Dětství a středověká společnost 

Pro každé dítě zůstávalo klíčové, do jaké sociální vrstvy se narodilo. Původ jeho život předurčoval stejně, jako to, zda na se na svět přišla dívka, nebo chlapec. Genderově vymezené role představovaly totiž jedny z hodnot správného uspořádání světa. Chlapci tudíž nejčastěji přebírali dovednosti/řemeslo, nebo následnictví po svém otci či rodu. Dívky zase ponejvíce vstupovaly do manželství a druhou, stejně důstojnou možnost zaopatření nabízel život v klášteře. Soužití mezi řeholníky se ovšem často týkalo i některých chlapců, jimž se navíc občas naskytla církevní kariéra. 

Vstup do manželství umožňovala církev (resp. kanonické právo) u chlapců nejdříve ve 14 letech, u dívek mezi 12-13 rokem života. V literatuře se však můžeme dočíst o „dětských sňatcích“. Zmiňují se zpravidla s nejvýše urozenou vládnoucí vrstvou. Nejznámější zůstává u nás svazek kralevice Karla (IV.) a Blanky z Valois, kteří byli oddáni ve věku sedmi let. V takových případech se ale namísto nepřesně označovaného dětského sňatku jednalo o smluvní uzavření pro futuro, tj. do budoucna a před svědky. Celý závazek směl být fyzicky naplněn a dokonán mezi manželi až podle výše citovaných regulí kanonického práva (14 a 12-13 let). 

Vedle toho, že církev uplatňovala dohled na manželstvím, provázela dítě o počátku života tím, že jej po vykonání křtu přijímala mezi křesťany. Způsob křtu prošel v raném středověku vývojem, který mimo jiné souvisel i s šířením křesťanství na našem území. Písemné zprávy kronikářů se ve starším a vrcholném středověku vztahují zejména ke královským dětem. Nejvíce zpráv máme k potomkům Přemysla Otakara II. a Václava II., nebo ke křtu kralevice Václava alias Karla (IV.), jak o nich vyprávějí Pokračovatelé Kosmovi a Zbraslavská kronika. Z nižších sociálních vrstev můžeme poukázat na unikátní text o praktickém vykonávání křtu, který zachytil mnich hornoslezského cisterciáckého kláštera v Rudách. Text v překladu historika Jana Zelenky pochází z cca poloviny 13. století:

• Nejmenší děti dávají do pytle [saccus – míněna buď jistá forma zavinovačky, nebo vak visící od stropu namísto kolébky, tzv. konouška], aby spaly.
• S dítětem obcházejí ohniště a druhá žena, jež následuje první, se ptá: „Co neseš?“ A ta hloupá odpovídá: „Rysa, vlka a spícího zajíce.“
• Kradou slámu, s níž se čistí pec, a myjí s ní dítě.
• Do kolébky vkládají zaječí uši, krtčí nohy a mnoho dalších věcí, což činí proto, aby děti spaly. Pozorně se vyptávej a dozvíš se slova, která při tom pronášejí, i mnohé další pozoruhodné věci.
• Kromě toho, když vedou [rodičku] z místa porodu na lůžko, pronášejí při tom jakási pošetilá požehnání.
• Porodní báby je udeří do hlavy sekerou.
• Nádobu, v níž se koupou, obváží hrubým provazem.
• Kupí hromádky soli a mouky, z kterých si lížou, aby měly dostatek mléka.
• Otci ukazují nejprve palec na noze děcka a ne jeho tvář.
• Z placenty dítěte odkousnou tři kousky, z nichž udělají prášek, který dají otci do jídla, aby dítě miloval. A ještě jiné odporné praktiky dělají s placentou.
• Do první koupele vkládají vajíčko, které pak otci dají k snědku.
• Vodou z téže koupele polévají otci ruce.
• Dítěti žehnají proutkem, na němž udělají uzel.
• Oheň z domu nikomu nepůjčí a činí také mnoho dalších poblouzněných praktik.
• Rovněž se po křtu dotýkají holýma nohama dítěte oltáře, kladou mu na ústa provaz od zvonu, jeho ruce pokládají na knihu, aby bylo učenlivé, a pokrývkou oltáře mu otírají obličej, aby bylo krásné.
• Když nesou dítě domů [z kostela], rozšlapou na prahu dveří vejce pod metlou.
• Do koupele po křtu vkládají devět druhů zrní, různé kusy železa, pod nádobu určenou ke koupeli dávají černou slepici, naproti které tančí v kruhu se zapálenými světly.
• S dětskou košilkou čarují, aby vše, co ztratí, nalezlo.
• Vodu z dětské koupele vylévají k plotu jiné šestinedělky, aby její dítě plakalo a jejich bylo klidné.
• Tím místem těla, které je branou našeho vstupu na tento svět, naléhají na dítě, ale ne tak, jako to činil Elíša, aby je uzdravily od všech chorob a slabostí.
• Navečer stojí s dítětem v rukou za dveřmi a vzývají lesní pannu, již nazýváme fauna, aby dítě fauny plakalo, zatímco vlastní bylo v klidu. A činí ještě mnoho dalších bláznivých praktik, aby byly děti buď klidné, nebo učené.

Citovaný překlad Jana Zelenky z knihy: D. Dvořáčková-Malá – M. Holý – T. Sterneck – J. Zelenka a kol., Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství, Praha 2019, s. 229-230

Výjimečný zápis přibližuje vedle praxe křtu také řadu pověr a lidových, až magických rituálů či zvyklostí stejně, jako hygienu spojenou s narozením dítěte. Nabízí se otázka, jaké způsoby provázely narození ve vyšších společenských vrstvách, když s jistou mírou pověr „bojovala“ církev prakticky po celý středověk. 

Děti, rodina a výchova 

Raný čas dětí určovala rodina, resp. péče matky a v případě, že zemřela některá z ženských příbuzných. V panovnickém prostředí jsou občas doloženy pomocnice, resp. dvě známé chůvy, konkrétně kojná krále Václava I. Nětka, jež získala jako odměnu ves Mlékojedy. Druhou ženu představuje Eliška, chůva krále Václava II. Panovník ji posléze obdaroval vesnicí Radlice. Z panovnického prostředí lze jmenovat postupně i vychovatele, kteří se starali o knížecí a později královské děti/chlapce. Podobně tomu bývalo i ve šlechtickém prostředí. U neurozených vrstev předpokládáme výpomoc služebných podle majetnosti rodiny, či starších sourozenců zvláště na venkově. 

Výchova dětí a vzdělávání se nesly v duchu tehdejších zásad a pravidel. Mezi učenci byla předávána původní antická představa o sedmiletích, které určovaly přístupy ve výchově, včetně členění věku. Čas od narození do sedmi let vyplňovaly zejména ženy, které děti učily základním dovednostem. Se sedmým rokem života nadcházel čas výchovy k roli v dospělosti, tj. převzetí dědictví, řemesla, služby, event. počínající život mezi řeholníky. Dívky se od stejné doby připravovaly na manželskou roli a vedení domácnosti. Otázka nabývání gramotnosti tak, jak ji chápeme dnes, nesla odlišné hodnoty, ani školní docházka neexistovala. Bez zajímavosti není, že čtení a psaní se obvykle nevyučovaly souběžně, běžnější bývala až do pozdního středověku znalost čtení. Umění psaní ovládali zpravidla písaři, školení ponejvíce v klášterních skriptoriích a kapitulách. Obecně se z nedostatku psací látky učilo memorováním z náslechu. Způsob náslechu byl pak klíčový pro sdělování znalostí všem lidem během kázání a výkladu Bible při návštěvách kostelů. Farní, později městské školy či studium na univerzitách mohli ale absolvovat pouze muži. Individuální ovládnutí čtení, psaní a počtů ovšem nelze zejména v movitých městských či šlechtických rodinách vyloučit, a to jak u chlapců, tak dívek. Podle názorů středověkých učenců bylo např. čtení požadováno u dívek proto, aby poznávaly lépe Písmo svaté, a nevěnovaly se zbytečnému klevetění a zahálce. 

A jak mohly být vychovávané děti na dvorci podobném Vítkově dvoře?

Synové a dcery raně středověkého šlechtice bývali nepochybně jako jiné děti cca do sedmi let v péči matky a služebných. Chlapci posléze začali získávat dovednosti v jízdě na koni, zacházení s mečem a obecně zbraněmi. V dospívání si lze představit, že s vrstevníky i staršími muži sbírali zkušenosti na lovu či trénováním boje. Předpokládat můžeme rovněž výchovu k víře v Krista a křesťanství, tj. naslouchání výkladu z Bible, účast na mších a oslavě církevních svátků. Spolu s tím nechybělo u nejstarších synů poznávání povinností jeho otce při správě majetku a povinností v rámci hradské soustavy či odpovědnosti vůči vládnoucímu knížeti.

Ostatní děti ze dvorce se logicky vydávaly ve stopách rodičů, přebíraly služebné úkoly, učily se řemesla. Chlapci se podle potřeby stávali příležitostně rovněž součástí družiny bojovníků pána či strážci dvorce. Dcery se seznamovaly s péčí o domácnost a postupně ovládaly textilní dovednosti pod vedením starších žen. Dívky ze služebných rodin si osvojovaly vše, co bylo spojené s povinnostmi, které měly převzít a vykonávat.

Děti na okraji, děti v ohrožení 

Obtížné postavení mívaly děti, které se narodily mimo manželství, tj. nelegitimní děti alias pancharti, bastardi. Tyto děti stály na okraji společnosti coby terč posměchu a opovržení. Výjimku – změnu stavu na legitimní status držela v rukou pouze církev. Případy, které v tomto smyslu u nás známe, se vztahují k panovnickému prostředí, kde rozhodnutí umocňovaly postavení a moc knížete/krále. Současně se vše vyvíjelo v čase. Tzn., že to, co bylo možné ještě ve starším středověku na knížecím dvoře, neprošlo již v královských Čechách 13. století. Jednalo se o známý případ knížete Břetislava I., kterého obdivoval kronikář Kosmas coby českého Achila a jenž byl synem knížete Oldřicha a prosté ženy jistého Křesiny, Boženy. Břetislav I., ač tehdy nemanželský syn, usedl na knížecí stolec a zachránil mimo jiné i pokračovaní rodu Přemyslovců. Když ovšem v 50. letech 13. století žádal král Přemysl Otakar II. uznání nástupnictví pro svého nemanželského synka Mikuláše, papežská kurie odmítla a uznala pouze jeho legitimitu, stejně jako legitimitu několika dalších, takto zrozených dcer stejného krále. Panovník je následně mohl provdat za několik domácích šlechticů. Tímto způsobem byli spřízněni s Přemyslovci kupř. Bavorové ze Strakonic a další.

V případě však, že dítě osiřelo, dohled nad potomkem přebírala obvykle širší rodina. Postupně se rozvíjel status poručenství, zpravidla mužského příbuzného. Ten dohlížel na výchovu a správu majetku, jenž sirotkovi nebo sirotkům náležel. V případě staršího středověku nemáme v tomto smyslu žádné zprávy a zbývají pouze analogie. Lze proto předpokládat pomoc příbuzných či službu ve prospěch pána, event., paní, což by mohl být i příklad péče o vlastní lidi raně středověkého šlechtice na dvorci podobném Curia Vitkov.

Materiální svět dětí  

Z hlediska materiálního zajištění dětí se jednalo primárně o zabezpečení stravy. Od narození značilo základ kojenímatky, a pokud ta nemohla, pak jiné ženy, což se rovnalo vzájemné výpomoci ve všech sociálních vrstvách. Zajímavé je, že s postřehy ke kojení se setkáváme často také v některých spisech učenců. Popisovali obvykle délku kojení dětí, přičemž v chudších vrstvách trvalo až dva roky, u movitějších spíše jeden. Současně doporučovali, aby dítě kojila vlastní matka. Pokud byla potřeba kojná, mělo se jednat o ženu dobrého chování, neboť se domnívali, že takové vlastnosti přebírá kojením i dítě. O stravě batolat a menších dětí nemáme podrobné zprávy, napovídá nám však ikonografie pozdního středověku. Zde často vidíme, jak matka připravuje kaši na ohni v trojnožce a krmí batole. 

U oblékání dětí panuje obvykle nepřesná představa, že byly odívány jako dospělí. Jen letmý pohled na archeologické nálezy a ikonografii však ukazuje, že se jedná o omyl. Nejmenší děti byly zavinovány do povijanu, což slovy středověkých učenců chránilo zejména jejich údy a souvisle zajišťovalo teplo. Díky unikátnímu archeologickému nálezu křestního oblečku z Pražského hradu z doby cca kolem 1280 rovněž víme, že se dětem šily košilky a kalhotky podle potřeby. Ikonografie navíc košilky, delší suknice, čapky či svrchní odění a oděvní doplňky dokládá u rostoucích dětí běžně. Stejné je to i s koženými botkami dětí, které opět doložily archeologické nálezy. Ve společnosti však platilo, že čím majetnější rodina, tím nákladnější oblečení, jehož vzorem zůstávaly oděvy dospělých rodičů.

Hračky a hry patří ke klíčovým dokladům o radostech dětí v každé době a stejně tomu bývalo i ve středověku. Mezi ikonografickými scénami nejčastěji zachytíme roztáčení káči nebo dřevěné koníky či větrníky, výjimečně též loutkové divadlo. Archeologie naproti tomu dokládá dřevěné loďky, káču a pravděpodobně dřevěné napodobeniny mečů. Známé jsou také zvukové a keramické hračky; chrastítka, koníci s rytíři a zřejmě i panenky tzv. s kruselerem ze 14. a 15. století. 

Použitá literatura

Dana Dvořáčková-Malá – Martin Holý – Tomáš Sterneck – Jan Zelenka a kolektiv, Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství, Praha 2019

Štítky

Připravte si následující materiál:

• Kůži o síle cca 2 mm. Silnější dělá problémy při řasení, slabší nechrání nohu a má malou výdrž. Použijte usni činěnou rostlinnými tříslovinami, ne odpornou šedivou chromovanou kůži. Barvu volíme hnědou, spíše světlejší. Ne černou, ne zelenou, ne červenou či jinou umělou barvu.
• Dvě silnější jehly , pokud možno s ouškem v síle jehly. Jelikož jehly rády praskají či se ohýbají, doporučuji pořídít si jich více.
• Lněnou sedlářskou dratev .
• Ševcovský pop, nebo včelí vosk . Dratev je v průběhu práce nutno bohatě voskovat kvůli impregnaci a zvýšení trvanlivosti. Více vosku či popu je lepší než méně!
• Velké nůžky nebo knejp či ostrý nůž na řezání kůže. Nůžky lépe kontrolujete, ale s knejpem jsou okraje hezčí a lépe se s nimi pracuje.
• Průbojník nebo děrovací kleště, otvor cca 4 mm 
• Dvakrát asi 1,5 m koženého řemenu 
• Pro výrobu „modelu“ kus silnější látky, nůžky a provázek.

1. Výroba modelu 

Model je krpec z látky, která je levnější než kůže a proto lze bez obav experimentovat. Vyrobíte jej tak, že se postavíte na látku, obalíte si jí nohu, vyznačíte, kam má krpec sahat a šev patě. Tvar vystřihněte, okraji provlékněte provázek a zkuste na noze. Proveďte případné úpravy.

2. Stříhání 

Vystřihněte levý a pravý krpec. Můžete zanedbat rozlišení nohou, naše choulostivé nohy to ale nenesou nejlépe.

​

Následně si okraje naděrujete na řemínek. Všimněte si řidších otvorů u zadní strany krpce – ulehčuje to přitažení k noze. Nezapomeňte, že otvorů musí být sudý počet, aby řemínek vyšel na konci na správné straně kůže.

​

3. Šití 

Šijte stehem skrytým z vnější strany, ať nedochází k prodření nitě. Ideální jsou jehly na kůži, předvedený steh je jednoduchý, jdou udělat i složitější s minimem odkryté nitě.

​

​

Všimněte si zajištění švu u okraje krpce prošitím skrz.

Protáhněte řemínek – a krpce jsou hotovy.

​

​

Vítáme vás mezi vesničany, už chybí jen vidle a sláma! (A něco malého na sebe pro puritány, střihy najdete zde).

Jak tedy podobnou botu, která bude zdobit nohu, bude historicky odpovídající a nebude nás stát mnoho peněz vyrobíte? Nejdříve zahoďte kanady obalené králičí kožkou, vysmějte se pověrám, že kožené podešvě kloužou více než guma mechovka (kloužou, co bychom neudělali pro historickou věrnost) a vyčleňte si několik hodin času. Pokračujte tím, že si seženete následující materiál:

• Kůži o síle do 2 mm na svršek . Použijte usni činěnou rostlinnými tříslovinami, ne odpornou šedivou chromovanou kůži. Barvu volíme hnědou, spíše světlejší. Ne černou, ne zelenou, ne červenou či jinou umělou barvu.
• Kůži o síle 3-5 mm na podešve . Pokud možno ne lisovanou, špatně se do ní dělají šídlem díry a trhá se.
• Dvě silnější jehly, pokud možno s ouškem v síle jehly. Jelikož jehly rády praskají či se ohýbají, doporučuji pořídít si jich více. Nedoporučuji jehly na kůži (pokud budete předem děrovat), protože trojúhelnikovité hroty řežou nitě.
• Lněnou sedlářskou dratev, případně předem voskovanou niť či umělou šlachu.
• Šídlo . V případě, že neplánujete šít více párů, či s kůží pracovat pravidelně, může šídlo nahradit silná jehla zaražená do korkové zátky nebo podobného držáku. Pracuje se s ní ale výrazně hůře. Pokud kupujete šídlo, doporučuji hrot s kosočtvererčným průřezem.
• Ševcovský pop, nebo včelí vosk . Dratev je v průběhu práce nutno bohatě voskovat kvůli impregnaci a zvýšení trvanlivosti. Více vosku či popu je lepší než méně!
• Velké nůžky nebo knejp či ostrý nůž na řezání kůže. Nůžky lépe kontrolujete, ale s knejpem jsou okraje hezčí a lépe se s nimi pracuje. Zvláště podešev je lepší vyříznout.
• Pro ulehčení práce byste ještě mohli potřebovat kleště kombinačky , náprstek a větší vařečku .
• Pro výrobu „modelu“ silnější čtvrtku nebo lepenku, lepicí pásku, sešívačku, fix, kus silnější látky, nůžky. Případně smršťovací folii​​​​​​.

