4.7. Válečná technika

katapulta

Úvod:

Důležitým těžkým válečným prostředkem již v raném středověku byly také dobývací stroje a různé mobilní obléhací konstrukce. V Západní Evropě byla po pádu Římské říše technologie konstrukcí podobných obléhacích mechanismů na dlouhou dobu téměř zapomenuta (proti zemním valům hradišť byly navíc jen málo účinné). Ačkoli některé obléhací mechanismy znalo samozřejmě evropské válečnictví i dříve, ještě v počátcích první křížové výpravy (vyhlášena 1095) se, podle některých soudobých zpráv, křižáci v obléhání velkých opevněných měst příliš nevyznali. Velmi brzy se však dokázali přizpůsobit. Zřejmě pod vlivem Byzantinců a Arabů, kteří udržovali do jisté míry kontinuitu s antickým válečnictvím, se západní křižáci naučili konstruovat a používat nejrůznější obléhací stroje a konstrukce. Ty pak s větším či menším úspěchem nasazovali nejen proti muslimům, ale i proti samotné Byzanci. Mnohé z těchto bojů a obléhání popsala na počátku 12.st. byzantská princezna-historička Anna Komnena, jejíž dílo v následujícím textu několikrát citujeme. Tyto poznatky a zkušenosti rozšířili křižáci po svém návratu i v Evropě, takže se od 12.st. škála používaných prostředků zase dále rozšířila a zdokonalila.

V českých dějinách se sporadicky objevují obléhací stroje již v 11. století, ať již u nás nebo při zahraničních výpravách (Budyšín 1004, Němčí 1017, Náklo 1091 apod.), ale masivnější rozšíření a nasazení obléhacích strojů přineslo až 12.-13. století v přímé návaznosti na rozvoj a rozšíření zděných fortifikací (hradby na maltu, hradby po římském způsobu apod.). Na iluminacích italského kronikáře Petra de Ebulo jsou vyobrazeni čeští bojovníci při obléhání Neapole 1191, obsluhující jednoduchý vahadlový vrhací stroj. Roku 1142 byl při obléhání Pražského hradu moravskými praky (anonymní kronikář tu již výslovně zmiňuje rozestavení praků, samostřílů a luků) silně poškozen a zapálen klášter sv. Jiří. Přestože obléhací stroje našly své omezené využití i proti valovému opevnění, které zde bylo ve 12.st. a počátkem 13. století stále ještě dominantní, jejich hlavní éra nastala až s rozvojem zděných fortifikací. Ty se s pomocí těchto strojů daly poškozovat, narušovat a bořit, kdežto zemní val úderům beranu či dopadu těžkých břemen úspěšně odolával, takže se válečných strojů ve starším období užívalo spíše k zapalování dřevěných částí opevnění, obytných budov a ničení živé síly obránců. Až do 14. století byly mechanické obléhací stroje nejtěžší a nejničivější dostupnou vojenskou obléhací technikou - od 14. století se vedle nich stále častěji objevují těžké palné zbraně, až je nakonec v 15. století zcela vytlačí jako zastaralé.

Budování, údržba i provoz obléhacích strojů nebyla jednoduchou činností a proto si již od počátku, stejně jako v Antice (římské legie měly své "inženýry") vyžadovala řemeslníky - speciality se zkušenostmi a praxí. Již v kapituláriích Karla Velikého z počátku 9.st. se vyskytuje nepřímá zmínka o mechanické artilerii v souvislosti s opatřováním vhodného střeliva - kamení a lidí se zkušenostmi. U Cremy r. 1159-1160 řídil stavbu obléhací věže muž se zkušenostmi z Palestiny. Na výpravě Jindřicha Lva r. 1177 byl výslovně zmíněn "konstruktér strojů" Fridrich. Odborníci na obléhací techniku se objevují i při výpravách Fridricha Barbarossy do Itálie - šlo o řemeslníky z Pavie, Cremony, Lodi či Coma. Obléhací technikou i příslušnými experty v oboru však disponovali i Milánští. Od nás máme zmínku o profesionálním výrobci katapult (na Starém Městě pražském) až z roku 1419 a blíže nespecifikuje co vlastně tento Jan "catapultas laborat" přesně konstruoval, ale s ohledem na to, že se zmínky o obléhacích strojích objevují už v raném středověku, dají se takoví specializovaní řemeslníci předpokládat už mnohem dříve.

V poměrně složité terminologii obléhacích strojů panuje značný zmatek a naprostá nejednotnost. To je dáno jednak převzetím některých původních názvů z Antiky a to dílem z latiny a dílem z řečtiny a zároveň vznikem či nasazením zcela nových strojů a zaváděním nových termínů či záměny starých názvů v období středověku. Je tedy docela dobře možné, ba i pravděpodobné, že termíny, které zde uvedeme najdete v jiných pramenech použity v jiných souvislostech. Přesto se pokusíme uvést alespoň základní technické pojmy a logické dělení vyplývající primárně z principů, na kterých tyto zbraně pracují.

