Čas války: přehled významných vojenských akcí českých dějin v 11.-12. století

1002-1003

Vnitřními spory vyčerpané a rozdělené Čechy obsadil polský panovník Boleslav Chrabrý. Přemyslovci Jaromír s Oldřichem uprchli do exilu k císaři Jindřichu II. Boleslav Chrabrý dále pokračoval invazí do Míšeňska, čímž se dostal do přímého sporu s císařem.

1004

Invaze císaře Jindřicha II. do Čech. Dílem na podporu vyhnaných Přemyslovců a dílem ve vlastním Jindřichově zájmu, neboť Boleslav obsadil Míšeňsko a poskytoval pomoc Jindřichovým odpůrcům. Obyvatelstvo Čech Boleslava nepodpořilo a došlo patrně i ke vzpouře posádek některých hradů. Jindřich obsadil několik pevností a nakonec i Prahu. Boleslav Chrabrý byl donucen k útěku, českým panovníkem byl nastolen Jaromír, ale Morava nadále zůstává v polské moci (zpět ji dobyl až kníže Břetislav). Jindřich II. pokračoval (a to i následující rok) v dalších taženích proti Polákům, kterých se účastnily i české kontingenty.

jezdec

1039

Kníže Břetislav vpadl velkou silou do Polska zmítaného a oslabeného vnitřní krizí. Výpravy se zúčastnila i část zemské hotovosti, neboť ji dle dochovaných zpráv povolal kníže Břetislav do pole tak, že nechal s poselstvem kolovat lýčený provaz na znamení trestu za neuposlechnutí příkazu k mobilizaci. České vojsko poplenilo část Polska, dobylo Hnězdno a kromě kořisti přineslo do Prahy ostatky svatého Vojtěcha.

1040

Bitva u Brůdku 1040 – vpád císaře Jindřicha III. do Čech. Břetislavova Polská výprava narušila rovnováhu sil ve střední Evropě, což bylo v rozporu se zájmy Říše. Polský panovník Kazimír získal s německou pomocí zpět svůj trůn a nový císař vytáhl proti Břetislavovi. Císař shromáždil velkou vojenskou sílu, kterou rozdělil do dvou proudů – hlavní úder vedl osobně Jindřich a mířil přes Domažlice na Prahu. Pomocný proud saského vojska za podpory oddílů mohučského arcibiskupa vedl markrabě Ekkerhard od Donína a u Prahy se měly oba proudy za notného plenění pravděpodobně setkat. Mobilizace tak rozsáhlého vojska se ale jednak nedala utajit a jednak si vyžádala poměrně dlouhý čas, takže se Břetislav mohl na invazi náležitě připravit. Přes uherskou pomoc krále Petra se nemohl postavit říšskému vojsku v poli a tak se kníže musel spolehnout na obranu hranic. Proti Jindřichově proudu postavil kníže své hlavní síly, kterým sám velel. Aby Jindřich mohl proniknout do nitra země musel projít některou ze zemských bran – jiné cesty a stezky lesem a horami sice vedly také, ale nehodily se příliš pro přesun velkého vojska, navíc Jindřich neočekával odpor již na hranicích. Pro zvolený směr na Domažlice musel císař využít zemské brány na Brůdku. Břetislav nechal zemskou bránu opevnit systémem provizorních opevnění – tzv. přeseků (či přesek). Přeseky měly pravděpodobně několik linií a týl opevnění hájilo strážní hradiště Tuhošť.

