Nákladnou výstroj těžkooděného jezdce tvořil silný válečný kůň s vysokým bytelným sedlem, pevná přilba, kvalitní kovová zbroj a původně kruhový či oválný, ale od 11.st. již převážně velký tzv. mandlový štít. Lehkooděnci nastupovali do boje jako pěšáci nebo jako lehcí jezdci – kronikář Jarloch popisuje jak kníže Soběslav II. bral na výpravu „i chudý lid s sebou, jedny koňmo, druhé pěšky, podle jednoho každého možností“ (FRB II. str. 468). Chránili se štítem. Tělo pak chránili podle svých možností nějakou formou lehkého odění. Kovové přilby se dostalo jen některým, ostatní si snad hlavu mohli chránit jinak.
PŘILBY V RANÉM STŘEDOVĚKU
Ochrana hlavy
Kvalitní ochrana hlavy představovala základ ochranného odění bojovníka. Proto někdy nacházíme v ikonografických pramenech raného středověku bojovníky sice bez ochranných zbrojí, ale s nasazenými přilbicemi (např. Kodex Vyšehradský – 11.st., Petr de Ebulo – 12.st. aj.).
Kvalitní kovová přilba však představovala značně cenný majetek, který si bez větších obtíží mohli dovolit jen prvořadí válečníci (milites primi). Z ostatních bojovníků druhého řádu se dostalo jen na ty lépe situované. Proto asi ani příliš nepřekvapí, že i na výjevech z 11-12.st. nacházíme prosté bojovníky (jsou-li tam nějací) vesměs prostovlasé, nebo s jinou pokrývkou hlavy, ale bez přileb. Čeští lučištníci v rukopisu Petra de Ebulo (konec 12.st.) nemají kupříkladu hlavy chráněné vůbec. O něco lépe jsou na tom (na stejném výjevu) zřejmě lépe situovaní bavorští kušiníci, kteří sice také nemají žádné zbroje, ale někteří z nich již mají hlavy chráněné přilbou. Fakt, že ne každý bojovník chránil svou hlavu přilbou je zřejmý i z povahy smrtelných nebo naopak zhojených zranění, které můžeme sledovat na lebkách v hrobech bojovníků.
To že si většina lehkooděnců nemohla dovolit kovovou přilbu ovšem neznamená, že se mnozí z nich nesnažili svou hlavu chránit jinak. Z již zmíněného rukopisu Petra de Ebulo máme kupříkladu doloženo vyobrazení kušiníka ve skupince Čechů (označeni jako Boemii) útočících na hradby Neapole. Můžeme tu najít jak těžkooděnce, tak lučištníky a jednoho kušiníka. Ani tento kušiník nemá na sobě zbroj, ale na rozdíl od lučištníků má hlavu chráněnu něčím, co může být přilba, ale spíše půjde o klobouk nebo čapku. Různě tvarované čapky pak nacházíme i na hlavách jiných bojovníků z výjevů raně středověkých rukopisů. Takovou ochranu hlavy jistě můžeme považovat za chatrnou, ovšem za určitých okolností mohla i silná vlněná čapka nebo plstěný klobouk zmírnit úder.
Ve Vyšehradském Kodexu z 11.st. jsou k vidění bojovníci odění pouze do tunik, ale s kónickými přilbami na hlavách. Podle barvy přileb by se dalo opatrně usuzovat, že některé asi nemusely být nutně železné, ale mohly být možná i kožené. To je ovšem, zvláště bereme-li v potaz možnou barevnou licenci iluminátora a stylizaci, jen spekulace. Jisté je, že zobrazené přilby nemají obvodový zpevňující lem ani nánosník a jsou tedy konstrukčně a tvarově poměrně prosté. Bojovníci vyobrazení v Kodexu sice nemají na sobě s výjimkou přilby žádnou zbroj, zároveň však mají výzbroj typickou jinak spíše pro prvořadé bojovníky – jezdecký mandlový štít, dlouhé kopí a meč, takže zřejmě nepůjde o typické lehkooděnce.
