Protože jsou štíty poměrně dost obsáhlé téma, navíc stále v mnoha ohledech nejasné, rozhodli jsme se jim věnovat trochu více prostoru a zabrousit i trochu hlouběji do historie.
Štít patřil vždy k nejlevnějším součástem pasivní ochrany bojovníka a proto si jej mohly zřejmě i v nestarších dobách dovolit široké vrstvy bojovníků a i později nemajetní pěšáci zemských hotovostí aj. Bohužel v ikonografických pramenech (a ty jsou zpravidla až mladšího data) se štíty lehkooděnců prakticky nevyskytují a ani s archeologickými nálezy štítů od nás to není o mnoho lepší. Častěji se ale štíty vyskytují v pramenech písemných.
ŠTÍTY RANÉHO STŘEDOVĚKU
Slovanské štíty v písemných pramenech od 6. do 12.st.
V písemných pramenech se sice štíty objevují poměrně často, bohužel se však autoři až na výjimky – ve formě určitých náznaků – příliš nezabývají jejich konstrukcí nebo stylem boje. V každém případě ale dokládají existenci štítů ve slovanském prostředí již od nejstarších dob:
6.st.
Jedna z nejstarších zpráv o štítech Slovanů v raném středověku pochází z pera byzantského historika Prokopia z Cesareie, který popisuje ve své Historie o válce Gótské mimo jiné výzbroj Slovanů na Dunaji v 6.st. takto „Jdou-li do boje, postupují nejvíce na nepřítele pěšky, držíce v rukou malé štíty a oštěpy„.
6.st.
Další byzantský historik Pseudo-Maurikios se v 6.st. zmiňuje o výzbroji Slovanů na sever od dolního Dunaje takto: „Ozbrojen bývá každý muž dvěma krátkými oštěpy, někteří též pěknými štíty, ale těžko přenosnými.“ (Havlík 1987, 43). Tato podivná zmínka o štítech kontrastuje s předchozí zprávou Prokopiovou. Zdá se, jako by se mezi Slovany, které popisuje vyskytovaly i štíty skutečně velké a těžké, ale není zcela jasné jak to autor myslel.
9.st.
Zmínky o štítech Čechů a Moravanů uvádí k roku 871 Fuldské anály v souvislosti s přepadem svatebního průvodu Čechů na Moravu. Ani zde nenajdeme podrobnější popis štítů, zato se tu ale objevují doslova v masovém měřítku, což dokládá jejich všední výskyt ve vojsku našich předků: „Mezitím moravští Slované strojili svatbu a přiváděli dceru kteréhosi vévody z Čechů. Když se to dověděli výše uvedení mužové, to jest Arno (Würsburský biskup) a jiní, kteří s ním byli, ihned ozbrojeni pronásledovali nepřátele. Ti prchajíce, přišli však z neznalosti ke vzpomenuté hradbě a tam pro těsnost místa (museli) zanechat koně a výzbroj a zachránili holý život. Když tam naši přišli, našli 644 koní s otěžemi a sedly a stejný počet štítů, které tam prchající zanechali a bez odporu to sebrali a vrátili se radostně do tábora„. (Havlík 1987, 140).
9.st.
Z osmdesátých a počátku devadesátých let devátého století pak pochází zprávy z prostředí bagdádského chalífátu, které se zmiňují o zemích Slovanů. Ibn Rusta ve své „Knize vzácných drahokamů“ zmiňuje v souvislosti se Slovany toto „Jako zbraně používají krátké oštěpy, štíty a kopí a kromě nich jiné nemají“ (Havlík 1987, 193). Proto že se dále zmiňuje o zemi Svatoplukově, tedy Velké Moravě, je tento údaj relevantní i pro nás. Údaj není zcela přesný, proto že my známe z výzbroje bojovníků Velké Moravy také meče a sekery, nicméně uvádí zde štíty v souladu s jinými prameny jako běžnou věc. Ibn Mahmúd Gardízí ve své „Okrase historie“ píše: „…zbraně jimiž válčí jsou oštěpy, štíty a kopí“ (Havlík 1987, 195). V Perské kronice „Země světa“ se mimo jiné praví „Jejich zbraněmi jsou štíty, krátké oštěpy a kopí. Císař (Slovanů) se nazývá Svatopluk“ (Havlík 1987, 196). Poslední dva uvedené prameny ale zřejmě vychází z Ibn Rusty, pouze jej doplňují a upravují.
10.st.
O výrobě štítů u nás v 10.st. se také zmiňuje Ibrahim ibn Jákúb (Jákob) při popisu Prahy „V městě Frága vyrábějí se sedla, uzdy a tlusté štíty, kterých se užívá v těchto zemích“ (Státní ústřední archiv v Praze 1971, 27), bohužel pro nás zmínku o „tlustých štítech“ nebo jejich konstrukci dále nerozvádí.
10.st.
Zmínku o štítech najdeme i v Kristiánově legendě (10.st.) kde se praví k umučení sv. Ludmily „Když pak nastal večer, napadli řečení násilníci její dům a vylomivše bránu, ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku...“ (Hošna1997, 226).
11-12.st.
