V rámci kolokvia a edukativního workshopu budou diskutovány otázky:

• problematika určení životnosti klíčových přírodních materiálů
• naléhavost individuálního výběru dřeva z důvodu zajištění materiálové kompatibility
• materiálová skladba výplní dřevěných konstrukcí
• možností nástrojového vybavení při tradičním zpracování dřeva a hliněných výplní
• příklady dlouhodobé údržby
• spotřeba materiálu dle majetnosti/sociálních vrstev
• dostupnost stavebních materiálů – sociální versus lokální pro určení limitů výsledné konstrukce

Významným přínosem bude opět interdisciplinární pojetí – představení znalostí odborníků z různých vědních oblastí a zkušeností řemeslníků s tradičním opracováním dřeva, přípravou a aplikací hliněných směsí z již realizovaných staveb. Cílem kolokvia a workshopu bude rovněž dosažení maximálních poznatků pro další experimentální výzkum tradičních způsobů zpracování dřeva a hliněných výplní pro další konstrukce, či údržbu dochovaných památkových staveb.

Pro přihlášení se na kolokvium použijte přihlašovací formulář

Program ke stažení

Akci pořádá Historický ústav AV ČR ve spolupráci s Ústavem teoretické a aplikované mechaniky AV ČR a archeoskanzenem Curia Vitkov.

Pro přihlášení se na kolokvium použijte přihlašovací formulář

Program ke stažení

Sbíraný kámen a kamené nástroje

Ve venkovských podmínkách vystačili pro běžnou potřebu lidé se sběrem vhodných kamenů na polích, stráních, pastvinách. Sbíral se jakýkoli vhodný a použitelný kámen, který se v dané oblasti vyskytoval. Takovýto kámen šlo využít jako doplňkový materiál při stavbě obydlí, drobných staveb – podezdívek (zděných obvykle pouze na jíl nebo jen na sucho skládaných), zpevnění terénu, drobných otopných zařízení – pícek apod.

Také po menších úpravách šlo použít takto sbíraný kámen (nejčastěji vyhlazením, otesáním nebo vyvrtáním otvoru pomocí jednoduchých vrtáků z luku, hůlky a písku) pro každodenní potřebu (například přesleny, zátěž při napínání stavu, brousky, různá drtidla, ruční mlýnky na obilí atd.). Velké žernovy patrně opracovávali specializovanější kameníci, popřípadě přímo sami mlynáři (více o mlýnech najdete v samostatném článku). Žernovy bylo možné vyrobit z různých druhů kamene – zpravidla z takového, který byl v místě dostupný – obvykle pískovce, žuly, vápence, čediče či riolitu. Tvrdé i měkké nerosty zde měly své klady i zápory – tvrdé kameny (např. žula či čedič) se sice tak rychle neobrušovaly, ale zase se časem zcela vyhladily takže špatně mlely. Měkké kameny (např. pískovec, vápenec) se sice rychleji obrušovaly, ale jejich povrch zůstával neustále hrubý.

Těžba a zpracování kamene

Pro náročnější a rozsáhlejší stavby (opevnění, paláce, kostely, kláštery, mosty aj.) si lidé již nevystačili s pouhým sběrem vhodného kamení, ale museli jej těžit v lomech. S ohledem na náročnost dopravy se kámen obvykle těžil nedaleko místa jeho potřeby. Pouze pro speciální účely – např. sochařství se ale dovážel i z větší vzdálenosti (např. Petřínská opuka). Kámen se v lomech těžil ručně – větší bloky se odvrtávaly a do vyvrtaných otvorů se vrážely dřevěné klíny. Klíny se zalévaly vodou, dřevo nabobtnalo, nabylo na objemu a vytvořilo ve skále puklinu. Řada podobně umístěných klínů dokázala trhat i velké kamenné bloky. Jiná obdobná technika byla založena na nabobtnání luštěnin. Již v Antice byl pak znám způsob trhání skal prudkým střídáním teplot – zahříváním kamene ohněm a prudkým ochlazováním vodou docházelo k pukání horniny – i ten se pravděpodobně udržel také ve středověku. V lomech již v raném středověku pracovali specializovaní řemeslníci, stejně jako na staveništích, kde byl kámen opracováván do kvádrů a množství různých typů kamenických článků, často velmi bohatě zdobených různým typem dekoru.

Materiály

Opuka: Opuka se využívala zejména v oblasti české křídy kde převažovala. Proto třeba v pramenech zmiňovaná „Bílá románská Praha“ byla vybudována prakticky celá z bílé opuky. Lomy na kvalitní opuku bývaly například Petříně. Opuka byla vítaným stavebním materiálem i pro své mechanické vlastnosti – při těžbě i stavbě byla ještě poměrně měkká, takže se dala snadno opracovávat, přitesávat a ořezávat do tvaru kvádříků a snadno usazovat ve zdivu. Postupem času na vzduchu pak ale opuka tvrdla a stávala se odolnou.

Pískovec: Také pískovec se u nás těžil a využíval převážně v oblastech permokarbonu arkosy – části středních a severních Čech. I ten, podobně jako opuka byl snadno opracovatelný a proto se stal vděčným stavebním materiálem pro kvádříkové a kvádrové zdivo užívané zejména na monumentálních církevních stavbách. Vedle toho našel ale pískovec využití jako doplňková surovina i na stavbách zděných z jiného kamene, jinou technikou – například na zpevnění armovaných nároží, obklady dveří, oken, zdobné prvky apod.

Žula, rula: Žula a rula se pak vyskytovala v oblastech krystalinika – především v jižních Čechách, ale i na mnoha jiných místech u nás. Narozdíl od opuky nebo pískovce patřila žula i rula k jen velmi špatně opracovatelným materiálům. Proto se obvykle vůbec neopracovávaly na kvádříky, ale kámen se pouze štípal na ploché kameny – šlo o tzv. „lomový kámen„, popřípadě se opracovávala pouze čela kamene, která tvořila líc budoucí stěny.

Vápenec: Vápenec se těžil jednak pro samotný kámen, ale s rozvojem stavební technologie zdění na maltu rostla i potřeba vápna pro výrobu malty. Vápno se vyrábělo pálením vápence dřevěným uhlím v jamách či jámových pecích nebo milířích. K tomu se využívala obvykle naleziště vápence v okolí stavby či sídlišť.

Tuha (grafit): Tuha – grafit – byla další nerostná surovina těžená a využívaná již v raném středověku. Využívala se jednak jako přísada do hlíny při výrobě keramiky, ale z větších kusů tuhy se vyráběly prostým opracováním i celé kelímky a tyglíky. Protože grafit je velmi odolný v žáru, využíval se právě pro tyglíky či formy na tavení a odlévání barevných kovů aj.

2) STAVITELSTVÍ 

Zdění na sucho

Na sucho kladený kámen patří k nejjednodužším stavebním technikám vůbec. Ve fortifikačním stavitelství se tato technika uplatňovala u nás už v pravěku-starověku, například na lícní stěny valového opevnění keltských oppid. Také Slované používali tuto techniku při stavbě opevnění svých hradišť (náročnější valy měly zpravidla dřevěnou komorovou konstrukci, vyplněnou lomovým kamením a zeminou), kde se ostatně s úpornou setrvačností udržela až do jejich postupného zániku na prahu vrcholného středověku. Výhodou této techniky bylo, že odpadalo složitě získávané a připravované pojivo (těžba jílu, písku, vápence, pálení vápna aj.), jen bylo třeba najít nebo upravit vhodný (ideálně plochý) kámen. Stěna z menších, na sucho kladených kamenů byla samozřejmě méně pevná než stěna zděná na maltu a vyžadovala daleko častější a náročnější údržbu, což při rozsahu opevnění starých keltských oppid a slovanských hradišť vyžadovalo značný počet lidí a mnoho času. Nicméně i mnohem později, po běžném rozšíření zdění na vápennou maltu, se na sucho kladený kámen (rovnanina) stále využíval a využívá prakticky dodnes. Na méně náročné stavby, kde nebyla vyžadována tak vysoká pevnost a odolnost a nebylo třeba mrhat drahou vápennou maltou – například různé podezdívky, opěrné zídky, terasy apod.

Zdění na jíl

Jíl jednak vyplňoval spáry a nerovnosti lomového kamene a jednak kámen lepil i když pevnost takového spoje byla samozřejmě nižší než u vápenné malty. Kámen spojovaný jílem nacházíme například na opěrných zdech Libušínského hradiště. Tato technika zde byla použita v rámci oprav již notně zchátralé hradby s původní lící vyskládanou na sucho, v době kdy bylo tehdy již opuštěné hradiště (zřejmě na samém počátku 11.st.) po nějaký čas znovu obýváno. Starší literatura (Guth, Čarek) uvádí, že na jíl byla zděná opuková líc Břetislavova opevnění Pražského Hradu z poloviny 11.st. ale podle novějších výzkumů šlo již o zdivo zděné na vápennou maltu. Často se objevují na jíl stavěné základy (např. palácová stavba v Milevském klášteře z 12.st.), protože jíl má dobré hydrofobní izolační vlastnosti, ale někdy i celé stěny domů.

Zdění na „římský způsob“

V našich zemích se náročnější stavební technika – zdění na vápennou maltu, tzv. „na římský způsob“ prosazovala jen velmi zvolna, neboť zde až na vzácné výjimky prakticky chyběla antická tradice, na kterou by mohla tato technologie přímo navázat. Ani ve staroslovanském prostředí nemá tato technika obdoby, jak vyplývá z první písemné zmínky o zděné fortifikaci u nás. Kosmas k r. 932 popisuje, jak si nechal Boleslav I. svolat předáky a stařešiny lidu „…do lesa u řeky Labe a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého, řka: „Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“ K tomu oni odpověděli: „My, kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili…„. Rozzuřený Boleslav prý prvního z předáků sťal mečem a vyděsil a donutil ostatní, aby „podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí, podle římského způsobu, jak jest ji ještě dnes viděti; hrad slove po svém zakladateli Boleslav.„. Je nepravděpodobné, že se tento příběh ve skutečnosti stal tak, jak píše kronikář – ostatně z 10.st. známe zděné pouze sakrální stavby a i těch bylo ještě poměrně málo. Zato slova, která Kosmas vložil do úst Boleslavu I. i předákům lidu hezky ilustrují střet staré slovanské stavební tradice minulosti s nově importovanými stavebními technikami budoucnosti. Tento střet a potíže způsobené se zaváděním nových a tradicí neprověřených postupů se musely odehrávat ještě za kronikářova života. Kosmas nepochybně věděl o zděných hradbách měst v západní a jižní Evropě nebo Byzanci aj. stejně jako viděl růst další zděné kostely a paláce u nás. Některé z nich byly ostatně prastaré už v jeho době. Ještě ve čtvrtině 12.st. kdy Kosmas dopisoval svou kroniku byla však naprostá většina našich významných hradišť opevněna pouze starou slovanskou valovou fortifikací. Z nich pouze jediný Pražský Hrad se mohl pyšnit již od poloviny 11.st. zděnou hradbou, ale jasně ukazoval, kterým směrem se bude ubírat vývoj. Krátce po Kosmově smrti (zemřel 1125) – ve 30-tých letech 12.st. nechal kníže Soběslav I. opevnění Pražského Hradu kompletně přebudovat v moderní románskou fortifikaci.

Poptávka po schopných kamenících po celé románské období převyšovala domácí nabídku, proto byli na nákladnější organizačně složité a umělecky náročné práce často zváni kameníci a sochaři z jiných zemí, především z Říše (Porýní) ale i z Itálie aj.

3) STAVBY

Nejstarší zděné stavby u nás budovali Římané – v okolí Mušova na Jižní Moravě stával za Markomanských válek (166-180 n.l.) vojenský tábor předsunuté římské posádky. Díky stále probíhajícím výzkumům víme, že zde stával např. „velitelský dům“ a dokonce „lázeň“. Přestože většina objektů, včetně opevnění asi byla ještě dřevěná, máme také četné nálezy cihel nebo tašek s kolky výrobců (např. LEG X GPF, LEG XIIII CANT nebo C VAL CONST KAR). Tyto cihly byly spojovány vápennou maltou. S ohledem na poměrně krátký časový úsek působení legií, navíc na omezené lokalitě, nezanechalo antické stavitelství u nás větší stopu.

Znovu se zděné stavby objevují u nás ve Velkomoravském období – jde především o kostely a vzácněji i profánní stavby jako knížecí paláce. Přestože se u nás nejstarší zděné kostely objevují již před příchodem Cyrila a Metoděje, spolu s Byzantskou misií a rozkvětem Velkomoravské říše pokračovalo i budování chrámů. K původním prostým jednoduchým typům (viz. kostel v Modré u Velehradu) přilbyly časem kruhové rotundy s jednou či více apsidami i vícelodní baziliky (Mikulčice). Velkomoravské stavby jsou zpravidla zděné z lomového kamene a omítané z obou stran. Většina těchto staveb zanikla s Velkomoravskou říší, ale již od konce 9.st. se začínají objevovat zděné stavby také v Čechách.

A) Sakrální stavby

V Čechách jsou první zděné stavby samozřejmě také kostely. Nejstarší z nich založil kníže Bořivoj I. již koncem 9.st. – rotundu sv. Klimenta na Levém Hradci nejspíš již mezi lety 882 až 884 v souvislosti s jeho křtem z rukou arcibiskupa Motoděje a o málo mladší kostelík Panny Marie na Pražském Hradě. Kostely se však budovaly i na dalších starých mocenských centrech a postupně v románském období prakticky již po celém území Čech a Moravy – ve městech, vsích, velmožských dvorcích i klášterech. Byly zakládány světskými i církevními donátory – knížaty a králi, biskupy, mnišskými řády, ale i nižší šlechtou.

Architektonicky rozlišujeme tři základní typy chrámů:

1. Jednolodní kostel

Nejstarší u nás vybudovaný chrám tohoto typu je kostel Panny Marie na Pražském Hradě, vybudovaný knížetem Bořivojem I. na konci 9.st. jako druhý nejstarší kostel u nás. Z nejasných příčin byl Bořivojův kostel zničen a znovu vybudován zřejmě jeho následníkem, knížetem Spytihněvem I. Novější kostel je o něco menší, ale prostornější (má slabší stěny). Kostel byl dále upravován až ve 14.st. zanikl (dodnes jeho zbytky můžete vidět v průjezdu na II. hradní nádvoří). Jednalo se zprvu o poměrně nevelké svatyně s obdélnou lodí a půlkruhovou apsidou, řidčeji čtverhranným kněžištěm (presbytářem). Bořivojův kostel Panny Marie měřil na délku i s apsidou jen 857cm, mladší Spytihněvův o něco méně – 815cm. Kostel sv. Klimenta z 11.st. (upravovaný ve 12.st.) má vnitřní světlost lodi 7,45m x 4,55m.

Tento typ kostela, jen o něco zvětšený, členitější, výstavnější a často doplněný věží a panskou tribunou (emporou) se u nás rozšířil v románském období prakticky po celé zemi i když největší koncentraci románských tribunových kostelů bychom asi našli stále ve středních Čechách. Jako tzv. „vlastnický kostel“ byl hojně budovaný i soukromými světskými stavebníky – rozmáhající se nižší šlechtou (Bedřichův Světec, Rovná u Stříbrné Skalice, Vroutek, Jakub u Kutné Hory, Mohelnice nad Jizerou a další). Jde také o nejčastěji budovaný typ farního kostela ve městech i na venkově. Pozdně románské chrámy se u nás budují ještě v první třetině 13.st., než románskou architekturu nahradí nový raně gotický sloh. U nás poměrně vzácná forma, ze západu importované tzv. „otonské architektury“ s podlouhlou hlavní lodí a příčným transeptem (loď kolmá k lodi hlavní) vytvářející v půdorysu tvar kříže stávala na slavníkovské Libici mezi lety 962 až 995. Podobná otonská stavba, ovšem s půdorysem rovnoramenného kříže stávala na Vyšehradě na konci 10.st., byla však zničena při stavbě mladší baziliky sv. Vavřince. Lodě románských kostelů nebývají běžně zaklenuté – jejich stropy jsou zpravidla ploché, dřevěné. Pouze apsida bývala zaklenuta zděnou konchou.

2. Rotunda

Velmi starý typ kostela představují také rotundy. Typ chrámu vycházející z byzantské středomořské architektury, v přemylovských Čechách převzatý z Velké Moravy. Vůbec nejstarším v Čechách postaveným kostelem byla rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci, vybudovaná knížetem Bořivojem I. mezi lety 882 až 884 (dnes již nestojí, byla postupně nahrazena mladšími kostely). Jen o málo mladší je rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, postavená knížetem Spytihněvem I. již mezi lety 895-905 (nejstarší dodnes stojící rotunda u nás). Rotundy se u nás budovaly od 9.st. do počátku 13.st. (jedna z nejmladších je rotunda sv. Panny Marie v Plavči u Znojma z počátku 13.st.) a bylo jich postaveno velké množství nejen v Praze, ale ve většině významnějších mocenských centrech po celé zemi. Nejjednodužší a nejčastěji budovaná rotunda má prostý kruhový půdorys s připojenou půlkruhovou apsidou. Větší rotundy mohly mít i více apsid – například poměrně velká (s centrální lodí asi 13m v průměru) původní rotunda sv. Víta na Pražském Hradě založená sv. Václavem již ve 30-tých letech 10.st. měla zřejmě apsidy čtyři, uspořádané do tvaru kříže. Rotundy bývaly zaklenuté klenbou, apsidy konchou. Na vrcholu klenby bývala často tzv. „lucerna“ – jakási malá věžička opatřená okny, které propouštějí světlo skrz otvor ve vrcholu klenby dolů do prostor lodě (např. sv. Martin na Vyšehradě 11.st., sv. Kříž Menší v Konviktské ul. a sv. Longin ve Štěpánské ul. v Praze z 12.st. nebo pozdně románská rotunda Panny Marie v Plavči z poč. 13.st.). Zdaleka ne všechny dodnes dochované rotundy na střeše lucernu mají (např. sv. Petr a Pavel ve Starém Plzenci (nově 12.st.), sv. Kateřina ve Znojmě 12.st., sv. Jiří na Řípu 12.st., sv. Máří Magdalena na Přední Kopanině 12.st. nebo rotunda sv. Mikuláše a Václava v Těšíně z 11.st. a další), ale někdy mohla být zřejmě dodatečně odstraněna při přestavbách a rekonstrukcích. K některým rotundám je připojena válcová nebo hranolová věž, někdy doplněná až později – rotunda sv. Máří Magdaleny na Přední Kopanině (12.st.) byla zřejmě se západní hranolovou věží již postavena, stejně jako rotunda sv. Jiří s válcovou věží, vybudovaná knížetem Soběslavem I. roku 1126 na hoře Říp. K rotundě sv. Petra a Pavla na Budči z 10.st. byla připojena hranolová věž až ve 12.st. K rotundě sv. Václava v Týnci nad Sázavou z konce 11.st. byla připojena hranolová věž také až ve druhé polovině 12.st.

3. Bazilika 

Poslední typ raně středověkého kostela představuje bazilika. Přestože výraz „bazilika“ (např. basilika maior, basilika minor) může představovat v církevní terminologii zvláštní čestný titul chrámu, architektonicky jde o stavbu vycházející z původně řeckých a římských kořenů (kde bazilika plnila původně profánní funkci – např. tržiště, soudní budovy aj.). Základem baziliky je podlouhlá vysoká hlavní loď, doplněná o dvě nižší (s ní rovnoběžné) lodě boční. Někdy se přidává ještě další loď, kolmá k lodi hlavní (tzv. transept), takže bazilika pak vytváří ve svém půdorysu tvar kříže – pak hovoříme o tzv. „transeptové bazilice„. Okna propouštějící světlo do hlavní lodě jsou proražena poměrně vysoko, nad střechami lodí bočních. Tam kde okna do hlavní lodě chybí mluvíme o tzv. „pseudobazilice„. Postranní lodě jsou od hlavní odděleny portály a sloupy (slovo „bazilika“ je odvozeno z řeckého „basiliké stoá“ – královské sloupořadí). Jak hlavní loď, tak i lodě boční bývají zpravidla ukončené půlkruhovou apsidou. Hlavní loď obvykle nebyla zaklenuta – měla plochý trámový strop. Boční postranní lodě mohly být zaklenuté zděnou klenbou. Jde o největší a nejnákladnější románské chrámy, proto je nacházíme především na ve své době významných mocenských a církevních centrech či důležitých poutních místech – jako je třeba Pražský Hrad nebo Stará Boleslav. Kníže Spytihněv II. se rozhodl starou a již nevyhovující rotundu sv. Víta na Pražském Hradě nahradit větší a reprezentativnější románskou bazilikou. Stavbu však dokončil a nechal vysvětit až jeho nástupce, král Vratislav II. roku 1096. Nový monumentální chrám byl téměř 70m dlouhý a s příčnou lodí 35m široký. Sám však musel ve 14.st. ustoupit stavbě gotické katedrály. Další bazilika – sv. Jiří – však stojí na Pražském Hradě dodnes. Původní stavba vybudovaná Vratislavem I. kolem roku 920 byla při založení kláštera r. 973 přestavěna a zvětšena. Klášter i s chrámem však při obléhání Hradu roku 1142 vyhořel a při následné obnově získala bazilika v podstatě dnešní monumentální vzhled s párem románských věží. Průčelí románské baziliky je však již barokní. Také Vyšehrad jako významné centrum se dočkal své baziliky sv. Vavřince již koncem 11.st. nebo na počátku 12.st. Významným poutním místem je bazilika sv. Václava ve Staré Boleslavi. Byla založena spolu s kolegiální kapitulou knížetem Břetislavem I. již roku 1039 na místě původního kostela sv. Kosmy a Damiána (kde měl být zavražděn sv. Václav). Dostavěna a vysvěcena byla roku 1046. Další dochované románské baziliky bychom u nás mohli najít třeba v Tismicích okr. Kolín (Nanebevzetí panny Marie z konce 12.st.) nebo zřejmě nějmladší pozdně románská až raně gotická bazilika sv. Prokopa v benediktýnském klášteře v Třebíči, postavená na místě staršího kostela v letech 1240 až 1280.

Omítky a výzdoba kostelů

Románské kostely mohly být, podobně jako jejich velkomoravští předchůdci omítány z obou stran, zejména pokud byly budovány klasovým zdivem (opus spicatum) – např. dochované základy Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském Hradě aj. Z obou stran je omítnutý například kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, postavený v 11.st. a přebudovaný ve z 12.st. Pokud byla vnější líc stavby pečlivě vyzdívána z řádkového zdiva (zpravidla z opukových nebo pískovcových kvádříků a kvádrů) pak se obvykle neomítala, protože holý, dobře vyspárovaný kámen dodával stavbám monumentální vzhled. Použití kamene také dávalo větší prostor pro kameníky a sochaře na výzdobě chrámů. Původně prosté a strohé chrámy začaly být zdobené propracovaným kameným ostěním oken, vstupními portály, vlisy nebo rostlinnými či figurálními plastikami. Původní dřevěné tribuny nahradily kamenné empory podpírané klenbou a zdobenými sloupy atd.

Vnitřní prostory kostelů se však i nadále běžně omítaly, bílily a zdobily freskami s figurálními, rostlinnými či geometrickými motivy. Výjevy mohly čerpat z biblických motivů (kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice z 12.st.), motivů ze života světců (fresky z kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi z 12.st.) nebo mohly mít i význam symbolický a propagační (fresky z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě z 12.st.). Nakolik bylo běžným zvykem vymalovávat i venkovské panské kostely nevíme, protože nálezy románských fresek jsou, s ohledem na další úpravy interiérů v následujících staletích, poměrně vzácné. Všechny tři výše jmenované vymalované kostely stály na významnějších místech nebo k nim měly alespoň úzké vazby (Dokonce i soukromý panský kostel sv. Jakuba v Rovné měl přímé vazby na Sázavu a klášterní stavební huť zřejmě poskytla jak profesionální stavebníky, tak i malíře fresek). Nicméně máme jistou analogii v sochařské a kamenické výzdobě, kde se i stavitelé venkovských panských kostelů pokoušeli dodat svým stavbám trochu lesku s využitím jim dostupných omezených místních zdrojů a řemeslníků. Fresky někdy nacházíme i v profánních stavbách jako jsou třeba výstavné románské domy v Praze (např. č.p. 102-I.). Každopádně samotný zvyk zdobit interiéry románských chrámů freskami byl zřejmě rozšířený, neboť se nám o něm zmiňují i soudobé písemné prameny (Mnich Sázavský, Kanovník Vyšehradský aj.).

