Čas práce: odívání

ÚVODEM

Nejstarší známé doklady o výrobě skutečných tkanin na oděvy z živočišných či rostlinných materiálů byly nalezeny na území Turecka a spadají až do šestého tisíciletí před naším letopočtem. Nejstarší doklady ze střední Evropy pak pochází u vlněné příze z mladší doby bronzové a u lněných tkanin už z mladší doby kamenné. Technika výroby tkanin i šití oděvů pak od pravěku prošla mnohým zdokonalením.

Ačkoli se specializovaná řemesla v oděvnictví vytvořila již mnohem dříve, první krejčovské cechy vznikaly v západní Evropě až v průběhu 11. století. První krejčovský cech v Čechách byl založen dokonce až roku 1318 v Praze, ale již dříve zde existovalo samostatné bratrstvo. Do té doby se oděvy vyráběly podomácku. Chudší si museli vystačit pouze svépomocí, ale již dávno před vznikem cechů existovaly na župních hradech (později i při sídlech feudálů) oděvnické řemeslné dílny - tzv. gynacaea, kde se předly, tkaly a barvily látky a kde se šily a vyšívaly oděvy. Církevní roucha se šila v klášterech.

Podoba odívání, jak ji známe z 11. a 12. století, v mnoha prvcích vlastně pokračuje a doznívá i v průběhu století následujícího.  

Románské odívání je stylově (nikoli vzhledově) jednoduché a navazuje na starší, pozdně antickou tradici s výrazným ovlivněním módou byzantskou (prostorové členění, vrstvení oděvů, okázalost při zdobení lemů aj.). Oděv stejného střihu nosil pán i lid a ani mezi ženskou a mužskou módou nejsou příliš velké rozdíly, takže se módní trendy projevovaly spíše v použitých materiálech, jejich kombinacích, barvách, způsobech a okázalosti zdobení či v doplňcích oděvů. 

odev v zimě

Nejmladší děti chodily v raném věku nahé nebo jen v jednoduché košili - tunice a v pozdějším věku oblékaly oděv, který byl zjednodušenou kopií oděvů dospělých - viz. obr. (tato praxe se v odívání ostatně udržela až do poloviny 20 století). Některé prvky románského odívání však ani s nástupem gotiky zcela nemizí - i nadále je třeba suknice považována za vhodný konzervativní oděv kupříkladu pro starce nebo učence a v odívání sociálně slabších vrstev a na venkově přežívá ještě mnohem déle, než je úplně vytlačena střihově složitějším, vpředu děleným a na knoflíky spínaným kabátcem.

Mates
Ani oděv dětí se v podstatě nelišil od oděvu dospělých. 

Další vývoj oděvu nobility ve 13. století můžete najít v samostatném článku - zde.


ODĚV NOBILITY

Tato stránka má za cíl stručně Vás seznámit s odíváním nobility v 11-12.st. Detailnější popis jednotlivých kusů oděvu, které pán na sebe oblékal a jejich různé variace najdete pak na samostatné stránce střihů aj. 

Oděv panstva měl splňovat několik požadavků - jednak měl svého nositele chránit před chladem, dostatečně halit, ale v neposlední řadě také náležitě reprezentovat; proto byl šat přímým obrazem a výmluvným vyjádřením společenského postavení svého nositele. Nákladné a bohatě zdobené oděvy nosil kromě příslušníků výkonné moci také vysoký světský klérus či bohatí kupci: již v 10.st. v Praze působili židovští a němečtí kupci, soudě dle zprávy Kosmovy z 11.st. velmi zámožní - kněžna Virpirka říká: "...tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra...nejzámožnější peněžníci...", vyobrazení židovských kupců v dlouhých zdobných oděvech v rukopisu Hortus Deliciarum nebo honosných patrových románských domů-dvorců těchto kupců. Slovem "pán" je zde tedy z hlediska odívání rozuměn každý, kdo si to mohl v raném středověku dovolit a jehož oděv musel splňovat výše popsaná kriteria. Jak vypadal oděv, jeho jednotlivé části a postup oblékání raně středověkého velmože můžete vidět v tomto článku. 

odev
Bohatí židovští obchodníci z rukopisu Hortus Deliciarum - 12.st.

Základem spodního oděvu a oděvu vůbec byly plátěné kalhoty - tzv. bruchy (z německého brouche) či hace (česky) nebo femoralia (latinsky). Dosahovaly někdy jen ke kolenům, běžnější však byla zřejmě dlouhá varianta, dosahující až ke kotníkům. V pase se tyto kalhoty buď uvazovaly přebytkem látky (viz. Hortus Deliciarum), nebo stahovaly koženým či plátěným opaskem či tkanicí. Více informací o tomto typu oděvu najdete v sekci věnované rekonstrukci oděvu.

bruchy    bruchy
Dlouhé plátěné bruchy v rukopisu Hortus Deliciarum 12.st. Rekonstrukce jiných dlouhých bruch s uvazováním na tkanici. 

Přes bruchy oblékl pak pán dvě oddělené nohavice, uvazované pomocí zvláštního podvazku vpředu a někdy i vzadu k pasu - buď na zvláštní opasek či přímo na tkanici bruch, které do nich zastrčil, řidčeji k nohavicím bruch. Nohavice zdá se nahradily ze staršího období doložené kalhoty. Nohavice mohly být volnější i vypasovanější - přesto však byly volnější než v gotice a proto se nad lýtkem pod kolenem často uvazovaly ozdobnou šňůrkou nebo stužkou. Nohavice mohly mít buď volnou špičku a patu, tak že pod chodidlem probíhal jen úzký pruh látky zabraňující vytahování nohavic z bot nebo již měly krytí nohy vyřešeno formou připojených šitých punčoch. V teplých měsících se nohavice/punčochy často odkládaly a chodilo se pod tunikami pouze v bruchách.

tunika   nohavice   tunika
Nohavice měly většinou volnou špičku a patu, ochranu chodidla pak řešily onuce či šité punčochy. Replika nohavic - ručně tkaný hedvábný buret (bourett) barvený šafránem. Curia Vitkov. 

Tělo samotné pak halila spodní tunika (lat. tunica interior, camisia, fr. chainse, chamise, něm. hemd, it. camicia) z jemně tkaného plátna (zpravidla len, u vysoké nobility někdy i hedvábí). Existenci této spodní košile - tuniky dokládá nepřímo řada odkazů v kronikách - např. zmínka o tom, že když císař Jindřich IV. po prohraném boji o investituru putoval bos do Canossy, aby se pokořil papeži, byl oděn právě jen v této spodní košili, jakožto rouchu kajícníka. Spodní tunika plnila roli spodního prádla (narozdíl od zdobených svrchníků jí bylo snazší prát a udržovat) a nespal-li člověk nahý, též prádla ložního. Někdy se nosila tak, aby vyčnívala dole nebo i na rukávech z pod kratší, svrchní tuniky. U delších svrchníků, jak dokazují některé výjevy, tak mohla svému majiteli dosahovat doslova až na paty. Měla širší nařasenou suknici, aby nepřekážela v chůzi a dle použití mohla zřejmě mít i rozparek pro jízdu na koni, stejně jako svrchník. Soudě dle ikonografických pramenů, až na výjimky, nebývala tato tunika nijak výrazně zdobená,  pokud vůbec, pak buď tkaným vzorem nebo jen slabým spodním lemem či lemem rukávu (jsou ovšem výjimky, kdy u některých typů oděvu je svrchní tunika výrazně kratší a spodní pak má výraznější lem). Spodní tunika se nosila buď volná, stažená opaskem svrchníku nebo se někdy stahovala vlastním tkaným opaskem či šňůrkou (cingulum). 

velmoz
Spodní lněná tunika

Přes tuniku spodní se poté oblékala svrchní - reprezentativní tunika (tunika, dalmatika, sukně). Obecně náležela k oděvu nazývaném v pramenech jako "choděcí" - tj. oděvu určeném pro užívání během dne. Mohla být o něco kratší než tunika spodní, aby se ukázalo vrstvení oděvu, není to však soudě dle ikonografie 11-12.st. vůbec pevné pravidlo - lem spodní tuniky často nevidíme ani tam, kde s ohledem na vyobrazené postavy zcela jistě nechyběla. Svrchník býval vyroben z nákladnějších materiálů - zpravidla kvalitních jemných (často dovážených) suken. Vysoká nobilita pak oblékala ve svátečních příležitostech i reprezentativní oděvy z hedvábí, aksamitu, brokátů aj. Délka svrchníku mohla být různá - od kratších po kolena po velmi dlouhé po kotníky. S byzantským vlivem bývala tunika opatřená bohatě zdobeným lemem, členícími pásy apod. Tuniky měly jasné barvy, s lemy často v kontrastu. Nobilita si v jasných barvách libovala - chtěla být nápadná a barva zde byla jistou formou zviditelnění, stejně jako bohaté zdobení lemů a drahé tkaniny. Doložené jsou ovšem i oděvy s kombinací různých druhů materiálů. Střihově byla svrchní románská tunika ještě shodná s tunikou spodní a tak tomu zůstalo u nás po celé románské období. Pro zajímavost, ale uvádíme že již od konce 11. století se ve Francii postupně mění i reprezentativní svrchníky od původně volné tuniky - dalmatiky k střihově vypasovanějšímu bliaudu (lat. bliaudus, bliauldus) s výrazně rozšířenými konci rukávů a bohatším řasením. Svrchní, reprezentativní tunika byla velmi drahým kusem oděvu, takže i zámožnější jedinci měli v šatních truhlách pouze několik podobných kusů. Kromě toho se tyto tuniky šily velmi precizně a z kvalitních tkanin, šlo o značně odolný kus oděvu, zároveň při životním stylu nobility tolik netrpěly používáním a tak nepřekvapí, že se tyto drahé oděvy často i dědily.

tunika    tunika
Délka tuniky mohla být různá - kratší se u vyobrazované nobility objevují spíše do 11.st. Delší pak častěji v ikonografii 11-12.st.

Urozená žena se oblékala podobně jako muž. Často oblékala i více, než jednu spodní tuniku (fr. chainse) což vycházelo z tradice antické (tunica interior) a byzantské. Písemné prameny dokládají spodní oděv též jako oděv ložní - viz. Kosmas v příběhu o urozené panně Matyldě "Jistě...je skryto nějaké kouzlo ať už v tvých chodicích nebo ložních šatech". Svrchní tunika (dalmatika) pak měla někdy asymetrický tvar a zadní část byla protažena do náznaku vlečky. Od 11-12. století byla ve Francii klasická svrchní tunika nahrazována složitějším a vypasovanějším bliaudem opatřeným na konci výrazně rozšířenými a bohatě lemovanými rukávy. Délka ženského oděvu se od 12. století obecně prodlužovala, urozeným ženám pokrýval šat nohy minimálně po kotníky, často však až na zem. 

