Postup výroby kroužkové zbroje

ÚVOD

Správný způsob pletení kroužkové zbroje se od Antiky či středověku prakticky nezměnil, takže většina zbrojí, se kterými se setkáte v historickém šermu (film a divadlo je kategorie sama pro sebe) je pletena stejně. Od originálů se však často liší použitým materiálem, jeho povrchovou úpravou a faktem, že dosud jen malá část z nich má kroužky spojené nýtkem, háčkem, kovářsky svařené nebo kombinované s kroužky vyseknutými z plechu. 

Většina zbrojí v hist. šermu je zatím pouze zavíraná a dlužno dodat, že i taková zbroj skýtá slušnou ochranu proti otupeným sečným zbraním, které se při šermu obvykle používají. Skutečně kvalitní repliky původních kroužkových brní už ale bývají vyrobené jinak - z materiálů blížících se vlastnostmi originálům (přinejmenším vzhledem), nýtované, kovářsky vařené aj. Ať už jde o zakázková díla nemnohých šikovných tuzemských brnířů nebo výrazně levnější práce, importované stále častěji z Asie. To naznačuje kudy se bude ubírat další vývoj nejen v oblasti Living history, ale i hist. šermu.

Pokud jste se někteří z vás přesto rozhodli vyrobit si kroužkovou zbroj sami - ať už jako skutečnou nýtovanou repliku nebo jen jednodužší zavíranou zbroj, pro vás je určen tento návod. Záměrně jsem jej pojal tak, aby podle něj dokázal zbroj vyrobit úplně každý - tedy i laik bez sebemenších zkušeností a kvalitního vybavení, doma na koleně. Jedinou výjimku představuje nýtování, budete-li nýtovat, pro které si budete muset nechat udělat vlastní specializované nástroje. 

UPOZORNĚNÍ:

Berte prosím v potaz, že se nám toho z řemesla brnířů, s výjimkou samotných výrobků, dochovalo jen nesmírně málo. Takže mnohé nástroje a postupy jsou výsledkem experimentů, na kterých se stále pracuje. Také teoretická stránka historie tohoto oboru není bohužel jednoduchá - o mnoha věcech se v odborných kruzích stále ještě diskutuje, objevují se nové hypotézy a teorie. Proto tento článek odráží pouze momentální stav mého osobního poznání v oboru, které se pochopitelně stále vyvíjí. Proto se mění i tento článek - o nové testované nástroje, postupy i znalosti. Z tohoto důvodu bych vás rád požádal, aby jste tento článek nekopírovali na své weby, jak se to mnohdy děje a to ani s poctivým uvedením zdroje (jako je to možné u jiných našich článků) ale spokojili se pouze s aktivním odkazem na tuto stránku. Jinak nemůžu pochopitelně zajistit, že vaše staré kopie článku budou obsahovat aktuální informace, změny, nové fotografie apod. Berte to prosím na vědomí. 


MATERIÁL

Historie

Nemáme bohužel k dispozici dostatečně velký statistický vzorek metalurgického složení ocelí používaných na kroužkové zbroje, protože metalografické testy se na nich běžně nedělají. Z těch které se dělaly (a pohříchu hlavně v cizině) můžeme opatrně usoudit, že šlo častěji o oceli nízkouhlíkové, často jsou kroužky nauhličené jen místy a nerovnoměrně. Dá se tedy říci, že šlo častěji o oceli měkčí a méně kvalitní. Na druhou stranu se objevují i oceli kvalitnější a někdy i stěží uvěřitelné případy - např. materiál kroužkové zbroje uložené v depozitu NM vykázal při spektrální analýze jednak vysoké procento uhlíku - 1.44%, dále 1.46% Niklu, ale především unikátních 8% kobaltu. Zbývajících prvků bylo pod 1% a lze je asi považovat za běžnou kontaminaci. O takové oceli lze bez nadsázky prohlásit, že je velmi kvalitní. V moderní terminologii metalurgie jde o tzv. vysokouhlíkovou výše legovanou ocel. Velmi zvláštní je totiž právě přítomnost Co - kobalt totiž nebyl ve středověku známý a používaný prvek a v takhle vysokém obsahu se ani v železných rudách běžně nevyskytuje. Kobalt mimo jiné zvyšuje tvrdost oceli a do jisté míry i odolnost proti korozi i když ne v takové míře jako Ni nebo Cr. Jak se dostal do oceli zbroje - zda náhodně nebo úmyslem zůstane ale už asi záhadou.

Současnost

Někteří výrobci a historičtí šermíři se mnou asi nebudou souhlasit, ale zbroje vyráběné z pérových podložek jsou již i v historickém šermu vývojově překonané stádium, díky řadě nevýhod (horší vzhled, vyšší váha, nižší elastičnost) a také stále více vzrůstající ceně podložek. Další argument zastánců těchto zbrojí - že se podobají více originálům je také naprosto zcestný. Vychází z faktu, že některé originální zbroje mají kroužky zploštělé celé - což je ovšem důsledek výroby nýtované brně, kdy přípravky brníře někdy nezploštily pouze místo pro nýt ale celý kroužek, případně se kroužek roztepal při nýtování. I tyto zbroje byly ale vyráběny z drátu. Většina nových kvalitních kroužkových zbrojí je tedy rovněž vyráběna z drátu - používají se nejrůznější materiály od poměrně levných "železných" černěných drátů, přes pozinkované, mosazné, svářecí, až po drahé ocelové. Také průměr kroužků se různí. Na dochovaných originálech můžeme vzácněji najít i kroužky s vnitřním průměrem pod 4mm (např. fragment zbroje inv.č. I-3056 v depozitu Voj. muzea v Praze má vnitřní průměr pouhých 3,86mm!) ale i kroužky s vnitřním průměrem přes 10mm. Obvyklý průměr se tak pohyboval někde mezi 6-8mm. Také dnes jsou nejpoužívanější průměry kroužků replik zbrojí zpravidla 6mm, 7mm a 8mm. Menší kroužky jsou pro většinu výrobců příliš pracné a větší ztrácí při prostém zavírání pevnost a nevypadají moc dobře.

Průměr použitého drátu v historii také velmi kolísal - výše popsaná zbroj č. I-3056 z depozitu Voj. Muzea v Praze má kroužky vyrobené z drátu o síle dosahující místy jen 0,62mm(!), velmi často se průměr drátu dochovaných zbrojí pohybuje kolem 1mm (např. 3 další zbroje z téhož zdroje mají sílu drátu mezi 0,92mm a 1,36mm) byť je třeba brát v potaz i možnost úbytku materiálu vlivem koroze. Máme ovšem doloženy i památky vyrobené z velmi silného drátu o síle dosahujícího až 2mm. Tyto silné kroužky jsou ale poměrně vzácné a využívalo se jich občas jen na některé části zbrojí - např. na límec apod. Dnes se obvykle používá drát od 1,2mm (výjimečně i 1mm) po extrémní 2mm. Nejběžnější používaná kombinace dnes bude pravděpodobně černý nebo pozinkový drát o síle 1,4-1.6mm  a průměr kroužku 6-8mm. Je samozřejmě nutné poznamenat, že použití chromniklových ocelí (nerez), pozinkovaných drátů aj. neodpovídá složení původních materiálů ani jejich povrchové úpravě - po lopatě řečeno, vzhled replik z těchto materiálů neodpovídá vzhledu originálů ani ve stavu v jakém byly když je brníř prodal zákazníku. Dnes se tyto moderní materiály používají pro snadnější údržbu apod. ale chcete-li se přiblížit co možná nejvíc původním zbrojím, jak co do vzhledu, tak i vlastností, nezbude než podobné materiály prostě nepoužívat.

Je dokonce možné volit na jediné zbroji různé průměry kroužků a sílu drátu. Výsledek sice nebude mít kompaktní vzhled a mezi jednotlivými typy kroužků budou patrné rozdíly (pouze pokud by se přechod udělal sérií nepatrně se zvětšujících kroužků síly drátu, nemusel by být okem patrný - to by však bylo nesmírně pracné a v případě nýtování náročné také na přípravky), neodporuje to však historii. Zbroje konstruované z několika různých průměrů kroužků a síly drátu máme doložené i z našeho prostředí (zbroj inv. č. 475 v depozitu NM v Praze, pláštík a zbroj sv. Václava apod.).

krouzkovka

Zbroj inv. č. 475 v depozitu Národního muzea v Praze názorně ukazuje jak se na jediné zbroji mohly objevit tři různé velikosti kroužků. Zbroj není datována, pravděpodobně bude gotická.

