1) MATERIÁL
Sbíraný kámen a kamené nástroje
Ve venkovských podmínkách vystačili pro běžnou potřebu lidé se sběrem vhodných kamenů na polích, stráních, pastvinách. Sbíral se jakýkoli vhodný a použitelný kámen, který se v dané oblasti vyskytoval. Takovýto kámen šlo využít jako doplňkový materiál při stavbě obydlí, drobných staveb – podezdívek (zděných obvykle pouze na jíl nebo jen na sucho skládaných), zpevnění terénu, drobných otopných zařízení – pícek apod.
Také po menších úpravách šlo použít takto sbíraný kámen (nejčastěji vyhlazením, otesáním nebo vyvrtáním otvoru pomocí jednoduchých vrtáků z luku, hůlky a písku) pro každodenní potřebu (například přesleny, zátěž při napínání stavu, brousky, různá drtidla, ruční mlýnky na obilí atd.). Velké žernovy patrně opracovávali specializovanější kameníci, popřípadě přímo sami mlynáři (více o mlýnech najdete v samostatném článku). Žernovy bylo možné vyrobit z různých druhů kamene – zpravidla z takového, který byl v místě dostupný – obvykle pískovce, žuly, vápence, čediče či riolitu. Tvrdé i měkké nerosty zde měly své klady i zápory – tvrdé kameny (např. žula či čedič) se sice tak rychle neobrušovaly, ale zase se časem zcela vyhladily takže špatně mlely. Měkké kameny (např. pískovec, vápenec) se sice rychleji obrušovaly, ale jejich povrch zůstával neustále hrubý.
Těžba a zpracování kamene
Pro náročnější a rozsáhlejší stavby (opevnění, paláce, kostely, kláštery, mosty aj.) si lidé již nevystačili s pouhým sběrem vhodného kamení, ale museli jej těžit v lomech. S ohledem na náročnost dopravy se kámen obvykle těžil nedaleko místa jeho potřeby. Pouze pro speciální účely – např. sochařství se ale dovážel i z větší vzdálenosti (např. Petřínská opuka). Kámen se v lomech těžil ručně – větší bloky se odvrtávaly a do vyvrtaných otvorů se vrážely dřevěné klíny. Klíny se zalévaly vodou, dřevo nabobtnalo, nabylo na objemu a vytvořilo ve skále puklinu. Řada podobně umístěných klínů dokázala trhat i velké kamenné bloky. Jiná obdobná technika byla založena na nabobtnání luštěnin. Již v Antice byl pak znám způsob trhání skal prudkým střídáním teplot – zahříváním kamene ohněm a prudkým ochlazováním vodou docházelo k pukání horniny – i ten se pravděpodobně udržel také ve středověku. V lomech již v raném středověku pracovali specializovaní řemeslníci, stejně jako na staveništích, kde byl kámen opracováván do kvádrů a množství různých typů kamenických článků, často velmi bohatě zdobených různým typem dekoru.
Materiály
Opuka: Opuka se využívala zejména v oblasti české křídy kde převažovala. Proto třeba v pramenech zmiňovaná „Bílá románská Praha“ byla vybudována prakticky celá z bílé opuky. Lomy na kvalitní opuku bývaly například Petříně. Opuka byla vítaným stavebním materiálem i pro své mechanické vlastnosti – při těžbě i stavbě byla ještě poměrně měkká, takže se dala snadno opracovávat, přitesávat a ořezávat do tvaru kvádříků a snadno usazovat ve zdivu. Postupem času na vzduchu pak ale opuka tvrdla a stávala se odolnou.
Pískovec: Také pískovec se u nás těžil a využíval převážně v oblastech permokarbonu arkosy – části středních a severních Čech. I ten, podobně jako opuka byl snadno opracovatelný a proto se stal vděčným stavebním materiálem pro kvádříkové a kvádrové zdivo užívané zejména na monumentálních církevních stavbách. Vedle toho našel ale pískovec využití jako doplňková surovina i na stavbách zděných z jiného kamene, jinou technikou – například na zpevnění armovaných nároží, obklady dveří, oken, zdobné prvky apod.
Žula, rula: Žula a rula se pak vyskytovala v oblastech krystalinika – především v jižních Čechách, ale i na mnoha jiných místech u nás. Narozdíl od opuky nebo pískovce patřila žula i rula k jen velmi špatně opracovatelným materiálům. Proto se obvykle vůbec neopracovávaly na kvádříky, ale kámen se pouze štípal na ploché kameny – šlo o tzv. „lomový kámen„, popřípadě se opracovávala pouze čela kamene, která tvořila líc budoucí stěny.
Vápenec: Vápenec se těžil jednak pro samotný kámen, ale s rozvojem stavební technologie zdění na maltu rostla i potřeba vápna pro výrobu malty. Vápno se vyrábělo pálením vápence dřevěným uhlím v jamách či jámových pecích nebo milířích. K tomu se využívala obvykle naleziště vápence v okolí stavby či sídlišť.
Tuha (grafit): Tuha – grafit – byla další nerostná surovina těžená a využívaná již v raném středověku. Využívala se jednak jako přísada do hlíny při výrobě keramiky, ale z větších kusů tuhy se vyráběly prostým opracováním i celé kelímky a tyglíky. Protože grafit je velmi odolný v žáru, využíval se právě pro tyglíky či formy na tavení a odlévání barevných kovů aj.
2) STAVITELSTVÍ
Zdění na sucho
Na sucho kladený kámen patří k nejjednodužším stavebním technikám vůbec. Ve fortifikačním stavitelství se tato technika uplatňovala u nás už v pravěku-starověku, například na lícní stěny valového opevnění keltských oppid. Také Slované používali tuto techniku při stavbě opevnění svých hradišť (náročnější valy měly zpravidla dřevěnou komorovou konstrukci, vyplněnou lomovým kamením a zeminou), kde se ostatně s úpornou setrvačností udržela až do jejich postupného zániku na prahu vrcholného středověku. Výhodou této techniky bylo, že odpadalo složitě získávané a připravované pojivo (těžba jílu, písku, vápence, pálení vápna aj.), jen bylo třeba najít nebo upravit vhodný (ideálně plochý) kámen. Stěna z menších, na sucho kladených kamenů byla samozřejmě méně pevná než stěna zděná na maltu a vyžadovala daleko častější a náročnější údržbu, což při rozsahu opevnění starých keltských oppid a slovanských hradišť vyžadovalo značný počet lidí a mnoho času. Nicméně i mnohem později, po běžném rozšíření zdění na vápennou maltu, se na sucho kladený kámen (rovnanina) stále využíval a využívá prakticky dodnes. Na méně náročné stavby, kde nebyla vyžadována tak vysoká pevnost a odolnost a nebylo třeba mrhat drahou vápennou maltou – například různé podezdívky, opěrné zídky, terasy apod.
