Čas práce: kožedělná výroba

KOŽELUH

Pokud není kůže (nebo kožešina) zbavena zbytků tuku a náležitě konzervována, podléhá poměrně rychle zkáze. Již pravěký člověk se naučil kůže primitivně čistit, sušit a změkčovat, aby je mohl použít na své oděvy či obuv. Vyčiňování kůží výtažky z rostlin a hlinitými solemi znali již staří Egypťané ve 3. tisíciletí př.n.l.

Vyčiněním se z původní surové kůže vytváří useň (holá) nebo kožešina (s chlupem). Kůže a kožešiny zpracovával a činil koželuh. Ačkoli se již v raném středověku mohli ojediněle (ve větších obchodních centrech) vyskytovat i specializovaní koželuzi a dílny-koželužny, zaměřené přímo na zpracovávání kůží a kožešin, většina kožedělných výrobců (ševců, sedlářů, řemenářů aj.) si kůži připravovala sama, takže práce koželuha byla obsažena v jejich řemesle. Jako samostatní řemeslníci s vlastní organizací vystupují koželuzi až později - první cechy koželuhů u nás vznikají teprve ve 14. století a původně byly spojené právě s obuvníky.

Koželuh surovou kůži nejprve hrubě oškrábal od zbytků tuku, máčel a pral ve vodě. Rozmáčenou kůži následně zbavil chlupů (např. s pomocí vápna), takže vznikla tzv. holina. Holina se dále mořila a zpracovávala tříslením (tříslovina se získávala z kůry  - smrku, břízy, ovocných stromů apod.), případně hlinitými solemi či působením různých tuků (zejména rybích). Nakonec koželuh kůži seřezával (postruhoval), aby docílil stejnoměrné tloušťky.


SEDLÁŘ, ŠTÍTAŘ, ŘEMENÁŘ A UZDAŘ

Nejstarší skromné písemné zmínky o kožedělných řemeslech u nás pochází z pera arabského spisovatele Abdallaha al Bekriho, který v 11.st. v Kordobě zaznamenal vzpomínky židovského obchodníka a cestovatele, Ibrahima ibn Jákoba, jenž navštívil Čechy v letech 965-966 s maurským poselstvem k císaři Otovi I. Ibrahima ibn Jákoba (Abraháma syna Jakubova) zaujaly při návštěvě Prahy mimo jiné práce pražských kožedělných řemeslníků: "V městě Praze se vyrábějí sedla, uzdy a štíty, kterých se v jejich zemích užívá" (Mendl 1947, 7), což svědčí o tom, že už v desátém století zde byla  kožedělná výroba rozvinutým řemeslným odvětvím. 

S kůží přicházeli do styku, kromě sedlářů, uzdařů či řemenářů také další řemeslníci - např. štítaři. Přestože víme o existenci řemeslníků vyrábějících u nás štíty na prodej přinejmenším už od 10.století, přímo o jejich práci toho v tomto období příliš mnoho říci nemůžeme. Dokonce ani přesná konstrukce štítů používaných u nás v 9.-10.st. není známa a i mladší štíty z 11.-12.st. známe dosud pouze ze zahraničí (Švýcarsko, Polsko, Skandinávie aj.), popřípadě hojných ikonografických pramenů od nás i z ciziny. Ze starších nálezů (Velká Morava) víme, že základem štítu byl kruhový či oválný dřevěný korpus, dále potažený kůží (zřejmě mokrou nebo syrovou) pro zpevnění jeho povrchu a celkové zvýšení odolnosti. Dřevěný korpus potažený kůží či tkaninou měly pak i mladší tzv. "mandlové" štíty používané od 11.st. Kůže se pak uplatnila i na úchopy štítů nebo řemení, které sloužilo k zavěšení štítu přes rameno či na záda bojovníka v boji nebo při přesunu. Podrobnější informace ke štítům a jejich konstrukci můžete najít v  Času války. 

