4.6. Obléhání a dobývání pevností

utok

"...rozložil kolem branný lid, postavil praky, samostříly, lučištníky a nakonec metal oheň na kostely, kláštery a budovy..."
Neznámý autor Vypravování o odboji k roku 1142

 

Pokud jedna ze znesvářených stran neměla dostatek vojenské síly nebo odhodlání k otevřené vojenské konfrontaci v poli - bitvě, stáhla se do opevněných bodů - pevností a ty hájila. V případě napadení velkého území - např. státu, posílil napadený zpravidla pohraniční pevnosti a pokusil se protivníka zastavit a odrazit již na hranicích, aby mu znemožnil plen na svém území. V případě Čech, obklopených hustými a neprostupnými hvozdy a horami se jednalo o hlavní a oficiální přístupové cesty do země - tzv. zemské brány. (Podobným způsobem zastavili Češi na přesecích v zemské bráně u Brůdku 1040 německý vpád). Ne vždy se ale podařilo nepřítele na hranicích zastavit - někdy se mu podařilo pohraniční opevnění s jejich obránci obejít (např. Jindřich III. při vpádu roku 1041 nebo Poláci roku 1110 aj.), případně pronikl do země v několika proudech naráz, tak že se je obráncům nepodařilo všechny odrazit (např. průnik Ekkerhadových Sasů přes Bílinskou bránu 1040). V takovém případě mohl český kníže stáhnout všechny své síly, soustředit jich většinu v poli a pokusit se jeden po druhém napadat a ničit nepřátelské kontingenty, které pronikly do země. Ty mířily zpravidla k Praze, takže bylo nutné je zastavit dříve, než se spojily. Další možností bylo stáhnout se do opevněných sídel a hájit je. Pokud se nepřítele nepodařilo zastavit na hranicích nebo v poli, obvykle končil vpád obléháním Pražského hradu. V takovém případě ale už nebylo možné zabránit nepříteli v plenění.

Lid obvykle rozehnal svůj dobytek po lesích a majetek zakopal nebo ukryl na nedostupných místech. Roku 1189 při křížové výpravě císaře Friedricha Barbarrosy do Palestiny rabovali a plenili křižáci na území Byzance, čeští bojovníci dle dobových pramenů vyslídili i cennosti, které si lid ukryl na nedostupném místě kdesi v bažinách.

Ve starším období se mohlo obyvatelstvo stáhnout s celým svým majetkem, včetně dobytka, pod ochranu rozsáhlých hradišť. Hradiště sice pojala tolik lidí, ale s ohledem na celkovou rozlohu opevnění a situování sídel v krajině, se do obrany museli, kromě stálé vojenské posádky (milites), tvořené družinou hradského správce, zapojit i všichni ostatní bojeschopní muži. Malá strážní opevněná hradiště, biskupské a knížecí kurie, mladší venkovské velmožské dvorce, či moderní zděné feudální hrady již tuto ochranu ale neposkytovaly - nedokázaly pojmout takové množství lidí, tím spíše dobytka a jejich stavitelé s tím ostatně ani nikdy nepočítali. Hrad byl totiž z velké části bráněn pasivně - výběrem nedostupného místa (skála atd.), opevněním a jeho menší rozloha nevyžadovala tak velkou posádku k účinné obraně. Zároveň z uskladněných zásob mohla menší posádka vydržet déle. Fakt, že nově budované zděné hrady (stejně jako pomezní ochranné pevnosti) stávaly již často stranou vsí, by také znemožnil rychlé ukrytí majetku a lidí. Ne každý feudál pak byl ochotný poddaným poskytnout ochranu ve svém vlastním sídle, vždyť jeho hradby jej chránily a oddělovaly i od nich. Nepřítel plenil a drancoval kraj, ale musel neustále počítat s výpady a ohrožováním ze strany posádek pevností. Družiny feudálů napadaly a pobíjely drobné spížovací a pícní oddíly nepřítele, jeho hlídky, předvoje a zadní voje při přesunu a tak byl nakonec donucen klíčové opevněné body dobývat a ničit. Pro větší vojsko však drobné strážní pevnosti, menší pomezní hrady, opevněné dvorce šlechty či knížecí nebo biskupské kurie nepředstavovaly příliš velký problém - jejich funkce ostatně byla spíše strážní nebo je jejich opevnění mělo chránit před útokem rabujících tlup či záští sousedů (což se projevovalo spíše až později).