Zdění na jíl
Jíl jednak vyplňoval spáry a nerovnosti lomového kamene a jednak kámen lepil i když pevnost takového spoje byla samozřejmě nižší než u vápenné malty. Kámen spojovaný jílem nacházíme například na opěrných zdech Libušínského hradiště. Tato technika zde byla použita v rámci oprav již notně zchátralé hradby s původní lící vyskládanou na sucho, v době kdy bylo tehdy již opuštěné hradiště (zřejmě na samém počátku 11.st.) po nějaký čas znovu obýváno. Starší literatura (Guth, Čarek) uvádí, že na jíl byla zděná opuková líc Břetislavova opevnění Pražského Hradu z poloviny 11.st. ale podle novějších výzkumů šlo již o zdivo zděné na vápennou maltu. Často se objevují na jíl stavěné základy (např. palácová stavba v Milevském klášteře z 12.st.), protože jíl má dobré hydrofobní izolační vlastnosti, ale někdy i celé stěny domů.
Zdění na „římský způsob“
V našich zemích se náročnější stavební technika – zdění na vápennou maltu, tzv. „na římský způsob“ prosazovala jen velmi zvolna, neboť zde až na vzácné výjimky prakticky chyběla antická tradice, na kterou by mohla tato technologie přímo navázat. Ani ve staroslovanském prostředí nemá tato technika obdoby, jak vyplývá z první písemné zmínky o zděné fortifikaci u nás. Kosmas k r. 932 popisuje, jak si nechal Boleslav I. svolat předáky a stařešiny lidu „…do lesa u řeky Labe a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého, řka: „Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“ K tomu oni odpověděli: „My, kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili…„. Rozzuřený Boleslav prý prvního z předáků sťal mečem a vyděsil a donutil ostatní, aby „podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí, podle římského způsobu, jak jest ji ještě dnes viděti; hrad slove po svém zakladateli Boleslav.„. Je nepravděpodobné, že se tento příběh ve skutečnosti stal tak, jak píše kronikář – ostatně z 10.st. známe zděné pouze sakrální stavby a i těch bylo ještě poměrně málo. Zato slova, která Kosmas vložil do úst Boleslavu I. i předákům lidu hezky ilustrují střet staré slovanské stavební tradice minulosti s nově importovanými stavebními technikami budoucnosti. Tento střet a potíže způsobené se zaváděním nových a tradicí neprověřených postupů se musely odehrávat ještě za kronikářova života. Kosmas nepochybně věděl o zděných hradbách měst v západní a jižní Evropě nebo Byzanci aj. stejně jako viděl růst další zděné kostely a paláce u nás. Některé z nich byly ostatně prastaré už v jeho době. Ještě ve čtvrtině 12.st. kdy Kosmas dopisoval svou kroniku byla však naprostá většina našich významných hradišť opevněna pouze starou slovanskou valovou fortifikací. Z nich pouze jediný Pražský Hrad se mohl pyšnit již od poloviny 11.st. zděnou hradbou, ale jasně ukazoval, kterým směrem se bude ubírat vývoj. Krátce po Kosmově smrti (zemřel 1125) – ve 30-tých letech 12.st. nechal kníže Soběslav I. opevnění Pražského Hradu kompletně přebudovat v moderní románskou fortifikaci.
Poptávka po schopných kamenících po celé románské období převyšovala domácí nabídku, proto byli na nákladnější organizačně složité a umělecky náročné práce často zváni kameníci a sochaři z jiných zemí, především z Říše (Porýní) ale i z Itálie aj.
3) STAVBY
Nejstarší zděné stavby u nás budovali Římané – v okolí Mušova na Jižní Moravě stával za Markomanských válek (166-180 n.l.) vojenský tábor předsunuté římské posádky. Díky stále probíhajícím výzkumům víme, že zde stával např. „velitelský dům“ a dokonce „lázeň“. Přestože většina objektů, včetně opevnění asi byla ještě dřevěná, máme také četné nálezy cihel nebo tašek s kolky výrobců (např. LEG X GPF, LEG XIIII CANT nebo C VAL CONST KAR). Tyto cihly byly spojovány vápennou maltou. S ohledem na poměrně krátký časový úsek působení legií, navíc na omezené lokalitě, nezanechalo antické stavitelství u nás větší stopu.
Znovu se zděné stavby objevují u nás ve Velkomoravském období – jde především o kostely a vzácněji i profánní stavby jako knížecí paláce. Přestože se u nás nejstarší zděné kostely objevují již před příchodem Cyrila a Metoděje, spolu s Byzantskou misií a rozkvětem Velkomoravské říše pokračovalo i budování chrámů. K původním prostým jednoduchým typům (viz. kostel v Modré u Velehradu) přilbyly časem kruhové rotundy s jednou či více apsidami i vícelodní baziliky (Mikulčice). Velkomoravské stavby jsou zpravidla zděné z lomového kamene a omítané z obou stran. Většina těchto staveb zanikla s Velkomoravskou říší, ale již od konce 9.st. se začínají objevovat zděné stavby také v Čechách.
A) Sakrální stavby
V Čechách jsou první zděné stavby samozřejmě také kostely. Nejstarší z nich založil kníže Bořivoj I. již koncem 9.st. – rotundu sv. Klimenta na Levém Hradci nejspíš již mezi lety 882 až 884 v souvislosti s jeho křtem z rukou arcibiskupa Motoděje a o málo mladší kostelík Panny Marie na Pražském Hradě. Kostely se však budovaly i na dalších starých mocenských centrech a postupně v románském období prakticky již po celém území Čech a Moravy – ve městech, vsích, velmožských dvorcích i klášterech. Byly zakládány světskými i církevními donátory – knížaty a králi, biskupy, mnišskými řády, ale i nižší šlechtou.
Architektonicky rozlišujeme tři základní typy chrámů:
1. Jednolodní kostel
Nejstarší u nás vybudovaný chrám tohoto typu je kostel Panny Marie na Pražském Hradě, vybudovaný knížetem Bořivojem I. na konci 9.st. jako druhý nejstarší kostel u nás. Z nejasných příčin byl Bořivojův kostel zničen a znovu vybudován zřejmě jeho následníkem, knížetem Spytihněvem I. Novější kostel je o něco menší, ale prostornější (má slabší stěny). Kostel byl dále upravován až ve 14.st. zanikl (dodnes jeho zbytky můžete vidět v průjezdu na II. hradní nádvoří). Jednalo se zprvu o poměrně nevelké svatyně s obdélnou lodí a půlkruhovou apsidou, řidčeji čtverhranným kněžištěm (presbytářem). Bořivojův kostel Panny Marie měřil na délku i s apsidou jen 857cm, mladší Spytihněvův o něco méně – 815cm. Kostel sv. Klimenta z 11.st. (upravovaný ve 12.st.) má vnitřní světlost lodi 7,45m x 4,55m.