1. Výběr vzoru 

Vzor si vyberte podle dostupné literatury. Hezké příklady jsou na stránce Marca Carlsona, inspirovat se můžete i na odkazu výše. Puristé si mohou sehnat knihu „Archaeological Footwear“ od Marquity Volken nebo podobnou monografii.

Když víte, jak by měla bota vypadat, pustíte se do výroby modelu, podle kterého pak budete stříhat kůži. Několik pravidel, které platí po celou dobu práce:

• Dvakrát měr, jednou stříhej!
• Každá minuta práce při přípravě mi ušetří pět minut při samotné práci.
• Nikdy neříkám „To stačí“, vždy vše dotáhnu do dokonalosti.
• Neexistuje nešikovný člověk, jsou jen lidé, kteří to nezkoušeli dostatečně dlouho.
• Co jednou ustřihnu, už nepřilepím. Proto stříhám pomalu, opatrně a po kouscích.

2. Výroba modelu 

Model je bota z papíru a látky, podle které pak nastříháte kůži. Při jejím vytváření pracujte pečlivě, když botu ušijete podle špatného vzoru, nebude vám sedět.

Začněte obkreslením chodidla na papír. Je důležité uvědomit si, jak budete botu nosit – na boso nebo jen s ponožkou, nebo budete používat onuce a vycpávání bot proti zimě? Podle toho si chodidlo obkreslete buď tužkou kolmo k papíru, nebo objedete linii dotyku zatíženého chodidla s podložkou. Modrá linie je tužkou kolmo k podložce, červená linie dotyku s podložkou.

​

Přidejte minimálně centimetr u prstů, dokreslete tvar podrážky dle libosti (jsou dokázány jak mírně zašpičatělé, tak zakulacené špičky) a vystřihněte ji z tvrdého papíru.

​

Podrážka nahoře je historičtější a patří na boty, které budou vycpány vlnou či senem, nebo do nich budete nosit onuce. Spodní podrážka je mladší, objevuje se na botách z vrcholného středověku, bota s touto podrážkou výrazně lépe sedí na noze bosé či s tenkou ponožkou.
Získáme ji tak, že kromě rozšíření i prstů odstříháme všechny části, které vyčnívají mezi zatíženou nohou a podložkou (tip: postavte se na podložku a požádejte někoho, ať jede prstem kolem nohy. Kde ucítí vyčnívající podrážku, udělá značku, tu část poté odstříhněte). Výsledná podrážka má extrémně úzkou patu. Tak to má být!

Postavte se na výslednou podrážku a omotejte látku kolem přední částí nohy:

​

Linii styku látky s podrážkou označte fixem, zvýrazněte místo, kde máte palec:

​

Získali jste střih přední části svršku. Nezapomeňte si jej popsat, později můžete snadno ztratit přehled, která část to je!

​

Vystřiženou část svršku pomocí lepicí pásky přichytněte k podrážce. Doporučuji přicvaknout svršek sešívačkou na místě, kde je palec. Z tohoto místa pak budete vždy vycházet při stříhání i šití. Vznikne nám tak hezký pantofel:

​

Jak je vidět, po zasunutí nohy tak, jak bude v botě, vznikly na svršku faldy. Ty je nutno odstranit úpravami svršku. Stejně tak můžeme upravit podrážku, pokud je příliš široká či úzká, nebo vytváří „kachní nohu“. Konečný výsledek musí být hezky rovný: ​​​​​​​

​

Dalším krokem je dotvoření celého svršku tak, jak má vypadat, včetně případného zapínání, slepení dohromady pomocí pásky a případně sešívačky: ​​​​​​​

​

Na místech, kde je třeba úpravy svršku, si potřebné označte fixem. Po provedení úprav a opětovném vyzkoušení botu sundejte a oddělte svršek od podrážky. ​​​​​​​

​

Svršek býval většinou z jednoho kusu, spojující šev na vnější straně chodidla. Postupujeme v souladu s tím. Výsledek je následující: ​​​​​​​

​

Jak je vidět, tento tvar byste z jednoho kusu kůže nevystřihli. Proto jej upravte, v tomto případě mírný zastříhnutím přední části svršku a změnou úhlu pásku zapínání. Takhle už by to šlo. ​​​​​​​

​

Musíte ale znovu vyzkoušet, jestli bota sedne na nohu i v novém tvaru. Pokud si věříte, stačí zkusit jen svršek, ideálně ale znovu slepte celý model včetně podrážky. Pomocí lepicí pásky můžete dodat chybějící části svršku tam, kde jste stříhali příliš horlivě: ​​​​​​​

​

Je to v pořádku, máte tedy střih. Nahoře je nově vytvořený střih, dole střih na stejnou velikost nohy, ale jiný typ obuvi. ​​​​​​​

​

Můžete se tedy dát do stříhání kůže.

Model je možné vytvořit podobným postupem s využitím smrštovací fólie. Prostě obalíte podrážku s nohou folií a vystřihnete svršek. Je nutné pamatovat na změny rozměru svršku po rozstřihnutí (smršťovací folie, že ano) a problémy s designem, pokud nohu obalíte příliš velkým množstvím plastu.

3. Stříhání 

Začněte podrážkou. ​​​​​​​

​

Na kus silné kůže si obkreslíte z obou stran střih podrážky. Doporučuji označit si obkreslenou stranu a pak dělat druhou. ​​​​​​​

​

S úspěšně získanými dvěma podrážkami se pustíte do svršku.

Jedna rada hned na začátek: pokud jsou na svršku nástřihy či ostré úhly, dělejte je vždy tak, že vyrazíte do kůže dírku a stříháte k ní. ​​​​​​​

​

Zabráníte tím tomu, aby se kůže při namáhání trhala. Na konci svršku nechejte vždy o cca 5 cm kůže více, pro případ, že by šití nevyšlo zcela přesně.

​

Dalším krokem je naděrování podrážky pro šití. Nejpraktičtější je vytlačit se rýhu asi 0,5 cm od okraje ​​​​​​​

​

pak na ní udělat po opět cca 0,5 cm čárky ​​​​​​​

​

Můžete použít i propisku, vevnitř boty to většinou nebude vidět. ​​​​​​​

​

Následně podrážku kolem dokola naděrujeme, a to tak, aby díra šla od značky do přibližně středu okraje kůže. ​​​​​​​

​

Pak už můžeme začít našívat svršek.

4. Šití 

Správným postupem je nejdříve sešít svršek, a následně jej našít na podrážku. Pokud jste schopni měřit přesně, udělejte to. Pokud si nejste jisti, použijte postup, který dále popisuji – svršek můžete v průběhu práce upravovat.

Začněte od značky u palce, kde slícujete svršek a podrážku. Doporučuji jedincům se slabšími prsty postupovat následovně:

Udělejte šídlem skrze podrážku díru do svršku (siláci mohou vynechat a rvát tam rovnou jehlu). ​​​​​​​

​

Protáhněte první nit. Nit neustále silně voskujte, pokud to dělat nebudete, rozpadne se vám za nepříjemně krátkou chvíli. ​​​​​​​

​

Protáhněte druhou nit, udělejte na nitích jednoduchý uzel. ​​​​​​​

​

A řádně utáhneme. ​​​​​​​

​

Pokračujte, dokud nemáte hotový celý šev. Pozor na místo, kde se svršek spojuje. Jen konec nastřihněte, neoddělujte jej celý! ​​​​​​​

​

Hotový šev vypadá následovně: ​​​​​​​

​

Jak je ale vidět, podrážka je nerovná a okraje svršku přečnívají. ​​​​​​​

​

Jelikož tato část boty bude ve styku s chodidlem, je třeba udělat ji co nejhladší. Proto přečnívající okraje kůže ořežte (pozor na švy!) a nerovnosti zahlaďte poklepáním paličkou s hladkým čelem, nebo zatlačením lžící. Ševci používají kladívko a kostěné hladítko.​​​​​​​

​

Celá boty je teď naruby a téměř hotová. ​​​​​​​

​

Botu tedy obraťte. Není to složité. Začněte špičkou, kterou ale obracíte od otvoru boty směrem ke špici. Pokud obrátit nejde, namočte ji do vody, popřípadě použijte vařečku na protlačení vzpurných částí. ​​​​​​​

​

Poté si botu vyzkoušejte a případně upravte. Hlavně si ověřte, že dovnitř snadno dostanete nohu. Poslední krokem v šití hrubého tvaru boty je spojení svršku. Použijte skrytý šev, který není vidět ani z jedné strany boty a díky tomu je chráněn před předřením. ​​​​​​​

​

​

​

5. Dokončení 

Okraje boty můžete následně olemovat. Vypadá to lépe a také zabraňuje vytahování kůže při nošení. Používal se kožený řemínek nebo obšití. ​​​​​​​

​

Je možné použít různé dekorativní oplety a švy, například tzv. přikrývkový. ​​​​​​​

​

Zcela obšité botě chybí už jen zapínání. ​​​​​​​

​

Nezapomeňte, že knoflíky není možno regulovat, a proto, když si do boty vezmete v zimě dvoje onuce, nemusíte ji zapnout. U těchto bot jsem proto zvolil vázání. ​​​​​​​

​

​

Bota je hotová, směle do druhé a pak vzhůru do lesů či boje! ​​​​​​​

​

​

​

Pokud není kůže (nebo kožešina) zbavena zbytků tuku a náležitě konzervována, podléhá poměrně rychle zkáze. Již pravěký člověk se naučil kůže primitivně čistit, sušit a změkčovat, aby je mohl použít na své oděvy či obuv. Vyčiňování kůží výtažky z rostlin a hlinitými solemi znali již staří Egypťané ve 3. tisíciletí př.n.l.

Vyčiněním se z původní surové kůže vytváří useň (holá) nebo kožešina (s chlupem). Kůže a kožešiny zpracovával a činil koželuh. Ačkoli se již v raném středověku mohli ojediněle (ve větších obchodních centrech) vyskytovat i specializovaní koželuzi a dílny-koželužny, zaměřené přímo na zpracovávání kůží a kožešin, většina kožedělných výrobců (ševců, sedlářů, řemenářů aj.) si kůži připravovala sama, takže práce koželuha byla obsažena v jejich řemesle. Jako samostatní řemeslníci s vlastní organizací vystupují koželuzi až později – první cechy koželuhů u nás vznikají teprve ve 14. století a původně byly spojené právě s obuvníky.

Koželuh surovou kůži nejprve hrubě oškrábal od zbytků tuku, máčel a pral ve vodě. Rozmáčenou kůži následně zbavil chlupů (např. s pomocí vápna), takže vznikla tzv. holina. Holina se dále mořila a zpracovávala tříslením (tříslovina se získávala z kůry  – smrku, břízy, ovocných stromů apod.), případně hlinitými solemi či působením různých tuků (zejména rybích). Nakonec koželuh kůži seřezával (postruhoval), aby docílil stejnoměrné tloušťky.

SEDLÁŘ, ŠTÍTAŘ, ŘEMENÁŘ A UZDAŘ

Nejstarší skromné písemné zmínky o kožedělných řemeslech u nás pochází z pera arabského spisovatele Abdallaha al Bekriho, který v 11.st. v Kordobě zaznamenal vzpomínky židovského obchodníka a cestovatele, Ibrahima ibn Jákoba, jenž navštívil Čechy v letech 965-966 s maurským poselstvem k císaři Otovi I. Ibrahima ibn Jákoba (Abraháma syna Jakubova) zaujaly při návštěvě Prahy mimo jiné práce pražských kožedělných řemeslníků: „V městě Praze se vyrábějí sedla, uzdy a štíty, kterých se v jejich zemích užívá“ (Mendl 1947, 7), což svědčí o tom, že už v desátém století zde byla  kožedělná výroba rozvinutým řemeslným odvětvím.

S kůží přicházeli do styku, kromě sedlářů, uzdařů či řemenářů také další řemeslníci – např. štítaři. Přestože víme o existenci řemeslníků vyrábějících u nás štíty na prodej přinejmenším už od 10.století, přímo o jejich práci toho v tomto období příliš mnoho říci nemůžeme. Dokonce ani přesná konstrukce štítů používaných u nás v 9.-10.st. není známa a i mladší štíty z 11.-12.st. známe dosud pouze ze zahraničí (Švýcarsko, Polsko, Skandinávie aj.), popřípadě hojných ikonografických pramenů od nás i z ciziny. Ze starších nálezů (Velká Morava) víme, že základem štítu byl kruhový či oválný dřevěný korpus, dále potažený kůží (zřejmě mokrou nebo syrovou) pro zpevnění jeho povrchu a celkové zvýšení odolnosti. Dřevěný korpus potažený kůží či tkaninou měly pak i mladší tzv. „mandlové“ štíty používané od 11.st. Kůže se pak uplatnila i na úchopy štítů nebo řemení, které sloužilo k zavěšení štítu přes rameno či na záda bojovníka v boji nebo při přesunu.

Teoreticky sedlář vyráběl sedla, řemenář (rejmař) krájel z kůže řemeny a vyráběl opasky a uzdař zhotovoval koňské postroje. V praxi si však byla tato tři řemesla natolik blízká a příbuzná, že se často zcela volně prolínala (někdy i s prací ševce). Kupříkladu sedlář tak mohl zhotovovat kompletní výstroj koně včetně sedla, postroje či chomoutů, ale i různé další výrobky z kůže či usně – jako brašny, váčky, vaky, měchy, řemeny, popruhy, polstrování, čalounění apod.

Teprve později (vrcholný a pozdní středověk) s rostoucí specializací řemeslné výroby došlo k ostřejšímu vymezení jednotlivých kožedělných řemesel, ale protože si i nadále byla svou povahou velmi blízká, docházelo k častým „profesním“ či „cechovním“ tahanicím a třenicím. S ohledem na příbuznost těchto řemesel, zvláště pak v raném středověku, uvádíme níže pro ilustraci různé výrobky, které mohl sedlář vyrábět.

Ačkoli vyráběl i další věci z kůže či usně, hlavní náplní práce sedláře byla samozřejmě výroba sedel a v raném středověku zřejmě i výroba kompletních postrojů. S ohledem na to, že kůň představoval prakticky jediný rychlejší dopravní prostředek (též nepostradatelný bojový prostředek a později i tažný), byla po práci sedláře vždy značná poptávka. Ta také přispěla k poměrně brzkému vyčlenění a rozvoji tohoto a dalších příbuzných řemesel – zpočátku především při významnějších centrech hradské (župní) správy, kde byly také trhy popřípadě obchodní trasy zajišťující odbyt výrobků.

Pokud jde o konstrukci samotných sedel u nás v raném středověku, jsme na tom bohužel podobně jako se štíty. Cizí písemné prameny z 9.-10.st. nás ujišťují o tom, že se u nás sedla hojně používala a vyráběla, ale nálezy sedel nebo jejich významějších fragmentů dosud chybí. Jsme tak odkázáni pouze na hojné ikonografické prameny od nás i z ciziny, popřípadě nálezy dochovaných pozůstatků sedel ze zahraničí – např. polského Lutomierska (10-11.st.). Můžeme se však důvodně domnívat, že sedla používaná u nás i jinde v Evropě měla v zásadě stejnou nebo obdobnou základní konstrukci. Šlo o tzv. „kozlíková sedla“ – základem byla pevná dřevěná kostra dosedající přes polstry z boku na hřbet koně. Kostra vytvářela vpředu a vzadu různě vysoké „rozsochy“ které jednak držely kostru pohromadě a jednak dodávaly jezdci stabilitu v sedle (zejména pak při úderu kopím), popřípadě pak v boji chránily jeho slabiny a částečně i záda a boky. Přední rozsocha bývala zpravidla rovná nebo mírně vykloněná směrem dopředu, zadní (o kterou se jezdec opíral nebo na kterou dosedal při jízdě) byla buď vykloněná směrem dozadu (9.-10.st.) nebo naopak poměrně vysoká a vzpřímená (především od 11.st.). Na výjevech sedel přibližně od druhé poloviny 12.st. si můžeme povšimnout výrazné změny zadní rozsochy – zůstala reklativně vysoká a vzpříměná, ale došlo k jejímu prohnutí a protažení podél boků jezdce, který tak do ní dosedl jako do křesla. To opět zvýšilo větší stabilitu bojovníka v sedle, zejména v boji. Starší typ sedel s jednodužší zadní rozsochou, popřípadě rozsochou vykloněnou vzad ale nezmizel úplně – nacházíme jej občas v ikonografii i nadále, ale sloužil spíše coby cestovní sedlo.

