Výstrojní podmínky naší akce vychází z toho, že se v rámci této akce snažíme přiblížit divákům život a vojenské umění v Čechách a ve střední Evropě ve 12. století. Protože se na bojištích té doby se určitě nevyskytovala jen ta nejmodernější výstroj své doby, tolerujeme výstroj a výzbroj v rozsahu 11.-12. století 

Stejně rádi Vás u nás uvítáme v bitvě nejen těžkooděnce, ale i lehkooděnce – kopiníky, sekerníky, či lučištníky, kušiníky a prakovníky. Vážíme si všech stejně, ba naopak – větší podíl lehkooděnců nám pomůže ztvárnit akci zase o trochu realističtěji.

Předběžný program pro účinkující

Sobota 19. července 2025

8:30 – kontrola výstroje a výzbroje (vyložené před vašimi stany).
9:30 – snídaně + sraz účinkujících – informační schůzka, nácvik bitvy
12:00 – doprovodný program – řemesla, dobový tábor, oživení dvorce
13:00 – lučištnický turnaj – kvalifikace
14:00 – turnaj těžkooděnců a lehkooděnců – kvalifikace
15:00 – dětská bitva
16:00 – Dobývání – scénářová bitva, poté živé komentované střety – dobývání, polní bitva, kruhy zrady
18:00 – volná večerní zábava bez diváků – soutěže o ceny, občerstvení

Neděle 20. července 2025

9:00 – rychlý sraz účinkujících
10:00 – dopolední program, lučištnický turnaj – finále
11:00 – turnaj těžkooděnců a lehkooděnců – finále
13:00 – dětská bitva
13:30 – Dobývání – scénářová bitva, poté živé komentované střety – dobývání, polní bitva, kruhy zrady

Doprovodný program pro účinkující

Program akce bude tradiční – ukázky řemesel, soutěže pro děti a možná i pro dospělé, vojenský tábor a život v něm. Uvítáme jednak řemeslníky, kteří chtějí předvést své umění, stejně tak obchodníky s lákavým, ale dobově odpovídajícím zbožím.

Ostatní účastníci budou mít roli jedinou – vytvořit iluzi raně středověkého tábora a života v něm. Bude tedy nutno z dohledu diváků odklidit vše moderní – igelitky, petky, lahve, spací pytle, mobily, fotoaparáty, brýle, cigarety a pod.

Bitva

Bitva je především velké scénické představení pro diváky. Nechceme vidět brutalitu, hádání o zásahy a podobně. Soutěžit spolu můžete v kruzích zrady, polních komentovaných střetech a samozřejmě nejlépe v turnajích. Na své přijdou všichni.

Před hlavní „bitvou“ bychom Vás opět požádali o pomoc s oblíbenou taškařicí, kterou oceňují diváci a návštěvníci dvorce, zejména však jejich děti – „dětskou bitvou“. Budeme potřebovat sehrát role velitelů, seržantů, zbabělých protivníků aj. Věříme, že si to užijete také!

Večerní program

Volná zábava. Pokud máte nápad na nějakou soutěž či program, dejte nám vědět, rádi vám dáme prostor. Hospoda bude zajištěna jako obvykle.

Tábor

Přímo ve dvorcí nám dochází místo, proto v něm letos budou především stany a stánky řemeslníků, tržiště a kolbiště pro turnaje. Hlavní dobový tábor bude přesunut dolů pod les, kde je více místa, rovina a snazší přístup od parkoviště. Abychom vám zajistili komfort, plánujeme kromě hlavní hospody na akropoli ještě stánek s občerstvením hned u tábora.

Prosíme, zdržujte v táborech „dobový pořádek“! Nepoužívejte moderní vybavení, obaly, nástroje, nebo je  skryjte do uzavřených stanů. Ze stejných důvodů vám obsluha krčmy bude nalévat pouze do vámi přinesených historických nádob (11.-12. století). Pokud nádobu nemáte, nebo jste si jí rozbili, můžete si jí v hospodě proti záloze půjčit.

Po dobu trvání akce bude povoleno kouření jen na označených místech.

Prosíme vás o respektování výše uvedeného.

Další organizační záležitosti

Strava – bude pro vás připravena snídaně. Další jídlo bude možné zakoupit ve stánku s občerstvením.

V dobovém táboře budou po dohodě s organizátory povolena i malá soukromá ohniště za podmínky, že místo bude uvedeno do původního stavu.

Po příjezdu se zaregistrujte u pořadatelů (u hospody na akropoli). Hradiště leží u obce Horní Vítkov asi 15 km od Liberce. Nejbližší větší obec je městečko Chrastava (zde je také možné nakoupit zásoby).

Obecná pravidla

Oděv a úprava zevnějšku

Rádi bychom aby se naše akce líbila vám i divákům. A to i po stránce vizuální. Toho ale můžeme docílit jen s vaší pomocí.

Berte prosím v potaz, že se nacházíme na válečném tažení ve vojenském táboře, ne na královském či císařském dvoře. Proto prosíme zejména dámy z doprovodu, aby volily pokud možno střízlivou garderobu, která jim umožní zhostit se i role pomocnic v táboře nebo na bitevním poli. Ohledně materiálů samozřejmě preferujeme len, vlnu, konopí, kopřivu nebo v rozumné míře i hedvábí. Pokud zvolíte směsovou tkaninu, dbejte o to, aby to z toho nebylo na první pohled patrné. Stejně tak přistupujte uvážlivě rovněž k výběru barev.

Všeobecně pak platí tato základní pravidla:

1. oděv musí být vždycky kompletní, včetně bot a nezbytných doplňků!
2. oděv, šperky, přezky aj. musí být podložené a odpovídat zvolené kultuře a dataci 11.-12. století
3. každá část oděvu, včetně doplňků, musí vycházet z historických podkladů
4. nejsou povolené moderní přezky, sedlářské cvočky-nýtky nebo „dírky“ pro šněrování
5. oděv smí být zdobený pouze ruční prací (karetky, vyšívání, tkané pásy aj.), nemusí být zdobený vůbec!
6. nepoužívejte při zdobení bižuterní imitace
7. dobově nevhodné tetování (zejména moderní) a šperky musí být po čas akce odstraněno nebo zakryto
8. dobově nevhodné účesy pánů i dam (střih i barva) musí být po celou dobu akce zakryty vhodnou pokrývkou hlavy

Výstroj a výzbroj bojujících

Opět vypíchneme několik základních pravidel:

1. povolené jsou pouze dřevěné štíty – kruhové i mandlové – s umbem i bez, případně štíty proutěné. Překližkové štíty tolerujeme, jen pokud jsou potažené (ideálně z obou stran) kůží či plátnem
2. povoleny jsou zbroje kroužkové, šupinové, falérové, lamelové. Všechny kroužkové zbroje i kroužkové doplňky jako jsou závěsy přileb aj. musí být pouze nýtované! 
3. ochranné rukavice jsou povoleny pouze: kožené (ne už z kožených lamel!), kroužkové, šupinové, falérové, vždy však přiměřeně ke zbroji, kterou bojovník nosí
4. jsou povolené jednoruční evropské meče z 11.-12. století. Meče v pochvě a pouze ke štítu! 
5. těžkooděncům jsou povolené železné nebo bronzové palcáty-bulavy. Lehkým pouze dřevěné úderné zbraně, nanejvýš okované. Vyhrazujeme si právo posoudit každou údernou zbraň jednotlivě a shledáme-li ji nevyhovující z hlediska bezpečnosti ji na místě vyřadit
6. i pod kovovou zbrojí a přilbou musí být kvalitní plstěná, vycpávaná nebo prošívaná ochrana – těla i hlavy!
7. hroty bitevních kopí musí být opatřené kuličkou či „hříbkem“ – vyhrazujeme si právo kontroly a vyřazení, pokud shledáme konstrukci hrotu nebezpečnou. Jsou povoleny i gumové hroty – zejména u vrhacích kopí
8. povolené jsou jedno i obouruční sekery z 11.-12. století. Obouruční sekery po krk!
9. nejsou povolené jakékoli úderné zbraně s pohyblivými součástmi (kistěn, řemdih aj.)

Výstrojní pravidla pro střelce

Podrobnější popis výstroje a výzbroje střelců z luků, kuší a praků či fustibalů najdete tady. Pro upřesnění však platí:

1. povolené jsou pouze tradiční celodřevěné (i lepené) luky o síle do cca 17kg
2. jsou povolené kuše s ořechem i kolíčkovou spouští do síly cca 35kg
3. šípy i střely do kuše musí být opatřeny jednotným korkovým „hrotem“ předepsané konstrukce („eurošíp“), ideálně s dalším vyměkčením dopadové plochy
4. každý střelec musí mít dostatečnou zásobu střeliva – tj. minimálně 10 střel
5. nejsou povoleny evidentně nehistorické barvy a materiály letek

Akce je na pozvání či po dohodě! 

Účast na akci možná pouze po registraci prostřednictvím našeho on-line formuláře. Registrovat se je možné do konce června.

V případě jakýchkoliv dotazů nás kontaktujte na akce@curiavitkov.cz, v urgentním případě i na telefonu 737 962 913.

Těšíme se nashledanou na našem dvorci.

Curia Vitkov

Rádi bychom naše velké jubileum využili k setkání se všemi, kteří k nám během posledního čtvrtstoletí jezdili a pomáhali budovat náš dvorec. Prostor na Curii Vitkov je však bohužel omezený a zájemců letos očekáváme mnoho, proto vás prosíme o včasnou registraci do konce května.

Předběžný program pro účinkující

Sobota 22. července 2023

8:30 – kontrola výstroje a výzbroje (vyložené před vašimi stany).
9:30 – snídaně + sraz účinkujících – informační schůzka, nácvik bitvy
12:00 – doprovodný program – řemesla, dobový tábor, oživení dvorce
13:00 – lučištnický turnaj – kvalifikace
14:00 – turnaj těžkooděnců a lehkooděnců – kvalifikace
15:00 – dětská bitva
16:00 – Dobývání – scénářová bitva, poté živé komentované střety – dobývání, polní bitva, kruhy zrady
18:00 – volná večerní zábava bez diváků – soutěže o ceny, občerstvení

Neděle 23. července 2023

9:00 – rychlý sraz účinkujících
10:00 – dopolední program, lučištnický turnaj – finále
11:00 – turnaj těžkooděnců a lehkooděnců – finále
13:00 – dětská bitva
13:30 – Dobývání – scénářová bitva, poté živé komentované střety – dobývání, polní bitva, kruhy zrady

Doprovodný program pro účinkující

Program akce bude tradiční – ukázky řemesel, soutěže pro děti a možná i pro dospělé, vojenský tábor a život v něm. Uvítáme jednak řemeslníky, kteří chtějí předvést své umění, stejně tak obchodníky s lákavým, ale dobově odpovídajícím zbožím.

Ostatní účastníci budou mít roli jedinou – vytvořit iluzi raně středověkého tábora a života v něm. Bude tedy nutno z dohledu diváků odklidit vše moderní – igelitky, petky, lahve, spací pytle, mobily, fotoaparáty, brýle, cigarety a pod.

Bitva

Bitva je především velké scénické představení pro diváky. Nechceme vidět brutalitu, hádání o zásahy a podobně. Soutěžit spolu můžete v kruzích zrady, polních komentovaných střetech a samozřejmě nejlépe v turnajích. Na své přijdou všichni.

Před hlavní „bitvou“ bychom Vás opět požádali o pomoc s oblíbenou taškařicí, kterou oceňují diváci a návštěvníci dvorce, zejména však jejich děti – „dětskou bitvou“. Budeme potřebovat sehrát role velitelů, seržantů, zbabělých protivníků aj. Věříme, že si to užijete také!

Večerní program

Volná zábava. Pokud máte nápad na nějakou soutěž či program, dejte nám vědět, rádi vám dáme prostor. Hospoda bude zajištěna jako obvykle.

Tábor

Přímo ve dvorcí nám dochází místo, proto v něm letos budou především stany a stánky řemeslníků, tržiště a kolbiště pro turnaje. Hlavní dobový tábor bude přesunut dolů pod les, kde je více místa, rovina a snazší přístup od parkoviště. Abychom vám zajistili komfort, plánujeme kromě hlavní hospody na akropoli ještě stánek s občerstvením hned u tábora.

Prosíme, zdržujte v táborech „dobový pořádek“! Nepoužívejte moderní vybavení, obaly, nástroje, nebo je  skryjte do uzavřených stanů. Ze stejných důvodů vám obsluha krčmy bude nalévat pouze do vámi přinesených historických nádob (9.-13. století). Pokud nádobu nemáte, nebo jste si jí rozbili, můžete si jí v hospodě proti záloze půjčit.

Po dobu trvání akce bude povoleno kouření jen na označených místech.

Prosíme vás o respektování výše uvedeného.

Další organizační záležitosti

Prosíme všechny zájemce, aby se zaregistrovali nejdéle do konce května!

Strava – bude pro vás připravena snídaně. Další jídlo bude možné zakoupit ve stánku s občerstvením.

V dobovém táboře budou po dohodě s organizátory povolena i malá soukromá ohniště za podmínky, že místo bude uvedeno do původního stavu.

Po příjezdu se zaregistrujte u pořadatelů (u hospody na akropoli). Hradiště leží u obce Horní Vítkov asi 15 km od Liberce. Nejbližší větší obec je městečko Chrastava (zde je také možné nakoupit zásoby).

Výstroj, výzbroj, kontrola

Podrobné podmínky na výstroj, výzbroj či oděv najdete na samostatné stránce.

Máte-li pochybnost, zda určitý kus výstroje či výzbroje odpovídá našim požadavkům, zašlete fotografii a popis na níže uvedený e-mail. V průběhu kontroly a po ní diskuse už není z časových a organizačních důvodů možná, prosíme, respektujte to. Cokoli co vám nebude při kontrole schváleno nesmí do bitvy ani do turnaje. Abychom vám ušetřili zbytečné tahání výzbroje a výstroje na plac a zpátky (nácvik bude tradičně nalehko), budeme po vás chtít, abyste si všechno co si budete chtít vzít do bitvy vyložili v 8:30 před své stany. Určení kontroloři pak postupně obejdou oba tábory a vaše vybavení zkontrolují přímo u vás.

Tyto podmínky platí pro všechny účastníky – jak bojující, tak i nebojující doprovod – na bitevním poli i v táboře. Tedy pro vojáky, ale i jejich ženy a děti.

Akce je na pozvání či po dohodě! 

Účast na akci možná pouze po registraci prostřednictvím našeho on-line formuláře. Registrovat se je možné do konce května.

V případě jakýchkoliv dotazů nás kontaktujte na akce@curiavitkov.cz, v urgentním případě i na telefonu 737 962 913.

Těšíme se nashledanou na našem dvorci.

Curia Vitkov

Protože nemá smysl vymýšlet nová detailní pravidla pro výstroj a výzbroj pro všechna etnika a kultury zvlášť, rozhodli jsme se vycházet z pravidel platných pro již existující akce, na která jste zvyklí. Takže platí následující pravidla:

1. Velká Morava – pravidla dle Velkomoravanů (Modrá)
2. Vikingové – Rogar
3. Románci – Curia Vitkov
4. 13. století – (Turnaj XIII. století – Curia Vitkov, Frýdlantský turnaj, řádová pravidla – viz. Templáři, Johanité aj.)

Obecná pravidla pro všechny

Oděv a úprava zevnějšku

Máme tu už XXV. ročník. Rádi bychom aby se naše akce líbila vám i divákům. A to i po stránce vizuální. Toho ale můžeme docílit jen s vaší pomocí.

Berte prosím v potaz, že se nacházíme na válečném tažení ve vojenském táboře, ne na královském či císařském dvoře. Proto prosíme zejména dámy z doprovodu, aby volily pokud možno střízlivou garderobu, která jim umožní zhostit se i role pomocnic v táboře nebo na bitevním poli. Ohledně materiálů samozřejmě preferujeme len, vlnu, konopí, kopřivu nebo v rozumné míře i hedvábí. Pokud zvolíte směsovou tkaninu, dbejte o to, aby to z toho nebylo na první pohled patrné. Stejně tak přistupujte uvážlivě rovněž k výběru barev.

Všeobecně pak platí tato základní pravidla:

1. oděv musí být vždycky kompletní, včetně bot a nezbytných doplňků!
2. oděv, šperky, přezky aj. musí být podložené a odpovídat zvolené kultuře a dataci 9.-13. století
3. každá část oděvu, včetně doplňků, musí vycházet z historických podkladů
4. nejsou povolené moderní přezky, sedlářské cvočky-nýtky nebo „dírky“ pro šněrování
5. oděv smí být zdobený pouze ruční prací (karetky, vyšívání, tkané pásy aj.), nemusí být zdobený vůbec!
6. nepoužívejte při zdobení bižuterní imitace
7. dobově nevhodné tetování (zejména moderní) a šperky musí být po čas akce odstraněno nebo zakryto
8. dobově nevhodné účesy pánů i dam (střih i barva) musí být po celou dobu akce zakryty vhodnou pokrývkou hlavy

Výstroj a výzbroj bojujících

Opět vypíchneme několik základních společných pravidel:

1. povolené jsou pouze dřevěné štíty – kruhové i mandlové – s umbem i bez, případně štíty proutěné. Překližkové štíty tolerujeme, jen pokud jsou potažené (ideálně z obou stran) kůží či plátnem
2. povoleny jsou zbroje kroužkové, šupinové, falérové, lamelové. Všechny kroužkové zbroje i kroužkové doplňky jako jsou závěsy přileb aj. musí být pouze nýtované! 
3. ochranné rukavice jsou povoleny pouze: kožené (ne už z kožených lamel!), kroužkové, šupinové, falérové, vždy však přiměřeně ke zbroji, kterou bojovník nosí
4. přilby jsou povolené dle pravidel platných pro jednotlivá etnika a kultury. Nejsou povolené lícnice.
5. jsou povolené jednoruční evropské meče z 9.-13. století. Meče v pochvě a pouze ke štítu! 
6. těžkooděncům jsou povolené železné nebo bronzové palcáty-bulavy. Lehkým pouze dřevěné úderné zbraně, nanejvýš okované. Vyhrazujeme si právo posoudit každou údernou zbraň jednotlivě a shledáme-li ji nevyhovující z hlediska bezpečnosti ji na místě vyřadit
7. i pod kovovou zbrojí a přilbou musí být kvalitní plstěná, vycpávaná nebo prošívaná ochrana – těla i hlavy!
8. hroty bitevních kopí musí být opatřené kuličkou či „hříbkem“ – vyhrazujeme si právo kontroly a vyřazení, pokud shledáme konstrukci hrotu nebezpečnou. Jsou povoleny i gumové hroty – zejména u vrhacích kopí
9. povolené jsou jedno i obouruční sekery z 9-13.st. Obouruční sekery po krk!
10. nejsou povolené jakékoli úderné zbraně s pohyblivými součástmi (kistěn, řemdih aj.)

Výstrojní pravidla pro střelce

Podrobnější popis výstroje a výzbroje střelců z luků, kuší a praků či fustibalů najdete tady. Pro upřesnění však platí:

1. povolené jsou pouze tradiční celodřevěné (i lepené) luky o síle do cca 17kg
2. jsou povolené kuše s ořechem i kolíčkovou spouští do síly cca 35kg
3. šípy i střely do kuše musí být opatřeny jednotným korkovým „hrotem“ předepsané konstrukce („eurošíp“), ideálně s dalším vyměkčením dopadové plochy
4. každý střelec musí mít dostatečnou zásobu střeliva – tj. minimálně 10 střel
5. nejsou povoleny evidentně nehistorické barvy a materiály letek

Pro středověkou stravu, ať už raného či pozdního období, byla klíčová dostupnost a sezónnost potravin. Dostupnost ponejvíce určovalo a zároveň limitovalo sociální postavení rodiny, což s sebou přinášelo rovněž otázku kvality stravy. Složení jídla pak bez rozdílu všem diktovala sezóna, tzn., že lidé prakticky mohli jíst jen to, co se právě urodilo, zbytek se odvíjel od ne/možností skladování potravin.

Základ jídelníčku, stejně jako v mladších staletích a dnes, tvořily obiloviny a maso. Objevovaly se na stolech urozených i neurozených. Technologie vaření pak určovala vlastní úpravu pokrmů, která ve většině případů závisela na vaření v jedné nádobě. Urození a majetnější si mohli dovolit závěsné kotle, prostí lidé pak povětšinou vařili v keramice. Není proto náhoda, že i většina kuchařských záznamů/receptů z mladšího středověku se týkala vaření v nádobách, kde se nejčastěji vařilo maso, nebo různé kaše. K uvařenému masu a různě sekanému a ochucovaným vývarem či omáčkou (v mladších pramenech zvanou jíchou) se přikusoval chléb, nebo placky stejně jako ke kaším.

Jídelníček nobility

Skladba stravy na panském stole ale oproti jejich poddaným byla nepochybně bohatší a maso se mohlo podávat po celý rok (vyjma postních dní). Jídelníček nobility pak výrazně zpestřovala zvěřina, což dokládají zmínky o lovcích či lovčích při dvorcích, v případě Přemyslovců i o loveckých dvorcích. Nechyběly však ani kaše, chléb, placky nebo mléčné pokrmy, ač máme takové zprávy písemně doložené až s počátkem 14. století. Zprávy z písemných pramenů o konkrétním jídelníčku se pro období do 12. století týkají povětšinou pražského dvora nebo církevních hodnostářů či obecně kleriků.

Kronikář Kosmas, autor Kroniky Čechů například uvedl, že kníže Oldřich měl v oblibě kančí ocásek, který mu umně připravoval věrný služebník Šebíř, jenž si za to údajně vysloužil biskupství: „Býval první po ruce při zabíjení divokého kance; uměl mu uříznouti ocas, očistiti jej a připraviti, jak to míval kníže rád a podával jej pánu, jakmile přišel, k jídlu. Proto prý kníže Oldřich často mu říkával – Šebíři, pravím ti upřímně: za tenhle lahodný zákusek zasluhoval bys biskupství.“ (1950, 71). Ať už Šebíř získal biskupství za cokoliv, došlo k roku 1031 skutečně k jeho vysvěcení. Stal se tehdy šestým pražským biskupem. Podle Kosmy rovněž víme, že na panovnickém dvoře se rovněž peklo sladké pečivo. K roku 1055 kronikář totiž vypráví, že kníže Spytihněv nechal strhnout pec svatojiřské abatyše, neboť objekt bránil stavbě nového opevnění Pražského hradu. Celou událost měl panovník komentovat výrokem, že si abatyše již nepochutná na sladkých koláčích. Přidat můžeme, že o pekařském umění určeném přímo pro panovníka vypovídá záznam z doby krále Vratislava I., který si vypůjčil pekaře i s náčiním u magdeburského arcibiskupa.

Další informace, které stravě kronikář Kosmas věnoval, zachytily skromnou snídani olomouckého biskupa Jana, jež sestávala z sýra, kmínu, cibule a opečeného chleba. Kosmas se o ní zmiňuje ve chvíli, kdy líčil, jak olomouckého biskupa pod záminkou přátelské návštěvy navštívil pražský biskup Jaromír, který ho následně fyzicky napadl: „…zavedl ho (Jan) do své ložnice…když tam Jaromír uviděl u postele sýr napolo snědený, trochu kmínu a cibule na misce a skývu topinky, co právě zbylo biskupu od včerejší snídaně, jako by nalezl nějakou hroznou a trestuhodnou věc, velmi se rozzlobil: „Proč žiješ tak lakomě? Nebo pro koho lakotíš, bídný žebráku? Na mou věru, nesluší biskupu lakomě žíti.“…“ (1950, 110). Situace může tak na straně jedné dokládat, že biskup Jaromír se sám v jídle neomezoval, a na straně druhé, že kritizoval tuto stravu jako obecně nevhodnou pro biskupa v jeho postavení.

V případě posledně složení stravy řeholníků uvedl pak Kosmas na jiném místě toto: „Ale když často z nedbalosti služebníků selhávalo zásobování a bratří ho proto často trápili svými stížnostmi, chtě se jim docela zavděčiti, z jejich desátku si vyhradil jednu čtvrtinu, kdežto tři čtvrtiny mezi bratří rozdělil tak, aby každý bratr měl ročně stále třicet měr pšenice a tolikéž měr ovsa a k tomu ještě čtyři peníze každý týden na maso.“ (1950, 109).

Dochucovadla a koření

Součástí stravy nobility bývalo rovněž dovozové koření. Doklady například o dovozu hřebíčku, muškátu nebo skořice ale spadají až do druhé poloviny 14. století. Nicméně na stůl panovníka či nobility se zejména v přemyslovských centrech mohly takové druhy dochucovadel dostat. Všechny tyto a další druhy popsala také například i sv. Hildegarda ve svých spisech. Pro starší středověk na základě archeologických nálezů víme u nás již v 11. století o kmínu a kopru. Díky nálezům z pražských lokalit je doložen pro 12.-13. století jalovec a koriandr. Využívaly se rovněž volně rostoucí dobromysl obecná, majoránka lesní, violka vonná, kopřiva, třezalka tečkovaná, kozinec, vlaštovičník apod. Chuť vylepšovaly cibule, česnek, křen apod. Přidat můžeme, že například pepř a šafrán jsou doloženy v listině břevnovského kláštera z počátku 14. století.

K dochucovadlům také patřil ve středověku med. Kronikář Kosmas o něm hovořil mimo jiné i v souvislosti s charakteristikou Čech, jež oplývaly mlékem a strdím. Med byl ale nejen pokrmem, přísadou, nýbrž i základem pro výrobu medoviny a významným obchodním artiklem a platidlem. V medu se rovněž odváděla daň. Zřejmě z toho důvodu si Kosmas v některých letech všímal hojnosti medu nebo naopak jeho nedostatku. Dnes užívaný třtinový cukr nebyl znám (dostal se k nám až mnohem později, dovážel se z Orientu a používal se zprvu pouze v lékařství, doložen je například až v účtech ze dvora Vladislava Jagellonského).

Sůl kamenná se u nás nevyskytuje, dovážela se ze Saska, Polska, alpských zemí, Sedmihradska (od Vratislava II. do poloviny 12. století) či Uher a používala se k ochucování pokrmů i konzervování masa („nasolení“).

Jídelníček prostého člověka

Obilná kaše

Stěžejní složkou prostých lidí nejen v raném středověku představovaly různé druhy obilných kaší. Slovo „vaření“ se v dobové terminologii vztahovalo především k přípravě těchto kaší, v raném novověku se pak používalo slovo vařivo, což značilo teplé kašovité jídlo nejen z obilovin. Kaše se připravovaly z celého i drceného obilí (prosa, ječmene, pšenice, ovsa, od 12. stol. i pohanky), které se máčelo a vařilo ve vodě nebo i v mléce.

Dělaly se kaše slané i sladké, dochucované medem a čerstvým i sušeným ovocem (především jablky, hruškami, ale i lesními jahodami, borůvkami, ostružinami, černým bezem, trnkami. Podle archeologických nálezů byly ve středověkých Čechách rozšířené dnes již polozapomenuté moruše a místy i broskve, jak dokládá například Magdalena Beranová. Podle nedávných archeologických dokladů ze zaniklé vsi ze 14. století víme rovněž, že se ovoce nejen sušilo, ale také svařovalo, přičemž šlo nepochybně o snahu o jeho uchování na způsob již v novověku známé zavařeniny.

Pražmo

Z nedozrálého obilí (nejčastěji z ječmene) se pražením na rozpáleném pekáči dělalo tzv. pražmo (též brašno). Toto jídlo se často připravovalo v čase před sklizní, kdy nové zrno ještě nedozrálo a staré zásoby byly již téměř vyčerpány. Pražmo byla velmi vydatná strava, bohatá na bílkoviny a vitamíny, kterou se člověk dokázal snadno zasytit, zvláště v kombinaci s mlékem, ale konzumace obilí před sklizní nebyla při nejistých výnosech raného středověku příliš vítána. Bylo to též obřadní jídlo připravované např. pravidelně v den letního slunovratu. Jako pražmo se též někdy uvádí i jídlo z praženého obilí zralého.

Luštěniny

Luštěniny (hrách, čočka a boby) sloužily jako častý základ kaší. Před vařením se máčely, nebo se z nich připravovala pučálka (luštěnina se nechala naklíčit).

Chléb a menší pečivo

Základní potravinou byl pak vedle kaší kvašený chléb z různě semleté/hrubé mouky. Rovněž se peklo z několika druhů mouky. Rozlišoval bílý chléb, který je zpravidla na středověkých iluminacích vyobrazen v podobě o něco větších dnešních houstiček/bochánků.

V listině olomouckého biskupa Bruna z roku 1258 se taková mouka uváděla jako lepší. Horší mouka značila tmavší mouku žitnou, nebo jakoukoli hrubě namletou. Podle textu zmiňované listiny přímo víme, že se z rozkazu biskupa pekl chleba z mouky pšeničné (lepší/bílé) a z tzv. horší žitné mouky, nebo jen z tzv. pšeničné výražky, krupičkové mouky.

Vedle chleba se v raném středověku pekly i jednoduché nekvašené placky a například kvašený chléb, resp. zbytky zuhelnatělého kvašeného chleba a úlomek nekvašené placky byly nalezeny na Klučovském hradišti (Z.Dohnal, 1958). Ve vrcholném středověku se pak tyto placky nazývaly například calty.

Jednoduché chlebové placky se připravovaly, když nebyl dostatek času na zadělávání a kynutí, protože příprava chleba trvala až 13 hodin (Smetánka 1992). Stejně tak se mohly placky připravovat jako rychlejší varianta před pečením chleba na vyhřáté peci, což je doloženo ještě například v 19. století (tzv. podplamenice).

Kvas na chleba se připravoval smísením mouky s vodou a následně po jejich zkvašení nebo již ze zbytků těsta z předchozího pečení, které se polily vlažnou vodou a nechaly se v dřevěných necičkách vzejít. Vykynuté těsto se pak sázelo do předem roztopené a vymetené pece.

Maso

Jedlo se maso z domácího zvířectva a ryb. Maso však bylo na jídelníčku poměrně vzácné, jedlo se ve sváteční příležitosti. Navíc i z důvodů toho, že domácí zvířata se využívala na mléko, vejce a logicky se podporoval i další chov. V postní dny církev zakazovala jíst maso teplokrevných zvířat i jejich produkty (vejce, sýry, mléko, máslo), takže se z masa jedly pouze ryby – např. vařené, uzené či solené, ale ani ty nebyly na postním jídelníčku denně. Maso se nejčastěji konzervovalo nasolením či uzením. Pro chudší vrstvy je ale třeba zvážit dostupnost soli a rovněž prostory k uzení. 

Ovoce a zelenina

Používalo se ovoce vypěstované v sadech a některé druhy zeleniny (nejvíce zelí, okurky, ředkve, nikoliv ale třeba současná mrkev, která je pro mladší novověk; od počátku 14. století je u nás nejstarší doklad o žluté/dnes tzv. krmné/ mrkvi) na zahrádkách stejně jako plody plané, sbírané v lese. Zelí a okurky se konzervovaly nakládáním a kvašením. Byla už známa i příprava octa, který sloužil podle některých mladších receptů jako ustalovač či konzervant.

Mléčné výrobky

Z mléka se získávaly syrovátka, tvaroh, sýry a máslo. Máslo se vyrábělo z mléka stloukáním v máselnici. Tvaroh se jedl například s cibulí a kmínem, nebo česnekem, pravděpodobně i s křenem. Podoba sýra zůstává pro starší dobu nejasná, uvažuje se o tvarohové, obecně o měkčí formě.

Varianta starého/tvrdého sýra je pak bezpečně známá až asi s koncem 14. století, spolehlivě v severní v Itálii. Na druhou stranu Kosmas v pověsti o povolání Přemysla Oráče na knížecí stolec popisuje v jídle sedláka i sýr slovy: „On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, mošnu položil na trávník místo stolu, na to režný ubrus a tak dále. Zatímco svačili a vodu ze džbánu pili…“ (1950. 24). O syrovátce máme pak konkrétní informace z 15. století, kdy kronikář Jan Butzbach vyprávěl o tom, že v českých zemích venkované a jejich děti jedí tvaroh a syrovátku.

Nápoje

Kromě vody a mléka se pily i alkoholické nápoje, zejména medovina a víno. Podle I. staroslověnské legendy oba nápoje nabízel již mladší bratr Boleslav knížeti Václavovi při návštěvě (Staré) Boleslavi. Dělala se i různá ovocná vína a mošty (ze sbíraných i pěstovaných plodů, trnek, šípku, černého bezu a moruší atd.) a připravovaly se sladké šťávy z mízy stromů atd..

Pivo

Přestože naši předci vařili pivo (podobně jako medovinu) pravděpodobně už dříve, poprvé je u nás bezpečně doloženo až koncem 10. st. v souvislosti s Břevnovským klášterem. Tamní benediktýni, kromě vinařství, vařili též pivo. Svatý Vojtěch, jako pražský biskup, ale vaření piva zapověděl a to dokonce pod trestem exkomunikace. Zákaz na žádost krále Václava I. oficiálně zrušil až Papež Innocenc IV. Pokud Vojtěch doufal, že zákaz vaření piva pozvedne v zemi všeobecně (dle jeho mínění) upadající mravy, minul se účinkem, neboť i kníže Břetislav musel r. 1039 vydat zákony a opatření, která omezovala (mimo jiné) také opilství, jež zjevně bylo stejným problémem jako v době Vojtěchově. Nadační listina kolegiálního kostela vyšehradské kapituly z r.1088 dokládá, že se pivo (navzdory Vojtěchovu příkazu) vařilo dál. Tato nadační listina vymezuje i desátek chmele určený k vaření piva. Ze stejné listiny známe také jména prvních, u nás historicky doložených, sladovníků – „na Trávníce pod Petřínem“ a to Častoně, Sobíka a Šešůra. Pivovarnictví dokládají také listiny Soběslava I. z r. 1130 (opět pro vyšehradskou kapitulou) a falsum z 12. st.