O štítech v rukou bojovníků hovoří také Kosmas na mnoha místech své kroniky – např. „I nastala bitva prapodivná mezi pěti štítky a padesáti štíty silných mužů…“ nebo „A než to dořekl, chytiv štít, první (kníže Vladislav) daleko vyběhl ze zástupu, první blýskal v nepřátelském šiku…„. (Kosmas 1950, str.199, 177). Dále pak Vincencius „…zbrojili štíty, kopími a jinými náčiními vojenskými“ a další.
12.st.
Existenci a výrobu štítů dokládají též místní jména některých původních služebných osad a z listin z 12.st. máme přímo doloženy i výrobce štítů.
1) KRUHOVÉ A OVÁLNÉ ŠTÍTY
Do 10. století pěšáci i jezdci používali zřejmě stejně jako v celé Evropě štíty kruhové nebo oválné. Takový štít má v ruce například ještě jezdec na rytině z Libušínského hradiště z přelomu 10-11.st. Jen výjimečně se možná kruhový štít udržel mezi těžkooděnci i v 11. a 12.st. jak by mohly naznačovat některé ikonografické prameny – kruhový štít tak můžeme najít například na denárech Vladislava I., Soběslava I., Oty II. Olomouckého nebo na jednom z výjevů v rukopise Hortus Deliciarum z konce 12.st. (viz. obr.) aj. Je ovšem otázka do jaké míry tyto výjevy odráží skutečnou soudobou realitu – v případě výjevů na mincích může jít o nějakou formu přežívající výtvarné tradice a stylizace. Pokud se týče iluminací, tak v rukopisech z 12.st. jsou výjevy těžkooděnců s kruhovým štítem oproti mandlovým štítům poměrně vzácné a často se jedná o stejnou biblickou scénu – boj Davida s Goliášem popřípadě i některé další Starozákonní scény. Samozřejmě že ne vždy má Goliáš kruhový štít, zato jej občas mívá kruhový i tam, kde se jinak v celém rukopisu objevují běžně štíty mandlové – to by mohlo naznačovat, že se opět jedná o nějakou nám už dnes neznámou ustálenou (či módní) formu stylizace zobrazování konkrétních biblických scén. Čili nemůžeme popřít možnost používání kruhového štítu mezi těžkooděnci ještě ve 12.st. ale bylo-li tomu skutečně tak, šlo zřejmě už jen o výjimečné případy, protože i s ohledem na styl boje jezdce té doby byl všeobecně rozšířený mandlový štít jistě vhodnější.
Vyobrazení kruhových nebo oválných štítů v rukou řadové pěchoty či obecně lehkooděnců je z daného období relativně málo a najdeme je prakticky jen v cizích pramenech. Mnohé z nich se netýkají přímo boje ale zobrazují například soudní souboje (ordál bojem).
Konstrukce štítů
Štíty se pravděpodobně vyráběly v různém provedení i kvalitě – prosté dřevěné, potažené kůží či plátnem apod. Je ovšem zarážející překvapivě malý počet nálezů štítů se zachovalým kováním a puklicí (umbo) ve slovanském prostředí. Přestože nějaké nálezy máme, nemáme dosud kupříkladu od nás dochovaný žádný štít se zachovalým kompletním kováním a tam kde máme podobné nálezy ve slovanském prostředí doloženy v zahraničí, nemůžeme bohužel obvykle vyloučit germánský vliv (místa se silným prolínáním etnik).
Za jeden z mála, navíc sporných dokladů bývají uváděny nálezy zbytků štítů z 9.st. z velkomoravského pohřebiště ve Starém Městě. „Jeho zbytky jsou pravděpodobně ve čtyřech hrobech: nejzachovalejší je v hrobě č. 223/51, kde pokrývají kostru od pánve ke kolenům stopy dřeva a kůže o rozměrech asi 60x45cm. Podobný zbytek dřeva a širokého pásového kování se dvěma hřeby a prstencovitým kováním je od ramene k lokti levé ruky v hrobě č. 199/51, zbytky dřeva a kůže pokrývají levý bok kostry v hrobě č. 224/51; konečně kousek prohnutého železného plechu, asi ze štítu, leží i v hrobě 119´AZ.“ (Choc str. 175). Potíž je, že přesné určení skutečné funkce těchto nalezených kovových fragmentů, jejich vzájemný vztah a vztah ke zbytkům štítů dnes již bohužel neznáme.
Určitou alternativou ke kovové puklici mohla zřejmě představovat i puklice dřevěná. Takové řešení můžeme najít třeba na štítě pocházejícím ze slovanského hradiště Gross Raden (SRN). Konstrukci a fotografii štítu najdete níže. Celý štítek je dřevěný, včetně vloženého zesílení středu. Velký je jen asi 30cm v průměru. Byl ovšem nalezen nedaleko místní kultovní stavby, takže se možná (i s ohledem na jeho velikost) jedná jen o původní atribut některého ze zdejších božstev. Kromě tohoto štítu známe ještě jeden štít s dřevěným umbem – byl nalezen v Tirském rašeliništi na jihozápadě Lotyšska a je datován do 9.st. Tento štít už je podstatně větší než štítek z Gross Radenu – měří 85,5cm, je vyroben z jedlových prkýnek o síle 6mm, potažených z obou stran kůží, která byla na povrch štítu přišita. K tlumení razance úderů tu navíc sloužila i vrstva slisované trávy napěchovaná mezi prkénka a kůži. Samotné dřevěné umbo má tvar polokoule s obrubou o průměru 13,1cm a výšku 10,5cm. Ke štítu bylo zřejmě připevněno nýty, po kterých ovšem už zbylo v obrubě jen 14 otvorů. Otvor pro úchop ve štítě, který puklice kryje má průměr 11,5cm. Povrch umba nese stopy poškození údery, takže zřejmě byl skutečně používán v boji. Ve spojitosti s nimi nicméně stojí za to připomenout si relaci Ibn Jakoba o „tlustých štítech“.