Protože se nám ze sedel dochovaly pouze dřevěné kostry, nevíme přesně, jak tato sedla původně vypadala. Existuje tak několik různých hypotetických rekonstrukcí původní podoby těchto sedel. Na základě dochovaných pozůstatků a ikonografických pramenů se domníváme, že se nejstarší sedla ještě nepotahovala kůží ani tkaninou úplně. Přinejmenším rozsochy zřejmě zůstávaly holé a byly někdy zdobené řezbou (možná polychromovanou), pobíjeny ozdobnou kovovou garniturou aj. Polstrování mohlo být vyřešeno vycpávanou tkaninou, kůží nebo kožešinou. Kůže se ale zcela jistě uplatnila na sedlové řemení. Složitější sedla, která nacházíme na výjevech od 12.st. – přinejmenším jejich nákladnější varianty – už zřejmě měly kostru zcela potaženou jemnou mořenou či barvenou kůží nebo drahou tkaninou. Zdobila se ornamentálním kováním, hřeby a nýty (u honosných sedel i stříbrnými nebo zlatými). Kanovník Vyšehradský uvádí dokonce i cenu takového velmi honosného postroje a sedla „Dary Uhrů pak, přinesené císaři, jsou tyto: dva bílí koně slušně vystrojení, jejichž sedla měla cenu 26 hřiven zlata a mnohé jiné.“ (1974, 54).

Z uvedeného vyplývá, že raně a vrcholně středověký sedlář musel být zkušený řemeslník i při práci se dřevem (kostry sedel) a kovem (ozdobné garnitury, přezky) nebo musel s takovými řemeslníky úzce spolupracovat. Podrobné detaily stran výroby a náčiní sedlářů raného středověku se sice nedochovaly, ale lze si učinit dobrý obrázek o jejich vybavení a práci za pomoci mladších pramenů. K vybavení sedláře patřila především sada nožů (různých tvarů – od rovných po půlměsícové) určených ke krájení kůže a usně, nůžky, pravítka, kružidla, okrajovače, hranítka, kladívka, průbojníky, kleště, sedlářská šídla, silné nitě-dratve apod. Kůže se krájela na dřevěných špalcích či silné např. lipové desce (aby se netupily nože) a seřezávala (šrafovala) na litografickém kameni. Sedlo se šilo na sedlářském koníku. Dřevěná kostra sedla se obkládala březovou kůrou či plátnem a pak se na ni za mokra natáhla kůže. Po vyschnutí kůže dobře přilnula a vypjala se. Sedla se polstrovala např. pomocí srnčích chlupů. Detailnější informace o konstrukci sedel, postrojů a další jezdecké výstroje můžete najít v samostatném článku.

ŠVEC

Nejstarší doklady, naznačující nošení jednoduché obuvi nacházíme již na pravěkých skalních a jeskynních kresbách. Zbytky primitivní obuvi se nacházejí též na nohou mumifikovaných těl v bažinách. Antika znala obuv nejrůznějších tvarů – převážně však jednoduchou a zpravidla otevřenou (caligae, carpatina, sandalion aj.). Podobnou otevřenou obuv bychom ještě v raném středověku mohli najít na nohou řeholníků. Z germánského prostředí máme doloženy nízké opánky z jednoho kusu kůže (F. Schlette), ale ve Velké bažině u Huntenburgu (SRN) byla také nalezena noha obutá ve vyšší holínce z hověziny. Holínka byla vysoká 25cm, sešita lněnou dratví z několika dílů s podrážkou silnou 4 až 5mm. Podobné typy obuvi znali i staří Slované.

Z Velkomoravského období jsou však zatím archeologicky doloženy pouze skromné zbytky obuvi (kůže) a stylizovaná vyobrazení. V nálezech se občas setkáváme s dvojí vrstvou různé tkaniny uchycené k fragmentům kůže, kdysi tvořícím obuv. Protože se nosily tkané onuce je možné, že druhá vrstva tkaniny pochází z nějakého vyložení boty textilem. Z 11.st. pak pochází nález většího fragmentu svršku složitější kožené boty z Opavy.

Větší rozmach evropského obuvnictví nastal až v románském období. Nejstarší ševcovské cechy se v západní Evropě zakládaly již koncem 11. století, u nás až mnohem později. Podobně jako jiná řemesla se i obuvnictví rozvíjelo především v podhradí správních hradských (župních) center v blízkosti trhů. V našich písemných pramenech se zmínky o ševcích objevují již v 11-12.st. V zakládající listině litoměřické kapituly (B) je dokonce jmenován švec Plativoj žijící v Lukavci (CDB I, č. 55). Nevíme toho o něm mnoho (stejně jako o poměrech jiných ševců a dalších kožedělných řemeslníků v raném středověku), snad jen že byl ve služebném poměru k litoměřické kapitule a nepatřil zřejmě k nejchudším, protože vlastnil i další zemědělskou půdu v několik kilometrů vzdálené Radouni. Z toho se dá odvodit, že pro svou obživu Plativoj či jeho rodina kombinovali ještě řemeslo ševce a práci sedláka.

Nejrůznější archaické, splétané, líčené a slaměné střevíce či dřeváky užívané především v sociálně slabším (a venkovském) prostředí se většinou vyráběly podomácku svépomocí, stejně jako primitivní kožené opánky – krpce, známé již ve starším období. Složitější a kvalitnější obuv z plsti nebo častěji z vyčiněné kůže – usně, již ale vyráběl specializovaný řemeslník – švec. Obuv se zhotovovala z usně ovčí, kozí, hovězí, teletiny a ke kvalitním patřila též useň koňská(obuv nobility se zhotovovala též z drahých tkanin – hedvábí, aksamitu či brokátu). Nejkvalitnější jemné usně pro obuv nobility se dovážely z Orientu – např. „safián“ či „kordofán“ (jemně činěná jehněčí kůže či kozinka). Honosnější obuv se též barvila a zdobila vyšíváním, ozdobným prostřihováním (např. nálezy krpců z Opole v Polsku), perlami a korálky či kovovým vbíjením.

Ve starším období (a často i později) si obuvník kůži většinou připravoval a činil sám, takže musel ovládat i práci koželuha. Švec (podobně jako sedlář apod.) se také nemusel věnovat výhradně výrobě nebo opravám obuvi; zvláště v raném období do náplně jeho práce mnohdy jistě spadaly i další jemnější kožedělné práce – rukavice, váčky, brašny, měchy, opasky, pochvy nožů apod. jejichž oddělení přinesla až pozdější specializace výroby (dokonce se později oddělili i výrobci nové obuvi – tzv. noviníci či nováci, od těch kdo ji zpravidla pouze opravovali – vetešníků, prťavců aj.).

Za typickou románskou obuv by se daly označit jednoduché, nízké otevřené střevíce, které můžeme vidět v hojných ikonografických pramenech – např. freskách v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Šlo o poměrně jednoduchou obuv, vycházející stylově ze starších kožených opánků. Střevíce jsou tvořené podešví a svrchní částí z jednoho nebo více dílů (Opava, Opole aj.). Podešev byla ještě zpravidla měkká, řidčeji mohla být i ze silnější a odolnější kůže (např. vepřovice, hovězina) ale podpatek ještě znám nebyl. K noze se střevíce upevňovaly pomocí řemínků nebo jednoduchých kostěných, dřevěných či kožených knoflíčků – olivek.

Ukázka jednoduchých kožených střevíců upevněných k noze řemínky. Jsou vyrobeny z hověziny s hladkou podrážkou o rovnoměrné síle (4mm). Svrchní část tvoří v tomto případě 3 díly (o síle 3mm), ale jak víme z nálezů, je možné konstruovat svrchní část i jen ze 2 či dokonce jediného dílu. Svrchní část je k podrážce přišita (lněnou dratví) švem dovnitř (bota se šije naruby a následně se otočí) , takže i bez podlepení a zesílení podešve není šev na chodidle vystaven prošoupání. Výroba Curia Vitkov.

Vedle krpců a střevíců se vyskytovaly i jednoduché kožené holínky (Beranová 1988) rovněž s měkkou podešví (kotníčkové či o něco vyšší do půl lýtek), známé již ve starším období (Germáni, Velká Morava aj.). Od 13. století se pak i u nás rozmáhá bytelnější obuv, již většinou s pevnou tuhou podešví, nazývaná škorně (slovo „boty“ se u nás užívalo až od 15.st.). Obuv raného středověku ještě nerespektovala přirozenou klenbu nohy – podrážka byla směrem ven i dovnitř plochá, případně se bota vycpávala mechem (spíše asi ale kvůli tepelné izolaci v zimě apod.). Bota často ani tvarově nerozlišovala mezi nohou pravou a levou, takže se k noze přizpůsobovala až při následném nošení (asymetrická obuv byla známa již v Antice a některá ševcovská kopyta ze 14. století již mají asymetrický tvar). Soudě dle ikonografických pramenů mohly být boty románského a raně gotického období ve špici buď oblé (řidčeji) ale častěji se již prosazuje mírné zahrocení (teprve 14. a zejména 15. století ale přineslo dlouhé gotické špice známé např. jako čapí zobáky, nosy apod.).

K nástrojům ševce patřily (podobně jako u sedláře) nejrůznější nože na krájení kůží a usní, nůžky, ševcovská šídla, nitě-dratve (běžně lněné, ale honosná obuv mohla být šita i hedvábím aj.), jehly, pravítka, kružidla, verpánek, ševcovské klihy aj. Je otázkou, zda se v raném středověku vůbec používal jeden z nejtypičtějších ševcovských nástrojů – dřevěné kopyto. Kopyto totiž při výrobě boty šitím tak jak to popíšeme dále není nutně potřeba, naopak bota se dá šít snadno i bez něj. Kopyto je potřeba jednak při přibíjení – flokování podešve což se při přišívání podrážky nepoužívá a jednak k tvarování a modelování svrchního dílu což u tak primitivního typu obuvi jakou byly láptě nebo krpce nebylo většinou potřeba. Na druhou stranu nelze existenci dřevěného ševcovského kopyta zcela vyloučit už v raném středověku, protože skutečně mohlo pomoci při tvarování některých částí boty a obecně jako forma k tvarování bylo již tehdy známo. Dokonce se dostalo i do písemných pramenů, byť již v přenesené formě, když Kosmas aby s nadsázkou popsal fakt, že mají dva lidé stejnou povahu pravil, že „jsou uděláni na jedno kopyto“ (1950).

Šití

Při výrobě boty švec nejprve nastřihl či vykrojil kůži, poté si ji předem naděroval šídlem a následně sešil – zpravidla voskovanou lněnou dratví. Svrchní díl se k podešvi přišíval vnitřním švem, takže švec musel šít botu převrácenou naruby – přišil svrchní díl k podešvi (nebo prostřednictvím dalšího vloženého proužku kůže, který usnadňoval výměnu prochozené podešve) a následně botu obrátil. Proto se pro tento typ obuvi vžil i v cizině název „převracené boty“ (anglicky „turned shoe“). Rekonstrukci postupu výroby takové obuvi najdete v samostatném článku. 

KNIHAŘ

Ke specializovaným kožedělným řemeslům patří také knihaři. Protože psaní, opisování i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností prakticky pouze kláštery. Písařstvím se v různé formě zabývaly všechny církevní řády, proslulí v psaní a opisování knih byli zejména Benediktýni, Dominikáni a Františkáni a to buď přímo vlastními silami nebo s pomocí najatých, placených písařů (Sázavský opat Dětřich najímal písaře k opisování latinských knih již v 11.st.). Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je například Vyšehradský kodex z 80. let 11. století.

Nejstarší knihy byly psány na kožených listech – pergamenech. Práce mnicha-knihaře tak zpravidla zahrnovala jednak přípravu kůže, výrobu samotného pergamenu z jemné a rovnoměrně seřezávané holiny, tak i sešití a lepení hotových listů a výrobu desek knihy. K výrobě pergamenu se používalo jemně činěných kůží telecích, oslích, kozích, ovčích – jehněčích a velmi vzácné a kvalitní pergameny se vyráběly z kůží ještě nenarozených jehňat. Barva pergamenu se pohybovala od žluté k bílé – čím bělejší byl, tím byl kvalitnější a dražší. Povrch se jemně seřezával, brousil a křídoval. Rozlišuje se pergamen jihoevropský, jehož listy bývaly jemně upravované pouze z jedné strany a středoevropský jemně upravovaný z obou stran.

Protože pergamen byl nesmírně drahý, uchylovali se někdy mniši k seškrabávání popsaných stránek z listů (i celých rukopisů) které již nebyly aktuální, aby je mohli znovu použít k novému textu (tzv. palimpsesty).  K sešití listů se používaly tenké kožené řemínky, zvířecí šlachy, řidčeji pak hedvábné nitě apod.

Desky knih se v raném středověku vyráběly nejčastěji pouze z pergamenu, měkké nebo silnější kůže (vepřovice, hovězina) zpočátku nebarvené, později i barvené (zdobení vyřezáváním se užívalo až od 14. století). Nákladnější knihy měly desky někdy také dřevěné (bukové, dubové), potažené jemnou kůží, nebo drahou tkaninou. Z důvodů estetických i čistě praktických (ochranných) bývaly nejnákladnější knihy také opatřovány zdobným litým či tepaným kováním a nejdražší též vykládáním drahými kameny. Za možný zbytek takového nákladného knižního kování bývá označována reliéfní spona s postavou sedícího žehnajícího Krista, ze zlaceného bronzu nalezená na třetím nádvoří Pražského hradu a pocházející asi z 12.st.

Knihy se neukládaly jako dnes, ale nejčastěji naležato, takže jejich hřbet nebyl důležitý, zato čelní strana desek bývala zvláště zdobená. Aby se nákladné knihy (mešní kniha měla v 11. století cenu statku nebo vinice) neničily nebo při manipulaci či převozu nepoškozovaly, bývaly ukládány do různých kožených pouzder, váčků či plen. Pleny mohly být kožené nebo tkané (honosné i hedvábné).

POUŽITÁ LITERATURA

Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
Janotka, M., Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Janotka, M., Linhart, K. 1984:  Zapomenutá řemesla, Praha.
Kostelníková, M. 1972: Velkomoravský textil v arch. nálezech na Moravě, Praha.
Mendl, B. 1947: Vývoj řemesel a obchodu v městech pražských, Praha.
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Schlette, F. 1977: Germáni, Praha.
Skarlantová, J., Zárecká, J. 1978: Základy oděvního výtvarnictví, Praha.
Tomas, J. 1982: Řemeslníci 11.-13.st. v českých zemích v písemných pramenech. Archeologia historica 8/83, Roudnice n.L.

Pro poznání této stránky všedního života je třeba jít do oblasti archeologických nálezů, které nám osvětlují tehdejší módní styl co se šperků týče. O podobě oděvu jsme odkázání na prameny ikonografické. Tyto dvě oblasti však spolu úzce souvisí.

V období raného středověku byly nejvíce rozvinuty ozdoby hlavy a krku. Co si pod tím představit. Jedná se o náušnice a záušnice, korálky, kaptorgy, nákrčníky atd. Ozdoby rukou a zápěstí tvoří samostatnou skupinu.

Podívejme se blíže na ozdoby hlavy. Základním šperkem byla záušnice, prostý kroužek z bronzu, stříbra, mědi, ale i olova, zinku, zlata, a jiných dostupných materiálů (např. železo). Ač jednoduchý výrobou, nebyl příliš oblíben. Pokročilejší variantou je záušnice s očkem.

Mnohem větší oblibu měly tzv. esovité záušnice. Kovový kroužek z kulatého, čtvercového nebo spleteného drátu s jedním koncem roztepaným (úzce i široce) a druhým rovně seříznutým. Možné je i varianta dvojitého esovitého zakončení atd. viz obrázek. Byla vyráběna z výše uvedených materiálu, ale s rozšířením o povrchové úpravy. Její povrch býval pozlacován, postříbřován, potahován stříbrným, zlatým a dokonce i cínovým tenkým plíškem (tzv. technika plátování). Na kroužek esovité záušnice bývaly také zavěšovány korálky, další kroužky i složité, filigránem a granulací zdobené závěsky, leckdy mnohonásobně převyšující hodnotu esovité záušnice. A aby toho nebylo málo bývala klička záušnice zdobena rýžkami či žlábky.

Esovitá záušnice se nosila na čelence z kůže, plátna (různě vyšívaného) na kterém byla připevněna buď jednoduchým prostrčením otvorem, nebo obšitím nitě. Z pásky obepínající hlavu visely podél uší a to buď před nebo za nimi další stužky, na kterých mohly být podle potřeby zavěšeny další esovité záušnic a jiné ozdoby (mušle). Z Českých Budějovic pochází honosná čelenka z bronzového plechu zdobená vybíjeným motivem králů a církevních hodnostářů, na které byly na řetízcích zavěšeny esovité záušnice.

V průběhu času se velikost esovité záušnice měnila. Ve 11. a první polovině 12. století zcela převládaly esovité záušnice o průměru kroužku 10 až 25 mm. V následujícím době se průměr zvětšuje až dosahuje rozměrů někdy dosahujících až 10 cm hodnot. Průměr drátu pohybující se v rozmezí 1 až 6 mm nehrál významnější roli. Šířka roztepané kličky se pohybovala od 2 do 15 mm v závislosti na síle drátu.

Protože svobodné dívky nosily hlavu nepokrytou, jako symbol čistoty a svobody a vdané ženy svou hlavu, respektive vlasy měly schovány pod šátkem – závoj, zavitie, zavinutie, rouška atd. čímž vlasový šperk byl málo viditelný, mají malé děti a dívky pod hranicí dospělosti kolem hlavy bohaté série záušnic a náušnic (až do 20 kusů). Dospělé a starší ženy pak mívají jednu až čtyři záušnice u hlavy pravidelně rozloženy. Esovité záušnice byly produktem vyráběným místními šperkaři. Esovitá záušnice je pro období románské výhradně slovanským šperkem.

Mimo jednoduché esovité záušnice se objevují i složitější záušnice zdobené granulací a filigránem, které byly vyráběny převážně v západní oblasti (Durynsko a Sasko) a k nám se dostaly buď obchodem nebo jako kořist. Jejich počet je proti esovitým záušnicím minimální a tím nevýznamný.