Ještě před hlavním kontingentem vyslal císař do Čech průzkumný oddíl Bavorů pod vedením Oty ze Schweinfurtu, aby pronikl do Čech jinou, postranní stezkou, což se mu skutečně podařilo, ale příliš pomalu na to aby mohl císaře včas zpravit o skutečném postavení českých oddílů a tak Jindřich narazil nevarován na opevnění u Brůdku. Císař nemohl příliš dlouho váhat před opevněním kvůli problémům se zásobováním velkého vojska a proto se rozhodl zaútočit i bez podrobnějších zpráv. 22. srpna vyrazil silný elitní oddíl říšského korouhevníka, hessenského hraběte Werinhara proti českému opevnění s vidinou snadného vítězství (Kosmas ústy císaře praví „Není vám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze strachu, vždyť nemohou snésti váš útok.“ (Kosmas 1972, 90). Terén byl ale pro jízdu nevhodný a tak museli těžkooděnci záhy sesednout a pokračovat dál pěšky. České opevnění ale nebylo tam, kde jej Němci předpokládali – stálo o něco dál, takže vyčerpaní těžkooděnci nezvyklí dlouhému pochodu museli odpočívat a dle Kosmy dokonce někteří odkládali své zbroje: „Někteří shodí své pancíře přes štíty, jiní stojí, podpírajíce se o stromy a marně lapajíce naprázdno vzduch…lidé tlustí a nezvyklí chůzi v pěším boji…“ (Kosmas 1972, 91). Dostali se tak do zničující střelby českých lučištníků napadajících těžkooděnce z úkrytu lesa a přesek. Do následného zmatku udeřil Břetislav se svými oddíly a zničil Německý kontingent. Bitva byla i na dobové poměry neobvykle krvavá „břicha plná lahůdek i bedra, obtočená pásy dvojnásob nachem zbarvenými, kopytem rozdírá kobyla a rozvléká vnitřnosti a střeva jako tkanici nebo řeménky“ (Kosmas 1972, 91) Padl hrabě Werinhar i další řada příslušníků vysoké říšské šlechty. Den poté narazil na opevnění také oddíl Oty ze Schweinfurtu, který se zdržel přechodem hranice po vedlejších stezkách a byl rovněž zničen – Ottovi se s částí svého oddílu ale podařilo uprchnout.

lučištník

Mezitím udeřil severní saský proud Ekkerhardův s větším štěstím, neboť správce pomezního hradu Bíliny Prkoš, podplacen zradil, stáhl své síly z pomezních opevnění a nechal Sasy vstoupit do země. Ekkerhard za stálého plenění postupoval do nitra země, ale protože Jindřich sám byl u Brůdku poražen a Břetislav mohl stáhnout celé své vojsko proti Sasům, dostal se nakonec i on do svízelné situace – po vyjednávání (vzájemné výhrůžky trefně popsal Kosmas) mu byl nakonec knížetem povolen volný odchod z Čech, když slíbil že se vzdá veškerého dalšího plenění.

1041

Jindřich III. náležitě poučen z předchozího nezdaru zopakoval válečné tažení do Čech. Rakouský vpád na Moravu znemožnil českému knížeti stažení moravských posil. Jindřich opět zvolil dva proudy, ale tentokrát se mu podařilo vyhnout přesekům na zemské bráně u Brůdku a převést vojsko postranními cestami do nitra země.  Břetislavovi nezbylo než stáhnout všechny své síly k obraně Prahy. Při obléhání Prahy přeběhl k císaři biskup Šebíř a knížete zradili také další předáci, takže byl nakonec nucen kapitulovat. Český kníže byl jako poražený nucen zaplatit císaři jistý poplatek, ale i ten byl nakonec z části prominut, neboť císař českého knížete potřeboval jako spojence pro operace v Uhrách, takže válka skončila smírem.

