České země 12. století symbolizuje řada společenských proměn, demografický růst spojený s tzv. vnitřní kolonizací, rozkvět románské architektury a celkově nárůst řady prosperujících lokalit a institucí. Vláda přemyslovských knížat, dokladovaná od konce 9. století, představovala respektovanou politickou i vojenskou sílu, samostatné knížectví, jež bylo zároveň součástí Svaté říše římské. Dva z přemyslovských vládců (Vratislav II. – 1085/86, Vladislav II. – 1158) získali pro sebe v průběhu 11. a 12. století navíc i královský titul. Svým činy odkázali nástupcům ideu královských Čech, jíž nakonec dědičně prosadil až Přemysl Otakar I. (1198-1230). Stalo se tak 26. září 1212, známou listinou nazývanou podle pečeti Zlatá bula sicilská. Listinu nechal Přemyslovi vystavit římský král Fridrich II. Sicilský.
České knížectví ve 12. století, kam je situován i hypotetický dvorec raně středověké šlechtice Vítka, protkávala stále ještě organizačně provázaná hradská soustava. Jednalo se o síť správních center a hospodářských dvorů vládnoucího knížete, v nichž působil tzv. „úřednický aparát“ pověřených správců. Tito muži se rekrutovali z okolí věrných knížete a zajišťovali fungování systému pro stabilní příjmy přemyslovského státu (koncentrace daní, dávek, platů a služeb), a to bez nutnosti spoléhat se na starší kořistnické výpravy a výboje, obchod s otroky apod. Počátky hradské organizace jsou spojovány s vládou Břetislava I. (1034-1055). Nicméně v době prosperujícího 12. století již byl tento způsob správy tzv. narušován rozrůstajícím se majetkem šlechty a církve.
Mezi léty 1143-1148 věnoval kníže Vladislav II. „svůj dvůr Radonice“ (na mapě označ. B1) strahovským premonstrátům „i s celým příslušenstvím“. V darovací listině byli vyjmenováni obyvatelé dvora (kovář Radosta, švec Celek, soustružníci Deton a Ztras, pastevec kobyl Ostoj a další bez uvedení zaměstnání) i přilehlé vsi (m.j. zahradník Gogol a skupina pastevců dobytka; dvě fáze vsi označ. B2, B3). Premonstráti pak na konci 12. století dvůr opevnili kruhovým příkopem (označ. D a 1). V hospodářském zázemí se nacházela baterie pecí na pálení vápna (č. 4), kovárna těsně vedle příkopu vně dvora (č. 2), a další objekty. Dvůr patrně fungoval až do konce 13. století. Převzato z: Meduna, P. 1997: Curia Radunice., Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis 3, s. 31-33.
Vnitřní kolonizace
V českých zemích 12. století převládalo osídlení v původních úrodných nížinách, které byly osazovány již v pravěku. Velkou část Čech nadále představovaly neobydlené plochy, zpravidla pokryté neprostupnými lesy. Veškerou zemi si nárokoval panovník, který však její části dočasně propůjčoval – jako odměny vázané na výkon služeb ve správě (tzv. beneficia) – svým lidem. Takto ustavení vlastníci se ale právě ve 12. století již častěji snažili získat území do trvalého držení, vlastnictví. Jistý vzor v majetkovém vlastnictví rodící se šlechty nabízela i praxe církevních institucí – zejména klášterů a kapitul. Přechod majetku do vlastnictví navíc podněcovala snaha o nová osídlení dosud zalesněných a neosazených ploch, čímž se naplňovala tzv. vnitřní kolonizace, a to zejména od poloviny 12. století. Není proto náhodné, že šlechtická sídla a panství se rodila právě ve výše položených územích, porostlých dosud lesy. Panovník zpravidla listinou ztvrdil propůjčení nebo darování pečlivě označeného, dosud neosídleného území, zvaného újezd (ambitus, circuitus). Újezd byl napojen na staré sídelní území, sloužícím zpočátku jako základna, a pokračoval od nižších poloh, často řeky nebo potoka, směrem do kopců a hor, například podél dálkových cest či drobnějších vodních toků. Současně nelze vyloučit, že v daných oblastech, kde se později raná šlechta objevila, mohla mít starší rodovou historii, či vazby spojené s místem, a tak jen za příhodných podmínek využila upevnění svých pozic či rozšíření domény spjaté s vlastní historií.
Vroutek, pozdně románský kostel sv. Jakuba Většího a situace archeologického výzkumu v r. 1973. Jádro časného šlechtického sídla tvořila rozlehlá, částečně zahloubená stavba (objekt 1). Převzato z: Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.