Teoreticky sedlář vyráběl sedla, řemenář (rejmař) krájel z kůže řemeny a vyráběl opasky a uzdař zhotovoval koňské postroje. V praxi si však byla tato tři řemesla natolik blízká a příbuzná, že se často zcela volně prolínala (někdy i s prací ševce). Kupříkladu sedlář tak mohl zhotovovat kompletní výstroj koně včetně sedla, postroje či chomoutů, ale i různé další výrobky z kůže či usně - jako brašny, váčky, vaky, měchy, řemeny, popruhy, polstrování, čalounění apod. 


brašna 

Kožená brašna se zapínáním z parohu. Výroba Curia Vitkov. 

Teprve později (vrcholný a pozdní středověk) s rostoucí specializací řemeslné výroby došlo k ostřejšímu vymezení jednotlivých kožedělných řemesel, ale protože si i nadále byla svou povahou velmi blízká, docházelo k častým "profesním" či "cechovním" tahanicím a třenicím. S ohledem na příbuznost těchto řemesel, zvláště pak v raném středověku, uvádíme níže pro ilustraci různé výrobky, které mohl sedlář vyrábět.

opasek

Ačkoli vyráběl i další věci z kůže či usně, hlavní náplní práce sedláře byla samozřejmě výroba sedel a v raném středověku zřejmě i výroba kompletních postrojů. S ohledem na to, že kůň představoval prakticky jediný rychlejší dopravní prostředek (též nepostradatelný bojový prostředek a později i tažný), byla po práci sedláře vždy značná poptávka. Ta také přispěla k poměrně brzkému vyčlenění a rozvoji tohoto a dalších příbuzných řemesel - zpočátku především při významnějších centrech hradské (župní) správy, kde byly také trhy popřípadě obchodní trasy zajišťující odbyt výrobků. 

sedlo

Bojové sedlo z 11. století - dle Violleta le Duc

Pokud jde o konstrukci samotných sedel u nás v raném středověku, jsme na tom bohužel podobně jako se štíty. Cizí písemné prameny z 9.-10.st. nás ujišťují o tom, že se u nás sedla hojně používala a vyráběla, ale nálezy sedel nebo jejich významějších fragmentů dosud chybí. Jsme tak odkázáni pouze na hojné ikonografické prameny od nás i z ciziny, popřípadě nálezy dochovaných pozůstatků sedel ze zahraničí - např. polského Lutomierska (10-11.st.). Můžeme se však důvodně domnívat, že sedla používaná u nás i jinde v Evropě měla v zásadě stejnou nebo obdobnou základní konstrukci. Šlo o tzv. "kozlíková sedla" - základem byla pevná dřevěná kostra dosedající přes polstry z boku na hřbet koně. Kostra vytvářela vpředu a vzadu různě vysoké "rozsochy" které jednak držely kostru pohromadě a jednak dodávaly jezdci stabilitu v sedle (zejména pak při úderu kopím), popřípadě pak v boji chránily jeho slabiny a částečně i záda a boky. Přední rozsocha bývala zpravidla rovná nebo mírně vykloněná směrem dopředu, zadní (o kterou se jezdec opíral nebo na kterou dosedal při jízdě) byla buď vykloněná směrem dozadu (9.-10.st.) nebo naopak poměrně vysoká a vzpřímená (především od 11.st.). Na výjevech sedel přibližně od druhé poloviny 12.st. si můžeme povšimnout výrazné změny zadní rozsochy - zůstala reklativně vysoká a vzpříměná, ale došlo k jejímu prohnutí a protažení podél boků jezdce, který tak do ní dosedl jako do křesla. To opět zvýšilo větší stabilitu bojovníka v sedle, zejména v boji. Starší typ sedel s jednodužší zadní rozsochou, popřípadě rozsochou vykloněnou vzad ale nezmizel úplně - nacházíme jej občas v ikonografii i nadále, ale sloužil spíše coby cestovní sedlo.

sedlosedlo
Pokus o rekonstrukci sedla z 10.-11.st. na základě polských nálezů sedel a ikonografie 11. stol. Sedlo je zcela funkční. Curia Vitkov.

