Poté, co bojovník v bitvě odhodil kopí nebo o něj přišel a nepoužil-li ještě sekeru či mlat/palcát atd., přišla na řadu další zbraň – meč. Meč býval základní zbraní všech, kdo si jej mohli svým postavením i materiálním zabezpečením dovolit a provázel jej často jako osobní zbraň u boku i když zrovna nebyl v bitvě. I když již v 11.-12. století dokázala vzrůstající domácí produkce stále více uspokojit potřebu, dokonce i v různých cenových relacích (dle provedení a kvality čepelí, povrchové úpravy, zdobení) stále se jednalo o velmi drahou zbraň. Meč byl tedy ještě ve 12. století prestižní zbraní feudála a jeho význačnějších družiníků a to nejen díky své ceně, ale také symbolickému významu postavení jeho nositele. Koncem 12. a počátkem 13. století si však již meč mohli zřejmě dovolit i někteří zbrojnoši a výjimečně zřejmě i svobodní pěšáci. Meč se skládá z několika vzájemně spojených částí – čepele a jílce, kde jílec je pak tvořen příčkou (záštitou), sloupkem (rukojetí) a hlavicí.
- hlavice
- sloupek
- příčka – záštita
- žlábek – drážka na čepeli
- ostří – je po obou stranách meče
- hrot – různě ostrý, někdy zaoblený
ČEPEL
Technologie výroby
Z technologií používaných při výrobě čepelí připomeneme ze staršího období známý tzv. svářkový damask. Podstatou svářkového damasku je spojení materiálů o různých vlastnostech, aby se tak docílilo optimálního poměru mezi pružností, pevností, houževnatostí a tvrdostí čepele. Svářkový damask vznikl vlastně jako jakási „z nouze cnost“ nahrazující nedostatečné zkušenosti v metalurgii. Meč vyrobený touto technologií tvoří jednak samotné damaskové jádro a na něm nakované kalené ocelové břity. Samo jádro se pak vytvářelo z prutů či lamel železa a oceli o různém složení. Jejich proplétáním a následným svařováním v kovářské výhni vzniklo velmi odolné jádro, které v sobě spojovalo jinak protichůdné požadované vlastnosti. Damaskový meč snadno poznáte, protože jeho povrch pokrývají charakteristické vlnovky – jsou to vlastně linie svárů jednotlivých vrstev prutů či lamel vzájemně různě proplétaných (vzorů existovalo větší množství) zvýrazněné někdy ještě leptáním (v Skandinávských ságách se objevují obraty jako „hadi na čepeli“ aj.). Tato technologie však byla nesmírně nákladná, časově náročná, pracná a vyžadovala skutečné mistry v oboru. Nejlepší meče v raně středověké Evropě se vyráběly ve Franské říši a přes přísné zákazy Franských panovníků se pak vyvážely v podobě čepelí nebo kompletních mečů do okolních i vzdálenějších států (meče s nápisem ULFBERTH a jiné se nacházejí například až na Dněpru). Významné středisko výrobců mečů leželo v Porýní – výrobou mečů byl známý zejména Kolín nad Rýnem a odtud vyvážené proslulé „kolínské meče“. V Porýní byla vyrobena též čepel známého meče sv. Štěpána (asi 10. st.) dokompletovaná posléze nejspíš v Jutsku na počátku 11. st. Původem z porýnských dílen pravděpodobně pochází i kvalitní damaskový meč (asi 10. st.) z hrobu velmože v Kolíně (ČR) a některé z mečů známých z velkomoravských nálezů. Dnes se však ukazuje, že přinejmenším část damaskových mečů z Velké Moravy byla zřejmě již prací domácích výrobců, vyráběnou podle franských vzorů.
S rozvojem metalurgie se svářkový damask (a to i s ohledem na svou velkou cenu) postupně přežívá a damaskové meče nahrazují výrobně jednodušší konstrukce tvořené svařovaným, ale již nepřekládaným nebo už přímo homogenním houževnatým jádrem s navařenými kalenými břity z kvalitnějších ocelí. Vývoj technologie lze sledovat například na meči z Blížkovic u Moravských Budějovic, datovaném do 12.st. (čepel 11.-12. st. hlavice snad 2. pol. 12. st. nebo poč. 13. st.). Jeho čepel už nebyla damasková, přesto však ještě nebyla homogenní a kompaktní – byla složena z nejméně šesti plátů oceli o různém obsahu uhlíku. Nejkvalitnější a také nejtvrdší byly samotné břity meče (zde tvrdost měřená metodou dle Vickerse dosahovala hodnoty 530-550 HV), zatímco jádro meče tvořily houževnaté, ale měkčí pláty oceli (dosahující nejnižší tvrdosti 131 HV) zabraňující zlomení meče (Z.Měchurová, Z.Kukla, 2000).
Vývoj pak směřoval k již převládajícím „homogenním“ čepelím z cementovaných a povrchově kalených ocelí. Takové se objevují vedle damaskových čepelí, popřípadě čepelí s navařenými břity (cementovanými – kalenými i nekalenými) už dříve – například importovaná čepel již míněného svatoštěpánského meče signovaná značkou ULFBERHT také nemá damaskové jádro a přesto jde o kvalitní práci. Vedle kvalitních čepelí se ale objevují rovněž méně kvalitní a tedy i levnější, určené zřejmě méně movitým bojovníkům. Ostatně o nekvalitních nebo vysloveně špatných mečích se zmiňují také naše i cizí písemné prameny. Potřeba levnějších dostupnějších zbraní trvá i později, proto se vždycky vedle sebe vyskytují zbraně v různé škále kvality. Kupříkladu meč z 10. st. z nálezu v Libici nad Cidlinou (viz. obr.) byl vyroben z homogenního kusu nepříliš kvalitní nízkouhlíkové oceli (kontrolní výbrus obsahoval jen 0,05%C) s velkým množstvím hrubých struskových vměšků a plen. Takovou ocel bylo prakticky nemožné zakalit, takže i tvrdost čepele byla velmi nízká (30kg/qmm) a zbraň musela v boji značně trpět. Z Jaroměře pochází jiný meč karolinského typu (Petersen X) – bližší nálezové okolnosti zbraně nejsou bohužel známé, ale typově spadá mezi konec 10. st. až 12. st. Jeho čepel je vyrobena rovněž z jednoho homogenního kusu nízkouhlíkové oceli (0,26%C), ale povrch byl dodatečně nauhličen a čepel byla dokovávána za nižší teploty. Čepel nebyla podle struktury kalena, ale naopak chlazena velmi pomalu – přesto dosahovala překvapivě vysoké tvrdosti (70kg/qmm) což s ohledem na použitou technologii v poměru k jiným kvalitním zbraním vůbec není špatné. Půjde zřejmě o domácí výrobek. Pravděpodobně ani tento meč však nepředstavuje špičku tehdejší produkce a čepel má i svá negativa – list čepele má například sklony k ohýbání aj. (R.Plainer, F.Plzák, O.Quadrat, 1956).
Takže můžeme pozorovat zřetelný vývojový trend upouštění od starých nákladných a výrobně nesmírně náročných svářkových technologií a jejich postupné nahrazování technologiemi novějšími, které byly méně pracné a tudíž citelně levnější a snáze tak uspokojovaly stoupající spotřebu kvalitních zbraní královských a knížecích velkodružin. Že však nešlo jen o cenu ale celkový posun v technologii dokládá jednak existence mečů, které již nemají funkční damaskové jádro, ale mají část čepele nebo některá místa pokryta tenkou damaskovou „tapetou“ dokládající, že výrobce zbraně tuto technologii ovládal i když ji už na samotnou čepel meče jako funkční prvek nepoužil a omezil se pouze na její estetickou roli. Že od damaskových mečů nebylo upouštěno jen kvůli jejich vysoké ceně ovšem nepřímo připomíná i fakt, že se v románském období krásné damaskové meče již nevyskytují ani v prostředí vysoké nobility, pro kterou sama cena meče jistě nepředstavovala vážný problém. Oproti tomu nože s damaskovou čepelí (výrobně jistě daleko méně náročné než čepele mečů) nacházíme ještě ve 13.st.