B) Hrady a fortifikace

Pražský hrad

Prvního skutečně zděného opevnění „po římském způsobu“ – tedy hradebních zdí z kamenů spojovaných vápennou maltou se Pražský Hrad dočkal už za vlády knížete Břetislava I. v polovině 11.st. Staré slovanské valové opevnění už nevyhovovalo požadavkům knížecí rezidence, navíc bylo zřejmě z části poškozeno požárem po válce s císařem Jindřichem r. 1041 – kroniky se o poškození hradu nezmiňují, ale byly nalezeny archeologické doklady požáru starého opevnění z této doby (I.Borkovský, 1969). Kníže Břetislav I. proto nechal vybudovat zcela nové opevnění, které nekopírovalo průběh starých valů a místy ani nerespektovalo starší zástavbu (viz. Kosmova zmínka roku 1055 o zničení pece kláštera sv. Jiří při stavbě nové hradby). Mohutná hradba byla vybudována z hrubě otloukaných opukových kamenů spojených vápennou maltou (místy vyhřezlou ze spár kamení). Přestože se ve starší literatuře (Guth, Čarek) uvádí toto opevnění jako „valové“ s opřenou čelní lící, šlo již zřejmě o samonosnou zděnou konstrukci. Hradba byla vysoká asi 590cm a u koruny široká kolem 2m. Povrch hradby byl upraven maltou a zřejmě mohl být osazen dřevěným podsebitím. Hradba byla proložena čtverhrannými věžemi, které daly základ pozdějším mohutnějším románským věžím (I.Borkovský, 1969). Břetislavovo opevnění sloužilo až do 30-tých let 12.st. kdy jej nechal kníže Soběslav I. zcela přebudovat v moderní románskou fortifikaci. Spolu s opevněním nechal Soběslav zbudovat i nový románský knížecí palác, typově vycházející z císařských falcí. Palác byl patrový, o rozměrech asi 48 x 10,5m, s jednou místností vybavenou dokonce krbem. Jeho jižní stěna byla přímo zapojena do systému opevnění, proto byla opatřena několika pětibokými věžicemi vysunutými před hradbu-stěnu paláce. Ve své době šlo o velmi moderní fortifikační prvek, protože vysunuté věžice umožňovaly tzv. „flankování“ – křížové postřelování paty hradeb z boků, aniž by se museli obránci nebezpečně vyklánět přes hradby. Kromě četných sakrálních staveb, knížecího paláce či kláštera sv. Jiří aj. stával v areálu pražského hradu (snad již od 11.st.) zděný biskupský dům, ve 12.st. přebudovaný do podoby výstavného patrového románského paláce s vlastní kaplí sv. Mořice.

Rekonstrukce raně středověké podoby Pražského Hradu v 9-11.st. Tmavě šedý podklad znázorňuje současnou podobu. Převzato z I.Borkovský – Pražský Hrad v době přemyslovských knížat, 1969. 

1 – Opevnění z 9. a 10. stol. – Na západní straně přiléhalo k přirozené rokli, která sloužila jako příkop, na východní straně, na opyši u dněšní Černé věže, byl vyhlouben příkop umělý.
2 – příkopy s valem a s palisádou; rozdělovaly hradiště v 10.stol. na tři části.
3 – zděná hradba Břetislava I.; opevnění po roce 1042
4 – kostel P.Marie
5 – svatovítská rotunda, vystavěná knížetem Václavem; v r.1060 byla pojata do basiliky, založené knížetem Spytihněvem. Na západní straně, v těsné blízkosti basiliky, stál biskupský dům a kaple sv. Mořice.
6 – kostel sv. Jiří s klášterem
7 – knížecí palác (9. až 1.pol.11.stol.)
8 – Černá věž 

„Pražský Hrad v době románské. Rekonstrukce arch. K.Fialy. Pohled z ptačí perspektivy směrem od jihovýchodu. Vevo nahoře čelní strana vlastního Hradu s hlavní branou, za ní cesta, pak dóm s biskupským palácem a kapitulním domem, po levé straně sv. Ondřej. Při jižní hradbě v polovině délky brána s palácem a kostelem Všech svatých; vedle pahorek se stolcem. Vpravo klášter sv. Jiří a nejníž Černá věž. Rekonstrukce v některých detailech není zcela přesná (poloha věží a bašt), před západní branou jsou tu některá stavení, jež ve skutečnosti nebyla románská, a budova od kostela Všech svatých je jen doplněk mylné fantasie. Celková představa je však správná“. Převzato z J.Čarek – Románská Praha, 1947. Rekonstrukce je velmi stará a už J.Čarek upozorňuje na některé nesrovnalosti, nebude tedy ani zdaleka přesná, ale poskytuje celkem dobrou představu o tom, jak vlastně vypadal románský Pražský Hrad. Pro zvětšení klikněte na obr. 

Vyšehrad

Románské opevnění Vyšehradu se již bohužel nedochovalo. Víme, že Vyšehrad býval opevněn zděnou hradbou ve 13.st. ale je pravděpodobné, že již v průběhu 12.st. bylo starší valové opevnění nahrazeno zděnou hradbou. Na počátku 12.st. stál každopádně v hradním areálu již zděný knížecí palác, který se sice nedochoval, ale o kterém máme písemné zmínky. Kosmas píše o pohromě, která postihla tamní sídlo roku 1119 slovy: „…prudký vichr, ba sám satan v podobě víru udeřiv náhle do jižní strany na knížecí palác na Vyšehradě, vyvrátil od základu starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je.“ Protože Kosmas tu píše o „staré zdi“ (vápenná malta časem po vyzrání tvrdne a zeď je pevnější), šlo zřejmě o stavbu, která byla již v době pohromy „stará“ a tedy pocházela snad již z konce 11.st., stejně jako most vedoucí přes příkop do palácového okrsku, který se nám částečně dochoval. Byl zděný z lomového kamene, klasovým zdivem (opus spicatum). Také v areálu Vyšehradu stávala celá řada zděných sakrálních staveb.

Přimda

Románské kamenné hrady však nestály pouze v Praze. Podle Kosmy r. 1121 „…nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále…„. Tento hrad bývá zpravidla ztotožňován s Přimdou – jedním z našich vůbec nejstarších zděných hradů. Jedná se o hrad tzv. „donjonového typu“ s hlavní obytnou věží tzv. „donjonem„, který tu plnil zároveň i funkci obrannou a útočištnou. Hrad zřejmě vycházel z německé stavební tradice, neboť u nás nemá podobný zděný donjon na počátku 12.st. žádnou analogii. Nacházíme tu i dva nové stavební prvky – prevet (záchod vysunutý před stěnu) a krb se zděným komínem (další stál v Soběslavově paláci na Pražském Hradě).

Roudnický hrad

Pozdně románský biskupský hrad v Roudnici nad Labem, založený Jindřichem Břetislavem na konci 12.st. představuje pro naše země také velmi neobvyklou architektonickou formu (na kterou bychom mohli narazit např. ve Francii nebo Anglii). Základem byl mohutný donjon o rozměrech asi 39 x 15m, se stěnami u paty silnými asi 1,9m, doplněný sedmi baštami v rozích a ve stěnách. Podobně jako Soběslavův palác představoval velmi progresivní typ fortifikační architektury, neboť bašty i zde umožňovaly flankování – boční postřelování paty hradeb. Je velká škoda, že se nám tento u nás jinak neobvyklý románský hrad nedochoval – po předchozích rozšíření a přestavbách v 13-16.st. byl nakonec v 17.st. prakticky celý zbourán a přestavěn na nový zámek. Z původního románského hradu tak zůstaly především základy a zbytky románských sklepů.

Chebský hrad

Další kamenný hrad stával v Chebu. Na místě staršího slovanského hradiště z 9-10.st. byl (zřejmě již za nových německých pánů z rodu hornobavorských Vohburků) od počátku 11.st. postupně budován nový, již zděný hrad. Jeho přesná podoba bohužel není známa, ale při archeologických výzkumech byly nalezeny zbytky 2m silné kamenné hradby se dvěmi válcovými věžemi a obytná stavba z 11-12.st. Za vlády císaře Fridricha I. Barbarossy byl Chebský hrad kompletně přebudován, aby splňoval nároky na pohodlnou a reprezentativní císařskou rezidenci. Barbarossa nechal zřejmě původní stavby strhnout a kolem poloviny 12.st. vybudovat na jejich místě velký románský palác o rozměrech 48 x 13m ve stylu císařských falcí, které nechal postavit v Alsasku, Porýní a dalších místech Říše. V ruinách paláce vybudovaného ze žuly, břidlice a mramoru byly nalezeny zbytky velké kuchyně s pecí, ohništi v rozích a cisternou s přívodem vody. Zbytky komínů se nedochovaly, ale je možné, že pec sloužila také jako hypocaustum k vytápění horních pater. Hrad byl obehnaný novou hradbou a vchod do hradního areálu chránila mohutná čtverhranná Černá věž postavená z až 1,5m dlouhých lávových hrubě opracovaných kvádrů těžených v Komorní hůrce. Věž má u paty až 3,5m silné stěny. Původní vchod vedl do patra, asi 9m vysoko. Původně byla věž zřejmě opatřena dřevěným ochozem a prostou stanovou střechou. Zachovala se dodnes, jen střecha byla byla později odstraněna a nahrazena dělovou terasou. Asi nejvýznamější a nejznámější památkou Chebského hradu představuje patrová hradní kaple. Přízemí kaple je starší – románské, postavené ve 12.st. a zasvěcené sv. Martinu. Horní patro s kaplí zasvěcené sv. Erhardovi a sv. Voršile bylo přistavěno až na počátku 13.st. – před r. 1213 Fridrichem II. a najdeme tu pozdně románské ale už i raně gotické prvky. Přestože Chebský hrad dnes stojí na našem území, bylo Chebsko k Českému království připojeno vlastně až ve 13.st. (1265 jej sice dobyl Přemysl Otakar II. ale definitivně bylo přičleněno k našemu státu až za Václava II. po r. 1291) a tak nelze zdejší Barbarossův hrad ani jeho přímého předchůdce vlastně považovat za typický příklad českého hradního stavitelství.

C) Cesty a mosty

Pro zpevnění cest se ještě v raném středověku obecně kámen využíval jen místy a spíše zřídka, přesto máme doklady kamenem zpevněných cest např. z Pražského Hradu. Na několika místech tu při archeologickém průzkumu byly nalezeny kupříkladu cesty vyložené oblázky (s vyježděnými zářezy od kol vozů) aj.

Za vlády knížete Vladislava II. (od 1158 král Vladislav I.) pak byl v Praze zbudován také první zděný most – Juditin. Nutno poznamenat, že jde o první zděný most přes řeku – menší mosty s kamennou klenbou se nejspíš vyskytovaly i dříve, např. most do knížecího paláce na Vyšehradě, ale žádná podobná stavba nepochybně nesnese srovnání s Juditiným mostem. Více se o něm a dalších mostech se můžete dozvědět v kapitole věnované dopravní síti v raném středověku. Náš nejstarší dochovaný most přes řeku se nachází v Písku a pochází ze 13.st.

D) Románské domy a paláce

Zděné stavby v Praze však nebudoval pouze kníže a církev – do 12.st. a na počátek 13.st. spadají také nejstarší románské domy, patřící zřejmě především bohatým kupcům a z části asi i šlechtě. Prvních zděných domů nebylo samozřejmě tolik jako ve vrcholném středověku, navíc stávaly zpravidla odděleně, nikoli natěsno a s průčelím do ulic jak je známe z gotiky. Přesto známe z arch. výzkumů v Praze mnoho desítek románských domů a stále se nacházejí další. Šlo navíc běžně o stavby patrové, se zaklenutými stropy, připomínající menší paláce. To nám dává slušnou představu o čilém stavebním ruchu románské Prahy. Někdy jde o relativně prosté stavby, jindy o složitě členěné víceprostorové domy s rozměrnými sály zaklenutými valenou nebo křížovou klenbou, schodišti aj.

E) Studně a vodovody

Další technické stavby na které se již záhy využíval kámen bylo vyzdění ostění studní a cisteren. Například opuková studně z 10.st. a druhá z 12-13.st. na III. nádvoří Pražského Hradu. Z románského období už ale známe i spádové vodovody (např. Strahovský klášter či Vyšehrad).

4) STAVEBNÍ TECHNIKY

Malta a spojování kamene

Základním prvkem všech zděných technik je malta, která vzájemně spojuje jednotlivé kameny, případně vyplňuje prostor mezi nimi. Malta se vyráběla z vody, vápna vypalovaného dřevěným uhlím a říčního či potočního písku (možná i těženého). Tato malta bývala velmi kvalitní. Vedle malty se již v raném středověku objevují železné svorky kamenných kvádrů – uplatňovaly se zejména na stavbách vyžadujících velkou pevnost a odolnost – použité byly např. na stavbě Juditina mostu.

Omítka

Předpokládá se, že zdivo budované z nepravidelného lomového kamene se omítalo oboustranně. Zdivo budované z kvádříků se naopak ponechávalo na vnější straně neomítnuté, protože u staveb (zejména církevních) působilo monumentálním dojmem. Naproti tomu interiéry staveb se zpravidla omítaly bez ohledu na použité zdivo, už proto, že bývalo zvykem zdobit vnitřní prostory chrámů nástěnnou malbou (např. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě aj.). Omítky bývaly ve starším období tenčí, později šlo o silnější vrstvy (Syrový, Dějiny techniky v Československu, str.121).

Zdivo z lomového kamene

Lomový kámen – obvykle šlo o žulu, rulu, čedič a další tvrdé horniny – tj. tvrdší kámen, který se nedal snadno otesat do vhodnějšího tvaru kvádříků se zpravidla štípal do plochých, nepravidelných kamenů různé velikosti. Stavební technika pak musela vycházet z technických možností práce s takovým kamenem. Zdilo se zpravidla „na římský způsob“ – do dřevěného bednění, které jednak drželo linii zdi a jednak zajišťovalo, aby řídká malta nevytékala ven dříve než ztuhla. Kameny se skládaly na sebe nepravidelně, na ploché strany, nerovnosti se vyskládávaly menšími kameny a spáry se zalévaly maltou. Výška jednotlivých vrstev kamene byla samozřejmě také nepravidelná – dle velikosti použitého kamene a směrem k vrcholu stěny se výška vrstev obvykle zmenšovala, tak jak byly použité drobnější kameny. Jinou technikou byl starý římský způsob tzv. klasového zdiva (opus spicatum) – kameny se zde kladly na sebe na plocho, ale šikmo a to tak, že každá další vrstva byla pokládána opačně – výsledný efekt na líci zdi připomínal vzhledem obilný klas. nešlo tu však o estetické důvody – tento způsob zdiva se zpravidla omítal z obou stran, takže pod omítkou není vzor patrný. Kvalitnější a dobře opracovatelný kámen se hodil spíše pro kvádrové či kvádříkové zdivo, ale někdy (zejména u starších staveb z 9-11.st.) jej nacházíme i tam, kde byl jinak dostupný zdroj kvalitního a dobře opracovatelného materiálu jako opuka nebo pískovec. Dochované základy (staršího), Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském hradě z konce 9.st. jsou budovány z lomové opuky stylem klasového zdiva. Na opus spicatum byl budován také biskupský dům z 11.st. tamtéž nebo opěry mostu do knížecího paláce na Vyšehradě, zřejmě také již z konce 11.st.

Protože čelo zdi muselo lícovat, dosahovalo se toho jednak výběrem a umístěním vhodných kamenů ve stěně, jednak opracováním lícové strany kamene. Lícovaly pouze viditelné části stěn – základy ukryté pod zemí (obvykle 50-150cm, ale někdy i méně nebo více dle povahy podloží stavby) zpravidla příliš nelícovaly – naopak zdivo obvykle do základové drážky buď ustupuje (zužuje se až na skálu nebo maltou vylitý základ) nebo se naopak stupňovitě rozšiřuje. Stěna byla buď celá pečlivě vyskládána z lomového kamene, nebo byla postavena metodou tzv. „litého zdiva“ – tzv. „opus caementitium“ kdy se do předem připraveného dřevěného bednění zpevněného dřevěnými trámci lila řidší malta a různě velké kameny – při sejmutí bednění se přečnívající trámy odřízly a zůstaly ve zdivu. Stěnu pak prakticky tvoří směs kamene a velkého množství vesměs kvalitní malty, která zde neplní jen funkci pojiva, ale též přímo stavební hmoty. Jinou variantu litého zdiva, vycházející z antické stavební tradice (emplekton, opus implectum) představovala konstrukce s pláštěm (vnitřním i vnějším) pečlivě vyzděným z přitesaného kamene. Prostor mezi těmito stěnami se opět vyplnil směsí malty a neopracovaného lomového kamene (opus caementitium), popřípadě někdy i dusané hlíny či jílu. Antika znala dvě základní varianty tohoto typu zdiva – řecká (emplekton) se vyznačuje provázáním obou plášťů dlouhými příčnými kameny. Římané (opus implectum) tyto vazníky nepoužívali, zřejmě více důvěřovali výborné kvalitě své malty v samotném litém jádře stěny. Známý římský architekt Vitruvius dále rozlišuje další varianty opus implectum podle tvaru kamenů plášťových stěn z vnitřní strany (opus incertum, reticulatum, vittatum či testaceum – s pláštěm z cihel) aj. Raný středověk tu navazuje přímo na římskou stavební tradici, ale raně středověcí stavitelé samozřejmě postrádali zkušenosti, znalosti a mnohdy i materiál starých římských architektů, navíc na našem území neměli na co navazovat, protože zde chybí antické stavební památky a tradice. Stavebníci se s tím tedy museli vypořádat jak uměli. Statická pevnost podobných zdí vždy závisela na kvalitě použitého kamene, malty či další výplně. Stěny našich nejstarších, ale i mladších románských chrámů jsou často velmi silné, což lze samozřejmě přičíst jednak často útočištnému charakteru objektů, ale z velké části zřejmě i jednoduché snaze stavebníků zajistit prostou masou materiálu nosných zdí dostatečnou statickou rezervu v pevnosti celého objektu. Mnohé z románských zdí tak budou zřejmě staticky předimenzovány. Záleželo však  samozřejmě také na funkci konkrétní zdi v objektu, výšce stavby nebo třeba na tom, zda nesla zeď další patra či klenbu, která by se o ní opírala apod. U klášterních a kostelních stěn naměříme nezřídka 120-150cm, u fortifikací často i 3m a více.

Zdivo z opracovaných kvádříků

Jde o kámen předem opracovaný do pravidelných tvarů – obvykle kvádříků, které na sebe dosedají přesně, hladkou stranou ve všech směrech a jsou kromě samotného pojiva – malty, také provázány zednicky. Jde o tzv. zdivo kvádříkové. Nejstarší kvádříky byly opracovány pouze hrubě, ale již od 11.st. se kámen pečlivě opracovává špičákem, někdy se opatřuje i lemem. Opracování na sebe dosedajících ploch bylo již velmi kvalitní – takže vrstva malty mezi kvádříky nebyla obvykle příliš velká a zdivo bylo pečlivě vyspárováno. Románské kvádříky se dělaly v různé velikosti – na nejstarších stavbách jsou nejmenší – jen kolem 8-14cm, od 12.st. pak i mnohem větší – 24cm a více.

Vedle kvádříků se používalo také tzv. zdivo kvádrové – kde poměr výšky ku délce kvádru je přibližně 2:3 a celkově jsou kvádry také větší – objevují se i kvádry o hraně 50cm při délce kusu 160cm (Osek). Kvádrové zdivo bylo použito např. i na našem nejstarším kamenném hradě – Přimdě (postavený před r. 1121, pravděpodobně konec 11.st.). Kvádry a kvádříky se s ohledem na svou velikost ve stěně umisťovaly podle potřeby – větší kusy na spodní vyšší řady nebo na nároží či další místa vyžadující vyšší pevnost. Tímto se často porušila plynulost vazby zdiva, takže linie nesedí tak jako u jednotné velikosti kamene/cihel, ale i zde byla dodržena zásada zednické vazby určující pevnost stěny. Také stěny z kvádříků bývaly velmi silné a nezřídka se používalo stejné techniky jako u litého zdiva – t.j. mezi dvě pečlivě vyskládané a vyspárované stěny z kvádříků se vložila výplň ze směsi malty, neopracovaného lomového kamene, drti, hlíny apod. Kvádříky se také uplatňovaly na technické stavební prvky jako byly větší sloupy, klenby, okna, dveře apod.

Zdivo cihelné

Cihly byly známé již v románském období a to jak cihly nepálené – vepřovice (pouze lisované a vysoušené) tak cihly pálené. Stavělo se z nich zvláště v oblastech kde byl nedostatek jiného vhodnějšího stavebního materiálu – kamene či kvalitního dřeva a kde zároveň byl dostatek vhodné cihlářské hlíny. Větší rozšíření této techniky přišlo však až ve vrcholném středověku. Podrobnější informace můžete najít v článku věnovaném stavební keramice.

Zdivo smíšené

Prakticky se jedná o spojení různého typu konstrukce – například spojení lomového kamene s prvky z tesaných kvádříků či cihel. Důvodem pro toto opatření byla jednak estetika, ale častěji praktická stránka věci – obvykle se takové kvádry používaly na nároží budov pro zpevnění celé stavby, na překlady, na ostění oken, dveří apod.

Podlahy

Chrámy i honosnější knížecí paláce, řidčeji i další domy bývaly opatřovány také kvalitní podlahou. Podlaha se dělala prostým litím z malty, nebo se vyskládávala z drobnějších kamínků do malty (např. rotunda sv. Víta na Pražském Hradě, ale tato technika byla používaná již ve Velkomoravském období). Jinou technikou bylo použití různě velkých kamenných desek či cihelných pálených dlaždic. Nejstarší nálezy keramických dlaždic v Čechách pochází z knížecího paláce na Pražském hradě (10. -11.st.) – jsou hladké, trojůhelníkové. Z 11-13.st. pak máme doloženy další typy dlaždic různých tvarů, často s reliéfní výzdobou (kostel sv. vavřince na Vyšehradě, benediktýnský klášter v Ostrově u Davle, Sázavský klášter, rotunda sv. Petra a kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci, Hradiště u Olomouce, Sezimovo Ústí nebo Brozany u Doksan, kde zřejmě pracovala i keramická dílna vyrábějící tyto dlaždice). Prostší podlahy ostatních domů se dělávaly též z pálené hlíny, vápenohlinité nebo jen jednoduše dusané.

Podrobnosti ke keramické dlažbě, jejímu provedení, výzdobě a symbolice používaných motivů můžete najít v samostatném článku, věnovaném stavební keramice.