Protože jsou nálezy štítů s kováním ze slovanského prostředí více než skromné a interpretace nálezů kování často dost sporná, musíme brát vážně v potaz i možnost, že se kování nebo kovové puklice u nás nebo obecně ve slovanském prostředí příliš nevyskytovaly (s výjimkou míst kde docházelo k většímu mísení kultur a vlivů) a úchop štítu byl řešen jinak. Středovou puklici ostatně nemá ani kruhový štít na rytině bojovníka z Libušínského hradiště. V germánském prostředí byla puklice naopak naprosto běžnou věcí, což dokládají jak archeologické nálezy, tak četné ikonografické prameny, přesto i zde se někdy objevují výjimky – např. v iluminacích Kodexu Langobardského práva z 11.st. se objevují bojovníci vyzbrojení kopím a poměrně malým štítem bez středové puklice. Štíty používané u nás tak tedy mohly být i jen pouze dřevěné, případně potažené kůží, suknem, plátnem aj.
O úchopu takto řešeného štítu ale mnoho nevíme. Z našeho prostředí máme dosud doložen pouze jediný nález, který bývá interpretován jako kovové madlo štítu. Pás plechu s hřeby byl nalezen v hrobu č. 93 ve svatojiřské bazilice na Pražské Hradě. Na spodní straně pásu byly nalezeny zbytky dřeva, ke kterému byl původně upěvněn. Je dlouhý 22 cm, široký uprostřed 5 cm a na krajích 6 cm. Zbytky několika kovových předmětů, včetně „madla“, byly nalezeny na dně rakve vydlabané z jednoho kusu jasanového kmene. Přesná datace pohřbu není bohužel možná, původní hrob byl ale narušen stavbou hrobky knížete Oldřicha a je tedy prokazatelně starší. Jedná-li se skutečně o madlo štítu, což už bohužel s naprostou jistotou říci nemůžeme, bude se zřejmě týkat štítů starších, snad kruhových nebo oválných spíše než mandlových.
Výše popsané kovové madlo je bohužel jediné, jaké bylo dosud u nás nalezeno. Protože ale počet štítů knížecích družiníků všech vrstev musel být už od nejstarších dob veliký, vnucuje se logicky otázka, zda nemohl být úchop vyřešen i jinak, levněji, například pomocí organických materiálů, které se nám nedochovaly. Můžeme se tedy jen domnívat, že se nejspíš štíty držely i za nějaká dřevěná madla nebo kožené řemeny upevněné na jejich vnitřní straně, podobně jako je tomu u štítů mandlových.
Stejně tak nevíme jistě, zda se štít nutně držel ve střední části jako kovová umba štítů germánských nebo zda byl úchop vyřešen jinak – např. asymetricky, upevněním za předloktí (viz. obr.) apod. Tím se otevírá poměrně velký prostor k experimentování a různým spekulacím, ale jistota zatím chybí.
Neokované štíty sice asi v boji nevydržely tolik co okované, ale v první fázi bitvy mohly pomoci chránit bojovníka před dopadajícími šípy, kameny z praků aj. I v boji mohl takový štít něco vydržet, ale bojovník jej musel používat aktivně – nenastavovat trpně štít dopadajícím úderům mečů, seker a kopí, ale snažit se sečné nebo bodné rány spíše srážet a odklánět stranou, což docela určitě také dělal. To nás ale opět vede zpátky ke spekulacím o řešení úchopu. Vedle kruhových a oválných štítů známe pro zajímavost ze starší cizí ikonografie řidčeji i jiné typy – čtverhranné, kosočtvercové aj.
Přesná velikost těchto štítů užívaných u nás či obecně ve slovanském prostředí nám bohužel není známa i když nějaké kusé indicie přece jen máme. Písemné prameny až na výjimky běžně velikost štítů neuvádí, ikonografické prameny jsou na štíty lehkooděnců skoupé a nálezy raně středověkých štítů od nás příliš sporé na nějaké obecnější závěry. Přesto lze říct s odvoláním na starší citovanou zprávu Prokopiovu a rozměry výše popsaných štítů nalezených na Starém Městě, že lépe máme doložené štíty menší či vysloveně malé (štít z hrobu č. 223/51 je jen 60x40cm velký) než štíty veliké. Zpráva Pseudo-Maurikia by však mohla naznačovat i existenci velkých štítů, snad využívaných jako pozdější tarasy, bohužel zpráva sama o sobě je velmi nejasná a podobné úvahy jsou tak čistě spekulativní.