Tento typ kostela, jen o něco zvětšený, členitější, výstavnější a často doplněný věží a panskou tribunou (emporou) se u nás rozšířil v románském období prakticky po celé zemi i když největší koncentraci románských tribunových kostelů bychom asi našli stále ve středních Čechách. Jako tzv. „vlastnický kostel“ byl hojně budovaný i soukromými světskými stavebníky – rozmáhající se nižší šlechtou (Bedřichův Světec, Rovná u Stříbrné Skalice, Vroutek, Jakub u Kutné Hory, Mohelnice nad Jizerou a další). Jde také o nejčastěji budovaný typ farního kostela ve městech i na venkově. Pozdně románské chrámy se u nás budují ještě v první třetině 13.st., než románskou architekturu nahradí nový raně gotický sloh. U nás poměrně vzácná forma, ze západu importované tzv. „otonské architektury“ s podlouhlou hlavní lodí a příčným transeptem (loď kolmá k lodi hlavní) vytvářející v půdorysu tvar kříže stávala na slavníkovské Libici mezi lety 962 až 995. Podobná otonská stavba, ovšem s půdorysem rovnoramenného kříže stávala na Vyšehradě na konci 10.st., byla však zničena při stavbě mladší baziliky sv. Vavřince. Lodě románských kostelů nebývají běžně zaklenuté – jejich stropy jsou zpravidla ploché, dřevěné. Pouze apsida bývala zaklenuta zděnou konchou.
2. Rotunda
Velmi starý typ kostela představují také rotundy. Typ chrámu vycházející z byzantské středomořské architektury, v přemylovských Čechách převzatý z Velké Moravy. Vůbec nejstarším v Čechách postaveným kostelem byla rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci, vybudovaná knížetem Bořivojem I. mezi lety 882 až 884 (dnes již nestojí, byla postupně nahrazena mladšími kostely). Jen o málo mladší je rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, postavená knížetem Spytihněvem I. již mezi lety 895-905 (nejstarší dodnes stojící rotunda u nás). Rotundy se u nás budovaly od 9.st. do počátku 13.st. (jedna z nejmladších je rotunda sv. Panny Marie v Plavči u Znojma z počátku 13.st.) a bylo jich postaveno velké množství nejen v Praze, ale ve většině významnějších mocenských centrech po celé zemi. Nejjednodužší a nejčastěji budovaná rotunda má prostý kruhový půdorys s připojenou půlkruhovou apsidou. Větší rotundy mohly mít i více apsid – například poměrně velká (s centrální lodí asi 13m v průměru) původní rotunda sv. Víta na Pražském Hradě založená sv. Václavem již ve 30-tých letech 10.st. měla zřejmě apsidy čtyři, uspořádané do tvaru kříže. Rotundy bývaly zaklenuté klenbou, apsidy konchou. Na vrcholu klenby bývala často tzv. „lucerna“ – jakási malá věžička opatřená okny, které propouštějí světlo skrz otvor ve vrcholu klenby dolů do prostor lodě (např. sv. Martin na Vyšehradě 11.st., sv. Kříž Menší v Konviktské ul. a sv. Longin ve Štěpánské ul. v Praze z 12.st. nebo pozdně románská rotunda Panny Marie v Plavči z poč. 13.st.). Zdaleka ne všechny dodnes dochované rotundy na střeše lucernu mají (např. sv. Petr a Pavel ve Starém Plzenci (nově 12.st.), sv. Kateřina ve Znojmě 12.st., sv. Jiří na Řípu 12.st., sv. Máří Magdalena na Přední Kopanině 12.st. nebo rotunda sv. Mikuláše a Václava v Těšíně z 11.st. a další), ale někdy mohla být zřejmě dodatečně odstraněna při přestavbách a rekonstrukcích. K některým rotundám je připojena válcová nebo hranolová věž, někdy doplněná až později – rotunda sv. Máří Magdaleny na Přední Kopanině (12.st.) byla zřejmě se západní hranolovou věží již postavena, stejně jako rotunda sv. Jiří s válcovou věží, vybudovaná knížetem Soběslavem I. roku 1126 na hoře Říp. K rotundě sv. Petra a Pavla na Budči z 10.st. byla připojena hranolová věž až ve 12.st. K rotundě sv. Václava v Týnci nad Sázavou z konce 11.st. byla připojena hranolová věž také až ve druhé polovině 12.st.
3. Bazilika
Poslední typ raně středověkého kostela představuje bazilika. Přestože výraz „bazilika“ (např. basilika maior, basilika minor) může představovat v církevní terminologii zvláštní čestný titul chrámu, architektonicky jde o stavbu vycházející z původně řeckých a římských kořenů (kde bazilika plnila původně profánní funkci – např. tržiště, soudní budovy aj.). Základem baziliky je podlouhlá vysoká hlavní loď, doplněná o dvě nižší (s ní rovnoběžné) lodě boční. Někdy se přidává ještě další loď, kolmá k lodi hlavní (tzv. transept), takže bazilika pak vytváří ve svém půdorysu tvar kříže – pak hovoříme o tzv. „transeptové bazilice„. Okna propouštějící světlo do hlavní lodě jsou proražena poměrně vysoko, nad střechami lodí bočních. Tam kde okna do hlavní lodě chybí mluvíme o tzv. „pseudobazilice„. Postranní lodě jsou od hlavní odděleny portály a sloupy (slovo „bazilika“ je odvozeno z řeckého „basiliké stoá“ – královské sloupořadí). Jak hlavní loď, tak i lodě boční bývají zpravidla ukončené půlkruhovou apsidou. Hlavní loď obvykle nebyla zaklenuta – měla plochý trámový strop. Boční postranní lodě mohly být zaklenuté zděnou klenbou. Jde o největší a nejnákladnější románské chrámy, proto je nacházíme především na ve své době významných mocenských a církevních centrech či důležitých poutních místech – jako je třeba Pražský Hrad nebo Stará Boleslav. Kníže Spytihněv II. se rozhodl starou a již nevyhovující rotundu sv. Víta na Pražském Hradě nahradit větší a reprezentativnější románskou bazilikou. Stavbu však dokončil a nechal vysvětit až jeho nástupce, král Vratislav II. roku 1096. Nový monumentální chrám byl téměř 70m dlouhý a s příčnou lodí 35m široký. Sám však musel ve 14.st. ustoupit stavbě gotické katedrály. Další bazilika – sv. Jiří – však stojí na Pražském Hradě dodnes. Původní stavba vybudovaná Vratislavem I. kolem roku 920 byla při založení kláštera r. 973 přestavěna a zvětšena. Klášter i s chrámem však při obléhání Hradu roku 1142 vyhořel a při následné obnově získala bazilika v podstatě dnešní monumentální vzhled s párem románských věží. Průčelí románské baziliky je však již barokní. Také Vyšehrad jako významné centrum se dočkal své baziliky sv. Vavřince již koncem 11.st. nebo na počátku 12.st. Významným poutním místem je bazilika sv. Václava ve Staré Boleslavi. Byla založena spolu s kolegiální kapitulou knížetem Břetislavem I. již roku 1039 na místě původního kostela sv. Kosmy a Damiána (kde měl být zavražděn sv. Václav). Dostavěna a vysvěcena byla roku 1046. Další dochované románské baziliky bychom u nás mohli najít třeba v Tismicích okr. Kolín (Nanebevzetí panny Marie z konce 12.st.) nebo zřejmě nějmladší pozdně románská až raně gotická bazilika sv. Prokopa v benediktýnském klášteře v Třebíči, postavená na místě staršího kostela v letech 1240 až 1280.