4) STAVEBNÍ PRVKY A KOSTRUKCE

Klenba

Základní románskou klenbou je klenba valená. Jde o plochu půlválce posazenou po bocích na průběžné podpory – zpravidla stěny či pilíře. Klenba postupně nahrazovala rovné dřevěné stropy, ale i u církevních staveb se, pravděpodobně z technických důvodů uplatňovala jen velmi zvolna. Jako první se v omezené míře uplatnila na oknech a dveřích, ale již od 11.st. se rozpon podpor stále více zvětšuje. V Soběslavově knížecím paláci z počátku 12.st. na Pražském hradě již můžeme najít rozměrné valené klenby na rozpon téměř 10 metrů. Klenba se zakládala na dřevěné bednění – skruže a zdilo se obvykle z lomového kamene a velkého množství malty. Klenbu pohromadě drží jednak malta a jednak vzájemné vzepření kamenů o sebe a o boční podpory na které se přenáší váha stěny. Rozklad sil při přenosu na podpory není u románské klenby ještě tak efektivní jako u klenby gotické – i proto nebývala klenba obvykle příliš silná, ale o to masivnější bývaly podpory. Valená klenba se uplatňovala i na stavbách nejstarších mostů – např. na Juditině mostu překonávaly oblouky rozpon o šíři od 7,5 až po 20m, zde se však již zdily pilíře i oblouky mostů z pečlivě opracovaných kvádrů.

Dalším typem románské klenby je pak klenba křížová. V podstatě jde o průnik (obvykle pravoúhlý) dvou valených kleneb usazených na čtyřech rohových podporách. Klenbu vymezují čtyři čelní oblouky nad čtverhrannou základnou. Zdila se stejně jako klenba valená na dřevěné bednění. Zdění samotné klenby se dělalo buď tak, že ložné spáry jednotlivých klenáků byly kolmé k průnikovým liniím (oblouku tvořícím úhlopříčku čtvercové základny klenby), nebo jsou naopak kolmé k čelným obloukům vymezujícím klenbu. Často se průnikové linie směrem k vrcholu klenby ztrácejí a klenba nabývá vzhledu kopule. Jindy zase klenby podpírají výrazně vystupující opěrné pasy. Podporou pro usazení křížové klenby byly buď samotné stěny stavby (průnik chodeb) nebo středové podpěrné sloupy. V románských domech nacházíme často čtvercové nebo obdélné sály s jediným masivním podpěrným sloupem uprostřed, kde se sbíhají čtyři pravidelné křížové klenby (viz. obr.). Vzácněji nacházíme i sály větší, podlouhlé, kde pak může být větší počet sloupů ve středové řadě (ve středové obdélné síni pražského románského domu pod čp. 222 a 946-I. jsou dva podpůrné sloupy).

Kopule a koncha

Další formou uzavření prostoru užívanou výhradně u církevních staveb byla kopule. Zdilo se z opracovaných plochých kvádrů stejně jako z lomového kamene. Ložné spáry jednotlivých kamenů sledovaly křivku půdorysu podpory (stěn stavby). U kopule tvořily kameny uzavřené kruhy. Zdilo se buď na bednění jako u klenby valené, ale z předem opracovaných kvádrů bylo možné zdít i bez skruže. Stejné stavební postupy se aplikovaly i při stavbě konchy(část kopule – zpravidla nad půlkruhovitým půdorysem kostelních apsid).

Okna a dveře

Menší otvory (např. větrací) se překlenovaly zpravidla pouze prostým plochým překladem. Větší okna byla již obvykle klenutá – u menších oken nešlo ani tak přímo o nosnou klenbu, spíše o estetickou úpravu kamení tvořících obrubu oken. Někdy byla obruba malého okna jen ze dvou kusů nebo dokonce jediného proraženého monolitu (např. kostel sv. Jiří v Plzni-Doubravce z konce 10.st.). Nezřídka šlo o předem opracované a následně vsazené obruby z kvalitního i dováženého kamene – pískovec, opuka aj.

U větších oken pak šlo již o nosnou valenou klenbu. S ohledem na velkou šíři stěn a relativně malé okenní otvory (což bylo dáno jednak požadavkem na pevnost stěn a jednak problémy s tepelnou izolací) bylo nutné zajistit maximální možnou prostupnost denního světla. Toho se často docilovalo tak, že od nejužšího profilu okna se otvor směrem dovnitř i ven šikmo rozšiřuje. Denní světlo tak může dopadat dovnitř i pod širším úhlem a osvětlovat větší část vnitřního prostoru objektu. Ze stejného důvodu také nebýval nejužší profil okna (kde se posléze usazoval rám) symetricky uprostřed síly zdi, ale byl posunut směrem ven. Vedle jednoduchých románských oken se objevují i tzv. okna sdružená. Ta byla tvořena řadou menších klenutých oken přičemž v bocích byla klenba usazena v hmotě stěny a uprostřed byla sklenuta na nosný sloupek tvořící podporu. Nejjednodušší složená okna byla dvojitá (věž rotundy sv. Jiří na Řípu aj.), ale vyskytovala se též okna trojitá (věž baziliky sv. Jiří na Pražském hradě aj.) i více násobná (např. okna Barbarossovy Chebské falce z 12.st.).

Tato forma oken umožňovala vpustit do místnosti mnohem více světla, ale byla též spolu se zdobením hlavic a patek středových sloupků důležitým estetickým prvkem. Podobně konstruovaná okna nebylo možné s ohledem na válcovitý středový sloupek osadit dřevěným rámem, takže okenice (pokud se vůbec používaly – spíše na zimu a u obytných prostor – paláců) pravděpodobně uzavíraly v podobě rozměrných vrat celý prostor okna zevnitř. Dveře kamenných staveb se překládaly buď rovným překladem z monolitického bloku (užší a menší otvory) nebo se klenuly podobně jako okna. Zvláště vchody do chrámů bývaly klenuté, prostorově profilované a zdobené. Také dveře se často podobně jako okna opatřovaly obrubou z kvalitního dobře opracovávatelného kamene (např. pískovec) i na stavbách jinak plně zděných lomovým kamenem.

Schodiště

Dřevěná románská schodiště se nám bohužel nedochovala, ale o jejich běžném používání, zejména v dřevěných stavbách, nemůže být pochyb. Vnější vstupy do empor a věží románských kostelů jsou často 2,5-4m vysoko a protože zde nenacházíme pozůstatky zděných schodišťových ramp, musíme předpokládat, že vstup byl vyřešen buď nějakou lávkou z přilehlých palácových staveb nebo pomocí vnějšího dřevěného schodiště (v případě ohrožení rychle odstranitelného). Do dnešních dnů se nám tak zachovala pouze schodiště zděná. Obvykle šlo o poměrně úzká schodiště zbudovaná mezi dvěma zdmi nebo přímo v síle stěny románských kostelů, paláců a domů.

Krby a komíny

První krby souvisí až s rozvojem zděných obytných budov, kde se také mohl uplatnit i komín. Přestože nacházíme zmínku o „komínu“ (dokonce ve venkovském prostředí) již v Kanovníku Vyšehradském, není vůbec jisté, zda šlo již o kamenný komín. Dá se jen stěží očekávat, že by šlo o zděný komín v jinak pravděpodobně ještě dřevěné venkovské stavbě. Také pro dřevěné komíny nemáme v této době u nás odpovídající analogii. Šlo zřejmě tedy ještě o nějakou formu tzv. „dýmníku“ odvádějícího dým z ohniště nebo pece vzhůru nad poval do podstřeší. Dýmník ovšem ještě dým odváděl pouze volně, bez tzv. „komínového efektu“.

Nejstarší u nás bezpečně doložené krby jsou tedy pevně spjaté až se zděnými stavbami a komíny z 12.st. – na Přimdě, kde byl krb plášťový a v Soběslavově románském paláci na Pražském hradě, kde stál v rohu krb čtvrtkruhový. Komíny a krby zřejmě disponovaly i výstavné kupecké domy v Praze. Vedle toho se v románských domech a vzácně i jinde (např. v kostele sv. Jakuba Většího ve Vroutku) někdy používaly také menší krbové výklenky ve stěnách s vlastním odvodem dýmu dýmníkem v síle stěny – ty však často nesloužily tolik k vytápění, jako spíše k osvětlení místnosti.

Zdobící prvky

U nejstarších staveb zjevně převládala funkce nad estetikou. Zdá se, jako by stavitelé věškeré své úsilí upnuli k tomu aby vůbec vztyčili stěnu, prolomili jí oknem, dveřmi, případně alespoň z části zaklenuli prostor (dveře, okna, koncha apsidy aj.). Nedostatky stěn srovnal různě silný nános omítky, vnitřek chrámů zdobily fresky (z 12.st. např. kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě nebo kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice). S postupem času se však románská stavební technika stále zlepšuje a tak kromě samotné stavební konstrukce zbývá prostor i na další estetické prvky. Objevují se sloupy a sloupky osazené zdobenými hlavicemi a plastickými reliéfy, podobné reliéfy často s ornamentální nebo i figurální výzdobou vyplňují i prostor nade dveřmi kostelů – tzv. tympanon. Někde se i na stěnách objevuje plastická výzdoba – sochy, jako např. na kostele sv. Jakuba u Kutné Hory z 12.st.

Charakteristickým románským prvkem uplatňovaným opět především na sakrálních stavbách jsou pak tzv. vlysy – plastický reliéf, který se používal pod střešní římsou kostelů. Velmi zvláštní vlysy můžete najít na románském kostele v Mohelnici nad Jizerou pocházejícím z 12.st. – každý jednotlivý zub vlysu obepínajícího loď, apsidu i věž kostela je totiž zdoben svým vlastním unikátním zakončením.

POUŽITÁ LITERATURA

Benda, K. a kol. 1999, Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích – Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha
Beranová, M. 1988: Slované. Praha
Borkovský, I. 1969: Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha
Cech, B. 2011: Technika v Antice. Darmstadt
de Morant, H. 1983: Dějiny užitého umění od nejstarších dob po současnost. Praha
Janotka, M. – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha
Janotka, M., Linhart, K. 1984:  Zapomenutá řemesla, Praha.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Váňa, Z. 1973: Přemyslovský Libušín. Praha
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí. Praha

Lesní porost

Značnou část území našeho státu pokrýval v raném středověku ještě lesní porost, který jen pomalu a místy ustupoval potřebám člověka, zvláště v pohraničních horských oblastech. V horách převažoval nad jinými dřevinami smrk. V nižších polohách šlo o smíšené lesy tvořené řidčeji dubem (asi do 700m nadmořské výšky), borovicí, ale převážně bukem a jedlí. Lužní lesy v povodí řek pak patřily listnáčům – dubům, habrům, topolům, jilmům, jasanům aj.

Vlastnictví lesa

Lesy, stejně jako celá země byly výlučným majetkem vládnoucího rodu (Přemyslovců) a knížete, teprve později přecházely donací panovníka některé oblasti země společně s lesy do majetku církve (klášterů, biskupství aj.) a šlechty (někdy i uzurpací). Význam lesa od raného středověku stoupal a byli si toho vědomi i jeho vlastníci – to se kupříkladu odráží i ve statutech Konráda Oty z doby kolem roku 1189, kde se nařizuje lesním strážcům (už tehdy tedy existovali tito lidé), aby tělesně neubližovali lidem v lesích, pokud nebudou kácet stromy. Stejně tak se platila speciální daň z vypásávání lesa dobytkem – tzv. „nářez“.

Těžba a doprava dřeva

Lesní hospodářství v dnešním slova smyslu prakticky neexistovalo, lesy se využívaly pouze extenzívně – les nebyl udržován a nové stromy se ještě prakticky nevysazovaly. Těžilo se dle potřeby – buď pro samotné dřevo užívané ve stavitelství, k otopu či pro výrobu dřevěného uhlí nebo se kácelo prostě pro získání další zemědělské půdy. Dřevo v lesích káceli laterníci či drvoštěpové (sertores). Základním dřevorubeckým nástrojem byla velká jednostranná sekera na dlouhém toporu, kterou se strom podtínal. Při půlení kmenů v ose se pravděpodobně užívalo různých dřevěných klínů a palic.

Protože spotřeba dřeva byla veliká a nevysazoval se nový porost, docházelo již od 11. st. k devastaci lesů kolem velkých sídlišť – např. Prahy. Proto bylo nutné dřevo postupně dovážet ze stále větší vzdálenosti. S ohledem na stav tehdejších cest a dopravních prostředků byly možnosti dopravy dřeva po souši jen omezené – jak co do vzdálenosti tak co do objemu, ale jako výhodná alternativa se nabízely vodní toky. Samotné plavení dřeva je bezpečně doloženo ze zpráv o poplatcích již z počátku 12. století – na řekách Vltavě, Otavě, Sázavě a Labi. Plavení dřeva lze však předpokládat i na dalších tocích – např. Berounce či Lužnici, neboť zde bylo jednak dost vody, lesů a většinou i snadný přístup k řece.

Na drobnějších tocích se dřevo plavilo v jednotlivých kládách, ale na větších tocích lze snad již v raném středověku předpokládat také voroplavbu i když nejstarší bezpečná zmínka u nás je o ní až z roku 1316. Plavené dřevo mělo proti neplavenému i některé praktické výhody – bylo díky delšímu pobytu ve vodě pevnější v tahu i tlaku, odolnější proti škůdcům a po použití méně „pracovalo“. Stejně tak je možné předpokládat s rozvojem vodní dopravy také existenci jednoduchých jezů pomáhajících udržovat stálé hladiny řek už v tomto období, i když i o nich máme písemné zmínky až ze 14. st.

2) UHLÍŘI

K otopu v lidských obydlích – ohništích, píckách a pecích se užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí. Výrobou dřevěného uhlí se zabývali specializovaní řemeslníci – uhlíři (carbonistes). Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímo u zdroje – v lesích. Hotové uhlí prodávali do místa určení buď přímo sami uhlíři nebo různí překupníci a obchodníci.

Dřevo

Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoli dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost – proto bylo výhodnější pálit ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů, kácených v době, kdy stromy nejsou napuštěny mízou. Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla.

Pálení v milířích

Techniku výroby dřevěného uhlí v nejstarším období neznáme – je možné, že se vyrábělo podobně jako dehet řízeným tlumeným pálením ve speciálních jamách apod. Později se však dřevěné uhlí se pálilo v tzv. milířích a o této technice můžeme uvést alespoň to co se dochovalo z mladších pramenů. Před pálením bylo potřeba připravit prostorný rovný a kruhovitý plac zbavený trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořila středová tyčka nazývaná král (někdy se používalo více tyček svázaných houžvemi). Pak se král obkládal poleny, mezery mezi velkými se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla další, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Pokud se milíř zapaloval odspodu, nechalo se ležet ve spodní vrstvě od krále ven vedoucí břevno, které se po dokončení milíře vytáhlo a vznikl tak zapalovací kanál. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit – pokrýt na tzv.  patro a mour. Patro se dělalo z vrstvy drnů, chvoje, jehličí, mechu, rákosí či slámy. Na patro se přidal mour. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem (mour). Milíř se zapaloval nejčastěji brzo ráno, aby jej mohli uhlíři přes den kontrolovat – podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod. Když se milíř zapaloval odshora, uhlíř v něm udělal několik větracích otvorů a oheň založil pomocí žhavého dříví přímo na vrcholu. Jiná varianta – zapálení odspodu – vyžadovala zažehnutí pomocí připraveného kanálu ve spodní části milíře – loučí či třískami přímo na králi.

Po zapálení se milíř nechal 5-6 hodin zakrytý, pak se odkryl a vypálená část se doplňovala třískami a drobným dřívím (vždy cca 2x za 24 hodin), dokud milíř dokonale neslehnul, což trvalo několik dní. Po dokonalém zuhelnění se milíř ucpal, aby v něm uhasl oheň a po vychladnutí povrchové vrstvy se postupně odebíralo (vyhrabávalo) hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým dřevěným uhlím zacházet opatrně při vyhrabování, skladování i přepravě, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší (a kusy ze středu milíře). Kvalita uhlí se, vedle velikosti kusů, posuzovala i jinak – kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý.

Smůla a kolomaz

Vedle výroby dřevěného uhlí, byla častou doplňkovou činností uhlířů také výroba smůly a kolomazi – tzv. suchou destilací dřeva. Ve starším období se dehet vyráběl řízeným tlumeným spalováním dřeva ve výpalných jamách, později v dehtářských pecích nebo jako vedlejší produkt pálení dřevěného uhlí v milířích. Vedle uhlířů se však již v raném středověku vyskytují i specializovaní kolomazníci a smolaři. Již v 11. století se v pramenech objevují tzv. pekelníci (picarii) – smolaři zhotovující různé dřevěné nádobí vylévané smolou (Winter 1906). Smolaři na venkově i ve městech jsou též uváděni v listinách ze 13. století. Služeb smolařů využívali hojně např. bednáři a bečváři. Kolomazníci pak dodávali „dřevěný“ dehet do koželužen k impregnaci kůží a po smíchání s lojem především jako mazivo kluzných ložisek kol různých vozů a povozů.

3) ŘEZBÁŘSTVÍ

Výroba nádob a předmětů denní potřeby

Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných misek, talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kvedlaček, kleští a vidliček, potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo jednoduchých vydlabávaných člunů (monoxylů), tkalcovských stavů apod. zvládal  každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci základních nástrojů (sekera, nůž). Pila tehdy sice již známa byla, ale nebyla příliš rozšířená a ani používaná.

Specializovanější řemeslníky můžeme očekávat v případě náročnějších výrobků, jakými byla například kola nebo celé vozy či lodě, rádla, pluhy, sudy, kádě případně také štíty atd., kde bylo třeba složitější součástky například spojovat bez pomoci kovových hřebíků (čepy a.j.) nebo naopak opatřována speciálním kováním.

Soustružníci dřeva

Mezi specializované řemeslníky pracujícími se dřevem patří nepochybně také soustružníci dřeva. Některé známe díky písemným pramenům dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11.-12. st. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí bývalého Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Svojboh (Zuogboh, Zuoyboh, Zvoyboch), který vyráběl dřevěné číše. Mísečníka a soustružníka máme doložené i v Jirčanech u Prahy a v Dejvicích.

Pro svou práci používali jednoduchý šlapací soustruh, jaký byl znám už ve starověku. Nejstarší vyobrazení takového soustruhu však můžeme najít až v ikonografii vrcholného středověku – např. v miniatuře francouzského rukopisu z poloviny 13. st. (K. Mészárosová-B. Polla, 1982) nebo na jednom z oken katedrály v Chartres, rovněž ze 13. st. Jde o tzv. pružinový soustruh, kde základ konstrukce tvoří pružné dřevěné břevno či prut (obvykle z habru) ukotvený pevně nad soustruhem a provaz či řemen procházející smyčkou přes rotující upínací ústrojí (nebo někdy přímo obráběný výrobek) dolů k šlapacímu pedálu. Obrobek sám byl upnut na stole mezi masivní vertikální vzpěry, tzv. pacholky (pacholek podpěrný a pacholek s ozubem), které se mohly (přinejmenším jedna) posunovat po stole, podle velikosti obráběného dílu. Na pacholky se nasazovala zvláštní volně vyjímatelná osa/hřídel – tzv. kramár, který se používal třeba při soustružení mís. Kramár měl v čele kovové trny, které se zaklesly do povrchu obrobku, zatímco druhým koncem se kramár opřel o pacholek. Provaz od pružiny k pedálu se pak obtáčel smyčkou právě kolem kramáru, který pak následně roztáčel obrobek. Při prudkém sešlápnutí pedálu roztočí smyčka obrobek na jednu stranu. Po jeho puštění se pedál silou ohnutého prutu vrátí nahoru a smyčka provazu roztočí obrobek opačným směrem. K soustružení se však této zpětné rotace nepoužívalo.

Při výrobě rozměrnějších předmětů, kde bylo potřeba odebírat větší masu dřeva se postupovalo obvykle tak, že se nejprve sekerou nebo pořízem vyrobil hrubý tvar předmětu a soustružením se mu dodala výsledná forma. Později se (zřejmě až ve vrcholném středověku) objevuje vedle pružinového i jiný typ šlapacího soustruhu, kde převod, podobně jako u kolovrátku, umožnil plynulou jednosměrnou rotaci, což výrazně přispělo k efektivitě práce. Pružinový soustruh však zcela nezmizel a v některých venkovských oblastech se ho používalo ještě v polovině minulého století.

I když nemáme výjevy ani nálezy pružinového soustruhu s raného středověku, máme k dispozici množství archeologických nálezů soustružených předmětů. Můžeme také vycházet z etnografických srovnání a experimentů, které se dělaly např. v 60-tých letech minulého století. Lze konstatovat, že stopy po výrobě na pružinovém soustruhu s nerovnoměrnou rotací jsou mírně odlišné od stop, které zanechá soustruh s jednosměrnou rychlou rotací (K. Pavlištík, 2005) a tedy že lze podle nálezů dovodit přinejmenším typ použitého zařízení. Podotýkáme na závěr, že výše uvedené nářeční výrazy popisující jednotlivé části soustruhu jsou samozřejmě recentní a nevíme, stejně jako ve většině podobných případů, jak přesně jednotlivé části nazývali naši předkové v raném středověku.

Sudy, kádě, vědra​​

Dále známe také bednáře a bečváře. Bednáři vyráběli různé mísy, díže, vědra a další nádoby z měkkého – tzv. „bílého“ dřeva, spojovaného čepy nebo dřevěnými obručemi (březovými, lískovými, habrovými aj.). Bečváři vyráběli kádě, sudy (bečvy) či okovy na vodu obvykle ze dřeva tvrdého – „černého“, s použitím kovových obručí a dalšího kování. Sudy určené pro víno nebo pivo se vylévaly smolou a vysířovaly. Výše zmíněné darovací listiny uvádí například na Libušínském podhradí usazeného bečváře Letonu.

​

Korytáři pak vyráběli různé dřevěné žlaby a koryta. V raném středověku se práce výše uvedených řemeslníků, pracujících se dřevem volně prolínala – jeden řemeslník mohl tak podle potřeby vyrábět všechno, od sudů přes vědra po koryta. K přesnějšímu vymezení a vyčlenění na jednotlivá řemesla došlo až později, při výrobní specializaci ve vrcholném středověku.

Truhly, skříně, relikviáře

Románské období je co do rozmanitosti používaného nábytku poměrně chudé – mezi nejvýznamější kusy nábytku bezesporu patřila truhla. Jednoduchá truhla sloužila zároveň jako skříň, lavice i stůl a na cestách zámožných i jako zavazadlo. Velikost románské truhly se lišila podle potřeb vlastníka – známe jak velké, masivní, tak i malé, snadno přenosné truhličky – skříňky určené například na drobné osobní předměty nebo nářadí řemeslníků aj. Z našeho prostředí se však dochovalo jen velmi málo podobných památek. Konstrukce truhel mohla být různá – doložena je například truhla dlabaná z jednoho kusu dřeva, osazená následně víkem. Jiná konstrukce byla poskládána z prken nebo fošen spojených vzájemně dřevěnými čepy, kolíky nebo železnými hřeby. Takovou konstrukci má i naše nejstarší dochovaná truhla. Pochází z druhé poloviny 12. st. a jde pravděpodobně o import z jižní Itálie, snad Sicílie. Je složena z dřevěných desek, které nejsou vzájemně spojeny žádným typickým truhlářským spojem, ale prostě přesazeny přes sebe a přibity železnými hřeby. Víko truhlice je rovné. Povrch truhlice byl potažen kůží a pobit drobnými hřebíčky, které na povrchu vytváří bohatou ornamentální výzdobu. Z boků je truhlice opatřena kovovými uchy, za které se nosila. Románská truhlice mohla spočívat dnem přímo na zemi nebo mohla být opatřena nohami. Bývala okována železnými závěsy – prosté varianty snad neměly závěsy žádné nebo jen kožené apod. Pokud byly některé honosnější truhly zdobeny, zpravidla šlo o ornamentální výzdobu, někdy inspirovanou románskými architektonickými prvky – arkády, vlysy, sloupky aj. jako tomu je například na dvou truhlicích z 12. st. uchovávaných v muzeu S. Valeria ob Sitten.