 


 

4.7.1. Obléhací stroje:

 

Obléhací stroje a další válečnou techniku raného středověku lze rozdělit do několika skupin podle principu na kterém tyto mechanismy pracovaly:

Dále se pokusíme trochu rozebrat jednotlivé konstrukce:

Torzní metací stroje:

Princip těchto strojů byl znám již v Antice a jeho základem je odpor materiálu proti kroucení - torzi (torquere-kroucení). Svazky lan spletených ze šlach či jiných vhodných materiálů se předpínají kroucením v ose a jejich odpor se z kruhového pohybu přenáší na páku. Pákou může být lžíce vrhacího stroje nebo jedno z ramen napínajících tětivu jiného stroje. Výhodou těchto strojů jsou poměrně malé celkové rozměry, velká rychlost střely a u některých typů i relativně přímá dráha letu. Pro tyto parametry, spolu s poměrně malými rázy vznikajícími při střelbě, v poměru k těžkým vahadlům, byly používány tyto stroje v Antice jako těžké palubní zbraně válečných lodí. Balisty zmiňuje např. polský kronikář Gallus Anonymus při dobývání polského hradu Hlohova německým a českým vojskem roku 1109, ale jejich konstrukci bohužel blíže nespecifikuje, snad vyjma několika zajímavých, ale drobných postřehů - rozlišuje například balisty od strojů těžkých a uvádí výslovně, že je Němci i Poláci "natahovali". V dalším líčení si Gall všímá i účinnosti metacích strojů: "...Němci na hrad útočí, Poláci se brání, ze všech stran praky vrhají mohutné hmoty, metací stroje řinčí, vystřelené oštěpy i šípy prolétají vzduchem, pronikají štíty, proráží brnění, přilby jsou drceny, mrtví se řítí k zemi..." (Choc 1967, str. 437). Onagery/mangany se pak vyskytují u Milána r. 1158 či Alessandrie r. 1174.

balista (ballista, phalintonon)
Základem balisty (římské označení bylo ballista, řecké phalintonon) jsou dvě ramena usazená v torzních svazcích spojená tětivou, opatřenou koženou kapsou. V loži sochy balisty je posuvná lišta se žlabem, kterým je vedena střela - kamenná či olověná nebo bronzová či železná kule. Při napínání se vodící lišta pohybuje v drážce vzad, společně s tětivou, při výstřelu zůstává stát a střela je vedena žlabem lišty prudce vpřed. V zadní části stroje bývá buben navijáku - pro zajištění lišty s tětivou při napínání se používaly různé mechanismy - buď byla přímo lišta opatřena zpětnou západkou, která zapadala za jistící kolíky (viz. obr. katapulty) či ozubený hřeben upevněný k hlavní soše stroje nebo bylo zajištění přímo součástí navijáku - řešeno pomocí rohatky a západky. U antických strojů byla posuvná lišta jakýsi relikt odvozený ze starých gastraphetů - ručních zbraních napínaných právě touto vysunutou lištou, u zbraní středověkých soudě dle ikonografických pramenů mohla úplně chybět, respektive mohla být pevnou součástí lafety. Dostřel balist v raném středověku není sice znám, ale lze jej odhadnout z dochovaných zpráv až na několik set metrů.

katapulta (catapulta, scorpiones, euthytonon aj.)
Základní konstrukce tohoto šípometu (latinské označení bylo catapulta či v menším scorpiones, řecké euthytonon) je stejná jako u balisty, jen chybí kapsa pro projektil a místo žlabu je vodící lišta opatřena drážkou pro vedení šípu. Také tento stroj je vybaven jedním z napínacích mechanismů uvedených u balisty, takže i zde se dala regulovat síla a tím i dostřel šípů. Jinak se dostřel reguloval i úhlem pod kterým se střílelo a vahou střely. Snížit sílu nebo dostřel nemělo smysl, pokud se pálilo do živé síly protivníka, ale mělo to jistý smysl pokud se střílelo např. zápalnými střelami na přesně vzdálený cíl po vyšší balistické křivce. Účinný dostřel i detaily konstrukce (spoušťové ústrojí, napínací a jistící mechanismy aj.) známe z Antiky i z vrcholného středověku, jenže tyto údaje lze pro raně feudální období použít jen rámcově. Antické katapulty měly dle dobových zpráv účinný dostřel až 555m, ale lze se oprávněně domnívat, že raně středověká artilerie byla na trochu nižší technické úrovni. Naše vlastní pokusy s replikou katapulty antické konstrukce (podobně pravděpodobně vypadaly i stroje v raném středověku - doložená vyobrazení a konstrukce z vrcholného středověku - např. dle Violetta le Duc je již technicky natolik složitá že ji v raném středověku nelze příliš předpokládat) vykazovaly dosud maximální dostřel kolem hranice 350m, ale sama technologie má zjevně ještě určité rezervy. Už třeba pro to, že jsme na torzní svazky použili z důvodů dostupnosti pouze konopných lan namísto svazků šlach či žíní, které by nejspíš vykazovaly ještě o něco lepší torzní vlastnosti. Z toho lze bezpečně odhadnout, že i v raném středověku bylo možné konstruovat katapulty s hranicí dostřelu nejméně 300-400m a možná i půl kilometru.

 

katapulta
Torzní šípomet - katapulta (catapulta). Arzenál Curie Vitkov.

 

Torzní metací stroj - catapulta (šípomet, někdy též scorpiones nebo euthytonon). Vedle této pevné konstrukce (viz. ilustrace) známé již od antiky a používané hojně na lodích se ve středověku objevuje i zavěšení malých kol na torzní základní desky i tělo stroje, ale ty sloužily výhradně k posunu v palebném postavení - natáčení a zaměřování stroje - nikdy k přesunu po vlastní ose. Také napínacích a spoušťových mechanismů existovalo více. Torzní balista je obdobné konstrukce, rovněž s torzními rameny zakotvenými ve svazcích lan, ale tětiva je opatřena koženou kapsou a vodící drážka posuvné lišty je nahrazena žlabem pro vedení kulových projektilů (kamenných či později kovových). Pokusy provedené r. 2002 s replikou katapulty antické konstrukce dosud ověřily možný dostřel stroje k hranici 300m. Při poměrně volné aretaci a vysoké balistické křivce pak bylo možné trefovat čtverec 3x3m na vzdálenost 200m. Testovaný stroj sám i celá technologie však vykazovala ještě značné rezervy. V oddíle tématické články si můžete prohlédnout postup rekonstrukce této torzní katapulty. Arzenal Curie Vitkov.

skorpion skorpion
Střely do škorpiónu a detail čtverhranného hrotu střely nasazované na dřík tulejkou. Nahoře střela do kuše pro srovnání velikosti, dole zápalná střela - za kovovým hrotem je omotána koudelí namočenou v zápalné směsi tvořené smolou, sírou apod.

