I raně středověké vojenství vyžadovalo prostředky pro rychlé předávání zpráv o blížícím se nebezpečí, případně předávání povelů či usnadnění orientace před bitvou a během ní. K tomu všemu sloužily korouhve, praporce, rohy, bubny, trubky, zvony či strážní a signální ohně.
Korouhve a praporce
Jedním ze způsobů usnadňujícím orientaci v bitvě, ale i při pochodu vojsk bylo používání bojových zástav, korouhví a praporců (signa, aquilae – zde pouze přeneseně), které vlály na žerdích vysoko nad bojištěm či pochodujícím vojksem a ukazovaly bojovníkům kde mají své spojence nebo pány. Korouhve se poměrně často objevují v písemných i ikonografických pramenech – od nás i z ciziny. Často se hovoří o „rozvinutí korouhve“ v boji nebo před bitvou. Například Kosmas uvádí k vojsku Viprechtova syna Václava, že před srážkou s armádou Vladislavovou „rozvinuli korouhev a volali Pannu Marii sobě na pomoc“ (1950, 177) což jim zdá se příliš nepomohlo, neboť následnou, jinak neplánovanou bitvu, kterou vyprovokoval známý buřič Dětříšek Buzův, tvrdě zaplatili na životech. Korouhve a praporce se objevují v nejrůznějších listinách ale i v jiných souvislostech – např. jako předmět darování – Bertold, opat kláštera v Zwiefaltenu zaznamenal jak Žofie, žena olomouckého knížete Oty II. darovala klášteru mimo jiné také hedvábnou korouhev. Ještě v polovině 14.století byl podle soupisu inventáře chován v katedrále sv. Víta velký praporec, který dle záznamu „zhotovila blahoslavená Ludmila„. Z uvedeného je zjevné, že se praporce a korouhve nepoužívaly jen u vojska, ale i vojenské prapory zpravidla vyšívaly urozené dámy nebo ženy a dívky z gynacaeí, které řídily.
Korouhev bývala umístěna na vysoké dřevěné žerdi, zakončené dole někdy nákončím (takové stříbrem bohatě zdobené nákončí ratiště kopí se našlo v knížecím hrobě na Staré Kouřimi, 9. st.) a nahoře zpravidla hrotem kopí; upevněna k ní byla několika pruhy látky. Tvar byl různý – nejčastěji obdélník, trojúhelník, řidčeji půlkruh apod. častá byla i varianta zakončení obdélníku cípy a třepením. Takové praporce máme poměrně dobře doloženy z cizích i našich ikonografických pramenů – např. rytiny z kamene (č. př. 85/49) nalezeném na Libušínském hradišti (10.-11. st.), Kodexu Vyšehradského (11. st.), mnoha mincí – např. rubu denáru knížete Vladislava I., denáru Břetislava I. či denáru Bořivoje II. nebo na pečeti krále Vladislava I. z roku 1174, fresek v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě (první pol .12. st.) či rukopisu Petra de Ebulo (konec 12. st.) apod. Obdélné praporce byly k žerdi upevněny častěji svou kratší stranou, ale máme i příklady upevnění praporců k žerdi delší stranou obdélníku (na výšku) – např. Hortus Deliciarum z 12. st. nebo Maciejowská bible z 13. st.
Praporce se vyráběly buď z jemných lněných pláten, nebo jak dosvědčují písemné prameny i z drahého importovaného hedvábí. Motivy na praporcích bývaly zpravidla vyšívané, ale objevují se (spíše z prostředí Byzance a Středomoří) i prapory malované na hedvábí. Zdá se, že nejčastějším motivem na praporcích pomineme-li jednobarevné korouhve a prosté geometrické vzory jako pruhy aj. byl kříž a to ve všech používaných podobách – nejčastěji však řecký, ondřejský nebo maltézský (název je mladší). Řidčeji se na korouhvích objevují i jiné motivy – šelmy, ptáci, bájná monstra aj. V Byzanci a v okruzích jejího vlivu bychom se mohli setkat také se složitějším výjevem vycházejícím z pravoslavných ikon. Ostatně někdy mohly plnit roli bojové zástavy právě tyto posvátné obrazy – ikony nesené spolu s vojskem do boje.