Protože se nám ze sedel dochovaly pouze dřevěné kostry, nevíme přesně, jak tato sedla původně vypadala. Existuje tak několik různých hypotetických rekonstrukcí původní podoby těchto sedel. Na základě dochovaných pozůstatků a ikonografických pramenů se domníváme, že se nejstarší sedla ještě nepotahovala kůží ani tkaninou úplně. Přinejmenším rozsochy zřejmě zůstávaly holé a byly někdy zdobené řezbou (možná polychromovanou), pobíjeny ozdobnou kovovou garniturou aj. Polstrování mohlo být vyřešeno vycpávanou tkaninou, kůží nebo kožešinou. Kůže se ale zcela jistě uplatnila na sedlové řemení. Složitější sedla, která nacházíme na výjevech od 12.st. - přinejmenším jejich nákladnější varianty - už zřejmě měly kostru zcela potaženou jemnou mořenou či barvenou kůží nebo drahou tkaninou. Zdobila se ornamentálním kováním, hřeby a nýty (u honosných sedel i stříbrnými nebo zlatými). Kanovník Vyšehradský uvádí dokonce i cenu takového velmi honosného postroje a sedla "Dary Uhrů pak, přinesené císaři, jsou tyto: dva bílí koně slušně vystrojení, jejichž sedla měla cenu 26 hřiven zlata a mnohé jiné." (1974, 54).

sedlo

Sedlo s postrojem z konce 12.st. - rukopis Petra de Ebulo

Z uvedeného vyplývá, že raně a vrcholně středověký sedlář musel být zkušený řemeslník i při práci se dřevem (kostry sedel) a kovem (ozdobné garnitury, přezky) nebo musel s takovými řemeslníky úzce spolupracovat. Podrobné detaily stran výroby a náčiní sedlářů raného středověku se sice nedochovaly, ale lze si učinit dobrý obrázek o jejich vybavení a práci za pomoci mladších pramenů. K vybavení sedláře patřila především sada nožů (různých tvarů - od rovných po půlměsícové) určených ke krájení kůže a usně, nůžky, pravítka, kružidla, okrajovače, hranítka, kladívka, průbojníky, kleště, sedlářská šídla, silné nitě-dratve apod. Kůže se krájela na dřevěných špalcích či silné např. lipové desce (aby se netupily nože) a seřezávala (šrafovala) na litografickém kameni. Sedlo se šilo na sedlářském koníku. Dřevěná kostra sedla se obkládala březovou kůrou či plátnem a pak se na ni za mokra natáhla kůže. Po vyschnutí kůže dobře přilnula a vypjala se. Sedla se polstrovala např. pomocí srnčích chlupů. Detailnější informace o konstrukci sedel, postrojů a další jezdecké výstroje můžete najít v samostatném článku v Čase války - zde

sedlo

Ukázka sedla ze 13. století.

ŠVEC

Nejstarší doklady, naznačující nošení jednoduché obuvi nacházíme již na pravěkých skalních a jeskynních kresbách. Zbytky primitivní obuvi se nacházejí též na nohou mumifikovaných těl v bažinách. Antika znala obuv nejrůznějších tvarů - převážně však jednoduchou a zpravidla otevřenou (caligae, carpatina, sandalion aj.). Podobnou otevřenou obuv bychom ještě v raném středověku mohli najít na nohou řeholníků. Z germánského prostředí máme doloženy nízké opánky z jednoho kusu kůže (F. Schlette), ale ve Velké bažině u Huntenburgu (SRN) byla také nalezena noha obutá ve vyšší holínce z hověziny. Holínka byla vysoká 25cm, sešita lněnou dratví z několika dílů s podrážkou silnou 4 až 5mm. Podobné typy obuvi znali i staří Slované. 

krpce
Nejjednodušší kožená obuv - krpce, opánky sešité z jediného kusu. Výroba Curia Vitkov. 