Rozměry
O nějaké přísné unifikaci mečů ani jejich čepelí (stejně jako jiných zbraní) nemůže být ve sledovaném období řeč, protože ani když se meče někde vyráběly hromadně, nikdy nešlo přímo o skutečnou sériovou výrobu. Nová zbraň vyráběná na zakázku se nejspíš mohla přizpůsobovat požadavkům objednavatele – jeho tělesné konstituci a rozměrům jak naznačují zvláště některé meče vybočující svými rozměry výrazněji z obvyklého průměru. Přesto lze najít společné vývojové trendy a jisté módní vlivy. Délka celého románského jezdeckého meče se pohybovala obvykle mezi 900-1000mm, včetně jílce i když známe meče delší i kratší. Celková délka raně středověkého meče nalezeného v Libici nad Cidlinou (10. st.) je 918mm. Čepel meče z Jaroměře (10.-12. st.) měří sice jen 620mm, ale část hrotu se nedochovala. Délka známého románského meče SIGVINAIS z 11. st. (Depozit Vojenského muzea v Praze, inv. č. 237) je 920mm včetně jílce – z toho čepel je dlouhá 785mm. Celková délka meče z 11.-12. st. (depozit NM, inv. č.162) je 905mm, ale čepeli chybí odlomený hrot. O něco delší je románský meč z 12. st. z Blížkovic u Moravských Budějovic (depozit MZM, inv. č.P 56335) – celkově měří 1059mm z toho délka čepele činí 885mm.
Čepel byla široká u příčky většinou kolem 50-70mm. Například meč z nálezu z Libice má čepel širokou mezi 55 až 60mm. SIGVINAIS má šířku čepele u příčky 57,08mm, meč č.162 z depozitu NM 47mm a meč z Blížkovic pak 55mm. Výjimečně se objevují i čepele poměrně tenké – čepel fragmentu meče inv. č. H2-104.342 z depozitu NM oficiálně datovaného do 12. st. (potenciálně i 13. st.) je široká jen 35mm a i když musíme počítat s nějakým úbytkem materiálu vlivem koroze a opotřebení je to velmi málo – nutno to ovšem s ohledem na rozměry většiny dochovaných mečů považovat za výjimku z pravidla. Čepel meče se zpravidla směrem od příčky k hrotu zužovala; někdy jen mírně, zvláště u starších mečů – např. poměrně široká čepel meče z Libice nad Cidlinou má břity téměř rovnoběžné – rozdíl šířky u příčky a u hrotu je pouhých 10mm. Mladší čepele se obvykle zužují více – SIGVINAIS má kupříkladu šířku čepele u příčky 57,08mm a 94mm před hrotem, v místě kde končí žlab má šíři jen 36mm. Čepel raně středověkých mečů bývala obvykle opatřená širokým žlábkem – kovaným, vybrušovaným a leštěným, který ji svým profilem i případným zhuštěním materiálu zpevňoval v ose. Šířka žlábku bývala různá – na dochovaných čepelích z 11.-12. st. se pohyboval mezi 15-25mm. SIGVINAIS má kupříkladu šířku mělkého žlabu 14,76-24,86mm a meč z Blížkovic v nejširším místě 18mm.
Pro meč z tohoto období je také příznačný tupější, někdy i přímo zaoblený hrot čepele, která ostatně až téměř do konce 13. století sloužila převážně k sečným ranám (více o boji v příslušné kapitole). Stejně tak je příznačný posun těžiště směrem k hrotu. Někdy se uvádí, že těžiště bylo zhruba ve dvou třetinách délky ostří (např. Klučina, Romaňák 1983) směrem od hrotu. Přibližně takto je také vyvážen i meč Sigvinais, u kterého jsme měli při vyvažování navíc nezanedbatelnou výhodu, že se jeho čepel, byť zlomená a opravovaná, dochovala kompletní a v poměrně dobrém stavu. Z měření a vážení jiných originálních čepelí mečů z 11.-13. st. (např. z depozitu NM) lze však usuzovat, že některé čepele bývaly vyváženy o něco lépe – až na cca tři čtvrtiny délky ostří od hrotu. V každém případě ale taková zbraň vždy poněkud „táhla kupředu“. To bylo dáno i tím, že čepele románských mečů bývaly na svou délku často poměrně široké a zvláště menší hlavice nedokázaly čepel dostatečně vyvážit. S ohledem na dochované jílce mečů a jejich hlavic lze ale konstatovat, že se velikost hlavic, stejně jako celková délka jílců v průběhu od 11. do 13. st. spíše zvětšuje. Meč je tedy (samozřejmě i s ohledem na vývoj samotné čepele a příčky) v průběhu vývoje stále lépe vyvážen, což nepochybně rozšiřovalo škálu jeho bojových možností.
Povrch čepelí
Je také třeba se zmínit o povrchové úpravě čepelí – nová čepel se jemně brousila a leštila. Dochovaly se nám ze staršího období dokonce i výjevy zobrazující mečíře při práci – na výjevu v Utrechtském žaltáři můžeme spatřit dva mečíře, jak brousí čepel na rotačním brusném kotouči – jeden brousí a druhý roztáčí klikou jednoduchý brus usazený ve dvou vidlicích. Na témže výjevu pak můžeme najít i dalšího řemeslníka, jak čepel položenou na lavici na plocho leští. Leštěná čepel se lépe udržovala a její vlastnosti při tnutí byly mnohem lepší než u prostého výkovku. Prosté hrubé a povrchově dále nebroušené či neleštěné výkovky čepelí se na hotových mečích pravděpodobně vůbec nepoužívaly. Svou roli tu sehrál i fakt, že meč byl v jakémkoli provedení stále ještě drahá zbraň.
Na románských čepelích však máme doloženo také zdobení a další prvky. Na starých damaskových mečích tvořila technologie damasku na povrchu dekorativní prvek, ale kromě toho se už tehdy na meče ryly nejrůznější další prvky. Ty tvoří jednak značky a symboly a jednak různé nápisy. Z franských čepelí známe ryté jednoduché nápisy INGELRED či INGELRI, BANTO, ULFBERTH, později i GEROLT či GICELIN, které s vysokou pravděpodobností označují výrobce nebo jeho dílnu. Že by mohlo jít o dílnu vycházející ze zavedeného jména naznačuje také fakt, že se některé nápisy udržely na čepelích mečů v rozsahu několika generací. Na některých čepelích navíc kromě jména stojí i slova ME FECIT, tedy doslova „mne vyrobil“ (Klučina 2004). Jménem porýnské dílny ULFBERTH (vyvedeném v majoskule) je po obou stranách čepele signován též známý meč sv. Štěpána (Svatovítský poklad, Praha). Další nápisy pak zdobily i mladší meče románské. Meč SIGVINAIS bývá takto označován právě pro svůj charakteristický nápis na čepeli. Ten je vyryt širokým písmem, je 121,96mm dlouhý a výška písmen se pohybuje od 15,77 do 20,59mm, tedy téměř přes celou šířku žlábku. E. Wágner ve své studii uvádí, že nápis mohl být vyložen mědí nebo bronzem, ale nejnovější výzkumy vyložení nápisů na čepeli přinejmenším právě těmito barevnými kovy nepotvrdily. Co přesně označuje nápis SIGVINAIS není zcela jasné, je možné, že jde o jméno arcibiskupa Sigwina, pána mince v Kolíně nad Rýnem v letech 1079-1089, kterému meč možná kdysi patřil (byť jeho části mohou být zřejmě starší) a jehož jméno se v podobném tvaru objevuje i na mincích té doby (E. Wágner – Sigvinais – románský meč, 1959) ovšem existují i jiné výklady, které tento nápis vykládají jako invokativní zkratku (např. Drboglav, 1984).