Zcela zvláštní typ truhly představovaly relikviáře – schránky na ostatky světců. Relikviáře se vedle kovů vyráběly také ze dřeva (korpus), byly různých tvarů, zpravidla bohatě zdobené řezbou, obkládáním drahými kovy, kamením apod. Měly různý tvar, zpravidla šlo o truhlice, lišily se ale například tvarem víka – to mohlo být ploché nebo ve tvaru sedlové střechy, pak se hovoří o tzv. „domečkovém relikviáři„. Krásným příkladem u nás dochovaného románského relikviáře je třeba nově restaurovaný relikviář sv. Maura. Byl zhotoven pro benediktýnské opatství ve Florennes v Belgii na počátku 13. st. Původně dubová skříň (dnes z ořechu) o velikosti 140 x 65 x 42cm s víkem ve tvaru sedlové střechy je zdobená nádhernou figurální i ornamentální výzdobou. Dřevěné jádro je obkládáno zlatem a stříbrem, zdobeno emailem, filigránem, cizelováním, osazeno drahými kameny jako je křišťál, ametyst, safír, chalcedon apod.

Poslední typ truhly, který zmíníme představují rakve. Spočinout v takové i v prostém provedení poměrně drahé schránce bylo dopřáno pouze nobilitě. Mezi nejstaršími rakvemi můžeme najít takové, které byly dlabané z jednoho kusu dřeva (např. bazilika sv. Jiří na Pražském Hradě) ale známe i rakve složitější v podobě blokovitých truhel (viz. obr.). Pro manipulaci byly rakve někdy opatřeny železnými kruhy, které se zpravidla dochovaly snáze než samotné dřevo.

V sakristiích bohatších kostelů se někdy mohla nacházet i skutečná skříň (cista), sloužící k úschově posvátných nádob, liturgických rouch a jiných cenností (de Morant 1983). Sama konstrukce skříně mohla být odvozena z truhly nebo truhel postavených na sobě a převrácených víkem do boku, aby bylo možné se dostat i do spodních z nich, případně postavených na výšku. Skříně se v románském období vyskytovaly poměrně vzácně a většina dochovaných pochází až z druhé poloviny nebo z konce 12. st. U nás se z tohoto období nedochovala žádná, ale o tom jam vypadaly a jakou měly konstrukci nás informují jednak ikonografické prameny (např. Kodex Amiatinus 7. st.) a jednak dochované skříně z ciziny (skříň na hradě Kreuzeinstein u Vídně (Rakousko), dvoudveřová skříň z kostela v Aubazine datovaná kolem roku 1176 (Francie) nebo ze stejného kostela pocházející obdobně datovaná masivní skříň s postavami světců namalovaných na vnitřních i vnějších stranách dveří a na stěnách). Větší rozšíření skříní a to i mimo církevní prostředí nastalo až od 13. st.

Stoly, stoličky, lavice

K nejrozšířenějším kusům nábytku v domech všech vrstev patřily různé druhy stolic, stoliček a lavic. Prostá stolička byla tvořena jen dřevěnou deskou a do ní zapuštěnýma nohama. Na takové jednoduché stoličce sedí třeba iluminátor Everwin nebo další písař na Dedikačním listě De civitate Dei tzv.Horologia olomouckého (12. st.) i jinde.

Podlouhlá lavice bývala konstruována stejně a kromě sezení sloužila též jako příležitostný stůl nebo lože. Vysoká lavice tvořená jen deskou se zapuštěnýma nohama využitá jako stůl pro hru či loutkové divadlo je k vidění též v rukopisu Hortus Deliciarum (12. st.). Známe i lavice ukotvené nohama přímo do země, které tvořily pevnou část vybavení domu.

Stůl se v románském období jako samostatný pevný kus nábytku zřejmě příliš nevyskytoval. Románský stůl se nám z našeho prostředí nedochoval žádný, ale dokládají jej písemné a ikonografické prameny od nás i z ciziny. Ve starších pramenech z románské oblasti můžeme občas najít pevné stoly konstruované ze sloupků a desek (např. Pentateuch z Tours ze 7. st. Paříž) vycházejících nejspíš z pozdně antické tradice. Zdá se však, že v případě raně středověkého stolu šlo častěji o rozebíratelnou konstrukci tvořenou podpěrami (kozy, stolice) a pevnou stolní deskou. Takový stůl se sestavoval podle potřeby a po jídle se zase rozebíral, takže v místnostech stabilně nezabíral žádné místo. Konstrukci takového stolu máme doloženu i z našich písemných pramenů. Kosmas, v poněkud pikantní historce o urozené panně Matyldě Lombardské, když tato záměrně coby improvizovaného milostného lože použila skládacího stolu, praví toto: „…ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina…“ (1950, 117). Přesně takový stůl postavený na třech kozách můžeme najít třeba v iluminaci rukopisu Cantigas z 12. st. (knihovna v Escorialu, Madrid) a jinde. Stoly se na výjevech objevují převážně v souvislosti s hodováním nobility, takže příliš nepřekvapuje, že na nich často nechybí ubrus, většinou zdobený. O ubrusech na stolech hodující nobility se dozvídáme také z poněkud nadsazeného líčení polského kronikáře Galla Anonyma (počátek 12. st.) o hoštění císaře Oty III. polským panovníkem Boleslavem Chrabrým „Když hostina skončila, nařídil číšníkům a jídlonošům, aby po všechny tři dny sbírali ze stolů zlaté a stříbrné nádoby…a odevzdal je císaři na znamení úcty, nikoli jako hlavní dar. Podobně rozkázal komorníkům shromáždit a snést do císařské komnaty ubrusy, které byly prostřeny, závěsy, koberce, pokrývky, ubrousky, ručníky, vše co bylo použito při obsluze“ (Slavníkovci… 1987, 284). Chudší lidé nejspíš nepoužívali ve svých domácnostech ani takový prostý improvizovaný stůl – jedlo se na lavicích nebo na dřevěných tácech, prkýnkách apod.

Lůžka a lože

Lůžka, tedy skutečné postele vlastnili jen ti nejbohatší jedinci – ostatní spali na lavicích, truhlách či pouze na zemi na rohožích, kožešinách apod. Bohužel se nám nedochovalo žádné zachovalé románské lůžko od nás, proto musíme vycházet pouze z ikonografických a písemných pramenů, které je poměrně hojně dokládají, nebo analogií z ciziny. Některé kusy lůžek byly sestaveny z vysoustružených prvků, jiné vycházely tvarově spíše z truhly. Bývala bohatě vyzdobená polokruhovými prolamovanými armaturami, pletenci a dalšími románskými dekorativními prvky. Lůžka bývala asi poměrně vysoká, neboť se v pramenech často hovoří o „vysokém loži“ případně „vystoupil na lože“ aj. Tato výška bývá patrná i z některých výjevů a nezřídka u takového lože můžeme vidět i stupínek usnadňující vystoupení na lože (Hortus Deliciarum 12. st. aj.). Postel obvykle spočívala na různě vysokých hranatých nohách ukončených patkou, takže spáč byl dostatečně izolován od chladu ze země. Samotný povrch konstrukce mohl být tvořen pevnou deskou, prkny, příčnými latěmi nebo snad soustavou napnutých lan, jakousi silnou sítí, kterou některé výjevy naznačují.

Na tento základ se pak položil slamník, který také známe z různých ikonografických pramenů. Už z poměrně starých písemných pramenů máme doloženy dokonce i klasické peřiny pěchované prachovým peřím. Zmiňuje je například tzv. Canapariova vojtěšská legenda Est locus z konce 10. st. „…vešel do ložnice a přinesl odtud hedvábnou podušku, jedinou kterou měl. Stáhl z ní hedvábí, rozsypav peří po celém domě, za nářku žebráka ležícího na zemi, běžel zpět, prázdný nachový povlak zmačkal, vystrčil škvírou přivřených dveří a tímto štědrým darem naplnil ruce chudáka.“, podobná zmínka se pak objevuje v mladší veršované legendě Quatuor Immensi, ale je zjevné, že její autor vycházel z Canapariovy legendy. Je zjevné, že i prázdný hedvábný povlak musel mít velikou cenu, zda však kromě rukou zaplnil též břicho žebráka není známo. Takové prachové peřiny známe ale i z archeologických nálezů – byly objeveny i na palubě skandinávské pohřební lodi z Osebergu z 9. st. I s ohledem na mladší záznamy je však možné říct, že prachová peřina byla nepochybně vzácností, kterou bychom v raném středověku našli nejspíš jen v postelích vysoké nobility (u Canaparia jde o ložnici biskupa Vojtěcha a to ještě nejspíš odráží spíše italské reálie autora, než české prostředí) a to asi zdaleka ne běžně. Funkci peřiny však bohatě zastaly různé kožešiny, houně, vlněné přikrývky apod. Ikonografické prameny však hojně dokládají také různé polštáře – ať už v souvislosti s lůžkem, nebo častěji čestným sedadlem, faldistoriem, trůnem aj.

Lůžka se, jak dokládají již výjevy z 12. st. (např. reliéf ze západního portálu katedrály v Chartres z 12. st. nebo výjevy v Žaltáři královny Ingeborg kolem roku 1200) někdy doplňovala závěsy, které chránily spáče před chladem, řidčeji snad už mohla být opatřena též konstrukcí pro zavěšení těchto závěsů – tzv. „nebes“ i když tato praxe se stala běžnou až později.

Někdy se vedle pevných lůžek asi mohla používat i improvizovaná lůžka, sestavovaná pouze na noc. Taková improvizovaná lůžka se dají očekávat spíše v domech chudších lidí (jistou výjimkou jiného druhu je zmínka Kosmova o Matyldě). Světská i církevní nobilita ale používala i mobilní přenosná lůžka, která využívala na cestách. Taková lůžka známe například z iluminací rukopisů (Petr de Ebulo aj.) postavená uvnitř stanů. Můžeme je předpokládat i v pramenech písemných, která se však o nich zmiňují jen nepřímo – uvádí například výslovně, že pán „vystoupil“ či „ulehl na lože“ v místech, kde jiné než dovezené lůžko být nemohlo (např. ve stanu vojenského ležení) nebo kde je takový nákladný stálý inventář nepravděpodobný.

Jakou přesnou technickou konstrukci taková mobilní lůžka měla bohužel nevíme, ani písemné ani ikonografické prameny nejsou v tomto ohledu bohužel natolik detailní. Je ale pravděpodobné, že byla alespoň částečně rozebíratelná, aby nezabírala na vozech trénu, na kterých se zřejmě vezla spolu se stany, zbytečně moc drahocenného místa. S ohledem na obtíže spojené s přepravou a cenu takového kusu nábytku (vždyť i v domech nebývala postel běžnou součástí inventáře) se však nedá předpokládat jejich běžné používání na válečných výpravách a to ani ve stanech velmožů.

V podobném duchu jsou konstruována raně středověká mobilní lůžka nalezená ve Skandinávii. Například lůžka z pohřební lodi z Osebergu nalezené roku 1904, které lze použít alespoň jako vzdálenou analogii; rekonstruované lůžko pocházející z 9. st. je rozebíratelné, sestavené z asi 14-cti větších dílů (6 fošen tvoří bočnice a vyřezávaná čela, dva hranaté sloupky přední nohy a 6 prken tvoří řídký rošt postele vsazený do bočnic) spojených na dřevěné čepy a klínky. Truhlářská technika i spojovací prvky použité na lůžkách z Osebergu či na podobném nálezu z Gokstadu byly známé a používané v podstatě po celé Evropě, dá se tedy předpokládat, že mobilní lůžka užívaná v našem prostředí měla technicky obdobnou konstrukci.

Čestná sedadla, kostelní lavice, trůny

Z románského období a především z církevního prostředí (a nutno podotknout, že spíše ze západní nebo sevrní Evropy) známe ještě další druhy dřevěného nábytku. Šlo o delší zdobené lavice, které byly umisťovány v chóru podél stěn ve větších klášterních kostelech, do nichž sedávali během bohoslužeb mniši. Bývaly opatřeny sloupky, baldachýny a další bohatou řezbářskou výzdobou. V ikonografických pramenech nacházíme poměrně často také zvláštní čestná sedadla – tzv. faldistoria, charakteristické skládací stoličky ve tvaru X, určené pro vyšší světské i církevní představitele. Samo faldistorium vychází z antické tradice (sella curullis) a najdeme jej např. na denárech knížete Oldřicha (1012-1034), v iluminacích Kodexu Vyšehradského z 11. st., rukopisu Petra de Ebulo z konce 12. st. a mnohých dalších výjevech až do 13. st. U nás se bohužel žádné románské faldistorium nedochovalo, ale známe taková zachovalá faldistoria z ciziny. Faldistoria bývala často bohatě vyřezávaná nebo i polychromovaná (malovaná). Nohy vyobrazených nebo dochovaných faldistorií bývají buď přímé, rovné, nebo esovitě prohnuté což svědčí o vyspělém řezbářském umění.

Ve významnějších chrámech se dále nacházely také vysoké biskupské trůny. Trůny se vedle prostších faldistorií vyskytují též v ikonografických pramenech jako symbol světské i církevní moci – zpravidla bývaly opatřené vysokými soustruženými opěradly, vyřezávanými područkami, opěradly či baldachýny. Obecně se jednalo o předměty tvaroslovím do jisté míry vycházející z antické tradice a ze soudobé architektury. Opěradla a nohy bývala často podobně jako u faldistorií zakončena bohatě vyřezávanými zvířecími tlapami, hlavami aj. Konstrukce těchto křesel mohla být truhlová – sestavena z vyřezávaných a prořezávaných desek. Takovou konstrukci dobře dokládají dochovaná křesla ze Skandinávie – z kostela v G´ar´a (telemark) nebo Tyldalu z 12.-13. st. Případně kombinací deskových a soustružených prvků. Jiný typ nábytku se nacházel v klášterních skriptoriích – křesla s psacím pultem tzv. pulpitem. Pulpit mohl být buď prostý, nebo naopak zdobený, někdy i zoomorfních tvarů (u takového pulpitu s nohou v podobě stojícího lva sedí třeba písař Hildebert v rukopisu De Civitate Dei z 12. st.). Zdá se, že některé pulpity byly dokonce již opatřeny šroubovací nohou k nastavení výšky pultu dle požadavků uživatele (Benda, 1999). V písemných pramenech se někdy objevují i zmínky o trojnožkách, např. Kosmas k císaři Jindřichu III. v bitvě u Brůdku 1040 praví „…napřed vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím knížatům…“ (1950, 89). Zde šlo tedy nejspíš o mobilní stoličku.

Štíty

Z raného středověku máme doloženy také štítaře. Tito řemeslníci vyráběli štíty pro knížecí bojovníky. Základem většiny štítů bylo dřevo (dle analogií např. bříza, lípa aj.) ale štíty byly zpravidla ještě potažené kůží, opatřeny úchopem a někdy též kováním. Štítaři jako řemeslníci (i když není jasné zda jde už o specialisty, nebo zda štíty tvoří pouze část jejich produkce) jsou doloženi např. již ve 12. století, dle údajů o odvodech štítů, které musel poddaný řemeslník odevzdat svému pánu za rok (Choc 1967, 238). Z písemných pramenů tak například víme, že jeden konkrétní řemeslník musel odevzdávat svému pánu celkem šest štítů za rok. Více o samotných štítech, jejich konstrukci a jejich použití v boji najdete v kapitole věnované Času války.

4) DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY

Ze dřeva se také vyráběly prakticky všechny dopravní prostředky, kterých se v raném středověku užívalo – vozy, sáně, lodě apod.

Vozy

Požívalo se různých typů vozů – dvoukolých kár i vozů se čtyřmi koly. Korby lehčích vozů se dělaly pouze proutěné – košatinové, těžší vozy kupecké a válečné měly korbu bedněnou. Objevují se i zprávy o vozech vyřezávaných či jinak zdobených.

Konstrukci a detailnější popis raně středověkých vozů můžete najít v kapitole dopravní prostředky, zde se zaměříme více na výrobu vozu, zejména pak kol. Kola či celé vozy vyráběly již poměrně záhy, jak dokládají písemné zmínky, specializovaní řemeslníci – koláři (rotifices) a nepřímo to dokazují i názvy služebných osad (např. Koloděje). Již v raném středověku se vedle starých těžkých plných (deskových) kol objevují stále častěji kola lehčí – loukoťová, známá jinak již ve starověku. Loukoťová kola v našich nálezech zatím bohužel chybí, ale z raného středověku je známe z cizího prostředí – např. ze Skandinávie aj. Krásný, bohatě vyřezávaný vůz pochází z pohřební lodi z Osebergu z 9. st. a i když se zjevně nejedná o běžný dopravní prostředek, je tu dobře patrná konstrukce loukoťových kol. Další zbytky vozu s masivními loukoťovými koly byly nalezeny na dně řeky v údolí Risby na Sjaellandu v Dánsku a pochází rovněž z vikingského období. Dochovaná kola z našeho území pochází až z vrcholného či pozdního středověku, ale konstrukčně se od těch, které známe z raného středověku nebo z četné raně středověké ikonografie prakticky neliší.

Výroba takového kola předpokládala, na rozdíl od kola plného, již značně rozvinutou technologii zpracování dřeva a zkušenosti řemeslníka, takže se koláři poměrně záhy specializují a objevují se vedle výrobců celých vozů (tzv. „vozáků“ – currificies) i samostatně. Jejich řemeslo pak přežilo až do novověku – buď samostatně nebo jako součást společných cechů, např. kolářů a kovářů.

Loukoťové kolo

Loukoťové kolo se skládá z několika dřevěných dílů. Základ tvořil středový díl – náboj, píst či hlava s otvorem pro nasazení na osu. Vhodným a často používaným materiálem pro výrobu hlav byl jilm. Hlava se mohla vysekat z kmínku tak, že otvor procházel středem (duší) a respektoval letokruhy. Takto vyrobené hlavy ale byly náchylnější k praskání vlivem zátěže a práce dřeva při střídání vlhka a sucha. Proto se hlavy častěji vyráběly z půlek nebo čtvrtek kuláče – kmen se rozštípl na půl nebo na čtvrtiny, podle potřeby a následně opracoval. Hlavy kol ještě nebývaly ve středověku běžně soustružené – pracovalo se pouze se sekerou, pořízem, dláty a jednoduchým vrtákem (R.Vermouzek, 1982). Do středu hlavy byl vyvrtán otvor pro nasazení na osu a po obvodu byly zadlabány otvory pro usazení paprsků. Otvory bývaly průchozí, až do středové díry.

Obvod kola, tzv. věnec, byl složen z několika prohnutých dílů – tzv. loukotí – vyrobených nejčastěji z bukového, nebo méně častěji z jilmového, javorového nebo jasanového dřeva. Lokotě se buď vyřezávaly z fošny, nebo ohýbaly. Vzájemně byly spojovány zavrtanými dřevěnými čepy nebo klínky zaraženými přes spoje na obvodu kola. Šířka loukotí mohla být různá – v závislosti na typu vozu a masivnosti kola. Také výška loukotí se mohla lišit a je zajímavé, že kola raně středověkých vozů pocházejících z nálezů ze staršího období ze Skandinávie jsou mnohem vyšší a masivnější než kola mladších vozů, potažmo kola mnohých vozů které máme doloženy z ikonografických pramenů. Počet loukotí se lišil podle velikosti kola – vozy ale měly s ohledem na špatný stav cest běžně dost vysoká kola.

Náboj s loukotěmi spojovaly tzv. paprsky (též špice nebo ramena) o různém průřezu, začepované do hlavy a vnějšího věnce. Paprsky se dělávaly nejčastěji z dubového nebo jasanového dřeva. Počet paprsků byl stejně jako u loukotí závislý na velikosti kola a náboje, prakticky vždycky však sudý. U malých kol postačil jeden paprsek na jednu loukoť, u větších kol se počítalo s dvěma paprsky na jednu loukoť. Je zajímavé, že paprsky nebývají, zvláště u větších kol, rozmístěny zcela rovnoměrně. Nejedná se tu o nekvalitní práci, ale fakt že koláři počítali s loukotí jako s klenbovým obloukem podepřeným párem paprsků posunutých ke kraji loukotě, blíže ke spojům věnce. Proto bývají některé paprsky na kole blíž a jiné dál od sebe. Takto řešené kolo bylo celkově pevnější a odolnější.

Ke spojení dílů kola se používalo buď klihu, nebo se lepily tvarohem – buď čistým, nebo smíšeným s hašeným vápnem v poměru jeden díl vápna, na dva díly tvarohu. Takové lepidlo bylo poměrně pevné a poměrně dobře snášelo i vlhko. Paprsky procházející otvory v loukotích se na obvodu kola zajišťovaly klínky z vyschlého dřeva.

Protože loukoťový věnec při jízdě trpěl, opotřebovával se a na špatném terénu snadno klouzal, objevují se někdy snahy zesílit jej kovem. Mohlo jít například o hřeby s masivní vystouplou hlavou, zaražené do obvodu kola. Ty však poškozovaly cesty, což časem vedlo místy dokonce i k jejich zákazům (např. v Anglii ve 13. st.). Jiný způsob kování představovaly krátké kovové pásky překrývající a zesilující pouze spoje loukotí. Nejpevnější řešení představovala kompletní uzavřená železná obruč kryjící a zesilující celý obvod kola. Na kolo se nasazovala za tepla, aby se po vychladnutí kov stáhl a přilnul k povrchu. Tyto obruče se však objevují až mnohem později a faktem zůstává, že naprostá většina kol vozů v raném středověku (a v mnoha oblastech až do novověku) zřejmě vůbec nebyla okována. I kování hřeby nebo pásky lze asi očekávat pouze u robustních válečných vozů.

Kolo se na nasazovalo na osu vozu. Osy bývaly vyrobené z tvrdých dřev – nejčastěji z dubu nebo buku. V raném středověku byly ještě všechny osy pevné – ani čtyřkolové vozy neměly pohyblivou přední nápravu. Aby kolo nedrhlo, mazal se náboj kola kolomazí, což byla směs dřevěného dehtu a loje. Raně středověká kola ještě nemají okované osy ani vyložení náboje kola kovem jako vozy mladší, takže navzdory mazání kolomazí docházelo k jejich častému opotřebovávání. Po nasazení na osu bylo kolo zajištěno příčným klínkem procházejícím otvorem vydlabaným v ose – tzv. zákolníkem. U starších vozů bývaly zákolníky ještě dřevěné, později se dělaly odolnější, kovové.

Lodě

Podobně jako v případě vozů i lodě stavěli pravděpodobně již specializovaní řemeslníci. Nejjednodušší byly prosté vory-prámy, užívané spíše provizorně a prosté dlabané čluny z jednoho kusu kmene (monoxyly). Menší rybářské monoxyly se objevují již od 3.6m, ale známe i čluny 8-10m dlouhé. Technicky složitější pak již byly lodě stavěné z jednotlivých dřevěných částí. Šlo dle dobových vyobrazení i o některé menší čluny rybářů a loďky přívozů, určené zpravidla pouze pro 2-3 lidi, ale i lodě daleko větší. Neznáme bohužel přesné rozměry těchto říčních lodí a i jejich nosnost odhadujeme pouze podle výše celních poplatků, objemu dávek či počtu pasažérů. Velké válečné říční lodě jsou vedle dopravních doloženy i na Dunaji již od 10. st. Konstrukci složitějších lodí lodí můžeme částečně odvodit např. z nástěnné malby v kostele sv. Klimenta z konce 11. st. – zde vyobrazená loď má již kýl, žebrovou konstrukci a obšívku – t.j vnější plášť z planěk, pravděpodobně osazené klinkrovou konstrukcí (střechovitě se překrývající). Příď i záď jsou stejně tvarované a vyvýšené. Vyobrazené plavidlo je již vybaveno jedním středovým stěžněm ukotveným stěhy (pevnými lany) k přídi a zádi a čtyřhrannou ráhnovou plachtou – zde svinutou. Dále je na malbě vidět pár širokých pádel prostrčených nejspíše pod lanem horního pásu obšívky. Pro ukotvení lodi sloužila tříramenná kotva. Podobnou konstrukci raně středověkých plavidel známe z ciziny, z vyobrazení (na výšivce z Bayeux je například znázorněn postup výroby takové lodě) nebo z archeologických nálezů z Polska, Skandinávie aj. Pokud se chcete dozvědět o lodích, jejich konstrukci a lodní dopravě více, najdete detailnější informace v kapitole věnované vodní dopravě.

