Život děti ve středověku bývá často posuzován optikou současnosti, někdy dokonce slýcháme, že dětství v minulosti snad ani neexistovalo a že děti byly považovány za malé dospělé. Tyto názory jsou vzpomínkou na poměrně bouřlivé diskuze (nejen) mezi historiky 2. poloviny 20. století, kteří reagovali na slavnou knihu Philipa Arièse Dějiny dětství z konce 60. let. Ať už byly autorovy názory jakkoli provokativní, toto téma (tehdy zcela nové) otevřely. Po více jak půl století následného výzkumu však dnes již nepochybujeme, že dětství lidé vnímali v každé době. To, co ale zůstávalo a zůstává odlišné, vytvářely v minulosti materiální podmínky a dobové názory na výchovu či směřování dětí.
Dětství a středověká společnost
Pro každé dítě zůstávalo klíčové, do jaké sociální vrstvy se narodilo. Původ jeho život předurčoval stejně, jako to, zda na se na svět přišla dívka, nebo chlapec. Genderově vymezené role představovaly totiž jedny z hodnot správného uspořádání světa. Chlapci tudíž nejčastěji přebírali dovednosti/řemeslo, nebo následnictví po svém otci či rodu. Dívky zase ponejvíce vstupovaly do manželství a druhou, stejně důstojnou možnost zaopatření nabízel život v klášteře. Soužití mezi řeholníky se ovšem často týkalo i některých chlapců, jimž se navíc občas naskytla církevní kariéra.
Vstup do manželství umožňovala církev (resp. kanonické právo) u chlapců nejdříve ve 14 letech, u dívek mezi 12-13 rokem života. V literatuře se však můžeme dočíst o „dětských sňatcích“. Zmiňují se zpravidla s nejvýše urozenou vládnoucí vrstvou. Nejznámější zůstává u nás svazek kralevice Karla (IV.) a Blanky z Valois, kteří byli oddáni ve věku sedmi let. V takových případech se ale namísto nepřesně označovaného dětského sňatku jednalo o smluvní uzavření pro futuro, tj. do budoucna a před svědky. Celý závazek směl být fyzicky naplněn a dokonán mezi manželi až podle výše citovaných regulí kanonického práva (14 a 12-13 let).
Vedle toho, že církev uplatňovala dohled na manželstvím, provázela dítě o počátku života tím, že jej po vykonání křtu přijímala mezi křesťany. Způsob křtu prošel v raném středověku vývojem, který mimo jiné souvisel i s šířením křesťanství na našem území. Písemné zprávy kronikářů se ve starším a vrcholném středověku vztahují zejména ke královským dětem. Nejvíce zpráv máme k potomkům Přemysla Otakara II. a Václava II., nebo ke křtu kralevice Václava alias Karla (IV.), jak o nich vyprávějí Pokračovatelé Kosmovi a Zbraslavská kronika. Z nižších sociálních vrstev můžeme poukázat na unikátní text o praktickém vykonávání křtu, který zachytil mnich hornoslezského cisterciáckého kláštera v Rudách. Text v překladu historika Jana Zelenky pochází z cca poloviny 13. století:
Citovaný překlad Jana Zelenky z knihy: D. Dvořáčková-Malá – M. Holý – T. Sterneck – J. Zelenka a kol., Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství, Praha 2019, s. 229-230
- Nejmenší děti dávají do pytle [saccus – míněna buď jistá forma zavinovačky, nebo vak visící od stropu namísto kolébky, tzv. konouška], aby spaly.
- S dítětem obcházejí ohniště a druhá žena, jež následuje první, se ptá: „Co neseš?“ A ta hloupá odpovídá: „Rysa, vlka a spícího zajíce.“
- Kradou slámu, s níž se čistí pec, a myjí s ní dítě.
- Do kolébky vkládají zaječí uši, krtčí nohy a mnoho dalších věcí, což činí proto, aby děti spaly. Pozorně se vyptávej a dozvíš se slova, která při tom pronášejí, i mnohé další pozoruhodné věci.
- Kromě toho, když vedou [rodičku] z místa porodu na lůžko, pronášejí při tom jakási pošetilá požehnání.
- Porodní báby je udeří do hlavy sekerou.
- Nádobu, v níž se koupou, obváží hrubým provazem.
- Kupí hromádky soli a mouky, z kterých si lížou, aby měly dostatek mléka.
- Otci ukazují nejprve palec na noze děcka a ne jeho tvář.
- Z placenty dítěte odkousnou tři kousky, z nichž udělají prášek, který dají otci do jídla, aby dítě miloval. A ještě jiné odporné praktiky dělají s placentou.
- Do první koupele vkládají vajíčko, které pak otci dají k snědku.
- Vodou z téže koupele polévají otci ruce.
- Dítěti žehnají proutkem, na němž udělají uzel.
- Oheň z domu nikomu nepůjčí a činí také mnoho dalších poblouzněných praktik.