Z Velkomoravského období jsou však zatím archeologicky doloženy pouze skromné zbytky obuvi (kůže) a stylizovaná vyobrazení. V nálezech se občas setkáváme s dvojí vrstvou různé tkaniny uchycené k fragmentům kůže, kdysi tvořícím obuv. Protože se nosily tkané onuce je možné, že druhá vrstva tkaniny pochází z nějakého vyložení boty textilem. Z 11.st. pak pochází nález většího fragmentu svršku složitější kožené boty z Opavy. 

Větší rozmach evropského obuvnictví nastal až v románském období. Nejstarší ševcovské cechy se v západní Evropě zakládaly již koncem 11. století, u nás až mnohem později. Podobně jako jiná řemesla se i obuvnictví rozvíjelo především v podhradí správních hradských (župních) center v blízkosti trhů. V našich písemných pramenech se zmínky o ševcích objevují již v 11-12.st. V zakládající listině litoměřické kapituly (B) je dokonce jmenován švec Plativoj žijící v Lukavci (CDB I, č. 55). Nevíme toho o něm mnoho (stejně jako o poměrech jiných ševců a dalších kožedělných řemeslníků v raném středověku), snad jen že byl ve služebném poměru k litoměřické kapitule a nepatřil zřejmě k nejchudším, protože vlastnil i další zemědělskou půdu v několik kilometrů vzdálené Radouni. Z toho se dá odvodit, že pro svou obživu Plativoj či jeho rodina kombinovali ještě řemeslo ševce a práci sedláka. 

bota

Nejrůznější archaické, splétané, líčené a slaměné střevíce či dřeváky užívané především v sociálně slabším (a venkovském) prostředí se většinou vyráběly podomácku svépomocí, stejně jako primitivní kožené opánky - krpce, známé již ve starším období. Složitější a kvalitnější obuv z plsti nebo častěji z vyčiněné kůže - usně, již ale vyráběl specializovaný řemeslník - švec. Obuv se zhotovovala z usně ovčí, kozí, hovězí, teletiny a ke kvalitním patřila též useň koňská(obuv nobility se zhotovovala též z drahých tkanin - hedvábí, aksamitu či brokátu). Nejkvalitnější jemné usně pro obuv nobility se dovážely z Orientu - např. "safián" či "kordofán" (jemně činěná jehněčí kůže či kozinka). Honosnější obuv se též barvila a zdobila vyšíváním, ozdobným prostřihováním (např. nálezy krpců z Opole v Polsku), perlami a korálky či kovovým vbíjením. 

Ve starším období (a často i později) si obuvník kůži většinou připravoval a činil sám, takže musel ovládat i práci koželuha. Švec (podobně jako sedlář apod.) se také nemusel věnovat výhradně výrobě nebo opravám obuvi; zvláště v raném období do náplně jeho práce mnohdy jistě spadaly i další jemnější kožedělné práce - rukavice, váčky, brašny, měchy, opasky, pochvy nožů apod. jejichž oddělení přinesla až pozdější specializace výroby (dokonce se později oddělili i výrobci nové obuvi - tzv. noviníci či nováci, od těch kdo ji zpravidla pouze opravovali - vetešníků, prťavců aj.).

Za typickou románskou obuv by se daly označit jednoduché, nízké otevřené střevíce, které můžeme vidět v hojných ikonografických pramenech - např. freskách v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě. Šlo o poměrně jednoduchou obuv, vycházející stylově ze starších kožených opánků. Střevíce jsou tvořené podešví a svrchní částí z jednoho nebo více dílů (Opava, Opole aj.). Podešev byla ještě zpravidla měkká, řidčeji mohla být i ze silnější a odolnější kůže (např. vepřovice, hovězina) ale podpatek ještě znám nebyl. K noze se střevíce upevňovaly pomocí řemínků nebo jednoduchých kostěných, dřevěných či kožených knoflíčků - olivek. 

krpce krpce
krpce
Ukázka jednoduchých kožených střevíců upevněných k noze řemínky. Jsou vyrobeny z hověziny s hladkou podrážkou o rovnoměrné síle (4mm). Svrchní část tvoří v tomto případě 3 díly (o síle 3mm), ale jak víme z nálezů, je možné konstruovat svrchní část i jen ze 2 či dokonce jediného dílu. Svrchní část je k podrážce přišita (lněnou dratví) švem dovnitř (bota se šije naruby a následně se otočí) , takže i bez podlepení a zesílení podešve není šev na chodidle vystaven prošoupání. Výroba Curia Vitkov.