Omítky a výzdoba kostelů
Románské kostely mohly být, podobně jako jejich velkomoravští předchůdci omítány z obou stran, zejména pokud byly budovány klasovým zdivem (opus spicatum) – např. dochované základy Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském Hradě aj. Z obou stran je omítnutý například kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, postavený v 11.st. a přebudovaný ve z 12.st. Pokud byla vnější líc stavby pečlivě vyzdívána z řádkového zdiva (zpravidla z opukových nebo pískovcových kvádříků a kvádrů) pak se obvykle neomítala, protože holý, dobře vyspárovaný kámen dodával stavbám monumentální vzhled. Použití kamene také dávalo větší prostor pro kameníky a sochaře na výzdobě chrámů. Původně prosté a strohé chrámy začaly být zdobené propracovaným kameným ostěním oken, vstupními portály, vlisy nebo rostlinnými či figurálními plastikami. Původní dřevěné tribuny nahradily kamenné empory podpírané klenbou a zdobenými sloupy atd.
Vnitřní prostory kostelů se však i nadále běžně omítaly, bílily a zdobily freskami s figurálními, rostlinnými či geometrickými motivy. Výjevy mohly čerpat z biblických motivů (kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice z 12.st.), motivů ze života světců (fresky z kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi z 12.st.) nebo mohly mít i význam symbolický a propagační (fresky z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě z 12.st.). Nakolik bylo běžným zvykem vymalovávat i venkovské panské kostely nevíme, protože nálezy románských fresek jsou, s ohledem na další úpravy interiérů v následujících staletích, poměrně vzácné. Všechny tři výše jmenované vymalované kostely stály na významnějších místech nebo k nim měly alespoň úzké vazby (Dokonce i soukromý panský kostel sv. Jakuba v Rovné měl přímé vazby na Sázavu a klášterní stavební huť zřejmě poskytla jak profesionální stavebníky, tak i malíře fresek). Nicméně máme jistou analogii v sochařské a kamenické výzdobě, kde se i stavitelé venkovských panských kostelů pokoušeli dodat svým stavbám trochu lesku s využitím jim dostupných omezených místních zdrojů a řemeslníků. Fresky někdy nacházíme i v profánních stavbách jako jsou třeba výstavné románské domy v Praze (např. č.p. 102-I.). Každopádně samotný zvyk zdobit interiéry románských chrámů freskami byl zřejmě rozšířený, neboť se nám o něm zmiňují i soudobé písemné prameny (Mnich Sázavský, Kanovník Vyšehradský aj.).
B) Hrady a fortifikace
Pražský hrad
Prvního skutečně zděného opevnění „po římském způsobu“ – tedy hradebních zdí z kamenů spojovaných vápennou maltou se Pražský Hrad dočkal už za vlády knížete Břetislava I. v polovině 11.st. Staré slovanské valové opevnění už nevyhovovalo požadavkům knížecí rezidence, navíc bylo zřejmě z části poškozeno požárem po válce s císařem Jindřichem r. 1041 – kroniky se o poškození hradu nezmiňují, ale byly nalezeny archeologické doklady požáru starého opevnění z této doby (I.Borkovský, 1969). Kníže Břetislav I. proto nechal vybudovat zcela nové opevnění, které nekopírovalo průběh starých valů a místy ani nerespektovalo starší zástavbu (viz. Kosmova zmínka roku 1055 o zničení pece kláštera sv. Jiří při stavbě nové hradby). Mohutná hradba byla vybudována z hrubě otloukaných opukových kamenů spojených vápennou maltou (místy vyhřezlou ze spár kamení). Přestože se ve starší literatuře (Guth, Čarek) uvádí toto opevnění jako „valové“ s opřenou čelní lící, šlo již zřejmě o samonosnou zděnou konstrukci. Hradba byla vysoká asi 590cm a u koruny široká kolem 2m. Povrch hradby byl upraven maltou a zřejmě mohl být osazen dřevěným podsebitím. Hradba byla proložena čtverhrannými věžemi, které daly základ pozdějším mohutnějším románským věžím (I.Borkovský, 1969). Břetislavovo opevnění sloužilo až do 30-tých let 12.st. kdy jej nechal kníže Soběslav I. zcela přebudovat v moderní románskou fortifikaci. Spolu s opevněním nechal Soběslav zbudovat i nový románský knížecí palác, typově vycházející z císařských falcí. Palác byl patrový, o rozměrech asi 48 x 10,5m, s jednou místností vybavenou dokonce krbem. Jeho jižní stěna byla přímo zapojena do systému opevnění, proto byla opatřena několika pětibokými věžicemi vysunutými před hradbu-stěnu paláce. Ve své době šlo o velmi moderní fortifikační prvek, protože vysunuté věžice umožňovaly tzv. „flankování“ – křížové postřelování paty hradeb z boků, aniž by se museli obránci nebezpečně vyklánět přes hradby. Kromě četných sakrálních staveb, knížecího paláce či kláštera sv. Jiří aj. stával v areálu pražského hradu (snad již od 11.st.) zděný biskupský dům, ve 12.st. přebudovaný do podoby výstavného patrového románského paláce s vlastní kaplí sv. Mořice.
Rekonstrukce raně středověké podoby Pražského Hradu v 9-11.st. Tmavě šedý podklad znázorňuje současnou podobu. Převzato z I.Borkovský – Pražský Hrad v době přemyslovských knížat, 1969.
1 – Opevnění z 9. a 10. stol. – Na západní straně přiléhalo k přirozené rokli, která sloužila jako příkop, na východní straně, na opyši u dněšní Černé věže, byl vyhlouben příkop umělý.
2 – příkopy s valem a s palisádou; rozdělovaly hradiště v 10.stol. na tři části.
3 – zděná hradba Břetislava I.; opevnění po roce 1042
4 – kostel P.Marie
5 – svatovítská rotunda, vystavěná knížetem Václavem; v r.1060 byla pojata do basiliky, založené knížetem Spytihněvem. Na západní straně, v těsné blízkosti basiliky, stál biskupský dům a kaple sv. Mořice.
6 – kostel sv. Jiří s klášterem
7 – knížecí palác (9. až 1.pol.11.stol.)
8 – Černá věž
„Pražský Hrad v době románské. Rekonstrukce arch. K.Fialy. Pohled z ptačí perspektivy směrem od jihovýchodu. Vevo nahoře čelní strana vlastního Hradu s hlavní branou, za ní cesta, pak dóm s biskupským palácem a kapitulním domem, po levé straně sv. Ondřej. Při jižní hradbě v polovině délky brána s palácem a kostelem Všech svatých; vedle pahorek se stolcem. Vpravo klášter sv. Jiří a nejníž Černá věž. Rekonstrukce v některých detailech není zcela přesná (poloha věží a bašt), před západní branou jsou tu některá stavení, jež ve skutečnosti nebyla románská, a budova od kostela Všech svatých je jen doplněk mylné fantasie. Celková představa je však správná“. Převzato z J.Čarek – Románská Praha, 1947. Rekonstrukce je velmi stará a už J.Čarek upozorňuje na některé nesrovnalosti, nebude tedy ani zdaleka přesná, ale poskytuje celkem dobrou představu o tom, jak vlastně vypadal románský Pražský Hrad. Pro zvětšení klikněte na obr.