Podobný nápis nebo spíše jeho část můžeme najít na fragmentu meče č. 7.339 datovaného do 13. st. z depozitu NM – nápis tvoří písmena RVR na jedné a VRV na druhé straně meče, ovšem zbytek nápisu je ztracený, neboť čepel je v tomto místě zlomená a ulomená část chybí. Tento poměrně úzký nápis je do čepele vyrytý a do rýhy je zatepán žlutý kov – mosaz nebo zlato. Nápisy se však objevují i na jiných románských mečích a to (zvláště u mladších) i delší nebo vyvedené jiným typem písma. Nápisy na čepelích známe i z ikonografických pramenů – např. z výjevů v rukopise Hortus Deliciarum (12. st.). Někdy tvoří nápisy i celá hesla nebo útržky citací. Často se (podobně jako v numismatice) objevují zkratky (takových mečů máme doloženo v období 9.-13. st. z celé Evropy hodně), někdy i chyby. Vedle nápisů se pak na čepelích objevují také různé více nebo méně zjevné symboly, značky, rostlinné ornamenty, zvířecí nebo mythologické figury, kříže apod. Písemné prameny hovoří u franských mečích o „zlatém křížku“ na čepeli. Takové vyryté kříže pak skutečně nacházíme na čepelích karolinských mečů po celé Evropě (např. na čepeli honosného meče z nálezů na Dněpru, 10. st.). Již popisovaný meč SIGVINAIS má kromě samotného nápisu po jedné straně ještě na druhé straně vyryto kolmo na osu čepele devět asi 3mm širokých čárek srovnaných do třech skupin stejně širokých (20mm) a stejně vzdálených od sebe (23mm). Nápisy a výjevy se objevují na čepelích i ve vrcholném středověku (viz. meče Přemysla Otakara II.) ale těmi se již zabývat nebudeme.
K nápisům a zkratkám na čepelích mečů od 9. st. do 14. st. a jejich možné interpretaci coby invokativních zkratek můžete najít více v monografii: Drboglav, D. A. 1984: Zkratky latinských nápisů na mečích 9. až 14. století. Moskva.
Opravy a údržba čepelí
Je zřejmé, že čepel během užívání poměrně dost trpěla. Čepele se lámaly, jemně vytažená ostří se tupila a tak bylo třeba meče udržovat. Díky tomu, že se v raném středověku v boji běžně užívalo k ochraně štítů ze dřeva a kůže, netrpěla ostří nárazy čepelí o sebe tak často. Nicméně ne všechny údery bylo možné vykrýt štítem a ne vždy jej měl bojovník po ruce, pak mu nezbylo než údery krýt čepelí a docházelo tak chtě nechtě i ke kontaktu ostří. Stejně tak se ostří tupilo při nárazech na kovové části zbrojí, přilby, kosti apod. Čas od času bylo tedy nutné čepel znovu nabrousit. Přestože ostří dochovaných mečů už většinou silně poškodila koroze i aktivní užívání, víme že bývalo vytažené a broušené do ostra v čemž nás utvrzují i četné dobové zprávy. Meč je sečno-řezná zbraň a z toho se pak odvíjely i požadavky na broušení ostří a jeho úhel, který v sobě musel spojovat vlastnosti a přednosti ostří nože i sekery. Obvykle už díky poškození korozí nemůžeme ani ověřit zda čepel bývala běžně broušená stejným způsobem od hrotu po příčku, nebo zda nemohla být v pasáži nad příčkou o něco tupější, aby se ostří při případném krytu mečem tolik nepoškozovalo. Na jednom z mála dobře dochovaných mečů – Sigvinu – je ale břit broušen téměř rovnoměrně od příčky, kde ještě dnes dosahuje síly 0,48mm, po tupý zaoblený hrot.
Kromě ostří se ale mohlo na meči poškodit prakticky cokoli – mohl prasknout řap a odpadnout celý jílec nebo jen hlavice, mohla prasknout čepel (některé meče z arch. nálezů mají odlomený hrot nebo zlomenou čepel v půlce apod.), mohla se uvolnit, ohnout nebo i prasknout příčka aj. Protože ale meč byl v raném středověku velmi cennou zbraní, objevují se i pokusy o jeho opravu. Například meč SIGVINAIS byl krátce pod příčkou šikmo napříč čepelí zcela přeražen, byl ale opraven – spojen dvěma nýty a následně spájen bronzem a mosazí (J.Děd, P.Klučina). Samotný motiv znovuskování zlomeného meče je starý, v písemných pramenech se objevuje častěji, například v germánské mythologii (Sigmundův-Siegmundův meč Gram byl přeražen o Wodanovo-Odinovo kopí, ale kovář Regin jej znovu skoval pro jeho syna Sigurda-Siegfrieda).
PŘÍČKA
Příčka je součástí jílce meče. Je to ta část, která odděluje čepel od sloupku a dotváří tak u románských a raně gotických mečů zřetelný tvar kříže. Na čepel se příčka nakovávala. Vykovala se zvlášť a následně slícovala s čepelí. Její konstrukce i postup výroby mohly být různé – příčka mohla být homogenní a pak bylo potřeba do ní náročným způsobem vyrazit otvor, který není rovnoměrný (viz. obr.). Jiný způsob výroby příčky, který máme doložený třeba na starších karolinských mečích představuje svaření příčky z několika dílů tak, že příčka může být například dělena horizontálně – do svrchní části je pak vyražen větší otvor do kterého zapadá spodní část čepele a do spodní části příčky menší otvor, kterým prochází jen samotný řap. Další výhodou takové konstrukce byla možnost použití kvalitnější tvrdší oceli alespoň na té straně příčky obrácené směrem k čepeli (případně dodatečné nauhličení této strany u homogenních příček), která byla v boji namáhána a poškozována více. U starších mečů máme příčky vesměs krátké a vedle celokovových příček známe i příčky kostěné (viz. tzv. meč sv. Štěpána) či dřevěné, pouze obložené kovovým plechem. Taková příčka neměla velkou odolnost a skýtala jen chabou ochranu ruky, tudíž se zřejmě v boji jako aktivní prvek nepoužívala. Příčky mladších – románských a raně gotických mečů už ale bývají delší, celokovové a zřejmě bývaly i více namáhány (viz. styl boje).
Základní funkce příčky byla chránit ruku s předloktím a zachytávat ty rány, kdy se čepel protivníka svezla k bojovníkově ruce. S ohledem na to, že až do 12. st. nemáme žádný přímý doklad o tom, že by byly ruce bojovníků nějak chráněny (spekuluje se o ochraně vlněnými ovinkami, řemeny, koženými rukavicemi aj. ale první chráněné ruce se prokazatelně objevují až na zbrojích z 12. st.), představovala příčka alespoň nějakou ochranu a určitě měla vliv i na způsob boje. Ochranná funkce příčky se vzácně objevuje i v písemných pramenech (Kosmas, 1950, 127 – viz. níže v části „boj mečem“).