5) TESAŘSTVÍ

Ve středověku se v Čechách a na Moravě stavělo především ze dřeva. Zděných staveb bylo poměrně málo a šlo především o sakrální stavby nebo významná panovnická, či později i šlechtická sídla. Ze dřeva se stavěly obytné i hospodářské budovy, lehčí fortifikace panských sídel, mosty a lávky, ohrady, cesty přes mokřiny apod. Běžná obydlí rolníků i řemeslníků, drobnější stavby jako ploty, ohrady, kolny, žebříky atd. si lidé samozřejmě dělali většinou svépomocí, nešlo ostatně o nijak náročné konstrukce, rozsáhlejší a složitější stavební práce ale již většinou dělali odborníci – tesaři.

Nářadí

Samotný kmen stromu bylo nutné před použitím zbavit pomocí speciálních nožů kůry, protože lýko a mrtvé dřevo pod kůrou rychle hnije a je rychleji napadáno škůdci. Základním nástrojem tesaře však nepochybně byla sekera. Specializovanější řemeslníci zřejmě používali několika dalších typů seker dle povahy práce, kterou vykonávali např. širočinu (sekera s dlouhým širokým břitem), kterou tesař osekával dřevo do rovných ploch a dotvarovával tak povrch trámů a fošen. Aby si tesař při bočním tesání nezranil ruce o trám a lépe se mu pracovalo, má tesařská širočina excentricky vyhnuté ostří nebo (častěji) toporo do strany tak, aby se ruce pohybovaly mimo tesaný trám. Jiné sekery tzv. teslice pak užíval tesař k dlabání. Teslice připomínají tvarem i natočením břitu proti toporu motyku – mohly být rovné i srpovitě prohnuté, podle povahy díla na které byly používány.

K podélnému seřezávání dřeva sloužily tesaři různě tvarované pořízy, což byly vlastně nože opatřené úchopem na obou stranách. Jemnější zádlaby a tvarování, než mohl udělat sekerou, prováděl tesař dláty různých tvarů a velikostí s pomocí dřevěných paliček nebo nožem. Otvory pro spojovací čepy a osazení se buď dlabaly a pak bývají zpravidla čtverhranné – ty se velmi dobře dochovaly na slovanských hradištích Meklenburska, např. na zbytcích dřevěného dláždění cesty z hradiště Alte Burg u Sukowa (8.-9. st.), nebo dřevěného mostu z hradiště Teterow (9. st.) či hradbě z hradiště Behren-Lübchin aj. Nebo se otvory mohly vrtat jednoduchým vrtákem – nebozezem, který můžete spatřit třeba na výjevu tesaře (Noe při stavbě Archy) z Maciejowské bible ze 13. st. v úvodu této sekce.

Tesař mohl mít k dispozici už i menší jednoduchou pilu. Pily a pilky máme doloženy ze slovanského prostředí různých tvarů i velikostí. Jednak šlo o pilky nožové – připomínající skutečně svým vzhledem i úchopem za rukojeť na jedné straně nůž. Bývaly různě dlouhé, síla listu se pohybovala soudě dle nálezů mezi 2.5-3mm (Kaván, 1980). Mezi takové patří například nález z Klučova datovaný do 9. st. s odlomeným listem a silným řapem rukojeti (Kundrnáč 1952, 397) či nález pilky z Oslavan na Moravě (Hrubý 1957, 191). Z ciziny pak známe další podobné nálezy – například nožová pilka z Novgorodu datovaná do 11. st. je 390mm dlouhá s listem silným 2.5mm (Kolčin 1953, 116). Z Novgorodu 10.-11. st. však máme doloženy i větší pily, kde se list vypínal do dřevěného oblouku. Přesto, že raně středověký tesař pilu nepochybně znal, se v jeho řemesle prosazovala poměrně pomalu. Většinu práce kterou později pila zastala dělal v raném středověku tesař ještě zpravidla sekerou a dlátem. Dá se předpokládat, že pila nebo pilka našla v raném středověku větší uplatnění spíše u řezbářů pracujících se dřevem, kostí, rohovinou apod.

S ohledem na nedostatek kvalitních materiálů byla u raně středověkých nástrojů (stejně jako u zbraní) běžná praxe nakovávání kvalitnějších funkčních částí na méně kvalitní základy. Tak třeba u seker bývalo běžné navařovat na méně kvalitní jádra kvalitní ocelové kalené břity. Dělo se tak kovářským vařením – nakováváním. U seker se kalený břit usazoval buď do rozštěpu jádra nebo se jádro ohnulo, tím vzniklo oko pro toporo a mezi dvě plochy jádra se vevařil kvalitní břit (R. Pleiner). Tak z celkové nutné hmoty sekery tvoří skutečně kvalitní cenný materiál jen nezbytné minimum. Tuto techniku zřejmě ovládal každý zkušenější kovář, přesto bylo specializované nářadí tesařů nepochybně velmi nákladnou záležitostí. Máme doloženy z ciziny dřevěné skříňky na uchovávání tesařského a řezbářského náčiní, ale i kovářské opravy poškozených seker ještě i z mladšího období kdy již bylo kvalitního materiálu dostatek.

Základní typy konstrukce tesařských staveb

Ve sledovaném období rozeznáváme několik základních konstrukcí stěn budov užívaných především dle povahy a funkce stavby. Na stavbách obytných budov se uplatňovala především konstrukce srubová, protože byla dostatečně pevná, masivní a zároveň spolu s dobrým výmazem poskytovala též dobré tepelně izolační vlastnosti. Ve starším období se objevují v rozích srubů vertikální kůly – sloupy zpevňující konstrukci. Roubilo se z kuláčů, půlkuláčů (povalů) nebo sekerou tesaných různě hraněných trámků. Kuláče se pohybovaly nejčastěji u hospodářských staveb mezi 10-16cm a u obytných mezi 20 až 25cm (Beranová 1988).

Zámkování se provádělo nejstarším používaným způsobem – tzv. „se zhlavím“ – kus od konce trámu se vydlabal výřez (zámek) do jedné třetiny trámu. Na opačném trámu se vydlabal stejný zámek, opět do jedné třetiny síly trámu (z každé strany) a usadil se do prvního, v ostrém úhlu, dle povahy stavby (ideální je pravý úhel, ale doloženy jsou četné stavby na různém, často velmi nepravidelném půdorysu). Vyklouznutí trámu z roubené stěny zabraňovala část dřeva přesahující za zámkem – tzv. zhlaví.

​

V pozdějším období se od zhlaví upustilo (zhlaví se mohou časem odštípat a je to také, svého druhu, plýtvání materiálem i prostorem, protože o přesahy musí být stavba menší) a vznikly různé konstrukce koncových zámků – např. šikmý zámek „na rybinu“ apod. Jiná konstrukce byla tzv. sloupková či rámová, této konstrukce se užívalo většinou u hospodářských budov. Základem jsou sloupky se zadlabanou drážkou, do které zapadají příslušně upravené (falcované) vodorovné trámy (kuláče, povaly, fošny, hraněné trámky apod.). Váhu krovu nesou především sloupky, vodorovné trámy plní spíše funkci výplně. Poslední konstrukce je tzv. vyplétaná – zde opět tvoří rám konstrukce vertikální sloupky, ale plocha stěny je tvořena proplétaným proutím, silně pomazaným mazanicí. Někdy se dělal pomazaný výplet dvojitý a volný prostor mezi se vyplňoval hlínou nebo pěchoval suchým listím kvůli lepší tepelné izolaci. Mazanice (či lepenice) byla tvořena směsí jílu a plev, popřípadě ovčí vlny, srsti apod. Používala se jednak k pomazávání vyplétaných proutěných stěn, či štítů některých budov, ale také k utěsnění mezer mezi trámy srubů a pro lepší izolaci se jí často pomazávaly celé srubové stěny z vnitřní i vnější strany.

Okna a dveře

Okna dřevěných raně středověkých domů bývala zpravidla pouze malá, drobná, protože při nedokonalé tepelné izolaci představoval každý otvor únik důležitého tepla. U srubových konstrukcí byla okna tvořena dvěma způsoby – buď se udělal ve vhodné výšce zádlab z poloviny do spodního a z poloviny do svrchního trámu (což je nejjednodušší a patrně také nejstarší metoda vůbec) nebo se přerušil jeden či více trámů a po bocích se vzniklý otvor osadil sloupky, tak jako u dveří. Sloupky se zadlabaly do spodního a svrchního průběžného trámu a zároveň se pomocí zádlabu spojily s trámy přerušenými, takže se celkově přerušená stěna opět spojila a nehroutila ven či dovnitř. Dveře se stavěly prakticky stejným způsobem a i u nich platilo pravidlo o malé ploše otvoru. Výplně oken tvořily jemně roztepané kožené blány nebo pouze dřevěné okenice na kovaných nebo kožených závěsech apod. Zasklená (malými tabulkami spíše průsvitnými než průhlednými) bývala pouze okna paláců nobility. Dveře samotné se usazovaly do veřejí zpravidla na otočný čep – točnici zadlabanou do svrchního (překladu) a spodního trámu (prahu), řidčeji na kožené nebo kované závěsy a dosedaly do zádlabu ve veřejích. Zádlab rámu dveří umožňoval, aby se daly otevřít pouze jedním směrem a zároveň lépe těsnily. Již v raném středověku se některé objekty opatřovaly dveřmi s kováním, kovovou petlicí a visacím zámkem s pružinovým nebo otočným mechanismem. Vedle kovových zámků ale známe i jednoduché dřevěné závory a zasouvací závorové zámky (viz. obr.). Vchod do nejchudších zemnic tvořil pravděpodobně pouze kožený závěs.

Vchod býval často umístěn výše než okolní terén – min. na prvním trámu (kvůli nutnosti prahu k zadlabání veřejí a zpevnění konstrukce), někdy dokonce až na 2-3 trámu, takže se do domu vcházelo po schodech, jindy ale prochází vchod i kamennou podezdívkou domu, která tak tvoří i práh.

Schody

Přízemní stavby obvykle nevyžadovaly schodiště – pokud byl vchod o něco výše nad úrovní nebo zahlouben pod úroveň terénu postačily i jednoduché stupně z kamene nebo dřeva. Používalo se také jednoduchých žebříků. Patrové budovy jako byly domy nobility či věže atd. již ale potřebovaly pevné a stabilní schodiště. Stejně tak se dřevěná schodiště z části uplatnila i ve stavbách zděných, kde se jinak uplatňovaly spíše schody kamenné (např. v síle zdi aj.).

Konstrukce střechy

Konstrukci střechy menších chat i větších obytných srubů tvořily zpravidla dva sloupy – tzv. sochy, umístěné obvykle ve středu štítových stěn (nebo uvnitř prostoru u valbových střech) a zahloubené do země. Někdy se místo plných soch používaly pouze tzv. polosochy – ty nejsou ukotvené v zemi, ale pouze v trámu na vrcholu roubení a proto musí být podepřeny dalšími prvky.

Na sochách, zakončených vidlicí (případně čepem), byla položena hřebenová vaznice, tvořící samotný hřeben střechy. K hřebenové vaznici se upevňovaly krokve vedoucí kolmo k vaznici a směřující od štítu dolů ke stěnám, které přesahovaly, aby voda stékala dál od domu a stěn. U chat ve starším období a i později u některých hospodářských objektů či provizorních zemnic a polozemnic někdy dosahovala střecha až k zemi, kde se krokve upevňovaly. Konstrukce větších či patrových obytných budov bývala nejspíše i složitější a vyžadovala práci zkušeného řemeslníka – tesaře. Používaly se konstrukce střech valbové, sedlové a stanové. Rozdíl mezi nimi je patrný na první pohled, protože sedlová střecha má štíty, kdežto valbová je skosená na všechny strany a štíty postrádá. Stanová střecha je podobná valbové, ale má tvar bližší pravidelnému jehlanu – tento typ střechy bychom našli spíše u drobnějších hospodářských staveb (např. oboroh) nebo u věží a věžiček stejně jako střechu pultovou – viz. obr.

Spojovací materiály

V raném středověku i později bylo železo a další kovy vzácné, takže se jich jako stavebního prvku (hřeby aj.) užívalo pouze výjimečně (spíše na petlice, zámky a někdy také závěsy dveří, mříže apod.). Stěny dřevěných budov, trámy, krovy, schody apod. byly spojovány tesařským způsobem s pomocí různých zádlabů, dřevěných kolíků a čepů. Častým spojovacím prvkem užívaným zejména u lehčích konstrukcí a střech bylo vázání. Vázalo se buď s pomocí vrbového proutí (lehčí konstrukce) nebo s pomocí tzv. houžví. Houžve se vyráběly například z mladých smrčků, namáčených dlouhodobě ve vodě a následně rozklepaných na vlákna. Vlákna se rozdělovala a splétala v provazy. Spoje se vázaly houžvemi za mokra, protože po vyschnutí se houžve stáhly a spoj zpevnil. Jako alternativu k houžvím lze použít řemínků ze surové kůže – surová či spíše hrubě vyčiněná kůže se máčí dokud nezměkne, pak se rozřeže na řemínky, které je nutné pořádně roztáhnout (např. napínáním přes bidlo). Po uvázání latí kůže vyschne, zkrátí se a ztvrdne. Spojení je velmi pevné. Tento druh spoje ale nemá tak dlouhodobou odolnost vůči nepříznivým vlivům počasí a tak se hodí spíše tam kde kůži kryje další vrstva krytiny (šindele, došky aj.).

6) PRÁCE S PROUTÍM 

Košíkářství

K běžně rozšířeným domácím pracím, v raném středověku, patřilo také pletení různých košíků, košů, nůší a ošatek z různě silných loupaných či neloupaných vrbových proutků, slámy apod.

Z proutí se vyráběly také vrše určené k lovu ryb nebo haltýře určené k jejich uchovávání ve vodě. Dále pak také košatinové korby lehčích vozů.

Proutěné konstrukce

Vyplétání ze silnějších houžví nebo slabších proutků se používalo též jako stavební prvek – společně s vrstvou mazanice na výplně štítů domů, na stěny hospodářských budov, přístřešků či oborohů a často na ploty a různá ohrazení.

POUŽITÁ LITERATURA

Benda, K. a kol. 1999: Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích – Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha.
Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
De Morant, H. 1983 Dějiny užitného umění od nejstarších dob po současnost, Praha.
Dlabal, S. 2000: Nábytkové umění – vybrané kapitoly z historie, Praha.
Frýda, F. 1982: Nálezy středověkého dřeva z Plzně, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Choc, P. 1967: S mečem i štítem, Praha.
Janotka, M. – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Janotka, M. – Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla, Praha.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku, Praha.
Mészárosová, K. – Polla, B. 1982: Stredoveké výrobky z dreva vo svetle archeologických nálezov na Slovensku, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.), Praha.
Pavlištík, K. 2005: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, Zlín
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Vermouzek, R. 1982: Středověký vůz, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Winter, Z. 1906: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha.
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí, Praha.

DOPLŇUJÍCÍ LITERATURA

Kohout, J. – Tobek, A. – Muller, P. 1996: Tesařství – tradice z pohledu dneška, Praha.
Medková, E. – Bohmannová, A. 1985: Starožitný nábytek (údržba a opravy), Praha.
Smialowski R. 1959: Architektura i budownictvo pasterskie w Tatrach Polskich. Krakow.
Vinař, J. 2004: Historické krovy I. – Konstrukce a statika, Praha.
Vinař, J. 2005: Historické krovy II. – Průzkum a opravy, Praha.

Na úvod je třeba upozornit, že problematika raně středověké keramiky i jen keramiky ve 12. a 13. století je velmi složitá a vydala by na rozsáhlou vědeckou práci. Archeologie vypracovala na základě obrovského množství nalezeného keramického materiálu (především nádob) celé typologické řady podle období i míst.

Ve středověku se však z keramické hlíny nevyrábělo zdaleka pouze kuchyňské nádobí. Podle funkce výrobku můžeme keramickou produkci v širším slova smyslu rozdělit na následující kategorie:

• keramika kuchyňská
• keramika kamnářská
• keramika stavební
• keramika technická
• keramika výtvarná

Keramikou kuchyňskou, kamnářskou, výtvarnou a někdy i technickou se zabývali zpravidla hrnčíři. Keramiku stavební a částečně i technickou měli na starosti obvykle cihláři.

Ačkoli hrnčíři mohli a zhusta také vyráběli i jiné druhy keramiky (např. technickou, užitkovou nebo uměleckou) hlavní náplň jejich práce představovala výroba kuchyňské keramiky. Poptávka po kuchyňské keramice byla velká jak ve významnějších centrech tak na venkově. Navíc keramika se i při slušném zacházení snadno rozbije a je tak potřeba jí neustále obměňovat.

Hrnčířská keramika byla vyráběna ze směsi hlíny, písku, slídy a ostřiva. Pro výrobu keramiky byla vyhledávána a využívána ložiska zvláště vhodné hrnčířské hlíny. Povrch raně středověké keramiky nebýval glazovaný a to ani uvnitř. Nejjednodužší nádoby mohly být vyráběny ještě starou, defakto pravěkou technikou, kdy se nádoba postupně slepuje ze spirálovitě kroucených hliněných „hadů“. Práci poněkud usnadnil tzv. „pomaloběžný“ hrnčířský kruh – defakto manipulační rotační deska, ukotvená otočným čepem do nějaké lavice aj. Deskou musel hrnčíř otáčet ještě ručně, takže jednou rukou otáčel a druhou modeloval tvar nádoby. To mu sice usnadnilo práci, ale neumožnilo mu to vytahovat tenké stěny nádob. Teprve zavedení „rychloběžného“ hrnčířského kruhu, poháněného nohama, umožnilo vytvářet náročnější keramiku. Přestože na našem území šlapací hrnčířský kruh používali už Keltové, Slované jej v nejstarším období zřejmě vůbec neznali. V románském období se pak kvalitní keramika vytáčená na rychloběžném šlapacím kruhu vyráběla a prodávala zejména v důležitých hospodářských centrech, odkud se nohama poháněný kruh šířil do venkovského prostředí jen pomalu. Ještě hluboko ve vrcholném a pozdním středověku najdeme na venkově občas i keramiku vyráběnou bez využití šlapacího kruhu (mohlo však jít i o různá provizoria aj.). Někdy se při výrobě používaly předem připravené šablony, které zanechaly své stopy na povrchu vytáčené keramiky.

Kuchyňská keramika románských Čech tvarově navazuje na starší slovanskou tradici. Stručně můžeme běžnou nádobu charakterizovat jako bezuchý hrnek zdobený vpichy, rytými vlnicemi či liniemi. Na dně nádoby se nezřídka objevují keramické značky (např. kolo dělené na části, loukotě, svastika, muří noha a spousta dalších).

Ve 13. století dochází v souvislosti s kolonizací k obohacení sortimentu keramických nádob. Objevují se nové tvary i nové výzdobní prvky (např. červená malba povrchu keramiky).

2) STAVEBNÍ KERAMIKA

Kamnářská keramika

Mezi kamnářskou keramiku patří různé typy kachlů. Nejstarší kachle měly tvar podobný jednoduchým válcovým, kónickým či nálevkovitým „pohárům“, které pak byly zasazeny do hliněné kopule kamen, dnem směrem dolů k topeništi. Otevřená strana zůstávala nezakrytá a kachle tedy nebyly nijak plasticky zdobené. Teprve později přibyl ke kachlům vnější komorový nástavec, který kachel zcela uzavřel a jehož vnější líc mohla být plasticky zdobena (u nás až od 14.-15. st.). Kachlová kamna se objevují v západních zemích už koncem raného středověku – mezi nejstarší nálezy patří kachle z německého Ketzelburgu z konce 12. st. a z Grojče z přelomu 12./13. st. U nás se kachlová kamna prokazatelně objevují až od 13. st. a to především v hradních palácích a bohatých měšťanských domech.

Kamnářskou keramikou se zabývali hrnčíři. Na kruhu vytáčeli jednak samotné kamnové kachle, ale zabývali se jak víme z mladších zpráv i samotnou stavbou a údržbou kachlových kamen.

Stavební keramika

V mladších středověkých písemných pramenech označovali naši předkové stavební keramiku jako „cihly zdicí, dlaždicí a krycí„. Šlo tedy o cihly, dlaždice a střešní tašky vyráběné z pálené hlíny. Všechny tyto výrobky vyráběli ve středověku „cihláři“ o kterých máme u nás nejstarší písemné zmínky již z konce 12. st. ale jejichž výrobky máme archeologicky doloženy už mnohem dříve. Cihlářské dílny bychom mohli najít také při klášterních stavebních hutích – zejména premonstrátů, cisterciáků a benediktýnů. Přestože různé výrobky cihlářů nacházíme u nás již v raném středověku (popřípadě v pravěku/starověku), k větší výrobě a rozšíření stavební keramiky docházelo až od vrcholného středověku.

Cihly

Nejstarší cihly (lat. lateres) nalezené na našem území jsou římské. Byly nalezeny v okolí Mušova (Mušov-Hradisko), na místě kde stávala předsunutá vojenská posádka za Markomanských válek (166-180 n. l.). Cihly si zřejmě vyráběli sami legionáři (popřípadě byly vyráběny v rámci legie), protože na nalezených cihlách nacházíme často vytlačené značky legií. Na cihlách nalezených u nás tak najdeme např. kolek ve formě „planty pedis“ – jakési kartuše ve formě stylizovaného otisku legionářské obuvi (caligy), se zkratkou cihelny desáté legie: „LEG X GPF“ (Legio Decima Gemina Pia Fidelis) nebo čtrnácté legie „LEG XIIII CANT“ (XIV. Legie z Carnunta), případně kolkem „C VAL CONST KAR“ (soukromé cihelny Gaia Valeria Constanta z Carnunta). Římské cihly nacházené u nás jsou zpravidla čtvercové, o hraně 20-60cm a síle 4-7cm. Středověké cihly jsou obyčejně již obdélné – např. 25 x 12cm se silou 8cm, ale prakticky neexistovala nějaká typizace a výrobci víceméně pružně reagovali na konkrétní požadavky stavebníků. Z římských nálezů také známe cihlu dutou, s otvory ve stěnách (tzv. tubulus), která se používala ke stavbě teplovzdušných rozvodů centrálního podpodlahového topení (hypocaustum). Podobné speciální cihly se později vyráběly i v klášterních cihelnách. S římskými legiemi od nás odešla na čas i technologie výroby pálených cihel a znovu se u nás objevuje až v raném středověku – opět především v klášterním prostředí. Na existenci cihlářů u nás od 10.-11. st. sice odkazují různé nálezy keramických kachlí, ale o žádné masové produkci pálených „cihel zdicích“ v tomto období zatím nevíme. První větší uplatnění tak cihly nachází až u pozdně románských a raně gotických staveb. Při archeologickém průzkumu zaniklého kláštera Panny Marie a sv. Jiří ve Střelné (u obce Libavá-Kozlov) byla nalezeno otopné zařízení interpretované později (K.Schirmeisen) jako dvoudílná cihlářská a keramická pec s pozůstatky pálených cihel (o rozměrech 22 x 11 x 4,5cm) a dlaždic. Klášter ve Střelné založený premonstráty z Hradiska u Olomouce fungoval zřejmě jen krátce a zanikl nejspíše již před polovinou 13. st. Datace cihel a románských dlaždic tedy odpovídá přelomu 12.-13. st. a počátku 13. st. Budovy postavené kompletně z cihel nebo jejich průčelí se však u nás začínají uplatňovat až od 14. st. (J. Škarbrada, 2009).

