Na počátku našeho fiktivního příběhu o dvorci raně středověkého šlechtice Vítka stály služebné povinnosti v rámci hradské soustavy. Asi před polovinou 12. století byl totiž vyslán z nejbližšího hradského centra v Mladé Boleslavi coby sotva dvacetiletý „pověřený úředník“ s úkolem vybudovat zde strážní místa při často využívané severní cestě. Její trasa vedla do Lužice, na Budyšín a Zhořelec, odkud bylo možné se navázat na velké obchodní stezky (ve Zhořelci např. na Via Regia). S koncem 13. století bude tato severní cesta známá již jako Žitavská. Samotná Žitava začala vznikat coby osada asi až od počátku 13. století, městská práva získala od Přemysla Otakara II. v roce 1255. Žitavsko v této době náleželo českému knížectví, současná hranice neexistovala.
Vítek měl udržovat cestu přístupnou, prosekávanou se všemi vyznačenými body (např. přeseky, záseky ve stromech, velké kameny, mostky, brody apod.), které byly nutné k průjezdu. Současně bylo jeho povinností dohlížet na projíždějící, zejména pomáhat poslům, kupcům, ale také bránit přepadům, pohřbívání u cesty atd.
Svěřené povinnosti nemohl Vítek vykonávat sám, proto měl s sebou skupinu lidí, jíž byl obdarován.
Jako součást služby získal možnost vystavět si zde dvůr – domov pro sebe a své nově nabyté poddané. Jeho lidé přišli v různém stupni tzv. společenského postavení. Jedni byli svobodní, znalí řady dovedností, zvláště cenných řemesel, druzí nesvobodní, ti se měli věnovat hlavně orbě a službě pro Vítka. Stejně jako Vítek sám, tak většina těchto příchozích přišla, jinak řečeno byla Vítkovi přidělena i s rodinami. Skupina, která zde začala budovat nová osídlení a v níž se tak říkajíc hodila každá ruka, tak mohla čítat až 30 osob.
Budování areálu
K budování dvorce byl vybrán stranou a poněkud více od severní cesty výškově vhodný, nezalesněný terén. Dalo se zde dobře rozhlížet do krajiny a v okolí se nabízely plochy pro polnosti a vesnice. Prvotní, provizorně postavené přístřešky musely ale záhy nahradit srubové stavby, aby se podařilo přečkat první zimu. Poměrně rychle však Vítek s muži zjistili, že zemnice a polozemnice nejsou vhodné pro tuto lokalitu, neboť se zde nacházelo převážně skalnaté podloží. To mimo jiné přinášelo i obtíže při hloubení zásobnicových jam – obilnic.
Dřevěné objekty, jež muži postupně stavěli, měly proto nejčastěji charakter jednoprostorových nadzemnic s doškovými nebo šindelovými střechami. V domcích se nacházelo vždy buď otevřené ohniště, nebo hliněná pícka. Kouř odváděly dymníky nad povaly a otvory ve štítech sedlových střech.
Souvisle s prvními sroubenými domky vznikaly od počátku také příkop a valové opevnění s kůly. Současně se v ohrazení dvorce stavěly dvě vstupní brány. První příjezdová, neboli hlavní vstupní brána od jihovýchodu a druhá, jež se nachází na protější straně, a lze z ní vyjít směrem k vesnici oráčů a některých řemeslníků, tedy do vesnice, jež začala pozvolna vyrůstat pod dvorcem.
Nejstarší zastavění dvorce s prvními domky, opevněním i vesnicí pod kopcem ale neznamenalo ukončení stavebních prací. Hlavní cíl Vítkova snažení se záhy upřel na vybudování důstojného obydlí pro jeho rodinu. Dosud totiž obýval Vítek se ženou i dětmi jeden ze dvou větších srubových domků. Záměr, který se rozhodl realizovat se svými lidmi, představoval výstavbu dřevěného patrového objektu – paláce. V paláci následně žila s Vítkem a jeho rodinou také část služebnictva. Původně se jednalo o nevolníky, kteří se věnovali péči o pána a paní, pomáhali s vařením, topením, starostí o šatstvo, ale také třeba s péčí o děti. V paláci se pozvolna stávali osobními sloužícími i s vlastními dětmi, na něž služba přecházela a s koncem 12. století se starali už o další generace Vítkových potomků.
Ekonomika dvora
Chod rozrůstajícího se dvorce i vesnic, stejně jako dohled nad povinnostmi svobodných i nesvobodných poddaných svěřil Vítek správci dvora – šafářovi. Správce řídil plnění povinností, rozděloval jednotlivé úkoly, staral se o shromažďování zásob a v nepřítomnosti pána zodpovídal zvláště za hospodářský chod dvorce.