Oděv-nobilita

Posledním kusem oděvu, který na sebe urozený člověk při oblékání vzal byl plášť . Po celé románské období se ještě hojně užíval starý čtverhranný plášť vycházející z antické tradice (lacerna). Vedle čtverhranného cípatého pláště se ale ve 12.st. používal běžně plášť kolový (z němčiny mantel), rovněž vycházející z antické tradice (paenula) a to buď půlkruhový nebo zřejmě až třičtvrtěkruhový (něm. nunchenmantel) a později starý čtverhranný pláštík vytlačil zcela. Plášť se u krku spínal buď postaru na pravém rameni (pravá ruka tak byla volná k tasení zbraně) nebo vpředu na ozodbnou sponu, tkanici či ozdobný pásek upevněný na levé straně na knoflíček a na pravé protažený otvorem v plášti a zpět na knoflíček na straně levé. Častěji až ve 13. st. se objevuje i uchycení na dvě symetricky umístěné ozdobné spony (agrafy, fibule, tassel - odtud něm. tasselmantel). Nejjednodušší způsob uchycení pláště byl prostý uzel z cípů na rameni - užíval se však pouze u plášťů čtverhranných, protože kolové nemají vhodné cípy. Románský plášť neměl až zhruba do poloviny 12. století zpravidla žádný límec, takže dosedal přímo na krk, asi od poloviny 12. století se pak v Evropě po byzantském vzoru objevují také různě tvarované kožešinové límce. Někdy se převislý cíp pláště upravoval do podoby kápě kryjící hlavu - z tohoto cípu se následně vyvinula (snad již v době merovejské) samostatná kápě (bardocuccullus). Pláště bývaly většinou z kvalitních, výrazně barvených suken (reprezentativní někdy i z hedvábí aj.) Zimní pláště se podšívaly a lemovaly kožešinou.

plast plast plast

Plášť však nebyl jediný kus oděvu, který mohl pán oblékat do nepohody. Již v druhé polovině 12.st. - spíše však na jeho konci se objevuje nový typ oděvu - tzv. gardecorps. Soudě dle dochovaných vyobrazení (např. Petr de Ebulo) šlo v tomto období zejména o praktický svrchník určený do nepohody, na cesty, jízdu na koni apod. kde nahrazoval plášť. Střihově šlo o oděv vycházející z tuniky - musel být široký, protože se oblékal přes další vrstvy oděvu. Pro snazší jízdu na koni byl opatřen vpředu nebo i vzadu rozparkem. Měl pevně připojenou kápi, někdy mírně protaženou dozadu. Nezaměnitelným prvkem tohoto oděvu jsou však dlouhé, širší rukávy opatřené rozparkem - buď v podpaždí nebo v polovině rukávu. Tímto rozparkem mohl člověk protáhnout ruce ven, takže je měl volnější při práci, boji nebo ovládání koně. Naopak v případě zimy mohl ruce skrýt v dlouhých rukávech. Tento oděv doznal popularity zejména později ve vrcholném středověku kde se z původně čistě praktického oděvu stal oděv reprezentativní, zdobený, vyrobený z drahých tkanin aj.

gardecorps      gardecorps - Ebulo
Vlevo - rekonstrukce gardecorps. Vlněný, ručně tkaný, barvený duběnkami, podšíváno lněným plátnem. Vpravo výjevy z rukopisu Petra de Ebulo - 12.st. 

Hlavu chránil urozený muž tkanou, koženou či plstěnou čapkou nejrůznější konstrukce - dle dochovaných vyobrazení (např. Kodex Vyšehradský) šlo převážně kónické nebo kulovité čapky, často zdobené na obrubě i jinde výraznými pásy, kožešinovými lemy apod. Vedle čapky se nosila na hlavě také jednoduchá kukla - ať již jako součást pláště (viz. cucullus) nebo samostatná a prosté úzké čelenky. Dívky a svobodné ženy nosily vlasy prosté nebo stažené čelenkou, vdané je pak ukrývaly pod jednoduchou plachetkou a zavitím. 

capka
Zimní a letní čapka nobility. Zdobené výšivkou a karetkami. Výroba Curia Vitkov.

V zimě bylo obvyklé halit se do kožichů - u nobility do kožichů z lovné zvěřiny - vzácnější a dražší byly, většinou dovážené, kožešiny hranostaje (hermelín), sobola či bobra(bobři se běžně lovili také u nás, ale objevují se i jako součást importu). Levnější pak domácí kožešiny - medvěda, vlka, lišky, rysa apod. Na méně reprezentativní ale praktické kusy oděvu se zřejmě používal i domácí beran (beranímu kožichu ostatně dával přednost i císař Karel Veliký). Zimní oděvy se obecně vyráběly z těžších silnějších suken a často se podšívaly jemnou kožešinou, případně zdobily kožešinovým lemem z výše popsané zvěřiny.

zimníky
Různé zimní oděvy nobility v raném středověku - k vidění je tu beraní kožich, silná plstěná tunika s vlněným pláštěm a silný vlněný kabát. Výroba Curia Vitkov. 

Na nohy obul pán buď nízké střevíce (střevíce, třevíce, krpce) nebo i vyšší boty (ke kotníkům, někdy ale až do poloviny lýtek) s měkkou podešví. Ženy obouvaly střevíce nízké. Materiálem byla zpravidla kvalitní, jemně činěná kůže. Někdy bývala obuv soudě dle ikonografie nebo acheologických nálezů také zdobena - výšivkou, rytím či vytlačováním do kůže, prostřihy, obšitím apod. 

Vedle běžné obuvi pak světská či církevní elita nosila také obuv z drahé tkaniny, vyšívanou zlatou či stříbrnou nití, pošívanou perlami nebo kovovými plíšky, popřípadě drahokamy. Jedná se však vesměs o ceremoniální a nikoli běžnou obuv (pontifikální a korunovační střevíce apod.). Od nás můžeme uvést například tzv. pontifikální Svatováclavský střevíc s výšivkou na kůži (po r. 1200) a další památky. Už Einhardus píše o Karlu Velikém, že ve zvláštních slavnostních příležitostech nosíval "...na nohou střevíce posázené drahými kameny..." (P.Daniš, 1999). 

strevic
Replika jednoduchých nízkých otevřených střevíců. Podobnou obuv nosila světská i duchovní nobilita a našli bychom jí na nohou mužů i žen. Nebyly zjevně určeny do nepohody. Rekonstruováno volně dle dochované obuvi z 12 - 13.st. a ikonografických pramenů. Curia Vitkov. 

Obuv sama byla konstrukčně poměrně jednoduchá - tvořená podešví a svrškem z jednoho nebo více dílů. K noze se upevňovala řemínky, zdobenými někdy snad stříbrným vbíjením nebo se na nártu spínala jedním či více pásky s knoflíčkem - olivkou z kůže, dřeva či kosti aj. Nobilita nosila střevíce často zdobené ozdobným prostřiháváním, vyšíváním, perlami, skleněnými korálky nebo kovovými destičkami. Z ikonografických pramenů a archeologických nálezů známe obuv oblou i s mírně zahrocenou špičkou, která převažuje.

boty
Vyšší románská obuv nobility spínaná na nártu třemi pásky a koženými olivkami. Rekonstruovaná na základě nálezů z 11.st. Výroba Curia Vitkov.

Celek u mužů i žen doplňovaly jemně a precizně zdobené domácí i cizí šperky - řetízky, kříže (enkolpia), prsteny, spony a u žen také různé čelenkynáušnice, záušnice, náramky atd. Vedle kovových šperků máme z raného středověku doloženy i šperky ze skla (korálky aj.) nebo jantaru. Dražší šperky byly zhotoveny buď celé z drahých kovů - zlata či stříbra nebo byly v základu často pouze bronzové/mosazné a jen na povrchu následně zlacené či stříbřené. Kovové šperky se vyráběly z plechů nebo drátu, popřípadě se odlévaly. Zdobení šperků se provádělo litím bronzu či mosazi do různě složité formy, popřípadě rytím, pasířským vbíjením plechu razidlem do matrice (tzv. brakteátová technika) apod. 

Unikátní příklad nákladného ženského šperku i názorný příklad pasířské práce představuje nález románské stříbrné čelenky z Českých Budějovic. Byla bohužel nalezena náhodně, roku 1937 při hloubení nového koryta řeky Vltavy a částečně poškozena bagrem, který také zničil místo nálezu. Datována bývá tedy pouze rozborem tvaru a povrchové výzdoby a to zpravidla do druhé poloviny až konce 12.st. (V.Denkstein, 1951). Je vyrobena z tenkého stříbrného plechu, vysokého v předu 90mm, který se směrem dozadu mírně zužuje. Vzadu není uzavřena, ale opatřena po páru otvorů na každé straně, sloužících zřejmě ke stažení čelenky. Povrch čelenky je zdoben figurálním a geometrickým reliéfem - v přední části dvěma řadami arkád usazených na úzké sloupky. Arkády obklopujících různé postavy - vladaře na trůně, s korunou a žezlem, postavy s mečem nebo žerdí kopí či praporce apod. Postavy byly na čelence zřejmě rozmístěny s určitým uměleckým i symbolickým záměrem, o kterém se však můžeme dnes už jen dohadovat. Zadní část čelenky je zdobena geometrickými spirálovými motivy. Spodní okraj čelenky pak zdobí ploché kapkovité závěsky zdobené jednoduchým motivem, zavěšené na krátkém řetízku uchyceném v otvoru ve spodním okraji čelenky. Některé již bohužel chybí. Zdobení bylo vyrobeno převážně ražením různými nástroji (vždy na sérii postav byl použit jednotný kolek) a z části tepáním. Jde o ojedinělý nález, který nemá na našem území obdoby. 

Čelenka
Stříbrná čelenka z Českých Budějovic. 12.st. Převzato z Denkstein, V. 1951: Románská čelenka z Českých Budějovic, Časopis národního musea, CXVII-CXIX. Foto J. Štencl. 

Další informace o podobě šperků, které se nosily v raném středověku můžete najít v samostatném článku - zde. 

Důležitým doplňkem, jak mužů tak žen, byl opasek, u mužů vesměs kožený, protože krom váčku musel držet u boku i pochvu s mečem či dýku, ale objevují se i masivní opasky tkané, u žen šlo častěji jemnější kožené či z bohatě vyšívané tkaniny. Kosmas zmiňuje pásy Německých rytířů v bitvě u Brůdku r. 1040 jako "dvakrát v nachu máčené". Také spodní tunika se někdy přepásávala jemným plátěným opaskem.
 

opasek opasek
Z ikonografických pramenů známe kromě opasku s přezkou, též souběžně užívané opasky vázané. Zdá se, že v 11-13.st. šlo o velmi módní typ opasku, který vídáme především na výjevech bojovníků - rytířů. Je zajímavé že podobně vázané jsou někdy i postroje koní.

Protože románské odívání nezná kapsy v moderním slova smyslu, musel člověk nosit své cennosti a osobní věci ve váčku upevněném na opasku nebo přímo zavěšené na něm. Váčky bývaly buď z drahých tkanin, často zdobené, nebo z jemné kůže. K opasku se váčky připevňovaly pomocí tkanice nebo úzkých kožených řemínků a to buď rovnou na opasek nebo na zvláštní zdobené oko/poutko připevněné na opasku. Jinou a větší alternativou k váčku jsou pak různé kožené nebo textilní tašvice zavěšované k opasku, jaké můžeme najít např. u boku bohatého židovského obchodníka z rukopisu Hortus Deliciarum (1175). U pasu urozené ženy bychom našli také zavěšené klíče od truhel či komor s cennostmi, nůž či další věci. 

obchodnik
Židovský obchodník má u pasu zavěšenu tašvici. Hortus deliciarum 12.st.

Rukavice - tento doplněk oděvu urozeného muže nebo ženy jsme si nechali úmyslně až na konec. Především pro to, že ve sledovaném období zdá se nebyl tento oděvní doplněk ještě zcela běžný. V ikonografických pramenech od nás prakticky chybí, ale vzácněji se objevuje v pramenech cizích - zejména z konce 12.st. - např. rukavice sokolníka ve vlámském rukopisu z Fecamp (viz. obr.). Poměrně vzácné jsou ale i naše zmínky o rukavicích v pramenech písemných. Mluví o nich např. Kosmas: "Potom (Břetislav) krátce vyčetl mu, čím ho Zderad častokrát urazil, a dodal: "Hle, záruku, kterou jsem ti slíbil, odvolávám" a obrátiv koně, vhodil mu do tváře rukavici". (1950, 133). Uvedená poznámka zřejmě dokládá jejich používání coby znaku prestiže a postavení v prostředí vysoké nobility již v 11.st. což podporuje i zmínka Vincenciova ze 12.st. kde popisuje podobné gesto císaře Barbarossy vůči Milánským poslům slovy "...a dle způsobu starých císařů, odvržením rukavice, veřejně je dal v klatbu...". 

rukavice

Rukavice ve vlámském rukopisu z Fecamp z konce 12.st. 

