Nejstarší doklady zbrojí našich předků přináší vedle sporých archeologických nálezů tradičně písemné prameny. Zmínky o zbrojích můžeme najít např. v arabských pramenech – Ibn Rusta uvádí o knížeti Svatoplukovi, že: „Má dobrá, pevná, drahocenná brnění“ (Havlík 1987, 193). Fuldské anály popisují jak roku 849 při německém vpádu stahovali Češi zbroje poraženým Němcům „…Nepřátelé totiž nabyvše převahy, vraždíce pronásledovali je až do tábora a stahujíce před jejich očima bezstarostně zbroj ze zabitých, naplnili je takovým strachem, že úplně ztratili naději na uniknutí…“ (MMFH I. s. 92). Roku 936 pak pro změnu popisuje Widukind jak stahovali Němci zbroje padlým Čechům. Což dobře dokumentuje jeden z oblíbených způsobů nabývání výstroje a výzbroje. V Kristiánově legendě z 10. st. se hovoří o zbrojích v souvislosti s připravovanou vzpourou proti knížeti Bořivojovi – jeho protivníci se dostavili na sněm oděni „v krunýře pod šatem“ ovšem stejně tak i jeho lidé. Zbroje zmiňuje i Kosmas v 11. st. nebo Mnich Sázavský ve 12. st. Kanovník Vyšehradský popisuje jak v bitvě u Chlumce r. 1126 knížecí kaplan Vít „oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles…“ dělal korouhevníka českému vojsku. Zbroje zmiňují Vincencius a další autoři z 12. st. Z uvedených pramenů a zpráv je celkem zřejmé všeobecné rozšíření kvalitní výzbroje a výstroje přinejmenším v prostředí profesionálních válečníků knížecích družin.
Písemné prameny se až na vzácné výjimky nezabývají samotnou konstrukcí zbrojí, v tomto ohledu jsme odkázáni na prameny ikonografické (výjevy v iluminacích rukopisů, fresky, plastiky, výšivky aj.) a samozřejmě archeologické nálezy, často bohužel již jen ve formě fragmentů. Dá se říci, že se v raném středověku vyskytovala vedle sebe celá řada různých konstrukcí zbrojí, případně i kombinace různých konstrukčních prvků. Celá historie zbrojí je vlastně hledáním jakéhosi optimálního kompromisu mezi kvalitní ochranou na jedné straně a vahou, pohyblivostí a cenou na straně druhé. Tento vývoj byl završen koncem raného středověku prosazením kroužkového brnění, jež postupně vytlačilo díky svým přednostem a klesající ceně starší typy odění.
V následující části bychom vám chtěli jednak přiblížit různé konstrukce zbrojí těžkooděnců raného středověku a na závěr se zmíníme také o ochranném odění prostých bojovníků.
OCHRANNÉ ODĚNÍ TĚŽKOODĚNCŮ
1) KROUŽKOVÁ ZBROJ
Brnění (brň, též pancíř) – ačkoli se tohoto slova dnes nepřesně používá pro každou ochrannou zbroj, ve skutečnosti se toto označení vztahovalo pouze k jedinému typu – tzv. zbroji kroužkové. Její princip – vzájemně zřetězené kroužky – byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2.-3. st. n. l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.
Z našich nejstarších památek tohoto typu z raného středověku lze uvést např. nálezy fragmentů kroužkového pletiva z Libně (8. st.), Rubína u Podbořan, Pohanska aj. Zbytek kroužkového pletiva přinýtovaného na kovový pásek z okraje přilby z Královské Obory v Praze (inv.č. 60 752, depozit NM Praha) a zatím blíže neidentifikovatelný kus kroužkového pletiva nalezený uvnitř podobné přilby (inv.č. 60 751) nalezené tamtéž. Není zatím jisté zda jde jen o závěs nebo o větší kus, protože je nález spečený rzí do jednoho kusu tvarovaného podle původního tvaru přilby. Protože neznáme přesnou dataci přileb nalezených v Královské oboře (byly nalezeny samotné bez dalších nálezových souvislostí) neznáme bohužel ani dataci s nimi nalezeného pletiva. Rozsah udávané datace se pohybuje mezi 7. st. až 12. st. ale jako pravděpodobnější se jeví spíše spodní hranice.
Nejstarší dochovanou kompletní kroužkovou zbrojí u nás je pak tzv. „zbroj sv. Václava“ datovaná do počátku 10. st. Starší prameny věnující se vojenské historii obvykle uvádí, že tyto nejstarší památky z kroužkového pletiva ještě nebyly domácího původu, ale šlo pouze o import zbrojí nebo ochranných součástí z ciziny. Svatováclavskou zbroj pak zpravidla uvádí jako výrobek importovaný pravděpodobně z orientu. Někteří historici (např. D. Třeštík) ale dnes také předpokládají výrobu kroužkových zbrojí i u nás – na Velké Moravě, s tím že i zmíněná zbroj sv. Václava by hypoteticky mohla být výrobkem domácím, právě z rukou bývalých velkomoravských brnířů. Je docela dobře možné, že Svatoplukovo přepevné a drahocenné brnění, které známe z arabských pramenů bylo právě z kroužkového pletiva. V každém případě šlo o zbroje veliké ceny, takže se zpočátku nejspíš dostalo pouze na bojovníky nejvyšší vládnoucí třídy a jejich družin. Technologie výroby kroužkového pletiva byla náročná, protože brníř musel nejprve vykovat polotovar drátu, poté jej protáhl sérií průvlakových oček v ocelové desce až na požadovaný průměr drátu (vždy po protažení se musel drát vyžíhat aby nepraskal), natočit na kulatinu, rozštípat či rozsekat na jednotlivé kroužky, roztepat přesah, proseknout otvor a jemně pronýtovat. I když k této práci měl brníř zřejmě k dispozici celou řadu jednoduchých přípravků usnadňujících práci, šlo stále o velmi pracnou, jemnou, zdlouhavou a precizní práci, čemuž následně odpovídala i cena výrobku.
Při pohledu na desítky tisíc miniaturních kroužků z tenkého drátku spojené stejně miniaturními nýtky na výše jmenované zbroji sv. Václava se člověk neubrání obdivu nad skutečným mistrovstvím raně středověkých brnířů. Někdy se na jediné zbroji objevují kroužky různých průměrů a síly drátu. Tato konstrukce zjevně vychází z předpokladu, že různé části zbroje mají různé požadavky na pevnost, odolnost nebo elasticitu. Tak třeba je pláštík a límec pláštíku tzv. zbroje sv. Václava z jiných kroužků a drátu než samotná zbroj. V depozitu Národního Muzea v Praze je uložena zbroj inv.č. 475, vyrobená dokonce ze třech různých typů kroužků o různé síle drátu, která velmi dobře demonstruje výše popsaný princip. Hruď, záda, ramena a část rukávů jsou řešeny středně velkými kroužky, zatímco boky, spodní část zbroje a zbytek rukávu jsou řešeny velmi jemnými kroužky. Zbroj doplňuje stojací límec („obojek“) z ohromných masivních kroužků a k němu připojený pláštík opět z jemných kroužků.
