ÚVODEM
Nejstarší známé doklady o výrobě skutečných tkanin na oděvy z živočišných či rostlinných materiálů byly nalezeny na území Turecka a spadají až do šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nejstarší doklady ze střední Evropy pak pochází u vlněné příze z mladší doby bronzové a u lněných tkanin už z mladší doby kamenné. Technika výroby tkanin i šití oděvů pak od pravěku prošla mnoha zdokonaleními. Ačkoli se specializovaná řemesla v oděvnictví vytvořila již mnohem dříve, krejčovské cechy jsou známé v západní Evropě až v průběhu 11. století. Nejstarší krejčovský cech v Čechách byl založen k roku 1318 v Praze. Běžné však i nadále zůstávalo vyrábění látek i šití oděvů podomácku.
Románské odívání se vyznačuje stylovou/střihovou (nikoli vzhledově) jednoduchostí a navazuje na starší, pozdně antickou tradici s výrazným ovlivněním módou byzantskou (prostorové členění, vrstvení oděvů, okázalost při zdobení lemů aj.). Oděv shodného střihu nosili urození i neurození, zásadní odlišnosti se projevovaly v použitých materiálech, možnostech barvení látek, zdobení či v podobě a kvalitě oděvních doplňků.
Nejmladší děti oblékaly jednoduché tuniky a v pozdějším věku oděv, který byl střihově často shodný s oděvy dospělých. Unikátní dětský hedvábný obleček (tzv. křestní) nalezený na Pražském hradě, sestávající z košilky s kapucí a kalhotek s klínky na plenky, byl datován k roku 1280.
Některé prvky románského odívání však ani s nástupem gotiky zcela nemizí. Oděv se členil nadále na základní spodní (tuniky) a svrchní (suknice) součásti.
Další vývoj oděvu nobility ve 13. století můžete najít v samostatném článku.
ODĚV NOBILITY
Každý oděv měl splňovat několik požadavků – jednak měl svého nositele chránit před chladem, dostatečně halit, a současně – zvláště podle sociální příslušnosti – byl vyjádřením osobní reprezentace. Nákladné a bohatě zdobené oděvy nosili kromě příslušníků výkonné moci také církevní preláti, kvalitní látky pro své oděvy však využívali také kupci a obchodníci různých etnik. Např. již v 10. st. působili v Praze židovští a německy mluvící kupci, a soudě dle zprávy z Kosmovy Kroniky české z poč. 11. st., byli značně zámožní. Jak vypadal oděv, jeho jednotlivé části a postup oblékání raně středověkého šlechtice můžete vidět v tomto článku.
Další části spodního oděvu tvořily plátěné kalhoty – tzv. bruchy (z německého brouche) či hace (česky) nebo femoralia (latinsky). Dosahovaly někdy jen ke kolenům, běžnější však byla zřejmě dlouhá varianta, dosahující ke kotníkům. V pase se tyto kalhoty buď uvazovaly přebytkem látky (viz. Hortus Deliciarum), nebo stahovaly koženým či plátěným opaskem či tkanicí. Více informací o tomto typu oděvu najdete v sekci věnované rekonstrukci oděvu.
Dlouhé plátěné bruchy v rukopisu Hortus Deliciarum, 12. st.
Přes bruchy se následně navlékly dvě oddělené nohavice, uvazované pomocí zvláštního podvazku vpředu a někdy i vzadu k pasu – buď na zvláštní opasek, či přímo na tkanici bruch, který do nich zastrčil, řidčeji k nohavicím bruch. Nohavice mohly být volnější i vypasovanější, v době 11. – 12. st. převažovaly volnější, a proto se nad lýtkem pod kolenem často uvazovaly ozdobnou šňůrkou nebo tkanicí. Nohavice mohly mít rovněž volnou špičku a patu, tak že pod chodidlem probíhal jen úzký pruh látky zabraňující vytahování nohavic z bot, nebo již měly krytí nohy vyřešeno formou připojených šitých punčoch. V teplých měsících se nohavice/punčochy často odkládaly a chodilo se pod tunikami pouze v bruchách.
