Čas práce: zemědělství

1) PĚSTOVÁNÍ OBILÍ

Půda

Od dob, kdy člověk opustil sběr a lov jako jediný způsob obživy se začínají psát dějiny zemědělství. Zprvu nepříliš náročné a převážně kočovné pastevectví a chov časem doplnilo skutečné cílevědomé pěstování plodin. To si již vyžádalo změnu způsobu života - usazení a pevné svázání s půdou. Zemědělská půda se u nás zpočátku získávala převážně klučením hojných lesů - spálené dřevo obohatilo půdu a ta byla využívána až do vyčerpání živin.

Orba

V raném středověku byla v Čechách rozšířena orba mělká, za využití buď starých primitivních oradel - háků nebo lehkých rádel s radlicí různé konstrukce. Orba jednoduchým rádlem rozrývala půdu pouze do hloubky 5-10 cm a zemi neobracela - pouze rozhrnovala po stranách drážky, takže bylo třeba pole orat v obou směrech - podélně i příčně - ideální tvar políčka byl tedy přibližně čtvercový. Teprve složitější pluhy umožnily později orbu pouze v jednom směru. Rádla byla tažena hovězím dobytkem pomocí dřevěného jha (jařma), připevněného na rohy zvířete (jho nárožní) jak je to k vidění např. v rotundě sv. Kateřiny (Znojmo) nebo na šíji (jho kohoutkové). Používaná jha byla nejčastěji dvojitá - tj. sloužila k zapřahání dobytka v páru, řidčeji pak i jednotlivě. Důležitým vynálezem raného středověku byl chomout. Protože chomout, narozdíl od starého primitivního zápřahu smyčkou lana nebo jařma, zvíře nedusí a netlačí, umožnil zvýšit jeho sílu v tahu. Uplatňoval se zpočátku především u tažných koní, mul a oslů (během 13. a 14. století převládl kůň i jako tažné zvíře nad dobytkem, který ovšem nikdy zcela nevytlačil) až později u dobytka. Původ chomoutu je nejasný, mohl by být asijského původu (Hančara 1956). První doklady o chomoutech v Evropě pochází z 10-11.st. Chomout je možné spatřit např. i na Výšivce z Bayeux (11.st.). Nejstarší archeologicky doložený koňský chomout v západoslovanských zemích pochází z 11.-12. století - Gdaňsk (Polsko). U nás je chomout zmíněn poprvé v moravských listinách Soběslava I. z let 1174-79 či vévody Fridricha z let 1178-81. Také ves Chomoutovice u Olomouce je zmiňována již v 11-12.st. Zavedení chomoutu pak během 12-13.st. vytlačilo původní starší primitivní způsoby zápřahu.

jarmo.jpg
Jednoduché rádlo zapřažené k páru dobytka pomocí nárožního jha (jařma) - rotunda sv. Kateřiny, 12.st., Znojmo

Pole se oralo jen jednou ročně, aktivně se ještě nehnojilo, ale odpočívající půda byla proměněna na pastviny, které volně spásal dobytek. Selo se ručně, na jaře nebo na podzim, nejčastěji pšenice a žito, méně již ječmen. Žito bylo pěstováno především na nově vyklučených polích (po vysetí na častěji využívané půdě trpělo velkým zaplevelením). K intenzivnějšímu využívání polí docházelo až od 13. století (trojpolní systém, hluboká orba).

velislav4.jpg
Vyobrazení setby ve Velislavově bibli, 14. století

Žně

Obilí dozrávalo zpravidla v červenci. S ohledem na nízké výnosy a nižší počet zrní v klasu bylo nutné šetřit každé zrno, proto nepoužívali zemědělci v raném středověku kosy (kosa byla známa, ale až do 14. století se používala výhradně na trávu). Obilí se žalo srpem po krátkých snopcích, které žnec držel v ruce, aby klasy nepadaly na zem (stébla se uřezávala po hrstech, na rozdíl od travních srpů, které trávu sekají). Strniště pak bylo vysoké 20-30 cm.

srp3_0.jpg
Obilní srp a brousky. Curia Vitkov

Obilí se skládalo do stohů se slaměnou střechou (brahu či oborohu). Mlátilo se cepy, ale často ještě i pomocí holí, desek vláčených přes obilí, převáděním dobytka (to ovšem přinášelo značné ztráty zrna, takže se dalo upotřebit jen tam kde to tolik nevadilo) apod.

cep.jpg
Dvoudílný cep s koženým úvazem se již sice používal, ale více se rozšířil až později.