Později, ve 12. a zejména ve 13. století se již doslova masově rozšířila sama technologie výroby těchto zbrojí. Zároveň se ale tyto odolné zbroje zřejmě příliš neničily a předávaly dál – dědicům či jako kořist, popřípadě se pak podle požadavků upravovaly, zkracovaly apod. Tím začalo zbrojí přibývat, což muselo vést k postupnému snížení cen a zvýšení dostupnosti tohoto typu odění, takže se jí mohlo pyšnit stále více bojovníků z řad nobility. Ještě v 11. st. a počátkem 12. století si mohl podobnou zbroj dovolit pouze kníže či movitý feudál, případně jeho nejužší družina. Nicméně v rukopisech Petra de Ebulo z konce 12. století jsou již vyobrazeni i čeští bojovníci v hojných kroužkových kompletech, jak při obléhání města tak jako jízda. V průběhu 13. st. pak již tato zbroj zcela převládla a stala se pro těžkooděnce jakýmsi standardem.
Zbroj se vyskytovala v nejrůznějších modifikacích – od krátkých rukávů a krátkých zbrojí se postupným vývojem dospělo k uzavřeným jezdeckým kompletům. Tento vývoj byl ovšem pozvolný, neudál se naráz a rozhodně se neudál plošně. Zdá se, že se vedle sebe vyskytovaly různé varianty kroužkových zbrojí souběžně. Poměrně dlouho dosluhovala starší řešení vedle modernějších a dokonalejších, což dokládají i různé typy kroužkových zbrojích v jediném rukopisu. Můžeme tedy sledovat spíše jen jakési hlavní trendy a přibližné počátky, kdy se objevují různé modifikace ve výzbroji, odkázáni většinou jen poměrně málo spolehlivou ikonografii. Zdá se, že nejprve se ke zbroji pevně připojila v 11. st. kapuce (alternativou v ochraně byl závěs na přilbě) a v průběhu 12. st. došlo k dále k protažení a zúžení rukávů směrem k zápěstí a nakonec jejich zakončení ochrannou rukavicí. Tím byl završen vývoj nového typu zbroje – tzv. kroužkového kompletu.
Komplety
Zbroje bývaly počátkem 12. století ještě poměrně dlouhé – dosahovaly ke kolenům či pod ně, v průběhu století se však jejich délka postupně zkracovala, protože nohy bojovníka již také kryla kvalitní kroužková ochrana. Nedošlo k tomu ovšem naráz – na výjevech najdeme i později poměrně dlouhé zbroje vedle zbrojí kratších. Hlavu těžkooděnce mohla již od druhé poloviny 11. st. chránit pevně připojená kapuce a tento trend pokračoval i v 12.-13. st. Vývojem prošel i rukáv zbroje – původní široký nezužovaný rukáv dosahující zpravidla k lokti či pod loket, jaký známe z výjevů z 11. st. a který se zřejmě (jak naznačují některé výjevy) mohl vyskytovat ještě i hluboko do 12. st. (Výšivka z Bayeux 11. st, Sant Barthelemy – 1110, Otto Bauren Collectar – poslední čtvrtina 12. st., Winchesterská bible – 1150-75, Siegburg Lectionary – druhá čtvrtina 12. st. aj.) nakonec postupně nahradil dlouhý rukáv zužovaný směrem k zápěstí (Codex Calixtinus, 1135-1139, Cîteaux Bible aj.), zakončený od druhé poloviny 12. st. někdy také ochranou hřbetu ruky (viz níže) a nakonec nějakou formou kroužkové rukavice (Petr de Ebulo a Hortus Deliciarum z konce 12. st. a ze vzdálenějších pak třeba Kronika Johna de Worcester 1140, Winchesterská bible – 1150-75, Great Canterbury psalter – 1180-90, Trevírský rukopis z konce 12. st. a mnohé další i mladší ikonografické prameny).
Je to vlastně první skutečně doložená kovová ochrana ruky středověkých zbrojí a udrží se, vedle novějších řešení, až do počátku 14. st. (místy i hluboko do 14. st. např. nálezy z Visby na Gotlandu však již představují i v kontextu své doby zjevné archaismy). Původní pěstnice se, jak napovídá doložená ikonografie, v průběhu 12-13. st. rozšiřují i o tříprsté nebo zcela prstové varianty rukavic. Ochranou ruky se se vývoj kroužkové zbroje završil a dospěl tak k asi nejkomplexnější formě kroužkové ochrany – tzv. „kompletům“. Uzavřené kompletní kroužkové „kombinézy“ se pak po více než 100 let prakticky nemění, pouze se podle potřeby doby zkracují.
Soudě dle vyobrazení se v některých případech, zvláště u starších zbrojí, nosil opasek s mečem pod zbrojí. Zbroj pak musela mít na levé straně u pasu otvor na prostrčení čepele meče do pochvy na opasku nebo měla na sobě zvenku připevněné jakési oko k zavěšení meče. Častěji se však opasek utahoval přes zbroj. Řemen zbroj v pase pevně přitiskl k tělu a rozložil její váhu tak, že ji bojovník již nenesl celou pouze v ramennou. Váha podobného kompletu se pohybovala přibližně od 10 do 15 kg (zbroj. sv. Václava, praktické pokusy s rekonstrukcí). Postup výroby zbroje a další detailní informace ke konstrukci naleznete zde.
Ochrana hlavy
Ochranu hlavy řešila, jak už jsme naznačili kroužková kapuce pevně spojená se zbrojí, přetažená přes hlavu bojovníka, ale ta sama o sobě nechránila dobře obličej (ten chránil jen nánosník a později maska přilbice), proto se objevují kapuce opatřené odnímatelnou ochranou brady či úst pomocí trojúhelníkového cípu či čtvercového dílce připojeného na zbroj – tzv. „aventailu“ (tento výraz však může označovat i jiné věci – např. kroužkový závěs přilby, kroužkový pláštík apod.). Některé typy těchto ochranných dílců po nasazení zakrývaly obličej až po oči (viz obr.). Zasahovala-li kroužková ochrana kapuce do obličeje, bývala zpravidla podšívána kůží či tkaninou jak naznačují výjevy s aventailem obráceným naruby. Kapucu na hlavě přidržovaly kožené řemínky.
Pevnou kapucu zbroje nebylo možné odložit, ale v případě potřeby se dala z hlavy stáhnout dozadu na krk. Aby toho bylo možné docílit bylo nutné udělat kapucu vpředu volnou (aby se dala protáhnout hlava) a pak zase chránila nedostatečně krk a hlavu. Tento nedostatek se odstraňoval nejrůznějším řešením – nejjednodušší je prosté stažení volnější kapuce k hlavě a obličeji koženými řemínky, složitější ale rovněž rozšířené řešení je vidět na vyobrazení výše, kde je ochrana krku a brady vyřešena pomocí cípu zbroje, připojeného ke kapuci. Tento cíp mohl chránit buď jen krk, častěji však bradu a někdy celou tvář až po nos nebo po oči – na jedné straně byl pevně uchycen ke zbroji, na druhé se uvazoval k oku na kapuce. (zřetelně vidět v Hortus Deliciarum 1185, Maciejowská bible 13. st., Velislavova bible 14. st., Žaltář královny Marie 1300, výjevy zavraždění Thomase Backeta 14. st. – British Library Londýn).