Spodní tunika (lat. tunica interior, camisia, fr. chainse, chamise, něm. hemd, it. camicia) bývala zpravidla z jemně tkaného plátna (zpravidla len, u vysoké nobility někdy i hedvábí). Existenci této spodní košile – tuniky dokládá nepřímo řada odkazů v kronikách – např. zmínka o tom, že když císař Jindřich IV. po prohraném boji o investituru putoval bos do Canossy, aby se pokořil papeži, byl oděn právě jen ve spodní košili, což symbolizovalo roucho kajícníka. Spodní tunika plnila roli toho, co dnes chápeme jako spodní a též i ložní prádlo. Někdy se nosila tak, aby vyčnívala dole nebo i na rukávech z pod kratší, svrchní tuniky. U delších svrchníků, jak dokazují některé výjevy, tak mohla svému majiteli dosahovat doslova až na paty. Od pasu dolu měla střihově širší konstrukci, tím nepřekážela v chůzi, a někdy mohla mít zřejmě i rozparek pro jízdu na koni (což následně splňoval i jezdcův svrchní oděv). Soudě dle ikonografických pramenů nebývala až na výjimky tato tunika nijak zdobená. Spodní tunika se nosila buď volná, nebo mohla být stažená např. tkaným opaskem či šňůrkou (cingulum).
Spodní lněná tunika.
Přes tuniku spodní se poté oblékala svrchní – reprezentativní tunika (tunika, dalmatika, sukně). Obecně náležela k oděvu nazývaném v pramenech jako „sukně choděcí“ – tj. oděvu určeném pro užívání během dne. Mohla být o něco kratší než tunika spodní. Tento svrchník býval vyroben z nákladnějších materiálů – zpravidla kvalitních vlněných látek, zvláště cenného sukna (zpravidla z dovozu). Na knížecím a královském dvoře však nechyběly reprezentativní oděvy z importovaných hedvábných textilií. Délka svrchníku mohla být různá – od kratších po kolena po velmi dlouhé po kotníky. S byzantským vlivem bývala tunika opatřená bohatě zdobeným lemem, členícími pásy apod. Svrchní tuniky nobility vznikaly rovněž barvených látek, zdobené kontrastními tkanými lemy různých technik.
Urozená žena se oblékala podobně jako muž. Často oblékala i více, než jednu spodní tuniku (fr. chainse) což vycházelo z tradice antické (tunica interior) a byzantské. Písemné prameny dokládají spodní oděv též jako oděv ložní – viz. Kosmas v příběhu o urozené panně Matyldě „Jistě…je skryto nějaké kouzlo ať už v tvých chodicích nebo ložních šatech„. Svrchní tunika (dalmatika) pak měla někdy asymetrický tvar a zadní část byla protažena do náznaku vlečky. Od 11.-12. století byla ve Francii klasická svrchní tunika nahrazována složitějším a vypasovanějším bliaudem opatřeným na konci výrazně rozšířenými a bohatě lemovanými rukávy. Délka ženského oděvu se od 12. století obecně prodlužovala, urozeným ženám pokrýval šat nohy minimálně po kotníky, často však až na zem.
Vrchním kus oděvu, který na sebe zvláště urozený člověk oblékal, představoval plášť. Po celé románské období se ještě hojně užíval starý čtverhranný plášť vycházející z antické tradice (lacerna). Vedle čtverhranného cípatého pláště se ale ve 12. st. používal běžně plášť kolový (z němčiny mantel), rovněž vycházející z antické tradice (paenula) a to buď půlkruhový nebo zřejmě až třičtvrtěkruhový (něm. nunchenmantel) a později starý čtverhranný pláštík vytlačil zcela. Plášť se u krku spínal buď postaru na pravém rameni (pravá ruka tak byla volná k tasení zbraně) nebo vpředu na ozdobnou sponu, tkanici či ozdobný pásek upevněný na levé straně na knoflíček a na pravé protažený otvorem v plášti a zpět na knoflíček na straně levé. Častěji až ve 13. st. se objevuje i uchycení na dvě symetricky umístěné ozdobné spony (agrafy, fibule, tassel – odtud něm. tasselmantel). Nejjednodušší způsob uchycení pláště byl prostý uzel z cípů na rameni – užíval se však pouze u plášťů čtverhranných, protože kolové nemají vhodné cípy.
