„Přilba svatého Václava“
Asi nejznámější raně středověká přilba u nás se nalézá v korunovačním pokladu chrámu sv. Víta v Praze. Její tvar se blíží nízkému kuželu (její výška je 17 cm), rozměry oválné základny jsou 24×21 cm. Tupá hrana v podélné ose pravděpodobně netvořila na vrcholu hrot, ale plynulou křivku. K přilbě je po jejím obvodu přinýtována zdobená železná obroučka a nánosek ve tvaru kříže (výška 15 cm, šířka 19 cm).
Přilbu tvoří dvě samostatné části vzniklé zřejmě nezávisle na sobě v různých obdobích a na různých místech – zdobený nánosník se spodním lemem přilby a samotný zvon. Zvon přilby byl původně vykován z jednoho kusu, bez svárů a nýtovaných spojů, později byl zřejmě poškozen a opravován. O jeho původu mnoho říct nemůžeme, ale podobných typů přileb se nám dochovalo jen ze střední Evropy z období 9 -12. st. několik (Hradsko u Mělníka – zřejmě 9. st., Olomouc – 11. st., Ostrow Lednicki 11-12 .st. aj.). Některé mají zvon strmější a více zahrocený (např. Olomouc), jiné mají vrchol zvonu v podstatě oblý (Ostrow Lednicki) tak jak asi vypadal i zvon tzv. svatováclavské přilby po doplnění chybějící vrcholové části. Poměrně značná část přilby bohužel už dnes chybí – viz. obr.
Více se toho dá říct o dalších částech přilby – nánosníku a spodním lemu přilby. Výzdoba nánosníku a obroučku je tvořena připlátováním stříbrné fólie na zdrsněný železný základ; obroučka je zdobena pletencovým dekorem, nánosník pak stylizovanou postavou ukřižovaného Krista, oblečeného v roušce – suknici a připoutaného za zápěstí a podpaždí ke kříži.
Technika plátování stříbra na železo byla zvláště rozšířena v jutských a gotlandských dílnách zejména ve 2. polovině 11. a 1. polovině 12. století. Zvláště důležitý je pak také motiv Krista nikoliv přibitého ke kříži, nýbrž upoutaného provazy, známý spolehlivě pouze ze skandinávského prostředí raně křesťanského období (nejdříve v Dánsku, od 70. let 10. století). Rovněž pletencový ornament nad Kristovou hlavou známe jako tzv. řetězcový motiv typu Borre např. z mnohých vikingských opaskových nákončí; byl oblíben zvláště u Varjagů. Stylizovaná postava Krista vychází z byzantských závěsných litých křížků, oblíbených zvláště v jihovýchodní a severní Evropě. Naopak znázornění Kristových otevřených úst je zde prvek veskrze pohanský (připomínající prvky ornamentů ve stylu Jellinge či Mammen) – hrozivou lidskou tvář nebo dračí hlavu s otevřenými ústy známe z výzdoby severských přileb 8. století. Jejich funkcí bylo děsit démony a tak odvracet od bojovníka nebezpečí. Kristus zde tuto úlohu vlastně převzal od starých germánských božstev (Odin, Thor). Někdy se také předpokládá, že by zde nemusel být zobrazen nutně Ježíš Kristus, ale právě nejvyšší bůh germánského severského pantheonu Odin – připoután nikoli na kříži, ale na posvátném stromu Yggdrasilu sám sobě za oběť a odkazujíce se na jeden ze stěžejních příběhů germánské mythologie.
Nánosník stávající přilby a její lem byly tedy vytvořeny zřejmě v jutských nebo gotlanských dílnách v době kolem roku 1000. Do Čech se dostaly buď darem nebo koupí o něco později, pravděpodobně až za vlády knížete Boleslava II. V této souvislosti bývá zvláště upozorňováno na osobu kněžny Emmy, anglosaské manželky Boleslava II. Právě ona byla největší propagátorkou vznikajícího kultu sv. Václava. Z jejího podnětu vznikl například nádherný iluminovaný rukopis s Gumpoldovou legendou o sv. Václavu. Mohla to být tedy ona, kdo získal tyto části přilby (které byly následně osazeny na jiný zvon) a založila tak cíleně její svatováclavskou tradici.