Dlaždice

Také nejstarší dlaždice, které nacházíme na našem území jsou římského původu – z legionářských nebo soukromých cihelen u nás či v Carnuntu aj. Někdy bývaly zřejmě druhotně využité, protože je nacházíme, stejně jako římské cihly (lateres) i na velkomoravských lokalitách (např. ve studni Osady VI. ve Starém Městě). Často jde o tzv. dlaždice s výčnělky či „bradavkami“ (tagulae mammatae), které Římané původně používali při stavbě budov s horkovzdušným vytápěním (hypocaustum) – díky výčnělkům vznikl mezi obkládanou stěnou či podlahou volný prostor kudy mohl proudit teplý vzduch. Protože obyvatelé Velké Moravy taková zařízení zřejmě vůbec neznali, našli pro tyto staré římské dlaždice zřejmě jiné uplatnění.

Výroba keramických dlaždic (zprvu pouze jako podlahové krytiny) však pokračovala i v raném středověku. Nejstarší dosud objevené středověké dlaždice v Čechách pochází z knížecího paláce na Pražském hradě, z přelomu 10-11.st. Šlo o prosté trojúhelníkové dlaždice s hladkým, černě polévaným povrchem. O něco mladší jsou dlaždice čtvercové a šestihranné, doplněné menšími trojúhelníkovými z bývalého kostela sv. Vavřince na Vyšehradě, datované od konce 11. st. do poč. 12. st. Jejich povrch (vyjma malých trojúhelníkových, sloužících pouze k vyplnění prostoru) zdobí výrazný reliéf – na čtvercových, které tvořily okrajovou borduru původní podlahy kostela najdeme rostlinné motivy a na šestihranných, ze kterých byl vyskládán střed podlahy (viz. obr.) jsou motivy figurální – sfinga, lev, gryf či poprsí císaře Nerona. Tento typ dlaždic můžeme najít v menším množství i na jiných lokalitách (rotunda sv. Petra a kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci, v benediktýnském klášteře v Sázavě, Ostrově u Davle, v premonstrátském Hradisku u Olomouce a Střelné, Sezimově Ústí či Brozanech u Doksan. Dlaždice s Neronem pochází i ze Žatce). Na některých z dlaždic se dochovaly zbytky černofialové polevy. Přestože jsou tyto dlaždice velmi podobné a lze často uvažovat o přímém kopírování forem, složení materiálu dokazuje, že byly vyráběny na různých místech v různých dílnách. Motivy na dlaždicích mají symbolický význam – v podobě vybraných figur proti sobě stojí (obrazně i fyzicky – umístěním v podlaze) dobro a zlo, křesťanství a pohanství (lev, gryf x sfinga, Nero). V druhé polovině 12. st. se pak objevují další druhy dlaždic různých tvarů – čtvercové, obdélné i kosodélné. Povrch reliéfem zdobených dlaždic zdobí převážně ornamentální motivy – geometrické, rostlinné aj. Podlahové dlaždice doplňují obkládací desky různých tvarů, zapouštěné snad do vnitřní omítky sakrálních staveb. Centrem výroby dlaždic se v druhé polovině 12. st. stal zejména benediktýnský klášter v Ostrově u Davle. Ve výše popsaném zaniklém premonstrátském klášteře ve Střelné byla doložena jednak existence cihlářské pece, ale také zajímavý soubor (cca 22 kusů) fragmentů románských dlaždic. Nalezené dlaždice měly rozměry 23 x 10,5 – 11 x 4,5cm. Dlaždice zdobil nízký plastický reliéf s rostlinným a geometrickým ornamentem. Barva vypálených dlaždic byla cihlová, často s tenkým béžovým nátěrem (v některých případech snad mohly být inkrustovány) a materiál poměrně hrubý s příměsí velkých kamínků.

Střešní krytina

Používalo se střešních tašek plochých (tegulí), žlabovitě prohnutých prejzů (imbrexů) i speciálních hřebenovek. Tašky se vyráběly z pálené hlíny a teprve v pozdním středověku a novověku i glazované (z důvodů estetických i větší odolnosti). Vyráběli je cihláři a v mladších dokladech se objevují mezi jinými cihlářskými výrobky jako tzv. „cihly krycí“ či „krycí kůrky“ aj.

Nejstarší u nás nalezené keramické tašky jsou opět římské a pocházejí z vojenských táborů na jižní Moravě (Mušov-Hradisko) z konce 2. st .n. l. Podobně jako cihly bývají někdy označené kolkem v podobě „planty pedis“ (viz. cihly), což svědčí o tom, že byly vyráběny v rámci u nás dislokované legie. Římské tašky jsou obvykle ploché, silné asi 3cm, široké 47-85cm a dlouhé 65-115cm, se zvýšeným okrajem (kolmým na plochu tašky) po obou delších stranách. Známe však i římské prejzy – imbrexy, které sloužily k překrývání spojů sousedních tagulí. Antické tagule nemají ještě spodní háček k uchycení na latě, který známe z mladších období – mívají však pár otvorů v horní části, určených k uchycení na latě pomocí hřebů aj.

Po odchodu legionářů a zániku Západořímské říše se u nás pálená taška objevuje na čas znovu – ve velkomoravském období, jako krytina kostelních střech. V mnoha případech na různých lokalitách šlo zřejmě o recentní využití dochovaných keramických střešních tašek a dalších prvků dovezených na sever ze střech opuštěných římských objektů. Tyto římské tašky sice nejsou kolkované jako cihly, ale dají se někdy identifikovat podle kvality materiálu, výpalu a tzv. „prstových značek“ (V. Hrubý, 1970). Ostatně z jiných velkomoravských staveb máme zase doklady o recentním využívání starých římských cihel (např. ve zdivu rotundy pod kostelem sv. Michala ve Starém Městě). V 9. st. však už nemohlo být k dispozici tolik dochovaných antických tašek, aby to stačilo pokrýt požadavky stavebníků velkomoravských kostelů. Proto se tamní řemeslníci pokoušeli s různým úspěchem původní antické vzory napodobovat. Asi 100m od zkoumaného kostela v Uherském Hradišti-Sadech byla nalezena keramická pec s pozůstatky výpalu střešních tašek. Cihly ani dlaždice se tu zřejmě nevypalovaly, zato se tu našla kuchyňská keramika – šlo tedy zřejmě o pokusy hrnčířů než o zařízení cihlářů. Místní řemeslníci se zřejmě pokoušeli z dostupné keramické hlíny (na tašky nepříliš vhodné) vyrobit napodobeniny antických vzorů, aby mohli dostavět nebo opravovat střechu blízkého kostela. Jejich tašky jsou horší kvality ve srovnání s dalšími tagulemi a prejzy ze střechy kostela, navíc nemají ani háček ani otvory pro uchycení, takže na střeše držely opřené o latě pouze vlastní vahou, spolu se zámkem lemů a prejzů. Spodní řada musela být o něco zapřena (nejspíš o římsu stěny) a další řady se opíraly o ní. Podle zbytků tagulí nalezených v peci a jejím okolí se však řemeslníkům příliš nedařilo o čemž svědčí i fakt, že část kostela s novými přístavbami zřejmě nakonec nikdy nebyla zakryta pálenými taškami (jak naznačují nálezy tašek v okolí bývalých stěn kostela) ale jiným materiálem – zřejmě dřevěným šindelem. Přesto představuje tato pec jeden z nejstarších dokladů o přímé výrobě střešní keramiky na našem území.

Přestože se tašky z Velké Moravy nacházejí jen ve formě různě velkých fragmentů a často je obtížné rozlišit antické od mladších replik velkomoravských řemeslníků, je možné z obrovského množství nalezených střepů poskládat alespoň jejich původní vzhled a rozměry. Dá se říci, že používané tašky tvarově a typově přímo navazují na své původní římské vzory i když se od nich mohou v různých detailech lišit. Stejně tak se může lišit zdroj a kvalita použitého materiálu či výpalu. Představu o rozměrech tagulí používaných na Velké Moravě (původních i recentních) nám dávají například nálezy z Uherského Hradiště-Sadů. Zde bylo nalezeno několik různých typů tagulí o rozměrech od 52cm po 73,5cm na délku, 24cm až 36,5cm na šířku a 2-4cm silných. Lemy vystupovaly nad povrch tašky o 2,5–5,5cm. Vedle plochých tašek zde byly nalezeny i prejzy (imbrexy) ve tvaru asi 1,4-2,5cm silných korýtek, širokých asi 9cm, vysokých 8cm a dlouhých kolem 48cm. Protože se prejzy při skládání střechy zasazovaly do sebe, jsou jejich kratší strany upraveny schodovitým odsazením – zámkem (jako u keramických trubek). Nejtěžší a nejmasivnější tašky představují hřebenovky – speciální prejzy určené k zakrytí hřebene střechy. Skládaly se podobně jako prejzy – jen s delším zámkovým překryvem (až 4-5cm). Hřebenovky mají podobně jako prejzy tvar obráceného žlabu, někdy s boky vytvarovanými tak, aby kopírovaly profil prejzů (kolmých k hřebenovce), nebo mohly být ozdobené tvarovanou lištou na vrcholu (V. Hrubý považuje tyto hřebenovky za římské). Jinde třeba zvláštní hřebenovky schází, zato se tam nachází masivnější prejzy, které asi plnily tuto funkci (V. Hrubý, 1977).

Po zániku Velké Moravy došlo zřejmě na nějaký čas opět k úpadku tohoto řemesla. Není jisté od kdy se pálené tašky začínají u nás znovu používat. Přestože třeba výrobně podobně náročné keramické dlaždice známe z nálezů již od 10.-11. st., střešní tašky se v nejstarších nálezech neobjevují. Mnich Sázavský píše, že opat Děthart roku 1097 na Sázavském klášteře „…modlitebnu obnovil krycími cihlami a jinými ozdobami„. Také Kanovník Vyšehradský k roku 1129 píše, že „…obnovil kníže Soběslav kostel vyšehradský…opatřil cihlovým krytem celý vršek kostela i střechy, dal pokrýti klášter a všechny dílny…„. Obě zmínky dokládají, že i v 11.-12. st. byla keramická střešní krytina u nás známa a používána, přinejmenším na střechách významných církevních objektů. Běžněji se pálená taška objevuje zřejmě až v pozdně románském stavitelství na přelomu 12.-13. st. ze kdy máme také další písemné doklady o cihlářích a jejich práci. Premonstrátský klášter v Milevsku byl ve 13.-14. st. přímo proslulý výrobou cihel a tohoto druhu keramiky. S budováním a rozvojem měst od 13. st. pak začíná stoupat i poptávka po pálených taškách a jejich větší rozšíření. Pozdější obliba tašek souvisela nejen s jejich vysokou životností, ale také se snížením rizika vzniku požáru, velkého strašáka obyvatel natěsnaných středověkých měst.

3) TECHNICKÁ KERAMIKA

Mezi technickou keramiku jsou řazeny velké keramické zásobnice, přesleny, lampičky a kahany, tavicí tyglíky, vodovodní trubky, atd.

4) VÝTVARNÁ KERAMIKA

Z raného středověku známe také tzv. výtvarnou keramiku, která samozřejmě měla i svůj užitný význam, ale nešlo o běžnou jednoduchou kusovou výrobu „spotřebního zboží“ – sem patří např. keramické aquamanile (zvláštní konvice na vodu, často figurálních – zoomorfních tvarů, od 12. století užívaná též při liturgickém obřadném omývání rukou), různé keramické figurky (např. hračky), štěrchátka atd.

5) VYUŽITÍ HLÍNY VE STAVEBNICTVÍ

Kromě vypalované keramiky (cihly, dlaždice, kachle) se hlína používala ve stavebnictví i jiným způsobem – byly z ní vyráběné celé stěny domů nebo omazávány a izolovány stěny dřevěné či vyplétané, podlahy, pece aj. Také bylo možné hlínou do jisté míry nahradit i vápennou maltu pro spojování kamenů – proto nacházíme i celé kamenné stěny zděné „na jíl“. Často se například „na jíl“ zdily pouze základy domů a jíl tu plnil funkci pojiva i hydrofobní izolace. Například základy románské stavby z 12. st. objevené v Milevském premonstrátském klášteře (snad původní palác donátora Jiřího z Milevska) jsou zděné na jíl, nadzemní části pak na mlatu.

Stěny a izolace

Hliněné stěny bez použití pálených cihel bylo možné udělat různým způsobem – hlína se mohla natloukat přímo do dřevěného bednění (a následně omazávat) nebo bylo možné vyrábět nepálené hliněné cihly, lidově nazývané valky, vepřovice, kotovice (z německého Kotziegel) aj. Vepřovice se vyráběly ze směsi jílu, písku, plev, chlévské mrvy a někdy i vápna. Tyto cihly se nevypalovaly, pouze sušily ve formách na slunci. Po důkladném vysušení se pak z těchto cihel vyzdila stěna. Často byly cihly kladené ve vodorovných řadách střídavě ze šikma, tak že vždy dvě vrstvy nad sebou vytváří klasovitý vzor – tzv. opus spicatum. Tento způsob zdění známe už z kamenných románských (např. Vyšehrad) a raně gotických staveb a v lidovém stavitelství se klasové zdivo z nepálených cihel udrželo např. na střední a jižní Moravě hluboko do novověku (např. Luběnice, okr. Olomouc). Pevnost dobře udělaných vepřovic vůbec nebyla špatná ani ve srovnání s pevnějšími pálenými cihlami, ale stěna z vepřovic hůř odolává nepříznivému počasí a proto bylo třeba jí pravidelně důkladně omazávat další vrstvou mazanice, která též sloužila jako pojivo samotných vepřovic. Přestože stěna vyzděná z vepřovic mohla být tedy i samonosná, často se nepálených cihel využívalo pouze k výplní stěn domů a hospodářských objektů s jinou, obvykle dřevěnou, nosnou konstrukcí (kůlovou, hrázděnou aj.) a později narážíme na vepřovice také ve smíšeném zdivu.

Ke stavebnímu využití lze zařadit i samotnou mazanici nebo lepenici. Mazanice se užívala jednak k vyplňování spár mezi trámy srubových stěn, ale také k pomazávání dřevěných a proutěných stěn či povalových stropů, dýmníků, dřevěných komínů aj. A to z důvodů lepší tepelné izolace nebo protipožární ochrany. Mazanice se připravovala z kvalitní hlíny – vhodný byl říční jíl z náplav bez kamení a hrudek. Jíl se na místě zpracovával hnětením a šlapáním, míchal s vodou, plevami, rákosem, slámou či ovčí vlnou nebo jinou srstí a někdy i chlévskou mrvou, tak aby vzniklo ideální pojivo, které dobře přilne a nebude se po vyschnutí vydrolovat. Do spár se mazanice natloukala (někdy se do spár nebo na povrch stěn upevňovala i pomocí dřevěných kolíčků) a svrchu dále vymazávala další, řidší a jemnější vrstvou. Někdy se na zlepšení vlastností mazanice mohlo využít také vápna – to zvýšilo pevnost mazanice a do značné míry chránilo dřevěné konstrukce proti hnilobě, plísním a dřevokazným houbám. Mělo též nezanedbatelný estetický význam. Přesto se však vápna zdaleka nevyužívalo tolik, jak bychom si dnes mysleli. V pozdním středověku a na počátku novověku, společně s větší diferenciací a specializací řemesel, dokonce najdeme i nařízení zakazující lidem pracujícím s hlínou ve stavebnictví (hlinomazům) využívat vápna vůbec – ne však pro jeho vlastnosti, ale protože jej využívali na stavbách „konkurenční“ zedníci. Nic z toho však pro raný středověk ještě neplatilo a tak jediné omezení ve využití vápna představovaly často chybějící použitelné zdroje místního vápence (s ohledem na obtížný transport po raně středověkých cestách), cena (vápno bylo třeba vypálit) a stavební tradice. Ať už se použilo vápna nebo ne, byla životnost mazanice vždy pouze omezená a vymazávání, alespoň svrchních vrstev se muselo pravidelně opravovat.

Podlahy

Další využití hlíny ve stavebnictví představovaly hliněné podlahy. Dobře udusaný jíl představoval kvalitní hydrofobní ochranu. Do podlahové hlíny se příliš nepřidávaly plevy, ale spíše jíl, písek a později vápno. Hliněnou podlahu sice v obytných jizbách a síních domů movitějších lidí postupně nahradilo dřevo či keramické kachle, nadále však byla běžná na venkově nebo v hospodářských prostorách a stavbách.

Pece

Poslední okruh využití hlíny ve stavebnictví představovaly různé druhy pecí – ať již šlo o otopná zařízení v objektech, nebo pece určené k přípravě pokrmu (např. pekařské – chlebové) či pece určené k výrobě (tavba železa, bronzu, keramické pece, cihlářské pece aj.). Přestože z mladšího období známe specializované řemeslníky, kteří se zabývali stavbou nebo opravami pecí (pecaři), v raném středověku si tato ještě poměrně prostá zařízení zřejmě většina lidí byla schopna postavit sama, z místně dostupných zdrojů bez vynaložení zvláštních prostředků. Také řemeslníci využívající pece pro výrobu (železáři, hrnčíři aj.) si své pece stavěli a opravovali sami. Některé z výrobních pecí byly stavěné pro dlouhodobá využití, jiné byly budovány pouze pro krátkodobé nebo dokonce jednorázové využití. Hlínou se vymazávaly také kovářské výhně aj.

POUŽITÁ LITERATURA

Beranová, M. 2000: Slované., Praha
Kol. autorů 1999: Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v Českých zemích od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha.
Kouřil, P. 2011: Soubor terakotových reliéfně zdobených dlaždic z kláštera Panny Marie a sv. Jiří ve Střelné (sborník „Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti“), Praha.
Nekuda, V. — Reichertová, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě., Brno
Staňa, Č. 1994: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Internationale Tagungen in Mikulčice, Band I., Brno
Poláček, L. 1995: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert — Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice, Band II., Brno

Mlýn (latinsky „mola“, německy „mühle“) – vodou poháněný mlýn byl známý antickému světu již od 2. st. před n. l. Ve starověku se však ještě nedočkal masivnějšího rozšíření, zřejmě i díky snadné dostupnosti levné lidské síly. Čas těchto vodou poháněných mechanismů měl přijít až s životními podmínkami středověku. I když k masivnějšímu rozšíření vodních (i větrných) mlýnů a dalších podobných mechanismů došlo v Evropě spíše až později – během křížových válek, máme doloženy i mnohem starší vodní mlýny. Mezi nejstarší dosud známé středověké mlýny v Evropě patří vodní mlýn v Dasingu, v Horním Bavorsku (SRN) ze 7.-8. st. Stával v zaniklém meandru řeky Paar. Stavba byla vztyčena na kůlové konstrukci z 250 dubových kůlů zasazených asi 1m hluboko do dna řeky. Byl vybaven na tu dobu zřejmě již velmi pokrokovou konstrukcí – měl jedno vertikální lopatkové kolo o průměru 1,6m, vyrobené z březového dřeva, s 24 bukovými obdélnými lopatkami, jehož zbytky se rovněž zachovaly. Proto musel být vertikální pohyb hřídele kola převáděn na horizontální osu rotace mlecích kamenů pomocí převodu palečnicového kola a céví (kladnice) – viz. obrázek dole. Stáří mlýnu máme doloženo díky dendrochronologii – nejstarší fragmenty dřeva pochází z roku 696-7 a nejmladší z roku 789. Mlýn byl tedy v provozu bezmála sto let. Během té doby byl několikrát opravován až nakonec zanikl při povodni.

Do Čech se vodní mlýn dostal až později. Nadání Břevnovského kláštera Boleslavem II. kde se zmiňují mlýny a vodní náhony na Vltavě se hlásí již k roku 993, ale listina pochází až z mladšího opisu ze 13. st. Bezpečnější zmínky o vodních mlýnech u nás proto pochází až z počátku 12. st. O rozšíření mlýnů u nás se pravděpodobně zasloužili hlavně mniši – benediktýni. První zmínka o mlýnu v Úněticích pochází z roku 1125. O mlýnu na Sázavském klášteře máme poněkud zvláštní zmínku z letopisů Kanovníka Vyšehradského, která se váže k roku 1140: „Řeku Sázavu, jež teče podle kláštera téhož jména Sázava, stihlo dne 19. listopadu přerušení jejího toku v délce přes dvacet honů odshora dolů. Mlýn téhož kláštera, jenž odedávna nebyl bez vody, stál tehdy na suchu. Opat i bratří toho kláštera a služebníci přišli k břehu a pozorovali ten div; a aby byla pověst o tomto zázraku ještě větší, sbírali neobyčejně veliké ryby a raky v suchém řečišti. ta změna řečené řeky trvala z řízení božského od první do šesté hodiny.“ (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 71). Ze zmínky je zřejmé že v roce 1140 byl už tento mlýn starý.  Dalšími mlýny disponoval dále Břevnovský klášter, Kladruby, klášter v Louce, špitál sv. Jana v Praze, Vyšehradská kapitula, kapitula ve St. Boleslavi aj.

Základem vodního mlýnu obecně je vodní kolo, které roztáčí energie vodního toku – konstrukce i způsob pohonu vodního kola pak dělí mlýny na různé typy:

Mlýn s horizontálním kolem

Mezi nejstarší a zároveň nejjednodušší typy vodních mlýnů patří mlýn s horizontálně umístěným vodním kolem. Základem tohoto mlýnu bylo lopatkové kolo umístěné na vertikálním hřídeli. Proud vody dopadal na kolo bočně a hřídel procházející kolem o patro výše roztáčela přímo mlýnské kameny. Mlýn se obešel bez jakýchkoli mechanických převodů a rychlost otáčení mlýnských kamenů odpovídala rychlosti otáčení lopatkového kola. Výkon tohoto mlýnu nebyl příliš velký, ale byl jednoduchý na konstrukci, šetřil lidskou sílu a nevyžadoval velký proud vody daný silným tokem nebo velkým spádem – postačila poměrně nevelká hráz zadržující a usměrňující vodu úzkým výtokem – dřevěným žlabem nebo trubkou – směrovanou na lopatky kola. Mlýn tohoto typu stál pravděpodobně ve 12. století i v Úněticích.

Mlýn na spodní vodu

Jiné typy mlýnů byly konstruovány na spodní vodu – tak, že do říčního proudu zasahovalo kolo lopatkami v dolní části a síla vody byla tedy přímo úměrná síle vodního proudu v řece nebo v umělém náhonu. Takto byl konstruován už výše zmíněný starý mlýn v Dasingu. Aby se výkon mlýnu znásobil, objevovaly se později i mlýny s vícenásobným složením – s větším počtem lopatkových kol. Tyto mlýny, tzv. lopatníky, se používaly častěji na velkých tocích, kde síla a stálý proud vody umožňoval snáz jejich provoz, ale objevují se i mlýny na spodní vodu postavené na umělých náhonech.

Pokud byl mlýn postaven přímo na říčním toku, muselo být mlýnské kolo konstruováno tak, aby mohlo reagovat na různě vysoký stav vody. Některé mlýny byly proto postaveny celé přímo na pontonových lodích a volně ukotveny u břehu, takže na změnu stavu vody reagovaly automaticky. Mlýny na spodní vodu patří ke staršímu typu než na vodu svrchní, ale tam kde to výhodné podmínky umožňovaly se provozovaly až do poměrně nedávné doby.

Mlýn na svrchní vodu

Nejmladší a nejvýkonnější typ mlýnů tzv. korečníků, využíval k pohonu kola tzv. svrchní vodu, která byla přiváděna zvláštním náhonem nad korečkové kolo a padala na něj shora. Tato konstrukce umožňovala až dvojnásobně vyšší výkony mlýnů oproti mlýnům na spodní vodu, protože kromě síly proudu vody využívala i váhu vody dopadající svrchu na lopatky kola. Zároveň umožňovala využití vodní energie i v místech bez velkých stálých vodních toků.