Rukavice máme jinak doloženy i dochovány především z církevního prostředí, jako součást liturgického oděvu biskupů, opatů a jiných vyšších církevních hodnostářů viz "Dovolujeme vám mocí tohoto listu, abyste ty, synu opate, i další, kteří budou v čele tohoto kláštera stát, mohli užívat mitry, rukavic, sandálů, mappuly a pásu" (Listina papeže Jana XV. Břevnovskému klášteru z r. 993). Dělávaly se obvykle z jemné kůže (např. kozinky), ale doložené jsou v této souvislosti z raného středověku též rukavice pletené. 


ODĚV PROSTÉHO ČLOVĚKA

Tato stránka má za cíl stručně Vás seznámit s odíváním prostého člověka 11-12.st. Detailnější popis jednotlivých kusů oděvu, které na sebe oblékal najdete na samostatné stránce střihů aj. 

Trochu nepřesným označením "prostý člověk", či též "chudý" (pauperum) je zde míněn každý, kdo nespadá do privilegovaných vrstev (knížecí družina, úředníci, velmoži, kněží aj.), tedy lid svobodný i závislý (sedláci, řemeslníci aj.) a hlavním měřítkem je z hlediska odívání spíše sociální a majetkové postavení nositele oděvu.

Dále je třeba mít na paměti, že zde popsaný oděv nelze brát jako "uniformu prostého člověka", ale spíše jako oděv odpovídající jeho potřebám a zároveň jeho možnostem. V odívání raného středověku (a v podstatě vždy) tedy byla důležitější funkčnost oděvu než jeho reprezentivnost. To však vůbec neznamená, že by se movitější z těchto lidí nesnažili svůj oděv podle svých materiálních možností také nějak zkrášlit a vylepšit. Určitě byl patrný rozdíl mezi svátečním oděvem chudého rolníka a kupříkladu oděvem, ve kterém chodil v neděli do kostela řemeslnický mistr. 

Oděv se vyráběl většinou celý podomácku, zvláště ve venkovském prostředí. Materiálem byla nejčastěji pevná lněná plátna a hrubější domácí (vlněná) sukna. Tkanina se buď nebarvila vůbec (takže zůstala v barvě příze - u suken šlo nejčastěji o šerou nebo černou, u plátna o bílou, nažloutlou či šedavou) nebo jednoduše bělila na slunci či barvila nějakým běžně dostupným barvivem. 

Pro zajímavost: za Karla Velikého (Capitularia) bylo sedlákům předepisováno nosit barvy temné a nevýrazné, aby již z dálky byla poznat jejich příslušnost a ještě ve 12. století říšský zákon určoval i množství látky na oděvy poddaných. Roku 1292 vydal Filip Sličný zákon přikazující či zakazující jednotlivým vrstvám společnosti dokonce i počet oděvů, materiály, barvy a doplňky. Je však otázkou, zda tyto předpisy byly striktně dodržovány. Každopádně u nás z raného středověku podobná nařízení neznáme, a též nálezy tkanin v prostředí polabských Slovanů prozrazují, že lidé barvili své oděvy v místě dostupnými surovinami, takže se kromě nejrozšířenější žluté, hnědé a zelené objevovaly i látky v tónech červené a modré. Jistým omezením pak nesporně byla zejména cena některých dražších cizokrajných barviv nebo importovaných tkanin.

odev

Základem oděvu byla jednoduchá plátěná (obvykle lněná či konopná) spodní tunika (košile, rubáš) v které člověk zpravidla spal a v teplejších dnech i pracoval. Další částí oděvu byla kratší, ke kolenům sahající svrchní tunika (sukně) nařasená tak, aby nebránila v pohybu a práci, přepásaná tkaným, či jednoduchým koženým opaskem. Rukávy mohly být dlouhé úzké, krátké nebo někdy i žádné. Tunika se vyráběla buď ze sukna (domácky tkaného, hrubšího než sukna nobility) a nazývala se pak dle charakteristického vzhledu nebarveného sukna - šerá suknice či šerka nebo z pevného hrubšího plátna a pak šlo o tzv. kytli či kytlici. Suknice či kytlice zpravidla postrádala rozparky, které ten kdo nejezdil na koni stejně nepotřeboval. Zdobení lemů většinou chybělo vůbec nebo bylo ve srovnání s honosnými oděvy nobility pouze prosté a jednoduché. Spodní prádlo doplňovaly kalhoty - spodky, tzv. bruchy - byly zpravidla široké, nařasené a dosahovaly na lýtka nebo ke kotníkům. V horkých dnech pracovali sedláci pouze v bruchách a jejich dole rozstřižené nohavice si podkasávali a uvazovali k pasu. 

bruchy podkasané

V chladnějších dnech oblékal raně středověký sedlák či řemeslník na nohy přes bruchy jednoduché, různě dlouhé nohavice, uvazované buď pod kolenem nebo výše k pasu. Nohu samotnou pak ovíjel pruhy látky - ovinkami či onucemi, někdy i na lýtku přes nohavice, což bylo zřejmě - spolu s typickými slovanskými ženskými ozdobami tzv. záušnicemi - výrazným prvkem, charakterizujícím oděv slovanského etnika, jak lze zřejmě soudit z iluminací tzv. Sachsenspiegelu, saského právního svodu, kde tyto prvky odlišují slovanské obyvatele Polabí od jejich německy mluvících sousedů. 

    kukla
Kápě sedláka ve vlámském rukopisu z Fecamp, 12.st. Rekonstrukce kápě Curia Vitkov. 

Hlavu chránily před nepřízní počasí nebo rozpáleným sluncem nejrůznější jednoduché čapky a klobouky z tkaniny, plsti nebo kůže či slaměné klobouky.Vedle toho se na výjevech z 12.st. (spíše v jeho druhé polovině) objevují také jednoduché kukly chránící hlavu a v závislosti na délce límce částečně i ramena, záda a hruď. Tyto kukly ovšem ještě nemají výrazně protažený zadní cíp, jak jej známe z mladšího období. Více o podobě jednotlivých částí oděvu najdete v kapitole věnované střihům a rekonstrukci oděvu. 

slamákslamák
Slamák na hlavě rolníka - Maciejowská bible, 13.st. a rekonstrukce slaměného klobouku. Curia Vitkov. 

Zde si můžete udělat představu o tom jak vypadal oděv, jeho jednotlivé části a postup oblékání raně středověkého řemeslníka. 

remeslnici
Skupinka řemeslníků při stavbě domu. Všichni jsou bosí a u dvou jsou k vidění nohavice spuštěné ke kolenům tak, aby nepřekážely v práci.

Do zimy či velké nepohody ani svrchní silná vlněná tunika často nestačila, takže se i sedlák musel zahalit do dalšího svrchníku v podobě pláště, peleríny či ovčí houně apod. Čtverhranný nebo kolový plášť se vyráběl z těžkého hrubšího teplého sukna a býval díky značné spotřebě materiálu (a to i na prostý čtverhranný pláštík typu lacerny), nákladnějším kusem oděvu, který si nemohl dovolit každý. Naproti tomu prostá houně z válené a stloukané vlněné plsti byla levnějším a dostupnějším kusem oděvu. Z výjevů od druhé poloviny 12.st. (např. vlámský rukopis z Fecamp, Copenhagenský žaltář, rukopis Petra Lombardského aj.) známe také další typ oděvu - jakousi pelerínu, často s pevně připojenou kápí, dosahující zpravidla k pasu nebo mírně pod pas. Tento typ oděvu známe i z výjevů pastevců, sedláků nebo poutníků. Pelerína se nosila zřejmě hlavně do nepohody a aby nebránila při práci, shrnovala se dozadu, tak aby růce zůstaly volné. Měla střih kolový - zvonovitý (nedělený!) nebo jak naznačují některé výjevy obdélný, na způsob ponča, kdy ruce opět zůstávají volné. Podobný typ oděvu pak vídáme i na mladších výjevech ze 13.st. V zimě se vedle plášťů a houní nosily také kožichy a kožešinou podšívané kabátce - užívalo se pravděpodobně nejčastěji kůží domácích zvířat jako beran, či řidčeji i kožešin některé tuzemské lovné zvěře. Zvěř však byla majetkem knížete a později šlechty či církve, proto byl lov prostým lidem v námi sledovaném období již zakázán a s výjimkou lesního pychu by tedy museli kožešiny divoké zvěře kupovat.

pelerina Fecamp   pelerína   pelerina Copenhagen
Pelerína zvonovitého střihu. Vlevo z vlámského rukopisu Fecamp, vpravo dva výjevy z Copenhagenského žaltáře - obojí konec 12.st. Uprostřed rekonstrukce peleríny sedláka - Curia Vitkov. 

Po velkou část roku, kdykoli to počasí dovolilo, bylo zvykem chodit a pracovat naboso, v zimě, nepohodě či chladnu, obouvali lidé nejrůznější prosté typy obuvi. Levnějším a jednodušším typem obuvi byly pletené slaměné nebo lýčené střevíce - láptě. O takové primitivní obuvi nás informuje Kosmas v pověsti o knížeti Přemyslu, který když byl povolán od pluhu na knížecí stolec "...vezme s sebou své střevíce, zcela z líčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost...". Z této zmínky je navíc možné dobře vysledovat, že už v Kosmově době šlo o primitivní venkovskou obuv, nejspíš často obměňovanou, jaká se v prostředí nobility nenosila, neboť když byl "...obut v královskou obuv..." podivovali se poslové "...proč jsi nám dal schovati tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil?" (1950, 25). 

krpce
Jednoduché opánky - krpce - vyrobené z jednoho kusu kůže. Výroba Curia Vitkov.

Jiný jednoduchý typ obuvi představovaly prosté kožené opánky - krpce uvazované k noze pomocí řemínků. To byla obuv jednoduchá a dostupná i těm nejchudším. Movitější lidé ale obouvali i složitější obuv tvořenou podešví a svrškem z jednoho nebo i více dílů (viz. obr.).

krpce krpce
Noha ovinutá plátěnou onucí a obutá v jednoduchou obuv upevněnou řemínky - výroba Curia Vitkov.

Na zimu zřejmě mohl člověk použít i jednoduchou obuv ze silné vlněné plsti. V zimě se také lýtka, kromě onucí někdy obtáčela kusy kožešin upevněnými k noze koženým řemením nebo slaměným povříslem (tento zvyk je u nás v písemných pramenech v sociálně slabším venkovském prostředí doložen ještě v 15. století).

Jak si lidé pořizovali svůj oděv? Prostý člověk si jej zhotovoval sám, svépomocí - častěji to asi byla v domácnosti práce žen. Tam kde to bylo možné, zhotovoval si člověk oděv celý - od počátku k finálnímu výrobku. Což obnášelo pěstování surovin (len, konopí, kopřiva aj.) nebo chov ovcí, zpracování získaných surovin, tkaní textilií, barvení, popřípadě nějaké zdobení apod. Pokud ne, byl nucen tkaniny pro zhotovení oděvu koupit nebo směnit, buď se sousedy nebo na nejbližším trhu. 