Pivo se vyrábělo, jak podomácku, tak v klášterních varnách (od 14. století se stalo vaření piva zvláštní a přísně střeženou výsadou, koncentrovanou do měst) z různých druhů sladu buď bílé (bledé) z pšenice nebo černé (tmavé či červené) z ječmene . Bílé pivo bývalo husté a bylo chuťově asi spíše neutrální. Černé ječmenné pivo bývalo lehčí, nahořklé a označovalo se v mladších pramenech také jako pivo staré. Až mnohem později se k nám z německých oblastí rozšířilo také vaření hořkých piv s větším dílem chmele, které se nechávalo déle odležet (ležáky). Kvalita piva se posuzovala různě a souvisela také s jeho hustotou – pro srovnání rozdílů lze použít také mladší označení piva jako: „mladé“ či „tenké“. Označovalo řídké a nekvalitní pivo, zatímco „tučné“ pivo husté, silné a kvalitní. Pokud se pivo nespotřebovalo z várky hned, skladovalo se v dřevěných, dobře vysmolených, sudech. Narozdíl od dnešních piv byla tehdejší piva mnohem hutnější, silnější a i na vzduchu (tedy i ve džbánku) vydržela dlouho čerstvá („nevětrala“) což souvisí se způsobem kvašení i celkovou povahou piva.

Medovina

Medovina se vyráběla, stejně jako pivo, podomácku – kvašením výchozí suroviny – medu s přidáním různých přísad (chmel, koření aj.). Připravovala se také jako obřadní nápoj např. o Vánocích.

Destiláty

Destilace alkoholu byla známa již v 11.-12. st. v Itálii. Původně se alkohol vyráběl a užíval pouze jako lék (aqua vitae) ale již záhy se přešlo k výrobě různých likérů. K nám se znalost destilace dostala pravděpodobně prostřednictvím řádových kněží koncem 12. st. Jako základ se v raném středověku používalo víno. Alkohol se získával přepálením (obvykle méně kvalitních) vín s přísadou soli – viz. receptář „Mappae clavicula“ z 12. st. Poživatelný nápoj se získával dvoj i vícenásobným pálením a čistěním – např. přepalováním základu s jalovcem, odléváním a filtrováním. Hromadnější výroba a konzumace pálenek je však u nás datována až mnohem později – od 14. st.

Poděkování

Autor děkuje Daně Dvořáčkové-Malé za fotografie, konzultace a závěrečnou redakci textu

Štítky

Jako základ pro rekonstrukci této přilby byl použit nález z Olomouce (11.-12. st. – viz obr. nahoře). Protože však nešlo o výrobu kopie, ale o funkční přilbu použitelnou při rekonstrukci hist. vojenství, rozhodli jsme se při zadání dodržet pokud možno originální technologii výroby a konstrukci, nikoli však přesně rozměry původní přilby. Ty bylo třeba přizpůsobit hlavě konkrétního nositele. Původní přilba je po obvodu poměrně úzká, navíc musíme ještě počítat s nějakým polstrováním (buď přímo v přilbě nebo ve formě nějaké plstěné či prošívané čapky), které její vnitřní prostor dále zmenší. Pro naše účely bylo nutné zvětšit obvod u spodního lemu, což si ovšem vyžádalo i menší změnu tvaru přilby. Původní zvon je poměrně strmý. Při zachování původního tvaru zvonu a větší základně by byla přilba neúnosně vysoká. Proto byl zvon o něco snížen a na replice není při pohledu z boku už tak strmý. Není ovšem ani zdaleka tak nízký a oblý jako na přilbě z Ostrowa Lednicki (obr. dole) aj.

Následující fotografie dokumentují postup výroby této přilby tak jak jej pro nás postupně zdokumentoval při práci platnéř Jiří Klepač:

Téměř hotový zvon přilby před broušením:

A zde pak můžete vidět konečný produkt po vybroušení a vyleštění:

Výsledná přilba má rozměry:

Vnější obvod u spodního okraje: 750mm
Výška zvonu bez nánosníku: 195mm
Délka nánosníku: 73mm
Šířka nánosníku: 45mm
Síla plechu u spodního okraje: 1,84-2,02mm
Váha (včetně řemínků): 1910g

Přilbu pro Curii Vitkov vyrobil a výrobní postup průběžně zdokumentoval Jiří Klepač – The Armoury of Jiří Klepač.

VÁLEČNÝ KŮŇ

Kromě samotné užitné hodnoty bojového a dopravního prostředku kůň rytíři poskytoval také zjevnou demonstraci jeho vlastního postavení. Vysoko v sedle sledoval pán přezíravě pěší bojovníky pod kopyty svého koně – vlastní i cizí. Kůň jej demonstrativně odděloval od nižší třídy – pěších bojovníků a poddaných obecně, stejně jak jej oddělovalo jeho společenské postavení a podtrhoval tak jistý společenský antagonismus.

Ačkoli byl těžkooděný bojovník (nobiles, comites, rytíř…) schopen účinné bojové akce i jako těžkooděný pěšák (např. při dobývání nebo obraně pevností aj.), jeho místo (i v intencích dobové kultury) bylo především v sedle koně a to z mnoha důvodů. V sedle těžkého bojového koně, chráněn kvalitní výstrojí, opatřen kvalitní výzbrojí a od dětství cvičený v jízdě i zacházení s různými zbraněmi, představoval rytíř jednu z nejstrašnějších zbraní středověkých bitevních polí. Kůň jezdci umožnil vyvinout vysokou rychlost pro čelní úder kopím, jímž těžká jízda zpravidla zahajovala střet. Přesnou rychlost nájezdu neznáme, ale dle názoru odborníků (oslovených jezdců a chovatelů) se mohla pohybovat u těžkých koní s krytím kolem 300-400m/min nebo i výrazně rychleji – dle zatížení, typu koně, povaze terénu apod. Těžkooděný jezdec v raném a vrcholném středověku při jízdě ještě nevysedával – konstrukce sedla a jeho těžká výstroj mu to neumožňovala.

Boj kopím

Jak již bylo řečeno, střet obvykle zahajoval útok kopím. Do 11. století držel jezdec kopí při útoku obvykle v pravé ruce (v levé držel štít) a úder zasazoval bodem – soudě trochu opatrně, dle ikonografických pramenů (např. svatohavelský žaltář z 10. st., Výšivka z Bayeux – 11. st., kámen z rytinou jezdce z Libušína – přelom 10-11. st. aj.) držel kopí nejčastěji nahoře a bodal jím shora dolů.

Ve 12. století ale již zakládal jezdec své dlouhé kopí pevně do podpaží a mířil jím šikmo přes hlavu koně tak, aby protivníka měl po levé straně, kde byl také zavěšen štít. Tak byl zároveň sám chráněn před kopím protivníka. Štít, kterým se chránil, sice sám o sobě kopí soupeře zastavit nemohl, ale zkušený bojovník mohl štítem hrot kopí srazit stranou. Při založení kopí do podpaží jezdec již neútočil bodem rukou jako dříve, ale nárazem pevně zapřeného kopí, kdy potřebnou sílu a rychlost mu dodal pouze rozjetý kůň. Založení kopí umožnilo jezdci přenést energii nárazu přes vysoké sedlo na hmotu koně, takže úder byl nesmírně silný – pokud zasáhl přesně svůj cíl a jeho kopí nebylo sraženo stranou či nesklouzlo po povrchu štítu nebo přilby, neexistovala už žádná zbroj, která by jej mohla zastavit, protože veškerá energie nárazu byla soustředěna na hrotu kopí.

Při nájezdu měl bojovník nohy natažené kupředu, zároveň byl však mírně předkloněný, aby se mohl při nárazu lépe zapřít o zadní rozsochu sedla. Jeho hlava tak byla mírně skloněná a kónická přilba poskytovala jeho protivníkům horší cíl. Tento faktor fungoval i později, kdy se (od konce 12. st.) začaly používat těžké „hrncové“ jezdecké přilby s plochým vrchlíkem. Tato přilba poskytuje (oproti kónické) pro kopí zdánlivě lepší cíl, ale když rytíř útočil v mírném předklonu, nabízel protivníku vlastně horní zpevněnou hranu své přilby a šikmý vrchlík i hledí, po kterém mohl hrot snadno sklouznout. V takové podobě nacházíme útočící bojovníky (či panovníky) na četných výjevech v rukopisech, na mincích či pečetích.

Druhy koní

Jako bojové koně se používala zvláštní silná plemena – kůň musel být silné zvíře, aby dokázal bez problémů nést rytíře v plné zbroji, jeho výstroj, těžké rytířské sedlo s pokrývkami či později i svou vlastní zbroj a zároveň musel být stále dostatečně rychlý. Plemena starověkých a raně středověkých koní byla menší – nižší, než je tomu dnes. Od cca 12. st. dále se však průměrná výška koně v kohoutku postupně zvyšovala.

Samotný bojový kůň (dextrarius, equus ad pugnandum) představoval značný majetek – starý franský Ripuarský zákon z 8. st. uvádí cenu jednoho takového bojového koně na 7-12 solidů, tedy asi stejný počet krav (pro srovnání cena těžké zbroje byla také 12 solidů), víme že král Přemysl Otakar I. si vypůjčil dva koně v ceně 30-ti hřiven stříbra aj. (Choc1967, 199). Výcvik takového koně byl náročný a trval dlouho, proto se jej oděnec snažil co možná nejvíce chránit a šetřit. Mohl-li si to dovolit, používal bojového koně výhradně do bitev a turnajů (pokud i na turnajové klání neměl jiného koně), při přesunech, pokud nehrozilo bezprostřední nebezpečí jezdil na jiném lehčím koni (palafridus, equus ad currendum) a zbroj vezl jiný kůň či mula (na mule jezdil po táboře kníže Svatopluk) nebo společná kára v trénu. Na šetření koní pro čas útoku myslí i templářské regule. Chudší bojovníci (např. i družiny feudálů aj.) museli vystačit pouze s jediným levnějším, lehčím a méně kvalitním koněm – sloužícím jak k přesunu, převozu výstroje, tak i k boji. V boji samotném byli tito lehčí a po přesunu méně odpočatí koně nasazováni až v zadních řadách.

Výcvik, hry a turnaje

Umění jízdy na koni patřilo, stejně jako ovládání zbraní, do základního výcviku urozených bojovníků (ale i jejich jízdních družiníků). Učili se tomuto umění prakticky od dětství, ostatně kůň byl pro ně také nebytný dopravní prostředek. Kromě individuálního výcviku a samozřejmě boje však již poměrně staré písemné prameny naznačují, že se u nás v raném středověku praktikovaly také jakési jízdní hry. Něco podobného naznačuje např. už První staroslověnská legenda o sv. Václavu „On tedy (Václav) bratru neodřekl, nejel domů. A vsednuv na koně, zahájil hru a veselil se se svou družinou na Boleslavově dvoře“ (Hošna, 1997, 208). Něco vzdáleně podobného naznačuje i Kosmas, když popisuje jak Vršovci přepadli a svázali kněžice Jaromíra a „skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána…“ (1950, 59). Bohužel nevíme nic o formě takových jezdeckých her a hromadných tréningů i když je možné je v rámci výcviku předpokládat. Je pravděpodobné, že tyto hry představovaly u nás do jisté míry předchůdce pozdějších velmi oblíbených turnajů. Ty se u nás, s již pevně danou formou, rozšířily až ve 13. st. za vlády krále Václava I. – oficiálně letopisec praví, že „Také za jeho (Václavových) časů byla v Čechách vynalezena hra v turnaje“ (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 102). Tím zjevně nemá na mysli, že by Čechy byly kolébkou turnajů, spíše lze říci, že za vlády zmíněného krále k nám (jistě s jeho nemalým přispěním) dorazila ze západu móda rytířských turnajů, se vší svou obřadností, pravidly, pompou a nádherou rytířské kultury.

VÝSTROJ BOJOVÉHO KONĚ

Sedlo

S ohledem na používané materiály se nám bohužel žádné raně středověké sedlo nedochovalo neporušené v původní podobě. Z 10. až počátku 11. st. však máme dochované alespoň zbytky dřevěných koster sedel (např. v Polsku či v Rusku), fragmenty kůže a ozdobného kování, kovové přezky, faléry aj. Když se však sedla přestala ukládat do hrobů, mizí nakonec i tyto artefakty. Nálezy dochovaných koster sedel od nás bohužel chybí a při rekonstrukci sedel z 11.-13. st. jsme odkázáni pouze na písemné prameny (které ovšem prakticky neuvádějí konstrukční detaily), tuzemskou či zahraniční ikonografii a nemnohé archeologické nálezy, rovněž z ciziny.

Nejstarší písemné doklady sedel českých bojovníků se váží k 9. století (Fuldské anály), kdy roku 871 získali Němci při přepadu českého průvodu knížecí nevěsty v pomezním hvozdu na 644 sedel a uzd. O rozvinutém sedlářství a uzdařství se též zmiňuje Ibrahim ibn Jakob, když v 10. st. navštívil Prahu.

Představu o tom jak vypadala sedla v období 11. až 13. st. si můžeme udělat na základě výše zmíněných koster sedel a ikonografie. Šlo o konstrukčně jednoduchá, tzv. „kozlíková“ sedla tvořená původně jen dřevěnou kostrou a polstry. Kostra byla tvořena přední a zadní „rozsochou“ a „lyžinami“ dosedajícími ze stran na hřbet koně (viz.obr). Kostra sedla zřejmě ještě nebývala běžně potažená kůží (ačkoli třeba nalezené zbytky sedla z Lutomierska naznačují, že toto sedlo mělo kůží minimálně potažené rozsochy) a pro příjemnější posez byl mezi rozsochy umístěn buď vycpávaný „polštář“ nebo kožešiny aj. Aby sedlo koně na hřbetě netlačilo, vypodkládalo se silnou houní, která zřejmě mohla i nahrazovat vycpávané polštáře pod lyžinami. Rozsochy, mezi kterými jezdec seděl mohly mít různý tvar i sklon. Na některých sedlech byly rozsochy symetrické – obě podobného tvaru, přímé či vykloněné směrem ven od jezdce (viz. obr.), někde jsou asymetrické – mají různý tvar, přičemž přední je přímá a zadní je vykloněná vzad pro pohodlnější posez aj.

Rozsochy mohly být různě vysoké, ale v ikonografii od 11. st. převažují vyšší a masivnější, což zřejmě mohlo souviset i se sekundární funkcí sedla – chránit částečně slabiny a břicho bojovníka. Jak naznačují nálezy raně středověkých sedel, nebo spíše jejich fragmentů, mohly být rozsochy honosnějších sedel zdobeny řezbou (nález sedla z Alskoga Churg – Gotland, 11. st.), případně kováním, které plnilo funkci dekorativní nebo zpevňovalo konstrukci rozsoch (bronzové kování vršku rozsoh má kupříkladu sedlo z polského Lutomierska – spekuluje se o tom že mohlo jít o druhotně použité třmeny ostruh).

Ve 12. st. (spíše v jeho druhé polovině) se tvar sedel dále postupně mění – zadní rozsocha se prohýbá a v horní části se více nebo méně stáčí kolem boků jezdce vpřed, aby jej lépe chránila a poskytla mu větší stabilitu v sedle. Soudě dle některých výjevů z 12. st. mohla mít zadní rozsocha v horní části oblý tvar, prohnutý směrem k jezdci (např. ilustrace v rukopisu Geofreye of Manmouth – History of the Kings of Britain z roku 1150 nebo Winchesterské bible 1160-1175).

Postupně se však její okraje protahují a získává tak tvar jakéhosi „T“ se zaoblenými rameny, ohnutými podél boků jezdce s vykrojenou spodní částí tak, aby sedlo nebránilo noze v pohybu vzad a ovládání koně. Toto řešení poskytovalo jezdci jistější posez a větší stabilitu – především v boji, proto taková sedla nacházíme na výjevech válečných, turnajových a dokonce i loveckých scén, bez větších změn, přinejmenším další dvě staletí. Šlo ovšem o postupný vývoj, k této změně samozřejmě nedošlo naráz. Nakolik nám ikonografické prameny (často stylizované, nezřetelné a bez skrytých konstrukčních prvků sedla, takže je k nim třeba přistupovat obezřetně) dovolí usoudit, používalo se ještě ve 12. st. souběžně různých forem sedel, ke konci 12. st. však už na výjevech převažuje výše popsaný typ. Je teoreticky možné, že se v této době již používalo různých typů sedel k boji a pro dopravu (jak to známe z mladších dob) ovšem písemné prameny, hovoří-li vůbec o sedlech, je nijak nerozlišují. Také ikonografie nám v tomto příliš nepomůže, protože i když známe z 12. st. různé formy sedel na výjevech jezdců v boji, na cestách či na lovu, žádná zřetelná zákonitost, která by nám umožnila rozlišovat „civilní“ a „vojenské“ sedlo tu ještě patrná není.

Ikonografie nám sedla z 12.-13. st. ukazuje často barevná a i když připustíme, že mohlo jít o polychromované dřevo (což se používalo například u luxusnějšího nábytku), pravděpodobnější je, že se tato sedla polstrovala a potahovala kůží, případně drahými tkaninami u velmi honosných kusů. Rovněž podkladové tkaniny a čabraky byly často zdobené.

Podbřišníky či podbřišáky (řemeny, které vedou pod břichem koně a drží sedlo na místě) bývaly ukotvené přímo na dřevěnou kostru sedla – na lyžiny. Výjevy nám ukazují jak variantu s jedním podbřišníkem, umístěným blíže k přední rozsoše, tak se dvěma řemeny umístěnými na sedle symetricky, dál od sebe. Předpokládáme, že šlo obvykle o kožené řemeny, ale některé výjevy umožňují i úvahy o tkaných popruzích. Podbřišníky dále doplňuje řemen procházející přes plece koně. Přestože sedlo udrží na místě samotné podbřišníky, tento řemen měl zřejmě původně zabránit posunu sedla vzad – při nárazu apod. Původně funkční řemen se časem stal také výrazným dekorativním prvkem – býval pobíjen, vykrajován nebo na něj bývaly zavěšovány ozdobné faléry aj. Přestože jako ochranný prvek na plecích koně nehrál zřejmě nijak zásadní roli nelze pominout ani tento aspekt. Podobnou funkci měl zřejmě i řemen procházající od sedla přes zadek koně. Ten však na spoustě výjevů chybí, takže jeho funkce zřejmě nebyla až tak důležitá. Oba řemeny jsou dobře patrné třeba na výjevech ze svatohavelského žaltáře z 10. st. (viz. obr.).

Sedlo také mohlo být opatřené úchyty – zpravidla na přední rozsoše, na které rytíř zavěsil další poboční zbraně, měl-li nějaké.

Třmen

Nohy bojovníka jsou pevně usazeny ve zvláštních stupačkách – tzv. třmenech. Vynález třmene v raném středověku (antika třmen neznala) poněkud změnil způsob jízdy a celkové posazení jezdce na koni. Ačkoli některé nomádské asijské národy (např. Avaři) znaly třmen již dříve (zpravidla v podobě prostých kožených či kovových ok) a s jejich expanzí se dostal v raném středověku do Evropy, větší rozšíření a využití v evropském vojenství nastalo zřejmě až v době karolinské. Se zavedením třmenů se zvýšila stabilita jezdce v sedle. Dále třmen pomáhá jezdci při ovládání koně. Přesto se domnívám, že se obecně uváděný účinek zavedení třmene na údernost těžké jízdy v době karolinské neprávem přeceňuje, protože tehdy se ještě používala poměrně nízká otevřená sedla a především se jezdecké kopí nezakládalo do podpaží, ale bodalo se jím při nájezdu pohybem ruky. Třmen nepochybně k stabilitě jezdce napomáhal, ale k razantnímu zvýšení „údernosti“ nájezdu těžké jízdy přispěly až všechny zmiňované faktory zároveň (hluboké sedlo, třmen i založení kopí) a to až koncem 11. století. Potřeba vzepřít se ve třmeni bez obav z vyklouznutí nohy vedla postupně i k vynálezu dlouhých špičatých bot – v boji kovových (kroužkové nohavice byly na přelomu 13.-14. st. někdy opatřeny odnímatelnou kovovou špicí a později je nahradila kovová obuv z profilovaných lamel a plátů).

Ostruhy

Jedním ze základních atributů jezdce byly jezdecké ostruhy. Ostruhy samy měly kromě praktické funkce coby jezdecké pomůcky také nemalý společenský význam – v raném a vrcholném feudalismu bývaly znakem společenského postavení svého nositele, jeho příslušnosti k jezdeckému – rytířskému stavu. Například novopečený rytíř je často přijímal spolu s mečem při pasování, případně jako zvláštní čestnou odměnu za vykonané hrdinské činy po bitvě aj. Odtud pramení i známý výraz „vysloužit si ostruhy„.

Protože i mezi jezdci byly velké rozdíly stran sociálního postavení a majetku, známe z nálezů nejen prosté železné ostruhy (těch je samozřejmě většina), ale také nákladné ostruhy vyrobené z bronzu nebo železa a následně plátované nebo tausované zlatem či stříbrem aj. Ostruhy z hrobu Filipa Švábského byly například plátované stříbrem a ostruhy nalezené v polské Wroclawi (Ostrov Tumski) byly plátované zlatem. Pokud jezdec sesedl z koně a nechtěl chodit v ostruhách, mohl své nákladně zdobené ostruhy zavěsit k pasu.

Bohužel od nás dosud chybí rozsáhlejší komplexní studie zaměřená čistě na vývoj ostruh, jejich třídění a typologie. Jsme tedy většinou odkázáni na jednotlivé dílčí výzkumy (vázané na konkrétní nález, období nebo zkoumanou lokalitu) popřípadě na cizí studie a typologie (např. A.N.Kirpičnikov, A. Ruttkay aj.). Dá se však říct, že ostruhy používané v raném a na počátku vrcholného středověku po celé Evropě se od sebe v hrubých rysech příliš neliší. Podobné typy najdeme v Anglii, Německu u nás nebo v Rusku.

Ostruhy se u nás již v raných nálezech vyskytují v párech, narozdíl od zvyku Avarů a Bavorů, kteří nosili v 8. století vždy jen po jedné ostruze. Nejvíce ostruh v archeologických nálezech máme k dispozici ze staršího období, zhruba do 10. st. Ostruh z mladších období již známe z nálezů výrazně méně, což však souvisí hlavně s tím, že se postupně vytrácí zvyk ukládat do hrobů milodary. V hrobech vysoké nobility však můžeme někdy najít honosné ostruhy ještě i na prahu vrcholného středověku – například v hrobě krále Filipa Švábského v císařské hrobce ve Špýru, který byl pohřben r. 1213. Většinou jsme však odkázáni na ostruhy poztrácené původními majiteli například při bojích, obléhání, na cestách apod.

Dochované ostruhy bychom mohli velmi hrubě rozdělit na prosté ostruhy s bodcem (v něm. Stachelsporen) a ostruhy s kolečkem – hvězdicí (v něm. Radsporen). Ostruhy s bodcem jsou vývojově starší typ, který se objevuje již ve starověku a používá se ještě hluboko do vrcholného středověku, než je přibližně od poloviny 13. st. postupně nahrazován typem s pohyblivým kolečkem. Ještě však po celé 13. st. byl typ s bodcem hojně rozšířený a běžně používaný, často souběžně s novějším kolečkovým typem. Jedno z nejmladších vyobrazení ostruh s bodcem pochází z Anglie, dokonce až z roku 1347 (Koch 1982). Přestože se tvar ostruh s bodcem používal prakticky stovky let, prošel mnohými změnami. Samotný třmen býval ve starším období při bočním pohledu rovný a teprve v průběhu 12. st. a 13. st. dochází k jeho prohnutí nebo zalomení a vyklonění bodce směrem dolů. Také samotný bodec procházel vývojem. Nejstarší bodce u nás nalezených ostruh bývají poměrně krátké a masivní. Z 10.-11. st. však známe i bodce delší a tenčí. Naopak ve 12.-13. st. bývají opět kratší a masivnější, ale jiných tvarů. U starších ostruh vycházel bodec přímo ze třmenu a směrem ke konci se zužoval, jak můžeme vidět na nálezu z Wroclawi (Ostrov Tumski) z 11. st. U mladších typů používaných ve 12.-13. st. bývá bodec kratší, masivnější – tvaru kužele nebo jehlanu, nasazený na třmen pomocí zúženého subtilnějšího krčku. Někdy bývá bodec u základny rozšířen do jakéhosi kruhové či kvadratické ploténky. Terčík mohl být menší, nevýrazný ale také poměrně široký, což můžeme najít i v ikonografii 13. st. Až v průběhu 13. st. se objevují první typy ostruh s kolečkem – hvězdicí, které bylo zasazeno pomocí otočného čepu do rozštěpu dříku, uchyceného ke třmeni. Dřík mohl mít různou délku, mohl být rovný nebo mírně prohnutý, hladký či zdobený. Tento typ ostruh se pak užíval až do současnosti.

Konstrukce ostruh mohla být různá, stejně jako jejich kvalita a provedení. Lepší ostruhy vyráběli zřejmě mistři ve velkých správních a obchodních centrech (později městech) nebo byly předmětem obchodu s luxusním zbožím, vzácných darů či válečné kořisti. Jezdců však bylo mnoho, roztroušených po celé zemi, všichni potřebovali ostruhy, ale zdaleka ne všichni byli tak bohatí, aby si mohli dovolit luxusní výrobky zdobené drahými kovy aj. Jejich potřeby tak museli uspokojit i další výrobci, výrobky různé kvality a provedení. Tak vedle jednoduchých, ale poměrně kvalitních ostruh nacházíme po celý středověk i prosté, méně propracované výrobky, možná i venkovské provenience.

Sama konstrukce a postup výroby se mohly poměrně dost lišit. Bronzové ostruhy se odlévaly a případně následně ryly, plátovaly stříbrem či zlatem aj. (např. Velkomoravské ostruhy z Mikulčic z 9. st.). Železné ostruhy se kovaly a nákladnější z nich následně opět zdobily rytím, tausováním drátem nebo plátováním drahými kovy. Třmen se dal vykovat celkem jednoduše, zato způsobů uchycení dříku bodce či kolečka ke třmeni bylo více. Někdy se bodec vykoval souběžně se třmenem z jednoho kusu (třmen se vytvořil rozseknutím a ohnutím ramen výchozího polotovaru), jindy mohl být ke třmeni kovářsky navařen nebo přinýtován. Výběr konstrukce zřejmě závisel na zkušenosti a praxi jednotlivých výrobců či možná i nějaké lokální tradici.

Ostruhy se k botě upínaly pomocí kožených řemínků, které se však většinou nedochovaly nebo z nich zůstaly pouze přezky či kovové háčkové sponky. Na způsoby uchycení těchto řemínků k ostruhám tak můžeme obvykle soudit pouze podle tvaru ostruh či umístění otvorů na konci ramen třmene. Pokud pomineme staré antické ostruhy, které mají na konci ramen jakési vystouplé „knoflíky“, tak nejstarší ostruhy z našich nálezů ze 6. -7. st. mají ramena třmene ukončena háčky, které se přibližně v 8. st. mění v očka (Kavánová 1976). Z velkomoravského období pak známe ostruhy ukončené ploténkami a nýty. Mladší ostruhy pak mají konce ramen opatřeny jedním nebo párem otvorů různých tvarů – kruhových, obdélných, oválných, elipsovitých aj. Ve starším období se řemínky k ostruhám zřejmě přímo nýtovaly. Jiný způsob představoval provléknutí řemínků skrz větší podlouhlé otvory na konci třmenů; často je obdélný průvlečný otvor jen na jednom rameni (nezřídka natočený kolmo k rovině třmene – např. nákladně zdobené ostruhy z muzea ve Schwäbisch-Hallu) – na druhém býval řemen buď pevně přinýtován nebo uchycen sponkou.

Další způsob uchycení představovaly jakési kovové sponky uchycené na jedné straně k řemínku a na druhé kovovým háčkem k ostruhám (viz. obr.). Takové sponky se zřejmě používaly i tam kde na ostruhách nacházíme drobné oválné nebo elipsovité otvory. Příklad takového uchycení na háček představuje nález ostruh z Krumlovského lesa z 12.-13. st.

Uzdění

Nejdůležitějšími součástmi „uzdečky“ jsou „udidlo“ a „otěže„. Nejprimitivnější uzdečku a udidlo tvořil prostý provaz, jak dokládá například zmínka v Canapariově Vojtěšské legendě „Est locus“ (přelom 10.-11. st.) „…kůň na jehož hřbet nasedl…ani nenesl otěže zářící zlatem a stříbrem, ale maje po venkovském způsobu hubu staženou konopným provazem, kráčel podle vůle jezdce.“ (Nový, Sláma, 1987, 127). Udidlo se nazývá ta část uzdečky, kterou má kůň v hubě. Na místě jej drží řemení uzdečky. Nejstarší verze uzdeček bývají poměrně jednoduché, později se řemeny zdvojují, přidávají další aj. K udidlu jsou pak připevněny otěže, kterými jezdec koně ovládá.

Přestože u nás byla ve starším období známa i nomádská avarská udidla s rovnými postranicemi, užívala se spíše, pro Slovany typičtější, varianta „stíhlového udidla“ s kroužky. Tento typ jednoduchého dvoudílného udidla je znám prakticky od starověku a udržel se v malých obměnách i mnohem později. Na výjevech od 12. st. však stále častěji vídáme důmyslnější „udidla páková„. Páka umožnila snadnější ovládání koně, popřípadě silové zvládnutí koně v boji, pokud to bylo nutné. Přestože samotná páková udidla budou starší vynález, v evropské ikonografii je běžně nacházíme až od 12. st. což zřejmě souvisí s jejich větším rozšířením. Pákové udidlo muselo vyhovovat zejména bojovníkům, ale objevuje se vedle jednoduchých udidel i na výjevech „civilních“ jezdců.

Dobrý jezdec však musel umět ovládat svého cvičeného koně i bez otěží – pouze nohama, protože v levé ruce kde obvykle svíral otěže v boji držel zároveň i štít, kterým se musel krýt.

Hojné výrobce sedel a výstroje zmiňuje v Praze již Ibrahim ibn Jákob v 10. století. Nákladné postroje nobility bývaly jak naznačují nálezy nebo písemné prameny často zdobeny vbíjením z drahých kovů apod.

Podkovy

Podkovy byly známé již ve starším období, ale protože železo bylo poměrně vzácné a zatížení koní nebylo v raném středověku příliš vysoké (v zemědělství se jako tažného zvířete užívalo spíše dobytka) koně se kovali spíše výjimečně. Jedna z nejstarších písemných zmínek o kování válečných koní pochází z pera kronikáře Kosmy a váže se k bitvě u Brůdku roku 1040. S větším rozšířením dostupnosti železa (a tedy i nižší cenou) ve 12. a zejména 13. století a se stále větším zatížením koní (v boji i v tahu) se podkova postupně stává zcela běžnou součástí výstroje koně. Stále více namáhané kopyto těžkého bojového koně bylo podkovou jednak lépe chráněno před zraněním, štípáním apod. a zároveň umožnilo lepší vzepření nohy koně ve špatném terénu.

Čabraka, kropíř

Do konce 12. století byl kůň prakticky nechráněný, vyjma částečné ochrany poskytované řemením postrojů. Již od konce 12. století se objevují (a to i v ikonografických pramenech) stále častější pokusy opatřit nákladného bojového koně nějakou ochranou, chránící proti šípům a tlumící sečné a bodné rány utržené v bitevní skrumáži. Již Avaři používali různá kožená řemení opatřená kovovými falérami, chránící zřejmě některé zvláště ohrožené partie koně a tato praxe se uplatňovala i v evropském vojenství 11.-12. století. Vedle této jednoduché a málo účinné ochrany se objevuje také pokrývka pod sedlem chránící částečně též boky koně a ve 13. století také kožená nebo vycpávaná prošívaná pokrývka – čabraka. Tato ochrana bývala někdy zesilována ještě hustým nýtováním nebo křížově pobíjena řemením. S rozvojem heraldiky se na původní ochrannou čabraku přidává další, tentokrát ale pouze reprezentační, tenčí z drahé látky (sukna, hedvábí, brokáty apod.) často v barvách rodu jezdce, případně opatřená již jeho heraldickým znakem. Nejstarší takové zdobené pokrývky máme doloženy v ikonografických pramenech již na konci 12 .st. (např. rukopis Petra de Ebulo) proto se tu o nich zmíníme, ale i na iluminacích zmíněného rukopisu jde ještě o poměrně vzácný prvek, většina koní pokrývku nemá.

Praxe pokrývat koně zdobenou pokrývkou se však zřejmě v masovém měřítku rozšířila až v průběhu 13. st. Takto heraldicky zdobená čabraka se u nás nazývala – kropíř. Jedna z prvních a to poměrně unikátních písemných zmínek o používání pokrývek koní u nás se váže k záznamům o přepadení Míšně českými bojovníky, roku 1203, kdy jako ozdobné pokrývky svých koní užívali i ukořistěná kostelní roucha – pravděpodobně ale ještě ve formě prostého přehozu. Podobně jako u varkočů se tento zvyk zřejmě prosazoval pozvolna a nikoli plošně, protože ještě na mnohých výjevech ze 13. st. běžně vídáme i koně těžkooděné nobility nepokryté vedle jiných koní pokrytých kropířem. Po polovině 13. st. však byla tato pokrývka zřejmě i u nás, přinejmenším v prostředí vyšší nobility, běžnou záležitostí, neboť kronikář k roku 1260 mohl již napsat k přepadu vojska Kumány v údolí Ameisu, že: „Ihned vstávají od stolů knížata, zbraně spěšně popadnou rytíři a zbrojnoši a v brnění se štíty a v přilbách, někteří na nekrytých koních, spěchají v nepořádku vstříc nepřátelům“ (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 124). Rozvoji kropířů však výrazně napomohla nákladná móda turnajů šířící se k nám ze západu v první polovině 13. st. Kropíře užívané v těchto turnajích (i na bitevních polích) již ale měly střihově propracovaný tvar pokrývající tělo i hlavu koně (viz. obr.). Přestože především církev brojila proti přílišnému přepychu provázející tyto zábavy (leckterého předního velmože dokázaly turnaje i finančně zruinovat), podobně jako u štítů, přileb a varkočů, měla ale tato móda i praktické přínosy – pomáhala bojovníkům orientovat se v boji a rozlišovat snadněji spojence od nepřítele apod.

