1) HRNČÍŘSTVÍ
Na úvod je třeba upozornit, že problematika raně středověké keramiky i jen keramiky ve 12. a 13. století je velmi složitá a vydala by na rozsáhlou vědeckou práci. Archeologie vypracovala na základě obrovského množství nalezeného keramického materiálu (především nádob) celé typologické řady podle období i míst.
Ve středověku se však z keramické hlíny nevyrábělo zdaleka pouze kuchyňské nádobí. Podle funkce výrobku můžeme keramickou produkci v širším slova smyslu rozdělit na následující kategorie:
- keramika kuchyňská
- keramika kamnářská
- keramika stavební
- keramika technická
- keramika výtvarná
Keramikou kuchyňskou, kamnářskou, výtvarnou a někdy i technickou se zabývali zpravidla hrnčíři. Keramiku stavební a částečně i technickou měli na starosti obvykle cihláři.
Ačkoli hrnčíři mohli a zhusta také vyráběli i jiné druhy keramiky (např. technickou, užitkovou nebo uměleckou) hlavní náplň jejich práce představovala výroba kuchyňské keramiky. Poptávka po kuchyňské keramice byla velká jak ve významnějších centrech tak na venkově. Navíc keramika se i při slušném zacházení snadno rozbije a je tak potřeba jí neustále obměňovat.
Hrnčířská keramika byla vyráběna ze směsi hlíny, písku, slídy a ostřiva. Pro výrobu keramiky byla vyhledávána a využívána ložiska zvláště vhodné hrnčířské hlíny. Povrch raně středověké keramiky nebýval glazovaný a to ani uvnitř. Nejjednodužší nádoby mohly být vyráběny ještě starou, defakto pravěkou technikou, kdy se nádoba postupně slepuje ze spirálovitě kroucených hliněných „hadů“. Práci poněkud usnadnil tzv. „pomaloběžný“ hrnčířský kruh – defakto manipulační rotační deska, ukotvená otočným čepem do nějaké lavice aj. Deskou musel hrnčíř otáčet ještě ručně, takže jednou rukou otáčel a druhou modeloval tvar nádoby. To mu sice usnadnilo práci, ale neumožnilo mu to vytahovat tenké stěny nádob. Teprve zavedení „rychloběžného“ hrnčířského kruhu, poháněného nohama, umožnilo vytvářet náročnější keramiku. Přestože na našem území šlapací hrnčířský kruh používali už Keltové, Slované jej v nejstarším období zřejmě vůbec neznali. V románském období se pak kvalitní keramika vytáčená na rychloběžném šlapacím kruhu vyráběla a prodávala zejména v důležitých hospodářských centrech, odkud se nohama poháněný kruh šířil do venkovského prostředí jen pomalu. Ještě hluboko ve vrcholném a pozdním středověku najdeme na venkově občas i keramiku vyráběnou bez využití šlapacího kruhu (mohlo však jít i o různá provizoria aj.). Někdy se při výrobě používaly předem připravené šablony, které zanechaly své stopy na povrchu vytáčené keramiky.
Kuchyňská keramika románských Čech tvarově navazuje na starší slovanskou tradici. Stručně můžeme běžnou nádobu charakterizovat jako bezuchý hrnek zdobený vpichy, rytými vlnicemi či liniemi. Na dně nádoby se nezřídka objevují keramické značky (např. kolo dělené na části, loukotě, svastika, muří noha a spousta dalších).
Ve 13. století dochází v souvislosti s kolonizací k obohacení sortimentu keramických nádob. Objevují se nové tvary i nové výzdobní prvky (např. červená malba povrchu keramiky).
2) STAVEBNÍ KERAMIKA
Kamnářská keramika
Mezi kamnářskou keramiku patří různé typy kachlů. Nejstarší kachle měly tvar podobný jednoduchým válcovým, kónickým či nálevkovitým „pohárům“, které pak byly zasazeny do hliněné kopule kamen, dnem směrem dolů k topeništi. Otevřená strana zůstávala nezakrytá a kachle tedy nebyly nijak plasticky zdobené. Teprve později přibyl ke kachlům vnější komorový nástavec, který kachel zcela uzavřel a jehož vnější líc mohla být plasticky zdobena (u nás až od 14.-15. st.). Kachlová kamna se objevují v západních zemích už koncem raného středověku – mezi nejstarší nálezy patří kachle z německého Ketzelburgu z konce 12. st. a z Grojče z přelomu 12./13. st. U nás se kachlová kamna prokazatelně objevují až od 13. st. a to především v hradních palácích a bohatých měšťanských domech.