Oděv samotný pak pro něj představoval nejen životní nezbytnost, ale také značný majetek, takže si asi většinou nemohl pořídit více než maximálně dva kusy kompletních oděvů. Oděvy se ani běžně nestřídaly - pouze při poměrně řídkém praní či sušení (po dešti, v zimě), ale především ve svátcích. Z mladších pramenů víme o běžné praxi jednoho oděvu pracovního a jednoho svátečního, kdy z oděvů původně svátečních se postupně, obnošením a řídnutím tkaniny, stával oděv pracovní - pokud měl raně středověký sedlák nebo řemeslník oděvy dva, je možné, že je užíval podobně.

borek
Řemeslník v krátkém plášti.

Protože jak už jsme řekli románský oděv nezná kapsy a i prostý člověk potřeboval v něčem přenášet své věci, zavěšoval je buď přímo k opasku (nůž, nůžky aj.) či ukládal do váčků nebo kožených brašen. To se však hodí spíše na drobnosti, větší věci musel ukládat do prostornějších pytlů, vaků, mošen a brašen zavěšených nejspíš popruhem přes rameno. Lýčenou mošnu, ve které měl uschováno jídlo uvádí kronikář Kosmas v pověsti o povolání Přemysla na knížecí stolec (1950, 24).

tasky tasky
Brašny a vaky přehozené přes rameno. Prostý vak na rameni muže z rukopisu Petra de Ebulo - 12.st.

Také oděv prostého člověka mohl doplňovat levnější šperk z organických materiálů, skla nebo méně drahých kovů (bronz, olovo aj.). Více o tom můžete najít ve článku věnovaném raně středověkému šperku

křížky 
Také méně movití lidé, pokud si to mohli jen trochu dovolit se zdobili - zde jsou k vidění dva olověné náprsní křížky. Výroba Curia Vitkov.

VÝROBA TEXTILIÍ

Na této stránce můžete najít základní poznatky k materiálům a technologiím výroby tkanin v raném středověku. Další poznatky, nákresy, fotografie a rekonstrukce najdete v části Rekonstrukce.

Na úvod něco málo terminologie:

  • Osnova - podélná soustava nití u tkaniny.
  • Útek - příčná soustava nití
  • Vazba - způsob vzájemného provázání soustavy osnovních a útkových nití
  • Osnovní vazba - vazba, v níž převládají osnovní vazní body
  • Útková vazba - vazba, v níž převládají útkové vazní body
  • Vazní body - body, ve kterých se jednotlivé nitě soustav osnovní a útkové kříží.
  • Střída vazby - provázání určitého počtu osn. a útkových nití, v tkanině se opakujících.
  • Dostava - počet nití na určitou vzdálenost. (počet nití osnovy/počet nití útku)
  • Zákrut - směr kroucení příze při předení. Doprava - Z, doleva S.
  • Úhel zákrutu - úhel, který svírá rovina kolmá na směr niti se směrem vláken.
  • Skaná nit - silnější nit zhotovená zkroucením dvou či více jednoduchých nití.
  • Předivo - materiál k zhotovení příze
  • Příze - stáčená nit určená k tkaní.
  • Tkanina - finální výsledek provázání útkových a osnovových soustav nití.
  • Úplet - finální výsledek pletení, též pletenina
  • Kanava - podklad výšivek (stejnoměrná vesměs plátnová vazba) 

 

Na tkaní textilií se používalo materiálu jak rostlinného tak živočišného původu. Používalo se materiálu místního - vlnalen či konopí i materiálu importovaného - např. mohéru (vlna angorské kozy) či hedvábí

Vlna

Vlákna získaná ze srsti ovcí, koz či velbloudů atd. Srst zvířat chovaných pro vlnu má dva druhy vlasů - spodní jemný a hustý se nazývá podsada a svrchní hrubší a silnější pesíky. Kvalita srsti (hustota apod.) závisela především na klimatických podmínkách, ve kterých se zvířata chovala. Také stáří ovce má vliv na kvalitu vlny (vlna jehněčí je měkčí a hustější) podobně jako místo odkud se vlna stříhá (nejkvalitnější a nejdelší je mezi lopatkami). Dále existuje i vlna jirchářská (odpad z koželužen) či mrtvá (z mrtvých a nemocných zvířat) ale ta je pro zhotovení příze nevhodná (lze ji použít k výrobě plsti apod.). Kvalita vlny u nás chovaných ovcí nebyla v raném středověku příliš vysoká, což bylo například dáno zdejším mírným klimatem apod.

Vlněný vlas tvoří pokožka ze šupinek na pružné bláně a vnitřní fibrilová kůra (vřetenovité buněčné útvary spojené tmelem). Uvnitř kůry je v kanálku dřeň, kterou podsadový vlas ale nemá. Vlněná vlákna jsou vesměs odolná proti kyselinám - ředěné je dokonce konzervují, proto se zbytky vlněných tkanin někdy dochovaly v kyselé půdě. Nejstarší doklad o využití vlny pochází z Turecka z 6 tisíciletí př. n. l. (H. B. Burnham 1965, H. Helbaek 1963). Vlna se získávala buď sbíráním, vyčesáváním či vytrháváním z línajících ovcí (takto získané vlákno má cibulku) nebo byla uřezávána nožem či stříhána pérovými nůžkami. Z jedné ovce bylo možné ostříhat cca 2-3kg vlny, nazývané rouno.Vlna se před použitím musela vyčesávat (mykat) speciálními hřebeny. Tuto práci dělali tzv. mykači (krampnéři kutnéři).

Hedvábí

Pravé hedvábí tvoří tvoří výměšek žláz housenky motýla - bource morušového (Bombyx mori). Při zakuklení housenka vypouští ze dvou otvorů pod ústním ústrojím hustou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne. Vzniklé fibroinové vlákno tak tvoří dvojice tenkých vlákének spojených klihem - sericinem - obsahujícím minerály, barvivo, vosk. Samotné vlákno se získává následným rozvinutím kukly. Vlákna z jedné kukly dosahují délky 3 až 4km, jsou velmi pevná a pružná - bez přetržení je lze natáhnout o sedminu až pětinu původní délky. Pravé hedvábí pochází z Číny, kde byl bourec cíleně chován již v 3 tisíciletí př. n. l. (vyráběli z něj i struny hudebních nástrojů). Antická Evropa se s hedvábím seznámila za tažení Alexandra Makedonského do Ásie. Hedvábí pak s oblibou užívali Peršané i Římané, kteří dokonce (dle Plinia - Historie Naturalis) párali importované polohedvábné tkaniny, aby získali čisté hedvábí. Roku 408 si Alarichovi Vizigóti z Říma odvezli jsou součást výkupného na 4000 hedvábných rouch. Až do 6. st. n.l. si Čína držela na výrobu a export hedvábí monopol, pod pevným státním dohledem - pokus o vývoz technologie se pochopitelně trestal smrtí. Hotové hedvábné tkaniny vozily karavany z Číny do Evropy po tzv. hedvábné stezce (Začínala v čínském Zhaganu (dnešní Xian) a vedla přes Lanzhou - Dunhuang - Yarkand (dnešní Shache) - Khotan přes Samarkandu do Bucharu v Uzbekistánu. Tam se cesta dělila - jedna vedla přes Kaspické moře do Chersonu, druhá přes Hamadan (Írán) - Bagdád (Írák) - Damašek (Sýrie) k pobřeží Středozemního moře, do Byzance a Evropy. Otavsky 1987). Také Byzanc si velmi cenila hedvábí; za vlády císaře Justiniána (527-565 n.l.) se nebarvené hedvábí vyvažovalo zlatem a barvené bylo ještě mnohonásobně dražší. V tomto období ale definitivně padl čínský monopol, protože se podařilo do Evropy importovat nejen finální tkaninu, ale především živé bource morušové. 

Podle pověsti z Číny do Konstantinopole pronesli vajíčka bourců v dutých holích dva mniši - Ibas a Mikuláš. Od 7.st. do 13 st. se v Byzanci (zvláště v Sýrii a Řecku) rozvíjí hedvábnický průmysl, opět, podobně jako v Číně, pod tuhým státním dozorem (zákaz exportu technologie - vajíček a bource morušového pod trestem smrti apod.). Hedvábí však bylo i nadále velmi drahé a dostalo se tak opět pouze na členy císařského dvora. Přestože byla většina produkce hedvábí v Byzanci určena pro domácí trh, hedvábné tkaniny s velkou oblibou dovážely ostatní národy a kultury Evropy - Frankové, Benátčané, Vikingové a další. Vedle byzantinců šířili ale výrobu hedvábí po středomoří také Arabové - do severní Afriky, na Pyrenejský poloostrov či Sicílii. Za křížových válek, počátkem 13. st. (1204) si benátský dóže Enrico Dandolo z vydrancované Konstantinopole (ve spojení s Benátčany křižáci napadli a dobyli Konstantinopol) přivezl spolu s kořistí i chov bource. Z Benátek se hedvábnictví postupně rozšířilo po celé severní Itálii a jižní Francii. Nejstarší a poměrně unikátní doklady pokusů o chov bource morušového v raně středověké Evropě pochází z Polska (Opole) a to z 11. století. Do Polska se bourec dostal pravděpodobně prostřednictvím Arabů, ale chov se zde potýkal s velkými technickými problémy způsobenými především nedostatkem přirozené potravy motýla - moruše bílé (Morus alba) - nahrazení moruše náhražkou (např. smetánka lékařská) vedlo nakonec ke špatné jakosti vlákna.

bourec
Dospělý motýl bource morušového a kokon. Kokon bývá dlouhý přibližně 28-38mm a široký 12-25mm. Vlákna z jednoho kokonu dosahují 3-4km délky.

Nejstarší importované hedvábné výšivky nalezené ve střední Evropě pochází z pozdní doby Halštatské. Protože jak jsme vypsali výše u nás hedvábnictví prakticky neexistovalo, jsou všechny u nás nalezené hedvábné tkaniny importem, nezřídka byzantského původu. Většinou jde o tkaniny užívané v církevním prostředí nebo při pohřebním ritu. Nejstarší fragmenty hedvábných tkanin od nás spadají již do počátku 9.st. První ze zbytků byl přilepen k deskám rukopisu z 9.st., má zelenomodrou barvu a je zdoben symetrickým vzorem s motivem jezdců na koních obklopených kruhy. Vyroben byl pravděpodobně v Byzanci v osmém nebo na počátku devátého století. Z další tkaniny se opět dochoval jen malý útržek s rozeznatelným motivem stylizovaných ptáků v kruzích. Pochází ze svatovítské královské hrobky kam byl ale přenesen ze staršího pohřebiště - datován bývá kolem roku 1000. Jeho původ je nejasný. Mezi nejznámější hedvábné raně středověké fragmenty od nás nesporně patří poměrně velký dochovaný kus přehozu z hrobu sv. Ludmily. Červeno-okrová tkanina je zdobena reliéfy a medailonky s motivy ptáků a stromu života. 

V Kouřimi byla nalezena čelenka přibližně z 11. století s hedvábnou osnovou a stříbrem ovinutým útkem. Hedvábí se používalo ve formě závěsů a pokrývek jednak v hrobech významných osobností, světců (balily se do něj např. ostatky) a také v interiérech kostelů. Mimo to se objevují i drahá církevní roucha vyrobená z hedvábí - takový černý hedvábný puviál dostal například biskup Menhart darem od byzantského císaře při své cestě do Jeruzaléma. O tomto puviálu se dozvídáme z pozdějších záznamů kláštera ve Zwiefaltenu kam se posléze odkazem dostal. Opat Bertold (1134-1169), který vedl kroniku zmíněného kláštera uvádí ještě několik podobných případů obdarování kláštera hedvábnými výrobky ve 12.st. Richenza, žena českého knížete Vladislava I. darovala klášteru celých dvacet hedvábných pokrývek oltáře. Její sestra Žofie, žena údělného olomouckého knížete Oty II. pak darovala bílou dalmatiku, dvanáct pokrývek oltáře a korouhev (což dokazuje existenci hedvábných praporců). Z uvedených nálezů a písemných zmínek můžeme celkem bezpečně předpokládat, že se k nám dovážely tkaniny, ale nelze s jistotou říct, zda a v jakém počtu se k nám importovaly také hotové výrobky - oděvy aj. Předchozí zmínka o biskupu Menhartovi je unikátní, protože šlo o dar, ale import hotových oděvů či částí liturgických rouch rozhodně nelze vyloučit. Z literárních pramenů se o hedvábí zmiňuje například Canapariova Vojtěšská legenda Est Locus, kde je popisován hedvábný povlak peřiny, kterým svatý Vojtěch obdaroval žebráka. Také Kosmas píše o hedvábném přehozu v souvislosti se zahalením těla sv. Vojtěcha, po vyzvednutí z hrobu v Hnězdně.

