Čas války: kopí a oštěpy

Těžkooděný bojovník v 11.-12. st. bojoval v poli ve většině případů jako jezdec. V boji postupně použil při nájezdu kopí a následně buď nějakou údernou zbraň nebo tasil meč. Jen v nouzi pak použil nůž či dýku. Lehký pěšák i jezdec bojoval zbraní, kterou si mohl dovolit – používal kopí či oštěp, sekeru nebo dřevěný sochor a pro boj v následné husté skrumáži i nože. Střelci pak bojovali pomocí luků, kuší a praků. „…i mnozí z lidu zanechavše práce venkovanů, ruce své více motyce a rádlu schopné, zbrojili štíty, kopími a jinými náčiními vojenskými“ Vincencius.


KOPÍ A OŠTĚP

Tradice a symbolika

V písemných pramenech jsou zmínky o používání kopí poměrně běžné – o kopí nebo oštěpu jako základní zbrani starých Slovanů se zmiňují již staré byzantské prameny – například Prokopios z Cesareie (6. st.), Pseudo-Maurikios (6. st.) nebo Theofylaktos Simokattes (7. st.) aj. I pokud neuvádějí v rukou slovanských válečníků jiné zbraně, tak kopí jako bodná nebo vrhací zbraň prakticky nikdy nechybí. Poslední jmenovaný kupříkladu popsal jednu srážku se Slovany takto: „Za řekou byl hustý les, v němž se skrývali barbaři a to bylo pro Římany (Byzantince) velkou hrozbou, neboť barbaři házeli po lidech hasících žízeň oštěpy a tak z dálky mnohé zabíjeli…Římané si zhotovili vory a na nich přepluli řeku, aby dostihli nepřátele. Když se dostali na druhý břeh, barbaři se na ně vrhli a porazili je. Přemožení Římané se dali na útěk.“ (1986, str. 189). Další zmínky o kopí můžeme najít už v našich nejstarších legendách a pak průběžně až do vrcholného středověku.

Kopí mělo ve starověké a středověké symbolice vždy velmi zvláštní roli. Šlo o pradávný atribut božstev a vládců. Přestože tuto jeho roli v raném středověku převzal do jisté míry meč i nadále si tato zbraň místy podržela své výlučné postavení; a to navzdory tomu, že byla vedle meče mnohem levnější. Mezi nejznámější a nejslavnější kopí patří bezesporu tzv. „Svaté kopí“, nebo-li též „kopí sv. Longina“ (po r.1008 do 13. st. někdy bývalo také z neznámých důvodů označované jako „kopí sv. Mauricia„), užívané jako říšské vladařské insignie. Tradice jej připisuje sv. Longinovi a byl jím údajně probodnut Kristův bok, když visel na kříži. Tomu ovšem odporuje skutečná datace nejstaršího jádra kopí. Bývá datované do 7.-8. st. i když podle některých rozborů by se mohlo jednat dokonce už o pozdně antickou zbraň. V každém případě však kopí Kristovu dobu nepamatuje. V průřezu čepele je zde usazena další relikvie – údajný hřeb z Kříže. Svaté kopí získal podle záznamů císař Jindřich I. r. 926 od Rudolfa Burgundského.

kopi
Svaté kopí. Kopí sv. Longina někdy též nazývané kopím sv. Mauricia

Římští císaři někdy nechávali zhotovovat kopie tohoto kopí jako symbolický dar – Ota III. tak daroval r. 1000 kopii tohoto kopí polskému panovníku Boleslavu Chrabrému (dnes uloženo v katedrále na krakovském Wawelu). Kopí hraje důležitou roli i v rukou dalších oblíbených světců – např. sv. Jiří, patrona rytířů, který jím zpravidla zabíjí draka. Od nás máme doloženu zmínku o kopí sv. Václava z pera Kanovníka Vyšehradského k bitvě u Chlumce roku 1126 „…když na sto předáků českých i proboštů a kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí svatého Václava, mezi nimi jeden kaplan cnostný, urozený, jménem Vít, jenž držel kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles, zvolal slze radostí na své: „Druhové a bratří, buďte stálí, neboť nad hrotem posvátného kopí vidím svatého Václava, an, sedě na bílém koni a oděn bílým rouchem, bojuje za nás; i vy vizte!“…“ (Pokračovatelé Kosmovi, 1974, 40). Toto kopí se ovšem nedochovalo, stejně jako údajný praporec svatého Vojtěcha, který na něm v bitvě u Chlumce vlál. Poslední zmínka o něm pochází ze soupisu inventáře svatovítské klenotnice z roku 1354.

