Čas práce: tesařství a řezbářství

1) LESY A TĚŽBA DŘEVA

Lesní porost

Značnou část území našeho státu pokrýval v raném středověku ještě lesní porost, který jen pomalu a místy ustupoval potřebám člověka, zvláště v pohraničních horských oblastech. V horách převažoval nad jinými dřevinami smrk. V nižších polohách šlo o smíšené lesy tvořené řidčeji dubem (asi do 700m nadmořské výšky), borovicí, ale převážně bukem a jedlí. Lužní lesy v povodí řek pak patřily listnáčům - dubům, habrům, topolům, jilmům, jasanům aj.

les.jpg
Smíšený les s převažujícím podílem buku. Pohled na původní lesní porost v těžko přístupných částech Jizerských hor. 


Vlastnictví lesa

Lesy, stejně jako celá země byly výlučným majetkem vládnoucího rodu (Přemyslovců) a knížete, teprve později přecházely donací panovníka některé oblasti země společně s lesy do majetku církve (klášterů, biskupství aj.) a šlechty (někdy i uzurpací). Význam lesa od raného středověku stoupal a byli si toho vědomi i jeho vlastníci - to se kupříkladu odráží i ve statutech Konráda Oty z doby kolem roku 1189, kde se nařizuje lesním strážcům (už tehdy tedy existovali tito lidé) aby tělesně neubližovali lidem v lesích, pokud nebudou kácet stromy. Stejně tak se platila speciální daň z vypásávání lesa dobytkem - tzv. "nářez".

Těžba a doprava dřeva

Lesní hospodářství v dnešním slova smyslu prakticky neexistovalo, lesy se využívaly pouze extenzívně - les nebyl udržován a nové stromy se ještě prakticky nevysazovaly. Těžilo se dle potřeby - buď pro samotné dřevo užívané ve stavitelství, k otopu či pro výrobu dřevěného uhlí nebo se kácelo prostě pro získání další zemědělské půdy. Dřevo v lesích káceli laterníci či drvoštěpové (sertores). Základním dřevorubeckým nástrojem byla velká jednostranná sekera na dlouhém toporu, kterou se strom podtínal. Při půlení kmenů v ose se pravděpodobně užívalo různých dřevěných klínů a palic. 

drvostep1.jpg

Protože spotřeba dřeva byla veliká a nevysazoval se nový porost, docházelo již od 11.st. k devastaci lesů kolem velkých sídlišť - např. Prahy. Proto bylo nutné dřevo postupně dovážet ze stále větší vzdálenosti. S ohledem na stav tehdejších cest a dopravních prostředků byly možnosti dopravy dřeva po souši jen omezené - jak co do vzdálenosti tak co do objemu, ale jako výhodná alternativa se nabízely vodní toky. Samotné plavení dřeva je bezpečně doloženo ze zpráv o poplatcích již z počátku 12.století - na řekách Vltavě, Otavě, Sázavě a Labi. Plavení dřeva lze však předpokládat i na dalších tocích - např. Berounce či Lužnici, neboť zde bylo jednak dost vody, lesů a většinou i snadný přístup k řece. 

drvostep2.jpg

Na drobnějších tocích se dřevo plavilo v jednotlivých kládách, ale na větších tocích lze snad již v raném středověku předpokládat také voroplavbu i když nejstarší bezpečná zmínka u nás je o ní až z roku 1316. Plavené dřevo mělo proti neplavenému i některé praktické výhody - bylo díky delšímu pobytu ve vodě pevnější v tahu i tlaku, odolnější proti škůdcům a po použití méně "pracovalo". Stejně tak je možné předpokládat s rozvojem vodní dopravy také existenci jednoduchých jezů pomáhajících udržovat stálé hladiny řek už v tomto období i když i o nich máme písemné zmínky až ze 14.st.


2) UHLÍŘI

K otopu v lidských obydlích - ohništích, píckách a pecích se užívalo většinou přímo dřevo, ale pro potřeby kovářství (a některých dalších řemesel) bylo zapotřebí také velké množství dřevěného uhlí. Výrobou dřevěného uhlí se zabývali specializovaní řemeslníci - uhlíři (carbonistes). Protože výroba uhlí spotřebovala skutečně velké množství dřeva, pálili je uhlíři přímo u zdroje - v lesích. Hotové uhlí prodávali do místa určení buď přímo sami uhlíři nebo různí překupníci a obchodníci.

Dřevo

Dřevěné uhlí se v zásadě dalo pálit z jakéhokoli dřeva, ale důležitá byla jeho výhřevnost - proto bylo výhodnější pálit ze dřeva listnáčů a ze starších jehličnanů, kácených v době, kdy stromy nejsou napuštěny mízou. Uhlí se pálilo dle potřeby, nejčastěji však od května do září, protože země byla suchá a připravená složená polena dobře vyschla.

Pálení v milířích

Techniku výroby dřevěného uhlí v nejstarším období neznáme - je možné, že se vyrábělo podobně jako dehet řízeným tlumeným pálením ve speciálních jamách apod. Později se však dřevěné uhlí se pálilo v tzv. milířích a o této technice můžeme uvést alespoň to co se dochovalo z mladších pramenů. Před pálením bylo potřeba připravit prostorný rovný a kruhovitý plac zbavený trávy, kamení a kořenů, na kterém se dále zakládal milíř. Základ milíře tvořila středová tyčka nazývaná král (někdy se používalo více tyček svázaných houžvemi). Pak se král obkládal poleny, mezery mezi velkými se vyplňovaly menšími kusy a drobným dřívím. Na spodní vrstvu se stejným způsobem kladla další, až milíř dosáhl vrcholu. Směrem k vrcholu jsou kusy stále kratší, aby milíř získal kopulovitý tvar. Pokud se milíř zapaloval odspodu, nechalo se ležet ve spodní vrstvě od krále ven vedoucí břevno, které se po dokončení milíře vytáhlo a vznikl tak zapalovací kaná. Hotový milíř se musel zvenčí utěsnit - pokrýt na tzv.  patro a mour. Patro se dělalo z vrstvy drnů, chvoje, jehličí, mechu, rákosí či slámy. Na patro se přidal mour. Na mour se používala kvalitní mastná zem nebo zem smíchaná s uhelným prachem (mour). Milíř se zapaloval nejčastěji brzo ráno, aby jej mohli uhlíři přes den kontrolovat - podle barvy a množství kouře, jeho vůně apod. Když se milíř zapaloval odshora, uhlíř v něm udělal několik větracích otvorů a oheň založil pomocí žhavého dříví přímo na vrcholu. Jiná varianta - zapálení odspodu - vyžadovala zažehnutí pomocí připraveného kanálu ve spodní části milíře - loučí či třískami přímo na králi. 

Po zapálení se milíř nechal 5-6 hodin zakrytý, pak se odkryl a vypálená část se doplňovala třískami a drobným dřívím (vždy cca 2x za 24 hodin), dokud milíř dokonale neslehnul, což trvalo několik dní. Po dokonalém zuhelnění se milíř ucpal, aby v něm uhasl oheň a po vychladnutí povrchové vrstvy se postupně odebíralo (vyhrabávalo) hotové dřevěné uhlí. Důležité bylo s hotovým dřevěným uhlím zacházet opatrně při vyhrabování, skladování i přepravě, protože větší kusy byly kvalitnější a dražší než kusy menší (a kusy ze středu milíře). Kvalita uhlí se, vedle velikosti kusů, posuzovala i jinak - kvalitní uhlí šlo špatně lámat, málo černilo ruku a po zlomení byl lom silně lesklý.