Lidské vlasy

Také lidské vlasy se někdy využívaly v textilní výrobě. Dokládá to nález fragmentu tkaniny (pravděpodobně čelenka) ze Starého města (okr. Uherské Hradiště). Jako vlákna k výrobě této tkaniny bylo užito lidských vlasů. (Kostelníková 1973).

Mohér

Mohér je označení srsti angorské kozy. Pro své vlastnosti (jemnost, jakost) byl mohér velmi ceněn a importoval se do Evropy z Malé Ásie. Doklad použití mohéru u nás, máme v podobě fragmentu tkaniny ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště, Kostelníková 1973).

Žíně

Koňské žíně se u nás používaly zejména k zhotovování tkanic (i když nejstarší žíněná tkanice je doložena až z 15. století). Z Polska je doloženo též využití žíní jako vlákna k výrobě tkaniny.

Srst

V některých méně obvyklých případech se pro výrobu příze používala i spřádaná zvířecí srst. Protože srst není pro své vlastnosti k tomuto účelu ideální, šlo asi spíše o nouzové řešení dané nedostatkem jiné suroviny. Od nás je doložen pouze jeden případ takovéto tkaniny z nálezu ve Starém Městě (okr. Uherské Hradiště). Jiné využití našla ale srst při výrobě plsti.

Len

Vlákna získaná z lodyhy lnu. Celkem je známo na 200 druhů lnu, z toho 7 druhů se vyskytuje i u nás, ale jako přadná rostlina se využíval tzv. len setý (Linum usitatissimum) - rostlina asi 120cm vysoká s úzkými listy v horní části rozvětvená. Lodyha má celkem 5 vrstev - druhá vrstva pod kůrou je lýko z něhož se dalším zpracováním získávají vlákna. Lýková vlákna se nejprve máčením zbavila lněného klihu. Lámáním na dřevěné trdlici (mědlici či lamce) pomocí bijáku, (někdy se používalo i dřevených stoup/tlouků) z nich uvolnilo dřevnaté zbytky stonku, které se odstranily tzv. třepačkou (dřevěný nástroj tvaru meče či vesla). Poslední dřevité zbytky se z vlákna vyčesávaly tzv. vochlí (dřevěná deska s rukojetí opatřená kovovými hroty). Technické vlákno lnu je dlouhé asi 60-80 cm a tvoří jej svazek elementárních vláken (buněk dlouhých 2-4 cm). Získané lněné vlákno má světle plavou barvu, dobře se bělí, ale hůře barví - využívalo se především v plátenictví. Lněné tkaniny vykazují poměrně dobrou pružnost a pevnost. Nejstarší pěstování lnu je doloženo asi ze 7 tisíciletí př.n.l. ze syrského Ramadu, 6 tisíciletí př.n.l. v Turecku či  ze 3-4. tisíciletí př.n.l. na území Egypta. Ve střední Evropě se doklady lněných tkanin nachází od mladší doby kamenné (např. nálezy lněných provázků z Mohelnice okr. Šumperk). Mezi nejstarší raně středověké nálezy lněných tkanin patří jednak fragmenty z velkomoravských nálezů (Kostelníková) nebo např. útržek lněné roušky s geometrickým vzorem a svastikami pocházející z hrobu sv. Ludmily z 10-11.st.

len

Konopí

Vlákna získaná z konopí setého - (Canabis sativa). Konopí seté je jeden z několika druhů této rostliny - jiné druhy se používají pro získávání oleje nebo narkotik (Canabis Indica). Surové konopné vlákno má světle šedou barvu - používalo se k výrobě lan, provazů a v plátenictví, protože se dobře bělí, je pevné, ale méně pružné než vlákno lněné. Znalost pěstování konopí je doložena ve střední Evropě již v neolitu (nálezy nažek). Nejstarší bezpečně doložené nálezy nažek konopí byly nalezeny (zuhelnatělé) v Modlešovicích (okr. Strakonice) a pochází z doby laténské. Nejstarší dochované konopné tkaniny na našem území (a na Slovensku) pochází již ze 6.st. (Březno okr. Louny).

Kopřiva

Vlákna získaná ze stonku kopřivy. Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je až dva metry vysoká rostlina. Vlákna kopřivy jsou po zpracování velmi jemná, téměř bílá, dobře se barví a dobře sají vodu. Používala se podobně jako len nebo konopí v plátenictví, ale pravděpodobně mnohem méně. Využívání vláken kopřivy v textilnictví sice není zatím archeologicky doloženo, máme jej však doloženo z písemných pramenů - v Nestorově letopise (12.st.) je uvedeno, že se z kopřivových vláken tkaly plachty lodí plavících se po Volze.


PŘEDENÍ

Zpracování výchozího materiálu na přízi - nit určenou k tkaní. Předení byla rozšířená a častá domácí práce - zpravidla se jí zabývaly ženy-přadleny, ale z etnografických pramenů lze předpokládat, že se jí někdy zabývali na venkově i muži. Existovalo mnoho různých technik předení, ale pomůcky k nim používané bývaly dřevěné a v našich archeologických nálezech se většinou nedochovaly - pro srovnání můžeme ale využít některé nálezy z Polska a Ruska. Dochovala se však také různá vyobrazení některých nástrojů i výrobních postupů (Velislavova bible, Kyjev chrám sv. Sofie) a mnohé z výrobních postupů lze též etnograficky odvodit. 

předení

Nejjednodušším postupem se spřádalo ještě do nedávné doby např. v Karpatech - jen s pomocí dlaně na stehně či jakéhosi dřevěného háčku. (J. Staňková).  Mnohem lépe archeologicky doložený je způsob spřádání za pomoci kužele a ručního vřetene. Ruční vřeteno je tvořeno přeslenem a dříkem. Nejstarší nálezy hliněných, kamenných a rohovinových přeslenů pochází již z neolitu. Přeslenů se nachází velké množství i u nás - jen v okolí Mikulčic jich bylo již nalezeno přes 2000 kusů - vesměs precizně vyhlazených a vykroužených. Byly vyráběny pravděpodobně hromadně a v období 10-13.století byly také předmětem vnitřního i dálkového obchodu. Přeslen mohl mít různý tvar - existovaly ploché přesleny kotoučové, ale i  miskovité, kónické a to i oboustranné, kulovité, soudkovité apod. Velikost přeslenů se pohybovala od 20 do 100mm a váha od 3 do 30g (nejčastěji mezi 5-11g, Kostelníková 1981). 

vřeteno
Replika vřetena s hliněným přeslenem nasazeným na dřevěný dřík.

Přeslen se nasazoval na dřík a sloužil jako závaží či setrvačník udržující vřeteno v krouživém pohybu (Kostelníková 1973). Dřík bývala dřevěná, zřídka i kostěná tyčka o průměru 10-25mm a délce 150-500mm. Z našich nálezů je doložen pouze jeden importovaný zachovalý dřík, vyrobený pravděpodobně z velrybí kostice. Celý dřík je jemně vyhlazený, dlouhý 325mm o průměru 14-16mm - ve 2/3 je nejširší a pochází z 11-12. století (Hrubý 1957). Protože se většina dříků vyráběla ze dřeva, nedochovaly se nám, ale pro srovnání lze opět použít nálezů z Polska nebo Ruska kde se v příhodnějších podmínkách zachovaly - většina je jednoduchá, některé zdobené rytím označujícím nejspíš vlastnictví. Z nálezů dříků a přeslenů (u nás), které jsou poměrně hojné v každém sídlišti a obytném stavení je zřejmé, že šlo o velmi rozšířenou domácí činnost.

přadlena     přadlena
Vyobrazení přadleny s přeslicí, opatřenou stojanem, který drží mezi koleny. Velislavova bible, 14. století. Přadlena vpravo si přidržuje přeslici v podpaždí - vlámský rukopis z Fecamp, konec 12.st. 

Za pomoci kužele nebo vřetene se předlo tak, že přadlena upevnila předivo (výchozí surovinu) na kužel nebo přeslici pomocí pásku. Kužel či přeslici (dlouhá dřevěná tyč jehlového nebo pádlového zakončení s upevněným předivem) si přidržovala mezi koleny nebo pod paží. Jinou variantou bylo usazení přeslice do stojánku, zapíchnutí do země nebo uvázání k pasu přadleny. Levou rukou vytahovala přadlena ze smotku přediva vlákna a pravou rukou je navíjela na vřeteno. Aby byla příze správně kroucená, musela přadlena vřetenem kroužit. Nit se kroutila do příze buď po směru hodinových ručiček (směr označovaný jako Z) nebo opačně (směr S). Protože se příze kroutila většinou pravou rukou, bylo kroucení doprava (Z) jednodušším a přirozenějším pohybem (Kostelníková 1973). Značení S a Z je vlastně mnemotechnická pomůcka protože střední část písmene názorně ukazuje směr kroucení příze. Opačného kroucení se využívalo, když bylo třeba, při následném tkaní, střídáním obou dvou typů příze dosáhnout u tkaniny hladkého vzhledu.

kolovrat

Kolovrat je doložen až mnohem později - poprvé v písemných záznamech z Flander roku 1288. U nás byl znám až ve století 14. Nejstarší kolovraty měly podobu jednoduchých, rukou poháněných spřádacích kol. Kolovraty se používaly především ke spřádání vlny, lněná příze se vyráběla zpravidla postaru s ručním vřetenem. (Petráň 1985). Vyobrazený kolovrat je pouze ilustrační - pochází z 18.-19. století, ale konstrukce i princip (pohánění šlapáním nohou) se na těchto zařízení uchoval od 15. století prakticky beze změn. Ve spodní části vyobrazeného kolovratu chybí poškozený šlapák. Depozit Curie Vitkov. 

Skaní

Skaní je skroucení dvou nebo více nití dohromady za účelem vytvoření silnější nitě. I tato technika byla používána již v neolitu - silné skané nitě se používaly jako zatíženější osnova nebo vzorující útek. Jako pomůcky při skaní nití se používaly i různé, např. kostěné, trubičky se třemi příčnými otvory tzv. jurky.Známe je především z cizích nálezů - u nás byla nalezena pouze jedna v Břeclavi-Pohansku. (Dostál 1977).
 


TKALCOVSTVÍ

Druh tkaniny je dán kromě materiálu také použitou vazbou. Vazbu tvoří soustavy osnovních a útkových nití. Osnovní nitě jsou v tkalcovském stavu svislé nebo podélné, útkovou soustavu pak tvoří nitě vertikální nebo příčné. Rozeznáváme tři základní typy vazeb - plátno, kepr, atlas a další typy vazeb od nich odvozených.