Vedle kovových přilbic nejspíš existovaly i levnější, nekovové varianty ochrany hlavy, případně různé kombinace kovu, kůže, rohoviny, textilií, plsti apod. Přesto, že se nějaká ochrana hlavy i u chudších bojovníků dá celkem důvodně předpokládat, chybí nám bohužel od nás dosud pro takové tvrzení hmotné důkazy. To však může být lehce způsobeno tím, že kůže či tkaniny podléhají narozdíl od kovu mnohem snadněji zkáze. Z našeho prostředí jsou dosud doloženy jen dvě kožené památky tohoto typu. První je nákladná zdobená čapka z 9.st. z hrobu velkomoravského velmože č.291/51 ve Starém Městě, ze které se ovšem dochovaly jen fragmenty kůže a kování. Díly kůže byly původně zdobené nebo snad spojené stříbrným kováním, které se z části dochovalo. Jde o tři prohnuté čtverhranné plíšky o rozměrech 17, 20 a 6mm, vždy s párem nýtků a kruhový terčík o průměru 30mm se čtyřmi otvory, pravděpodobně rovněž po nýtech. Druhý unikátní nález pochází z Pražského hradu. Jde o tzv. „Podivenovu přilbu“ jíž tradice přičítá s ohledem na místo nálezu věrnému družiníku a mstiteli sv. Václava Podivenovi (žil v 10.st.); samotný nález je však o něco mladší, datovaný asi do 11-12.st. Tento kožený předmět má lehce kónický tvar s plochým dnem, není však jisté, zda vůbec někdy sloužil jako kožená přilba bojovníka. Mohlo jít třeba o civilní čapku nebo stejně dobře o nějakou koženou nádobu apod.
Přilby
V raném středověku se používalo několik základních typů přileb v mnoha různých obměnách. Často se vedle sebe mohly vyskytovat přilby různých tvarů i konstrukce. Modernější, technologicky vyspělejší řešení vedle vývojově starších, výrobně jednodužších a levnějších variant. Převažující typ přilby byla oblá nebo kónická přilba, často opatřená nánosníkem. Koncem raného středověku pak doplněná o další typy těžkých přileb s maskovým hledím, směřující k uzavřené přilbě vrcholného středověku.
Kónické přilby
Asi nejtypičtější přilbou raného středověku byla přilba s různě vysokým, oblým ale hlavně kónickým zvonem. Protože zvon této přilby chrání pouze svrchní část hlavy, bývala ochrana obličeje často řešena tzv. nánosníkem – páskem vybíhajícím ze zvonu přilby dolů před obličej. Někdy se podobným typům přileb nepřesně říká též „normanské“ – zejména díky bojovníkům normanského vévody Viléma, zobrazených v těchto přilbách na světoznámé výšivce z Bayeux při invazi do Anglie (1066). Pravdou však je, že se tento typ přileb používal prakticky po celé Evropě. Byla to také nejtypičtější přilba rytířů první křížové výpravy. Jen od nás pochází nejméně pět nálezů podobných raně středověkých přileb (viz. obr.). Vedle klasických tvarů kónických přileb máme však doloženy (archeologicky vzácně, ikonograficky, zejména z 12.st. poměrně často) i přilby s asymetrickým, vyšším a v horní části mírně dopředu nakloněným zvonem, připomínající svým vzhledem frygickou čapku.