Na druhou stranu ale vyžadovala tato konstrukce, podobně jako u mlýnů na spodní vodu, na svou dobu poměrně složité technické (převody, palečníky) řešení a hlavně různá hydrotechnická díla jako byly jezy a často i poměrně dlouhé kanálové náhony řešící přívod vody a nezbytné převýšení. V oblastech s nedostatkem vody bylo nutné budovat nádrže k zachytávání vody z potoků a dešťů – mlýnské rybníky. To však bylo nejen technicky náročné, ale především velmi nákladné, takže si zřizování korečkových mlýnů mohli dovolit pouze bohaté kláštery, feudál a později i města. Také v pozdějším období bývali často mlynáři pod hrází podobných, vrchností zřízených, děl pouze v nájmu za tzv. smluvenou feudální rentu. S ohledem na zdroje vody byly venkovské korečkové mlýny budovány často na samotách či na kraji vsí. Mlýny mimo velké vodní toky se stálým přísunem vody, přes veškerá výše popsaná hydrotechnická opatření, nepracovaly celý rok – v období nedostatku vody za suchých letních měsíců stály, v některých oblastech byly v provozu pouze 6 měsíců v roce.

Technologie

Lopatkové kolo či korečník byl usazen na hřídeli, který dále pomocí dřevěných převodů (palečních kol, kladnic apod.) roztáčel samotné mlýnské kameny. K těm se později připojila další zařízení mlýnská – mechanické krupníky nahrazující ruční stoupy, ale také kovárny s buchary poháněnými vodní silou – tzv. hamry, soukenické valchovny apod. Mechanické, vodou poháněné valchovny byly v západní Evropě budovány s rozvojem soukenictví již ve 12. století, k nám se dostaly až během století následujícího – roku 1225 je uvádí prameny na Slovensku, roku 1244 měl vodní valchu klášter Augustiniánek aj. Dle principu rozeznáváme z etnografických pramenů valchy kladivové a stoupové. Valchy bývaly často doplňkovou součástí vodního obilního mlýna, ale v pramenech se též vyskytují specializované vodní mlýny-valchovny (walkmul). Stavba mlýnů vyžadovala značné technické znalosti a zkušenosti. Mlynář musel být zkušený odborník v mnoha oblastech: Inženýrství – navrhoval, stavěl a udržoval v chodu na svou dobu poměrně složitá soustrojí mlýnu. Hydrotechnika – mlynář často sám navrhoval a budoval hráze, jezy, kanály, náhony apod. Tesařství (sekernictví) – valná většina soustrojí, vantroků atd. byla dřevěná. Kamenictví – mlynář se musel vyznat i ve štípání mlýnských kamenů, kamenných stoup krupníků a valch apod.

Ačkoli toto zařízení výrazně šetřilo práci i čas (za den dokázalo semlít 5 až 7q obilí), ne všichni si však mohli dovolit využít jeho služeb, protože (pokud mlýn zrovna nebyl mimo provoz) se za mletí platilo tzv. výmelné – většinou v naturáliích, částí zrna a to zejména u chudších rolníků a při nižších sklizních představovalo znatelnou zátěž.

Mlýn větrný

Také větrný mlýn je vynález známý již Antice, ale podobně jako mlýn vodní doznal skutečného využití až ve středověku. Do střední a západní Evropy se dostal pravděpodobně až jako důsledek křížových výprav. Jako pozůstatek větrného mlýnu bývá ovšem označován nález základů stavby z období Velké Moravy ve Starém městě (V. Hrubý, 1965, str. 170), který nápadně připomíná základy mlýnů jež známe z mladšího období jako tzv. německý typ, jedná se však pouze o hypotézu.

Budeme-li se držet pouze bezpečně doložených zpráv, tak větrný mlýn se u nás zřejmě rozšířil později než mlýn vodní a to až ve 13. století a zaveden byl stejně jako mlýny vodní prostřednictvím klášterů. První bezpečná doložená písemná zmínka o větrném mlýnu u nás pochází až z roku 1277 – stával poblíž premonstrátského kláštera na Strahově v Praze. Roku 1281 byl dle dobových záznamů tento mlýn stržen vichřicí, ale ještě téhož roku jej premonstráti znovu vystavěli. Bohužel jeho přesnou konstrukci neznáme. Jedno z nejstarší vyobrazení větrného mlýnu pochází z iniciály anglosaského žaltáře – přibližně kolem roku 1270, u nás dokonce až z rytiny datované 1562. V následujících staletí došlo k většímu rozšíření tohoto zařízení v různých podobách – od nejstarších celodřevěných sloupových mlýnů (tzv. německý typ – otočný celý, u nás nazývaný někdy též moravský, mlýn kozelčí, samčí nebo beraní) po zděné věžové stavby (tzv. holandský typ – též samičí, otočná pouze horní dřevěná nástavba s lopatkami-perutěmi), které se u nás začaly prosazovat až v 18. st.

Výskyt větrných mlýnů u nás je ve srovnání s vodními podstatně nižší – byly budovány pouze v místech, kde byl nedostatek vhodných vodních zdrojů a zároveň to umožňovala místí povětrnostní situace. Vnitřní ústrojí větrného mlýnu je prakticky shodné s mlýny vodními (paleční převody horizontální hřídele na vertikální hřídel žernovů aj.), ale díky závislosti na proměnlivém počasí nebývaly využívány pro další účely (hamry, valchovny) jako mlýny vodní. I v těchto mlýnech se za semletí platilo výmelné stejně jako u vodních zařízení. Za zmínku stojí např. nám územně blízká, ovšem výrazně  mladší tradice užívání větrných mlýnů holandského typu v podhůří Jizerských hor v okolí Albrechtic, Horního Vítkova a Václavic. Z celé řady původních zdejších mlýnů se však do dnešních dnů dochovaly pouze zbytky dvou z nich.

POUŽITÁ LITERATURA

Janotka, M. – Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla. Praha
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha
Hrdina, K. – Tomek, V.V – Bláhová, M. 1974: Pokračovatelé Kosmovi. Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi. Praha
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu. Plzeň

Úvodem trochu nezbytné terminologie. Přestože sama terminologie otopných zařízení není zcela jednotná, uvádíme pro snazší orientaci následující slovníček pojmů, používaných v odborné literatuře:

• Dýmná jizba – místnost s otevřeným ohništěm či pecí, kde dým odchází přirozeně volně ke střeše
• Dýmník (koch, kozub) – zařízení odvádějící dým od ohniště nebo pece pod střechu (případně nad strop-poval)
• Hypocaustum – horkovzdušné vytápění, zejména v klášterech nebo v mladších hradních palácích aj.
• Jizba – obytná místnost (u jednoprostorového domu jediná), vybavená obvykle otopným zařízením
• Kachlová kamna – peci velmi podobná zařízení, zaklenutá keramickými kachlemi
• Krb (caminus, camin) – částečně uzavřené ohniště spojené s komínem
• Ohniště – prosté zařízení s otevřeným ohněm – zahloubené, vybudované na úrovni terénu/podlahy nebo vyvýšené
• Pec – ohniště zaklenuté klenbou z kamene nebo hlíny, případně vydlabané v zemině (spraš aj.)
• Pekelec – (ústa, hůsta, čelesna aj.) vstupní otvor do pece, kterým se přikládá a někdy jím i vychází ven dým
• Pícka – (piecka) – mladší nářeční pojmenování jednoduchého zaklenutí výstupního otvoru dýmníku nad povalem jizby, sloužícího k zachycení a rozvedení žáru a žhavých jisker – z kamene, hlíny, omazaného dřeva aj.

Různá raně středověká otopná zařízení známe z našich písemných (Kosmas, Kanovník Vyšehradský aj.) i cizích ikonografických (Hortus Deliciarum aj.) pramenů. Ale především díky archeologickým nálezům známe jejich podobu, konstrukci i použité materiály již od nejstarších dob. Pokud pomineme provizorní ohniště sloužící k zahřátí nebo přípravě pokrmu při práci venku, na vojenských či loveckých výpravách aj. šlo hlavně o zařízení budovaná uvnitř i vně objektů – domů a hospodářských přístřešků. Sloužila k vytápění, osvětlení, přípravě pokrmu nebo výrobě. Známé jsou různé druhy ohnišť i pecí a z mladších zděných objektů od 12.st. také krby.

DRUHY OTOPNÝCH ZAŘÍZENÍ

Ohniště

Prostá i upravená ohniště patří zřejmě k nejstarším a nejjednodušším otopným zařízením lidstva vůbec. Také ve slovanském prostředí nacházíme ohniště uvnitř i vně objektů již od starohradištní doby. Ohniště můžeme rozdělit podle umístění ve vztahu k terénu na zahloubená, zbudovaná na úrovni terénu a vyvýšená nad terén.

Zahloubená ohniště měla buď podobu prosté, více nebo méně zahloubené jámy – hluboké zpravidla 15-30cm, vzácně však i 110cm (jako ve starohradištním domě v Chlumu u Boleslavě). Jejich velikost a tvar se mohl také značně lišit – známe ohniště kruhová, oválná, čtvercová nebo obdélná. Čtverhranná mají strany obvykle o délce mezi 30cm až 160cm, vzácněji až 270cm; kruhová pak mají průměr od 60cm do 150cm (nejčastěji kolem jednoho metru). Vzácněji se však objevují i kruhová ohniště o průměru 2-3m (Skružný, 1963). Někdy mohla být ohniště vymazaná hlínou (Levý Hradec), nebo mohla být obložena či vyložena plochými kameny, keramickými střepy či oblázky.

I. Ohniště zahloubená pod úroveň dna objektu: a) prosté mísovité, b) prosté kotlovitě zahloubené, c) mísovité s kamenným obložením, d) kotlovité s kamenným obložením, e) mísovité s kamenným vyložením, f) kotlovité s kamenným vyložením, g) mísovité s částečným vyložením, h) kotlovité s částečným vyložením.
II. Ohniště na úrovni dna objektu: a) prosté, b) obložené kameny, c) vyložené oblázky (kameny)
III. Ohniště vyvýšená nad úroveň dna objektu: a) prosté, b) vyložené oblázky (kameny), c) obložené kameny, d) ohraničené kamennou zídkou.
Převzato z článku L. Skružného – Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR. 1963.

Vyvýšená ohniště vystupovala mírně nad okolní terén či podlahu v podobě jakéhosi „soklu“ z kamene či hlíny (v Děvínské Nové Vsi 15cm, v Bohaté 40cm, v Plzenci 14cm, ve Starém Městě 10-25cm aj.). Tvar ohniště mohl být různý – mohlo být kruhové, čtvercové nebo obdélné. Vyvýšená ohniště někdy byla zcela nebo částečně ohraničena nízkou „zídkou“ zabraňující padání hořícího dřeva a žhavých uhlíků okolo. Vyvýšené ohniště, ze třech stran ohraničené nízkou zídkou ze Starého Města (Osada I. obj.č.65) mělo rozměry 95 x 75 x 10cm. Jiné ohniště z téhož místa (Osada I., obj.č.65) bez zídky bylo čtverhranné, o hraně cca 80cm. Tam kde byla jizba vybavena dřevěnou podlahou, musel být kolem ohniště ponechán dostatečně velký bezpečnostní prostor – pouze hliněný nebo vyložený kamením (Levý Hradec). Součástí ohnišť, zejména ve starším období, mohla být tzv. „popelová jáma“ kam se shrnoval popel z ohniště (V.Hrubý, 1965).

Nepopiratelnou výhodou otevřeného ohniště bylo, že dávalo kromě tepla i poměrně dost světla a dalo se tak použít k osvětlení jinak celkem temných jizeb raně středověkých domů. Také se nad otevřené ohniště dal zavěsit kovový kotlík či postavit železný rošt. Ve většině venkovských domů (zejména v sociálně nižším prostředí) se však vařilo hlavně v levnějších keramických hrncích, rozmístěných kolem ohniště nebo přímo v něm a maso se také spíše vařilo než peklo.

Naše rekonstrukce

Během výstavby a experimentování jsme otevřené ohniště, jako otopné zařízení uvnitř objektů vybudovali několikrát, v různé podobě. Většinou šlo o vyvýšená ohniště na čtvercovém nebo obdélném soklu v rohu místnosti, někdy opatřeném nízkou ochrannou zídkou ve směru ke stěně. Protože některá ohniště byla v průběhu času přebudována na pece, máme v současné době pouze jedno otevřené vyvýšené ohniště – v „domě tesaře“ v řemeslnické osadě na předhradí. Na fotografiích ale ukazujeme i starší otevřená ohniště, nyní zrušená nebo přebudovaná na pece.

Pece

Pec tvoří ohniště zaklenuté klenbou různého tvaru a konstrukce z kamene nebo hlíny. Pece mohly sloužit k různým účelům – jako otopná zařízení, k přípravě pokrmů nebo jako výrobní zařízení (tavba železa, bronzu, výpal keramiky aj.). Pece využívané k výrobě se budovaly zpravidla mimo obytné objekty, mohly však být umístěné v k tomu určené hospodářské stavbě nebo chráněné prostým přístřeškem proti nepříznivému vlivu počasí o čemž svědčí časté nálezy kůlových jamek v okolí pecí. Někdy nacházíme mimo obytné objekty i chlebové-pekařské pece, které pak mohly sloužit více rodinám nebo celé osadě (Klučov, Kudlovice, Levý Hradec, Staré Zámky u Líšně aj.). Pekařskou pec zmiňuje též Kosmas: „…když jeho otec Břetislav přestavoval hradby kolem dokola celého hradu pražského, přihodilo se….že stavěl se svými lidmi zeď u kláštera svatého Jiří. Protože nebylo nikterak možná správně ji postaviti, leč by se zbořila právě tam stojící pec té abatyše, obhodili již kolem ní provaz, a když se druzí rozpakovali to učiniti, přistoupil kněžic a jako na posměch s hlasitým smíchem poručil shoditi pec okamžitě do potoka Brusnice řka: „Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčích.“…“. Tato zmínka hezky dokládá existenci (zřejmě větší) pekařské pece stojící volně mimo objekt, neboť se zde mluví pouze o bourání pece a jejím stržení dolů do potoka, nikoli o bourání dalších staveb. Přestože Kosmas hovoří o „peci té abatyše“, šlo zřejmě o společné zařízení sloužící celému klášteru sv. Jiří, protože z architektury konventů (např. Benediktýnů) známe společné „kuchyně“ a „pekárny“ aj.

Raně středověká pec byla prosté zařízení, které si zvládla většina lidí vybudovat snadno sama, jen z místních volně dostupných materiálů (kámen, hlína). Teprve mnohem později, ve vrcholném a pozdním středověku se stala stavba pecí zaměstnáním specializovaných řemeslníků (pecaři, kamnáři). Tvar i velikost pecí se mohla lišit v závislosti na použité konstrukci, materiálu a účelu ke kterému pec sloužila. Vstupní otvor sloužící k přikládání a někdy i k odvodu dýmu (pekelec, čelesna, ústa, hůsta aj.) mohl být také různě veliký a mohl mít různý tvar – půlkruhový či hranatý aj. Stejně jako u ohnišť i před pecí můžeme někdy najít různě hluboké popelové jámy, kam se z pece vyhrnoval horký popel (V.Hrubý, 1965).

Kamenné pece (z nasucho kladených kamenů) jsou zřejmě vývojově starší, nacházíme je u nás každopádně už u pravěkých kultur (Březno, Dolní Věstonice, Pohansko u Nejdku, Přítluky). Na slovanských sídlištích je pak nacházíme již od starohradištní doby, ale i později souběžně s mladšími pecemi hliněnými. Mladší kamenná pec byla například nalezena v jednom z obytných domů v Kouřimi – na ostrožně sv. Jiří z 11-12.st. (Šolle, 1981). Tyto pece měly zpravidla podobnou jednoduchou konstrukci, obvykle čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Bývaly postaveny z různě velkých kamenů kladených na sucho na sebe, bez použití malty – známe pece vyskládané z drobnějších kamenů (Klučov, Pohansko u Nejdku, Rokytná aj.) i pece postavené z velkých kamenných desek (Staré Zámky u Líšně, Zlechov).

Hliněné pece od nás známe od doby středohradištní (Klučov, Levý Hradec, Podbřenice, Pohansko u Břeclavi a u Nejdku, Mikulčice a Staré Zámky u Líšně), ale v různé podobě byly u nás budovány i později v mladohradištní době a ve vrcholném středověku (Bohatá, Hurbanovo, Chotín, Kersko, Kozojedy, Kroměříž, Kudlovice, Řečany, Plzenec, Staré Město, Zalužany). Mohly být konstruované různým způsobem – nejjednodužší způsob zřejmě představovaly pece dlabané přímo do terénu – do spraše či štěrku (Kudlovice, Jindřichův Hradec, Strakonice). Stejným způsobem pak bylo možné vydlabat i komínek z pece na povrch (Kudlovice – „Zámeza“).

To však zdaleka nebylo možné všude, proto se pece většinou musely v objektech stavět. Častý způsob zřejmě představovalo vybudování jakési podpůrné konstrukce ze dřeva či proutí, které se následně postupně omazávalo silnou vrstvou hlíny. Poté co mazanice dokonale vyschla, aby při výpalu nepopraskala, se dřevěná výplň zapálila. Tím se odstranilo dřevo a zároveň došlo k vypálení klenby pece. Důkazem těchto postupů jsou otisky původní kostry nalezené na vnitřní straně hliněných fragmentů raně středověkých pecí (Klučov, Chotín, Paračov, Pohansko u Nejdku). Pece mohly mít různý tvar i vzhled – samo ohniště mohlo být umístěné v úrovni vstupního otvoru nebo mohlo být mírně zahloubené, prosté hliněné, vyložené oblázky nebo oblázky přemazanými hlínou aj. Pec mohla být založena přímo na úrovni podlahy, nebo mohla stát na nízkém soklu. Půdorys hliněných pecí býval nejčastěji kruhový nebo oválný, řidčeji čtverhranný (zejména ty dlabané). Rozměry kruhových a oválných pecí se obvykle pohybují od 50cm do 150 x 200cm (Plzenec). Tvar klenby se také mohl lišit – mohla být polokulovitá nebo ve tvaru širokého komolého kužele aj. Odvod dýmu mohl být vyřešen prostým otvorem v klenbě pece, někdy obloženým plochými kameny (Skružný 1963) a někdy možná opatřeným i nízkým „komínkem“ který peci dodával lehce „lahvovitý“ tvar. Nebo takový výstup pro odvod dýmu chyběl úplně a dým vycházel z pece ven přímo vstupním otvorem, kterým se do pece zároveň i přikládalo. Toto řešení bylo běžné i později a v některých oblastech Karpat aj. se takové pece používaly ještě počátkem 20.st.

Hlavní nevýhodu pece, oproti otevřenému ohništi představuje fakt, že se dá jen omezeně použít k osvětlení místnosti (vlastně jen vstupním otvorem – pekelcem, za předpokladu že se právě nepeče). Nedá se prakticky využít k pečení masa na roštu, což ovšem ve venkovských domech nepředstavovalo velký problém. Nad pec se obtížněji zavěšuje kovový kotlík i když máme mladší etnografické analogie dokazující zavěšení kotlíků na řetěz či prostý dřevěný hák před a mírně nad vstupní otvor pece (tam kde byl otvor pro přikládání i výstupní otvor dýmu totožný). Hliněné hrnce na vaření se tak zpravidla umísťovaly hned u vstupního otvoru pece, odkud sálalo největší teplo. Pec však měla také spoustu nesporných výhod – především se klenba pece při topení rozpálila a vydávala naakumulované teplo i dlouho poté co se topit přestalo nebo se topení omezilo na prosté udržování ohně. Rozpálená pec se dala použít k pomalému pečení kynutého chleba nebo masa. Oheň uzavřený uvnitř pece pak také představoval menší požární riziko v dřevěném domě než otevřené ohniště.

Naše rekonstrukce

S ohledem na období, kterým se náš projekt zabývá jsme zvolili pece hliněné, postavené na nevysokém čtverhranném soklu z jílu a kamene. Sokl je postaven blízko stěny, ale nenavazuje na ni – mezi soklem, pecí a stěnou zůstává vždy menší bezpečnostní mezera. Celkem jsme zatím postavili pět funkčních pecí. Tři větší oválné, jednu menší obdélnou, sloužící jako otopné zařízení v čeledníku a jednu kruhovou „chlebovou pec“ v samostatném hospodářském přístřešku (dnes využívanou již jen zřídka). Obě pece s dýmníky, umístěné v tzv. „domech nobility“ mají odvod dýmu vyřešen nízkým komínkem v zadní části kopule. Větší pec v „domě kováře“ má odvod dýmu vyřešen přímo vstupním otvorem. Pec v čeledníku má v zadní části klenby kruhový otvor a odvod dýmu je možný jak tímto otvorem nebo vstupním přikládacím otvorem. Chlebová pec pak má odvod dýmu vyřešen otvorem na vrcholu klenby.

Krb (cammin, caminus) 

Přestože se jako „krb“ někdy v literatuře označuje i vyvýšené a kamennou zídkou (i na sucho kladenou) ohrazené ohniště (V.Hrubý, 1965), přidržíme se tu pro větší přehlednost terminologie, která rozlišuje tato v podstatě ještě jednoduchá ohniště od skutečných krbů „moderního“ typu. Krb ve své podstatě je také částečně uzavřené ohniště, ovšem už spojené s komínem – buď zděným nebo dřevěným. Toto spojení nepřímo dokládá i fakt, že právě z latinského pojmenování krbu (či ohniště) „caminus“ či „camin“ je také odvozeno české slovo „komín„. Místnost vytápěná krbem pak byla nazývána „caminata“ – odtud české „komnata„. Protože existenci dřevěných komínů u nás v raném středověku nemáme doloženu, můžeme zatím krby důvodně předpokládat pouze ve zděných stavbách, až na výjimky profánní povahy – jako byly hrady, paláce nebo zděné románské domy kupců aj. Mezi nejstarší doklad existence krbu u nás patří hrad Přimda (počátek 12.st.) kde se zřejmě uplatnila německá stavební tradice a Soběslavův palác (falce) na Pražském hradě (12.st.) kde byla také prokázána existence krbu. Téměř s jistotou můžeme předpokládat krb s komínem i v císařské falci v Chebu (12.st.), kde se však již bohužel nezachoval. Stejně tak bychom jej zřejmě mohli očekávat v mladším knížecím paláci na Vyšehradě, patrovém biskupském paláci na Pražském hradě (12.st.) nebo výstavných zděných románských domech v Praze (J.Čarek, 1947). Krb mohl stát u stěny nebo v rohu místnosti. Plášťový krb bychom našli právě na Přimdě. V Soběslavově paláci pak stával rohový čtvrtkruhový krb. V románských i raně gotických stavbách někdy můžeme najít i malé „krby“ v podobě prostého výklenku ve stěně s vlastním odvodem dýmu krátkým „komínkem“ či spíše ještě „dýmníkem“ (s volným odvodem dýmu) skrz stěnu. Poměrně vzácný doklad existence podobného druhu krbu, zapuštěného do stěny, s vlastním odvodem dýmu „dýmníkem“ v síle zdi můžeme najít ve věži emporového kostela sv. Jakuba Většího ve Vroutku (12/13.st.). V prvním podlaží věže se skrývá menší místnost (asi 2 x 2m) vybavená při severní stěně tímto otopným zařízením. Takový krb v kostele najdeme u nás jen zcela výjimečně, protože samotný interiér kostelů se obvykle vůbec nevytápěl. Malý krb sloužil tedy pouze k vytopení a osvětlení malé místnosti ve věži a má zřejmě souvislost s útočištným charakterem románského kostela. Malé krby umístěné ve výklencích románských domů sice mohly sloužit částečně i k vytápění místnosti, ale má se za to, že sloužily zřejmě hlavně k osvětlení. Není bez zajímavosti, že tato praxe se udržela později i ve venkovském prostředí, kde takový malý krb (krbeček, krbík, komínek, pjecak aj.) sloužil k osvětlení obytných místností, ale i hospodářských objektů, jako byly stáje a chlévy. Zpravidla šlo o výklenky ve stěně, někdy vystupující mírně do místnosti, opatřené vlastním volným odvodem dýmu. Protože šlo o nebezpečná zařízení (zejména pokud byl dýmník dřevěný), objevují se opakované pokusy vrchnosti taková zařízení (přinejmenším v hospodářských objektech) buď zcela zakázat, nebo alespoň opatřit bezpečnějším zděným komínem. Tyto malé krby bychom mohli najít v některých památkových objektech ještě dnes, většinou však byly přestavěny k jiným účelům.