Těžká kroužková zbroj

Během 13. století se objevují také první skutečné těžké zbroje chránící koně. Jedná se o kroužkové zbroje stejného typu, jaký používal samotný jezdec. Někdy kroužkové pletivo chránilo pouze některé zvláště zranitelné partie koňského těla – např. plece, jindy tvořilo ochranné odění plně uzavřený komplet kryjící tělo koně a částečně také jeho nohy. Nohy však musely i nadále zůstat z velké části nekryté, jinak by zbroj koním bránila v běhu. Kroužkové odění, jakkoli dobře chránící koně, bylo ale nesmírně nákladnou záležitostí a znamenalo další podstatnou zátěž omezující pohyb a rychlost koně (vyžadovalo také obzvláště silné zvíře), takže se s podobnými komplety setkáváme jen zřídka a pouze u některých významnějších bojovníků. Podobně jako bojovník oblékal na kroužkovou zbroj suknici-varkoč, odíval na kroužkovou zbroj svého koně další nákladně zdobené čabraky-kropíře ve svých heraldických barvách a znacích.

Vědérko a srp

Již od velkomoravského období nacházíme v hrobech bojovníků občas také dřevěné okované (řidčeji celokovové) vědérko na vodu. Má se za to (P. Choc), že jej jezdci mohli vozit s sebou na válečné výpravy a používat například pro napájení koně tam, kde se kůň nemohl z různých důvodů napájet sám apod. Vědérka byla různých tvarů (válcová, oválná, kónická apod.), prostá i zdobená, o obsahu kolem 2-3.5 litrů. K vědérku někdy patřil, zřejmě ze stejných důvodů, také srp na trávu či obilí. Méně movití jezdci se museli o své koně starat sami, takže i tuto součást výstroje vezli s sebou. O koně nobility se starali služebníci z družiny doprovázející bojovníka na výpravě.

Správný způsob pletení kroužkové zbroje se od Antiky či středověku prakticky nezměnil, takže většina zbrojí, se kterými se setkáte v historickém šermu (film a divadlo je kategorie sama pro sebe) je pletena stejně. Od originálů se však často liší použitým materiálem, jeho povrchovou úpravou a faktem, že dosud jen malá část z nich má kroužky spojené nýtkem, háčkem, kovářsky svařené nebo kombinované s kroužky vyseknutými z plechu.

Většina zbrojí v hist. šermu je zatím pouze zavíraná a dlužno dodat, že i taková zbroj skýtá slušnou ochranu proti otupeným sečným zbraním, které se při šermu obvykle používají. Skutečně kvalitní repliky původních kroužkových brní už ale bývají vyrobené jinak – z materiálů blížících se vlastnostmi originálům (přinejmenším vzhledem), nýtované, kovářsky vařené aj. Ať už jde o zakázková díla nemnohých šikovných tuzemských brnířů nebo výrazně levnější práce, importované stále častěji z Asie. To naznačuje kudy se bude ubírat další vývoj nejen v oblasti Living history, ale i hist. šermu.

Pokud jste se někteří z vás přesto rozhodli vyrobit si kroužkovou zbroj sami – ať už jako skutečnou nýtovanou repliku nebo jen jednodužší zavíranou zbroj, pro vás je určen tento návod. Záměrně jsem jej pojal tak, aby podle něj dokázal zbroj vyrobit úplně každý – tedy i laik bez sebemenších zkušeností a kvalitního vybavení, doma na koleně. Jedinou výjimku představuje nýtování, budete-li nýtovat, pro které si budete muset nechat udělat vlastní specializované nástroje.

UPOZORNĚNÍ:

Berte prosím v potaz, že se nám toho z řemesla brnířů, s výjimkou samotných výrobků, dochovalo jen nesmírně málo. Takže mnohé nástroje a postupy jsou výsledkem experimentů, na kterých se stále pracuje. Také teoretická stránka historie tohoto oboru není bohužel jednoduchá – o mnoha věcech se v odborných kruzích stále ještě diskutuje, objevují se nové hypotézy a teorie. Proto tento článek odráží pouze momentální stav mého osobního poznání v oboru, které se pochopitelně stále vyvíjí. Proto se mění i tento článek – o nové testované nástroje, postupy i znalosti. Z tohoto důvodu bych vás rád požádal, aby jste tento článek nekopírovali na své weby, jak se to mnohdy děje a to ani s poctivým uvedením zdroje (jako je to možné u jiných našich článků) ale spokojili se pouze s aktivním odkazem na tuto stránku. Jinak nemůžu pochopitelně zajistit, že vaše staré kopie článku budou obsahovat aktuální informace, změny, nové fotografie apod. Berte to prosím na vědomí. 

MATERIÁL

Historie

Nemáme bohužel k dispozici dostatečně velký statistický vzorek metalurgického složení ocelí používaných na kroužkové zbroje, protože metalografické testy se na nich běžně nedělají. Z těch které se dělaly (a pohříchu hlavně v cizině) můžeme opatrně usoudit, že šlo častěji o oceli nízkouhlíkové, často jsou kroužky nauhličené jen místy a nerovnoměrně. Dá se tedy říci, že šlo častěji o oceli měkčí a méně kvalitní. Na druhou stranu se objevují i oceli kvalitnější a někdy i stěží uvěřitelné případy – např. materiál kroužkové zbroje uložené v depozitu NM vykázal při spektrální analýze jednak vysoké procento uhlíku – 1.44%, dále 1.46% Niklu, ale především unikátních 8% kobaltu. Zbývajících prvků bylo pod 1% a lze je asi považovat za běžnou kontaminaci. O takové oceli lze bez nadsázky prohlásit, že je velmi kvalitní. V moderní terminologii metalurgie jde o tzv. vysokouhlíkovou výše legovanou ocel. Velmi zvláštní je totiž právě přítomnost Co – kobalt totiž nebyl ve středověku známý a používaný prvek a v takhle vysokém obsahu se ani v železných rudách běžně nevyskytuje. Kobalt mimo jiné zvyšuje tvrdost oceli a do jisté míry i odolnost proti korozi i když ne v takové míře jako Ni nebo Cr. Jak se dostal do oceli zbroje – zda náhodně nebo úmyslem zůstane ale už asi záhadou.

Současnost

Někteří výrobci a historičtí šermíři se mnou asi nebudou souhlasit, ale zbroje vyráběné z pérových podložek jsou již i v historickém šermu vývojově překonané stádium, díky řadě nevýhod (horší vzhled, vyšší váha, nižší elastičnost) a také stále více vzrůstající ceně podložek. Další argument zastánců těchto zbrojí – že se podobají více originálům je také naprosto zcestný. Vychází z faktu, že některé originální zbroje mají kroužky zploštělé celé – což je ovšem důsledek výroby nýtované brně, kdy přípravky brníře někdy nezploštily pouze místo pro nýt ale celý kroužek, případně se kroužek roztepal při nýtování. I tyto zbroje byly ale vyráběny z drátu. Většina nových kvalitních kroužkových zbrojí je tedy rovněž vyráběna z drátu – používají se nejrůznější materiály od poměrně levných „železných“ černěných drátů, přes pozinkované, mosazné, svářecí, až po drahé ocelové. Také průměr kroužků se různí. Na dochovaných originálech můžeme vzácněji najít i kroužky s vnitřním průměrem pod 4mm (např. fragment zbroje inv.č. I-3056 v depozitu Voj. muzea v Praze má vnitřní průměr pouhých 3,86mm!) ale i kroužky s vnitřním průměrem přes 10mm. Obvyklý průměr se tak pohyboval někde mezi 6-8mm. Také dnes jsou nejpoužívanější průměry kroužků replik zbrojí zpravidla 6mm, 7mm a 8mm. Menší kroužky jsou pro většinu výrobců příliš pracné a větší ztrácí při prostém zavírání pevnost a nevypadají moc dobře.

Průměr použitého drátu v historii také velmi kolísal – výše popsaná zbroj č. I-3056 z depozitu Voj. Muzea v Praze má kroužky vyrobené z drátu o síle dosahující místy jen 0,62mm(!), velmi často se průměr drátu dochovaných zbrojí pohybuje kolem 1mm (např. 3 další zbroje z téhož zdroje mají sílu drátu mezi 0,92mm a 1,36mm) byť je třeba brát v potaz i možnost úbytku materiálu vlivem koroze. Máme ovšem doloženy i památky vyrobené z velmi silného drátu o síle dosahujícího až 2mm. Tyto silné kroužky jsou ale poměrně vzácné a využívalo se jich občas jen na některé části zbrojí – např. na límec apod. Dnes se obvykle používá drát od 1,2mm (výjimečně i 1mm) po extrémní 2mm. Nejběžnější používaná kombinace dnes bude pravděpodobně černý nebo pozinkový drát o síle 1,4-1.6mm  a průměr kroužku 6-8mm. Je samozřejmě nutné poznamenat, že použití chromniklových ocelí (nerez), pozinkovaných drátů aj. neodpovídá složení původních materiálů ani jejich povrchové úpravě – po lopatě řečeno, vzhled replik z těchto materiálů neodpovídá vzhledu originálů ani ve stavu v jakém byly když je brníř prodal zákazníku. Dnes se tyto moderní materiály používají pro snadnější údržbu apod. ale chcete-li se přiblížit co možná nejvíc původním zbrojím, jak co do vzhledu, tak i vlastností, nezbude než podobné materiály prostě nepoužívat.

Je dokonce možné volit na jediné zbroji různé průměry kroužků a sílu drátu. Výsledek sice nebude mít kompaktní vzhled a mezi jednotlivými typy kroužků budou patrné rozdíly (pouze pokud by se přechod udělal sérií nepatrně se zvětšujících kroužků síly drátu, nemusel by být okem patrný – to by však bylo nesmírně pracné a v případě nýtování náročné také na přípravky), neodporuje to však historii. Zbroje konstruované z několika různých průměrů kroužků a síly drátu máme doložené i z našeho prostředí (zbroj inv. č. 475 v depozitu NM v Praze, pláštík a zbroj sv. Václava apod.).

Pozink má nespornou výhodu v tom, že nevyžaduje údržbu, ale pokud chcete zbroj co možná nejpodobnější originálům budete muset sáhnout po poměrně nekvalitní oceli – např. vázacího drátu (pozor – původní zbroje jsou nýtované a tak i méně kvalitní měkčí materiál má pak větší pevnost) a černěného, tedy běžně korodujícího materiálu vyžadujícího neustálou údržbu. Zpravidla platí, že čím menší kroužky, tím je zbroj elastičtější, ale také těžší, pracnější a dražší. Cenový rozdíl mezi kilogramem železného pozinkového drátu a stejného množství chromniklové oceli činí přibližně desetinásobek. Doporučuji nakupovat ve velkoskladech – např. Feroně.

VÝROBA KROUŽKŮ

Prozatím nechám stranou kroužky vyráběné vysekáváním a odštípáváním z předem vytepaného plechu a budu se věnovat pouze kroužkům vyráběným z hotového drátu coby výchozího polotovaru. Další postupy výroby kroužku doplním později.

Nejprve je tedy nutné si drát natočit na kulatinu o požadovaném průměru. U nýtovaných kroužků je třeba vzít ještě v úvahu, že výsledný kroužek bude výrazně menší než navíjený průměr, díky přeložení konců kroužku přes sebe. Pokud chcete z nějakého důvodu dosáhnout určitého přesného výsledného průměru, musíte si zpětně dopočítat výchozí průměr navíjecí kulatinky nebo naopak vycházet z pevně daného navíjecího průměru s tím, že výsledek vyjde jak vyjde. Obvykle na tom příliš nezáleží, pokud nepotřebujete vyrobit kroužek o přesně dané velikosti – například jako repliku konkrétního nálezu aj.

Nástrojů, které mohli použít k této práci naši předkové bychom zřejmě dokázali vymyslet více. Z výjevů zobrazujících řemeslníky při tažení drátu ve vrcholném nebo pozdním středověku známe třeba jednoduché navíjecí kliky. Asi nejjednodušší navíjecí zařízení, které mohli naši předkové použít je kovová tyčka o vhodném průměru, zasazená pro snazší uchopení do dřevěné rukojeti. U rukojeti nebo na konci musí být tyčka opatřena buď otvorem nebo zářezem, do kterého se zasadí jeden konec drátu. Pak otáčíte jednou rukou navíječkou a druhou přidržujete a vedete drát. Nevýhodou podobného zařízení je, že se dá využít pouze k navinutí poměrně krátké pružiny z relativně měkkého drátu, což ale starým brnířům zřejmě příliš nevadilo. Vyrobit podobné zařízení nebylo příliš složité, jen náročné na čas a přesnost – vykove se základní polotovar, který se následně dobrousí na požadovaný průměr a vyrazí vhodný otvor nebo zářez:

Pokud si podobné zařízení budete chtít udělat dnes a nebudete trvat na dobové technologii nebo vzhledu, můžete použít jakoukoli vhodnou kovovou tyčku (nebo pokud seženete třeba velký šroubovák o v hodném průměru dříku) nebo si jí nechat někde vysoustružit a ani sehnat vhodnou dřevěnou rukojeť vám nebude činit zvláštní potíže. Ovšem znovu opakuji – nehodí se to příliš k navíjení delších pružin nebo pružin z tvrdší oceli.

Pokud potřebujete natočit větší množství kroužků naráz nebo zápasíte s tvrdším materiálem, budete muset zvolit jiný postup. Máte-li možnost udělat to strojově, ušetříte si dost práce i času – ideální zařízení pro natáčení je tzv. stáčečka pružin, ale lze použít i soustruhu nebo vrtačky s pevným usazením a pomalými otáčkami. Pokud nemáte možnost strojního natáčení nebo potřebujete natočit menší množství drátu a nevyhovuje vám výše popsané jednoduché navíjecí zařízení, je možné si postavit složitější ruční stáčečku. Samozřejmě může mít taková stáčečka různý tvar, design i provedení – výhodné je usazení hlavní kliky vrátku do dřevěného přenosného rámu nebo jakési skříňky a jistě přijdete sami na spoustu dalších lepších řešení nebo je již znáte a používáte, ale rozhodl jsem se úmyslně ukázat práci na naprosto primitivním improvizovaném stáčecím zařízení, které je schopen s minimálními náklady a úsilím vyrobit snad úplně každý, z doma vesměs běžně dostupných nebo snadno sehnatelných komponent:

Primitivní improvizovaná ruční stáčečka drátu:

Budete potřebovat především natáčecí kliku – v podstatě jen zohýbaná kulatina o průměru na jaký chcete kroužky natáčet. Na delší rovné části kousek za klikou kulatinu provrtáte – otvor musí být dost velký aby jím prošel lehce natáčený drát ale nesmí příliš zeslabit kulatinu aby se v něm neulomila. Dále budete potřebovat trubku, svěrák a svěrku kterou přichytíte svěrák ke stolu pokud ji nemá už na sobě.

Svěrák připevníte na ponk nebo nejmasivnější stůl jaký doma seženete. Do svěráku upnete trubku a protáhnete tyč. Trubka svou délkou zajistí, že vám klika nebude při natáčení „lítat“ (u pevných stáčeček to zajišťuje rám). Pokud nemáte svěrák lze svorkou chytit trubku k hraně stolu přímo. Kousek drátu na konci ohnete a  zasunete do otvoru v kulatině za klikou.

Jednou rukou otáčíte klikou a druhou napínáte a povolujete drát odmotávaný z kluba. Máte-li kliku tak, jak je to na obrázku, musíte jí točit směrem od sebe, aby se na kulatinu drát navíjel shora a zprava od kliky směrem doleva. Při natáčení se klika z trubky vysouvá, takže lze dělat jen tak dlouhé pružiny jak dlouhá je klika, navíc příliš dlouhé pružiny se špatně zpracovávají. Když domotáte pružinu, musíte konec zasazený do otvoru v kulatině odštípnout aby šla pružina stáhnout dolů. Drát na následujících fotografiích je mosazný, ale jen pro názornost na černém pozadí, jinak se mosaz používá zpravidla pouze k zdobení – lemování apod.

Namotanou pružinu je třeba rozdělit na jednotlivé kroužky – opět pokud máte tu možnost, lze použít strojní řešení a pružinu podélně rozříznout např. rozbrušovačkou nebo i pilkou. Je ale třeba si uvědomit, že při řezání se část materiálu ztrácí a průměr kroužku zmenšuje.

Jiná možnost je kroužky rozštípat. Tento postup je pracnější, zdlouhavější a řez není zdaleka tak čistý, přesto pokud se štípe pomocí ostrých kleští a správně, vzniká šikmý a poměrně neomačkaný „řez“. Při zavření takového kroužku se šikmé konce přes sebe přeloží a smáčknou a tak drží lépe u sebe a méně se pak vyvlékají. Někdo dává přednost čelním štípacím kleštím, mně se osvědčily kleště boční, v každém případě doporučuji dlouhou rukojeť nebo jinak vyřešenou páku co vám usnadní práci. Nemá smysl pokoušet se štípat vícero kroužků naráz – ničíte si kleště i ruce, zbytečně se unavujete a kroužky, které naštípáte jsou zavřené – málo na to aby se daly rovnou použít a dost těsně na to, aby se na ně nedalo nic navléknout. Mnohem vhodnější je pružinu před naštípáním natáhnout a štípat každý kroužek samostatně. Naštípané kroužky budou pak již otevřené.

NÝTOVÁNÍ KROUŽKŮ

Nýtování bylo základní součástí výroby zbrojí. Prakticky všechny zbroje používané ve středověku (nebo i v Antice – viz. lorica hamata) byly snýtované, případně tvořené kombinací vysekávaných či kovářsky svařovaných kroužků s kroužky nýtovanými (vyrobit celou zbroj z vysekávaných kroužků nejde a kovářsky svařovat – skovávat – lze jen samotné kroužky). Až později v novověku se objevují i zbroje pouze zavírané, které se ovšem zpravidla objevují už jen jako doplněk plátových zbrojí apod. Samo nýtování společně s výrobou drátu činilo technologii výroby nesmírně náročnou, takže se z počátku ujímala jen pomalu a cena zbrojí byla především kvůli pracnosti a složitosti výroby velmi vysoká. Právě s ohledem na velmi vysokou pracnost/cenu najdete poctivě nýtované kroužky na moderních replikách kroužkových zbrojí (např. v hist. šermu) jen výjimečně. Koneckonců většina nástrojů se dodnes principielně příliš nezměnila a tak jde o stále stejnou ruční práci.

Klasický používaný postup nýtování kroužků byl následující – brníř vzal předem vyrobený kroužek, který odsekl z navinuté pružiny (obr.č.1-2). Pomocí zvláštní kalibrační desky (nebo prostě kleštěma, případně už při štípání z pružiny kdy se štípe až následující kroužek) s kónickým otvorem se kroužek zmenšil a oba jeho konce se mírně přeložily přes sebe (obr.č.3). Následně se kroužek buď kladivem nebo v nějakém razícím přípravku zploštil (obr.č.4). Z archeologických nálezů nebo zbrojí dochovaných v depozitech muzeí či nejrůznějších sbírkách po celé Evropě máme doloženy v zásadě dva druhy kroužků – kulaté a ploché. V obou případech se drát vytahoval přes průvlakovou desku a měl tak původně kruhový či oválný tvar (výjimku tvoří nepřerušené kroužky vyseknuté z plechu používaně na některých typech zbrojí). Po přeložení konců kroužku přes sebe došlo ke zploštění a buď se zploštil pouze přeložený konec a zbytek kroužku zůstal neporušený (tak tomu je obvykle u kroužků z tenkého drátu), nebo došlo v jakési raznici ke zploštění nejen přeloženého místa, ale celého kroužku. Oba příklady najdeme i na dochovaných zbrojí od nás.

V místě přeložení pak vznikla vetší ploška, do které následně kalenou jehlou (nebo kleštěmi i když ty se spíše používají k dotvarování a zvětšení otvoru – obecně se otvor neprostřihuje, materiál neubývá, jen tvaruje) prosekl drobný otvor (obr.č.5) – postupně z jedné a druhé strany napříč oběma přeloženými konci naráz. Prosekávání otvoru se mohlo dít za studena i za tepla, případně mohl brníř pracovat za studena ale kroužky si ohřátím ve výhni a pomalým ochlazením popustit a změkčit si tak materiál. Experimentálně máme ověřeny oba dva postupy, ale při práci zcela za studena je třeba používat relativně měkké materiály. Ovšem je třeba brát v potaz že i zbroj vyrobená z měkkého drátu bude díky snýtování velmi odolná. Více k materiálům najdete v předchozí kapitole.

Poslední fázi představoval samotný nýtek, který brníř vložil do otvoru a rozklepl či rozmáčkl (obr.č.6). Z archeologických nálezů a dochovaných památek známe celkem dva základní druhy nýtků – nýtky válcové, vyrobené z drátu a nýtky čtverhranné – tedy v podstatě jakési klínky.

Klínkové nýtky

Čtverhranné nýtky se vyráběly poměrně jednoduchým postupem – buď se odstřihl pásek z předem vytepaného plechu nebo se vzal silnější drát, který se roztepal do pásku obdélného průřezu. Tento plochý pásek se postupně šikmo – sekáčem nebo nůžkami na plech rozsekal na miniaturní trojúhelníčky – klínky. Tyto klínky pak vsunul brníř do čtverhranného otvoru (takže otvor se prorážel zploštělou čtverhrannou jehlou) a rozklepl proti podložce s důlkem nebo smáčkl kleštěmi které měly jednu stranu kleštin rovnou a druhou s důlkem. Tím vznikla na jedné straně oblá hlavička, podobně jako u nýtku z drátu, zatímco druhá strana klínku lícovala s povrchem nýtované plochy. Technicky vzato je takový obdélný tvar nýtku velmi výhodný, protože kroužek bývá zpravidla namáhán roztahováním, takže nýtek sám bývá namáhán (v ideálním případě) především střihem, popřípadě i na otlak. Obdélník střihaný přes svou delší stranu pak vydrží více než kruh. Další výhoda tkví v tom že obdélný otvor nevyžaduje tolik prostoru a snáze se prorazí i do relativně úzké plošky roztepané z tenkého drátu kroužku.

Zmíním tu v této souvislosti ještě jeden zajímavý postřeh – pokud nemáte skutečnou možnost prozkoumat kroužkové pletivo do detailu a z obou stran, vidíte ve vitrínách muzeí obvykle pouze jednu jeho stranu. Protože oba typy nýtků mohou mít na jedné straně vystouplou oblou hlavičku – zejména z „vnější“ strany pletiva, je jen na základě pohledu do vitríny často velice obtížné ne-li rovnou nemožné je od sebe rozlišit. Klínkové nýtky v sobě ale skrývají další záludnost – zanýtování bývá ze strany kde není hlavička velice precizní a klínek je obvykle zcela zapuštěn do nýtované plochy. Pod následnou vrstvou koroze a konzervačních látek se pak může obrys klínku zcela ztrácet a je viditelný jen při velkém zvětšení nebo dokonce až pod rtg. Tak může pohled na spodní stranu takto nýtovaného kroužku vést k mylné domněnce, že se jedná o kroužek skovaný (kovářsky svařený) nebo nýtovaný „na háček“.

Není bez zajímavosti ani fakt, že přestože bychom logicky očekávali, že hlavičky klínkových nýtků budou všechny na jedné straně pletiva a to té vnější, tak aby spodní strana dosedající na krzno zůstala maximálně hladká, není tomu tak. I tam kde drtivě převažují hlavičky na jedné straně, najdeme často kroužky s nýtkem otočeným hlavičkou na druhou stranu. Buď to bylo dáno tím, že starým brnířům a jejich zákazníkům na tom příliš nezáleželo nebo tím, že je to jednoduše „zfušované“ – výroba přípravných dílů pletiva se v „manufakturách“ brnířských dílen zřejmě zadávala tovaryšům a učedníkům, navíc při velkém množství výroby je velice těžké udržet pozornost a nedopustit se chyby. Výsledkem je ale pletivo, které může zdánlivě budit dojem, že se tu střídají dva různé druhy kroužků – kroužky nýtované s hlavičkou s kroužky zdánlivě skovanými či nýtovanými na háček apod.

Válcové nýtky

Také válcové nýtky z drátku byly velice prosté – takový nýtek se vyrobil jednoduše z dalšího drátu o průměru odpovídajícím otvoru proraženém ve zploštělém konci kroužku. Drát se nasunul do otvoru a pomocí jednoduchých nýtovacích kleští (s důlky v kleštinách) stiskl – vytvořily se tak vlastně zároveň hlavičky na obou koncích nýtu. S pomocí dalších přípravků lze vyrobit nýtky i samostatně, což jak jsme experimentálně ověřili následně může usnadnit práci při vkládání nýtků do kroužků a nýtování, ale vyžaduje to poměrně jemnou a náročnou techniku, zejména u hodně jemných nýtků a celkově to práci činí zbytečně složitější. Jeví se mi tedy jako málo pravděpodobné, že by staří brníři skutečně volili tento postup.

Někdy se dočteme – zvláště v literatuře z anglosaského okruhu – že tyto kruhové nýtky s vystouplou hlavičkou po obou stranách kroužku jsou spíše východního nebo dokonce orientálního původu a nýtky klínkové pocházejí ze Západní Evropy. Je možné, že se technologie nýtování klínkem skutečně objevila na Západě jako původní, ovšem i zde se objevují nálezy kroužkového pletiva spojeného kruhovým nýtkem s hlavičkou, stejně jako se u nás objevují případy kroužků nýtovaných klínkem. V případě starších nálezů může skutečně jít o práci orientální, importovanou přes středomoří nebo Skandinávii, podobně jako v případě stejných nálezů u nás. Například u tzv. zbroje sv. Václava se také usuzuje na možný orientální původ (byť máme i teorie o tuzemském původu zbroje – viz. D. Třeštík). Ovšem kruhové nýtky s víceméně kulatou hlavičkou po obou stranách nacházíme po celé Evropě i později, stejně jako nýtky klínkové, tudíž nelze jednoznačně tvrdit, že tam kde máme nýtek z drátku musí jít automaticky o orientální import.

Brníř při práci

Rekonstrukce možných hypotetických způsobů výroby polotovaru kroužků a jejich nýtování. Protože za dobu co se brnířinou po praktické stránce zabývám jsem vyzkoušel množství různých postupů, vybral jsem ty nejzajímavější a dle mého názoru nejpravděpodobnější postupy a nástroje a postupně je zde budu prezentovat:

Způsob 1: 

1. 2.

1. – navíjení drátu do pružiny 2. sekání pružina na jednotlivé kroužky

3. 4.

3. přeložení konců přes sebe 4. zploštění kroužku a vytvoření plošky pro otvor

5. 6.

5. Prorážení otvoru se dělá jehlou a následně se otvor dotvaruje kleštěmi 6. nýtování – zde zaklepáváním klínku proti důlku v kovadlince, ale lze i spec. kleštěmi). 

Způsob 2:

Tento postup má některé společné kroky s předchozím, ale použil jsem u něj zase o trochu jednodušší nástroje a spojil některé kroky dohromady. V čem se postup liší můžete posoudit na následujících fotografiích:

Základ přípravku tvoří jednoduchá kostka s průchozím otvorem. Ten je z jedné strany kónický a přechází do válcového otvoru. Dále pak razníček zapadající do válcového otvoru, kovadlina a samozřejmě kladivo.

Položíte „kostku“ s otvorem na kovadlinu. Předem odstřižený kroužek vhodného průměru který vyrobíte stejně jako v předchozím případě vsunete do kónického otvoru (nesmí být zavřený – oba konce jsou v různé výšce, tak jak je odstřihnete z pružiny). Pomalu jej tlačíte razníčkem dolů a zužující se kónus kroužek uzavře na nový menší průměr s přeloženými konci přes sebe. Jakmile stlačíte kroužek až na dno, udeříte opatrně kladivem do razníku (osvědčilo se mi raději méně dvakrát, než jednou silně). Tím dojde ke stlačení konců a zalisování do sebe.

Následně hotový kroužek razníčkem vymáčknete z „formy“ v kostce ven. Někdy se podaří vytvořit rozšířený prostor pro nýtek už v této fázi, ale většinou je místo překryvu stále poměrně úzké. V této fázi však už nehrozí deformace kroužku ani to že konce ze sebe sjedou a tak stačí stejným razníčkem klepnout do místa překryvu znovu a vznikne ideální ploška pro nýt. Pokud chcete celý kroužek plochý, tak jej v této fázi položíte na kovadlinu, přiklopíte vhodným kovovým razníkem (lze použít cokoli dostatečně tvrdého a hladkého) a udeříte kladivem.

A zde můžete vidět ukázku hotových kroužků – tyto nejsou zploštěné celé, ale pouze v oblasti určené pro nýt. Síla drátu byla v tomto případě 1mm, síla obou vrstev v místě zploštění a přeložení konců je cca 0,7mm . Vnitřní průměr kroužku se pohybuje kolem 5,6mm. Výroba Curia Vítkov.

Spojení „na háček“

Alternativní metoda spojení kroužků spočívala v tom, že se roztepal do plošky pouze jeden konec kroužku. Na tomto konci se opět prosekl otvor. Druhý konec kroužku se zmáčkl do špičky nebo se na něm vytlačil speciálním přípravkem výstupek – čep nebo tzv. „háček“. Tento konec se protáhl otvorem v první části a roztepal. Takový spoj sice nevyžadoval žádný nýt, ale s ohledem na to, že háček nebyl vždy dostatečně dlouhý k roznýtování, byla asi celková pevnost spoje nižší než u klasického nýtu. Někdy se dokonce otvor v zploštělé části kroužku vůbec neprosekl, ale spíše vytlačil důlek do kterého pak zapadl háček a celek se roztepal (k vidění např. na fragmentu závěsu gotického šlapu v Městském muzeu v Nymburku).

Takový spoj byl docela určitě slabší než nýt a háček se mohl z důlku vyvléknout – protože je však kroužek při úderu nebo bodu namáhán spíše na roztažení a nýt tedy na střih (a částečně otlak), mohl i tento spoj prokázat cenné služby a dozajista byl mnohem pevnější než prosté zavírané kroužky.

PLETENÍ

V historii i dnes sice existovalo vícero řešení – např. tzv. „křížové“ neboli také „řídké“ pletení, ale toto použití je známé spíše z Orientu (např. Japonsko), ale zde se vesměs nepoužívalo ve formě kompaktní zbroje – spíše šlo o ochranu některých konkrétních partií – části rukou aj. Ve srovnání s klasickým hustým kroužkovým pletivem je to při prostém zavírání způsob poměrně nekvalitní a pro Evropu a sledované období neautentický, proto se jím ani nebudu zabývat – následující popis se tedy vztahuje k nejpoužívanější, nejběžnější a nejkvalitnější provedení kroužkové zbroje. Podobně jako u natáčení a štípání existuje i u pletení zbrojí mnoho různých postupů, mnemotechnických pomůcek i stylů. Každý výrobce, byť i příležitostný, má svůj oblíbený postup a styl. Někdo plete po jednom kroužku nebo dvě či tři řady naráz a jiný zase dává přednost skládání z pětic kroužků nebo skládáním z řetízků apod. Vždy ale musíte každý kroužek zavřít zvlášť – každý jednotlivý kroužek vám nakonec projde rukama a každý musíte s pomocí kleští zavřít, takže jediný rozdíl v různých technikách a jejich veškerý „fígl“ je v tom, že vždy nějaký čas děláte stejnou práci (např. jenom zavíráte kroužky, navlékáte apod.) a tím svou práci poněkud zefektivníte a zrychlíte. Na pletení budete potřebovat dvojici plochých kleští. Následující postup používám např. já, ale je dobré různé postupy střídat – je to úmorná a zdlouhavá práce, takže střídání postupů trošku oživí její ubíjející monotónnost.

1. Způsob propojení kroužků – na každý kroužek navazují 4 další – stylem „olympijských kruhů“.

2. Polovinu kroužků necháte otevřenou tak jak jste je naštípali, druhou polovinu zavřete.

3. Upletete základní dvojitou řadu spojením již zavřených kroužků těmi nezavřenými.

4. Navléknete dva zavřené kroužky na jeden otevřený – držíte za zavřené v ruce.

5. Připevníte k základní řadě.

6. Déle již na otevřený přidáváte jen jeden zavřený.

7. Takhle postupujete v celé řadě a pletete tak dvě řady naráz.

8. Jiný postup je přidávat kroužky vždy po dvou a pak je spojovat.

A výsledný efekt.

