TRHY
Ve dvanáctém století v souvislosti s postupující vnitřní kolonizací a rozšiřováním hradských center, ze kterých se postupně stávala raná města, stoupala role trhu. Zvyšoval se objem zboží, proudící nejen po dálkových, ale i po regionálních obchodních cestách. Největší trhy fungovaly i nadále v hradských centrech, kde se zastavovali cizí kupci s luxusním zbožím, kde se soustřeďovala řemeslná výroba, kam přicházeli zemědělci prodávat přebytky svého hospodaření. Postupně se ale rozvíjela i tržiště v blízkosti vznikajících šlechtických dvorců a hradů, nebo na klášterních statcích. Kolem r. 1200 se v Čechách a na Moravě předpokládá 20-25 hradských a 70-100 dalších trhů.
Na tržištích, kde se ve smluvené dny odehrávaly pravidelné trhy, vládl vždy čilý ruch – neprobíhala se zde totiž jenom směna zboží, ale byl to také komunikační bod, kde se uplatňovala vůle vrchnosti, probíhaly zde exekuce, ale rovněž to bylo místo zábavy a setkávání (mj. zde fungovaly první vrchnostenské krčmy). Návštěva trhu byla nejen v raném středověku, ale vlastně až do 19. století pro zástupy obyčejných lidí vždy sváteční událostí.
Nejvýzmanější trh v zemi byl v podhradí Pražského hradu. Na Malé Straně a při cestě podél Vltavy na Vyšehrad se od 10. století nalézaly čtvrti bohatých židovských kupců (Kosmas aj.), dodávajících luxusní zboží na přemyslovský dvůr, v širším okolí se ale nacházelo rovněž množství místních tržišť se zbožím běžné potřeby. Od konce 11. století, kdy význam Prahy pro mezinárodní obchod klesal a rozvíjela se domácí směna, nabýval pak na důležitosti trh na staroměstském břehu Vltavy (od r. 1105 se zde konaly pravidelné sobotní trhy), kde záhy začaly vznikat honosné románské domy. Přímým důsledkem zvyšujícího se významu tohoto tržiště pro vládce z Hradu bylo vybudování kamenného Juditina mostu (dokončen v r. 1172).
MĚNA
V našem období v celé Evropě převládala denárová stříbrná měna; v Čechách tomu bylo asi do roku 1210 (mincovní reforma Přemysla Otakara I.), na Moravě do poloviny 13. století. První denáry na našem území nechal kolem roku 955 razit kníže Boleslav I. V letech 981-995 pak vedle přemyslovských Boleslavů razil své mince i Soběslav z rodu Slavníkova a jeho bratr, pražský biskup Vojtěch. Knížecí mincovny se nalézaly na Pražském hradě a na Vyšehradě, v 11. století pak i na Kouřimi a Staré Plzni. Na Moravě razil Břetislav I. denáry v Olomouci (1021-1034), od poloviny 11. století do r. 1148 byly mincovny v Olomouci, Brně a Znojmě; k obnovení moravské ražby mince došlo v letech 1197-1253 (šlo o ražbu dvoustranných denárů fenikového typu). Kromě Přemyslovců razili v první polovině 12. století své mince i pražští a olomoučtí biskupové.
První denáry měly zhruba 14-20 mm v průměru a hmotnost 1,3-1,4 gramu. Mincovní jednotka, tzv. hřivna (marka), zavedená v první polovině 11. století (mincovní reforma Břetislava I.) umožnila snížit hmotnost (0,9 g) a velikost (10 mm v průměru) mincí, při zachování stejného počtu mincí, vyražených z jedné hřivny (tj. 240 denárů). První denáry byly rovněž typově velmi podobné, příbuzné se svými západoevropskými vzory (hovoří se o řezenském, anglosaském, frízském a byzantinizujícím typu). Od začátku 11. století do 70. let 11. století se objevují mince se svatováclavským motivem, od 70. let se staly obvyklé denáry s figurálními motivy s biblickými, antickými a současnými náměty.
Brakteáty podle severoněmeckého vzoru byly v Čechách zavedeny v roce 1210; jde o jednostrannou minci bez opisu ze slabého plechu. Průměrně vážily 1 g, o průměru 38-42 mm a jakosti 0,970-0,920. Další reforma ražby mince pak proběhla po objevení jihlavských stříbrných dolů po polovině 13. století.