Samotný zvon přilby mohl být konstruován různě – z většího počtu menších dílů, nebo mohl být vykován z jediného kusu, někdy včetně nánosníku. Nánosník, pokud jej přilba měla, býval různě dlouhý – někdy dosahoval jen na úroveň nosu, jindy mohl dosahovat až k bradě bojovníka. Také tvarově se mohl lišit – mohl mít tvar obdélníku, nebo se mohl směrem dolů rozšiřovat, aby lépe chránil nos a líce bojovníka před údery dopadajícími šikmo na obličej. Protože obličej kromě nánosníku částečně kryla i zbroj či závěs přilby, uvažuje se že už v tomto období mohl být někdy závěsník opatřen na vnitřní straně háčkem určeným k zavěšení pletiva. V literatuře se někdy uvádí možné zbytky takového háčku na spodním okraji nánosníku přilby nalezené v Olomouci, tuto hypotézu však nelze jednoznačně potvrdit. U honosných přileb měl nánosník kromě funkce praktické i funkci dekorativní – mohl být vyroben z bronzu či povrchově plátován drahými kovy (např. nánosník přilby sv. Václava), zdoben tausií apod. Protože nánosník sám skýtal jen omezenou ochranu obličeje, objevují se i u kónických přileb ve 12.st. (spíše v jeho druhé polovině) také maskové kryty obličeje. Spodní okraj přilby mohl být opatřen také obrubou – ta mohla spoužit jednak k zesílení, jednak k uchycení kroužkového závěsu a jednak k dekoraci.
Zvon sestavený z více dílů
Mezi konstrukčně nejstarší a výrobně nejjednodužší řešení patří přilby sestavené a snýtováné z většího počtu dílů, jako například dvě přilby nalezené v Královské oboře v Praze (inv.č. 60 751 a 60 752, depozit NM Praha). Jejich přesná datace však již není možná, protože unikátní nález obsahoval pouze tyto dvě poškozené přilby, oddělený fragment nánosníku a zbytek kroužkové zbroje nacpaný uvnitř jedné z přileb. Nález byl bohužel bez jakýchkoli dalších souvislostí, které by upřesnily dobu a okolnosti, za jakých se přilby na místo dostaly. Proto se uváděná datace pohybuje velmi široce – od 7 do 12.st. V původním katalogu NM je sice uvedena přibližná datace 11-12.st. (stejně tak Vojenské dějiny Československa I. str. 70), ale zřejmě půjde o mnohem starší výrobky. Konstrukce a vzhled těchto přileb odkazuje ještě na pozdně antickou tradici, zde již ovšem chybí původní lícnice a jsou nahrazeny kroužkovým pletivem závěsu, jehož korozí spojené zbytky se na spodním okraji přilby našly (viz. foto). Skutečné stáří těchto přileb může tedy sahat docela dobře až do 7.st.
Způsobů sestavení dílů u těchto nýtovaných přileb existuje celá řada – buď se jednotlivé dílce spojovaly nýty přímo samy k sobě (přesazením a snýtováním) nebo se dva sousední dílce spojily pomocí dalšího přinýtovaného dílu – pásku kovu. Podobně je tomu i u žebrových přileb i když tady základ přilby tvoří rám z žeber a spodní obruby na kterou se někdy též připojil nánosník nebo lícnice. Někdy se žebra ve vrcholu pouze kříží a překrývají, jindy končí ve středu a jsou spojené vrcholovým terčíkem. Prostor mezi žebry se pak vyplňoval buď kovovými dílci nebo u levnějších přileb možná i kůží, rohovinou apod. Počet žeber nebyl nijak dán, obvykle šlo o čtyři nebo více žeber a ne vždy je jejich počet sudý. Žebrové přilby s výplní jsou vývojově starší typ – jejich konstrukci třeba velmi dobře dokládá honosná přilba z Dolních Smerovců (Slovensko) ze 6.st. Normanská přilbice většinou měla zesilovací lem a nánosník, který částečně kryl obličej bojovníka proti úderům meče. Starší – žebrové přilby však nánosník často postrádají a ani všechny mladší přilby jej zdá se neměly.
Zvon vykovaný z jednoho kusu
Konstrukčně jednodužší ale technologicky náročnější a nepochybně dražší řešení představoval zvon vykovaný z jednoho kusu plechu – beze švů, svárů a nýtování. Náročnější tato technologie byla především pro to, že narozdíl od nýtovaných přileb se nejdříve musel vykovat podstatně větší silný železný plát, ze kterého se následně postupně za tepla vytahoval zvon přilby. Mezi nejstarší doklady takové technologie u nás patří přilba pocházející z Hradska u Mělníka (viz. obr.). Její přesná datace je s ohledem na okolnosti nálezu problematická, ale uvádí se že pochází pravděpodobně již z 9.st. Přilba je mírně kónická, s nánosníkem vytaženým přímo ze zvonu. Nánosník je poměrně krátký, ale poškozený a deformovaný a je možné, že jeho původní délka byla jiná.