Jinou variantou ochrany krku a tváře je čtverec upevněný pod krkem a uvazovaný po obou stranách kapuce. Aby ochrana nedosedala přímo na krk a tvář bývala podšitá kůží nebo vycpávanou prošívanou látkou. V tomto případě pokrývá kroužková ochrana téměř celou tvář bojovníka. O ochraně obličeje kroužkovým pletivem máme doloženy i řídké písemné zprávy – například Usáma ibn Munkíz, který bojoval ve Svaté zemi s křižáky ve 12. st. poznamenal: „…rolník mu odpověděl: „Pane můj, pral jsem se s jedním Frankem a neměl jsem žádnou zbraň, ani meč. Srazil jsem ho k zemi a dal jsem mu pěstí do obličeje, a třebaže měl na něm kroužkovou roušku, omráčil jsem ho. Kůže na kloubech prstů se mi ale sedřela a ruka mi opuchla a nemohu s ní nic dělat“. Ukázal nám ji a byla skutečně tak, jak řekl. Celé kosti prstů byly obnaženy…“. (Usáma ibn Munkiz, 1972, str. 95).
Ochrana rukou
Tam kde mají bojovníci na výjevech zbroj s krátkým rukávem, nemají předloktí chráněné vůbec nebo jen ovinkami (Výšivka z Bayeux, 11. st.) a samotné prsty a hřbet ruky nechrání vůbec nic. V průběhu 12. st. došlo k protažení rukávů směrem k zápěstí, což vyřešilo ochranu předloktí. Přesto, že na dlouhé rukávy narazíme i dříve (tzv. zbroj sv. Václava z 10. st.), jedná se spíše o unikát a protože rukávy svatováclavské zbroje nejsou zužované, musely se ještě k zápěstí nejspíše uvazovat řemínkem. Ale ani dlouhý rukáv jaký známe z mnoha výjevů ještě nechránil samotnou ruku. Ohrožena byla zejména pravá ruka svírající meč, protože levá ruka obvykle držela štít a byla jím tedy chráněna – přinejmenším pokud o něj bojovník nepřišel. Vzácněji tedy narazíme i na výjevy, kde má bojovník rukáv levé ruky ve štítě zakončený jen na zápěstí a prsty svírají úchop štítu, kdežto pravou ruku již chrání nějaká forma rukavice (Becketův Martyrdom, 12. st.).
Ohrožení rukou a nejspíš i změna stylu boje v průběhu 11.-12. st. si ale vyžádaly řešit i ochranu hřbetu ruky a prstů. To nakonec vyřešily kroužkové rukavice. Objevuje se však i typ ochrany rukou které bychom asi mohli označit za „přechodný typ“ kdy je rukáv protažen tak aby chránil hřbet ruky, někdy vnější část palce ale samotné prsty ponechává volné. Důvodem k tomuto řešení mohla být i snaha zachovat volné prsty pro snazší manipulaci (Winchesterská bible – 1160-75, Bible Judy Maccabejského – 1150-75).
Nakonec jak se zdá zvítězila snaha o kompletní ochranu rukou včetně prstů. Nejčastěji formou tzv. pěstnic, čili palcových rukavic, kde kroužkové pletivo krylo hřbet ruky a vnější část prstů, kdežto dlaň byla kryta obvykle kůží či textilem. Protože jsou pěstnice pevně spojené s rukávem, není je možné snadno odložit aniž by bojovník svlékl celou zbroj. To neumožňuje jemnou manipulaci s prsty. Proto se na dlani dělal otvor, kterým bojovník mohl vytáhnout ven prsty nebo celou ruku. Tento otvor nebýval nijak šněrován ani spínán – jednak to není potřeba a jednak by cokoli takového v dlani překáželo. Vedle pěstnic, které zřejmě byly nejoblíbenějším řešení ochrany rukou na kompletech od konce 12. st. až po počátek 14. st. se řidčeji objevují i rukavice prstové, případně tříprsté aj.
V některých případech se vyskytuje zvláštní zesílení zbroje na hrudi. S ohledem na to že břicho částečně chránila vysoká rozsocha sedla, byla hruď největším cílem na těle bojovníka. Už na falérových zbrojích (např. Výšivka z Bayeux) se proto vyskytují případy zesílení hrudní části o další dílce a tato záležitost se mohla uplatnit i na zbrojích kroužkových. Mohlo jít buď o vodorovné kovové pásky nebo faléry či kroužkové pletivo upevněné na koženém podkladu a následně na samotné zbroji (viz. obr. nahoře).
Zdobení zbrojí nebývalo běžnou záležitostí, přesto jsou doložená různá lemování okrajů a předělů kroužkových brní kroužky z jiných kovů, případně i zlacenými apod.
Ochrana nohou
Do 11. století i těžkooděný bojovník běžně chránil své nohy pouze samotnou zbrojí dlouhou po kolena a lýtka buď obtáčel zhusta koženým řemením, popřípadě oblékal vycpávané nohavice zesílené koženým šněrováním.
Na výšivce z Bayeux z 11. století již někteří bojovníci mají nohy chráněné celé kovovou zbrojí – falérovou či kroužkovým pletivem (viz. obr.). Sama výšivka z Bayeux nám ukazuje několik různých typů zbrojí, ale s ohledem na technické možnosti zobrazení a jistou schematičnost tohoto velkolepého díla není dost dobře možné rozlišovat detaily typu, zda jde v případě vyšitých „kroužků“ o věrné zobrazení kruhových falér našitých či nýtovaných na podkladu nebo schematické zobrazení kroužkového pletiva. S ohledem na to, že ve stejných zbrojích je tu zobrazena také elita obou bojujících stran (včetně normanského vévody Viléma Dobyvatele a anglosasského krále Harolda Godwisona), která si jistě mohla dovolit to nejkvalitnější dostupné odění a fakt, že kroužkové pletivo sice bylo nákladné, ale v této době již hojně rozšířené a používané, kloníme se spíše k variantě že jde ve většině případů o kroužkové pletivo. Pokud se mezi tím vyskytovaly falérové zbroje, pak asi spíše menšinově (případně falérové doplňky typu ochrany nohou, jaké známe z pozdějších výjevů), ale nejsme to schopni rozlišit. Běžně rozšířenou se ale asi stala kovová ochrana nohy až po polovině 12. století. Drahé kroužkové komplety tohoto období doplňovala z počátku pouze jakási kroužková punčocha, šněrovaná na lýtku a sahající pod kolena. Ochranu stehen a kolen nadále řešila u krátkých punčoch samotná zbroj, která se někdy podvazovala nad kolenem k noze a vytvářela tak jakési krátké široké kalhoty. Později kryly punčochy nohu celou, což umožnilo další zkracování samotných zbrojí.