Plátno 

Plátnová vazba je nejjednodušší a nejhustěji provazovaný typ vazby. Samotné označení "plátno", pokud se někde vyskytuje, se zpravidla vztahuje k typu vazby, nikoli přímo k materiálu tkaniny.  Tato nejstarší a nejjednodušší vazba je doložena již v neolitu, ale již tehdy bývaly tyto plátnové vazby někdy doplňovány o složitě tkané okraje. (La Baume). Hustota plátnové vazby může být různá a je dána poměrem tloušťky nití k dostavě v obou soustavách (útkové i osnovní). Na levnější plátna určená např. na hrubší části oděvů nebyla tloušťka nití nijak zvlášť hlídána, což se projevuje na nestejnoměrné struktuře a hustotě plátna. 

plátno     Plátno - konopí
Zvětšený detail ručně tkaného plátna - vlevo len, vpravo konopí. Curia Vitkov. 

U nákladnějších pláten na dražší oděvy pak tloušťka nití příze kolísá mnohem méně a celkový výsledkem je jemnější, hustější a stejnoměrná struktura. Pro dosažení hladšího povrchu se někdy používalo střídání různých zákrutů příze. Z plátna se odvozuje další typ tkaniny - tzv. ryps (viz. obr. - podélný osnovní ryps, střída 4x2).

ryps

Kepr:  a)kepr b)kepr

Střídu keprové vazby tvoří vždy nejméně tři vazní body osnovy a útku. Podle počtu nití ve střídě se pak označuje kepr jako třívazný, čtyřvazný apod. Na vyobrazení je vidět a) kepr osnovní a  b) kepr útkový. Jeden z nejstarších doložených případů keprové vazby pochází z Östra Gerum ve Švédsku z doby Bronzové (La Baume 1955). Příklad vzorů kepru - z leva: zesílený kepr (střída 4x4), hrotový kepr (střída 6x6), křížový kepr (střída 10x10), jednoduchý osnovní kepr v detailu.

kepr platno

Atlas:    a)   atlas

Atlas je vazba, jejíž vazní body jsou ve střídě pravidelně rozloženy a nesmějí se vzájemně dotýkat. Nejmenší počet osnovních nití a útků ve střídě je pětivazný atlas. Vzdálenost vazních bodů se určuje postupným číslem, které udává na kolikáté další osnovní niti je na následujícím útku další vazební bod. V atlasové vazbě, zpravidla z hedvábí se například vyráběl tzv. satén. Příklad vzorů atlasu - z leva: vzorový atlas (střída 10x10), přisazovaný atlas (střída 8x8), zesílený atlas útkový (střída 5x5):

atlas

Vzorování látek

   brose brose

Vedle popsaných typů základní vazeb se používaly i vazby od nich odvozené - se vzorovanými útky, které měly především estetický důvod - nápadným vzorem členit plochu látky a zvýrazňovat ji. Rozeznáváme tak např. typ Lancé - kde je vzor vytvořen zvláštní vzorovou osnovou nebo vzorovým útkem (může jít i o skané nitě, nitě jiných barev nebo nitě jiných materiálů - např. i drahé kovy). Vzor lancé probíhá celou šířkou či délkou látky. Vzorování Brošé (např. ze lněné roušky hrobu sv. Ludmily) - zde se vzor vkládá až následně do již hotové tkaniny pouze v místě ornamentu - po útku nebo po osnově a to nikoli přímo stavem, ale zpravidla pomocí zvláštních větších kostěných jehel. Perlinka - vazba vzniká vzájemným přetočením dvou sousedních osnovních nití o 180 stupňů či pouze o polovic (poloviční perlinka) kolem útku, který prochází místem přetočení.

Dále zušlechťované či jinak upravované textilie jsou tyto: 

Sukno

Sukno není označení typu vazby, ale název hotové vlněné tkaniny ( jakékoli předešlé vazby) následně upravované valchováním a postřihováním. Valchování dodatečně mění vzhled i vlastnosti původní tkaniny - provádělo se pomocí dřevěných kádí či koryt, v nichž se tkanina máčela a tlouků či palic, kterými se valchovala; někdy se místo tlučení výchozí tkanina šlapala nohama. Při působení mechanické síly a vhodné chemické lázně - např. teplé lidské moči - dochází k narušení a uvolnění původně hladké povrchové vrstvy vláken, ta tím získávají na objemu a snáze se do sebe zaklesnou, tkanina se pak celkově zkracuje a houstne - stává se silnější. Postřihováním se dále rovnal vlas sukna na konstantní výšku a za pomocí soukenických štětek a želízek se sukno začišťovalo od uzlíků. S ohledem na materiál i vlastnosti bylo sukno těžší a teplejší látka vhodná na zhotovování plášťů či zimních oděvů. Sukno se buď nechávalo nebarvené a pak jeho barva závisela na barvě vlněné příze (bílá, šerá, řidčeji i černá) nebo dále barvilo vhodným barvivem. K rozvoji soukenictví přispěla i kolonizace ve 12. a 13. století kdy si cizinci z Flander či Valoni ve Slezsku přivezli s sebou nové technologické postupy. Kvalita domácí ovčí vlny nebyla vysoká, proto se lepší a dražší sukna dovážela.

Brokát

Brokát (z italštiny) bylo historické označení zpravidla hedvábné látky libovolné základní vazby s výrazným, často i pravidelně rozmístěným, vetkávaným vzorem - viz. brošé. Vzory se protkávaly většinou nitěmi skanými s drahými kovovými vlákny - stříbrnými nebo zlatými. Technika výroby brokátů pochází z Předního východu. Označení brokát se ale následně vztahovalo k jakékoli tkanině s bohatým vzorem.

Aksamit

Původní název pro tkaninu známou dnes jako samet. Osnovu aksamitu (sametu) tvoří hedvábná či vlněná (později též bavlněná) příze následně postřihovaná a vyčesávaná, takže má tkanina nízký, hustý a jemný vlas. Povrch může být matný či může mít hedvábný lesk. Podobně jako sukna se i samety barvily. Šlo o drahé těžké tkaniny užívané na nákladné šatstvo bohatých vrstev společnosti. Aksamitem se též potahovaly honosné pochvy drahých mečů apod.

Plsť

Plsť není tkanina(!) - je to vlastně máčená a následně valchovaná vlna, ale i jiné vhodné dlouhé chlupy - např. králičí, bobří apod. Z takto vzniklého materiálu se dají vyrobit klobouky, pytle, boty, závěsy ale i oděvy. Protože výroba plsti nevyžaduje ani předení ani znalost tkaní, jedná se o velmi starou a primitivní techniku. Plsť se vyráběla zaplstěním vláken a to kombinací chemického, tepelného a mechanického působení. Toho se v praxi docilovalo máčením v teplé moči a šlapáním nohama, později pak tlučením v jednoduchých stoupách nebo valchováním na valchách. Podobně jako u výroby sukna tu dojde k narušení povrchu vlasu, k nárůstu objemu a zároveň k jeho zaklesnutí a propletení s jinými vlasy. Výsledkem je poměrně silná hutná látka, kterou je možné bud vyválcovat do podoby různě silného plátu na způsob tkanin nebo napasovat na dřevěné kopyto a dát tak plstěnému výrobku požadovaný tvar beze švů - tak se kupříkladu vyráběly klobouky nebo některé typy obuvi. Písemné prameny hovoří též o oděvech zhotovených z plsti - z franského prostředí známe plstěná krzna nošená pod zbrojí ale i od nás - např. Kosmas píše o biskupu Gebhartovi že "V čas postní měl takovýto zvyk: Plstěnou košili maje vždy vespod a svrchu jsa oděn biskupským rouchem, ve dne lahodil lidským zrakům, v noci však v hrubé plátno jsa oděn tajně vcházel do kostela..." (1950, 130).


TKANÍ

stav
Tkaní na velkém vertikálním stavu. Curia Vitkov. 

Tkací destičky - bardo/karetky

Pomineme-li ruční tkaní nití pomocí zvláštních textilních jehlic, patří k nejjednodušším a nejstarším, již z doby bronzové známým, zařízení tzv. tkací destičkyči bardo nebo karetky. Jeden z nejstarších dokladů práce na karetkách je tzv. Ramessův pás uložený v Liverpoolském muzeu - je to nejen nesmírně starý doklad (pochází asi z 12.st.př.n.l.) ale zároveň ukázka absolutní dokonalosti techniky - výrobce totiž použil neuvěřitelných 300 karetek(!). Vtip těchto destiček byl v tom, že s jejich pomocí mohl již tkadlec pracovat s několika desítkami nití zároveň. S pomocí destiček oddělil liché a sudé nitě osnovy, vytvořil tak prošlup a prostrčil napříč mezi nimi člunek s útkovou nití. Pootočením destiček "prostřídal" mezi sebou nitě a opět prostrčil člunek (zvláštní špulka, na které byla navinuta útková nit) zpátky, čímž vytvářel vlastní útek. Destičky byly zpravidla čtvercového tvaru, o velikosti 25mm až 60mm, se čtyřmi otvory v rozích pro nitě. Vyrobeny byly ze dřeva, kosti, parohoviny nebo kůry stromů. Počet nití osnovy pak byl závislý na počtu destiček - u nákladných zdobených vzorových pásů se používalo až několik desítek karetek. Tkací destičky nezmizely úplně ani po zavedení stavu (a to ani v raném středověku) - vyráběly se na nich někdy ozdobné tkané pásy používané podobně jako výšivky na lemy, čelenky apod. V běžné módě se udržely až asi do 15.st. a dále pak v lidovém prostředí. U nás jsou tkací destičky doloženy z nálezu ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště) - pochází z 9. st.,jsou čtvercové se 4 otvory v rozích a jedním ve středu, vyrobeny jsou z parohoviny (Hrubý 1957).

Tkací mřížka

Jde o dřevěnou destičku s proříznutými drážkami. Ve zbylých žebrech mřížky byly vyvrtány malé otvory. Polovina nití osnovy pak procházela mezi žebry mřížky, zatímco druhá procházela otvory v žebrech. Pohybem mřížky nahoru a dolů odděloval tkadlec od sebe sudé a liché nitě a vytvářel tak prošlup, kterým mohl protáhnout člunek s útkem. Jedna strana osnovy se pevně uvazovala (ke kůlu, stromu aj.) zatímco druhá se uvazovala k pasu. Šíře tkaniny byla omezena šíří mřížky a pro podobnou ruční práci se příliš široká mřížka nehodila - proto se dala tato tkací mřížka použít spíše jen na různé pásy a popruhy.

mrizka         Bardo
Tkací mřížka z jednoho kusu dřeva. Ukázka práce s větší tkací mřížkou složenou z několika kusů. Curia Vitkov. 