Další obecně známý příklad přilby, která má zvon vykovaný z jednoho kusu, představuje tzv. „svatováclavská přilba“. Tato přilba, která je součástí tzv. svatováclavského pokladu je tradicí připisována svatému Václavu i když není doloženo, že jí někdy nosil. Také datace jednotlivých částí zvonu i místo původu je sporná a předmětem dohadů – bývá datován zpravidla do 10.st. nebo poč. 11.st. Přilba má mírně kónický zvon a přestože podstatná část svrchní části už chybí, dá se říct že zřejmě nebyla ostře zahrocena – navíc při pohledu z čela je kónus ostřejší, při pohledu z boku byla přilba zřejmě oblejší. Zvon přilby byl poškozen a opravován. Bohatě zdobený nánosník nebyl integrovanou součástí zvonu – spolu se zdobenou obroučkou byl na zvon nanýtován zvlášť.
Z jediného kusu plátu včetně nánosníku byla vykována také poměrně vysoká kónická přilba z 11.st. nalezená v Olomouci (dnes uložena v Waffensammlung, ve Vídni). Na spodním okraji této přilby můžeme najít řadu otvorů a můžeme se jen dohadovat zda sloužily k uchycení vnitřního polstru nebo kroužkového závěsu (protože přilba je poměrně malá a neskýtá moc prostoru k usazení na kroužkovou kapucu kompletu). Velmi podobná je pak přilba z nálezu z nedaleko polského Hnězdna (Ostrów Lednicki) datovaná do 11-12.st. Její zvon je rovněž vykovaný z jednoho kusu, včetně nánosníku, ale je o něco nižší a její vrchol oblejší než u přilby z Olomouce (viz. obr.).
Představu o tom jak asi mohly vypadat tyto přilby nové si můžeme udělat na novodobých replikách. Dnes, stejně jako v 11-12.st. platí, že je mnohem jednodužší a levnější vyrobit přilby snýtované z většího počtu menších segmentů – například žebrové aj. Přilby vyrobené z jediného kusu plátu jsou samozřejmě dokonalejší a nákladnější, ale i dnes existují zruční řemeslníci, kteří tuto technologii ovládají a umí vykovat takovou přilbu. Nevíme bohužel přesně do jaké míry byl povrch přileb leštěn a vyhlazován, ale protože víme že naši předkové byli schopni vyhladit ocelový povrch velmi slušně a protože hladký a leštěný povrch se snadněji udržuje, nemáme důvod domnívat se, že šlo o hrubé výkovky. Nejspíše se jim nepodařilo zcela zahladit stopy po kování, ale zcela jistě se snažili povrch vyhladit co to šlo. Při pohledu do vnitřní strany přilby (viz. níže) je dobře vidět stav po kování:
Více k postupu výroby najdete v samostatném článku.
Kaloty
Už ve 12.st. se vedle kónických přileb vyskytují jiné typy s odlišně tvarovaným zvonem. Jde především o různě vysoké přilby s válcovým zvonem, zakončeným buď oblým polokulovitým vrchlíkem, nebo naopak rovným dnem. Tyto přilby, hojně zastoupené v ikonografii, se objevují častěji až ve druhé polovině a zejména pak na konci 12.st. V odborné literatuře se tento typ přileb často označuje jako „kalota“, ale toto označení se též často používá i k obecnému označení vrchlíku či zvonu přilby. Ostatně třeba ve francouzštině výraz „calotte“ označuje mimo jiné čapku (a to často oblou církevní čapku). Výraz kalota tedy neoznačuje nějaký jasně definovaný konkrétní typ přilby, proto – pro snazší orientaci budeme dále hovořit o „oblé kalotě“ nebo „hrncové kalotě“ což je popis vycházející zejména z tvaru a konstrukce té které přilby.