Příčky mečů byly až do 10. st. poměrně krátké – zpravidla se pohybovaly mezi 90 až 120mm. Příčka meče z Jaroměře (10.-12. st.) je ještě poměrně krátká – měří jen 108mm o síle 13mm. Meč z Kolína, datovaný do 10. st. má příčku dlouhou 109mm o síle 12mm. A již popisovaný meč z Libice nad Cidlinou, opět z 10. st. má příčku dlouhou také jen 100mm o síle 10mm.
Od 11. st. dál se příčka meče postupně protahuje až na 200mm, výjimečně dokonce i 250mm na mečích z 12.-13. století. Příčky mladších románských mečů jsou proti příčkám na starších mečích vesměs už relativně tenké a poměrně lehké – mohou mít v řezu profil oválný, kruhový, čtvercový nebo obdélný. E. Oakeshott ve své typologii tyto základní tvary příček dále řadí do dvanácti hlavních skupin označených arabskou číslicí. Kupříkladu příčka meče známého jako SIGVINAIS datovaného asi do 11. st. je 165mm dlouhá, u řapu 11,19mm vysoká, kruhového průřezu a směrem k okraji se zužuje na 8,15-8,25mm v průměru – ze zmíněné Oakeshottovy typologie je nejbližší typu č.1. Příčka meče uloženého v depozitu NM inv.č.162 datovaného do 11.-12. st. je dlouhá 182mm, vysoká jen 15mm a její síla v řapu je pouhých 12mm. Profil má obdélný a odpovídá rovněž typu č.1. Příčka meče z téhož depozitu inv.č. 7.339 datovaného do 13. st. (nalezen byl v řečišti Labe u Obříství) je dlouhá 197mm, čtverhranného profilu mírně se rozšiřujícího směrem ke konci odpovídající typu č.2. Meč z Blížkovic (12. st.) má příčku čtvercového profilu o hraně 12mm, dlouhou 192mm. Příčky bývaly buď rovné nebo mírně zahnuté směrem k čepeli, aby dokázaly lépe zachytit ránu, která se po čepeli svezla směrem k ruce.
Příčka podobně jako hlavice mohla být zdobená – v písemných pramenech se často hovoří o zdobených nebo drahých jílcích mečů. Příčka meče SIGVINAIS je zdobena spirálovitou drážkou, do které je zakovaný stříbrný drát a svazek měděného a mosazného drátku.
HLAVICE A SLOUPEK
Poslední část meče představoval sloupek a hlavice. Na tomto místě bude možná dobré zmínit se o jedné věci – někdy se jako „jilec“ meče označuje pouze samotný sloupek, tedy ona rukojeť kterou přímo svírá bojovníkova pěst. Jenže v původních písemných pramenech se často jednotlivé části meče detailně nerozlišují, zřejmě z nedostatku vhodné latinské terminologie – najdeme tu nezřídka jen čepel a jilec. Kosmas takto například opakovaně mluví o jilci meče ačkoli je z kontextu jasné, že někdy se jedná o příčku, jindy o hlavici apod.
Samotný sloupek meče byl tvořen tzv. řapem – trnem, který byl vytažen přímo z čepele a procházel skrz příčku dál, směrem k hlavici. Délka řapu bývala různá – pro raně středověké meče je charakteristický poměrně malý jílec s krátkým sloupkem. Jílec libického meče je jen 147mm dlouhý, z toho pouhých 110mm připadá na samotný sloupek. Jílec meče č.162 z NM je dlouhý včetně příčky a hlavice jen 141mm, jílec meče SIGVINAIS dokonce jen 129,15mm, z toho na sloupek připadá 90,86mm. Meč z Jaroměře má sloupek dlouhý 110mm. Protože se nedá příliš předpokládat, že by raně středověký člověk měl výrazně drobnější ruku než ten současný, musela se při úchopu opřít ruka o příčku a hlavici (což leccos naznačuje o pevném úchopu) a stěží zůstalo místo na koženou, natož kroužkovou rukavici. Protože se ale ve starším období nejspíš ruka nijak nechránila, jak naznačují ikonografické prameny (a absence zmínek o ochraně ruky v pramenech písemných) příliš to ani nevadilo. Jílce mladších mečů již bývají delší – např. fragment románského meče datovaného do 12.-13. st. inv.č. H2-104.342 z depozitu NM má jílec včetně hlavice dlouhý už celých 170mm. Jílec meče z Blížkovic datovaného do druhé pol. 12. st. měří už 174mm, z toho na sloupek připadá 118mm. Delší sloupek se již dal lépe uchopit i rukou v kožené nebo kroužkové rukavici. Aby se meč dal dobře držet v dlani, obkládal se řap dřevem, kostí, parohem nebo u velmi honosných zbraní i slonovinou. Sloupek mohl být dále potažen či ovinut textilem, kůží, kovovým páskem/plíškem, případně obtočen drátem nebo potažen hadí/úhoří kůží či drahou tkaninou. Dřevěné obložení obtočené drátem ze železa, mědi a mosazi má například tzv. meč sv. Štěpána (10.-11. st. Svatovítský poklad, Praha) nebo třeba meč z Krásne nad Hornádom (10. st., Slovensko).
Sloupek samotný mohl mít různý tvar – bohužel na mečích z nálezů se dřevo či kůže většinou nedochovalo, ale tam kde byl sloupek vyroben z jiného materiálu (např. kost) nebo kde byl původní sloupek ovinut třeba kovovým drátem, plíškem, plátováním drahými kovy aj. je možné ještě dnes zachytit původní tvar rukojeti, stejně jako u mečů, které byly zubu času z různých důvodů poněkud uchráněny (svaté relikvie, korunovační insignie aj.). Zhruba se dá o sloupku říct, že míval v řezu válcový nebo elipsový profil. Některé typy se kónicky zužují od příčky směrem k hlavici a kopírují tak zhruba profil řapu, jiné mají boky mírně vyduté a některé připomínají tvarem „soudek“ když se zužují směrem k příčce i k hlavici. Doloženy jsou i ozdobné objímky u příčky a hlavice, které sloupek drží pohromadě.
Meč 11.-12. století. Depozit Národního Muzea v Praze. inv. č. 162. Vpravo replika téhož, Curia Vitkov.
Jílec a vlastně celý meč pak uzavírala hlavice o kterou bojovník opíral pěst a která, umístěna na samém konci řapu až za úchopem, prakticky vyvažovala meč. Zejména ve starší literatuře někdy narazíte i na označení hlavice jako „jablko“. Hlavice nebyla stejně jako celý meč plně unifikovaná – během raného středověku existovalo mnoho různých, tvarově i konstrukčně odlišných typů. Tvar hlavice ostatně dnes slouží jako jeden z určujících prvků v typologii řazení mečů, například v tzv. typologii dle norského historika J. Petersena (Petersen, 1919). Existují ale i další typologie, které berou v potaz hlavice, jílce i čepele – např. typologie Wheelerova nebo Oakeshottova. V následujících řádcích se pozastavíme jen u některých typů hlavic, které se u nás používaly v průběhu raného středověku.