Pak byly přeséváním (nebo s pomocí větru) oddělovány plevy a plevel a poté bylo obilí ukládáno do dřevěných zásobáren či obilních jam v zemi. Jámy mohly mít z profilu různý tvar - hruškovitý, válcovitý, kuželový, vakový či kulový, v ose pak byly obvykle kruhové o průměru mezi 150-200cm a hloubce zpravidla mezi 2-3 m. Po vykopání se jámy vypalovaly i několik dní slámou, poté se zbytky slámy a popela vyčistily a stěny se někdy navíc vymazaly hlínou, která se někdy opět vypálila (Kudrnáč 1958). Vypalování se provádělo i u starých jam před novým naplněním. Stěny se též mohly vykládat proutím nebo slaměnými došky či slámou upevněnou dřevěnými kolíčky a pruty. Jáma se poté naplnila suchým a vyčištěným obilím, které se napěchovalo a našlapalo až po hrdlo, zbytek se utěsnil popelem, pískem, zemí, kamením aj. takže obilí bylo skladováno bez přístupu vzduchu, za téměř konstantní teploty a vlhkosti. Takto konzervované obilí mohlo vydržet i několik let, aniž by se kazilo nebo ztrácelo klíčivost. V některých jamách se však pravděpodobně obilí (a další rostlinné a živočišné produkty) ukládalo za přístupu vzduchu a ty pak, náležitě zpevněné, plnily spíše funkci úložných prostor a sklepů (Beranová 1975). Uskladněno pod zemí bylo pak obilí schopno přežít i časté požáry a někdy i rabování nepřátel. Část obilí byla sklízena ještě před dozráním, dělala se z něj kaše nebo se pražilo (viz. "pražma").

velislav5.jpg
Je po žních a plní se oboroh - Velislavova bible, 14.st. 

Tráva

Tráva se v raném středověku v pravém slova smyslu nepěstovala a neexistovaly ani udržované louky, přesto byla tráva důležitou zemědělskou plodinou. Část travního porostu se využívala jako pastvin a část se sekala a sušila na seno pro dobytek, koně ovce a kozy. K sekání trávy se v raném středověku používaly krátké kosy. Kratší list kosy byl nasazen, obvykle ve výrazně tupém úhlu, na asi poloviční dřevěné kosiště. Kosa se držela obouruč a tráva se žala šikými údery na obě strany (Beranová 1975). Nejstarší dlouhé kosy u nás se objevují až během 14.st.


2) ZPRACOVÁNÍ OBILÍ

Tlučení ve stoupách

Ve velkých kamenných či dřevěných nádobách - stoupách - se z obilí vyráběly tlučením ("opícháváním") dřevěným kyjem kroupy a jáhly (zrna zbavené slupky).

Ruční mletí

Mletí obilí bylo často prováděno přímo v domácnostech na ručních rotačních mlýncích - žernovech. Kvalitní jemná mouka se získávala pomalým mletím na mlýnku s kameny usazenými těsně na sebe krouživým nebo polootáčivým pohybem. Spodní kámen - ležák - byl usazený pevně, vrchní kámen - běhoun - se po něm volně pohyboval. Oba kameny byly ve středu provrtány a usazeny na čep. Běhoun byl spojen s osovým čepem - hřídelem příčkou - papřící - zapuštěnou do výřezu po stranách středového otvoru na spodní straně běhounu. Výškou papřice se na některých typech žernovů dal regulovat odstup kamenů a tím hrubost mletí. Povrch ležáku i běhounu měl čočkovitý tvar, nebyl tedy plochý - drtící plocha ležáku byla mírně zapuštěná a plocha běhounu naopak vystouplá.