Kamnářskou keramikou se zabývali hrnčíři. Na kruhu vytáčeli jednak samotné kamnové kachle, ale zabývali se jak víme z mladších zpráv i samotnou stavbou a údržbou kachlových kamen.
Stavební keramika
V mladších středověkých písemných pramenech označovali naši předkové stavební keramiku jako „cihly zdicí, dlaždicí a krycí„. Šlo tedy o cihly, dlaždice a střešní tašky vyráběné z pálené hlíny. Všechny tyto výrobky vyráběli ve středověku „cihláři“ o kterých máme u nás nejstarší písemné zmínky již z konce 12. st. ale jejichž výrobky máme archeologicky doloženy už mnohem dříve. Cihlářské dílny bychom mohli najít také při klášterních stavebních hutích – zejména premonstrátů, cisterciáků a benediktýnů. Přestože různé výrobky cihlářů nacházíme u nás již v raném středověku (popřípadě v pravěku/starověku), k větší výrobě a rozšíření stavební keramiky docházelo až od vrcholného středověku.
Cihly
Nejstarší cihly (lat. lateres) nalezené na našem území jsou římské. Byly nalezeny v okolí Mušova (Mušov-Hradisko), na místě kde stávala předsunutá vojenská posádka za Markomanských válek (166-180 n. l.). Cihly si zřejmě vyráběli sami legionáři (popřípadě byly vyráběny v rámci legie), protože na nalezených cihlách nacházíme často vytlačené značky legií. Na cihlách nalezených u nás tak najdeme např. kolek ve formě „planty pedis“ – jakési kartuše ve formě stylizovaného otisku legionářské obuvi (caligy), se zkratkou cihelny desáté legie: „LEG X GPF“ (Legio Decima Gemina Pia Fidelis) nebo čtrnácté legie „LEG XIIII CANT“ (XIV. Legie z Carnunta), případně kolkem „C VAL CONST KAR“ (soukromé cihelny Gaia Valeria Constanta z Carnunta). Římské cihly nacházené u nás jsou zpravidla čtvercové, o hraně 20-60cm a síle 4-7cm. Středověké cihly jsou obyčejně již obdélné – např. 25 x 12cm se silou 8cm, ale prakticky neexistovala nějaká typizace a výrobci víceméně pružně reagovali na konkrétní požadavky stavebníků. Z římských nálezů také známe cihlu dutou, s otvory ve stěnách (tzv. tubulus), která se používala ke stavbě teplovzdušných rozvodů centrálního podpodlahového topení (hypocaustum). Podobné speciální cihly se později vyráběly i v klášterních cihelnách. S římskými legiemi od nás odešla na čas i technologie výroby pálených cihel a znovu se u nás objevuje až v raném středověku – opět především v klášterním prostředí. Na existenci cihlářů u nás od 10.-11. st. sice odkazují různé nálezy keramických kachlí, ale o žádné masové produkci pálených „cihel zdicích“ v tomto období zatím nevíme. První větší uplatnění tak cihly nachází až u pozdně románských a raně gotických staveb. Při archeologickém průzkumu zaniklého kláštera Panny Marie a sv. Jiří ve Střelné (u obce Libavá-Kozlov) byla nalezeno otopné zařízení interpretované později (K.Schirmeisen) jako dvoudílná cihlářská a keramická pec s pozůstatky pálených cihel (o rozměrech 22 x 11 x 4,5cm) a dlaždic. Klášter ve Střelné založený premonstráty z Hradiska u Olomouce fungoval zřejmě jen krátce a zanikl nejspíše již před polovinou 13. st. Datace cihel a románských dlaždic tedy odpovídá přelomu 12.-13. st. a počátku 13. st. Budovy postavené kompletně z cihel nebo jejich průčelí se však u nás začínají uplatňovat až od 14. st. (J. Škarbrada, 2009).
Dlaždice
Také nejstarší dlaždice, které nacházíme na našem území jsou římského původu – z legionářských nebo soukromých cihelen u nás či v Carnuntu aj. Někdy bývaly zřejmě druhotně využité, protože je nacházíme, stejně jako římské cihly (lateres) i na velkomoravských lokalitách (např. ve studni Osady VI. ve Starém Městě). Často jde o tzv. dlaždice s výčnělky či „bradavkami“ (tagulae mammatae), které Římané původně používali při stavbě budov s horkovzdušným vytápěním (hypocaustum) – díky výčnělkům vznikl mezi obkládanou stěnou či podlahou volný prostor kudy mohl proudit teplý vzduch. Protože obyvatelé Velké Moravy taková zařízení zřejmě vůbec neznali, našli pro tyto staré římské dlaždice zřejmě jiné uplatnění.