Vedle krpců a střevíců se vyskytovaly i jednoduché kožené holínky (Beranová 1988) rovněž s měkkou podešví (kotníčkové či o něco vyšší do půl lýtek), známé již ve starším období (Germáni, Velká Morava aj.). Od 13. století se pak i u nás rozmáhá bytelnější obuv, již většinou s pevnou tuhou podešví, nazývaná škorně (slovo "boty" se u nás užívalo až od 15.st.). Obuv raného středověku ještě nerespektovala přirozenou klenbu nohy - podrážka byla směrem ven i dovnitř plochá, případně se bota vycpávala mechem (spíše asi ale kvůli tepelné izolaci v zimě apod.). Bota často ani tvarově nerozlišovala mezi nohou pravou a levou, takže se k noze přizpůsobovala až při následném nošení (asymetrická obuv byla známa již v Antice a některá ševcovská kopyta ze 14. století již mají asymetrický tvar). Soudě dle ikonografických pramenů mohly být boty románského a raně gotického období ve špici buď oblé (řidčeji) ale častěji se již prosazuje mírné zahrocení (teprve 14. a zejména 15. století ale přineslo dlouhé gotické špice známé např. jako čapí zobáky, nosy apod.).


boty

Vysoká obuv nobility. K noze se upínala pomocí kožených pásků a olivek vyrobených ze dřeva, kosti nebo kůže. Výroba Curia Vitkov

K nástrojům ševce patřily (podobně jako u sedláře) nejrůznější nože na krájení kůží a usní, nůžky, ševcovská šídla, nitě-dratve (běžně lněné, ale honosná obuv mohla být šita i hedvábím aj.), jehly, pravítka, kružidla, verpánek, ševcovské klihy aj. Je otázkou, zda se v raném středověku vůbec používal jeden z nejtypičtějších ševcovských nástrojů - dřevěné kopyto. Kopyto totiž při výrobě boty šitím tak jak to popíšeme dále není nutně potřeba, naopak bota se dá šít snadno i bez něj. Kopyto je potřeba jednak při přibíjení - flokování podešve což se při přišívání podrážky nepoužívá a jednak k tvarování a modelování svrchního dílu což u tak primitivního typu obuvi jakou byly láptě nebo krpce nebylo většinou potřeba. Na druhou stranu nelze existenci dřevěného ševcovského kopyta zcela vyloučit už v raném středověku, protože skutečně mohlo pomoci při tvarování některých částí boty a obecně jako forma k tvarování bylo již tehdy známo. Dokonce se dostalo i do písemných pramenů, byť již v přenesené formě, když Kosmas aby s nadsázkou popsal fakt, že mají dva lidé stejnou povahu pravil, že "jsou uděláni na jedno kopyto" (1950). 

Šití

Při výrobě boty švec nejprve nastřihl či vykrojil kůži, poté si ji předem naděroval šídlem a následně sešil - zpravidla voskovanou lněnou dratví. Svrchní díl se k podešvi přišíval vnitřním švem, takže švec musel šít botu převrácenou naruby - přišil svrchní díl k podešvi (nebo prostřednictvím dalšího vloženého proužku kůže, který usnadňoval výměnu prochozené podešve) a následně botu obrátil. Proto se pro tento typ obuvi vžil i v cizině název "převracené boty" (anglicky "turned shoe"). Rekonstrukci postupu výroby takové obuvi najdete v samostatném článku