Pozink má nespornou výhodu v tom, že nevyžaduje údržbu, ale pokud chcete zbroj co možná nejpodobnější originálům budete muset sáhnout po poměrně nekvalitní oceli - např. vázacího drátu (pozor - původní zbroje jsou nýtované a tak i méně kvalitní měkčí materiál má pak větší pevnost) a černěného, tedy běžně korodujícího materiálu vyžadujícího neustálou údržbu. Zpravidla platí, že čím menší kroužky, tím je zbroj elastičtější, ale také těžší, pracnější a dražší. Cenový rozdíl mezi kilogramem železného pozinkového drátu a stejného množství chromniklové oceli činí přibližně desetinásobek. Doporučuji nakupovat ve velkoskladech - např. Feroně.


VÝROBA KROUŽKŮ

Prozatím nechám stranou kroužky vyráběné vysekáváním a odštípáváním z předem vytepaného plechu a budu se věnovat pouze kroužkům vyráběným z hotového drátu coby výchozího polotovaru. Další postupy výroby kroužku doplním později. 

Nejprve je tedy nutné si drát natočit na kulatinu o požadovaném průměru. U nýtovaných kroužků je třeba vzít ještě v úvahu, že výsledný kroužek bude výrazně menší než navíjený průměr, díky přeložení konců kroužku přes sebe. Pokud chcete z nějakého důvodu dosáhnout určitého přesného výsledného průměru, musíte si zpětně dopočítat výchozí průměr navíjecí kulatinky nebo naopak vycházet z pevně daného navíjecího průměru s tím, že výsledek vyjde jak vyjde. Obvykle na tom příliš nezáleží, pokud nepotřebujete vyrobit kroužek o přesně dané velikosti - například jako repliku konkrétního nálezu aj. 

Nástrojů, které mohli použít k této práci naši předkové bychom zřejmě dokázali vymyslet více. Z výjevů zobrazujících řemeslníky při tažení drátu ve vrcholném nebo pozdním středověku známe třeba jednoduché navíjecí kliky. Asi nejjednodužší navíjecí zařízení, které mohli naši předkové použít je kovová tyčka o vhodném průměru, zasazená pro snazší uchopení do dřevěné rukojeti. U rukojeti nebo na konci musí být tyčka opatřena buď otvorem nebo zářezem, do kterého se zasadí jeden konec drátu. Pak otáčíte jednou rukou navíječkou a druhou přidržujete a vedete drát. Nevýhodou podobného zařízení je, že se dá využít pouze k navinutí poměrně krátké pružiny s relativně mekkého drátu, což ale starým brnířům zřejmě příliš nevadilo. Vyrobit podobné zařízení nebylo příliš složité, jen náročné na čas a přesnost - vykove se základní polotovar, který se následně dobrousí na požadovaný průměr a vyrazí vhodný otvor nebo zářez:

navíječka

Pokud si podobné zařízení budete chtít udělat dnes a nebudete trvat na dobové technologii nebo vzhledu, můžete použít jakoukoli vhodnou kovovou tyčku (nebo pokud seženete třeba velký šroubovák o v hodném průměru dříku) nebo si jí nechat někde vysoustružit a ani sehnat vhodnou dřevěnou rukojeť vám nebude činit zvláštní potíže. Ovšem znovu opakuji - nehodí se to příliš k navíjení delších pružin nebo pružin z tvrdší oceli.

Pokud potřebujete natočit větší množství kroužků naráz nebo zápasíte s tvrdším materiálem, budete muset zvolit jiný postup. Máte-li možnost udělat to strojově, ušetříte si dost práce i času - ideální zařízení pro natáčení je tzv. stáčečka pružin, ale lze použít i soustruhu nebo vrtačky s pevným usazením a pomalými otáčkami. Pokud nemáte možnost strojního natáčení nebo potřebujete natočit menší množství drátu a nevyhovuje vám výše popsané jednoduché navíjecí zařízení, je možné si postavit složitější ruční stáčečku. Samozřejmě může mít taková stáčečka různý tvar, design i provedení - výhodné je usazení hlavní kliky vrátku do dřevěného přenosného rámu nebo jakési skříňky a jistě přijdete sami na spoustu dalších lepších řešení nebo je již znáte a používáte, ale rozhodl jsem se úmyslně ukázat práci na naprosto primitivním improvizovaném stáčecím zařízení, které je schopen s minimálními náklady a úsilím vyrobit snad úplně každý, z doma vesměs běžně dostupných nebo snadno sehnatelných komponent: 

Primitivní improvizovaná ruční stáčečka drátu:

natacecka

Budete potřebovat především natáčecí kliku - v podstatě jen zohýbané kulatina o průměru na jaký chcete kroužky natáčet. Na delší rovné části kousek za klikou kulatinu provrtáte - otvor musí být dost velký aby jím prošel lehce natáčený drát ale nesmí příliš zeslabit kulatinu aby se v něm neulomila. Dále budete potřebovat trubku, svěrák a svěrku kterou přichytíte svěrák ke stolu pokud ji nemá už na sobě.

natacecka

Svěrák připevníte na ponk nebo nejmasivnější stůl jaký doma seženete. Do svěráku upnete trubku a protáhnete tyč. Trubka svou délkou zajistí, že vám klika nebude při natáčení "lítat" (u pevných stáčeček to zajišťuje rám). Pokud nemáte svěrák lze svorkou chytit trubku k hraně stolu přímo. Kousek drátu na konci ohnete a  zasunete do otvoru v kulatině za klikou.

natacecka

Jednou rukou otáčíte klikou a druhou napínáte a povolujete drát odmotávaný z kluba. Máte-li kliku tak, jak je to na obrázku, musíte jí točit směrem od sebe, aby se na kulatinu drát navíjel shora a zprava od kliky směrem doleva. Při natáčení se klika z trubky vysouvá, takže lze dělat jen tak dlouhé pružiny jak dlouhá je klika, navíc příliš dlouhé pružiny se špatně zpracovávají. Když domotáte pružinu, musíte konec zasazený do otvoru v kulatině odštípnout aby šla pružina stáhnout dolů. Drát na následujících fotografiích je mosazný, ale jen pro názornost na černém pozadí, jinak se mosaz používá zpravidla pouze k zdobení - lemování apod.

natacecka

Namotanou pružinu je třeba rozdělit na jednotlivé kroužky - opět pokud máte tu možnost lze použít strojní řešení a pružinu podélně rozříznout např. rozbrušovačkou nebo i pilkou. Je ale třeba si uvědomit, že při řezání se část materiálu ztrácí a průměr kroužku zmenšuje.

pero
stipani

Jiná možnost je kroužky rozštípat. Tento postup je pracnější, zdlouhavější a řez není zdaleka tak čistý, přesto pokud se štípe pomocí ostrých kleští a správně, vzniká šikmý a poměrně neomačkaný "řez". Při zavření takového kroužku se šikmé konce přes sebe přeloží a smáčknou a tak drží lépe u sebe a méně se pak vyvlékají. Někdo dává přednost čelním štípacím kleštím, mně se osvědčily kleště boční, v každém případě doporučuji dlouhou rukojeť nebo jinak vyřešenou páku co vám usnadní práci. Nemá smysl pokoušet se štípat vícero kroužků naráz - ničíte si kleště i ruce, zbytečně se unavujete a kroužky, které naštípáte jsou zavřené - málo na to aby se daly rovnou použít a dost těsně na to, aby se na ně nedalo nic navléknout. Mnohem vhodnější je pružinu před naštípáním natáhnout a štípat každý kroužek samostatně. Naštípané kroužky budou pak již otevřené.

krouzky


NÝTOVÁNÍ KROUŽKŮ

Nýtování bylo základní součástí výroby zbrojí. Prakticky všechny zbroje používané ve středověku (nebo i v Antice - viz. lorica hamata) byly snýtované, případně tvořené kombinací vysekávaných či kovářsky svařovaných kroužků s kroužky nýtovanými (vyrobit celou zbroj z vysekávaných kroužků nejde a kovářsky svařovat - skovávat - lze jen samotné kroužky). Až později v novověku se objevují i zbroje pouze zavírané, které se ovšem zpravidla objevují už jen jako doplněk plátových zbrojí apod. Samo nýtování společně s výrobou drátu činilo technologii výroby nesmírně náročnou, takže se z počátku ujímala jen pomalu a cena zbrojí byla především kvůli pracnosti a složitosti výroby velmi vysoká. Právě s ohledem na velmi vysokou pracnost/cenu najdete poctivě nýtované kroužky na moderních replikách kroužkových zbrojí (např. v hist. šermu) jen výjimečně. Koneckonců většina nástrojů se dodnes principielně příliš nezměnila a tak jde o stále stejnou ruční práci.

brnirska dilna
Brnířská dílna - nástroje a přípravky používaný brnířem. Chybí průvlak na tahání drátu.