Do 10. st. se u nás i jinde v Evropě používal meč zvaný někdy jako tzv. „karolinský“ vycházející z franských vzorů – ať už vyráběný přímo na území říše (a přes přísné zákazy exportovaný do ciziny) nebo napodobovaný v okolních i vzdálenějších státech. Meče tohoto typu se nacházejí prakticky po celé Evropě od Anglie, přes Skandinávii až po Rusko, naše území nevyjímaje. Jejich hlavice mají různé tvary i konstrukci. Hlavice mohla být homogenní – z jednoho kusu, ale mohla také být dělená – tvořená rovným nebo mírně prohnutým spodním základem, na který byla následně přinýtována plná či dutá svrchní část. Bývala připojena dvěma nýty, jejichž hlavičky můžeme někdy zřetelně vidět na spodní straně základny. Na raně středověkých mečích nalezených u nás je možné identifikovat hned několik různých typů hlavic dle J. Petersena či Wheelera. Například „bobulovitou“ hlavici typu K reprezentuje nález meče z 9. st. z Mikulčic. Ze stejného období rovněž z Mikulčic pak pochází i meče opatřené „hřibovitou“ hlavicí typu N či X. Nález meče z Libice nad Cidlinou z 10. st. pak představuje hezkou ukázku typu Y – viz. obr. Není bez zajímavosti, že i když byly od 11. st. tyto starší typy hlavic postupně vytlačovány modernější hlavicí tvaru „paraořechu“ a později tzv. „mincovou“ hlavicí, objevují se velmi podobné typy v nálezech či dochovaných mečích (např. „hřibovité“ typy) nebo v ikonografických pramenech ještě v průběhu 11.-12. st. a někdy i ve století třináctém (např. meč v rukou Goliáše a Davida v Maciejowské bibli nebo jílce mečů v rukou postav v tzv. rukopisu I.33 aj.). Představu o velikosti takových hlavic nám dává např. zmíněný meč z Libice nad Cidlinou – jeho hlavice, která obecně nepatří k největším, je 67mm široká, 27mm vysoká a 14mm široká.
Jílec repliky meče z nálezu z Libice nad Cidlinou. Jde o typ Y dle Petersenovy typologie nebo typ IX. dle Wheelera. Datovaný do 10. st. Hlavice má rozměry 67x27x14 mm. Curia Vitkov.
Od 11. st. se pak objevuje další typ hlavice, nazývaný často podle svého charakteristického tvaru „hlavice paraořechová“ – v typologii dle E. Oakeshotta jde o typy A a B. V ikonografických pramenech se objevuje již na přelomu 10.-11 .st. O takovou hlavici možná jde už na některých výjevech ze Svatohavelského žaltáře (10. st.). Jistě ji pak už můžeme najít na některých výjevech v Apokalypse a Evangelistáři z kostela sv. Štěpána v Bamberku (mezi r.1000-1020) nebo Svatovítské Apokalypse (mezi r.1059-1085). Velmi zřetelně ji pak můžeme vidět také v Mnichovském Evagnelistáři v rukou velmože po levém boku císaře Oty III (datuje se různě mezi r. 998 až 1014).
Doloženu ji však máme pochopitelně také z dochovaných originálů románských mečů z celé Evropy, případně i ve formě samostatných nálezů ulomené hlavice. Na mečích se běžně používala ještě hluboko do 13. st. Z našeho prostředí známe takovou hlavici z mečů nebo jejich fragmentů uložených dnes v depozitu NM, Vojenského muzea v Praze, Městském muzeu v Nymburku, Moravském zemském muzeu aj. V cizině najdeme takové meče např. v depozitu muzeí v Bernu (Bernisches Historisches Museum), Londýně (Wallace Collection) aj.
Svrchní část hlavice tedy nebyla obvykle oblá, ale byla častěji tvořena ostřeji řezanou hranou. Přesto že tvoří tzv. „paraořechová“ hlavice jakýsi základní typ, nelze říci, že by všechny hlavice tohoto typu byly stejné. Liší se jednak velikostí – některé jsou celkem drobné a stěží vyvažují meč, jiné jsou naopak poměrně veliké. Další čím se hlavice tohoto typu liší jsou proporce – některé hlavice jsou protažené více do šířky (např. hlavice známého meče z Kolína nad Rýnem z 13. st.) – dle Oakeshotta jde o typ A. Jiné jsou spíše protažené do výšky, užší a více zaoblené – dle Oakeshotta jde o typ B. Pro ilustraci – hlavice románského meče z depozitu NM inv. č. 162 (viz. obr.) má rozměry 57mm délky (šířky), 40 mm výšky a 27mm šířky a jde o typ B. Hlavice meče SIGVINAIS má rozměry 61,36 x 31,98 x 21,24mm a jde o ukázku typu A.
Posledním a nejmladším typem o kterém se tady zmíníme je tzv. hlavice „mincová“. Tvoří jí plochý nebo někdy vydutý kotouč připomínající minci – objevuje se na vyobrazení už od konce 12. st. (např. Petr de Ebulo aj.), výjimečně i dříve, ale masově rozšířeným a oblíbeným typem se stala spíše až ve 13.-14. st. Mohla být hladká, ale poměrně často byla tvarově členěná, profilovaná, případně mohl být kotouč mírně zploštělý nebo tvořit mnohohran apod. V Oakeshottově typologii jsou všechny tyto modifikace mincových hlavic podchyceny a dále roztříděny (např. typy G-K). U honosnějších mečů bývala hlavice bohatě zdobená ornamentální nebo i figurální (později i heraldickou) výzdobou, popřípadě, podobně jako čepele, opatřena nějakým opisem, invokativní zkratkou aj. Mečů s touto hlavicí je doloženo hodně, včetně těch honosných (např. říšský korunovační meč nebo Meč sv. Václava s křišťálovou mincovou hlavicí, oba upravené císařem Karlem IV.) ale většina pochází až z mladšího období a proto se jimi tady nebudeme více zabývat.
Hlavice se k řapu meče připevňovala tak, že se do ní prorazil podobně jako do příčky otvor, za tepla se narazila na řap tak, aby prošel skrz hlavici a mírně přečníval. Přečnívající část se následně roznýtovala a to buď přes jakousi podložku – čepičku nebo se po roznýtování vybrousila do ztracena – obojí je dobře vidět na průvodních fotografiích z depozitu NM. U starších dělených hlavic někdy nýt řapu vůbec nevidíme, protože je roznýtován uvnitř hlavice – svrchu jejího spodního dílu a překryt jejím svrchním dílem.
Hlavice se někdy uvazovala k zápěstí koženým řemínkem, který zabraňoval ztrátě meče při vyražení z ruky . To bylo důležité, protože jezdec by jej při vyražení z ruky nemohl ze země sebrat a byl by tak pro něj v bitvě už ztracený.
HONOSNÉ JÍLCE
Jílce mečů a tedy i hlavice mohly být velmi honosné, zvláště u mečů nobility. Zajímavou výzdobu s výrazným symbolickým motivem má hlavice meče Sigvinais. Jednu stranu hlavice (viz. obr.) zdobí motiv Stromu, jako symbolické vyjádření Starého zákona, zatímco druhou stranu hlavice zdobí motiv ryby a sítě, představující Nový zákon a 4 terčíky kolem, interpretované jako 4 evangelia. Poměrně náročná technika zdobení tu představuje rytí, tausování a ciselování. Motiv vznikl rytím do podkladového kovu hlavice a následným tausováním s použitím drátků na linie nebo tenké fólie kovu na plochy. Pro zdobení hlavice a příčky tohoto meče bylo použito mědi, stříbra a prakticky čisté mosazi (J. Děd, P. Klučina).
