3.4. Nůž, dýka a tesák

 

 

3.4.1. Dýka :  
dyka

Přišel-li nakonec bojovník i o meč nebo byl-li donucen bojovat tak, že jej nemohl použít, mohl ještě tasit dýku. Dýka se od nože liší především tvarem - její čepel bývá symetrická a slouží především k rozdávání bodných ran. Zbraně označované jako "dýky" se objevují v našich raně středověkých hrobových nálezech již od 9.st. (např. Pražský hrad), ale u některých není rozdíl mezi nožem a dýkou pod nánosem koroze příliš zřetelný. Tyto staré nálezy také vesměs postrádají jílec - chybí jim příčka i hlavice. Z čepele vybíhá obvykle jen různě dlouhý řap, stejně jako u nalezených nožových čepelí. Dá se tedy předpokládat, že tyto čepele bývaly osazeny, stejně jako nože, pouze kostěnou nebo dřevěnou střenkou.

Dýky však připomínají také ikonografické nebo písemné prameny. Ruku svírající dýku se zřetelnou záštitou a hlavicí můžeme možná najít už na denárech Slavníkovského knížete Soběslava z 10.st., je však docela dobře možné, že jde spíše o stylizovaný meč. Prokazatelně a zřetelně se v ikonografických pramenech objevují dýky bohužel až od 13.st. (viz. obr.). Také Kosmas asi dýku znal, neboť ji ve své kronice rozlišuje od nože, když používá latinského výrazu "sica", místo výrazu "culter" či "cultellus", který označuje nůž či nožík. Na druhou stranu ale i mladší středověké latinsky psané prameny běžně nerozlišují mezi dýkou a nožem a obojí označují jako "cultellus". Český výraz "dýka" respektive "déka" se objevuje poprvé až na počátku 15.st. v díle Husově (L.Kocourek, 1974, str.309).

Kanovník vyšehradský uvádí v souvislosti se spiknutím proti knížeti Soběslavovi roku 1130 "I byl jeden z nich ihned chycen s kopím a s dýkou, jedem napuštěnou a asi dva lokte dlouhou..." (Pokračovatelé Kosmovi - Kanovník Vyšehradský, 1974, str. 45). Dva lokte dlouhá dýka by už prakticky dosahovala regulerních rozměrů meče, pokud pomineme možnost, že se dobrý kanovník zmýlil, zřejmě se popsaná zbraň od meče musela nějak lišit, možná konstrukcí jílce aj. Nutno ovšem poznamenat, že pro takhle dlouhou dýku vlastně nemáme prakticky žádnou analogii ani v archeologických ani v ikonografických pramenech - dochované čepele jsou mnohem kratší a dýky které známe z výjevů od 13.st. také. Známe samozřejmě i delší zbraně, ale konstrukcí připomínající spíše nože - ať už ze staršího období známé saxy a scramasaxy nebo z mladšího období různé tesáky nebo dokonce jakési obouruční sekáče vyobrazené např. v Maciejowské bibli. Ale ve všech těchto případech jde o zbraně převážně sečné či řezné s asymetrickou nožovitou čepelí. Dýka byla asi opět především zbraní zámožných, kteří ji mohli nosit jako civilní poboční zbraň, nenosili-li meč, případně do páru s mečem.

dykadyka
Vyobrazení dýky v akci. Detail bojové scény z Maciejowské bible - 13.st.

Dýka se pravděpodobně nosila na straně pravé, jak naznačuje poloha nožů a dýk v hrobových nálezech. Byla-li nošena samostatně, pak možná i na straně levé místo meče. Podobně jako meč se dýka nosila v kožené či dřevěné kůží nebo tkaninou potažené pochvě zavěšené u boku na opasku.

dyka
Rekonstrukce dýky s hlavicí anténkovitého typu z konce 13.st. Pochva je dřevěná, potažená kůží a osazená železným kováním.

 

 


 

 

3.4.2. Nůž: 
nuz

Když nakonec došlo k boji muže proti muži, kdy i na nápřah sekerou bylo už příliš těsno, přišly na řadu další zbraně - nože. Nožů různé délky bylo u nás nalezeno větší množství. Kosmas uvádí v souvislosti se střetnutím rakouského markraběte Leopolda s Vratislavem II. roku 1082 Leopoldovo nařízení zemské hotovosti, kde se praví "...aby se všichni, od pasáka sviní do pasáka volů, ozbrojili kdejakým železem, od nožíku do bodce a připravili se do boje." (1972, 118). Takže jako zbraň se v případě potřeby dal použít a nepochybně také používal jakýkoli běžný nůž.

nuz
Replika raně středověkého nože. Řap je v kostěné střence naražen a zalit borovou pryskyřicí. Výroba Curia Vitkov.