Klasický používaný postup nýtování kroužků byl následující - brníř vzal předem vyrobený kroužek, který odsekl z navinuté pružiny (obr.č.1-2). Pomocí zvláštní kalibrační desky (nebo prostě kleštěma, případně už při štípání z pružiny kdy se štípe až následující kroužek) s kónickým otvorem se kroužek zmenšil a oba jeho konce se mírně přeložily přes sebe (obr.č.3). Následně se kroužek buď kladivem nebo v nějakém razícím přípravku zploštil (obr.č.4). Z archeologických nálezů nebo zbrojí dochovaných v depozitech muzeí či nejrůznějších sbírkách po celé Evropě máme doloženy v zásadě dva druhy kroužků - kulaté a ploché. V obou případech se drát vytahoval přes průvlakovou desku a měl tak původně kruhový či oválný tvar (výjimku tvoří nepřerušené kroužky vyseknuté z plechu používaně na některých typech zbrojí). Po přeložení konců kroužku přes sebe došlo ke zploštění a buď se zploštil pouze přeložený konec a zbytek kroužku zůstal neporušený (tak tomu je obvykle u kroužků z tenkého drátu), nebo došlo v jakési raznici ke zploštění nejen přeloženého místa, ale celého kroužku. Oba příklady najdeme i na dochovaných zbrojí od nás.

typy kroužků

Ukázka obou typů kroužku - nahoře celé zploštěné a u kroužků dole bylo zploštěno jen místo kolem nýtku, aby se tak vytvořil pro něj dostatečný prostor. Kroužky jsou vyrobeny z drátu o síle 0,8mm. Výroba Curia Vitkov. 

V místě přeložení pak vznikla vetší ploška, do které následně kalenou jehlou (nebo kleštěmi i když ty se spíše používají k dotvarování a zvětšení otvoru - obecně se otvor neprostřihuje, materiál neubývá, jen tvaruje) prosekl drobný otvor (obr.č.5) - postupně z jedné a druhé strany napříč oběma přeloženými konci naráz. Prosekávání otvoru se mohlo dít za studena i za tepla, případně mohl brníř pracovat za studena ale kroužky si ohřátím ve výhni a pomalým ochlazením popistit a změkčit si tak materiál. Experimentálně máme ověřeny oba dva postupy, ale při práci zcela za studena je třeba používat relativně měkké materiály. Ovšem je třeba brát v potaz že i zbroj vyrobená z měkkého drátu bude díky snýtování velmi odolná. Více k materiálům najdete v předchozí kapitole.

krouzky
Detail jednoho ze tří druhů použitého pletiva zbroje č. 475 z depozitu NM, Praha 

Poslední fázi představoval samotný nýtek, který brníř vložil do otvoru a rozklepl či rozmáčkl (obr.č.6). Z archeologických nálezů a dochovaných památek známe celkem dva základní druhy nýtků - nýtky válcové, vyrobené z drátu a nýtky čtverhranné - tedy v podstatě jakési klínky. 

Klínkové nýtky

Čtverhranné nýtky se vyráběly poměrně jednoduchým postupem - buď se odstřihl pásek z předem vytepaného plechu nebo se vzal silnější drát, který se roztepal do pásku obdélného průřezu. Tento plochý pásek se postupně šikmo - sekáčem nebo nůžkami na plech rozsekal na miniaturní trojúhelníčky - klínky. Tyto klínky pak vsunul brníř do čtverhranného otvoru (takže otvor se prorážel sploštělou čtverhrannou jehlou) a rozklepl proti podložce s důlkem nebo smáčkl kleštěmi které měly jednu stranu kleštin rovnou a druhou s důlkem. Tím vznikla na jedné straně oblá hlavička, podobně jako u nýtku z drátu, zatímco druhá strana klínku lícovala s povrchem nýtované plochy. Technicky vzato je takový obdélný tvar nýtku velmi výhodný, protože kroužek bývá zpravidla namáhán roztahováním, takže nýtek sám bývá namáhán (v ideálním případě) především střihem, popřípadě i na otlak. Obdélník střihaný přes svou delší stranu pak vydrží více než kruh. Další výhoda tkví v tom že obdélný otvor nevyžaduje tolik prostoru a snáze se prorazí i do relativně úzké plošky roztepané z tenkého drátu kroužku. 

Kroužky

Fragment kroužkového pletiva z depozitu Vojenského muzea v Praze. Inv.č. I-3057. Na jednom z kroužků je dobře patrný čtverhranný otvor po vypadlém nýtku - klínku.

Zmíním tu v této souvislosti ještě jeden zajímavý postřeh - pokud nemáte skutečnou možnost prozkoumat kroužkové pletivo do detailu a z obou stran, vidíte ve vitrínách muzeí obvykle pouze jednu jeho stranu. Protože oba typy nýtků mohou mít na jedné straně vystouplou oblou hlavičku - zejména z "vnější" strany pletiva, je jen na základě pohledu do vitríny často velice obtížné ne-li rovnou nemožné je od sebe rozlišit. Klínkové nýtky v sobě ale skrývají další záludnost - zanýtování bývá ze strany kde není hlavička velice precizní a klínek je obvykle zcela zapuštěn do nýtované plochy. Pod následnou vrstvou koroze a konzervačních látek se pak může obrys klínku zcela ztrácet a je viditelný jen při velkém zvětšení nebo dokonce až pod rtg. Tak může pohled na spodní stranu takto nýtovaného kroužku vést k mylné doměnce, že se jedná o kroužek skovaný (kovářsky svařený) nebo nýtovaný "na háček". 

Není bez zajímavosti ani fakt, že přestože bychom logicky očekávali, že hlavičky klínkových nýtků budou všechny na jedné straně pletiva a to té vnější, tak aby spodní strana dosedající na krzno zůstala maximálně hladká, není tomu tak. I tam kde drtivě převažují hlavičky na jedné straně, najdeme často kroužky s nýtkem otočeným hlavičkou na druhou stranu. Buď to bylo dáno tím, že starým brnířům a jejich zákazníkům na tom příliš nezáleželo nebo tím, že je to jednoduše "zfušované" - výroba přípravných dílů pletiva se v "manufakturách" brnířských dílen zřejmě zadávala tovaryšům a učedníkům, navíc při velkém množství výroby je velice těžké udržet pozornost a nedopustit se chyby. Výsledkem je ale pletivo, které může zdánlivě budit dojem, že se tu střídají dva různé druhy kroužků - kroužky nýtované s hlavičkou s kroužkama zdánlivě skovanými či nýtovanými na háček apod. 

krouzky
Detail fragmentu kroužkové zbroje - depozit Národního muzea v Praze. Vnitřní průměr kroužku 6mm, původní síla drátu mohla být nanejvýš 1mm.

Válcové nýtky

Také válcové nýtky z drátku byly velice prosté - takový nýtek se vyrobil jednoduše z dalšího drátu o průměru odpovídajícím otvoru proraženém ve zploštělém konci kroužku. Drát se nasunul do otvoru a pomocí jednoduchých nýtovacích kleští (s důlky v kleštinách) stiskl - vytvořily se tak vlastně zároveň hlavičky na obou koncích nýtu. S pomocí dalších přípravků lze vyrobit nýtky i samostatně, což jak jsme experimentálně ověřili následně může usnadnit práci při vkládání nýtků do kroužků a nýtování, ale vyžaduje to poměrně jemnou a náročnou techniku, zejména u hodně jemných nýtků a celkově to práci činí zbytečně složitější. Jeví se mi tudíš jako málo pravděpodobné, že by staří brníři skutečně volili tento postup. 