V depozitu NM v Praze je doložena paraořechová hlavice zdobená čtverhrannou čepičkou pro roznýtování řapu vyvedenou ze žlutého kovu. Popisy takových honosných zbraní ale známe i z našich písemných pramenů – Kosmas kupříkladu popisuje meč Benedův slovy: „Tu vida rukověť a zlatý jilec meče, jejž měl ten bojovník za pasem…“. Honosně působí i známá relikvie – tzv. Meč sv. Štěpána uložený dnes v Praze (součást Svatovítského pokladu) – čepel meče byla vyrobena v Porýní (ULFBERTH) hlavice i příčka ale pochází ze Skandinávie; jsou kostěné, bohatě vyřezávané rostlinnými a zvířecími prvky ve stylu Mammen (1010-1030). Jílec meče pochází pravděpodobně z Jutska z počátku 11. st. kde byl meč i zkompletován se starší čepelí. Z ciziny známe celou řadu honosných mečů – např. Meč sv. Mauricia užívaný coby říšské korunovační insignie nebo slavný francouzský meč „Joyeuse“ který tradice připisuje Karlu Velikému, třebaže pochází asi až z 12. st. Z cizích pramenů popisuje honosný jílec třeba známý islandský autor Snorri Sturluson v sáze o sv. Olavu, když vykresluje výzbroj krále slovy „Byl opásán mečem, který nesl jméno Hneiti. Byl to velmi ostrý meč a jeho jilec byl ovinut zlatem.“
POCHVA A OPASEK
Broušenou a leštěnou čepel bylo nutné udržovat v suchu, proto se meče uchovávaly v pochvách, které zároveň chránily ostří před otupením a okolí před ostřím. Meče se nosily v pochvách ze dřeva, nezřídka vyložených drahou tkaninou nebo ovčí vlnou. Celé kompletní pochvy se dochovaly jen vzácně, tam kde to okolní podmínky umožnily, protože organické materiály snadno podléhají zkáze. Příklad takové dochované pochvy je nález z Gdaňska (Polsko) z 12. st. – viz. obr.
Častěji než celé pochvy se však dochovaly alespoň různě velké zbytky dřeva a někdy i tkaniny na povrchu zkorodovaných čepelí – například na meči z Jaroměře, nebo z Mikulčic (9. st.) kde byly nalezeny též zbytky dřeva, kůže i tkaniny. Aby se chránil povrch dřeva a z dekorativních důvodů bývaly pochvy také svrchu potažené jemnou kůží či drahými látkami a zpevněné a zdobené kováním – nákončíky. Nákončí mohlo být železné, ale také bronzové jak dokazují například nálezy nákončí pošev z Německa 12. st. (viz. obr.).
Přestože máme tedy z mnoha nálezů doložený dřevěný korpus pochvy i materiály potahu, nevíme s jistotou, zda se pochvy dělaly vždy pouze pevné – dřevěné, nebo zda nemohly být u levnějších zbraní vyrobené též jenom ze silné kůže, popřípadě opatřené kováním. Máme nálezy mečů, kde se podařilo nalézt pouze zbytky kůže, ale při celkovém malém objemu dochované hmoty nelze jednoznačně tvrdit, že tam dřevo nikdy nebylo. Popřít možnost celokožené pochvy tedy nelze, navíc známe takové pochvy u nožů (a ve starším období u saxu), na druhou stranu ale byl meč v raném středověku i v té nejjednodušší podobě vždy drahou zbraní, jejíž pořizovací cena by nejspíš vždy ospravedlnila investici do kvalitní pochvy. Představu o tom jak si naši předkové cenili pochvy meče nám dává již vzpomínaný Ripuarský zákoník (Lex Ribvaria) – přestože je výrazně starší než sledované období a mapuje situaci ve Franské říši, při stanovení pokut (wergild) si zákon cení holého meče pouze na 3 solidy, ale meče s pochvou (a zřejmě i opaskem) na celých 7 solidů. Z toho samozřejmě nelze prostě odvodit, že pochva byla dražší než meč, ale spíše že hodnota holé zbraně a kompletu – zbraně v pochvě a nejspíš i s opaskem a opaskovou garniturou byla výrazně vyšší.
V našich písemných pramenech sice detailní popis pochvy nenajdeme, ale můžeme si udělat představu dle popisu franského kronikáře Notkera Koktavého z 9. st. když popisoval pochvu meče Karla Velikého, respektive to jak si meč chránil slovy: „jednak pochvou, potom koženým pouzdrem a nakonec jasně bílým plátěným obalem, vyztuženým lesklým voskem, takže byla chráněna střední část nohy, když muži tasili meče aby zabíjeli“. (E. James, 1997, str. 225).
Pochva meče byla zavěšena i ve 12. století ještě většinou přímo u boku na jediném bojovníkově opasku. Zpravidla na levé straně (Petr de Ebulo, Hortus Deliciarum aj.) nebo, jak naznačují některé výjevy i vepředu – před tělem, podobně jako se nosila ve starším období (viz. Notker). Na dochovaných výjevech z 9.-12. st. můžeme vidět několik možných způsobů uchycení pochvy na opasek:
První z nich představuje variantu, kdy pochva jakoby „leží na opasku“ a je k němu více či méně pevně uchycena. Protože pochva k opasku bývá připojena zpravidla svou zadní částí, můžeme jen odhadovat jakým způsobem – kovovým perem, koženým uchem či úvazem koženými řemínky apod. Jen poměrně vzácně prochází opasek na výjevech přední částí pochvy a umožňuje tak spatřit způsob upevnění – například koženým uchem našitým na povrchu pochvy nebo vzniklým prostřihem v koženém potažení pochvy. S řemenem procházejícím vnějším pláštěm pochvy se můžeme setkat například na výjevech ve Stuttgartském žaltáři už z 9. st. ale také třeba na výjevu v žaltáři z Arres z 12. st. V takovém případě by mohla být pochva z opasku i sejmuta, je ale pravda, že v případě vázaných opasků jsou výjevy řemene bez pochvy s mečem poměrně vzácné – v rukopisu Hortus Deliciarum najdeme právě jeden samostatný rozvázaný opasek ale zároveň i odepjatý meč v pochvě i s opaskem. Bude to zřejmě vývojově starší varianta, ale objevuje se i na poměrně mladých výjevech (např. Hortus Deliciarum, Petr de Ebulo, Fecampský žaltář apod.).
V dalším způsobu zavěšení (např. náhrobek v Norton Church v Durhamu, sochy v Kostnickém dómu, The Ottobeuren Collectar aj.) je opasek i na výjevech zjevně již plně integrální součástí pochvy. Opasek byl v místě pochvy rozdělen na dvě části a obě byly koncem pevně připojeny k pochvě – například rozdělením na samostatné řemínky a zapletením apod. Oba konce mohly být k pochvě upevněny ve stejné výšce (viz. obr.), nebo nad sebou, takže pochva meče již nemusela viset nutně kolmo dolů pod tělo, ale mohla viset i mírně šikmo – ústím vpřed.
Vedle výše popsaných způsobů známe ještě ale také uchycení pochvy k opasku pomocí páru postranních řemínků, takže pochva s mečem je pak zavěšena na boku o něco níž, pod opaskem a kolmo dolů. Takhle má zavěšený meč např. sv. Martin na reliéfu ze stěn katedrály v Saint Pierre d’Angoulême z 12. st. nebo jeden z bojovníků vyobrazených v díle Petra de Ebulo z konce 12. st. (viz. obr. u hlavic mečů).
Další ze způsobů zavěšení pochvy představuje zdvojený opasek. Mohlo jít o široký opasek, který se směrem k místu zavěšení pochvy rozdvojoval, jak naznačují některé výjevy (viz. obr.) nebo o dva samostatné opasky. Zavěšení meče na další – zvláštní opasek niže se sice objevuje už dříve, ale výrazně se prosazuje až od 13. st. Původní opasek v pase zůstal na svém místě, protože přitahoval zbroj a svrchní oděv (varkoč) k tělu a nadále na něm někdy visela dýka, pouze k němu přibyl další opasek zavěšený šikmo pod ním, na kterém visela pochva s mečem. Oba opasky mohly (ale nutně nemusely) být na opačné straně z praktických důvodů spojené.
