1) VÝROBA ŽELEZA
Již od 8. a 9. století známe ze střední Evropy přímo v místech nalezišť železných rud celé osady, ve kterých se specializovaní výrobci zaměřovali na její dobývání, tavbu a přidružené práce, jakou bylo kupříkladu pálení dřevěného uhlí. Hutníky (rudníky, železníky) známe též z písemných pramenů z 12. st. V listinách figurují již jako nesvobodní, náležící obvykle panovníku nebo klášterům pro které pracovali.
Sama železná ruda se v raném středověku získávala ještě převážně povrchovým sběrem nebo kopáním v nehlubokých jamách v místech kde ložisko vystupovalo k povrchu země. Zde železná ruda větrala na snadno tavitelné hnědely, které se dále využívaly.
Až do 13. století, kdy v souvislosti se společenskými a hospodářskými posuny ve společnosti spotřeba železa radikálně stoupla, se také způsob výroby železa příliš nezměnil. Tavicí pece, ve kterých se z rudy vytavovalo železo byly prosté jámy zahloubené v terénu, až 1m hluboké o průměru někdy dosahujícím i 3m. Po vykopání byly žáruvzdorně vymazávány. Od 13. st. se více prosazují pece šachtové, jaké známe například z nálezu z Radětic.
Za pomoci dmýchání vzduchu měchy byla v jámové peci dosahována relativně nízká teplota asi do 1200-1300°C. Proto se na základě nálezů soudí, že se snad mohla ruda před tavením také upravovat pražením a přidáním vápence, jako struskotvorné přísady. Vápenec totiž snižoval bod tání strusky a zvyšoval její tekutost. Tavením při nízké teplotě docházelo k nedostatečné redukci rudy a až polovina železa zůstávala v odpadu – ve strusce. Získané železo však bylo poměrně čisté – fosfor zůstal částečně ve strusce, mangan se redukoval jen málo a křemík téměř vůbec. Z rudy vytavené železo nebylo ovšem v tekutém stavu, jako je tomu v dnešní výrobě, ale byla to hmota v kujném, těstovitém stavu, pokrytá silnou vrstvou strusky. Té se zbavovalo následným vyhříváním a vykováváním. Výsledkem bylo svářkové železo s různým obsahem uhlíku. (J. Kořan, Dějiny techniky v Československu, str. 106).
Surové železo bylo dodáváno nejčastěji v podobě různých tyčí, prutů či sekerovitých předmětů. V této podobě jej pak od železářů odebírali kováři a dále zpracovávali.
2) KOVÁŘI
V zemědělském prostředí bylo železo velmi cennou surovinou. Z archeologicky prozkoumaných pozdně středověkých vesnic, které byly svými obyvateli z různých důvodů opuštěny víme, že všechny železné předměty a součástky, včetně zlomkového zbytkového železa (s výjimkou ztracených) byly jako drahocenné věci odneseny obyvateli do jejich nových sídlišť.
Kovář sídlil na každém větším předhradí nebo vesnici. Z písemných pramenů víme, že někdy vedle svého řemesla navíc obdělával on a jeho rodina půdu pro vlastní obživu, někdy náležel mezi čeleď velmožů či klášterů (v pramenech jsou tito označováni jako fabri). Běžné kovářské řemeslo v této době nebylo nijak specializované – pokud nepočítáme na výrobu náročné předměty vyhrazené jen nejmocnějším vrstvám, které byly doménou specialistů (jako např. meče, přilby, kopí, kování postrojů, udidla, zámky atd.; samostatnou kapitolou jsou šperkáři), většina kovářů vyráběla všechny důležité předměty každodenní potřeby, jakými byl nůž, sekera, obilní srp, travní kosa, pružinové nůžky na vlnu, kování rýče, dále podkovy, obruče, ocílky, železné součásti pluhu (radlice, krojidla) a jiné.
V soběstačném venkovském prostředí raného středověku se jednalo o jedny z mála předmětů, které nešlo vyrobit doma na koleně, ale musely se nakupovat za peníze nebo výměnou za naturálie. Podobně tomu bylo s opravou pokažených kovových součástek – zpravidla se muselo zase zajít za nejbližším kovářem.
Různé kovářské výrobky všední potřeby:
Kovárna v raném středověku
Z archeologických nálezů přibliž známe vzhled raně středověkých kováren. Nejčastěji šlo o částečně zahloubené chaty s pletenými stěnami nebo jen jednoduché přístřešky s výhní v zemi (taková byla nalezena například na Libici – vypálený obdélník o rozměrech 50×60 cm, ohraničený kameny a žlábkem se stopami žáru, množství popela, uhlíků, kousků železné strusky a železa), nebo na vyvýšené kamenné zídce. Především z východoslovanského prostředí známe několik nálezů kompletně zařízených kováren, zaniklých náhle v důsledku požárů, válečných událostí atd.
Samostatně nalezené kovářské nástroje známe ale i od nás. Jedná se především o kovadliny (nejčastěji ve tvaru komolého kužele, jehož hrot se zarážel do špalku kovadliny), různě velké kleště (zpravidla dlouhé 40-60 cm, s prohnutými čelistmi), kladiva (o různé velikosti a váze od 1 až do 15 kg), průbojníky, sekáče (buď na toporu, nebo prosté ruční, sloužily k oddělování žhavého kovu), vzácněji nůžky na plech, pilníky atd. Dalším nezbytným příslušenstvím byl dřevěný a kožený měch, špalek, na kterém byla umístěna železná kovadlina a dále koryto na vodu.