Smůla a kolomaz

Vedle výroby dřevěného uhlí, byla častou doplňkovou činností uhlířů také výroba smůly a kolomazi - tzv. suchou destilací dřeva. Ve starším období se dehet vyráběl řízeným tlumeným spalováním dřeva ve výpalných jamách, později v dehtářských pecích nebo jako vedlejší produkt pálení dřevěného uhlí v milířích. Vedle uhlířů se však již v raném středověku vyskytují i specializovaní kolomazníci a smolaři. Již v 11. století se v pramenech objevují tzv. pekelníci (picarii) - smolaři zhotovující různé dřevěné nádobí vylévané smolou (Winter 1906). Smolaři na venkově i ve městech jsou též uváděni v listinách ze 13. století. Služeb smolařů využívali hojně např. bednáři a bečváři. Kolomazníci pak dodávali "dřevěný" dehet do koželužen k impregnaci kůží a po smíchání s lojem především jako mazivo kluzných ložisek kol různých vozů a povozů.


3) ŘEZBÁŘSTVÍ

Výroba nádob a předmětů denní potřeby

Výroba nejrůznějších předmětů běžné potřeby ze dřeva byla tradiční každodenní činností rolníků i řemeslníků. Výrobu dlabaných misek, talířů, lžiček, různých hůlek, vařeček, kvedlaček, kleští a vidliček, potřebných při vaření a manipulaci s nádobami, dále koryt, věder nebo jednoduchých vydlabávaných člunů (monoxylů), tkalcovských stavů apod. zvládal  každý šikovný hospodář nebo hospodyně za pomoci základních nástrojů (sekera, nůž). Pila tehdy sice již známa byla, ale nebyla příliš rozšířená a ani používaná.

naberacka.jpg naberacka2.jpg
Naběračky vyřezané z lipového dřeva - výroba Curia Vitkov.

Specializovanější řemeslníky můžeme očekávat v případě náročnějších výrobků, jakými byla například kola nebo celé vozy či lodě, rádla, pluhy, sudy, kádě případně také štíty atd., kde bylo třeba složitější součástky například spojovat bez pomoci kovových hřebíků (čepy a.j.) nebo naopak opatřována speciálním kováním. 

Soustružníci dřeva

Mezi specializované řemeslníky pracujícími se dřevem patří nepochybně také soustružníci dřeva. Některé známe díky písemným pramenům dokonce i jménem. Z knížecích darovacích listin kapitule boleslavské, vyšehradské a klášterům kladrubskému a ostrovskému z 11-12.st. se dozvídáme o řemeslnících usazených v osadách v okolí bývalého Libušínského hradiště. Konkrétně jménem je tu tak třeba zmíněn soustružník dřeva Svojboh (Zuogboh, Zuoyboh, Zvoyboch), který vyráběl dřevěné číše. Mísečníka a soustružníka máme doložené i v Jirčanech u Prahy a v Dejvicích. 

Pro svou práci používali jednoduchý šlapací soustruh, jaký byl znám už ve starověku. Nejstarší vyobrazení takového soustruhu však můžeme najít až v ikonografii vrcholného středověku - např. v miniatuře francouzského rukopisu z poloviny 13.st. (K.Mészárosová-B.Polla, 1982) nebo na jednom z oken katedrály v Chartres, rovněž ze 13.st. Jde o tzv. pružinový soustruh, kde základ konstrukce tvoří pružné dřevěné břevno či prut (obvykle z habru) ukotvený pevně nad soustruhem a provaz či řemen procházející smyčkou přes rotující upínací ústrojí (nebo někdy přímo obráběný výrobek) dolů k šlapacímu pedálu. Obrobek sám byl upnut na stole mezi masivní vertikální vzpěry, tzv. pacholky (pacholek podpěrný a pacholek s ozubem), které se mohly (přinejmenším jedna) posunovat po stole, podle velikosti obráběného dílu. Na pacholky se nasazovala zvláštní volně vyjimatelná osa/hřídel - tzv. kramár, který se používal třeba při soustružení mís. Kramár měl v čele kovové trny, které se zaklesly do povrchu obrobku, zatímco druhým koncem se kramár opřel o pacholek. Provaz od pružiny k pedálu se pak obtáčel smyčkou právě kolem kramáru, který pak následně roztáčel obrobek. Při prudkém sešlápnutí pedálu roztočí smyčka obrobek na jednu stranu. Po jeho puštění se pedál silou ohnutého prutu vrátí nahoru a smyčka provazu roztočí obrobek opačným směrem. K soustružení se však této zpětné rotace nepoužívalo.

Při výrobě rozměrnějších předmětů, kde bylo potřeba odebírat větší masu dřeva se postupovalo obvykle tak, že se nejprve sekerou nebo pořízem vyrobil hrubý tvar předmětu a soustružením se mu dodala výsledná forma. Později se (zřejmě až ve vrcholném středověku) objevuje vedle pružinového i jiný typ šlapacího soustruhu, kde převod, podobně jako u kolovrátku, umožnil plynulou jednosměrnou rotaci, což výrazně přispělo k efektivitě práce. Pružinový soustruh však zcela nezmizel a v některých venkovských oblastech se ho používalo ještě v polovině minulého století. 

I když nemáme výjevy ani nálezy pružinového soustruhu s raného středověku, máme k dispozici množství arecheologických nálezů soustružených předmětů. Můžeme také vycházet z etnografických srovnání a experimentů, které se dělaly např. v 60-tých letech minulého století. Lze konstatovat, že stopy po výrobě na pružinovém soustruhu s nerovnoměrnou rotací jsou mírně odlišné od stop, které zanechá soustruh s jednosměrnou rychlou rotací (K.Pavlištík, 2005) a tedy že lze podle nálezů dovodit přinejmenším typ použitého zařízení. Podotýkáme na závěr, že výše uvedené nářeční výrazy popisující jednotlivé části soustruhu jsou samozřejmě recentní a nevíme, stejně jako ve většině podobných případů, jak přesně jednotlivé části nazývali naši předkové v raném středověku.

Sudy, kádě, vědra​​

Dále známe také bednáře a bečváře. Bednáři vyráběli různé mísy, díže, vědra a další nádoby z měkkého - tzv. "bílého" dřeva, spojovaného čepy nebo dřevěnými obručemi (březovými, lískovými, habrovými aj.). Bečváři vyráběli kádě, sudy (bečvy) či okovy na vodu obvykle ze dřeva tvrdého - "černého", s použitím kovových obručí a dalšího kování. Sudy určené pro víno nebo pivo se vylévaly smolou a vysířovaly. Výše zmíněné darovací listiny uvádí například na Libušínském podhradí usazeného bečváře Letonu.

sud2.jpg

Korytáři pak vyráběli různé dřevěné žlaby a koryta. V raném středověku se práce výše uvedených řemeslníků, pracujících se dřevem volně prolínala - jeden řemeslník mohl tak podle potřeby vyrábět všechno, od sudů přes vědra po koryta. K přesnějšímu vymezení a vyčlenění na jednotlivá řemesla došlo až později, při výrobní specializaci ve vrcholném středověku.

Truhly, skříně, relikviáře

Románské období je co do rozmanitosti používaného nábytku poměrně chudé - mezi nejvýznamější kusy nábytku bezesporu patřila truhla. Jednoduchá truhla sloužila zároveň jako skříň, lavice i stůl a na cestách zámožných i jako zavazadlo. Velikost románské truhly se lišila podle potřeb vlastníka - známe jak velké, masivní, tak i malé, snadno přenosné truhličky - skříňky určené například na drobné osobní předměty nebo nářadí řemeslníků aj. Z našeho prostředí se však dochovalo jen velmi málo podobných památek. Konstrukce truhel mohla být různá - doložena je například truhla dlabaná z jednoho kusu dřeva, osazená následně víkem. Jiná konstrukce byla poskládána z prken nebo fošen spojených vzájemně dřevěnými čepy, kolíky nebo železnými hřeby. Takovou konstrukci má i naše nejstarší dochovaná truhla. Pochází z druhé poloviny 12.st. a jde pravděpodobně o import z jižní Itálie, snad Sicílie. Je složena z dřevěných desek, které nejsou vzájemně spojeny žádným typickým truhlářským spojem, ale prostě přesazeny přes sebe a přibity železnými hřeby. Víko truhlice je rovné. Povrch truhlice byl potažen kůží a pobit drobnými hřebíčky, které na povrchu vytváří bohatou ornamentální výzdobu. Z boků je truhlice opatřena kovovými uchy, za které se nosila. Románská truhlice mohla spočívat dnem přímo na zemi nebo mohla být opatřena nohami. Bývala okována železnými závěsy - prosté varianty snad neměly závěsy žádné nebo jen kožené apod. Pokud byly některé honosnější truhly zdobeny, zpravidla šlo o ornamentální výzdobu, někdy inspirovanou románskými architektonickými prvky - arkády, vlisy , sloupky aj. jako tomu je například na dvou truhlicích z 12.st. uchovávaných v muzeu S.Valeria ob Sitten.

