Vodní a větrné mlýny ve středověku v Čechách

Mlýn vodní

Mlýn (latinsky „mola“, německy „mühle“) – vodou poháněný mlýn byl známý antickému světu již od 2. st. před n. l. Ve starověku se však ještě nedočkal masivnějšího rozšíření, zřejmě i díky snadné dostupnosti levné lidské síly. Čas těchto vodou poháněných mechanismů měl přijít až s životními podmínkami středověku. I když k masivnějšímu rozšíření vodních (i větrných) mlýnů a dalších podobných mechanismů došlo v Evropě spíše až později – během křížových válek, máme doloženy i mnohem starší vodní mlýny. Mezi nejstarší dosud známé středověké mlýny v Evropě patří vodní mlýn v Dasingu, v Horním Bavorsku (SRN) ze 7.-8. st. Stával v zaniklém meandru řeky Paar. Stavba byla vztyčena na kůlové konstrukci z 250 dubových kůlů zasazených asi 1m hluboko do dna řeky. Byl vybaven na tu dobu zřejmě již velmi pokrokovou konstrukcí – měl jedno vertikální lopatkové kolo o průměru 1,6m, vyrobené z březového dřeva, s 24 bukovými obdélnými lopatkami, jehož zbytky se rovněž zachovaly. Proto musel být vertikální pohyb hřídele kola převáděn na horizontální osu rotace mlecích kamenů pomocí převodu palečnicového kola a céví (kladnice) – viz. obrázek dole. Stáří mlýnu máme doloženo díky dendrochronologii – nejstarší fragmenty dřeva pochází z roku 696-7 a nejmladší z roku 789. Mlýn byl tedy v provozu bezmála sto let. Během té doby byl několikrát opravován až nakonec zanikl při povodni.

Do Čech se vodní mlýn dostal až později. Nadání Břevnovského kláštera Boleslavem II. kde se zmiňují mlýny a vodní náhony na Vltavě se hlásí již k roku 993, ale listina pochází až z mladšího opisu ze 13. st. Bezpečnější zmínky o vodních mlýnech u nás proto pochází až z počátku 12. st. O rozšíření mlýnů u nás se pravděpodobně zasloužili hlavně mniši – benediktýni. První zmínka o mlýnu v Úněticích pochází z roku 1125. O mlýnu na Sázavském klášteře máme poněkud zvláštní zmínku z letopisů Kanovníka Vyšehradského, která se váže k roku 1140: „Řeku Sázavu, jež teče podle kláštera téhož jména Sázava, stihlo dne 19. listopadu přerušení jejího toku v délce přes dvacet honů odshora dolů. Mlýn téhož kláštera, jenž odedávna nebyl bez vody, stál tehdy na suchu. Opat i bratří toho kláštera a služebníci přišli k břehu a pozorovali ten div; a aby byla pověst o tomto zázraku ještě větší, sbírali neobyčejně veliké ryby a raky v suchém řečišti. ta změna řečené řeky trvala z řízení božského od první do šesté hodiny.“ (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 71). Ze zmínky je zřejmé že v roce 1140 byl už tento mlýn starý.  Dalšími mlýny disponoval dále Břevnovský klášter, Kladruby, klášter v Louce, špitál sv. Jana v Praze, Vyšehradská kapitula, kapitula ve St. Boleslavi aj.

Základem vodního mlýnu obecně je vodní kolo, které roztáčí energie vodního toku – konstrukce i způsob pohonu vodního kola pak dělí mlýny na různé typy:

Mlýn s horizontálním kolem

Mezi nejstarší a zároveň nejjednodušší typy vodních mlýnů patří mlýn s horizontálně umístěným vodním kolem. Základem tohoto mlýnu bylo lopatkové kolo umístěné na vertikálním hřídeli. Proud vody dopadal na kolo bočně a hřídel procházející kolem o patro výše roztáčela přímo mlýnské kameny. Mlýn se obešel bez jakýchkoli mechanických převodů a rychlost otáčení mlýnských kamenů odpovídala rychlosti otáčení lopatkového kola. Výkon tohoto mlýnu nebyl příliš velký, ale byl jednoduchý na konstrukci, šetřil lidskou sílu a nevyžadoval velký proud vody daný silným tokem nebo velkým spádem – postačila poměrně nevelká hráz zadržující a usměrňující vodu úzkým výtokem – dřevěným žlabem nebo trubkou – směrovanou na lopatky kola. Mlýn tohoto typu stál pravděpodobně ve 12. století i v Úněticích.