Venkovská sídla šlechty
Zejména archeologie dokládá řadu tzv. venkovských sídel z 12. století. Např. na návrší nad vsí Chvojen (dnes okres Benešov) byl v 70. letech 20. století vysledován opevněný areál s románským tribunovým kostelem sv. Filipa a Jakuba. Výzkum potvrdil vnější valové opevnění, velký obytný objekt a menší budovy. Další průzkum nabízí nálezy v Týnci nad Sázavou. Zde vznikla někdy ve 2. polovině 12. století románská rotunda s pohřebištěm a v severním sousedství obytná stavba s kůlovou konstrukcí. Na tuto starší budovu navázal kolem roku 1200 (anebo na počátku 13. století) nový, velký kamenný palác se třemi prostorami v přízemí. Známé jsou rovněž lokality v severozápadních Čechách, zejména Vroutek u Mostu, který patřil Kojatovi z rodu Hrabišiců. Dochoval se ale pouze románský kostel sv. Jakuba Většího. Výzkum v místě nicméně potvrdil zbytky zahloubeného obytného objektu s kamenným základem (předpokládá se patrová stavba). A do výčtu můžeme přidat rovněž i Bedřichův Světec (nedaleko Mostu). Ve 30. letech 13. století zde zřejmě současně s kostelem (opět zasvěcenému sv. Jakubovi Většímu) vznikl také obytný areál. Skládal se ze dvou – do kamenného podkladu zahloubených – objektů. Jeden z nich měl patrně hospodářskou funkci, druhý sloužil jako budova k obývání.
Bedřichův světec, půdorys „paláce“ s patrnými stopami po dřevěných pilotech. Vnitřní prostor mezi nimi měl rozměry jen 3,2 x 3,5 metru. Budova tedy byla patrně vícepodlažní – horní dřevěné patro spočívalo nejspíše na roštu, položeném na soustavu nosných sloupů a půdorysně tak výrazně přesahovalo přízemní část. Převzato z Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.
Každodennost na dvorci
Každodennost na těchto dvorcích ve 12. století mohou připodobnit nálezy drobných artefaktů ze dvora v Bedřichově Světci. Vybavení sídel tak přibližují například o zlomky keramiky, pískovcových žernovů, přeslenů či brousků. Nechybí ani fragmenty nožů, pružinových nůžek, podkov, částí udidel a ostruh, bronzová přezka atp. Luxusní výbavu připomínají pak zejména dva fragmenty skleněných picích nádob s natavovanými vlákny. K nálezům patří i četné kosti, jež dokládají hlavně chov hospodářských zvířat – skot, drůbež, koně. Nechybí však ani ostatky lovené zvěře – kosti zajíce, jelena či koroptve. Z hlediska fungování takto budovaných dvorců je zřejmé, že byly do značné míry soběstačné. To zahrnovalo hospodářské a zemědělské činnosti, stejně jako textilní a řemeslnou produkci v maximální míře. Na druhou stranu se ale na dvorce dostávaly luxusnější výrobky díky obchodu. Ty si mohli dovolit majetnější, zejména tedy rodina šlechtice. Obchodu podléhalo však dovážení či směna řady různých surovin, zvláště soli nebo železných rud pro výrobu nástrojů, zbroje i zbraní.
Bedřichův Světec, starší etapa šlechtického sídla: 1 – relikt ohrazení se vstupní partií; 2,3 – zahloubené objekty s vysunutými vstupy; 4 – stopy kůlové konstrukce snad nějaké jednoduché hospodářské stavby. Mladší etapa: 5 – příkop; 6,7 – zahloubené objekty ve vnitřní zástavbě. Převzato z Klápště, J. 1994: Paměť krajiny středověkého Mostecka., Most.
Víra
Víra a duchovní život křesťanských obyvatel českých zemí bývá v rámci šlechtických dvorců spojena s doklady o existenci vlastnických kostelů. Dominantou těchto staveb bývaly tribuny – empory, odtud tedy pochází rovněž označení tribunové neboli emporové kostely. Výstavby těchto sakrálních objektů jsou spojovány právě s 12. stoletím a dvorci raně středověké šlechty. Nezachovaly se ovšem všude a na některých místech ani nevznikly. Na druhou stranu ale také u některých kostelů nemáme dle archeologických průzkumů zase doklady ani o dvorcích. Vzhled a stavební dispozice vlastnických kostelů zůstávají nicméně dokladem rozdílů mezi sídly rané šlechty z hlediska majetnosti.
V rámci života na dvorci pak kostel, pokud stál, nesl význačnou roli. Soustřeďoval věřící, poddané vlastníka a byl sídlem kněze a jeho případných pomocníků. Souvisle jeho existence umožňovala dohled nad kvalitou duchovního života křesťanů. Mezi ně patřily klíčové úkony – křty, udílení svátosti manželství a poslední pomazání. Na poslední jmenované navazovalo pohřbívání, jež patřilo ke způsobům, které církev ve 12. století sledovala a snažila se usměrnit. Nařizovala totiž, kdo může být pochován v posvěcené půdě na hřbitovním prostranství. Současně se tím snažila zamezit pohřbům mimo hřbitovní plochy, coby pozůstatky starších sídlištních zvyklostí (pohanských hrobů). Rovněž určila, že v posvěcené půdě nemohli spočinout exkomunikovaní, jinověrci a nepokřtění. Nepokřtěné děti (nekřtěňátka), jež před křtem zemřely, se tak zpravidla ukládaly vně vlastního hřbitova (později známe také jako „za hřbitovní zdí“, „pod okapem“ apod.“). Do kategorie bezectných (event. zemřelých ve smrtelném hříchu), kteří si církevní pohřeb nezasloužili, patřili sebevrazi, zločinci, lichváři či lakomci, a rovněž tuláci nebo cizinci. V souvislosti s pohřbíváním ve 12. století ustupuje také hrobová výbava tak, jak ji známe ze staršího středověku. Nacházíme spíše již jen pozůstatky těchto zvyklostí v podobě denáru a občasných záušnic.