Obléhání

Vedle velkých hradišť, pevností a šlechtických sídel přibyla mezi hrazená a dobře bráněná místa později také první opevněná města. Obránce chráněný opevněním byl proti útočníkům do jisté míry ve výhodě a zkušená posádka dokázala nějakou dobu bránit i poměrně lehké opevnění. Nepřítel tak ztrácel lidskou sílu, ale především často drahocenný čas. Obráncům mezi tím mohla přijít pomoc, případně čas, který zde ztratil dobýváním pevnosti získal jeho protivník k lepší přípravě, přeskupení a mobilizaci sil.

mrtvi

"...nepřítel při obléhání ztrácel lidskou sílu a čas..."

 

Pevnost bylo možné dobývat buď čistě pasivně - nepřítel sídlo oblehl, odřízl od přísunu potravin (a někdy i vody) a vyčkával dokud obránci nespotřebují veškeré zásoby, nakonec došlo i na koně a psi - zvířata běžně považovaná za nevhodná k jídlu (například z mladšího období - Vavřinec z Březové popisuje, že při obléhání Pražského Hradu husity v 15.st. snědli obránci část koní a došlo i na pokrmy z kůry a listí vinných keřů) a nebudou nuceni se pod hrozbou hladu a žízně sami vzdát. Pokud neměla pevnost žádný zdroj vody, bylo obléhání poměrně krátké - voda uskladněná v dřevěných sudech se po čase začala kazit a přestávala být použivatelná, ale většinou byla stejně dříve spotřebována (až do 13. století představoval i pro Pražský Hrad jediný dostatečný zdroj vody potok Brusnice, tekoucí ovšem vně opevnění - při obléhání Hradu Václavem I. byla Přemyslova hradní posádka od potoka odříznuta obléhateli. Choc 1957, 210). V případě, že byla pevnost dobře zásobena, obránci na obléhání připraveni a měli vlastní zdroj dobré pitné vody, mohlo obléhání trvat i řadu měsíců. Obléhatel se v takovém případě utábořil na bezpečném místě poblíž obléhané pevnosti a do kraje vysílal tzv. spížovací či pícní oddíly, které zásobily jeho vojáky potravinami. Zatímco obránce si vystačil při obraně pevnosti často jen s nevelkou, ale dobře vycvičenou posádkou, obléhatel musel držet v poli mnohem větší oddíl nebo vojsko a tak pokud trvalo obléhání příliš dlouho, vyplenily jeho spížovací oddíly okolní kraj a nedostatkem potravin začal nakonec trpět i sám obléhatel. Morálka a disciplína feudálních vojsk nebyla nikdy příliš vysoká a s délkou obléhání stále více klesala. Pěchotu zase tvořilo převážně venkovské obyvatelstvo a to bylo vázáno na zemědělství, takže nebylo možné je držet v poli v čase zemědělských prací. Oddíly najaté za žold bylo pak později pro změnu nutné vyplácet, což se mohlo prodražit (z městských okruhů se později rekrutovali například žoldnéřští střelci z kuší). Všechny tyto aspekty hrály při dlouhotrvajícím obléhání proti dobyvateli, takže byl často nucen odtáhnout od pevnosti s nepořízenou. Většinou se však útočníci nespokojili s tímto pasivním způsobem obléhání a přikročili k další, tentokrát aktivní formě.

stec

Další způsob dobývání pevnosti byl čistě aktivní - obléhatel se nespokojil s odříznutím obránců od přísunu zásob, ale aktivně ohrožoval samotnou pevnost a její obránce. Používal k tomu celou řadu různých válečných prostředků, postupů, lstí a technik a obránce se bránil celou řadou aktivních i pasivních protiopatření.

Opevnění:

Nejlehčí, primitivní stálé či improvizované opevnění tvořila prostá takzvaná "přeseka" (prezeka, latinsky succisio, indagines silvae, německy Haag či Haach, maďarsky gyepü aj.) budovaná často při zemských branách (Brůdek 1040) v průsmycích nebo hrazící přístupnější místa v lesích i mimo obvyklé cesty.

Přesek či přeseka tvořily pravděpodobně stojící zbytky vysoko pokácených (přesekaných, přerubaných) kmenů stromů, proložené pokácenými kládami, posvazované větvemi, houžvemi apod. Jejich hloubka mohla být různá - "...u rýnských Franků podle zpráv asi 50m, ve Slezsku prý dokonce až čtvrt míle..." (Choc 1966, 1). Přeseka vytvářela v lese jen velmi těžko prostupná pásma, přes která se prakticky nedostaly vozy nebo koně a jen s obtížemi pěší bojovníci. Pokud měla projít armáda, bylo potřeba prostor pracně vyčistit a překážky odklidit. V případě ohrožení se navíc přeseka osazovala posádkou a poblíže přechodů mohla stát navíc i jiná lehčí opevnění, strážní osady apod. Budování a údržba přeseků náležela k povinnostem obyvatel strážních osad - za to pak byli případně zproštěni některých dávek, daní apod. 