Zcela zvláštní typ truhly představovaly relikviáře - schránky na ostatky světců. Relikviáře se vedle kovů vyráběly také ze dřeva (korpus), byly různých tvarů, zpravidla bohatě zdobené řezbou, obkládáním drahými kovy, kamením apod. Měly různý tvar, zpravidla šlo o truhlice, lišily se ale například tvarem víka - to mohlo být ploché nebo ve tvaru sedlové střechy, pak se hovoří o tzv. "domečkovém relikviáři". Krásným příkladem u nás dochovaného románského relikviáře je třeba nově restaurovaný relikviář sv. Maura. Byl zhotoven pro benediktýnské opatství ve Florennes v Belgii na počátku 13.st. Původně dubová skříň (dnes z ořechu) o velikosti 140 x 65 x 42cm s víkem ve tvaru sedlové střechy je zdobená nádhernou figurální i ornamentální výzdobou. Dřevěné jádro je obkládáno zlatem a stříbrem, zdobeno emailem, filigránem, cizelováním, osazeno drahými kameny jako je křišťál, ametyst, safír, chalcedon apod.

Poslední typ truhly, který zmíníme představují rakve. Spočinout v takové i v prostém provedení poměrně drahé schránce bylo dopřáno pouze nobilitě. Mezi nejstaršími rakvemi můžeme najít takové, které byly dlabané z jednoho kusu dřeva (např. bazilika sv. Jiří na Pražském Hradě) ale známe i rakve složitější v podobě blokovitých truhel (viz. obr.). Pro manipulaci byly rakve někdy opatřeny železnými kruhy, které se zpravidla dochovaly snáze než samotné dřevo. 

rakve.jpg
Mrtví vstávají z rakví k Poslednímu soudu. Kodex Vyšehradský, 11.st.

V sakristiích bohatších kostelů se někdy mohla nacházet i skutečná skříň (cista), sloužící k úschově posvátných nádob, liturgických rouch a jiných cenností (de Morant 1983). Sama konstrukce skříně mohla být odvozena z truhly nebo truhel postavených na sobě a převrácených víkem do boku, aby bylo možné se dostat i do spodních z nich, případně postavených na výšku. Skříně se v románském období vyskytovaly poměrně vzácně a většina dochovaných pochází až z druhé poloviny nebo z konce 12.st. U nás se z tohoto období nedochovala žádná, ale o tom jam vypadaly a jakou měly konstrukci nás informují jednak ikonografické prameny (např. Kodex Amiatinus 7.st.) a jednak dochované skříně z ciziny (skříň na hradě Kreuzeinstein u Vídně (Rakousko), dvoudveřová skříň z kostela v Aubazine datovaná kolem roku 1176 (Francie) nebo ze stejného kostela pocházející obdobně datovaná masivní skříň s postavami světců namalovaných na vnitřních i vnějších stranách dveří a na stěnách). Větší rozšíření skříní a to i mimo církevní prostředí nastalo až od 13.st.

Stoly, stoličky, lavice

K nejrozšířenějším kusům nábytku v domech všech vrstev patřily různé druhy stolicstoliček a lavic. Prostá stolička byla tvořena jen dřevěnou deskou a do ní zapuštěnýma nohama. Na takové jednoduché stoličce sedí třeba iluminátor Everwin nebo další písař na Dedikačním listě De civitate Dei tzv.Horologia olomouckého (12.st.) i jinde. 

everwinus.jpg
Iluminátor Everwinus sedí na prosté stoličce, De civitate Dei 12.st. (Stockholm). 

Podlouhlá lavice bývala konstruována stejně a kromě sezení sloužila též jako příležitostný stůl nebo lože. Vysoká lavice tvořená jen deskou se zapuštěnýma nohama využitá jako stůl pro hru či loutkové divadlo je k vidění též v rukopisu Hortus Deliciarum (12.st.). Známe i lavice ukotvené nohama přímo do země, které tvořily pevnou část vybavení domu.

stolicka.jpg       stolickadetail.jpg
Rekonstrukce jednoduché stoličky. Detail usazení nohy do desky - spoj nebylo nezbytně nutné ani lepit, stačí narazit a zaklínkovat dřevěným klínkem. Curia Vitkov.

Stůl se v románském období jako samostatný pevný kus nábytku zřejmě příliš nevyskytoval. Románský stůl se nám z našeho prostředí nedochoval žádný, ale dokládají jej písemné a ikonografické prameny od nás i z ciziny. Ve starších pramenech z románské oblasti můžeme občas najít pevné stoly konstruované ze sloupků a desek (např. Pentateuch z Tours ze 7.st. Paříž) vycházejících nejspíš z pozdně antické tradice. Zdá se však, že v případě raně středověkého stolu šlo častěji o rozebiratelnou konstrukci tvořenou podpěrami (kozy, stolice) a pevnou stolní deskou. Takový stůl se sestavoval podle potřeby a po jídle se zase rozebíral, takže v místnostech stabilně nezabíral žádné místo. Konstrukci takového stolu máme doloženu i z našich písemných pramenů. Kosmas, v poněkud pikantní historce o urozené panně Matyldě Lombardské, když tato záměrně coby improvizovaného milostného lože použila skládacího stolu, praví toto: "...ona samotná jeho samotného zavedla do ložnice, postavila stolice uprostřed, na ně položila stolní desku a ukázala se mu celá nahá, jako by vyšla z života matčina..." (1950, 117). Přesně takový stůl postavený na třech kozách můžeme najít třeba v iluminaci rukopisu Cantigas z 12.st. (knihovna v Escorialu, Madrid) a jinde. Stoly se na výjevech objevují převážně v souvislosti s hodováním nobility, takže příliš nepřekvapuje, že na nich často nechybí ubrus, většinou zdobený. O ubrusech na stolech hodující nobility se dozvídáme také z poněkud nadsazeného líčení polského kronikáře Galla Anonyma (počátek 12.st.) o hoštění císaře Oty III. polským panovníkem Boleslavem Chrabrým "Když hostina skončila, nařídil číšníkům a jídlonošům, aby po všechny tři dny sbírali ze stolů zlaté a stříbrné nádoby...a odevzdal je císaři na znamení úcty, nikoli jako hlavní dar. Podobně rozkázal komorníkům shromáždit a snést do císařské komnaty ubrusy, které byly prostřeny, závěsy, koberce, pokrývky, ubrousky, ručníky, vše co bylo použito při obsluze" (Slavníkovci... 1987, 284). Chudší lidé nejspíš nepoužívali ve svých domácnostech ani takový prostý improvizovaný stůl - jedlo se na lavicích nebo na dřevěných tácech, prkýnkách apod.

stulhortus.jpg
Stůl pokrytý honosným ubrusem z rukopisu Hortus Deliciarum 12.st.