Románský plášť neměl až zhruba do poloviny 12. století zpravidla žádný límec, takže dosedal přímo na krk, asi od poloviny 12. století se pak v Evropě po byzantském vzoru objevují také různě tvarované kožešinové límce. Někdy se převislý cíp pláště upravoval do podoby kápě kryjící hlavu – z tohoto cípu se následně vyvinula (snad již v době merovejské) samostatná kápě (bardocuccullus). Pláště bývaly většinou z kvalitních, výrazně barvených suken (reprezentativní někdy i z hedvábí aj.) Zimní pláště se podšívaly a lemovaly kožešinou.
Plášť však nebyl jediný kus oděvu, který mohl pán oblékat do nepohody. Již v druhé polovině 12. st. – spíše však na jeho konci se objevuje nový typ oděvu – tzv. gardecorps. Soudě dle dochovaných vyobrazení (např. Petr de Ebulo) šlo v tomto období zejména o praktický svrchník určený do nepohody, na cesty, jízdu na koni apod. kde nahrazoval plášť. Střihově šlo o oděv vycházející z tuniky – musel být široký, protože se oblékal přes další vrstvy oděvu. Pro snazší jízdu na koni byl opatřen vpředu nebo i vzadu rozparkem. Měl pevně připojenou kápi, někdy mírně protaženou dozadu. Nezaměnitelným prvkem tohoto oděvu jsou však dlouhé, širší rukávy opatřené rozparkem – buď v podpaždí nebo v polovině rukávu. Tímto rozparkem mohl člověk protáhnout ruce ven, takže je měl volnější při práci, boji nebo ovládání koně. Naopak v případě zimy mohl ruce skrýt v dlouhých rukávech. Tento oděv doznal popularity zejména později ve vrcholném středověku kde se z původně čistě praktického oděvu stal oděv reprezentativní, zdobený, vyrobený z drahých tkanin aj.
Hlavu chránil urozený muž tkanou, koženou či plstěnou čapkou nejrůznější konstrukce – dle dochovaných vyobrazení (např. Kodex Vyšehradský) šlo převážně kónické nebo kulovité čapky, často zdobené na obrubě i jinde výraznými pásy, kožešinovými lemy apod. Vedle čapky se nosila na hlavě také jednoduchá kukla – ať již jako součást pláště (viz. cucullus) nebo samostatná a prosté úzké čelenky.
Dívky a svobodné ženy nosily vlasy prosté nebo stažené čelenkou, vdané je pak ukrývaly pod jednoduchou plachetkou a zavitím.
V zimě bylo obvyklé halit se do kožichů – u nobility do kožichů z lovné zvěřiny – vzácnější a dražší byly, většinou dovážené, kožešiny hranostaje (hermelín), sobola či bobra (bobři se běžně lovili také u nás, ale objevují se i jako součást importu). Levnější pak domácí kožešiny – medvěda, vlka, lišky, rysa apod. Na méně reprezentativní ale praktické kusy oděvu se zřejmě používal i domácí beran (beranímu kožichu ostatně dával přednost i císař Karel Veliký). Zimní oděvy se obecně vyráběly z těžších silnějších suken a často se podšívaly jemnou kožešinou, případně zdobily kožešinovým lemem z výše popsané zvěřiny.
Na nohy obul pán buď nízké střevíce (střevíce, třevíce, krpce) nebo i vyšší boty (ke kotníkům, někdy ale až do poloviny lýtek) s měkkou podešví. Ženy obouvaly střevíce nízké. Materiálem byla zpravidla kvalitní, jemně činěná kůže. Někdy bývala obuv soudě dle ikonografie nebo acheologických nálezů také zdobena – výšivkou, rytím či vytlačováním do kůže, prostřihy, obšitím apod.
Vedle běžné obuvi pak světská či církevní elita nosila také obuv z drahé tkaniny, vyšívanou zlatou či stříbrnou nití, pošívanou perlami nebo kovovými plíšky, popřípadě drahokamy. Jedná se však vesměs o ceremoniální a nikoli běžnou obuv (pontifikální a korunovační střevíce apod.). Od nás můžeme uvést například tzv. pontifikální Svatováclavský střevíc s výšivkou na kůži (po r. 1200) a další památky. Už Einhardus píše o Karlu Velikém, že ve zvláštních slavnostních příležitostech nosíval „…na nohou střevíce posázené drahými kameny…“ (P.Daniš, 1999).