Vyšehrad
Románské opevnění Vyšehradu se již bohužel nedochovalo. Víme, že Vyšehrad býval opevněn zděnou hradbou ve 13.st. ale je pravděpodobné, že již v průběhu 12.st. bylo starší valové opevnění nahrazeno zděnou hradbou. Na počátku 12.st. stál každopádně v hradním areálu již zděný knížecí palác, který se sice nedochoval, ale o kterém máme písemné zmínky. Kosmas píše o pohromě, která postihla tamní sídlo roku 1119 slovy: „…prudký vichr, ba sám satan v podobě víru udeřiv náhle do jižní strany na knížecí palác na Vyšehradě, vyvrátil od základu starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je.“ Protože Kosmas tu píše o „staré zdi“ (vápenná malta časem po vyzrání tvrdne a zeď je pevnější), šlo zřejmě o stavbu, která byla již v době pohromy „stará“ a tedy pocházela snad již z konce 11.st., stejně jako most vedoucí přes příkop do palácového okrsku, který se nám částečně dochoval. Byl zděný z lomového kamene, klasovým zdivem (opus spicatum). Také v areálu Vyšehradu stávala celá řada zděných sakrálních staveb.
Přimda
Románské kamenné hrady však nestály pouze v Praze. Podle Kosmy r. 1121 „…nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále…„. Tento hrad bývá zpravidla ztotožňován s Přimdou – jedním z našich vůbec nejstarších zděných hradů. Jedná se o hrad tzv. „donjonového typu“ s hlavní obytnou věží tzv. „donjonem„, který tu plnil zároveň i funkci obrannou a útočištnou. Hrad zřejmě vycházel z německé stavební tradice, neboť u nás nemá podobný zděný donjon na počátku 12.st. žádnou analogii. Nacházíme tu i dva nové stavební prvky – prevet (záchod vysunutý před stěnu) a krb se zděným komínem (další stál v Soběslavově paláci na Pražském Hradě).
Roudnický hrad
Pozdně románský biskupský hrad v Roudnici nad Labem, založený Jindřichem Břetislavem na konci 12.st. představuje pro naše země také velmi neobvyklou architektonickou formu (na kterou bychom mohli narazit např. ve Francii nebo Anglii). Základem byl mohutný donjon o rozměrech asi 39 x 15m, se stěnami u paty silnými asi 1,9m, doplněný sedmi baštami v rozích a ve stěnách. Podobně jako Soběslavův palác představoval velmi progresivní typ fortifikační architektury, neboť bašty i zde umožňovaly flankování – boční postřelování paty hradeb. Je velká škoda, že se nám tento u nás jinak neobvyklý románský hrad nedochoval – po předchozích rozšíření a přestavbách v 13-16.st. byl nakonec v 17.st. prakticky celý zbourán a přestavěn na nový zámek. Z původního románského hradu tak zůstaly především základy a zbytky románských sklepů.
Chebský hrad
Další kamenný hrad stával v Chebu. Na místě staršího slovanského hradiště z 9-10.st. byl (zřejmě již za nových německých pánů z rodu hornobavorských Vohburků) od počátku 11.st. postupně budován nový, již zděný hrad. Jeho přesná podoba bohužel není známa, ale při archeologických výzkumech byly nalezeny zbytky 2m silné kamenné hradby se dvěmi válcovými věžemi a obytná stavba z 11-12.st. Za vlády císaře Fridricha I. Barbarossy byl Chebský hrad kompletně přebudován, aby splňoval nároky na pohodlnou a reprezentativní císařskou rezidenci. Barbarossa nechal zřejmě původní stavby strhnout a kolem poloviny 12.st. vybudovat na jejich místě velký románský palác o rozměrech 48 x 13m ve stylu císařských falcí, které nechal postavit v Alsasku, Porýní a dalších místech Říše. V ruinách paláce vybudovaného ze žuly, břidlice a mramoru byly nalezeny zbytky velké kuchyně s pecí, ohništi v rozích a cisternou s přívodem vody. Zbytky komínů se nedochovaly, ale je možné, že pec sloužila také jako hypocaustum k vytápění horních pater. Hrad byl obehnaný novou hradbou a vchod do hradního areálu chránila mohutná čtverhranná Černá věž postavená z až 1,5m dlouhých lávových hrubě opracovaných kvádrů těžených v Komorní hůrce. Věž má u paty až 3,5m silné stěny. Původní vchod vedl do patra, asi 9m vysoko. Původně byla věž zřejmě opatřena dřevěným ochozem a prostou stanovou střechou. Zachovala se dodnes, jen střecha byla byla později odstraněna a nahrazena dělovou terasou. Asi nejvýznamější a nejznámější památkou Chebského hradu představuje patrová hradní kaple. Přízemí kaple je starší – románské, postavené ve 12.st. a zasvěcené sv. Martinu. Horní patro s kaplí zasvěcené sv. Erhardovi a sv. Voršile bylo přistavěno až na počátku 13.st. – před r. 1213 Fridrichem II. a najdeme tu pozdně románské ale už i raně gotické prvky. Přestože Chebský hrad dnes stojí na našem území, bylo Chebsko k Českému království připojeno vlastně až ve 13.st. (1265 jej sice dobyl Přemysl Otakar II. ale definitivně bylo přičleněno k našemu státu až za Václava II. po r. 1291) a tak nelze zdejší Barbarossův hrad ani jeho přímého předchůdce vlastně považovat za typický příklad českého hradního stavitelství.
C) Cesty a mosty
Pro zpevnění cest se ještě v raném středověku obecně kámen využíval jen místy a spíše zřídka, přesto máme doklady kamenem zpevněných cest např. z Pražského Hradu. Na několika místech tu při archeologickém průzkumu byly nalezeny kupříkladu cesty vyložené oblázky (s vyježděnými zářezy od kol vozů) aj.
Za vlády knížete Vladislava II. (od 1158 král Vladislav I.) pak byl v Praze zbudován také první zděný most – Juditin. Nutno poznamenat, že jde o první zděný most přes řeku – menší mosty s kamennou klenbou se nejspíš vyskytovaly i dříve, např. most do knížecího paláce na Vyšehradě, ale žádná podobná stavba nepochybně nesnese srovnání s Juditiným mostem. Více se o něm a dalších mostech se můžete dozvědět v kapitole věnované dopravní síti v raném středověku. Náš nejstarší dochovaný most přes řeku se nachází v Písku a pochází ze 13.st.
D) Románské domy a paláce
Zděné stavby v Praze však nebudoval pouze kníže a církev – do 12.st. a na počátek 13.st. spadají také nejstarší románské domy, patřící zřejmě především bohatým kupcům a z části asi i šlechtě. Prvních zděných domů nebylo samozřejmě tolik jako ve vrcholném středověku, navíc stávaly zpravidla odděleně, nikoli natěsno a s průčelím do ulic jak je známe z gotiky. Přesto známe z arch. výzkumů v Praze mnoho desítek románských domů a stále se nacházejí další. Šlo navíc běžně o stavby patrové, se zaklenutými stropy, připomínající menší paláce. To nám dává slušnou představu o čilém stavebním ruchu románské Prahy. Někdy jde o relativně prosté stavby, jindy o složitě členěné víceprostorové domy s rozměrnými sály zaklenutými valenou nebo křížovou klenbou, schodišti aj.
