkým listem a krátkým břitem. Takový tvar umožňoval snadněji a hlouběji proniknout i zbrojí nebo přilbou. Jiné sekery byly zřejmě používány v míru jako běžné pracovní nástroje a jen v případě obrany nebo při svolání zemské hotovosti se prostě sedlák ozbrojil nástrojem, který doma měl, důvěrně znal a používal každý den. Jednoruční sekera, jakkoli je to nesporně účinná zbraň (a to i proti oděnci) má i jisté slabiny - je díky umístění těžiště přece jen obtížněji ovladatelná než meč, nelze jí účině bodat (samozřejmě lze udeřit jakoukoli její částí) a jen velmi obtížně se jí dají krýt údery protivníka. K tomu ale sloužil štít v druhé ruce (i mečem se krylo jen v nouzi).

bojovník

Obouruční sekera:

Ani tady asi nemuselo jít nutně jen o specializované zbraně - dřevorubec či tesař povolaný do zemské hotovosti si samozřejmě mohl vzít do války svůj běžný pracovní nástroj, pokud sám chtěl nebo neměl jinou vhodnou zbraň (našlo se tam pro něj koneckonců i jiné využití než boj - při budování přeseků, provizorních mostů a hatí, obléhacích konstrukcí apod.), nicméně většina těchto relativně drahých a specifických seker zřejmě byla opravdu válečnou zbraní. Daly se však použít samozřejmě nejen k boji - na výjevech z rukopisu Petra de Ebulo z 12.st. jimi bojovníci ve zbroji právě kácí a klestí cestu vojsku (viz. obr.) a často je vidíme i v rukou válečníků prosekávajících brány obléhané pevnosti (Hortus Deliciarum - 12.st., Maciejowská bible - 13.st. aj.).

 

Maciejowski
Použití obouruční sekery při obléhání a v boji. Maciejowská bible - 13.st.

 

Obouruční sekera byla bezesporu zbraň pádná s ohledem na umístění těžiště a délku topora, což se muselo nutně projevit na obtížnější ovladatelnosti. Při délce topora mezi 100-160cm to však nemuselo zase až tolik vadit, zejména když sekera nabízela v případě dobrého zásahu opravdu fatální drtivý účinek s možností okamžitého vyřazení protivníka. Na výšivce z Bayeux můžeme vidět bojovníka utínající obouruční sekerou hlavu válečného koně normanského rytíře.

 

Bayeux tapestry
Výjevy z bitvy u Hastingsu 1066 na známé Výšivce z Bayeux ukazují boj s obouručními sekerami v rukou dánské gardy anglosasského krále Harolda Godwisona - tzv. "huscarlů". Na výjevu je dobře patrná délka topora seker dosahující tak maximálně 150-160cm délky. Také úchop odpovídá spíš pádné větší sekeře, než obvyklému držení dřevcových zbraní. Na spodním pásu vpravo má bojovník štít zavěšený na rameni či na zádech tak aby měl obě ruce volné k ovládání sekery.

Na mnoha dalších výjevech z 11-13.st. (např. Maciejowská bible) pak můžeme vidět touto zbraní rozťaté přilbice, zbroje nebo odseknuté ruce či nohy, často i ve zbroji. Přestože je například meč (odhlédneme-li od symboliky) daleko universálnější a ovladatelnější zbraň, taková fatální poškození zbroje a zranění přece jen způsobit nedokáže. V mladších nálezech z Visby (šedesátá léta 14.st.) na Gotlandu můžeme najít odťatou ruku stále ještě vězící v kroužkovém brnění. Takové zranění zřejmě utrpěl právě po zásahu sekerou. Také obouruční sekerou se jen obtížně kryjí rány protivníka, navíc váže obě ruce, takže se nelze krýt aktivně štítem. Někteří bojovníci to zřejmě řešili zavěšením většího štítu na rameno, kde skýtal alespoň pasivní ochranu těla před některými údery nebo šípy (viz. obr. - výšivka z Bayeux), jiní se spokojili s ochranou zbroje nebo mohli spolupracovat při pěším boji v rámci šiku s bojovníky se štítem, ze které se skryli. Nešlo ovšem o dřevcovou zbraň a toporo neumožňovalo dosáhnout v šiku příliš daleko, také držení (soudě dle výjevů) neodpovídá boji s klasickou dřevcovou zbraní jako jsou mladší halapartny, kůsy aj. ale spíše jako s větší a těžší sekerou.

lehkoodenec

 

3.3.3. Dřevcové sečné a bodno-sečné zbraně:

 

Dlouhé "dřevcové" sečné zbraně:

Vedle výše popsaných "klasických" obouručních seker, které se v ikonografii objevují poměrně často, nacházíme na výjevech z 12.st. také zvláštní sekery na tentokrát skutečně dlouhých násadách, odpovídajících svými rozměry délkám ratišť kopí pěšáků. Jedná se tedy již o tzv. "dřevcové zbraně". Tvary těchto seker mohou být různé - obvykle jde o srpovitě prohnuté subtilnější sekery opatřené někdy na opačném konci i malým kladívkem. Vedle klasických forem se ale v ikonografii objevují i tvary a konstrukce v raném středověku neobvyklé, jaké známe spíše z vrcholného či pozdního středověku - např. plochá rovná čepel spojená s ratištěm dvěma přinýtovanými nebo nakovanými pásy aj. (viz. obr.).

halapartna
Obouruční sekera na dřevcové násadě v ruce bojovníka. Lékařský spis a herbář z poslední čtvrtiny 12.st.