velmož


Kopí v rukou jezdců

Konstrukce kopí

Jezdecká kopí bývala v tomto období dlouhá asi 2,5 – 3 metry a šlo o velmi účinnou zbraň, protože pokud hrot nesklouzl nebo nebyl sražen a jezdec zasáhl plnou silou přímo svůj cíl, žádná tehdy existující zbroj, nedokázala takový úder zadržet. Hrot jezdeckého kopí býval dlouhý od 200 do 450mm. Mohl mít různý tvar – nejčastěji listový, nebo rhombický (kosočtvercový), široký od 30mm výše. Dochované hroty kopí se od sebe liší jak rozměry, tak proporcemi. Máme doloženy hroty poměrně krátké a relativně široké, ale i dosti dlouhé a štíhlé. Stejně tak délka tuleje a její poměr k délce samotného hrotu se liší. Podobnou škálu tvarů a rozměrů hrotů kopí nám poskytují také ikonografické prameny (numismatika, iluminace, fresky aj.) kde ale můžeme najít i hroty se zřetelnými zpětnými křidélky. Ty se však v 11.-12. st. už na jezdeckých kopích zřejmě nepoužívaly, spíše bychom je asi mohli najít ve starším období na hrotech vrhacích kopí. Hrot kopí byl nasazovaný na ratiště pomocí kornoutovité tuleje, silné mezi 15-25mm, později i více. Ratiště bývalo vyráběno z kvalitního dřeva – podle dochovaných zbytků v tuleji šlo nejčastěji o dub a jasan (Choc 1967,157).

Kopí
Replika hrotu dlouhého jezdeckého kopí dle nálezu z Polska, 11. st. Originálem volně inspirovaná výzdoba je provedena rytím a následným vykládáním mosazí. Ratiště kopí je dubové. Curia Vitkov.

Tulej bývala buď jednoduchá nebo mohla být opatřená malou příčkou (také zv. křidélka), která nejspíš měla zabránit hrotu, proniknout příliš hluboko do těla a uvíznout v něm. Taková kopí známe velmi dobře z franského prostředí, ale i od nás a používala se přibližně v rozmezí 8.-11. st. Na mladších kopí v nálezech se už příčky nevyskytují, ale na výjevech se s nimi setkáváme ještě koncem 12. st. (např. Hortus Deliciarum) a výjimečně i na poč. 13. st. Ovšem může už jít také o záměrnou archaizaci výjevu. V našich nebo souvisejících ikonografických pramenech se kopí s příčkou objevují celkem často – např. na dvou zmíněných kamenech (č.př.85/49 a 75/49) z Libušína (10.-11. st.), ve Wolfenbüttelském rukopisu Gumpoldovy svatováclavské legendy v ruce knížete Václava (asi 1006), v Kodexu Vyšehradském (11. st.) opět v rukou knížete Václava, rukopisu Hortus Deliciarum (konec 12. st.) i jinde. Přesto, že křidélka mohla plnit výše popsanou roli, sloužilo kopí většinou jen v první fázi bitvy. I když se totiž při prvním nárazu nezlomilo, nemohl by dále bojovník v husté skrumáži lidí a koní stejně dlouhé kopí příliš aktivně použít. Výše citovaná zpráva Kosmova to poměrně dobře ilustruje. Dá se říct, že se po celý raný středověk vedle sebe používala jak kopí s křidélky, tak bez nich, což dokládají jednak četné archeologické nálezy (např. fragment tuleje z Libušína) a jednak mnohé výjevy z tohoto období. Na mladších hrotech kopí se už křidélka nevyskytují, což může také nejspíš souviset se změnou způsobu boje.

libusin
Jezdec vyzbrojený kopím, dle kamene č.př.75/49 z Libušínského hradiště.

Hrot kopí se vyráběl tak, že se vykoval základní tvar břitu a jeho spodní část se vějířovitě roztepala do šířky. Tato část se pak stočila do kornoutu a vytvořila vlastní tulej, pomocí které se hrot upevnil na dřevěné ratiště, takže hrot s tulejí tvoří jeden homogenní celek. Tulej se na ratišti zajišťovala železným hřebem. Levnější kopí byla zřejmě vykována pouze z jednoho kusu nepříliš kvalitní oceli, dražší hroty byly vyráběné z cementovaných ocelí nebo i (podobně jako meče a sekery) vyrobené z měkkého železného jádra osazovaného ve výhni navařenými – nakovanými – kalenými ocelovými břity (R. Pleiner).

Postup výroby kopí s navařeným ocelovým břitem dle R. Plainera.