- Rovněž se po křtu dotýkají holýma nohama dítěte oltáře, kladou mu na ústa provaz od zvonu, jeho ruce pokládají na knihu, aby bylo učenlivé, a pokrývkou oltáře mu otírají obličej, aby bylo krásné.
- Když nesou dítě domů [z kostela], rozšlapou na prahu dveří vejce pod metlou.
- Do koupele po křtu vkládají devět druhů zrní, různé kusy železa, pod nádobu určenou ke koupeli dávají černou slepici, naproti které tančí v kruhu se zapálenými světly.
- S dětskou košilkou čarují, aby vše, co ztratí, nalezlo.
- Vodu z dětské koupele vylévají k plotu jiné šestinedělky, aby její dítě plakalo a jejich bylo klidné.
- Tím místem těla, které je branou našeho vstupu na tento svět, naléhají na dítě, ale ne tak, jako to činil Elíša, aby je uzdravily od všech chorob a slabostí.
- Navečer stojí s dítětem v rukou za dveřmi a vzývají lesní pannu, již nazýváme fauna, aby dítě fauny plakalo, zatímco vlastní bylo v klidu. A činí ještě mnoho dalších bláznivých praktik, aby byly děti buď klidné, nebo učené.
Výjimečný zápis přibližuje vedle praxe křtu také řadu pověr a lidových, až magických rituálů či zvyklostí stejně, jako hygienu spojenou s narozením dítěte. Nabízí se otázka, jaké způsoby provázely narození ve vyšších společenských vrstvách, když s jistou mírou pověr „bojovala“ církev prakticky po celý středověk.
Děti, rodina a výchova
Raný čas dětí určovala rodina, resp. péče matky a v případě, že zemřela některá z ženských příbuzných. V panovnickém prostředí jsou občas doloženy pomocnice, resp. dvě známé chůvy, konkrétně kojná krále Václava I. Nětka, jež získala jako odměnu ves Mlékojedy. Druhou ženu představuje Eliška, chůva krále Václava II. Panovník ji posléze obdaroval vesnicí Radlice. Z panovnického prostředí lze jmenovat postupně i vychovatele, kteří se starali o knížecí a později královské děti/chlapce. Podobně tomu bývalo i ve šlechtickém prostředí. U neurozených vrstev předpokládáme výpomoc služebných podle majetnosti rodiny, či starších sourozenců zvláště na venkově.
Výchova dětí a vzdělávání se nesly v duchu tehdejších zásad a pravidel. Mezi učenci byla předávána původní antická představa o sedmiletích, které určovaly přístupy ve výchově, včetně členění věku. Čas od narození do sedmi let vyplňovaly zejména ženy, které děti učily základním dovednostem. Se sedmým rokem života nadcházel čas výchovy k roli v dospělosti, tj. převzetí dědictví, řemesla, služby, event. počínající život mezi řeholníky. Dívky se od stejné doby připravovaly na manželskou roli a vedení domácnosti. Otázka nabývání gramotnosti tak, jak ji chápeme dnes, nesla odlišné hodnoty, ani školní docházka neexistovala. Bez zajímavosti není, že čtení a psaní se obvykle nevyučovaly souběžně, běžnější bývala až do pozdního středověku znalost čtení. Umění psaní ovládali zpravidla písaři, školení ponejvíce v klášterních skriptoriích a kapitulách. Obecně se z nedostatku psací látky učilo memorováním z náslechu. Způsob náslechu byl pak klíčový pro sdělování znalostí všem lidem během kázání a výkladu Bible při návštěvách kostelů. Farní, později městské školy či studium na univerzitách mohli ale absolvovat pouze muži. Individuální ovládnutí čtení, psaní a počtů ovšem nelze zejména v movitých městských či šlechtických rodinách vyloučit, a to jak u chlapců, tak dívek. Podle názorů středověkých učenců bylo např. čtení požadováno u dívek proto, aby poznávaly lépe Písmo svaté, a nevěnovaly se zbytečnému klevetění a zahálce.
A jak mohly být vychovávané děti na dvorci podobném Vítkově dvoře?
Synové a dcery raně středověkého šlechtice bývali nepochybně jako jiné děti cca do sedmi let v péči matky a služebných. Chlapci posléze začali získávat dovednosti v jízdě na koni, zacházení s mečem a obecně zbraněmi. V dospívání si lze představit, že s vrstevníky i staršími muži sbírali zkušenosti na lovu či trénováním boje. Předpokládat můžeme rovněž výchovu k víře v Krista a křesťanství, tj. naslouchání výkladu z Bible, účast na mších a oslavě církevních svátků. Spolu s tím nechybělo u nejstarších synů poznávání povinností jeho otce při správě majetku a povinností v rámci hradské soustavy či odpovědnosti vůči vládnoucímu knížeti.