Naproti tomu bojovník vyzbrojený dlouhým kopím s praporcem a štítem na jednom z kamenů z opevnění Libušínského hradiště má skutečně velký kruhový štít – nelze však odhadnout do jaké míry je to dané stylizací technicky primitivní rytiny a faktem, že jde o jezdce. Celkem se na Libušínském hradišti našlo 21 kamenů obsahujících unikátní rytiny. 18 kamenů pochází z jihozápadního nároží opěrné zdi vnitřní hradby a tři kameny z bašty jihovýchodní brány. Anonymní autor nebo autoři zde zanechali rytiny zachycující vyjma různých čar a šraf především motivy koní, hříbat a jezdců. Na dvou výjevech z kamenů č.př.85/49 a č.př.75/49 můžeme najít jezdce ozbrojené kopím. Zatímco na prvním výjevu je kromě dlouhého kopí s praporcem zřetelně poznat velký kruhovitý štít (viz.obr.), zakrývající téměř celého sedícího jezdce, bojovník z druhého kamene je ozbrojen pouze kopím a štít nemá. Jezdce můžeme najít ještě na kameni č.př.90/49, tentokrát ovšem není ozbrojen kopím, ale stylizovaná a technicky primitivní rytina neumožňuje rozpoznat a jednoznačně určit, zda je vybaven menším kruhovým štítem nebo zda jde o samotný trup jezdce (viz. obr.).
Taktika
Obecně lze říci, že velké štíty lépe chrání před šípy a snáze se s jejich pomocí budují „štítové hradby„, jaké známe z germánských oblastí, odkud je možné také použít určité analogie z tam nalezených a lépe dochovaných štítů. Bohužel o stylu boje pěších slovanských bojovníků toho víme jen velmi málo a můžeme se tedy jen domnívat, že se k podobné taktice také uchylovali neboť i oni museli řešit stejný problém jako jejich germánské protějšky a koneckonců často se i s nimi v boji střetávali.
Byzantský historik Pseudo-Maurikios sice popisuje, že Slované v 6.st. „…neznají bojový šik a nesnaží se bojovat v hustých oddílech nebo se objevovat na místech holých a rovinatých„. Naproti tomu ale mladší zpráva Fredegarova již popisuje pěší Slovany bojující v Hunském (Avarském) vojsku v dvojitém šiku „Slované se již začali bouřit proti Avarům zvaným Hunové…Vinidé byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti některému národu a stáli s celým vojskem před táborem, Vinidé bojovali: jestli se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však Vinidé byli přemáháni, nabývali nových sil opřeni o pomoc Hunů. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny“ (Havlík 1987, 47). Tuto zprávu podporuje i zmínka z byzantské „Velikonoční kroniky“ popisující jak při obléhání Konstantinopole roku 626 podobný dvojitý šik kde první šik tvořili lehkooděnci a druhý těžkooděnci. To dovoluje přinejmenším předpoklad, že bojovali podobně jako Germáni – organizovaně, v nějaké formě šiku. Zvolená taktika je ovšem do určité míry závislá právě na velikosti použitých štítů, jejich váze i stylu úchopu, což bude s ohledem na skoupé podklady opět spíše věcí dohadů či experimentů, popřípadě nálezů které nás možná ještě čekají.
Štít se, jak jsme již uvedli, nejspíš držel za kožené nebo dřevěné madlo, pokud šlo o okovaný štít s puklicí pak se držel rukou uvnitř puklice (umba), tak jako to dobře známe ze staršího období nebo ze sousedních germánských oblastí. Zdobení a předheraldické značení štítů bylo vždy především výsadou nobility – o zdobení povrchu podobných štítů pěšáků v raném středověku u nás či ve slovanských oblastech prakticky nic nevíme. Můžeme se jen domnívat, že prostí bojovníci své levné štíty buď vůbec nezdobili nebo jen prostě barvili hlinkou (případně potahovali barvenou tkaninou) aj. Barvené štíty lehkooděných pěšáků můžeme najít pouze v cizích pramenech, kterých je obecně poměrně málo a vyobrazované motivy jsou vesměs jednoduché.
2) MANDLOVÝ ŠTÍT
Od konce 10.st. a především od počátku 11. století používali válečníci stále více velký tzv. mandlový štít. Takový štít nepochybně svíral v pěsti i kníže Vladislav I. když jak praví Kosmas „…chytiv štít, první daleko vyběhl ze zástupu, první blýskal v nepřátelském šiku…“ (1950, 177). Tento typ štítu se stal jakýmsi universálním modelem a setkáváme se s ním prakticky po celé tehdejší Evropě. Nacházíme ho především v rukou jezdců, ale máme i výjevy opěšalých těžkooděnců a dokonce i lehkooděnců vyzbrojených tímto štítem. Z pera byzantské princezny-historičky Anny Komneny se nám dochoval výstižný popis vzhledu mandlového štítu, používaného křižáky na konci 11.st. a počátku 12.st.: „Další ochranu poskytuje štít. Není kulatý, ale nahoře velmi široký, směrem dolů se zužuje do špičky. Vnitřní strana je mírně vydutá, vnější strana je hladká, lesklá a skví se na ní bronzová puklice. Od tohoto štítu se odráží a vrací se zpět ke střelci každý šíp, skytský i perský i kdyby jej vypustila obří paže. Myslím, že císař dobře znal keltské zbraně a způsob naší lukostřelby, a proto poroučel našim, aby se nezabývali muži, ale mířili na koně a zasypávali je šípy.“. (1996, str. 396). Anna tu jako „Kelty“ označuje právě západní křižácké rytíře a často nerozlišuje jednotlivé národnosti (Francouzi, Němci, Normané aj.) a i když zjevně přehání při popisu odrážených šípů, je jisté že bytelný dřevěný štít, potažený dobrou kůží dokázal šípy užívané v Byzanci spolehlivě zastavit.