1075-78

Bitva u Homburku 1075 – český kníže Vratislav II. se jako spojenec císaře Jindřicha IV. zapletl do vnitřních bojů v Říši. 9. června 1075 se nedaleko Homburku utkal Jindřich IV. se saskými vzbouřenci. Císařské vojsko táhlo k Homburku postupně, takže na nepřítele narazil poněkud nečekaně předvoj tvořený oddíly švábského vévody Rudolfa a bavorskými kontingenty. Rudolf se rozhodl na nepřítele udeřit sám, ale byl odražen a po něm i bavorské oddíly. Švábské i bavorské oddíly patrně zachvátila po neúspěchu panika a začínaly již z bojiště utíkat, když na místo dorazily kontingenty Franské a zapojily se ihned do probíhající bitvy. K večeru na místo dorazil zbytek císařova vojska a pro nemožnost frontálního útoku udeřily babenberské a lotrinské oddíly s českým kontingentem do boku saského vojska, čímž zvrátili průběh bitvy a obrátili Sasy na útěk. Saská jízda se spasila útěkem, ale pěchota byla rozsekána. Válka se však i za české účasti, vlekla ještě další tři roky.

1080

Bitva u Flarchheimu 1080 – 27. ledna 1080 se u Flarchheimu utkala vojska císaře Jindřicha IV. tvořené bavorskými, franskými a švábskými oddíly a podporované také českým kontingentem s vojskem vzdrorokrále Rudolfa Švábského a jeho saskými oddíly. Na bojišti panovala mlha, ve které se Jindřichovým oddílům podařilo obejít Rudolfův šik. Český oddíl pak udeřil na odkrytý bok Rudolfova vojska, zatlačil jej a získal i královo kopí. Bitva nebyla daleko od rozhodnutí, když Rudolfa podpořil oddíl Oty z Nordhaimu a začal pro změnu tísnit Čechy. Ostatní říšské kontingenty český oddíl nepodpořily a z bojiště uprchly, takže na bojišti zůstalo údajně ležet na 3 tisíce českých bojovníků.

Kníže Vratislav posílen oddíly Wiprechta z Grojče  provedl preventivní vpád do Saska, neboť Sasové připravovali invazi do Čech. Oba oddíly táhly do Saska zvlášť. Vratislavův oddíl byl zaskočen přesilou dříve než mohl dojít na místo srazu. Zkáze českého vojska zabránil jen příchod Wiprechtova oddílu, který umožnil Čechům ústup z bojiště.

1082

Bitva u Mailberku 1082. Příčinou války byly zřejmě drobné, ale stále se množící loupežné vpády z obou stran na území protivníka, které postupně přešly v diplomatický střet mezi moravskými údělnými knížaty Otou a Konrádem na jedné straně a rakouským markrabětem Leopoldem na straně druhé. Následovalo prudké ochlazení vzájemných vztahů, které přerostlo v otevřené nepřátelství. Údělná knížata požádala o pomoc Vratislava II., knížete českého. Ten vyhověl, ale posílil svou družinu o další oddíl, který najal za žold u řezenského biskupa. 12. května u Mailberku proti sobě stanulo české vojsko tvořené českými kontingenty Vratislava II., moravskými oddíly Konráda Brněnského a Oty a německým žoldnéřským oddílem a proti němu Leopoldovo vojsko postavené na těžkooděné jízdě, doplněné pěší zemskou hotovostí. Leopold zaujal formaci v klínu, kdy čelo a boky tvořili těžkoodění jezdci a střed pěchota. Vratislav postavil český oddíl na střed své sestavy a po bocích rozestavil Moravany a oddíly z Řezna. Zatímco obě křídla udeřila na Leopoldovu sestavu naráz a jízdou, český střed sesedl z koní a útočil pěšky (asi kvůli terénu). Přestože se Leopold zjevně chystal zahájit útok, česká strana ho předešla – podle Kosmy zaútočili Češi v době kdy Leopold ještě vedl ke svému vojsku povzbuzující proslov. Úder byl zřejmě velmi drtivý a bitva asi nebyla dlouhá. Leopoldovo vojsko bylo rozdrceno a on sám se spasil útěkem. Ztráty na české straně údajně nebyly velké a z nobility, které si Kosmas všímá vyjmenovává ty kteří byli zabiti jménem: „Stan s bratrem Radimem, Hrdoň, syn Jankův, Dobrohost, syn Hynšův, a nemnoho jiných“ (1950, 120).