Mlýnek se roztáčel ručně, ale protože na nejstarších běhounech chybí pozůstatky kliky nebo podobného zařízení, předpokládá se, že se klika či spíše dřevěný kolík připevňoval k okraji běhounu pomocí koženého řemene nebo provazu staženého po obvodu běhounu. Na mladších žernovech už můžeme doložit kliky usazené ve středu běhounu, či v excentricky vyhloubených otvorech uchycené kolíky. V mladších ikonografických pramenech je k vidění pak i provaz uvázaný od okraje běhounu ke stropnímu trámu, který umožňoval práci dvou mlečů.

Zrní se sypalo do horního středového otvoru v běhounu (kolem středového čepu který nevyplňoval celý otvor v běhounu), drtilo se mezi běhounem a ležákem a vypadávalo na připravené plátno nebo kůži. Na hradišti Rězaků u Łukowa (Mühlendorf) v Lužici byl nalezen ruční žernov usazený ve větší okrouhlé hliněné ohrádce s nízkým okrajem, do které vypadávala mletá mouka. V průběhu času i ruční žernov doznal jistých technických vylepšení, ačkoliv princip mletí i základní konstrukce zůstala stejná - ležák se ale dělal větší a běhoun byl do něj zapuštěný. Plocha obou kamenů už nebyla čočkovítá, ale rovná, s tím že dno dutiny vyhloubené v ležáku se mírně svažovalo jedním směrem. V tomto nejhlubším místě pak byl do boku ležáku proražen otvor, kterým mletivo vypadávalo ven přímo do připravené nádoby. Nejstarší typ takového žernovu je však u nás doložen z ikonografických pramenů až ve 14. století (freska na schodišti ke kapli sv. Kříže na Karlštejně datovaná kolem roku 1360).

zernov-lukow.jpg
Mlýnec s žernovy z Řezaků (Mühlendorf) u Łukowa (Luckau). Asi 10.st. Převzato z: Neustupný, J. 1946: Pravěké dějiny Lužice.

Mletí na ručním mlýnku byla poměrně namáhavá činnost, semletí 1 kg obilí trvalo 20-40 minut (podle fyzické zdatnosti mleče i méně). Jemná mouka se dá získat i prosíváním hrubší nebo opakovaným mletím mouky. Ze zkušenosti můžeme říct že nejlehčí je první mletí kdy se mezi kameny drtí ještě celé zrno a kameny se tak po sobě snáze odvalují - s každým dalším mletím se odpor tření zvyšuje a mlatí se stává namáhavější. Chléb šlo však péci i z mouky hrubší. Většinou byl kvašený, nekvašené placky se dělaly spíše na cestách nebo na vojenských taženích kdy na přípravu kvašeného chleba nebyl čas a pec. Tento způsob mletí se udržel na venkově i po zavedení vodních mlýnů - jednak proto, že domácí mletí bylo zdarma, odpadal problém dopravy a zrno se skladovalo snáze než mouka. Také sloužilo jako rezervní způsob, pokud kupříkladu místní vodní mlýn nebyl mimo sezónu pro nedostatek vody v provozu.

zernov.jpg
Mletí na ručním žernovu - zde můžete vidět právě mladší typ se zapuštěným běhounem v ležáku.

Vodní mlýny

Ačkoli byl vodní mlýn (latinsky "mola", německy "mühle") známý již v Antice, asi od 2. st. před n.l., k jeho většímu využití došlo v Evropě až ve středověku. Mezi nejstarší známé středověké mlýny v Evropě patří mlýn na spodní vodu v Dasingu v Horním Bavorsku (SRN) postavený již na konci 7.st. K dalšímu rozšíření mlýnů došlo pak během křížových výprav. Vodní mlýny k nám do Čech přinesli pravděpodobně mniši - benediktýni. Nejstarší zmínka o vodních mlýnech a náhonech na Vltavě se sice váže již k roku 939, z nadání Břevnovského kláštera Boleslavem II. ale listina sama je známa až z mladšího opisu ze 13.st. Bezpečnější zmínky o mlýnech se objevují od počátku 12. století. O mlýnu na potoce v Úněticích (kanovník Zbyhněv) je doložena první zmínka z roku 1125 (molendinum in supradicto ryvo) a mlýnu na Sázavském klášteře z roku 1140 (kanovník Vyšehradský) a od 13.st. dál jsou již zmínky o vodních mlýnech v písemných pramenech běžné. 