Místa budování přeseků a strážních osad můžeme pravděpodobně poznat ještě dnes, podle místních názvů ještě existujících nebo v pramenech zmiňovaných vsí - "V Čechách se to nejvýrazněji jeví na Sázavě proti Moravě, kde tato jména tvoří dlouhou linii uzavírající možné snadnější průchody proti rozvodí, nedosahujícímu 700m výšky v krajině mírně zvlněné. Leží tu ves Příseka v údolí Želivky, nad níž je osada strážců Střítěž; za vrchem Melechovem na východě je opět ves Příseka v údolí Sázavy při ústí pobočného údolí se strážným vrchem Pohled; severovýchodně odtud na konci schůdnějšího území je opět dvůr Přísečno a ves Střítěž i Strážný vrch, a dvě další Střítěže protahují obrannou linii až k řece Doubravce. Druhý takový markantní příklad tvoří osady tohoto jména na Doudlebsku....osamělé jsou Přísečnice v Rudohoří s vrchem Vyhlídkou, uzavírající vstup od hranic cestou Křímovskou ke starým hradištím na Kadaňsku, dále ves Haag - tedy německý výraz pro přeseku, vedle Varty - Barda u zemské brány v Kladsku a konečně Přerubenice u Nového Strašecí, jediná na vnitřních mezikmenových hranicích...". Choc, 1966, 3-4, Choc 1967, 291-302, 1966, 4).

Přeseka sice nepředstavovala pro postupující vojsko složité opevnění z hlediska samotného dobývání, ale tvořily nepříjemnou překážku koním, vozům i pěšákům a poskytovaly cenný opěrný bod obráncům - zejména střelcům (Brůdek 1040) zraňujícím ve špatném terénu jen těžce postupující vojáky. Zároveň je bylo možné vybudovat v případě potřeby poměrně rychle a bez vysokých nákladů. O něco silnější již byla stabilní opevnění ve formě malých strážních hradišť a hrádků. Podobně na tom byly i některé lehce opevněné biskupské a knížecí dvorce (curie) nebo opevněné venkovské dvorce a hrádky rané šlechty (do této kategorie patří i replika Curie Vitkov ). Jejich opevnění sice nepředstavovalo vážnější problém pro větší vojsko, ale nebylo to ani jeho účelem, v případě velmožských dvorců například pouze chránilo majetek a obyvatele před případnými zloději a rabujícími tlupami. Někdy opevnění tvořil jen příkop nebo vysoký plot. Nejsilnější pevnosti představovaly správní střediska hradské soustavy (měly stabilní dobře vybavené posádky - např. Olomouc) a samozřejmě Vyšehrad a Pražský hrad jako centrum země (regni).

Základním obranným opatřením pevností byl příkop a val. Starší typy významnějších sídel byly opatřeny velkým příkopem a masivním valem, který tvořila dřevěná roštová konstrukce spolu s vrstvou kamene a zeminy. Čela valů bývala zděná, z nasucho nebo na jíl kladeného kamene. Koruna valu bývala osazená dřevěnou kolovou hradbou - palisádou nebo u větších fortifikací také vyčnívající předprsní zdí řešenou podobně jako suchá lícní stěna. Takto vybudované opevnění bylo velmi pevné a dokázalo vzdorovat většině těžkých bojových prostředků (berany, balisty, praky), potřebovalo však stálou a pravidelnou údržbu, neboť bývalo náchylnější k poškozování nejen válečnými akcemi dobyvatele, ale též povětrnostními vlivy (sesuvy podmáčené půdy po deštích nebo po zimě aj.) nebo ohněm. Valy méně významných či vnějších fortifikací nebo menších a slabších opevnění venkovských velmožských sídel bývaly bez komorové výdřevy - tvořila je pouze navršená a udusaná zemina - násep. Prostý i komorový val však skýtal jen omezené možnosti vývoje - zesílení se zpravidla provádělo jen navýšením a rozšířením náspu nebo přidáním další linie valů.

plenta
Palisádové opevnění.