 

onagery (mangonely, mangany).
Opět jde o stroje, které známe již antického válečnictví. Principem je tu znovu torze, ovšem v masivnějším torzním svazku je tu zasazeno jen jediné vělké ramen, které zároveň tvoří samotnou odpalovací páku. Tato páka byla někdy rozšířena do podoby jakési lžíce (nebo opatřeba košem), což umožňovalo metání jednak pevných střel - např. kamení, popřípadě i většího množství menších kamenů a také zápalné střely. Rameno páky se při napínání stlačilo pomocí jednoduchého navijáku dolů, kde se zajistilo. Po odjištění se pak prudce vymrštilo vzhůru. Na konci své dráhy se obvykle prudce zastavilo o záraznou kozu - v tomto okamžiku projektil opustil lžíci.

 

onager onager
Lžicový metací stroj - onager či mangan nebo též mangonel, v tomto čistě torzním provedení. V první verzi je opatřený koly pro snazší posun do palebné posice nebo ústup - k větším přesunům po vlastní ose se tato kola ale nepoužívala.

Vedle lžíce se však používalo také (v Antice asi běžnějších) kožených vaků, upevněných na konci ramene, které se během pohybu ramene otevřely a zvýšily tak účinek švihu, podobně jako u vahadlových praků. Tím bylo možné zvýšit dostřel a účinek stroje, ovšem kožený vak se příliš nehodil pro odpalování zápalných střel.

 

Vahadlové vrhací stroje:

Mezi tyto stroje patří velké trebuchety (trebucium, blida, bissa apod.). Někdy se užívá i nepřesné označení "katapulta" či "katapult" - převzaté z Antiky, kde ale označovalo torzní šípomet. U nás se často používal (i později) pouze prostý název prak, případně velký prak nebo také kluk (i když nutno pro úplnost a větší zmatek dodat, že se pojem kluk někdy používal také v souvislosti s katapultou nebo angonem). Základem těchto strojů je jednoduchá dvojramenná páka - na jedné straně je střela v kapse nebo lžíci, na druhé straně je vahadlo - buď závaží nebo lidská síla. Projektil byl vrhán po vysoké balistické trajektorii a na cíl dopadal shora. Dostřel těchto strojů zvýšilo nahrazení prosté lžíce delší koženou kapsou, která se při výstřelu rozbalila a vypustila střelu, tím se zvýšila odstředivá síla i rychlost projektilu - kapsa byla odvozena od klasického ručního praku či fustibalu (prak na holi) známého již ze starověku. Výška balistické křivky a tím i dostřel byla u nejjednodušších typů nastavována pouze zakřivením koncového háku vahadla, na které se zavěšovalo oko kapsy - zakřivení háku ovlivňovalo okamžik kdy se oko z háku svezlo a rozbalilo kapsu. U pozdějších typů velkých praků se používalo jiných postupů regulovaných délkou úchytných lan, která ve správném okamžiku uvolnila a rozbalila kapsu. V této kategorii najdeme jednak subtilní jednoduché stroje, kde závaží buď chybělo úplně či bylo jen malé a jeho funkci nahrazovala síla lidských paží a váha těl bojovníků (výjevy z rukopisu Petra de Ebulo při obléhání Neapole 1191, Hortus Deliciarum atd.).

prak
Čeští bojovníci obsluhující prak při obléhání Neapole 1191, Petr de Ebulo 12.st.

Najdeme tu ale také největší válečné stroje vůbec - mohutná protiváha vážící až několik tun, mohla s pomocí několikametrového ramene a kapsy vrhnout závaží o velké váze (prameny hovoří o 70-1400kg např. r. 1159-1160 vrhali Cremští proti obléhacím věžím mlýnské žernovy) do vzdálenosti několika set metrů (zpravidla 200-600m, u lehčích projektilů snad až 1000m). Skutečně velké mnohatunové protiváhy a projektily lze však předpokládat asi až od vrcholného středověku (inženýři Napoleona III. r. 1850 při rekonstrukci experimentovali s protiváhou 16 400kg a střelou o váze 1400kg - dostřel byl za těchto podmínek 70m což je s ohledem zejména na extrémní váhu projektilu úctyhodný výkon). S ohledem na svou jednoduchou konstrukci, byl vrhací stroj založený na páce, v raném středověku asi nejrozšířenější typ a pravděpodobně nechyběl při žádném větším obléhání, kde jsou dobývací stroje zmíněny (např. Budyšín 1004, Němčí 1017, Náklo 1091, Hlohov 1109 - zde jsou přímo zmíněny praky, Cremy 1160, 1191 Neapol, Praha 1142, 1249 apod.).

prak prak
Jednoduchý vahadlový prak dle rukopisů Petra de Ebulo (1191 obléhání Neapole).

prak
Velké vahadlové praky se nepřevážely, ale budovaly přímo na místě z tamějších zdrojů. Výjimečně se převážel pouze materiál, pokud ho byl v místě určení nedostatek.

prak
Rekonstrukce velkého vahadlového praku - hrad Chinon, Francie. Tento stroj uvádíme pouze pro zajímavost, neboť leviatany tohoto typu jsou záležitostí vrcholné gotiky.