Tkalcovský stav

Výše popsaný princip destiček je prakticky aplikován i na důmyslnějším tkacím zařízení - tkalcovském stavu. Toto zařízení bylo známé již od pravěku, ale starší typy primitivních tkalcovských stavů bývaly situovány vertikálně, zatímco mladší, užívané od raného středověku, již horizontálně. Jako doklad užívání vertikálního stavu u nás se uvádí nálezy fragmentů tkaniny z Nového Města (okr. Uherské Hradiště) s tkanými dírkami, které lze vyrobit pouze na tomto stavu. (Kostelníková 1973,1985, Březinová 1997).

a) Bezprošlupový vertikální stav: Nejprimitivnější varianta stavu - v zásadě je tvořena pouze vertikálním rámem vysokým kolem 2m. Nitě osnovy jsou upevněny nahoře k rámu a dole jsou zatíženy závažím - závaží se na nitě osnovy přivazovalo pomocí zvláštních nití smyček nebo poutek aby se nitě při procházení otvorem závaží nepoškozovaly. Tato závaží mají různý tvar - hranolovitý, válcový, kuželový aj. a hmotnost mezi 150g a 3kg. (Kostelníková 1988). Někdy se místo sady závaží používala k napínání osnovy pouze společná lišta zatížená dvojím závažím - pouze na krajích. Protože tento primitivní vertikální stav ještě neumožňuje odsazení nití a vytvoření prošlupu, musel se útek vytvářet proplétáním člunku mezi jednotlivými nitěmi osnovy. Člunek je dřevěná destička, na obou koncích vykrojená do vidlice, s namotanou útkovou nití. Z archeologických nálezů není tento stav jako celek doložen, ale existují četné nálezy závaží a také vyobrazení tohoto typu stavu na řecké antické váze.

b) Prošlupový vertikální stav: Stále ještě se jedná o starší vertikální typ, ale již dokonalejší konstrukce - rám tvoří jako v předchozím případě dvě pevné postranice a horní tyč - tzv. osnovní vál - na kterou se připevňuje osnova. Dále pak tři vodorovné tyče určující šířku stavu. K této pevné konstrukci se přidávají ještě pohyblivé části - dvě až tři brdla, každé se dvěma vidlicemi. V horní části jsou osnovní nitě upevněny k osnovnímu válu, v dolní zatíženy závažím. Polovina osnovních nití se připevňovala pomocí nitěnek k brdům. Když se brdem pohybovalo (dopředu a dozadu) všechny sudé nebo liché nitě se zvedly a vytvořily tak mezeru tzv. prošlup - tj. místo, kudy se protáhl člunek s útkovou nití. Tak se vytvářel v tkanině útek - při pohybu zpět byla situace stejná, pouze opačná.

stav
Tkaní na vertikálním stavu v detailu, Curia Vitkov.

c) Prošlupový horizontální stav: Počátky horizontálních stavů nejsou dosud přesně doloženy; nejstarší doložené zbytky tohoto typu stavu pochází z Gdaňska 11.st.-12.st. Horizontální prošlupové stavy jsou již dokonalejší konstrukce, než starší typy vertikální, které pravděpodobně postupně vytlačily. K většímu rozšiřování tohoto typu stavu u nás docházelo pravděpodobně až od 13. století, patrně v souvislosti s rozšiřováním nových technologií příchozích řemeslníků při kolonizaci. Osnova je zde tažena horizontálně - podélně a útek příčně. Střídání sudých a lichých nití osnovy a vytváření prošlupu se provádělo pomocí listů připevněných k pedálůmnebo jen prostým provazovým okům, ovládaných nohou tkalce. Útek se přirážel volnou tyčí, opatřenou hřebenem. Na tomto středověkém horizontálním stavu bylo možné utkat denně asi 170 až 220 cm plátna. (Petráň 1985).


PLETENÍ, ZDOBENÍ, DEKORACE

Pletení

Proces vytváření pleteniny tvořením ok z nekonečného* vlákna pomocí dvou nebo více jehlic (obvykle dřevěných či kostěných). Pletená látka se nazývá pletenina či úplet. Nejranější zatím známé a doložené úplety pochází z Arábie 7. století n. l. ale soudě dle vyspělé techniky na nich použité, je tato technika pravděpodobně ještě mnohem starší. Způsob ani období rozšíření techniky pletení z Arábie do Evropy není znám, ale předpokládá se vliv Maurů či Byzance. Archeologicky je pletení doloženo pouze sporadicky - např. v podobě pletených vlněných punčoch pocházejících z Ruska 12. století. Ze stejného období jsou doloženy zmínky o pletených částech oděvů z Německa - od Barbarossova vojska, ale detaily ani technika zde doložena ještě není. Pletené části liturgických rouch pak máme v raném středověku doloženy též z církevního prostředí. Jedno z nejstarších doložených vyobrazení, zobrazujících přímo techniku pletení v Evropě, pochází až ze 14. století - na Buxtehudském oltáři je zobrazena pletoucí Panna Marie se čtyřmi jehlicemi.

krosing      Pletení
Zvláštní druh pletení, tzv. krosinkování - proplétání na dřevěném rámu. Touto technikou lze vyrobit dlouhé proplétané pásy. Curia Vitkov. 

*Pozn: vlákno pochopitelně má začátek i konec a nekonečným se rozumí spíše "souvislý" narozdíl od tkaniny, kterou tvoří dvě samostatné soustavy nití.

Zdobení a dekorace

Prýmky

Výroba prýmků je doložena již v raném středověku a to i u nás - k vidění jsou např. na vyobrazení Přemyslovců ve Znojemské rotundě nebo třeba v Kodexu Vyšehradském, ale známé jsou i z kostelních inventářů již z 13.st. Prýmky se vyráběly splétáním v šikmo překřížené uspořádání. Počet nití (a tím i šířka prýmků) byl různý - nejméně mohlo jít o 3 nitě, horní hranice byla omezena tím co výrobce zvládl pojmout do ruky. Příze se navíjela na dřevěné cívky - paličky, někdy zatěžované olovem. Paličky se pak vzájemně proplétaly. Hotové prýmky se našívaly na oděvy, popřípadě různě aranžovaly na ozdobných lemech (pásy, vlnovky, brány apod.).

Krajky

Technika šité krajky byla známa již starým Egypťanům, kteří ji používali na lemování oděvů, závěsů apod. od nich ji převzali Řekové a Římané. Velký význam měla krajka i v ranném křesťanství, kde byla používána na církevní roucha apod. Větší rozšíření této techniky však nastalo až v Italské a Španělské Renesanci (límce, manžety apod.).

Výšivky

Výšivka je dodatečné zdobení a doplnění již hotové tkaniny pomocí stehů. Materiálem výšivek bylo převážně hedvábí, ale u nejdražších se používalo i kovových - stříbrných a zlatých nití, perel a drahých kamenů (později i skleněných korálků). Nejstarší výšivky pochází ze staré Číny a jejich vzory i náměty jsou přísně symbolicky stylizované. Další zmínka o výšivkách je stará dva a půl tisíce let a pochází z tzv. Maanova zákoníku z Indie. Pestré výšivky znala i Amerika a zdobení oděvů pomocí vyšívaných lemů s různými, často geometrickými, vzory bylo oblíbené i v Antice (např. krásné koptské výšivky). Zdobení oděvů vyšíváním a dekorační pásy znázorňující určité motivy, události a jevy bylo oblíbené i ve středověku - v 11.-13. století byly nejvíce ceněny jemné výšivky anglické, známé po celé Evropě jako Opus Anglicarum užívané především pro církevní účely (výzdoba chrámů a kněžských rouch). Jiným typem prostší, ale též velmi krásné výšivky byl tzv. Opus Teutonicum - zde byl podklad i vyšívací nit lněná, bílá, takže vzor následně vznikal tzv. prolamováním. Tato technika se používala jak název napovídá převážně v německy mluvících zemích - zpravidla v klášterech. Vyšívalo se lněnou nití, vlnou, hedvábím, ale také zlatými či stříbrnými kovovými nitěmi (často Blízkovýchodní provenience).

Mezi naše nejstarší hmotné doklady této zdobící techniky patří lněná výšivka z relikviáře sv. Ludmily, datovaná zhruba do poslední třetiny 10.st. Spodní desku tzv. Kodexu Vyšehradského (11.st.) zdobí, dnes bohužel již jen fragmenty barevné (můžeme rozlišit bílou, žlutou, červenou a fialovou barvu) figurální výšivky s motivem Trůnícího Krista v mandrole, pocházející z první poloviny 13.st. Byla zhotovena gobelínovým stehem. Přestože hmotných dokladů raně středověkých či románských výšivek máme od nás doloženo jen málo, doplňují je zmínky v našich i cizích písemných pramenech. Klášter v Zwiefaltenu obdržel ve 12.st. vlněný čaloun vyrobený v Čechách s figurálními motivy Trůnícího Krista a Karla Velikého. Fakt že i u nás vznikaly kvalitní výšivky především v klášterních dílnách podtrhuje třeba dopis papeže Evžena III. z roku 1151 v reakci na dar, jenž obdržel od biskupa Jindřicha Zdíka, ve kterém chválí práci benediktinek od sv. Jiří. Přestože nemáme dosud z našeho prostředí přímý doklad o výšivkách zlatou či stříbrnou nití jako z Německa a dalších zemí (tzv. plochá výšivka), můžeme předpokládat že přinejmenším v některých špičkových klášterních dílnách měli takový vzácný importovaný materiál k dispozici a tuto techniku ovládali.

Zvláštní kapitolu představují výšivky perličkami. Často poměrně složité ornamenty vznikají vyskládáním a našíváním perel na podkladovou tkaninu. Doklad této techniky v raném středověku máme zejména z jižní Evropy (např. Sicílie, Itálie, Byzanc aj.) - např. císařská korunovační tunika (Palermo 1125-1150), korunovační plášť Rogera II. Sicilského (1133-1134) aj. Také od nás máme tuto techniku doloženu již ve 12.st. - knížata Jindřich Břetislav a Konrád II. darovali svatovítskému chrámu černý ornát vyšívaný perlami. Biskup Daniel daroval mešní roucho z fialové tkaniny zdobené vyšívanými obrazy a obrubou vyšitou perlami. Olomoucký kostel obdaroval biskup Jindřích Zdík perlami vyšívaným biskupským rationale atd. 

tapiserie tapiserie
Opus Anglicarum - detail tzv. Tapiserie z Bayeux (též tzv. "tapiserie královny Matyldy") názorně ukazuje princip výroby. Tapiserie z Bayeux pochází z 11. století a oslavuje vítězství normanského vévody Viléma Dobyvatele v bitvě u Hastingsu (1066) a dobytí Anglie. Vžitý výraz "tapiserie" je vlastně chybný, protože se prakticky nejedná o tapisérii (gobelín) ale o výšivku. Jde o pruh dlouhý 6919cm a široký 50.8cm. Podklad výšivky je lněný a výjevy jsou vyšívané barvenou vlnou. Tomu, že na výšivce z Bayeux nebyly použity drahé materiály asi také vděčíme za to že se vůbec dochovala, protože nepřitahovala během následujících staletí pozornost kořistníků a zlodějů. Jiná soudobá výšivka, o které najdeme zprávy od opata Balderika z Bourgueilu již takové štěstí neměla - šlo o zlatem, stříbrem a hedvábím tkané závěsy lůžka princezny Adély, Vilémovy dcery.

čapka

Figurální výšivka na replice honosné čapky. Podobné výjevy však nebyly na oděvech a to ani nobility běžným jevem. Objevují se jen vzácně a to buď na liturgickém rouchu nebo na oděvech vysoké nobility určených ovšem jen pro zvláštní a slavnostní příležitosti - výroba Curia Vitkov.

Gobelíny

Gobelínová výšivka je zvláštní typ výšivky, kdy stehy pokrývají a zároveň zpevňují prakticky celý povrch pevné, ale většinou poměrně řídké kanavy nebo stejnoměrně tkaného plátna. Vyšívalo se jehlou a přízí pomocí tzv. gobelínového nebo křížového stehu a někdy se používalo i našívání perel či drahých kamenů (později i skleněných korálků). Gobelíny znali již staří Egypťané. Římané je nazývali Opus pulvinarium. Středověk využíval gobelíny zpočátku pouze jako dekorační prvky ke zdobení převážně chrámových interiérů v podobě závěsů, čalounů klekátek apod. Výšivka gobelínů měla proto zpravidla náboženský-biblický námět. Zlatý věk gobelínů nastal až v 15. ale především 16. století - námět se v renesanci rozšířil o světské motivy (lov, antika, orient - tzv. turecká práce).


BARVÍŘSTVÍ

Bělení, stejně jako barvení, patřilo k obvyklým zušlechťovacím postupům, kterými se tkaninám dával finální vzhled. Použité barvy byly podmíněny jednak dostupnými přírodními (rostlinnými či živočišnými) barvivy, funkcí oděvu a také módními vlivy. Přestože raně středověká církev z počátku proti výrazným barvám stejně jako bohatě zdobeným oděvům brojila, nakonec i ona podlehla vývoji a vysocí církevní hodnostáři odívali bohatě zdobená a draze barvená roucha (např. tirský-fénický purpur aj.).