E) Studně a vodovody
Další technické stavby na které se již záhy využíval kámen bylo vyzdění ostění studní a cisteren. Například opuková studně z 10.st. a druhá z 12-13.st. na III. nádvoří Pražského Hradu. Z románského období už ale známe i spádové vodovody (např. Strahovský klášter či Vyšehrad).
4) STAVEBNÍ TECHNIKY
Malta a spojování kamene
Základním prvkem všech zděných technik je malta, která vzájemně spojuje jednotlivé kameny, případně vyplňuje prostor mezi nimi. Malta se vyráběla z vody, vápna vypalovaného dřevěným uhlím a říčního či potočního písku (možná i těženého). Tato malta bývala velmi kvalitní. Vedle malty se již v raném středověku objevují železné svorky kamenných kvádrů – uplatňovaly se zejména na stavbách vyžadujících velkou pevnost a odolnost – použité byly např. na stavbě Juditina mostu.
Omítka
Předpokládá se, že zdivo budované z nepravidelného lomového kamene se omítalo oboustranně. Zdivo budované z kvádříků se naopak ponechávalo na vnější straně neomítnuté, protože u staveb (zejména církevních) působilo monumentálním dojmem. Naproti tomu interiéry staveb se zpravidla omítaly bez ohledu na použité zdivo, už proto, že bývalo zvykem zdobit vnitřní prostory chrámů nástěnnou malbou (např. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě aj.). Omítky bývaly ve starším období tenčí, později šlo o silnější vrstvy (Syrový, Dějiny techniky v Československu, str.121).
Zdivo z lomového kamene
Lomový kámen – obvykle šlo o žulu, rulu, čedič a další tvrdé horniny – tj. tvrdší kámen, který se nedal snadno otesat do vhodnějšího tvaru kvádříků se zpravidla štípal do plochých, nepravidelných kamenů různé velikosti. Stavební technika pak musela vycházet z technických možností práce s takovým kamenem. Zdilo se zpravidla „na římský způsob“ – do dřevěného bednění, které jednak drželo linii zdi a jednak zajišťovalo, aby řídká malta nevytékala ven dříve než ztuhla. Kameny se skládaly na sebe nepravidelně, na ploché strany, nerovnosti se vyskládávaly menšími kameny a spáry se zalévaly maltou. Výška jednotlivých vrstev kamene byla samozřejmě také nepravidelná – dle velikosti použitého kamene a směrem k vrcholu stěny se výška vrstev obvykle zmenšovala, tak jak byly použité drobnější kameny. Jinou technikou byl starý římský způsob tzv. klasového zdiva (opus spicatum) – kameny se zde kladly na sebe na plocho, ale šikmo a to tak, že každá další vrstva byla pokládána opačně – výsledný efekt na líci zdi připomínal vzhledem obilný klas. nešlo tu však o estetické důvody – tento způsob zdiva se zpravidla omítal z obou stran, takže pod omítkou není vzor patrný. Kvalitnější a dobře opracovatelný kámen se hodil spíše pro kvádrové či kvádříkové zdivo, ale někdy (zejména u starších staveb z 9-11.st.) jej nacházíme i tam, kde byl jinak dostupný zdroj kvalitního a dobře opracovatelného materiálu jako opuka nebo pískovec. Dochované základy (staršího), Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském hradě z konce 9.st. jsou budovány z lomové opuky stylem klasového zdiva. Na opus spicatum byl budován také biskupský dům z 11.st. tamtéž nebo opěry mostu do knížecího paláce na Vyšehradě, zřejmě také již z konce 11.st.
Protože čelo zdi muselo lícovat, dosahovalo se toho jednak výběrem a umístěním vhodných kamenů ve stěně, jednak opracováním lícové strany kamene. Lícovaly pouze viditelné části stěn – základy ukryté pod zemí (obvykle 50-150cm, ale někdy i méně nebo více dle povahy podloží stavby) zpravidla příliš nelícovaly – naopak zdivo obvykle do základové drážky buď ustupuje (zužuje se až na skálu nebo maltou vylitý základ) nebo se naopak stupňovitě rozšiřuje. Stěna byla buď celá pečlivě vyskládána z lomového kamene, nebo byla postavena metodou tzv. „litého zdiva“ – tzv. „opus caementitium“ kdy se do předem připraveného dřevěného bednění zpevněného dřevěnými trámci lila řidší malta a různě velké kameny – při sejmutí bednění se přečnívající trámy odřízly a zůstaly ve zdivu. Stěnu pak prakticky tvoří směs kamene a velkého množství vesměs kvalitní malty, která zde neplní jen funkci pojiva, ale též přímo stavební hmoty. Jinou variantu litého zdiva, vycházející z antické stavební tradice (emplekton, opus implectum) představovala konstrukce s pláštěm (vnitřním i vnějším) pečlivě vyzděným z přitesaného kamene. Prostor mezi těmito stěnami se opět vyplnil směsí malty a neopracovaného lomového kamene (opus caementitium), popřípadě někdy i dusané hlíny či jílu. Antika znala dvě základní varianty tohoto typu zdiva – řecká (emplekton) se vyznačuje provázáním obou plášťů dlouhými příčnými kameny. Římané (opus implectum) tyto vazníky nepoužívali, zřejmě více důvěřovali výborné kvalitě své malty v samotném litém jádře stěny. Známý římský architekt Vitruvius dále rozlišuje další varianty opus implectum podle tvaru kamenů plášťových stěn z vnitřní strany (opus incertum, reticulatum, vittatum či testaceum – s pláštěm z cihel) aj. Raný středověk tu navazuje přímo na římskou stavební tradici, ale raně středověcí stavitelé samozřejmě postrádali zkušenosti, znalosti a mnohdy i materiál starých římských architektů, navíc na našem území neměli na co navazovat, protože zde chybí antické stavební památky a tradice. Stavebníci se s tím tedy museli vypořádat jak uměli. Statická pevnost podobných zdí vždy závisela na kvalitě použitého kamene, malty či další výplně. Stěny našich nejstarších, ale i mladších románských chrámů jsou často velmi silné, což lze samozřejmě přičíst jednak často útočištnému charakteru objektů, ale z velké části zřejmě i jednoduché snaze stavebníků zajistit prostou masou materiálu nosných zdí dostatečnou statickou rezervu v pevnosti celého objektu. Mnohé z románských zdí tak budou zřejmě staticky předimenzovány. Záleželo však samozřejmě také na funkci konkrétní zdi v objektu, výšce stavby nebo třeba na tom, zda nesla zeď další patra či klenbu, která by se o ní opírala apod. U klášterních a kostelních stěn naměříme nezřídka 120-150cm, u fortifikací často i 3m a více.