Praporce a korouhve na kopí

Na mnohých výjevech se setkáváme s praporem nebo spíše praporcem umístěným na hrotu kopí. Takový praporec můžeme najít už na kopí bojovníka z Libušína (10.-11. st.), ale vidíme jej dobře i na kopí knížete Václava v Kodexu Vyšehradském (11. st.) na různých mincích (denárech) již od 10. st. či na freskách ze Znojemské rotundy (12. st.) – např. v rukou krále Vratislava aj. Trojúhelníkové protažené praporce nasazené na kopí můžeme spatřit i na několika výjevech v rukopisu Petra de Ebulo (12. st.) aj. O praporci (sv. Vojtěcha) na kopí (sv. Václava) hovoří i kronika Mnicha Sázavského a Kanovníka Vyšehradského z 12. st. Z uvedeného je zjevné, že se takové praporce na kopí vyskytovaly, ale zřejmě šlo o prapory na kopí knížete, vojevůdce apod. Nelze je zaměňovat s drobnými barevnými praporky, jaké se na jezdeckých kopích nobility objevují později, přibližně od 13. st.

Boj jezdeckým kopím

Jezdecká kopí se vrhala, stejně jako kopí pěšáků, pouze ve starším období – dlouhá jezdecká kopí používaná k úderu těžké jízdy od 11. st. se již obvykle neházela. Jistou výjimku představuje zpráva Kosmova o vraždě knížete Svatopluka roku 1109 kopím vrženým z koně, jenže zde nešlo přímo o boj (více u kopí lehkooděnců).

libusin
Jezdec z Libušínského kamene z přelomu 10.-11. st. nemá kopí ještě založené do podpaždí, ale drží jej vysoko nahoře připravené k bodu shora dolů nebo vrhu.

Přibližně do 11. st. se používala nejspíš jen starší technika boje jezdeckým kopím, kdy bojovník svíral ratiště pouze v pěsti a při útoku jím buď zdola nebo shora protivníka bodal. Takto, útočící s kopím shora je ještě zobrazen například bojovník – jezdec z rytiny kamene (č.př.85/49) pocházejícího z opěrné zdi jihozápadního nároží vnitřní hradby Libušínského hradiště, datovaného na pomezí 10. a 11. st. Podobně jsou v cizích pramenech ještě vyobrazeni například útočící Normané na Výšivce z Bayeux z 11. st. kde část bojovníků vévody Viléma Dobyvatele jezdeckým kopím bodá, ale objevují se místy už i náznaky založení kopí do podpaží (viz. obr.).

Bayeux tapestry
Normanští bojovníci v bitvě u Hastingsu 1066 na výšivce z Bayeux. Jezdci tu ještě drží v naprosté většině kopí „starým“ způsobem, aby jím mohli bodnout shora dolů, případně spodem podél koně nebo jej vrhnout na nepřítele. Vzácněji se tu však již objevuje i založení kopí do podpaždí – viz. spodní pás vlevo.

Ve 12. století se již prakticky výhradně používala technika založení kopí do podpaží, což poměrně věrně odráží i soudobé výjevy – např. iluminace z rukopisu Petra de Ebulo. Důvod proč se prosadila nová technika tkví v tom, že takto bylo možné udeřit na protivníka mnohem větší silou a využít pro úder i váhu a rychlost vlastního koně. Bojovník založil ratiště kopí do podpaždí, vzepřel se ve svém vysokém sedle a ve třmenech, namířil kopím šikmo přes hlavu koně a snažil se zasáhnout tělo či hlavu protivníka. Sám se chránil štítem, takže se snažil dostat protivníka na svou levou stranu.

turnaj
Bojovníci při turnaji z rukopisu Petra de Ebulo z konce 12. st. zakládají již kopí do podpaží.

Jak vypadal začátek takové bitvy s útokem na kopí popisuje Kosmas „…dojde k prudké bitvě, třeskot zbraní a ryk mužů zazní až do oblak, kopí se při prvním utkání lámou, bojuje se meči…“ (1950, 126).


Kopí a oštěp v rukou pěchoty

Kopí bylo oblíbenou zbraní také mezi pěchotou, zejména kvůli výhodnému poměru ceny zbraně a její účinnosti i relativně snadnému ovládání. Kopí pěšáků bývala kratší než jezdecká – soudě dle raně středověkých výjevů zpravidla mezi 200-250cm. Poněkud zvláštní je v této souvislosti zmínka Kosmova o složení vojska německého krále Jindřicha při tažení do Polska 1109 „…nescházeli ani Sasové, tvrdší nad skály, s dlouhými kopími…“ (1950, 172). Není bohužel zřejmé, zda jde o kopí jezdců nebo pěšáků, ale za předpokladu, že kopí jezdců se obecně svou délkou zřejmě výrazně nelišila, je možné, že jde spíše o kopí saské pěchoty. Ze zmínky není patrná skutečná délka kopí, ale byla zřejmě asi delší než bylo obvyklé, jinak by na to Kosmas nejspíš neupozorňoval.

lehkooděnec

Konstrukce kopí

Tvar hrotu mohl být podobně jako u jezdeckých kopí různý – mohl se lišit velikostí i proporcemi. Našli bychom tu de facto stejné tvary jako u kopí jezdců – listové i rhombické, ale na výjevech můžeme najít i kopí se zpětnými křidélky jaké známe už z Antiky. S ohledem na to, že po zásahu takovým kopím není možné zbraň z rány jednoduše vytrhnout, je zjevné že šlo o zbraň, v rámci bitvy, na jedno použití.