Chodidla těchto punčoch bývala buď řešena zvláštní koženou podrážkou, ke které bylo uchyceno pletivo nebo mohla být i celokroužková a natahovala se zřejmě přes koženou obuv, jak naznačují některé výjevy nebo plastiky (např. náhrobek rytíře z Dorchesterského opatství v Oxfordshire). Na zadní straně lýtka pak byla zbroj více nebo méně utažena a sešněrována, což je dobře vidět např. na výjevech z rukopisu Hortus Deliciarum – viz. obr. (Punčochy kompletů jsou k vidění v Petru de Ebulo – 12. st., Hortus Deliciarum abatyše Herrady z Landsberka – 12. st. a nebo pak také v mnohých dalších mladších ikonografických pramenech jako je Maciejowská bible – 13. st., Biblia Wenceslai regis – 14. st., Velislavova bible – 14. st. apod. a samozřejmě také na mnohých plastikách)
Části odění doplňující zbroj
Pod samotnou zbroj se oblékala dlouhá bojová tunika – tzv. spalnieř – vyčnívající dole někdy ozdobným lemem z pod zbroje (někdy se zaměňuje přímo s krznem). Na tuniku bojovník oblékl tzv. krzno – silnou vlněnou, plstěnou, nebo možná i koženou či vycpávanou a prošívanou suknici, která jej chránila před dopadem ran. Je možné, že někdy bylo kroužkové pletivo přímo našito na podkladovém tlumícím krznu, tak jak to známe z vrcholného a pozdního středověku, ale přímý doklad pro to z raného středověku ještě nemáme. V arabských pramenech však můžeme najít kroužkové pletivo našité nebo všité mezi další vrstvy z tkaniny či plsti (Ibn Munkiz). Tlumící krzna nejsou bohužel na raně středověkých vyobrazení pod zbrojí oděnců patrná a přímý doklad o jejich používání tak máme v ikonografii až ze 13. st. ale existence podobného ochranného oděvu se dá celkem důvodně předpokládat i ve starším období. Důvodem je fakt, že poddajné kroužkové pletivo sice dobře zastaví ostří meče a do určité míry i bod, ale špatně chrání proti následkům silných úderů, které tak mohou způsobit pohmožděniny nebo i vnitřní zranění. Další důvod je že podobná ochranná krzna pod kroužkovou zbrojí máme doloženy z mladšího období, kdy bojovníci museli řešit stejný problém (jen máme více ikonografických podkladů). Na druhou stranu ale ještě nemáme z raného středověku ani žádný bezpečný doklad existence prošívaných suknic nebo kabátců. Na vině může být jistě nedostatek pramenů (písemné, ikonografické aj.), ale je také docela dobře možné, že se bojovníci v této době ještě spokojovali s ochranou složenou z jedné nebo i více vrstev silných vlněných (tkaných či plstěných) tunik. Z písemných pramenů víme, že i přes tuto ochranu bojovníci často utrpěli pod neporušenou zbrojí těžká zranění – je možné, že naši předkové zkrátka obětovali část pohodlí a bezpečné ochrany za vyšší pohyblivost, nižší váhu a menší přehřívání pod zbrojí.
Při hypotetické rekonstrukci krzna musíme vycházet asi jen ze zvyklostí známých při šití běžných civilních oděvů. Měla tedy nejspíše podobný vzhled a střih jako tunika – možná šlo někdy i o praktičtější dělené kabátce, ale takové střihy máme od nás ze sledovaného období jen špatně doloženy. Ať už šlo jen o silnou vrstvenou vlnu, plsť nebo byla krzna skutečně vycpávaná a prošívaná, zřejmě byla slabší než „měkká“ ochraná zbroj lehkooděnců, protože nesměla pod zbrojí omezovat nijak výrazně pohyb těžkooděnce ani nebylo třeba aby zastavila ostří, pouze tlumila energii dopadu ran. Více o rekonstrukci prošívaného odění dle podkladů ze 13. st. najdete v samostatných článcích – zde.
Podobně jako tělo pak chránil bojovník i svou hlavu – prošívanou, koženou nebo plstěnou čapkou – tzv. batvatem (či batwatem, což je ovšem výraz označující i celé ochranné odění nošené pod zbrojí) nošenou pod kapucou tak, aby tlumila razanci úderů dopadajících na přilbu nebo kapuci. Také tuto čapku nemáme ve starším období dosud jednoznačně doloženu, protože se v ikonografii objevuje až od 13. st. (Maciejowská bible aj.). Přesto její existenci můžeme důvodně předpokládat i ve starším období, protože kroužková kapuca stěží mohla dosedat na holou hlavu. Samotné kroužky přímo na lebce by totiž poskytovaly proti úderu zbraní jen chabou ochranu – místo čistému rozetnutí lebky by došlo k jejímu rozdrcení.
Výjevy bojovníků bojujících pouze v kroužkové kapuci máme doloženy již z 12. st. – buď neměli přilbu nebo o ni v boji přišli a pak je musela ochránit pouze kapuce. Fakt, že se pod kapucí nosila nějaká ochranná čapka nepřímo naznačuje tvar hlavy některých bojovníků oděných v kroužkový komplet s kapucí, jak je známe z vyobrazení nebo plastik – náhrobků aj. z konce 12. st. a 13. st. Například hlava postavy Williema de Longespee (William I. Longsword – 1176-1226) na náhrobku v katedrále v Salisbury z roku 1226 je nápadně „hranatá“ což naznačuje, že prostor pod kapucou byl vycpán nějakou čapkou apod.
Již koncem 12. století se také objevuje suknice nošená svrchu zbroje – varkoč (gambesson, kuršit aj.). Jeho zavedení v Evropě úzce souvisí se zvyky a zkušenostmi prvních křižáků, bojujících ve Svaté zemi. Ti si totiž oblékali spodní tuniky přes odění, aby oděv pomáhal chránit jejich zbroje před žhavým místním sluncem. A to buď i s širokými rukávy nebo je úplně odstranili aby neomezovaly pohyb rukou v boji. Vracející se křižáci si přinesli tento zvyk také domů do Evropy. U rytířských řádů se pak stala suknice nošená svrchu zbroje (v řády předepsané barvě, materiálu či značení) běžnou součástí jejich výstroje. Až později se stal varkoč nezbytným módním doplňkem a především nositelem heraldického znaku a barev majitele (či jeho pána). Zavádění tohoto, později tak populárního, výstrojního doplňku však probíhalo poměrně dlouho a nerovnoměrně – přestože máme ikonografické doklady oděnců ve zbroji kryté varkočem již z osmdesátých či devadesátých let 12. st. (např. z Berlínského rukopisu Eneidy, Winchesterské bible aj. – viz. obr.), z množství jiných vyobrazení z celé Evropy je zřejmé, že ještě ani v druhé polovině 12. st. nešlo o zcela běžnou součást výstroje. V rukopisu Petra de Ebulo z devadesátých let 12. st. tak sice nenajdeme jediného bojovníka ve varkoči, včetně samotného císaře, který už ovšem sedí na koni krytém heraldicky značeným kropířem (čabraka / kropíř – viz. válečný kůň). Ještě na mnoha vyobrazení z první čtvrtiny 13. st. tak nacházíme i rytíře v holé, varkočem nezakryté zbroji.