1109

Svatoplukovo tažení proti Nitře a Polsku. Kníže Svatopluk sice nedobyl Nitranský hrad, ale akce vynesla nemalou kořist.

1110

Polský vpád pod vedením Boleslava III. do Čech. Boleslavovi III. se podařilo celou akci dokonale utajit i ve stádiu příprav, což je ve středověké vojenství ojedinělý případ. Vytáhl včele svých elitních jednotek doplněných o oddíly hnězdenského arcibiskupa a oddíly palatina Skartimira. Zbytek sestavy doplňovali čeští emigranti vedení Soběslavem. Při samotném tažení se Boleslav vyhnul stráženým zemským branám a pomezní hvozd přešel (za pouhé tři dny – 26.-28.7.) postranními stezkami přes strže a bažiny, takže do vnitrozemí vpadlo polské vojsko naprosto nečekaně. Poláci pak táhli zemí za zvuku trub a bubnů. Posádky hradů stojících v cestě polského vpádu se pokoušely soupeře napadat a zdržovat v postupu. Kníže Vladislav se o vpádu dozvěděl až když už byli Poláci již ve vnitrozemí. České vojsko vytáhlo Polákům vstříc a 6 dní proti sobě vojska bezmocně manévrovala oddělena Cidlinou a pobřežními bažinami než se setkala na brodu u Skřivan. Boleslav navrhoval českému knížeti, aby jedna ze stran umožnila druhé řeku překročit, protože při přechodu řeky bylo vojsko velmi zranitelné, pro neochotu a nedůvěru české strany však k dohodě nedošlo a tím ani k bitvě. Polští velmoži další tažení nepodporovali a navrhovali návrat, snad pro nedostatek zásob. Vladislav pak pronásledoval ustupující polské vojsko zpět k hranicím, kde je u Trutiny dostihl a napadl předsunutý oddíl velmože Dětříška Buzů, aniž by vyčkal na spojený úder celého českého vojska. Dříve než se do boje mohly účinně zapojit další české síly byl Dětříškův oddíl zničen a on sám zabit. Vladislav se po neúspěchu stáhl a nechal Boleslava se svým vojskem ustoupit zpět do Polska.

1116

Bitva na Moravsko-Uherské hranici – 13. května roku 1116 síly Vladislava a údělných knížat Soběslava a Oty II. poráží uherské vojsko krále Štěpána ve vyprovokované neplánované bitvě. Původně se český kníže Vladislav měl pouze setkat na hranicích k rokování s novým mladým uherským králem Štěpánem. Nedůvěřiví Uhři ale předsunuli dost nešťastně tři kvalitní žoldnéřské jezdecké pluky na svou obranu přímo proti českému táboru. Český kníže si jejich pohyb v napjaté a ne zrovna přátelské atmosféře rokování vyložil jako útok a napadl je i když ještě stáli za pomezní říčkou Olšavou. Vypukla velmi krvavá bitva, ve které žoldnéři zvítězili a zahnali české vojsko na ústup. Srážku zaplatila životem řada českých předáků. Údělná knížata Soběslav s Otou II. se svými čtyřmi moravskými oddíly posíleni o stejný počet oddílů českých, však zároveň provedla obchvat. Podařilo se jim nepozorovaně obejít jakýsi pahorek a nečekaně napadnout přímo uherský tábor. V táboře nebyl na boj nikdo připraven – král prý tou dobou hodoval. V nastalém zmatku, panice a masakru prohranou bitvu otočili Soběslav s Otou ve vítězství. Král Štěpán i arcibiskup Vavřinec se museli spasit útěkem, aby si zachránili holý život. Když vítězní žoldnéři vracející se z bitvy zjistili co se mezi tím stalo, opustili bojiště také. Uhři se sice pokusili o něco dále znovu seskupit a vybudovat nový tábor, ale morálka jejich vojska byla již tak těžce podlomena, že když se k táboru přiblížily jejich vlastní žoldnéřské pluky ustupující z bojiště mezi posledními, byly považovány za pronásledující české vojsko a způsobily zděšení a nový útěk, při kterém se hodně uherských bojovníků utopilo ve Váhu.