Mlýn na spodní vodu

Jiné typy mlýnů byly konstruovány na spodní vodu – tak, že do říčního proudu zasahovalo kolo lopatkami v dolní části a síla vody byla tedy přímo úměrná síle vodního proudu v řece nebo v umělém náhonu. Takto byl konstruován už výše zmíněný starý mlýn v Dasingu. Aby se výkon mlýnu znásobil, objevovaly se později i mlýny s vícenásobným složením – s větším počtem lopatkových kol. Tyto mlýny, tzv. lopatníky, se používaly častěji na velkých tocích, kde síla a stálý proud vody umožňoval snáz jejich provoz, ale objevují se i mlýny na spodní vodu postavené na umělých náhonech.

Pokud byl mlýn postaven přímo na říčním toku, muselo být mlýnské kolo konstruováno tak, aby mohlo reagovat na různě vysoký stav vody. Některé mlýny byly proto postaveny celé přímo na pontonových lodích a volně ukotveny u břehu, takže na změnu stavu vody reagovaly automaticky. Mlýny na spodní vodu patří ke staršímu typu než na vodu svrchní, ale tam kde to výhodné podmínky umožňovaly se provozovaly až do poměrně nedávné doby.

Mlýn na svrchní vodu

Nejmladší a nejvýkonnější typ mlýnů tzv. korečníků, využíval k pohonu kola tzv. svrchní vodu, která byla přiváděna zvláštním náhonem nad korečkové kolo a padala na něj shora. Tato konstrukce umožňovala až dvojnásobně vyšší výkony mlýnů oproti mlýnům na spodní vodu, protože kromě síly proudu vody využívala i váhu vody dopadající svrchu na lopatky kola. Zároveň umožňovala využití vodní energie i v místech bez velkých stálých vodních toků.

Na druhou stranu ale vyžadovala tato konstrukce, podobně jako u mlýnů na spodní vodu, na svou dobu poměrně složité technické (převody, palečníky) řešení a hlavně různá hydrotechnická díla jako byly jezy a často i poměrně dlouhé kanálové náhony řešící přívod vody a nezbytné převýšení. V oblastech s nedostatkem vody bylo nutné budovat nádrže k zachytávání vody z potoků a dešťů – mlýnské rybníky. To však bylo nejen technicky náročné, ale především velmi nákladné, takže si zřizování korečkových mlýnů mohli dovolit pouze bohaté kláštery, feudál a později i města. Také v pozdějším období bývali často mlynáři pod hrází podobných, vrchností zřízených, děl pouze v nájmu za tzv. smluvenou feudální rentu. S ohledem na zdroje vody byly venkovské korečkové mlýny budovány často na samotách či na kraji vsí. Mlýny mimo velké vodní toky se stálým přísunem vody, přes veškerá výše popsaná hydrotechnická opatření, nepracovaly celý rok – v období nedostatku vody za suchých letních měsíců stály, v některých oblastech byly v provozu pouze 6 měsíců v roce.

mlyn
Mlýn na svrchní vodu v rukopisu Sachsenspieglu z první čtvrtiny 14. st.

Technologie

Lopatkové kolo či korečník byl usazen na hřídeli, který dále pomocí dřevěných převodů (palečních kol, kladnic apod.) roztáčel samotné mlýnské kameny. K těm se později připojila další zařízení mlýnská – mechanické krupníky nahrazující ruční stoupy, ale také kovárny s buchary poháněnými vodní silou – tzv. hamry, soukenické valchovny apod. Mechanické, vodou poháněné valchovny byly v západní Evropě budovány s rozvojem soukenictví již ve 12. století, k nám se dostaly až během století následujícího – roku 1225 je uvádí prameny na Slovensku, roku 1244 měl vodní valchu klášter Augustiniánek aj. Dle principu rozeznáváme z etnografických pramenů valchy kladivové a stoupové. Valchy bývaly často doplňkovou součástí vodního obilního mlýna, ale v pramenech se též vyskytují specializované vodní mlýny-valchovny (walkmul). Stavba mlýnů vyžadovala značné technické znalosti a zkušenosti. Mlynář musel být zkušený odborník v mnoha oblastech: Inženýrství – navrhoval, stavěl a udržoval v chodu na svou dobu poměrně složitá soustrojí mlýnu. Hydrotechnika – mlynář často sám navrhoval a budoval hráze, jezy, kanály, náhony apod. Tesařství (sekernictví) – valná většina soustrojí, vantroků atd. byla dřevěná. Kamenictví – mlynář se musel vyznat i ve štípání mlýnských kamenů, kamenných stoup krupníků a valch apod.