 

Menší a jednodušší vahadlové praky se zřejmě vyráběly přímo na místě s použitím místního dřeva. Kovové díly se mohly vyrábět na místě také (při delším obléhání pevností byla jistě v táborech i polní kovárna) ale je pravděpodobné, že si složitější díly kontruktéři dovezli s sebou. Stejně tak kapsy praků mohli vyrábět na místě z dovezené kůže a lan nebo je mohli přivézt již hotové. Tam kde se očekával nedostatek vhodného materiálu, museli vojáci počítat i s dopravou dřeva na místo (například za Křížových výprav ve Svaté zemi) na vozech či lodích aj. Někdy se však převážely hotové velké praky, rozebrané na součástky a naložené na větší množství vozů tažených koňmi či voly. O něco mladší popis obtížné a zdlouhavé přepravy jednoho takového monstrózního praku, nasazeného sultánem al-Malikem al-Ašrafem při dobytí jedné z mála zbývajících velkých křižáckých bašt ve Svaté zemi - Akkonu (1291) nám zanechal arabský historik Abú ´l-Fidá´: "Došli jsme do Hisn al-Akrádu, kde jsme převzali do opatrování velký katapult zvaný "al-Mansúrí" (tj. Vítězný), jejž mělo vézt sto plně naložených vozů. (Když jsme ho rozebrali), díly si rozdělilo vojsko z Hamá a mně připadla část zaujímající jediný vůz, ačkoli jsem tehdy byl "emírem deseti". Náš pochod s vozy trval až do konce zimy. Mezi pevností Hisn al-Akrád a Damaškem nás zastihly deště a sněžení, takže jsme kvůli potížím s vozy a slabostí volů, kteří je táhli a umírali zimou, zažívali mnohé nepříjemnosti. Kvůli těmto vozům nám trvalo celý měsíc, než jsme došli z Hisn al-Akrádu k Akkonu, což je cesta, která na koni trvá osm dní." (F.Gabrieli, 2010, str.296).

 

Stroje založené na pružnosti materiálu:

Princip těchto strojů je podobně jako u luků a kuší založen na pružnosti materiálu - dřeva, výjimečně i kovu. U některých strojů se střela vymršťuje s pomocí velkého lučiště a tětivy a jde tak prakticky o jakési lafetované kuše ve větším provedení. Proti jednoduchým spoušťovým mechanismům kuší, byly ale tyto stroje zpravidla vždy vybaveny napínacím systémem (hřebenem, ráčnou atd.) umožňujícím bezpečné a regulované napnutí zbraně a ovládání tahu lučiště. Tětivy mohly vymršťovat velké šípy, či malé kamenné nebo kovové koule (samozřejmě pro každý typ projektilu musel být stroj i tětiva upravená). V jiném případě tětiva nevymršťuje střelu přímo, ale pouze zvedá proti lučišti páku - lžíci, vrhající břemeno. Další z možností využití pružnosti dřeva je stroj - šípomet, konstruovaný tak, že se pružný dřevěný list ohne a po vymrštění vystřelí dlouhý šíp usazený ve speciální loži. Ze zmínky polského kronikáře Galla o obléhání Hlohova (1109) víme, že jak spojené německo-české vojsko tak Poláci používali v boji balisty - ze zprávy není jasná konstrukce, ale zdá se že šlo buď o konstrukci torzní nebo právě balisty založené na principu velkých kuší - ze skromné zmínky a stroji metacím a jeho napínání to bohužel nelze posoudit. Účinek těchto strojů najdete v citaci Galla v oddílu torze.

Šípomety s lučištěm:

Antika znala a používala také malé ruční balisty (manubalista) či šípomety (gastraphetes, arcubalista) založené na principu pevného pružného lučiště. Proti kuším středověkým se však tyto zbraně lišily především napínacím a spoušťovým mechanismem - ten totiž vypadal podobně jako u strojů torzních a napínaly se tak, že se vodící lišta vysunula dopředu, tětiva zajistila v zámku, zadní rozsocha opřela o břicho střelce, zatímco vysunutá lišta se opřela o zem a vahou střelcova těla zasouvala dovnitř, čímž napínala tětivu. Od těchto ruční zbraní se však odvozovaly i větší a masivnější stroje, opatřené pevnou lafetou s nastavitelným náměrem (např. řecký Oxybeles) - v různých technických obměnách na různě provedených pevných i pojízdných lafetách se s nimi pak setkáváme také ve středověku.

oxybeles
Funkční replika oxybelu (šípomet). Vyrobil Grum.

 

Anga (angon, šípomet) - stroj založený na pružnosti dřevěného břevna, které úderem vymrští těžký šíp/kopí středem vodícího sloupu.

Metače kamenů aj.

Na principu pružnosti materiálu a jeho odporu proti ohybu fungovaly i různé metače pevných střel po vyšší balistické křivce (s vakem nebo lžící). Jedna z variant byla blízká v některých bodech onagerům, vycházela však namísto torze z principu pevně usazeného pružného lučiště. Tětiva sama zde však nesloužila přímo k vymrštění samotného projektilu, ale v jejím středu byla připevněna lžíce nebo rameno onageru. Sklápěním ramene/lžíce stroje vzad došlo k napínání lučiště, které pak lžíci po jejím uvolnění prudce zvedlo vpřed proti zárazné "koze" umístěné ve středu lučiště. Jiný stroj měl dvě dlouhá pružná ramena, která se ohýbala a přenášela tak energii na páku zakončenou lžící nebo koženou kapsou, vymršťující střely po vysoké balistické křivce. Dostřel podobných strojů byl dán jednak použitými materiály pružných prvků (lučiště apod.), jejich kvalitou a také celkovými rozměry strojů - byl jistě nižší, než u velkých pákových/vahadlových (blid, trebuchetů) či torzních (onagerů) metačů a také váha střel nemohla být tak vysoká, jako v případě vahadel, ale šlo podobně jako u torment o stroje poměrně malé, skladné, lehké a relativně levné - spíše než co jiného vyžadovaly zručné řemeslníky a kvalitní materiál.

onager onager
Rekonstrukce kombinovaných onagerů ve skutečné velikosti: s lučištěm a protiváhou (město Castel Franco, Itálie) a s lučištěm doplněným torzí (hrad Chinon, Francie).