1126

Bitva u Chlumce – 1126.  Německý král Lothar hodlal sesadit nepohodlného Soběslava a na jeho místo dosadit údělného knížete Otu II. Olomouckého (Černého), který u něj prosazoval své nároky na vládu v zemi. Lothar ujištěn Otou o jeho podpoře v Čechách vytáhl sebevědomě na výpravu mimo sezónu – v únoru a jen s převážně saskými kontingenty. Hranice přešli Němci v prostoru Chlumce, ale v hlubokém sněhu a úzkých údolích postupovalo vojsko jen obtížně a pomalu.  Soběslav, který o vpádu věděl včas, mobilizoval zemskou hotovost a vyrazil Lotharovi vstříc. Při přechodu hranice se Lotharovo vojsko buď úmyslně, nebo spíše nechtěně vyhnulo hlavním zemským cestám a v hlubokých závějích zabloudilo, takže do místa kde Soběslav původně čekal nedorazilo, naopak on musel vyrazit Lotharovi vstříc. Své vojsko rozdělil Soběslav na tři části – první přehradila cestu a zbylé dvě umístil na křídla po stranách údolí. Morální podporu dodával českému vojsku knížecí kaplan Vít, jenž držel korouhev sv. Vojtěcha na kopí sv. Václava. České vojsko prý tehdy útočilo za zpěvu Kyrie eleison. Předvoj německého vojska vedený samotným Otou Olomouckým narazil na Soběslavovy oddíly jako první a byl naprosto zničen. Ota Černý v boji padl. České vojsko pak drtilo Lotharovu armádu, která se sevřena v úzkém zasněženém údolí nemohla účinně bránit a využít tak převahy svého těžkého jezdectva. Saské oddíly byly zničeny stejně jako předvoj a Lothar postupující se zadním vojem a trénem zůstal sám jen se svou osobní družinou, se kterou se stáhl na blízké návrší. Soběslav mohl Lotharovu družinu snadno rozdrtit, přesto navrhl německému králi skutečně velkorysé podmínky ke kapitulaci, Lothar je v bezvýchodné situaci přijal a byl se svou družinou bez výkupného propuštěn. S ohledem na to a také fakt, že Ota v boji padl, Lothar dalších vpádů do Čech zanechal.

Chlumec 1126

1140

Znojemský údělný kníže Konrád, podporovaný některými českými předáky (především ze skupiny kolem velmože Načerada) vtrhl do Čech. Vladislav II. mu vytáhl vstříc s početně slabším vojskem, ale zaujal takticky výhodné postavení u Vysoké na Čáslavsku, na stejnojmenné hoře a kontroloval tak cestu vedoucí průsmykem mezi Vysokou (470m) a Opatovickým vrchem (420m). Konrádovo vojsko dorazilo 25. dubna 1142 k Vysoké a s vědomím početní převahy a převahy v jezdectvu udeřilo tvrdě na Vladislavovy šiky, bránící se na hoře pod královými růžovými prapory. Vladislavovo vojsko sice první úder ustálo a dokonce zatlačilo útočníky o něco zpět, ale pak (snad podle předchozí tajné úmluvy) zradila další část českých velmožů, kteří přeběhli přímo v bitvě na stranu nepřítele, takže knížeti nezbývalo, než se se zbytkem vojska stáhnout výše na vrchol hory a odolávat dalšímu náporu Moravanů a přeběhlých českých předáků, kteří je zcela obklíčili. Vladislav a jeho dva bratři Jindřich a Děpolt se však nakonec s částí vojska (za těžkých ztrát na padlých a raněných) z obklíčení probili ku Praze. Také Konrádova strana v krutém boji utrpěla velké ztráty a padlo zde mnoho moravských i českých předáků – např. sám Načerad.