Přestože toto zařízení výrazně šetřilo práci i čas (za den dokázalo semlít 5 až 7q obilí), ne všichni si mohli dovolit využít jeho služeb, protože se za mletí platilo tzv. výmelné - většinou v naturáliích, částí zrna a to zejména při nižších sklizních představovalo pro rolníky znatelnou zátěž.

Větrné mlýny

Také větrný mlýn je vynález známý již Antice, ale podobně jako mlýn vodní se do Evropy dostal až za křížových výprav. Větrný mlýn se u nás rozšířil později než mlýn vodní a to nejspíš až ve 13. století. Zaveden byl opět prostřednictvím klášterů. První bezpečná písemná zmínka o větrném mlýnu u nás pochází až z roku 1277 a stával poblíž premonstrátského kláštera na Strahově v Praze než jej r.1281 zničila vichřice (ale ještě téhož roku jej premonstráti dokázali znovu obnovit). Větrné mlýny u nás byly, oproti vodním, mnohem méně rozšířené. Také za mletí na větrných mlýnech se platilo výmelné, navíc se mlelo pouze za příznivého počasí.

Detaily konstrukcí našich nejstarších vodních a větrných mlýnů bohužel neznáme. Pro pochopení principu a funkce těchto zařízení uvádíme detailnější technický popis vycházející z cizích nebo mladších a etnografických pramenů. Najdete jej v sekci samostatných článků.


3) OVOCE A ZELENINA

Zatímco pole byla určena obilí, na drobných políčkách a záhonech v blízkosti domů lidé v raném středověku pěstovali další plodiny (domesticis frugum): hrách, čočku, boby, řepu, zelí, kapustu, cibuli, česnek, mrkev, celer, tykev, okurky, ředkev a.j. Dále koření (kmín a majoránka) a některé léčivé byliny. Ovocné stromy byly součástí přirozené krajiny, smíšeného dubového lesa (jabloně, hrušně, slívy, třešně, višně), některé druhy ale lidé pěstovali a zušlechťovali už jen v sadech (broskvoně, ořešáky, švestky, trnky). Sadařství bylo v tomto období rozšířeno především v klášterech. Vedle jahod, borůvek, ostružin, brusinek nebo šípků znali i černý i červený rybíz.

fecamp-lopata.jpg           lopaty.jpg

Žádná zemědělská práce se neobešla bez vhodných nástrojů. Protože železo bylo drahé, okovávala se pouze funkční hrana jinak dřevěného rýče. Tato praxe však přežila i raný středověk a objevuje se i mnohem později. Vlevo krásná ukázka práce s dřevěným rýčem s okovanou hranou - vlámský rukopis Fecamp z 12.st. Vpravo dřevěná lopata a dřevěný rýč s okovanou hranou - Curia Vitkov. 

Pěstování vinné révy

Vinařství je známo již ze starověku, ale udrželo se a rozvíjelo pouze v oblastech vlivu Antického světa. Je jisté, že víno u nás pili již římští legionáři dislokovaní v posádkách na hranicích (limit), ovšem ti zde víno pravděpodobně ještě nepěstovali, ale dováželi z jihu. Do střední Evropy se tak vinařství rozšířilo až v raném středověku. Nejstarší doklady domácího vinařství pochází již z velkomoravského období. Ze soudobých písemných arabských pramenů (Ibn Rusta, Ibn Mahmúd Gardízí, Perská kronika) se sice dozvídáme, že Slované vinnou révu nepěstují a vinohrady neznají a to i ve zprávách, které se dotýkají Velké Moravy. Ovšem je třeba brát v potaz, že území obývané Slovany bylo značně rozlehlé a zmínění autoři (druzí dva vycházejí navíc z Ibn Rusty) volně přenáší poznatky z jednoho místa na celek. My naštěstí nejsme odkázáni pouze na jejich údaje - pěstování vinné révy na Velké Moravě dokládají jednak nálezy typických vinařských nožů s výstupky (viz. obr.), ale také nalezená zrnka vinné révy z Mikulčic. (J. Pátek v Dějinách techniky v Československu, str. 84).