 

V jižní a západní "románské" Evropě přežila z dob Antiky známá technologie zděné hradební zdi, ale jejímu rozšíření u nás bránila neznalost technologie zdění "po římském způsobu" či "na vápennou maltu" stejně jako konzervativní setrvávání na tradiční a osvědčené valové technologii. Kosmas uvádí snahy o vybudování podobného zděného opevnění již za knížete Boleslava roku 932 a stav věci dokumentuje následující příhodou: "Tak se stalo, že si umínil (Boleslav) založit hrad po způsobu římském a ihned svolal přední muže z lidu...řka "Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola" k tomu oni odpověděli "My, kteří jsme ústa lidu...ti odříkáme, protože ani neumíme, ani nechceme učinit co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili. Hle stojíme před tvýma očima a raději skláníme své šíje pod tvým mečem než pod nesnesitelným jhem roboty. Učiň co chceš, neboť neposlechneme tvého rozkazu." Tu kníže vzplanul strašným hněvem a...tasiv meč zvolal "Lenochové a líných otců synové!...zkuste, zda je lehčí sklonit šíje pod mečem či pod jhem roboty."...kníže spatřiv, že jsou bledí jako stěna, chytil jednoho, který byl první mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici a řekl "Tak to chci, učiním tak, plať na místo rozumu vůle."...I ihned podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí podle římského způsobu...jenž ze jména svého zakladatele se nazývá Boleslav" (Kosmas, 1972, 38).

Je velmi nepravděpodobné, že se tento Kosmův příběh kdy stal, protože jediné zděné stavby které se nám dochovaly z doby Boleslava I. jsou kostely a i těch bylo u nás ještě poměrně málo. Zato ale krásně ilustruje lpění na staré stavební fortifikační tradici a obtíže se zaváděním nových, v našem prostředí neobvyklých technologií. V polovině 11.st. nechal kníže Břetislav I. důkladně přebudovat staré a knížecí rezidenci již nevyhovující opevnění Pražského Hradu, navíc zřejmě poškozené požárem ve válce s císařem Jindřichem III. Šlo již o na maltu zděnou zeď, vysokou necelých 6m, opatřenou snad dřevěným podsebitím a proloženou věžemi. Ve 30-tých letech 12.st. jej pak nechal kníže Soběslav I. znovu důkladně přestavět, už jako románské opevnění, proložené mohutnými věžemi, s novým moderně pojatým palácem (falcí), rovněž zapojeným do obranné linie hradeb. Jiné románské kamenné hrady se u nás vyskytují jen ojediněle a často jsou zřejmě budovány pod vlivem západní architektury (Přimda z poč. 12.st.; starší fáze Chebského hradu snad již z 11.st. a jeho následná přestavba kolem pol. 12.st. na císařskou rezidenci; biskupský hrad v Roudnici nad Labem, snad již z konce 12.st.). Ještě počátkem 13. století jsou však u nás zděné hrady a fortifikace stále ještě poměrně vzácné.

Jako první se nového typu zděného opevnění dočkaly ve 13.st. samozřejmě královské hrady (ať už šlo o přestavby starších sídel nebo budování nových, v rámci panovníkovy hradské soustavy) a po nich je postupně následovala i nová sídla rozmáhající se bohaté šlechty, neboť výstavba hradu byla (zejména pro soukromého stavebníka) finančně nesmírně náročná. Do té doby sídlila šlechta na venkově v opevněném nebo neopevněném dvorci či dvoru (curii). Pokud byl dvůr opevněn, pak obvykle jen lehce - příkopem, valem v podobě hlinitého náspu, palisádou nebo nějakou formou plotu. Také většina zástavby dvorců bývala ještě dřevěná, s výjimkou vlastních paláců, které již mohly být zděné (nebo kombinované) a samozřejmě kostelů, pokud byly součástí sídla. Románské panské kostely (někdy též zvané "emporové" podle tribuny - empory umístěné naproti kněžiši, odkud pán sledoval bohoslužbu) bývaly často jediným zděným objektem na dvorci a jejich masivní stěny, dosahující běžně 100-130cm (někdy i více) mohly posloužit napadeným obráncům jako poslední bezpečné útočiště. Vchod do lodě chránily silné dveře, zapřené mohutnou závorou, po které nám místy dodnes zůstaly velké kapsy ve stěnách. Obrannou funkci kostela zesilovala také věž, kterou kostel mohl mít. Vchod do věže nebo na emporu kostela býval zvnějšku a často komunikačně oddělený od samotného vchodu do lodi (někdy i 3-4m vysoko nad úrovní terénu a po odstranění dřevěné lávky nebo schodiště těžko přístupného). Kostel tak plnil funkci tvrze, kam se obyvatelé mohli utíkat se svým nejcennějším majetkem v případě napadení lupičskými bandami nebo spížovacími oddíly nepřátelského vojska a přežít tu rabování a ničení samotného dvorce. Kostel jako zděná stavba také daleko lépe vzdoroval ohni. Ani lehké opevnění dvorců ani kostel však v nepředstavoval skutečnou pevnost a nikdy by neobstál proti táhnoucímu vojsku, pokud by se jej rozhodlo obsadit nebo zničit. Na druhou stranu tyto venkovské šlechtické dvorce neplnily funkci strategických pevností, ale spíše rezidenční a správní.