Zdivo z opracovaných kvádříků
Jde o kámen předem opracovaný do pravidelných tvarů – obvykle kvádříků, které na sebe dosedají přesně, hladkou stranou ve všech směrech a jsou kromě samotného pojiva – malty, také provázány zednicky. Jde o tzv. zdivo kvádříkové. Nejstarší kvádříky byly opracovány pouze hrubě, ale již od 11.st. se kámen pečlivě opracovává špičákem, někdy se opatřuje i lemem. Opracování na sebe dosedajících ploch bylo již velmi kvalitní – takže vrstva malty mezi kvádříky nebyla obvykle příliš velká a zdivo bylo pečlivě vyspárováno. Románské kvádříky se dělaly v různé velikosti – na nejstarších stavbách jsou nejmenší – jen kolem 8-14cm, od 12.st. pak i mnohem větší – 24cm a více.
Vedle kvádříků se používalo také tzv. zdivo kvádrové – kde poměr výšky ku délce kvádru je přibližně 2:3 a celkově jsou kvádry také větší – objevují se i kvádry o hraně 50cm při délce kusu 160cm (Osek). Kvádrové zdivo bylo použito např. i na našem nejstarším kamenném hradě – Přimdě (postavený před r. 1121, pravděpodobně konec 11.st.). Kvádry a kvádříky se s ohledem na svou velikost ve stěně umisťovaly podle potřeby – větší kusy na spodní vyšší řady nebo na nároží či další místa vyžadující vyšší pevnost. Tímto se často porušila plynulost vazby zdiva, takže linie nesedí tak jako u jednotné velikosti kamene/cihel, ale i zde byla dodržena zásada zednické vazby určující pevnost stěny. Také stěny z kvádříků bývaly velmi silné a nezřídka se používalo stejné techniky jako u litého zdiva – t.j. mezi dvě pečlivě vyskládané a vyspárované stěny z kvádříků se vložila výplň ze směsi malty, neopracovaného lomového kamene, drti, hlíny apod. Kvádříky se také uplatňovaly na technické stavební prvky jako byly větší sloupy, klenby, okna, dveře apod.
Zdivo cihelné
Cihly byly známé již v románském období a to jak cihly nepálené – vepřovice (pouze lisované a vysoušené) tak cihly pálené. Stavělo se z nich zvláště v oblastech kde byl nedostatek jiného vhodnějšího stavebního materiálu – kamene či kvalitního dřeva a kde zároveň byl dostatek vhodné cihlářské hlíny. Větší rozšíření této techniky přišlo však až ve vrcholném středověku. Podrobnější informace můžete najít v článku věnovaném stavební keramice.
Zdivo smíšené
Prakticky se jedná o spojení různého typu konstrukce – například spojení lomového kamene s prvky z tesaných kvádříků či cihel. Důvodem pro toto opatření byla jednak estetika, ale častěji praktická stránka věci – obvykle se takové kvádry používaly na nároží budov pro zpevnění celé stavby, na překlady, na ostění oken, dveří apod.
Podlahy
Chrámy i honosnější knížecí paláce, řidčeji i další domy bývaly opatřovány také kvalitní podlahou. Podlaha se dělala prostým litím z malty, nebo se vyskládávala z drobnějších kamínků do malty (např. rotunda sv. Víta na Pražském Hradě, ale tato technika byla používaná již ve Velkomoravském období). Jinou technikou bylo použití různě velkých kamenných desek či cihelných pálených dlaždic. Nejstarší nálezy keramických dlaždic v Čechách pochází z knížecího paláce na Pražském hradě (10. -11.st.) – jsou hladké, trojůhelníkové. Z 11-13.st. pak máme doloženy další typy dlaždic různých tvarů, často s reliéfní výzdobou (kostel sv. vavřince na Vyšehradě, benediktýnský klášter v Ostrově u Davle, Sázavský klášter, rotunda sv. Petra a kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci, Hradiště u Olomouce, Sezimovo Ústí nebo Brozany u Doksan, kde zřejmě pracovala i keramická dílna vyrábějící tyto dlaždice). Prostší podlahy ostatních domů se dělávaly též z pálené hlíny, vápenohlinité nebo jen jednoduše dusané.
Podrobnosti ke keramické dlažbě, jejímu provedení, výzdobě a symbolice používaných motivů můžete najít v samostatném článku, věnovaném stavební keramice.
4) STAVEBNÍ PRVKY A KOSTRUKCE
Klenba
Základní románskou klenbou je klenba valená. Jde o plochu půlválce posazenou po bocích na průběžné podpory – zpravidla stěny či pilíře. Klenba postupně nahrazovala rovné dřevěné stropy, ale i u církevních staveb se, pravděpodobně z technických důvodů uplatňovala jen velmi zvolna. Jako první se v omezené míře uplatnila na oknech a dveřích, ale již od 11.st. se rozpon podpor stále více zvětšuje. V Soběslavově knížecím paláci z počátku 12.st. na Pražském hradě již můžeme najít rozměrné valené klenby na rozpon téměř 10 metrů. Klenba se zakládala na dřevěné bednění – skruže a zdilo se obvykle z lomového kamene a velkého množství malty. Klenbu pohromadě drží jednak malta a jednak vzájemné vzepření kamenů o sebe a o boční podpory na které se přenáší váha stěny. Rozklad sil při přenosu na podpory není u románské klenby ještě tak efektivní jako u klenby gotické – i proto nebývala klenba obvykle příliš silná, ale o to masivnější bývaly podpory. Valená klenba se uplatňovala i na stavbách nejstarších mostů – např. na Juditině mostu překonávaly oblouky rozpon o šíři od 7,5 až po 20m, zde se však již zdily pilíře i oblouky mostů z pečlivě opracovaných kvádrů.
Dalším typem románské klenby je pak klenba křížová. V podstatě jde o průnik (obvykle pravoúhlý) dvou valených kleneb usazených na čtyřech rohových podporách. Klenbu vymezují čtyři čelní oblouky nad čtverhrannou základnou. Zdila se stejně jako klenba valená na dřevěné bednění. Zdění samotné klenby se dělalo buď tak, že ložné spáry jednotlivých klenáků byly kolmé k průnikovým liniím (oblouku tvořícím úhlopříčku čtvercové základny klenby), nebo jsou naopak kolmé k čelným obloukům vymezujícím klenbu. Často se průnikové linie směrem k vrcholu klenby ztrácejí a klenba nabývá vzhledu kopule. Jindy zase klenby podpírají výrazně vystupující opěrné pasy. Podporou pro usazení křížové klenby byly buď samotné stěny stavby (průnik chodeb) nebo středové podpěrné sloupy. V románských domech nacházíme často čtvercové nebo obdélné sály s jediným masivním podpěrným sloupem uprostřed, kde se sbíhají čtyři pravidelné křížové klenby (viz. obr.). Vzácněji nacházíme i sály větší, podlouhlé, kde pak může být větší počet sloupů ve středové řadě (ve středové obdélné síni pražského románského domu pod čp. 222 a 946-I. jsou dva podpůrné sloupy).
Kopule a koncha
Další formou uzavření prostoru užívanou výhradně u církevních staveb byla kopule. Zdilo se z opracovaných plochých kvádrů stejně jako z lomového kamene. Ložné spáry jednotlivých kamenů sledovaly křivku půdorysu podpory (stěn stavby). U kopule tvořily kameny uzavřené kruhy. Zdilo se buď na bednění jako u klenby valené, ale z předem opracovaných kvádrů bylo možné zdít i bez skruže. Stejné stavební postupy se aplikovaly i při stavbě konchy(část kopule – zpravidla nad půlkruhovitým půdorysem kostelních apsid).
