O postavení ženy v manželství
Do světa dospělých vstupovala mladá dívka sňatkem. Věk pro manželství určovalo ve středověku kanonické právo, přičemž věková hranice pro dívky ležela v rozmezí 12-13 let, u chlapců se jednalo o 14 rok života. Tzn., nejdříve v těchto letech mohli chlapec a dívka uzavřít svazek, který byl následně konzumován (naplněn). Nad manželstvím si ve středověku postupně získala vrchní autoritu (od uzavření až po smrt jednoho z manželů) církev. Od konání 4. lateránského církevního koncilu roku 1215 zároveň platilo povinně pro každý takový svazek církevní požehnání. Zrušení manželství přicházelo v úvahu jen ve výjimečných případech, například při impotenci nebo složení řeholních slibů, přičemž poslední slovo měla vždy církev.
Vlivy na utváření postojů k manželství se odvíjely od učení a postojů církevních otců. Souběžně s nimi se uplatňovaly vlivy římské právní (psané) kultury a vlastních zvyklostí raných států. V jejich případě šlo o zvykové právo, často založené na polygamii. Například u starých Slovanů prakticky nelze zjistit více, stejně jako u jiných etnik (třeba Germánů). Z raného středověku v zásadě pouze víme, že polygamii odsuzoval druhý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec (pozdější sv. Vojtěch). Jeho úsilí se ale na sklonku 10. století míjelo účinkem, neboť christianizace obyvatel, a především s ní spojované zvyky a životní rytmus se prosazovaly pozvolna. Písemné záznamy k manželství navíc máme jen k době křesťanského středověku. Vedle polygamie býval zřejmě zběžný a praktikovaný také konkubinát k manželství. Ke konkubinátu – spíše než k polygamii – se v případě starých Čechů také více přiklání aktuálnéní domácí bádání. Příklad, který se v této souvislosti zmiňuje jako doklad, představuje svazek knížete Oldřicha a jisté Boženy, manželky jistého Křesiny. Právě tato žena porodila knížeti příštího Břetislava I., protože podle slov kronikáře Kosmy Oldřichova choť byla neplodná.
Vedle známých snah biskupa Vojtěcha zůstávají pro nás psaným textem ve vztahu k manželství až tzv. Břetislavova dekreta z roku 1039, vyhlášená podle kronikáře Kosmy nad hrobem sv. Vojtěcha, v tehdy českým knížetem dobytém polském Hnězdně. Ke svazku muže a ženy se mimo jiné praví: „[…] Tedy toto ať jest hlavní mé přikázání, aby vaše manželství, jež jste dosud měli jako s lehkými ženami a nepořádná po způsobu hloupých hovad, od té chvíle byla podle církevních ustanovení zákonná, soukromá a nerozlučná, a to tak, aby muž žil maje dost na jedné ženě a žena majíc dosti na jednom muži […]. Biskup Šebíř pravil – a kdo by jinak učinil, budiž klet! Týmž trestem mají býti stiženy panny, vdovy a cizoložnice, o nichž je známo, že pozbyly dobrého jména, porušily stud a obtěžkaly smilstvím. […].“ (Kosmova kronika česká, překlad Zdeněk Fiala – Marie Bláhová, Praha 1975, s. 80)
K postoji církve dodejme, že hlavní smysl v případě manželství spatřovala (a proto je i prosazovala) v plození dětí pro zachování potomstva/populace. Sama středověká teologie hodnotila ovšem vždy mravně výše panenství a následně také vdovství, neboť si více cenila pohlavní zdrženlivosti.
Žena a domácnost na šlechtickém dvoře 12./13. století
Vedle dohledu nad manželstvím určovala a ovlivňovala církev také jeho podobu. Žena byla povinna starat se o manžela i dům a oba partneři si byli povinni vzájemnou věrností. Obecně pak žena manželstvím nabývala váženější pozice a dostávala se jí větší úcta. Při sňatku však zároveň slibovala poslušnost muži a nemohla samostatně (zvykově ani právně) jednat. Nicméně společenský status se ve srovnání se svobodnou ženou zlepšil.
Z pohledu péče o domácnost je potřeba rozlišovat mezi sociálními vrstvami a majetností rodin i v rámci jedné každé společenské linie. Urození anebo třeba majetní vesničané mívali služebníky nebo čeleď. Manželka takového pána či hospodáře měla pak vliv na koordinaci práce v domě a hospodářství. Chudší rodiny si musely vystačit samostatně, s domácností pomáhaly například dorůstající děti. Péče o domácnost pod gescí ženy/manželky zahrnovala starost o děti, zajištění stravy (vaření, pečení), péči o oděvy, úklid domu či starost o hospodářská zvířata. Souvisle s tím bývala zpravidla manželka i nápomocná při řemesle svého muže nebo u sezonních prací.
V případě velmožského dvora, který představuje areál Curia Vitkov, se ženská práce či péče odvíjela v několika rovinách. Ženy zde vystupovaly jednak jako manželky mužských protějšků, a ti stáli v různých stupních hierarchie vůči pánovi. Manželky blízkých služebníků velmože tak mohly být zároveň i oporami nebo společnicemi velmožovy choti. Předpokládáme, že právě manželka velmože (spolu se zkušenými ženami) koordinovala práce ostatních žen, služebných, děveček a eventuálních nevolnic.
Hospodářsky soběstačný dvůr/dvorec totiž potřeboval řadu ženských rukou, které pomáhaly se starostí o domácí zvířata, sběrem rostlin či bylin. Mladé nebo starší ženy především pak předly, tkaly látky, nebo šily oděvy nejen pro paní, ale i pro osazenstvo dvora/dvorce. Podíl ženské činnosti lze předpokládat rovněž v palácové kuchyni, při výrobě pokrmů, nápojů, při obsluze velmožovy choti, souběžně i u praní a čištění oděvů, donášky vody, dříví apod.
Písemné prameny však o takto konkrétních a všednodenních činnostech prakticky vůbec nehovoří. Při snaze poznat vedení domácnosti nebo život dvorů/dvorců, hradských okrsků v této době jsme odkázáni na analogie z mladšího středověku, historické rekonstrukce a zejména archeologii. Díky nálezům keramických nádob, misek, džbánů nebo přeslenů tak můžeme alespoň částečně do domácnosti žen a ženského světa nahlédnout.
Použitá literatura
Milena Lenderová a kolektiv, Ženy v českých zemích od středověku do 20. století. Praha 2009
Dana Dvořáčková-Malá – Jan Zelenka a kol., Přemyslovský dvůr. Život knížat králů a rytířů ve středověku, Praha 2014