Zvon přilbice vykazuje poškození a opravu, ke které došlo ještě před vznikem otvorů vlivem pozdější koroze. Je nepravděpodobné, že by český kníže nechal opravovat zvon své přilbice, když si mohl dovolit pořídit přilbu novou a na ni nákladně zdobený lem a nánosník nechat z původní přilby přesadit. Nánosník však ani k původní přilbici nepatří a byl k ní dán dodatečně později (když i poškozená přilba byla už dostatečně stará, aby mohla být vhodnou relikvií), pravděpodobně účelově pro potřeby legendy. Nánosník i lem totiž nedosedá přesně k plášti zvonu a obě části – tedy zvon i nánosník byly vyrobeny v různém období. Zvon přilby má navíc jiný tvar než Václavova lebka. Kníže Václav by tak sice přilbu na hlavu dát mohl i včetně vycpávek nebo čapky, ale zatímco jeho lebka je výrazně protáhlá, přilba je mnohem více kruhovitá a tak by knížeti v této podobě na hlavě dobře neseděla. Zvláštní na tom je fakt, že by si kníže český nenechal udělat přilbici rovnou na míru nebo alespoň nenechal dovezený výrobek domácími řemeslníky upravit tak, aby mu na hlavě lépe seděl.
„Zbroj svatého Václava“
Součástí svatovítského pokladu je také tzv. „zbroj svatého Václava„. Unikátní zbroj se skládá ze dvou kusů – zbroje samotné a pláštíku zajišťujícího ochranu krku a zesilujícího ochranu ramen bojovníka. Celý komplet pochází zřejmě již z počátku 10. století. Starší prameny uvádí, že jde pravděpodobně o export z Orientu nebo Franské říše aj. Někteří badatelé (např. D. Třeštík) dnes usuzují, že technologie výroby kroužkového pletiva mohla být známa už velkomoravským zbrojířům a zbroj sv. Václava by mohla být hypoteticky i tuzemským výrobkem.
Technologií použitou na tuto zbroj je klasické standardní řetězení kroužků stylem „čtyři na jeden“. Každý kroužek byl nýtován – více o této technologii se dozvíte v článku věnovaném brni. Podobná brň měla v této době stále ještě téměř astronomickou cenu a dovolit si ji tedy mohl zřejmě pouze příslušník vládnoucího rodu. To, výše uvedená datace a fakt, že zbroj má na rozdíl od přilby poměrně universální velikost přinejmenším připouští, že tuto zbroj opravdu mohl skutečný kníže Václav nosit.
Zbroj samotná je dlouhá pod kolena bojovníka, má dlouhý, široký, nezužovaný rukáv (ten se mohl uvazovat k zápěstí koženým řemínkem aj. ) a váží kolem 10 kg. Není bez zajímavosti, že je opatřena rozparkem pouze vepředu, vzadu nikoli – v takové zbroji se poměrně obtížně usedá do sedla, protože se v zadní části bude hrnout a tlačit mezi jezdce a zadní rozsochu sedla. Proto mají mladší jezdecké zbroje obvykle rozparky dva – vepředu i vzadu. Dalo by se tedy opatrně usuzovat, že ten kdo nosil tuto zbroj bojoval spíše jako pěšák a rozparek mu měl pouze usnadňovat pohyb, neboť zbroj dosahovala pod kolena. Je to poměrně zvláštní, protože v 10. st. už český kníže nepochybně disponoval silným jízdním oddílem a sám tedy také nejspíš bojoval v sedle.
Pláštík zesilující ochranu ramen a krku je vyroben stejným postupem, váží přibližně 1 kg a jeho obvod měří 126 cm. Na pravém rameni byl dělený a spínaný zřejmě šněrováním. Je lemován zlatými či pozlacenými kroužky. Také o pláštíku, jeho původu a původní funkci se vedou spory – je možné, že jeho současná podoba je totiž až mladšího data. Některé teorie považují pláštík za dodatečně upravenou barmici (kroužkový závěs přilby).
Použitá literatura:
K. Benda, Svatováclavská přilba ve výtvarném vývoji přemyslovských Čech. čas. Umění 1972, s. 114
K. Benda, Románská umělecká řemesla, v: Dějiny českého výtvarného umění 1/I. Praha 1984, s. 129
K. Benda, Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích. Praha, 1999
Petr Klučina, Andrej Romaňák, Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby I. díl (5-17. století). Praha, Naše vojsko, 1983