 


 

4.7.2. Mobilní obléhací konstrukce:

 

Do této kategorie spadají nejrůznější konstrukce opatřené koly či posouvané na povalech, které obléhatel dosunul k hradbám nepřítele, aby je mohl snáze zdolat nebo rozrušit. Kola, kterými byly tyto konstrukce opatřeny sloužila výhradně k posuvu k hradbám, případně od nich, drtivá většina těchto konstrukcí byla budována přímo na místě dle momentální potřeby a po skončení obléhání byly zanechány svému osudu. Tyto stroje se tedy nikdy nepohybovaly po cestách po vlastní ose, ale některé důležité součásti, zvláště kovové, se mohly podobně jako menší obléhací stroje vozit rozložené na vozech a po úspěšném skončení obléhání z konstrukcí sňaty a uchovány pro další potřebu. Podobně jako obléhací stroje i tyto konstrukce stavěli vysoce kvalifikovaní specializovaní řemeslníci. Výčet těchto konstrukcí vypadá takto:

Obléhací věž - (turres, u nás se takové věži říkalo též "kočka" či "kocour" - Vincencius 1160, někdy též "želva" - Anna Komnena). Ohromná několikapatrová dřevěná konstrukce opatřená koly byla známá a hojně používaná již ve starověku. Existují vyobrazení podobných obléhacích věží v akci již z Babylonu a využívalo je i antické válečnictví - např. Josephus Flavius, Corpus Caesarianum aj. Věž bývala pobita na čele a bočních stěnách dřevěnými fošnami, často pokrytými namočenými kůžemi a kožešinami (někdy máčenými do octa), aby se snížila možnost zapálení věže obránci, nebo i pobita na nejexponovanějších místech kovem. V zadní části věže nebo uvnitř byl žebřík či schodiště, kterým se útočník dostával na vrchol věže. Výška věže (a tedy i počet pater) byla závislá na výšce dobývané hradby - doložené jsou z našich zpráv i věže šestipatrové o výšce 12-18 m. V ideálním případě věž hradby trochu převyšovala, aby mohli střelci z jejího nejvyššího patra zahnat obránce z hradeb ještě před samotnou stečí. V nejvyšším patře nebo ve výšce hradeb byl na věži zpravidla upevněn výsuvný nebo vyklápěcí můstek, který útočník sklopil na hradbu a po kterém se vojáci dostali na ochoz hradeb. Věž bývala, jak už jsme naznačili, opatřena střílnami, aby útočník mohl i během posunu k hradbám ostřelovat obránce pevnosti z kuší a luků. Někdy mohla být obléhací věž kombinovaná se závěsným beranidlem, což je systém rovněž používaný již ve starověku (Sumer, Babylon, Antika aj.). O nasazení takových kombinovaných věží s beranidlem píše např. muslimský kronikář Ibn al-Qalánisí při obléhání Tyru křižáky r.1111-1112 : "Přiložili věž k hradbám a začali je rozbíjet pomocí beranidel, která byla na věži umístěna. Hradby se tříštily, část kamenů odpadala a ti co byli uvnitř, je už viděli v troskách.". (Gabrieli, 2010, str. 57)

Použití obléhacích věží proti valovým opevněním máme doloženo také spíše ze starověku (např. Caesarovo obléhání opevněných kelstkých oppid). Zdá se že ve středověku se beranidla a obléhací věže vrací, stejně jako většina další mechanické obléhací techniky, v nějaké větší míře až s opětovným rozšířením a rozvojem zděných fortifikací.

Protože většina opevněných sídel byla opatřena příkopy a valy znesnadňujícími útočníkům přístup k hradbám, musel obléhatel nejdříve překonat tyto překážky, než mohl přisunout mobilní konstrukce až k hradbám. Vojáci pod krytem štítů nebo různých dřevěných a proutěných tarasů prokopávali valy a příkopy zasypávali hlínou, kamením, dřevem nebo jen s pomocí proutěných otepí. Na urovnaný terén pak nakladli dřevěný rošt, po kterém přisunuli kryté přístřešky nebo obléhací věže až k hradbám. Polský kronikář Gallus Anonymus popisuje obléhání hradu Náklo na počátku 12.st. kde "...Poláci vyrovnávali jámy, sváželi hlínu a dřevo, aby se tak snáze a po rovné zemi dostali s dřevěnými věžemi k hradu. Pomořané naproti tomu připravili sádlo a smolné louče, pomocí nichž chtěli to nahromaděné dřevo pomalu spálit. Na tři pokusy totiž obyvatelé hradu všechno (dobývací) náčiní spálili, když potají seskočili z hradeb, a třikrát za sebou je Poláci znovu postavili. Boleslavovy dřevěné věže totiž stály tak blízko hradu, že posádka mohla proti nim z hradeb bojovat klíny, zbraněmi a ohněm..." (2009, str. 132).