Samotný vojenský opasek byl znakem postavení feudála i bojovníka-rytíře, často se proto také i výrazně zdobil nebo barvil – Kosmas v souvislosti s popisem německých rytířů, porubaných v bitvě u Brůdku 1040, zmiňuje jejich „bedra, obtočená pásy dvojnásob nachem zbarvenými“ (1972, 91). Opasek mohl být opatřen buď kovovou přezkou a případně nákončíkem na druhém konci řemene. Takové krásně zdobené a nákladné přezky a nákončíky nacházíme asi do 9.-10. st. Později už díky chybějícím milodarům v hrobech jen zřídka, z nálezů z 12. st. ale víme, že měly jednoduchý kruhový nebo polokruhový tvar s pohyblivým trnem. Jak dokládají výjevy z 12. st. byl ale také velmi populární módní opasek bez přezky – šněrovací. Ten byl opatřen na jednom konci dvěma otvory a na druhém byl rozstřižen na dva cípy, pomocí kterých se šněroval. Takový opasek navzdory tomu že byl relativně nenáročnou a levnou záležitostí vídáme na vyobrazení i na bocích knížat a králů, takže zjevně nesouvisí s movitostí nositele. Je zajímavé že se tento trend udržel ještě i na počátku 14. st. (samozřejmě vedle přezek užívaných souběžně).
Opasek bojovníka – cingulum milites – však představoval více, než jen řemen k zavěšení meče – představoval, podobně třeba jako ostruhy, symbol příslušnosti ke stavu privilegované vrstvy bojovníků – rytířů. Známe z mladšího období, že pasovanému rytíři byl v rámci povyšovací ceremonie slavnostně připnut opasek s mečem, ale o symbolické funkci vojenského opasku se dozvídáme i ze starších pramenů. Kosmas píše o kněžici Jaromíru, když odvrhl kněžskou dráhu, která mu byla vybrána a do které byl proti své vůli nucen bratrem Vratislavem (jako nástupce biskupa Šebíře). Tomu se však Jaromír navzdory čerstvému vysvěcení na jáhna vzepřel a „…odhodiv neslavně štít svatého rytířství a pohrdnuv milostí, jíž nabyl vkládáním rukou, vzal rytířský pás a prchl se svou družinou ke knížeti polskému…“ nicméně již po smrti biskupa Šebíře 1067 „…Konrád a Ota uslyševše, že se biskup pražský odebral ke Kristu, poslali pro bratra Jaromíra, povolali ho zpět z Polska a odpásali mu pás rytířský a on opět přijal roucho a postřižiny duchovní“ (1950, 102-104).
Jiný způsob uchycení meče představoval závěs řemenem přes rameno bojovníka. V raném středověku se (soudě dle ikonografických a archeologických pramenů) používal poměrně málo, oproti třeba Antice kde byl tento způsob nošení meče běžný. Smysl má zřejmě jen u těch těžkých zbrojí, které se dají jen velmi obtížně stáhnout v pase opasekem (větší šupiny, lamely , faléry apod.).
ÚČINNOST MEČE
Když uvážíme rozšíření kvalitní pasivní ochrany těla bojovníka během 11.-12. st. a zvláště ve století 13. (vesměs již výborná kroužková zbroj) a způsob tehdejšího šermu – obvykle sečné rány, vedené jezdcem zpravidla shora dolů (někdy se dle výjevů i jednoruční meč držel oběma rukama se štítem zavěšeným na zádech), nepřekvapuje ani dobová zásada, že „jen pádný meč je mečem dobrým“. I když uvážíme časté přehánění dobových kronikářů, je z jejich zpráv cítit zřejmá pádnost tehdejších mečů a síla vedených úderů. Kosmas zaznamenal zmínku o knížeti Boleslavu kde „Kníže…chytil jednoho, který byl mezi staršími, za kštici a ťav, jak mohl nejsilněji, usekl mu hlavu jako chabou makovici…“, polský kronikář Gallus Anonymus popisuje jak roku 1104 významný polský velmož Želislav přišel na Moravě o ruku a to i navzdory kvalitnímu brnění. Kosmas o Břetislavu unášejícím Jitku branou kláštera poznamenal, že „přihnav se k bráně shledá, že je napjat přes ni řetěz, tlustší než mlýnský provaz a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo…“. Jinde zase zmiňuje, jak se velmož Beneda vychloubá králi, že „I kdybys položil mlýnský kámen na přilbu, obojí spolu i hlavu a tělo až k boku jednou ranou tímto mečem přetnu“ (1950, 128). Při popisu ne zrovna moc šťastné bitvy u Trutiny r. 1110, kde český předvoj neprozřetelně napadl ustupující polské vojsko (se Soběslavovým českým kontingentem) a byl zcela zničen, popisuje Kosmas smrt Dětříška, syna Buzova, známého buřiče a podněcovatele sporů, ale také statečného muže, slovy: „hnal se řečený bojovník jako divoký tygr do nejhustších šiků nepřátel a ty, kdož se mu s pravé i levé strany stavěli na odpor, stínal jako klasy útlého obilí ostrým mečem, až obrovským množstvím střel byv zasypán, padl na ohromnou hromadu zabitých“ (1950, 183). Vincencius zaznamenal případ, kdy český velmož Bernard při milánském tažení (1158) mečem nepřítele rozpůlil. Ještě k roku 1310 uvádí Dalimilova kronika případ, kdy rytíř Sudek přeťal při pouličních bojích na Malé straně v Praze řetěz natažený napříč ulicí. V případě zmíněných řetězů může jít samozřejmě o běžnou kronikářskou nadsázku (byť Kosmas tvrdí, že se onen přeťatý článek v klášteře „dodnes ukazuje“), ale za předpokladu opravdu kvalitní čepele, pádné rány vedené za jízdy z koně a nevalné kvality materiálu řetězu asi nelze poškození článku úderem meče úplně vyloučit.
Oblý nebo tupý hrot se k probíjení zbrojí příliš nehodil, přesto však jím mohl bojovník při silně vedeném úderu prorazit i lehčí kožené a vycpávané zbroje lehkooděnců, o nechráněném těle ani nemluvě. Mohl nejspíš při troše štěstí a silné, dobře vedené ráně probít i některé těžké zbroje (např. falérové, šupinové aj.) pokud se hrot čepele dostal mezi nebo pod kovové díly pokrývající povrch zbroje. Jak se hrot mečů postupně s vývojem zaostřoval, bylo časem možné probít bodem i velmi kvalitní zbroj – například kroužkové pletivo, jak dokládají některé výjevy ze 13. st. (např. Maciejowská bible, Brevíř francouzského krále Filipa IV. z konce 13. st. aj.). Nicméně je celkem zřejmé, z konstrukcí starších raně středověkých zbrojí, že více než bodu se bojovníci obávali sečných ran.
BOJ MEČEM
Na závěr bychom jen velmi stručně chtěli poznamenat něco k boji mečem v raném středověku, spíše z pohledu historie. Jak jsme psali v pasáži o čepelích, mají románské meče nezřídka tupý nebo dokonce oblý hrot a pádnou (nikoli však těžkou) čepel. To je předurčuje spíše k rozdávání sečných ran. To ovšem neznamená, že se tímto mečem nedalo vůbec bodat. To už jsme ostatně uvedli i v předchozí části o účinnosti mečů. Je třeba si uvědomit, že vybroušená čepel byla, zvláště ke konci, poměrně tenká. A tak i když hrot sám mohl být tupější stejně bylo možné jím účinně ohrozit zbrojí nechráněného bojovníka (případně útočit na místa, která zbroj nechránila jako obličej, někdy krk aj.). Písemné prameny se o bodech mečem zmiňují relativně často. Už v První staroslověnské legendě z 10. st. se praví ke smrti sv. Václava „A přiskočiv Hněvsa, probodl mu mečem hruď“ (Hošna, 1997, 209). Kosmas takto popisuje vraždu Božeje a jeho syna Bořuta na Libici slovy „…a vtom již měl, aniž co tušil, vražen meč do břicha až po jilec. A v té chvíli i zbrocený ještě krví synovou byl meč do hrdla otcova vražen.“ (1950, 170) apod.