Další významnou kategorií je ozdoba krku. Ve starší době 10. a 11. století se pod vlivem maďarského obyvatelstva objevuje, zvláště na Moravě kovový nákrčník. Je buď z jednoho kusu, nebo splétaný ze dvou a více drátů. Ovšem mnohem rozšířenější ozdobou byl náhrdelník složený z různých druhů korálků a polodrahokamů, společně s dalšími závěsky jako jsou křížky, mušle, kaptorgy aj. Korálky bývaly ze skla, skleněné pastózní hmoty, kostí apod. Vzácné kameny jsou zastoupeny ametystem, křišťálem, fluoritem a dalšími. Byly různě broušené do kulových, hranolových a jiných poměrně složitých tvarů. Surovina k výrobě těchto ozdob byla těžena ve východních oblastech (Rusko, Bělorusko a hlavně Ukrajina) a k nám se hotové výrobky dostávaly obchodem.

V době velkomoravské říše se oděv spínal párem gombíků. Ty bývaly vyráběny ze zlata, stříbra nebo bývaly upravovány tehdy známými technikami jakými jsou granulace, filigrán a niello. Honosné gombíky byly nahrazeny menšími a méně nákladnými gombíčky ze skla s železným očkem nebo celokovové.

Na prstech mužů i žen byly prsteny. Byly vyrobeny ze skla a pochopitelně z kovu. Bývaly páskové ploché spojené i nespojené bez ryté či jiné výzdoby a naopak. Jsou nacházeny i prsteny ze silné tyčinky různého průřezu. Čtvercového, půlválcovitého a dalšího průřezu. Tyto prsteny bývaly vyráběny technikou lití i vyklepávání. Doklad výborných kvalit raně středověkých řemeslníků jsou nálezy honosných stříbrných prstenů jejichž pásky jsou nejrůzněji profilovány a zdobeny jemnou granulací. Na tyto pásky jsou pak granulací připevněny drahé kameny. Takto vzniklé efektní prsteny bývaly honosným šperkem jen těch nejbohatších velmožů.

Autor: Petr Dresler

Použitá literatura:

Benda, K.: Mittelalterlicher Schmuck. Slawische Funde aus tschechoslowakischen.
Čilinská, Z. 1975: Frauenschmuck aus dem 7.-8. Jh. im Karpatenbecken, Slovenská Archeológia XXIII, 63-96.
Dostál, B. 1966: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha.
Krumphanzlová, Z. 1974: Chronologie pohřebního inventáře vesnických hřbitovů 9.-11. věku v Čechách, Památky Archeologické LXV, 34-110.
Niederle, L. 1953: Rukověť slovanských starožitností. Praha.
Europas Mitte um 1000 (Evropa kolem roku 1000) – katalog výstavy.

Nejstarší známé doklady o výrobě skutečných tkanin na oděvy z živočišných či rostlinných materiálů byly nalezeny na území Turecka a spadají až do šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nejstarší doklady ze střední Evropy pak pochází u vlněné příze z mladší doby bronzové a u lněných tkanin už z mladší doby kamenné. Technika výroby tkanin i šití oděvů pak od pravěku prošla mnoha zdokonaleními. Ačkoli se specializovaná řemesla v oděvnictví vytvořila již mnohem dříve, krejčovské cechy jsou známé v západní Evropě až v průběhu 11. století. Nejstarší krejčovský cech v Čechách byl založen k roku 1318 v Praze. Běžné však i nadále zůstávalo vyrábění látek i šití oděvů podomácku.

Románské odívání se vyznačuje stylovou/střihovou (nikoli vzhledově) jednoduchostí a navazuje na starší, pozdně antickou tradici s výrazným ovlivněním módou byzantskou (prostorové členění, vrstvení oděvů, okázalost při zdobení lemů aj.). Oděv shodného střihu nosili urození i neurození, zásadní odlišnosti se projevovaly v použitých materiálech, možnostech barvení látek, zdobení či v podobě a kvalitě oděvních doplňků.

Nejmladší děti oblékaly jednoduché tuniky a v pozdějším věku oděv, který byl střihově často shodný s  oděvy dospělých. Unikátní dětský hedvábný obleček (tzv. křestní) nalezený na Pražském hradě, sestávající z košilky s kapucí a kalhotek s klínky na plenky, byl datován k roku 1280.

Některé prvky románského odívání však ani s nástupem gotiky zcela nemizí. Oděv se členil nadále na základní spodní (tuniky) a svrchní (suknice) součásti.

Další vývoj oděvu nobility ve 13. století můžete najít v samostatném článku.

ODĚV NOBILITY

Každý oděv měl splňovat několik požadavků – jednak měl svého nositele chránit před chladem, dostatečně halit, a současně – zvláště podle sociální příslušnosti – byl vyjádřením osobní reprezentace. Nákladné a bohatě zdobené oděvy nosili kromě příslušníků výkonné moci také církevní preláti, kvalitní látky pro své oděvy však využívali také kupci a obchodníci různých etnik. Např. již v 10. st. působili v Praze židovští a německy mluvící kupci, a soudě dle zprávy z Kosmovy Kroniky české z poč. 11. st., byli značně zámožní. Jak vypadal oděv, jeho jednotlivé části a postup oblékání raně středověkého šlechtice můžete vidět v  tomto článku. 

Další části spodního oděvu tvořily plátěné kalhoty – tzv. bruchy (z německého brouche) či hace (česky) nebo femoralia (latinsky). Dosahovaly někdy jen ke kolenům, běžnější však byla zřejmě dlouhá varianta, dosahující ke kotníkům. V pase se tyto kalhoty buď uvazovaly přebytkem látky (viz. Hortus Deliciarum), nebo stahovaly koženým či plátěným opaskem či tkanicí. Více informací o tomto typu oděvu najdete v sekci věnované rekonstrukci oděvu.

Dlouhé plátěné bruchy v rukopisu Hortus Deliciarum, 12. st.

Přes bruchy se následně navlékly dvě oddělené nohavice, uvazované pomocí zvláštního podvazku vpředu a někdy i vzadu k pasu – buď na zvláštní opasek, či přímo na tkanici bruch, který do nich zastrčil, řidčeji k nohavicím bruch. Nohavice mohly být volnější i vypasovanější, v době 11. – 12. st. převažovaly volnější, a proto se nad lýtkem pod kolenem často uvazovaly ozdobnou šňůrkou nebo tkanicí. Nohavice mohly mít rovněž volnou špičku a patu, tak že pod chodidlem probíhal jen úzký pruh látky zabraňující vytahování nohavic z bot, nebo již měly krytí nohy vyřešeno formou připojených šitých punčoch. V teplých měsících se nohavice/punčochy často odkládaly a chodilo se pod tunikami pouze v bruchách.

Spodní tunika (lat. tunica interior, camisia, fr. chainse, chamise, něm. hemd, it. camicia) bývala zpravidla z jemně tkaného plátna (zpravidla len, u vysoké nobility někdy i hedvábí). Existenci této spodní košile – tuniky dokládá nepřímo řada odkazů v kronikách – např. zmínka o tom, že když císař Jindřich IV. po prohraném boji o investituru putoval bos do Canossy, aby se pokořil papeži, byl oděn právě jen ve spodní košili, což symbolizovalo roucho kajícníka. Spodní tunika plnila roli toho, co dnes chápeme jako spodní a též i ložní prádlo. Někdy se nosila tak, aby vyčnívala dole nebo i na rukávech z pod kratší, svrchní tuniky. U delších svrchníků, jak dokazují některé výjevy, tak mohla svému majiteli dosahovat doslova až na paty. Od pasu dolu měla střihově širší konstrukci, tím nepřekážela v chůzi, a někdy mohla mít zřejmě i rozparek pro jízdu na koni (což následně splňoval i jezdcův svrchní oděv). Soudě dle ikonografických pramenů nebývala až na výjimky tato tunika nijak zdobená. Spodní tunika se nosila buď volná, nebo mohla být stažená např. tkaným opaskem či šňůrkou (cingulum).

Spodní lněná tunika.

Přes tuniku spodní se poté oblékala svrchní – reprezentativní tunika (tunika, dalmatika, sukně). Obecně náležela k oděvu nazývaném v pramenech jako „sukně choděcí“ – tj. oděvu určeném pro užívání během dne. Mohla být o něco kratší než tunika spodní. Tento svrchník býval vyroben z nákladnějších materiálů – zpravidla kvalitních vlněných látek, zvláště cenného sukna (zpravidla z dovozu). Na knížecím a královském dvoře však nechyběly reprezentativní oděvy z importovaných hedvábných textilií. Délka svrchníku mohla být různá – od kratších po kolena po velmi dlouhé po kotníky. S byzantským vlivem bývala tunika opatřená bohatě zdobeným lemem, členícími pásy apod. Svrchní tuniky nobility vznikaly rovněž barvených látek, zdobené kontrastními tkanými lemy různých technik.

Urozená žena se oblékala podobně jako muž. Často oblékala i více, než jednu spodní tuniku (fr. chainse) což vycházelo z tradice antické (tunica interior) a byzantské. Písemné prameny dokládají spodní oděv též jako oděv ložní – viz. Kosmas v příběhu o urozené panně Matyldě „Jistě…je skryto nějaké kouzlo ať už v tvých chodicích nebo ložních šatech„. Svrchní tunika (dalmatika) pak měla někdy asymetrický tvar a zadní část byla protažena do náznaku vlečky. Od 11.-12. století byla ve Francii klasická svrchní tunika nahrazována složitějším a vypasovanějším bliaudem opatřeným na konci výrazně rozšířenými a bohatě lemovanými rukávy. Délka ženského oděvu se od 12. století obecně prodlužovala, urozeným ženám pokrýval šat nohy minimálně po kotníky, často však až na zem.

Vrchním kus oděvu, který na sebe zvláště urozený člověk oblékal, představoval plášť. Po celé románské období se ještě hojně užíval starý čtverhranný plášť vycházející z antické tradice (lacerna). Vedle čtverhranného cípatého pláště se ale ve 12. st. používal běžně plášť kolový (z němčiny mantel), rovněž vycházející z antické tradice (paenula) a to buď půlkruhový nebo zřejmě až třičtvrtěkruhový (něm. nunchenmantel) a později starý čtverhranný pláštík vytlačil zcela. Plášť se u krku spínal buď postaru na pravém rameni (pravá ruka tak byla volná k tasení zbraně) nebo vpředu na ozdobnou sponu, tkanici či ozdobný pásek upevněný na levé straně na knoflíček a na pravé protažený otvorem v plášti a zpět na knoflíček na straně levé. Častěji až ve 13. st. se objevuje i uchycení na dvě symetricky umístěné ozdobné spony (agrafy, fibule, tassel – odtud něm. tasselmantel). Nejjednodušší způsob uchycení pláště byl prostý uzel z cípů na rameni – užíval se však pouze u plášťů čtverhranných, protože kolové nemají vhodné cípy.

Románský plášť neměl až zhruba do poloviny 12. století zpravidla žádný límec, takže dosedal přímo na krk, asi od poloviny 12. století se pak v Evropě po byzantském vzoru objevují také různě tvarované kožešinové límce. Někdy se převislý cíp pláště upravoval do podoby kápě kryjící hlavu – z tohoto cípu se následně vyvinula (snad již v době merovejské) samostatná kápě (bardocuccullus). Pláště bývaly většinou z kvalitních, výrazně barvených suken (reprezentativní někdy i z hedvábí aj.) Zimní pláště se podšívaly a lemovaly kožešinou.

Plášť však nebyl jediný kus oděvu, který mohl pán oblékat do nepohody. Již v druhé polovině 12. st. – spíše však na jeho konci se objevuje nový typ oděvu – tzv. gardecorps. Soudě dle dochovaných vyobrazení (např. Petr de Ebulo) šlo v tomto období zejména o praktický svrchník určený do nepohody, na cesty, jízdu na koni apod. kde nahrazoval plášť. Střihově šlo o oděv vycházející z tuniky – musel být široký, protože se oblékal přes další vrstvy oděvu. Pro snazší jízdu na koni byl opatřen vpředu nebo i vzadu rozparkem. Měl pevně připojenou kápi, někdy mírně protaženou dozadu. Nezaměnitelným prvkem tohoto oděvu jsou však dlouhé, širší rukávy opatřené rozparkem – buď v podpaždí nebo v polovině rukávu. Tímto rozparkem mohl člověk protáhnout ruce ven, takže je měl volnější při práci, boji nebo ovládání koně. Naopak v případě zimy mohl ruce skrýt v dlouhých rukávech. Tento oděv doznal popularity zejména později ve vrcholném středověku kde se z původně čistě praktického oděvu stal oděv reprezentativní, zdobený, vyrobený z drahých tkanin aj.

Hlavu chránil urozený muž tkanou, koženou či plstěnou čapkou nejrůznější konstrukce – dle dochovaných vyobrazení (např. Kodex Vyšehradský) šlo převážně kónické nebo kulovité čapky, často zdobené na obrubě i jinde výraznými pásy, kožešinovými lemy apod. Vedle čapky se nosila na hlavě také jednoduchá kukla – ať již jako součást pláště (viz. cucullus) nebo samostatná a prosté úzké čelenky.

Dívky a svobodné ženy nosily vlasy prosté nebo stažené čelenkou, vdané je pak ukrývaly pod jednoduchou plachetkou a zavitím.

V zimě bylo obvyklé halit se do kožichů – u nobility do kožichů z lovné zvěřiny – vzácnější a dražší byly, většinou dovážené, kožešiny hranostaje (hermelín), sobola či bobra (bobři se běžně lovili také u nás, ale objevují se i jako součást importu). Levnější pak domácí kožešiny – medvěda, vlka, lišky, rysa apod. Na méně reprezentativní ale praktické kusy oděvu se zřejmě používal i domácí beran (beranímu kožichu ostatně dával přednost i císař Karel Veliký). Zimní oděvy se obecně vyráběly z těžších silnějších suken a často se podšívaly jemnou kožešinou, případně zdobily kožešinovým lemem z výše popsané zvěřiny.

Na nohy obul pán buď nízké střevíce (střevíce, třevíce, krpce) nebo i vyšší boty (ke kotníkům, někdy ale až do poloviny lýtek) s měkkou podešví. Ženy obouvaly střevíce nízké. Materiálem byla zpravidla kvalitní, jemně činěná kůže. Někdy bývala obuv soudě dle ikonografie nebo acheologických nálezů také zdobena – výšivkou, rytím či vytlačováním do kůže, prostřihy, obšitím apod.

Vedle běžné obuvi pak světská či církevní elita nosila také obuv z drahé tkaniny, vyšívanou zlatou či stříbrnou nití, pošívanou perlami nebo kovovými plíšky, popřípadě drahokamy. Jedná se však vesměs o ceremoniální a nikoli běžnou obuv (pontifikální a korunovační střevíce apod.). Od nás můžeme uvést například tzv. pontifikální Svatováclavský střevíc s výšivkou na kůži (po r. 1200) a další památky. Už Einhardus píše o Karlu Velikém, že ve zvláštních slavnostních příležitostech nosíval „…na nohou střevíce posázené drahými kameny…“ (P.Daniš, 1999).

Obuv sama byla konstrukčně poměrně jednoduchá – tvořená podešví a svrškem z jednoho nebo více dílů. K noze se upevňovala řemínky, zdobenými někdy snad stříbrným vbíjením nebo se na nártu spínala jedním či více pásky s knoflíčkem – olivkou z kůže, dřeva či kosti aj. Nobilita nosila střevíce často zdobené ozdobným prostřiháváním, vyšíváním, perlami, skleněnými korálky nebo kovovými destičkami. Z ikonografických pramenů a archeologických nálezů známe obuv oblou i s mírně zahrocenou špičkou, která převažuje.

Celek u mužů i žen doplňovaly jemně a precizně zdobené domácí i cizí šperky – řetízky, kříže (enkolpia), prsteny, spony a u žen také různé čelenky, náušnice, záušnice, náramky atd. Vedle kovových šperků máme z raného středověku doloženy i šperky ze skla (korálky aj.) nebo jantaru. Dražší šperky byly zhotoveny buď celé z drahých kovů – zlata či stříbra nebo byly v základu často pouze bronzové/mosazné a jen na povrchu následně zlacené či stříbřené. Kovové šperky se vyráběly z plechů nebo drátu, popřípadě se odlévaly. Zdobení šperků se provádělo litím bronzu či mosazi do různě složité formy, popřípadě rytím, pasířským vbíjením plechu razidlem do matrice (tzv. brakteátová technika) apod.

Unikátní příklad nákladného ženského šperku i názorný příklad pasířské práce představuje nález románské stříbrné čelenky z Českých Budějovic. Byla bohužel nalezena náhodně, roku 1937 při hloubení nového koryta řeky Vltavy a částečně poškozena bagrem, který také zničil místo nálezu. Datována bývá tedy pouze rozborem tvaru a povrchové výzdoby a to zpravidla do druhé poloviny až konce 12. st. (V.Denkstein, 1951). Je vyrobena z tenkého stříbrného plechu, vysokého v předu 90mm, který se směrem dozadu mírně zužuje. Vzadu není uzavřena, ale opatřena po páru otvorů na každé straně, sloužících zřejmě ke stažení čelenky. Povrch čelenky je zdoben figurálním a geometrickým reliéfem – v přední části dvěma řadami arkád usazených na úzké sloupky. Arkády obklopujících různé postavy – vladaře na trůně, s korunou a žezlem, postavy s mečem nebo žerdí kopí či praporce apod. Postavy byly na čelence zřejmě rozmístěny s určitým uměleckým i symbolickým záměrem, o kterém se však můžeme dnes už jen dohadovat. Zadní část čelenky je zdobena geometrickými spirálovými motivy. Spodní okraj čelenky pak zdobí ploché kapkovité závěsky zdobené jednoduchým motivem, zavěšené na krátkém řetízku uchyceném v otvoru ve spodním okraji čelenky. Některé již bohužel chybí. Zdobení bylo vyrobeno převážně ražením různými nástroji (vždy na sérii postav byl použit jednotný kolek) a z části tepáním. Jde o ojedinělý nález, který nemá na našem území obdoby.