Nejstarší typ zděného hradu známe ze západní Evropy - tzv. donjon, zde jádro hradu tvořila (často jediná) obytná a zároveň útočištná věž - tzv. "donjon". Tento typ hradu je však u nás spíše výjimkou (např. Přimda či biskupský hrad v Roudnici nad Labem). Vzdáleně podobným typem jsou i malé sasské mottové hrádky (u nás budované ve 12.st či spíše ve 13.st. zvláště na Moravě).

 

Steč hradeb:

Kromě brány bylo dalším ze způsobů jak se dostat do pevnosti překonat přímo její hradby. Útočník se pod ochranou štítů, později i posuvných a přenosných dřevěných či proutěných přístřešků přiblížil až k patě hradeb a s pomocí žebříků a ostrví se pokoušel na hradby vyšplhat. Obránci se bránili střelbou z luků a kuší, házením kamení, trámů či jiných břemen a litím vařící smoly nebo oleje, proto podobný útok představoval značně nebezpečný podnik. Dle doložených zpráv se však podobně jako v polní bitvě i na žebříky vrhali mezi prvními urození feudálové, aby předvedli svou odvahu, zvýšili prestiž svou a svého rodu a v neposlední řadě byli první u kořisti. Dalším důvodem byl fakt, že první bojovníci, kteří se dostali na hradby museli doslova vpadnout mezi obránce a vybojovat v tvrdém boji prostor pro další bojovníky, kteří zatím šplhali po žebříku. Kvalitní výstroj i výzbroj feudálů stejně jako fakt, že šlo v tomto období o nejlépe cvičené profesionální válečníky zaručoval tomuto útoku alespoň nějakou naději na úspěch. Pokud bylo žebříků mnoho, obránci vyčerpaní obléháním a útok veden na několika stranách pevnosti zároveň, byly síly obránců tříštěny a šance na úspěch úměrně tomu pak vzrůstala.

oblehani
Steč hradeb dle rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.

 

Nejstarší hradby, ať již valové  a palisádové nebo zděné kamenné byly pouze jednoduché zdi, někdy opatřené cimbuřím (zubovým vybráním pro krytí střelců). Pokud se útočník dostal až k patě hradeb, byl v tzv. "mrtvé zóně", protože obránce, který by chtěl do tohoto prostoru střílet se musel značně vyklonit z hradeb, tím se odkrýt a stát se terčem střelců nepřítele. Tento problém byl vyřešen až věžicemi vysunutými z hradby vpřed. Tyto vysunuté věžice umožnily tzv. "flankování" - boční postřelování mrtvé zóny, ačkoli se tento prvek objevuje už dříve (Soběslavovo románské opevnění pražského hradu 12.st. bylo již opatřeno pětibokými věžicemi, podobně jako půlkruhovými biskupský hrad v Roudnici) k většímu rozšíření této fortifikační techniky dochází až později. Dalším řešením byl vynález tzv. podsebití - kamenné hradby byly opatřeny kamennými nebo dřevěnými vysutými nosníky (krakorci) a osazeny plně krytým, zpravidla dřevěným ochozem. V podlaze tohoto ochozu byly střílny, které umožňovaly obráncům střelbu, lití smoly a oleje či vrhání břemen přímo podél hradeb do prostoru u jejich paty a zároveň je kryly před střelci útočníků. Také podsebití se objevuje již od 12. století, ale k jeho masivnějšímu rozšíření u nás dochází až později. Jistý druh podsebití jako ochozu věže zmiňuje Kosmas v souvislosti s obléháním hradu Kladska roku 1114 "...dal zapáliti dům stojící blízko hradby. Když pak se obrátil vítr, chytilo nahoře na věži podsebití, jež právě poněkud přečnívalo přes hradbu" (1950, 186).