Počet vyobrazení mandlových štítů v ikonografických pramenech z 11.st. až počátku 13.st. od nás a z ciziny jde bez nadsázky do stovek, ne-li tisíců, počítáme-li jednotlivé kusy na hromadných výjevech. Setkáváme se s ním na plastikách, reliéfech, iluminacích rukopisů, freskách, nebo výšivkách. Krásný a asi nejznámější příklad vyobrazení mandlových štítů přímo v boji představuje tzv. Výšivka z Bayeux, zobrazující dobytí Anglie normanským vévodou Vilémem. I díky této unikátní památce se mandlovému štítu někdy nepřesně říká též „normanský“ ačkoli se používal jak už jsme psali po celé Evropě. Výjevy jiných typů štítů u nás i v Západní Evropě již od 11.st. z ikonografie postupně mizí a ve 12.st. již jednoznačně převažují výjevy štítů mandlových (jak v rukou jízdy tak pěchoty) nad štíty jiných tvarů a konstrukcí.
Konstrukce štítů
Mandlový štít býval vysoký asi 100 – 150cm. Koncem 12. století se štíty, pravděpodobně i díky stále lepší ochraně bojovníka samotnou zbrojí o něco zmenšují a postupně ztrácí charakteristické zaoblení horní hrany. K tomu ovšem nedošlo naráz, protože na výjevech z 12.st. a ještě i počátku 13.st. nacházíme jak staré štíty s oblou horní hranou, tak štíty nahoře seříznuté. Objevují se i štíty zařaditelné někam mezi oba předchozí typy – kdy je horní hrana už rovná nebo jen mírně prohnutá, ale výrazně zaoblené jsou oba horní rohy štítu (viz. Hortus Deliciarum), popřípadě štíty se zahrocenou horní částí. Takový štít známe jednak z tzv. šachových figur Karla Velikého ale máme jej podložen i nálezem z polského Štětína – tento štít byl po doplnění chybějících částí vysoký asi 135cm s maximální šířkou kolem 86cm. V textu se k němu budeme ještě nekolikrát vracet.
Ještě počátkem 13. století jsou ale jezdecké štíty stále poměrně velké (až cca 100cm) jak naznačují mnohé plastiky nebo výjevy z té doby. Dá se ovšem také říct, že během 12.st. a počátku 13.st. se vedle sebe souběžně objevují štíty různé velikosti – od štítů skutečně ohromných po relativně malé mandlové štítky, jaké známe např. z některých výjevů v rukopise Petra de Ebulo. Teorii o zmenšování štítů pod vlivem stále kvalitnější ochrany těla trochu zdá se jako by podkopával fakt, že s velkým štítem bývají nezřídka zobrazováni i vysoce postavení jedinci či panovníci, kteří si nesporně mohli dovolit tu nejkvalitnější tehdy dostupnou zbroj. Také zbroje zobrazovaných bojovníků svírajících velké nebo malé štíty co do vzhledu a technologie (nakolik výjev a případná stylizace dovolí poznat) s velikostí štítu zjevně příliš nesouvisí. To ovšem může být také důsledek jisté stylizace výjevů. Ve 13.st. se štíty nadále zkracují, jejich tvar se od původní mandle či kapky postupně blíží sférickému trojúhelníku a jejich celková velikost se zmenšuje (přibližně mezi 50-100cm). Jeden z nejstarších takových štítů můžeme najít na pečeti Vítka z Prčice. Pokud se spodní hrot štítu ztrácí úplně (až ve 14. st.) a štít je v dolní části oblý, mluvíme pak o tzv. štítu španělském.
Korpus mandlového štítu se vyráběl ze dřeva (bříza, lípa, olše aj.). Býval pravděpodobně vyskládán z jednotlivých prkýnek, desek nebo snad z části i dlabán tak, aby se docílilo charakteristického prohnutí směrem ven. Takto konstruovaný štít lépe chrání svého nositele než štít plochý, neboť po něm údery lépe sklouznou a zavěšený na rameni více obepíná svého nositele, což je užitečné zejména na koni. Přesto se zdá z některých cizích, hlavně ikonografických pramenů, že se vedle častějšího prohnutého používal i štít plochý – na Výšivce z Bayeux slouží některé mandlové štíty dokonce i jako improvizované stoly. Mandlový štít ze Štětína je rovněž plochý.