Kleště

nýtování 

Replika možné podoby speciálních brnířských kleští - slouží k vymáčknutí hlaviček nýtku přímo v kroužku. Důlek který můžete vidět v detailu je v obou polovinách kleštin. U kleší na nýtování klínkem pak jen v jedné kleštině. Curia Vitkov. 

Někdy se dočteme - zvláště v literatuře z anglosasského okruhu - že tyto kruhové nýtky s vystouplou hlavičkou po obou stranách kroužku jsou spíše východního nebo dokonce orientálního původu a nýtky klínkové pocházejí ze Západní Evropy. Je možné, že se technologie nýtování klínkem skutečně objevila na Západě jako původní, ovšem i zde se objevují nálezy kroužkového pletiva spojeného kruhovým nýtkem s hlavičkou, stejně jako se u nás objevují případy kroužků nýtovaných klínkem. V případě starších nálezů může skutečně jít o práci orientální, importovanou přes středomoří nebo Skandinávii, podobně jako v případě stejných nálezů u nás. Například u tzv. zbroje sv. Václava se také usuzuje na možný orientální původ (byť máme i teorie o tuzemském původu zbroje - viz. D. Třeštík). Ovšem kruhové nýtky s víceméně kulatou hlavičkou po obou stranách nacházíme po celé Evropě i později, stejně jako nýtky klínkové, tudíž nelze jednoznačně tvrdit, že tam kde máme nýtek z drátku musí jít automaticky o orientální import. 

krouzky
Detail kroužkového pletiva zbroje č. 475 z depozitu NM, Praha.

Brníř při práci

Rekonstrukce možných hypotetických způsobů výroby polotovaru kroužků a jejich nýtování. Protože za dobu co se brnířinou po praktiocké stránce zabývám jsem vyzkoušel množství různých postupů, vybral jsem ty nejzajímavější a dle mého názoru nejpravděpodobnější postupy a nástroje a postupně je zde budu prezentovat: 

Způsob 1: 

1.prace brnire 2.prace brnire

1. - navíjení drátu do pružiny 2. sekání pružina na jednotlivé kroužky 

3.prace brnire 4.prace brnire

3. přeložení konců přes sebe 4. zploštění kroužku a vytvoření plošky pro otvor 

5.prace brnire 6.prace brnire

5. Prorážení otvoru se dělá jehlou a následně se otvor dotvaruje kleštěmi 6. nýtování - zde zaklepáváním klínku proti důlku v kovadlince, ale lze i spec. kleštěmi). 

replika pletiva

Ukázka části repliky nýtované brně. Vnitřní průměr kroužku 6-6,2mm na sílu drátu 0,8mm. Výroba Curia Vitkov.

Způsob 2:

Tento postup má některé společné kroky s předchozím, ale použil jsem u něj zase o trochu jednodušší nástroje a spojil některé kroky dohromady. V čem se postup liší můžete posoudit na následujících fotografiích:

přípravek

Základ přípravku tvoří jednoduchá kostka s průchozím otvorem. Ten je z jedné strany kónický a přechází do válcového otvoru. Dále pak razníček zapadající do válcového otvoru, kovadlina a samozřejmě kladivo. 

přípravekpřípravek

Položíte "kostku" s otvorem na kovadlinu. Předem odstřižený kroužek vhodného průměru který vyrobíte stejně jako v předchozím případě vsunete do kónického otvoru (nesmí být zavřený - oba konce jsou v různé výšce, tak jak je odstřihnete z pružiny). Pomalu jej tlačíte razníčkem dolů a zužující se kónus kroužek uzavře na nový menší průměr s přeloženými konci přes sebe. Jakmile ztlačíte kroužek až na dno, udeříte opatrně kladivem do razníku (osvědčilo se mi raději méně dvakrát, než jednou silně). Tím dojde ke ztlačení konců a zalisování do sebe. 

přípravek

Následně hotový kroužek razníčkem vymáčknete z "formy" v kostce ven. Někdy se podaří vytvořit rozšířený prostor pro nýtek už v této fázi, ale většinou je místo překryvu stále poměrně úzké. V této fázi však už nehrozí deformace kroužku ani to že konce ze sebe sjedou a tak stačí stejným razníčkem klepnout do místa překryvu znovu a vznikne ideální ploška pro nýt. Pokud chcete celý kroužek plochý, tak jej v této fázi položíte na kovadlinu, přiklopíte vhodným kovovým razníkem (lze použít cokoli dostatečně tvrdého a hladkého) a udeříte kladivem. 

přípravek

A zde můžete vidět ukázku hotových kroužků - tyto nejsou zploštěné celé, ale pouze v oblasti určené pro nýt. Síla drátu byla v tomto případě 1mm, síla obou vrstev v místě zploštění a přeložení konců je cca 0,7mm . Vnitřní průměr kroužku se pohybuje kolem 5,6mm. Výroba Curia Vítkov. 

krouzky - 6mm

Ukázka postupného vytváření snýtovaného kroužku výše popsanou metodou. Kroužky o vnitřním průměru 6mm, síla drátu 0,8mm. Výroba Curia Vítkov. 

kroužek - detail

Zvětšený detail kroužku s co nejmenší ploškou pro proražení nýtu, jaká se mi zatím podařila, aby byla zároveň zachována i nějaká pevnost spoje. Drát o průměru 0,8mm, vnitřní průměr kroužku 6,15mm. 

Spojení "na háček"

Alternativní metoda spojení kroužků spočívala v tom, že se roztepal do plošky pouze jeden konec kroužku. Na tomto konci se opět prosekl otvor. Druhý konec kroužku se zmáčkl do špičky nebo se na něm vytlačil speciálním přípravkem výstupek - čep nebo tzv. "háček". Tento konec se protáhl otvorem v první části a roztepal. Takový spoj sice nevyžadoval žádný nýt, ale s ohledem na to že háček nebyl vždy dostatečně dlouhý k roznýtování byla asi celková pevnoist spoje nižší než u klasického nýtu. Někdy se dokonce otvor v zploštělé části kroužku vůbec neprosekl, ale spíše vytlačil důlek do kterého pak zapadl háček a celek se roztepal (k vidění např. na fragmentu závěsu gotického šlapu v Městském muzeu v Nymburku). 

krouzky
Detail kroužkového pletiva z fragmentu gotického šlapu vyrobený pravděpodobně právě technikou spojení na háček. Depozit Městského muzea Nymburk.

Takový spoj byl docela určitě slabší než nýt a háček se mohl z důlku vyvléknout - protože je však kroužek při úderu nebo bodu namáhán spíše na roztažení a nýt tedy na střih (a částečně otlak), mohl i tento spoj prokázat cenné služby a dozajista byl mnohem pevnější než prosté zavírané kroužky. 

krouzky
Detail výše popsaného fragmentu kroužkového závěsu.