Lůžka a lože

Lůžka, tedy skutečné postele vlastnili jen ti nejbohatší jedinci - ostatní spali na lavicích, truhlách či pouze na zemi na rohožích, kožešinách apod. Bohužel se nám nedochovalo žádné zachovalé románské lůžko od nás, proto musíme vycházet pouze z ikonografických a písemných pramenů, které je poměrně hojně dokládají, nebo analogií z ciziny. Některé kusy lůžek byly sestaveny z vysoustružených prvků, jiné vycházely tvarově spíše z truhly. Bývala bohatě vyzdobená polokruhovými prolamovanými armaturami, pletencemi a dalšími románskými dekorativními prvky. Lůžka bývala asi poměrně vysoká, neboť se v pramenech často hovoří o "vysokém loži" případně "vystoupil na lože" aj. Tato výška bývá patrná i z některých výjevů a nezřídka u takového lože můžeme vidět i stupínek usnadňující vystoupení na lože (Hortus Deliciarum 12.st. aj.). Postel obvykle spočívala na různě vysokých hranatých nohách ukončených patkou, takže spáč byl dostatečně izolován od chladu ze země. Samotný povrch konstrukce mohl být tvořen pevnou deskou, prkny, příčnými latěmi nebo snad soustavou napnutých lan, jakousi silnou sítí, kterou některé výjevy naznačují. 

Na tento základ se pak položil slamník, který také známe z různých ikonografických pramenů. Už z poměrně starých písemných pramenů máme doloženy dokonce i klasické peřiny pěchované prachovým peřím. Zmiňuje je například tzv. Canapariova vojtěšská legenda Est locus z konce 10.st. "...vešel do ložnice a přinesl odtud hedvábnou podušku, jedinou kterou měl. Stáhl z ní hedvábí, rozsypav peří po celém domě, za nářku žebráka ležícího na zemi, běžel zpět, prázdný nachový povlak zmačkal, vystrčil škvírou přivřených dveří a tímto štědrým darem naplnil ruce chudáka.", podobná zmínka se pak objevuje v mladší veršované legendě Quatuor Immensi, ale je zjevné, že její autor vycházel z Canapariovy legendy. Je zjevné, že i prázdný hedvábný povlak musel mít velikou cenu, zda však kromě rukou zaplnil též břicho žebráka není známo. Takové prachové peřiny známe ale i z archeologických nálezů - byly objeveny i na palubě skandinávské pohřební lodi z Osebergu z 9.st. I s ohledem na mladší záznamy je však možné říct, že prachová peřina byla nepochybně vzácností, kterou bychom v raném středověku našli nejspíš jen v postelích vysoké nobility (u Canaparia jde o ložnici biskupa Vojtěcha a to ještě nejspíš odráží spíše italské reálie autora, než české prostředí) a to asi zdaleka ne běžně. Funkci peřiny však bohatě zastaly různé kožešiny, houně, vlněné přikrývky apod. Ikonografické prameny však hojně dokládají také různé polštáře - ať už v souvislosti s lůžkem, nebo častěji čestným sedadlem, faldistoriem, trůnem aj.

polstarm.jpg
Poduška k faldistoriu. Vnitřní lněný povlak je plněný prachovým peřím. Vnější povlak je vlněný, vyšívaný vlnou. Výroba Curia Vitkov.

Lůžka se, jak dokládají již výjevy z 12.st. (např. reliéf ze západního portálu katedrály v Chartres z 12.st. nebo výjevy v Žaltáři královny Ingeborg kolem roku 1200) někdy doplňovala závěsy, které chránily spáče před chladem, řidčeji snad už mohla být opatřena též konstrukcí pro zavěšení těchto závěsů - tzv. "nebes" i když tato praxe se stala běžnou až později.

hortuspostel1.jpg           ebulopostel1.jpg

Románská lůžka z 12.st. Z iluminací rukopisů z Hortus Deliciarum (vlevo) a Petra de Ebulo (vpravo). Na levém obrázku je pod slamníkem patrná konstrukce samotného roštu. Zdá se, že v tomto případě netvoří rošt příčné latě, ale naopak soustava vypnutých podélných lan. Je dost pravděpodobné, že tuto soustavu kříží také příčná lana, která ovšem na obrázku nejsou vidět. Podobná lůžka s provazovým výpletem máme doložena i z mladšího období. 

Někdy se vedle pevných lůžek asi mohla používat i improvizovaná lůžka, sestavovaná pouze na noc. Taková improvizovaná lůžka se dají očekávat spíše v domech chudších lidí (jistou výjimkou jiného druhu je zmínka Kosmova o Matyldě). Světská i církevní nobilita ale používala i mobilní přenosná lůžka, která využívala na cestách. Taková lůžka známe například z iluminací rukopisů (Petr de Ebulo aj.) postavená uvnitř stanů. Můžeme je předpokládat i v pramenech písemných, která se však o nich zmiňují jen nepřímo - uvádí například výslovně, že pán "vystoupil" či "ulehl na lože" v místech, kde jiné než dovezené lůžko být nemohlo (např. ve stanu vojenského ležení) nebo kde je takový nákladný stálý inventář nepravděpodobný. 

ebuloluzko.jpg
Mobilní lůžko ve stanu. Rukopis Petra de Ebulo 12.st.

Jakou přesnou technickou konstrukci taková mobilní lůžka měla bohužel nevíme, ani písemné ani ikonografické prameny nejsou v tomto ohledu bohužel natolik detailní. Je ale pravděpodobné, že byla alespoň částečně rozebiratelná, aby nezabírala na vozech trénu, na kterých se zřejmě vezla spolu se stany zbytečně moc drahocenného místa. S ohledem na obtíže spojené s přepravou a cenu takového kusu nábytku (vždyť i v domech nebývala postel běžnou součástí inventáře) se však nedá předpokládat jejich běžné používání na válečných výpravách a to ani ve stanech velmožů. 

V podobném duchu jsou konstruována raně středověká mobilní lůžka nalezená ve Skandinávii. Například lůžka z pohřební lodi z Osebergu nalezené roku 1904, které lze použít alespoň jako vzdálenou analogii; rekonstruované lůžko pocházející z 9.st. je rozebiratelné, sestavené z asi 14-cti větších dílů (6 fošen tvoří bočnice a vyřezávaná čela, dva hranaté sloupky přední nohy a 6 prken tvoří řídký rošt postele vsazený do bočnic) spojených na dřevěné čepy a klínky. Truhlářská technika i spojovací prvky použité na lůžkách z Osebergu či na podobném nálezu z Gokstadu byly známé a používané v podstatě po celé Evropě, dá se tedy předpokládat, že mobilní lůžka užívaná v našem prostředí měla technicky obdobnou konstrukci.

postel3m.jpg
Rekonstrukce mobilního lůžka velmože. Základní tvar lože a jeho sloupků vychází z několika výjevů v rukopise Petra de Ebulo - 12.st. Jeden ostatně můžete spatřit i na předchozím vyobrazení. Depozit Curie Vitkov.

Čestná sedadla, kostelní lavice, trůny

Z románského období a především z církevního prostředí (a nutno podotknout, že spíše ze západní nebo sevrní Evropy) známe ještě další druhy dřevěného nábytku. Šlo o delší zdobené lavice, které byly umisťovány v chóru podél stěn ve větších klášterních kostelech, do nichž sedávali během bohoslužeb mniši. Bývaly opatřeny sloupky, baldachýny a další bohatou řezbářskou výzdobou. V ikonografických pramenech nacházíme poměrně často také zvláštní čestná sedadla - tzv. faldistoria, charakteristické skládací stoličky ve tvaru X, určené pro vyšší světské i církevní představitele.Samo faldistorium vychází z antické tradice (sella curullis) a najdeme jej např. na denárech knížete Oldřicha (1012-1034), v iluminacích Kodexu Vyšehradského z 11.st., rukopisu Petra de Ebulo z konce 12.st. a mnohých dalších výjevech až do 13.st. U nás se bohužel žádné románské faldistorium nedochovalo, ale známe taková zachovalá faldistoria z ciziny. Faldistoria bývala často bohatě vyřezávaná nebo i polychromovaná (malovaná). Nohy vyobrazených nebo dochovaných faldistorií bývají buď přímé, rovné, nebo esovitě prohnuté což svědčí o vyspělém řezbářském umění. 

faldistorium3.jpg         faldnovm.jpg
Vlevo faldistorium v Kodexu Vyšehradském z 11.st. Vpravo replika faldistoria - volně dle sedadla abatyše kláštera Nonnbergu Gertrudy II. Výroba Curia Vitkov. 