Od 10. stol. se pěstování vinné révy šíří i v Čechách a to  především z liturgických důvodů. V 11. až 13. století zakládaly vinohrady především kláštery a šlechta. Vinná réva se v našich zemích pěstovala, stejně jako dnes, především na jižní Moravě v oblastech řek Dyje, Jihlavy, Svratky, Svitavy přes Brno k Drahanské vrchovině až k Bílým Karpatům.V Čechách se víno pěstovalo v oblastech středního Polabí, Poohří, na jižních svazích Berounky, dolním toku Vltavy aj. Vinice na Mělnicku jsou doloženy již z 11.st. Vinohrady se zakládaly především na místech nevhodných k pěstování jiných plodin - většinou na kamenitých jižních svazích. Pokud byl pozemek zalesněn byl nejprve vykácen a zorán. Následně se vykopaly 40-50cm hluboké a asi 40cm široké jamky. Do jamek se vysadily sazenice cca 70-100cm od sebe. Sazenice se uvazovaly pomocí máčených stébel žitné slámy na vysoké dřevěné tyče (asi třikrát do roka), po nichž se pnuly. Réva se množila řízkováním (později štěpováním na vegetativně namnožené podnože). Založení nové vinice trvalo tři až čtyři roky a dobrá plodnost vinice se odhadovala na 30-40 let. Během roku se musely sazenice několikrát vylamovat (od přebytečných letorostů aby se zachovala síla keře i dostatek světla ve vinici) a kypřit okopáváním. 

fecamp-vinari.jpg
Krásná ukázka práce vinařů během roku. Vlámský rukopis Fecamp - konec 12.st. 

Sklizeň - vinobraní se provádělo zpravidla od poloviny září do poloviny listopadu. Hrozny se v kádích zpracovávaly na drť mestůvkou (drticí palička) či šlapáním nohama. Bílé hrozny se hned po rozdrcení lisovaly a ukládaly do dřevěných vysmolených a vysířených sudů, kde víno kvasilo. Červené a modré hrozny se drtily, odzrnily a nechaly při pravidelném míchání kvasit v otevřených kádích. Vzniklý rmut se po čtyřech až osmi dnech vylisoval a slil do sudů.

vinohrad2.jpg    vinohrad.jpg    velislav-sklizenrevy.jpg
Různá vyobrazení vinobraní v průběhu několika staletí ukazují, že se práce na vinohradě ani používané nástroje příliš neměnila. Zleva - Komentář k Apokalipse, Beata z Valvacada 10.st., Maciejowská bible, 13.st. a poslední výjev je sice mladší, ale ukazuje prakticky stejné výjevy z našeho prostředí - Velislavova bible, 14.st. 

Pěstování chmele

Chmel rostl zprvu pouze planě, ale od 11. století se počítá s jeho cílevědomým pěstováním pro potřeby pivovarnictví, neboť chmel a pivovarnictví dokládají stále četnější písemné prameny. Mezi lety 1092-1100 jsou např. v listinách, obvykle v souvislosti s odváděním desátku, již uváděny celé chmelnice - u Přelouče, Chotěšovic, Litomyšle, na pražských vltavských ostrovech aj. Další chmelnice pak následovaly u Žatce, Loun, Klatov a Úštěku.