Další informace o podobě šperků, které se nosily v raném středověku můžete najít v samostatném článku.

Důležitým doplňkem, jak mužů tak žen, byl opasek, u mužů vesměs kožený, protože krom váčku musel držet u boku i pochvu s mečem či dýku, ale objevují se i masivní opasky tkané, u žen šlo častěji jemnější kožené či z bohatě vyšívané tkaniny. Kosmas zmiňuje pásy Německých rytířů v bitvě u Brůdku r. 1040 jako „dvakrát v nachu máčené„. Také spodní tunika se někdy přepásávala jemným plátěným opaskem.

Protože románské odívání nezná kapsy v moderním slova smyslu, musel člověk nosit své cennosti a osobní věci ve váčku upevněném na opasku nebo přímo zavěšené na něm. Váčky bývaly buď z drahých tkanin, často zdobené, nebo z jemné kůže. K opasku se váčky připevňovaly pomocí tkanice nebo úzkých kožených řemínků a to buď rovnou na opasek nebo na zvláštní zdobené oko/poutko připevněné na opasku. Jinou a větší alternativou k váčku jsou pak různé kožené nebo textilní tašvice zavěšované k opasku, jaké můžeme najít např. u boku bohatého židovského obchodníka z rukopisu Hortus Deliciarum (1175). U pasu urozené ženy bychom našli také zavěšené klíče od truhel či komor s cennostmi, nůž či další věci.

Rukavice – tento doplněk oděvu urozeného muže nebo ženy jsme si nechali úmyslně až na konec. Především pro to, že ve sledovaném období zdá se nebyl tento oděvní doplněk ještě zcela běžný. V ikonografických pramenech od nás prakticky chybí, ale vzácněji se objevuje v pramenech cizích – zejména z konce 12. st. – např. rukavice sokolníka ve vlámském rukopisu z Fecamp (viz. obr.). Poměrně vzácné jsou ale i naše zmínky o rukavicích v pramenech písemných. Mluví o nich např. Kosmas: „Potom (Břetislav) krátce vyčetl mu, čím ho Zderad častokrát urazil, a dodal: „Hle, záruku, kterou jsem ti slíbil, odvolávám“ a obrátiv koně, vhodil mu do tváře rukavici„. (1950, 133). Uvedená poznámka zřejmě dokládá jejich používání coby znaku prestiže a postavení v prostředí vysoké nobility již v 11. st. což podporuje i zmínka Vincenciova ze 12. st. kde popisuje podobné gesto císaře Barbarossy vůči Milánským poslům slovy „…a dle způsobu starých císařů, odvržením rukavice, veřejně je dal v klatbu…„.

Rukavice máme jinak doloženy i dochovány především z církevního prostředí, jako součást liturgického oděvu biskupů, opatů a jiných vyšších církevních hodnostářů viz „Dovolujeme vám mocí tohoto listu, abyste ty, synu opate, i další, kteří budou v čele tohoto kláštera stát, mohli užívat mitry, rukavic, sandálů, mappuly a pásu“ (Listina papeže Jana XV. Břevnovskému klášteru z r. 993). Dělávaly se obvykle z jemné kůže (např. kozinky), ale doložené jsou v této souvislosti z raného středověku též rukavice pletené.

ODĚVY NEUROZENÝCH 

Oděvy neprivilegovaných lidí se ponejvíce zhotovovaly podomácku, jako materiál sloužila živočišná (nejčastěji vlna) nebo rostlinná vlákna (len, konopí, kopřiva). Tkaniny zůstávaly ve větší míře nebarvené.

Pro zajímavost: za Karla Velikého (Capitularia) bylo sedlákům předepisováno nosit barvy temné a nevýrazné, aby již z dálky byla poznat jejich příslušnost a ještě ve 12. století říšský zákon určoval i množství látky na oděvy poddaných. Roku 1292 vydal Filip Sličný zákon přikazující či zakazující jednotlivým vrstvám společnosti dokonce i počet oděvů, materiály, barvy a doplňky. Je však otázkou, zda tyto předpisy byly striktně dodržovány. Každopádně u nás z raného středověku podobná nařízení neznáme, a též nálezy tkanin v prostředí polabských Slovanů prozrazují, že lidé barvili své oděvy v místě dostupnými surovinami, takže se kromě nejrozšířenější žluté, hnědé a zelené objevovaly i látky v tónech červené a modré.

Základem oděvu zůstávala jednoduchá plátěná (obvykle lněná či konopná) spodní tunika, ve které člověk zpravidla spal a v teplejších dnech i pracoval. Další částí oděvu byla kratší, ke kolenům sahající svrchní tunika (sukně) nařasená tak, aby nebránila v pohybu a práci, přepásaná tkaným, či jednoduchým koženým opaskem. Rukávy mohly být dlouhé – úzké, krátké, event. žádné. Spodní prádlo doplňovaly kalhoty – spodky, tzv. bruchy – byly zpravidla široké, nařasené a dosahovaly na lýtka nebo ke kotníkům.

Přes bruchy se navlékaly jednoduché, různě dlouhé nohavice, uvazované buď pod kolenem nebo výše k pasu. Nohu samotnou pak ovíjel pruhy látky – ovinkami či onucemi, někdy i na lýtku přes nohavice, což bylo zřejmě – spolu s typickými slovanskými ženskými ozdobami tzv. záušnicemi – výrazným prvkem, charakterizujícím oděv slovanského etnika, jak lze zřejmě soudit z iluminací tzv. Sachsenspiegelu, saského právního zrcadla, kde tyto prvky odlišují slovanské obyvatele Polabí od jejich německy mluvících sousedů.

Hlavu chránily před nepřízní počasí nebo rozpáleným sluncem nejrůznější jednoduché čapky a klobouky z tkaniny, plsti nebo kůže či slaměné klobouky. Vedle toho se na výjevech z 12. st. (spíše v jeho druhé polovině) objevují také jednoduché kukly chránící hlavu a v závislosti na délce límce částečně i ramena, záda a hruď. Tyto kukly ovšem ještě nemají výrazně protažený zadní cíp, jak jej známe z mladšího období. Více o podobě jednotlivých částí oděvu najdete v kapitole věnované střihům a rekonstrukci oděvu.

Do zimy či velké nepohody ani svrchní silná vlněná tunika často nestačila, takže se i tito lidé museli zahalit do dalšího svrchníku v podobě pláště, peleríny či ovčí houně apod. Čtverhranný nebo kolový plášť se vyráběl z těžkého hrubšího teplého sukna a býval díky značné spotřebě materiálu (a to i na prostý čtverhranný pláštík typu lacerny), nákladnějším kusem oděvu, který si nemohl dovolit každý. Naproti tomu prostá houně z válené a stloukané vlněné plsti byla levnějším a dostupnějším kusem oděvu. Z výjevů od druhé poloviny 12. st. (např. vlámský rukopis z Fecamp, Copenhagenský žaltář, rukopis Petra Lombardského aj.) známe také další typ oděvu – jakousi pelerínu, často s pevně připojenou kápí, dosahující zpravidla k pasu nebo mírně pod pas. Tento typ oděvu známe i z výjevů pastevců, sedláků nebo poutníků. Pelerína se nosila zřejmě hlavně do nepohody a aby nebránila při práci, shrnovala se dozadu, tak aby ruce zůstaly volné. Měla střih kolový – zvonovitý (nedělený!) nebo jak naznačují některé výjevy obdélný, na způsob ponča, kdy ruce opět zůstávají volné.

Po velkou část roku, kdykoli to počasí dovolilo, bylo zvykem chodit a pracovat naboso, v zimě, nepohodě či chladnu, obouvali lidé nejrůznější prosté typy obuvi. Levnějším a jednodušším typem obuvi byly pletené slaměné nebo lýčené střevíce – láptě. O takové primitivní obuvi nás informuje Kosmas v pověsti o knížeti Přemyslu, který když byl povolán od pluhu na knížecí stolec „…vezme s sebou své střevíce, zcela z líčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost…“. Z této zmínky je navíc možné dobře vysledovat, že už v Kosmově době šlo o primitivní venkovskou obuv, nejspíš často obměňovanou, jaká se v prostředí nobility nenosila, neboť když byl „…obut v královskou obuv…“ podivovali se poslové „…proč jsi nám dal schovati tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil?“ (1950, 25).

Jiný jednoduchý typ obuvi představovaly prosté kožené opánky – krpce uvazované k noze pomocí řemínků. To byla obuv jednoduchá a dostupná i těm nejchudším. Movitější lidé ale obouvali i složitější obuv tvořenou podešví a svrškem z jednoho nebo i více dílů (viz. obr.).

Na zimu zřejmě mohl člověk použít i jednoduchou obuv ze silné vlněné plsti. V zimě se také lýtka, kromě onucí někdy obtáčela kusy kožešin upevněnými k noze koženým řemením nebo slaměným povříslem.

Protože jak už jsme řekli románský oděv nezná kapsy a i prostý člověk potřeboval v něčem přenášet své věci, zavěšoval je buď přímo k opasku (nůž, nůžky aj.) či ukládal do váčků nebo kožených brašen. To se však hodí spíše na drobnosti, větší věci musel ukládat do prostornějších pytlů, vaků, mošen a brašen zavěšených nejspíš popruhem přes rameno. Lýčenou mošnu, ve které měl uschováno jídlo uvádí kronikář Kosmas v pověsti o povolání Přemysla na knížecí stolec (1950, 24).

Aktualizace textu 26.02.2023 Dana Dvořáčková-Malá

Tento článek je věnován rekonstrukci především raně středověkého oděvu a to jak na základě teoretických informací čerpaných z archeologických nálezů, ikonografie nebo odborné literatury, tak na základě našich vlastních praktických zkušeností. Článek je věnován zejména ranému středověku ale čistě pro zajímavost tu uvádíme i věci, které již spadají spíše do 13. st.

Při samotném šití je potřeba si uvědomit, že se vždy musíte řídit tím jak širokou máte tkaninu. Původní stavy našich předků neumožnily vyrábět příliš široké pruhy látky a nutily je tak někdy k vytváření poměrně složitých střihů, vycházejících z nutnosti sešívání oděvů z většího počtu dílů. To byste měli respektovat i dnes, přestože máte k dispozici třeba průmyslově vyrobenou širokou tkaninu. Tam kde vám nějaký díl oděvu vychází velmi široký (třeba u půlkolového pláště aj.), zvolte raději sešití z více kusů, jakkoli můžete použít jednolitý kus, protože vám to třeba dnes šíře průmyslově vyráběné tkaniny dovolí. A naopak, není vždy nezbytně nutné sešívat oděv ze spousty malých dílů, tak jako to někdy vídáme u originálů – důvod nemusel být nutně ve funkci – naši předkové byli nesporně daleko šetrnější než my a dokázali zužitkovat většinu tkaniny co měli k dispozici.

Používané materiály

Raně středověký oděv se šil z rostlinných nebo živočišných materiálů a takové materiály je tedy nutné volit při rekonstrukci takového oděvu i v současnosti. Je samozřejmě možné získat přímo původní surovinu vypěstováním vhodné plodiny (len, konopí seté, kopřiva aj.) či chovem ovcí apod. Nebo je možné tyto suroviny získat již hotové a dále je zpracovávat autentickými technologiemi. To je postup, který však třeba my častěji volíme z experimentálních důvodů, potřebujeme-li si ověřit pracovní postupy, pracnost, čas, účinek barviv apod. Protože ale naše potřeba tkanin je mnohem vyšší, než kolik jí dokážeme uspokojit tímhle způsobem, musíme volit, podobně jako naši předkové i nákup hotových tkanin, buď stále ještě zhotovovaných ručně a nebo již průmyslově.

Princip výroby tkaniny se od raného středověku prakticky nezměnil i když sama technologie je dnes mnohonásobně efektivnější. Výsledkem je však stále tkanina v některé ze základních tkalcovských vazeb. Při porovnání ručně tkaných pláten vyrobených před polovinou minulého století s plátny vyráběnými dnes průmyslově lze říct, že při vhodně zvolené gramáži soudobých pláten (zpravidla hrubší a silnější plátna v horší jakosti) jsou tyto tkaniny prakticky identické, nelze poznat rozdíl. Na obou najdete kolísající sílu vlákna, uzlíky, chyby. Ruční plátna však bývala obvykle tkaná na užších stavech, proto jsou rozměrnější kusy tkaniny podélně sešívané z většího počtu menších dílů. Také okraje plátna jsou hladké a netřepí se ani bez zapošití nebo entlování čehož lze někdy využít například na konce rukávů aj.

Pro potřeby rekonstrukce hist. oděvu je však třeba volit vhodné materiály a ty se dnes již často buď nevyrábí vůbec nebo jen v omezené míře – poměrně dobře lze dnes získat různě silná, režná i bělená lněná plátna, plátno z konopí nebo kopřivy je už ale obtížné získat. K sehnání jsou dnes i vlněná sukna, ovšem v různé škále kvality a často již bohužel s příměsí viskózy nebo polyesteru. Optimální pro naše účely je samozřejmě vlna čistá nebo s co možná nejnižším obsahem dalších prvků. Ani většina dnes prodávaných sametů není použitelná jako ekvivalent k původnímu nákladnému importovanému aksamitu, protože jejich základ netvoří hedvábí ale bavlna. Bavlna sama je pro raný středověk v jakékoli podobě nevhodná a to ani jako hypotetický import – v omezené míře se u nás objevuje ve směsích (barchant aj.) tkanin až od vrcholného středověku. Pravé hedvábí se vyrábí dodnes, ale získat požadovanou sílu a barvu, potažmo nebarvené je o něco obtížnější a stejně jako kdysi i dražší.

Pokud se týče zvolených vazeb tak jak jste si již mohli přečíst v kapitole věnované výrobě textilu a jmenovitě tkaní je možné volit nejen prostá plátna, ale samozřejmě i různé vazby keprové. Vazby atlasové se však již hodí jen na některé druhy tkanin.

ODĚV

a) Spodky (bruchy) a kalhoty 

Klasické kalhoty – tedy spojené nohavice známe z raného středověku z germánského (Schlette 1971 80-81, Brondsted 1960) i slovanského (Niederle 1913, Kostelníková 1972, 36-42) prostředí. Bruchy jsou v zásadě kalhoty, nošené coby spodní prádlo. Proto následující střihy nebo konstrukční poznatky lze volně použít pro kalhoty ve funkci spodního oděvu stejně jako svrchního. Jediný rozdíl může, ale nutně nemusí spočívat ve volbě vhodného materiálu – zatímco na spodky použijete spíše jemnější plátno, kalhoty coby jediný svrchní kus oděvu lze šít ze silnějších hrubších pláten nebo vlněného sukna.

Název bruchy vychází z německého brouchen a označuje krátké, ke kolenům nebo až ke kotníkům sahající (viz výjevy z Hortus Deliciarum) kalhoty, které se vyvinuly ze starších typů a v románském a gotickém odívání převzaly funkci spodních kalhot – spodek. Ještě z první půlky 12. století pochází zmínka o 12 párech kalhot a sukních, které odevzdával Vyšehradské kapitule kníže Soběslav, ale zde už není bohužel zřejmé zda jsou myšleny klasické kalhoty coby svrchník, spodky nebo nohavice. Kalhoty coby svrchník se sice používaly dál, tak jako v předchozím období, ale spíše v sociálně slabších vrstvách a ve venkovském prostředí. Movitější (nobilita, kupci, lépe postavení řemeslníci aj.) volili jemnější variantu kalhot – bruch, jako spodků a přes ně natahovali dvě oddělené plátěné nebo soukenné nohavice.

Střihy, které tu uvádíme nejsou samozřejmě jediné možné postupy a je nutné hned z kraje přiznat, že v případě takové věci jako jsou spodky trpíme bohužel, na rozdíl třeba od tunik, zoufalým nedostatkem dochovaných hmotných památek z raného středověku. Střihy tedy bývají zpětně odvozovány z dochované ikonografie, vesměs 12.-13. st. nebo zpětnou aplikací konstrukcí ze starších nebo mladších dochovaných kusů tohoto typu oděvu, popřípadě etnografických srovnání s oblastmi, kde se podobné typy oděvu stále vyskytují v archaické podobě. Jedná se tedy vždy o více méně pravděpodobné hypotézy, jejichž cílem je vytvořit funkční část oděvu odpovídající různým obrazovým předlohám. Ve skutečnosti lze bruchy ušít mnoha různými postupy – od vysloveně primitivních archaických forem po poměrně sofistikované složité střihy. Co mají ale všechny varianty společné je, že bruchy v ikonografii nacházíme vždy velmi nařasené, což dokládá, že se dělávaly široké s velkou spotřebou látky, aby byly pohodlné a neomezovaly pohyb nebo usednutí a jízdu na koni.

Varianta A1: 

Toto je absolutně nejjednodušší možná varianta střihu kalhot vůbec. Sestává pouze ze dvou dílů – dva obdélníky tvoří nohavice, sešité v rozkroku k sobě. Dle vyobrazení jednoduše spojíte naznačené stehy vždy A na A, B na B, C na C a D na D. Délka švů A a C je u této varianty stejná a určuje se délkou od pasu k rozkroku. Nevýhodou je, že toto není ideální konstrukce a pokud tedy mají být takto šité kalhoty pohodlné a nebránit v chůzi nebo jízdě na koni je třeba dělat oba díly nohavic velmi široké. Zde vyobrazené nohavice mají stejnou šířku všude, ale lze je ušít i tak že se směrem od rozkroku dolů zužují, ušetřit tak nějaký materiál a docílit toho, že nohavice nebudou dole příliš široké. Šrafovaná čára vyznačuje „místo ohybu“ na boku nohy. Pokud šijete z úzkých pruhů tkaniny – může zde být další šev.