Ostatní děti ze dvorce se logicky vydávaly ve stopách rodičů, přebíraly služebné úkoly, učily se řemesla. Chlapci se podle potřeby stávali příležitostně rovněž součástí družiny bojovníků pána či strážci dvorce. Dcery se seznamovaly s péčí o domácnost a postupně ovládaly textilní dovednosti pod vedením starších žen. Dívky ze služebných rodin si osvojovaly vše, co bylo spojené s povinnostmi, které měly převzít a vykonávat.
Děti na okraji, děti v ohrožení
Obtížné postavení mívaly děti, které se narodily mimo manželství, tj. nelegitimní děti alias pancharti, bastardi. Tyto děti stály na okraji společnosti coby terč posměchu a opovržení. Výjimku – změnu stavu na legitimní status držela v rukou pouze církev. Případy, které v tomto smyslu u nás známe, se vztahují k panovnickému prostředí, kde rozhodnutí umocňovaly postavení a moc knížete/krále. Současně se vše vyvíjelo v čase. Tzn., že to, co bylo možné ještě ve starším středověku na knížecím dvoře, neprošlo již v královských Čechách 13. století. Jednalo se o známý případ knížete Břetislava I., kterého obdivoval kronikář Kosmas coby českého Achila a jenž byl synem knížete Oldřicha a prosté ženy jistého Křesiny, Boženy. Břetislav I., ač tehdy nemanželský syn, usedl na knížecí stolec a zachránil mimo jiné i pokračovaní rodu Přemyslovců. Když ovšem v 50. letech 13. století žádal král Přemysl Otakar II. uznání nástupnictví pro svého nemanželského synka Mikuláše, papežská kurie odmítla a uznala pouze jeho legitimitu, stejně jako legitimitu několika dalších, takto zrozených dcer stejného krále. Panovník je následně mohl provdat za několik domácích šlechticů. Tímto způsobem byli spřízněni s Přemyslovci kupř. Bavorové ze Strakonic a další.
V případě však, že dítě osiřelo, dohled nad potomkem přebírala obvykle širší rodina. Postupně se rozvíjel status poručenství, zpravidla mužského příbuzného. Ten dohlížel na výchovu a správu majetku, jenž sirotkovi nebo sirotkům náležel. V případě staršího středověku nemáme v tomto smyslu žádné zprávy a zbývají pouze analogie. Lze proto předpokládat pomoc příbuzných či službu ve prospěch pána, event., paní, což by mohl být i příklad péče o vlastní lidi raně středověkého šlechtice na dvorci podobném Curia Vitkov.
Materiální svět dětí
Z hlediska materiálního zajištění dětí se jednalo primárně o zabezpečení stravy. Od narození značilo základ kojenímatky, a pokud ta nemohla, pak jiné ženy, což se rovnalo vzájemné výpomoci ve všech sociálních vrstvách. Zajímavé je, že s postřehy ke kojení se setkáváme často také v některých spisech učenců. Popisovali obvykle délku kojení dětí, přičemž v chudších vrstvách trvalo až dva roky, u movitějších spíše jeden. Současně doporučovali, aby dítě kojila vlastní matka. Pokud byla potřeba kojná, mělo se jednat o ženu dobrého chování, neboť se domnívali, že takové vlastnosti přebírá kojením i dítě. O stravě batolat a menších dětí nemáme podrobné zprávy, napovídá nám však ikonografie pozdního středověku. Zde často vidíme, jak matka připravuje kaši na ohni v trojnožce a krmí batole.
U oblékání dětí panuje obvykle nepřesná představa, že byly odívány jako dospělí. Jen letmý pohled na archeologické nálezy a ikonografii však ukazuje, že se jedná o omyl. Nejmenší děti byly zavinovány do povijanu, což slovy středověkých učenců chránilo zejména jejich údy a souvisle zajišťovalo teplo. Díky unikátnímu archeologickému nálezu křestního oblečku z Pražského hradu z doby cca kolem 1280 rovněž víme, že se dětem šily košilky a kalhotky podle potřeby. Ikonografie navíc košilky, delší suknice, čapky či svrchní odění a oděvní doplňky dokládá u rostoucích dětí běžně. Stejné je to i s koženými botkami dětí, které opět doložily archeologické nálezy. Ve společnosti však platilo, že čím majetnější rodina, tím nákladnější oblečení, jehož vzorem zůstávaly oděvy dospělých rodičů.
Hračky a hry patří ke klíčovým dokladům o radostech dětí v každé době a stejně tomu bývalo i ve středověku. Mezi ikonografickými scénami nejčastěji zachytíme roztáčení káči nebo dřevěné koníky či větrníky, výjimečně též loutkové divadlo. Archeologie naproti tomu dokládá dřevěné loďky, káču a pravděpodobně dřevěné napodobeniny mečů. Známé jsou také zvukové a keramické hračky; chrastítka, koníci s rytíři a zřejmě i panenky tzv. s kruselerem ze 14. a 15. století.
Použitá literatura
Dana Dvořáčková-Malá – Martin Holý – Tomáš Sterneck – Jan Zelenka a kolektiv, Děti a dětství. Od středověku na práh osvícenství, Praha 2019