V cizích středověkých pramenech nacházíme i korouhve ve tvaru hadů a draků (Výšivka z Bayeux – zástava Wessexu, Svatohavelský žaltář aj.) ale není vždy zcela jasné do jaké míry jde o plastiky a do jaké prapory, protože stylizované výjevy nejsou v tomto ohledu příliš přesné a archeologické doklady podobného signa ze středověku dosud nemáme. Z Antiky víme, že Římané (zejména pozdně římské legie) skutečně používali mimo jiné také odznaky – signa – právě v podobě plechových plastik draků (dracones) umístěných na vrcholu tyče, spolu s vlajícím pytlovitým ocasem z jemného plátna, nadouvaného větrem. Doklad nám o tom poskytuje jednak četná ikonografie (např. Trajánův sloup, Galeriův oblouk, Chesterská stéla aj.), ale také dosud jediný známý nález takové bronzové dračí korouhve z Niederbiebru v Německu, ze 3. st. Hlava je velká asi jen 30 x 12 x 12cm a je tedy o něco menší než korouhve, které známe z raně středověkých výjevů, což ovšem nehraje příliš roli, protože velikost a proporce zobrazovaných předmětů se v raně středověké ikonografii řídí stylizací. Otázka ovšem je zda nejde o stylizaci i v případě použití samotné dračí standardy ve středověkých dílech, protože ve zmíněném Svatohavelském žaltáři (Psalterium Aureum) z 9. st. nacházíme více záměrně použitých archaizujících prvků římské výstroje a výzbroje. V případě mladší Výšivky z Bayeux z 11. st. ale jiné podobné archaizující prvky nenajdeme a tak je možné, že zobrazená standarda Wessexu skutečně vycházela ze starých římských vzorů. Konstrukci nebo použité materiály těchto dračích standard ve středověku neznáme, ale pokud se skutečně používaly, zřejmě se příliš nelišily od těch jaké známe z Antiky – např. ze zmíněného Niederbiebru. Někdy se tyto dračí korouhve vykládají jako pochodně (P. Choc), zřejmě pod dojmem plamenů šlehajících někdy z huby draka/hada, ale při stylizaci výjevu může jít o rozeklané jazyky apod.
Korouhev byla důležitým taktickým i morálním prvkem v bitvě a proto ji nesl vždy významný šlechtic-korouhevník, pro kterého bylo toto poslání ctí (Německou korouhev u Brůdku nesl hrabě Werinhar, milánskou italský velmož Dacius, českou pak u Chlumce 1126 knížecí kaplan Vít apod.) a zároveň ji bránil určitý počet vybraných elitních bojovníků, protože proti nim a korouhvi byl veden vždy hlavní nápor (českou korouhev u Chlumce bránilo 100 velmožů, lutická korouhev měla 50 bojovníků ochrany a řádovou korouhev templářů střežilo deset rytířů a jejich zbrojnošů). Italská města umisťovala korouhev spolu s křížem a trubači na velký vůz tažený volským čtyřspřežím. Kolem tohoto vozu stojícího v centru vojska stály do čtverce vozy další – tato sestava se nazývala carroccio a někdy bylo podobných korouhevních vozů v sestavě vojska i několik (Carcano 1160, Alesandrie 1175 aj.). Je možné, že tato bojová taktika Italů ve 12.-14. st. měla vliv i na vznik husitské bojové formace.
Získání cizí korouhve bylo velmi ceněno, protože takový kousek podpořil morálku vlastních bojovníků, podlamoval morálku protivníka a dezorientoval jeho bojovníky – je to logické, protože korouhev bývala umístěna ve středu vojska a pokud ji nepřítel získal, zjevně tedy opanoval tento střet a pobil její elitní stráž, což svědčilo minimálně o nepříznivém průběhu bitvy. Dokud korouhev stála, nebylo (ani při špatném vývoji v některých místech fronty) rozhodnuto a nikdo nesměl boj opustit, jakmile padla, byla bitva ztracena a každý se probíjel dál na vlastní pěst. Vedle hlavní korouhve vojska se objevují i další praporce – např. jednotlivých kontingentů národních (Češi u Milána roku 1158 bojovali pod vlastními růžovými prapory) nebo později také korouhve významných velmožů – korouhevních pánů. Mezi praporce a korouhve nepatří drobné barevné praporky na hrotech kopí jezdců. O taktickém prvku korouhví a praporců svědčí i fakt, že v dobových pramenech bývají užívány jako symbolu, pro určité jednotky nebo celá vojska (tato praxe se v případě praporu udržela dodnes).