sidla

Šídla

KNIHAŘ

Ke specializovaným kožedělným řemeslům patří také knihaři. Protože psaní, opisování i vázání knih byla v raném středověku výlučně církevní doménou, zabývali se touto nákladnou činností prakticky pouze kláštery. Písařstvím se v různé formě zabývaly všechny církevní řády, proslulí v psaní a opisování knih byli zejména Benediktýni, Dominikáni a Františkáni a to buď přímo vlastními silami nebo s pomocí najatých, placených písařů (Sázavský opat Dětřich najímal písaře k opisování latinských knih již v 11.st.). Jednou z nejstarších literárních památek u nás dokládající i způsob šití a vazby je například Vyšehradský kodex z 80. let 11. století.

Nejstarší knihy byly psány na kožených listech - pergamenech. Práce mnicha-knihaře tak zpravidla zahrnovala jednak přípravu kůže, výrobu samotného pergamenu z jemné a rovnoměrně seřezávané holiny, tak i sešití a lepení hotových listů a výrobu desek knihy. K výrobě pergamenu se používalo jemně činěných kůží telecích, oslích, kozích, ovčích - jehněčích a velmi vzácné a kvalitní pergameny se vyráběly z kůží ještě nenarozených jehňat. Barva pergamenu se pohybovala od žluté k bílé - čím bělejší byl, tím byl kvalitnější a dražší. Povrch se jemně seřezával, brousil a křídoval. Rozlišuje se pergamen jihoevropský, jehož listy bývaly jemně upravované pouze z jedné strany a středoevropský jemně upravovaný z obou stran. 

Protože pergamen byl nesmírně drahý, uchylovali se někdy mniši k seškrabávání popsaných stránek z listů (i celých rukopisů) které již nebyly aktuální, aby je mohli znovu použít k novému textu (tzv. palimpsesty).  K sešití listů se používaly tenké kožené řemínky, zvířecí šlachy, řidčeji pak hedvábné nitě apod.

Desky knih se v raném středověku vyráběly nejčastěji pouze z pergamenu, měkké nebo silnější kůže (vepřovice, hovězina) zpočátku nebarvené, později i barvené (zdobení vyřezáváním se užívalo až od 14. století). Nákladnější knihy měly desky někdy také dřevěné (bukové, dubové), potažené jemnou kůží, nebo drahou tkaninou. Z důvodů estetických i čistě praktických (ochranných) bývaly nejnákladnější knihy také opatřovány zdobným litým či tepaným kováním a nejdražší též vykládáním drahými kameny. Za možný zbytek takového nákladného knižního kování bývá označována reliéfní spona s postavou sedícího žehnajícího Krista, ze zlaceného bronzu nalezená na třetím nádvoří Pražského hradu a pocházející asi z 12.st.

iluminator

Knižní iluminátor Everwinus při práci.

Knihy se neukládaly jako dnes, ale nejčastěji naležato, takže jejich hřbet nebyl důležitý, zato čelní strana desek bývala zvláště zdobená. Aby se nákladné knihy (mešní kniha měla v 11. století cenu statku nebo vinice) neničily nebo při manipulaci či převozu nepoškozovaly, bývaly ukládány do různých kožených pouzder, váčků či plen. Pleny mohly být kožené nebo tkané (honosné i hedvábné).


POUŽITÁ LITERATURA

Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
Janotka, M., Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Janotka, M., Linhart, K. 1984:  Zapomenutá řemesla, Praha.
Kostelníková, M. 1972: Velkomoravský textil v arch. nálezech na Moravě, Praha.
Mendl, B. 1947: Vývoj řemesel a obchodu v městech pražských, Praha.
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Schlette, F. 1977: Germáni, Praha.
Skarlantová, J., Zárecká, J. 1978: Základy oděvního výtvarnictví, Praha.
Tomas, J. 1982: Řemeslníci 11.-13.st. v českých zemích v písemných pramenech. Archeologia historica 8/83, Roudnice n.L.