Výroba keramických dlaždic (zprvu pouze jako podlahové krytiny) však pokračovala i v raném středověku. Nejstarší dosud objevené středověké dlaždice v Čechách pochází z knížecího paláce na Pražském hradě, z přelomu 10-11.st. Šlo o prosté trojúhelníkové dlaždice s hladkým, černě polévaným povrchem. O něco mladší jsou dlaždice čtvercové a šestihranné, doplněné menšími trojúhelníkovými z bývalého kostela sv. Vavřince na Vyšehradě, datované od konce 11. st. do poč. 12. st. Jejich povrch (vyjma malých trojúhelníkových, sloužících pouze k vyplnění prostoru) zdobí výrazný reliéf – na čtvercových, které tvořily okrajovou borduru původní podlahy kostela najdeme rostlinné motivy a na šestihranných, ze kterých byl vyskládán střed podlahy (viz. obr.) jsou motivy figurální – sfinga, lev, gryf či poprsí císaře Nerona. Tento typ dlaždic můžeme najít v menším množství i na jiných lokalitách (rotunda sv. Petra a kostel sv. Vavřince ve Starém Plzenci, v benediktýnském klášteře v Sázavě, Ostrově u Davle, v premonstrátském Hradisku u Olomouce a Střelné, Sezimově Ústí či Brozanech u Doksan. Dlaždice s Neronem pochází i ze Žatce). Na některých z dlaždic se dochovaly zbytky černofialové polevy. Přestože jsou tyto dlaždice velmi podobné a lze často uvažovat o přímém kopírování forem, složení materiálu dokazuje, že byly vyráběny na různých místech v různých dílnách. Motivy na dlaždicích mají symbolický význam – v podobě vybraných figur proti sobě stojí (obrazně i fyzicky – umístěním v podlaze) dobro a zlo, křesťanství a pohanství (lev, gryf x sfinga, Nero). V druhé polovině 12. st. se pak objevují další druhy dlaždic různých tvarů – čtvercové, obdélné i kosodélné. Povrch reliéfem zdobených dlaždic zdobí převážně ornamentální motivy – geometrické, rostlinné aj. Podlahové dlaždice doplňují obkládací desky různých tvarů, zapouštěné snad do vnitřní omítky sakrálních staveb. Centrem výroby dlaždic se v druhé polovině 12. st. stal zejména benediktýnský klášter v Ostrově u Davle. Ve výše popsaném zaniklém premonstrátském klášteře ve Střelné byla doložena jednak existence cihlářské pece, ale také zajímavý soubor (cca 22 kusů) fragmentů románských dlaždic. Nalezené dlaždice měly rozměry 23 x 10,5 – 11 x 4,5cm. Dlaždice zdobil nízký plastický reliéf s rostlinným a geometrickým ornamentem. Barva vypálených dlaždic byla cihlová, často s tenkým béžovým nátěrem (v některých případech snad mohly být inkrustovány) a materiál poměrně hrubý s příměsí velkých kamínků.
Střešní krytina
Používalo se střešních tašek plochých (tegulí), žlabovitě prohnutých prejzů (imbrexů) i speciálních hřebenovek. Tašky se vyráběly z pálené hlíny a teprve v pozdním středověku a novověku i glazované (z důvodů estetických i větší odolnosti). Vyráběli je cihláři a v mladších dokladech se objevují mezi jinými cihlářskými výrobky jako tzv. „cihly krycí“ či „krycí kůrky“ aj.
Nejstarší u nás nalezené keramické tašky jsou opět římské a pocházejí z vojenských táborů na jižní Moravě (Mušov-Hradisko) z konce 2. st .n. l. Podobně jako cihly bývají někdy označené kolkem v podobě „planty pedis“ (viz. cihly), což svědčí o tom, že byly vyráběny v rámci u nás dislokované legie. Římské tašky jsou obvykle ploché, silné asi 3cm, široké 47-85cm a dlouhé 65-115cm, se zvýšeným okrajem (kolmým na plochu tašky) po obou delších stranách. Známe však i římské prejzy – imbrexy, které sloužily k překrývání spojů sousedních tagulí. Antické tagule nemají ještě spodní háček k uchycení na latě, který známe z mladších období – mívají však pár otvorů v horní části, určených k uchycení na latě pomocí hřebů aj.