Skládání z řetízků:

Skládání z řetízků je jiný styl, kterým se dostat ke stejnému výsledku. Není to jako ostatně většina popsaných postupů můj „vynález“, ale z dosavadních zkušeností mohu prohlásit, že je to zatím asi nejproduktivnější styl pletení. Fotodokumentaci doplním časem. Celý postup je v podstatě podobný předchozím. Liší se v tom že místo poloviny otevřené a poloviny zavřené si připravíme po rozštípání pružiny jen hromádku otevřených kroužků. Z těchto pak pleteme jednoduché krátké řetízky – např. 12 ok aj. Počet ok není dogma, jenže s dlouhými řetízky se zkrátka hůř pracuje, ale jejich délku si uzpůsobte čistě podle toho co vám bude vyhovovat. Pak poskládáte řetízky vedle sebe (první doporučuji dvojitý) a spojujete je. Když si vytvoříte např. obdélníky z 10-ti řetízků po 12-cti okách – následně je pospojujete do plochy. Princip zůstává stejný – opět vezmete do rukou nakonec každý kroužek, opět jich zavřete stejný počet jako při použití jiných metod, ale protože odpadá fáze, kdy si polovinu kroužků zavíráte a místo toho rovnou pletete kroužky celá procedura se po ergonomické stránce o něco zrychluje.

KOMPLETACE

Existuje množství nejrůznějších střihů i postupů kompletace samotných zbrojí. Je to dáno jednak vývojem zbrojí jako takových i požadavky na jejich funkci. Proto zde nenajdete vyčerpávající přehled, ale jen některé ze způsobů konstrukce a kompletace zbrojí. Základní pravidla skládání řad, se ale většinou řídí čistě účelovou funkcí:

Rozměry:

Je třeba si uvědomit, že pod zbroj se obléká ještě šat a ochranné krzno – koženice nebo prošívanice, navíc zbroj nesmí být na těle ani na prošívanici napnutá. Kroužky musí být volné, jinak by zbroj omezovala pohyb a napnuté kroužky by se při nárazu čepelí povolovaly, zatímco pokud je zbroj volná a na měkkém podkladu prošívanice, má tendenci se při nárazu čepele v tom místě spíše zhustit a stáhnout. Proto je nutné zbroj hodně předimenzovat – dělejte ji opravdu hodně širokou. Podobně pak rukávy je třeba dělat delší (na připažené ruce musí rukáv viset až ke konečkům prstů), protože ať už jsou ukončeny pevně pěstnicí, nebo se u gotických zbrojí pouze přivazují k zápěstí, budou-li krátké, budete mít potíže při pohybu rukou – ohýbání v lokti, rameni apod. V dobře udělané zbroji si musíte dokázat sáhnout přes opačné rameno na vlastní lopatku aniž by se rukáv vyhrnul nebo vás tahal. Další slabé místo je podpaždí – buď musíte dělat rukávy celé široké, ale pak budete mít na ruce zbytečnou váhu, nebo jako na starých kompletech se rukáv dělá v podpaždí široký a k zápěstí se zužuje. Poslední varianta je úzký rukáv a otvor v podpaždí umožňující pohyb ruky – toto řešení má slabé místo právě tím otvorem a používalo se ke konci, když bylo nutné rukáv kroužkové zbroje dostat i pod kabátky kostýmů apod. a tedy musely být dostatečně úzké.

Směrování řad kroužků:

Tento názorný schématický model kroužkové zbroje ukazuje obvyklé směrování řad (zvolil jsem záměrně model aby byla zbroj vidět celá a zároveň jednotlivé kroužky). Směrování řad na rukávech může být i jiné než na tomto modelu v závislosti na celkovém typu zbroje – vyobrazený směr je z praktického hlediska nejvýhodnější – při ohýbání ruky se řady kroužků skládají do sebe a zbroj pak méně omezuje pohyb – používal se jak na některých starých kompletech tak především na gotických zbrojích. Skládání řad na trupu, tak jak je tu vyobrazeno je naopak jediný správný způsob na všech typech zbrojí bez ohledu na období nebo způsob výroby!

Trup:

A) B)

Názorná ukázka chování zbroje při prověšení vlastní vahou a skládání kroužků do sebe – pokud je zbroj na trupu sesazena správně – tj. řadami vertikálně (viz. A) stahuje a pasuje se k tělu vlastní vahou a následnému stažení opaskem se nebrání, protože se kroužky skládají do sebe. Pokud je udělaná na trupu špatně – tj. horizontálně (viz. B) nestahuje se a brání se stažení opaskem – vytváří pod ním vlny – „faldy“ a nepřizpůsobuje se ani tak dobře postavě bojovníka, zvláště je-li širší než jeho postava. Jediný argument hovořící pro toto řešení – tj. podobně jako u rukávů by se kroužky skládaly do sebe při ohybu v pase v porovnání s nevýhodami zpravidla neobstál na historických zbrojích a neobstojí ani dnes.

Základní prostorové rozvržení dílců kroužkové zbroje, konstrukčně (položením řad) společné jak typickým gotickým zbrojím, tak některým typům starých románských kompletů (viz. níže varianta kompletů A), ke kterým se ovšem ještě navíc připlétala kukla a pěstnice. Rukáv může být takto zužovaný, opačně pletený, popřípadě nezužovaný rovný, krátký apod. Ačkoli je zde zbroj rozvržena do řady dílců – A- přední a zadní díl trupu, B – rukávy, C – boční dílce a D – vsazované klíny doplňující rozbíhavé rozparky většina dílců na sebe plynule navazuje bez jakýchkoli švů a je to z obrázku i patrné – skutečné švy jsou pouze a jedině taková místa, kde jdou řady kroužků nesouhlasně „proti sobě“ a jsou na nákresu označené červenou barvou. Boční dílec (viz. C) je na zbroji praktickou záležitostí, jinak by zbroj v podpaždí dobře neseděla a tahala by ruku. Tento problém by se dal řešit i bez vsazení podobného dílu – tak že se zbroj celkově rozšíří a rozšíří se i rukávy, zejména v místě podpaždí, ale cenou jsou větší rozměry, větší počet kroužků a vyšší váha zbroje. Zmiňovaný „díl C“ se dělá tak, že se k přednímu a zadnímu dílci dodatečně vsadí boční dílce tak jako na obrázku nebo se přední i zadní díl dělají širší s tzv. průramky – vybráním od podpaží k rameni tak jako je tomu při šití kostýmů. Znovu opakuji – způsobů kompletace existovalo v historii více druhů a švy i jejich způsob řešení se mohou lišit. Zde uvádíme jen některé z používaných typů.

Díl D je kupříkladu spíše spekulativní záležitostí vycházející z praktických zkušeností a z ikonografických pramenů – proto si asi zaslouží trochu obsáhlejší vysvětlení. U dlouhých románských zbrojích dosahujících pod kolena dochází často k jevu, že se přední rozparek zbroje samovolně rozevírá a špatně chrání nohy a kolena bojovníka. Zadní rozparek to obvykle nedělá, což je dáno tím, že lidské tělo není symetrické. Pokud ale máme dlouhou románskou zbroj a chceme se výše popsanému jevu vyhnout (tj. chceme aby u stojící postavy byl rozparek uzavřený, tak jako to obvykle známe z ikonografie, máme na výběr buď celkové rozšíření zbroje – to je z konstrukčního hlediska nejjednodužší (a rozhodně nejméně spekulativní) řešení, ale celkový počet použitých kroužků a celková váha zbroje může citelně vzrůst. Můžeme také rozšiřovat suknici symetricky, přidáváním kroužků do řad, při pletení, aby se mírně rozšiřovala směrem dolů. Nebo můžeme přidávat kroužky asymetricky, pouze tam kde je potřebujeme – jak už jsem psal, není potřeba přidávat zpravidla v zadní části, ale pouze vepředu – kolem rozparku. To má oproti předchozím postupům výhodu zvýšení váhy jen o nezbytné množství přidaných kroužků. Protože se ale zbroje stejně dělají obvykle dost široké (aby se pod ně vešlo ochrané krzno, byly volné, elastické apod.), není potřeba rozšiřovat suknici nijak výrazně. Faktem je, že dlouhých zbrojí se nám z raného středověku dochovalo jen velmi málo, většinu známe tak už jen z ikonografie. Protože trend směřoval k postupnému zkracování zbrojí a i staré zbroje měly relativně vysokou životnost, docházelo tedy zřejmě spolu s výrobou nových i k modernizaci – zkracování – starších zbrojí a odstraňování dlouhých (a se zlepšenou ochranou nohou už zbytečných) spodních částí suknic. U kratších zbrojí (například gotických, ale i starších antických apod.) k tomuto jevu nedocházelo a nebyl tedy žádný důvod suknice nějak rozšiřovat a řešit rozparky. Je nutné dodat, že jedna z mála dochovaných raně středověkých dlouhých zbrojí – tzv. zbroj sv. Václava má střih prostý, válcový, ovšem má zase rozparek pouze vepředu, což je svého druhu také zvláštnost.

Románské a raně gotické komplety

Až do konce 13. století (Náhrobek v Norton Church v Durhamu, Sochy bojovníka z Kostnického dómu aj.) a nezřídka ještě v první polovině 14. století (nálezy z  Visby jsou dokonce až 1361, Velislavova bible aj.) mají kroužkové brně těžkooděnců pevně připojenou kapucu a rukáv stále ještě zakončuje pevně připojená kroužková ochrana ruky ve formě pěstnice, řidčeji i prstové rukavice (teprve od konce 13. st. a v průběhu 14. st. se ochrana rukou a kapuca odděluje).

Varianta A:

Vzniká vpletením do kruhu pletené kapuce zbroje do klasického pravoúhlého křížového systému řad těla zbroje (zbroj sv. Václava 10. století, výjevy v Maciejowské bibli ze 13.st. aj.). Když vložíte kruh kukly do čtvercového otvoru zbroje a připevníte na stranách, vzniknou celkem 4 cípové otvory, které je třeba vyplnit pletivem a na ramennou, kde jdou proti sobě dva směry řad, pak vzniká šev. Další šev je na spodní straně rukávu a vede od podpaží k zápěstí. Je zde pro to, že rukávy románských a ranně gotických kompletů jsou široké, aby neomezovaly pohyb a od trupu k zápěstí se zužují. Při tomto sesazení řad není možné rukáv rozšiřovat bez švu, takže jej alespoň situujeme na spodní stranu paže. Další malý horizontální šev je přímo v podpaždí – je zde pro to, že zbroj nemá jen přední a zadní díl, ale také dva rozšiřující pruhy po bocích (po sesazení není mezi nimi, předním a zadním dílem žádný šev – je to jen rozšíření)  – jinak rukávy táhnou a omezují pohyb. Zbroj je třeba doplnit o dlouhé rozparky umožňující jízdu na koni, šerm a pohyb vůbec.  Protože má zbroj tendenci se v rozparcích roztahovat, je třeba tomu zamezit rozšířením její spodní části – suknice a to buď plynulým rozšiřováním, nebo přidáním klínů na boky či po stranách rozparku podle tvaru vaší postavy – zpravidla je zadní rozparek stažený a je třeba doplnit jen přední. Zobrazená ochrana krku a obličeje je jen jedním z mnoha různých řešení.

Ruce chrání kožené palcové rukavice – pěstnice. Rukáv zbroje se protahuje a přišívá ke koženým pěstnicím (palcovým rukavicím) takže pletivo chrání hřbet ruky a vnější část palce. Je třeba brát v potaz, že podobná úprava kompletu vyžaduje dlouhé rukávy (před připevněním samotné pěstnice musí konec rukávu – tj. pozdější zápěstí – dosahovat na připažené ruce konců prstů), jinak by zbroj omezovala pohyb – část rukávu navíc se podvazuje k ruce. Vedle palcových pěstnic se později v menší míře vyskytují i prstové rukavice (poprvé koncem 12. století, častěji až ve 13. a 14. století). Aby člověk mohl používat prsty (jíst apod.) aniž by odložil zbroj, je v dlani vystřižen podélný otvor jen tak velký, aby šlo vyjmout ruku ven – není nijak šněrovaný, zatahuje se sám, ale je třeba jej obšít, aby se kůže dále netrhala. V zápěstí býval protažený stahovací řemínek kterým se rukáv upnul více k ruce. U prstových rukavic není podobný otvor možný, ale lze jej nahradit otvorem na zápěstí – vyjmutí ruky umožňuje větší délka rukávu.

Výhody: skládání řad na rukávech, kukle i trupu je zcela přirozené, kroužky do sebe dobře zapadají.
Nevýhody: šev na rameni, šev na spodní straně paže, čtyři vplétané otvory. Při malých kroužcích se švy téměř ztrácejí.

Varianta B:

Jiný způsob výroby kompletu (Hortus Deliciarum 1185, Mistr vyšebrodského oltáře, Velislavova bible aj.) byl dle ikonografických pramenů zřejmě častější. Postupujete od kukly – podobně jako u široké kukly spadající na ramena – jakmile dosáhnete šíře ramen, pletete směrem dolů a vytváříte tak kolem těla jakýsi válec. Od pasu dolů zbroj opatříte rozparkem a rozšíříte stejně jako v případě varianty A. Na příslušných místech vytvoříte čtvercové otvory a připojíte rukávy. V tomto případě jdou rukávy opačným směrem než u předchozí varianty a modelu. Takto udělaný rukáv se hůře skládá do sebe (falduje), ale při použití vhodného rozměru kroužků a síly drátu je stále ještě dost elastický, aby příliš neomezoval pohyb. Podobný rukáv nemusí mít podélný šev na spodní straně paže – je zbytečný – rukáv lze plynule rozšiřovat i zužovat beze švu podobně jako při výrobě kukly. Při připojení k tělu má rukáv švy v předu a v zadu, zatímco shora a v podpaží jdou řady narozdíl od předchozí varianty správně a šev tam není. Řešení ochrany rukou pomocí pěstnic je stejné jako u varianty A.

Výhody: nemá žádné dodatečně řešené otvory a celkově málo švů.
Nevýhody: rukáv se hůře skládá – není tak dobře pohyblivý, což se dá eliminovat jeho větší šíří.

Příprava před bojem: na tomto výjevu z Maciejowské bible ze 13. st. můžete vidět hned několik zajímavostí. Bojovník sedící na zemi nemá nohy chráněné kroužkovým pletivem, ale natahuje si prošívané krátké nohavice zesilující ochranu stehen a kolenou, hlavu mu chrání jednoduchá čapka. Bojovník vlevo se právě charakteristickým stylem obléká do kroužkového kompletu a jeho kolega napravo má přes rameno přehozenu poměrně unikátní prošívanici ve formě kompletu s palcovými rukavicemi.

„Gotická zbroj“

Gotické zbroje jsou oproti románským kompletům již opět kratší – sahají zpravidla pouze na stehna bojovníka. Nemají již pěstnice, protože ruka byla již zpravidla chráněna jinak řešenou rukavicí (plátovou lamelovou nebo kombinovanou) – rukáv končí v zápěstí, kde se uvazoval k ruce řemínkem. Vyskytují se i zbroje s krátkým rukávem k lokti, popřípadě rukávem nezužovaným apod. Stejně tak zbroj již nemá pevně připojenou kapucu (v průběhu 14. st. se oddělila – u většiny kompletů již počátkem, ale v nálezech z Visby 1361 a na vyobrazeních se vyskytují podobné komplety i později) a končí u krku – buď jednoduchým otvorem, nebo je opatřena kroužkovým límcem – stojáčkem (Bojovník z tympanonu kostela P. Marie v Praze – 1380-1390, socha sv. Václava od P. Parléře 1373, Tumba Přemysla Otakara II. – druhá pol. 14. st. Praha, Kroužková zbroj ve Vojenském muzeu v Praze 15. st., Kroužková zbroj v depozitu NM č. 475 apod.). Gotické zbroje buď nemají žádné rozparky nebo jen krátké v předu a vzadu, případně po bocích. Vedle rovných lemů se gotické zbroje zdobily lemováním z cípů nebo hradbiček.

Od 12. až po 14. století je rukáv zbroje zakončen pevně pěstnicí (Petr de Ebulo, Hortus Deliciarum, Velislavova bible, Mistr vyšebrodského oltáře, Maciejowská bible aj.) později se (méně často) objevuje           i prstová rukavice. Princip je prostý – rukáv se plynule protahuje na palec a hřbet ruky a našívá se na vnější stranu kožených palcových rukavic (takže dlaň zůstává kožená). Je nezbytné, aby rukáv byl dostatečně dlouhý (ještě před připojením pěstnice by měl dosahovat při připažení ke konečkům prstů), jinak by s připojenou pěstnicí silně znemožňoval pohyb paží. Protože pěstnice neumožňuje příliš jemnou manipulaci s rukou a je nepohodlná, bývala na dlani rozstřižena a tímto otvorem mohl rytíř ruku vysunout ven. Otvor se neprostřihával až ke konci prstů, aby z pěstnice ruka nevyklouzávala, protože nebyl ani šněrován ani jinak utahován. Pokud bojovník sevřel dlaň nebo v ní sevřel meč, prostřih nevadil. (otvor doporučuji olemovat a pevně obšít – zvláště na krajích aby se kůže dále netrhala). Jak toto bylo vyřešeno u prstových rukavic mi není známo, ale s ohledem na nutnou délku rukávu lze udělat podobný otvor přímo na rukávu – na zápěstí (šněrovaný) – nevýhodou je vyšší váha rukavic visících nepohodlně na ruce              a ztěžujících tak manipulaci s rukou.

KUKLY A KAPUCE

Jeden z nejobvyklejších způsobů pletení kukly. Nejprve se uplete svrchní část kukly – A) polokulovitý zvon tzv. pletením do kruhu (viz. obr níže). Jakmile se dostanete na úroveň čela, pokračujete dále válcovitou částí – B) až na ramena. Od ramennou dolů se kukla musí opět rozšiřovat částí C) podobným stylem jako její horní část.

Způsob pletení kapuce a přidávání kroužků při výrobě dílce A:

1. Na základní kroužek, který je dobré dělat silnější nebo jej snýtovat či sletovat, se navlékne první řada kroužků. Počet kroužků závisí na velikosti a tvaru hlavy nositele kapuce.

2. Na první řadu se připojí druhá protilehlá řada – běžný kroužek druhé řady spojuje dva z předchozí řady.

3. Rozšiřování vlastní kapuce se provádí vkládáním kroužků. Mezi dva kroužky následující řady se vloží navíc ještě jeden další a zavěsí se za jeden kroužek z předchozí řady (jen za jeden, nespojuje dva jako běžný kroužek druhé řady)

4. Přes rozšířenou (v tomto případě druhou) řadu se přidá následující (v tomto případě třetí) řada. Postupně, tak jak se kruh rozšiřuje přidáváme stejným způsobem do každé liché řady vložené kroužky a sudou je překrýváme (zarovnáváme). Při dalším vkládání již nedáváme vložené kroužky mezi každé dva z řady, ale vkládáme již jen např. ob jeden, pak ob dva apod. tak aby pletivo nebylo zbytečně husté (dělalo by na vrcholu hlavy faldy a vlny) a kopírovalo polokulovitý tvar hlavy – je třeba to průběžně zkoušet a poměřovat. Stále je ale třeba vkládat kroužky rovnoměrně a pravidelně, aby nedocházelo k deformacím tvaru.

5. Větší část výsledného kruhu – položený na rovinu zachovává tvar pouze díky volnosti mezi jednotlivými kroužky, jinak by měl mít v prostoru již náznak polokulovitého tvaru.

Dílec B je v podstatě obdélník obtáčející zadní a boční části hlavy – způsob pletení je stejný jako u čtvercového pletení dílců kroužkové zbroje (viz. zbroj). Je možné pokračovat v pletení načatého horního dílce jednoduše tak že od určitého místa (kdy dosáhnete spánků a čela) přestanete horní díl rozšiřovat vkládáním dalších kroužků a pletete dál bez toho s tím že vynecháte část pro obličej. V praxi ale doporučuji plést svrchní (A) a střední (B) díl zvlášť a spojit až dodatečně, čistě pro to, že se vám to bude plást lépe a nebude vám v rukou překážet zbytečný kus zbroje. Po dosažení ramen je třeba pokračovat v opětovném rozšíření kapuce v límec dílcem C. Dostatečné zkušenosti s rozšiřováním do kruhu jste již získali při výrobě svrchní části. Spodní část (C) se rozšiřuje obdobným způsobem, ale doporučuji přidávat záměrně nepravidelně – více ve směru ramennou a méně či postupně vůbec na přední a zadní části – tím místo kruhu vzniká jakási elipsa, která se lépe spasuje s postavou. Dnes nejobvyklejší způsob pletení kukel situuje základní středové oko přímo na vrchol hlavy, ale v historii existovaly i způsoby pletení, které situovaly středové oko až na zadní část temene odkud se kukla pletla směrem k obličeji a dolů – časem tento postup také zdokumentuji, zatím jej ale nemám prakticky vyzkoušený.

Pokud vyrábíte románský komplet, pokračujete dále na trupu nebo kapucu k trupu připevňujete (viz. střihy kompletů), pokud děláte samotnou gotickou kuklu, rozšiřujete a protahujete spodní dílec dle potřeby.

A) B)

Dva typy oddělených kapucí – kukel. A) starší typ – tzv. náprsenková kapuca již byla od trupu zbroje oddělena a pro lepší ochranu těla byla v předu protažena do čtvercového nebo obdélníkového dílce zesilujícího ochranu trupu. B) mladší typ – klasická gotická kukla – spodní dílec je rozšířen v široký límec spadající hluboko přes ramena bojovníka a chránící i část jeho hrudi a zad. V této podobě se pak udržela od počátku 14. století (nejstarší oddělené kukly jsou z konce 13. st.) až do počátku 16. století. Pod vlivem módy se spodní část zbroje někdy zakončovala zdobením z gotických cípů nebo hradbiček.

Aby kukla lépe seděla na hlavě bojovníka, utahovala se často pomocí kožených řemínků. Byla-li volnější, umožňovala podobně jako u kompletů po povolení těchto řemínků stažení z čela dozadu jako kapuce aniž by ji bojovník musel celou odkládat chtě-li si udělat pohodlí.

Ochrana krku a obličeje:

Protože pevné připojení kapuce je nepohodlné, dala se stáhnout vzad. Aby toto bylo možné, musela být kapuce buď hodně široká a pletena tak, aby obličejová část byla otevřená do kruhu a k hlavě se přitahovala řemínkem (Viollet le Duc, Socha bojovníka z Kostnického dómu). Jiná velmi častá varianta byla (viz. obr. kompletů) bylo krytí krku, brady a někdy i části obličeje cípem kroužkového pletiva (podšitého kůží nebo tkaninou) uvazovaného zpravidla na levé straně hlavy (Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. – British Library Londýn). Jiná starší varianta (např. Tapiserie z Baeyoux) krytu krku, brady a části obličeje je formou čtverce uvazovaného na obou stranách hlavy i krku, který byl rovněž podšíván kůží či suknem.

OCHRANA NOHOU

Od 12. století se objevují snahy chránit pomocí kroužkového pletiva i nohy jezdce. Zpočátku šlo pouze o punčochy pod kolena, protože až ke kolenům včetně, chránila jezdce samotná zbroj. Později se ochrana nohou protahuje až na stehna a uvazuje k opasku (Mistr vyšebrodského oltáře, Zmrtvýchvstání. Nár. galerie Praha, Socha sv. Jiří Pražská hrad, Biblia Wenceslai regis 14. st., Velislavova bible 14. st., mezi nejstaršími pak iluminace rukopisů Petra de Ebulo – konec 12. st.).

Ochrana může být řešena buď úplnou uzavřenou kroužkovou punčochou, takže pak máte kroužkové        i chodidlo nebo je chodidlo pevné kožené jako u boty a punčocha kryje jen svrchní část nohy, přičemž     k chodidlu je pevně přišita. Měl-li člověk úplné uzavřené punčochy s kroužkovým chodidlem, nosil do nich speciální kožené střevíce. Výhodou tohoto řešení je kovová, dokonale protiskluzová podrážka.

Nelze dost dobře popisovat způsob výroby nohavic, pokud nebudete ovládat „kruhové“ ani „pravoúhlé“ pletení – pokud je zatím ještě neovládáte, prostudujte si prosím pečlivě příslušné pasáže (výroba zbroje, kukly) na této stránce a doporučuji si je i prakticky vyzkoušet, než se pustíte do těchto, konstrukčně náročných nohavic. Proč je nutné znát postup výroby kukly a mít jej prakticky vyzkoušený pochopíte při čtení následujícího návodu:

Základní postup výroby uzavřené punčochy je velmi blízký postupům při výrobě kukel. Začnete podobně jako u kukel středovým kroužkem umístěným na špičce nohy, pletete do kruhu s tím, že přidáváte méně rozšiřovacích kroužků než u kukly, aby tak vznikl těsnější a uzavřenější tvar. Je dobré nepřidávat kroužky rovnoměrně (do kruhu), ale více nebo pouze na dvou protilehlých místech, aby tak nevznikl kruhový průřez, ale ovál či elipsa, která na plochou nohu lépe pasuje. V místě nártu začnete přidávat více vložených kroužků, aby punčocha lépe kopírovala vaši nohu. Podobnou technikou vytvoříte jakési nízké „střevíce“ a začnete s výrobou ochrany holeně. Pokud máte možnost kroužky na chodidle sletovat, snýtovat nebo použít silnější drát (ne výrazně jinak se vám bude chodidlo deformovat proti zbytku nohy – lépe pevnějším materiálem) chodidla více vydrží, ale i pokud to neuděláte a použijete obyčejný železný drát, vydrží takové chodidlo poměrně tvrdé zacházení (občas je samozřejmě třeba oprav). Nechcete-li mít chodidlo kroužkové, pletete v podstatě stejně, ale pouze půlkruh. Chodidlo vyrobíte kožené a svrchní část k němu přišijete.

Holeň je v podstatě pletena klasickým pravoúhlým způsobem s tím, že ubíráme a přidáváme kroužky (zejména na lýtku) podle potřeby, aby punčocha kopírovala tvar vaší nohy. Nesmíte zapomenout na rozparky na příslušných místech (viz. obr.) jinak punčochu nenazujete přes patu nebo naopak bude někde zbytečně přečnívat. Jakmile máte hotovou holení část, připevníte ji k dříve vyrobeným „střevícům“            a zkompletujete – na nártu šev nebude, protože tam jdou řady souhlasně, po stranách nohy budou dva švy, tomu se nevyhnete, protože tam jdou řady proti sobě. Buď můžete použít šev vodorovný, tak jak je tomu na průvodním vyobrazení, nebo můžete šev posunout až na hranu chodidla, ale pak vám přibude ještě vertikální šev po stranách nohy – od nártu dolů k chodidlu.

Návaznost řad spodní části nohy a ochrany holeně je řešena pomocí švu (vždy tam kde jsou řady proti sobě je šev) po stranách nohy. Vpředu na nártu jdou řady souhlasně s ochranou holeně, takže tam šev není. Přechody po stranách nártu je třeba dořešit pletením části kruhové výseče (pletení do kruhu – vkládání kroužků). Pokud přesto nevíte jak na to, budete muset experimentovat. Středem lýtka je veden rozparek, který je spojený pouze v nejširším místě lýtkového svalu. Nejedná se však pouze o rozparek, ale střihové ubrání pletiva, protože pokud by jste to neudělali, nebude zbroj sedět přesně na noze a buď ji na nohu vůbec neobujete nebo vám naopak bude na lýtku plandat zbytečný kus pletiva. Kolik máte přidat nebo ubrat závisí na tvaru a rozměrech vaší nohy. Je třeba také počítat s tím, že pod pletivem budete mít nohavice, případně ještě jedny zesilovací bojové nohavice. Místa kde je rozparek se šněrují.

Jeden ze způsobů výroby úplné kroužkové punčochy – v tomto případě je přidán šev navíc z boku paty, ale není to nutné – podobných způsobů zakončení paty existuje vícero – důležité však je toto:  punčocha musí sedět na vaši nohu, musí se dát obout, nikde nesmí chybět ani přečnívat zbytečný kus pletiva, pokud toto dodržíte a dodržíte i základní směrování řad na noze i holeni a použijete např. jiný způsob švů nebo zakončení paty nebude to na škodu.

Dva způsoby možného zakončení paty. S ohledem na to, že se nám nepodařilo spolehlivě doložit tuto část, jedná se v obou případech o více nebo méně pravděpodobnou spekulaci. V první případě je šněrovaný rozparek protažen až tak hluboko k patě, aby šla noha nazout – neměl by být protažen až         k chodidlu. V druhém případě je chodidlo protaženo do zadního dílce, který se přes patu přehne a uváže k noze. V prvním případě noha sedí k patě lépe, ale musí být vyrobena přímo na konkrétní velikost nohy. V druhém případě nevypadá ochrana paty tak elegantně, ale umožňuje obout kroužkovou punčochu na nohy různé velikosti (samozřejmě v jistém rozsahu daném velikostí a rozměry zbytku punčochy).

Koncem 12. a zejména během 13. století dochází k protahování původních punčoch v dlouhé nohavice kryjící kolena a nohu bojovníka včetně stehen, což umožnilo další zkracování samotné zbroje. Těžká kroužková nohavice bývala lemována kůží a uvazována řemínkem k opasku.

POUŽITÁ LITERATURA

Hošek, J. 2003: Metalografie ve službách archeologie. Praha
Choc, P. 1967: S mečem i štítem. Praha
Klučina, Romaňák 1983: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby 5-17. st. Praha
Klučina, Romaňák, Marsina 1985: Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha
Thordeman B. 1939: Armour from the battle of Wisby 1361. Uppsala
Tweddle D. 1992: The Anglian Helmet from Coppergate, London
Viollet le Duc M. 1858-1875: Discionnaire raisonne du mobilier francais. Paris

Půda

Od dob, kdy člověk opustil sběr a lov jako jediný způsob obživy, se začínají psát dějiny zemědělství. Zprvu nepříliš náročné a převážně kočovné pastevectví a chov časem doplnilo skutečné cílevědomé pěstování plodin. To si již vyžádalo změnu způsobu života – usazení a pevné svázání s půdou. Zemědělská půda se u nás zpočátku získávala převážně klučením hojných lesů – spálené dřevo obohatilo půdu a ta byla využívána až do vyčerpání živin.

Orba

V raném středověku byla v Čechách rozšířena orba mělká, za využití buď starých primitivních oradel – háků nebo lehkých rádel s radlicí různé konstrukce. Orba jednoduchým rádlem rozrývala půdu pouze do hloubky 5-10 cm a zemi neobracela – pouze rozhrnovala po stranách drážky, takže bylo třeba pole orat v obou směrech – podélně i příčně – ideální tvar políčka byl tedy přibližně čtvercový. Teprve složitější pluhy umožnily později orbu pouze v jednom směru. Rádla byla tažena hovězím dobytkem pomocí dřevěného jha (jařma), připevněného na rohy zvířete (jho nárožní) jak je to k vidění např. v rotundě sv. Kateřiny (Znojmo) nebo na šíji (jho kohoutkové). Používaná jha byla nejčastěji dvojitá – tj. sloužila k zapřahání dobytka v páru, řidčeji pak i jednotlivě. Důležitým vynálezem raného středověku byl chomout. Protože chomout, na rozdíl od starého primitivního zápřahu smyčkou lana nebo jařma, zvíře nedusí a netlačí, umožnil zvýšit jeho sílu v tahu. Uplatňoval se zpočátku především u tažných koní, mul a oslů (během 13. a 14. století převládl kůň i jako tažné zvíře nad dobytkem, který ovšem nikdy zcela nevytlačil) až později u dobytka. Původ chomoutu je nejasný, mohl by být asijského původu (Hančara 1956). První doklady o chomoutech v Evropě pochází z 10.-11. st. Chomout je možné spatřit např. i na Výšivce z Bayeux (11. st.). Nejstarší archeologicky doložený koňský chomout v západoslovanských zemích pochází z 11.-12. století – Gdaňsk (Polsko). U nás je chomout zmíněn poprvé v moravských listinách Soběslava I. z let 1174-79 či vévody Friedricha z let 1178-81. Také ves Chomoutovice u Olomouce je zmiňována již v 11.-12. st. Zavedení chomoutu pak během 12.-13. st. vytlačilo původní starší primitivní způsoby zápřahu.

Pole se oralo jen jednou ročně, aktivně se ještě nehnojilo, ale odpočívající půda byla proměněna na pastviny, které volně spásal dobytek. Selo se ručně, na jaře nebo na podzim, nejčastěji pšenice a žito, méně již ječmen. Žito bylo pěstováno především na nově vyklučených polích (po vysetí na častěji využívané půdě trpělo velkým zaplevelením). K intenzivnějšímu využívání polí docházelo až od 13. století (trojpolní systém, hluboká orba).

Žně

Obilí dozrávalo zpravidla v červenci. S ohledem na nízké výnosy a nižší počet zrní v klasu bylo nutné šetřit každé zrno, proto nepoužívali zemědělci v raném středověku kosy (kosa byla známa, ale až do 14. století se používala výhradně na trávu). Obilí se žalo srpem po krátkých snopcích, které žnec držel v ruce, aby klasy nepadaly na zem (stébla se uřezávala po hrstech, na rozdíl od travních srpů, které trávu sekají). Strniště pak bylo vysoké 20-30 cm.

Obilí se skládalo do stohů se slaměnou střechou (brahu či oborohu). Mlátilo se cepy, ale často ještě i pomocí holí, desek vláčených přes obilí, převáděním dobytka (to ovšem přinášelo značné ztráty zrna, takže se dalo upotřebit jen tam kde to tolik nevadilo) apod.