4) CHOV DOMÁCÍHO ZVÍŘECTVA

Přestože chov domácího zvířectva patřil již v raném středověku k běžné a rozvinuté součásti zemědělství, není z dochovaných pramenů možné sledovat intenzitu živočišné výroby, plemenitbu či užitkovost. Z osteologických rozborů je ale možné odhadnout užitkovost tehdejších plemen jako poměrně nízkou. Chovem domácího zvířectva se zabývali jak drobní rolníci, tak i velké církevní či panské velkostatky - např. Vyšehradská kapitula na svých 100-110 poplužích chovala 400 kusů krav, 110 prasnic, 900 žírných prasat, 700-900 kusů mladého dobytka, 2200 selat a 3750 kuřat. Domácí zvířata žila ještě v tomto období po většinu roku volně v přírodě. Na zimu byla převáděna na více chráněné pastviny a případně byla dokrmována pící (senem) nebo ustájena v chlévech či jiných universálních hospodářských prostorách spojených ještě obvykle s příbytkem rolníka. Později se však začínají hospodářské objekty co do funkce a určení diferencovat na chlévy, stáje, ovčíny aj.

Dobytek

Nejrozšířenější hovězí dobytek, používaný zejména k tahu, neposkytoval příliš velké výnosy masa nebo mléka, byl malého vzrůstu (v kohoutku 100-120 cm), ale byl nenáročný a odolný, celoročně se pásl ve volné přírodě a nepotřeboval žádnou zvláštní péči. Rozšířená byla kastrace dobytka - býků, zpravidla tzv. "nekrvavým" rozetřením varlat (rozdrcením) později odnětím, protože kleštěný býk - vůl - byl klidnější, v zápřahu více vydržel a pracoval. Kromě toho byl vůl tučnější a jeho maso údajně křehčí a šťavnatější.

Ovce, kozy, vepři, drůbež, hlemýždi

Opravdu rozsáhlý chov ovcí v našich zemích byl spíše výjimečný, neboť ani vlna u nás dostupné rasy ovcí nebyla příliš kvalitní. Ovce se pravidelně stříhaly pomocí zvláštních pérových nůžek, které se užívaly ještě nedávno. Vedle ovcí a krav se pro mléko, sýr a maso chovaly také kozy. Nenáročný a velmi rozšířený byl také chov vepřů, kteří se rovněž pásli po celý rok v lesích, stejně jako divočáci (převážně listnaté lužní lesy skýtaly dostatek vhodné potravy - např. bukvice, žaludy aj. - viz. obr.). Protože všechny lesy patřily zpočátku v raném středověku knížeti, platila se za jejich vypásání vepři zvláštní daň - tzv. nářez (podle počítání zvířat vřezy na holi). Později pak i lesy přecházely do vlastnictví feudálů a církve. Z písemných pramenů víme, že větší stáda prasat a ovcí si držely například právě kláštery. Prameny z konce 11.st. hovoří v případě kláštera v Hradisku u Olomouce o stovce prasat a dvou stovkách ovcí (Klápště, 2005 str.287). 

Tehdejší prasata se podobala vzhledem spíše zmiňovaným divočákům - šlo o malá zvířata na vysokých nohách s klínovitou rovnou hlavou, vyčnívajícími kly a zježeným "kapřím" hřbetem (ikonografické prameny a arch. nálezy kostí). Rozšířen byl i chov drůbeže (slepice, daleko méně ovšem husy a kachny). Zajímavostí je i chov hlemýždě zahradního - ten byl pravděpodobně hlavně záležitostí kláštěrů a hlemýždi byli považováni vedle ryb a raků za postní jídlo.

prasata.jpg
Pasák prasat z vlámského žaltáře z Fecamp. Konec 12.st. 

Koně, osli, mezci, muly

Chov koní byl specifickým odvětvím zemědělství. Kůň se u nás do 12. století choval především pro nobilitu - pro potřeby dopravy a války. Dle zprávy židovského cestovatele Ibrahima ibn Jákoba, byl už v 10. století chov koní v Čechách značně rozšířen, stejně jako s tím související řemesla (uzdařství, sedlářství aj.). Domácí produkce zjevně dokázala nasytit nejen tuzemský trh, ale již záhy je doložen také export koní - viz. Raffelstättský tarif či tzv. Nestorův letopis (11.st.) dokazující export koní do Ruska. Chov koní zmiňuje též listina kláštera v Hradisku u Olomouce z roku 1078, dle které se dva pasáci starali o stádo čítající 40 kobyl a tři hřebce (Klápště 2005). Původní koně chovaní na našem území byli poměrně malí, ale robustní - v kohoutku vysocí jen mezi 120 až 150cm, později došlo k vyšlechtění vyšších a silnějších plemen. Ty ale dosud nemáme z 11-12.st. pro naše země archeologicky doloženy. 

ebulo-osel.jpg
Kromě koní se k jízdě používal také osel, popřípadě mula či muezek. Rukopis Petra de Ebulo, konec 12.st. 