Obuv sama byla konstrukčně poměrně jednoduchá – tvořená podešví a svrškem z jednoho nebo více dílů. K noze se upevňovala řemínky, zdobenými někdy snad stříbrným vbíjením nebo se na nártu spínala jedním či více pásky s knoflíčkem – olivkou z kůže, dřeva či kosti aj. Nobilita nosila střevíce často zdobené ozdobným prostřiháváním, vyšíváním, perlami, skleněnými korálky nebo kovovými destičkami. Z ikonografických pramenů a archeologických nálezů známe obuv oblou i s mírně zahrocenou špičkou, která převažuje.
Celek u mužů i žen doplňovaly jemně a precizně zdobené domácí i cizí šperky – řetízky, kříže (enkolpia), prsteny, spony a u žen také různé čelenky, náušnice, záušnice, náramky atd. Vedle kovových šperků máme z raného středověku doloženy i šperky ze skla (korálky aj.) nebo jantaru. Dražší šperky byly zhotoveny buď celé z drahých kovů – zlata či stříbra nebo byly v základu často pouze bronzové/mosazné a jen na povrchu následně zlacené či stříbřené. Kovové šperky se vyráběly z plechů nebo drátu, popřípadě se odlévaly. Zdobení šperků se provádělo litím bronzu či mosazi do různě složité formy, popřípadě rytím, pasířským vbíjením plechu razidlem do matrice (tzv. brakteátová technika) apod.
Unikátní příklad nákladného ženského šperku i názorný příklad pasířské práce představuje nález románské stříbrné čelenky z Českých Budějovic. Byla bohužel nalezena náhodně, roku 1937 při hloubení nového koryta řeky Vltavy a částečně poškozena bagrem, který také zničil místo nálezu. Datována bývá tedy pouze rozborem tvaru a povrchové výzdoby a to zpravidla do druhé poloviny až konce 12. st. (V.Denkstein, 1951). Je vyrobena z tenkého stříbrného plechu, vysokého v předu 90mm, který se směrem dozadu mírně zužuje. Vzadu není uzavřena, ale opatřena po páru otvorů na každé straně, sloužících zřejmě ke stažení čelenky. Povrch čelenky je zdoben figurálním a geometrickým reliéfem – v přední části dvěma řadami arkád usazených na úzké sloupky. Arkády obklopujících různé postavy – vladaře na trůně, s korunou a žezlem, postavy s mečem nebo žerdí kopí či praporce apod. Postavy byly na čelence zřejmě rozmístěny s určitým uměleckým i symbolickým záměrem, o kterém se však můžeme dnes už jen dohadovat. Zadní část čelenky je zdobena geometrickými spirálovými motivy. Spodní okraj čelenky pak zdobí ploché kapkovité závěsky zdobené jednoduchým motivem, zavěšené na krátkém řetízku uchyceném v otvoru ve spodním okraji čelenky. Některé již bohužel chybí. Zdobení bylo vyrobeno převážně ražením různými nástroji (vždy na sérii postav byl použit jednotný kolek) a z části tepáním. Jde o ojedinělý nález, který nemá na našem území obdoby.
Další informace o podobě šperků, které se nosily v raném středověku můžete najít v samostatném článku.
Důležitým doplňkem, jak mužů tak žen, byl opasek, u mužů vesměs kožený, protože krom váčku musel držet u boku i pochvu s mečem či dýku, ale objevují se i masivní opasky tkané, u žen šlo častěji jemnější kožené či z bohatě vyšívané tkaniny. Kosmas zmiňuje pásy Německých rytířů v bitvě u Brůdku r. 1040 jako „dvakrát v nachu máčené„. Také spodní tunika se někdy přepásávala jemným plátěným opaskem.
Protože románské odívání nezná kapsy v moderním slova smyslu, musel člověk nosit své cennosti a osobní věci ve váčku upevněném na opasku nebo přímo zavěšené na něm. Váčky bývaly buď z drahých tkanin, často zdobené, nebo z jemné kůže. K opasku se váčky připevňovaly pomocí tkanice nebo úzkých kožených řemínků a to buď rovnou na opasek nebo na zvláštní zdobené oko/poutko připevněné na opasku. Jinou a větší alternativou k váčku jsou pak různé kožené nebo textilní tašvice zavěšované k opasku, jaké můžeme najít např. u boku bohatého židovského obchodníka z rukopisu Hortus Deliciarum (1175). U pasu urozené ženy bychom našli také zavěšené klíče od truhel či komor s cennostmi, nůž či další věci.