Dá se předpokládat, že se Češi setkali s podobnými novými prvky už dříve, například při taženích do Itálie, kde měla tradice zděných fortifikací mnohem hlubší (antické) kořeny. Na výjevech z rukopisu Petra de Ebulo z obléhání Neapole koncem 12.st. je dobře patrné podsebití neapolských hradeb. V průběhu dalšího vývoje pak následovala ještě celá řada zlepšení a zdokonalení hradeb.

prakovnik
Podsebití na hradbách Neapole v rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.

 

My se vrátíme k základnímu problému - vzhůru na hradby. K vyšplhání na hradby používal útočník buď ostrve, nebo žebříky. Ostrví byl kmen upravený přitesáním větví do primitivního žebříku, kde osekané zbytky větví posloužily jako stupně (stylizované ostrve najdeme i v erbech některých rodů - např. Berků z Dubé či jiných Ronovců). Od ostrve byl odvozen typ žebříku tvořený jediným středovým trámkem navrtaným a osazeným stupni. Kvalitnější a stabilnější pak byl klasický žebřík, kde mezi dva nosné trámky byly falcovány stupně. Žebříky opřené o hradby se obránci snažili s pomocí dlouhých bidel s hákem odstrkovat a odrážet a proto každý žebřík museli u paty držet další bojovníci. Pro zajištění lepší stability a snazšího postavení žebříku (zvláště v případě vysokých hradeb a dlouhých svazovaných žebříků) se používala i další dlouhá bidla zakončená háky, kterými útočníci žebříky zvedali a udržovali na místě. Posledním ze způsobů zdolávání hradeb bylo s pomocí velkých dřevěných obléhacích posuvných věží, nazývaných kočka či kocour.

 

utok
Steč valů. Curia Vitkov.

 

Boření hradeb:

Dalším ze způsobů překonání hradeb bylo jejich rozboření. Starší valové konstrukce se prakticky bořit nedaly, ale útočník mohl rozvrátit nebo zapálit kolovou hradbu - palisádu a následně val překonat. Od 12. ale zejména 13. století se objevují první kamenné hradby ("zděné na maltu" či "po římském způsobu") a ty se již daly rozrušit nebo pobořit. Cílem bylo vytvořit v hradbách průlom a jím proniknout do pevnosti. Způsoby, jak tohoto průlomu docílit by se daly rozdělit do dvou skupin:

 

Použití podkopů:

Větší nasazení této techniky se v našem vojenství objevuje až s rozšířením zděných fortifikací. První zmínky o podkopech u nás jsou z 11.st. (obléhání Nákla (1091) či z obléhání polského Hlohova (1109) německo-českým vojskem). Útočník se podkopal k hradbám pod zemí - buď tajně, pomocí skryté podzemní horizontální štoly nebo v zapuštěném zákopu, kryt shora dřevěnými přístřešky z klád, trámů, krytých někdy i mokrými kůžemi, proti střelám, kamení, či dalším břemenům, která shora svrhávali obránci, spolu s vřícím olejem, vodou a hořící smolou. Základem bylo podkopat se až k základům hradeb. Odstraněné zdivo nahrazovali kopáči výdřevou. Když byla takto odstraněna dostatečně velká část základů hradeb nebo hradby podkopány, byl prostor vyplněn hořlavým materiálem a výdřeva následně zapálena. Poté, co dřevo shořelo, došlo k sesuvu zdiva a hradba se v daném místě nad zemí zbortila nebo alespoň narušila. Byzantská princezna-historička Anna Komnena popisující události na přelomu 11-12.st. a působení křižáků první křížové výpravy v Byzanci a Svaté zemi popisuje nasazení podobné techniky při dobývání Nikaie: "...ti první měli bojovat, aby ti druzí měli volné ruce pro podkopání věže. Ti na místo vykopaných kamenů vsunovali dřevěné klády. Když se prokopali na druhou stranu věže, takže už bylo možno vidět prosvítající světlo, klády zapálili. Když dřevo shořelo Gonatas (věž v opevnění) se naklonil ještě víc..." (1996, str. 317). Velmi podobný detailní popis nám zanechal i muslimský kronikář Ibn al-Qalánisí, když popisoval pád křižácké Edessy, dobyté atabekem Zengím roku 1144: "Zvláštní oddíly churásánských a aleppských ženistů začaly kopat na vhodných místech, až došly do samotných útrob země, kde se (pomocí tunelů) prokopaly až pod základy hradebních věží. Tunely pak vyztužili dřevem a zvláštními prostředky, které k tomu účelu používali. Pak už jen zbývalo vše zapálit. Požádali o příkaz k zapálení Zengího, který si tunely podrobně a s obdivem prohlédl a vydal rozkaz. Jakmile podpěry zapálili, oheň se rozšířil a strávil dřevo, což způsobilo pád hradeb. Při zhroucení zahynulo mnoho mužů na obou stranách a muslimové pak zahájili útok, při němž bylo zabito a zraněno mnoho Franků a Arménů a další byli donuceni k útěku." (Gabrieli, 2010, str. 69-70).