Pak byly přeséváním (nebo s pomocí větru) oddělovány plevy a plevel a poté bylo obilí ukládáno do dřevěných zásobáren či obilních jam v zemi. Jámy mohly mít z profilu různý tvar – hruškovitý, válcovitý, kuželový, vakový či kulový, v ose pak byly obvykle kruhové o průměru mezi 150-200cm a hloubce zpravidla mezi 2-3 m. Po vykopání se jámy vypalovaly i několik dní slámou, poté se zbytky slámy a popela vyčistily a stěny se někdy navíc vymazaly hlínou, která se někdy opět vypálila (Kudrnáč 1958). Vypalování se provádělo i u starých jam před novým naplněním. Stěny se též mohly vykládat proutím nebo slaměnými došky či slámou upevněnou dřevěnými kolíčky a pruty. Jáma se poté naplnila suchým a vyčištěným obilím, které se napěchovalo a našlapalo až po hrdlo, zbytek se utěsnil popelem, pískem, zemí, kamením aj. takže obilí bylo skladováno bez přístupu vzduchu, za téměř konstantní teploty a vlhkosti. Takto konzervované obilí mohlo vydržet i několik let, aniž by se kazilo nebo ztrácelo klíčivost. V některých jamách se však pravděpodobně obilí (a další rostlinné a živočišné produkty) ukládalo za přístupu vzduchu a ty pak, náležitě zpevněné, plnily spíše funkci úložných prostor a sklepů (Beranová 1975). Uskladněno pod zemí bylo pak obilí schopno přežít i časté požáry a někdy i rabování nepřátel. Část obilí byla sklízena ještě před dozráním, dělala se z něj kaše nebo se pražilo (viz. „pražma„).

Tráva

Tráva se v raném středověku v pravém slova smyslu nepěstovala a neexistovaly ani udržované louky, přesto byla tráva důležitou zemědělskou plodinou. Část travního porostu se využívala jako pastvin a část se sekala a sušila na seno pro dobytek, koně ovce a kozy. K sekání trávy se v raném středověku používaly krátké kosy. Kratší list kosy byl nasazen, obvykle ve výrazně tupém úhlu, na asi poloviční dřevěné kosiště. Kosa se držela obouruč a tráva se žala šikmými údery na obě strany (Beranová 1975). Nejstarší dlouhé kosy u nás se objevují až během 14. st.

2) ZPRACOVÁNÍ OBILÍ

Tlučení ve stoupách

Ve velkých kamenných či dřevěných nádobách – stoupách – se z obilí vyráběly tlučením („opícháváním“) dřevěným kyjem kroupy a jáhly (zrna zbavené slupky).

Ruční mletí

Mletí obilí bylo často prováděno přímo v domácnostech na ručních rotačních mlýncích – žernovech. Kvalitní jemná mouka se získávala pomalým mletím na mlýnku s kameny usazenými těsně na sebe krouživým nebo polootáčivým pohybem. Spodní kámen – ležák – byl usazený pevně, vrchní kámen – běhoun – se po něm volně pohyboval. Oba kameny byly ve středu provrtány a usazeny na čep. Běhoun byl spojen s osovým čepem – hřídelem příčkou – papřicí – zapuštěnou do výřezu po stranách středového otvoru na spodní straně běhounu. Výškou papřice se na některých typech žernovů dal regulovat odstup kamenů a tím hrubost mletí. Povrch ležáku i běhounu měl čočkovitý tvar, nebyl tedy plochý – drtící plocha ležáku byla mírně zapuštěná a plocha běhounu naopak vystouplá.

Mlýnek se roztáčel ručně, ale protože na nejstarších běhounech chybí pozůstatky kliky nebo podobného zařízení, předpokládá se, že se klika či spíše dřevěný kolík připevňoval k okraji běhounu pomocí koženého řemene nebo provazu staženého po obvodu běhounu. Na mladších žernovech už můžeme doložit kliky usazené ve středu běhounu, či v excentricky vyhloubených otvorech uchycené kolíky. V mladších ikonografických pramenech je k vidění pak i provaz uvázaný od okraje běhounu ke stropnímu trámu, který umožňoval práci dvou mlečů.

Zrní se sypalo do horního středového otvoru v běhounu (kolem středového čepu který nevyplňoval celý otvor v běhounu), drtilo se mezi běhounem a ležákem a vypadávalo na připravené plátno nebo kůži. Na hradišti Rězaků u Łukowa (Mühlendorf) v Lužici byl nalezen ruční žernov usazený ve větší okrouhlé hliněné ohrádce s nízkým okrajem, do které vypadávala mletá mouka. V průběhu času i ruční žernov doznal jistých technických vylepšení, ačkoliv princip mletí i základní konstrukce zůstala stejná – ležák se ale dělal větší a běhoun byl do něj zapuštěný. Plocha obou kamenů už nebyla čočkovitá, ale rovná, s tím že dno dutiny vyhloubené v ležáku se mírně svažovalo jedním směrem. V tomto nejhlubším místě pak byl do boku ležáku proražen otvor, kterým mletivo vypadávalo ven přímo do připravené nádoby. Nejstarší typ takového žernovu je však u nás doložen z ikonografických pramenů až ve 14. století (freska na schodišti ke kapli sv. Kříže na Karlštejně datovaná kolem roku 1360).

Mletí na ručním mlýnku byla poměrně namáhavá činnost, semletí 1 kg obilí trvalo 20-40 minut (podle fyzické zdatnosti mleče i méně). Jemná mouka se dá získat i prosíváním hrubší nebo opakovaným mletím mouky. Ze zkušenosti můžeme říct, že nejlehčí je první mletí kdy se mezi kameny drtí ještě celé zrno a kameny se tak po sobě snáze odvalují – s každým dalším mletím se odpor tření zvyšuje a mletí se stává namáhavější. Chléb šlo však péci i z mouky hrubší. Většinou byl kvašený, nekvašené placky se dělaly spíše na cestách nebo na vojenských taženích, kdy na přípravu kvašeného chleba nebyl čas a pec. Tento způsob mletí se udržel na venkově i po zavedení vodních mlýnů – jednak proto, že domácí mletí bylo zdarma, odpadal problém dopravy a zrno se skladovalo snáze než mouka. Také sloužilo jako rezervní způsob, pokud kupříkladu místní vodní mlýn nebyl mimo sezónu pro nedostatek vody v provozu.

Vodní mlýny

Ačkoli byl vodní mlýn (latinsky „mola„, německy „mühle„) známý již v Antice, asi od 2. st. před n. l., k jeho většímu využití došlo v Evropě až ve středověku. Mezi nejstarší známé středověké mlýny v Evropě patří mlýn na spodní vodu v Dasingu v Horním Bavorsku (SRN) postavený již na konci 7. st. K dalšímu rozšíření mlýnů došlo pak během křížových výprav. Vodní mlýny k nám do Čech přinesli pravděpodobně mniši – benediktýni. Nejstarší zmínka o vodních mlýnech a náhonech na Vltavě se sice váže již k roku 939, z nadání Břevnovského kláštera Boleslavem II. ale listina sama je známa až z mladšího opisu ze 13. st. Bezpečnější zmínky o mlýnech se objevují od počátku 12. století. O mlýnu na potoce v Úněticích (kanovník Zbyhněv) je doložena první zmínka z roku 1125 (molendinum in supradicto ryvo) a mlýnu na Sázavském klášteře z roku 1140 (kanovník Vyšehradský) a od 13. st. dál jsou již zmínky o vodních mlýnech v písemných pramenech běžné.

Přestože toto zařízení výrazně šetřilo práci i čas (za den dokázalo semlít 5 až 7q obilí), ne všichni si mohli dovolit využít jeho služeb, protože se za mletí platilo tzv. výmelné – většinou v naturáliích, částí zrna a to zejména při nižších sklizních představovalo pro rolníky znatelnou zátěž.

Větrné mlýny

Také větrný mlýn je vynález známý již Antice, ale podobně jako mlýn vodní se do Evropy dostal až za křížových výprav. Větrný mlýn se u nás rozšířil později než mlýn vodní a to nejspíš až ve 13. století. Zaveden byl opět prostřednictvím klášterů. První bezpečná písemná zmínka o větrném mlýnu u nás pochází až z roku 1277 a stával poblíž premonstrátského kláštera na Strahově v Praze než jej r. 1281 zničila vichřice (ale ještě téhož roku jej premonstráti dokázali znovu obnovit). Větrné mlýny u nás byly, oproti vodním, mnohem méně rozšířené. Také za mletí na větrných mlýnech se platilo výmelné, navíc se mlelo pouze za příznivého počasí.

Detaily konstrukcí našich nejstarších vodních a větrných mlýnů bohužel neznáme. Pro pochopení principu a funkce těchto zařízení uvádíme detailnější technický popis vycházející z cizích nebo mladších a etnografických pramenů. Najdete jej v sekci samostatných článků.

3) OVOCE A ZELENINA

Zatímco pole byla určena obilí, na drobných políčkách a záhonech v blízkosti domů lidé v raném středověku pěstovali další plodiny (domesticis frugum): hrách, čočku, boby, řepu, zelí, kapustu, cibuli, česnek, mrkev, celer, tykev, okurky, ředkev a. j. Dále koření (kmín a majoránka) a některé léčivé byliny. Ovocné stromy byly součástí přirozené krajiny, smíšeného dubového lesa (jabloně, hrušně, slívy, třešně, višně), některé druhy ale lidé pěstovali a zušlechťovali už jen v sadech (broskvoně, ořešáky, švestky, trnky). Sadařství bylo v tomto období rozšířeno především v klášterech. Vedle jahod, borůvek, ostružin, brusinek nebo šípků znali i černý i červený rybíz.

Pěstování vinné révy

Vinařství je známo již ze starověku, ale udrželo se a rozvíjelo pouze v oblastech vlivu Antického světa. Je jisté, že víno u nás pili již římští legionáři dislokovaní v posádkách na hranicích (limit), ovšem ti zde víno pravděpodobně ještě nepěstovali, ale dováželi z jihu. Do střední Evropy se tak vinařství rozšířilo až v raném středověku. Nejstarší doklady domácího vinařství pochází již z velkomoravského období. Ze soudobých písemných arabských pramenů (Ibn Rusta, Ibn Mahmúd Gardízí, Perská kronika) se sice dozvídáme, že Slované vinnou révu nepěstují a vinohrady neznají a to i ve zprávách, které se dotýkají Velké Moravy. Ovšem je třeba brát v potaz, že území obývané Slovany bylo značně rozlehlé a zmínění autoři (druzí dva vycházejí navíc z Ibn Rusty) volně přenáší poznatky z jednoho místa na celek. My naštěstí nejsme odkázáni pouze na jejich údaje – pěstování vinné révy na Velké Moravě dokládají jednak nálezy typických vinařských nožů s výstupky (viz. obr.), ale také nalezená zrnka vinné révy z Mikulčic. (J. Pátek v Dějinách techniky v Československu, str. 84).

Od 10. stol. se pěstování vinné révy šíří i v Čechách a to  především z liturgických důvodů. V 11. až 13. století zakládaly vinohrady především kláštery a šlechta. Vinná réva se v našich zemích pěstovala, stejně jako dnes, především na jižní Moravě v oblastech řek Dyje, Jihlavy, Svratky, Svitavy přes Brno k Drahanské vrchovině až k Bílým Karpatům. V Čechách se víno pěstovalo v oblastech středního Polabí, Poohří, na jižních svazích Berounky, dolním toku Vltavy aj. Vinice na Mělnicku jsou doloženy již z 11. st. Vinohrady se zakládaly především na místech nevhodných k pěstování jiných plodin – většinou na kamenitých jižních svazích. Pokud byl pozemek zalesněn byl nejprve vykácen a zorán. Následně se vykopaly 40-50cm hluboké a asi 40cm široké jamky. Do jamek se vysadily sazenice cca 70-100cm od sebe. Sazenice se uvazovaly pomocí máčených stébel žitné slámy na vysoké dřevěné tyče (asi třikrát do roka), po nichž se pnuly. Réva se množila řízkováním (později štěpováním na vegetativně namnožené podnože). Založení nové vinice trvalo tři až čtyři roky a dobrá plodnost vinice se odhadovala na 30-40 let. Během roku se musely sazenice několikrát vylamovat (od přebytečných letorostů aby se zachovala síla keře i dostatek světla ve vinici) a kypřit okopáváním.

Sklizeň – vinobraní se provádělo zpravidla od poloviny září do poloviny listopadu. Hrozny se v kádích zpracovávaly na drť mestůvkou (drticí palička) či šlapáním nohama. Bílé hrozny se hned po rozdrcení lisovaly a ukládaly do dřevěných vysmolených a vysířených sudů, kde víno kvasilo. Červené a modré hrozny se drtily, odzrnily a nechaly při pravidelném míchání kvasit v otevřených kádích. Vzniklý rmut se po čtyřech až osmi dnech vylisoval a slil do sudů.

Pěstování chmele

Chmel rostl zprvu pouze planě, ale od 11. století se počítá s jeho cílevědomým pěstováním pro potřeby pivovarnictví, neboť chmel a pivovarnictví dokládají stále četnější písemné prameny. Mezi lety 1092-1100 jsou např. v listinách, obvykle v souvislosti s odváděním desátku, již uváděny celé chmelnice – u Přelouče, Chotěšovic, Litomyšle, na pražských vltavských ostrovech aj. Další chmelnice pak následovaly u Žatce, Loun, Klatov a Úštěku.

4) CHOV DOMÁCÍHO ZVÍŘECTVA

Přestože chov domácího zvířectva patřil již v raném středověku k běžné a rozvinuté součásti zemědělství, není z dochovaných pramenů možné sledovat intenzitu živočišné výroby, plemenitbu či užitkovost. Z osteologických rozborů je ale možné odhadnout užitkovost tehdejších plemen jako poměrně nízkou. Chovem domácího zvířectva se zabývali jak drobní rolníci, tak i velké církevní či panské velkostatky – např. Vyšehradská kapitula na svých 100-110 poplužích chovala 400 kusů krav, 110 prasnic, 900 žírných prasat, 700-900 kusů mladého dobytka, 2200 selat a 3750 kuřat. Domácí zvířata žila ještě v tomto období po většinu roku volně v přírodě. Na zimu byla převáděna na více chráněné pastviny a případně byla dokrmována pící (senem) nebo ustájena v chlévech či jiných universálních hospodářských prostorách spojených ještě obvykle s příbytkem rolníka. Později se však začínají hospodářské objekty co do funkce a určení diferencovat na chlévy, stáje, ovčíny aj.

Dobytek

Nejrozšířenější hovězí dobytek, používaný zejména k tahu, neposkytoval příliš velké výnosy masa nebo mléka, byl malého vzrůstu (v kohoutku 100-120 cm), ale byl nenáročný a odolný, celoročně se pásl ve volné přírodě a nepotřeboval žádnou zvláštní péči. Rozšířená byla kastrace dobytka – býků, zpravidla tzv. „nekrvavým“ rozetřením varlat (rozdrcením) později odnětím, protože kleštěný býk – vůl – byl klidnější, v zápřahu více vydržel a pracoval. Kromě toho byl vůl tučnější a jeho maso údajně křehčí a šťavnatější.

Ovce, kozy, vepři, drůbež, hlemýždi

Opravdu rozsáhlý chov ovcí v našich zemích byl spíše výjimečný, neboť ani vlna u nás dostupné rasy ovcí nebyla příliš kvalitní. Ovce se pravidelně stříhaly pomocí zvláštních pérových nůžek, které se užívaly ještě nedávno. Vedle ovcí a krav se pro mléko, sýr a maso chovaly také kozy. Nenáročný a velmi rozšířený byl také chov vepřů, kteří se rovněž pásli po celý rok v lesích, stejně jako divočáci (převážně listnaté lužní lesy skýtaly dostatek vhodné potravy – např. bukvice, žaludy aj. – viz. obr.). Protože všechny lesy patřily zpočátku v raném středověku knížeti, platila se za jejich vypásání vepři zvláštní daň – tzv. nářez (podle počítání zvířat vřezy na holi). Později pak i lesy přecházely do vlastnictví feudálů a církve. Z písemných pramenů víme, že větší stáda prasat a ovcí si držely například právě kláštery. Prameny z konce 11. st. hovoří v případě kláštera v Hradisku u Olomouce o stovce prasat a dvou stovkách ovcí (Klápště, 2005 str.287).

Tehdejší prasata se podobala vzhledem spíše zmiňovaným divočákům – šlo o malá zvířata na vysokých nohách s klínovitou rovnou hlavou, vyčnívajícími kly a zježeným „kapřím“ hřbetem (ikonografické prameny a arch. nálezy kostí). Rozšířen byl i chov drůbeže (slepice, daleko méně ovšem husy a kachny). Zajímavostí je i chov hlemýždě zahradního – ten byl pravděpodobně hlavně záležitostí klášterů a hlemýždi byli považováni vedle ryb a raků za postní jídlo.

Koně, osli, mezci, muly

Chov koní byl specifickým odvětvím zemědělství. Kůň se u nás do 12. století choval především pro nobilitu – pro potřeby dopravy a války. Dle zprávy židovského cestovatele Ibrahima ibn Jákoba, byl už v 10. století chov koní v Čechách značně rozšířen, stejně jako s tím související řemesla (uzdařství, sedlářství aj.). Domácí produkce zjevně dokázala nasytit nejen tuzemský trh, ale již záhy je doložen také export koní – viz. Raffelstättský tarif či tzv. Nestorův letopis (11. st.) dokazující export koní do Ruska. Chov koní zmiňuje též listina kláštera v Hradisku u Olomouce z roku 1078, dle které se dva pasáci starali o stádo čítající 40 kobyl a tři hřebce (Klápště 2005). Původní koně chovaní na našem území byli poměrně malí, ale robustní – v kohoutku vysocí jen mezi 120 až 150cm, později došlo k vyšlechtění vyšších a silnějších plemen. Ty ale dosud nemáme z 11.-12. st. pro naše země archeologicky doloženy.

Až do 12. století se koní využívalo pouze k jízdě nebo k zápřahu lehkých vozů a kár, od 12.-13. století, s rozšířením chomoutu, se kůň stále častěji používá také k zápřahu vozů těžkých a postupně stále častěji už také k orbě. Hřebci určení k tahu se někdy nechávali vykleštit (podobně jako voli), protože kleštěný kůň (valach) byl podobně jako vůl klidnější, ale také mohutnější, silnější a v zápřahu více vydržel. Až do 13. století se koně také většinou nekovali – podkovy byly sice známé již dříve (již od konce laténského období, u Slovanů nejpozději od 8.-9. st.), ale železo bylo poměrně vzácné a k zápřahu se užívalo zatím spíše dobytka. Kopyta primitivních plemen tehdy chovaných koní byla odolnější, pevnější, méně citlivá a drolivá než u plemen mladších a i neokovaná hodně vydržela. Navíc při využití koně coby především jezdeckého zvířete nebyla tolik namáhána. Využití koní v těžkém zápřahu a posléze i stále těžší odění bojovníků (i koní) od 12. ale zejména 13. století již představovalo pro kopyta koní (i jezdeckých) mnohem větší zátěž a vynutilo si tak postupně hojnější rozšíření podkov. K tomuto přispěla i větší dostupnost železa. Kování přinášelo jak výhody tak nesnáze – např. okované kopyto se i v nepříznivém terénu mohlo lépe opřít (i když hmatník je záležitostí až 14. st.), zvýšila se tak celková síla a stabilita zvířete a zároveň bylo namáhané kopyto lépe chráněno před poškozením. Současně se ale vahou podkov zvýšilo namáhání nohou koně a především se přestala přirozeně obrušovat dorůstající rohovina kopyta – kopyto se tedy postupně prodlužovalo, měnilo tvar, křivilo a bylo tedy nezbytné kování pravidelně obměňovat a dorůstající rohovinu ručně odřezávat. Koně se chovali zpravidla ještě po celý rok volně na pastvinách. Velká stáda si mohl dovolit vydržovat pouze kníže nebo nobilita. Pokud se koně zrovna aktivně využívali (k jízdě, tahu, boji) bývali ustájeni ve stájích sídel a jako krmení se užíval ječmen, oves a v zimě seno. Výbavu stájí tvořil dřevěný nebo kamenný žlab na obilí a dřevěné okované vědro na vodu – podobná vědérka, spolu se srpem na trávu, nosili jezdci s sebou i na výpravy.

Osli, mezci a muly byli v raném středověku u nás ještě rozšířeni poměrně řídce. Z písemných pramenů lze uvést zprávu o knížeti Svatoplukovi (1109), který mimo bitevního koně a koně cestovního vlastnil také nákladního soumara a mulu pro jízdu po vojenském táboře.

Psi, kočky

Chov psů byl již v raném středověku u nás značně rozšířen. Psi se užívali k lovu, pastevectví, hlídání sídel apod. Vzhled psů i jejich velikost byla značně rozmanitá – konkrétní rasy se ale vyšlechtily až později. Kočky se objevovaly jen zřídka.

Dravci, holubi, pávi

Draví ptáci – sokol, krahujec, raroh, jestřáb či ostříž, se chovali pro potřeby lovu, ale sokolnictví bylo již pouze zábavou nobility, nikoli prostředkem obživy. Doložen je také chov holubů a to jak pro maso tak i holubů poštovních. Už v raném středověku se také vyskytuje chov pávů – pro okrasu a reprezentaci. (Kanovník Zbyhněv uvádí v darovací listině Únětickému kostelu-hospodářství z 12. století v inventáři i pávy s pávicemi).

​

5) RYBOLOV A BRTNICTVÍ

Brtnictví

V lesních oblastech se pěstovalo brtnictví – nejen sběr medu a vosku z brtí lesních včel, ale již přímo cílevědomý chov. Brtníci zakládali nové brtě tak, že do vhodných starých stromů (borovice, dub, lípa, řidčeji jedle, jasan apod.) dlabali nové dutiny nebo upravovali a rozšiřovali dutiny starší a do nich usazovali včelstva. Vedle staršího brtnicví, rozšířeného spíše v lesích se u nás včely chovaly nejpozději již v 11. st. také v pevných nebo mobilních úlech. Nejstarší úly – tzv. „kláty“ mají ještě podobu brtě (část kmene s dutinou s usazeným včelstvem) oddělené od kmene a pevně postavené či položené nebo průběžně převážené na vhodnější místo. Tento typ úlu se mnohde udržel až do novověku. Vedle toho zmáme už z raného středověku z ikonografie také pletené kopulovité úly – viz. obr. Z jednoho úlu se dalo získat asi 40-65kg medu. Produkce medu a vosku byla jako strategická surovina pod pečlivou kontrolou knížete a jeho úředníků – byla ho značná spotřeba (sladidlo, medovina, z vosku se vyráběly svíčky, používal se k impregnaci a konzervaci), proto byly odvody džbánů medu významným zdrojem příjmů. Že ve sklepích bylo vždy velké množství medu a medoviny ukazuje např. případ z Míšně, když ji r. 1015 dobývali Poláci a obránci hasili požár medovinou.

Rybolov, lov raků

Lov ryb byl na řekách a jezerech prováděn z různě velkých lodí a loděk (doložené jsou jak primitivní čluny dlabané z jednoho kusu – tzv. monoxyly tak i větší čluny a prámy) pomocí udic s různě velkými háčky, bodných nástrojů – harpun, sítí nebo proutěných vrší. Vrše je proutěná past na ryby, která se umisťovala obvykle do proudu řek nebo potoků. Dělaly se různě velké a hustě pletené, zřejmě podle velikosti ryb, které se do nich měly chytat. Hustě a jemně pletené vrše byly nalezeny například ve starém korytě řeky Moravy v Mikulčicích. Z Libice nad Cidlinou máme doloženo uchovávání chycených ryb v haltýřích (z němčiny) – dřevěných nádržích ponořených do řeky.

Sítě se zhotovovaly vázáním z jediné „nekonečné“ nitě. Jako pomůcka k výrobě sítí sloužily zvláštní jehlice zakončené na obou koncích drobnou vidlicí zhotovované ze dřeva, kovu nebo kosti (Hrubý 1957). Vedle ryb se také lovili raci, jejichž upravené maso bylo považováno za vhodné postní jídlo.

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Beranová, M. 2000: Slované. Praha
Beranová, M. 1975: Zemědělská výroba v 11.-14. století na území Československa, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 3/1. Brno
Clark J. 2004: The medieval horse its equipment c.1150-c.1450. Woodbridge
Janotka, M. – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků. Praha
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.) Praha
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi. Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu. Plzeň

Niederle L., 1911; 1913; 1921; 1924; 1925: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanů. Praha I/1, – III/2
Janotka, M. – Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla. Praha
Husa, V. – Petráň, J. – Šubrtová, A. 1967: Homo faber. Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Praha
Krzemieńska, B. 1963: Užitkové rostliny a rostlinná výživa raně středověkých Čech. Vznik a počátky Slovanů IV, s. 132-179
Neustupný, J. 1946: Pravěké dějiny Lužice.

Sbíraný kámen a kamené nástroje

Ve venkovských podmínkách vystačili pro běžnou potřebu lidé se sběrem vhodných kamenů na polích, stráních, pastvinách. Sbíral se jakýkoli vhodný a použitelný kámen, který se v dané oblasti vyskytoval. Takovýto kámen šlo využít jako doplňkový materiál při stavbě obydlí, drobných staveb – podezdívek (zděných obvykle pouze na jíl nebo jen na sucho skládaných), zpevnění terénu, drobných otopných zařízení – pícek apod.

Také po menších úpravách šlo použít takto sbíraný kámen (nejčastěji vyhlazením, otesáním nebo vyvrtáním otvoru pomocí jednoduchých vrtáků z luku, hůlky a písku) pro každodenní potřebu (například přesleny, zátěž při napínání stavu, brousky, různá drtidla, ruční mlýnky na obilí atd.). Velké žernovy patrně opracovávali specializovanější kameníci, popřípadě přímo sami mlynáři (více o mlýnech najdete v samostatném článku). Žernovy bylo možné vyrobit z různých druhů kamene – zpravidla z takového, který byl v místě dostupný – obvykle pískovce, žuly, vápence, čediče či riolitu. Tvrdé i měkké nerosty zde měly své klady i zápory – tvrdé kameny (např. žula či čedič) se sice tak rychle neobrušovaly, ale zase se časem zcela vyhladily takže špatně mlely. Měkké kameny (např. pískovec, vápenec) se sice rychleji obrušovaly, ale jejich povrch zůstával neustále hrubý.

Těžba a zpracování kamene

Pro náročnější a rozsáhlejší stavby (opevnění, paláce, kostely, kláštery, mosty aj.) si lidé již nevystačili s pouhým sběrem vhodného kamení, ale museli jej těžit v lomech. S ohledem na náročnost dopravy se kámen obvykle těžil nedaleko místa jeho potřeby. Pouze pro speciální účely – např. sochařství se ale dovážel i z větší vzdálenosti (např. Petřínská opuka). Kámen se v lomech těžil ručně – větší bloky se odvrtávaly a do vyvrtaných otvorů se vrážely dřevěné klíny. Klíny se zalévaly vodou, dřevo nabobtnalo, nabylo na objemu a vytvořilo ve skále puklinu. Řada podobně umístěných klínů dokázala trhat i velké kamenné bloky. Jiná obdobná technika byla založena na nabobtnání luštěnin. Již v Antice byl pak znám způsob trhání skal prudkým střídáním teplot – zahříváním kamene ohněm a prudkým ochlazováním vodou docházelo k pukání horniny – i ten se pravděpodobně udržel také ve středověku. V lomech již v raném středověku pracovali specializovaní řemeslníci, stejně jako na staveništích, kde byl kámen opracováván do kvádrů a množství různých typů kamenických článků, často velmi bohatě zdobených různým typem dekoru.

Materiály

Opuka: Opuka se využívala zejména v oblasti české křídy kde převažovala. Proto třeba v pramenech zmiňovaná „Bílá románská Praha“ byla vybudována prakticky celá z bílé opuky. Lomy na kvalitní opuku bývaly například Petříně. Opuka byla vítaným stavebním materiálem i pro své mechanické vlastnosti – při těžbě i stavbě byla ještě poměrně měkká, takže se dala snadno opracovávat, přitesávat a ořezávat do tvaru kvádříků a snadno usazovat ve zdivu. Postupem času na vzduchu pak ale opuka tvrdla a stávala se odolnou.

Pískovec: Také pískovec se u nás těžil a využíval převážně v oblastech permokarbonu arkosy – části středních a severních Čech. I ten, podobně jako opuka byl snadno opracovatelný a proto se stal vděčným stavebním materiálem pro kvádříkové a kvádrové zdivo užívané zejména na monumentálních církevních stavbách. Vedle toho našel ale pískovec využití jako doplňková surovina i na stavbách zděných z jiného kamene, jinou technikou – například na zpevnění armovaných nároží, obklady dveří, oken, zdobné prvky apod.

Žula, rula: Žula a rula se pak vyskytovala v oblastech krystalinika – především v jižních Čechách, ale i na mnoha jiných místech u nás. Narozdíl od opuky nebo pískovce patřila žula i rula k jen velmi špatně opracovatelným materiálům. Proto se obvykle vůbec neopracovávaly na kvádříky, ale kámen se pouze štípal na ploché kameny – šlo o tzv. „lomový kámen„, popřípadě se opracovávala pouze čela kamene, která tvořila líc budoucí stěny.

Vápenec: Vápenec se těžil jednak pro samotný kámen, ale s rozvojem stavební technologie zdění na maltu rostla i potřeba vápna pro výrobu malty. Vápno se vyrábělo pálením vápence dřevěným uhlím v jamách či jámových pecích nebo milířích. K tomu se využívala obvykle naleziště vápence v okolí stavby či sídlišť.

Tuha (grafit): Tuha – grafit – byla další nerostná surovina těžená a využívaná již v raném středověku. Využívala se jednak jako přísada do hlíny při výrobě keramiky, ale z větších kusů tuhy se vyráběly prostým opracováním i celé kelímky a tyglíky. Protože grafit je velmi odolný v žáru, využíval se právě pro tyglíky či formy na tavení a odlévání barevných kovů aj.

2) STAVITELSTVÍ 

Zdění na sucho

Na sucho kladený kámen patří k nejjednodužším stavebním technikám vůbec. Ve fortifikačním stavitelství se tato technika uplatňovala u nás už v pravěku-starověku, například na lícní stěny valového opevnění keltských oppid. Také Slované používali tuto techniku při stavbě opevnění svých hradišť (náročnější valy měly zpravidla dřevěnou komorovou konstrukci, vyplněnou lomovým kamením a zeminou), kde se ostatně s úpornou setrvačností udržela až do jejich postupného zániku na prahu vrcholného středověku. Výhodou této techniky bylo, že odpadalo složitě získávané a připravované pojivo (těžba jílu, písku, vápence, pálení vápna aj.), jen bylo třeba najít nebo upravit vhodný (ideálně plochý) kámen. Stěna z menších, na sucho kladených kamenů byla samozřejmě méně pevná než stěna zděná na maltu a vyžadovala daleko častější a náročnější údržbu, což při rozsahu opevnění starých keltských oppid a slovanských hradišť vyžadovalo značný počet lidí a mnoho času. Nicméně i mnohem později, po běžném rozšíření zdění na vápennou maltu, se na sucho kladený kámen (rovnanina) stále využíval a využívá prakticky dodnes. Na méně náročné stavby, kde nebyla vyžadována tak vysoká pevnost a odolnost a nebylo třeba mrhat drahou vápennou maltou – například různé podezdívky, opěrné zídky, terasy apod.

Zdění na jíl

Jíl jednak vyplňoval spáry a nerovnosti lomového kamene a jednak kámen lepil i když pevnost takového spoje byla samozřejmě nižší než u vápenné malty. Kámen spojovaný jílem nacházíme například na opěrných zdech Libušínského hradiště. Tato technika zde byla použita v rámci oprav již notně zchátralé hradby s původní lící vyskládanou na sucho, v době kdy bylo tehdy již opuštěné hradiště (zřejmě na samém počátku 11.st.) po nějaký čas znovu obýváno. Starší literatura (Guth, Čarek) uvádí, že na jíl byla zděná opuková líc Břetislavova opevnění Pražského Hradu z poloviny 11.st. ale podle novějších výzkumů šlo již o zdivo zděné na vápennou maltu. Často se objevují na jíl stavěné základy (např. palácová stavba v Milevském klášteře z 12.st.), protože jíl má dobré hydrofobní izolační vlastnosti, ale někdy i celé stěny domů.

Zdění na „římský způsob“

V našich zemích se náročnější stavební technika – zdění na vápennou maltu, tzv. „na římský způsob“ prosazovala jen velmi zvolna, neboť zde až na vzácné výjimky prakticky chyběla antická tradice, na kterou by mohla tato technologie přímo navázat. Ani ve staroslovanském prostředí nemá tato technika obdoby, jak vyplývá z první písemné zmínky o zděné fortifikaci u nás. Kosmas k r. 932 popisuje, jak si nechal Boleslav I. svolat předáky a stařešiny lidu „…do lesa u řeky Labe a označiv jim místo, vyjevil jim tajné přání srdce svého, řka: „Zde chci a káži, abyste mi po římském způsobu vystavěli hradní zeď velmi vysokou dokola.“ K tomu oni odpověděli: „My, kteří jsme ústa lidu a držíme odznaky svých hodností, my ti odříkáme, protože ani neumíme ani nechceme učiniti, co nařizuješ, vždyť ani naši otcové nic takového dříve nečinili…„. Rozzuřený Boleslav prý prvního z předáků sťal mečem a vyděsil a donutil ostatní, aby „podle vůle knížete vystavěli hrad se silnou a vysokou zdí, podle římského způsobu, jak jest ji ještě dnes viděti; hrad slove po svém zakladateli Boleslav.„. Je nepravděpodobné, že se tento příběh ve skutečnosti stal tak, jak píše kronikář – ostatně z 10.st. známe zděné pouze sakrální stavby a i těch bylo ještě poměrně málo. Zato slova, která Kosmas vložil do úst Boleslavu I. i předákům lidu hezky ilustrují střet staré slovanské stavební tradice minulosti s nově importovanými stavebními technikami budoucnosti. Tento střet a potíže způsobené se zaváděním nových a tradicí neprověřených postupů se musely odehrávat ještě za kronikářova života. Kosmas nepochybně věděl o zděných hradbách měst v západní a jižní Evropě nebo Byzanci aj. stejně jako viděl růst další zděné kostely a paláce u nás. Některé z nich byly ostatně prastaré už v jeho době. Ještě ve čtvrtině 12.st. kdy Kosmas dopisoval svou kroniku byla však naprostá většina našich významných hradišť opevněna pouze starou slovanskou valovou fortifikací. Z nich pouze jediný Pražský Hrad se mohl pyšnit již od poloviny 11.st. zděnou hradbou, ale jasně ukazoval, kterým směrem se bude ubírat vývoj. Krátce po Kosmově smrti (zemřel 1125) – ve 30-tých letech 12.st. nechal kníže Soběslav I. opevnění Pražského Hradu kompletně přebudovat v moderní románskou fortifikaci.