Většinu těchto ranějších přileb z 12.st. známe především z ikonografie. Objevují se v mnoha různých podobách. Vrchlík vysokých oblých kalot býval někdy vertikálně profilován – cílem zřejmě nebyla jen estetika, ale i snaha profilováním zesílit svrchní, při svislém seku nejohroženejší část zvonu. S ohledem na tvar a rozměry bývaly tyto typy přileb nýtovány z několika kusů. Obličej nemusel být chráněn vůbec, nebo mohly být opatřené nánosníkem stejně jako přilby kónické (bližší popis nánosníku najdete tam). Protože nánosník nechrání dostatečně, najdeme na vyobrazeních z konce 12.st. i tyto přilby s připojeným maskovým krytem obličeje. Takto upravená „hrncová kalota“ se pak stala základem těžké rytířské přilby následujíhího období. Samotné přinýtování maskového krytu neřešilo ochranu zátylku a krku bojovníka – tuto funkci nadále plnila pouze kroužková kapuce zbroje na měkkém batwatu a její ochrané možnosti byly omezené. Proto se už na výjevech z přelomu 12-13.st. objevují přilby s protaženou týlní částí, které tak uzavírají mezi pláty postupně celou hlavu bojovníka.
Tyto přilby a v podstatě i „hrncové kaloty“ z konce 12.st. lze tedy přímo považovat za jakousi archaickou podobu klasické uzavřené těžké rytířské – tzv. „hrncové přilby“ 13.st. Jeden z nejstarších dokladů existence takové přilby představuje pečeť anglického krále Richarda Lvího srdce datovaná už před rok 1199. Přechod od „hrncové kaloty“ s maskovým krytem obličeje ke klasické „hrncové přilbě“ dobře dokumentují i plastické výjevy na schránce s ostatky císaře Karla Velikého z počátku 13.st. Archeologicky máme nejstarší klasické, již plně uzavřené hrncové přilby doloženy po roce 1200, ale běžnou součástí výstroje těžkooděnců se tato přilba stala až v průběhu 13.st. Výhoda téměř dokonale chráněné hlavy a obličeje u přileb s maskou nebo přileb hrncových však byla zaplacena omezeným výhledem ztěžujícím orientaci v boji a obtížnějším dýcháním (a to přesto, že v masce byly z tohoto důvodu dýchací otvory). Další nevýhodu pak představovala vyšší váha přilby a poměrně vysoká cena (takže si jí zdaleka ne všichni rytíři mohli dovolit).
Povrch přilby
Na tomto místě bude dobré se zmínit také o povrchnu zvonu. Kov zvonu mohl zůstat na povrchu holý, potom se zřejmě podle možností výrobce vyhlazoval a leštil. U některých honosných starších přileb nacházíme i zlacení a stříbření povrchu podkladového kovu žeber, obruby i výplní jako tomu je např. na dvou přilbách z Dolních Smerovců na Slovensku pocházejících ze 6.st. V případě žebrových přileb se setkáváme i s kombinací různých druhů kovu, např. železa, mědi, bronzu apod. V ikonografických pramenech se setkáváme i s ozdobně vykrajovanými žebry (např. Hortus Deliciarum) nebo ozdobnými díly, zřejmě uchycenými svrchu přilbice. Takovou přilbu máme doloženu např. z Ruska z počátku 13.st. – vysoká kónická přilba s nánosníkem, připisovaná tradicí kyjevskému knížeti Jaroslavu Vsevolodoviči má na čele zvonu přinýtovaný stříbrný zlacený plát s plastickým reliéfem archanděla Michaela a nahoře vrchlík s vyobrazením Krista Pantokratora, sv. Jiří, sv. Basilea a sv. Theodora.