Naše nejstarší zmínky o oděvu nataženém přes zbroj pochází už z 10. st. z tzv. Kristiánovy svatováclavské legendy „…a tak tito obléknuvše si pod šatem krunýře (zbroje), vyjdou na sněmovní pole….straníci Bořivojovi, kteří přišli v krunýřích pod šatem…“ (Hošna1997, 224), ale tehdy šlo zjevně o snahu zbroj stejně jako zbraně záměrně ukrýt před zraky protivníka (což ovšem učinily obě strany), nikoli o bojový oděv nošený přes zbroj. Z pera polského kronikáře Galla Anonyma máme doloženu také velmi unikátní zmínku o tom, jak polský panovník Boleslav Chrabrý „ukázal při císařově příchodu pozoruhodné věci: předně uspořádal mnohotvárné šiky vojska a také velmožů na rozlehlé planině jako chóry a jednotlivé šiky od sebe rozlišovala různá barva jejich šatu“ (Slavníkovci ve středověkém písemnictví, 1987, 282). Zmínka se sice váže k roku 1000, ale i když uvážíme, že Gall psal své letopisy počátkem 12. st. jde zřejmě o jednu z nejstarších zpráv o barevně jednotné „uniformě“ z raného středověku vůbec. Gall ale sám jedním dechem připouští, že šlo o věc neobvyklou – „pozoruhodnou“ mající za cíl ohromit císaře. Jarloch popisuje jak velmož Vilém z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185 oblékal přes svou zbroj liščí kožich, což mohla být věc nejen dekorativní, ale v zimě především praktická. Přesto lze říci, že se zvyk nosit varkoč jako bojový oděv svrchu zbroje v našich zemích (a ve střední Evropě obecně) ustálil až s příchodem 13. století.
Účinnost a odolnost
Na závěr uvedeme něco k účinnosti a odolnosti této zbroje. Až do nástupu plátových zbrojí se jednalo o jedno z nejdokonalejších a nejlepších řešení ochrany bojovníka vůbec. V líčení kronikářů sice nacházíme popisy a výjevy údů uťatých navzdory kroužkové ochraně, což bylo dáno skutečně velkou razancí úderu románského meče, ale především tím, že čepel dopadla na poměrně úzkou část kroužkového pletiva. Takže se úder neměl kde rozložit a ruku či nohu mohl utnout. Ve Visby (14. st.) byla nalezena vedle těla uťatá ruka v kroužkovém pletivu, polský velitel Želislav přišel o ruku navzdory kvalitní brni, v rukopisu Petra de Ebulo (12. st.) i jinde nacházíme výjevy uťatých hlav v kroužkových kapucách či rukou nebo nohou navlečených v kroužkové zbroji apod. V drtivé většině případů ale zbroj ostří nejspíš zastavila, bohužel však rytíř často utrpěl vážná vnitřní zranění a zlomeniny způsobené otřesy a údery dopadajících zbraní. Jsou známy případy, kdy odnášeli z bojiště či kolbiště zraněné nebo i mrtvé rytíře, aniž by jejich zbroj jevila jakékoli viditelné známky poškození. Takto musel být roku 1075 s četnými pohmožděninami vyveden svými lidmi z boje zraněný saský vévoda aniž byla jeho zbroj poškozena. Kronikář Jarloch popisuje případ velmože Viléma z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185: „…Vilém, zakladatel téhož kostela, liščí krzno oblekl přes krunýř svůj, kteréž roztrháno bylo a mělo více než tisíc děr, sám však vyvázl živ a zdráv…“ (FRB II. str. 507). Proto vedle samotné zbroje velmi záleželo na jejím podkladu.Ve spojením s kvalitním krznem pak zbroj poskytovala vcelku dostatečnou ochranu proti (tehdy ještě převážně sečným) mečům, méně už chránila proti dopadu seker a úderných zbraní a nejslabší ochranu pak skýtala proti zbraním bodným, jako byla kopí jezdců i pěšáků, případně kopí vrhací. O probodnutí jezdce kopím skrz naskrz, navzdory jistě kvalitní kroužkové zbroji hovoří kromě četné ikonografie také mnohé písemné prameny (např. z období křížových výprav jako ibn Munkiz aj.).
Ochrana, kterou kroužková zbroj skýtala proti šípům pak do značné míry závisela na síle používaných luků, potažmo váze šípů a používaných hrotů. A samozřejmě vzdálenosti. Byzantská princezna-historička popisující střety Byzantinců se západními křižáky na sklonku 11. st. a na počátku 12. st. zaznamenala obtíže byzantských lučištníků při snaze zastavit útočící obrněnce. Zanechala nám také krásný popis kroužkové zbroje: „Císař vybavil lučištníky velkou zásobou šípů a přikázal jim, aby nešetřili, nechť je ovšem vystřelují spíše na koně než na Kelty. Věděl, že Keltové jsou díky svým pancířům a drátěným košilím velmi nesnadno zranitelní , nebo spíše vůbec nezranitelní. Proto myslel, že střílet na ně je zbytečné a zcela nesmyslné. Obrannou zbraní Keltů je drátěná košile pletená z jednotlivých oček a železný pancíř, který je udělán z tak dobrého železa, že šíp se od něho odráží a pancíř dokonale chrání tělo bojovníka.“ (1996, str. 396). Bohužel nevíme co přesně znamená označení „pancíř“ – obvykle se tím míní sama kroužková zbroj, zde mohlo jít o nějaké další zesílení zbroje na trupu – šupinové či lamelové aj. Víme však že většina křižáků (zde označovaných souhrnně jako „Kelti“ bez ohledu na jejich skutečný původ) se spokojovala pouze s ochranou kroužkového pletiva, případně na trupu zdvojeného. Je tedy možné, že zbroj spolu s měkkým krznem šípy vystřelované z byzantských luků zastavila nebo natolik zmírnila, že nebyly bojovníkům bezprostředně nebezpečné. Opravdu silný luk ovšem umožní vystřelit těžký šíp, který spolu s vhodně zvoleným průbojným hrotem (v anglickém jazyce označovaný jako tzv. „bodkin“) dokázal zbroj prorazit. Stejně tak jí dokázala prorazit i střela z válečné kuše. Proto se i těžce obrněný bojovník musel před šípy krýt velkým štítem.
S postupným vývojem nových zbraní a stylu boje bylo nutné hledat nové způsoby ochrany – od zesilování stávající kroužkové ochrany o další části (například již zmíněný „pancíř“), až k plátovým kabátcům oblékaným svrchu zbroje, chránícím lépe proti bodům a novým zbraním. Ze 13. st. již máme doloženy v ikonografických pramenech četné výjevy bojovníků bodajících úspěšně i mečem (od 13. st. stále lépe uzpůsobeným k bodu) do kroužkového pletiva.
Další vývoj kroužkového ochranného odění a jeho doplňků můžete najít v samostatném článku věnovaném vojenství ve 13. století.