Až do 12. století se koní využívalo pouze k jízdě nebo k zápřahu lehkých vozů a kár, od 12.-13. století, s rozšířením chomoutu, se kůň stále častěji používá také k zápřahu vozů těžkých a postupně stále častěji už také k orbě. Hřebci určení k tahu se někdy nechávali vykleštit (podobně jako voli), protože kleštěný kůň byl podobně jako vůl klidnější, ale také mohutnější, silnější a v zápřahu více vydržel. Až do 13. století se koně také většinou nekovali - podkovy byly sice známé již dříve (již od konce laténského období, u Slovanů nejpozději od 8-9.st.), ale železo bylo poměrně vzácné a k zápřahu se užívalo zatím spíše dobytka. Kopyta primitivních plemen tehdy chovaných koní byla odolnější, pevnější, méně citlivá a drolivá než u plemen mladších a i neokovaná hodně vydržela. Navíc při využití koně coby především jezdeckého zvířete nebyla tolik namáhána. Využití koní v těžkém zápřahu a posléze i stále těžší odění bojovníků (i koní) od 12. ale zejména 13. století již představovalo pro kopyta koní (i jezdeckých) mnohem větší zátěž a vynutilo si tak postupně hojnější rozšíření podkov. K tomuto přispěla i větší dostupnost železa. Kování přinášelo jak výhody tak nesnáze - např. okované kopyto se i v nepříznivém terénu mohlo lépe opřít (i když hmatník je záležitostí až 14.st.), zvýšila se tak celková síla a stabilita zvířete a zároveň bylo namáhané kopyto lépe chráněno před poškozením. Současně se ale vahou podkov zvýšilo namáhání nohou koně a především se přestala přirozeně obrušovat dorůstající rohovina kopyta - kopyto se tedy postupně prodlužovalo, měnilo tvar, křivilo a bylo tedy nezbytné kování pravidelně obměňovat a dorůstající rohovinu ručně odřezávat. Koně se chovali zpravidla ještě po celý rok volně na pastvinách. Velká stáda si mohl dovolit vydržovat pouze kníže nebo nobilita. Pokud se koně zrovna aktivně využívali (k jízdě, tahu, boji) bývali ustájeni ve stájích sídel a jako krmení se užíval ječmen, oves a v zimě seno. Výbavu stájí tvořil dřevěný nebo kamenný žlab na obilí a dřevěné okované vědro na vodu - podobná vědérka, spolu se srpem na trávu, nosili jezdci s sebou i na výpravy.

kun-zaprah.jpg
Zápřah koně pomocí chomoutu ve vlámském žaltáři z Fecamp. Konec 12.st. 

Osli, mezci a muly

Osli, mezci a muly byli v raném středověku u nás ještě rozšířeni poměrně řídce. Z písemných pramenů lze uvést zprávu o knížeti Svatoplukovi (1109), který mimo bitevního koně a koně cestovního vlastnil také nákladního soumara a mulu pro jízdu po vojenském táboře.

Psi, kočky

Chov psů byl již v raném středověku u nás značně rozšířen. Psi se užívali k lovu, pastevectví, hlídání sídel apod. Vzhled psů i jejich velikost byla značně rozmanitá - konkrétní rasy se ale vyšlechtily až později. Kočky se objevovaly jen zřídka.

psikocky.jpg
Psi a kočky v Aberden Bestiary, 12.st. 