V ikonografických pramenech se však také často setkáváme s přilbicemi jejichž zvon je výrazně barevný – buď jednobarevný nebo i vícebarevný, řidčeji dokonce zdobený nějakou figurou. V rukopisu Petra de Ebulo tak můžeme najít všechny výše popsané kombinace – jednobarevné kónické přilby, přilby v jedné barvě, kterou kříží kontrastní pruh i přilbu s výjevem kance shodného s kancem na štítě bojovníka aj. Ze zajímavých výjevů z ciziny je asi nutné úvést výjev na náhrobku Geoffreye Plantageneta, hraběte z Anjou z 12.st. – jde o postavu, která má na hlavě vysokou kónickou přilbu nebo čapku zdobenou motivem lva. Zda jde o čapku nebo přilbu není z náhrobku možné poznat, ale protože postava je vyzbrojena štítem a v ruce třímá meč, dá se předpokládat, že jde o přilbici. Bohužel u konkrétních barev nebo figurální výzdoby, kterou vidíme na výjevech nelze dnes již s jistotou rozeznat potenciální licenci iluminátora od tehdejší skutečnosti. Například v případě zmíněného Ebulova motivu kance mohlo jít buď skutečně o výjev na přilbě bojovníka, usnadňující jemu a jeho spolubojovníkům orientaci v bitvě, stejně jako mohlo jít o záměrnou snahu iluminátora označit čtenáři konkrétní bojovníky a jejich příslušnost na stránkách rukopisu. Tato druhá možnost se zdá pravděpodobnější, jak naznačuje další podobný výjev, kde všichni bojovníci v družině císaře Fridricha Barbarossy táhnoucí do Svaté země mají přilby označené bez výjimky stále stejným křížem. Ani tady nemůžeme vyloučit, že iluminátor zachytil skutečnost, ale taková dokonalá uniformita je silně nepravděpodobná, navíc na dalších navazujících výjevech už kříže na přilbách chybí. Je zjevné, že se tu iluminátor nepokoušel zachytit striktně skutečnost, ale spíše obrazně vyjádřit určité sdělení – např. jasně označit křižáky táhnoucí s císařem do Palestiny. S kancem tomu bude nejspíš podobně. Rozhodně ale nelze zavrhnout všechny malované přilby jako výplody fantasie iluminátorů – v ikonografických pramenech se objevují celkem často a to nezávisle na sobě. Z mladších pramenů pak máme takové přilby již bezpečně doloženy. Protože pro naše předky bylo obtížné nanést jakoukoli tehdy dostupnou barvu přímo na povrch kovu, aby se jednak pevně chytila a jednak během používání rychle neoloupala, povrch přilby se nejspíš potahoval jemnou kůží – pergamenem, který se dále křídoval a barvil.
Je ovšem docela dobře možné, že barevné pruhy které vidíme na přilbách bojovníků např. právě v rukopisu Petra de Ebulo nejsou na přilbě namalované, ale tvoří je pestré pruhy kůže či tkaniny upevněné svrchu zvonu (případně přes základní potah), buď pro ozdobu nebo pro snazší orientaci a rozlišení bojovníků v bitvě. S ovíjením nebo pokrýváním přileb tkaninou se setkáváme už na křížových výpravách do Palestiny, kde ovšem krydla plnila také funkci ochrany před všudypřítomným žárem slunce. Později se z těchto krydel vyvinul fafrnoch – ozdobně vykrajované krydlo rytířských přileb. Na některých vyobrazených přilbách visí vzadu jakési kusy tkanic, které dovolují spekulovat jednak právě o možnosti uvázání ozdobných barevných pruhů na přilbě a nebo dokonce o jakémsi celém barevném návleku z kůže či tkaniny, to je ovšem již jen pouhá doměnka.
Závěs přilby – barmice
Kónická přilba sice dobře chránila před údery shora, ale nechránila týl, uši, líce ani krk bojovníka. Starší přilby vycházející z pozdně antické tradice měly protažený týl a po stranách na pantech zavěšené lícnice. Tento typ se již u nás ve sledovaném období nevyskytoval. Poměrně záhy se však objevuje závěs, který problematická místa řeší. V levnější variantě byl nejspíš podobně jako zbroje tvořen nějakým podkladem z kůže či sukna, případně pošitým nebo pobitým kovem (faléry, šupiny, lamely, nýty aj.). Již v raném středověku se ale objevuje i závěs kroužkový – zbytky takového silně zkorodovaného kroužkového závěsu se nám dochovaly například právě na přilbě z nálezu z Královské obory (viz. obr.).