Rukavice – tento doplněk oděvu urozeného muže nebo ženy jsme si nechali úmyslně až na konec. Především pro to, že ve sledovaném období zdá se nebyl tento oděvní doplněk ještě zcela běžný. V ikonografických pramenech od nás prakticky chybí, ale vzácněji se objevuje v pramenech cizích – zejména z konce 12. st. – např. rukavice sokolníka ve vlámském rukopisu z Fecamp (viz. obr.). Poměrně vzácné jsou ale i naše zmínky o rukavicích v pramenech písemných. Mluví o nich např. Kosmas: „Potom (Břetislav) krátce vyčetl mu, čím ho Zderad častokrát urazil, a dodal: „Hle, záruku, kterou jsem ti slíbil, odvolávám“ a obrátiv koně, vhodil mu do tváře rukavici„. (1950, 133). Uvedená poznámka zřejmě dokládá jejich používání coby znaku prestiže a postavení v prostředí vysoké nobility již v 11. st. což podporuje i zmínka Vincenciova ze 12. st. kde popisuje podobné gesto císaře Barbarossy vůči Milánským poslům slovy „…a dle způsobu starých císařů, odvržením rukavice, veřejně je dal v klatbu…„.
Rukavice máme jinak doloženy i dochovány především z církevního prostředí, jako součást liturgického oděvu biskupů, opatů a jiných vyšších církevních hodnostářů viz „Dovolujeme vám mocí tohoto listu, abyste ty, synu opate, i další, kteří budou v čele tohoto kláštera stát, mohli užívat mitry, rukavic, sandálů, mappuly a pásu“ (Listina papeže Jana XV. Břevnovskému klášteru z r. 993). Dělávaly se obvykle z jemné kůže (např. kozinky), ale doložené jsou v této souvislosti z raného středověku též rukavice pletené.
ODĚVY NEUROZENÝCH
Oděvy neprivilegovaných lidí se ponejvíce zhotovovaly podomácku, jako materiál sloužila živočišná (nejčastěji vlna) nebo rostlinná vlákna (len, konopí, kopřiva). Tkaniny zůstávaly ve větší míře nebarvené.
Pro zajímavost: za Karla Velikého (Capitularia) bylo sedlákům předepisováno nosit barvy temné a nevýrazné, aby již z dálky byla poznat jejich příslušnost a ještě ve 12. století říšský zákon určoval i množství látky na oděvy poddaných. Roku 1292 vydal Filip Sličný zákon přikazující či zakazující jednotlivým vrstvám společnosti dokonce i počet oděvů, materiály, barvy a doplňky. Je však otázkou, zda tyto předpisy byly striktně dodržovány. Každopádně u nás z raného středověku podobná nařízení neznáme, a též nálezy tkanin v prostředí polabských Slovanů prozrazují, že lidé barvili své oděvy v místě dostupnými surovinami, takže se kromě nejrozšířenější žluté, hnědé a zelené objevovaly i látky v tónech červené a modré.
Základem oděvu zůstávala jednoduchá plátěná (obvykle lněná či konopná) spodní tunika, ve které člověk zpravidla spal a v teplejších dnech i pracoval. Další částí oděvu byla kratší, ke kolenům sahající svrchní tunika (sukně) nařasená tak, aby nebránila v pohybu a práci, přepásaná tkaným, či jednoduchým koženým opaskem. Rukávy mohly být dlouhé – úzké, krátké, event. žádné. Spodní prádlo doplňovaly kalhoty – spodky, tzv. bruchy – byly zpravidla široké, nařasené a dosahovaly na lýtka nebo ke kotníkům.
Přes bruchy se navlékaly jednoduché, různě dlouhé nohavice, uvazované buď pod kolenem nebo výše k pasu. Nohu samotnou pak ovíjel pruhy látky – ovinkami či onucemi, někdy i na lýtku přes nohavice, což bylo zřejmě – spolu s typickými slovanskými ženskými ozdobami tzv. záušnicemi – výrazným prvkem, charakterizujícím oděv slovanského etnika, jak lze zřejmě soudit z iluminací tzv. Sachsenspiegelu, saského právního zrcadla, kde tyto prvky odlišují slovanské obyvatele Polabí od jejich německy mluvících sousedů.