Ve významnějších chrámech se dále nacházely také vysoké biskupské trůny. Trůny se vedle prostších faldistorií vyskytují též v ikonografických pramenech jako symbol světské i církevní moci - zpravidla bývaly opatřené vysokými soustruženými opěradly, vyřezávanými područkami, opěradly či baldachýny. Obecně se jednalo o předměty tvaroslovím do jisté míry vycházející z antické tradice a ze soudobé architektury. Opěradla a nohy bývala často podobně jako u faldistorií zakončena bohatě vyřezávanými zvířecími tlapami, hlavami aj. Konstrukce těchto křesel mohla být truhlová - sestavena z vyřezávaných a prořezávanných desek. Takovou konstrukci dobře dokládají dochovaná křesla ze Skandinávie - z kostela v G´ar´a (telemark) nebo Tyldalu z 12-13.st. Případně kombinací deskových a soustružených prvků. Jiný typ nábytku se nacházel v klášterních skriptoriích - křesla s psacím pultem tzv. pulpitem. Pulpit mohl být buď prostý, nebo naopak zdobený, někdy i zoomorfních tvarů (u takového pulpitu s nohou v podobě stojícího lva sedí třeba písař Hildebert v rukopisu De Civitate Dei z 12.st.). Zdá se, že některé pulpity byly dokonce již opatřeny šroubovací nohou k nastavení výšky pultu dle požadavků uživatele (Benda, 1999). V písemných pramenech se někdy objevují i zmínky o trojnožkách, např. Kosmas k císaři Jindřichu III. v bitvě u Brůdku 1040 praví "...napřed vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím knížatům..." (1950, 89). Zde šlo tedy nejspíš o mobilní stoličku.

Štíty 

Z raného středověku máme doloženy také štítaře. Tito řemeslníci vyráběli štíty pro knížecí bojovníky. Základem většiny štítů bylo dřevo (dle analogií např. bříza, lípa aj.) ale štíty byly zpravidla ještě potažené kůží, opatřeny úchopem a někdy též kováním. Štítaři jako řemeslníci (i když není jasné zda jde už o specialisty, nebo zda štíty tvoří pouze část jejich produkce) jsou doloženi např. již ve 12. století, dle údajů o odvodech štítů, které musel poddaný řemeslník odevzdat svému pánu za rok (Choc 1967, 238). Z písemných pramenů tak například víme, že jeden konkrétní řemeslník musel odevzdávat svému pánu celkem šest štítů za rok. Více o samotných štítech, jejich konstrukci a jejich použití v boji najdete v kapitole věnované Času války.


4) DOPRAVNÍ PROSTŘEDKY

Ze dřeva se také vyráběly prakticky všechny dopravní prostředky, kterých se v raném středověku užívalo - vozy, sáně, lodě apod.

Vozy

Požívalo se různých typů vozů - dvoukolých kár i vozů se čtyřmi koly. Korby lehčích vozů se dělaly pouze proutěné - košatinové, těžší vozy kupecké a válečné měly korbu bedněnou. Objevují se i zprávy o vozech vyřezávaných či jinak zdobených.

Konstrukci a detailnější popis raně středověkých vozů můžete najít v kapitole dopravní prostředky, zde se zaměříme více na výrobu vozu, zejména pak kol. Kola či celé vozy vyráběly již poměrně záhy, jak dokládají písemné zmínky, specializovaní řemeslníci - koláři (rotifices) a nepřímo to dokazují i názvy služebných osad (např. Koloděje). Již v raném středověku se vedle starých těžkých plných (deskových) kol objevují stále častěji kola lehčí - loukoťová, známá jinak již ve starověku. Loukoťová kola v našich nálezech zatím bohužel chybí, ale z raného středověku je známe z cizího prostředí - např. ze Skandinávie aj. Krásný, bohatě vyřezávaný vůz pochází z pohřební lodi z Osebergu z 9.st. a i když se zjevně nejedná o běžný dopravní prostředek, je tu dobře patrná konstrukce loukoťových kol. Další zbytky vozu s masivními loukoťovými koly byly nalezeny na dně řeky v údolí Risby na Sjaellandu v Dánsku a pochází rovněž z vikingského období. Dochovaná kola z našeho území pochází až z vrcholného či pozdního středověku, ale konstrukčně se od těch, které známe z raného středověku nebo z četné raně středověké ikonografie prakticky neliší. 

Výroba takového kola předpokládala, narozdíl od kola plného, již značně rozvinutou technologii zpracování dřeva a zkušenosti řemeslníka, takže se koláři poměrně záhy specializují a objevují se vedle výrobců celých vozů (tzv. "vozáků" - currificies) i samostatně. Jejich řemeslo pak přežilo až do novověku - buď samostatně nebo jako součást společných cechů, např. kolářů a kovářů. 

Loukoťové kolo

Loukoťové kolo se skládá z několika dřevěných dílů. Základ tvořil středový díl - náboj, píst či hlava s otvorem pro nasazení na osu. Vhodným a často používaným materiálem pro výrobu hlav byl jilm. Hlava se mohla vysekat z kmínku tak, že otvor procházel středem (duší) a respektoval letokruhy. Takto vyrobené hlavy ale byly náchylnější k praskání vlivem zátěže a práce dřeva při střídání vlhka a sucha. Proto se hlavy častěji vyráběly z půlek nebo čtvrtek kuláče - kmen se rozštípl na půl nebo na čtvrtiny, podle potřeby a následně opracoval. Hlavy kol ještě nebývaly ve středověku běžně soustružené - pracovalo se pouze se sekerou, pořízem, dláty a jednoduchým vrtákem (R.Vermouzek, 1982). Do středu hlavy byl vyvrtán otvor pro nasazení na osu a po obvodu byly zadlabány otvory pro usazení paprsků. Otvory bývaly průchozí, až do středové díry. 

Obvod kola, tzv. věnec, byl složen z několika prohnutých dílů - tzv. loukotí - vyrobených nejčastěji z bukového, nebo méně častěji z jilmového, javorového nebo jasanového dřeva. Lokotě se buď vyřezávaly z fošny, nebo ohýbaly. Vzájemně byly spojovány zavrtanými dřevěnými čepy nebo klínky zaraženými přes spoje na obvodu kola. Šířka loukotí mohla být různá - v závislosti na typu vozu a masivnosti kola. Také výška loukotí se mohla lišit a je zajímavé, že kola raně středověkých vozů pocházejících z nálezů ze staršího období ze Skandinávie jsou mnohem vyšší a masivnější než kola mladších vozů, potažmo kola mnohých vozů které máme doloženy z ikonografických pramenů. Počet loukotí se lišil podle velikosti kola - vozy ale měly s ohledem na špatný stav cest běžně dost vysoká kola. 

Náboj s loukotěmi spojovaly tzv. paprsky (též špice nebo ramena) o různém průřezu, začepované do hlavy a vnějšího věnce. Paprsky se dělávaly nejčastěji z dubového nebo jasanového dřeva. Počet paprsků byl stejně jako u loukotí závislý na velikosti kola a náboje, prakticky vždycky však sudý. U malých kol postačil jeden paprsek na jednu loukoť, u větších kol se počítalo s dvěma paprsky na jednu loukoť. Je zajímavé, že paprsky nebývají, zvláště u větších kol, rozmístěny zcela rovnoměrně. Nejedná se tu o nekvalitní práci, ale fakt že koláři počítali s loukotí jako s klenbovým obloukem podepřeným párem paprsků posunutých ke kraji loukotě, blíže ke spojům věnce. Proto bývají některé paprsky na kole blíž a jiné dál od sebe. Takto řešené kolo bylo celkově pevnější a odolnější. 