Konrád pak dále pokračoval ustupujícím v patách a oblehl Pražský hrad, bráněný Děpoltem, ale přestože šlo o jedno z nejtvrdších obléhání v historii Hradu vůbec (zcela zničen byl např. klášter sv. Jiří, vypálena byla také bazilika sv. Jiří apod.) dobýt se mu jej nakonec nepodařilo. Vladislav sám mezitím přivedl na pomoc z Frankfurtu vojska Konráda III. (kromě finanční odměny přiměl Vladislav Konráda také jinak – zanechav v Praze a tedy v reálném ohrožení svou ženu, Konrádovu nevlastní sestru). Znojemský kníže se mu sice zpočátku chtěl postavit, ale po zprávách od svých zvědů o síle říšského vojska se raději stáhl zpátky na Moravu.

1143

Vladislav II. vytáhl v odvetu proti vzbouřené Moravě a krutě poplenil Olomoucko, Znojemsko a Brněnsko a donutil moravská knížata ke smíření.

1144 -1146

vystoupil Konrád Znojemský opět proti Vladislavovi. Vladislav 1146 odvetou napadl a dobyl Znojmo.

1157

Vytáhl Vladislav II. s bratrem Děpoltem jako spojenec císaře Fridricha I. Barbarossy do Polska.

1158

Výprava Fridricha I. Barbarossy proti Milánu, které se zúčastnily i silné české oddíly v čele s Vladislavem II. Celková síla Barbarossova vojska byla kolem 15 000 jezdců a 50-100 000 pěšáků z toho český oddíl tvořilo 10 000 bojovníků – 1500 těžkooděných jezdců a 8500 ostatních jízdních a pěších bojovníků. Výpravy se v českém kontingentu účastnili především mladí urození bojovníci toužící po kořisti a uznání v podobě postavení a výsluh (beneficiích atd.), starší část družiny (rané šlechty) výpravu nepodpořila, proto že ji král sjednal bez jejího vědomí a bez ohledu na její mínění. Z tohoto důvodu také veškeré náklady spojené s vystrojením této výpravy hradil sám Vladislav.

Špatně zorganizované zásobování nutilo české oddíly plenit už na spojeneckém Bavorském území, takže byly urychleně odeslány jako předvoj do Itálie. S ohledem na motivaci většiny zúčastněných Češi drancovali a rabovali na území nepřítele i na dobové poměry velmi krutě. Město Verona se raději vyplatilo a tak české kontingenty vyčkávaly příchodu císařského vojska u Brescie, kde vytrvale plenily a drancovaly okolí. 6. července 1158 dorazil Fridrich Barbarossa a vojsko vyrazilo vstříc Milánu. Protože milánští strhli přístupové mosty přes rozvodněnou řeku Addu, muselo císařské vojsko nečině ležet u Cassana za řekou.

23. července přebrodil údajně Odolen, syn Střížův se dvěma dalšími rozvodněnou Addu. Když se o tom doslechl král Vladislav, nechal pomocí bubnů svolat a následně přebrodit celý český oddíl (se ztrátami 60-200 jezdců, kteří se v řece utopili), který pak na druhé straně rozehnal milánské síly střežící břeh. Den na to odrazili Češi útok milánských a začali spolu s Němci na druhém břehu opravovat hlavní stržený most (pravděpodobně provizorní dřevěnou pilířovou konstrukci) a po něm vybudovali i několik dalších, po kterých pak přešlo celé císařské vojsko. 5. srpna oblehl císař Miláno. Město však bylo rozlehlé, dobře opevněné a tak se obléhací vojska rozložila pouze proti Milánským branám – český kontingent se rozložil u brány sv. Dyonýsia.