Varianta A2:

Tato varinata je pouze modifikací předchozí, jen je použit o něco složitější střih a vypasování. Přesto i zde se kalhoty skládají jen ze dvou dílů a je tedy třeba je dělat velmi široké, aby byly pohodlné. Na nohavicích už je vidět i zůžení směrem dolů o kterém byla řeč u předchozí varianty A1.

Varianta B1:

Tato varianta vychází z předchozí, ale je přece jen dokonalejší. Pro větší pohodlí nejsou nohavice spojené v rozkroku přímo, ale je mezi ně vložen pás tkaniny procházející od pasu k pasu mezi nohama. I tato konstrukce je prastará, neboť jí nacházíme už na starých germánských kalhotách z doby římské (nález z bažiny pod Thorsebergem u Süderbraurupu ve Šlesvicku-Holštýnsku). Střih je v zásadě triviální – nohavice tvoří obdélník látky, dlouhý podle celkové požadované délky nohavic a přiměřeně široký. Délka vsazeného dílu pak odpovídá dvojnásobné délce od pasu k rozkroku a jeho šířka by měla u tohoto střihu být výraznější i za cenu, že to bude mezi nohama trochu nařasené a prověšené, i to však v podstatě odpovídá tomu co známe z ikonografie. Nohavice samotné však již můžete dělat užší aniž by to omezovalo pohyb a pohodlí.

Naše rekonstrukce:

Použitý střih Varianta B1, ze 3 dílů. Ručně tkaný len, nebarvený, pouze bělený. Uvazovací tkanice je z ručně splétané vlny.

Varianta B2: 

Toto je v podstatě jen jakási modifikace předchozí varianty B1, jen je tu použit tvarově o něco složitější a vyspělejší střih. Princip je v podstatě stejný, ale takto střižené kalhoty zase o něco lépe sednou svému nositeli. A a B označují místa, kde se vložený díl sešívá s dílem nohavic. Délka vloženého dílu tedy odpovídá délce švů A+B.

Varianta C: 

Tato konstrukce v sobě v zásadě spojuje variantu A a B. Byla odvozena spíše etnograficky, z dochovaného kusu oděvu, jaký se nosil na venkově ještě v 19. st. a na počátku 20. st. Střihově jde však o velmi jednoduchou archaickou formu, vycházející z varianty A a odstraňující její nedostatky pouze v místě, kde je to nejvíc potřeba – místo vloženého pruhu jako je tomu u varianty B je tu vložený čtverec nebo kosočtverec přímo na místo rozkroku tak jak je vidět na fotografii. Nedosahuje však až nahoru k pasu – tam se stýkají švy nohavic, takže tato varianta opět umožňuje udělat nohavice o něco užší a není příliš široká ani v pase.

Naše rekonstrukce:

Použit střih ze 3 dílů – dvě nohavice a kosočtvercový díl vsazený do rozkroku. Ručně tkané konopí, šito ručně spřádanou konopnou (další úpravy prováděny lněnou) nití. Vyrobeno na Slovensku, u nás pouze upraveno a dokončeno (rozstřihy nohavic, otvory pro uvazování vnějších nohavic, nová uvazovací šňůrka aj.).

Varianta D:

Podklady k této variantě střihu osobně neznám – jsou převzaty z Ospreye.

Naše rekonstrukce:

Rekonstrukce dle střihů výše. Sešito ze 6 dílů. Použit strojově tkaný čistý len, nebarvený, bělený. Curia Vitkov.

Varianta E: 

Rekonstrukce bruch vycházejících z práce Sarah Thurnsfieldové. Kdy se mohl vyskytovat tento střih bruch bohužel nevíme – obvykle se uvádí 1200-1400. Jenže pro nejstarší období vycházíme výhradně z ikonografie a to ještě nepřímo, protože na výjevech vidíme oděv vždy oblečený na těle, zřasený, prověšený aj. Tento střih bruch se vyznačuje velkým zřasením a prověšením, zejména v rozkroku (proto také ze všech použitých střihů nejméně omezuje při rozkročení, absence stehů v rozkroku nevadí v sedle aj.) a takové výjevy bruch skutečně nacházíme ve středověké ikonografii. Nutno ovšem přiznat, že k podobnému vzhledu bychom se mohli přiblížit i při použití jiných střihů (viz výše), budou-li bruchy ušity jako velmi široké, volné a zřasené. Volné a zřasené bruchy vyčnívající v rozkroku mezi nohavicemi nacházíme už na výjevech z konce 12. st. (např. Hortus Deliciarum) stejně jako na výjevech ze 13. st. (např. Maciejowská bible) a proto i s ohledem na to, že nám ikonografie neumožňuje přesně identifikovat použitý střih, můžeme připustit že používal-li se tento střih ve 13. st. mohl se používat i ve 12. st. Jeho původ je ovšem nejasný – v nejjednodušší podobě (z jednoho kusu) se sice jedná o asi nejprimitivnější střih kalhot vůbec, ovšem nejstarší nálezy dochovaných kalhot mají jiný a často poměrně složitý střih (viz Thorseberg aj.) a jednoduchost tu tedy nemusí být znakem pro starobylost.

Uvádíme nejsložitější ze střihů, ale můžete jej podle libosti modifikovat, zjednodušit nebo upravit rozměry a poměry dílů:

Nejjdednodušší podobu tvoří vlastně jen širší obdélný pruh tkaniny (A), přehnutý přes podélnou osu a sešitý do podoby dlouhé široké roury. Uprostřed je nutné vynechat kus švu o šíři pasu, čímž vznikne otvor kterým se bruchy oblékají. Toto řešení neskýtá moc prostoru k uvazování – pokud je ale tkanina dost široká a volná, lze bruchy v pase přepásat a uvázat šňůrkou nebo opaskem. Aby seděly lépe v pase, je možná připojit další díly (B1 a B2) případně střihnout díly A a B1 / B2 z jednoho kusu (ve tvaru jakéhosi kříže). Je třeba si ovšem uvědomit, že naši předkové neměli k dispozici tkaniny o velké šíři jako my dnes. To můžete buď ignorovat (a pak můžete pracovat s tkaninou i šíři 140-150cm) nebo zohlednit (zejména pokud pracujete s ručně tkaným lnem/konopím – tyto tkaniny mají obvykle 60-70cm) a pak záleží na vás jak moc vysoký pas vlastně potřebujete. Pokud vám stačí získat jen relativně úzký pruh na vytvoření přehnutého „tunýlku“ pro uvazovací šňůrku (b1 / b2) a spokojíte se s užšími nohavicemi, můžete stále stříhat bruchy z jednoho kusu ve tvaru kříže. Pokud chcete pas vyšší a pohodlnější a nemáte k dispozici širokou látku, použijete větší a širší díly B1 a B2, které připojíte k přehnutému dílu A. Tím vám sice přibude nějaká práce navíc a další stehy, ale žádný z nich není v rozkroku nebo na vnitřní straně nohy, takže vás nebudou tlačit a dřít při sezení, boji ani v sedle. Protože tento střih není z hlediska anatomie lidského těla ideální, při oblečení dochází k vytažení nohavic na bocích. U velmi široké jemné tkaniny a větší délce nohavic to příliš nevadí, ale pokud chcete docílit toho aby vám i tyto nohavice na tělo sedly lépe, je možné vložit do boků ještě pomocné klíny C1 a C2 (stejný princip jako u podpažních klínů rukávů tunik). Na tyto klíny lze použít třeba i jen zbytky tkaniny – tvoří je čtverce nebo obdélníky přehnuté přes úhlopříčku. Dole bývají nohavice na výjevech často nedělené – toho lze snadno dosáhnout tím, že je (díl A) ve spodní části prostě nesešijete.

Naše rekonstrukce: 

Použitá nejsložitější varianta střihu s díly A,B1/2 a klíny C1/2. Materiál ručně tkané lněné plátno, nebarvené – pouze bělené, šité zadním stehem, ručně spřádanou lněnou nití. Ladislav Tomič – Curia Vitkov.

Uvazování v pase: 

V pase se látka mohla přehnout a zašít do „tunýlku“, kterým se následně protáhla tkanice přidržující spodky. Na několika místech se pak tunýlek rozstřihl čímž vznikly otvory odhalující tkanici na kterou bylo možné následně uvázat nohavice. Jednodušší řešení bylo prostě udělat bruchy volnější a nahoře delší, stáhnout je v pase pevně tkanicí nebo koženým opaskem a přečnívající látku shrnout dolů přes opasek. I to je funkční a použitelné řešení a i na takto řešený opasek či tkanici lze následně uvázat nohavice aj. V rokupisu Hortus Deliciarum nebo vlámském rukopisu Fecamp (obojí 12. st.) pak můžeme vidět ještě jednodušší řešení – dlouhé spodky tu jsou v pase staženy a uvázány pouze přečnívající tkaninou, viz obr.

Délka bruch: 

K délkám bruch je třeba podotknout, že z pro nás použitelné ikonografie 12.-13. st. máme doloženy v drtivé většině případů bruchy dlouhé, dosahující na lýtka nebo ke kotníkům a jen opravdu výjimečně a spíše ve 13. st. najdeme bruchy krátké – ke kolenům. Nohavice bruch bývají dole často rozstřižené, zřejmě pro uvázání k noze. Někdy, pokud to bylo nutné se mohl i cíp rozstřižených bruch uvázat nahoru k pasu a tím podkasat nohavice, viz obr.

Materiálem pro výrobu bruch byla jemná, nejčastěji zřejmě lněná, nebarvená, či pouze bělená plátna.

b) Nohavice

Zdá se, že během raného středověku postupně nahradily oddělené nohavice uvazované ke kolenům či k pasu, starší soukenné nebo plátěné kalhoty, jaké známe z germánského i slovanského prostředí (viz výše). Z Francie (7. st. Saint Germain) jsou doloženy krátké nohavice či spíše návleky na holeně uvazované pod kolenem a chránící cípem v dolní části i nárt nohy obuté ve volné otevřené botě. Pozdější nohavice, které známe z ikonografie 11.-13. st. jsou již většinou vyšší a dosahují na stehna nebo až k pasu. Sešité jsou (každá) z jednoho kusu látky švem vedoucím středem lýtka (varianta A) – způsob sešití dle nohy nositele určuje vypasování nohavic na nohy – dle ikonografických pramenů je patrné, že se nosily nohavice volnější i vypasovanější, ale nohavice těsně dosedající na nohu a kopírující její linie jsou až záležitostí gotické módy.

Varianta A – podle Spalkové, ilustrace z fresek v Saint-Aignan-sur-Cher, Hortus Deliciarum aj.

Střih románských nohavic býval jednoduchý a příliš se neměnil ani ve vrcholném středověku. V nejjednodušší podobě šlo o prostou rouru – buď obdélnou nebo kuželovitou s jediným stehem vedoucím zadní stranou nohy (ne uvnitř, kde by šev tlačil a dřel např. při jízdě na koni). Pokud chcete docílit lépe padnoucích nohavic, je třeba střih přizpůsobit anatomii lidské nohy – toho lze dosáhnout prostým oblečením na nohu a přišpendlením. Vlna, na rozdíl od lnu nebo konopí má jisté elastické vlastnosti, ale nijak zásadní – ty lze zlepšit tím, že se tkanina stříhá natočena pod úhlem 45 stupňů, ale románské odívání s těsně vypasovanými nohavicemi ještě nepočítá. U stříhání nohavic z jednoho kusu dochází díky rozšíření na stehnech k relativně velké spotřebě materiálu a odpadu. To naši předkové zřejmě často řešili vložením dalšího rozšiřujícího dílu (klínu) na zadní stranu stehen.

Dole mohly být otevřené nohavice zakončeny pruhem látky pod chodidlem, zabraňujícím vyhrnutí nohavic z bot (např. freska ze Saint-Aignan-sur-Cher). Délka nohavic i tvar zakončení horní části byla různá – nejkratší se uvazovaly pod kolenem, delší dosahovaly do půlky stehen a nejvyšší až k pasu – podle toho pak byly dlouhé uvazovací tkanice či řemínky. Páska pod patou může být jak součástí tkaniny nohavic (viz obr.) tak může jít o samostatný pruh tkaniny upevněný k nohavicím.

Naše rekonstrukce:

Použitý střih z jednoho kusu s páskou pod patou coby součástí tkaniny nohavic. Použitý ručně tkaný len, barvený kopřivou. Uvazovací tkanice jsou vlněné, ručně pletené.

Tkaniny nohavic se zpravidla barvily a z prostředí nobility raného středověku jsou doložené též nohavice zdobené – ozdobnými lemy nebo vyšíváním – zvláště ve starším období 9.-11. st. kdy i nobilita nosila častěji kratší tuniky. Na vyobrazení níže jsou vyšívané nohavice rekonstruované volně podle nohavic bavorského vévody Jindřicha Svárlivce z konce 10. st. Není jisté, zda šrafy na původních nohavicích jsou šněrovací řemínky nebo vyšívání – na řemínky prochází pruhy nápadně přesně přímo vyšitými vzory, přesto půjde pravděpodobně spíše o ně. Místo toho je ale na rekonstruovaných nohavicích použito šrafové vyšívání:

Varianta B (s plným chodidlem a podešví) – dle: 1. Spalkové, 2. Violleta le Duc:

1)     2)

Jiná varianta nohavic 1-2 počítala s pevným chodidlem, případně podešví. Pro románské období máme sice tento typ nohavic z ikonografických pramenů doložen, ale podobných zřetelných výjevů máme k dispozici jen velmi málo a nelze z nich odvodit takové detaily jako je střih punčochy. Je obtížné odhadnout do jaké míry se taková věc používala už proto, že písemné prameny o podobných věcech mlčí a většina vyobrazení ukazuje nohy obuté v obuvi, takže nelze rozeznat jak je nohavice ukončena. Víme ale již ze staršího období, že se nosily šité (dokonce místy i pletené) punčochy dosahující pouze pod kolena, stejně jako prosté návleky na holeně, takže nelze s jistou dávkou spekulace vyloučit rozšířenější spojení nohavic s punčochami již v raném středověku.

Stále častěji je pak tento typ nohavic, již ovšem ve spojení přímo s obuví (koženou protaženou podešví), vidět na výjevech z vrcholné a pozdní gotiky. Nohavice samotná se skládala buď ze dvou nebo více dílů. U prvního střihu se k základnímu dílu A  přišil spodní díl chodidla  B. Hnědě označené díly bývaly často zpevněny kůží zabraňující prošoupání nohavic na exponovaných místech – špičce, patě a chodidle. Vedle toho se používala místo jemné kůže na chodidle  (díl B) i silná kožená podešev a nohavice pak sloužily jako skutečná, plnohodnotná obuv. Taková obuv není ale příliš bytelná a lze ji užít pouze k reprezentativním účelům – pro práci nebo běžný všední život nižších vrstev se nepoužívala. Druhé vyobrazení znázorňuje střih vysoké jezdecké gotické obuvi, konstrukčně a střihově přímo vycházející z nohavic – šlo zpravidla o jemnou kůži, řidčeji o drahé tkaniny.

Je třeba si uvědomit, že se na nohavice v románském období, ale ani v následující gotice nepoužívaly pružné úpletové materiály. Pletení jako technika je sice velmi staré – první nálezy pochází již z raného středověku a pletené punčochy jsou doloženy např. z Ruska 11. st., ale větší rozšíření této technologie nastalo až později a to především u punčoch – ani v pozdní gotice se však nohavice nedělaly z úpletu. Tvar nohavice přesně kopírující nohu je dán především precizním provedením a střihem přesně odpovídajícím noze nositele. S ohledem na to, že se tyto části oděvu šily vždy na zakázku „na míru“ nositele, nebyl to pro výrobce žádný problém. Obecně lze říci, že nohavice v románském období nebyly tak těsně vypasované jako ve vrcholné a pozdní gotice. Nohavice mohly být plátěné (lněné či konopné) ale častěji šlo o dražší a kvalitnější soukenné, výjimečně i aksamitové (samet). Pokud nacházíme v literárních pramenech zmínky o vlněných nohavicích (ne punčochách), není tím tedy myšlen úplet, ale sukno (sukno se vyrábí valchováním z vlněné tkaniny).

Naše rekonstrukce:

Použitý střih dle Violetta le Duc. Nohavice jsou z šedého vlněného sukna. Uvazovací tkanice jsou rovněž vlněné, ručně pletené.

c) Onuce, ovinky, punčochy

Z ruského prostředí (12. st.) jsou doloženy dlouhé vlněné pletené punčochy dosahující pod kolena. Z našeho prostředí nemáme pletené punčochy doloženy, ale již z velkomoravského období (Kostelníková 1972, 36-42) jsou doloženy tzv. ovinky či onuce – pruhy látky omotávané kolem lýtek. Onuce chránily chodidlo i holeň a nahrazovaly tak vlastně punčochy. Onucí užívaly všechny vrstvy, ale zatímco bohatší jimi ovíjeli své nohavice, chudým v chladnějším období (jindy se nenosily) musely zřejmě onuce nohavice nahrazovat zcela.

d) Tuniky

Tunika, též dalmatika byla základní součástí raně středověkého oděvu. Tvořila v různé formě šat pána, kněze i sedláka – oděv nobility se od oděvu prostého nelišil střihově, ale spíše výběrem materiálu, jeho spotřebou (široké řasení) a zdobením. I když je střih tunik jednoduchý, prošel určitým vývojem od nejjednodušších forem po poměrně složité krejčovské výrobky. Nejstarší košilová varianta byla sešita pouze ze dvou dílců (Varianta A) a celková šířka suknice byla dána pouze jejich tvarem a rozměry. S postupem času se pak na tunikách uplatňovala různá konstrukční zlepšení – vsazení bočních klínů rozšířilo suknici a více ji zřasilo. Rukávy, původně široké, z jediného kusu nebo připojené rovně k tunice, nahradily později rukávy zužované směrem k zápěstí (ve Francii se od 12. st. u zápěstí opět výrazně rozšiřují – k nám se tato móda dostala až mnohem později) a vsazované do mírných průramků, které zajistili, že rukáv lépe seděl na ruce a v ramenním kloubu (výrazné průramky jsou ale až záležitostí gotiky). Zpravidla podobný byl střih tuniky spodní (tunica interior).