Již v raném středověku docházelo k častému znehodnocování mince (tzv. renovatio monetae), výměna staré jakostnější měny za novou s menším obsahem drahého kovu, čímž si knížata vylepšovala stav svých pokladen. K nejhlubší míře poklesu jakosti mincí došlo za knížete Bedřicha v letech 1172-1173 (ryzost při váze 0,76 g je pouze 0,110; u prvních denárů z 10. století to bylo až 0,900!). Nešvar šizení mince velice ostře kritizuje v 11.st. kronikář Kosmas, když vkládá zpětně do úst knížete Boleslava II. tato slova: „O minci dbej, však skrovně a neměň podobu její. Neboť obec, byť mocně vzrostla lichou podobou mince, rychle bude obrácena v niveč. Jest v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmocnejší…zavázal hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná lítice nelítostněji olupuje , hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství nebojící se Boha vše vidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu božího.“ Zároveň však odborníci dodávají, že v této době dosahovala výtvarná kvalita přemyslovských románských denárů svého vrcholu.
Ačkoliv se v každodenní směně i nadále uplatňovala směna zboží za zboží, popřípadě platba naturáliemi, kusovým (zlomkovým) stříbrem nebo suknem, a přes neustálé klesání nominální hodnoty získávala platba mincemi neustále na významu, zvláště při odvádění daní, pokut nebo celních poplatků. Kromě domácí měny bylo v oběhu rovněž velké množství cizích ražeb (z Bavorska, Řezna, Chebu nebo Míšně).
DANĚ
Pravidelně na podzim (zpravidla na sv. Martina) přicházeli poddaní zemědělci z okolí do sídla vrchnosti zaplatit daň. Její výše byla případ od případu odlišná, ale zpravidla se v této době již nevybírala v naturáliích, ale stříbrných mincích. Proto si museli zemědělci za přebytky ze svého živobytí nejdříve obstarat mince. Podle odhadu Z. Smetánky např. pro rolníka Ostoje, který musel platit své vrchnosti (dvěma únětickým kanovníkům) po šesti denárech to představovalo jednu ovci nebo asi 20 slepic. Před sv. Martinem však asi zpeněžil ještě něco navíc, aby si mohl na trhu koupit zboží, které si nemohl sám vyrobit (především železné nástroje a sůl). Dobytek kupovali překupníci, kteří jednou za čas (zpravidla dvakrát ročně) docházeli do vsí, anebo jej zemědělec prodal na trhu na předhradí.
Orientační přehled daňových povinností svobodných obyvatel v raném středověku
- daň z míru (tributum pacis), všeobecná daň rolníků, placena každoročně v penězích, 12 denárů z rádla. Protiúčet za mír a ochranu, poskytovanou knížetem. Výnos v polovině 12. století se pohyboval 24-48 tisíc denárů. Pro podíl z této daně nechávaný církvi a úbytek sedláků její význam pro státní finance klesal.
- peněžní a naturální formu získávaly i původně robotní břemena („povinnost noční stráže na hradech„, „strážení hradeb“ nebo zemských bran apod.)
- „nářez“ – daň náhradou za vypásání knížecích lesů dobytkem. Platila se ve vepřích, hrála významnou roli při zásobování knížecího dvora a hradských center (název podle vřezů na holi při sčítání paseného dobytka)
- odvody džbánů medu – medu byla značná spotřeba (sloužil jako sladidlo, na výrobu medoviny atd.) Vyráběli jej sedláci, ale i specializovaní brtníci. Jeho produkce byla pod pečlivou kontrolou (jako strategická surovina). Že bylo ve sklepích bylo vždy velké množství medu a medoviny ukazuje např. případ z Míšně, když ji r. 1015 dobývali Poláci – obránci hasili požár medovinou (!).
- nárazově se vybíral osep, dodávky píce pro koně knížete, jeho družiny a úředníků.
Existovalo ale množství dalších poplatků, popřípadě jiné varianty stávajících.
Pracovní břemena
- opravy a stavby hradů, mostů a cest
- budování přesek v pomezním hvozdu
Úsluhy
- ubytování a hoštění knížete, družiny a úředníků
Regály
regál bylo výhradní právo knížete na zisky z různých oblastí. Nejčastěji šlo o:
- poplatky z trhů, cel (theloneum portae, ungeld) a mýt (ve vnitrozemí), někdy spojené s mostným
- důchody z mince (mincovní regál)
- krčmy (často při ohrazených týnech)
- dále např. kořist z boje, tribut z Polska, a.j.
Státní správa zpočátku dohlížela a vykonávala vybírání desátku (kněz byl koneckonců státní úředník), s postupnou emancipací církve si jej začala vybírat sama.
CENY
Údaje o cenách zboží nacházíme v našich nebo souvisejících raně středověkých písemných pramenech (oproti mladším obdobím) poměrně vzácně. Navíc se jedná o údaje pocházející z mnoha různých zdrojů (kroniky, cestopisy, donační listiny, záznamy o soudních sporech aj.) v rozpětí několika staletí. Není proto bohužel v našich silách zrekonstruovat komplexní ceník zboží pro konkrétní období vlády některého z panovníků, ale můžeme uvést alespoň orientační ukázky cen ve sledovaném období:
Potraviny
Zajímavé údaje o cenách v Praze v letech 965-966 nám podává židovský obchodník a cestovatel z arabského Španělska Ibrahim ibn Jákob, který navštívil Čechy s maurským poselstvem. Zaznamenal, že za jeden denár bylo možné v Praze koupit deset slepic, případně pšenici pro jednoho člověka na měsíc nebo žito pro koně na 40 dní. (Beranová 1988).