Po odchodu legionářů a zániku Západořímské říše se u nás pálená taška objevuje na čas znovu – ve velkomoravském období, jako krytina kostelních střech. V mnoha případech na různých lokalitách šlo zřejmě o recentní využití dochovaných keramických střešních tašek a dalších prvků dovezených na sever ze střech opuštěných římských objektů. Tyto římské tašky sice nejsou kolkované jako cihly, ale dají se někdy identifikovat podle kvality materiálu, výpalu a tzv. „prstových značek“ (V. Hrubý, 1970). Ostatně z jiných velkomoravských staveb máme zase doklady o recentním využívání starých římských cihel (např. ve zdivu rotundy pod kostelem sv. Michala ve Starém Městě). V 9. st. však už nemohlo být k dispozici tolik dochovaných antických tašek, aby to stačilo pokrýt požadavky stavebníků velkomoravských kostelů. Proto se tamní řemeslníci pokoušeli s různým úspěchem původní antické vzory napodobovat. Asi 100m od zkoumaného kostela v Uherském Hradišti-Sadech byla nalezena keramická pec s pozůstatky výpalu střešních tašek. Cihly ani dlaždice se tu zřejmě nevypalovaly, zato se tu našla kuchyňská keramika – šlo tedy zřejmě o pokusy hrnčířů než o zařízení cihlářů. Místní řemeslníci se zřejmě pokoušeli z dostupné keramické hlíny (na tašky nepříliš vhodné) vyrobit napodobeniny antických vzorů, aby mohli dostavět nebo opravovat střechu blízkého kostela. Jejich tašky jsou horší kvality ve srovnání s dalšími tagulemi a prejzy ze střechy kostela, navíc nemají ani háček ani otvory pro uchycení, takže na střeše držely opřené o latě pouze vlastní vahou, spolu se zámkem lemů a prejzů. Spodní řada musela být o něco zapřena (nejspíš o římsu stěny) a další řady se opíraly o ní. Podle zbytků tagulí nalezených v peci a jejím okolí se však řemeslníkům příliš nedařilo o čemž svědčí i fakt, že část kostela s novými přístavbami zřejmě nakonec nikdy nebyla zakryta pálenými taškami (jak naznačují nálezy tašek v okolí bývalých stěn kostela) ale jiným materiálem – zřejmě dřevěným šindelem. Přesto představuje tato pec jeden z nejstarších dokladů o přímé výrobě střešní keramiky na našem území.
Přestože se tašky z Velké Moravy nacházejí jen ve formě různě velkých fragmentů a často je obtížné rozlišit antické od mladších replik velkomoravských řemeslníků, je možné z obrovského množství nalezených střepů poskládat alespoň jejich původní vzhled a rozměry. Dá se říci, že používané tašky tvarově a typově přímo navazují na své původní římské vzory i když se od nich mohou v různých detailech lišit. Stejně tak se může lišit zdroj a kvalita použitého materiálu či výpalu. Představu o rozměrech tagulí používaných na Velké Moravě (původních i recentních) nám dávají například nálezy z Uherského Hradiště-Sadů. Zde bylo nalezeno několik různých typů tagulí o rozměrech od 52cm po 73,5cm na délku, 24cm až 36,5cm na šířku a 2-4cm silných. Lemy vystupovaly nad povrch tašky o 2,5–5,5cm. Vedle plochých tašek zde byly nalezeny i prejzy (imbrexy) ve tvaru asi 1,4-2,5cm silných korýtek, širokých asi 9cm, vysokých 8cm a dlouhých kolem 48cm. Protože se prejzy při skládání střechy zasazovaly do sebe, jsou jejich kratší strany upraveny schodovitým odsazením – zámkem (jako u keramických trubek). Nejtěžší a nejmasivnější tašky představují hřebenovky – speciální prejzy určené k zakrytí hřebene střechy. Skládaly se podobně jako prejzy – jen s delším zámkovým překryvem (až 4-5cm). Hřebenovky mají podobně jako prejzy tvar obráceného žlabu, někdy s boky vytvarovanými tak, aby kopírovaly profil prejzů (kolmých k hřebenovce), nebo mohly být ozdobené tvarovanou lištou na vrcholu (V. Hrubý považuje tyto hřebenovky za římské). Jinde třeba zvláštní hřebenovky schází, zato se tam nachází masivnější prejzy, které asi plnily tuto funkci (V. Hrubý, 1977).