Jindy se obléhatelé nepokoušeli přímo o poškození hradeb, ale snažili se spíše jen vytvořit chodbu, kterou by v příhodný okamžik - třeba v noci - mohla do pevnosti proniknout alespoň menší skupina vojáků a zevnitř otevřít brány. Tomu se obránci snažili bránit - jednak prostě poslouchali, zda nezaslechnou z podzemí hluk kopání, což ale nebylo v rachotu obléhání snadné, nebo třeba rozmisťovali na ohrožených místech na hradbách mísy s vodou, aby na hladině mohli pozorovat pravidelné otřesy způsobené kopáním. Popis budování takových chodeb obléhateli a obrany proti tomu opět podává Anna Komnena: "Kopáči postupovali pod zemí jako krtci, kteří ryjí své podzemní chodby. Když pracovali nad zemí, chránili se vysokými kryty před zásahy kamenů a šípů a pod zemí podpírali stropy chodby sloupky. Postupovali přímo dopředu a vykopali širokou, dlouhou štolu, z níž na vozech vyváželi zeminu. Když štola postoupila hodně daleko, radovali se z toho, jako by dokázali bůhví co velikého. Ani obléhaní neseděli nečinně. I oni ze své strany vykopali v určité vzdálenosti příkop, usadili se v něm a čekali, až se obléhatelé přiblíží. Jakmile v jednom místě uslyšeli že obléhající tlukou, kopou a podkopávají se pod spodní část hradeb, otevřeli ze své strany štolu, otvorem odtud uviděli dav nepřátel a ohněm jim spálili tváře." (1996, str. 383).

Protože podkopy budovali specialisté - zpravidla horníci, sledovala tato metoda také přímo rozvoj hornictví. Od vrcholného středověku nacházíme i v našich pramenech četné zmínky o najímání kopáčů z hornických měst na podobnou práci během válek.

 

Nasazením obléhacích strojů:

Dalším ze způsobů narušování a poškozování opevnění obránců bylo nasazení mechanických válečných strojů. Metací stroje nejrůznějších konstrukcí a principů vrhaly těžká břemena poškozující zdivo a krovy zapalující střechy a zabíjející obránce na hradbách. U pevností s malým nebo žádným zdrojem vody to byl vážný problém protože vody nebylo dost ani na pití, natož na hašení - při obléhání Míšně Poláky roku 1015 hasili obránci požáry dokonce medovinou. Roku 1142 při obléhání Pražského hradu například poškodil kníže Konrád použitím zápalných střel (z "praků, samostřílů a luků") hrad a způsobil velký požár kláštera sv. Jiří. Jindy stroje vrhaly nakažené zdechliny zvířat, které měly obráncům znepříjemnit život, otravovat životní prostor a zanášet do hradu nemoci a epidemie. Pojízdná krytá beranidla  narušovala zdivo soustavnými údery. Pokud měl hrad příkop, bylo nutné jej nejprve zasypat a beran dostat až k hradbám.

 

Dobývání bran:

Dobývání brány

Jedno z nejslabších míst opevnění byla vždy brána. Vjezd proražený do valu či kamenné zdi bylo tedy nutné co nejlépe zabezpečit a proto byla vymýšlena a sestrojována důmyslná zařízení. Základním opatřením byla vrata - masivní dřevěná (např. dubová) vrata, zajištěná závorou; byla zesilována kováním a nýty. Protože železo bylo drahé a na kování brány ho bylo potřeba hodně, byla taková kovaná brána nákladnou a prestižní záležitostí. Nejstarší brány byly relativně úzké - stavěné především na povozy, takže i nejstarší vrata byla zpravidla jednokřídlá, usazená na jedné straně na otočném čepu - točnici. Dalším opatřením byl příkop. V místě brány byl nejprve příkop jen přerušen a později přemostěn pevným dřevěným mostem (popřípadě ukotveným na pilonech). V případě ohrožení bylo možné most strhnout nebo zapálit a znesnadnit tak nepříteli přístup k bráně. Dalším opatřením byla strážní věž. Už stavitelé hradišť se někdy snažili zesílit ochranu brány pomocí vyvýšené obranné věže odkud mohli prostor před branou snáze postřelovat. Věž mohla být jedna nebo dvě po obou stranách průjezdu nebo jediná přímo nad branou - tato koncepce se měnila se stavební technikou a zvyklostí kultur,  které hradiště budovaly a vývojem jejich fortifikační technologie. Věž nad branou nebo vedle ní umožňovala nejefektivnější obranu prostoru před vraty i postřelování mostu a jeho okolí.