Za specializované zbraně, k bodu, řezu či z části i seku lze však považovat z nalezených nožů nejspíš pouze ty nad 180mm délky (zpravidla 180-200mm). V těsné skrumáži, vesměs špatně chráněných pěšáků, byl i ostrý nůž vítaným pomocníkem. Kvalitní dlouhý nůž asi nepatřil k úplně nejlevnějším zbraním, ale byl pro méně zámožné bojovníky nesporně mnohem dostupnější než meč, který si nemohli dovolit. Nosil se u pasu v kožené či dřevěné a kůží potažené pochvě zpevněné někdy i kovovým nákončíkem.

nuz - ebulo
Tři pěšáci ozbrojení menšími mandlovými štíty a noži bojují s těžkooděným jezdcem. Výjev pochází z rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.


 

3.4.3. Tesák

Již ze staršího období (zejména z germánského prostředí) známe sečno-řezné zbraně - s různě dlouhou asymetrickou, jednostraně broušenou čepelí, označované jako saxy a scramasaxy, které chudším bojovníkům zřejmě nahrazovaly dražší meč případně mohly sloužit jako záložní zbraň i nástroj. Ve slovanském prostředí se však tyto zbraně objevují jen do 9.st. a pak v podstatě mizí.

Z mladšího období však známe podobnou jednobřitou zbraň užívanou k lovu i k boji - tesák. Jak přesně vypadal lovecký tesák ve 12.st. bohužel nevíme, protože nám chybí archeologické nálezy podobné zbraně, kterou bychom mohli s loveckým tesákem bezpečně ztotožnit. Můžeme tak pouze předpokládat na základě mladších nálezů a funkce této zbraně, že šlo zřejmě také o dlouhý jednobřitý sečno-řezný nůž s masivnější čepelí. Mimo to nám zatím nezbývá než se spokojit s letmými zmínkami v písemných pramenech. Kosmas k roku 1100 popisuje zavraždění knížete Břetislava II. v němž svou roli sehrál lovecký tesák slovy: "A v tom Lork, bezbožný lotr, poslaný od ďábla, vyskočil z úkrytu, maje meč po boku a vší silou bodl knížete loveckým tesákem přímo do útrob...". Šlo však zřejmě o případ unikátní a přímo "lovecký tesák" se asi ještě běžně na bojištích příliš nevyskytoval. Ani Kosmas blíže nespecifikuje tuto zbraň s výjimkou následující věty "...vytáhli dýku a polomrtvého zvedli knížete..." (1972, 154) což nás trochu vrací zpět k předchozí úvaze o délce a konstrukci dýky. Ještě jednou pak jinde zmiňuje zabití loveckým tesákem v podobné souvislosti, kdy družiník krále Vratislava Kukata "vrazil do Benedy jako do kance, který se proti němu řítí, široký tesák" (1950, 128) což opět evokuje masivnější sečno-řeznou čepel.

Jestliže nám podobné asymetrické sečné zbraně v našich nálezech nebo ikonografii zatím chybí, můžeme je občas najít v ikonografii cizí a to již od 12.st. (a v mnohem větší míře pak od 13.st.). Například v Itálii - na fragmentu reliéfu ze zaniklého kostela, datovaného kolem roku 1170, který dnes můžete vidět v muzeu Castel Forsa v Milánu lze spatřit bojovníka s asymetrickou čepelí zbraně, označované později také někdy jako "tesák" nebo častěji "falchion" či ještě později nepřesně "malchus" (dle bibilického Malchuse, služebníka židovského velekněze Kaifáše, kterému apoštol Petr touto zbraní na známém obraze odsekává ucho). Podobné zbraně pak známe zejména z mladších středověkých i novověkých pramenů (např. Maciejowská bible aj.). Nelze samozřejmě automaticky dovozovat, že se podobná zbraň běžně používala i u nás (ostatně i na zmíněném výjevu má tuto zbraň ze zástupu bojovníků vyzbrojených mečem a kopím pouze jeden), ale pokud se vyskytovala v Itálii ve 12.st., zcela jistě s ní mohli naši předkové přijít do styku při některém z mnoha císařských tažení proti italským městům či tzv. Římských jízd, kterých se často po boku císaře účastnil i český kontingent.

reliéf
Zatímco ostatní bojovníci třímají meče, prostřední bojovník na reliéfu drží v rukou asymetrickou sečnou zbraň - tesák či falchion. Výjev představuje obléhání Milána roku 1158, kterého se účatnili i čeští bojovníci. Část reliéfu ze zničeného kostela - kolem roku 1170, muzeum v Castel Sforza, Miláno.

 

Sekery a úderné zbraněÚvodLuky, kuše, praky

 

TOPlist