Hlavu chránily před nepřízní počasí nebo rozpáleným sluncem nejrůznější jednoduché čapky a klobouky z tkaniny, plsti nebo kůže či slaměné klobouky. Vedle toho se na výjevech z 12. st. (spíše v jeho druhé polovině) objevují také jednoduché kukly chránící hlavu a v závislosti na délce límce částečně i ramena, záda a hruď. Tyto kukly ovšem ještě nemají výrazně protažený zadní cíp, jak jej známe z mladšího období. Více o podobě jednotlivých částí oděvu najdete v kapitole věnované střihům a rekonstrukci oděvu.
Do zimy či velké nepohody ani svrchní silná vlněná tunika často nestačila, takže se i tito lidé museli zahalit do dalšího svrchníku v podobě pláště, peleríny či ovčí houně apod. Čtverhranný nebo kolový plášť se vyráběl z těžkého hrubšího teplého sukna a býval díky značné spotřebě materiálu (a to i na prostý čtverhranný pláštík typu lacerny), nákladnějším kusem oděvu, který si nemohl dovolit každý. Naproti tomu prostá houně z válené a stloukané vlněné plsti byla levnějším a dostupnějším kusem oděvu. Z výjevů od druhé poloviny 12. st. (např. vlámský rukopis z Fecamp, Copenhagenský žaltář, rukopis Petra Lombardského aj.) známe také další typ oděvu – jakousi pelerínu, často s pevně připojenou kápí, dosahující zpravidla k pasu nebo mírně pod pas. Tento typ oděvu známe i z výjevů pastevců, sedláků nebo poutníků. Pelerína se nosila zřejmě hlavně do nepohody a aby nebránila při práci, shrnovala se dozadu, tak aby ruce zůstaly volné. Měla střih kolový – zvonovitý (nedělený!) nebo jak naznačují některé výjevy obdélný, na způsob ponča, kdy ruce opět zůstávají volné.
Po velkou část roku, kdykoli to počasí dovolilo, bylo zvykem chodit a pracovat naboso, v zimě, nepohodě či chladnu, obouvali lidé nejrůznější prosté typy obuvi. Levnějším a jednodušším typem obuvi byly pletené slaměné nebo lýčené střevíce – láptě. O takové primitivní obuvi nás informuje Kosmas v pověsti o knížeti Přemyslu, který když byl povolán od pluhu na knížecí stolec „…vezme s sebou své střevíce, zcela z líčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost…“. Z této zmínky je navíc možné dobře vysledovat, že už v Kosmově době šlo o primitivní venkovskou obuv, nejspíš často obměňovanou, jaká se v prostředí nobility nenosila, neboť když byl „…obut v královskou obuv…“ podivovali se poslové „…proč jsi nám dal schovati tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil?“ (1950, 25).
Jiný jednoduchý typ obuvi představovaly prosté kožené opánky – krpce uvazované k noze pomocí řemínků. To byla obuv jednoduchá a dostupná i těm nejchudším. Movitější lidé ale obouvali i složitější obuv tvořenou podešví a svrškem z jednoho nebo i více dílů (viz. obr.).
Na zimu zřejmě mohl člověk použít i jednoduchou obuv ze silné vlněné plsti. V zimě se také lýtka, kromě onucí někdy obtáčela kusy kožešin upevněnými k noze koženým řemením nebo slaměným povříslem.
Protože jak už jsme řekli románský oděv nezná kapsy a i prostý člověk potřeboval v něčem přenášet své věci, zavěšoval je buď přímo k opasku (nůž, nůžky aj.) či ukládal do váčků nebo kožených brašen. To se však hodí spíše na drobnosti, větší věci musel ukládat do prostornějších pytlů, vaků, mošen a brašen zavěšených nejspíš popruhem přes rameno. Lýčenou mošnu, ve které měl uschováno jídlo uvádí kronikář Kosmas v pověsti o povolání Přemysla na knížecí stolec (1950, 24).
Aktualizace textu 26.02.2023 Dana Dvořáčková-Malá