Další zajímavý prvek odkazující nepřímo na styl boje je výraznější protažení délky příčky meče v 11. st. a zvláště ve 12. st. případně její mírné prohnutí směrem k čepeli. To bezpochyby souvisí se snahou o zlepšení krytí ruky a předloktí bojovníka, ale zároveň také umožňuje lépe krýt údery přímo mečem, nikoli pouze štítem. Kusou zprávu o ochranné funkci příčky nám podává např. Kosmas k roku 1087 „Kněžic byl jen raněn pod pravým palcem, ale kdyby nebyl jilec meče, jejž držel v ruce , zachytil ránu, byl by nadobro přišel o ruku“ (1950, 127). To s jistou opatrností připouští i možnost aktivního využití příčky při krytu, zachycení soupeřovy čepele a následné další akci.
Bohužel se nám nedochovalo, tak jako z mladšího období, žádné ucelené pojednání o boji mečem v raném středověku, takže všechny akce nebo styl boje se odvozují výhradně z písemných či mladších pramenů. Přestože cizí písemné prameny se zmiňují o boji mečem a pukléřem (malým pěstním štítkem užívaným spíše v civilním životě, než v bitvách) již ve 12. st., nejstarší skutečné metodické pojednání o šermu – tzv. rukopis I.33 – pochází až z konce 13. st. či počátku 14. st. Jedná se o bohatě iluminovaný rukopis popisující slovem i obrazem různé bojové techniky s využitím meče a pukléře. Není bez zajímavosti že toto dílo vzniklo v klášterním prostředí a také vyobrazení bojovníci (viz. obr.) jsou tedy mniši. I.33 je dosud nejstarší z dlouhé řady podobných šermířských pojednání, ale techniky které zachycuje jsou už velmi sofistikované a svědčí o dlouhé tradici a kořenech, sahajících nepochybně až do raného středověku.
Další poznatky o technice boje můžeme nepřímo odvodit také z toho co všechno dovoluje nebo naopak neumožňuje sama konstrukce meče – v rámci různých experimentů. Víme bezpečně, že meče z tohoto období, přesto že byly pádné, vůbec nebyly těžké – i poměrně dlouhé jezdecké meče vážily obvykle jen mezi 1000-1500g – románský meč SIGVINAIS váží kolem 1kg, meč inv. č. 162 z depozitu NM mohl mít po doplnění hrotu a chybějícího kovu maximálně kolem 1200g a kratší meče ze staršího období mohou být i mnohem lehčí. I pro to se zdá, že šerm v tomto období ani zdaleka nemusel být primitivní a hrubě brutální záležitostí. Nejspíš ne o mnoho více než později. I románský meč zřejmě umožňoval poměrně sofistikované akce a záleželo do značné míry na umění, fyzické kondici a nasazení konkrétního bojovníka.
Je zajímavé, že v písemných pramenech bývá často dávána do souvislosti s úspěchem nebo neúspěchem v boji i kvalita samotného meče, což asi souvisí s ostřím. Obecně o kvalitách mečů se poměrně často mluví, proto na závěr nechám znovu slovo Kosmovi a jeho popisu souboje českého krále Vratislava s velmožem Benedou, kterého se král pokusil neúspěšně oklamat a zajmout bez boje: „Divil se král naoko, pochvaloval meč a žádal, aby mu jej ukázal. On, nic zlého netuše, vytáhl meč z pochvy a vložil jej králi do ruky. Král se ho chopil, potřásl jím a pravil „Co chceš nyní dělat kurví synu?“ a k přítomnému komorníkovi Vítu Želibořici, jenž jediný s ním byl, člověk horší nad nejhoršího: „Chyť ho, chyť, zvedni a svaž do kozelce!“ Ale protože na muže odvážné jít vždy není odvahou jistou, odvážný bojovník ihned vytrhl komorníkovi meč od boku za jilec a přeťav mu bedra uprostřed, že on zavrávorav padl a ležel polomrtev. A neutekl ten zdatný bojovník, ač mohl utéci, nýbrž jako Herkules, na lernskou saň útočící a její útok odrážející, třikrát poranil krále, ač nevalně, špatným tím mečem, sám však z knížecí ruky ni jedinou nedostal ránu, až se na pokřik přihnali lidé z tábora. V tom však Kukata první sám přiběhl, nejdříve ze všech, a vrazil do Benedy jako do kance, který se proti němu řítí široký tesák.“ (1950, 128)
JMÉNA MEČŮ
Na úplný závěr se čistě pro zajímavost zmíníme o jménech raně středověkých mečů. Praxi dávat honosným kvalitním mečům významných hrdinů a panovníků jména máme doloženu především z keltského a germánského prostředí a to spíše ze staršího období. Často se pojmenované meče objevují v rukou hrdinů germánské mythologie, např. Skandinávské (Sigmundův meč nesl jméno Gram aj.), keltské (třeba meč Excalibur bájného krále Artuše) nebo anglosaské (meč Hruting známého hrdiny Beowulfa). Roland prý vládl mečem jménem Durandal a slavný španělský hrdina El Cid mečem jménem Tizon. O meči krále Olava Svatého píše Snorri Sturluson „Byl opásán mečem, který nesl jméno Hneiti“. Slavný francouzský meč, tradicí připisovaný císaři Karlu Velikému (ve skutečnosti vyroben asi ve 12. st.) nese jméno Joyeuse. Korunovační meč polských králů se jmenuje Szczerbiec. Od nás prakticky vůbec žádné zprávy, které by podobnou praxi dokazovaly nemáme a to ani pokud se hovoří o skvostných zbraních knížat nebo přímo o těchto knížatech. Existují však ale meče (a to i u nás) pojmenované po slavné osobnosti, se kterou je spojuje tradice. Obvykle jde o relikvie světců – např. Meč sv. Štěpána, Meč sv. Václava, Meč sv. Mauricia aj. Určitou výjimku tvoří už zmíněný meč SIGVINAIS, který ovšem takto bývá označován pouze pro svůj nápis na čepeli. Nejde tu však o jméno samotného meče – buď se jedná o jméno kolínského arcibiskupa Sigwina, kterému možná meč v 11. st. patřil (případně jej nechal vyrobit nebo upravit) a nebo se jedná o invokativní zkratku (Drboglav).
Na závěr této stati bychom asi měli zdůraznit dvě věci – přes výše uvedené informace je zřejmé, že dávat mečům jména nebylo zcela obvyklé a drtivá většina mečů nejspíš nikdy žádné jméno neměla nebo o tom nemáme zprávy. Z toho vyplývá druhá věc – na žádné části meče, ať už jde o čepel nebo jílec se žádné jméno meče neobjevuje. Pokud se tam nějaké jméno objevuje, pak patří zpravidla výrobci (viz. čepele), možná i tomu kdo meč nechal vytvořit nebo jde o nápis invokativní povahy.
Odkazy na další s tématem související články:
Děd J., Klučina P.: Identifikace materiálů a zdobné techniky hlavice románského meče
Výtah z monografie: Drboglav, D. A. 1984: Zkratky latinských nápisů na mečích 9. až 14. století.