 

steč
Útok na bránu. Zatímco útočníci se snažili rozbít bránu a proniknout dovnitř, obránci se je zase čas od času pokoušeli zahnat od brány a hradeb výpady. Curie Vitkov.

 

Pokud byl most stržen, musel útočník nejprve zasypat příkop, aby se k bráně vůbec dostal. Jakmile se ocitl před branou, mohl zaútočit přímo na vrata - nejjednodušší způsob byl rozštípat vrata obouruční sekerou nebo nanosit před bránu otepi a bránu zapálit (Miláno 1158). Jiným způsobem bylo bušit do vrat kládou - beranem. Obránci se však snažili bojovníkům před branou co nejvíce znepříjemnit život a držet je dále od vrat, a tak na ně podobně jako na hradbách stříleli, házeli kamení, trámy či jiná těžká břemena (obránci Alessandrie dokonce mlýnské žernovy), lili rozžhavenou smolu a vařící olej. (Hlohov 1109). Proti tomu se útočící bojovníci snažili krýt štíty nebo pojízdnými přístřešky. Bezpečnějším, ale mnohem náročnějším způsobem jak vrata rozbít, bylo nasadit velký pojízdný krytý beran, který se dosunul až před bránu a bojovníci, ukrytí uvnitř před útoky obránců, bušili okovanou kládou zavěšenou na řetězech nebo provazech do vrat.

 

beranidlo
Kryté pojízdné beranidlo sunoucí se k bráně pevnosti. Curia Vitkov.

 

Obléhací stroje:

První setkání Čechů s mechanickými obléhacími stroji proběhlo možná již v 11. století, ale masivnějšího nasazení se dočkaly až ve staletích následujících a své výsadní postavení si udržely až dokud nebyly definitivně vytlačeny těžkými planými zbraněmi. Podrobnosti k válečné technice najdete v následující kapitole.

bitva

 

Lest a zrada:

Vedle nejrůznějších válečných lstí, které většinou vyplývaly z dané situace, momentálních nápadů útočníků či obránců a nelze je tedy popsat nebo vyjmenovat, byla dalším z prostředků jak dobýt pevnost zrada některého z obránců. Důvodů, proč někdo z obránců zradil a umožnil obléhatelům vstup do pevnosti, bylo mnoho - někdy sehrál svou roli strach a podlomená morálka některého z obránců, jindy byl nějaký obránce jednoduše podplacen. Roku 1040 umožnil purkrabí hradu Bíliny Prkoš, ač disponující na zemské bráně velkou silou, asi podplacen velitelem sasských vojsk Ekkehardem (Kosmas praví "...podplacen byv saskými penězi..."), sasskému vojsku vstup do země a následný plen tím, že stáhl sobě podřízené bojovníky z hraničních opevnění - přeseků. Jiný případ, který se projevoval zejména při obléhání rozsáhlých pevností a opevněných měst, bylo názorové či národnostní (kupodivu mnohem řidčeji) rozdělení obránců. Část obránců tak mohla sympatizovat s obléhateli a umožnit jim vstup do pevnosti nebo města. Z pochopitelných důvodů byla zrada považována za jeden z nejtěžších zločinů a pokud se straně, pro kterou daný člověk zradil nepodařilo zvítězit a zrádce byl dopaden, býval velmi krutě potrestán. Kosmas o jmenovaném Prkoši dále praví "Na to kníže rozhněvav se dal mu vyloupati oči, utíti ruce i nohy a hoditi ho do hlubin řeky roku od narození Páně 1041" (1972, 93). Hlavní vůdce vzpoury proti Václavu I. s výjimkou svého syna Přemysla Otakara II. nechal král bez ohledu na svůj předchozí vynucený slib amnestie popravit aj.

 

Vojenské leženíÚvodVálečná technika

Další související články: Stavitelství v RS Panské kostely Velmožská sídla

TOPlist