Varianta A – Rekonstruováno dle tzv. dalmatiky Karla Velikého (Vatikán):

Nejstarší a nejjednodušší typ raně středověké tuniky – dalmatiky. Tvoří ji pouze dva dílce – přední a zadní (A). Rukávy mohou být tvořeny z jednoho kusu z dílců hlavních (viz obr.) nebo připojeny zvlášť – byly rovné, vsazené bez průramků a velmi široké, nebo někdy zužované směrem ke konci. Rukávy i hlavní dílce mohou být zakončeny, u reprezentativních oděvů, širokým zdobeným lemem. Zobrazený střih jsme rekonstruovali přesně podle zachovaného originálu slavnostní obřadní dalmatiky, uložené ve Vatikánu a připisované císaři Karlu Velikému. Zdá se však že dalmatika bude zřejmě o něco mladší. Jiný jednoduchý typ dalmatiky vycházející z antické tradice představoval trup ze dvou dílů (přední a zadní) popřípadě z jednoho přehnutého dílu s otvorem pro hlavu (jako pončo) a sešitými boky. K trupu pak byly natupo (bez průramků nebo podpažních klínů) připojeny široké rukávy (rovné nebo zužované ke konci). Takto je střižena například pohřební tunika papeže Klementa II. z poloviny 11. st. uložená v Bamberské katedrále. Fotografii můžete spatřit zde: www.kostym.cz

Varianta B – střihy dle Köhlera, převzato z Мерцалова 1972: История костюма, Москва:

1)    2)

Tato varianta je pravděpodobně nejčastějším používaným střihem široké řasené románské tuniky-dalmatiky. Pro tento střih svědčí zejména způsob zřasení tuniky zobrazený na drtivé většině soudobých vyobrazení – jen takhle do boku (a někdy i dopředu a dozadu) vsazené klíny skutečně vytváří tolikrát zobrazované záhyby. Střih máme doložený i na zachovaných oděvech (např. rubáš Fernanda de la Cerdy – 1211).

Střih Köhlerovy rekonstrukce vlevo je sestaven následovně: základem tuniky jsou dva dílce, tvořící přední a zadní část (A-B), jsou prakticky shodné, s výjimkou výstřihu a lemu u krku, který je na zadním dílci kratší (pro názornost jsou lemy krku znázorněny v řezu – levá část předek, pravá zadní). Rukávy (C) jsou k trupu (A-B) připojeny pomocí tzv. „průramků“ (vykrojení trupu na které dosedá opačně tvarovaný rukáv). Větší průramky se objevují spíše až později – v pozdně románském a raně gotickém odívání. Nicméně rukávy vsazené do zřetelných průramků má např. už tunika nalezená v močálu v Moselundu v Dánsku, datovaná kolem roku 1100. Rozšíření tuniky a její zřasení je řešeno jednak rozšiřujícím se tvarem základních dílců (A-B) a především do boků vsazenými klíny (E-D – na nákresu jsou vidět pouze z poloviny – tj. přehnuté). Tuniku mohou doplňovat ozdobné lemy (F-G), někdy v kontrastní barvě k hlavním dílcům.

Obrázek vpravo představuje obdobný střih tuniky-dalmatiky s jistými konstrukčními rozdíly: nejsou tu zobrazeny ozdobné lemy (k honosnější tunice mohou patřit, ale nejsou nezbytnou součástí), přední a zadní dílce (A-B) jsou střižené jako rovné, bez rozšíření ve spodní části a opatřené rozparky pro jezdce (tunika prostého člověka, řemeslníka nebo tunika která není určena pro jízdu rozparky nemá a je obvykle o něco kratší). Rukávy jsou znázorněné ve dvou variantách – rovné, zpravidla široké, vycházející ze straších typů (C1) a zužované (C2) – obojí rozevřené, vsazené rovně, bez průramků. Připojení rukávu k trupu natupo bez průramků vychází ještě z Antické tradice. Protože nejde o ideální řešení a oděv má tendenci v podpaždí tahat a omezovat v pohybu, dělával se rukáv buď poměrně široký v celé délce, nebo byl střižen šikmo, aby se směrem od trupu ke konci zužoval. V případě že byl rukáv střižen z jednoho kusu tkaniny, představoval poměrně velkou spotřebu materiálu. Proto se rukáv raně středověkých tunik dělal poměrně úzký a do podpaždí byl vložen klín ve formě (přes úhlopříčku) přehnutého čtverce či obdélníku. Velikost klínu není dána žádným pravidlem – řídila se zřejmě pouze dostupným materiálem a funkcí oděvu.

Naše rekonstrukce:

Vlevo sváteční tunika řemeslníka s širokými zužovanými rukávy. Je složena ze 6 dílů – s širokými, směrem ke konci mírně zužovanými rukávy vsazenými do trupu pomocí velmi mírných průramků. Vpravo – spodní tunika velmože složena z 8 dílů – s užšími rukávy a vloženými klíny do podpaždí. Ručně tkaný len, šitý ručně spřádanou nití. Barveno cibulovými slupkami, zdobeno barvenou vlnou. Ladislav Tomič – Curia Vítkov.

Varianta D – Rekonstruováno dle ikonografických pramenů a mladších nálezů:

Upozorňujeme, že následující střih není z románského období doložen na žádném ze zachovaných kusů oděvu, takže se jedná spíše o spekulaci, odvozenou z poněkud nejasných ikonografických pramenů (v pase barevně či vzorově členěné oděvy) a mladších nálezů zachovaných suknic či kabátců (např. Muzeum Historie v Bernu) z hrobových výbav 13.-14. st. Tato rekonstrukce vychází z větší části z předchozí, pro románské období lépe dokumentované varianty (Varianta B), jen rozšíření suknice není řešeno pouhým vsazením bočních klínů, ale složením celé suknice z těchto klínů. Toto řešení umožňuje větší šíři suknice než předchozí varianta a její celkově větší a pravidelnější zřasení. Důležité je, aby materiály použité na díly trupu a suknice byly stejné barvy (nemá-li být vidět barevný nebo vzorový předěl v pase nebo nad ním), vlastností i směru vzoru či vlasu (u suken a sametů je to zvláště patrné). Výhodou tohoto skládaného typu je, oproti variantě A i B, výrazná úspora materiálu, protože větší počet menších dílů se dá lépe poskládat.

Varianta E – Bliaud (jedna z variant – podle Violleta le Duc):

Jedna z variant bliaudu rekonstruována dle Violeta le Duc. Oproti rozšířenější verzi nemají rukávy ještě charakteristické laločnaté rozšíření na konci, ale rozšiřují se trychtýřovitě buď od ramen či od lokte. Mimo lemů a rukávů je tato tunika z jediného širokého kusu látky, nebo může mít po bocích vsazeny rozšiřovací klíny. Její střih způsobí, že se po oblečení vpředu a vzadu výrazně nařasí, prověsí a po bocích vykasá. Tento typ svrchníku – bliaudu nepatřil k dlouhým a býval opatřen většinou jen k lokti sahajícím rozšiřujícím se rukávem. Pod svrchník se vždy nosila spodní plátěná tunika, někdy zdobnější, protože u tohoto typu oděvu byla přeci jen více na očích. Někdy pán oblékl na nahé tělo prostou spodní plátěnou tuniku a na ni teprve další spodní, zdobenou výrazným spodním lemem, přes kterou pak natáhl vyobrazený, nákladně zdobený svrchník. Tento typ oděvu nosili od 11. st. ve Francii a později i u nás urození muži i ženy, pouze ženský bliaud byl více vypasovaný, takže býval někdy v bocích doplněn šněrováním. Protože spodní tunika nošená s tímto druhem oděvu nemá rozparky a celkový reprezentativní ráz tuniky ji předurčuje spíše pro slavnosti, ceremonie apod. není určena pro jízdu na koni.

Varianta E – surcot (střihy dle Spalkové):

Další typ honosného oděvu pocházející původem z Francie je surcot. Tato móda se však u nás objevuje až v průběhu 13. st. a i když jej tu uvádíme mezi tunikami v podstatě to typická tunika – suknice ani není. Měl relativně jednoduchý střih – na vyobrazení vidíte jednoduché provedení jen ze dvou dílů, kdy se rozšíření směrem dolů dosáhne tvarem předního a zadního dílu. Lze však volit i obdobný postup jako u tunik (viz výše) kdy jsou přední a zadní díl obdélné a rozšíření se dosahuje vložením klínů po bocích nebo i vpředu a vzadu. Ani tento typ oděvu ještě asi nebýval běžně v pase dělený. Surcot obvykle neměl rukávy, pouze široké průramky, takže úzké rukávy spodní tuniky (často již barvené) tvoří se svrchníkem barevný kontrast. Surcot nebýval dělený – oblékal se přes hlavu a u krku byl opatřen buď jednoduchým širokým otvorem pro hlavu nebo rozparkem s různým způsobem spínání – na poutka a knoflíčky – viz obr. (Knoflíčky jsou na protější straně opatřeny poutky). Tento typ svrchníku se obvykle nosil volný – nestahoval se v pase řemenem a zpravidla ani nebyl opatřený rozparky pro jízdu na koni. Surcoty, které známe z výjevů jsou tedy především reprezentativním oděvem, určeným do bezpečí sídla, kde nositel nepotřeboval mít u boku zavěšený meč. Protože neměl obvyklý opasek, nemohl naň ale zavěsit ani dýku či měšec. Je však možné, že takové drobnější věci narozdíl od meče nosil zavěšené pod surcotem na zvláštním opasku, kterým stahoval v pase spodní tuniku. Vyjmout by je pak mohl rozměrným průramkem. Přestože tu najdeme jistou podobu, nezaměňujte surcot s bojovou suknicí – varkočem! Surcot byl reprezentativním civilním oděvem nobility, vyráběným obvykle z nákladných tkanin (lepší sukno, aksamit, brokáty aj.).

Rozparky

Rozparek u tunik nebyl všeobecnou nezbytností – sloužil pro usnadnění jízdy na koni. Nepočítalo-li se tedy s tunikou i pro jízdu koňmo nebo její nositel nejezdil na koni, nepotřeboval jej. Bylo prakticky nemyslitelné, aby urozená žena jezdila obkročmo v sedle koně – zpravidla cestovala ve voze, takže ani bohatě řasené, široké dámské tuniky nemají toto opatření. Prostý lid nosil střihově stejné tuniky jako nobilita, ale kratší a bez rozparků, které nepotřeboval. Jistou výjimkou mezi pěšáky tvoří vojáci, kteří do bitev nastupovali v kratších nařasených tunikách spadajících nad nebo na kolena, někdy opatřených párem kratších rozparků na bocích pro lepší pohyb při běhu a v boji. Podobné krátké boční rozparky najdeme i na kratších tunikách nobility – zvláště ve starším období (např. franští a němečtí velmoži v 9.-11. st.), ale zde tvoří spíše dekorativní prvek. Naproti tomu každý jezdec potřeboval rozparky poplatné délce své tuniky. Při dosednutí do sedla by se tunika bez rozparků vykasávala, odhalovala nohy a hrnula se jezdci mezi tělo a přední či zadní rozsochu sedla. Bohatý feudál pak vlastnil zpravidla několik různých oděvů, pro různé příležitosti, protože trávil velkou část života v sedle, většina jeho oděvů byla takto upravena, nicméně mohl vlastnit i slavnostní tuniky jiných střihů určených výhradně pro chůzi.

Materiálem tunik byly u spodních a levnějších tunik lněná či řidčeji konopná plátna. U dražších a zimních oděvů pak různé druhy barvených i nebarvených (v původní barvě příze) vlněných suken. Nejdražší honosné oděvy nobility pak byly vyrobeny z velmi drahých tkanin – buď lehké z hedvábí nebo těžké z aksamitu (sametu).

e) Varkoč – bojová suknice

Stejný střih jako výše popsané tuniky (varianta A nebo B) má i bojová suknice oblékaná na zbroj – česky varkoč, německy vafnrok, francouzsky gambesson (ačkoli toto někdy označuje i prošívanici pod zbroj) s tím, že zpravidla úplně postrádá rukávy (řidčeji se objevuje krátký a velmi široký rukáv). Namísto rukávů má značně široké, často až k pasu sahající průramky. Na ramennou sedí varkoč pomocí úzkých ramínek obnažujících podstatnou část ramen, což bylo jednak módní a také to umožnilo ve 13. století lepší nasazení doplňkových částí zbroje – destiček ailettes. Proto ramena varkoče nesmí být zbytečně široká a přepadat přes skutečná ramena bojovníka. Rozparek pro jízdu na koni musí být velmi vysoký – často až k pasu bojovníka. Je třeba si uvědomit, že varkoč není ani zbroj ani běžný oděv! – nosil se jen a pouze jako doplněk těžkých kompletních zbrojí.

Ačkoli varkoč připomíná jeden z typů civilních oděvů 13. st. – francouzský surcot, nikdy se na rozdíl od této tuniky nenosil samostatně jako civilní oděv. Používalo se nejrůznějších materiálů od pevného nebarveného či běleného plátna (řádoví rytíři) po lehké splývavé látky typu saténů či hedvábí, výjimečně pak drahých těžkých látek jako sametů podšívaných saténem. Varkoče bývaly buď jedno či vícebarevné (dle heraldických barev rodu nositele varkoče nebo jeho pána) nebo doplněné heraldickým znakem – erbem nositelova rodu.;

Naše rekonstrukce:

Rekonstrukce dlouhého varkoče z první poloviny 13. st. Střih ze 4 dílů – přední a zadní díl a do boků vsazené dva klíny. Rukávy postrádá – místo nich má dva velké průramky aby neomezoval ruce v boji. Svrchní vrstva je vlněná, podšívka je z velmi silného a pevného hedvábného saténu, aby varkoč dobře klouzal po zbroji, nezachytával se o nýtky a netrhal.

f) Pláště a jiné svrchníky na cesty a do nepohody

Kolový plášť (paenula, mantel)

Střih dlouhého kolového pláště používaného ve 12. a 13. století na cesty i jako zdobný prvek šatstva je v zásadě velmi jednoduchý a vychází stejně jako pláště čtverhranné již z antické tradice (paenula). S ohledem na šíři stavů, na kterých tkali naši předkové, nebylo možné natkat tak velký díl tkaniny aby se dal dlouhý plášť vyrobit z jednoho kusu, proto býval obvykle sešit z více dílů. Z dochovaných originálů bezpečně víme, že se pláště dělávaly půlkruhové – např. nádherný bohatě zdobený korunovační plášť Rogera II. Sicilského datovaný do roku 1133-34. Také na mnohých výjevech nebo plastikách z 12.-13. st. najdeme pláště půlkruhové, což je patrné podle posazení pláště, způsobu řasení aj. Více než půlkruhový dlouhý plášť zatím z žádné dochované románské památky neznáme, pouze z některých výjevů, podobně jako v předchozím případě, můžeme velmi opatrně usuzovat, že se kromě půlkruhových plášťů již v pozdně románském období mohly používaly i pláště o něco širší, možná až 3/4 kruhové. Pro rekonstrukci však doporučujeme dobře doložený a dokumentovaný půlkruhový střih.

Plášť může zůstat pouze jednoduchý, nebo může být doplněn ozdobným lemem (viz obr.), popřípadě vyšíváním v ploše pláště, což však soudě dle ikonografie nebývalo zcela běžné. Prakticky všechny dodnes dochované plošně bohatě vyšívané pláště patřily vysoké světské nebo církevní nobilitě a byly nezřídka vyrobeny pro zvláštní příležitosti jako korunovace nebo pohřeb aj. Románské a raně gotické pláště nemají límce, jaké známe z plášťů vrcholně a pozdně gotických, takže dosedají rovnou na krk.

Teplé zimní pláště mohla nobilita podšívat také kožešinou z lovné zvěře typu vlka, lišky, medvěda nebo dražších dovážených kožešin, jako hranostaje, bobra (bobr sice žil i u nás, ale bobří kožešiny jsou uváděny i jako předmět importu) či sobola atd. což souvisí s reprezentativní funkcí kožešin (přežívající ze staršího období). Zatímco podšití plášťů máme ikonograficky doloženo již z pozdně románských a raně gotických výjevů, lemování plášťů nebo kožešinové límce na plášti doloženy z tohoto období prakticky nemáme a i když je asi nemůžeme zcela vyloučit, jedná se pouze o spekulaci. Blíže nepopsaný zimní oděv z liščí kožešiny měl na sobě přes zbroj přehozený i Vilém z Kounic v bitvě u Moravských Loděnic 1185.

Plášť se spínal ve 12. století buď ještě po staru, jehlicovou nebo jinou sponou na pravém rameni, tak aby pravá ruka byla volná pro tasení zbraně. Jiný způsob pak byl v předu pomocí jediné spony pod krkem nebo dvou spon spojených řetězem či zdobeným pásem z kůže nebo textilu.