6. srpna napadli milánští v mohutném výpadu oddíly falckraběte Konráda. Jen zásahem české jízdy a lučištníků, kteří přispěchali  Konrádovi na pomoc, byl výpad zastaven a změnil se v do noci trvající krvavou bitvu. Se ztrátami se pak milánští stáhli zpět do města, ale následný protiútok na městské hradby a bránu byl ještě odražen. Král Vladislav v boji zabil samotného milánského korouhevníka Dacia. Po nevydařeném protiútoku obránci některé brány zevnitř zasypali kamením (mimo jiné i „českou“ bránu sv. Dyonýsia) a dalších výpadů zanechali. Dne 8. září 1158 se město, za prostřednictví českého krále Vladislava II. na kterého se milánští obrátili a diplomatické aktivity pražského biskupa Daniela, vzdalo císaři. Kapitulační dohodu vyhotovil Danielův kaplan Vincentius. Barbarossa odbojné město ceremoniálně a s řádnou pompou pokořil. Představitelé  Milána předstoupili před císaře bosí a nad hlavami nesli obnažené meče na znamení své pokory a smíření se s císařovým rozsudkem.

Odměnou Vladislavovi za účast na tomto čtyřměsíčním tažení byla kromě 1000 hřiven stříbra (náklady na výpravu činily 17 000 hřiven stříbra a hradil je sám Vladislav) především královská koruna, kterou ovšem získal již před ním závdavkem – korunovační akt se nicméně před Milánem znovu zopakoval. Za zmínku stojí kromě citelných lidských ztrát českého vojska také hojná kořist z Milána, Verony a dalších měst. S touto výpravou je spojena celá řada bájí a pověstí – dle jedné z nich čeští vojáci demoralizovali a děsili milánské tak, že zhotovovali z těsta figurky dětí a opékali je nad ohněm, dle Italských kronikářů stříleli čeští střelci otrávenými šípy apod. Ani jedna z těchto pověstí však není bezpečně doložena a tak je musíme přijmout jen jako pouhé pověsti.

1179

Bitva u Loděnic – 1179. Kníže Soběslav se pokouší získat zpět trůn na knížeti Bedřichovi, který jej spolu se šlechtou o něj připravil. Využil Bedřichovi nepřítomnosti a napadl Prahu, útok se ale nezdařil a Bedřich s vojskem se vracel na pomoc Praze. Současně ku Praze táhl i Bedřichův moravský spojenec Konrád Ota. Soběslav vyčkával příchodu Bedřichova vojska od Berouna nedaleko osady Loděnice. Podařilo se mu zlikvidovat Bedřichovy předsunuté hlídky ohřívající se u zimních ohňů a tak přesunující se vojsko nečekaně překvapit. Přestože většinu jeho vojska tvořila špatně vyzbrojená pěchota, díky momentu překvapení a  terénu nevhodném pro jízdu se útok zdařil. Bedřichovo vojsko bylo v následné řeži rozprášeno po okolí. Sám Bedřich se zbytky vojska z boje prchl a u Prčic se spojil s oddíly Konráda Oty. 27. ledna pak narazilo Soběslavovo vojsko u Prahy v místě zvaném posléze „Na bojišti“ na spojené oddíly zbytků Bedřichova vojska a vojska Konráda Oty. V této bitvě rozhodl nájezd Konrádovy jízdy do boku Soběslava. Soběslavovy oddíly byly rozdrceny a Soběslav sám prchl na hrad Skála, kde byl rok marně obléhán. Kníže Soběslav zemřel o rok později v cizině.

Loděnice 1179

1185

Bitva u moravských Loděnic 1185. Kníže Bedřich se rozhodl uštědřit lekci Konrádu Otovi. Vyslal na Moravu vojsko pod velením svého nevlastního bratra Přemysla (pozdější král Přemysl Otakar I.). Konrád Ota získal německé posily a u Loděnic na Znojemsku se obě vojska střetla. Bitva byla i na svou dobu neobvykle krvavá, padlo nebo bylo těžce raněno množství předních i dalších bojovníků obou stran (v masových hrobech se narychlo pohřbívalo až po dvaceti mužích, velmož Vilém z Kounic prý dle kronikáře Jarlocha utrpěl v této bitvě „přes tisíc ran“, které ale pouze potrhaly jeho přehoz z liščí kůže a on sám zůstal pod zbrojí nezraněn). Nakonec zvítězil Přemysl, ale i jeho vojsko utrpělo citelné ztráty, takže se s prořídlými oddíly stáhl zpátky do Čech. Roku 1186 se obě knížata (Bedřich a Konrád) v Kníně smířila.