Goliáš
Zde můžeme vidět hrot kopí se zpětnými křidélky, byť tady v rukou těžkooděnce (Goliáše).

Nepřekvapí tedy, že se s takovými hroty v ikonografických pramenech občas setkáváme právě na vrhacích kopí – oštěpech, např. na výjevech Výšivky z Bayeux (11.-12. st.) apod. Stejně jako u jízdy se kopí (a oštěpy) používala především v první fázi bitvy kdy proti sobě stály ještě neporušené šiky, protože pokud došlo k následnému sražení nebo i částečnému prolnutí vojsk, tak v husté skrumáži bojovníků, když „noha šlapala nohu“ už na něj nemusel zbýt prostor. Využití našlo samozřejmě i na hradbách pevností apod.

Boj pěchoty s kopím

I když úder kopí pěšáka postrádal razanci rozjetého jezdce, stále to byla nesmírně účinná zbraň, která dokázala při silném a dobře vedeném úderu probít relativně snadno i kvalitní nýtované kroužkové brně těžkooděnců. Mimo to také pěšák kopím mohl i ze země efektivně ohrozit jezdce sedícího vysoko v sedle koně nebo jeho zvíře. Pokud museli pěší bojovníci čelit nájezdu jízdy, zapírali zřejmě svá kopí o zem mezi štíty jak nasvědčují španělské analogie (Choc 1967, 159). Přestože délka jejich kopí zřejmě nedosahovala délky starověkých makedonských sariss nebo pík, používaných k tomuto účelu později, mohla i tak vzniknout spolu s velkými štíty pro jezdce velmi nepříjemná překážka.

Jak asi vypadalo hromadné nasazení lehké pěchoty vyzbrojené kopím v bitvě z našich pramenů sice nevíme, ale můžeme si pomoci z cizích analogií – například Snorriho Ságou o svatém Olavu. Sepsána sice byla až na počátku 13. st. ale svou tradicí i zdroji se váže ještě ke staršímu vikingskému období: „Potom zaútočilo selské vojsko ze všech stran. Ti co stáli v první řadě, sekali meči, a ti, kteří stáli hned za nimi, bodali oštěpy, a všichni ostatní vrhali kopí a stříleli z luku nebo házeli kamení a sekyry a jiné zbraně.“ (L.Heger, 1967).

boj

Vrhací kopí a oštěp 

Vedle kopí známe ještě jinou příbuznou zbraň – oštěp. Oštěpem se obvykle označuje robustnější kratší zbraň, používaná už v pravěku (nejjednodušší hrot se dal vyrobit prostým opálením, ale známe i hroty kamenné a později kovové) k boji a především k lovu. Problém s kopím a oštěpem je ovšem v tom, že jde o natolik příbuzné zbraně, že se v původních písemných pramenech často vůbec nerozlišují nebo volně zaměňují a i mladší rozlišení podle konstrukce je tak spíše jen teoretické. Ani prosté rozlišení podle funkce není snadné, protože v písemných pramenech se běžně vyskytují kopí bodná i vrhací, stejně jako známe bodné i vrhací lovecké oštěpy.

Vrhací kopí v rukou vojáka popisuje např. Kosmas v souvislosti s vraždou knížete Svatopluka r. 1109 „Jakmile ho (vrah) již za prvního soumraku nočního spatřil, obklopeného velmi četným zástupem jeho družiny, vskočil na koně a na chvíli se vmísiv doprostřed zástupu, s celým napětím sil namířiv mezi lopatky knížete házecí kopí, do samých útrob hrudi mu vehnal smrtící špici. A on, ještě než dopadl k zemi, vypustil duši.“ (1974). Podobné zmínky z 12. st. najdeme i v díle polského kronikáře Galla Anonyma: „…jen nemnozí poctiví bojovníci, kteří dávali přednost slávě před bohatstvím, hodili svá kopí, přešli most s vytasenými meči a vstoupili do brány…“ (str. 84, 2009).

Oštěp byl tedy zřejmě o něco kratší než kopí pěchoty a vyskytoval se buď v lehčí variantě vhodné k vrhu (taková známe od pěchoty i jízdy už ze starověku, ale i z mladších Byzantských pramenů – viz. v úvodu citovaný Theofylaktos Simokattes ve vztahu ke Slovanům v 7. st.) nebo v robustnější variantě s širším hrotem jako spíše bodná zbraň. V této variantě byl v civilním životě užíván např. k lovu černé zvěře (Petráň 1985, 916).