Poptávka po schopných kamenících po celé románské období převyšovala domácí nabídku, proto byli na nákladnější organizačně složité a umělecky náročné práce často zváni kameníci a sochaři z jiných zemí, především z Říše (Porýní) ale i z Itálie aj.

3) STAVBY

Nejstarší zděné stavby u nás budovali Římané – v okolí Mušova na Jižní Moravě stával za Markomanských válek (166-180 n.l.) vojenský tábor předsunuté římské posádky. Díky stále probíhajícím výzkumům víme, že zde stával např. „velitelský dům“ a dokonce „lázeň“. Přestože většina objektů, včetně opevnění asi byla ještě dřevěná, máme také četné nálezy cihel nebo tašek s kolky výrobců (např. LEG X GPF, LEG XIIII CANT nebo C VAL CONST KAR). Tyto cihly byly spojovány vápennou maltou. S ohledem na poměrně krátký časový úsek působení legií, navíc na omezené lokalitě, nezanechalo antické stavitelství u nás větší stopu.

Znovu se zděné stavby objevují u nás ve Velkomoravském období – jde především o kostely a vzácněji i profánní stavby jako knížecí paláce. Přestože se u nás nejstarší zděné kostely objevují již před příchodem Cyrila a Metoděje, spolu s Byzantskou misií a rozkvětem Velkomoravské říše pokračovalo i budování chrámů. K původním prostým jednoduchým typům (viz. kostel v Modré u Velehradu) přilbyly časem kruhové rotundy s jednou či více apsidami i vícelodní baziliky (Mikulčice). Velkomoravské stavby jsou zpravidla zděné z lomového kamene a omítané z obou stran. Většina těchto staveb zanikla s Velkomoravskou říší, ale již od konce 9.st. se začínají objevovat zděné stavby také v Čechách.

A) Sakrální stavby

V Čechách jsou první zděné stavby samozřejmě také kostely. Nejstarší z nich založil kníže Bořivoj I. již koncem 9.st. – rotundu sv. Klimenta na Levém Hradci nejspíš již mezi lety 882 až 884 v souvislosti s jeho křtem z rukou arcibiskupa Motoděje a o málo mladší kostelík Panny Marie na Pražském Hradě. Kostely se však budovaly i na dalších starých mocenských centrech a postupně v románském období prakticky již po celém území Čech a Moravy – ve městech, vsích, velmožských dvorcích i klášterech. Byly zakládány světskými i církevními donátory – knížaty a králi, biskupy, mnišskými řády, ale i nižší šlechtou.

Architektonicky rozlišujeme tři základní typy chrámů:

1. Jednolodní kostel

Nejstarší u nás vybudovaný chrám tohoto typu je kostel Panny Marie na Pražském Hradě, vybudovaný knížetem Bořivojem I. na konci 9.st. jako druhý nejstarší kostel u nás. Z nejasných příčin byl Bořivojův kostel zničen a znovu vybudován zřejmě jeho následníkem, knížetem Spytihněvem I. Novější kostel je o něco menší, ale prostornější (má slabší stěny). Kostel byl dále upravován až ve 14.st. zanikl (dodnes jeho zbytky můžete vidět v průjezdu na II. hradní nádvoří). Jednalo se zprvu o poměrně nevelké svatyně s obdélnou lodí a půlkruhovou apsidou, řidčeji čtverhranným kněžištěm (presbytářem). Bořivojův kostel Panny Marie měřil na délku i s apsidou jen 857cm, mladší Spytihněvův o něco méně – 815cm. Kostel sv. Klimenta z 11.st. (upravovaný ve 12.st.) má vnitřní světlost lodi 7,45m x 4,55m.

Tento typ kostela, jen o něco zvětšený, členitější, výstavnější a často doplněný věží a panskou tribunou (emporou) se u nás rozšířil v románském období prakticky po celé zemi i když největší koncentraci románských tribunových kostelů bychom asi našli stále ve středních Čechách. Jako tzv. „vlastnický kostel“ byl hojně budovaný i soukromými světskými stavebníky – rozmáhající se nižší šlechtou (Bedřichův Světec, Rovná u Stříbrné Skalice, Vroutek, Jakub u Kutné Hory, Mohelnice nad Jizerou a další). Jde také o nejčastěji budovaný typ farního kostela ve městech i na venkově. Pozdně románské chrámy se u nás budují ještě v první třetině 13.st., než románskou architekturu nahradí nový raně gotický sloh. U nás poměrně vzácná forma, ze západu importované tzv. „otonské architektury“ s podlouhlou hlavní lodí a příčným transeptem (loď kolmá k lodi hlavní) vytvářející v půdorysu tvar kříže stávala na slavníkovské Libici mezi lety 962 až 995. Podobná otonská stavba, ovšem s půdorysem rovnoramenného kříže stávala na Vyšehradě na konci 10.st., byla však zničena při stavbě mladší baziliky sv. Vavřince. Lodě románských kostelů nebývají běžně zaklenuté – jejich stropy jsou zpravidla ploché, dřevěné. Pouze apsida bývala zaklenuta zděnou konchou.

2. Rotunda

Velmi starý typ kostela představují také rotundy. Typ chrámu vycházející z byzantské středomořské architektury, v přemylovských Čechách převzatý z Velké Moravy. Vůbec nejstarším v Čechách postaveným kostelem byla rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci, vybudovaná knížetem Bořivojem I. mezi lety 882 až 884 (dnes již nestojí, byla postupně nahrazena mladšími kostely). Jen o málo mladší je rotunda sv. Petra a Pavla na Budči, postavená knížetem Spytihněvem I. již mezi lety 895-905 (nejstarší dodnes stojící rotunda u nás). Rotundy se u nás budovaly od 9.st. do počátku 13.st. (jedna z nejmladších je rotunda sv. Panny Marie v Plavči u Znojma z počátku 13.st.) a bylo jich postaveno velké množství nejen v Praze, ale ve většině významnějších mocenských centrech po celé zemi. Nejjednodužší a nejčastěji budovaná rotunda má prostý kruhový půdorys s připojenou půlkruhovou apsidou. Větší rotundy mohly mít i více apsid – například poměrně velká (s centrální lodí asi 13m v průměru) původní rotunda sv. Víta na Pražském Hradě založená sv. Václavem již ve 30-tých letech 10.st. měla zřejmě apsidy čtyři, uspořádané do tvaru kříže. Rotundy bývaly zaklenuté klenbou, apsidy konchou. Na vrcholu klenby bývala často tzv. „lucerna“ – jakási malá věžička opatřená okny, které propouštějí světlo skrz otvor ve vrcholu klenby dolů do prostor lodě (např. sv. Martin na Vyšehradě 11.st., sv. Kříž Menší v Konviktské ul. a sv. Longin ve Štěpánské ul. v Praze z 12.st. nebo pozdně románská rotunda Panny Marie v Plavči z poč. 13.st.). Zdaleka ne všechny dodnes dochované rotundy na střeše lucernu mají (např. sv. Petr a Pavel ve Starém Plzenci (nově 12.st.), sv. Kateřina ve Znojmě 12.st., sv. Jiří na Řípu 12.st., sv. Máří Magdalena na Přední Kopanině 12.st. nebo rotunda sv. Mikuláše a Václava v Těšíně z 11.st. a další), ale někdy mohla být zřejmě dodatečně odstraněna při přestavbách a rekonstrukcích. K některým rotundám je připojena válcová nebo hranolová věž, někdy doplněná až později – rotunda sv. Máří Magdaleny na Přední Kopanině (12.st.) byla zřejmě se západní hranolovou věží již postavena, stejně jako rotunda sv. Jiří s válcovou věží, vybudovaná knížetem Soběslavem I. roku 1126 na hoře Říp. K rotundě sv. Petra a Pavla na Budči z 10.st. byla připojena hranolová věž až ve 12.st. K rotundě sv. Václava v Týnci nad Sázavou z konce 11.st. byla připojena hranolová věž také až ve druhé polovině 12.st.

3. Bazilika 

Poslední typ raně středověkého kostela představuje bazilika. Přestože výraz „bazilika“ (např. basilika maior, basilika minor) může představovat v církevní terminologii zvláštní čestný titul chrámu, architektonicky jde o stavbu vycházející z původně řeckých a římských kořenů (kde bazilika plnila původně profánní funkci – např. tržiště, soudní budovy aj.). Základem baziliky je podlouhlá vysoká hlavní loď, doplněná o dvě nižší (s ní rovnoběžné) lodě boční. Někdy se přidává ještě další loď, kolmá k lodi hlavní (tzv. transept), takže bazilika pak vytváří ve svém půdorysu tvar kříže – pak hovoříme o tzv. „transeptové bazilice„. Okna propouštějící světlo do hlavní lodě jsou proražena poměrně vysoko, nad střechami lodí bočních. Tam kde okna do hlavní lodě chybí mluvíme o tzv. „pseudobazilice„. Postranní lodě jsou od hlavní odděleny portály a sloupy (slovo „bazilika“ je odvozeno z řeckého „basiliké stoá“ – královské sloupořadí). Jak hlavní loď, tak i lodě boční bývají zpravidla ukončené půlkruhovou apsidou. Hlavní loď obvykle nebyla zaklenuta – měla plochý trámový strop. Boční postranní lodě mohly být zaklenuté zděnou klenbou. Jde o největší a nejnákladnější románské chrámy, proto je nacházíme především na ve své době významných mocenských a církevních centrech či důležitých poutních místech – jako je třeba Pražský Hrad nebo Stará Boleslav. Kníže Spytihněv II. se rozhodl starou a již nevyhovující rotundu sv. Víta na Pražském Hradě nahradit větší a reprezentativnější románskou bazilikou. Stavbu však dokončil a nechal vysvětit až jeho nástupce, král Vratislav II. roku 1096. Nový monumentální chrám byl téměř 70m dlouhý a s příčnou lodí 35m široký. Sám však musel ve 14.st. ustoupit stavbě gotické katedrály. Další bazilika – sv. Jiří – však stojí na Pražském Hradě dodnes. Původní stavba vybudovaná Vratislavem I. kolem roku 920 byla při založení kláštera r. 973 přestavěna a zvětšena. Klášter i s chrámem však při obléhání Hradu roku 1142 vyhořel a při následné obnově získala bazilika v podstatě dnešní monumentální vzhled s párem románských věží. Průčelí románské baziliky je však již barokní. Také Vyšehrad jako významné centrum se dočkal své baziliky sv. Vavřince již koncem 11.st. nebo na počátku 12.st. Významným poutním místem je bazilika sv. Václava ve Staré Boleslavi. Byla založena spolu s kolegiální kapitulou knížetem Břetislavem I. již roku 1039 na místě původního kostela sv. Kosmy a Damiána (kde měl být zavražděn sv. Václav). Dostavěna a vysvěcena byla roku 1046. Další dochované románské baziliky bychom u nás mohli najít třeba v Tismicích okr. Kolín (Nanebevzetí panny Marie z konce 12.st.) nebo zřejmě nějmladší pozdně románská až raně gotická bazilika sv. Prokopa v benediktýnském klášteře v Třebíči, postavená na místě staršího kostela v letech 1240 až 1280.

Omítky a výzdoba kostelů

Románské kostely mohly být, podobně jako jejich velkomoravští předchůdci omítány z obou stran, zejména pokud byly budovány klasovým zdivem (opus spicatum) – např. dochované základy Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském Hradě aj. Z obou stran je omítnutý například kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, postavený v 11.st. a přebudovaný ve z 12.st. Pokud byla vnější líc stavby pečlivě vyzdívána z řádkového zdiva (zpravidla z opukových nebo pískovcových kvádříků a kvádrů) pak se obvykle neomítala, protože holý, dobře vyspárovaný kámen dodával stavbám monumentální vzhled. Použití kamene také dávalo větší prostor pro kameníky a sochaře na výzdobě chrámů. Původně prosté a strohé chrámy začaly být zdobené propracovaným kameným ostěním oken, vstupními portály, vlisy nebo rostlinnými či figurálními plastikami. Původní dřevěné tribuny nahradily kamenné empory podpírané klenbou a zdobenými sloupy atd.

Vnitřní prostory kostelů se však i nadále běžně omítaly, bílily a zdobily freskami s figurálními, rostlinnými či geometrickými motivy. Výjevy mohly čerpat z biblických motivů (kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice z 12.st.), motivů ze života světců (fresky z kostela sv. Klimenta ve Staré Boleslavi z 12.st.) nebo mohly mít i význam symbolický a propagační (fresky z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě z 12.st.). Nakolik bylo běžným zvykem vymalovávat i venkovské panské kostely nevíme, protože nálezy románských fresek jsou, s ohledem na další úpravy interiérů v následujících staletích, poměrně vzácné. Všechny tři výše jmenované vymalované kostely stály na významnějších místech nebo k nim měly alespoň úzké vazby (Dokonce i soukromý panský kostel sv. Jakuba v Rovné měl přímé vazby na Sázavu a klášterní stavební huť zřejmě poskytla jak profesionální stavebníky, tak i malíře fresek). Nicméně máme jistou analogii v sochařské a kamenické výzdobě, kde se i stavitelé venkovských panských kostelů pokoušeli dodat svým stavbám trochu lesku s využitím jim dostupných omezených místních zdrojů a řemeslníků. Fresky někdy nacházíme i v profánních stavbách jako jsou třeba výstavné románské domy v Praze (např. č.p. 102-I.). Každopádně samotný zvyk zdobit interiéry románských chrámů freskami byl zřejmě rozšířený, neboť se nám o něm zmiňují i soudobé písemné prameny (Mnich Sázavský, Kanovník Vyšehradský aj.).

B) Hrady a fortifikace

Pražský hrad

Prvního skutečně zděného opevnění „po římském způsobu“ – tedy hradebních zdí z kamenů spojovaných vápennou maltou se Pražský Hrad dočkal už za vlády knížete Břetislava I. v polovině 11.st. Staré slovanské valové opevnění už nevyhovovalo požadavkům knížecí rezidence, navíc bylo zřejmě z části poškozeno požárem po válce s císařem Jindřichem r. 1041 – kroniky se o poškození hradu nezmiňují, ale byly nalezeny archeologické doklady požáru starého opevnění z této doby (I.Borkovský, 1969). Kníže Břetislav I. proto nechal vybudovat zcela nové opevnění, které nekopírovalo průběh starých valů a místy ani nerespektovalo starší zástavbu (viz. Kosmova zmínka roku 1055 o zničení pece kláštera sv. Jiří při stavbě nové hradby). Mohutná hradba byla vybudována z hrubě otloukaných opukových kamenů spojených vápennou maltou (místy vyhřezlou ze spár kamení). Přestože se ve starší literatuře (Guth, Čarek) uvádí toto opevnění jako „valové“ s opřenou čelní lící, šlo již zřejmě o samonosnou zděnou konstrukci. Hradba byla vysoká asi 590cm a u koruny široká kolem 2m. Povrch hradby byl upraven maltou a zřejmě mohl být osazen dřevěným podsebitím. Hradba byla proložena čtverhrannými věžemi, které daly základ pozdějším mohutnějším románským věžím (I.Borkovský, 1969). Břetislavovo opevnění sloužilo až do 30-tých let 12.st. kdy jej nechal kníže Soběslav I. zcela přebudovat v moderní románskou fortifikaci. Spolu s opevněním nechal Soběslav zbudovat i nový románský knížecí palác, typově vycházející z císařských falcí. Palác byl patrový, o rozměrech asi 48 x 10,5m, s jednou místností vybavenou dokonce krbem. Jeho jižní stěna byla přímo zapojena do systému opevnění, proto byla opatřena několika pětibokými věžicemi vysunutými před hradbu-stěnu paláce. Ve své době šlo o velmi moderní fortifikační prvek, protože vysunuté věžice umožňovaly tzv. „flankování“ – křížové postřelování paty hradeb z boků, aniž by se museli obránci nebezpečně vyklánět přes hradby. Kromě četných sakrálních staveb, knížecího paláce či kláštera sv. Jiří aj. stával v areálu pražského hradu (snad již od 11.st.) zděný biskupský dům, ve 12.st. přebudovaný do podoby výstavného patrového románského paláce s vlastní kaplí sv. Mořice.

Rekonstrukce raně středověké podoby Pražského Hradu v 9-11.st. Tmavě šedý podklad znázorňuje současnou podobu. Převzato z I.Borkovský – Pražský Hrad v době přemyslovských knížat, 1969. 

1 – Opevnění z 9. a 10. stol. – Na západní straně přiléhalo k přirozené rokli, která sloužila jako příkop, na východní straně, na opyši u dněšní Černé věže, byl vyhlouben příkop umělý.
2 – příkopy s valem a s palisádou; rozdělovaly hradiště v 10.stol. na tři části.
3 – zděná hradba Břetislava I.; opevnění po roce 1042
4 – kostel P.Marie
5 – svatovítská rotunda, vystavěná knížetem Václavem; v r.1060 byla pojata do basiliky, založené knížetem Spytihněvem. Na západní straně, v těsné blízkosti basiliky, stál biskupský dům a kaple sv. Mořice.
6 – kostel sv. Jiří s klášterem
7 – knížecí palác (9. až 1.pol.11.stol.)
8 – Černá věž 

„Pražský Hrad v době románské. Rekonstrukce arch. K.Fialy. Pohled z ptačí perspektivy směrem od jihovýchodu. Vevo nahoře čelní strana vlastního Hradu s hlavní branou, za ní cesta, pak dóm s biskupským palácem a kapitulním domem, po levé straně sv. Ondřej. Při jižní hradbě v polovině délky brána s palácem a kostelem Všech svatých; vedle pahorek se stolcem. Vpravo klášter sv. Jiří a nejníž Černá věž. Rekonstrukce v některých detailech není zcela přesná (poloha věží a bašt), před západní branou jsou tu některá stavení, jež ve skutečnosti nebyla románská, a budova od kostela Všech svatých je jen doplněk mylné fantasie. Celková představa je však správná“. Převzato z J.Čarek – Románská Praha, 1947. Rekonstrukce je velmi stará a už J.Čarek upozorňuje na některé nesrovnalosti, nebude tedy ani zdaleka přesná, ale poskytuje celkem dobrou představu o tom, jak vlastně vypadal románský Pražský Hrad. Pro zvětšení klikněte na obr. 

Vyšehrad

Románské opevnění Vyšehradu se již bohužel nedochovalo. Víme, že Vyšehrad býval opevněn zděnou hradbou ve 13.st. ale je pravděpodobné, že již v průběhu 12.st. bylo starší valové opevnění nahrazeno zděnou hradbou. Na počátku 12.st. stál každopádně v hradním areálu již zděný knížecí palác, který se sice nedochoval, ale o kterém máme písemné zmínky. Kosmas píše o pohromě, která postihla tamní sídlo roku 1119 slovy: „…prudký vichr, ba sám satan v podobě víru udeřiv náhle do jižní strany na knížecí palác na Vyšehradě, vyvrátil od základu starou, a tedy velmi pevnou zeď, a tak – což jest ještě podivnější zjev – kdežto obojí strana, přední i zadní, zůstala celá a neotřesená, střed paláce byl až k zemi vyvrácen a rychleji, než by člověk přelomil klas, náraz větru polámal hořejší i dolejší trámy i s domem samým na kousky a rozházel je.“ Protože Kosmas tu píše o „staré zdi“ (vápenná malta časem po vyzrání tvrdne a zeď je pevnější), šlo zřejmě o stavbu, která byla již v době pohromy „stará“ a tedy pocházela snad již z konce 11.st., stejně jako most vedoucí přes příkop do palácového okrsku, který se nám částečně dochoval. Byl zděný z lomového kamene, klasovým zdivem (opus spicatum). Také v areálu Vyšehradu stávala celá řada zděných sakrálních staveb.

Přimda

Románské kamenné hrady však nestály pouze v Praze. Podle Kosmy r. 1121 „…nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále…„. Tento hrad bývá zpravidla ztotožňován s Přimdou – jedním z našich vůbec nejstarších zděných hradů. Jedná se o hrad tzv. „donjonového typu“ s hlavní obytnou věží tzv. „donjonem„, který tu plnil zároveň i funkci obrannou a útočištnou. Hrad zřejmě vycházel z německé stavební tradice, neboť u nás nemá podobný zděný donjon na počátku 12.st. žádnou analogii. Nacházíme tu i dva nové stavební prvky – prevet (záchod vysunutý před stěnu) a krb se zděným komínem (další stál v Soběslavově paláci na Pražském Hradě).

Roudnický hrad

Pozdně románský biskupský hrad v Roudnici nad Labem, založený Jindřichem Břetislavem na konci 12.st. představuje pro naše země také velmi neobvyklou architektonickou formu (na kterou bychom mohli narazit např. ve Francii nebo Anglii). Základem byl mohutný donjon o rozměrech asi 39 x 15m, se stěnami u paty silnými asi 1,9m, doplněný sedmi baštami v rozích a ve stěnách. Podobně jako Soběslavův palác představoval velmi progresivní typ fortifikační architektury, neboť bašty i zde umožňovaly flankování – boční postřelování paty hradeb. Je velká škoda, že se nám tento u nás jinak neobvyklý románský hrad nedochoval – po předchozích rozšíření a přestavbách v 13-16.st. byl nakonec v 17.st. prakticky celý zbourán a přestavěn na nový zámek. Z původního románského hradu tak zůstaly především základy a zbytky románských sklepů.

Chebský hrad

Další kamenný hrad stával v Chebu. Na místě staršího slovanského hradiště z 9-10.st. byl (zřejmě již za nových německých pánů z rodu hornobavorských Vohburků) od počátku 11.st. postupně budován nový, již zděný hrad. Jeho přesná podoba bohužel není známa, ale při archeologických výzkumech byly nalezeny zbytky 2m silné kamenné hradby se dvěmi válcovými věžemi a obytná stavba z 11-12.st. Za vlády císaře Fridricha I. Barbarossy byl Chebský hrad kompletně přebudován, aby splňoval nároky na pohodlnou a reprezentativní císařskou rezidenci. Barbarossa nechal zřejmě původní stavby strhnout a kolem poloviny 12.st. vybudovat na jejich místě velký románský palác o rozměrech 48 x 13m ve stylu císařských falcí, které nechal postavit v Alsasku, Porýní a dalších místech Říše. V ruinách paláce vybudovaného ze žuly, břidlice a mramoru byly nalezeny zbytky velké kuchyně s pecí, ohništi v rozích a cisternou s přívodem vody. Zbytky komínů se nedochovaly, ale je možné, že pec sloužila také jako hypocaustum k vytápění horních pater. Hrad byl obehnaný novou hradbou a vchod do hradního areálu chránila mohutná čtverhranná Černá věž postavená z až 1,5m dlouhých lávových hrubě opracovaných kvádrů těžených v Komorní hůrce. Věž má u paty až 3,5m silné stěny. Původní vchod vedl do patra, asi 9m vysoko. Původně byla věž zřejmě opatřena dřevěným ochozem a prostou stanovou střechou. Zachovala se dodnes, jen střecha byla byla později odstraněna a nahrazena dělovou terasou. Asi nejvýznamější a nejznámější památkou Chebského hradu představuje patrová hradní kaple. Přízemí kaple je starší – románské, postavené ve 12.st. a zasvěcené sv. Martinu. Horní patro s kaplí zasvěcené sv. Erhardovi a sv. Voršile bylo přistavěno až na počátku 13.st. – před r. 1213 Fridrichem II. a najdeme tu pozdně románské ale už i raně gotické prvky. Přestože Chebský hrad dnes stojí na našem území, bylo Chebsko k Českému království připojeno vlastně až ve 13.st. (1265 jej sice dobyl Přemysl Otakar II. ale definitivně bylo přičleněno k našemu státu až za Václava II. po r. 1291) a tak nelze zdejší Barbarossův hrad ani jeho přímého předchůdce vlastně považovat za typický příklad českého hradního stavitelství.

C) Cesty a mosty

Pro zpevnění cest se ještě v raném středověku obecně kámen využíval jen místy a spíše zřídka, přesto máme doklady kamenem zpevněných cest např. z Pražského Hradu. Na několika místech tu při archeologickém průzkumu byly nalezeny kupříkladu cesty vyložené oblázky (s vyježděnými zářezy od kol vozů) aj.

Za vlády knížete Vladislava II. (od 1158 král Vladislav I.) pak byl v Praze zbudován také první zděný most – Juditin. Nutno poznamenat, že jde o první zděný most přes řeku – menší mosty s kamennou klenbou se nejspíš vyskytovaly i dříve, např. most do knížecího paláce na Vyšehradě, ale žádná podobná stavba nepochybně nesnese srovnání s Juditiným mostem. Více se o něm a dalších mostech se můžete dozvědět v kapitole věnované dopravní síti v raném středověku. Náš nejstarší dochovaný most přes řeku se nachází v Písku a pochází ze 13.st.

D) Románské domy a paláce

Zděné stavby v Praze však nebudoval pouze kníže a církev – do 12.st. a na počátek 13.st. spadají také nejstarší románské domy, patřící zřejmě především bohatým kupcům a z části asi i šlechtě. Prvních zděných domů nebylo samozřejmě tolik jako ve vrcholném středověku, navíc stávaly zpravidla odděleně, nikoli natěsno a s průčelím do ulic jak je známe z gotiky. Přesto známe z arch. výzkumů v Praze mnoho desítek románských domů a stále se nacházejí další. Šlo navíc běžně o stavby patrové, se zaklenutými stropy, připomínající menší paláce. To nám dává slušnou představu o čilém stavebním ruchu románské Prahy. Někdy jde o relativně prosté stavby, jindy o složitě členěné víceprostorové domy s rozměrnými sály zaklenutými valenou nebo křížovou klenbou, schodišti aj.

E) Studně a vodovody

Další technické stavby na které se již záhy využíval kámen bylo vyzdění ostění studní a cisteren. Například opuková studně z 10.st. a druhá z 12-13.st. na III. nádvoří Pražského Hradu. Z románského období už ale známe i spádové vodovody (např. Strahovský klášter či Vyšehrad).

4) STAVEBNÍ TECHNIKY

Malta a spojování kamene

Základním prvkem všech zděných technik je malta, která vzájemně spojuje jednotlivé kameny, případně vyplňuje prostor mezi nimi. Malta se vyráběla z vody, vápna vypalovaného dřevěným uhlím a říčního či potočního písku (možná i těženého). Tato malta bývala velmi kvalitní. Vedle malty se již v raném středověku objevují železné svorky kamenných kvádrů – uplatňovaly se zejména na stavbách vyžadujících velkou pevnost a odolnost – použité byly např. na stavbě Juditina mostu.

Omítka

Předpokládá se, že zdivo budované z nepravidelného lomového kamene se omítalo oboustranně. Zdivo budované z kvádříků se naopak ponechávalo na vnější straně neomítnuté, protože u staveb (zejména církevních) působilo monumentálním dojmem. Naproti tomu interiéry staveb se zpravidla omítaly bez ohledu na použité zdivo, už proto, že bývalo zvykem zdobit vnitřní prostory chrámů nástěnnou malbou (např. rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě aj.). Omítky bývaly ve starším období tenčí, později šlo o silnější vrstvy (Syrový, Dějiny techniky v Československu, str.121).

Zdivo z lomového kamene

Lomový kámen – obvykle šlo o žulu, rulu, čedič a další tvrdé horniny – tj. tvrdší kámen, který se nedal snadno otesat do vhodnějšího tvaru kvádříků se zpravidla štípal do plochých, nepravidelných kamenů různé velikosti. Stavební technika pak musela vycházet z technických možností práce s takovým kamenem. Zdilo se zpravidla „na římský způsob“ – do dřevěného bednění, které jednak drželo linii zdi a jednak zajišťovalo, aby řídká malta nevytékala ven dříve než ztuhla. Kameny se skládaly na sebe nepravidelně, na ploché strany, nerovnosti se vyskládávaly menšími kameny a spáry se zalévaly maltou. Výška jednotlivých vrstev kamene byla samozřejmě také nepravidelná – dle velikosti použitého kamene a směrem k vrcholu stěny se výška vrstev obvykle zmenšovala, tak jak byly použité drobnější kameny. Jinou technikou byl starý římský způsob tzv. klasového zdiva (opus spicatum) – kameny se zde kladly na sebe na plocho, ale šikmo a to tak, že každá další vrstva byla pokládána opačně – výsledný efekt na líci zdi připomínal vzhledem obilný klas. nešlo tu však o estetické důvody – tento způsob zdiva se zpravidla omítal z obou stran, takže pod omítkou není vzor patrný. Kvalitnější a dobře opracovatelný kámen se hodil spíše pro kvádrové či kvádříkové zdivo, ale někdy (zejména u starších staveb z 9-11.st.) jej nacházíme i tam, kde byl jinak dostupný zdroj kvalitního a dobře opracovatelného materiálu jako opuka nebo pískovec. Dochované základy (staršího), Bořivojova kostela Panny Marie na Pražském hradě z konce 9.st. jsou budovány z lomové opuky stylem klasového zdiva. Na opus spicatum byl budován také biskupský dům z 11.st. tamtéž nebo opěry mostu do knížecího paláce na Vyšehradě, zřejmě také již z konce 11.st.

Protože čelo zdi muselo lícovat, dosahovalo se toho jednak výběrem a umístěním vhodných kamenů ve stěně, jednak opracováním lícové strany kamene. Lícovaly pouze viditelné části stěn – základy ukryté pod zemí (obvykle 50-150cm, ale někdy i méně nebo více dle povahy podloží stavby) zpravidla příliš nelícovaly – naopak zdivo obvykle do základové drážky buď ustupuje (zužuje se až na skálu nebo maltou vylitý základ) nebo se naopak stupňovitě rozšiřuje. Stěna byla buď celá pečlivě vyskládána z lomového kamene, nebo byla postavena metodou tzv. „litého zdiva“ – tzv. „opus caementitium“ kdy se do předem připraveného dřevěného bednění zpevněného dřevěnými trámci lila řidší malta a různě velké kameny – při sejmutí bednění se přečnívající trámy odřízly a zůstaly ve zdivu. Stěnu pak prakticky tvoří směs kamene a velkého množství vesměs kvalitní malty, která zde neplní jen funkci pojiva, ale též přímo stavební hmoty. Jinou variantu litého zdiva, vycházející z antické stavební tradice (emplekton, opus implectum) představovala konstrukce s pláštěm (vnitřním i vnějším) pečlivě vyzděným z přitesaného kamene. Prostor mezi těmito stěnami se opět vyplnil směsí malty a neopracovaného lomového kamene (opus caementitium), popřípadě někdy i dusané hlíny či jílu. Antika znala dvě základní varianty tohoto typu zdiva – řecká (emplekton) se vyznačuje provázáním obou plášťů dlouhými příčnými kameny. Římané (opus implectum) tyto vazníky nepoužívali, zřejmě více důvěřovali výborné kvalitě své malty v samotném litém jádře stěny. Známý římský architekt Vitruvius dále rozlišuje další varianty opus implectum podle tvaru kamenů plášťových stěn z vnitřní strany (opus incertum, reticulatum, vittatum či testaceum – s pláštěm z cihel) aj. Raný středověk tu navazuje přímo na římskou stavební tradici, ale raně středověcí stavitelé samozřejmě postrádali zkušenosti, znalosti a mnohdy i materiál starých římských architektů, navíc na našem území neměli na co navazovat, protože zde chybí antické stavební památky a tradice. Stavebníci se s tím tedy museli vypořádat jak uměli. Statická pevnost podobných zdí vždy závisela na kvalitě použitého kamene, malty či další výplně. Stěny našich nejstarších, ale i mladších románských chrámů jsou často velmi silné, což lze samozřejmě přičíst jednak často útočištnému charakteru objektů, ale z velké části zřejmě i jednoduché snaze stavebníků zajistit prostou masou materiálu nosných zdí dostatečnou statickou rezervu v pevnosti celého objektu. Mnohé z románských zdí tak budou zřejmě staticky předimenzovány. Záleželo však  samozřejmě také na funkci konkrétní zdi v objektu, výšce stavby nebo třeba na tom, zda nesla zeď další patra či klenbu, která by se o ní opírala apod. U klášterních a kostelních stěn naměříme nezřídka 120-150cm, u fortifikací často i 3m a více.

Zdivo z opracovaných kvádříků

Jde o kámen předem opracovaný do pravidelných tvarů – obvykle kvádříků, které na sebe dosedají přesně, hladkou stranou ve všech směrech a jsou kromě samotného pojiva – malty, také provázány zednicky. Jde o tzv. zdivo kvádříkové. Nejstarší kvádříky byly opracovány pouze hrubě, ale již od 11.st. se kámen pečlivě opracovává špičákem, někdy se opatřuje i lemem. Opracování na sebe dosedajících ploch bylo již velmi kvalitní – takže vrstva malty mezi kvádříky nebyla obvykle příliš velká a zdivo bylo pečlivě vyspárováno. Románské kvádříky se dělaly v různé velikosti – na nejstarších stavbách jsou nejmenší – jen kolem 8-14cm, od 12.st. pak i mnohem větší – 24cm a více.