 

Dlouhé "dřevcové" bodno-sečné zbraně:

Vedle typických zbraní s dlouhou vojenskou tradicí (např. kopí či sekera) můžeme najít i některé méně běžné a občas asi také improvizované zbraně. Specifickou skupinou zbraní, které můžeme v ikonografii sklonku raného a počátku vrcholného středověku najít jsou bodno-sečné zbraně na různě dlouhém ratišti. Když pomineme teorie o bodno-sečném využití některých typů starověkých a raně středověkých typů kopí, jde vesměs o zbraně, se kterými se různé podobě běžně setkáváme později - ve vrcholném a pozdním středověku. V rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st. můžeme najít v rukou jedné z postav v podstatě velmi "moderně" vyhlížející halapartnu - nejen sekera s kladívkem, ale i bodec vpředu v ose ratiště. Jde však o unikátní výjev, který nemá v raně středověké ikonografii analogii, proto je na místě jistá opatrnost v interpretaci. Zato můžeme najít už v rukopisech z konce 12.st. a počátku 13.st. jiné bodno-sečné zbraně - například asymetrické čepele připomínající velký jednostraně broušený nůž-sekáč na různě dlouhé násadě, vyčnívající v ozbrojeném davu "chrámových strážců" ve vlámském rukopisu Fecamp. Půjde zřejmě o jedno z nejstarších vyobrazení tzv. "kůsy" (glaive, glefe) s jakou se běžně setkáváme až od 13.st. Zmíněný rukopis je až z konce 12.st. a nedá se říci, že by šlo o typickou zbraň románského válečnictví, nicméně její počátky lze zřejmě hledat již tady. "Kůsa" bývá zpravidla odvozována od napřímené kosy (odtud její české jméno), tedy původně spíše "improvizované" sedlácké zbraně, ze které se následně vyvinula již skutečná vojenská dřevcová zbraň pěchoty. Jinou možností, odkazující opět na původně improvizované využití řemeslnického nástroje, je doškářský nůž. Nástroj používaný doškáři při pokrývání střech. Jde o nápadně podobný nůž na delší násadě, používaný k tomuto účelu bez větších změn prakticky po staletí. V zásadě neexistuje důvod, proč by se v případě nutnosti nedal takový nůž nasadit i na delší ratiště (skutečnou délku zbraně můžeme bohužel v ikonografických parmenech jako je Fecampský rukopis jen odhadovat) a použít v boji, podobně jako lze v nouzi upravit zmíněnou kosu na účinnou zbraň.

Dřevcovky
"Dřevcové" zbraně různých typů a konstrukce na výjevech z 12.st. 1. - Copenhagenský žaltář z konce 12.st. 2. - vlámský žaltář Fecamp z konce 12.st. Zcela vpravo detailní pohled na dvě z vyobrazených "kůs".

 

Účinek a boj:

Přestože základní a nejrozšířenější dlouhou "dřevcovou" zbraní raného středověku bylo bezesporu kopí, už v jeho průběhu se objevují i obouruční sekery na delším toporu (viz. obouruční sekery). Takovou sekerou už mohl člověk dosáhnout dál a ohrozit protivníka aniž by se musel nebezpečně přiblížit - například z druhé řady bojovníků vlastního šiku jako to dělali kopiníci aj. (viz. Snorriho Sága o Svatém Olafovi). Ve skutečnosti se ale délka topor těchto seker jak je známe z četných výjevů ani zdaleka nepřibližuje délkám ratišť tehdejších pěších kopí a jejich dosahu. Na samém sklonku raného středověku (přelom 12-13.st.) se ale v ikonografii už objevují i jiné sekery nasazené na rovná přímá ratiště o délce 180-200cm. Snahou zjevně bylo dosáhnout co možná nejdál a ohrozit nepřítele dříve, než bude vůbec moci použít svou poboční zbraň. Zcela jistě mohla tato zbraň pomoci i strhávat štíty protivníků a zkušenému bojovníku mohla pomoci i proti jezdcům (jak naznačují už výjevy z Výšivky z Bayeux u obouručních seker). Úder touto zbraní měl razanci obouruční sekery a ještě větší dosah. Snadno mohl drtit přilby nebo i probíjet zbroj. Nevýhodou bylo, že zbraň musel člověk ovládat oběma rukama a nemohl se tedy krýt štítem. V těsném šiku se pak jen obtížně mohl krýt samotným ratištěm a pokud protivník překonal rychle vzdálenost ratiště, stala se zbraň neúčinnou. Proto zřejmě boj s touto zbraní v poli vyžadoval jistou součinnost s bojovníky vyzbrojenými štíty (už kvůli střelbě z luků, kuší a praků) a nějakou poboční zbraní, jak naznačují některé výjevy z raného a vrcholného středověku.

Kůsa popsaná výše sice neměla razanci sekery, přesto ale sekáč na dlouhé násadě byl zcela jistě drtivou zbraní a pro hůře chráněné bojovníky druhého řádu byla tato zbraň nesporně velmi nebezpečná. Protože se touto zbraní dá i bodat, kombinuje v sobě výhody bodné zbraně - kopí - i zbraně sečné. Nevýhody jsou pak stejné jako u zbraní popsaných výše - nutnost bojovat oběma rukama, absence akivního krytí štítem (jen pasivně - štítem zavěšeným na zádech nebo na rameni) a nutnost nějaké efektivní organizované spolupráce s dalšími bojovníky v rámci šiku (jeden bojovník s dlouhou dřevcovou zbraní bude jen málo efektivní).

 

MečÚvodNůž a dýka

TOPlist