Po zániku Velké Moravy došlo zřejmě na nějaký čas opět k úpadku tohoto řemesla. Není jisté od kdy se pálené tašky začínají u nás znovu používat. Přestože třeba výrobně podobně náročné keramické dlaždice známe z nálezů již od 10.-11. st., střešní tašky se v nejstarších nálezech neobjevují. Mnich Sázavský píše, že opat Děthart roku 1097 na Sázavském klášteře „…modlitebnu obnovil krycími cihlami a jinými ozdobami„. Také Kanovník Vyšehradský k roku 1129 píše, že „…obnovil kníže Soběslav kostel vyšehradský…opatřil cihlovým krytem celý vršek kostela i střechy, dal pokrýti klášter a všechny dílny…„. Obě zmínky dokládají, že i v 11.-12. st. byla keramická střešní krytina u nás známa a používána, přinejmenším na střechách významných církevních objektů. Běžněji se pálená taška objevuje zřejmě až v pozdně románském stavitelství na přelomu 12.-13. st. ze kdy máme také další písemné doklady o cihlářích a jejich práci. Premonstrátský klášter v Milevsku byl ve 13.-14. st. přímo proslulý výrobou cihel a tohoto druhu keramiky. S budováním a rozvojem měst od 13. st. pak začíná stoupat i poptávka po pálených taškách a jejich větší rozšíření. Pozdější obliba tašek souvisela nejen s jejich vysokou životností, ale také se snížením rizika vzniku požáru, velkého strašáka obyvatel natěsnaných středověkých měst.
3) TECHNICKÁ KERAMIKA
Mezi technickou keramiku jsou řazeny velké keramické zásobnice, přesleny, lampičky a kahany, tavicí tyglíky, vodovodní trubky, atd.
4) VÝTVARNÁ KERAMIKA
Z raného středověku známe také tzv. výtvarnou keramiku, která samozřejmě měla i svůj užitný význam, ale nešlo o běžnou jednoduchou kusovou výrobu „spotřebního zboží“ – sem patří např. keramické aquamanile (zvláštní konvice na vodu, často figurálních – zoomorfních tvarů, od 12. století užívaná též při liturgickém obřadném omývání rukou), různé keramické figurky (např. hračky), štěrchátka atd.
5) VYUŽITÍ HLÍNY VE STAVEBNICTVÍ
Kromě vypalované keramiky (cihly, dlaždice, kachle) se hlína používala ve stavebnictví i jiným způsobem – byly z ní vyráběné celé stěny domů nebo omazávány a izolovány stěny dřevěné či vyplétané, podlahy, pece aj. Také bylo možné hlínou do jisté míry nahradit i vápennou maltu pro spojování kamenů – proto nacházíme i celé kamenné stěny zděné „na jíl“. Často se například „na jíl“ zdily pouze základy domů a jíl tu plnil funkci pojiva i hydrofobní izolace. Například základy románské stavby z 12. st. objevené v Milevském premonstrátském klášteře (snad původní palác donátora Jiřího z Milevska) jsou zděné na jíl, nadzemní části pak na mlatu.
Stěny a izolace
Hliněné stěny bez použití pálených cihel bylo možné udělat různým způsobem – hlína se mohla natloukat přímo do dřevěného bednění (a následně omazávat) nebo bylo možné vyrábět nepálené hliněné cihly, lidově nazývané valky, vepřovice, kotovice (z německého Kotziegel) aj. Vepřovice se vyráběly ze směsi jílu, písku, plev, chlévské mrvy a někdy i vápna. Tyto cihly se nevypalovaly, pouze sušily ve formách na slunci. Po důkladném vysušení se pak z těchto cihel vyzdila stěna. Často byly cihly kladené ve vodorovných řadách střídavě ze šikma, tak že vždy dvě vrstvy nad sebou vytváří klasovitý vzor – tzv. opus spicatum. Tento způsob zdění známe už z kamenných románských (např. Vyšehrad) a raně gotických staveb a v lidovém stavitelství se klasové zdivo z nepálených cihel udrželo např. na střední a jižní Moravě hluboko do novověku (např. Luběnice, okr. Olomouc). Pevnost dobře udělaných vepřovic vůbec nebyla špatná ani ve srovnání s pevnějšími pálenými cihlami, ale stěna z vepřovic hůř odolává nepříznivému počasí a proto bylo třeba jí pravidelně důkladně omazávat další vrstvou mazanice, která též sloužila jako pojivo samotných vepřovic. Přestože stěna vyzděná z vepřovic mohla být tedy i samonosná, často se nepálených cihel využívalo pouze k výplní stěn domů a hospodářských objektů s jinou, obvykle dřevěnou, nosnou konstrukcí (kůlovou, hrázděnou aj.) a později narážíme na vepřovice také ve smíšeném zdivu.