Ke spojení dílů kola se používalo buď klihu, nebo se lepily tvarohem - buď čistým, nebo smíšeným s hašeným vápnem v poměru jeden díl vápna, na dva díly tvarohu. Takové lepidlo bylo poměrně pevné a poměrně dobře snášelo i vlhko. Paprsky procházející otvory v loukotích se na obvodu kola zajišťovaly klínky z vyschlého dřeva. 

Protože loukoťový věnec při jízdě trpěl, opotřebovával se a na špatném terénu snadno klouzal, objevují se někdy snahy zesílit jej kovem. Mohlo jít například o hřeby s masivní vystouplou hlavou, zaražené do obvodu kola. Ty však poškozovaly cesty, což časem vedlo místy dokonce i k jejich zákazům (např. v Anglii ve 13.st.). Jiný způsob kování představovaly krátké kovové pásky překrývající a zesilující pouze spoje loukotí. Nejpevnější řešení představovala kompletní uzavřená železná obruč kryjící a zesilující celý obvod kola. Na kolo se nasazovala za tepla, aby se po vychladnutí kov stáhl a přilnul k povrchu. Tyto obruče se však objevují až mnohem později a faktem zůstává, že naprostá většina kol vozů v raném středověku (a v mnoha oblastech až do novověku) zřejmě vůbec nebyla okována. I kování hřeby nebo pásky lze asi očekávat pouze u robustních válečných vozů. 

Kolo se na nasazovalo na osu vozu. Osy bývaly vyrobené z tvrdých dřev - nejčastěji z dubu nebo buku. V raném středověku byly ještě všechny osy pevné - ani čtyřkolové vozy neměly pohyblivou přední nápravu. Aby kolo nedrhlo, mazal se náboj kola kolomazí, což byla směs dřevěného dehtu a loje. Raně středověká kola ještě nemají okované osy ani vyložení náboje kola kovem jako vozy mladší, takže navzdory mazání kolomazí docházelo k jejich častému opotřebovávání. Po nasazení na osu bylo kolo zajištěno příčným klínkem procházejícím otvorem vydlabaným v ose - tzv. zákolníkem. U starších vozů bývaly zákolníky ještě dřevěné, později se dělaly odolnější, kovové. 

hortusvuz2.jpg
Jednoduchý dvoukolový vůz s loukoťovým kolem z rukopisu Hortus Deliciarum 12.st.

Lodě

Podobně jako v případě vozů i lodě stavěli pravděpodobně již specializovaní řemeslníci. Nejjednodušší byly prosté vory-prámy, užívané spíše provizorně a prosté dlabané čluny z jednoho kusu kmene (monoxyly). Menší rybářské monoxyly se objevují již od 3.6m, ale známe i čluny 8-10m dlouhé. Technicky složitější pak již byly lodě stavěné z jednotlivých dřevěných částí. Šlo dle dobových vyobrazení i o některé menší čluny rybářů a loďky přívozů, určené zpravidla pouze pro 2-3 lidi, ale i lodě daleko větší. Neznáme bohužel přesné rozměry těchto říčních lodí a i jejich nosnost odhadujeme pouze podle výše celních poplatků, objemu dávek či počtu pasažérů. Velké válečné říční lodě jsou vedle dopravních doloženy i na Dunaji již od 10.st. Konstrukci složitějších lodí lodí můžeme částečně odvodit např. z nástěnné malby v kostele sv. Klimenta z konce 11.st. - zde vyobrazená loď má již kýlžebrovou konstrukci a obšívku - t.j vnější plášť z planěk, pravděpodobně osazené klinkrovou konstrukcí (střechovitě se překrývající). Příď i záď jsou stejně tvarované a vyvýšené. Vyobrazené plavidlo je již vybaveno jedním středovým stěžněm ukotveným stěhy (pevnými lany) k přídi a zádi a čtyřhrannou ráhnovou plachtou - zde svinutou. Dále je na malbě vidět pár širokých pádel prostrčených nejspíše pod lanem horního pásu obšívky. Pro ukotvení lodi sloužila tříramenná kotva. Podobnou konstrukci raně středověkých plavidel známe z ciziny, z vyobrazení (na výšivce z Bayeux je například znázorněn postup výroby takové lodě) nebo z archeologických nálezů z Polska, Skandinávie aj. Pokud se chcete dozvědět o lodích, jejich konstrukci a lodní dopravě více, najdete detailnější informace v kapitole věnované vodní dopravě

e1000lod.jpg
Člun z Trevírského Codexu Egberti - r. 977-993

5) TESAŘSTVÍ

Ve středověku se v Čechách a na Moravě stavělo především ze dřeva. Zděných staveb bylo poměrně málo a šlo především o sakrální stavby nebo významná panovnická, či později i šlechtická sídla. Ze dřeva se stavěly obytné i hospodářské budovy, lehčí fortifikace panských sídel, mosty a lávky, ohrady, cesty přes mokřiny apod. Běžná obydlí rolníků i řemeslníků, drobnější stavby jako ploty, ohrady, kolny, žebříky atd. si lidé samozřejmě dělali většinou svépomocí, nešlo ostatně o nijak náročné konstrukce, rozsáhlejší a složitější stavební práce ale již většinou dělali odborníci - tesaři.

Nářadí 

Samotný kmen stromu bylo nutné před použitím zbavit pomocí speciálních nožů kůry, protože lýko a mrtvé dřevo pod kůrou rychle hnije a je rychleji napadáno škůdci. Základním nástrojem tesaře však nepochybně byla sekera. Specializovanější řemeslníci zřejmě používali několika dalších typů seker dle povahy práce, kterou vykonávali např. širočinu (sekera s dlouhým širokým břitem), kterou tesař osekával dřevo do rovných ploch a dotvarovával tak povrch trámů a fošen. Aby si tesař při bočním tesání nezranil ruce o trám a lépe se mu pracovalo, má tesařská širočina excentricky vyhnuté ostří nebo (častěji) toporo do strany tak, aby se ruce pohybovaly mimo tesaný trám. Jiné sekery tzv. teslice pak užíval tesař k dlabání. Teslice připomínají tvarem i natočením břitu proti toporu motyku - mohly být rovné i srpovitě prohnuté, podle povahy díla na které byly používány.

dlabacka.jpg
Teslice - dlabačka. Depozit Curie Vitkov. 

K podélnému seřezávání dřeva sloužily tesaři různě tvarované pořízy, což byly vlastně nože opatřené úchopem na obou stranách. Jemnější zádlaby a tvarování, než mohl udělat sekerou, prováděl tesař dláty různých tvarů a velikostí s pomocí dřevěných paliček nebo nožem. Otvory pro spojovací čepy a osazení se buď dlabaly a pak bývají zpravidla čtverhranné - ty se velmi dobře dochovaly na slovanských hradištích Meklenburska, např. na zbytcích dřevěného dláždění cesty z hradiště Alte Burg u Sukowa (8-9.st.), nebo dřevěného mostu z hradiště Teterow (9.st.) či hradbě z hradiště Behren-Lübchin aj. Nebo se otvory mohly vrtat jednoduchým vrtákem - nebozezem, který můžete spatřit třeba na výjevu tesaře (Noe při stavbě Archy) z Maciejowské bible ze 13.st. v úvodu této sekce.

tesekery.jpg
Sekerky - vrchní universální sekerka, spodní je teslice - dlabačka. 