PLETENÍ

V historii i dnes sice existovalo vícero řešení - např. tzv. "křížové" neboli také "řídké" pletení, ale toto použití je známé spíše z Orientu (např. Japonsko) ale zde se vesměs nepoužívalo ve formě kompaktní zbroje - spíše šlo o ochranu některých konkrétních partií - části rukou aj. Ve srovnání s klasickým hustým kroužkovým pletivem je to při prostém zavírání způsob poměrně nekvalitní a pro Evropu a sledované období neautentický, proto se jím ani nebudu zabývat - následující popis se tedy vztahuje k nejpoužívanější, nejběžnější a nejkvalitnější provedení kroužkové zbroje. Podobně jako u natáčení a štípání existuje i u pletení zbrojí mnoho různých postupů, mnemotechnických pomůcek i stylů. Každý výrobce, byť i příležitostný, má svůj oblíbený postup a styl. Někdo plete po jednom kroužku nebo dvě či tři řady naráz a jiný zase dává přednost skládání z pětic kroužků nebo skládáním z řetízků apod. Vždy ale musíte každý kroužek zavřít zvlášť - každý jednotlivý kroužek vám nakonec projde rukama a každý musíte s pomocí kleští zavřít, takže jediný rozdíl v různých technikách a jejich veškerý "fígl" je v tom, že vždy nějaký čas děláte stejnou práci (např. jenom zavíráte kroužky, navlékáte apod.) a tím svou práci poněkud zefektivníte a zrychlíte. Na pletení budete potřebovat dvojici plochých kleští. Následující postup používám např. já, ale je dobré různé postupy střídat - je to úmorná a zdlouhavá práce, takže střídání postupů trošku oživí její ubíjející monotónnost.

krouzky
Způsob propojení kroužků - na každý kroužek navazují 4 další - stylem "olympijských kruhů".
krouzky
Polovinu kroužků necháte otevřenou tak jak jste je naštípali, druhou polovinu zavřete.
krouzky
Upletete základní dvojitou řadu spojením již zavřených kroužků těmi nezavřenými.
krouzky
Navléknete dva zavřené kroužky na jeden otevřený - držíte za zavřené v ruce.
krouzky
Připevníte k základní řadě.
krouzky
Déle již na otevřený přidáváte jen jeden zavřený.
krouzky
Takhle postupujete v celé řadě a pletete tak dvě řady naráz.
krouzky
Jiný postup je přidávat kroužky vždy po dvou a pak je spojovat.
krouzky
Výsledný efekt.
 

Skládání z řetízků:

Skládání z řetízků je jiný styl, kterým se dostat ke stejnému výsledku. Není to jako ostatně většina popsaných postupů můj "vynález" ale z dosavadních zkušeností mohu prohlásit, že je to zatím asi nejproduktivnější styl pletení. Fotodokumentaci doplním časem. Celý postup je v podstatě podobný předchozím. Liší se v tom že místo poloviny otevřené a poloviny zavřené si připravíme po rozštípání pružiny jen hromádku otevřených kroužků. Z těchto pak pleteme jednoduché krátké řetízky - např. 12 ok aj. Počet ok není dogma, jenže s dlouhými řetízky se zkrátka hůř pracuje, ale jejich délku si uzpůsobte čistě podle toho co vám bude vyhovovat. Pak poskládáte řetízky vedle sebe (první doporučuji dvojitý) a spojujete je. Když si vytvoříte např. obdélníky z 10-ti řetízků po 12-cti okách - následně je pospojujete do plochy. Princip zůstává stejný - opět vezmete do rukou nakonec každý kroužek, opět jich zavřete stejný počet jako při použití jiných metod, ale protože odpadá fáze, kdy si polovinu kroužků zavíráte a místo toho rovnou pletete kroužky celá procedura se po ergonomické stránce o něco zrychluje.


KOMPLETACE

Existuje množství nejrůznějších střihů i postupů kompletace samotných zbrojí. Je to dáno jednak vývojem zbrojí jako takových i požadavky na jejich funkci. Proto zde nenajdete vyčerpávající přehled, ale jen některé ze způsobů konstrukce a kompletace zbrojí. Základní pravidla skládání řad, se ale většinou řídí čistě účelovou funkcí:

Rozměry:

Je třeba si uvědomit, že pod zbroj se obléká ještě šat a ochranné krzno - koženice nebo prošívanice, navíc zbroj nesmí být na těle ani na prošívanici napnutá. Kroužky musí být volné, jinak by zbroj omezovala pohyb a napnuté kroužky by se při nárazu čepelí povolovaly, zatímco pokud je zbroj volná a na měkkém podkladu prošívanice, má tendenci se při nárazu čepele v tom místě spíše zhustit a stáhnout. Proto je nutné zbroj hodně předimenzovat - dělejte ji opravdu hodně širokou. Podobně pak rukávy je třeba dělat delší (na připažené ruce musí rukáv viset až ke konečkům prstů), protože ať už jsou ukončeny pevně pěstnicí, nebo se u gotických zbrojí pouze přivazují k zápěstí, budou-li krátké, budete mít potíže při pohybu rukou - ohýbání v lokti, rameni apod. V dobře udělané zbroji si musíte dokázat sáhnout přes opačné rameno na vlastní lopatku aniž by se rukáv vyhrnul nebo vás tahal. Další slabé místo je podpaždí - buď musíte dělat rukávy celé široké, ale pak budete mít na ruce zbytečnou váhu, nebo jako na starých kompletech se rukáv dělá v podpaždí široký a k zápěstí se zužuje. Poslední varianta je úzký rukáv a otvor v podpaždí umožňující pohyb ruky - toto řešení má slabé místo právě tím otvorem a používalo se ke konci, když bylo nutné rukáv kroužkové zbroje dostat i pod kabátky kostýmů apod. a tedy musely být dostatečně úzké.

Směrování řad kroužků:

krouzky

Tento názorný schématický model kroužkové zbroje ukazuje obvyklé směrování řad (zvolil jsem záměrně model aby byla zbroj vidět celá a zároveň jednotlivé kroužky). Směrování řad na rukávech může být i jiné než na tomto modelu v závislosti na celkovém typu zbroje - vyobrazený směr je z praktického hlediska nejvýhodnější - při ohýbání ruky se řady kroužků skládají do sebe a zbroj pak méně omezuje pohyb - používal se jak na některých starých kompletech tak především na gotických zbrojích. Skládání řad na trupu, tak jak je tu vyobrazeno je naopak jediný správný způsob na všech typech zbrojí bez ohledu na období nebo způsob výroby!

Trup:

A)vertikal B)horizontal

Názorná ukázka chování zbroje při prověšení vlastní vahou a skládání kroužků do sebe - pokud je zbroj na trupu sesazena správně - tj. řadami vertikálně (viz. A) stahuje a pasuje se k tělu vlastní vahou a následnému stažení opaskem se nebrání, protože se kroužky skládají do sebe. Pokud je udělaná na trupu špatně - tj. horizontálně (viz. B) nestahuje se a brání se stažení opaskem - vytváří pod ním vlny - "faldy" a nepřizpůsobuje se ani tak dobře postavě bojovníka, zvláště je-li širší než jeho postava. Jediný argument hovořící pro toto řešení - tj. podobně jako u rukávů by se kroužky skládaly do sebe při ohybu v pase v porovnání s nevýhodami zpravidla neobstál na historických zbrojích a neobstojí ani dnes.

rozkresleni

Základní prostorové rozvržení dílců kroužkové zbroje, konstrukčně (položením řad) společné jak typickým gotickým zbrojím, tak některým typům starých románských kompletů (viz. níže varianta kompletů A), ke kterým se ovšem ještě navíc připlétala kukla a pěstnice. Rukáv může být takto zužovaný, opačně pletený, popřípadě nezužovaný rovný, krátký apod. Ačkoli je zde zbroj rozvržena do řady dílců - A- přední a zadní díl trupu, B - rukávy, C - boční dílce a D - vsazované klíny doplňující rozbíhavé rozparky většina dílců na sebe plynule navazuje bez jakýchkoli švů a je to z obrázku i patrné - skutečné švy jsou pouze a jedině taková místa, kde jdou řady kroužků nesouhlasně "proti sobě" a jsou na nákresu označené červenou barvou. Boční dílec (viz. C) je na zbroji praktickou záležitostí, jinak by zbroj v podpaždí dobře neseděla a tahala by ruku. Tento problém by se dal řešit i bez vsazení podobného dílu - tak že se zbroj celkově rozšíří a rozšíří se i rukávy, zejména v místě podpaždí, ale cenou jsou větší rozměry, větší počet kroužků a vyšší váha zbroje. Zmiňovaný "díl C" se dělá tak, že se k přednímu a zadnímu dílci dodatečně vsadí boční dílce tak jako na obrázku nebo se přední i zadní díl dělají širší s tzv. průramky - vybráním od podpaží k rameni tak jako je tomu při šití kostýmů. Znovu opakuji - způsobů kompletace existovalo v historii více druhů a švy i jejich způsob řešení se mohou lišit. Zde uvádíme jen některé z používaných typů. 