2) ŠUPINOVÁ ZBROJ
Základem jsou, z kovového plechu vykované destičky, našívané nebo nýtované na kožený či pevný textilní podklad tak, aby se vzájemně překrývaly. Také tento typ zbrojí je prastarý – byl známý již válečníkům starověkého světa – známe ji od Asyřanů, Egypťanů, Řeků a dalších. Římané jí nazývali lorica squamata. Na rozdíl od kroužkové zbroje však technologie výroby šupinové a jí příbuzných zbrojí (např. lamelové) ani na západě nezmizela s rozpadem Římského impéria. Vykovat malé plíšky a vysekat šupiny dokázal každý šikovnější provinční zbrojíř. Tato zbroj byla soudě dle ikonografických pramenů (Svatohavelský Žaltář, Bible Karla Holého apod.) zřejmě velmi oblíbena ve Franském či Byzantském vojsku a obecně v oblasti středomoří. Až do masivního nástupu dokonalejších kroužkových zbrojí během 12. a 13. století byla šupinová zbroj, jak naznačují četné výjevy zřejmě hojně používanou a celkem populární ochranou. I když je v této souvislosti nutno upozornit na poněkud zarážející fakt, že nálezy šupin a lamel z raného středověku, které máme dosud k dispozici neodpovídají co do četnosti výjevům těchto zbrojí, tak jak je známe z ikonografických pramenů. Tento rozpor může mít různá vysvětlení – šupiny se upevňovaly na organický podklad, který snadno podléhal zkáze, takže šance najít kompletní neporušenou zbroj je jen velmi malá (i u kompaktního celokovového kroužkového pletiva nacházíme po několika staletích pobytu v zemi již jen fragmenty) a častěji se tedy nachází jen zbytky šupinových zbrojí. Křesťanství zakazuje ukládat milodary do hrobů a tak z hrobů bojovníků postupně mizí i zbraně a zbroj. Zbroj se tedy zřejmě dědila, upravovala a předávala dál, dokud nedosloužila, buď pro svůj špatný stav nebo nebyla nahrazena modernější – třeba kroužkovou. V potaz je samozřejmě třeba brát i možnost stylizace autorů výjevů.
Šupinová zbroj poskytovala dobrou ochranu proti sečným ranám i šípům a její cena byla, oproti drahému kroužkovému brnění, dostupnější pro širší vrstvu bojovníků. Zbroj tohoto typu ale měla i své nevýhody – zpravidla vyšší váhu a horší pohyblivost (ve srovnání s kroužkovou brní). Další nevýhodou byla ochrana rukou – pokud zbroj vůbec měla rukávy, konstrukce šupin je většinou nedovolovala udělat delší než k loktům, takže ochrana předloktí a rukou musela být řešena samostatně. Postavení šupin také příliš nedovoluje stažení zbroje opaskem v pase. Je to samozřejmě možné (což dokládají i četné výjevy), ale pouze u drobnějších šupinek. Větší šupiny se zpravidla vzpříčí a brání stažení opasku. Takže bojovník nese pak celou váhu zbroje pouze na ramenou. Zbraň se v takovém případě musela nosit buď na řemeni přes rameno nebo mohl mít bojovník přímo na zbroji připevněno jakési oko na zavěšení pochvy s mečem. Zbroj také asi z praktických důvodů nebyla kompaktní – byla nejspíš na zádech či na bocích dělená pro snazší oblékání. Během 12.-13. století i u nás nakonec tuto zbroj definitivně vytlačilo stále dostupnější kroužkové odění, které většinu popsaných nevýhod nemá.
Také šupinová zbroj nebyla nijak unifikována. Velikost i tvar jednotlivých šupin závisela na umu a technických možnostech zbrojíře, ceně, jakou byl zákazník ochoten zaplatit (čím drobnější – tím byla pohyblivější a samozřejmě také dražší) apod. Na nejlepších šupinových zbrojích mohlo být použito hned několik velikostí šupin, podle toho, kde jsou na zbroji umístěné, jaká je v daném místě potřeba pohybu a ochrany.
Střihy těchto zbrojí jsou též velice rozmanité. Existovaly zbroje s krátkým rukávem i zbroje bez rukávů. Ochrana mohla být řešena buď též pomocí šupin nebo samostatně jiným způsobem (kůží či kroužkovým závěsem přilbice aj.). Byla-li řešena ochrana krku také šupinou, pak existovaly nejspíš, soudě dle dochovaných vyobrazení dva způsoby:
a) Odděleně:
Samotná zbroj neměla připevněnu ochranu krku a hlavy, případně tyto části nebyly zbrojí řešeny vůbec (např. iluminace ve Svatohavelském žaltáři z 10. st., nástěnná malba v Bochumi – kolem r. 1200 aj.). Bojovník pak mohl na ni následně obléknout jakousi kuklu nebo závěs přilby, pošitý menšími šupinami spadající na ramena a prsa, nebo jen límec (šněrovaná na krku nebo vzadu) kryjící krk, ramena a prsa. Zároveň pak takový límec zesiloval ochranu ramen.
b) Spojené:
Bojovník oblékal jakýsi komplet, kdy zbroj přecházela plynule od krku, přes ramena na tělo a ochrana hlavy, krku a ramen byla se zbytkem zbroje pevně spojena podobně jako u kroužkových kompletů. Jedná se však pouze o hypotézu, protože zatímco šupinové zbroje bez ochrany hlavy z ikonografických pramenů doloženy máme, u kompletních zbrojí, které vypadají kompaktně (např. kostěné figurky bojovníků z tzv. „šachovnice Karla Velikého“ – 11. st. Paříž) není možné, jen na základě samotného výjevu s jistotou určit, zda je límec a případně ochrana krku a hlavy přímo součástí zbroje nebo je oddělitelná.
3) LAMELOVÁ/DESTIČKOVÁ ZBROJ
Konstrukce tzv. „lamelové zbroje“ byla známa a využívána už od starověku. Její původ leží zřejmě v orientálním prostředí. Má se za to, že lamelové zbroje se do středověké Evropy mohly dostat spolu s Avary (Schlette 1977, 156; Tweddle 1992, 1083 – Stauer 1987,197). V takovém případě by s nimi mohli přijít přímo do styku i naši slovanští předkové, přesto však dosud není žádný nález takové zbroje z našeho území známý. Z ciziny známe v Evropě několik nálezů podobných zbrojí z období raného středověku – např. Krefeld-Gellup – Německo 6. st.; Castel Trosino – Lombardie, Itálie, 7. st.; Niederstotzingen – Německo, 7. st.; Homokmégy-Halom – Maďarsko 7.-8. st. nebo z Birky – Švédsko, 10. st. Tyto zbroje zřejmě měly různý původ i vztah k těm kdo je používali (některé známe z hrobů Avarů, Alamanů, starých Maďarů, jiné budou mít zřejmě byzantský původ aj.). Nejmladší z uvedených zbrojí – nález z Birky ve Švédsku patří (asi i s ohledem na reenactment) k jedněm z nejznámějším kusům. Přesto se jedná i v kontextu vikingské Skandinávie o ojedinělý nález a s vysokou pravděpodobností import (z Východu, Byzance aj.). Ze staršího období máme doloženy dokonce i celé přilby složené ze vzájemně spojených lamel – např. krásná lamelová přilba z hrobu alamanského velmože nalezená v Niederstozingenu u Heidenheimu (SRN), či přilby z dalších nálezů (Dunapentele, Lagrad-Švoderica, Kertsch).