Tesař mohl mít k dispozici už i menší jednoduchou pilu. Pily a pilky máme doloženy ze slovanského prostředí různých tvarů i velikostí. Jednak šlo o pilky nožové - připomínající skutečně svým vzhledem i úchopem za rukojeť na jedné straně nůž. Bývaly různě dlouhé, síla listu se pohybovala soudě dle nálezů mezi 2.5-3mm (Kaván, 1980). Mezi takové patří například nález z Klučova datovaný do 9.st. s odlomeným listem a silným řapem rukojeti (Kundrnáč 1952, 397) či nález pilky z Oslavan na Moravě (Hrubý 1957, 191). Z ciziny pak známe další podobné nálezy - například nožová pilka z Novgorodu datovaná do 11.st. je 390mm dlouhá s listem silným 2.5mm (Kolčin 1953, 116). Z Novgorodu 10-11.st. však máme doloženy i větší pily, kde se list vypínal do dřevěného oblouku. Přesto, že raně středověký tesař pilu nepochybně znal, se v jeho řemesle prosazovala poměrně pomalu. Většinu práce kterou později pila zastala dělal v raném středověku tesař ještě zpravidla sekerou a dlátem. Dá se předpokládat, že pila nebo pilka našla v raném středověku větší uplatnění spíše u řezbářů pracujících se dřevem, kostí, rohovinou apod.

tesarmac.jpg
Tesař a jeho základní vybavení. Výjev z Maciejowské bible, 13.st.

S ohledem na nedostatek kvalitních materiálů byla u raně středověkých nástrojů (stejně jako u zbraní) běžná praxe nakovávání kvalitnějších funkčních částí na méně kvalitní základy. Tak třeba u seker bývalo běžné navařovat na méně kvalitní jádra kvalitní ocelové kalené břity. Dělo se tak kovářským vařením - nakováváním. U seker se kalený břit usazoval buď do rozštěpu jádra nebo se jádro ohnulo, tím vzniklo oko pro toporo a mezi dvě plochy jádra se vevařil kvalitní břit (R. Pleiner). Tak z celkové nutné hmoty sekery tvoří skutečně kvalitní cenný materiál jen nezbytné minimum. Tuto techniku zřejmě ovládal každý zkušenější kovář, přesto bylo specializované nářadí tesařů nepochybně velmi nákladnou záležitostí. Máme doloženy z ciziny dřevěné skříňky na uchovávání tesařského a řezbářského náčiní, ale i kovářské opravy poškozených seker ještě i z mladšího období kdy již bylo kvalitního materiálu dostatek.

sirocina.jpg
Tato širočina je mladší - asi 18-19.st. (typově se však stále velmi podobá širočinám, které známe třeba z 15.st.) ale názorně demonstruje, jak cenné takové specializované tesařské náčiní bylo ještě v této době. Sekera ještě není homogenní - na měkčím jádru je nakovaný kalený ocelový břit. Sekera však kdysi dávno praskla. Řemeslník jí však nevyhodil, ale stálo mu za to jí nechat u kováře opravit, tak se nám dochoval zajímavá ukázka techniky vyspravení ostří. Kovář na sekeru nakoval (kovářska navařil) plát železa a ten k původnímu ostří upevnil dvěma železnými nýty. Záplata je na vnější části širočiny - vnitřní, pro práci důležitější část sekery zůstala hladká. Depozit Curie Vitkov. 

Základní typy konstrukce tesařských staveb

Ve sledovaném období rozeznáváme několik základních konstrukcí stěn budov užívaných především dle povahy a funkce stavby. Na stavbách obytných budov se uplatňovala především konstrukce srubová, protože byla dostatečně pevná, masivní a zároveň spolu s dobrým výmazem poskytovala též dobré tepelně izolační vlastnosti. Ve starším období se objevují v rozích srubů vertikální kůly - sloupy zpevňující konstrukci. Roubilo se z kuláčůpůlkuláčů (povalů) nebo sekerou tesaných různě hraněných trámků. Kulány se pohybovaly nejčastěji u hospodářských staveb mezi 10-16cm a u obytných mezi 20 až 25cm (Beranová 1988).

kpang2.jpg
Tesaři při stavbě domu z kulánů opracovaných částečně na trámky tzv. "polštáře". Curia Vitkov. 

Zámkování se provádělo nejstarším používaným způsobem - tzv. "se zhlavím" - kus od konce trámu se vydlabal výřez (zámek) do jedné třetiny trámu. Na opačném trámu se vydlabal stejný zámek, opět do jedné třetiny síly trámu (z každé strany) a usadil se do prvního, v ostrém úhlu, dle povahy stavby (ideální je pravý úhel, ale doloženy jsou četné stavby na různém, často velmi nepravidelném půdorysu). Vyklouznutí trámu z roubené stěny zabraňovala část dřeva přesahující za zámkem - tzv. zhlaví.

roubeni2.jpg

V pozdějším období se od zhlaví upustilo (zhlaví se mohou časem odštípat a je to také, svého druhu, plýtvání materiálem i prostorem, protože o přesahy musí být stavba menší) a vznikly různé konstrukce koncových zámků - např. šikmý zámek "na rybinu" apod. Jiná konstrukce byla tzv. sloupková či rámová, této konstrukce se užívalo většinou u hospodářských budov. Základem jsou sloupky se zadlabanou drážkou, do které zapadají příslušně upravené (falcované) vodorovné trámy (kuláče, povaly, fošny, hraněné trámky apod.). Váhu krovu nesou především sloupky, vodorovné trámy plní spíše funkci výplně. Poslední konstrukce je tzv. vyplétaná - zde opět tvoří rám konstrukce vertikální sloupky, ale plocha stěny je tvořena proplétaným proutím, silně pomazaným mazanicí. Někdy se dělal pomazaný výplet dvojitý a volný prostor mezi se vyplňoval hlínou nebo pěchoval suchým listím kvůli lepší tepelné izolaci. Mazanice (či lepenice) byla tvořena směsí jílu a plev, popřípadě ovčí vlny, srsti apod. Používala se jednak k pomazávání vyplétaných proutěných stěn, či štítů některých budov, ale také k utěsnění mezer mezi trámy srubů a pro lepší izolaci se jí často pomazávaly celé srubové stěny z vnitřní i vnější strany.

Okna a dveře

Okna dřevěných raně středověkých domů bývala zpravidla pouze malá, drobná, protože při nedokonalé tepelné izolaci představoval každý otvor únik důležitého tepla. U srubových konstrukcí byla okna tvořena dvěma způsoby - buď se udělal ve vhodné výšce zádlab z poloviny do spodního a z poloviny do svrchního trámu (což je nejjednodušší a patrně také nejstarší metoda vůbec) nebo se přerušil jeden či více trámů a po bocích se vzniklý otvor osadil sloupky, tak jako u dveří. Sloupky se zadlabaly do spodního a svrchního průběžného trámu a zároveň se pomocí zádlabu spojily s trámy přerušenými, takže se celkově přerušená stěna opět spojila a nehroutila ven či dovnitř. Dveře se stavěly prakticky stejným způsobem a i u nich platilo pravidlo o malé ploše otvoru. Výplně oken tvořily jemně roztepané kožené blány nebo pouze dřevěné okenice na kovaných nebo kožených závěsech apod. Zasklená (malými tabulkami spíše průsvitnými než průhlednými) bývala pouze okna paláců nobility. Dveře samotné se usazovaly do veřejí zpravidla na otočný čep - točnici zadlabanou do svrchního (překladu) a spodního trámu (prahu), řidčeji na kožené nebo kované závěsy a dosedaly do zádlabu ve veřejích. Zádlab rámu dveří umožňoval, aby se daly otevřít pouze jedním směrem a zároveň lépe těsnily. Již v raném středověku se některé objekty opatřovaly dveřmi s kováním, kovovou petlicí a visacím zámkem s pružinovým nebo otočným mechanismem. Vedle kovových zámků ale známe i jednoduché dřevěné závory a zasouvací závorové zámky (viz. obr.). Vchod do nejchudších zemnic tvořil pravděpodobně pouze kožený závěs.

roubeni-dvere.jpg       dvere-cep.jpg
Ukázka vroubení dveří do stěny při stavbě nového domu. Zárubně jsou začepované do prahového a svrchního trámu. Z vnějších boků mají hlubokou drážku ve tvaru V do které jsou zasazené díly stěn. Na obrázku jsou vidět dvoje dveře - vnější vstupové a vnitřní z předsíně do jizby. Curia Vitkov.