Krb, stejně jako otevřené ohniště, umožňoval kromě vytápění místnosti i její osvětlení. Díky komínu pak docházelo k dokonalejšímu odvodu dýmu z místnosti. Přestože krb technicky umožňoval využití k vaření a pečení, v praxi k těmto účelům obvykle využíván nebyl – šlo především o otopné zařízení. Nevýhodou krbu byla poměrně malá tepelná účinnost. Studený krb vyžadoval poměrně dlouhé a intenzivní topení, než hmota kamene naakumulovala dostatek tepla, které pak mohla dále sálat. Ani pak to nemuselo pro vytopení studených silných zdí stačit, proto se vnitřní prostory zděných staveb obkládaly dřevem, později gobelíny aj.

Kachlová kamna

Kachlová kamna od nás z raného středověku dosud neznáme, ale známe je například z Německa, z prostředí nám díky kulturním a politickým vazbám poměrně blízkému. Mezi nejstarší nálezy patří kachle z Ketzelburgu z konce 12.st. nebo kachle z Großostheimu z přelomu 12.-13.st. Další známe z Grojče (dnešní Lipsko) z pozůstatků hrázděného domu z přelomu 12.st. či počátku 13.st. Mimo to známe kachle z alpských zemí i z prostředí klášterů. Větší počet nálezů pak již pochází ze 13.st. odkud se nám také zachovalo jedno z nejstarších vyobrazení kachlových kamen – ve Würzburském rukopisu z roku 1250. Nejstarší fragmenty kachlových kamen od nás pochází ze 13.st. z Českého Krumlova (Hazlbauer 1998) a tvrze v Konůvkách na Vyškovsku. Písemné doklady o stavbě kachlových kamen pak máme od nás až ze 14.st. – např. Házmburk.

Představu o tom jak asi vypadala tato nejstarší kachlová kamna si můžeme udělat jednak na základě mladších výjevů, ale také na základě tvaru nalezených kachlů. Tyto nejstarší kachle měly tvar podlouhlých keramických „pohárů“ či „hrnků“ válcového, nálevkovitého nebo kónického tvaru s úzkým nebo přímo zašpičatělým dnem. Vyráběly se podobně jako hrnce na hrnčířském kruhu. Vnější povrch kachlů byl často hrubý či vrubovaný, aby lépe držely v pojivu. Starší kachle bývají silnostěnné, mladší pak mají stěny tenčí. Kachle se při stavbě kamen skládaly tak, aby zužující se dno mířilo vždy směrem dovnitř k ohni a nezakryté hrdlo směrem ven. Nedotýkaly se – spíše byly ještě zasazené do hliněné klenby. Kachle zůstávaly otevřené, takže vytvářely na povrchu kamen jakési slepé otvory směřující dovnitř kamen. Použitím dutých kachlů se celkově snížila váha kamen oproti stejně silné a velké klenbě z hlíny nebo cihel – ovšem narozdíl od pece tu nebyla masa klenby potřebná k naakumulování tepla pro pečení. Zároveň se s použitím kachlů prakticky rozšířila plocha, která pak mohla lépe předávat teplo okolnímu vzduchu. Teprve zhruba od 14.st. se k vnitřním kachlům přidává (obvykle čtverhranný) komorový nástavec (zpravidla ručně vymačkávaný do formy), který kachel úplně uzavřel. Vzniklá vnější plocha nástavce mohla být často bohatě plasticky zdobena a reliéf opět pomáhal zvětšit plochu kachle k předávání tepla (u nás nejméně od 15.st.). Tyto mladší kachle pak sloužily již jako nosná konstrukce kamen oproti starší románské formě, kde nosnou konstrukci stále ještě tvořila z velké části hliněná kopule, proložená kachlemi.

Tvar kamen mohl být různý – z mladších výjevů známe kamna kopulovitá, na hranaté kachlové základně nebo zděném hraněném soklu aj. Kopule zřejmě vývojově navazovala na klenby původních hliněných pecí. Známe však i jiné tvary, například komolého kužele, válce aj. Ve Würzburském rukopisu jsou kamna stupňovitá – tři zužující se stupně posazené na sobě. Bohužel z výjevu není možné poznat jaký tvar měla tato kamna v půdorysu.

Přikládací otvor kamen mohl být přímo v místnosti, kde byla umístěna kamna (jak naznačuje též výjev ve Würzburském rukopisu), ale často býval umístěn za stěnou, ve vedlejší místnosti (chodbě, černé kuchyni aj.) kam mohl ústit i odvod dýmu (klidně i stejným otvorem jako u pece) pokud neústil již do zděného komína. Takto byla pravděpodobně vyřešena už kamna z Ketzelburgu z 12.st. ale i v mladších stavbách bylo toto řešené poměrně běžné.

Jestliže menší prostou hliněnou pec si byla většina lidí schopna postavit v podstatě svépomocí, kvalitní kachlová kamna již představovala poměrně složité dílo, vyžadující práci profesionálních odborníků. Je možné, že klášterní stavební hutě měly své vlastní specialisty na stavbu pecí nebo kamen už dříve, ale výrobou kamen se po celý středověk zabývali zejména hrnčíři. Je to logické, protože právě oni vyráběli kromě jiných výrobků také samotné kachle. Už někdy v pozdním středověku se sice někteří hrnčíři přímo specializovali na výrobu kachlí, ale až v průběhu 16.st. se začali kamnáři jako výrobní specialisté od hrnčířů odštěpovat a zakládat si vlastní cechovní organizace.

Naše rekonstrukce

Tento typ kamen jsme se rozhodli rekonstruovat i v našem paláci. Jednak z reprezentativních důvodů, ale především z důvodu, že palác je patrovou stavbou a bylo potřeba vyřešit bezdýmné vytápění spodní „panské“ síně i ložnice nad ní. Protože palác je dřevěný a nemá zděný komín, je vyřešeno přikládání i odvod dýmu stejným otvorem z vedlejší místnosti – z černé kuchyně, která má vlastní volný odvod dýmu. Z tohoto důvodu byl do roubené stěny mezi síní a černou kuchyní prolomen dostatečně velký otvor, aby bylo dřevo kolem vstupního „tunelu“ dostatečně izolováno. Ložnice nad síní bude vytápěna otvory (nebo větším uzavíratelným otvorem) ve stropu a podlaze nad kamny na principu jakéhosi nepravého hypocaustu.

Dýmníky a komíny

„Dýmník“, nářečně nazývaný též „koch“ nebo „kozub“ aj. je zařízení odvádějící dým od ohniště nebo pece vzhůru ke střeše. Narozdíl od komínu se zde neuplatňuje tzv. „komínový efekt“ – dýmník pouze usměrňuje a volně odvádí dým stoupající přirozeně vzhůru. Dýmník lze postavit i v otevřené nezastropené jizbě, kde může plnit zároveň funkci jakéhosi bezpečnostního lapače jisker a dým směrovat vzhůru ke střeše, odkud pak odchází volně otvory ve štítech či ve střeše (nebo přímo střechou) ven. Ve výstavnějších zastropených jizbách pak odváděl dým otvorem nad strop (nad poval) odkud dále unikal ven skrz štíty a střechu.

Za nejstarší doklady existence dýmníků bývají považovány kůlové jamky rozmístěné kolem pecí nebo ohnišť, o kterých se předpokládá, že podpíraly samotnou konstrukci dýmníku. Takové kůlové jamky kolem ohniště máme doloženy například z víceprostorového domu z Levého Hradce – z druhé poloviny 9.st. nebo z domu v Kútech. V jižní místnosti levohradeckého domu se poblíž ohniště nacházela jedna a v severní místnosti čtyři jamky, symetricky rozmístěné kolem ohniště. Tam kde tyto jamky po kůlech chybí však mohl být dýmník zřejmě vyřešen i jinak – např. zavěšením přímo na strop, zapřený o stěny aj. (viz. naše rekonstrukce). Představu o vzhledu a funkci dýmníku si pak ale můžeme utvořit i z mladších písemných pramenů (dýmníky a jejich konstrukci u nás v 15.st. se zmiňuje např. Johann Butzbach), nálezů a etnografických analogií (dýmníků se u nás prokazatelně využívalo v některých krajích jako je Chodsko, Chebsko, Polabí aj. ještě v 19.st.). Samotný dýmník si můžeme představit jako jakýsi kuželový nebo jehlancový trychtýř, zužující se směrem vzhůru. Mohl být vyroben z proutí nebo štípaných dřevěných prken aj. Pro ilustraci například mladší koch v Banské Bystrici – Šumiac měl konstrukci z tyčoviny sesazené do sebe na čepy a výplně z hliněné mazanice se slámou. Z bezpečnostních důvodů býval dýmník, jinak vyrobený z hořlavých materiálů, zevnitř i zvenku omazaný mazanicí.

Tam kde dýmník odvádí dým nad strop jizby (nad poval) do podstřeší, pokračoval často ještě dál jakýmsi nízkým vyústěním; často shora zastřešeným hliněnou klenbou nebo plochými kameny, které dým musel „obtékat“. Toto zařízení a jeho konstrukci známe z mladších etnografických dokladů, tam kde se stále ještě používalo dýmníků (Vápenice č.p.45 – okr. Uherské hradiště, Heľpa – Banská Bystrica). Nazývalo se nářečně třeba pícka nebo piecka aj. a sloužilo jako bezpečnostní omezovač žáru a lapač jisker, popřípadě zabraňovalo přímému vyšlehnutí plamene vzhůru do střechy při vznícení sazí aj.

Komín je zařízení odvádějící dým z ohniště vzhůru ven nad střechu objektu. Využívá tzv. „komínového efektu“ kdy na základě rozdílných tlaků u paty a vrcholu komínu a proudění vzduchu je dým z komínu doslova vysáván vzhůru. Komíny mohly být dřevěné nebo zděné. Mezi nejstaršími doklady existence komínů u nás, dokonce ve venkovském prostředí, bývá uváděna zmínka Kanovníka Vyšehradského vázaná k roku 1132: „Dne 19. ledna dlel pan Menhart v jakési vsi Chuchli a jednoho dne za soumraku stal se div neslýchaný a velmi hrozný. Když totiž, zmožen jsa již dřímotou, vstoupil na lože a jeho sluhové stáli u něho, najednou zazněl jim v sluch strašný hřmot, jako by vycházel z jeskyně, a blížil se k domu, němž byl. Tím hřmotem postrašeni utekli (sluhové) a pána samotného tam nechali. On, nevěda si rady, seskočil z lůžka a jako u vidění se postavil ke zdi komína. A hle! kámen nápadné velikosti, valící se s hory, porazil dvě stěny i lože biskupovo a tam se zastavil. Tak vyvázl pan biskup bez úrazu.“ Ze zprávy však není zřejmé o jaký druh komína vlastně šlo. Protože zděné komíny se ve venkovském prostředí prakticky nevyskytovaly a ani dřevěné komíny nebývaly běžné ještě i mnohem později, je tato zmínka poněkud záhadná a je dost dobře možné, že se jednalo pouze o nějaký druh masivnějšího dýmníku (viz. obr. rekonstrukce B. Dostála).

Dřevěné komíny bývaly buď roubené nebo složené z dřevěných desek a uvnitř kvůli bezpečnosti vymazané mazanicí. Z písemných pramenů ze sklonku 16.st. známe dřevěné omazávané komíny uváděné jako tzv. „mistrovská díla“ tesařů (Petráň, 1985). Přesto šlo stále o poměrně nebezpečná zařízení, protože v případě vznícení sazí docházelo k častým požárům. Proto se již od 16.st. (zprvu jen lokálně) objevují pokusy dřevěné komíny na venkově zakázat a donutit sedláky, aby je nahrazovali zděnými komíny z kamene nebo cihel (např. r. 1586 dostal Blažej, sedlák v Kojeticích, příkaz postavit si cihlový komín). Šlo zejména o venkov, neboť ve větších městech bychom na ně v pozdním středověku a v novověku už téměř nenarazili. Tyto zákazy však byly jen málo účinné a příliš se jim nedařilo zlomit zažitou lidovou tradici, protože dřevěné komíny znovu opakovaně zakazuje například tereziánský požární řád a ještě stavební řád vydaný roku 1833 pro Čechy opět nařizuje: „Krby někde obyčejné s dýmníkem buď z prken sbitým, buď zděným, obyčejně jen na 6 až 8 palců volným, v chlívech nemají být trpěny, i mají býti rozbourány. Krby ve světnicích však, kdež obyčejně na nich se vařívá, mají tam dále se ponechati, když mají zvláštní, dle předpisů vystavěný zděný a do jiného komína nezapuštěný komín a když k tomu komínu železná klapka k zavírání se přidělá“ (Vařeka-Frolec, 1983). Existence dřevěných komínů u nás v raném středověku však není prakticky doložena a i mnohem později se ve venkovském prostředí využívalo pouze prostých dýmníku a volného odvodu dýmu do podstřeší a střechou ven.

Kamenné komíny se u nás prokazatelně objevují až s prvními zděnými objekty světské povahy. Zde byl komín spojen s dalším zařízením typickým hlavně pro zděné objekty – krbem (viz. krb). Mezi nejstarší doklady existence zděných komínů s krbem patří hrad Přimda (12.st.) a Soběslavův knížecí palác na Pražském hradě (12.st.). Komín sám mohl být konstruován jako průduch vedený v síle zdi nebo mohl být přistavěn z vnitřní strany stěny o kterou se opíral. V takovém případě pak mohl sám také lépe sloužit k vytápění místností. Případně mohl být komín do zdi zapuštěn jen částečně a větší část zasahovala do místnosti, jak dokládají mnohé pozůstatky komínů v mladších středověkých objektech jako jsou hradní paláce aj. (např. donjon na Cornštejnu).

Naše rekonstrukce

Protože se v našem dvorci nevyskytuje žádný zděný komín ani stavba, která by jej vyžadovala či umožňovala a komín dřevěný jsme stavět nechtěli (v paláci bude odvod dýmu vyřešen černou kuchyní), omezuje se naše rekonstrukce zatím pouze na různé druhy dýmníků. Dýmníky jsme dosud vybudovali pouze ve dvou honosnějších domech – v zastropených jizbách, kde mají za cíl odvádět dým nad poval. Z bezpečnostních důvodů jsme pak nad stropem vybudovali ještě „pícky“ – malé cca 1m vysoké „komínky“ sloužící k lepšímu odvodu dýmu ke střešním otvorům a jako lapače jisker. Oba dýmníky jsou vytvořené z tenkých dřevěných desek a tyčí, přesto ani jeden z nich nevyžadoval podpůrné kůlové konstrukce ani na sucho kladené zídky aj. To přinejmenším připouští možnou existenci dýmníků i tam, kde kůlové jamky v nálezech zcela chybí. Jeden z dýmníků je upevněn nad rohovým ohništěm a je ukotven do přilehlých stěn a do stropu. Jeho zadní část je tvořena samotnými stěnami domu. Nad stropem pak pokračuje nízkých „komínkem“ zděným z kamene na sucho a na jíl. Druhý je vybudován nad pecí umístěnou v prostředku kratší stěny, vedle vstupu. Dýmník má tedy tři stěny a opírá se pouze o strop a přilehlou zeď, která tvoří zároveň i jeho zadní stěnu. Nad stropem pak pokračuje nízkou, roubenou a silně vymazanou „píckou“.

Umístění otopných zařízení uvnitř objektů

Pece i ohniště mohla být uvnitř objektů umístěna prakticky kdekoli, v jakémkoli rohu, u stěny nebo i uprostřed místnosti. V závislosti na funkci otopného zařízení v objektu, klimatických podmínkách (převládající směr větru) atd. Nejčastěji byla zřejmě otopná zařízení umístěna v rohu. L. Skružný (1963) uvádí, že ze 131 zkoumaných raně středověkých otopných zařízení z území České a Slovenské republiky bylo 91 umístěno v rohu a 30 u stěn. Ohniště budovaná v rohu bývala nejčastěji umístěna proti dveřím, což má možná souvislost s lepším tahem ohnišť a pecí. Protože tam kde to bylo možné, se vchod často umisťoval proti teplým jižním větrům a otopné zařízení pak proti severu. Není to však nutně pravidlem, protože na umístění vchodu a otopných zařízení v objektech měly vliv i další faktory. Otopná zařízení můžeme tak najít po celý středověk (zejména u jednoprostorových objektů) také v rohu vedle vchodu do objektu – např. ještě Bystřec, usedlost IV. – poč. 15.st.

U víceprostorových objektů se otopná zařízení mohla vyskytovat také v podstatě kdekoli, ale často je nacházíme ve vnitřních rozích nebo u vnitřních stěn. Dvě ohniště umístěná v rohu u vnitřních příček můžeme najít už v domě z Levého Hradce z druhé pol. 9.st. Praxe stavění otopných zařízení u vnitřní stěny síně, hned vedle vchodu z předsíně, se pak ve venkovském prostředí udržela hluboko do novověku.

Černá kuchyně

Defakto místnost, jejíž strop nebo jeho část přechází zužujícím se sopouchem přímo do otevřeného komína, kam odchází dým z ohnišť a pecí. Stěny místnosti jsou zčernalé od odcházejícího dýmu – odtud název „černá kuchyně“ (nářečně z mladších období též černý krb, ohnisko, kútek, kuchyňka, nothert, podkoch aj.). Základní společné rysy bychom mohli najít už u dýmníků umístěných nad otevřenými ohništi raně středověkých domů (Levý Hradec), ale černá kuchyně představuje již samostatnou a od ostatních částí domu více nebo méně oddělenou prostoru. Odvod dýmu mohl být vyřešen přirozeně vzhůru do podstřeší, ale zpravidla již byl vyústěn do zděného komína, protože černé kuchyně nacházíme zejména na hradech, v palácích a měšťanských domech. Do venkovského prostředí černá kuchyně proniká až v průběhu 16-17.st. Do prostoru černé kuchyně mohl ústit i přikládací otvor a dýmové vyústění kamen umístěných v jizbě.

Naše rekonstrukce

Při rekonstrukci našeho paláce jsme byli nuceni vyřešit jednak vytápění hlavní obytné jizby, panské ložnice nad ní a jednak také prostory pro vaření. Zadání poněkud komplikoval fakt, že palác je patrový, celodřevěný a není ještě vybaven zděným komínem. Vaření se sice dalo vyřešit i pomocí kuchyně umístěné do samostatného přístřešku venku, ale stále zůstával problém s topením. Optimálním řešením se tak stala černá kuchyně, umístěná v severozápadní části paláce, sousedící s obytnou jizbou. Kachlová kamna, která budou umístěna v jizbě ústí otvorem ve stěně právě do černé kuchyně, odkud do nich bude přikládáno a kudy bude odcházet ven dým. Protože nemáme k dispozici zděný komín a nechtěli jsme riskovat s hypotetickým komínem dřevěným (viz. komíny), museli jsme zůstat u staršího řešení na principu dýmníku s přirozeným odvodem dýmu (viz. dýmník). Z tohoto důvodu byla při návrhu horního obytného podlaží paláce vynechána nad částí černé kuchyně (nad budoucím ohništěm a pecí) dostatečně velká hrazená prostora, umožňující volné stoupání dýmu vzhůru až do podstřeší a odtud otvory ve střeše ven. Naše řešení je samozřejmě pouze hypotetické, protože existenci černých kuchyní v dřevěných venkovských palácích raného středověku můžeme dnes již doložit jen obtížně. Nicméně při rekonstrukci možné podoby našeho paláce z přelomu 12/13.st. se můžeme již opřít alespoň o mladší analogie ze 13.st. a nálezy kachlových kamen (které také nepřímo odkazují na exitenci č.k.) z 12/13.st. z Německa.

Hypocaustum

Velmi zvláštní způsob vytápění představovalo tzv. hypocaustum. Principem je větší (obvykle již zděné – např. z cihel) otopné zařízení na způsob pece, umístěné zpravidla přímo pod vytápěnými prostorami. Odtud pak byla pomocí teplovzdušných kanálů vytápěna horní místnost. Je zřejmé, že hypocaustum bylo budováno prakticky pouze v patrových (nebo suterénem vybavených) zděných stavbách. K vytápění se využívalo buď přímo horkého dýmu z ohniště, vedeného kanály pod podlahou a ve stěnách do komína. Nebo bylo hypocaustum konstruováno tak, aby ohřívalo vzduch sekundárně – nad pec se navrstvily masivní valouny, ty pak po rozpálení ohřívaly vzduch, který stoupal kanály vzhůru a ohříval místnost. U tohoto typu vytápění někdy ústily teplovodné kanály přímo do podlahy vytápěné místnosti, kudy jimi proudil čistý teplý vzduch do síně. Jejich otevíráním nebo zaslepováním pak bylo možné ovlivnit atmosféru v místnosti. Hypocaustum je prastarý římský vynález (používaný v palácích a vilách nobility, ale také například v lázních), jehož znalost se po raně a vrcholně středověké Evropě šířila zejména pomocí klášterů, kde se také toto vytápění zavádělo nejdříve. Ani v klášterech však takto nebyly vytápěné zdaleka všechny prostory – obvykle pouze jediná zvláštní místnost, kam se mniši mohli chodit za velkých mrazů ohřát tzv. calefactorium, případně přímo sousedící prostory, které mohly ještě vytopit teplovzdušné kanály či komín ve stěnách aj. Taková zařízení se u nás objevují již v románském období – hypocaustum vyhřívající calefactorium sloužilo například benediktýnským mnichům Sázavského kláštera již ve druhé polovině 12.st. Také kronikář Jarloch popisuje existenci takového zařízení v Želivském klášteře již koncem 12.st. Jarloch ovšem také naznačuje, že i cela kterou obýval spolu s dalšími premonstrátskými mnichy mohla být snad nějakým způsobem vytápěna: „…qui habentes stubam tota nocte calidam, sicut est moris Syloe. Insuper et melius uestiti nichilominus tamen nocte sicu die, quotiens libuit, calefactorium intrabamus… / …poněvadž majíce jizbu po celou noc teplou, jakož zvykem jest v Želivě, nad to i lépe oděni, jsouce předce v noci jako ve dne, kdykoli se nám zlíbilo, ke kamnům jsme přistupovali.“ – FRB II. Letopis Jarlochův. V překladu, který jsem použil je sice uvedeno „kamna“ ale v originále stojí „calefactorium“ tudíž ani zde nešlo o kachlová kamna, ale o místnost vytápěnou horkovzdušným systémem. Teprve o dost později pronikalo hypocaustum i do některých profánních staveb vysoké nobility – hradních paláců aj.

Naše rekonstrukce

Z pochopitelných důvodů na našem dvorci žádné skutečné hypocaustum nemáme. Nicméně alespoň samotný princip teplovzdušného vytápění podlahou jsme se rozhodli použít v paláci, kdy pomocí průduchů umístěných ve stropě nad kachlovými kamny v přízemí chceme vytápět ložnici v patře.

POUŽITÁ LITERATURA

Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
Borkovský, I. 1969: Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha
Čarek, J. 1947: Románská Praha, Praha.
Hrdina, K. – Bláhová, M. 1972: Kosmova kronika česká. Praha
Hrdina, K. – Bláhová, M. – Tomek, V.V. 1974: Pokračovatelé Kosmovi. Praha
Hrubý, V. 1965: Staré město – Velkomoravský Velehrad, Praha.
Janotka,M – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha.
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Skružný, L. 1963: Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR – Památky Archeologické 1963 – II.
Škabrada, J. 2009: Historické stavební konstrukce a materiály, Praha.
Šolle, M. 1981: Kouřim v průběhu věků. Praha.
Turek, R. 1963: Čechy na úsvitě dějin, Praha.
Vařeka, J. – Frolec, V. 1983: Lidová architektura, Praha.
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu I., Plzeň.