Rohy, trubky, bubny, zvony
Vedle praporů a korouhví se k signalizaci používalo v hojné míře také zvukových signálů. V noci, mlze, kouři a nepřehledném terénu byl zvuk jediným možným a zároveň dostatečně rychlým způsobem předávání signálu. K předávání signálů se již od pravěku užívalo dutých rohů tura nebo zubra. Ne vždy se však nutně muselo použít skutečného zvířecího rohu, doloženy jsou i honosné vyřezávané rohy zhotovené ze slonoviny, např. roh z 9. st. inv.č.2551 uložený ve svatovítském chrámovém pokladu na Pražském hradě či známý tzv. „Rolandův roh“ z 9. st. uložený v muzeu Paula Dupuy v Tolouse ve Francii. Na Pražském hradě jsou uchovávány ještě další vyřezávané slonovinové rohy z 11.-12. st. import pravděpodobně ze středomoří, asi Sicílie. Z ciziny známe ale i rozměrné rohy dřevěné. Podobnou konstrukci měly také trubky a trouby – ty byly ovšem nejspíš kovové a nejčastěji přímé nebo jen mírně zahnuté (např. Vyšehradský kodex). Troubení na trubku zmiňuje např. Kosmas k roku 1002 v souvislosti se lstí, kterou užil kníže Oldřich, aby vyvolal paniku na Pražském hradě ovládaném Poláky – „poslal odtud jednoho věrného svého bojovníka, aby vnikna do hradu pražského, v noci zvukem trouby postrašil nic netušícího nepřítele“ (1950, 60) a později pak k roku 1110, když mluví o tom jak kníže Vladislav I. povzbuzoval své bojovníky, shodou okolností opět ke srážce s Poláky říká: „… jeho mohutná polnice, jež podněcuje bojovníky do války…“ (1950, 182).
Roh i trouba má v zásadě jednoduchou konstrukci, která se užívá u některých nástrojů dodnes – nátrubek (byl-li vůbec) nemá žádný vibrační jazýček, takže se zvuk musí tvořit rty a vibrací stěn rohu nebo trubky, což vyžaduje při silném zvuku (zvláště u rohů) jistý cvik. Ani potom se ale signálním rohem nedají vydávat příliš složité zvuky – zpravidla šlo o různé dlouhé táhlé či přerušované tóny apod. Rohů se užívalo i při lovu k svolávání lovců při honitbě apod. Řidčeji se v boji k signalizaci užívalo i dřevěných píšťal a fléten. Rohy, trouby a píšťaly však neměly jen signální význam, ale podporovaly morálně vlastní vojsko – dunění rohů a trub provázelo bitevní řež a dodávalo odvahu (Homburk 1075, Mailberk 1082, Na bojišti v Praze 1179 apod.).
Dalším ve válce používaným hudebním nástrojem byl buben – dřevěný, potažený kůží – bubnovalo se za pochodu při přesunu vojsk (polský manifestační pochod při vpádu roku 1110) při formování i při samotném útoku. U Milána svolával signál bubnu české bojovníky při přechodu rozvodněné Addy a při bojích o město – „Když to slyší Vladislav, král český, dává udeřiti do bubnu svá válečná znamení.“ (Vincencius, tzv. Druhé pokračování Kosmovo, 1974, 87).
Zvony vyzváněly při obléhání míst, kde stál kostel (hradiště, dvorce, kláštery, města) a sloužily jako poplašný signální prostředek (Vyšehradské zvony 1004 při Jaromírově nočním útoku na Pražský hrad, nebo při bitvě „Na bojišti“ 1179 apod.)
Strážní a signální ohně
Vedle zvukových signálů se používal ještě další optický signál – strážní ohně. V pramenech jsou zmínky o strážních ohních na hranicích, které zapalovali strážci v případě napadení – obyvatelstvo bylo nepochybně zpraveno o významu těchto signálů a dokázalo se podle toho zařídit. Oheň z velkých vater byl v noci vidět i na velkou vzdálenost a také kouř z těchto ohňů byl vidět i ve dne. Nechtěným varovným signálem byl také dým požárů provázející dobývání a plenění.