Vchod býval často umístěn výše než okolní terén - min. na prvním trámu (kvůli nutnosti prahu k zadlabání veřejí a zpevnění konstrukce), někdy dokonce až na 2-3 trámu, takže se do domu vcházelo po schodech, jindy ale prochází vchod i kamennou podezdívkou domu, která tak tvoří i práh.

zamek-dvere.jpg
Dveře z dubových fošen, spojených kovanými hřeby, usazené na točnici, uvnitř dřevěný posuvný zámek. Kovový klíč ve formě zahnutého háku se prostrčil otvorem ve dveřích a při otáčení posouval závoru jedním nebo druhým směrem. Curia Vitkov. 

Schody

Přízemní stavby obvykle nevyžadovaly schodiště - pokud byl vchod o něco výše nad úrovní nebo zahlouben pod úroveň terénu postačily i jednoduché stupně z kamene nebo dřeva. Používalo se také jednoduchých žebříků. Patrové budovy jako byly domy nobility či věže atd. již ale potřebovaly pevné a stabilní schodiště. Stejně tak se dřevěná schodiště z části uplatnila i ve stavbách zděných, kde se jinak uplatňovaly spíše schody kamenné (např. v síle zdi aj.).   

schodiste.jpg
Schodiště z půlených a otesaných borových klád - při stavbě a na místě ve vstupní věži. Pro Curii Vitkov postavil Jaroslav "Hawkwind" Petřina. 

Konstrukce střechy

Konstrukci střechy menších chat i větších obytných srubů tvořily zpravidla dva sloupy - tzv. sochy, umístěné obvykle ve středu štítových stěn (nebo uvnitř prostoru u valbových střech) a zahloubené do země. Někdy se místo plných soch používaly pouze tzv. polosochy - ty nejsou ukotvené v zemi, ale pouze v trámu na vrcholu roubení a proto musí být podepřeny dalšími prvky.

sochy2.jpg
1) socha umístěná uvnitř domu; 2) socha valbové střechy uvnitř prostoru domu; 3) polosocha; 4) socha umístěná vně domu

Na sochách, zakončených vidlicí (případně čepem), byla položena hřebenová vaznice, tvořící samotný hřeben střechy. K hřebenové vaznici se upevňovaly krokve vedoucí kolmo k vaznici a směřující od štítu dolů ke stěnám, které přesahovaly, aby voda stékala dál od domu a stěn. U chat ve starším období a i později u některých hospodářských objektů či provizorních zemnic a polozemnic někdy dosahovala střecha až k zemi, kde se krokve upevňovaly. Konstrukce větších či patrových obytných budov bývala nejspíše i složitější a vyžadovala práci zkušeného řemeslníka - tesaře. Používaly se konstrukce střech valbové, sedlové a stanové. Rozdíl mezi nimi je patrný na první pohled, protože sedlová střecha má štíty, kdežto valbová je skosená na všechny strany a štíty postrádá. Stanová střecha je podobná valbové, ale má tvar bližší pravidelnému jehlanu - tento typ střechy bychom našli spíše u drobnějších hospodářských staveb (např. oboroh) nebo u věží a věžiček stejně jako střechu pultovou - viz. obr. 

strechy.jpg
Příklady různých typů konstrukce střech na Curii Vitkov: 1. střecha sedlová, 2. střecha valbová. 3. střecha stanová
strecha-stan.jpg
1. stanová střecha věžičky - bez středové podpory, 2. stanová střecha věže se středovou sochou. 3. pultová střecha kovárny. Curia Vitkov. 

Spojovací materiály

V raném středověku i později bylo železo a další kovy vzácné, takže se jich jako stavebního prvku (hřeby aj.) užívalo pouze výjimečně (spíše na petlice, zámky a někdy také závěsy dveří, mříže apod.). Stěny dřevěných budov, trámy, krovy, schody apod. byly spojovány tesařským způsobem s pomocí různých zádlabů, dřevěných kolíků a čepů. Častým spojovacím prvkem užívaným zejména u lehčích konstrukcí a střech bylo vázání. Vázalo se buď s pomocí vrbového proutí (lehčí konstrukce) nebo s pomocí tzv. houžví. Houžve se vyráběly například z mladých smrčků, namáčených dlouhodobě ve vodě a následně rozklepaných na vlákna. Vlákna se rozdělovala a splétala v provazy. Spoje se vázaly houžvemi za mokra, protože po vyschnutí se houžve stáhly a spoj zpevnil. Jako alternativu k houžvím lze použít řemínlů ze surové kůže - surová či spíše hrubě vyčiněná kůže se máčí dokud nezměkne, pak se rozřeže na řemínky, které je nutné pořádně roztáhnout (např. napínáním přes bidlo). Po uvázání latí kůže vyschne, zkrátí se a ztvrdne. Spojení je velmi pevné. Tento druh spoje ale nemá tak dlouhodobou odolnost vůči nepříznivým vlivům počasí a tak se hodí spíše tam kde kůži kryje další vrstva krytiny (šindele, došky aj.). 

hrebiky.jpg
Kovanými hřeby se velmi šetřilo.

6) PRÁCE S PROUTÍM 

Košíkářství

K běžně rozšířeným domácím pracím, v raném středověku, patřilo také pletení různých košíkůkošůnůší a ošatek z různě silných loupaných či neloupaných vrbových proutků, slámy apod.

velislav2.jpg
Ukázky košů na vinnou révu ve Velislavově bibli - 14.st.

Z proutí se vyráběly také vrše určené k lovu ryb nebo haltýře určené k jejich uchovávání ve vodě. Dále pak také košatinové korby lehčích vozů. 

nuse.jpg
Proutěný koš a nůše. Curia Vitkov. 

Proutěné konstrukce

Vyplétání ze silnějších houžví nebo slabších proutků se používalo též jako stavební prvek - společně s vrstvou mazanice na výplně štítů domů, na stěny hospodářských budov, přístřešků či oborohů a často na ploty a různá ohrazení.

vyplet.jpg
Výplet štítu domu před závěrečným omazáním mazanicí. Curia Vitkov. 

 

plotosada.jpg
Oplocení osady proutěným plotem. Curia Vitkov.

POUŽITÁ LITERATURA

Benda, K. a kol. 1999: Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích - Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha.
Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
De Morant, H. 1983 Dějiny užitného umění od nejstarších dob po současnost, Praha.
Dlabal, S. 2000: Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie, Praha.
Frýda, F. 1982: Nálezy středověkého dřeva z Plzně, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Choc, P. 1967: S mečem i štítem, Praha.
Janotka, M. - Linhart, K. 1987: Řemesla našich předků, Praha.
Janotka, M. - Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla, Praha.
Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku, Praha.
Mészárosová, K. - Polla, B. 1982: Stredoveké výrobky z dreva vo svetle archeologických nálezov na Slovensku, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.), Praha.
Pavlištík, K. 2005: Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku, Zlín 
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I 1/2, Praha.
Vermouzek, R. 1982: Středověký vůz, Archaeologia historica 8/83, Praha.
Winter, Z. 1906: Dějiny řemesel a obchodu v Čechách v XIV. a v XV. století, Praha.
Žemlička, J. 1997: Čechy v době knížecí, Praha.

DOPLŇUJÍCÍ LITERATURA

Kohout, J. - Tobek, A. - Muller, P. 1996: Tesařství - tradice z pohledu dneška, Praha. 
Medková, E. - Bohmannová, A. 1985: Starožitný nábytek (údržba a opravy), Praha.
Smialowski R. 1959: Architektura i budownictvo pasterskie w Tatrach Polskich. Krakow.
Vinař, J. 2004: Historické krovy I. - Konstrukce a statika, Praha.
Vinař, J. 2005: Historické krovy II. - Průzkum a opravy, Praha.