Při skládání prkýnek bylo nutné je zklížit a spojit navzájem (v případě prohnutí s hranou seříznutou pod úhlem) – klihem nebo jiným přírodním lepidlem, popřípadě pojistit ještě i dřevěnými kolíčky. Je experimentálně ověřeno, že takto konstruovaný štít drží pohromadě i bez dalších vnitřních konstrukcí – žeber, kování apod. zejména pokud je zároveň stažený a potažený kůží. Další zpevňující konstrukce ve formě vnitřních vložených žeber nebo vnějšího obvodového kování není na dochovaných štítech patrná a není patrná ani z většiny dochovaných výjevů. Dochovaných štítů tohoto typu máme ovšem pro nějaké důsledné statistické závěry jen velmi málo a ikonografie je často značně schematická, takže nemůžeme podobné konstrukce zcela zavrhnout. Faktem ale je, že zcela nezbytné tyto konstrukce pro dobrou funkci štítu skutečně nejsou.
Síla štítu mohla být různá, je ale při jeho poměrně velkých rozměrech (zvláště ve starším období) málo pravděpodobné, že by byl příliš silný, neboť pak by se jeho váha spolu s kováním stala i pro jezdce obtížnou. Síla dochovaného, původně mandlového (následně seříznutého) štítu z kláštera Seedorf ve Švýcarsku (dnes v Schweizerisches Landsmuseum v Zürichu) pocházejícího asi z konce 12.st. nebo počátku 13.st. byla jen 15mm. Již zmiňovaný štít z polského Štětína (byl nalezen v komoře valu – datován do konce 12.st. nebo přelomu 12-13.st.) byl seskládán z olšových prkýnek o síle pouhých 5mm, ovšem není s ohledem na okolnosti nálezu a fakt, že štít zřejmě nikdy nebyl potažen kůží (malba je přímo na povrchu dřeva) a zřejmě ani používán v boji jisté, zda představuje skutečný bojový štít.
Samotný dřevěný štít asi mnoho nevydržel, takže se potahoval kůží, plátnem či suknem což zvyšovalo jeho odolnost a životnost, neboť se dřevo štítu po dopadu ran tak snadno neštípalo a nepraskalo. Pokud se potahoval kůží, tak asi většinou hovězinou a to surovou či máčenou, aby se po vyschnutí na štítě lépe vypjala a přimkla ke dřevu. Štít ze Seedorfu je kupříkladu potažen pergamenem dokonce z obou stran. Po potažení štítař štítu zpevnil hrany kůží popřípadě zřejmě někdy i kovem.
Povrch štítu mohl osadit puklicí nebo kováním. Nakonec opatřil štít řemenem pro zavěšení přes rameno bojovníka a úchopy pro ruku. Hypotetickou alternativou ke koženému uchu je kovové nebo dřevěné madlo. Dřevěné horizontální madlo tvořící zároveň horní žebro štítu (experimentálně testované) při pěším boji umožňuje dobrou manipulaci se štítem, je ale prakticky nepoužitelné pro jízdu na koni. Kolik práce zabrala výroba takového štítu nepřímo dokládají záznamy z 12.st. ukládající řemeslníku odevzdávat svému pánu vždy šest štítů ročně. Protože se záznam týká 12.st. a protože jde o štíty odevzdávané pánu, což byl beze všech pochybností těžký jezdec, půjde nejspíš o velké štíty mandlové. Je asi nepravděpodobné, že by jeden bojovník zničil během každého roku celých šest štítů (byť to není nemožné), takže štítař nejspíš částečně pokrýval i spotřebu pánovy družiny. Ze záznamu není sice patrné zda šlo již o štítaře profesionála, nebo zda štíty vyráběl a jako povinnou dávku odevzdával vedle své obvyklé obživy což bude i s ohledem na jejich počet pravděpodobnější.
Puklice a zesilovací žebra
U klasického mandlového štítu nemá středová puklice stejnou funkci jakou měla na starších kruhových štítech, které známe z germánských oblastí. Štít se již nedrží uvnitř, ale za zcela jiný úchop. Zdá se, že jde tedy o jakýsi archaický pozůstatek, který na ploše štítu přetrval i když už se změnil jeho úchop i tvar. Puklice však zdaleka nemá jen ozdobnou funkci. Výrazně vystupující nad povrch, umístěna ve středu plochy horní části štítu chrání jeho velkou část před dopadem ran jdoucích napříč štítem. To by mohl být praktický důvod, proč se puklice udržely i nadále. Zdaleka ne všechny vyobrazené a dochované mandlové štíty však puklici mají. Dá se s jistou opatrností říci, že štíty s puklicí bývají zobrazovány častěji na starších, kdežto štíty bez puklic na mladších výjevech (např. v rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st. nemá puklici ani jediný z necelých stočtyřiceti zobrazených štítů). Může však samozřejmě jít jen o stylizaci. Na druhou stranu ale existují i výjevy, kde se na jediném vyobrazení objevují jak štíty s puklicí tak štíty bez nich (např. Znojemská rotunda sv. Kateřiny).