Způsob práce v raně středověkých kovárnách se od pozdějších dob odlišoval nejvýrazněji skutečností, že se zde pracovalo na zemi, nebo podobně jako v antice vsedě; ostatně stejný způsob byl etnology zaznamenán v domorodých kovárnách v některých oblastech Afriky nebo Asie. Přesto nelze brát toto pravidlo jako striktní, protože z ikonografie známe i výjevy kovářů pracujících vestoje (viz. výjev z kodexu z přelomu 12.-13. st. v záhlaví této stránky).
Základní ruční kovářské techniky
- Dělení a sekání. Provádělo se pomocí dlátovitých sekáčů a sekáčů s okem pro násadu.
- Pěchování. Při tomto úkonu se sráží výška a zvětšuje průměr polotovaru (vznikaly tak hlavy nýtů, hřebů). Používalo se při něm kleští, kladiva a kovadliny.
- Vytahování. Prodlužování polotovarů do tyčí, čepelí, nebo kovaných drátů (drát – byl známý železný i ocelový – se dříve výlučně koval, od raného středověku se ale začaly používat průvlaky, jimiž se kov protahoval).
- Vytahování. Prodlužování polotovarů do tyčí, čepelí, nebo kovaných drátů (drát – byl známý železný i ocelový – se dříve výlučně koval, od raného středověku se ale začaly používat průvlaky, jimiž se kov protahoval).
- Rozkovávání. Rozšiřování kovového polotovaru do plochy např. při výrobě plechu. Plech se rozkovával za tepla, za studena se pak vytepával a vyhlazoval. Nalezl bohaté uplatnění především ve zbrojířství – u kování štítů, nákončí pochev, štítových puklic, přileb, šupinových zbrojí atd.
- Ostření a hrocení. Jak patrno, jedná se o zužování hran do ostří či hrotu. Jde o náročnou činnost, při níž je nutno dávat pozor na zachování celistvosti ostří. Při rozkovávání tenkých ostří z ocele docházelo navíc k nežádoucímu oduhličení a tím k snížení ostrosti a tvrdosti břitu, proto se ostří u luxusnějších výrobků spíše navařovala.
- Sváření kováním. Spojení dvou částí železa do jednoho kusu v kovářské výhni. Jako svářecí materiál se používalo jemného křemičitého písku, popř. železných pilin. Sváření paketů je svaření většího kusu železa z malých částí (plátků, popř. různých zbytků železa). Sváření železa s ocelí (např. navařování ostří zbraní) bylo již dosti náročnou činností (železo se totiž sváří při vyšším žáru, cca 1300-1400°C, ocel při nižších teplotách, cca 850-900°C), kterou prováděli specializovanější kováři.
- Kalení a popouštění. Kalením se oceli dodávala tvrdost a to dle provedení – buď pouze povrchová nebo v celém průřezu výkovku. Provádělo se ohřátím výkovku na příslušnou teplotu, po kterém následovalo různě rychlé, vždy však poměrně prudké, ochlazení (ve vodě, v oleji apod.). Popouštění je pak prakticky opakem kalení – ve výhni ohřátý výkovek se nechal velmi pomalu chladnout a tak se ocel stala méně tvrdou, pružnější, kujnější apod.
- Osazování. Změna průměru výrobku za pomoci kladiva a hrany kovadliny.
- Ohýbání. Při ohýbání do úhlu se používá hrany kovadliny a kladiva, v místě ohybu se předmět trochu napěchoval. Při ohýbání do oblouku sloužila oblá podložka, v raném středověku někde již i za pomoci kuželovitého trnu na kovadlině.
- Svinování. Jedná se o stáčení rozkovaného kovu např. do tulejek seker, hrotů kopí či šípů atd.
- Štěpení. Nasekávání kovu před dalšími operacemi (rozkování, ohýbání, hrocení) za pomoci kleští, kladiva a sekáče; u slabších plátků se mohlo provádět i za studena. Jde o techniku využívanou např. příprava zubů na pilnících, obilních srpech a. j.
- Tordování. Jde o skrucování podélných předmětů za účelem zpevnění proti ohybu, oblíbené bylo i jako jako ozdobný prvek a od 11. století se tímto způsobem rovněž vyráběly šroubové vrtáky.
- Prorážení otvorů. Provádělo se za studena (děrování plechu) i za tepla (probíjení silnějších plátů či bloků) za pomoci kladiva a průbojníků.
- Rovnání a hlazení. Bylo prováděno jemnými údery kladiva na nepříliš ohřátý povrch.
- Broušení. Během provozu se ostří nástrojů a zbraní brousilo pilníky a brousky, z obrazových pramenů známe i rotační brusné kotouče nejčastěji z pískovce (Utrechtský žaltář).
V raném středověku bylo rovněž známé slévačství železa.
POUŽITÁ LITERATURA
Beranová, M. 2000: Slované., Praha
Charvát, P. 1985: Zpracování železa v písemných pramenech českého středověku do počátku 14. století. Archeologické rozhledy XXXVII, s. 181-186
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.). Praha
Pleiner, R. 1958: Základy slovanského železářství a hutnictví v českých zemích., Praha
Pleiner, R. 1962: Staré evropské kovářství., Praha