Díl D je kupříkladu spíše spekulativní záležitostí vycházející z praktických zkušeností a z ikonografických pramenů - proto si asi zaslouží trochu obsáhlejší vysvětlení. U dlouhých románských zbrojích dosahujících pod kolena dochází často k jevu, že se přední rozparek zbroje samovolně rozevírá a špatně chrání nohy a kolena bojovníka. Zadní rozparek to obvykle nedělá, což je dáno tím, že lidské tělo není symetrické. Pokud ale máme dlouhou románskou zbroj a chceme se výše popsanému jevu vyhnout (tj. chceme aby u stojící postavy byl rozparek uzavřený, tak jako to obvykle známe z ikonografie, máme na výběr buď celkové rozšíření zbroje - to je z konstrukčního hlediska nejjednodužší (a rozhodně nejméně spekulativní) řešení, ale celkový počet použitých kroužků a celková váha zbroje může citelně vzrůst. Můžeme také rozšiřovat suknici symetricky, přidáváním kroužků do řad, při pletení, aby se mírně rozšiřovala směrem dolů. Nebo můžeme přidávat kroužky asymetricky, pouze tam kde je potřebujeme - jak už jsem psal, není potřeba přidávat zpravidla v zadní části, ale pouze vepředu - kolem rozparku. To má oproti předchozím postupům výhodu zvýšení váhy jen o nezbytné množství přidaných kroužků. Protože se ale zbroje stejně dělají obvykle dost široké (aby se pod ně vešlo ochrané krzno, byly volné, elastické apod.), není potřeba rozšiřovat suknici nijak výrazně. Faktem je, že dlouhých zbrojí se nám z raného středověku dochovalo jen velmi málo, většinu známe tak už jen z ikonografie. Protože trend směřoval k postupnému zkracování zbrojí a i staré zbroje měly relativně vysokou životnost, docházelo tedy zřejmě spolu s výrobou nových i k modernizaci - zkracování - starších zbrojí a odstraňování dlouhých (a se zlepšenou ochranou nohou už zbytečných) spodních částí suknic. U kratších zbrojí (například gotických, ale i starších antických apod.) k tomuto jevu nedocházelo a nebyl tedy žádný důvod suknice nějak rozšiřovat a řešit rozparky. Je nutné dodat, že jedna z mála dochovaných raně středověkých dlouhých zbrojí - tzv. zbroj sv. Václava má střih prostý, válcový, ovšem má zase rozparek pouze vepředu, což je svého druhu také zvláštnost. 


Románské a raně gotické komplety

odenec
Nýtovaný kroužkový komplet.

Až do konce 13. století (Náhrobek v Norton Church v Durhamu, Sochy bojovníka z Kostnického dómu aj.) a nezřídka ještě v první polovině 14. století (nálezy z  Visby jsou dokonce až 1361, Velislavova bible aj.) mají kroužkové brně těžkooděnců pevně připojenou kapucu a rukáv stále ještě zakončuje pevně připojená kroužková ochrana ruky ve formě pěstnice, řidčeji i prstové rukavice (teprve od konce 13.st. a v průběhu 14. st. se ochrana rukou a kapuca odděluje).

zbroj
Spící bojovníci v kompletech jaké se používaly od 12.st. do poč. 14.st. Výjev z Maciejowské bible - 13.st.
 
Různé varianty možné konstrukce kompletu odvozené z dochovaných zbrojí nebo ikonografických pramenů: 

Varianta A:

varianta a varinata a

Vzniká vpletením do kruhu pletené kapuce zbroje do klasického pravoúhlého křížového systému řad těla zbroje (zbroj sv. Václava 10. století, výjevy v Maciejowské bibli ze 13.st. aj.). Když vložíte kruh kukly do čtvercového otvoru zbroje a připevníte na stranách, vzniknou celkem 4 cípové otvory, které je třeba vyplnit pletivem a na ramennou kde jdou proti sobě dva směry řad pak vzniká šev. Další šev je na spodní straně rukávu a vede od podpaží k zápěstí. Je zde pro to, že rukávy románských a ranně gotických kompletů jsou široké, aby neomezovaly pohyb a od trupu k zápěstí se zužují. Při tomto sesazení řad není možné rukáv rozšiřovat bez švu, takže jej alespoň situujeme na spodní stranu paže. Další malý horizontální šev je přímo v podpaždí - je zde pro to, že zbroj nemá jen přední a zadní díl, ale také dva rozšiřující pruhy po bocích (po sesazení není mezi nimi, předním a zadním dílem žádný šev - je to jen rozšíření)  - jinak rukávy táhnou a omezují pohyb. Zbroj je třeba doplnit o dlouhé rozparky umožňující jízdu na koni, šerm a pohyb vůbec.  Protože má zbroj tendenci se v rozparcích roztahovat, je třeba tomu zamezit rozšířením její spodní části - suknice a to buď plynulým rozšiřováním, nebo přidáním klínů na boky či po stranách rozparku podle tvaru vaší postavy - zpravidla je zadní rozparek stažený a je třeba doplnit jen přední. Zobrazená ochrana krku a obličeje je jen jedním z mnoha různých řešení.

Ruce chrání kožené palcové rukavice - pěstnice. Rukáv zbroje se protahuje a přišívá ke koženým pěstnicím (palcovým rukavicím) takže pletivo chrání hřbet ruky a vnější část palce. Je třeba brát v potaz, že podobná úprava kompletu vyžaduje dlouhé rukávy (před připevněním samotné pěstnice musí konec rukávu - tj. pozdější zápěstí - dosahovat na připažené ruce konců prstů), jinak by zbroj omezovala pohyb - část rukávu navíc se podvazuje k ruce. Vedle palcových pěstnic se později v menší míře vyskytují i prstové rukavice (poprvé koncem 12. století, častěji až ve 13. a 14. století). Aby člověk mohl používat prsty (jíst apod.) aniž by odložil zbroj, je v dlani vystřižen podélný otvor jen tak velký, aby šlo vyjmout ruku ven - není nijak šněrovaný, zatahuje se sám, ale je třeba jej obšít, aby se kůže dále netrhala. V zápěstí býval protažený stahovací řemínek kterým se rukáv upnul více k ruce. U prstových rukavic není podobný otvor možný, ale lze jej nahradit otvorem na zápěstí - vyjmutí ruky umožňuje větší délka rukávu.

pěstnice

Výhody: skládání řad na rukávech, kukle i trupu je zcela přirozené, kroužky do sebe dobře zapadají. 
Nevýhody: šev na rameni, šev na spodní straně paže, čtyři vplétané otvory. Při malých kroužcích se švy téměř ztrácejí.

Varianta B:

varianta b varianta b

Jiný způsob výroby kompletu (Hortus Deliciarum 1185, Mistr vyšebrodského oltáře, Velislavova bible aj.) byl dle ikonografických pramenů zřejmě častější. Postupujete od kukly - podobně jako u široké kukly spadající na ramena - jakmile dosáhnete šíře ramen, pletete směrem dolů a vytváříte tak kolem těla jakýsi válec. Od pasu dolů zbroj opatříte rozparkem a rozšíříte stejně jako v případě varianty A. Na příslušných místech vytvoříte čtvercové otvory a připojíte rukávy. V tomto případě jdou rukávy opačným směrem než u předchozí varianty a modelu. Takto udělaný rukáv se hůře skládá do sebe (falduje), ale při použití vhodného rozměru kroužků a síly drátu je stále ještě dost elastický, aby příliš neomezoval pohyb. Podobný rukáv nemusí mít podélný šev na spodní straně paže - je zbytečný - rukáv lze plynule rozšiřovat i zužovat beze švu podobně jako při výrobě kukly. Při připojení k tělu má rukáv švy v předu a v zadu, zatímco shora a v podpaží jdou řady narozdíl od předchozí varianty správně a šev tam není. Řešení ochrany rukou pomocí pěstnic je stejné jako u varianty A.

Výhody: nemá žádné dodatečně řešené otvory a celkově málo švů.
Nevýhody: rukáv se hůře skládá - není tak dobře pohyblivý, což se dá eliminovat jeho větší šíří. 

zbroje

Příprava před bojem: na tomto výjevu z Maciejowské bible ze 13.st. můžete vidět hned několik zajímavostí. Bojovník sedící na zemi nemá nohy chráněné kroužkovým pletivem, ale natahuje si prošívané krátké nohavice zesilující ochranu stehen a kolenou, hlavu mu chrání jednoduchá čapka. Bojovník vlevo se právě charakteristickým stylem obléká do kroužkového kompletu a jeho kolega napravo má přes rameno přehozenu poměrně unikátní prošívanici ve formě kompletu s palcovými rukavicemi.