Mandlový štít. Nazývá se tak (samozřejmě až dnes) díky charakteristickému tvaru připomínajícímu mandli. Jiné nepřesné označení je „štít normanský“ odkazující se na známou Výšivku z Bayeux. Tento tvar se objevuje již na počátku 11.st. a udržel se místy ještě na počátku 13.st. V průběhu 12.st. – zejména k jeho konci se však štíty tvarově mění – dochází k seříznutí horní hrany (takže došlo i ke zmenšení štítu), ale štít má stále ještě zřetelně zaoblené oba horní rohy (Hortus deliciarum – konec 12.st.). V průběhu 13.st. však i toto zaoblení nakonec mizí a štít nabývá tvaru ostře řezaného, protaženého sférického trojúhelníku. Délka štítu i jeho profil a proporce se ale mění zřejmě i pod vlivem jeho určení – tak je pěchota obléhající opevnění v Maciejowské bibli vyzbrojena dlouhými trojůhelníkovými štíty, ale těžkooděný rytíř – jezdec – má již široký a kratší štít. Nutno připomenout, že popsaný vývoj tvaru štítů rozhodně neprobíhal rovnoměrně a postihuje spíše hlavní vývojové trendy – tak vedle sebe mohly existovat štíty staršího typu vedle mladších typů.
Puklice sama však také představovala zajímavý dekorativní prvek doplňující plochu i celkový vzhled mandlového štítu. Proto v ikonografii nacházíme občas vedle puklic prostých i puklice bohatě profilované a tvarované. Honosné puklice známe řidčeji i z archeologických nálezů – např. puklice z Füllingsdorfu, Švýcarsko, 11.st. je dlouhá 7,2 cm, je bronzová a zlacená (viz. obr).
Vedle puklic a příčných či vodorovných kování – žeber pak nacházíme také pokusy o zpevnění plochy samotného štítu pomocí kovových pásků a prutů, někdy vybíhajících paprskovitě od středu štítu a upevňovaných na podklad nýtky či hřeby. Fragment takového kování štítu z 12.st. známe například z Porýní (Thaleischweiler-Fröschen bei Pirmasens). Je velké 13,9 cm a tvoří jej zbytky tří větších a tří menších paprsků. Bylo vyrobeno z bronzu a zlaceno.
Povrch štítu
Štíty mohly pro svou funkci asi zůstat pouze potažené kůží s chlupem, je ale pravděpodobnější, že se kůže sedřela (pergamen), následně křídovala (není nezbytně nutné) a štíty se barvily nějakým přírodním barvivem* a případně také zdobily vhodným motivem. Ve skutečnosti jsou prakticky všechny štíty, které známe z ikonografie buď barevné/zdobené nebo mají výzdobu alespoň schematicky naznačenu (v případě plastik, reliéfů apod.). Byly-li nějaké štíty nezdobené a nebarvené, ikonografie si jich bohužel prakticky nevšímá.
Už Kosmas uvádí výhrůžku císaře Jindřicha Čechům roku 1040: „…ale neučiníte-li vy co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů anebo co zmohu ve válce.“ (1950, 89). Štětínský štít byl na povrchu malován – „Štít je vyroben z olšového dřeva a na povrchu pomalován žlutou, červenou a černou barvou. Po obvodu jsou namalovány kruhové a oválné tvary, některé s rozetami uvnitř, uprostřed štítu je patrná část kříže…“ (Petr Luňák, 2007). V tomto případě byla výzdoba přímo na povrchu dřeva, protože štít nebyl potažen.
K výzdobě štítů se používaly různé motivy – zoomorfní (např. kanec, orel, lev), mytologické (drak, gryf) nebo geometrické (šrafy, kosá, lomená a křížená břevna aj.). Lze říci, že v našich nebo souvisejících ikonografických premenech (Kodex Vyšehradský, Znojemská rotunda, Hortus Deliciarum, Petr de Ebulo) převažují motivy geometrické, figurální motivy jsou vzácnější. Až později se s rozvojem heraldiky objevil skutečný erb jako např. na pečeti Vítka z Prčice z r. 1220.
* Experimentálně jsme testovali kombinaci různých přírodních pigmentů (hlinky, rzi aj.) ve spojení s vaječným žloudkem, bílkem nebo lněným olejem. Lze konstatovat, že nejlepších výsledků co do odolnosti vůči vlhkosti a otěru a barevné stálosti se dosáhlo při kombinaci hlinky a lněného oleje.
Úchop
Jezdec držel štít zpravidla za kožené ucho a ve stejné ruce svíral i otěže svého koně, ty by s masivnějším dřevěným nebo kovovým madlem mohl uchopit jen obtížně. Úchop mohl být řešen jako prosté kožené ucho nebo jako pár krátkých zkřížených řemenů, které bojovník svíral v pěsti. Tyto úchopy máme bohatě doloženy z ikonografických pramenů, většinou však z ciziny (Výšivka z Bayeux 11.st., Bible sv. Etienna aj.). Na Výšivce z Bayeux (11.st.) můžeme vidět nejen oba dva typy výše popsaných úchopů, ale na některých výjevech i další řemeny, kterými si bojovník mohl upevnit štít k předloktí, zpevnit tak úchop a ulehčit pěsti. Na vnější straně zobrazovaných štítů jsou někdy zřetelně vidět hlavice nýtů, které uvnitř drží tyto řemeny úchopu. Kromě úchopu samotného byl na štítě upevněn ještě další řemen, pomocí kterého se štít zavěšoval přes krk a pravé rameno. Tento řemen pomáhal nést váhu štítu.