Vedle kvádříků se používalo také tzv. zdivo kvádrové – kde poměr výšky ku délce kvádru je přibližně 2:3 a celkově jsou kvádry také větší – objevují se i kvádry o hraně 50cm při délce kusu 160cm (Osek). Kvádrové zdivo bylo použito např. i na našem nejstarším kamenném hradě – Přimdě (postavený před r. 1121, pravděpodobně konec 11.st.). Kvádry a kvádříky se s ohledem na svou velikost ve stěně umisťovaly podle potřeby – větší kusy na spodní vyšší řady nebo na nároží či další místa vyžadující vyšší pevnost. Tímto se často porušila plynulost vazby zdiva, takže linie nesedí tak jako u jednotné velikosti kamene/cihel, ale i zde byla dodržena zásada zednické vazby určující pevnost stěny. Také stěny z kvádříků bývaly velmi silné a nezřídka se používalo stejné techniky jako u litého zdiva – t.j. mezi dvě pečlivě vyskládané a vyspárované stěny z kvádříků se vložila výplň ze směsi malty, neopracovaného lomového kamene, drti, hlíny apod. Kvádříky se také uplatňovaly na technické stavební prvky jako byly větší sloupy, klenby, okna, dveře apod.

Zdivo cihelné

Cihly byly známé již v románském období a to jak cihly nepálené – vepřovice (pouze lisované a vysoušené) tak cihly pálené. Stavělo se z nich zvláště v oblastech kde byl nedostatek jiného vhodnějšího stavebního materiálu – kamene či kvalitního dřeva a kde zároveň byl dostatek vhodné cihlářské hlíny. Větší rozšíření této techniky přišlo však až ve vrcholném středověku. Podrobnější informace můžete najít v článku věnovaném stavební keramice.

Zdivo smíšené

Prakticky se jedná o spojení různého typu konstrukce – například spojení lomového kamene s prvky z tesaných kvádříků či cihel. Důvodem pro toto opatření byla jednak estetika, ale častěji praktická stránka věci – obvykle se takové kvádry používaly na nároží budov pro zpevnění celé stavby, na překlady, na ostění oken, dveří apod.

Podlahy

Chrámy i honosnější knížecí paláce, řidčeji i další domy bývaly opatřovány také kvalitní podlahou. Podlaha se dělala prostým litím z malty, nebo se vyskládávala z drobnějších kamínků do malty (např. rotunda sv. Víta na Pražském Hradě, ale tato technika byla používaná již ve Velkomoravském období). Jinou technikou bylo použití různě velkých kamenných desek či cihelných pálených dlaždic. Nejstarší nálezy keramických dlaždic v Čechách pochází z knížecího paláce na Pražském hradě (10. -11.st.) – jsou hladké, trojůhelníkové. Z 11-13.st. pak máme doloženy další typy dlaždic různých tvarů, často s reliéfní výzdobou (kostel sv. vavřince na Vyšehradě, benediktýnský klášter v Ostrově u Davle, Sázavský klášter, rotunda sv. Petra a kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci, Hradiště u Olomouce, Sezimovo Ústí nebo Brozany u Doksan, kde zřejmě pracovala i keramická dílna vyrábějící tyto dlaždice). Prostší podlahy ostatních domů se dělávaly též z pálené hlíny, vápenohlinité nebo jen jednoduše dusané.

Podrobnosti ke keramické dlažbě, jejímu provedení, výzdobě a symbolice používaných motivů můžete najít v samostatném článku, věnovaném stavební keramice.

4) STAVEBNÍ PRVKY A KOSTRUKCE

Klenba

Základní románskou klenbou je klenba valená. Jde o plochu půlválce posazenou po bocích na průběžné podpory – zpravidla stěny či pilíře. Klenba postupně nahrazovala rovné dřevěné stropy, ale i u církevních staveb se, pravděpodobně z technických důvodů uplatňovala jen velmi zvolna. Jako první se v omezené míře uplatnila na oknech a dveřích, ale již od 11.st. se rozpon podpor stále více zvětšuje. V Soběslavově knížecím paláci z počátku 12.st. na Pražském hradě již můžeme najít rozměrné valené klenby na rozpon téměř 10 metrů. Klenba se zakládala na dřevěné bednění – skruže a zdilo se obvykle z lomového kamene a velkého množství malty. Klenbu pohromadě drží jednak malta a jednak vzájemné vzepření kamenů o sebe a o boční podpory na které se přenáší váha stěny. Rozklad sil při přenosu na podpory není u románské klenby ještě tak efektivní jako u klenby gotické – i proto nebývala klenba obvykle příliš silná, ale o to masivnější bývaly podpory. Valená klenba se uplatňovala i na stavbách nejstarších mostů – např. na Juditině mostu překonávaly oblouky rozpon o šíři od 7,5 až po 20m, zde se však již zdily pilíře i oblouky mostů z pečlivě opracovaných kvádrů.

Dalším typem románské klenby je pak klenba křížová. V podstatě jde o průnik (obvykle pravoúhlý) dvou valených kleneb usazených na čtyřech rohových podporách. Klenbu vymezují čtyři čelní oblouky nad čtverhrannou základnou. Zdila se stejně jako klenba valená na dřevěné bednění. Zdění samotné klenby se dělalo buď tak, že ložné spáry jednotlivých klenáků byly kolmé k průnikovým liniím (oblouku tvořícím úhlopříčku čtvercové základny klenby), nebo jsou naopak kolmé k čelným obloukům vymezujícím klenbu. Často se průnikové linie směrem k vrcholu klenby ztrácejí a klenba nabývá vzhledu kopule. Jindy zase klenby podpírají výrazně vystupující opěrné pasy. Podporou pro usazení křížové klenby byly buď samotné stěny stavby (průnik chodeb) nebo středové podpěrné sloupy. V románských domech nacházíme často čtvercové nebo obdélné sály s jediným masivním podpěrným sloupem uprostřed, kde se sbíhají čtyři pravidelné křížové klenby (viz. obr.). Vzácněji nacházíme i sály větší, podlouhlé, kde pak může být větší počet sloupů ve středové řadě (ve středové obdélné síni pražského románského domu pod čp. 222 a 946-I. jsou dva podpůrné sloupy).

Kopule a koncha

Další formou uzavření prostoru užívanou výhradně u církevních staveb byla kopule. Zdilo se z opracovaných plochých kvádrů stejně jako z lomového kamene. Ložné spáry jednotlivých kamenů sledovaly křivku půdorysu podpory (stěn stavby). U kopule tvořily kameny uzavřené kruhy. Zdilo se buď na bednění jako u klenby valené, ale z předem opracovaných kvádrů bylo možné zdít i bez skruže. Stejné stavební postupy se aplikovaly i při stavbě konchy(část kopule – zpravidla nad půlkruhovitým půdorysem kostelních apsid).

Okna a dveře

Menší otvory (např. větrací) se překlenovaly zpravidla pouze prostým plochým překladem. Větší okna byla již obvykle klenutá – u menších oken nešlo ani tak přímo o nosnou klenbu, spíše o estetickou úpravu kamení tvořících obrubu oken. Někdy byla obruba malého okna jen ze dvou kusů nebo dokonce jediného proraženého monolitu (např. kostel sv. Jiří v Plzni-Doubravce z konce 10.st.). Nezřídka šlo o předem opracované a následně vsazené obruby z kvalitního i dováženého kamene – pískovec, opuka aj.

U větších oken pak šlo již o nosnou valenou klenbu. S ohledem na velkou šíři stěn a relativně malé okenní otvory (což bylo dáno jednak požadavkem na pevnost stěn a jednak problémy s tepelnou izolací) bylo nutné zajistit maximální možnou prostupnost denního světla. Toho se často docilovalo tak, že od nejužšího profilu okna se otvor směrem dovnitř i ven šikmo rozšiřuje. Denní světlo tak může dopadat dovnitř i pod širším úhlem a osvětlovat větší část vnitřního prostoru objektu. Ze stejného důvodu také nebýval nejužší profil okna (kde se posléze usazoval rám) symetricky uprostřed síly zdi, ale byl posunut směrem ven. Vedle jednoduchých románských oken se objevují i tzv. okna sdružená. Ta byla tvořena řadou menších klenutých oken přičemž v bocích byla klenba usazena v hmotě stěny a uprostřed byla sklenuta na nosný sloupek tvořící podporu. Nejjednodušší složená okna byla dvojitá (věž rotundy sv. Jiří na Řípu aj.), ale vyskytovala se též okna trojitá (věž baziliky sv. Jiří na Pražském hradě aj.) i více násobná (např. okna Barbarossovy Chebské falce z 12.st.).

Tato forma oken umožňovala vpustit do místnosti mnohem více světla, ale byla též spolu se zdobením hlavic a patek středových sloupků důležitým estetickým prvkem. Podobně konstruovaná okna nebylo možné s ohledem na válcovitý středový sloupek osadit dřevěným rámem, takže okenice (pokud se vůbec používaly – spíše na zimu a u obytných prostor – paláců) pravděpodobně uzavíraly v podobě rozměrných vrat celý prostor okna zevnitř. Dveře kamenných staveb se překládaly buď rovným překladem z monolitického bloku (užší a menší otvory) nebo se klenuly podobně jako okna. Zvláště vchody do chrámů bývaly klenuté, prostorově profilované a zdobené. Také dveře se často podobně jako okna opatřovaly obrubou z kvalitního dobře opracovávatelného kamene (např. pískovec) i na stavbách jinak plně zděných lomovým kamenem.

Schodiště

Dřevěná románská schodiště se nám bohužel nedochovala, ale o jejich běžném používání, zejména v dřevěných stavbách, nemůže být pochyb. Vnější vstupy do empor a věží románských kostelů jsou často 2,5-4m vysoko a protože zde nenacházíme pozůstatky zděných schodišťových ramp, musíme předpokládat, že vstup byl vyřešen buď nějakou lávkou z přilehlých palácových staveb nebo pomocí vnějšího dřevěného schodiště (v případě ohrožení rychle odstranitelného). Do dnešních dnů se nám tak zachovala pouze schodiště zděná. Obvykle šlo o poměrně úzká schodiště zbudovaná mezi dvěma zdmi nebo přímo v síle stěny románských kostelů, paláců a domů.

Krby a komíny

První krby souvisí až s rozvojem zděných obytných budov, kde se také mohl uplatnit i komín. Přestože nacházíme zmínku o „komínu“ (dokonce ve venkovském prostředí) již v Kanovníku Vyšehradském, není vůbec jisté, zda šlo již o kamenný komín. Dá se jen stěží očekávat, že by šlo o zděný komín v jinak pravděpodobně ještě dřevěné venkovské stavbě. Také pro dřevěné komíny nemáme v této době u nás odpovídající analogii. Šlo zřejmě tedy ještě o nějakou formu tzv. „dýmníku“ odvádějícího dým z ohniště nebo pece vzhůru nad poval do podstřeší. Dýmník ovšem ještě dým odváděl pouze volně, bez tzv. „komínového efektu“.

Nejstarší u nás bezpečně doložené krby jsou tedy pevně spjaté až se zděnými stavbami a komíny z 12.st. – na Přimdě, kde byl krb plášťový a v Soběslavově románském paláci na Pražském hradě, kde stál v rohu krb čtvrtkruhový. Komíny a krby zřejmě disponovaly i výstavné kupecké domy v Praze. Vedle toho se v románských domech a vzácně i jinde (např. v kostele sv. Jakuba Většího ve Vroutku) někdy používaly také menší krbové výklenky ve stěnách s vlastním odvodem dýmu dýmníkem v síle stěny – ty však často nesloužily tolik k vytápění, jako spíše k osvětlení místnosti.

Zdobící prvky

U nejstarších staveb zjevně převládala funkce nad estetikou. Zdá se, jako by stavitelé věškeré své úsilí upnuli k tomu aby vůbec vztyčili stěnu, prolomili jí oknem, dveřmi, případně alespoň z části zaklenuli prostor (dveře, okna, koncha apsidy aj.). Nedostatky stěn srovnal různě silný nános omítky, vnitřek chrámů zdobily fresky (z 12.st. např. kostel sv. Klimenta ve Staré Boleslavi, rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě nebo kostel sv. Jakuba v Rovné u Stříbrné Skalice). S postupem času se však románská stavební technika stále zlepšuje a tak kromě samotné stavební konstrukce zbývá prostor i na další estetické prvky. Objevují se sloupy a sloupky osazené zdobenými hlavicemi a plastickými reliéfy, podobné reliéfy často s ornamentální nebo i figurální výzdobou vyplňují i prostor nade dveřmi kostelů – tzv. tympanon. Někde se i na stěnách objevuje plastická výzdoba – sochy, jako např. na kostele sv. Jakuba u Kutné Hory z 12.st.

Charakteristickým románským prvkem uplatňovaným opět především na sakrálních stavbách jsou pak tzv. vlysy – plastický reliéf, který se používal pod střešní římsou kostelů. Velmi zvláštní vlysy můžete najít na románském kostele v Mohelnici nad Jizerou pocházejícím z 12.st. – každý jednotlivý zub vlysu obepínajícího loď, apsidu i věž kostela je totiž zdoben svým vlastním unikátním zakončením.

POUŽITÁ LITERATURA

Benda, K. a kol. 1999, Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích – Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha
Beranová, M. 1988: Slované. Praha
Borkovský, I. 1969: Pražský hrad v době přemyslovských knížat. Praha
Cech, B. 2011: Technika v Antice. Darmstadt
de Morant, H. 1983: Dějiny užitého umění od nejstarších dob po současnost. Praha
Janotka, M. – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha
Janotka, M., Linhart, K. 1984:  Zapomenutá řemesla, Praha.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Váňa, Z. 1973: Přemyslovský Libušín. Praha
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí. Praha

Lesní porost

Značnou část území našeho státu pokrýval v raném středověku ještě lesní porost, který jen pomalu a místy ustupoval potřebám člověka, zvláště v pohraničních horských oblastech. V horách převažoval nad jinými dřevinami smrk. V nižších polohách šlo o smíšené lesy tvořené řidčeji dubem (asi do 700m nadmořské výšky), borovicí, ale převážně bukem a jedlí. Lužní lesy v povodí řek pak patřily listnáčům – dubům, habrům, topolům, jilmům, jasanům aj.

Vlastnictví lesa

Lesy, stejně jako celá země byly výlučným majetkem vládnoucího rodu (Přemyslovců) a knížete, teprve později přecházely donací panovníka některé oblasti země společně s lesy do majetku církve (klášterů, biskupství aj.) a šlechty (někdy i uzurpací). Význam lesa od raného středověku stoupal a byli si toho vědomi i jeho vlastníci – to se kupříkladu odráží i ve statutech Konráda Oty z doby kolem roku 1189, kde se nařizuje lesním strážcům (už tehdy tedy existovali tito lidé), aby tělesně neubližovali lidem v lesích, pokud nebudou kácet stromy. Stejně tak se platila speciální daň z vypásávání lesa dobytkem – tzv. „nářez“.

Těžba a doprava dřeva

Lesní hospodářství v dnešním slova smyslu prakticky neexistovalo, lesy se využívaly pouze extenzívně – les nebyl udržován a nové stromy se ještě prakticky nevysazovaly. Těžilo se dle potřeby – buď pro samotné dřevo užívané ve stavitelství, k otopu či pro výrobu dřevěného uhlí nebo se kácelo prostě pro získání další zemědělské půdy. Dřevo v lesích káceli laterníci či drvoštěpové (sertores). Základním dřevorubeckým nástrojem byla velká jednostranná sekera na dlouhém toporu, kterou se strom podtínal. Při půlení kmenů v ose se pravděpodobně užívalo různých dřevěných klínů a palic.

Protože spotřeba dřeva byla veliká a nevysazoval se nový porost, docházelo již od 11. st. k devastaci lesů kolem velkých sídlišť – např. Prahy. Proto bylo nutné dřevo postupně dovážet ze stále větší vzdálenosti. S ohledem na stav tehdejších cest a dopravních prostředků byly možnosti dopravy dřeva po souši jen omezené – jak co do vzdálenosti tak co do objemu, ale jako výhodná alternativa se nabízely vodní toky. Samotné plavení dřeva je bezpečně doloženo ze zpráv o poplatcích již z počátku 12. století – na řekách Vltavě, Otavě, Sázavě a Labi. Plavení dřeva lze však předpokládat i na dalších tocích – např. Berounce či Lužnici, neboť zde bylo jednak dost vody, lesů a většinou i snadný přístup k řece.

Na drobnějších tocích se dřevo plavilo v jednotlivých kládách, ale na větších tocích lze snad již v raném středověku předpokládat také voroplavbu i když nejstarší bezpečná zmínka u nás je o ní až z roku 1316. Plavené dřevo mělo proti neplavenému i některé praktické výhody – bylo díky delšímu pobytu ve vodě pevnější v tahu i tlaku, odolnější proti škůdcům a po použití méně „pracovalo“. Stejně tak je možné předpokládat s rozvojem vodní dopravy také existenci jednoduchých jezů pomáhajících udržovat stálé hladiny řek už v tomto období, i když i o nich máme písemné zmínky až ze 14. st.

2) UHLÍŘI

K otopu v lidských obydlích – ohništích, píckách a pecích se užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí. Výrobou dřevěného uhlí se zabývali specializovaní řemeslníci – uhlíři (carbonistes). Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímo u zdroje – v lesích. Hotové uhlí prodávali do místa určení buď přímo sami uhlíři nebo různí překupníci a obchodníci.

Dřevo

Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoli dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost – proto bylo výhodnější pálit ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů, kácených v době, kdy stromy nejsou napuštěny mízou. Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla.

Pálení v milířích

Techniku výroby dřevěného uhlí v nejstarším období neznáme – je možné, že se vyrábělo podobně jako dehet řízeným tlumeným pálením ve speciálních jamách apod. Později se však dřevěné uhlí se pálilo v tzv. milířích a o této technice můžeme uvést alespoň to co se dochovalo z mladších pramenů. Před pálením bylo potřeba připravit prostorný rovný a kruhovitý plac zbavený trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořila středová tyčka nazývaná král (někdy se používalo více tyček svázaných houžvemi). Pak se král obkládal poleny, mezery mezi velkými se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla další, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Pokud se milíř zapaloval odspodu, nechalo se ležet ve spodní vrstvě od krále ven vedoucí břevno, které se po dokončení milíře vytáhlo a vznikl tak zapalovací kanál. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit – pokrýt na tzv.  patro a mour. Patro se dělalo z vrstvy drnů, chvoje, jehličí, mechu, rákosí či slámy. Na patro se přidal mour. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem (mour). Milíř se zapaloval nejčastěji brzo ráno, aby jej mohli uhlíři přes den kontrolovat – podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod. Když se milíř zapaloval odshora, uhlíř v něm udělal několik větracích otvorů a oheň založil pomocí žhavého dříví přímo na vrcholu. Jiná varianta – zapálení odspodu – vyžadovala zažehnutí pomocí připraveného kanálu ve spodní části milíře – loučí či třískami přímo na králi.

Po zapálení se milíř nechal 5-6 hodin zakrytý, pak se odkryl a vypálená část se doplňovala třískami a drobným dřívím (vždy cca 2x za 24 hodin), dokud milíř dokonale neslehnul, což trvalo několik dní. Po dokonalém zuhelnění se milíř ucpal, aby v něm uhasl oheň a po vychladnutí povrchové vrstvy se postupně odebíralo (vyhrabávalo) hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým dřevěným uhlím zacházet opatrně při vyhrabování, skladování i přepravě, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší (a kusy ze středu milíře). Kvalita uhlí se, vedle velikosti kusů, posuzovala i jinak – kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý.

Smůla a kolomaz

Vedle výroby dřevěného uhlí, byla častou doplňkovou činností uhlířů také výroba smůly a kolomazi – tzv. suchou destilací dřeva. Ve starším období se dehet vyráběl řízeným tlumeným spalováním dřeva ve výpalných jamách, později v dehtářských pecích nebo jako vedlejší produkt pálení dřevěného uhlí v milířích. Vedle uhlířů se však již v raném středověku vyskytují i specializovaní kolomazníci a smolaři. Již v 11. století se v pramenech objevují tzv. pekelníci (picarii) – smolaři zhotovující různé dřevěné nádobí vylévané smolou (Winter 1906). Smolaři na venkově i ve městech jsou též uváděni v listinách ze 13. století. Služeb smolařů využívali hojně např. bednáři a bečváři. Kolomazníci pak dodávali „dřevěný“ dehet do koželužen k impregnaci kůží a po smíchání s lojem především jako mazivo kluzných ložisek kol různých vozů a povozů.

3) ŘEZBÁŘSTVÍ

Výroba nádob a předmětů denní potřeby

Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných misek, talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kvedlaček, kleští a vidliček, potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo jednoduchých vydlabávaných člunů (monoxylů), tkalcovských stavů apod. zvládal  každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci základních nástrojů (sekera, nůž). Pila tehdy sice již známa byla, ale nebyla příliš rozšířená a ani používaná.

Specializovanější řemeslníky můžeme očekávat v případě náročnějších výrobků, jakými byla například kola nebo celé vozy či lodě, rádla, pluhy, sudy, kádě případně také štíty atd., kde bylo třeba složitější součástky například spojovat bez pomoci kovových hřebíků (čepy a.j.) nebo naopak opatřována speciálním kováním.

Soustružníci dřeva

Mezi specializované řemeslníky pracujícími se dřevem patří nepochybně také soustružníci dřeva. Některé známe díky písemným pramenům dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11.-12. st. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí bývalého Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Svojboh (Zuogboh, Zuoyboh, Zvoyboch), který vyráběl dřevěné číše. Mísečníka a soustružníka máme doložené i v Jirčanech u Prahy a v Dejvicích.

Pro svou práci používali jednoduchý šlapací soustruh, jaký byl znám už ve starověku. Nejstarší vyobrazení takového soustruhu však můžeme najít až v ikonografii vrcholného středověku – např. v miniatuře francouzského rukopisu z poloviny 13. st. (K. Mészárosová-B. Polla, 1982) nebo na jednom z oken katedrály v Chartres, rovněž ze 13. st. Jde o tzv. pružinový soustruh, kde základ konstrukce tvoří pružné dřevěné břevno či prut (obvykle z habru) ukotvený pevně nad soustruhem a provaz či řemen procházející smyčkou přes rotující upínací ústrojí (nebo někdy přímo obráběný výrobek) dolů k šlapacímu pedálu. Obrobek sám byl upnut na stole mezi masivní vertikální vzpěry, tzv. pacholky (pacholek podpěrný a pacholek s ozubem), které se mohly (přinejmenším jedna) posunovat po stole, podle velikosti obráběného dílu. Na pacholky se nasazovala zvláštní volně vyjímatelná osa/hřídel – tzv. kramár, který se používal třeba při soustružení mís. Kramár měl v čele kovové trny, které se zaklesly do povrchu obrobku, zatímco druhým koncem se kramár opřel o pacholek. Provaz od pružiny k pedálu se pak obtáčel smyčkou právě kolem kramáru, který pak následně roztáčel obrobek. Při prudkém sešlápnutí pedálu roztočí smyčka obrobek na jednu stranu. Po jeho puštění se pedál silou ohnutého prutu vrátí nahoru a smyčka provazu roztočí obrobek opačným směrem. K soustružení se však této zpětné rotace nepoužívalo.

Při výrobě rozměrnějších předmětů, kde bylo potřeba odebírat větší masu dřeva se postupovalo obvykle tak, že se nejprve sekerou nebo pořízem vyrobil hrubý tvar předmětu a soustružením se mu dodala výsledná forma. Později se (zřejmě až ve vrcholném středověku) objevuje vedle pružinového i jiný typ šlapacího soustruhu, kde převod, podobně jako u kolovrátku, umožnil plynulou jednosměrnou rotaci, což výrazně přispělo k efektivitě práce. Pružinový soustruh však zcela nezmizel a v některých venkovských oblastech se ho používalo ještě v polovině minulého století.

I když nemáme výjevy ani nálezy pružinového soustruhu s raného středověku, máme k dispozici množství archeologických nálezů soustružených předmětů. Můžeme také vycházet z etnografických srovnání a experimentů, které se dělaly např. v 60-tých letech minulého století. Lze konstatovat, že stopy po výrobě na pružinovém soustruhu s nerovnoměrnou rotací jsou mírně odlišné od stop, které zanechá soustruh s jednosměrnou rychlou rotací (K. Pavlištík, 2005) a tedy že lze podle nálezů dovodit přinejmenším typ použitého zařízení. Podotýkáme na závěr, že výše uvedené nářeční výrazy popisující jednotlivé části soustruhu jsou samozřejmě recentní a nevíme, stejně jako ve většině podobných případů, jak přesně jednotlivé části nazývali naši předkové v raném středověku.

Sudy, kádě, vědra​​

Dále známe také bednáře a bečváře. Bednáři vyráběli různé mísy, díže, vědra a další nádoby z měkkého – tzv. „bílého“ dřeva, spojovaného čepy nebo dřevěnými obručemi (březovými, lískovými, habrovými aj.). Bečváři vyráběli kádě, sudy (bečvy) či okovy na vodu obvykle ze dřeva tvrdého – „černého“, s použitím kovových obručí a dalšího kování. Sudy určené pro víno nebo pivo se vylévaly smolou a vysířovaly. Výše zmíněné darovací listiny uvádí například na Libušínském podhradí usazeného bečváře Letonu.

​

Korytáři pak vyráběli různé dřevěné žlaby a koryta. V raném středověku se práce výše uvedených řemeslníků, pracujících se dřevem volně prolínala – jeden řemeslník mohl tak podle potřeby vyrábět všechno, od sudů přes vědra po koryta. K přesnějšímu vymezení a vyčlenění na jednotlivá řemesla došlo až později, při výrobní specializaci ve vrcholném středověku.

Truhly, skříně, relikviáře

Románské období je co do rozmanitosti používaného nábytku poměrně chudé – mezi nejvýznamější kusy nábytku bezesporu patřila truhla. Jednoduchá truhla sloužila zároveň jako skříň, lavice i stůl a na cestách zámožných i jako zavazadlo. Velikost románské truhly se lišila podle potřeb vlastníka – známe jak velké, masivní, tak i malé, snadno přenosné truhličky – skříňky určené například na drobné osobní předměty nebo nářadí řemeslníků aj. Z našeho prostředí se však dochovalo jen velmi málo podobných památek. Konstrukce truhel mohla být různá – doložena je například truhla dlabaná z jednoho kusu dřeva, osazená následně víkem. Jiná konstrukce byla poskládána z prken nebo fošen spojených vzájemně dřevěnými čepy, kolíky nebo železnými hřeby. Takovou konstrukci má i naše nejstarší dochovaná truhla. Pochází z druhé poloviny 12. st. a jde pravděpodobně o import z jižní Itálie, snad Sicílie. Je složena z dřevěných desek, které nejsou vzájemně spojeny žádným typickým truhlářským spojem, ale prostě přesazeny přes sebe a přibity železnými hřeby. Víko truhlice je rovné. Povrch truhlice byl potažen kůží a pobit drobnými hřebíčky, které na povrchu vytváří bohatou ornamentální výzdobu. Z boků je truhlice opatřena kovovými uchy, za které se nosila. Románská truhlice mohla spočívat dnem přímo na zemi nebo mohla být opatřena nohami. Bývala okována železnými závěsy – prosté varianty snad neměly závěsy žádné nebo jen kožené apod. Pokud byly některé honosnější truhly zdobeny, zpravidla šlo o ornamentální výzdobu, někdy inspirovanou románskými architektonickými prvky – arkády, vlysy, sloupky aj. jako tomu je například na dvou truhlicích z 12. st. uchovávaných v muzeu S. Valeria ob Sitten.

Zcela zvláštní typ truhly představovaly relikviáře – schránky na ostatky světců. Relikviáře se vedle kovů vyráběly také ze dřeva (korpus), byly různých tvarů, zpravidla bohatě zdobené řezbou, obkládáním drahými kovy, kamením apod. Měly různý tvar, zpravidla šlo o truhlice, lišily se ale například tvarem víka – to mohlo být ploché nebo ve tvaru sedlové střechy, pak se hovoří o tzv. „domečkovém relikviáři„. Krásným příkladem u nás dochovaného románského relikviáře je třeba nově restaurovaný relikviář sv. Maura. Byl zhotoven pro benediktýnské opatství ve Florennes v Belgii na počátku 13. st. Původně dubová skříň (dnes z ořechu) o velikosti 140 x 65 x 42cm s víkem ve tvaru sedlové střechy je zdobená nádhernou figurální i ornamentální výzdobou. Dřevěné jádro je obkládáno zlatem a stříbrem, zdobeno emailem, filigránem, cizelováním, osazeno drahými kameny jako je křišťál, ametyst, safír, chalcedon apod.

Poslední typ truhly, který zmíníme představují rakve. Spočinout v takové i v prostém provedení poměrně drahé schránce bylo dopřáno pouze nobilitě. Mezi nejstaršími rakvemi můžeme najít takové, které byly dlabané z jednoho kusu dřeva (např. bazilika sv. Jiří na Pražském Hradě) ale známe i rakve složitější v podobě blokovitých truhel (viz. obr.). Pro manipulaci byly rakve někdy opatřeny železnými kruhy, které se zpravidla dochovaly snáze než samotné dřevo.

V sakristiích bohatších kostelů se někdy mohla nacházet i skutečná skříň (cista), sloužící k úschově posvátných nádob, liturgických rouch a jiných cenností (de Morant 1983). Sama konstrukce skříně mohla být odvozena z truhly nebo truhel postavených na sobě a převrácených víkem do boku, aby bylo možné se dostat i do spodních z nich, případně postavených na výšku. Skříně se v románském období vyskytovaly poměrně vzácně a většina dochovaných pochází až z druhé poloviny nebo z konce 12. st. U nás se z tohoto období nedochovala žádná, ale o tom jam vypadaly a jakou měly konstrukci nás informují jednak ikonografické prameny (např. Kodex Amiatinus 7. st.) a jednak dochované skříně z ciziny (skříň na hradě Kreuzeinstein u Vídně (Rakousko), dvoudveřová skříň z kostela v Aubazine datovaná kolem roku 1176 (Francie) nebo ze stejného kostela pocházející obdobně datovaná masivní skříň s postavami světců namalovaných na vnitřních i vnějších stranách dveří a na stěnách). Větší rozšíření skříní a to i mimo církevní prostředí nastalo až od 13. st.

Stoly, stoličky, lavice

K nejrozšířenějším kusům nábytku v domech všech vrstev patřily různé druhy stolic, stoliček a lavic. Prostá stolička byla tvořena jen dřevěnou deskou a do ní zapuštěnýma nohama. Na takové jednoduché stoličce sedí třeba iluminátor Everwin nebo další písař na Dedikačním listě De civitate Dei tzv.Horologia olomouckého (12. st.) i jinde.

Podlouhlá lavice bývala konstruována stejně a kromě sezení sloužila též jako příležitostný stůl nebo lože. Vysoká lavice tvořená jen deskou se zapuštěnýma nohama využitá jako stůl pro hru či loutkové divadlo je k vidění též v rukopisu Hortus Deliciarum (12. st.). Známe i lavice ukotvené nohama přímo do země, které tvořily pevnou část vybavení domu.

Stůl se v románském období jako samostatný pevný kus nábytku zřejmě příliš nevyskytoval. Románský stůl se nám z našeho prostředí nedochoval žádný, ale dokládají jej písemné a ikonografické prameny od nás i z ciziny. Ve starších pramenech z románské oblasti můžeme občas najít pevné stoly konstruované ze sloupků a desek (např. Pentateuch z Tours ze 7. st. Paříž) vycházejících nejspíš z pozdně antické tradice. Zdá se však, že v případě raně středověkého stolu šlo častěji o rozebíratelnou konstrukci tvořenou podpěrami (kozy, stolice) a pevnou stolní deskou. Takový stůl se sestavoval podle potřeby a po jídle se zase rozebíral, takže v místnostech stabilně nezabíral žádné místo. Konstrukci takového stolu máme doloženu i z našich písemných pramenů. Kosmas, v poněkud pikantní historce o urozené panně Matyldě Lombardské, když tato záměrně coby improvizovaného milostného lože použila skládacího stolu, praví toto: „…ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina…“ (1950, 117). Přesně takový stůl postavený na třech kozách můžeme najít třeba v iluminaci rukopisu Cantigas z 12. st. (knihovna v Escorialu, Madrid) a jinde. Stoly se na výjevech objevují převážně v souvislosti s hodováním nobility, takže příliš nepřekvapuje, že na nich často nechybí ubrus, většinou zdobený. O ubrusech na stolech hodující nobility se dozvídáme také z poněkud nadsazeného líčení polského kronikáře Galla Anonyma (počátek 12. st.) o hoštění císaře Oty III. polským panovníkem Boleslavem Chrabrým „Když hostina skončila, nařídil číšníkům a jídlonošům, aby po všechny tři dny sbírali ze stolů zlaté a stříbrné nádoby…a odevzdal je císaři na znamení úcty, nikoli jako hlavní dar. Podobně rozkázal komorníkům shromáždit a snést do císařské komnaty ubrusy, které byly prostřeny, závěsy, koberce, pokrývky, ubrousky, ručníky, vše co bylo použito při obsluze“ (Slavníkovci… 1987, 284). Chudší lidé nejspíš nepoužívali ve svých domácnostech ani takový prostý improvizovaný stůl – jedlo se na lavicích nebo na dřevěných tácech, prkýnkách apod.