Povinnosti spojené s údržbou cesty a strážením vyčlenil Vítek pod dohled hlavního strážce lesa (hajného), který měl k ruce několik mužů přímo pověřených údržbou cesty.
V prosperujícím dvorci bývalo ale také třeba myslet na obranu před nepřáteli. Proto byli mladí muži – zejména ti, kteří se podíleli na strážení cesty nebo areálu dvorce, vedeni k bojovým dovednostem. Dohled nad výcvikem potenciálních bojovníků připadl z Vítkova rozhodnutí vrchnímu strážci dvorce, jenž byl zároveň jeho věrným druhem v každém boji a na cestách.
Ženy na dvorci naopak podléhaly povinnostem, které organizovala Vítkova choť. Vzhledem k tomu, že se ale starala rovněž o děti a manžela, pomáhaly jí další ženy. V paláci se na úklidu, praní, donášce vody a dřeva, výpomoci v kuchyni hlavnímu kuchaři podílelo hned několik žen různého věku.
Ostatní ženy, manželky a dcery mužů ze dvorce, se kromě péče o domácnost a výpomoci v rámci sezónních zemědělských prací rovněž podílely na textilní výrobě. Každá z žen tak prakticky stále předla, nebo alespoň tak, jak jen jí to čas dovolil. Příze se shromažďovala v textilní dílně dvorce. Zde se pak nacházely nejen napředené zásoby, ale i tkalcovské vertikální stavy. V dílně se prakticky nepřetržitě tkaly látky, vyráběly různé tkanice, šily oděvy i užitkový textil (přikrývky, polštáře, osušky aj.), neboť dvorec musel být také v tomto ohledu samostatný. Na dostatek příze a textilní výrobu dohlížela na dvorci jedna z žen, které se po vzoru knížecích hospodářských dvorců říkalo „avia“. A pokud zrovna nevrcholily polní práce, soustředila avia v textilní dílně vyčleněnou skupinu žen, nevolnic.
Péče o duše obyvatel
Prosperující lokalita dvorce s přilehlými vesnicemi znásobila tak během let nejen objekty, ale i počet lidí v majetku Vítka. Tito lidé (původně svobodní i nesvobodní) se postupně profilovali jako poddaní na statcích raně středověkého šlechtice. Vítkovi lidé byli křesťané, ale zároveň mezi nimi přežívaly různé pověry a prastaré pohanské zvyky a rituály. Vítek si proto dlouhodobě přál situaci zlepšit a jediná příhodná cesta, která se mu nabízela, bylo vybudování kostela, kde by působil kněz. Ten by následně dohlížel na duchovní život zdejších obyvatel.
Při svých častých cestách do hradského centra v Mladé Boleslavi, při návštěvách Litoměřic a občas i přemyslovské Prahy potkával Vítek další šlechtice, kteří se rovněž snažili doplnit své prosperující statky reprezentativními sakrálními stavbami.
Na vznikajících šlechtických doménách zpočátku často vznikaly pouze dřevěné kostelíky, ambiciózní stavebníci je však plánovali v budoucnu přeměnit na kamenné objekty. A také Vítek, nadšený stejnou myšlenkou, si přál založit stavbu, kterou v budoucnu měli ocenit a dotvořit jeho potomci. Vítek mladší ho na cestách doprovázel a poznával postupně povinnosti, které měl jednou zdědit.
Dřevěný jednolodní kostelík naplánoval Vítek záhy postavit na samém vrcholu kopce, tedy na nejvýše položeném místě dvorce. Budoucí objekt naproti paláci ale potřeboval kněze a jeho pomocníky. Od počátku zajížděl na nově budovaný dvorec z Mladé Boleslavi mladý jáhen Ahně, který se pro Vítkovy plány nadchnul. Oba muži se ostatně znali z dětství, které prožívali v hradském centru Mladé Boleslavi. Ahně se navíc velmi rychle stal i duchovní oporou a jakýmsi osobním kaplanem urozeného Vítka. Sám chtěl dosáhnout na kněžské svěcení a zajistit si dobré místo. Vítek se proto v novém sídle snažil získat pro svého duchovního podporu u pražského biskupa, aby jeho příští vlastnický kostel na dvorci mohl spravovat právě Ahně. Pro vytyčení kostela a posvěcení stavby bylo rovněž nutné doprovodit na dvorec biskupa, náležitě ho pohostit a domluvit celý plán.
U kostela měl rovněž vzniknout hřbitov, protože právě církev dbala ve svých výzvách v této době (12. století) na to, aby se zamezilo místy přežívajícímu pohřbívání u cest nebo polí, tedy mimo posvěcenou půdu.
Foto © Curia Vitkov – Daniel Hlinomaz