Nemovitosti
Nakupovaly a prodávaly se však také různé nemovitosti – dvory, mlýny či vesnice. Raně středověká šlechta rozšiřovala svá rodová dominia, kromě vlastní kolonizace, také skupováním již existujících vsí. Statky však také z různých důvodů rozprodávala nebo jimi obdarovávala starší či zakládané kláštery aj. Už ve 12-13.st. tak často vznikají dosti spletité vztahy vlastnictví, kdy se o jedinou ves někdy dělilo několik světských či církevních pánů, kteří spolu nezřídka vedli soudní majetkové spory. Díky tomu se nám občas dochovaly záznamy o nákupu a prodeji statků a cenách některých nemovitostí. Roku 1193 obdarovala Anežka, vdova po Kunovi z Potvorova (z rodu Gumpoldiců) konvent v Plasech čtyřmi statky (predia), přičemž jeden ze statků (Rybnice) vykoupila pro tento účel od jiného majitele. Roku 1204 pro konvent v Plasech vykoupila ještě ves Vladiměřice. Ceny neznáme, ale z mladší listiny krále Přemysla Otakara I. z roku 1219 se dozvídáme, že za další ves vykoupenou pro tentýž klášter – Močidlec – zaplatila Anežka svému synovci Závišovi částku 100 hřiven stříbra. Závišovi to však zjevně nestačilo a vymohl si později od kláštera ještě další finanční kompenzaci ve výši 9 hřiven stříbra, než se veřejně vzdal dalších nároků. V polovině 13.st. se dostal klášter v Plasech do konfliktu s bratry Jindřichem a Petrem, syny Ahně ze starého rodu Milhosticů (zmiňovaný již ve 12.st.). Z listiny vydané králem Václavem I. 6. února 1252 se dozvídáme, že se Petr zavazuje postoupit svou ves Doubravice klášteru jako kompenzaci za to, že přepadl a těžce oloupil zmíněný dvorec v Močidlci. Na oplátku dostane od kláštera jednorázovou náhradu ve výši 40-ti hřiven stříbra a předkupní právo pro Petra a jeho potomky, pokud by se konvent rozhodl v budoucnu ves odprodat. Cena vesnice tedy byla vyšší o náhradu způsobených škod na dvorci v Močidlci. Škody které způsobil klášteru druhý bratr Jindřich neznáme, ale stály ho na kompenzacích jednorázově 15 hřiven stříbra a stálou roční dávku z jeho vsi Vysočany ve výši 4 hřivny stříbra. Ceny uvedených statků se zcela jistě lišily i podle velikosti, vybavenosti (dvůr, kostel aj.) výhodné či nevýhodné polohy aj.
MÍRY A VÁHY
Z písemných pramenů známe názvy měr a vah až od 11. století (ale nepochybně se používaly již dříve) — prst, dlaň, loket, stadium (délkové míry), libra, marka-hřivna (jednotky hmotnosti), měřice, korec (duté míry). Názvy sice vycházejí z antické soustavy měr a vah, ale jejich konkrétní hodnoty a vztah k mírám v okolních zemích jsou v raném středověku do jisté míry nejasné, navíc se patrně v různých oblastech lišily. Víme, že český loket (lat. cubitus, ulna; něm. Elle) měl 0,5914 m, dělil se na tři pídě (0,197 m) po deseti prstech (lat. digitus; 0,0197 m). Čtyři prsty tvořily dlaň (lat. palma; něm. Querhand; 0,07884 m) a sedm a půl dlaně byl loket.
Podle různého označení polností lze vyvodit, že pole (ager), země (terra, =lán), dědina (hereditas) a popluží (aratrum) byly snad názvy plošných měr.
Ve 13. století se systém měr stabilizoval na principu násobků loktu a dělení měřice, nově se vytvořily plošné míry (lán, jitro).
POUŽITÁ LITERATURA
Cach, F. 1970-1972: Nejstarší české mince. 1. České denáry do mincovní reformy Břetislava I. 2. České a moravské denáry od mincovní reformy Břetislava I. do doby brakteátové. Praha.
Choc, P. 1965: Vývoj cest a dopravy v Čechách do 13. století., Sborník Československé společnosti zeměpisné 70, s. 16-33.
Hlaváček, I. – Kašpar, J. – Nový, R. 1994: Vademecum pomocných věd historických. Praha.
Mendl, B. 1947: Vývoj řemesel a obchodu v městech pražských. Praha.
Petráň, J. 1998, První české mince. Praha.
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi. Praha.
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí. Praha.