Naše rekonstrukce:

Půlkruhový plášť. Vyroben z jednoho kusu (což umožnilo pouze použití moderně vyráběné vlněné tkaniny, při použití ručně tkané vlny je samozřejmě třeba volit sešití z více dílů). Lem zdobený vyšíváním barvenou vlnou. Páska k upevnění ke krku je vlněná, ručně tkaná na karetkách – upevněna zevnitř kostěnou olivkou.

Čtverhranný plášť (lacerna, sagum)

Čtverhranný cípatý plášť byl známý již v Antice, jako tzv. lacerna (obdélník cca 140 x 230cm) popřípadě vojenský plášť sagum či slavnostní vojenský plášť paludamentum (Kybalova 1988). Staří Germáni nosili v římském období i později podobné čtverhranné pláště, výrazně barvené, často doplněné o ozdobné lemy nebo třásně (plášť z bažiny pod Thorsbergem ze 3. st. je čtvercový, o hraně 170cm, jasně modrý, se zdobenými okraji a dlouhými třásněmi – Schlette 1977, 132-133). Stejný čtverhranný plášť nosili dle ikonografických pramenů také Frankové. Tento plášť se poměrně často vyskytuje na četných vyobrazeních po celý ranný středověk, což svědčí o tom, že se hojně užíval a to i později vedle pláště kolového. Ještě počátkem 14. století jej v ikonografických pramenech můžeme spatřit (Velislavova bible). Nejdéle se pak pravděpodobně udržel u venkovského obyvatelstva. Střih tohoto pláště je ještě jednodušší než u kolového – v zásadě se jedná o prostý čtverec nebo častěji obdélník tkaniny. Nejprostší, nejlevnější a hojně užívaný způsob spínání pláště bylo prosté svázání svrchních cípů do uzlu, nejčastěji na pravém rameni (viz obr. poutníka, Velislavova bible). Svázání cípů jednak zajistí, aby plášť nepadal a také jej u krku přitáhne čímž změní tvar (lépe přilne ke krku a k tělu) a celkově se zřasí. Nákladnější způsob sepnutí představovaly pak nejrůznější spony.

Materiálem plášťů byla nejčastěji různá barvená i nebarvená těžká vyčesávaná sukna. Honosné reprezentativní (ozdobné tj. necestovní) pláště nobility pak mohly být vyrobeny i z dalších drahých tkanin – aksamit či hedvábí. Plášť byl pouze z jediné vrstvy nebo mohl být podšitý další tkaninou zpravidla v kontrastní barvě jak můžeme často vidět v ikonografických pramenech. Na zimu se pláště někdy podšívaly jemnou kožešinou (sobol, hermelín, bobr, liška apod.) jejíž účelem bylo především izolovat a chránit před mrazem.

Gardecorps

Zvláštním typem svrchníku, se kterým se setkáváme sporadicky již koncem 12. st. a zejména od 13. st. je tzv. gardecorps. Zatímco z vrcholného středověku známe tento oděv i jako reprezentativní, vyrobený z nákladných tkanin, v nejstarším (mě známém) vyobrazení tohoto oděvu v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12. st. se jedná spíše o prostý cestovní oděv, nahrazující plášť např. při jízdě na koni. Ve zmíněném rukopisu jej má na sobě anglický král Richard I. Lví srdce, když prchá v zimě v přestrojení za poutníka nepřátelským Rakouskem, je poznán a zajat (viz obr. nahoře). Další staré vyobrazení prostého cestovního gardecorpsu můžeme najít ve francouzské bibli z 12./13. st. (viz obr. dole). Gardecorps z 12. st. se nám bohužel nedochoval, takže rekonstrukce střihu je nutně spekulativní. Nicméně střih se asi příliš nelišil od tuniky, včetně oblékání přes hlavu (neboť existenci vertikálně dělených kabátců pro toto období nemáme u nás spolehlivě doloženu). Oproti tunice však měl gardecorps jednak pevně připojenou kápi (viz kápě – lze vytvořit ze dvou dílů) a jednak relativně široké dlouhé rukávy s rozparky pro protažení rukou. Řešení těchto rozparků na základě ikonografie z 12.-13. st. však není jednoznačné – někde se zdá že jde o prosté rozparky v podpaždí, někde to vypadá na vynechanou část švu na spodní straně rukávu mezi podpaždím a loktem a jinde zase na prostřih na svrchní straně rukávů v oblasti mezi ramenem a loktem. Jen na základě poměrně schematické a stylizované ikonografie nelze činit definitivní závěry a je i docela dobře možné, že se používalo vícero způsobů řešení rozparků.

Naše rekonstrukce:

Rekonstrukce vychází z výjevu v rukopisu Petra de Ebulo. Gardecorps byl pojatý jako těžký teplý svrchník určený do zimy a nepohody, zejména pro jízdu na koni, namísto pláště. Střih odpovídá tunice s klíny vloženými do bočních švů. Přední a zadní díl je dole opatřen rozparky pro jízdu na koni. Kápě je složena ze dvou dílů. Široké nezužované (střihem obdélné) rukávy mají prostřihy v horní části. Gardecorps je ušitý z ručně tkané vlny, barvené na hnědo (3x) duběnkami. Podšitý je jemnějším lněným plátnem. Zdobený je ručně tkanými lemy v přírodní barvě vlny.

Svrchník -12./13. st. „pončo“

Kromě klasických plášťů zná pozdně románské a raně gotické odívání i další typy svrchníků určených do zimy nebo do nepohody. Přiznám se, že neznám správný původní název užívaný pro tento typ oděvu. Můžeme jej najít v ikonografii od konce 12. st. (viz obr. nahoře – vlevo fr. bible 12./13. st., vpravo Hortus Deliciarum – konec 12. st.) jako oděv mužů i žen a někdy i řeholníků. Spíše než o reprezentativní oděv šlo o oděv do nepohody, na práci a především na cesty. Střihově jde v podstatě o jakési „pončo“ s otvorem pro hlavu, uvazované po bocích několika tkanicemi (nikoli šněrováním!), opatřené kapucí. Je možné jej vyrobit buď z jednoho delšího pruhu tkaniny s otvorem pro hlavu uprostřed, nebo sešít ze dvou dílů (přední + zadní) s připojenou kápí. Na rozdíl od pláště umožňuje tento typ svrchníku vysunout po stranách ruce ven.

Postup výroby: Vystřihnout dva díly A, jeden B. Díly A sešít stranami e, celou kapucu všít stranou c do otvoru d v díle B. Díl B doplnit řadou šňůrek na vázání, 2-3 na každou stranu. Díl B musí být širší nežli ramena nositele, aby celek spíše připomínal plášť a ne tričko do posilovny.

Naše rekonstrukce:

Rekonstrukce ponča je vlněná, podšitá lněným plátnem, opatřena tkanicemi.

Pelerína (12.-13. st.)

Z výjevů z konce 12. st. a 13. st. (např. vlámský rukopis z Fecamp, Copenhagenský žaltář, rukopis Petra Lombardského – viz obr.) známe také další typ svrchníku – jakousi pelerínu, často s pevně připojenou kápí, dosahující zpravidla k pasu nebo mírně pod pas. Tento typ oděvu známe především z výjevů pastevců, sedláků nebo poutníků. Pelerína se nosila zřejmě hlavně do nepohody a aby nebránila při práci, shrnovala se dozadu, tak aby ruce zůstaly volné. Z naší zkušenosti však musíme říct, že pokud je pelerína z hodně silné vlny, případně i podšitá dalším lněným nebo konopným plátnem, je takové shrnutí dozadu velmi obtížné. Střihově je pelerína prakticky totožná s kápí, jen je výrazně protažena a doplněna o vložené klíny, vytvářející tak charakteristický zvonový tvar.

Postup výroby je prostý – vystřihnout dva díly A, jeden B. Díly A sešít na straně d, mezi dvojici stran c vložit klínek B (případně lze další díl B vložit i dozadu).

Naše rekonstrukce:

Rekonstrukce je vlněná, s pelerínou rozšířenou vloženými klínem B vpředu.

g) Kápě a pokrývky hlavy

Kápě

Kápi známe z raného středověku jak z nálezů (např. ze Skandinávie) tak z četné ikonografie (např. vlámský rukopis Fecamp – viz obr.). Střihově mohla být velmi prostá, sešitá jen ze dvou vykrojených dílů, nebo složitější, složená z několika částí. Protože se jedná o kus oděvu určený do zimy a nepohody, měla by být kápě vlněná – může být pouze vlněná, nebo podšitá lněným či konopným plátnem.

Střihy kápě – dva druhy. Obě je potřeba zvětšit natolik, aby okraj kryl alespoň ramenní kloub. Vystřihnout dva díly A, naznačené strany sešít. Nebo vystřihnout po dvou dílech B a dvou C. Díly B sešít k sobě na stranách d a e. Mezi dvojici hran f všít díl C stranami h. To samé pro hrany g, kam přijde druhý díl C. Po sešití vytvoří díl C cípy spadající na hruď a záda. To samo o sobě nevadí a i takové kápě známe např. z nálezů ze Skandinávie. Pokud chcete ale kápi odpovídající západo a středoevropské ikonografii 12.-13. st. je vhodné tyto cípy zastřihnout do oblouku.

Naše rekonstrukce:

Kukla sešitá jen ze dvou dílů (A). Vlna, podšívaná lněným plátnem.

ZDOBENÍ ODĚVU

Lemy tunik se sice používaly již v raném středověku, ale výrazné členění oděvu lemy na krajích i jinde na rukávech přinesla až byzantská móda, například prostřednictvím císaře Oty II. a jeho byzantské ženy. Lemy a další části oděvu se zdobily bohatým vyšíváním – buď se výšivka prováděla celá přímo na tkanině oděvu (viz obr. čapky výše) nebo se použilo drahých hotových výšivek často dovážených ve formě pásů a pruhů (např. z Byzance apod.). Jiná možnost byla využití rovněž hotových bohatě (často zlatem či stříbrem) protkávaných tkanin – brokátů. Na výšivky se používal nejčastěji barvený len či vlna, u dražších výšivek i hedvábí nebo dokonce kovové nitě (stříbrné či zlaté). Zdobilo se formou plošných ornamentů i ornamentů kroucených z různých (předem vyrobených a následně našívaných) proplétaných prýmek aj. – viz tzv. brány. Nejdražší výšivky se prokládaly perlami, drahými kameny, zlatými či stříbrnými fóliemi či destičkami.

Naše rekonstrukce:

Rekonstrukce různých způsobů a motivů zdobení tunik nobility. Tunika nahoře je zdobena karetkami – na lemech a rukávech pravidelnými geometrickými vzory, na spodním lemu jsou na karetkách vytkány unikátní asymetrické rostlinné, zoomorfní a mytologické motivy (pro Curii Vitkov natkala Veronika Hejhalová). Zdobení u krku je řešeno výšivkou barvenou vlnou, stejně jako na druhé tunice, kde jsou použity plastické výšivky rostlinných motivů. Curia Vitkov.

Detaily zdobení:

PROŠÍVANICE

Rekonstrukce raně středověkého prošívaného kabátce s sebou nese mnohé obtíže. První z nich představují samotné podklady, které máme k dispozici. Vyrobené z organických materiálů se nám z tohoto období podobné vojenské oděvy nedochovaly a písemné prameny jsou v tomto ohledu poměrně skoupé. Ani ikonografie po které v takových případech saháme nám tu bohužel nenabízí jednoznačnou odpověď – máme sice z raného středověku doloženy výjevy oděvů, které bychom snad mohli považovat za prošívané či vycpávané, ale musíme brát ohled na stylizaci, použité výtvarné techniky a fakt, že se zpravidla nejedná o výjevy s vojenskou tématikou.

Prošívanice v Maciejowské bibli

První výjevy s vojenskou tématikou na kterých můžeme jednoznačně identifikovat prošívané kabátce lehkooděných bojovníků včetně detailů konstrukce oděvu tak pochází až ze 13. st. Krásné vyobrazení podobných oděvů můžeme najít například v Maciejowské bibli (viz obr.) – výjevů v uvedené bibli je poměrně hodně a zobrazení bojovníci se nacházejí v různých polohách, takže si můžeme prošívanice prohlédnout téměř ze všech stran a dokonce i svlečené a přehozené přes rameno. Pro ilustraci tu uvádíme některé výjevy:

Prošívanice vyobrazené v Maciejowské bibli jsou naštěstí natolik detailní, že si můžeme dovolit na jejich základě rekonstruovat jejich přibližnou podobu: Oděv je dlouhý zhruba ke kolenům, opatřený buď krátkým rukávem dosahujícím k lokti nebo naopak dlouhým rukávem s pevně připojenou pěstnicí – palcovou rukavicí. Rukávy jsou zřetelně vsazené dovnitř průramků, ale z výjevů nelze přesně zjistit jak a kde přesně byl rukáv uchycen k trupu nebo zda nemohl být součástí další vnitřní vrstvy oděvu pod svrchní vestou. K samotné konstrukci oděvu toho, jen na základě vyobrazení, nikdy moc říct nemůžeme – nelze třeba jednoznačně určit zda jde o oděv vrstvený a prošívaný nebo i vycpávaný. Pravděpodobně však půjde o první variantu, soudě dle řasení oděvu staženého v pase nebo jeho přehnutí v místech rozparku. Prošívání je tu na všech vyobrazených oděvech pouze v pruzích – na trupu vertikální, na rukávech podélné – od ramen ke koncům rukávů a u dlouhých rukávů též s prošitím rukavic na jejich konci. Nenajdeme tu prošívání ve formě kosočtverců nebo čtverců. Z vyobrazení nemůžeme bohužel určit ani použitý materiál – může jít o plátna, sukna nebo jemnější kůži. V každém případě jde však o materiál vrstvený – ať už by šlo o více vrstev nebo o dvě vrstvy s nějakou vnitřní vycpávkou, jinak by prošívání postrádalo smysl. Minimálně svrchní vrstva pak mohla být i z estetických důvodů barvená – nacházíme tu prošívanice bílé i barvené – červené, zelené aj. (ovšem zvolené barvy iluminace nemusí odpovídat barvivu textilu).

Prošívání / vycpávání

Jak už jsme uvedli výše není v našich silách jen na základě ikonografie určit zda sporné nebo i méně sporné výjevy představují oděvy vrstvené a prošívané nebo i vycpávané. Obě formy však máme doloženy jak ze staršího období (Antika), tak z mladšího období (vrcholný a pozdní středověk) – jak ve formě písemných pramenů tak ve formě dochovaných vycpávaných honosných kabátců nošených svrchu zbrojí. Zmínky o vycpávaných zbrojích pak nacházíme též v arabských pramenech z křížových výprav – dozvídáme se zde například, že křižáčtí vojáci na sebe věšeli hustě váčky pěchované bavlnou na ochranu před nepřátelskou lukostřelbou nebo jí pěchovaly své oděvy.

V Evropě se na vycpání oděvu bavlna nepoužívala (zato třeba v Palestině za křížových výprav ano) ale z mladších pramenů víme, že se zbroj mohla vycpávat kde čím co mohlo dobře plnit svou funkci tlumící vycpávky – koňské žíně, koudel, surová vlna nebo i seno a cupanina z hadrů (to je asi pro raný středověk jen málo použitelné s ohledem na spotřebu textilu). V případě že se zbroj vycpávala se sešila nejméně ze dvou vrstev z nichž jedna tvořila líc a jedna rub zbroje. Pak se zbroj prošila a do vzniklých kapes, které mohly mít různý tvar – podlouhlých válců, čtverců, kosočtverců, obdélníků aj. se pěchovala vycpávka. Při praktické rekonstrukci jsme vyzkoušeli postup, kdy se zbroj pěchovala do podoby čtverců/kosočtverců, tak se prošila jen jedním směrem a pak se naráz pěchovaly všechny válce, po naplnění na dostatečnou šířku čtverce/kosočtverce se pak řada prošila napříč a postup se opakoval.

Jinou variantu představoval kabátec vrstvený – složený z mnoha vrstev plátna či sukna a následně prošitý některým z výše uvedených vzorů. Také tyto kabátce máme doloženy jak ze starověku tak z vrcholného a pozdního středověku kde se o nich a jejich konstrukci výslovně zmiňují i písemné prameny.

Jako poslední zesílení tu uvádíme ještě smolení. Z mladších písemných pramenů známe pojem „smolenice“ který představoval pryskyřicí (smolou) zesílený kabátec. Díky spojení pryskyřice a textilu vznikl materiál podobný laminátu – relativně lehký a velmi pevný, dosahující bezmála tvrdosti kamene. Bohužel nejsme v současné době sto popsat přesný postup smolení, neboť je součástí experimentálního ověřování.

Střihy

O střihu prošívanic v raném středověku toho, jak už padlo výše, mnoho říct nemůžeme. Je ale velmi pravděpodobné, že žádný speciální střih určený vysloveně prošívaným kabátcům v tomto období ještě neexistoval a oděv tak vycházel z klasického tradičního střihu oděvu civilního – tedy tunika či kabátec. Jejich střihy jste mohli najít výše. Oproti civilnímu oděvu se však bude prošívanice přece jen v něčem lišit – jednak to bude spotřeba materiálu a jednak se při jejím stříhání musí pamatovat na fakt, že vlivem prošití dojde (zvláště u vycpávanic) k částečnému zmenšení jednotlivých dílů a to často nerovnoměrně – podle toho jak velké dílce, jakého tvaru a jak silně vycpané jsou. Protože různá místa zbroje mají různé požadavky na vycpání, velikost dílců apod. Proto se při tvorbě střihu musí brát tyto vlivy v potaz a počítat s nimi. Jednotlivé dílce se vyrábí zvlášť a až nakonec se sešijí tak jako se sešívá tunika.

Autor děkuje za spolupráci Petru Čížkovi a Ondřeji Plajdičkovi.