Lůžka a lože

Lůžka, tedy skutečné postele vlastnili jen ti nejbohatší jedinci – ostatní spali na lavicích, truhlách či pouze na zemi na rohožích, kožešinách apod. Bohužel se nám nedochovalo žádné zachovalé románské lůžko od nás, proto musíme vycházet pouze z ikonografických a písemných pramenů, které je poměrně hojně dokládají, nebo analogií z ciziny. Některé kusy lůžek byly sestaveny z vysoustružených prvků, jiné vycházely tvarově spíše z truhly. Bývala bohatě vyzdobená polokruhovými prolamovanými armaturami, pletenci a dalšími románskými dekorativními prvky. Lůžka bývala asi poměrně vysoká, neboť se v pramenech často hovoří o „vysokém loži“ případně „vystoupil na lože“ aj. Tato výška bývá patrná i z některých výjevů a nezřídka u takového lože můžeme vidět i stupínek usnadňující vystoupení na lože (Hortus Deliciarum 12. st. aj.). Postel obvykle spočívala na různě vysokých hranatých nohách ukončených patkou, takže spáč byl dostatečně izolován od chladu ze země. Samotný povrch konstrukce mohl být tvořen pevnou deskou, prkny, příčnými latěmi nebo snad soustavou napnutých lan, jakousi silnou sítí, kterou některé výjevy naznačují.

Na tento základ se pak položil slamník, který také známe z různých ikonografických pramenů. Už z poměrně starých písemných pramenů máme doloženy dokonce i klasické peřiny pěchované prachovým peřím. Zmiňuje je například tzv. Canapariova vojtěšská legenda Est locus z konce 10. st. „…vešel do ložnice a přinesl odtud hedvábnou podušku, jedinou kterou měl. Stáhl z ní hedvábí, rozsypav peří po celém domě, za nářku žebráka ležícího na zemi, běžel zpět, prázdný nachový povlak zmačkal, vystrčil škvírou přivřených dveří a tímto štědrým darem naplnil ruce chudáka.“, podobná zmínka se pak objevuje v mladší veršované legendě Quatuor Immensi, ale je zjevné, že její autor vycházel z Canapariovy legendy. Je zjevné, že i prázdný hedvábný povlak musel mít velikou cenu, zda však kromě rukou zaplnil též břicho žebráka není známo. Takové prachové peřiny známe ale i z archeologických nálezů – byly objeveny i na palubě skandinávské pohřební lodi z Osebergu z 9. st. I s ohledem na mladší záznamy je však možné říct, že prachová peřina byla nepochybně vzácností, kterou bychom v raném středověku našli nejspíš jen v postelích vysoké nobility (u Canaparia jde o ložnici biskupa Vojtěcha a to ještě nejspíš odráží spíše italské reálie autora, než české prostředí) a to asi zdaleka ne běžně. Funkci peřiny však bohatě zastaly různé kožešiny, houně, vlněné přikrývky apod. Ikonografické prameny však hojně dokládají také různé polštáře – ať už v souvislosti s lůžkem, nebo častěji čestným sedadlem, faldistoriem, trůnem aj.

Lůžka se, jak dokládají již výjevy z 12. st. (např. reliéf ze západního portálu katedrály v Chartres z 12. st. nebo výjevy v Žaltáři královny Ingeborg kolem roku 1200) někdy doplňovala závěsy, které chránily spáče před chladem, řidčeji snad už mohla být opatřena též konstrukcí pro zavěšení těchto závěsů – tzv. „nebes“ i když tato praxe se stala běžnou až později.

Někdy se vedle pevných lůžek asi mohla používat i improvizovaná lůžka, sestavovaná pouze na noc. Taková improvizovaná lůžka se dají očekávat spíše v domech chudších lidí (jistou výjimkou jiného druhu je zmínka Kosmova o Matyldě). Světská i církevní nobilita ale používala i mobilní přenosná lůžka, která využívala na cestách. Taková lůžka známe například z iluminací rukopisů (Petr de Ebulo aj.) postavená uvnitř stanů. Můžeme je předpokládat i v pramenech písemných, která se však o nich zmiňují jen nepřímo – uvádí například výslovně, že pán „vystoupil“ či „ulehl na lože“ v místech, kde jiné než dovezené lůžko být nemohlo (např. ve stanu vojenského ležení) nebo kde je takový nákladný stálý inventář nepravděpodobný.

Jakou přesnou technickou konstrukci taková mobilní lůžka měla bohužel nevíme, ani písemné ani ikonografické prameny nejsou v tomto ohledu bohužel natolik detailní. Je ale pravděpodobné, že byla alespoň částečně rozebíratelná, aby nezabírala na vozech trénu, na kterých se zřejmě vezla spolu se stany, zbytečně moc drahocenného místa. S ohledem na obtíže spojené s přepravou a cenu takového kusu nábytku (vždyť i v domech nebývala postel běžnou součástí inventáře) se však nedá předpokládat jejich běžné používání na válečných výpravách a to ani ve stanech velmožů.

V podobném duchu jsou konstruována raně středověká mobilní lůžka nalezená ve Skandinávii. Například lůžka z pohřební lodi z Osebergu nalezené roku 1904, které lze použít alespoň jako vzdálenou analogii; rekonstruované lůžko pocházející z 9. st. je rozebíratelné, sestavené z asi 14-cti větších dílů (6 fošen tvoří bočnice a vyřezávaná čela, dva hranaté sloupky přední nohy a 6 prken tvoří řídký rošt postele vsazený do bočnic) spojených na dřevěné čepy a klínky. Truhlářská technika i spojovací prvky použité na lůžkách z Osebergu či na podobném nálezu z Gokstadu byly známé a používané v podstatě po celé Evropě, dá se tedy předpokládat, že mobilní lůžka užívaná v našem prostředí měla technicky obdobnou konstrukci.

Čestná sedadla, kostelní lavice, trůny

Z románského období a především z církevního prostředí (a nutno podotknout, že spíše ze západní nebo sevrní Evropy) známe ještě další druhy dřevěného nábytku. Šlo o delší zdobené lavice, které byly umisťovány v chóru podél stěn ve větších klášterních kostelech, do nichž sedávali během bohoslužeb mniši. Bývaly opatřeny sloupky, baldachýny a další bohatou řezbářskou výzdobou. V ikonografických pramenech nacházíme poměrně často také zvláštní čestná sedadla – tzv. faldistoria, charakteristické skládací stoličky ve tvaru X, určené pro vyšší světské i církevní představitele. Samo faldistorium vychází z antické tradice (sella curullis) a najdeme jej např. na denárech knížete Oldřicha (1012-1034), v iluminacích Kodexu Vyšehradského z 11. st., rukopisu Petra de Ebulo z konce 12. st. a mnohých dalších výjevech až do 13. st. U nás se bohužel žádné románské faldistorium nedochovalo, ale známe taková zachovalá faldistoria z ciziny. Faldistoria bývala často bohatě vyřezávaná nebo i polychromovaná (malovaná). Nohy vyobrazených nebo dochovaných faldistorií bývají buď přímé, rovné, nebo esovitě prohnuté což svědčí o vyspělém řezbářském umění.

Ve významnějších chrámech se dále nacházely také vysoké biskupské trůny. Trůny se vedle prostších faldistorií vyskytují též v ikonografických pramenech jako symbol světské i církevní moci – zpravidla bývaly opatřené vysokými soustruženými opěradly, vyřezávanými područkami, opěradly či baldachýny. Obecně se jednalo o předměty tvaroslovím do jisté míry vycházející z antické tradice a ze soudobé architektury. Opěradla a nohy bývala často podobně jako u faldistorií zakončena bohatě vyřezávanými zvířecími tlapami, hlavami aj. Konstrukce těchto křesel mohla být truhlová – sestavena z vyřezávaných a prořezávaných desek. Takovou konstrukci dobře dokládají dochovaná křesla ze Skandinávie – z kostela v G´ar´a (telemark) nebo Tyldalu z 12.-13. st. Případně kombinací deskových a soustružených prvků. Jiný typ nábytku se nacházel v klášterních skriptoriích – křesla s psacím pultem tzv. pulpitem. Pulpit mohl být buď prostý, nebo naopak zdobený, někdy i zoomorfních tvarů (u takového pulpitu s nohou v podobě stojícího lva sedí třeba písař Hildebert v rukopisu De Civitate Dei z 12. st.). Zdá se, že některé pulpity byly dokonce již opatřeny šroubovací nohou k nastavení výšky pultu dle požadavků uživatele (Benda, 1999). V písemných pramenech se někdy objevují i zmínky o trojnožkách, např. Kosmas k císaři Jindřichu III. v bitvě u Brůdku 1040 praví „…napřed vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím knížatům…“ (1950, 89). Zde šlo tedy nejspíš o mobilní stoličku.

Štíty

Z raného středověku máme doloženy také štítaře. Tito řemeslníci vyráběli štíty pro knížecí bojovníky. Základem většiny štítů bylo dřevo (dle analogií např. bříza, lípa aj.) ale štíty byly zpravidla ještě potažené kůží, opatřeny úchopem a někdy též kováním. Štítaři jako řemeslníci (i když není jasné zda jde už o specialisty, nebo zda štíty tvoří pouze část jejich produkce) jsou doloženi např. již ve 12. století, dle údajů o odvodech štítů, které musel poddaný řemeslník odevzdat svému pánu za rok (Choc 1967, 238). Z písemných pramenů tak například víme, že jeden konkrétní řemeslník musel odevzdávat svému pánu celkem šest štítů za rok. Více o samotných štítech, jejich konstrukci a jejich použití v boji najdete v kapitole věnované Času války.

4) DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY

Ze dřeva se také vyráběly prakticky všechny dopravní prostředky, kterých se v raném středověku užívalo – vozy, sáně, lodě apod.

Vozy

Požívalo se různých typů vozů – dvoukolých kár i vozů se čtyřmi koly. Korby lehčích vozů se dělaly pouze proutěné – košatinové, těžší vozy kupecké a válečné měly korbu bedněnou. Objevují se i zprávy o vozech vyřezávaných či jinak zdobených.

Konstrukci a detailnější popis raně středověkých vozů můžete najít v kapitole dopravní prostředky, zde se zaměříme více na výrobu vozu, zejména pak kol. Kola či celé vozy vyráběly již poměrně záhy, jak dokládají písemné zmínky, specializovaní řemeslníci – koláři (rotifices) a nepřímo to dokazují i názvy služebných osad (např. Koloděje). Již v raném středověku se vedle starých těžkých plných (deskových) kol objevují stále častěji kola lehčí – loukoťová, známá jinak již ve starověku. Loukoťová kola v našich nálezech zatím bohužel chybí, ale z raného středověku je známe z cizího prostředí – např. ze Skandinávie aj. Krásný, bohatě vyřezávaný vůz pochází z pohřební lodi z Osebergu z 9. st. a i když se zjevně nejedná o běžný dopravní prostředek, je tu dobře patrná konstrukce loukoťových kol. Další zbytky vozu s masivními loukoťovými koly byly nalezeny na dně řeky v údolí Risby na Sjaellandu v Dánsku a pochází rovněž z vikingského období. Dochovaná kola z našeho území pochází až z vrcholného či pozdního středověku, ale konstrukčně se od těch, které známe z raného středověku nebo z četné raně středověké ikonografie prakticky neliší.

Výroba takového kola předpokládala, na rozdíl od kola plného, již značně rozvinutou technologii zpracování dřeva a zkušenosti řemeslníka, takže se koláři poměrně záhy specializují a objevují se vedle výrobců celých vozů (tzv. „vozáků“ – currificies) i samostatně. Jejich řemeslo pak přežilo až do novověku – buď samostatně nebo jako součást společných cechů, např. kolářů a kovářů.

Loukoťové kolo

Loukoťové kolo se skládá z několika dřevěných dílů. Základ tvořil středový díl – náboj, píst či hlava s otvorem pro nasazení na osu. Vhodným a často používaným materiálem pro výrobu hlav byl jilm. Hlava se mohla vysekat z kmínku tak, že otvor procházel středem (duší) a respektoval letokruhy. Takto vyrobené hlavy ale byly náchylnější k praskání vlivem zátěže a práce dřeva při střídání vlhka a sucha. Proto se hlavy častěji vyráběly z půlek nebo čtvrtek kuláče – kmen se rozštípl na půl nebo na čtvrtiny, podle potřeby a následně opracoval. Hlavy kol ještě nebývaly ve středověku běžně soustružené – pracovalo se pouze se sekerou, pořízem, dláty a jednoduchým vrtákem (R.Vermouzek, 1982). Do středu hlavy byl vyvrtán otvor pro nasazení na osu a po obvodu byly zadlabány otvory pro usazení paprsků. Otvory bývaly průchozí, až do středové díry.

Obvod kola, tzv. věnec, byl složen z několika prohnutých dílů – tzv. loukotí – vyrobených nejčastěji z bukového, nebo méně častěji z jilmového, javorového nebo jasanového dřeva. Lokotě se buď vyřezávaly z fošny, nebo ohýbaly. Vzájemně byly spojovány zavrtanými dřevěnými čepy nebo klínky zaraženými přes spoje na obvodu kola. Šířka loukotí mohla být různá – v závislosti na typu vozu a masivnosti kola. Také výška loukotí se mohla lišit a je zajímavé, že kola raně středověkých vozů pocházejících z nálezů ze staršího období ze Skandinávie jsou mnohem vyšší a masivnější než kola mladších vozů, potažmo kola mnohých vozů které máme doloženy z ikonografických pramenů. Počet loukotí se lišil podle velikosti kola – vozy ale měly s ohledem na špatný stav cest běžně dost vysoká kola.

Náboj s loukotěmi spojovaly tzv. paprsky (též špice nebo ramena) o různém průřezu, začepované do hlavy a vnějšího věnce. Paprsky se dělávaly nejčastěji z dubového nebo jasanového dřeva. Počet paprsků byl stejně jako u loukotí závislý na velikosti kola a náboje, prakticky vždycky však sudý. U malých kol postačil jeden paprsek na jednu loukoť, u větších kol se počítalo s dvěma paprsky na jednu loukoť. Je zajímavé, že paprsky nebývají, zvláště u větších kol, rozmístěny zcela rovnoměrně. Nejedná se tu o nekvalitní práci, ale fakt že koláři počítali s loukotí jako s klenbovým obloukem podepřeným párem paprsků posunutých ke kraji loukotě, blíže ke spojům věnce. Proto bývají některé paprsky na kole blíž a jiné dál od sebe. Takto řešené kolo bylo celkově pevnější a odolnější.

Ke spojení dílů kola se používalo buď klihu, nebo se lepily tvarohem – buď čistým, nebo smíšeným s hašeným vápnem v poměru jeden díl vápna, na dva díly tvarohu. Takové lepidlo bylo poměrně pevné a poměrně dobře snášelo i vlhko. Paprsky procházející otvory v loukotích se na obvodu kola zajišťovaly klínky z vyschlého dřeva.

Protože loukoťový věnec při jízdě trpěl, opotřebovával se a na špatném terénu snadno klouzal, objevují se někdy snahy zesílit jej kovem. Mohlo jít například o hřeby s masivní vystouplou hlavou, zaražené do obvodu kola. Ty však poškozovaly cesty, což časem vedlo místy dokonce i k jejich zákazům (např. v Anglii ve 13. st.). Jiný způsob kování představovaly krátké kovové pásky překrývající a zesilující pouze spoje loukotí. Nejpevnější řešení představovala kompletní uzavřená železná obruč kryjící a zesilující celý obvod kola. Na kolo se nasazovala za tepla, aby se po vychladnutí kov stáhl a přilnul k povrchu. Tyto obruče se však objevují až mnohem později a faktem zůstává, že naprostá většina kol vozů v raném středověku (a v mnoha oblastech až do novověku) zřejmě vůbec nebyla okována. I kování hřeby nebo pásky lze asi očekávat pouze u robustních válečných vozů.

Kolo se na nasazovalo na osu vozu. Osy bývaly vyrobené z tvrdých dřev – nejčastěji z dubu nebo buku. V raném středověku byly ještě všechny osy pevné – ani čtyřkolové vozy neměly pohyblivou přední nápravu. Aby kolo nedrhlo, mazal se náboj kola kolomazí, což byla směs dřevěného dehtu a loje. Raně středověká kola ještě nemají okované osy ani vyložení náboje kola kovem jako vozy mladší, takže navzdory mazání kolomazí docházelo k jejich častému opotřebovávání. Po nasazení na osu bylo kolo zajištěno příčným klínkem procházejícím otvorem vydlabaným v ose – tzv. zákolníkem. U starších vozů bývaly zákolníky ještě dřevěné, později se dělaly odolnější, kovové.

Lodě

Podobně jako v případě vozů i lodě stavěli pravděpodobně již specializovaní řemeslníci. Nejjednodušší byly prosté vory-prámy, užívané spíše provizorně a prosté dlabané čluny z jednoho kusu kmene (monoxyly). Menší rybářské monoxyly se objevují již od 3.6m, ale známe i čluny 8-10m dlouhé. Technicky složitější pak již byly lodě stavěné z jednotlivých dřevěných částí. Šlo dle dobových vyobrazení i o některé menší čluny rybářů a loďky přívozů, určené zpravidla pouze pro 2-3 lidi, ale i lodě daleko větší. Neznáme bohužel přesné rozměry těchto říčních lodí a i jejich nosnost odhadujeme pouze podle výše celních poplatků, objemu dávek či počtu pasažérů. Velké válečné říční lodě jsou vedle dopravních doloženy i na Dunaji již od 10. st. Konstrukci složitějších lodí lodí můžeme částečně odvodit např. z nástěnné malby v kostele sv. Klimenta z konce 11. st. – zde vyobrazená loď má již kýl, žebrovou konstrukci a obšívku – t.j vnější plášť z planěk, pravděpodobně osazené klinkrovou konstrukcí (střechovitě se překrývající). Příď i záď jsou stejně tvarované a vyvýšené. Vyobrazené plavidlo je již vybaveno jedním středovým stěžněm ukotveným stěhy (pevnými lany) k přídi a zádi a čtyřhrannou ráhnovou plachtou – zde svinutou. Dále je na malbě vidět pár širokých pádel prostrčených nejspíše pod lanem horního pásu obšívky. Pro ukotvení lodi sloužila tříramenná kotva. Podobnou konstrukci raně středověkých plavidel známe z ciziny, z vyobrazení (na výšivce z Bayeux je například znázorněn postup výroby takové lodě) nebo z archeologických nálezů z Polska, Skandinávie aj. Pokud se chcete dozvědět o lodích, jejich konstrukci a lodní dopravě více, najdete detailnější informace v kapitole věnované vodní dopravě.

5) TESAŘSTVÍ

Ve středověku se v Čechách a na Moravě stavělo především ze dřeva. Zděných staveb bylo poměrně málo a šlo především o sakrální stavby nebo významná panovnická, či později i šlechtická sídla. Ze dřeva se stavěly obytné i hospodářské budovy, lehčí fortifikace panských sídel, mosty a lávky, ohrady, cesty přes mokřiny apod. Běžná obydlí rolníků i řemeslníků, drobnější stavby jako ploty, ohrady, kolny, žebříky atd. si lidé samozřejmě dělali většinou svépomocí, nešlo ostatně o nijak náročné konstrukce, rozsáhlejší a složitější stavební práce ale již většinou dělali odborníci – tesaři.

Nářadí

Samotný kmen stromu bylo nutné před použitím zbavit pomocí speciálních nožů kůry, protože lýko a mrtvé dřevo pod kůrou rychle hnije a je rychleji napadáno škůdci. Základním nástrojem tesaře však nepochybně byla sekera. Specializovanější řemeslníci zřejmě používali několika dalších typů seker dle povahy práce, kterou vykonávali např. širočinu (sekera s dlouhým širokým břitem), kterou tesař osekával dřevo do rovných ploch a dotvarovával tak povrch trámů a fošen. Aby si tesař při bočním tesání nezranil ruce o trám a lépe se mu pracovalo, má tesařská širočina excentricky vyhnuté ostří nebo (častěji) toporo do strany tak, aby se ruce pohybovaly mimo tesaný trám. Jiné sekery tzv. teslice pak užíval tesař k dlabání. Teslice připomínají tvarem i natočením břitu proti toporu motyku – mohly být rovné i srpovitě prohnuté, podle povahy díla na které byly používány.

K podélnému seřezávání dřeva sloužily tesaři různě tvarované pořízy, což byly vlastně nože opatřené úchopem na obou stranách. Jemnější zádlaby a tvarování, než mohl udělat sekerou, prováděl tesař dláty různých tvarů a velikostí s pomocí dřevěných paliček nebo nožem. Otvory pro spojovací čepy a osazení se buď dlabaly a pak bývají zpravidla čtverhranné – ty se velmi dobře dochovaly na slovanských hradištích Meklenburska, např. na zbytcích dřevěného dláždění cesty z hradiště Alte Burg u Sukowa (8.-9. st.), nebo dřevěného mostu z hradiště Teterow (9. st.) či hradbě z hradiště Behren-Lübchin aj. Nebo se otvory mohly vrtat jednoduchým vrtákem – nebozezem, který můžete spatřit třeba na výjevu tesaře (Noe při stavbě Archy) z Maciejowské bible ze 13. st. v úvodu této sekce.

Tesař mohl mít k dispozici už i menší jednoduchou pilu. Pily a pilky máme doloženy ze slovanského prostředí různých tvarů i velikostí. Jednak šlo o pilky nožové – připomínající skutečně svým vzhledem i úchopem za rukojeť na jedné straně nůž. Bývaly různě dlouhé, síla listu se pohybovala soudě dle nálezů mezi 2.5-3mm (Kaván, 1980). Mezi takové patří například nález z Klučova datovaný do 9. st. s odlomeným listem a silným řapem rukojeti (Kundrnáč 1952, 397) či nález pilky z Oslavan na Moravě (Hrubý 1957, 191). Z ciziny pak známe další podobné nálezy – například nožová pilka z Novgorodu datovaná do 11. st. je 390mm dlouhá s listem silným 2.5mm (Kolčin 1953, 116). Z Novgorodu 10.-11. st. však máme doloženy i větší pily, kde se list vypínal do dřevěného oblouku. Přesto, že raně středověký tesař pilu nepochybně znal, se v jeho řemesle prosazovala poměrně pomalu. Většinu práce kterou později pila zastala dělal v raném středověku tesař ještě zpravidla sekerou a dlátem. Dá se předpokládat, že pila nebo pilka našla v raném středověku větší uplatnění spíše u řezbářů pracujících se dřevem, kostí, rohovinou apod.

S ohledem na nedostatek kvalitních materiálů byla u raně středověkých nástrojů (stejně jako u zbraní) běžná praxe nakovávání kvalitnějších funkčních částí na méně kvalitní základy. Tak třeba u seker bývalo běžné navařovat na méně kvalitní jádra kvalitní ocelové kalené břity. Dělo se tak kovářským vařením – nakováváním. U seker se kalený břit usazoval buď do rozštěpu jádra nebo se jádro ohnulo, tím vzniklo oko pro toporo a mezi dvě plochy jádra se vevařil kvalitní břit (R. Pleiner). Tak z celkové nutné hmoty sekery tvoří skutečně kvalitní cenný materiál jen nezbytné minimum. Tuto techniku zřejmě ovládal každý zkušenější kovář, přesto bylo specializované nářadí tesařů nepochybně velmi nákladnou záležitostí. Máme doloženy z ciziny dřevěné skříňky na uchovávání tesařského a řezbářského náčiní, ale i kovářské opravy poškozených seker ještě i z mladšího období kdy již bylo kvalitního materiálu dostatek.

Základní typy konstrukce tesařských staveb

Ve sledovaném období rozeznáváme několik základních konstrukcí stěn budov užívaných především dle povahy a funkce stavby. Na stavbách obytných budov se uplatňovala především konstrukce srubová, protože byla dostatečně pevná, masivní a zároveň spolu s dobrým výmazem poskytovala též dobré tepelně izolační vlastnosti. Ve starším období se objevují v rozích srubů vertikální kůly – sloupy zpevňující konstrukci. Roubilo se z kuláčů, půlkuláčů (povalů) nebo sekerou tesaných různě hraněných trámků. Kuláče se pohybovaly nejčastěji u hospodářských staveb mezi 10-16cm a u obytných mezi 20 až 25cm (Beranová 1988).

Zámkování se provádělo nejstarším používaným způsobem – tzv. „se zhlavím“ – kus od konce trámu se vydlabal výřez (zámek) do jedné třetiny trámu. Na opačném trámu se vydlabal stejný zámek, opět do jedné třetiny síly trámu (z každé strany) a usadil se do prvního, v ostrém úhlu, dle povahy stavby (ideální je pravý úhel, ale doloženy jsou četné stavby na různém, často velmi nepravidelném půdorysu). Vyklouznutí trámu z roubené stěny zabraňovala část dřeva přesahující za zámkem – tzv. zhlaví.

​

V pozdějším období se od zhlaví upustilo (zhlaví se mohou časem odštípat a je to také, svého druhu, plýtvání materiálem i prostorem, protože o přesahy musí být stavba menší) a vznikly různé konstrukce koncových zámků – např. šikmý zámek „na rybinu“ apod. Jiná konstrukce byla tzv. sloupková či rámová, této konstrukce se užívalo většinou u hospodářských budov. Základem jsou sloupky se zadlabanou drážkou, do které zapadají příslušně upravené (falcované) vodorovné trámy (kuláče, povaly, fošny, hraněné trámky apod.). Váhu krovu nesou především sloupky, vodorovné trámy plní spíše funkci výplně. Poslední konstrukce je tzv. vyplétaná – zde opět tvoří rám konstrukce vertikální sloupky, ale plocha stěny je tvořena proplétaným proutím, silně pomazaným mazanicí. Někdy se dělal pomazaný výplet dvojitý a volný prostor mezi se vyplňoval hlínou nebo pěchoval suchým listím kvůli lepší tepelné izolaci. Mazanice (či lepenice) byla tvořena směsí jílu a plev, popřípadě ovčí vlny, srsti apod. Používala se jednak k pomazávání vyplétaných proutěných stěn, či štítů některých budov, ale také k utěsnění mezer mezi trámy srubů a pro lepší izolaci se jí často pomazávaly celé srubové stěny z vnitřní i vnější strany.

Okna a dveře

Okna dřevěných raně středověkých domů bývala zpravidla pouze malá, drobná, protože při nedokonalé tepelné izolaci představoval každý otvor únik důležitého tepla. U srubových konstrukcí byla okna tvořena dvěma způsoby – buď se udělal ve vhodné výšce zádlab z poloviny do spodního a z poloviny do svrchního trámu (což je nejjednodušší a patrně také nejstarší metoda vůbec) nebo se přerušil jeden či více trámů a po bocích se vzniklý otvor osadil sloupky, tak jako u dveří. Sloupky se zadlabaly do spodního a svrchního průběžného trámu a zároveň se pomocí zádlabu spojily s trámy přerušenými, takže se celkově přerušená stěna opět spojila a nehroutila ven či dovnitř. Dveře se stavěly prakticky stejným způsobem a i u nich platilo pravidlo o malé ploše otvoru. Výplně oken tvořily jemně roztepané kožené blány nebo pouze dřevěné okenice na kovaných nebo kožených závěsech apod. Zasklená (malými tabulkami spíše průsvitnými než průhlednými) bývala pouze okna paláců nobility. Dveře samotné se usazovaly do veřejí zpravidla na otočný čep – točnici zadlabanou do svrchního (překladu) a spodního trámu (prahu), řidčeji na kožené nebo kované závěsy a dosedaly do zádlabu ve veřejích. Zádlab rámu dveří umožňoval, aby se daly otevřít pouze jedním směrem a zároveň lépe těsnily. Již v raném středověku se některé objekty opatřovaly dveřmi s kováním, kovovou petlicí a visacím zámkem s pružinovým nebo otočným mechanismem. Vedle kovových zámků ale známe i jednoduché dřevěné závory a zasouvací závorové zámky (viz. obr.). Vchod do nejchudších zemnic tvořil pravděpodobně pouze kožený závěs.

Vchod býval často umístěn výše než okolní terén – min. na prvním trámu (kvůli nutnosti prahu k zadlabání veřejí a zpevnění konstrukce), někdy dokonce až na 2-3 trámu, takže se do domu vcházelo po schodech, jindy ale prochází vchod i kamennou podezdívkou domu, která tak tvoří i práh.

Schody

Přízemní stavby obvykle nevyžadovaly schodiště – pokud byl vchod o něco výše nad úrovní nebo zahlouben pod úroveň terénu postačily i jednoduché stupně z kamene nebo dřeva. Používalo se také jednoduchých žebříků. Patrové budovy jako byly domy nobility či věže atd. již ale potřebovaly pevné a stabilní schodiště. Stejně tak se dřevěná schodiště z části uplatnila i ve stavbách zděných, kde se jinak uplatňovaly spíše schody kamenné (např. v síle zdi aj.).

Konstrukce střechy

Konstrukci střechy menších chat i větších obytných srubů tvořily zpravidla dva sloupy – tzv. sochy, umístěné obvykle ve středu štítových stěn (nebo uvnitř prostoru u valbových střech) a zahloubené do země. Někdy se místo plných soch používaly pouze tzv. polosochy – ty nejsou ukotvené v zemi, ale pouze v trámu na vrcholu roubení a proto musí být podepřeny dalšími prvky.

Na sochách, zakončených vidlicí (případně čepem), byla položena hřebenová vaznice, tvořící samotný hřeben střechy. K hřebenové vaznici se upevňovaly krokve vedoucí kolmo k vaznici a směřující od štítu dolů ke stěnám, které přesahovaly, aby voda stékala dál od domu a stěn. U chat ve starším období a i později u některých hospodářských objektů či provizorních zemnic a polozemnic někdy dosahovala střecha až k zemi, kde se krokve upevňovaly. Konstrukce větších či patrových obytných budov bývala nejspíše i složitější a vyžadovala práci zkušeného řemeslníka – tesaře. Používaly se konstrukce střech valbové, sedlové a stanové. Rozdíl mezi nimi je patrný na první pohled, protože sedlová střecha má štíty, kdežto valbová je skosená na všechny strany a štíty postrádá. Stanová střecha je podobná valbové, ale má tvar bližší pravidelnému jehlanu – tento typ střechy bychom našli spíše u drobnějších hospodářských staveb (např. oboroh) nebo u věží a věžiček stejně jako střechu pultovou – viz. obr.

Spojovací materiály

V raném středověku i později bylo železo a další kovy vzácné, takže se jich jako stavebního prvku (hřeby aj.) užívalo pouze výjimečně (spíše na petlice, zámky a někdy také závěsy dveří, mříže apod.). Stěny dřevěných budov, trámy, krovy, schody apod. byly spojovány tesařským způsobem s pomocí různých zádlabů, dřevěných kolíků a čepů. Častým spojovacím prvkem užívaným zejména u lehčích konstrukcí a střech bylo vázání. Vázalo se buď s pomocí vrbového proutí (lehčí konstrukce) nebo s pomocí tzv. houžví. Houžve se vyráběly například z mladých smrčků, namáčených dlouhodobě ve vodě a následně rozklepaných na vlákna. Vlákna se rozdělovala a splétala v provazy. Spoje se vázaly houžvemi za mokra, protože po vyschnutí se houžve stáhly a spoj zpevnil. Jako alternativu k houžvím lze použít řemínků ze surové kůže – surová či spíše hrubě vyčiněná kůže se máčí dokud nezměkne, pak se rozřeže na řemínky, které je nutné pořádně roztáhnout (např. napínáním přes bidlo). Po uvázání latí kůže vyschne, zkrátí se a ztvrdne. Spojení je velmi pevné. Tento druh spoje ale nemá tak dlouhodobou odolnost vůči nepříznivým vlivům počasí a tak se hodí spíše tam kde kůži kryje další vrstva krytiny (šindele, došky aj.).

6) PRÁCE S PROUTÍM 

Košíkářství

K běžně rozšířeným domácím pracím, v raném středověku, patřilo také pletení různých košíků, košů, nůší a ošatek z různě silných loupaných či neloupaných vrbových proutků, slámy apod.

Z proutí se vyráběly také vrše určené k lovu ryb nebo haltýře určené k jejich uchovávání ve vodě. Dále pak také košatinové korby lehčích vozů.

Proutěné konstrukce

Vyplétání ze silnějších houžví nebo slabších proutků se používalo též jako stavební prvek – společně s vrstvou mazanice na výplně štítů domů, na stěny hospodářských budov, přístřešků či oborohů a často na ploty a různá ohrazení.

POUŽITÁ LITERATURA

Benda, K. a kol. 1999: Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích – Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha.
Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
De Morant, H. 1983 Dějiny užitného umění od nejstarších dob po současnost, Praha.
Dlabal, S. 2000: Nábytkové umění – vybrané kapitoly z historie, Praha.
Frýda, F. 1982: Nálezy středověkého dřeva z Plzně, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Choc, P. 1967: S mečem i štítem, Praha.
Janotka, M. – Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Janotka, M. – Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla, Praha.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku, Praha.
Mészárosová, K. – Polla, B. 1982: Stredoveké výrobky z dreva vo svetle archeologických nálezov na Slovensku, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.), Praha.
Pavlištík, K. 2005: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, Zlín
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Vermouzek, R. 1982: Středověký vůz, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Winter, Z. 1906: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha.
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí, Praha.

DOPLŇUJÍCÍ LITERATURA

Kohout, J. – Tobek, A. – Muller, P. 1996: Tesařství – tradice z pohledu dneška, Praha.
Medková, E. – Bohmannová, A. 1985: Starožitný nábytek (údržba a opravy), Praha.
Smialowski R. 1959: Architektura i budownictvo pasterskie w Tatrach Polskich. Krakow.
Vinař, J. 2004: Historické krovy I. – Konstrukce a statika, Praha.
Vinař, J. 2005: Historické krovy II. – Průzkum a opravy, Praha.