Dravci, holubi, pávi

Draví ptáci - sokol, krahujec, raroh, jestřáb či ostříž, se chovali pro potřeby lovu, ale sokolnictví bylo již pouze zábavou nobility, nikoli prostředkem obživy. Doložen je také chov holubů a to jak pro maso tak i holubů poštovních. Už v raném středověku se také vyskytuje chov pávů - pro okrasu a reprezentaci. (Kanovník Zbyhněv uvádí v darovací listině Únětickému kostelu-hospodářství z 12. století v inventáři i pávy s pávicemi).

raroh1.jpg


5) RYBOLOV A BRTNICTVÍ

Brtnictví

V lesních oblastech se pěstovalo brtnictví - nejen sběr medu a vosku z brtí lesních včel, ale již přímo cílevědomý chov. Brtníci zakládali nové brtě tak, že do vhodných starých stromů (borovice, dub, lípa, řidčeji jedle, jasan apod.) dlabali nové dutiny nebo upravovali a rozšiřovali dutiny starší a do nich usazovali včelstva. Vedle staršího brtnicví, rozšířeného spíše v lesích se u nás včely chovaly nejpozději již v 11.st. také v pevných nebo mobilních úlech. Nejstarší úly - tzv. "kláty" mají ještě podobu brtě (část kmene s dutinou s usazeným včelstvem) oddělené od kmene a pevně postavené či položené nebo průběžně převážené na vhodnější místo. Tento typ úlo se mnohde udržel až do novověku. Vedle toho zmáme už z raného středověku z ikonografie také pletené kopulovité úly - viz. obr. Z jednoho úlu se dalo získat asi 40-65kg medu. Produkce medu a vosku byla jako strategická surovina pod pečlivou kontrolou knížete a jeho úředníků - byla ho značná spotřeba (sladidlo, medovina, z vosku se vyráběly svíčky, používal se k impregnaci a konzervaci), proto byly odvody džbánů medu významným zdrojem příjmů. Že ve sklepích bylo vždy velké množství medu a medoviny ukazuje např. případ z Míšně, když ji r. 1015 dobývali Poláci a obránci hasili požár medovinou.

vcely.jpg
Úly v Aberden Bestiary, 12.st. 

Rybolov, lov raků

Lov ryb byl na řekách a jezerech prováděn z různě velkých lodí a loděk (doložené jsou jak primitivní čluny dlabané z jednoho kusu - tzv. monoxyly tak i větší čluny a prámy) pomocí udic s různě velkými háčky, bodných nástrojů - harpun, sítí nebo proutěných vrší. Vrše je proutěná past na ryby, která se umisťovala obvykle do proudu řek nebo potoků. Dělaly se různě velké a hustě pletené, zřejmě podle velikosti ryb, které se do nich měly chytat. Hustě a jemně pletené vrše byly nalezeny například ve starém korytě řeky Moravy v Mikulčicích. Z Libice nad Cidlinou máme doloženo uchovávání chycených ryb v haltýřích (z němčiny) - dřevěných nádržích ponořených do řeky.

Sítě se zhotovovaly vázáním z jediné "nekonečné" nitě. Jako pomůcka k výrobě sítí sloužily zvláštní jehlice zakončené na obou koncích drobnou vidlicí zhotovované ze dřeva, kovu nebo kosti (Hrubý 1957). Vedle ryb se také lovili raci, jejichž upravené maso bylo považováno za vhodné postní jídlo.


POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

Beranová, M. 2000: Slované. Praha
Beranová, M. 1975: Zemědělská výroba v 11.-14. století na území Československa, Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně 3/1. Brno
Clark J. 2004: The medieval horse its equipment c.1150-c.1450. Woodbridge
Janotka, M. - Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků. Praha
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha 
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.) Praha
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi. Praha
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2. Praha
Vařeka, P. 2004: Archeologie středověkého domu. Plzeň

Niederle L., 1911; 1913; 1921; 1924; 1925: Slovanské starožitnosti. Život starých Slovanů. Praha I/1, - III/2
Janotka, M. - Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla. Praha
Husa, V. - Petráň, J. - Šubrtová, A. 1967: Homo faber. Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Praha
Krzemieńska, B. 1963: Užitkové rostliny a rostlinná výživa raně středověkých Čech. Vznik a počátky Slovanů IV, s. 132-179
Neustupný, J. 1946: Pravěké dějiny Lužice.