Z raného středověku z ciziny (prakticky z celé Evropy) máme podobných přileb se závěsem doloženu celou řadu. Odtud také víme, jak býval řešen způsob připevnění kroužkového pletiva k samotné přilbě. V nejjednodušší podobě se kroužky připojily rovnou k přilbě do řady otvorů v dolní obrubě. Jiný způsob představoval kožený pásek přinýtovaný zevnitř k obrubě, ke kterému pak bylo následně připojeno kroužkové pletivo. Další způsob představoval drát či kožený řemínek, na který se pletivo navléklo a který byl pomocí více nebo méně hustých kovových oček či pásků uchycen k přilbě (buď ke spodnímu lemu nebo svrchu přilby). Někdy tvoří tato očka jakési packy vybíhající z jednoho „hřebenovitého“ dílce přinýtovaného k spodnímu okraji obruby (např. na nálezech raně středověkých přileb z Coppergate v Anglii). Kroužkový závěs zvaný též barmice měl různou délku – mohl dosahovat jen na ramena bojovníka nebo mohl přesahovat ramena a spadat i hluboko na hruď a zesilovat tak v těchto partiích ochranu poskytovanou samotnou zbrojí.
Výplň přilby
O tom jak vypadala výplň přilby toho narozdíl od její konstrukce nebo tvaru mnoho nevíme, protože materiály používané uvnitř podléhají zubu času rychleji než samotný zvon a na výjevech se vnitřky přileb neobjevují. Přilba nutně nemusela mít žádnou výplň – nosila se pak holým kovem naražená buď na kapuci zbroje, případně na ochranné kožené nebo vycpávané čapce. Výplň však zajišťuje, aby přilba lépe dosedala na hlavu, neklouzala po ní a u některých typů – zvláště vysokých přileb (vysoký kónus, kalota s vysokým zvonem aj.) byla výplň vlastně i nezbytně nutná. Můžeme spekulovat o nějakém vycpání zvonu podobně, jako se vycpávaly puklice štítů, ale z archeologických nálezů máme místy doloženy zbytky kůže nanýtované z vnitřní strany přilby. Bohužel z těchto kousků kůže nelze zcela přesně rekonstruovat původní vzhled. Kůže mohla sloužit dílem k uchycení závěsu a nebo mohla tvořit jakousi koženou čapku vnýtovanou dovnitř zvonu. Má se za to, že ve starším období šlo právě o takovou koženou čapku (viz. obr.). Na sklonku raného středověku se pak nejspíš objevuje i klasický kožený vývaz – výplň tvořená několika koženými chlopněmi sešněrovanými tkanicí, umožňující úpravu přilby podle hlavy nositele. Podobný vývaz se na vojenských nebo pracovních přilbách používá prakticky dodnes.
Ochranná čapka
Protože žádná kovová kapuce ani sama přilbice nechrání proti samotnému úderu při dopadu zbraní, nosil bojovník pod ní zvláštní čapku chránící jeho hlavu a někdy i líce a zátylek. Tato čapka bývá zpravidla označována jako batvat či batwat i když toto slovo mohlo označovat rovněž celé měkké ochranné odění pod zbrojí, ne jen samotnou čapku. Samu existenci takové ochranné čapky máme z ikonografických pramenů doloženu až od 13.st. (Maciejowská bible aj.). Dá se ale celkem důvodně předpokládat, že se pod kapucu zbroje nebo do přilby, pokud neměla pevný polstr nosila nějaká čapka i třeba jen obyčejná civilní už v raném středověku.
Nosil-li bojovník do boje pouze kapucu, používal někdy zřejmě čapku zesílenou zvláštním horizontálním kroužkem kolem čela a spánků – hlava v kukle má pak zřetelně charakteristický „hranatý“ tvar, který poměrně dobře známe z ikonografických pramenů z 12-14.st.