"Gotická zbroj"

krouzky
Dochovaná gotická zbroj z depozitu Národního Muzea v Praze.

Gotické zbroje jsou oproti románským kompletům již opět kratší - sahají zpravidla pouze na stehna bojovníka. Nemají již pěstnice, protože ruka byla již zpravidla chráněna jinak řešenou rukavicí (plátovou lamelovou nebo kombinovanou) - rukáv končí v zápěstí, kde se uvazoval k ruce řemínkem. Vyskytují se i zbroje s krátkým rukávem k lokti, popřípadě rukávem nezužovaným apod. Stejně tak zbroj již nemá pevně připojenou ka pucu (v průběhu 14. st. se oddělila - u většiny kompletů již počátkem, ale v nálezech s Visby 1361 a na vyobrazeních se vyskytují podobné komplety i později) a končí u krku - buď jednoduchým otvorem, nebo je opatřena kroužkovým límcem - stojáčkem (Bojovník z tympanonu kostela P. Marie v Praze - 1380-1390, socha sv. Václava od P. Parléře 1373, Tumba Přemysla Otakara II. - druhá pol. 14. st. Praha, Kroužková zbroj ve Vojenském muzeu v Praze 15.st., Kroužková zbroj v depozitu NM č. 475 apod.). Gotické zbroje buď nemají žádné rozparky nebo jen krátké v předu a vzadu případně po bocích. Vedle rovných lemů se gotické zbroje zdobily lemováním z cípů nebo hradbiček.

rozkresleni
Ochrana rukou pěstnicí:
pestnice
Sejmuté pěstnice. Maciejowská bible 13.st. 

Od 12. až po 14. století je rukáv zbroje zakončen pevně pěstnicí (Petr de Ebulo, Hortus Deliciarum, Velislavova bible, Mistr vyšebrodského oltáře, Maciejowská bible aj.) později se (méně často) objevuje i prstová rukavice. Princip je prostý - rukáv se plynule protahuje na palec a hřbet ruky a našívá se na vnější stranu kožených palcových rukavic (takže dlaň zůstává kožená). Je nezbytné, aby rukáv byl dostatečně dlouhý (ještě před připojením pěstnice by měl dosahovat při připažení ke konečkům prstů), jinak by s připojenou pěstnicí silně znemožňoval pohyb paží. Protože pěstnice neumožňuje příliš jemnou manipulaci s rukou a je nepohodlná, bývala na dlani rozstřižena a tímto otvorem mohl rytíř ruku vysunout ven. Otvor se neprostřihával až ke konci prstů, aby z pěstnice ruka nevyklouzávala, protože nebyl ani šněrován ani jinak utahován. Pokud bojovník sevřel dlaň nebo v ní sevřel meč, prostřih nevadil. (otvor doporučuji olemovat a pevně obšít - zvláště na krajích aby se kůže dále netrhala). Jak toto bylo vyřešeno u prstových rukavic mi není známo, ale s ohledem na nutnou délku rukávu lze udělat podobný otvor přímo na rukávu - na zápěstí (šněrovaný) - nevýhodou je vyšší váha rukavic visících nepohodlně na ruce a ztěžujících tak manipulaci s rukou.


KUKLY A KAPUCE

kukla

Jeden z nejobvyklejších způsobů pletení kukly. Nejprve se uplete svrchní část kukly - A) polokulovitý zvon tzv. pletením do kruhu (viz. obr níže). Jakmile se dostanete na úroveň čela, pokračujete dále válcovitou částí - B) až na ramena. Od ramennou dolů se kukla musí opět rozšiřovat částí C) podobným stylem jako její horní část.

Způsob pletení kapuce a přidávání kroužků při výrobě dílce A:

kukla   kukla
Na základní kroužek, který je dobré dělat silnější nebo jej snýtovat či sletovat, se navlékne první řada kroužků. Počet kroužků závisí na velikosti a tvaru hlavy nositele kapuce.
kukla
Na první řadu se připojí druhá protilehlá řada - běžný kroužek druhé řady spojuje dva z předchozí řady.
kukla
Rozšiřování vlastní kapuce se provádí vkládáním kroužků. Mezi dva kroužky následující řady se vloží navíc ještě jeden další a zavěsí se za jeden kroužek z předchozí řady (jen za jeden, nespojuje dva jako běžný kroužek druhé řady)
kukla
Přes rozšířenou (v tomto případě druhou) řadu se přidá následující (v tomto případě třetí) řada. Postupně, tak jak se kruh rozšiřuje přidáváme stejným způsobem do každé liché řady vložené kroužky a sudou je překrýváme (zarovnáváme). Při dalším vkládání již nedáváme vložené kroužky mezi každé dva z řady, ale vkládáme již jen např. ob jeden, pak ob dva apod. tak aby pletivo nebylo zbytečně husté (dělalo by na vrcholu hlavy faldy a vlny) a kopírovalo polokulovitý tvar hlavy - je třeba to průběžně zkoušet a poměřovat. Stále je ale třeba vkládat kroužky rovnoměrně a pravidelně, aby nedocházelo k deformacím tvaru.
kukla
Větší část výsledného kruhu - položený na rovinu zachovává tvar pouze díky volnosti mezi jednotlivými kroužky, jinak by měl mít v prostoru již náznak polokulovitého tvaru.

Dílec B je v podstatě obdélník obtáčející zadní a boční části hlavy - způsob pletení je stejný jako u čtvercového pletení dílců kroužkové zbroje (viz. zbroj). Je možné pokračovat v pletení načatého horního dílce jednoduše tak že od určitého místa (kdy dosáhnete spánků a čela) přestanete horní díl rozšiřovat vkládáním dalších kroužků a pletete dál bez toho s tím že vynecháte část pro obličej. V praxi ale doporučuji plést svrchní (A) a střední (B) díl zvlášť a spojit až dodatečně, čistě pro to, že se vám to bude plást lépe a nebude vám v rukou překážet zbytečný kus zbroje. Po dosažení ramen je třeba pokračovat v opětovném rozšíření kapuce v límec dílcem C. Dostatečné zkušenosti s rozšiřováním do kruhu jste již získali při výrobě svrchní části. Spodní část (C) se rozšiřuje obdobným způsobem, ale doporučuji přidávat záměrně nepravidelně - více ve směru ramennou a méně či postupně vůbec na přední a zadní části - tím místo kruhu vzniká jakási elipsa, která se lépe spasuje s postavou. Dnes nejobvyklejší způsob pletení kukel situuje základní středové oko přímo na vrchol hlavy, ale v historii existovaly i způsoby pletení, které situovaly středové oko až na zadní část temene odkud se kukla pletla směrem k obličeji a dolů - časem tento postup také zdokumentuji, zatím jej ale nemám prakticky vyzkoušený.

kapuca
Dobře patrný detail vrchní části kapuce z Maciejowské bible - 13.st.

Pokud vyrábíte románský komplet, pokračujete dále na trupu nebo kapucu k trupu připevňujete (viz. střihy kompletů), pokud děláte samotnou gotickou kuklu, rozšiřujete a protahujete spodní dílec dle potřeby.

A)kapuca B)kapuca

Dva typy oddělených kapucí - kukel. A) starší typ - tzv. náprsenková kapuca již byla od trupu zbroje oddělena a pro lepší ochranu těla byla v předu protažena do čtvercového nebo obdélníkového dílce zesilujícího ochranu trupu. B) mladší typ - klasická gotická kukla - spodní dílec je rozšířen v široký límec spadající hluboko přes ramena bojovníka a chránící i část jeho hrudi a zad. V této podobě se pak udržela od počátku 14. století (nejstarší oddělené kukly jsou z konce 13. st.) až do počátku 16. století. Pod vlivem módy se spodní část zbroje někdy zakončovala zdobením z gotických cípů nebo hradbiček.

zbroj

Aby kukla lépe seděla na hlavě bojovníka, utahovala se často pomocí kožených řemínků. Byla-li volnější, umožňovala podobně jako u kompletů po povolení těchto řemínků stažení z čela dozadu jako kapuce aniž by ji bojovník musel celou odkládat chtě-li si udělat pohodlí.