Sama „lamelová zbroj“ je ovšem poměrně široký pojem a zahrnuje pod sebou několik různých rozdílných konstrukcí. Proto se někdy rozlišují tzv. „lamelové zbroje“ a zbroje „destičkové“ (v obou případech se ovšem technicky jedná o lamely). Lamelovou zbrojí se nejčastěji označuje konstrukce z podélných vertikálně postavených lamel, vzájemně se překrývajících a spojených koženými řemínky. Na jediné zbroji mohlo být použito více lamel různých tvarů a velikosti (Schlette). Taková zbroj v podstatě nepotřebuje žádný podklad k uchycení jednotlivých lamel, je velmi pevná a dokáže do jisté míry i absorbovat a roznést energii dopadající zbraně (na rozdíl od kroužkového pletiva). Nevýhodou je poměrně vysoká hmotnost a tuhost konstrukce, kdy se poměrně složitě řeší pohyblivé části nebo je třeba kombinovat lamely s jiným typem ochrany. Přestože známe z Východu tyto zbroje konstruované i z organických materiálů (kožené, kostěné), žádná taková zbroj nebyla dosud v Evropě doložena a všechny známé kusy (i tak relativně vzácné) jsou výhradně kovové.
Další konstrukce označovaná někdy také jako „destičková“ počítá s organickým podkladem (kůže či textil), na který jsou našité či nanýtované jednotlivé destičky, které se ovšem zpravidla nepřekrývají jako u šupin ani nejsou spojené navzájem jako u předchozí konstrukce. Tvar destiček mohl být různý – čtverce, kosočtverce, obdélníky aj. Zbroj mohla být na prsou zesílena další vrstvou lamel, nebo příčných pásů, aby se tak zmírnila možnost přímého proražení bodnou zbraní na hrudi.
Na rozdíl od lamel spojených vzájemně k sobě (které máme, byť poměrně vzácně, doloženy i z archeologických nálezů raného středověku) tak lamely-destičky nýtované nebo našívané na organickém podkladu archeologicky doloženy z raného středověku nemáme. Nemáme ani žádný hromadný nález samotných lamel/destiček, který by se dal považovat za důkaz existence takové zbroje u nás či v Evropě ve sledovaném období. Na hypotetickou existenci takové zbroje tak můžeme zatím usuzovat pouze z poměrně nespolehlivé ikonografie a nepřímo též z písemných pramenů – například slavný francouzský básník 12. st. Chrétien de Troyes ve svém rytířském románu Cliges opakovaně popisuje, jak hlavní hrdina obléká zbroj z barvených plátů a protože celoplátová zbroj v tomto období ještě neexistovala svádí to k myšlence, že se mohlo jednat o nějaké formy menších plátů-destiček upevněných na podkladu. Mnohé výjevy (plastiky, výšivky, iluminace, fresky aj.) ukazují bojovníky ve zbroji tvořené čtverhrannými segmenty, které nepřipomínají přímo šupiny či překládané lamely. Někdy se zdá být povrch těchto destiček profilovaný, nebo může jít o hlavy nýtů aj. S ohledem na schematičnost výjevů jsou nám bohužel detaily konstrukce takové zbroje odepřeny a jakákoli rekonstrukce je tak nutně do značné míry spekulativní záležitost. U některých výjevů se tak vedou i spory zda se nejedná o prošívané/vycpávané lehké zbroje atd.
4) FALÉROVÁ ZBROJ
Konstrukci této zbroje tvoří kožený či textilní podklad různě hustě pošitý či ponýtovaný dutými nebo plnými plochými kroužky – tzv. „falérami„. Faléry se mohly buď stočit ze silného drátu a následně zploštit, nebo mohly být (podobně jako kroužky některých brní) vysekány z předem vytepaného plechu.
Základní problém této zbroje však spočívá v tom, že kov byl uchycen na podkladu z organických materiálů, lněnou dratví nebo koženým řemínkem a tudíž se nám na rozdíl od kroužkového pletiva žádná taková kompletní zbroj nedochovala a z jednotlivých nálezů falér nelze bohužel určit jejich případné využití coby součásti zbroje. Ikonografické prameny pak v sobě skrývají jistou záludnost spojenou se stylizací výjevu – nevíme většinou jistě, zda se umělec skutečně pokusil zachytit reálný vzhled falérové zbroje nebo zda jde o zjednodušenou stylizovanou podobu kroužkového pletiva. Podobné otázky představuje například známá Výšivka z Bayeux – zde se právě může často jednat jak o zbroje falérové tak o stylizované zjednodušené kroužkové pletivo. Podobných výjevů máme doloženo více – představuje je například velká pečeť anglického krále Jindřicha I. (viz. obr. rekonstrukce Violleta le Duc), reliéf jezdce v Angoulémské katedrále nebo od nás kupříkladu pečeť knížete Konráda Oty.
Jen výjimečně nám ikonografické prameny poskytují přesvědčivější doklad existence této konstrukce – několik takových známe např. z anglických rukopisů z 12.-13. st. Zobrazené postavy těžkooděnců (např. Goliáš, klečící rytíř aj.) zde sice na sobě mají kroužkové zbroje, ale ochranu nohou tvoří zřetelně oddělené a zjevně záměrně jinak zobrazené falérové nohavice.
Tato zbroj byla zřejmě oblíbená ještě i v 11.-12. století. Od 12. st. však byla postupně vytlačována kroužkovou brní stejně jako jiné v té době již zastaralé typy zbrojí. Přesto se však tato konstrukce zřejmě udržela i později, alespoň na některých součástech odění bojovníka nebo jako prvek zpevňující kroužkové pletivo na některých partiích těla (viz. obr.).
Mohla se ale zřejmě vyskytovat i v podobě kompletů s pevně připojenou kapucí. Rukávy měla asi častěji krátké a široké, ale na některých výjevech nalézáme i rukávy dlouhé, dokonce zakončené pěstnicí.
Tato zbroj byla navržena tak, aby svého nositele chránila především proti sečným ranám. Váha této zbroje závisí na velikosti falér a jejich tvaru (duté/plné), je ale nižší než u šupin a lamel a nepochybně byla tedy i levnější. I tato zbroj se někdy zřejmě zesilovala na hrudi obdélníkem pošitým lamelami (viz. obr.) nebo horizontálními kovovými pásy.
5) PLETENCOVÁ ZBROJ
I tuto zbroj známe především z ikonografie a prameny nám zde skýtají velmi podobnou záludnost jako v případě zbrojí falérových – opět nemůžeme s jistotou říct zda jde o zvláštní případ stylizace kroužkového pletiva nebo zbroj „pletencovou“.