Ke stavebnímu využití lze zařadit i samotnou mazanici nebo lepenici. Mazanice se užívala jednak k vyplňování spár mezi trámy srubových stěn, ale také k pomazávání dřevěných a proutěných stěn či povalových stropů, dýmníků, dřevěných komínů aj. A to z důvodů lepší tepelné izolace nebo protipožární ochrany. Mazanice se připravovala z kvalitní hlíny – vhodný byl říční jíl z náplav bez kamení a hrudek. Jíl se na místě zpracovával hnětením a šlapáním, míchal s vodou, plevami, rákosem, slámou či ovčí vlnou nebo jinou srstí a někdy i chlévskou mrvou, tak aby vzniklo ideální pojivo, které dobře přilne a nebude se po vyschnutí vydrolovat. Do spár se mazanice natloukala (někdy se do spár nebo na povrch stěn upevňovala i pomocí dřevěných kolíčků) a svrchu dále vymazávala další, řidší a jemnější vrstvou. Někdy se na zlepšení vlastností mazanice mohlo využít také vápna – to zvýšilo pevnost mazanice a do značné míry chránilo dřevěné konstrukce proti hnilobě, plísním a dřevokazným houbám. Mělo též nezanedbatelný estetický význam. Přesto se však vápna zdaleka nevyužívalo tolik, jak bychom si dnes mysleli. V pozdním středověku a na počátku novověku, společně s větší diferenciací a specializací řemesel, dokonce najdeme i nařízení zakazující lidem pracujícím s hlínou ve stavebnictví (hlinomazům) využívat vápna vůbec – ne však pro jeho vlastnosti, ale protože jej využívali na stavbách „konkurenční“ zedníci. Nic z toho však pro raný středověk ještě neplatilo a tak jediné omezení ve využití vápna představovaly často chybějící použitelné zdroje místního vápence (s ohledem na obtížný transport po raně středověkých cestách), cena (vápno bylo třeba vypálit) a stavební tradice. Ať už se použilo vápna nebo ne, byla životnost mazanice vždy pouze omezená a vymazávání, alespoň svrchních vrstev se muselo pravidelně opravovat.
Podlahy
Další využití hlíny ve stavebnictví představovaly hliněné podlahy. Dobře udusaný jíl představoval kvalitní hydrofobní ochranu. Do podlahové hlíny se příliš nepřidávaly plevy, ale spíše jíl, písek a později vápno. Hliněnou podlahu sice v obytných jizbách a síních domů movitějších lidí postupně nahradilo dřevo či keramické kachle, nadále však byla běžná na venkově nebo v hospodářských prostorách a stavbách.
Pece
Poslední okruh využití hlíny ve stavebnictví představovaly různé druhy pecí – ať již šlo o otopná zařízení v objektech, nebo pece určené k přípravě pokrmu (např. pekařské – chlebové) či pece určené k výrobě (tavba železa, bronzu, keramické pece, cihlářské pece aj.). Přestože z mladšího období známe specializované řemeslníky, kteří se zabývali stavbou nebo opravami pecí (pecaři), v raném středověku si tato ještě poměrně prostá zařízení zřejmě většina lidí byla schopna postavit sama, z místně dostupných zdrojů bez vynaložení zvláštních prostředků. Také řemeslníci využívající pece pro výrobu (železáři, hrnčíři aj.) si své pece stavěli a opravovali sami. Některé z výrobních pecí byly stavěné pro dlouhodobá využití, jiné byly budovány pouze pro krátkodobé nebo dokonce jednorázové využití. Hlínou se vymazávaly také kovářské výhně aj.
POUŽITÁ LITERATURA
Beranová, M. 2000: Slované., Praha
Kol. autorů 1999: Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v Českých zemích od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha.
Kouřil, P. 2011: Soubor terakotových reliéfně zdobených dlaždic z kláštera Panny Marie a sv. Jiří ve Střelné (sborník „Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti“), Praha.
Nekuda, V. — Reichertová, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě., Brno
Staňa, Č. 1994: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Internationale Tagungen in Mikulčice, Band I., Brno
Poláček, L. 1995: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert — Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice, Band II., Brno