Vzácně detailní zmínku o stavbě a následném použití jedné z obléhacích věží nacházíme ve Vincenciově popisu obléhání Cremy císařským vojskem roku 1160. Dobře opevněná pevnost, obehnaná vysokou zděnou hradbou a vodním příkopem byla nepříjemným oříškem. Císaři se ale tehdy údajně přihlásil stavitel-konstruktér, který měl zkušenosti se stavbou a používáním podobných strojů z Palestiny a který prý: "...svými stroji s Jerusalemskými mnohá pevná místa Saracenův zničil...". Ten pak navrhl a nechal zkonstruovat šestipatrovou útočnou věž, kterou Vincencius popsal s neobvyklým citem pro technické detaily:

"Nejdříve položila se dvě čtyřhranná břevna dubová, jako při čtyřkolém voze; ale především určila se na zemi délka a šířka a potom vyvedla se podivuhodným důmyslem tak, jak se s ní k hradu hnouti mělo. V ní umístěno šest obydlí (pater poz.aut.), kde měli státi vojínové, kteří bojovati a do města vskočiti měli. Při zemi, jak trámy již byly upraveny, byla věž široká, výše užší, jinými trámy k tomu určenými a železným plechem a pevnými hřebíky připevněnými do výšky desíti mužů shotovena; v nižších obydlích bylo uvnitř místa na 1000 lidí. Tento přístroj byl v předu a po pravé a po levé straně dubovými fošnami pobit a až k příkopu, jenž byl kolem města, plnému tekoucí vody a velkému velmi pošinut, když se byli kolem věže na sedátka posadili rukojmové z tamních míst, aby je usmrtili Kremští, ač kdyby chtěli. Od těch kteří při zemi řečeného obydlí byli, jichž se na 500 čítalo, a kteří věži tu, k trámům provazy přivázavše, kam chtěli pošinovali a zase nazpátek táhli, postavena jest věž na břehu příkopu. Neboť oněma dvěma trámy, o nichž jsme výše řekli že byli jako při voze položeny, dán základ celé věži; ostatní trámy do šířky jdoucí, přibity byly pevně rozličnými přístroji a železem a po nich pošinovali tuto věž, kam chtěli, pomocí stejných trámců lojem pro kluzskost namazaných. Od hořejšího až k dolejšímu oddělení stříleli střelci šípy do hradu a ranili mnohé a přemnohé zabili." (Vincencius, FRB II.).

I když vezmeme v potaz, že tu kronikář možná trochu přehání rozměry i počet lidí tvořících samotnou posádku věže, je jisté že šlo o obrovskou mobilní stavbu, která si jistě nezadala s podobnými konstrukcemi, jaké známe již z Antiky (viz. třeba Corpus Caesarianum - Válka Alexandrijská aj.). Obránci pevnosti se pokoušeli věž zničit nebo alespoň poškodit metacími či vrhacími stroji - Vincencius zmiňuje až 7 těžkých strojů vrhajících na věž např. i mlýnské kameny - a zapálit ji pomocí zápalných střel. Z tohoto důvodu byla věž na čele opatřena dubovými fošnami a zesílena železným kováním. Zároveň s tím byli, jak se můžeme dočíst, jako svérázná forma ochrany věže použiti také rukojmí - vesměs zajatí obyvatelé města, kteří byli posazeni na sedátka vztyčená z věže. V rukou drželi kříže a v noci svíce, aby je bylo dobře vidět. Svým křikem, prosbami a pláčem měli zabránit obráncům na hradbách střílet na věž a zabíjet a zraňovat tak své přátele a příbuzné. Ti však když viděli, že nemají na výběr, rukojmí obětovali a věž stejně ostřelovali. Nakonec se sice podařilo útočníkům vysunout most na hradby a některým bojovníkům také vniknout dovnitř, ale obráncům se podařilo těžkou střelou z jednoho z obléhacích strojů jimiž věž ostřelovali most zasáhnout a přerazit. Proniknuvší bojovníky pak dílem zajali a dílem pobili. Věž byla tedy odtažena stranou, opravena a opatřena novým mostem, ale k dalšímu útoku už nebyla potřeba, protože obránci kapitulovali.

Jinou konstrukci takové mobilní obléhací věže, zkonstruované Bohemundovými křižáky při obléhání byzantského Dyrrhachionu, její psychologický účinek i účinný boj obránců proti této hrozbě a další zajímavé postřehy popisuje Anna Komnena:

"Způsob stavby této věže, kterou Bohemundovi barbaři pojali jako věž na želvě, lze těžko popsat. Ti kteří ji viděli, říkali, že to byl hrozný pohled, a zvláště děsivě působil na ty, k nimž se věž blížila. Věž byla sestrojena takto: dřevěná věž stála na čtvercové základně a zdvíhala se do takové výše, že o pět až šest loktů převyšovala městské věže. Obléhací věž bylo třeba postavit tak, aby útočníci mohli po jakýchsi závěsných můstcích sestoupit dolů a snadno zaútočit na městskou hradbu. Obléhaní by nemohli odolat síle útoku a tlaku útočníků. Barbaři obléhající Dyrrhachion zřejmě ovládali i optiku. Bez ní by nebyli mohli znát výšku městských hradeb. Pokud neznali optiku teoreticky, museli umět zacházet s optickými přístroji. Ta věž byla opravdu hrozná na pohled s nejhrozněji působila, když se pohybovala. Její základna spočívala na řadě kol a do pohybu ji uváděli pákami vojáci uvnitř. Vzbuzovalo to úžas, protože nikdo nechápal, jak se hýbe, a zdálo se, že se pohybuje sama od sebe jako obr čnící nad mraky. Věž byla zakryta odzdola až nahoru a byla rozdělena do řady pater. Kolem dokola byly záklopky, odkud pršely střely. V nejhořejším patře byli odvážní ozbrojenci s meči v rukou, připraveni k obraně. Když důstojníci dyrrhachijského velitele Alexeia spatřili před hradbami tuto hroznou podívanou, neseděli s rukama v klíně. Zatímco Bohemund stavěl před hradbami svůj stroj, jehož bořícímu účinku nemělo nic uniknout, chastali obléhaní uvnitř hradeb jiné opatření, jímž se mu chtěli postavit na odpor. Jakmile viděli, do jaké výše Bohemundova pohyblivá věž ční a kam ji postavili po odstranění kol, zarazili proti ní do země čtyři vysoké kůly a postavili lešení na čtvercovém půdorysu. Mezi kůly umístili podlaží a zdvihli lešení o jeden loket výše, než byla dřevěná věž před hradbami. Po stranách nebylo lešení zakryto, nepotřebovalo totiž žádnou ochranu, jenom nahoře bylo zastřešeno. Potom Alexeiovi vojáci vynesli nahoru na věž tekutý oheň, který chtěli vrhat na nepřátelskou věž. Mysleli si však, že ani uskutečnění tohoto záměru by ještě nestačilo na její úplné zničení, protože oheň by se dotkl jen jejího povrchu. Co potom vymysleli? Vyplnili prostor mezi dřevěnou a městskou věží nejrůznějšími hořlavinami, a ty pak polili proudy oleje a zapálili pochodněmi a kusy hořícího dřeva. Oheň nejdřív jen doutnal, ale když zadul lehký větřík, rozšířil se velkým plamenem, a když se připojily proudy tekutého ohně, vzňal s velkým praskotem celý hrozný a těžký stroj. Byla to děsivá podívaná. Obrovský oheň bylo vidět v celém okolí do vzdálenosti třinácti stadií. Uvnitř věže nastal mezi barbary velký zmatek a bezradnost, jedni padli za oběť ohni a uhořeli, druzí se vrhali z věže na zem. Všude se rozléhal hlasitý křik a hrozná panika vypukla i mezi barbary, kteří byli venku." (1996, str. 384-386).

Zjevně však existovalo mnoho různých postupů, jak takovou věž vybudovat a mohla mít různý tvar i vzhled. Konstrukce sama často závisela na dostupnosti vhodných materiálů nebo byla limitována maximální vahou, rozměry apod. Přestože vnitřní konstrukce byla vždy tuhá, nemusela mít nutně plášť z prken nebo fošen - mohla mít i lehčí prutěný plášť zpevněný kůží. Takové stroje nacházíme už na starověkých výjevech, ale zmiňuje se o nich také Anna Komnena: "Dal (Isangeles) postavit kulatou dřevěnou věž, kolem dokola ji dal potáhnout kůží a z vnitřní strany vyplést proutím. Když stavbu dokončil, pevnou obléhací věž přitáhl k věži zvané Gonatas....dal postavit dřevěnou obléhací věž, o níž jsem už vyprávěla a kterou většina zkušených vojenských inženýrů nazývá "želva". Do věže umístil vojáky vyzbrojené pro boj o hradby a další vojáky, kteří dovedli pomocí železných nástrojů otřásat hradební věží ze spodní strany; ti první měli bojovat s obránci tak, aby druzí měli volné ruce pro podkopání věže." (1996, str. 317).

 

kocka
Malá obléhací věž - kočka - s vyklopeným útočným můstkem.

Závěsné beranidlo - beran (tarantula, cancer, ariates - česky též někdy podobně jako u věže kočka). Nejjednodušším beranidlem byla prostá, do špice přitesaná kláda, kterou uchopilo několik bojovníků a bušili jí do hradeb či do vrat pevnosti. Tito bojovníci byli ale vystaveni ohrožení ze strany obránců, kteří proti nim, kromě husté střelby, používali také vroucí vody, smoly nebo oleje (např. Gall - obléhání Hlohova 1109) a proti tomu je již nechránily ani jejich štíty, zavěšené na zádech. Proto se již ve starověku používala speciální bedněná zastřešená konstrukce na kolech, ve které byla kláda beranu zavěšena na provazech nebo řetězu a bojovníci ukrytí v této konstrukci zesílené mokrými kůžemi a později i kusy kovu mohli tlačit beranidlo k bráně a narušovat vrata nebo hradby, aniž by byli ohrožováni střelbou obránců. Beranidlo se posouvalo jednak tlačením a jednak jistě také sochory zapřenými o příčné trámy jako tomu bylo u Vincenciem popisované obléhací věže u Cremy 1160 (takto lze dle našich vlastních pokusů a rekonstrukcí (r. 2000) posouvat i poměrně těžké beranidlo (cca 10q) do mírného svahu). Také kláda, kterou již nemuseli bojovníci držet v rukou, ale byla zavěšena na rámu konstrukce mohla být těžší, zesílena kováním a často kovaným nebo bronzovým nákončíkem (někdy snad ve tvaru zvířecích hlav - např. berana či ptačího zobáku). I povrch beranidel se pobíjel mokrými kůžemi, aby byl ochráněn před zapálením.