Na pevný kožený nebo textilní podklad se těsně nad sebe našívaly nebo nýtovaly kožené řemínky, na které předtím zbrojíř navlékl a našil různě velké duté nebo plné faléry, vždy tak, aby si na podklad „lehly“ jedním směrem. Následující řada pak byla „položena“ opačně. Pro odlehčení této poměrně dost těžké zbroje se někdy vynechala řada a do ní se našil či nanýtoval pouze samotný kožený řemínek, což by mohlo naznačovat, že se nejedná o stylizované kroužkové pletivo, nicméně i tato úvaha je spíše z říše spekulací a hypotéz. Střih této zbroje je soudě dle ikonografie v zásadě hodně podobný kroužkovým brním – používaly se jednak celé komplety s ochranou hlavy, krku, těla, celých rukou, tak dokonce i nohou. Tato zbroj by chránila poměrně dobře proti sečným ranám, méně už proti šípům, střelám z kuše a bodům. Ve srovnání s kroužkovou brní pak byla nepochybně levnější.
OCHRANNÉ ODĚNÍ LEHKOODĚNCŮ
Vzhledem ke svým materiálním možnostem si prostý pěšák nemohl dovolit kvalitní těžkou kovovou zbroj (movitější si zřejmě mohli dovolit alespoň částečnou ochranu), což ale automaticky neznamená, že by se nesnažil své tělo nějak ochránit pomocí jemu dostupných materiálů. Bohužel nám pro raný středověk dosud chybí jakékoli důkazy takové ochrany a to nejen od nás ale i ze západní či severní Evropy – ať již v archeologické podobě (organické materiály se jen zřídka zachovají v dobrém stavu), ale postrádáme je i v podobě písemných pramenů a ani dochovaná ikonografie nepůsobí zcela jednoznačně a přesvědčivě (viz. spekulace nad výjevy ze známé Výšivky z Bayeux). Za zmínku stojí ještě známý velkomoravský terčík s vyobrazením „sokolníka“, který má na sobě jakýsi kabátec či kaftan připomínající vzhledem pozdější prošívanice. Jde ovšem o relativně jednoduchou plastiku, kde vertikální pruhy na kabátci mohou s ohledem na formu zobrazení znázorňovat i řasení oděvu, vzorování apod. Taky původ terčíku a jeho vztah (obsah) k našemu území je nejasný. Naše úvahy o tom jak asi mohla vypadat taková ochranná zbroj lehkooděnců tak vychází zatím spíše z mladších písemných a ikonografických analogií (vesměs 13. st.).
Nejprostší ochranu, zejména u příležitostných „neprofesionálních“ bojovníků (např. při svolání tzv. „zemské hotovosti“ všeho bojeschopného lidu aj.) zřejmě skýtalo už odnepaměti prosté vrstvení oděvu – několik vrstev tunik ze lnu a bytelného sukna či vlněné plsti nebo ovčího rouna, popřípadě rukávy omotané na předloktí ještě ovinkami z vlny nebo kožených řemenů (podobně jako na nohou) aj. zcela jistě mohlo snížit následky z některých (slabších, špatně vedených nebo sražených aj.) utržených sečných nebo řezných ran nebo omezit trochu účinky lukostřelby a zvýšit tak alespoň trochu vyhlídky bojovníka na přežití.
Movitější bojovníci mohli zřejmě také oblékat nějakou formu vycpávaných či prošívaných kabátců i když bezpečné zprávy o takovém druhu odění máme až ze 13. st. a je otázka do jaké míry a jak hluboko do minulosti jsou tyto informace pro nás relevantní. Jedna z nejstarších zmínek o použití takového druhu ochrany pochází z pera francouzského křižáka a kronikáře Geoffroye de Villehardouina a váže se k roku 1203 (obléhání Konstantinopole Benátčany a křižáky IV. výpravy): „…doběhl do vřavy rytíř z čeledi Jindřicha, bratra hraběte Baldvina Flanderského a Henegavského, jménem Eustach z Marchais, a měl na sobě jen vycpávaný kabátec, na hlavě pouhý šišák, na šíji zavěšený štít; a přece se velmi vyznamenal při zahánění nepřítele do města, takže ho velmi vychvalovali“ (V.Černý, str. 65, 2009). Geoffroy zemřel o deset let později a jeho dílo nebylo dokončeno, takže zpráva byla zapsána relativně krátce poté, navíc byl autor přímým účastníkem a bojovníkem výpravy, tudíž věděl o čem píše i po technicko-vojenské stránce. Ze zmínky je patrné, že kronikář zmiňuje takovou ochranu jako nedostatečnou (doběhl do boje narychlo) a o to více vyzdvihuje statečnost rytíře Eustacha. Dá se důvodně předpokládat že pokud se podobný typ ochrany vyskytoval již na počátku 13. st. mohli jej používat bojovníci přinejmenším již koncem 12. st. Další bezpečný doklad použití podobné ochrany nám poskytují až výjevy v Maciejowské bibli z poloviny 13. st. Zde již můžeme najít bojovníky v prošívaných kabátcích, popřípadě oblékající prošívané nohavice aj. (více o nich v kapitole věnované střihům).
Konstrukci prošívaných nebo vycpávaných zbrojí pak můžeme vůbec odvozovat až z mladších dochovaných kusů z vrcholného a pozdního středověku. Vycpávané mohly být koudelí, žíněmi, konopím, senem, vlnou nebo jiným vhodným materiálem. Mohly být též prosmolené, což jim dodávalo vysokou tvrdost. Nebo mohl oblékat kabátce ze silné kůže, plsti či tkaniny zesilované možná na zvláště ohrožených místech další vrstvou, koženými řemínky, konopnými provazy, rohovinou nebo snad i částmi kovu. Protože většina těchto materiálů jak již bylo řečeno podléhá zkáze, chybí nám zpravidla přímé archeologické důkazy – jeden z mála nálezů, který by snad mohl být zbytkem takové kožené zbroje jsou fragmenty kůže a bronzového kování z hrobu č. 524 z Děvínské Nové vsi na Slovensku datované do 7.-8. st. (Choc 1967, 180). Další doklady podobného typu odění se pak přímo nebo nepřímo objevují v písemných pramenech nebo v mladších ikonografických pramenech.
Na některých dochovaných výjevech je možné spatřit i různě velké šupiny vyvedené v hnědé nebo žlutohnědé barvě – když zcela pomineme možnost určité stylizace nebo barevné licence iluminátora, mohlo by se skutečně jednat i o šupiny nebo lamely ze silné kůže. Ovšem stejně tak to může být korodované železo nebo bronz či měď. Nicméně každý, kdo by se pokusil vyrobit zbroj ze silné kůže nakonec dospěje k problému s omezenou pohyblivostí. I relativně slabá kůže o síle 2-3mm ve větším kuse ztrácí elasticitu, tím spíše je-li pro větší odolnost vytvrzena (např. vařením). Pokud tedy chce využít silnou tvrzenou kůži logicky dospěje buď k pevnému a nepohyblivému lisovanému krunýři ve formě antického thoraxu, ten však chránil jen trup a v raném středověku jej asi navzdory poměrně vzácným archaizujícím franským výjevům např. v Bibli Karla Holého nemůžeme příliš předpokládat. Pravděpodobnější a schůdnější by asi bylo právě rozřezání kůže na menší segmenty (šupiny, lamely, faléry), které jsou pak buď vzájemně spojené šitím, koženým řemínkem nebo se upevní našitím či nýtováním na elastičtější podklad. Nutno však dodat, že jde pouze o spekulaci postavenou na základě několika sporných výjevů a praktických zkušenostech.