Držet ruku pěstí vzhůru nebo přišněrovanou v úchopu štítu po delší čas je poměrně nepohodlné, proto jej jezdec zdá se při jízdě mimo boj za úchop často vůbec nedržel. Na některých dochovaných výjevech je zřetelně vidět, že bojovník svírá uzdu levou rukou (nebo oběma) u hrušky sedla zatímco štít visí na levém rameni nebo na zádech. V boji pak svíral jezdec v levé pěsti jak ucho úchopu tak i uzdu, ale vycvičeného koně musel do jisté míry ovládat i nohama.
Při experimentální rekonstrukci mandlových štítů podle dochovaných ikonografických pramenů jsme zjistili, že pokud závěsný řemen začíná a končí ve stejné výšce na štítě, případně ve stejných bodech kde je uchyceno madlo úchopu (viz. Výšivka z Bayeux aj.), je tento závěs poměrně nepohodlný, řemen někdy tlačí na krk a v boji škrtí. Pokud ale nejsou body uchycení tohoto řemene ve stejné výšce a levá část řemene (při pohledu do rubu štítu) je o něco málo níž, než pravá, řemen jde pak mírně přes záda, netlačí tolik na krk a štít se nese pohodlněji.
Boj se štítem
Štít tohoto typu vážil zpravidla kolem 4-7 kg (soudě dle našich rekonstrukcí). Celková váha štítu sice nepředstavovala pro trénovaného válečníka velký problém, ale bylo obtížné držet jej dlouhodobě pouze levou rukou, bez další opory. Proto se štít zavěšoval na výše popsaný řemen přes pravé rameno bojovníka, což máme podobně jako úchop doloženo z ikonografických pramenů – viz. obr. Takový závěs ale neumožňoval příliš velkou aktivní manipulaci se štítem. S ohledem na jeho váhu a rozměry se však s větším pohybem ani nepočítalo – mandlový štít byl převážně pasivní ochranná pomůcka.
Situace se začala měnit až později, se zmenšením a odlehčením štítů, které umožnilo jeho aktivnější zapojení do boje. Jezdec mandlovým štítem kryl prakticky pouze údery přicházející zleva. Přehodit celý dlouhý mandlový štít v boji z levé strany koně na pravou je z mnoha důvodů (délka štítu, směr úchopu, řemen přes rameno atd.) prakticky neproveditelný manévr, v nejlepším případě je možné dostat na pravou stranu jen horní část štítu. Proto se jezdec snažil, pokud mu to situace v boji dovolovala, dostat protivníka na levou stranu svého koně. Údery přicházející z pravé strany mohl krýt štítem jen ve velmi omezené míře , spíše jim musel čelit mečem nebo se jim, v mezích možností, snažit uhýbat.
Pokud byli jezdci donuceni sesednout z koní ať už na rozkaz svého velitele nebo kvůli terénu nevhodnému pro jízdu a bojovat pěšky (např. Brůdek 1040, Mailberk 1087, Chlumec 1126 aj.) byli schopni vytvořit ze svých štítů, sražených k sobě jakousi štítovou hradbu. Podobnou taktiku máme doloženu jen z cizích pramenů, od nás takové zmínky bohužel chybí, dá se však důvodně předpokládat, že při použití prakticky stejného štítu se u nás mohla používat také. Pod ochranou pevně semknutých štítů mohli totiž postupující bojovníci snáze čelit přívalu střel z luků, kuší nebo praků a následně i bojovat při srážce s protivníkem. V případě potřeby se mohl štít sám o sobě stát pádnou zbraní.
Mandlové štíty v rukou lehkooděnců
Mandlový štít patří už prakticky neodmyslitelně do výzbroje těžkooděnce z 11-12.st. a to především jezdce. Je pravdou že jej na dochovaných výjevech vidíme nejčastěji právě v rukou jezdců nebo opěšalých těžkooděnců. Tam kde jej svírají opěšalí bojovníci bez zbrojí často asi nejde o typické lěhkooděné pěšáky neboť bývají jako v případě strážců Božího hrobu z Kodexu Vyšehradského chráněni přilbami a vyzbrojeni kopím a mečem. Přesto jak se zdá máme už od 11.st. ale především z 12.st. a počátku 13.st. i nesporná vyobrazení vojáků chráněných mandlovým štítem, které bychom za lehkooděné pěšáky s jistotou označit mohli. Zdá se tedy, že během 11.st. a hlavně 12.st. mandlový štít stále více pronikal i do výzbroje pěchoty, kde postupně nahrazoval starší ploché či vyduté okrouhlé štíty.
Mandlové štíty v rukou pěšáků mají různý tvar i velikost. Nacházíme tu štíty skutečně veliké, velikostí zcela srovnatelné s jezdeckými štíty, resp. se štíty opěšalých těžkooděnců vyobrazených tamtéž, ale i štíty nápadně malé – zejména z konce 12.st. (viz. Petr de Ebulo).
Protože se na dochovaných vyobrazeních objevují mandlové štíty obecně prakticky vždy barvené – alespoň v jedné nebo dvou barvách a často i zdobené nějakým, byť i jednoduchým geometrickým motivem, lze s určitou opatrností, danou nezbytnými ohledy k možné stylizaci výjevu říci, že i štíty lehkooděnců byly pravděpodobně nějakým jednoduchým způsobem zdobené nebo aspoň plošně barvené.