1189

Účast na křížové výpravě císaře Friedricha Barbarossy do Palestiny. Roku 1188 se císař rozhodl ke křížovému tažení do Palestiny. O rok později se dala výprava do pohybu. Výpravu doprovázelo 8 biskupů a kromě císaře a jeho synů jí velelo 29 hrabat z celé Říše. Český panovník Konrád II. Ota se výpravy nezúčastnil, ale poskytl císaři početný oddíl bojovníků pod vedením knížete Děpolta. Výpravu provázely problémy i nekázeň jejích vlastních bojovníků. Při průchodu Byzantským územím křižáci plenili a napadali Byzantská města a císařův syn Jindřich dokonce demonstrativně napadl Konstantinopol. Při těchto rabovacích a kořistnických výpravách „prosluli“ zejména čeští bojovníci. Štěstím pro křižáky bylo, že Byzantská říše procházela vleklou krizí a vládl jí slabý císař Izák Angelos. Ten nakonec povolil křižákům volný a nerušený průchod přes Byzantské území. Tvrdé a nezvyklé klimatické podmínky decimovaly vojsko a podlamovaly jeho morálku, stejně jako neustálé útoky seldžuckých Turků, dokud je křižáci roku 1190 u města Ikonion definitivně neporazili a neuvolnili si tak cestu na území křesťanských Arménů v Kilikii.

Při přechodu řeky Salef u města Seleukie pak císař Barbarossa umírá. Císař byl již ve stařeckém věku 67 let a je možné že v byl ledové stižen infarktem a při následném pádu z koně do řeky utonul. Barbarossova smrt znamenala pro většinu křižáků konec výpravy a návrat domů. Domů se odtud vrátili i někteří čeští bojovníci. Zbytek vojska pod velením císařova syna Fridricha pokračoval v tažení na Jeruzalém, kde chtěli tělo císaře konzervované v sudu s octem pohřbít. Konzervace octem však nebyla v daných klimatických podmínkách dobrá a tak byli nuceni oddělit maso z kostí a pohřbít je v katedrále sv. Petra v Antiochii.

Barbarossa
Smrt císaře Barbarossy ve vodách Salefu – rukopis Petra de Ebulo, 12. st.

Trosky výpravy pokračovaly k Akkonu, kde roku 1190 zemřel vůdce českého oddílu kníže Děpolt a roku 1191 i Fridrich. Kosti císaře Barbarossy se do Jeruzaléma nikdy nedostaly – jsou pohřbeny v hrobce v Tyru. Výprava skončila s ohledem na vytyčené cíle prakticky neúspěchem a o jejím úplném konci není nic známo. Jediným přínosem bylo přispění k založení pozdějšího Řádu německých rytířů.

1190

Český vpád do Míšně provázený hojným drancováním. Konrád II. Ota vyslal vojsko proti míšenskému rodu Wettinů.

1191

Tažení císaře Jindřicha VI. proti Sicílii a Neapoli. Podobně jako v případě Barbarossova tažení na Milán i zde podpořily tradičně říšské oddíly silné české kontingenty pod velením samotného knížete Konráda II. Oty. Podrobnosti a výjevy z tohoto tažení, kde jsou k vidění hojné výjevy českých bojovníků (Boemy), nám ukazují veršované a iluminované rukopisy Petra de Ebulo. V pozdním létě však zachvátilo císařské vojsko při obléhání Neapole mor. Císař se zachránil ústupem, ale moru podlehl kolínský arcibiskup a 9. září též český kníže Konrád Ota II.