Ochrana krku a obličeje:

Protože pevné připojení kapuce je nepohodlné, dala se stáhnout vzad. Aby toto bylo možné, musela být kapuce buď hodně široká a pletena tak, aby obličejová část byla otevřená do kruhu a k hlavě se přitahovala řemínkem (Viollet le Duc, Socha bojovníka z Kostnického dómu). Jiná velmi častá varianta byla (viz. obr. kompletů) bylo krytí krku, brady a někdy i části obličeje cípem kroužkového pletiva (podšitého kůží nebo tkaninou) uvazovaného zpravidla na levé straně hlavy (Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. - British Library Londýn). Jiná starší varianta (např. Tapiserie z Baeyoux) krytu krku, brady a části obličeje je formou čtverce uvazovaného na obou stranách hlavy i krku, který byl rovněž podšíván kůží či suknem.

Kapuca


OCHRANA NOHOU

Od 12. století se objevují snahy chránit pomocí kroužkového pletiva i nohy jezdce. Zpočátku šlo pouze o punčochy pod kolena, protože až ke kolenům včetně, chránila jezdce samotná zbroj. Později se ochrana nohou protahuje až na stehna a uvazuje k opasku (Mistr vyšebrodského oltáře, Zmrtvýchvstání. Nár. galerie Praha, Socha sv. Jiří Pražská hrad, Biblia Wenceslai regis 14. st., Velislavova bible 14. st., mezi nejstaršími pak iluminace rukopisů Petra de Ebulo - konec 12. st.).

bojovnik ochrana nohou
Kroužková punčocha v rukopisu Hortus Deliciarum - 12.st. a Maciejowské bibli -13.st

Ochrana může být řešena buď úplnou uzavřenou kroužkovou punčochou, takže pak máte kroužkové i chodidlo nebo je chodidlo pevné kožené jako u boty a punčocha kryje jen svrchní část nohy, přičemž k chodidlu je pevně přišita. Měl-li člověk úplné uzavřené punčochy s kroužkovým chodidlem, nosil do nich speciální kožené střevíce. Výhodou tohoto řešení je kovová, dokonale protiskluzová podrážka.

Nelze dost dobře popisovat způsob výroby nohavic, pokud nebudete ovládat "kruhové" ani "pravoúhlé" pletení - pokud je zatím ještě neovládáte, prostudujte si prosím pečlivě příslušné pasáže (výroba zbroje, kukly) na této stránce a doporučuji si je i prakticky vyzkoušet, než se pustíte do těchto, konstrukčně náročných nohavic. Proč je nutné znát postup výroby kukly a mít jej prakticky vyzkoušený pochopíte při čtení následujícího návodu:

Základní postup výroby uzavřené punčochy je velmi blízký postupům při výrobě kukel. Začnete podobně jako u kukel středovým kroužkem umístěným na špičce nohy, pletete do kruhu s tím, že přidáváte méně rozšiřovacích kroužků než u kukly, aby tak vznikl těsnější a uzavřenější tvar. Je dobré nepřidávat kroužky rovnoměrně (do kruhu), ale více nebo pouze na dvou protilehlých místech, aby tak nevznikl kruhový průřez, ale ovál či elipsa, která na plochou nohu lépe pasuje. V místě nártu začnete přidávat více vložených kroužků, aby punčocha lépe kopírovala vaši nohu. Podobnou technikou vytvoříte jakési nízké "střevíce" a začnete s výrobou ochrany holeně. Pokud máte možnost kroužky na chodidle sletovat, snýtovat nebo použít silnější drát (ne výrazně jinak se vám bude chodidlo deformovat proti zbytku nohy - lépe pevnějším materiálem) chodidla více vydrží, ale i pokud to neuděláte a použijete obyčejný železný drát, vydrží takové chodidlo poměrně tvrdé zacházení (občas je samozřejmě třeba oprav). Nechcete-li mít chodidlo kroužkové, pletete v podstatě stejně, ale pouze půlkruh. Chodidlo vyrobíte kožené a svrchní část k němu přišijete.

Holeň je v podstatě pletena klasickým pravoúhlým způsobem s tím, že ubíráme a přidáváme kroužky (zejména na lýtku) podle potřeby, aby punčocha kopírovala tvar vaší nohy. Nesmíte zapomenout na rozparky na příslušných místech (viz. obr.) jinak punčochu nenazujete přes patu nebo naopak bude někde zbytečně přečnívat. Jakmile máte hotovou holení část, připevníte ji k dříve vyrobeným "střevícům" a zkompletujete - na nártu šev nebude, protože tam jdou řady souhlasně, po stranách nohy budou dva švy, tomu se nevyhnete, protože tam jdou řady proti sobě. Buď můžete použít šev vodorovný, tak jak je tomu na průvodním vyobrazení, nebo můžete šev posunout až na hranu chodidla, ale pak vám přibude ještě vertikální šev po stranách nohy - od nártu dolů k chodidlu.

ochrana nohou ochrana nohou ochrana nohou

Návaznost řad spodní části nohy a ochrany holeně je řešena pomocí švu (vždy tam kde jsou řady proti sobě je šev) po stranách nohy. Vpředu na nártu jdou řady souhlasně s ochranou holeně, takže tam šev není. Přechody po stranách nártu je třeba dořešit pletením části kruhové výseče (pletení do kruhu - vkládání kroužků). Pokud nevíte přesto nevíte jak na to, budete muset experimentovat. Středem lýtka je veden rozparek, který je spojený pouze v nejširším místě lýtkového svalu. Nejedná se však pouze o rozparek ale střihové ubrání pletiva, protože pokud by jste to neudělali, nebude zbroj sedět přesně na noze a buď ji na nohu vůbec neobujete nebo vám naopak bude na lýtku plandat zbytečný kus pletiva. Kolik máte přidat nebo ubrat závisí na tvaru a rozměrech vaší nohy. Je třeba také počítat s tím, že pod pletivem budete mít nohavice, případně ještě jedny zesilovací bojové nohavice. Místa kde je rozparek se šněrují.

ochrana nohou

Jeden ze způsobů výroby úplné kroužkové punčochy - v tomto případě je přidán šev navíc z boku paty, ale není to nutné - podobných způsobů zakončení paty existuje vícero - důležité však je toto:  punčocha musí sedět na vaši nohu, musí se dát obout, nikde nesmí chybět ani přečnívat zbytečný kus pletiva, pokud toto dodržíte a dodržíte i základní směrování řad na noze i holeni a použijete např. jiný způsob švů nebo zakončení paty nebude to na škodu.

ochrana nohou

Dva způsoby možného zakončení paty. S ohledem na to že se nám nepodařilo spolehlivě doložit tuto část, jedná se v obou případech o více nebo méně pravděpodobnou spekulaci. V první případě je šněrovaný rozparek protažen až tak hluboko k patě, aby šla noha nazout - neměl by být protažen až k chodidlu. V druhém případě je chodidlo protaženo do zadního dílce, který se přes patu přehne a uváže k noze. V prvním případě noha sedí k patě lépe, ale musí být vyrobena přímo na konkrétní velikost nohy. V druhém případě nevypadá ochrana paty tak elegantně, ale umožňuje obout kroužkovou punčochu na nohy různé velikosti (samozřejmě v jistém rozsahu daném velikostí a rozměry zbytku punčochy).

ochrana nohou

Koncem 12. a zejména během 13. století dochází k protahování původních punčoch v dlouhé nohavice kryjící kolena a nohu bojovníka včetně stehen, což umožnilo další zkracování samotné zbroje. Těžká kroužková nohavice bývala lemována kůží a uvazována řemínkem k opasku.

Text sepsal Ladislav Tomič


POUŽITÁ LITERATURA

Hošek, J. 2003: Metalografie ve službách archeologie. Praha 
Choc, P. 1967: S mečem i štítem. Praha
Klučina, Romaňák 1983: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby 5-17. st. Praha
Klučina,Romaňák,Marsina 1985: Vojenské dějiny Československa I. díl. Praha
Thordeman B. 1939: Armour from the battle of Wisby 1361. Uppsala 
Tweddle D. 1992: The Anglian Helmet from Coppergate, London
Viollet le Duc M. 1858-1875: Discionnaire raisonne du mobilier francais. Paris