Okna a dveře
Menší otvory (např. větrací) se překlenovaly zpravidla pouze prostým plochým překladem. Větší okna byla již obvykle klenutá – u menších oken nešlo ani tak přímo o nosnou klenbu, spíše o estetickou úpravu kamení tvořících obrubu oken. Někdy byla obruba malého okna jen ze dvou kusů nebo dokonce jediného proraženého monolitu (např. kostel sv. Jiří v Plzni-Doubravce z konce 10.st.). Nezřídka šlo o předem opracované a následně vsazené obruby z kvalitního i dováženého kamene – pískovec, opuka aj.
U větších oken pak šlo již o nosnou valenou klenbu. S ohledem na velkou šíři stěn a relativně malé okenní otvory (což bylo dáno jednak požadavkem na pevnost stěn a jednak problémy s tepelnou izolací) bylo nutné zajistit maximální možnou prostupnost denního světla. Toho se často docilovalo tak, že od nejužšího profilu okna se otvor směrem dovnitř i ven šikmo rozšiřuje. Denní světlo tak může dopadat dovnitř i pod širším úhlem a osvětlovat větší část vnitřního prostoru objektu. Ze stejného důvodu také nebýval nejužší profil okna (kde se posléze usazoval rám) symetricky uprostřed síly zdi, ale byl posunut směrem ven. Vedle jednoduchých románských oken se objevují i tzv. okna sdružená. Ta byla tvořena řadou menších klenutých oken přičemž v bocích byla klenba usazena v hmotě stěny a uprostřed byla sklenuta na nosný sloupek tvořící podporu. Nejjednodušší složená okna byla dvojitá (věž rotundy sv. Jiří na Řípu aj.), ale vyskytovala se též okna trojitá (věž baziliky sv. Jiří na Pražském hradě aj.) i více násobná (např. okna Barbarossovy Chebské falce z 12.st.).
Tato forma oken umožňovala vpustit do místnosti mnohem více světla, ale byla též spolu se zdobením hlavic a patek středových sloupků důležitým estetickým prvkem. Podobně konstruovaná okna nebylo možné s ohledem na válcovitý středový sloupek osadit dřevěným rámem, takže okenice (pokud se vůbec používaly – spíše na zimu a u obytných prostor – paláců) pravděpodobně uzavíraly v podobě rozměrných vrat celý prostor okna zevnitř. Dveře kamenných staveb se překládaly buď rovným překladem z monolitického bloku (užší a menší otvory) nebo se klenuly podobně jako okna. Zvláště vchody do chrámů bývaly klenuté, prostorově profilované a zdobené. Také dveře se často podobně jako okna opatřovaly obrubou z kvalitního dobře opracovávatelného kamene (např. pískovec) i na stavbách jinak plně zděných lomovým kamenem.
Schodiště
Dřevěná románská schodiště se nám bohužel nedochovala, ale o jejich běžném používání, zejména v dřevěných stavbách, nemůže být pochyb. Vnější vstupy do empor a věží románských kostelů jsou často 2,5-4m vysoko a protože zde nenacházíme pozůstatky zděných schodišťových ramp, musíme předpokládat, že vstup byl vyřešen buď nějakou lávkou z přilehlých palácových staveb nebo pomocí vnějšího dřevěného schodiště (v případě ohrožení rychle odstranitelného). Do dnešních dnů se nám tak zachovala pouze schodiště zděná. Obvykle šlo o poměrně úzká schodiště zbudovaná mezi dvěma zdmi nebo přímo v síle stěny románských kostelů, paláců a domů.
Krby a komíny
První krby souvisí až s rozvojem zděných obytných budov, kde se také mohl uplatnit i komín. Přestože nacházíme zmínku o „komínu“ (dokonce ve venkovském prostředí) již v Kanovníku Vyšehradském, není vůbec jisté, zda šlo již o kamenný komín. Dá se jen stěží očekávat, že by šlo o zděný komín v jinak pravděpodobně ještě dřevěné venkovské stavbě. Také pro dřevěné komíny nemáme v této době u nás odpovídající analogii. Šlo zřejmě tedy ještě o nějakou formu tzv. „dýmníku“ odvádějícího dým z ohniště nebo pece vzhůru nad poval do podstřeší. Dýmník ovšem ještě dým odváděl pouze volně, bez tzv. „komínového efektu“.
Nejstarší u nás bezpečně doložené krby jsou tedy pevně spjaté až se zděnými stavbami a komíny z 12.st. – na Přimdě, kde byl krb plášťový a v Soběslavově románském paláci na Pražském hradě, kde stál v rohu krb čtvrtkruhový. Komíny a krby zřejmě disponovaly i výstavné kupecké domy v Praze. Vedle toho se v románských domech a vzácně i jinde (např. v kostele sv. Jakuba Většího ve Vroutku) někdy používaly také menší krbové výklenky ve stěnách s vlastním odvodem dýmu dýmníkem v síle stěny – ty však často nesloužily tolik k vytápění, jako spíše k osvětlení místnosti.
Zdobící prvky
U nejstarších staveb zjevně převládala funkce nad estetikou. Zdá se, jako by stavitelé věškeré své úsilí upnuli k tomu aby vůbec vztyčili stěnu, prolomili jí oknem, dveřmi, případně alespoň z části zaklenuli prostor (dveře, okna, koncha apsidy aj.). Nedostatky stěn srovnal různě silný nános omítky, vnitřek chrámů zdobily fresky (z 12.st. např. kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě nebo kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice). S postupem času se však románská stavební technika stále zlepšuje a tak kromě samotné stavební konstrukce zbývá prostor i na další estetické prvky. Objevují se sloupy a sloupky osazené zdobenými hlavicemi a plastickými reliéfy, podobné reliéfy často s ornamentální nebo i figurální výzdobou vyplňují i prostor nade dveřmi kostelů – tzv. tympanon. Někde se i na stěnách objevuje plastická výzdoba – sochy, jako např. na kostele sv. Jakuba u Kutné Hory z 12.st.
Charakteristickým románským prvkem uplatňovaným opět především na sakrálních stavbách jsou pak tzv. vlysy – plastický reliéf, který se používal pod střešní římsou kostelů. Velmi zvláštní vlysy můžete najít na románském kostele v Mohelnici nad Jizerou pocházejícím z 12.st. – každý jednotlivý zub vlysu obepínajícího loď, apsidu i věž kostela je totiž zdoben svým vlastním unikátním zakončením.
POUŽITÁ LITERATURA
Benda, K. a kol. 1999, Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích – Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha
Beranová, M. 1988: Slované. Praha
Borkovský, I. 1969: Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha
Cech, B. 2011: Technika v Antice. Darmstadt
de Morant, H. 1983: Dějiny užitého umění od nejstarších dob po současnost. Praha
Janotka, M. – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha
Janotka, M., Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla, Praha.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Váňa, Z. 1973: Přemyslovský Libušín. Praha
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí. Praha