Bělení

Bělení se užívalo především u lněných nebo konopných tkanin, sukna se nechávala buď úplně nebarvená (tj. v barvě příze) nebo se obarvovala barvivy. Bělilo se podomácku, jednoduchým způsobem - plátno se napínalo na trávě na slunce a pravidelně kropilo vodou. Působením slunečního svitu a vody se vlákna lnu a konopí zbavovala původního šerého a šedavého odstínu. Tímto způsobem bylo možné bělit jak samotnou tkaninu, tak i hotové plátěné oděvy např. spodní prádlo - tuniky, bruchy apod. Bělením se zabývaly většinou ženy.

Barvení

Samotné jednoduché barvení tkanin, pomocí přírodních barviv, se užívalo již v pravěku. Barvená sukna i plátna jsou u nás doložená také v nálezech z velkomoravského období (různé odstíny hnědé, zlatavá, černá - Kostelníková 1973). O barvách oděvu nezřídka mluví i písemné prameny - např. Kosmas když popisuje prchajícího Neušu "...a byl by unikl, prchaje již venku před hradem skrze houští, kdyby ho nebyla prozradila červená sukně" (1950, 169). Ikonografické prameny ukazují časté a výrazné barvení látek, jsou ale zároveň trochu zavádějící, protože iluminátor mohl použít pouze jemu dostupných barev, vhodných pro práci s pergamenem (kůži) a tak nemusí jím zobrazené barvy vždy odpovídat barvám oděvů ve skutečnosti. Dynamický vývoj módy - u nás od 13. století - se pak odráží i v použitých barvách, které se stávají ještě výraznější a jasnější než v předchozím období. Používala se barva černáčervená, žlutá, hnědá, fialová, zelená i modrá v různých odstínech (Petráň 1985). Barvila se zpravidla až hotová tkanina, zřídka kdy již přímo příze. Pokud se barvila přímo příze, namotávala se z vřetene na tzv. motovidlo - tyč upravenou na obou koncích do tvaru různě široké vidlice, obarvila a po zaschnutí teprve použila k tkaní, popřípadě k tkaní nebo jiné výrobě vzorů apod.


příze
Ukázky vlněné příze barvené přírodním barvivem. Curia Vitkov. 

Používala se barviva rostlinného i živočišného původu někdy doplněná od různé minerály. Domácí barviva se získávala především z rostlinných extraktů (šafrán, duběnky, šichy černé, borůvky, kopřivy, ořechy apod.), ze zahraničí se dovážel boryt (Sasko, Durynsko) a červec (též perlovec - porphyropora polonica - šlo o larvy tohoto hmyzu žijící na rostlině zvané chmerek vytrvalý - scleranthus perrenis - ty se pak sbíraly, sušily a roztíraly). 

Nohavice
Ukázka barvené nohavice. Ručně tkané lněné plátno je barvené pomocí vývaru z kopřivy a kamence do žluto-zelena.

Barvení se provádělo louhováním či vyvařováním textilie v odvaru barvícího roztoku ve velkých hliněných hrncích či speciálních kotlích. Dražší tkaniny se barvily dvakrát i vícekrát. Barvila se jak samotná příze tak i celé hotové tkaniny.

Barva Suroviny
Černá duběnky + šicha černá - Empetrum nigrum
ořešák vlašský (kůra, listí, plody) - Juglans regia
olše (kůra)
Hnědá (bronzová) duběnky + šafrán - Crocus
ořešák vlašský (kůra, listí plody) - Juglans regia
rdesno červinec - Polygonum persicaria
lilek černý (hnědá a černá) - Solanum nigrum
Modrá borůvka (šťáva plodů) - Vaccinium myrtillus
boryt barvířský - Isatis tinctoria
Žlutá šafrán - Crocus
ořešák vlašský (kůra, listí plody) - Juglans regia
rdesno ptačí - Polygonum aviculare
rdesno peprník - Polygonum hydropiper
rdesno hadí kořen (kořen) - Polygonum bistorta
rdesno červinec - Polygonum persicaria
kosatec žlutý (květ) - Iris pseudacorus
Červená (oranžová) červec/perlovec polský - Porphyrophora polonica
zmijovec - Echium vulgare
bez černý (plody) - Sambucus nigra
kalina obecná - Viburnum opulus
světlice barvířská (Saflór, květy) - Carthamus tinctorius
mořena barvířská (Rýt, plody a odenek) - Rubia tinctorum
Fialová svízel syřišťový (kořen) - Galinum verum
ostružiník ježiník (plody) - Rubus caesius
Zelená šafrán a boryt barvířský - Isatis tinctoria
rdesno ptačí - Polygonum aviculare
rdesno červinec - Polygonum persicaria
šťovík kyselý (listy) - Rumex acetosta
kopřiva dvoudomá a žahavka - Urtica dioica, Urtica urens

Z některých vyjmenovaných surovin se dá získat více různých barev, proto jsou v tabulce uvedeny několikrát (např. rdesno či šafrán). Také kombinace různých surovin v různém poměru rozšiřovala barevnou škálu a její odstíny.

Mošna    Duběnky
Vlevo mošna vyrobená z vlněné plsti. Plsť (ne zdobení) je obarvena dubovou kůrou s modrou skalicí. Vpravo ukázka hrubějšího ručně tkaného vlněného sukna barveného pomocí duběnek. Barveno celkem 3x, v pozadí výchozí barva vlny. Curia Vitkov. 

Potiskování tkaniny

Vedle barvení a bělení, patří k poměrně starým zušlechťovacím postupům tkanin také potiskování. K potiskování sloužily různě velké dřevěné desky s vyřezávaným ornamentem. Dřevěná deska se potřela barvou a přiložila na tkaninu. Z našeho území není tato technologie doložena (ani desky ani nálezy tkanin), ale nálezy potiskovaných tkanin byly nalezeny v slovanských mohylách z 9.-10. století z okolí Kyjeva. (Březinová 1997).


ÚDRŽBA ODĚVU

Ačkoli ani zámožnější lidé nevlastnili ve svých truhlách více než pár kusů reprezentativních svrchníků, přesto umožňovalo častější střídání spolu s bytelným a pečlivým provedením značné prodloužení jejich životnosti. Oděvy nobility navíc nebývaly poškozovány a špiněny prací, spíše na cestách či v boji. Na druhou stranu nákladně zdobené vyšívané lemy pošité u vyšší nobility i perlami, kamením nebo kovovými destičkami, nebylo dost dobře možné používanými primitivními technikami důkladněji prát a čistit. Spodní oděvy však bývaly zpravidla nezdobené, plátěné a lněné, takže bylo možné je prát častěji a udržovat ve větší čistotě.

Oděvy prostých lidí se praly v raném středověku relativně málo - pokud to nebylo vyloženě nezbytné, tak nejčastěji pouze dvakrát do roka. Na jaře před svátky - Velikonocemi a na podzim před příchodem zimy se spolu s celkovou očistou a úklidem dělalo také hromadné praní prádla.

Pračka

Pralo se primitivní technikou ve studené vodě - prádlo se máčelo v tůni nebo v proudu řeky či potoka. Na břehu na plochých kamenech se pak pomocí hole nebo jiného vhodného ohlazeného dřeva tlouklo, dokud se špína z tkaniny mechanicky neuvolnila. Pro snazší uvolnění špíny z vláken tkaniny se mohlo použít i slabého louhu - např. z dřevěného popela, ale louh poškozuje vlákna a snižuje životnost tkaniny.


POUŽITÁ LITERATURA

Odívání, šperky, doplňky

Beranová, M. 1988: Slované, Praha.
Bravermanová, M. 2011: Mitra z hrobu "ctihodného Bernarda, biskupa pražského" (sborník "Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti"), Praha. 
Boucher, F. 1965: Histoire du costume
Denkstein, V. 1951: Románská čelenka z Českých Budějovic, Časopis národního muzea CXVII-CXIX, 1948-50. Praha. 
Heyden, A. 1987: Die tracht der kulturvölker europas, Leipzig.
Kostelníková, M. 1973: Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě, Praha.
Krumphanzlová, Z. 1963: Příspěvek k vývoji lidového šperku 10.stol. v Čechách, Památky archeologické LIV, 1963, Praha. 
Krumphanzlová, Z. 1974: Chronologie pohřebního inventáře vesnických hřbitovů 9.-11. věku v Čechách, Památky Archeologické LXV, 34-110. Praha. 
Kybalová, L. 1988: Dejiny odievania I. Od staroveku do konca stredoveku, Bratislava.
Kybalová, L. 2001: Dějiny odívání - Středověk, Praha.
Niedelre, L. 1913-1921: Život starých Slovanů. Praha.
Petráň, J. 1985:  Dějiny hmotné kultury I. díl, Praha.
Schlette, F. 1977: Germáni - kulturní dějiny Germánů, Leipzig
Skarlantová, J. Zárecká, J. 1978:  Základy oděvního výtvarnictví, Praha.
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi. Praha.
Spalková D. 1989: Historický vývoj odívání a šperku 12.-pol.17.století, Jablonec n. Nisou
Viollet le Duc, M. 1858-1875: Discionnaire raisonne du mobilier francais., Paris.
Živná, Ž. 1976: Šaty dělají člověka (O módě a oblékání) - historický vývoj, Praha.
Мерцалова, М. H. 1972: История костюма, Москва

Výroba a zušlechťování textilií

Benda, K. a kol. 1999, Dějiny uměleckého řemesla a užitného umění v českých zemích - Od Velké Moravy po dobu gotickou, Praha.
Brittain, J. 1996: Step by Step Needlecraft Encyklopedia, London.
Březinová, H. 1997: Doklady textilní výroby v 6.-12.století na území Čech, Moravy a Slovenska, Památky archeologické, 124-179
Burnham, H. B. 1965: Catal Hüyük - The Textils and Twined Fabrics, AnatST XV, 169-174
ČSN, 1965: Názvosloví tkalcovských vazeb a vazebních technik, ČSN 80 0020, Praha.
Dostál, B. 1977: Zemnice s depotem pod valem hradiska Břeclav-Pohansko, Sborník prací filosofické fakulty brněnské E, Brno, 103-104.
Helbaek, H. 1963: Textiles from Catal Hüyük, Archeology 16, 39-46
Hrubý, V. 1957: Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě, Památky archeologické 48, 118-217
Janotka, M. - Linhart, K. 1984: Zapomenutá řemesla, Praha.
Kostelníková, M. 1973: Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě, Praha.
Kostelníková, M. 1981: Nejstarší doklady o lnářství v Čechách a na Moravě, Lnářský průmysl 4, Trutnov, 47-68.
Kostelníková, M. 1988: Několik úvah o závažích na svislém staroslovanském tkalcovském stavu, Z dějin textilu, Studie a materiály 12, Ústí nad Orlicí.
La Baume, W. 1955: Die Entwicklung des Textilhandwerks in Alteuropa, Bonn.
Nový, L. 1974: Dějiny techniky V Československu (do konce 18.st.), Praha.
Otavsky, K. 1987: Alte Gewebe und ihre Gerschichte. Riggisberg.
Petráň, J. 1985: Dějiny hmotné kultury I. díl, Praha.
Smetánka, Z. 1992: Legenda o Ostojovi, Praha.
Staňková, J. 1964: Etnografické marginálie k textiliím z období Velkomoravské říše, ČL 51, 334-347.
Tichý, L. Tichá I. 2005: Barvy z rostlin - kniha o přírodních barvivech a jejich využití