Ačkoli toto zařízení výrazně šetřilo práci i čas (za den dokázalo semlít 5 až 7q obilí), ne všichni si však mohli dovolit využít jeho služeb, protože (pokud mlýn zrovna nebyl mimo provoz) se za mletí platilo tzv. výmelné – většinou v naturáliích, částí zrna a to zejména u chudších rolníků a při nižších sklizních představovalo znatelnou zátěž.

mlyn
Základní nejjednodušší mlýnské soustrojí společné vodním i větrným mlýnům: A – hřídel, B – paleční kolo, C – céví (kladnice), D – násypka na obilí, E – lub (kryt mlýnských kamenů)

Mlýn větrný

Také větrný mlýn je vynález známý již Antice, ale podobně jako mlýn vodní doznal skutečného využití až ve středověku. Do střední a západní Evropy se dostal pravděpodobně až jako důsledek křížových výprav. Jako pozůstatek větrného mlýnu bývá ovšem označován nález základů stavby z období Velké Moravy ve Starém městě (V. Hrubý, 1965, str. 170), který nápadně připomíná základy mlýnů jež známe z mladšího období jako tzv. německý typ, jedná se však pouze o hypotézu.

Budeme-li se držet pouze bezpečně doložených zpráv, tak větrný mlýn se u nás zřejmě rozšířil později než mlýn vodní a to až ve 13. století a zaveden byl stejně jako mlýny vodní prostřednictvím klášterů. První bezpečná doložená písemná zmínka o větrném mlýnu u nás pochází až z roku 1277 – stával poblíž premonstrátského kláštera na Strahově v Praze. Roku 1281 byl dle dobových záznamů tento mlýn stržen vichřicí, ale ještě téhož roku jej premonstráti znovu vystavěli. Bohužel jeho přesnou konstrukci neznáme. Jedno z nejstarší vyobrazení větrného mlýnu pochází z iniciály anglosaského žaltáře – přibližně kolem roku 1270, u nás dokonce až z rytiny datované 1562. V následujících staletí došlo k většímu rozšíření tohoto zařízení v různých podobách – od nejstarších celodřevěných sloupových mlýnů (tzv. německý typ – otočný celý, u nás nazývaný někdy též moravskýmlýn kozelčí, samčí nebo beraní) po zděné věžové stavby (tzv. holandský typ – též samičí, otočná pouze horní dřevěná nástavba s lopatkami-perutěmi), které se u nás začaly prosazovat až v 18. st.

Výskyt větrných mlýnů u nás je ve srovnání s vodními podstatně nižší – byly budovány pouze v místech, kde byl nedostatek vhodných vodních zdrojů a zároveň to umožňovala místí povětrnostní situace. Vnitřní ústrojí větrného mlýnu je prakticky shodné s mlýny vodními (paleční převody horizontální hřídele na vertikální hřídel žernovů aj.), ale díky závislosti na proměnlivém počasí nebývaly využívány pro další účely (hamry, valchovny) jako mlýny vodní. I v těchto mlýnech se za semletí platilo výmelné stejně jako u vodních zařízení. Za zmínku stojí např. nám územně blízká, ovšem výrazně  mladší tradice užívání větrných mlýnů holandského typu v podhůří Jizerských hor v okolí Albrechtic, Horního Vítkova a Václavic. Z celé řady původních zdejších mlýnů se však do dnešních dnů dochovaly pouze zbytky dvou z nich.

mlyn
Sloupový celootočný mlýn dle německého dobového vyobrazení. A – křídla (lopaty či perutě bývaly potažené vypnutými plachetkami či dračkami), B – apoštole (nosné vzpěry), C – trámový kříž, D – kláda k natáčení mlýnu.

POUŽITÁ LITERATURA

Janotka, M. – Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla. Praha
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha
Hrdina, K. – Tomek, V.V – Bláhová, M. 1974: Pokračovatelé Kosmovi. Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi. Praha
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu. Plzeň