Detailní popis konstrukce a nasazení takového krytého beranidla nám podává ve svém díle i Anna Komnena, když popisuje další stroj, který zhotovili Bohemundovi křižáci při obléhání města Dyrrhachion: "Nejdříve dal zhotovit želvu s beranidlem, byl to nepopsatelně obludný stroj, a přitáhl ji k východní straně města. Už pohled na ni vyvolával strach. Stroj byl zhotoven tímto způsobem: nejdříve postavili malou želvu čtvercové podoby, pod ni umístili kola, potom ji všude, nahoře i po stranách, potáhli sešitou volskou kůží. Tak, řečeno Homérovými slovy, udělali kryt i bočnice stroje ze sedmi volských kůží a uvnitř zavěsili beranidla. Když byl stroj hotov, dal jej Bohemund dopravit k hradbě. Uvnitř bylo množství mužů, kteří postrkovali stroj tyčemi a přiblížili jej k dyrrhachijským hradbám. Když už byli dost blízko a vzdálenost se jim zdála přiměřená, odstranili kola a zabezpečili stroj ze všech stran špalky, aby se stavba nerozpadla otřesy. Potom se několik siláků chopilo z obou stran beranidla a naráželi jím pravidelnými pohyby na hradby. Udeřili silně beranidlem jednou, beranidlo narušilo hradbu a odrazilo se od ní, pak jím udeřili znovu a trhlinu rozšířili. Pohyb beranidla neustával a beran nepřestával poškozovat hradbu. Dávni stavitelé válečných strojů vynalezli tento stroj u Gadeir a právem jej metaforicky nazvali "beranem" podle zápasu našich beranů, když na sebe navzájem útočí." (1996, str. 382).

Další podobný popis beranidla postaveného křižáky při obléhání Tyru r.1111-1112 nám zanechal Ibn al-Qalánisí "Frankové sestrojili podobná beranidla, každé dlouhé šedesát loktů, připevněná k věži pomocí provazů a vybavená železnými zakončeními, které každé vážilo více než dvacet liber." (Gabrieli, 2010, str. 57).

V oddíle tématické články si můžete prohlédnout postup rekonstrukce takového krytého pojízdného beranidla.


beranidlo

Pojízdné kryté konstrukce (vineae, plutei, musculi aj.) Kromě specializovaných konstrukcí jako byl beran nebo obléhací věž se již od starověku používala celá řada mobilních přístřešků umožňujícím bojovníkům bezpečnější přístup k hradbám. Některé měly uzavřenou konstrukci podobně jako beran, jiné pouze čelo a střechu, případně pouze čelo - tedy jakýsi velký dřevěný či hustě pletený proutěný štít, sunoucí na kolech nebo nesený před sebou proti hradbám, chránící za ním ukryté bojovníky proti účinkům lukostřelby. Pro zesílení ochrany a stížení zapálení pomocí zápalných šípů se konstrukce také opatřovaly máčenými kůžemi apod. Tyto konstrukce se objevují např. roku 1109 při obléhání Hlohova (Gall) nebo Cremy (1160) či na mnoha místech díla Anny Komneny v bojích byzantinců s křižáky i Turky aj.

 


 

4.7.3. Palné zbraně: (doplněk)

delo
Takto vypadala první děla z přelomu 13.-14. století - Arzenál Curie Vitkov, ČR

Ačkoli tyto bojové prostředky jsou již zcela mimo rámec raného středověku, našeho projektu i zaměření těchto stránek, čistě pro zajímavost jsme se jako doplněk rozhodli připojit alespoň skromný úvod k počátkům této bojové techniky, která později doslova změnila svět.

První zmínky o těžkých palných zbraních v Evropě pochází z přelomu 13. a 14. století. Jedno z nejstarších vyobrazených děla v Evropě najdeme v rukopisu Waltera von Millemete z roku 1326. Principem těchto zbraní je prudké hoření třaskavé směsi černého střelného prachu v uzavřeném prostoru. Prudká expanze plynů vznikajících při hoření prachu vytlačí vysokou rychlostí projektil ústím hlavně ven. Nejstarší v Evropě užívaná děla měla tvar kovové (železné, kované z plátů nebo lité měděné, bronzové či mosazné) nádoby ve tvaru ležaté vázy upevněné na mohutné stabilní dřevěné lavici. Projektilem těchto prvních děl bylo masivní krátké kopí s kovovým hrotem a ucpávkou (sloužící spíše jako zápalné střely) a kamení obalené kůží jako ucpávkou. Výroba palných zbraní byla vždy nesmírně náročná a drahá záležitost, takže potřebným finančním kapitálem i specializovanými řemeslníky disponovala zpočátku především bohatší města. Dlouho také platilo, že děla v boji obsluhovali přímo jejich výrobci - ti své práci rozuměli a v případě špatně zhotoveného děla byli také první kdo doplatili na roztržení hlavně. Hřmění těchto prvních neohrabaných a těžkopádných děl mělo ještě po dlouhý čas spíše psychologický než praktický účinek, ale předznamenalo nevyhnutelný vývoj vojenské techniky v budoucnu...

Samotný princip a postup výroby střelného prachu byl sice zřejmě znám již Řekům a Maurům, přesto jej středověké evropské vojenství od nich nepřevzalo a ani oni sami neznali palné zbraně. Do Evropy se tedy znovu dostal střelný prach asi až při mongolské (tatarské) expanzi ve 13. století. Mongolové při dobytí Číny převzali některé čínské bojové prostředky - mezi nimi i střelný prach a primitivní palné zbraně. Mongolské jednotky používaly také raketové střely, ale ty v Evropě nikdy nezdomácněly. Původně se věřilo, že k vynálezu střelného prachu (ve středověku) došlo nezávisle i v Evropě (viz. alchymistický výraz pro černá prach - tzv. "černý Bertold"), ale je to málo pravděpodobné.

Černý prach tvoří směs síry, ledku a dřevěného uhlí. Ledek (sanitr) získávali výrobci ledku (sanitrníci) dosti nevábným způsobem z hnijících organických zbytků městských smetišť apod. (odpad řezníků, katů, rasů apod.). Střelný prach se míchal ve zvláštních prašných mlýnech. Byla to práce velmi nebezpečná, proto podobná zařízení stávala vždy mimo městské hradby.

 

ObléháníÚvod

Další související články: Rekonstrukce beranidla

TOPlist